Shounen - ai povídky

Není jídlo jako jídlo

4.

„Kdo jste?!“ Stuart ustoupí o krok. Sáhne za sebe, kde na stole nahmatá nůž. Je rád, že ještě neuklidil. Napřáhne ho před sebe, když si uvědomí, že je to nůž na roztíraní polevy. Tím by ohrozil asi jedině polevu na dortu, nikoho jiného.

„Vypadněte!“

„Omlouvám se.“ Sergejovy oči sjedou k noži. Usměje se. Tohle by nedovedlo zabít ani kuře. Nechá toho a zahledí se do nádherných šedých oči. Miluje barvu mlhy. Celý v bílém s hnědými krátkými vlasy. Je rozkošný, když se zlobí. Přitahuje mě, uvědomí si. „Víte, nesu za Zoe nádobí.“

„Aha. Vy jste Leonardo?“

„I to může být.“ Pro tebe budu čímkoliv. I tím pitomcem Leonardem.

Stuart s úlevou odloží nůž. „Nemusela vás posílat. Musí mít hodně práce.“ Prohrábne si vlasy. Teprve teď si uvědomí, kdo proti němu stojí. Vysoký nádherný muž, který by stal za hřích. Světlé vlasy perfektně zastřižené, modré jasné oči, ostré rysy se rty, kterých by se chtěl dotýkat ve dne v noci.  Ale už jednou se krásou zklamal. Počkat. To je vyvolený Zoe. Tak to ne. Nebude …

Přistoupí k němu, vezme nádobí, když si potom uvědomí, kde jsou.

„Ven!!“

Sergej ztuhne, když se jeho hrudě dotknou ruce, které se ho snaží vytlačit z kuchyně.

ON mě vyhazuje? Drzost.

„Vypadni!“ Zatlačí víc a srdce mu vynechá pod pevnými svaly hrudi, teplem cizího muže. Chtěl by ho okusit.  „Neslyšíš? Vypadni!“ zatlačí ještě víc a přitom se nadechne vůně. Co je to za vůní? Máta, citrus, ještě něco, co nemůže identifikovat, ale je to aromatičtější než jakákoliv vůně, kterou zná. Dokonce i než skořice…

„Dobře, dobře,“ šeptá, ale všechno se v něm chvěje pod dotekem rukou jeho milovaného Pamlsku. Bože, je nádherný, i když je už starší. „Půjdu, když půjdeš za mnou.“

„Vypadni!“ Zeď povolí a on padá dopředu.

Sergej ho zachytí a drží v náručí. Obejme ho celým svým tělem a nepouští. Nevnímá nic jiného, než tělo svého vyvoleného. Nadechuje se vanilky, skořice a bůhví čeho ještě. Je slaďounký jako jídlo, které od něj jedl a on by ho nejraději snědl. Nejdřív by ho vrstvu po vrstvě rozbalil, stáhl bílou zástěru z jeho těla a laskal je i sebe až do vyvrcholení,

Co se to děje? Myslí si Stuart ohromeně, když se nechá objímat. Chci věčně zůstat v náručí, kde se cítím bezpečně. Chci zapomenout, že existuji a rozplynout se. Chci pocítit jeho váhu na sobě, držet ho, když zavře oči a vykřikne slasti. Zatřepe hlavou, načež se vymaní z jeho náruče.

Sergej vyjde z kuchyně. Opře se o stehna, přičemž zhluboka dýchá. „Uklidní se.“

Zbláznil jsem se, zasténá. Je to Zoein muž. Není tvůj a nikdy nebude. Vrazí si jednu, aby o něm přestal myslet. Donutí se vzít nádobí, které Leonard přinesl a uložit ho do příborníku. Ještě vzteklý vrazí do místnosti, která je zařízená jako prodejna a zároveň, kde se dá posedět.

„Děkuji, za donesení nádobí. Zoe někdy na to zapomíná.“

„Není za co. Máte to tu nádherně zařízené.“ Tamten stůl je vhodný…

„Děkuji. Zoe mi pomáhala.“

„Zoe?“

„Ano. Má na to talent, který vůbec nevyužívá. I ten nápis nad vchodem je její výmysl. Víte je moc hodná.“

Proč tu mele o jeho druhé sekretářce? Tak zrovna o ní se chce bavit. „Aha.“

„Ano. Nechcete si před spaním dát něco lehkého?“

Tebe. Odkašle si. „Děkuji, rád.“

Stuart zajde do kuchyně, odkud přinese dva různobarevné poháry. Položí je na jeden ze stolků a donese ještě dvě dlouhé lžičky. Sergej složí postavu do malého křesílka. Zřejmě cukrárna není dělaná pro vysoké velké muže, pomyslí si.

„Co to je?“

„Obyčejné ovoce s želatinou. Je to spíš pro ty, kteří drží dietu. Na noc není dobré jíst sladké.“

To je jedno. S tebou bych to za pět minut spálil, pomyslí si Sergej a pustí se do zákusku.

„Zoe je chytrá, ale trošku… nezneužijete toho, že.“

„Cože?“

„NO, že vás pozvala domu.“

„Aha.“ Sakra, proč… Konečně mu to dojde. Odloží lžičku.

„A omlouvám se za ten vyhazov z kuchyně. Trochu jsem v tom…“

„Já jsem Sergej.“

„Krapet maniakál… Cože?“ pustí lžičku na stůl a tichou místnosti se rozlehne zvuk, který rezonuje snad až v hlavách přítomných. Ihned ji zvedne a utře do zástěry.

„Ten hnusný šéf?“

Sergej zvedne oči k stropu. Hnusný? „Asi ano.“

„Ježíši Maria!“ vyhrkne se slabým zaúpěním. Zoe promiň. Můžeš pracovat u mě. Nešťastně se dívá na mnohobarevné poháry. Teď to důkladně posral. Zoe, omlouvám se. Nechtěl jsem, vážně.

„Co se člověk nedozví…,“ zamumlá se lžičkou v puse a pozoruje nešťastného Stuarta. Kruci je mu ho líto, ale na druhou stranu není.

„Ona jen řekla, že se hodně zlobíte.“

„Co se člověk nedozví…,“ zamumlá opět a vychutnává chladnou želatinu s kousky ovoce. Miluje to, rozhodne se. Bude mu to dělat do konce života.

„Že ji nepropustíte, prosím.“

Sergej na něj upře pohled. Hmm. Propustit? Dobrý nápad. Ještě lepší je toho využít. Nakloní se nad stolek.

„Nevím proč.“

„Ale no tak. Bude vám doslova sloužit.“ Bohužel řekl to přesně. V Zoe je kus věrného psa, a dokud ho doopravdy někde nezapomenete, udělá pro dotyčného vše. Pár jejích milenců to zjistilo a využívalo. Jenže, taky zapomněli, že sice udělá vše, ale i oni musí udělat něco a většinou ji potom zapomněli. Pitomci.

„Sloužit?“ Ale já chci, abys ty mi sloužil. Doma, v posteli, vařil…

„Necháte ji u sebe. Je bez práce, kterou nutně potřebuje.“

„Když se mnou se vyspíš.“ Zazubí se. Kde se to v něm vzalo, neví. Asi je fakt parchant, jak mu to říká rodina.

„Cože?!“ vstane, až židlička odletí.

„No, ano. Spát. Sex. Co je na tom k nepochopení?“ Teď chce vědět, jestli se k sobě budou chodit. Námluvy až později. „Jinak Zoe letí na dlažbu. Mohu zařídit tvrdé přistání,“ lehce nadhodí a olízne lžičku. „Tak co?“ Teď uvidí, jak moc mu záleží na kamarádce.

„Ty jsi blázen!“

„Ale no tak. Výměnná platba. Já něco chci, já něco dostanu. Nebo snad máš peníze?“ Rozhlédne se po vkusných malých stolkách s květinami. Na zdech obrázky, ručně tkané koberečky a všude květiny. Záplava květin. U mě budeš mít květin, co jen budeš přát.

„Ne.“

„Tak nic. Je to moc dobré a pozdravuj zítra Zoe. Patricie si najde jinou asistentku.“ Zvedne se ke dveřím. Čeká. Pokud ho dobře odhadl, udělá to, i když bude skřípat zuby. Nejspíš se mu to nebude líbit, ale zvykne si.

„Dobře,“ rezignuje. Hajzl je to, Zoe. Měla jsi pravdu. Vydržel to dřív, vydrží i teď.

Sergej se otočí. Nemůže tomu uvěřit. „Celou noc.“

Stuart sevře rty. Celou noc. Kruci, Zoe… „OK.“

„Výborně. Shoď to ze sebe a jedeme.“

„Jsi parchant,“ řekne.

Sergej se pousměje. „Nevadí mi to. Slyším to dost často.“

Stuart zakleje. Je mu jedno, co tím Sergej myslel. Svlékne ze sebe pracovní oděv, převleče se do kalhot, košile a vezme na sebe kabát. Zhasne světla, pečlivě zavře dveře. Nejraději by řval. Vzpomene si na své dřívější já. Někdy mu to nevadilo, proto šel jen tak s cizími, ale to mu bylo šestnáct, sedmnáct? Potom byl podobně donucený a bylo mu z toho zle. Před cukrárnou se rozhlíží, kde ten sviňák vězí.

„Nastup si.“

Něco se v něm vzepře a chce říct: Nejsem děvka. Nastoupí a tašku si položí na kolena. Cítí se mizerně. Nedívá se na Sergeje. Raději by nevěděl ani jeho jméno. Dívá se ven na chodníky, na město s ozářenými výlohami i reklamy. Ty za chvilku zmizí a s nimi i lidé, kteří i přes pozdní hodinu korzují a hledají zábavu. Jsou na předměstí, ve čtvrti, kde jsou pouze přepychové domy bohatých. Nikdy tu nebyl. Zdi s branami, nic víc. Zpomalí a čekají, až se jedna z bran otevře. Počkají, až se zavře a potom dojedou k domu.

Hacienda bohatých, řekne si venku, když vystoupí z auta. Pohrdá jimi. Mají moc a morálku hřbitovní krysy, co se krmí hříchy hříšníků a těly mrtvých.

„Pojď dál,“ řekne nadšeně Sergej. Ukáže mu jeho příští domov.

„Pane, vítejte doma.“

Stuart se ohlédne po starším páru, který čeká v ozářených dveřích.

„Děkuji. To je Stuart. Vlastí cukrárnu Nebeský mls.“ Bude tu bydlet, ale spolkne to. Času bude dost.

Alex zvědavě se podívá po muži, který přišel s panem Ivanovem. Ani nemrkne při jméně cukrárny, i když v duchu pana Sergeje pochválí za podnikavost a rychlost.

„To je knihovna. Co myslíš?“

„Hezké,“ řekne bez zájmu Stuart, který se v duchu připravuje na noc.

Sergej se zamračí. „Pokoj pro hosty, Ranní pokoj, herna…“

„Hezké. Hezké. Hezké.“

Má toho dost. On mu tady ukazuje jeho nový domov a on je úplně mimo. „Ložnice.“

Konečně. Chtěl by mít to za sebou, i když slíbil celou noc. Zoe, sakra máš smůlu na šéfy, ale aspoň tě nebude osahávat.

Sergej ohromeně sleduje Stuartovo svlékání. Ještě chybí další místnosti a tohle je ložnice pro hosty.

Svlečený Stuart se otočí s nechápavým výrazem na oblečeného ohromeného Sergeje. „Děje se něco?“ Přejde k posteli.

„To je pokoj pro hosty,“ vyprskne smíchy.

Sára se na chodbě zastaví a odejde. Usmívá se. Takový smích u Sergeje neslyšela hodně dlouho.

Zrudlý Stuart začne na sebe házet oblečení. Mručí si pro sebe nadávky.

Sergej k němu přistoupí, aby ho objal. „Jsi rozkošný.“

„Pusť mě,“ zašeptá. „Obleču se a potom bych rád, kdybys mě…,“ zrudne a nedořekne.

„Ošoustal nebo pomiloval?“ schválně mu dá vybrat. Stuart uhne očima. Je to pitomec, teď si svoji domněnku potvrdil.

„Je to na tobě. Ne, na mně.“

„Už jsi to někdy dělal?“ Chytne ho pod bradu a zvedne mu hlavu, aby mu viděl do šedých očí.

Co má na to říct. Uhne očima.

„Takže ano. Bude to jednodušší,“ pronese, aby se vzápětí dotkl Stuartových rtů. Všechno v něm vybuchne, proto se k němu víc přitiskne. Pronikne dovnitř úst, aby se dotkl jazyka. Zasténá, ale je mu to jedno, protože se ho může smyslně dotýkat. Tančí spolu tanec, který si vyžádal a odpojí se, jen aby se nadechl a znovu ukojil svoji touhu líbat svůj drahocenný pamlsek. Chutná přesně jako jeho sladkosti. Hříšně.

Nechá ho být a dívá se do užaslých očí. Nakloní se k jeho uchu. „Bude se ti to líbit, věř mi.“ Vezme ho za ruku a neupraveného táhne chodbou do své ložnice.

Stuart ohromený bouří, kterou v něm Sergej zanechal, se nechá klidně táhnout do jeskyně rozkoší nebo mučení? Neví sám, ale cítí v kalhotách nepříjemný tlak a touhu po splynutí. V duchu zasténá. Přisahal, že už nikdy nebude chtít, ale najednou je tam, kde dřív. Už nikdy.

„Jsme tu.“ Otevře dveře ložnice, do které popostrčí svůj vzácný úlovek. Když šel do cukrárny, myslel o polibku. O noci s ním strávené, nepomyslel ani náhodou.

Stuart se rozhlédne. Ložnice bohatých. Jeho podnájem by se sem vešel dvakrát. Povzdechne si. Je mezi nimi rozdíl jako mezi žebrákem a králem. Začne se svlékat, když na rameni ucítí ruku. Přestane. Nejde to, i když ho vzrušuje. Chtěl by, ale připomene si Zoe. Nesmí jí ohrozit. Měla ta daleko těžší než on.

Sergej je rád, že přestal. Ví, že ho donutil a že z toho není rád. Možná se dokonce bojí. Kdo ví, jaké to bylo minule a taky se mu moc nelíbí, že chrání Zoe. Nebýt jeho vydírání, nestojí zde. Ale touží po něm a je mu jedno, jak toho dosáhne. Začíná ho pomalu svlékat a mazlí se s jeho pokožkou. Je krásný. Potěší ho, když zaregistruje, že je vzrušený. Líbí se mu to?

„Líbí se ti to?“

Stuart sebou trhne, když ticho přeruší trochu chraplavý hlas. Zní z něj touha i pečlivě sebeovládání.

Sergej rukou sklouzne ke klínu, který pohladí. Mne ho s touhou, ale potom si před něj klekne. Podívá se do jeho tváře. Nemůže rozluštit Stuartův pohled. Vzrušení, stud nebo něco jiného? Skloněná hlava se dotkne špičkou jazyka vzrušeného údu. Olízne a přivře oči. Chutná přesně, tak jak si to vysnil. Perfektně.

Stuart zavře oči. Bože, co to provádí! Neměl to být jen sex? Byl by raději, ale když ho začne sát, všechno se mu vykouří z hlavy a rukou zajede do vlasů klečícího Sergeje. Slast, kterou už nezažil hodně dlouho. Chybělo mi to, uvědomí si rozjitřeně.

Sergej ucítí ruku ve vlasech, ale dál ho líže, až vsaje ho hluboko do úst. Jazykem ho hladí, svírá ho mezi rty. Vytáhne ho pevně svírajíc dole rukou. A opět ho zasune hluboko do sebe. Uvolní sevření ruky, ale jen proto, aby ho hladil prsty. Přejíždí je od svých rtů ke kořenu penisu a znovu. Přestane, olízne špičku a chvilku si hraje pouze s ním, zatímco rukou rytmicky přejíždí po údu.

Zasune si ho opět hluboko a ruku přemístí mezi nohy, kde sevře varlata, která jemně hněte. Ucítí kapičky, slízne je a dívá se na něj. Vstane. Je nadšený, jak na něj reaguje. Dotlačí ho k posteli, až do ní Stuart spadne.

 Prohlíží si mě jako kus něčeho vzácného. Mrazí ho po zádech, i když vzteky i rozkoší se mu zatmívá mozek. Kašle na to, co si Sergej bude myslet, když rukou sklouzne ke klínu. Má pocit, že touha ho rozerve a on ho takhle nechá.

„Kdepak.“

„Tak to, kurva, dodělej,“ řekne sprostě.

Sergej se zarazí, ale skloní se k němu a vezme ho do úst. Tahle věcička bude patřit jen jemu, a pokud mu někdy dovolí na něj sáhnout, tak to bude chtít on - ne Stu. Je božský, když ucítí semeno v ústech, ale nechá ho dopadat na tělo, nepolyká ho. Rozmazuje je, zatímco druhou rukou mu přejíždí ochablý penis a malými pohyby po něm z něj vymačkává všechno, co v něm zbylo.

Stuart leží se zdvihající hrudi po nádherném vyvrcholení. Odváží se podívat na Sergeje. Je oblečený, zatímco on svlečený. Ale ještě není konec. Začne vzpomínat, kdy někoho v sobě měl. Je to už pěkně dlouho, proto to bude bolet. Doma nic nemá. Taky proč. Když přijde z práce, většinou padne a spí. Otočí se. Nechce vidět, jak se svléká. Čím menší vztah si k němu utvoří tím lépe.

Sergeje zamrzí, že se nedívá, ale neví jak ho donutit. I tak má výčitky, že ho tady má. Svlékne se a ze stolečku u postele vytáhne lubrikant, vedle kterého je uložený vibrátor. Tomu dám sbohem, pomyslí si Sergej, když zašoupne šuplík nazpátek. Políbí ho na krk, zatímc ruce ho delšími i krátkými pohyby hladí po krásném těle. Registruje rozkošnou křivku páteře, dlouhé nohy se světlými chloupky. Pohladí vyšpulený zadek. Zajímalo by ho, jestli cvičí, že je tak pevný a svalnatý. Mohli by spolu něco dělat. Prstem vklouzne do rýhy a jede dolu. Zamračí se. Nemá rád chlupatý zadek. To prostě půjde dolu a udělá to osobně.

Skloní se a líbá ho, ale potom přestane. Vadí mu ty chloupky a tak namaže na úd, který si přejížděl rukou namazanou lubrikantem a nakonec ho pořádně nanese ho otvoru. Prstem opatrně pronikne dovnitř, načež zasténá. Uvědomí si, že Stu pořád mlčí. I před tím mlčel, jen občas vzdychl. To nic, až se lépe poznají, bude slastí sténat a křičet. Bude ho žádat, aby mu to dělal často. Pousměje se nad tou vidinou. Už žádné kluby.

Stuart kouše kousek polštáře, aby nekřičel. Chvěje se pod laskajícíma rukama. Jsou zvídavé a přesně jako by věděly, kde to má rád a potom jazyk v rýze a okolo otvoru. Miluje, když ho tam jazykem nebo bříškem prstu partner dráždí. Zavlní se. Nemůže si pomoci, ale nejraději by se do toho slastného cvičení zapojil.

Sergej vezme velký polštář, kterým podloží Stuartovo břicho. Nemůže se dočkat, až bude uvnitř. Prsty zajíždí dovnitř, a když je vytahuje, roztahuje jeho dírku. S vyhoupnutím na postel si olízne rty touhou.

Stuart ztuhne a sevře pevněji pokrývku.

Sergej navede svůj úd k otvoru, do kterého se pomalu tlačí. Uvědomuje si, že je to dlouho, co Stu nikoho neměl a on možná je jeho prvním po dlouhé době. Jde to špatně, přizná, proto sáhne po lubrikantu. Namaže se ještě víc, aby to zkusil nanovo. Pomalu se dostává dovnitř. Stu má zavřené oči, když se snaží uvolnit. Oddechne si, když si uvědomí, že se mu to podařilo.

Jsem tam! Uvědomí si, když zajede dovnitř až po kořen údu. Zavrtí se, aby se dostal hloub, ale víc už to nejde. Povytáhne se a zajede opět, ale potom už jen zajíždí dovnitř a ven. Naslouchá pleskotu varlat o Stuartův zadek. Je mu dobře, proto dál zajíždí dovnitř a ven čím dál rychlejším tempem. Vykřikne slastí z vyvrcholení. Nevytáhne ho, ale všechno vystříká do Stuarta.

Ten se uvolní. Ani si neuvědomil své napětí. S výdechem pustí mokrý polštář. Položí na něj hlavu a dívá se na pokrývky a kus pokoje. Je mu kupodivu dobře, ale chce se mu spát.

„Počkej tu.“ Polibek na kříž a prázdno. Žádná tíha, žádné naplnění. Chce se přetočit, když si uvědomí, že nemůže. Čeká a trochu vyjekne, když ucítí něco mokrého na zadku. Utírá ho.

„Přetoč se.“

Otočí se a nechá si omýt břicho a kolem mužství. Jeho vlastní sperma. Je mu divně. Nikdy nikdo o něj takhle nepečoval. Papírový kapesníček nebo něco podobného a to je vše. Sergej zmizí a on hádá, že v koupelně.

„Chceš si dát sprchu nebo vanu?“ optá se sedícího Stuarta. Ihned pochopí. Tak to ne. „Noc ještě neskončila.“

Stuart zakleje. „Ne, díky.“ I když by si měl dát sprchu. Se zaúpěním vstane. Přece jen ho to bolí. Doufal, že ne.

„Proč ne?“ odhrne pokrývky. Budeš tu spát, dává tím najevo. Vedle mě, se mnou a budeš mi po vůli. V Stuartovi se něco vzepře, připomene si Zoe, ale uvnitř tuší, že tu chce zůstat i kvůli sobě.

„Tak dobře. Sprchu.“ Jde k osvětlenému prostoru. Zřejmě koupelna. Předem se obrní, aby nedal najevo údiv. Určitě bude velká jako jeho byt. Má pravdu. Klidně jde do sprchy. Vejde do ní, když z ničeho nic stojí vedle něj Sergej.

„Chceš být uvnitř mě?“

Stuart zalapá po dechu. Zvláštní, ale dnes ne. Jako by tím chtěl dát sobě i jemu znát, proč tu je. „Ne.“

Sergej nic neřekne, ale jednou bude možná chtít. Pustí vodu, která hned teče teplá. Vezme houbu, na kterou nanese voňavý gel s vůní meruněk. „Budeme se mýt.“ Okamžitě začne drbat svůj nejmilejší a jediný Pamlsek. Nebylo to dokonale, ale celá situace měla to dokonalostí hodně daleko. Když ví, že mu nevadí se milovat s mužem, bude ho dobývat. Pomalé svádění, až mu podlehne - teprve potom to bude ono.

Šklebí se jako idiot, myslí si v té chvílí Stuart nevrle. Copak je malé dítě, by se nechal mýt? Nebýt Zoe, kopne ho mezi koule. Jednou to schytal a bolelo to šíleně. Natáčí se, aby nemyl jen to jedno. Je to sexuální maniak. Když už podruhé je v jeho ústech, napadne ho, že tohle nemůže po dlouhém pustu vydržet.

„Trochu to dalo práce, ale je takový jaký má být,“ pronáší zálibně Sergej a Stuart neví, komu to říká. Sobě nebo jemu? Je pravdou, že je překvapený. Dvakrát skoro za sebou, to už je co říct. Podívá se na úd, který hezky trčí do vzduchu i na klečícího Sergeje, který na něj zírá, jako by tam chtěl objevit černou díru do dalšího vesmíru. Kdybys mi to raději udělal a nekomentoval, říká si mrzutě.

Zasténá, když vzápětí je pohlcen do tepla a v dírce se mu ocitnou prsty.

Sergej překvapeně zvedne hlavu, když si na něco vzpomene. Hmm. Zvedne se a vlepí mu polibek. „Na nic nesahej!“ přikáže mu z ložnice. Otevře zásuvku, z kterého vytáhne štíhlý vibrátor. Zaváhá, jestli ho to nevyleká. Kašle na to. Přejde zpět do vyhřáté koupelny. Vida, krásně se natočil. Vejde dovnitř a rukou začne laskat jeho zadek. Natáhne se pro gel, načež si vynadá, že zapomněl na lubrikant. Přivře vodu a pomalu zajede dovnitř.

Stuart se prudce otočí s ústy otevřenými k protestu, když do něj pronikne celý.

„Nelíbí se ti to?“

„C… Cože?“ zakoktá. Nemůže uvěřit tomu, že má v zadku tuhle odpornost. „To nemyslíš vážně? Jako se mi má líbit? Vytáhni to!“ poručí mu a natáhne ruku. Něco jiného je mít v sobě úd a druhá věc je tenhle vibrátor.

Sergej ignoruje žádost a zmáčkne tlačítko. Vibrátor jemně začne vrčet a Stuart zjistí, že je opřený o stěnu a jeho penis je v ústech Sergeje. Natáhne ruku, že ho vytáhne, ale rychle pochopí, proč nešel vytlačit. Ta zatracená ruka ho tam přidržuje a potom zapomene na vše ve vybuchujícím ohňostroji barev a beztíže.

Najednou je prázdný a vibrátor se válí po zemi. Sesune se na kachličky. Hlavu má mezi koleny a dívá se na kachle. Neví, co má dělat.

Zvednutá hlava a vyčerpávající polibek. Napuchlé rty, které skoro bolí, ale objetí konejšivé, ne žádostivé. Jeho ruka na Sergejově údu a hlazení. Laskání. Co ještě musí udělat, aby ho i sebe uspokojil. Netušil nikdy, že může prožít takovou slast. Sergej mu nejen bere, ale i dává. Vzlykne.

Sergej se zarazí. Brečí. „Promiň.“ Je vzrušený a rozpačitý. Co má dělat?

Stuart si otře oči, když se zadívá na sedícího Sergeje. Rozpačitý a vzrušený - to je tedy kombinace pana mocného. Vyjde ven, kde se opře o vanu. Vystrčí zadek, zavrtí jim, když se přitom dívá na reakci Sergeje.

„Chceš pokračovat?“ optá se trochu nejistě Sergej.

„Strčíš mi ho tam nebo na to vezmeš tu růžovou potvoru? Nezvládneš to sám?“ popíchne ho.

Sergej se ušklíbne a oddechne. Namaže si ho a vtlačí se dovnitř, aniž bere jakýkoliv ohled. Nakloní se. „Neříkej, že tě ta vzrušená potvora nerajcovala. Tančila ti v zadku divoce, co?“

„Pche. To tedy ne.“ Stiskne rty, zatímco Sergej z něj úplně vyklouzne a opět vklouzne.

„Lžeš. Mě vzrušuje, když jsi ho měl v zadku.“

„Nevzrušuje,“ odporuje mu. Uvnitř v hloubce ví, že ano a kdyby to udělal znovu, nic neudělá. Kdyby chtěl, mohl ho vyndat a oba to vědí.

„Ale ano. Stejně jako tohle!“ Pořádně přirazí, až je slyšet zřetelné jedno plesknutí varlat.

„Ne.“

„Ale ano. Jsi rád, když ti ten zadek někdo pořádně protáhne.“

Uvědomují si, že se uchylují k vulgaritě, ale i to je začíná pořádně vzrušovat.

„Kecáš nebo šoustáš?“ zavrčí a stiskne pořádně okraje vany, aby neupadl pod tím, co přijde.

„Obojí. Tak co, jak se ti to líbí.“

„Hmm.“

„Neumíš nic víc?“ Chytne ho zepředu a zmáčkne mu úd.

„Kurva, co se udělat a přestat s těmi kecami?“

„Až mi řekneš, že se ti to líbí.“

„Doprdele, líbí, a co má být? Mám vyběhnout ven a řvát, že se mi líbí, jak mě někdo mrdá do prdele?“ Je už hrubý a cítí, že mu z toho všeho tečou nervy.

Sergej opět mohutně přirazí a nakloní se k němu. „Protože ti přes prdel, vyšoustám mozek.“

„Tak to zkus,“ řekne posměšně.

Sergej stiskne rty a začne do něj přirážet. Drží mu pevně boky a zajíždí dovnitř a ven. Jen počkej. Vymrdám ti ji tak, až budeš prosit o milost, myslí si, když divoce zajíždí dovnitř. Tak sténej, parchante! Chci slyšet, jak křičíš slasti a řveš o milost.

S výkřikem se vyprázdní opět do Stuarta. Ten povolí prsty a vytáhne ho ze sebe. Ignoruje, že mu stéká semeno ze zadku a umyje se sám. Nedívá se na Sergeje, nechce jeho péči. Stydí se. Kruci, co ho popadlo být takhle sprostý?

„Mohu jít?“

„Ne. Do postele. Ještě je noc.“

Jsem rád? Přemýšlí, když vklouzne do chladných pokrývek a za ním Sergej. Odvrátí se od něj, ale Sergej to tak nechá být. Je mu neuvěřitelně dobře. Takhle mu nebylo dobře ani v klubu. Přitulí se k Stuartovi. Mlčí.

„Promiň.“

„To je tvoje věc. Jen jsem se přizpůsobil.“

„Blbost. Máš nějakou holku?“

Stuart přemýšlí, o čem to zas mluví. Holku? On? „Nemám.“

„To je dobře. Mám rád tvé sladkosti. Voníš po nich, ale teď voníš po mně.“

„Tak to není moje vina.“ Zívne. Chce spát. „Rád bych se vyspal.“

„Dobře. Dobrou noc.“ Mlčí, ale jemu to nevadí. Bože, i ty sprostoty ho vzrušovaly. Nikdy takový nebyl a najednou měl tu potřebu to říct tímto způsobem. Chtěl ho slyšet křičet. Příště ho zaslechne. Přemáhal se nebo ho to opravdu nevzrušovalo?

Oddaný Stu. Vadí mi to. Chtěl, aby to bylo dobrovolně, ale donutil ho, tak co, chce. Teď si bude muset tuhle nádhernou noc vyžrat do dna. Stu mu to určitě naservíruje na stříbrném podnose. Má aspoň takový dojem. S cizí – tedy Stuartovou – vůní usne, slabě se usmívajíc.

Ráno Stuart se probudí a zamrká. Vzpomene si, kde je a kam musí jít. Zakleje, když zjistí, že ho Sergejova ruka vězní. Rád by zůstal do snídaně, ale nejde to. Opatrně ji ze sebe sundá a vstane. Poslepu vezme oblečení, které s tichým klením na sebe natáhne a vyjde ven. Zavolá taxík.

„Dobré ráno, pane.“

„Ježíši!“ nadskočí, když se u něj zjeví jako duch Alex. „Vylekal jste mě.“

„Nerad, pane Stuarte. Mohu vám nějak pomoci?“

„To tedy ano. Potřebuji zmizet a hned. Taxík mě už čeká před vchodem. Doufám.“

„Prosím pojďte za mnou.“

„Díky. Snad to stihnu.“

Alex pokradmu pozoruje muže, který s pánem strávil noc. Podivné. Sice ví, že je to majitel té cukrárny, ale přece jenom… Na druhu stranu nevypadá ani jako jeho láska, a kdyby s ním chodil, neodešel by před snídaní. Celé je to podezřelé, ale pod kabátem nic nemá, kromě tašky. Nechá to na pánu Sergeji.

„Děkuji za pomoc,“ řekne, když unavený nasedne do taxíku. Zavře dveře a nadiktuje adresu Nebeského mlsu. Taxík vyrazí a on se uvolněně opře. Dívá se na osvětlené ulice. Tahle jízda udělá díru do jeho peněženky, ale vzbudit Sergeje? Ani za všechno zlato světa. Zadek cítí a bude cítit ještě dlouho. Tělo je naprosto ukojené a jemu se to moc líbilo. Měl by rád takového milence, ale už ho nechce vidět.

Nesnáší vydírání. Až příliš mu to připomíná minulost.

„Šéfe, jsme tady.“

Stuart mu podá bankovku. „Drobné si nechte.“

„No, zas tolik toho není,“ zabručí s odfrknutím. Stuart za ním vyplázne jazyk. Je zvědavý, jak si radí Zoe. Snad ji ta práce zůstane. Otevře cukrárnu a zaleze do svého království. Vzpomene si, jak ho tady viděl. Elegantního, vysokého, pěkného chlapa a tak trochu záviděl Zoe. A potom ho donutil s ním odjet. Divoký sex a dnes ráno nic. Má se cítit provinile, že se utrhl? Nechtěl nic cítit. Jen výměnu. Tělo za místo Zoe. Nevadilo mu to, ale teď by chtěl víc. Chtěl by tohle zažít ještě jednou. Ne, vícekrát. Chtěl, aby mohl vedle něj jít a říct. Patřím k němu. Jsme spolu.

Rodina by ho nejspíš ukřižovala za tyhle myšlenky, ale jak oni se na něj vykašlali dávno, on to udělal hned taky. Bylo mu to líto, ale není jim nic dlužen. Ani svému bejvalýmu partnerovi.

Ze snů vyrostl. Sny nepatří do kuchyně k zákuskům. Sny patří tam ven. Obleče se do bílého a vstoupí do království. Musí se podívat, co všechno musí udělat i co má nachystáno. Včera to nestihl. Smutně se usměje.

„Stu,“ zašeptá postava. Zašmátrá vedle sebe. Nikdo. Vyskočí a rozhlédne se. Nakoukne do koupelny. Není tam. Kde může být? Ťukot. Rychle stáhne pokrývku, kterou omotá kolem boku.

Dobré ráno, pane. Nesu vám snídaní. Je krásné jarní počasí.

„Kde je?“

 Tuhle otázku čekal. „Pán Stuart vstal před šestou, zavolal si taxík a odjel. Kávu nebo čaj?“

Utekl. Odešel. „Kávu.“ Posadí se ke stolku. Chtěl s ním posnídat i pomilovat.

„Pokud to není drzá otázka. Bude pan Stuart tu častěji pobývat?“

„To je ve hvězdách, Alexi. Děkuji.“

„Není zač, pane. Přeji hezký den.“ Tiše zavře dveře. Pán byl vysoce rozladěný. Bude to muset říct Sáře. Určitě chtěl posnídat s panem Stuartem.

Bude tu častěji pobývat? Rád by. Rychle se nají a obleče se ještě rychleji. Vynechá ranní sprchu a pouze se umyje. Nastartuje auto a mrkne na hodinky. Je sice šéfem, ale přece jen není dobrým příkladem, když chodí pozdě. Ale nejdřív… S vřískotem pneumatik zatočí do ulice, kde pobývá jeho nádherný klenot. Zastaví a ignoruje pohoršené pohledy postávajících. Zabuší na dveře cukrárny.

„Je otevřeno od devíti.“

„Vím to.“

Muž pokrčí rameny a jde dál. Sergej opět zabuší, až zařinčí sklo.

Stuart uvnitř cukrárny něco zaslechne a vyjde ven. Když zahlédne známý obličej, ztuhne, ale otevře. Nové sklo si nemůže dovolit.

„Co se děje?“

„Tohle!“ popadne ho a přitiskne se k němu. Chce ho políbit, když najednou v náručí nemá nikoho. V Stuartových očích se blýská vzteky.

„Vypadni.“

„Ne.“

„Vypadni a nikdy tě tu nechci vidět! Vypadni!!“ Ruce zatíná v pěst. Kurva, proč se mu míchá do života? Proč sem lezl?

„Chci něco vysvětlit,“ pokusí se domluvit Sergej. Je rozzuřený doběla. Ale proč? „Co je ti?“

„Co je vám?“ uklidní se. Řevem nic nezmůže. „Potřebujete něco?“

Sergeje naprosto vytočí změna. „Jen chci ti něco vysvětlit.“

„Vám. Jmenuji se Stuart Courttel a pokud nemáte, co říct, rád bych se vrátil k práci. Něco chcete objednat?“

„Ne.“

„Pak prosím, už mě neotravujte.“

„Stu.“

„Pan Courttel,“ řekne.

Sergej cítí, jak se v něm vzmáhá zlost. „Tak dost. Mám těch tvých hrátek dost!“

„Cože? Nevím kdo, koho vydíral. Já si nehrál, na rozdíl od vaší výsosti.“

„Já taky ne.“ Přitiskne se k němu. Dotlačí ho k většímu stolu, na který ho skoro položí. „Co je. Proč se nebráníš?“ říká posměšně. Rukou sjede k rozkroku a tře mu penis. „Líbí se ti to? Cítím, jak jsi vzrušený. Ne nelíbí se ti situace, ale ani mně ne.“ Stáhne ruku a olízne si prst, jak by ho měl od semene. „Teď poslouchej. Líbíš se mi a hodně. Vím, že včerejší noc neměla být, ale byla. Neodolal jsem tomu. Budu se ti dvořit dokud neřekneš ano. Rozumíš tomu? Tohle tady koupím. Neutečeš.“

„Nejsme v otrokářství!“

„Já vím, ale chci tě.“ Přitiskne se k němu. „Potřebuji tě, proto musíš kývnout.“

„Nic nemusím.“

Najednou je puštěný, až se zachytí jen tak tak stolu.

„Dnes večer přijdu a nechci slyšet ne. Budu trpělivý a dostaneš všechno, co chceš. Celé moje bohatství bude tvoje pod podmínkou vyslovení ANO.“

„Ne.“ Nechce do toho znovu spadnout.

„Nezajímá mě Ne.“

„Jestli si chceš někoho koupit, běž na ulici, ale já nejsem hračka.“

„Tím chceš říct, že včerejší noc nebyla nic.“

„Byl to jen výborný sex. Nic víc.“

„Myslíš to vážně?“

„Jistěže. Pro Zoe bych udělal cokoliv. Líbilo se mi to, ale na dlouhodobý vtah to není. Chci partnera, ne tyrana. Někoho, kdo pochopí, že teď jsem v práci a nebude mi třískat na dveře. Někoho, kdo mě bude respektovat, takový jaký jsem a nebude na mě řvát. Ty jim rozhodně nejsi, i když sex byl skvělý. Ale pouhý sex mě už dávno znudil. A teď prosím odejděte. Mám práci.“

„Stuarte, ale já…“

„Co? Takhle se chová někdo, kdo někoho miluje? Ne. Takhle se chová tyran a hulvát. Obojích mám plné zuby. Takový vztah už nechci mít. Sbohem nebo zavolám policii.“

„Večer přijdu.“

„Můžete, ale odpověď bude stejná Ne.“ Zavře za ním dveře a vejde do království. Nabídka, kterou by chtěl slyšet, kdyby…

„Stu, udělej tohle, Svlékni se. No tak uspokoj nás…,“ tím to skončilo. Možná by to tak daleko nedošlo a možná ano. Podruhé už žádnou hračkou nebude. Vzpomene si, jak šeptal Charleemu, že ho miluje, Robertu taky. Díky posteli ho tehdy utáhnul ke všemu a potom doslova v jednom jediném dni všechno splasklo. Tehdy se o něj postarala Zoe. Dostala ho z toho a pomohla mu. Je ji dlužen víc, než kdokoliv tuší. Proto přistoupil na tuhle hru. Podruhé už to neudělá. Zoe to pochopí.

Vyruší ho cinknutí trouby. Otře si tváře. Ani si nevšiml, že brečí a vyndá křehké placičky, které později ozdobí.

Sergej vyjede, až pneumatiky zařvou. Policie. Zakleje.

„Pane řidiči, víte…“

„Omlouvám se, ale byl jsem vzteklý.“

Policista se zarazí. Tak tohle nikdy v životě neslyšel. „A jste pořád?“

„Jo.“

Co teď? Vypíše, co nejpomaleji pokutový lístek. „Je už vám lépe?“ nakloní se s lístkem k okénku.

„Celkem jo, ale já ho zabiju. Promiňte, ale právě jsem dostal košem.“

„Chápu. Ale emoce nepatří na silnici.“

„Omlouvám se. Dojedu podle předpisu.“ Schová lístek a vyjede.

„Kdo to byl?“ optá se kolegy, který ho zatím našel v databázi.

„Pan Sergej Ivanov. Majitel hračkářské společnosti. Velké zvíře. Dal jsi mu pokutu?“

„Jo. Byl úplně mimo. Dostal košem.“

Hvizd. „Chtěl bych poznat osobně tu holku, která mu dala košem.“ Mladší nic neříká. On by řekl, že mluvil o muži, ale plést se může. „Další,“ zašeptá škodolibě a vyjde z úkrytu.

„Pokuta. Kašlu na ně,“ bručí, ale jede už podle předpisu. Musí to nějak udělat. Přece o svůj krásný nádherný Pamlsek nepřijde. Nechce slyšet ne. Chováš se jako tyran. Opravdu se tak chová? Ne. Je to hloupost.

„Sergeji, co je ti? Vůbec mě nevnímáš.“

„Patricie, jdeme ke mně.“

„Vypadáš strašně!“ Patricie zavře auto a jde vedle Sergeje. „Co se stalo?“

„Řeknu ti to v pracovně. Potřebuji radu.“

„Ty a radu?“ Nevěří. Určitě špatně slyšela. Sergej nikdy nechtěl radu, Vždy vše věděl, i když se mýlil, nikdy to nepřiznal.  V budově pozdraví kolegy a jedou nahoru. Patricie je jako na trní. Muselo se stát opravdu něco vážného, že se ji chce svěřit. Dokonce i v době, kdy spolu chodili, jen říkal, co a jak. Ale větší komunikaci od něho nemohla čekat. Osobně si myslí, že ho poznamenala rodina. Nejvíc otec.

„Prý jsem tyran?“ vyhrkne na Patricií sotva zavřou dveře do jeho kanceláře.

Ajejej. Někdo mu to konečně řekl. V tomhle se podobá svému otci. Možná si to ani neuvědomuje, napadne jí. Odkašle si. Co má říct?

„Chci pravdu.“ Posadí se. „Neboj, místo budeš mít i po tomhle rozhovoru.“

„Tak to se mi fakt ulehčilo. Jo jsi tyran. Dost se v tom podobáš otci,“ odpoví Patricie, která se usadí do pohodlného křesla.

„Myslíš to jako vážně?“

„Ano,“ uleví se ji. „Chodit s tebou bylo strašné. Tohle si neber, tamto je příliš divoké, půjdeme tam a vezmi si tamto. Víš, slova jako chtěla bych, a nešel bys… bylo jako bych házela hrách na zeď. Strašné. A to můj a můj… taky. Chci, mít. Jako bys neznal nic jiného. Mám pocit, že za celou dobu našeho chození, nic jsi neudělal, co jsem chtěla já.“

„To nemůže být… Fakt?“ začervená se.

„Ne asi, ale určitě ano. Mohu se optat, kdo ti to řekl?“

„A jsem hulvát.“

„To zas ne. Vždy jsi byl velmi milý, i když nekompromisní. Kdo to byl?“

„Nikdo. Dostal jsem právě košem. Ale já ho chci. Co mám dělat?“

„Pokud tě nechce, nic.“

„Když nám bylo spolu tak dobře,“ přizná se rozpačitě.

Patricie vytřeští oči. „Vy jste… neříkej, že jsi ho k tomu donutil!“

„Už to tak bude. Jsem osel, že.“

„Blb!“ ohodnotí ho Patricie, ale tak nějak se jí ho zželí. S jeho výchovou a rodinou za zadkem to nemá jednoduché. Zřejmě je poprvé v životě zamilován a neví, co má dělat.

„Patricie, poradíš mi?“

„Nejdřív mi řekni, kdo to je a co se stalo.“

„Musím?“

„Tak ne,“ svolí, ale ráda by to věděla. Usměje se. „Bude to dobrý.“

„Já ho chci.“

5_dil - Není jídlo jako jídlo