Shounen - ai povídky

Není jídlo jako jídlo

5.

Nic nepochopil, zasténá Patricie. „Sergeji, ten dotyčný není žádná hračka.“

„Dobře.“

Vypadá to nadějně, pomyslí si opět.

„Ale já si s ním chci hrát.“

Ne! „Dobře, co budeš dělat ehm doma, je tvoje věc, ale není to hračka. Nemůžeš říkat: Já chci. To nejde.“

„Proč?“ vpadne ji do toho Sergej.

„Protože lidí nevlastníme!“

„Proč ne? Pokud nebudu chtít, ničeho nedosáhnu. Když nebudu chtít, pak ho ztratím,“ říká s neúprosnou logikou.

Patricie zrozpačití. Má pravdu, ale... „Sergeji, chceš ho nebo ne?“

„No, ano.“

„Mně se zdá, že ne. Chceš vůbec poradit?“

„Ano, ale raději bych - ne. Ale musím. Kruci, musím…“

Že bych požádala o vyšší plat? Ne, to u Sergeje neprojde. „Podívej se, chtít můžeš, ale nemůžeš mu říkat: Chci tě.“

„Nechápu, proč bych to nemohl říct?“ pokrčí rameny.

Bože, on je natvrdlý! „Protože nikdo nechce být vlastněn.“

„Dobře, to chápu. Takže, co mám dělat?“

„Být trpělivý.“

„Patricie, já nejsem trpělivý.“

„To je fakt,“ zamumlá při vzpomínce na dobu, kdy byli zasnoubení. Zdál být se nekonečně trpělivý, galantní. V té době, ale netušila, že to dělá kvůli rodině. Netušila, že předstírá touhu i vše okolo toho. Trpělivost tehdy nemusel zkoušet, protože ho nevzrušovala. Těžká porážka pro ni jako úspěšnou ženu. Nebýt jejího budoucího manžela, nejspíš by se z toho nevzpamatovala, ale to je minulost. „Ale budeš muset. Dvořit se, být trpělivý, empatický…,“ bože, o kom já to tu vykládám? Empatický je asi jako slon v porcelánu.

„To bude hračka!“ řekne nadšeně.

Patricie ho s úžasem pozoruje. Co chce dělat? Sergeji, co chceš dělat?“

„Včera jsem to trochu pokazil, ale budu hodný. Budu se dvořit, budu trpělivý, ale už jsem mu řekl, že ho chci.“

„Aha.“ Předstírá, že rozumí, ale nerozumí.

„Netušil jsem, že to bude tak složité, ale samozřejmě udělám, co bude v mé moci, abych odstranil překážky, proto aby byl můj.“

Rodina ho zkazila. Ještě dobře, že jsme se nevzali, pomyslí si. Vzpomene si na toho druhého. Chudák malý. Možná by měla zjistit, kdo to je a poradit mu útěk.

„Trochu budu muset oprášit své znalostí, ale rozhodně jsem ještě základy dvoření nezapomněl,“ prohlásí suverénně.

Patricie zapochybuje, ale nechá to být. Vlastně, měl vůbec nějakého přítele? Zamračí se.

„Děkuji moc, můžeš jít.“

„Jistě.“ Audience skončila. Zavře za sebou dveře. Sergej je naprosto mimo, odsouhlasí si svůj vnitřní názor.

Dvoření. To přece musí zvládnout. Dokáže to. Sedne si a začne přemýšlet o svém posledním dvoření. Zamračí se. Sakra, to je už hodně let. Naposled si namlouval Patricií. Do té doby si vystačil s klubem. Květiny. To je ono. Nosil ji tehdy spoustu květin. Milovala je.

„Patricie, dej mi číslo na květinářství.“

Patricie se zarazí. Zřejmě někdo něco slaví. „Mám někomu objednat květiny?“

„Ne, udělám to sám. Jen to telefonní číslo.“

„Piš si.“ Nadiktuje mu číslo a sluchátko položí. Květiny. Dostala je před měsícem a má je velmi ráda. Nejvíc orchideje a růže. Měla by se manželovi připomenout. Buket rudých růží by jí stačil. Zarazí se, otevře ústa a zírá na telefon. Ne, on chce mu objednat kytky? To nemůže!

Uklidní se, přikáže si. „Zoe,“ optá se jí sotva vleze s kávou do dveří, „mají chlapi rádi květiny?“

„Jak kteří. Ale můj bratranec má na ně alergii,“ klidně prohlásí. „Má je velmi rád, ale musí se spokojit s umělými nebo sušenými. Asi pyl. Ale co vím, je to trochu netradiční dávat muži květiny. Je to tak půl na půl. Leovi bych nikdy růže nedala,“ prohlásí s jistotou. „Co mám dál udělat?“

„Víš co, dojdi šéfovi pro nějakou sladkost. Musím trochu přemýšlet a dnes moc úkolu nebudeme mít.“ Šéf je v milostné ráži a rozhodl se dobýt baštu… zaúpí. Začíná mít to už i na ni vliv. Je ve svém nadšení prostě nakažlivý. Vezme kávu a napije se. Měla ji říct, ať vezme něco domu i ji. Zatelefonuje do recepce.

„Zoe!“ zavolá na ni vysoká krásná dívka s vlasy černými jako uhel.

„Ahoj, Sardinie. Jak se máš?“ Nová síla místo té namyšlené blondýny. Čokoládová Miss universum. Takhle by chtěla vypadat. K tomu má krásné prsa, štíhlou postavu s neskutečně dlouhými nohami.

„Fajn. Volala Patricie, ať vezmeš deset kousků. Šest pro děti a čtyři pro dospělé? O co se jedná?“

„Zákusky.“

„Tak to si dovolit nemohu,“ řekne smutně.

Zoe ji pokývne a vzpomene si, že šéf nemá rád, když se lidi někde flakají, proto si pospiší. Rozhlíží se, zda neuvidí Leonarda. Nikde. Zklamaně ještě jednou přejede halu. Nejspíš má službu. Dnes mají jít na večeři a ona se těší. Oprášila jedny staré červené šaty ze dna skříně a jen doufá, že se do nich nasouká. Posledně měla v nich ohromný úspěch.

Usměje se. Stejně je to zvláštní, že se šéf zamiloval do Stuartova jídla, ale upřímně - to jídlo je úžasné. Zajímalo by ji, co dnes šéfovi připraví.

Cestou k Nebeskému mlsu se zastaví u výlohy s kabelkami. Skoro přitiskne nos na sklo, jak pozoruje tu úžasnou žlutou kabelku s dlouhými uchy a střapečky. Vypadá božsky. „Po výplatě budeš mou,“ zašeptá a vzpamatuje ji až motorka, která kolem profrčí s šíleným řevem uvolněného výfuku. Zavrtí hlavou, jak někdo může jezdit na rozpadající motorce.

„Ahoj Suzie.“

„Zoe, Stuart je uvnitř, ale má mizernou náladu. Nějak mu ji sprav.“ Poví ji místo pozdravu a dál láduje zákusky do krabičky starší mohutnější paní, která uchváceně pozoruje každý její pohyb.

„Jasně,“ mrkne na ni a rozrazí dveře. „Stu!“

„Vypadni,“ zařve a zakleje, když mu ujede ruka se štětcem na zdobení. Všechno je v tahu! Aby to předělával. Se zamračením se napřímí.

„Stu?“ řekne. „Co je ti?“

Stuart se vyděsí, když vidí její ublížený výraz. Ten parchant nedodržel slovo. Určitě ji vyhodil! Přijde k ní a zatřese jí. „Máš práci?“

„Jistě? Proč se mnou třeseš? Patricie je super šéf. Jdu zas pro další várku,“ zakření se a usadí se do křesla. „Přidej něco pro Patricii. Šest dětských a dva dospělé. Ne, čtyři dospělé,“ opraví se.

„To jsem rád,“ zabručí a přejede si krátké hnědé vlasy rukou. „Co ten tvůj? Kdy mi ho přineseš ukázat?“

„Snad přivedeš.“

„Pravda. Tak, kdy?“

„Jde to nádherně. Dostala jsem pozvání na večeři. Mě - Zoe, pozval na večeři!“

„Co si bereš?“ řekne automaticky, zatímco do krabičky pokládá opět větrníčky a potom přidá čtyři oříškové bomby plné alkoholu.

„Ty červené šaty. Chtěla jsem je potom fiasku vyhodit, ale hodně stály a jsou kvalitní. Nemám je ráda, protože ty víš proč.“

„Sluší ti. Je dobře, že sis je nechala.“ Rozpomíná se na ně. Dlouhé šaty na zádech s výstřihem až někde ke kolenům. Díly jsou spojené jen dvěma třpytivými řetízky. Sluší ji a pořídila si je kvůli jeho úspěchu, které se změnilo ve fiasko. Galavečer s ochutnáváním cukrářských výrobků se zvrhl v jedno velké ponížení a najednou ho nikdo nechtěl zaměstnat. Dlouho pracoval v mizerných podnicích, než si mohl dovolit vlastní cukrárnu. Odteď je on svým šéfem, nikdo jiný.

„Připomněla jsem ti to, že?“

„To je dobrý. Je to za mnou. Tady pro Patricii a co pro tvého šéfa?“ Zjihne při vzpomínce na noc plnou vášně a nerozumu. Nikdy by neřekl, že dokáže být tak… Zamrká. Nemá to budoucnost Stuarte, napomene se. Otočí se a vytáhne plech se sušenkami.

„Ty… To… neříkej… že…?“ Zoe nemůže to ze sebe dostat a s oddaným pohledem psa se dívá na vysoké buclaté placičky.

„Představuji ti - Zoin mls.“

„A co původní název?“

„Passion? Nehodí se k nim. Nejsou vášní, ale mlsáním za hranice rozumu.“

Zoe stále zírá na sušenky se speciálním Stuartovým mandlovým krémem. Jsou hříšné, a když je ochutnala… Málem se rozpustila. Nic dokonalejšího neexistuje. A ještě k tomu ponesou její jméno. Vytáhne kapesník, do kterého se pořádně vysmrká.

„Doprdele, to si nezasloužím.“

„Ale ano. Tak mu je dones a tři si vezmi pro sebe.“

„Chceš je dát na stálý lístek?“

„Ano. Vzhledově nejsou vábné, ale myslím, že si najdou příznivce.“

„Cha! Utrhnou ti ruce jen, co to ochutnají. Nebudeš nic jiného dělat.“

„Tak už běž nebo ti to seberu.“

Zoe vezme náklad a zadívá se na svého krásného bratrance. Kdyby to nebyl bratránek, nejspíš by ho uháněla jako parní lokomotiva.

„Stu, jsem ráda, že se ti zlepšila nálada.“

„Já jsem pořád v pohodě,“ řekne s širokým úsměvem. „Utíkej!“

„Utíkám!“ vyplázne jazyk, zadkem strčí do dveří a s krabičkami nad hlavou vyjde ven, aby všichni viděli, že ona má protekcí.

Suzie zavrtí hlavou a pousměje se, zatímco připravuje kávu a talířky se zákusky dvěma korpulentnějším ženám.

Zoe se usmívá ještě venku, když zahlédne dodávku na kterém je nápis Bree Flowers a pod tím Království květin. Kdo asi dostane květinu? Možná růže? Jde směrem do kanceláře, proto si nevšimne, že do cukrárny vejde poslíček s náručí květin.

„Pan Stuart?“

„Hned ho zavolám!“ Všichni v cukrárně pohlédnou na květiny a potom na dveře, z kterých vychází báječná vůně a tácy s dobrotami. Suzie strčí hlavu do kuchyně. „Stu, někdo se po tobě shání.“

Stu přestane nanášet karamel na sušenky a vyjde ven. Ztuhne, načež udělá krok vzad.

„Stuart? Tady pro vás. Prosím podp…,“ nedořekne poslíček a uhne kytkou kvůli papírům.

„D…Dejte to pryč, proboha!“ sípá a hledá s panikou v očích svoji tašku s léky. Zapadne do kumbálu, z kterého je slyšet rachot a nadávky.

Poslíček nechápavě zírá na příjemce. Co teď?

„Mám pocit, že to od dotyčného nebyl dobrý nápad,“ řekne Suzie a rychlým hmatem sundá jmenovku z květin.

„To ne!“ poslíček pustí na zem papíry a vrhne se po kartičce. „To není určeno vám!“

Suzie natáhne ruku s vizitkou, kterou mává ve značné výšce. „A v tom mi zabrání jako kdo?“ Pohlédne na něj z výšky sto devadesáti centimetrů.

„Už je to pryč?!“

„Ne! Ještě to tu zaclání!“

„Ať vypadne!“

„To nemohu. Mám to doručit,“ zasekne se poslíček. Ještě se mu nestalo, že by květiny nedoručil.

„Asi to nepůjde, maličkej,“ řekne sarkasticky Suzie.

Poslíček se zaškaredí. „Obryně, a co jako s tím mám dělat? Pověsit do kostela?“

„Ať to vrátí odesílateli,“ zvolá z kumbálu Stuart, který našel inhalátor a má ho přiložený k puse. Výdech… Psss s mohutným nádechem. Má pocit, že je mu lépe.

„Tak jo. Je jí škoda.“

Suzie přikývne. Vůbec netušila, že šéf má alergii na kytky.

Poslíček sebere papíry ze země, posune si kšiltovku a s lítosti se zadívá na překrásné bílorudé růže.

„Už je pryč?!“

„Jo. Tady máte vizitku.“

Stuart ji prudce otevře. Zrudne. „Parchant,“ zamumlá při cestě do kuchyně. Kartičku si schová do kapsy pláště. Otře si obličej a je rád, že nestihl napuchnout, protože jinak by skoro neviděl. Zatím je brzké jaro, proto se příliš nehlídá, ale jakmile začnou kvést květiny, bude brát léky jak namydlený blesk. V té době je rád, že žije. Proto taky bydlí ve městě, kde je jich podstatně méně. Povzdechne si. Byly krásné. Rád by měl kolem sebe květiny.

Zoe veselé zamává Sardinii a té druhé brunetě. Tváří se jako by snědla všechnu moudrost světa, ale Sardinii si oblíbila ihned. S ještě dvěma lidmi nastoupí do výtahu. Nezná je, ale ten starší jí trochu připomíná jejího šéfa. Vyjde a překvapí ji, že jdou stejnou cestou. Znervózní. Klienti? Raději ustoupí dozadu a nechá je projít.

„Vítejte, pane Ivanove.“

Zoe nakoukne dovnitř. Hulváti, pomyslí si a dojde ji, že to bude asi otec s příbuzným. Když je v Patriciině kanceláři volno, vejde dovnitř.

„Patricie, kdo je to?“ zašeptá a položí na stůl obě krabičky.

Patricie s kamenným výrazem je ihned uklidí a zadívá se na Zoe. Má kostýmek, ale ten zbytek…

„Zoe, prosím tě, můžeš na chvilku někam jít? Prohlédni si důkladně podnik nebo seznam se s lidmi.“

„Ale já… Dobře.“ Zesmutní, když pochopí, že tu není žádaná nebo spíš nežádoucí. Prohlédne si svoje oblečení. Je dobré, protože Stu neměl k němu žádné připomínky. S pokleslými rameny vyjde ven a šourá se chodbou pryč. Stavím se v bistru, kde bude možná Leo, rozhodne se, když si vzpomene na stav své vyprázdněné peněženky. Zamíří do parku. Sedne si na lavičku, kde seděli s Leonardem, houpe nohama a smutně přemýšlí o světě.

„Sama?“

„Leonarde,“ nadšeně vykřikne, načež se posune, aby mu udělala msto. „Sedni si. Zrovna jsem si říkala… ale to je jedno. Není tu krásně?“

„Je. Dáš si?“ nabídne ji hamburger.

„Ne, děkuji.“ Klátí nohama a pozoruje rybníček. Zdá se jí, že labuťátka povyrostla nebo ne?

„Co je ti?“

„Teď už nic. Těším se na večer. A víš co? Dej mi trochu.“

Leonard udiveně odlomí kousek a podá ji. „Nechtěla jsem jíst kvůli večeři, ale to přece nevadí. Je tu krásně.“

„Ano.“ Zajímalo by ho, proč tu sedí. Měla by být s Patricii nebo ve firmě. Dojí zbytek hamburgeru a otře si ruce do ubrousku. Usměje se. Je mu dobře a je rád, že se vyhnul setkání s panem Ivanovem starším.

Sergeji, co to má znamenat?“

Sergej je překvapený, že ho tu vidí.„Ano, otče?“

„Ta párty nebyla…“

„Byla pro moje zaměstnance, a co má být?“

„Co má být?“ Rozčilí se Sergejův otec. „Jak tak můžeš mluvit!“

„Nejsou to otroci, ale když už tady jste, mám pro vás zprávu.“

„Pche, jakou ty můžeš mít zprávu?“ posměšně řekne jeho nejstarší bratr, který se ihned rozvalil v křesle a líně je pozoruje.

„Někoho jsem si našel.“

„Zbavíš se ho,“ přikáže mu otec.

„Ne.“ Postaví se, aby dodal váhy svým slovům. „Budete ho respektovat. Nepodíváte se na něj křivě a nebudete ho pomlouvat. Jestliže ano…“

„Tak co?“ vpadne mu posměšně do věty bratříček. „Co ty parchante, můžeš udělat?“

„Něco ano. Odejdu z firmy.“

Anatoliy sebou trhne a podívá se na otce.

„Tak vypadni! Zmiz. Stejně jsem nevěřil, že jsi můj!“

Sergeje, i když je na to zvyklý, přece jen otcova slova zabolí. Myslel, že se stal odolný, ale pokaždé, když to slyší, něco se v něm sevře.

„Ne!“ zastane se ho kupodivu Anatoliy. Těká z otce na Sergeje.

„Cože? Ty se toho buzíka budeš zastávat?“

„Na rozdíl od tebe otče, mu zbylo trochu rozumu, že Anatoliy,“ napoví ironický Sergej a usedne.

Anatoliy se zamračí. Dobře si uvědomuje, že Sergej je nezbytným článkem pro chod firmy a tím jeho značných příjmů. On ani Vlad firmě nerozumí a otec už jednou ji dokázal skoro zruinovat. Nebýt Sergeje, potopila by se.

„Co si to dovoluješ?“ Rozmáchne se hůlkou, ale Anatoliy ho zadrží.

„Pokud splníme tvoji prosbu, zůstane vše při starém?“

„Ano.“

„Odmítám,“ zařve jejich otec a vyškubne se ze sevření Anatoliye. „Co to vyvádíš? Budeme vést firmu my!“

„Otče, vždyť dělá práci za nás. Mě se nechce pracovat, tobě snad ano?“

Oba pozorují otce. Jeho nechuť i poznání, že Anatoliy má pravdu„Dobře, ale toho teplouše doma nechci vidět!“ Otočí se a vypadne.

„Nepoděkuješ?“

„Za co? Víš, že by otec firmu přivedl k úpadku a příliš jste si zvykli na tučné šeky, které dostáváte.“

Anatoliy se zamračí, načež se rozchechtá.  „Takže sis našel dalšího do páru. Byl jsem zvědavý, kdy to uděláš, ale nepočítej s naší podporou,“ zasyčí a přistoupí k němu blíž. „Ještě další výhrůžky a popluješ odtud.“

„A lidé se mnou,“ řekne uvolněně z křesla. Měl to udělat dávno, ale rodina je rodina, i když jsou odporní.  

„Cože? Jsou vázaní k firmě!“

„A kdy ses podíval na nějakou jejich smlouvu? Půjdou za mnou, bratříčku. Dám jim práci a peníze. Nic jiného je nezajímá. Vědí, že pod vaším vedením půjdou dolů,“ říká nejironičtějším tónem, na jaký se vzmůže a ukáže prstem dolu. Popravdě nesnáší své bratry. Jsou absolutně k ničemu. „Jakmile odtud odejdou, domek se sesype jako z karet. Bum!“ rozhodí škodolibě rukama. Cítím se skvělé.

„Svině!“

„Děkuji. Užitečné zvíře. Chceš ještě něco? Ne? Tam jsou dveře!“

Anatoliy se na něj vztekle zadívá, otevře dveře a pořádně jimi třískne. Doma bude muset rozmyslet, co s tím udělat. Nebude poslouchat rozkazy nějakého buzíka, co to dělá druhému do prdele.

„Sergeji?“ do místnosti nakoukne Patricie. V očích jsou zřetelně vidět obavy.

„Běž pryč, prosím.“

Vypadá unaveně, proto Patricie zavře dveře a přemýšlí nad rodinami. Ta Sergejova je opravdu povedená. Je ráda, že se tehdy za Sergeje neprovdala. Nejspíš by se díky ní brzy rozvedla. Zadumá se a pak si vzpomene na Zoe. Měla by ji zavolat a pár věcí vysvětlit. Nejspíš byla jejím chováním trochu zaražena.

„Měl jsem to udělat dávno,“ šeptá Sergej, když pozoruje z okna park. Jen je nějak unavený. Rozhodně nehodlá Stuarta představit rodině. Stejně by slib nedodrželi. Jestliže ano, potom by to mu řekli za zády a klevety se vždy dostanou dřív nebo později k povolaným uším. Nechce, aby se Stu trápil jeho nevycválanou rodinou. Ale možná by mlčeli, protože by se nechtěli zostudit, že někoho takového mají doma. Ale on se už nebude schovávat.

Telefon.

„U telefonu Sergej Ivanov, přejete si?“

„Dobrý den, u telefonu Dana Bree. Nevím jak to říct, trochu mi je to trapné…,“ začíná příjemný hlas na druhém konci. Sergej si vzpomene. Květinářství. Uculí se, když se zarazí. Hlas zřejmě nenese dobré zprávy.

„Ano? Klidně můžete říct cokoliv,“ vpadne ji do toho milým povzbudivým tónem, ale sluchátko pevně svírá.

„Ta kytice se vrátila.“

„Cože?!“

„Omlouváme se, ale v tomto případě adresát odmítl převzetí.“

„Nechápu.“

„Já taky ne. Ještě se nám nestalo, že by adresát odmítl květiny. Opravdu nevím, co dělat,“ říká ustaraný hlas. „A nevím, jak to bude s těmi dalšími dvěma kyticemi.“

Sergej taky neví. Co se to děje? Přísahal by, že květiny má rád. V cukrárně jich viděl hodně. Svraští čelo. „Jestliže se vrátí… halo?“

„Promiňte chvilku…,“ na druhém konci slyší nezřetelný šumot.

„Jste tam?“

„Ano.“

„Omlouvám se, ale i druhá…“

„Mohu mluvit s doručovatelem?“

„Jistě. Mám ho před sebou, proto jsem přerušila náš rozhovor. Omlouvám se.“

„Alexi, proč nepřevzal kytici?“ Sergej zřetelně slyší její dotaz k poslíčkovi.

„Ježíši, tam v životě nepojedu. Málem, že mě nezapíchl kudlou! Byl celý oteklý a nějaká vysoká ženská sebrala lístek a vyhodili mě.“

„Opravdu nevíte proč?“

„Nó, já bych řek, že má alergii. Můj bratránek má něco podobného, ale na prach. Taky vždy oteče a zfialoví a z nosu teče sliz. Hnus! A dusí se… asi takhle.“ Sergej zaslechne sípot se sípavým kašlem. Zbledne. Jeho Pamlsek trpí! Nemožné!

„Pane Ivanove.“

„Děkuji, slyšel jsem. To jsem netušil,“ řekne ustaraně.

„Je mi líto. Co mám udělat s třetí kyticí? Ještě ji mohu zadržet.“

Sergej si povzdechne. „Stopněte ji a můžete je poslat do firmy IvanovToy?“

„Samozřejmě. Děkujeme za využití našich služeb.“

„Já děkuji,“ zabručí a přemýšlí co s třemi kytkami. Bouchne do stolu a důkladně zakleje. Jeho plán se nějak vymkl z rukou. Co by ještě mohl udělat? Tvář se mu rozjasní a zavolá svého bankéře.

„Pane Ivanove, přejete si?“

„Ano.“ Nadiktuje mu příkazy ohledně jedné transakce.

„Je to hodně neobvyklé.“

„Já vím, ale věřím, že splníte moje požadavky do puntíku.“

„Ale jistě,“ promluví bankéř na konci. Ztratit takového zákazníka si nemůže dovolit. To raději poruší pár drobných předpisů. V konečné fázi vždy vyhrají peníze a pan Ivanov má jich hodně.

„To jsem rád.“ Ticho.

„Bože,“ zamumlá bankéř, načež odloží sluchátko. Zvedne jiné, kterým zavolá právníkovi banky. Tohle nebude lehké, ale Teddy najde způsob, jak splnit zákazníkovo přání.

Sergej spokojeně odloží telefon. Zdá se, že výhružky a vydírání mají něco do sebe.

„Pane Ivanove, jsou tu květiny.“

„Výborně. Vyberte si, jakou chcete, druhou dejte Zoe a třetí pošlete Michele.“

„Děkuji.“ Jsou nádherné. Spěšně zavře dveře a hledí na tři nádherné kytice. „Zoe rychle sem, kterou chceš?“ promluví na ni sotva uvidí ve dveřích zlakovanou hlavu.

„Cože?“ dovnitř vejde Zoe. Musela se rozloučit s Leonardem, ale dala mu aspoň pusu. Je moc milý, povzdechne si. Jen, aby jim to klapalo. Na moment se zasní. Možná by si mohli najít větší byt, žít spolu. Pracovali by ve stejné firmě, po nějaké době krásné bílé šaty s vlečkou a závojem. Nakonec dvě děti.

„Zoe? Sníš?“

„C.. Cože? Ne, omlouvám se, zamyslela jsem se,“ povídá rudá jako rajče. „Chtěla jsi něco?“

Patricie si povzdechne. Měla by přestat plout v oblacích. „Vyber si květiny. Jsou tvoje. Od šéfa?“

„Ó! Orchideje. Má je strašně rád můj bratranec.“

„Opravdu?“

„Jo. Jsou to jediné květiny, které snáší a doktoři mu nedokázali říct proč. Rozdělím se s ním. Je to příliš velká kytka. Víš, že někdy je použije do zákusků?“

„To je tvoje věc. Tahle bude pro Michele. Zaneseš ji to, prosím.“

„Jistě.“ Vezme třetí kytici a vyjde ven.“ Patricie si přivoní k nádherným růžím. Když ji donese domu, bude ten její naštvaný, ale možná ho trkne, že by jí mohl občas nějaký ten krásný plevel koupit. Povzdechne si u skříňky, kde má uložené vázy. Zavrtí hlavou nad Zoeiným nápadem. Rozdělit se s bratrancem o květiny. To by ona neudělala.

Zoe před sebou nese pestrobarevnou kytici. Je tu třetí den a dostala nádhernou kytici květin.  Zvláštní. Ušklíbne se. Zřejmě patřila někomu jinému, ale který blázen by odmítl něco tak překrásného?

„Dobrý den, paní Michele,“ řekne nervózně mezi dveřmi a vynadá si, že se nepodívala na jmenovku.

„Pojď dál. Jak se ti u nás líbí?“

Zoe nerada vejde dovnitř. Tak toto je všemocná paní zaměstnanců. Je starší s prošedivělými vlasy, brýlemi a na sobě má něco jako kaftan. Ona rozhoduje, kdo půjde nebo koho přijme. Když s ní měla pohovor, klepala se jako ratlík a na nohou dostala vyrážku. Po pohovoru se za dveřmi jednoduše sesula a oddechovala jak po maratónu.

„Copak to neseš?“ prohlédne si ji. Je oblečena celkem dobře, i když zdá se, že se v tom necítí dobře.

„Kytku od šéfa… ehm… no pana Ivanova,“ dostane ze sebe. Vypadá tak přísně. Má pocit, že stojí na rosolu a ne na nohou.

„Oh, ten dareba. Je to nádhera. Počkej, dojdu pro vázu.“

Dareba? V očích úžas. Je pravda, že paní Michele by mohla být jeho matkou, ale šéf a dareba? To tu všichni ho znají jinak než ona? Podle ní je to monstrum.

„Tak ji tam hezky dáme. Má vkus. Tak jak se ti líbí?“ nařasí květiny ve váze, kterou postaví na stolek u okna. Zálibně se na ně zahledí.

„Moc.“

„To jsem ráda. Na pohovoru jsi na mě udělala dojem. Doufám, že mě nezklameš.“

„Já? Pokusím se,“ dostane ze sebe.

Michele zvedne zvonící telefon. „Ano?“

Zoe obdivuje, jak jednoduchým ano dovede říct všechno. Povzdechne si. Tohle se ona nenaučí, dokud bude živa.

„Jsou krásné.“ Hlas ji zněžní. „To víš, že ano. Hned to bude. Ahoj.“

„Patricie tě shání.“

„Hned tam, běžím!“ vyletí z kanceláře, aniž se rozloučí. Michele se za ní pobaveně dívá. Třeštidlo, ale ti dva nahoře to potřebují jako sůl. Jsou tam příliš vážní.

„Patricie, co chceš?“

„Konečně jsi tady! Šéf tě shání.“

„A jéjé,“ zaúpí. Pokaždé, když ji shání, není po ruce.

„Nic se neděje. A zapomněla jsem, vezmi mu tohle.“ Mrkne na ni a Zoe se uleví. Snad na ní nebude tolik křičet, když mu dodá to nejlepší ze Stuartovy kuchyně.

„Potřebujete něco, pane?“ položí krabičku se zákusky na kraj stolu, ruce sevře v klíně, přešlápne z nohy na nohu a přemýšlí, zda prsa nejsou moc vidět. Má pocit, že se rozsype pod jeho přísným zpytavým pohledem.

Sergej se usměje. „Posaď se.“

„Postojím.“ Lépe se utíká, mihne se jí hlavou bezmocně.

Sergej si všimne známé krabice a v duchu zaúpí, když se mu nažene krev do slabin a on pocítí vzrušení. Nemůže od té krabičky odtrhnout zrak. Odkašle si.

Copak asi skrývá? Jaké dobroty? Polkne sliny.

„Zoe, tvůj bratranec je mistr cukrář.“

„To ano,“ rozzáří se. „Je skvělej, i když rodina ho nemůže vystát. Víte … nic.“

„Nic? Něco se stalo?“

„Nic důležitého. Teď je se svoji cukrárnou šťastný. Knečně je svým vlastním pánem. Je moc hezký a milý, hodný a má vkus, tedy ví, co se nosí.“ Uvolní se.

To ano. Je přece mým rozkošným Pamlskem. A bude můj. „Zoe, co má rád Stuart?“

„Eee?“

„Ee?“

Zoe na něj zírá. „Rád? Stuart?“

Snad jsem nepřijal nějakého dementa, pomyslí si klidně. Vypadá, že její inteligence je sedmdesát pět. „Ano. Co má rád?“

„Péci. On nejraději peče.“

„To je jasné, ale kromě toho? Květiny? Sladké?“ To jsem řekl blbost. Nic se nemůže rovnat jeho výtvorům. „Má rád nějaké jídlo? Řekni mi o něm něco víc.“

„A proč to chcete vědět?“ řekne podezřívavě.

„Chceš to místo nebo ne?!“ vyjede a bouchne do stolu, až se krabička pohne.

„Hned! No ehm… jo! Má rád dobré jídlo. Taky víno. Vždy v neděli si dá jednu láhev, raději červené, ale nepije hodně, to ne. Není žádný alkoholik! Většinou si to vezme k nějakému dobrému filmu. Má rád historické a rád chodí do kina. Má rád taky divadlo a operetu. Bože, musím chodit s ním. Nesnáším je. Hlavně operetu. Divadlo ještě překousnu. Naštěstí není to, až tak často. Má rád kočky a psy, ale žádné nemůže mít doma. Nájemní smlouva to nedovoluje. Rád se brouzdá po netu, ale nemá na to čas a má rád knihy. Zamilované a historické. Nesnáší cestopisy a nerad cestuje. Říká, že člověk má sedět doma na zadku, ale je to asi tím, že v mládí hodně cestoval. Miluje květiny…“

„Květiny?“ přeruší ji. Vida, stačilo pohrozit, pomyslí si a hltá zprávy o svém nebeském sladkém idolu. Opravdu, výhružky mají něco do sebe. Bude je používat častěji.

„Ano, ale má na ně alergii. Kupodivu jediné květiny, které snáší, jsou orchideje.“

„Kurva.“

„Oh?“

„Nevšímej si.“

Zoe si odkašle, nějak ztratila nit, když ji přerušil. „To je asi vše.“

„A chodí s někým?  S dívkou?“

„Ne. Přísahal, že se nezamiluje a s nikým už nikdy nebude chodit. Docela mu věřím, protože je šíleně zásadový a milý a hodný a nesnáší hrubost a vydírání. Takoví lidé u něj zůstanou smetím. Nejspíš by se jich nedotkl ani lžíci,“ pokývá hlavou, že s ním naprosto souhlasí.

„Debile!“ zařve tak silně, že Patricie se u sebe otočí od počítače. Zoe se přikrčí, udiveně pozoruje výbuch svého šéfa. Z velkého stolu je rázem všechno smeteno. Krabička se zákusky se válí po podlaze. Otevřela se a na zem se vysypaly plněné sušenky.  

Zoe pochopí, rychle vypadne, dveře za sebou tiše zavře. Oddechne si, když ji nepronásleduje.

„Co se stalo?“

„Nevím, Patricie. Najednou vybuchl. Nevím proč. Jen jsem mu povídala o Stu.“ Obě se podívají ke dveřím, za kterými vztekle rázuje klející Sergej v několika jazycích.

„Blbe!“ nadává sám na sebe. Podívá se po spoušti. Je prostě zmetek. Otec s bratry měli pravdu. Rozesměje se, ale smích přejde ve škytnutí, další škytnutí, tuhý úsměv a nakonec před sebe zoufale civí. Proč se jenom neoptal dřív? Proč ze sebe dělal toho nechytřejšího? A teď je vše ztraceno. Stuart – šance na normální život. Vše, v jediné odpovědí ztraceno.

„Nedotkl ani lžící?“ slyší hlas Zoe. Nedýchal by stejný vzduch, pomyslí si hořce. Začne sbírat věci, když mu pohled padne na krabičku. Kopne do ní, až se zastaví o křeslo.

Je konec. Věděl, že nemá jíst sladké. Věděl, ale udělal to. Všichni měli pravdu. Je k ničemu. Zachechtá se a usedne na koberec. Pozoruje sušenky. Jsou k ničemu.

Fascinovaně se na ně dívá. Po čtyřech se k nim velmi pomalu přiblíží. Natáhne ruku pro jednu, která zůstala v krabičce. Vezme ji do ruky a usedne do tureckého sedu. Když ji rozlomí, po prstech mu steče hustý krém. Fascinovaně zírá na smetanovou hmotu.

Začichá.

Mandle. Nese kousek k ústům. Nesmí! Je to pitomost. Zavře oči. Je přece konec. Nesní to. Ruka mu klesne, ale druhá nese kousek k ústům. Nemohu! Vůně, chuť, touha po neobyčejném zážitku. Stu – sladké?

Olízne prst, otevře oči. Bože! Já chci…

 Začne ji do sebe cpát a další kousek taky. Olízne prsty, jeden po druhém. Dlaň, na které ulpělo kousek krému, zadívá se na hřbet ruky, zda tam něco není. Přimhouřeně pozoruje krabičku. Vezme ji a vyndá druhou sušenkou. Kašle na všechno. Je to jako jeho minulost. Měl to udělat dávno. Váhání?! Taková pitomá zbytečnost. Chci… Ignoruje zatmění mysli jediným požitkem. Odhodí krabičku, rozlomí sušenku, aby se dostal k té vůní i chuti. Nese ji ke rtům, jazykem se pomalu dotkne hmoty. Vnímá hustotu krému, sametovou hladkost, vůní a nepoznanou slast. Všechno se v něm svírá touhou.

Hřích!

Smočí si v něm rty a blahem zavře oči. On je tady, dotýká se jeho rtů. Jsou hladké, sametová, vlahé jako krém. Voní po něm. Olízne si dolní ret a potom horní. Miluje tu chuť, která se rozpouští v ústech a přece zůstává.

Chci ho. Otevře oči a dívá se, jak po rukou mu stéká krém. V prstech drtí sušenku. Divoce začne lízat ruce a sbírat každý drobeček, který mu spadl. Je mu jedno, kde se nachází. Na kalhotách, na koberci…

„Ty parchante!“

„Stu, květiny!“

„Ne!“ Křičí s oteklou tváři, protože se jí nevyhnul ani přes včasný zásah. S inhalátorem v jedné ruce kýchá, očí slzí a z nosu teče jak z vodovodního kohoutku. Dnes je konec. Ani nemá cenu jít na pohotovost, protože mu dají to stejné, co má sebou.

Po poslíčkovi zůstane překrásná vůně.

„Nechceš jít domu?“

„Domu? A trefím tam vůbec!? Suzie, dej sem kartičku.“

„Já nechci. Chci vědět, kdo na tebe utratil ten mailant.“

„Suzie, chceš tu práci nebo ne?“

„Vydřiduchu!“ S prásknutím dveří kartičku položí na stůl.

Stu mohutně se vysmrká a oteklými očima pozoruje kartičku. Přiblíží si ji k očím. Zmačká. „Ten parchant. Já ho zabiju.“ Co, když ho chtěl zabít? Kýchne, až poprská stůl, na kterém připravuje zákusky. Divoce ho začne leštit, když se nadechne a vypadne dveřmi do cukrárny. Suzie uskočí před mohutným kýchnutím.

„Já ho zabiju! Jdu domu.“ Nejspíš by nakazil celou kuchyň a v ten moment se rozhodne. Vejde do kuchyně s utěrkou ovázanou kolem tváře. Zabiju ho. Vyndá malý dortík, který mu zbyl. Srdíčko s ořechovou náplní obalené lahodným marcipánem, červené kůžičky vymodelované vlastní rukou, lístky nařasené do zelené vinoucí kaskády, perličky kolem srdíčka. Možné trochu kýčovité, ale zákazník - náš pán a on musí plnit jejich přání. Vloží je do krabičky a kýchne, až se zlomí v pase. Bezmocně klesne na kolena, bezmocně začne bušit do země. Nemá ani sílu klít.

Čapne krabičku, vztekle vyběhne ven. Stáhne si šátek z obličeje a nadechne se vzduchu. Proto taky žije ve městě, v paneláku, v bytě, kde má jedině orchideje, které mají rády stín. Jde stejným směrem jako Zoe. Na zádech se mu houpe malý baťůžek, který na poslední chvílí popadl.

Za necelých dvacet minut stane na zástavce autobusu. Škvírkami oči pozoruje park s velkou budovou uprostřed. Zabiju ho, i když už je mi trochu lépe. Jde dovnitř a rovnou k recepci.

„Jdu za panem Ivanovem.“

„Ano? Jméno? Na kolikátou hodinu?“ obě ho podezřívavě pozorují. Sardinie nenápadně přivolá ochranku.

„Nesu tady tohle!“ položí na pult recepce krabici.

„To jsou stejné krabičky, jako nosí Zoe. Můžete jít. Třetí patro, třetí dveře napravo.“

„Děkuji moc,“ zachuchlá a rázně jde k výtahům.

„Divnej chlápek, co myslíš Sardi?“

„Je. Úsměv, Rafi.“

„Běž do prd…,“ blondýna nasadí profesionální úsměv.

„Je tu to moc luxusní,“ zachuchlá Stuart zároveň s mohutným kýchnutím. Na poslední chvílí zachrání krabici. Utře si nos, vysmrká se. Chce být fit, až ho uvidí.

„Dobrý den. Vy musíte být Patricie, šéfová Zoe,“ řekne, když otevře dveře.

„Ano a vy jste?“ Udiveně si prohlíží vysokého hnědovlasého chlápka, který je - napuchlý? Není nemocný?

„Nesu tohle!“ vrazí dovnitř a rázně jde k jediným dveřím.

„To nemůžete!“ vyskočí od stolu a chce mu zabránit v dobytí Sergejovy svatyně.

„Stu!“ Zoe vejde do kanceláře s tácem šálků.

„Ty parchante!“ hbitě otevře krabici, ignoruje, že Sergej sedí a olizuje si prsty od krému jeho sušenek. Vší sílou hodí dortík přímo do Sergejova překvapeného obličeje. „To je za tohle!“ píchne se prstem do nateklé tváře.

6_dil - Není jídlo jako jídlo