Shounen - ai povídky

Panenky 4

Richard si natočí světlo, aby lépe viděl na krajkovou obrubu. Dobrý, usoudí a protáhne se. Promne si unavené oko. Zadívá se ven do slunečního dne. Pocítí osten výčitky.

„Chodit, procházky…“ To mu posledně říkal doktor i fyzioterapeutka. Místo toho tu sedí na stoličce a přišívá krajku k černé sukni. Potřebuje ještě udělat pár stehů. Povzdechne si a odloží ji. Půjde na procházku. V tu samou chvílí zaslechne auto.  Vstane a s holí v ruce jde ke dveřím. Bolí to, uvědomí si, ale úplně panenkám a jejich tvorbě propadl. Půjdu se projít, říká si v duchu. Vyjde na sluneční světlo a přimhouří oko. Z obličeje mu zmizí úsměv. Modré auto. Zamračí se. Nedá si pokoj? Proč přijel?

Naštvaně jde k autu. Přece mu jasně řekl: NE. Copak někteří lidi nemají slušnost, aby nechali mrzáka na pokoji? Řekne mu něco parádního od plic. Jo přesně tak. To ještě zvládne.

Erik otevře dveře a potom i zadní. Richard se zarazí, když uvidí sněhobílou hlavu psa. On má psa? Zmateně si ho prohlíží, ale zatvrdí se.

„Co tu chcete?“

Erik ho ignoruje. „Dobrý den. Přijel jsem. Říkal jsem to nebo ne? Seznamte se. To je Sněhule.“

Richard toho psa, který sedí vedle Erika, ignoruje. „Jo říkal a teď vypadněte a fofrem. Nemám na vás náladu.“ Otočí se a jde nazpět k domu.

„Vidíš Sněhule, já ti to říkal, že je to zlý pán, ale tobě to nevadí že.“ Sněhule mu olízne obličej.

„Počkejte!“

„Co je?“

„Mohu se umýt? Ona mě olízla.“

Richard zaskřípe zuby. Určitě to udělal schválně. „Pojďte!“ zavelí a rázně co mu noha dovolí, jde před ním. „Tady!“ Čeká, až se umyje. Kdyby to zvládl, vypakoval by ho.

„Hezká koupelna,“ prohodí nenuceně.

Richard mlčí. „A teď můžete odjet. Sbohem.“

„Nerozmyslel jste si to? Jsou krásné, bude je obdivovat spousta lidí. Lidé takové věci milují.“

„No právě. Vypadněte a nevracejte se.“

Erikovi ztvrdnou rysy. „Ale já nemohu. Tohle musí vidět svět.“

„Jste nějaký zatracený Mesiáš nebo co? Vypadněte!“ zařve, až mu přeskočí hlas. „Vypadněte!“

„OK!“ zabrzdí ho Erik. U auta otevře Sněhuli dvířka. Poslušně se uvelebí na zadním sedadle. Erik se na něj podívá. „Já se vrátím!“ Richard vezme konvičku a hodí ji po autu. Erik se přikrčí. Ten je temperamentní, pomyslí si.

„Tak co, Sněhule? Jak se ti líbil?“ Sněhule stočená na zadním sedadle spí.

Parchant!“ vzteká se Richard, když sebere konvičku. Škoda, že je plastová, zalituje. Mohl hodit tu plechovou na květiny. Vejde domu, vezme na sebe kabát a vyrazí ven. Má už určitou trasu, kterou pravidelně hodí. Ještě vzteklý vyrazí na obchůzku. Nejraději by toho hulváta zastřelil. Možná by si měl pořídit střelnou zbraň. A příště zavolá policajty a dá soudu zákaz přiblížení. To bude ono.

Pomalu se uklidní a zpomalí. Začíná si všímat přírody, zpěvu ptáků, i omamné vůně polních květin. Občas se k některé sehne, přivoní. Po půlhodině se obrátí a vrací se stejnou cestou. U potoka, který teče nedaleko jeho domu, natrhá pomněnky. Budou se krásně vyjímat ve váze v kuchyni, pomyslí si. Udělá pár kroků ke kopretinám, když ujede noha a on upadne. Zasténá bolestí. S nenávistí se zadívá na krtčinec. Zvedne se a pracně posbírá pomněnky. Natrhat kopretiny ho přešla chuť. Vyjde na polní cestu a jde k domu. V ruce mačká květiny.

Doma si oddechne. Květiny v malé skleněné váze dá na stůl. Posadí se. Ticho. Chvilku civí na květiny. Jsou nádherné a chtěl by to někomu říct. Otočí se a pustí rádio. Místnost naplní zpěv.

Je tu hned lépe, usoudí, ale pořád to není. Ono. Možná přece jenom neměl opouštět město, přátelé, ale ti se během rekonvalescence nějak záhadně vytráceli. Moc mu jich nezbylo. Pár, co občas přijedou si k němu odpočinout. Nikomu z nich nemá odvahu ukázat, čím se teď zabývá.

Jsou krásné. Usměje se, načež se zamračí. Půjde došít tu sukýnku. Musí být nadýchaná jak šlehačka.

Ke konci týdne se dívá na panenku v černých šatech s bílou krajkou, černým čepečkem na stříbrných vlasech. Na nohou má punčošky s vysokými šněrovacími botami. Výraz ve tváři je možná trochu moc mrzutý. Možná do nich dává až moc své duše.  Sleze ze židle, vezme hůl a ji do ruky. Půjde na procházku, jak mu doktor nakázal.

Z vázy v kuchyni vyhodí uvadlé pomněnky. Nahradí je něčím jiným, protože má rád zeleň a květiny. Obleče se a s holí vyrazí ven. Za domem se zastaví.

„Kurva!“ zakleje, když zaslechne zvuk motoru. Moci běžet, utéct, ale to nemůže. I slimák by ho dohonil.

„Haf! Haf!“

„Doprdele!“ S úsměvem se otočí. Proti němu se řídí ta protivná bílá koule. Jak ji to říkal? To je fuk.

„Zdravíme!“ Mává a řve ten pitomec. Bože, proč se nepakuje do Tramtárie? Proč zrovna se svou prdeli vlezl sem? „Tak jsem tu. Nechcete čerstvé koblihy?“

Richard ucítí, jak doslova dostává na ně chuť. Má je strašně rád. „Nechci. Co tu děláte?“

„Já?“ pronese nevinně Erik. „Hm, jel jsem okolo a vzpomněl si na vás. Nic víc.“

To zrovna. Lháře pozná na sto honu. Sám jim byl. Obrátí se, a co nejrychleji pajdá od něho pryč. Erik ho dohoní dvěma kroky. Sněhule se nemusí snažit vůbec, protože nadšeně pobíhá okolo a štěká na každý kámen, motýla i brouka.

Richard sebou trhne a zrychlí. Namáhá ho to, ale nechce ho tu mít. Nechce si připomínat, o co všechno při nehodě přišel. Zatne zuby a jde jak v životě ne. Erik po něm pokukuje.

„Nemusíte tak spěchat,“ podotkne tiše. Prudce dýchající Richard se zastaví.

„Běžte pryč. Zmizte z mého života.“

„Nemohu.“

„Proč sakra ne? Najděte si někoho jiného pro ty svoje kejkle.“

„Já chci vás.“

Richarda bodne u srdce. Chci vás. Sakra, myslel, že už má chuť po sexu za sebou. Zřejmě není úplně mrtvý.

„Chci je vidět ve své galerii, ukázat jejich krásu světu. Chci…“

„A já zas chci, abyste vypadl a nevracel se a ta bílou koulí sebral taky. Musíte otravovat?“ říká tiše s očima upřenýma do země. Chci mít klid. Nikoho nechci vidět. Nikoho.

Erik si povzdechne. Zdá se, že je vše ztraceno. Proč je tak tvrdohlavý? „Co z toho máte? Nic. Jen sedí někde uprostřed temného pokoje a dívají se do stěn. Tohle si nezaslouží.“  Otočí se a odchází. „A ta bílá koule se jmenuje Sněhule, je to hlídací pes a je pro vás!“ Kopne do kamene a zaúpí, jak přes polobotku je to cítit.

Richard tiše stojí a zírá před sebe. Vidí přesně. Pokoj je, ale je plný slunečního svitu, nejsou ve tmě. Nejsou! Jsou tam… jsou tam…

„Počkejte!“ Obrátí se k domu. Udělá krok k Erikovi. Další, až k němu dojde. „Dobře, ale jen měsíc a přivezete mi je v pořádku, dobře.“

„Samozřejmě. Jsem pojištěný.“

„To mi tak pomůže. A teď vypadněte.“

Erik se zatváří ohromeně, ale Richard už jde klidně po cestě, která se vine přes potok kolem lesa. Po levé straně je louka v dálce vesnice a krávy. Přemýšlí, proč souhlasil.  Začíná toho litovat. Neměl podlehnout, ale slíbil to a on to dodrží.

„Tak Sněhule a co teď uděláme?“ Obejme psa, který k němu přiběhl. „Víš co, sníme si ty koblihy. Ó ty ne. Ty dostaneš lepší krmení a napít se můžeš s potoka. Vidíš i lavička je tu. Má to tu hezky, že. Dobře, dobře, vidím, že máš hlad.“ Dojde do auta, vytáhne granule a nasype ji do misky, kterou najde povalovat u domu. Není nijak čistá, ale ji to nebude vadit. Doufá. Sedí na sluníčku, uvažuje o klidu, který tu panuje. Pěkné místo posledního odpočinku. Uchechtne se. Zní to morbidně.

„Doprčic, vy jste tu ještě?“ Zvedne hlavu a zamžourá do obličeje. Vypadá děsivě, ale už ne tak jako poprvé. Musel jsem usnout.

„Omlouvám se, ale Sněhule měla hlad a nějak jsem usnul. Je tu božský klid.“

Tušil, že to nevzdá, proto protáhnul procházku o další kus cesty a v jedné hospůdce si dal pivo. Seděl a díval se na cykloturisty, kteří šlapali kolem. On už na kolo nemůže.

„Co takhle zvednout kostru a vyhodit ji do vzduchu?“

„Sotva. Slíbil jste mi, že mi zapůjčíte panenky.“

Richard se dívá na vetřelce. Nesnáší je. „Tak pojďte.“

Erik nadšeně vyskočí. Konečně je uvidí. Je napnutý. Richard ho vede dovnitř. Odloží hůl a klobouk. Mlčí a Erik taky. Je strašně zvědavý, co tam najde.

„Národní poklad,“ zamumlá při pohledu na panenky. Neví, kam se dívat dřív. Natáhne ruku.

„Nesahat!“

„Ale…,“ zakňourá.

Richard se začne smát. Ten jeho zklamaný nevěřícný smutný výraz ve tváři.

„Hele, nech toho. Nevím, co by vám to udělalo, kdybych mohl na ni sáhnout. Víte, že je to mistrovské dílo?“

„Ale není. To je Wizardy.“ Podá mu panenku s krátkými modrými vlasy. „Musím je barvit, aby dostaly tenhle odstín.“ Dlouhý modrý plášť, brýle na očích jako lyžaři v zimě.

„Och bože, je to nádhera. Mohu?“

„Když už ji máte v ruce,“ svolí. Chvilku se na něj dívá, jak ho různě ohýbá. Má krásné ruce. Dlouhé štíhle… otočí hlavu k velkému oknu. Možná má pravdu, že by neměly tady být o samotě.

„Chcete vidět nejnovější panenku?“

„Jistěže.“ Zaváhá. Nechce se mu odtud. Vyjdou ven a on ho vede do dílny. Na kraji stolu sedí panenka se zarputilým výrazem. Erik ji vezme do ruky. Oči mu nadšením září. Je překrásná, je lidská, je to umělecké dílo, krása, jež nemá slov.

„Příští měsíc…“

„Jděte.“ Vezme, skoro mu vyrve panenku z ruky. „Ale.“

„Běže už.“ Je unavený jeho přítomnosti. Připomíná mu, čím byl, co ztratil. Proto je tady. „Vypadněte už!“

„Ok. Omlouvám se.“ Odejde. Richard chvilku hledí na panenku. Posadí se, když si uvědomí, že auto neodjelo. Sakra, co ještě? Rozzuřený vyrazí ven.

„Do auta! Omlouvám se, nechce poslechnout!“ volá nešťastně Erik.

Richard si pomyslí, že je mu to jedno. „Sakra, seberte si toho psa a vypadněte!“

„Nemohu, protože nechce dovnitř. Nejspíš se jí tu zalíbilo.“

„Přece je to váš pes.“ Erik zrudne. Ošije se.

„Není.“

Richard k němu přistoupí. „Cože? Vy berete sebou na cesty cizího psa?“

„Je váš. Ehm no…“

„Vy ste se zbláznil!“ vyjede na něj. „Seberte jí a zmizte.“

„Ona nechce. Nevíte, jak ji mám nacpat do auta?“

„To je mi fuk jak, ale zmizíte z mého pozemku nebo zavolám policajty. Bože, tohle je moc.“ Jde do domu, když se Sněhule pohne. Vyrazí k autu, skočí na zadní sedadlo, vyběhne ven s vlajícím hadrem v hubě a přes Richarda, který se zapotácí, do domu. Erik mu přiskočí na pomoc, sotva se ho ale dotkne, je odmrštěn.

„Nesahejte na mě a tu nestvůru seberte a vypadněte.“

„Je mi to líto. Moc líto. Opravdu jsem netušil, že tohle provede. Já to zkusím.“

„To budete velmi hodný!“ řekne co nejsarkastičtějším tónem. „Kde jste ho vůbec sebral?!“ když pozoruje, jak bezúspěšně se jí snaží dostat z baráku.

„Známý má stanici chovných psů. Ale vlčáků. Tuhle našel, víte je už dospělá, tak šest sedm let. Je to obranářský pes a nevěděl co s ním, tedy s ní. Tak jsem si řekl, že by byla ideální pro vás.“

„Špatný úsudek. Nechci nic říkat, ale je to nevychovaný pes.“

„Omlouvám se. Nevím, co s ní!“ Nešťastně si prohrábne nazrzlé vlasy. Stojí a neklidně se dívá na spokojeného psa, který se rozvalil před krbem. Funí a její hnědé oči kloužou z jednoho na druhého.

„Já taky ne.“ Podívá se na psa. Nikdy neměl žádné zvíře. Ani by se neuměl o ně postarat.

„Nechcete si ji nechat? Je přítulná. Milá, laskavá a umí vrčet a kousat cizí osoby.“

„A to má být jako ochranářský pes?“

Erik se uculí. „Aleš to aspoň takhle povídal. Co já vím? Ale je hezká, milá a bude vám dělat společnost. K těm panenkám. Mohli bychom příští měsíc uspořádat výstavu. Já vím, je to brzy…“

Je vytrvalý. „Ven!“

„Ale pes…“

„Vezmete ho příště. Vypadněte a hned!“

„Opakujete se.“ Richard zrudne a jde k telefonu. „Policajti…“

Erik rychle vypadne. Sněhule se podívá na Richarda. Otevře tlamu a vyplázne jazyk.

„Co s tebou?“ Posadí se na pohovku, Sněhule se přišourá a položí mu hlavu na zdravou nohu. Richard ji nesměle pohladí. Co s ní?

„Víš co, Sněhule? Musíme ti na ten týden něco nakoupit.“

„Haf!“ potvrdí mu s rozšklebenou tlamou. Bože, co já s ní budu dělat? Pomyslí si zoufale. Bude muset z baráku pryč. Až přijede, pojede s ním nazpět. „Jdeme.“

Vezme si černý klobouk a vyjde ven. Málem o něco zakopne. Zrudne a holí praští do pytle granulí. „Ten parchant!“ Jestli se ukáže, udělá z něj salátovku.

„Haf!“ Sněhule vesele zaštěká a strčí mohutnou hlavou do pytle. Richard se bezmocně dívá na psa a granule. Parchant… a potom se začne smát.

„Aleši, jsi génius.“

„Proboha cos vyvedl?“ zděsí se muž na druhém konci. Přehodí si telefon do druhé ruky a odsune ze stolu štěně.

„Nic, jen Sněhule je už v domově.“

„Aha. To je jasné. Je na to cvičena. Jen doufám, že víš, co děláš. Dal jsem ti ji jen proto, že jsi to ty. Nikomu jinému bych ji nesvěřil. Jestli ji něco udělá, potom počítej, že na tebe pustím Arryho!“

Erik se otřese při vzpomínce na velkého černého psa, který ho sleduje na každém kroku. „To ne! Neboj, to bude v pořádku. Díky a máš to u mě. Vyjíždím na silnici. Hele, máš rád panenky?“

„Panenky? Ani ne. Já si hrál s autíčky. Proč se ptáš?“

„Příští měsíc, doufám, pořádám výstavu.“

„Pak přijdu a jak se má Lucie?“ Erikovi se zkřiví tvář. To udělal naschvál. Parchant jeden. Vždy to dělá a vždy mu tím zkazí celý den. V telefonu se ozve smích a konec.

„Zmije!“

Panenky - 5