Shounen - ai povídky

Panenky 5

„Sněhule nepoznáváš mě?“ zvolá Aleš o týden později. Usmívá se. Podařil se mu dobrý obchod a tak si dovolil malou pauzičku. Musí dohodnout s Richardem tu výstavu. Pokoušel se mu dovolat, ale vždy měl obsazeno. Nebo možná naschvál to udělal, kdo ví.

„Sněhule, vezmi si ho!“ zaslechne hlas. Obrátí se k autu, když ucítí, jak na něj skočí. V duchu jadrně zakleje.

„To jsem já! Erik Reček. Jdu kvůli té výstavě. No tak Sněhule, krmil jsem tě. Copak mě nepoznáváš?“

„Pusť ho.“ Sněhule si spořádaně sedne vedle Richarda. „Nalezenec, co?“

Erik zrudne. Krucinál, prokoukl to. „Opravdu ji našli. Nelžu.“ Zatloukat, zatloukat.

„Sněhule, kousni ho a drž!“ Erik málem zavřeští, když ucítí zuby na lýtku. Richard spokojeně odejde. Zřejmě si Sněhuli nechá.

Je milá, i když má svůj rozum. Popravdě je nesnesitelná a narušila úplně jeho poklidné dny. Ráno ji musí pustit ven, večer naopak chce být s ním. Vlezla si mu do postele, ale to ji vyhodil. Fajn mít ji, OK, ale spát se psem? Ani náhodou. Taky žrádlo. Druhý den po noční můře se odhodlal a zajel pro různé věci. Nechal tam tři tisíce. Sice neví, proč bral dva míčky, nějaké kosti, ale ta prodavačka jen přikyvovala a dával na hromadu věci, o kterých netušil, že existuji. Když Sněhule z hloubi obchodu dovlekla pořádný provaz a začala koukat po dalších věcech, dál, řekl dost.

„Sněhule, stačí. Jsi u mě jen dočasně,“ poručil ji.

„Paráda. Ta je vycepována. Řekla bych, že má speciální výcvik.“

„Cože?“

„Poslechla vás. Víte, kolik psů tady udělá randál?“ odfrkne si. „Nezvládnutelní jsou. Pac, Sněhule.“ Sněhule ji podá packu. „Lehni!“ Sněhule se na něj podívá, ale potom si lehne. „Jak jste k ní přišel?“

„Přítel musel odjet a nechal ji u mě.“

„A nic vám neřekl?“

„Ne.“ Zabije ho.

„Aha. Chcete nějakou ještě knihu o psech?“

„Děkuji, budu muset. Můžete mi to pomoci odnést do auta?“ Tohle nepobere ani náhodou. Je mu trapně žádat o pomoc. Vždy si stačil sám a ani po těch letech si na to nezvykl.

„Samozřejmě.“ Sněhule se podívá na Richarda. Ten si povzdechne. Vypadá to, že ho uznala.

„Tak jdeme domu.“ Sněhule se zvedne, vezme provaz do zubů a kráčí vedle Richarda.

„Je neuvěřitelná! A krásná. Závidím vašemu příteli,“ prohodí opět prodavačka.

Já bych ho kopl spíš do koulí, myslí si, když pracně rozkládá deku na zadní sedadlo. Udýchaně se postaví a Sněhule si tam vleze. Důstojně se rozvalí a sleduje Richarda.

„Do pekla s tebou.“

„Haf.“

Odvezl si ji i s těmi třemi tisíci domu. Co mu jiného zbývalo? Přece ji nemohl dát do útulku. Doma ji všechno naskládal a začal číst o tom, jak vychovávat psa. Tolik péče, zadumá se po přečtení pozdě večer.

„Haf.“

„Copak chceš?“ Sněhule packou šťouchne do misek, až zadrnčí. „Jídlo?“

„Haf.“ Nandal ji granule a šel dělat panenku. Rozsvítil si silnou lampu a začal malovat štíhlé tělo panenky na čokoládovou. Tedy hodně hnědou. Nikdy ještě tmavou panenku nedělal, ale jednou je vždy poprvé. Zabral se do toho, když najednou ucítí jemné šťouchnutí. Stočí zrak na něco bílého. Uvědomí si, že je to Sněhule. Pootočí hlavu ke dveřím. Ví stoprocentně, že zavíral.

„Co chceš? Jídlo tam máš!“ zavrčí. Samozřejmě nenechala toho. Zvedl se a uvědomil si, že seděl skoro šest hodin. Přetáhl to jako obvykle. Nic nechtěla a tak to šlo a k tomu procházky. Náročné. Uvědomil si, že výroba panenky jde pomaleji. Musí ji to vysvětlit, ale je pravda, že ho od toho vytáhne jedině, když to přetahuje. Jako by cítila to.

Erik se pohne. Uvědomí si, že ho nepříjemně tlačí plný močový měchýř. Sněhule sevře lýtko pevněji. „No tak Sněhule, pamatuješ, krmil jsem tě. To já jsem tě sem přivedl. No tak pusť mě. Jen se vyčůrám. Máš šíleného páníčka, uvědomuješ si to?“ Nic. Mohl si to myslet, že když Aleš vychová psa, pak ho fakt vychová. Já ho zabiju. Počůrám se! Zoufale myslí, ale nedováží se pohnout.

„Pane Vágner! Pane Vágner!“ zařve. On se snad vážně počůrá. Co riskovat? Mokré kalhoty a ostudu nebo zuby v lýtku a nemocnici? „Richarde!!“

„Co řvete?“

„Potřebuji na záchod. Nutně. Prosím!“

„Sněhule, pusť!“ Fena ho pustí a s vyplazeným jazykem sleduje Erika, který se na vše vykašlal a rovnou čůrá u auta. Úlevný vzdech, vyvolá na Richardově tváři úsměv.

„Ježíš, už jsem si myslel, že se udělám do kalhot. Opravdu ji našli. Přisahám.“ Zatloukat, zatloukat.

Richard v duchu nevěřícně zavrtí hlavou. „Když myslíte. Máte hlad?“

„Mám,“ přizná se. Opět u něj doma. Super, možná povoluje. Vejdou dovnitř domu. Erik začichá. Voní to tu pěkně. „Jak se cítíte?“

Richard ztuhne. „Jako mrzák.“

Erik zrudne. „Promiňte, já jen…“

„Tak se blbě neptejte. Mám svíčkovou. Dělal jsem ji poprvé, tak není úplně přesná.“

Bože, snad se neotrávím, pomyslí si zoufale Erik. Svíčková je přece jen něco jiného než smažená vajíčka. Usadí se za stůl a odolá nutkání mu nabídnout pomoc. Podívá se na psa, který drží mohutnou kost. Spíš ji olizuje. Mít ty tesáky v lýtku…

„Tady. Co chcete k pití?“

„Džus.“ Richard nalije skleničku a sobě vodu. Posadí se a vezme příbor. Erik si povšimne, že ji drží nějak divně. Proč?

„Nezírejte a jezte. Mám v ní mizerný cit. Nervy v zádech to odnesly. Nemám taky oko a taky pokaženou nohu, protože mi ji zmršili v nemocnici. Špatně se pohybuji a všechno mě bolí. Ještě něco?“

„Jasně.“ Co na to má říct? Nabere si omáčku a ochutná.  Není špatná, až na ty hrudky.

„Jak Vám chutná?“

„Výborná.“

„Jste lhář, ale zas nijak mně to nevadí. Lidé lžou. I já. Jsou v ní hrudky. Příště bude lepší.“

Erik zas neví, co říct. „Vám lháři nevadí? A je dobrá. Já nic takového neumím.“

„To je fuk. Vadí, ale svět nezměním, lidi taky ne. A pak lež je lež.“

„Příští měsíc…“

„Jste vytrvalý.“ Na Erikově hezké tváři se objeví úsměv. „Dobře. Vybereme dnes panenky. Zabalím vám je. Jestli se jediná ztratí, bude poškozena, natrhnu vám prdel!“

„V posteli? Beru.“ Odpoví lehkovážně.

Richard se na něj podívá. Klidně. Jemu je to jedno, kde. „Půjdeme. Sněhule, hlídej dům. Je velmi chápává na rozdíl od lidí.“

Erik dokonale pochopí. Vadí mu to. Je přece dost chápavý a co na to, že jde za svým cílem? Na tom není nic špatného. „Tak si ji necháte?“

„Asi ano. Co mi zbývá, když je nalezenec,“ řekne ironický.

„Přísahám. Je nalezená.“ Sice ví, že lže, ale zatloukat. Richard se usměje. Bláznivý lhář. Zavede ho do místnosti, kde má panenky. Erik si povzdechne. Jsou nádherné. Všechny.

„Která je vaše první?“ optá se zvědavě, když si je z blízka prohlíží. Neví, které se dotknout dřív, kterou vybrat. Bral by je všechny.

„Tato. Princess.“ Ukáže princeznu s dlouhými vlasy s bílými šaty s dlouhou vlečkou a ve vlasech bílé kvítka. Podá mu ji. Projede jim proud, když se dotkne jeho ruky.

„Je krásná.“

„Než jsem přišel na to co a jak… No dělal jsem ji půlroku. Na ni jsem se učil, co s vlasy, jak šít, jak namalovat tělo, jaké použít barvy, líčit… Ale baví mě to.“

„Samozřejmě. Kdyby ne, nebyly by tak krásné.“ Drží ji, ale moc ji nevnímá. Ještě pořád vnímá teplou Richardovou ruku. Nakonec se jí důkladně podívá do obličeje. Je krásná, ale trochu chladná. Je až moc dokonalá.

„Je moc dokonalá, viďte.“

„Ano. Chybí mi v ní výraz, ale myslím, že mohu ji vzít taky? Možná víte… Je to princezna, která žije ve vysoké věži.“

„Bingo. Chytrej!“ ocení ho. „To je Ray a Yan. Zabijáci. Jeden rád používá pušku a druhý jed. Není to moc vidět a tohle je Soubi s Ritsukou. Ritsuka, protože je dítě, je menší.“

„Oni dva…“

„Jistě. Podle mě jsou milenci, ale kdo ví. Nebo budou? Možná,“ mumlá si pro sebe. „Shaia a Dharia a taky Valentýnu, to je sestřička. Přiložím ke každé kartičku se jménem.“ Je tu najednou tak málo místa. S ním, když si je prohlíží, bože, proč nemůže… Zapomeň na to, všímej si panenek.

Prohlížejí si panenky, diskutují o nich, dívají se na ně a plánují, která půjde na výstavu a která ne. Richard si uvědomí, že začíná být uvolněnější, ale taky i napjatější. Připomíná mi minulost, ale taky se cítí s ním hezky. Možná, kdyby ho potkal před páry léty, dal by si říct.

„To už je večer?“ zakroutí hlavou. Na chvilku se posadí. „Uběhlo to.“

„Nezmáhá tě to?“

Richard ho chvilku studuje. „Ne. Udělám něco k večeři.“

„Nemusíš, mohu…“

„Přespíš tu. Bude svíčková. Udělal jsem ji celý kotel. Na noc nepojedeš. Jsi unavený a může se stát cokoliv.“ Rázně odmítne. Vyjde z místnosti. Erik v ní ještě chvilku zůstane, ale potom sejde dolu. Slyší chrastit kastroly. Měl by mu pomoci. „Chceš pomoct?“

„Sedni na zadek a mlč, jo. Sněhule! Kde jsi?“

„Haf!“

„Hodná holka. Dám ti jídlo a dnes se musíš proběhnout sama, ano.“ Mluví k ní, zatímco jí dává do misky konzervu.

„Rozmazluješ ji.“

„Když myslíš?“ Oddělí omáčku, přidá maso a do mikrovlnky strčí v sáčku knedlíky. „Stačí čtyři nebo chceš víc?“

„Stačí. Proč nepoužíváš hůl?“

„Nejsi moc zvědavý? Po domě ji nepotřebuji a překáží. Jen, když jdu ven. Hotovo!“ usrkne ze lžíce a přikývne. Zároveň i zapípá mikrovlnka. Richard položí dva příbory a ubrousky. Vezme talíře a nandá jídlo.

„Ještě zbylo na oběd!“ olízne lžící.

„Umíš vařit. Já bych připálil i vodu.“

„Nutnost Watsone a taky nuda. Jíst pořád stejné je nuda a pak jsem neměl co dělat. Tedy kromě panenek. Tak jsem si řekl, že se to naučím. Když jsem zvládl šití… Vidíš, byla by ze mě dokonalá manželka.“ Zasměje se a sklidí nádobí. „Jestli chceš, můžeš se vykoupat. Dveře jsou označeny.“

„Já vím. Rád.“ Richard přikývne. Už si nevzpomíná, kdy naposled měl doma hosta. Bude muset tolik toho připravit a pyžamo.  Položí nádobí na odkapávač a jde do ložnice. Pomalu zdolává schody. Někdy si říká, co bude, až to nedokáže. Už teď má období, kdy spí dole na pohovce, protože je nevyleze. Ze skříně vytáhne saténové pyžamo. Ve vedlejším pokoji se podívá na postel. Ustele. Na konci stlaní se na chvilku posadí. Dává mu to zabrat.

„Pyžamo.“ Vleze dovnitř a položí je na koš se špinavým prádlem. „Potřebuješ ještě něco?“

„Ne, díky. Máš to tu hezky.“

„Mariana to zařizovala. Je bytovou architektkou a snaží se maximálně vyjít zákazníkům. Jsem rád, že se ti to tady líbí. Až skončíš, řekni mi.“

Erik se ponoří do vany. Sakra, nějak zapomněl, že je tu pán domu. Povzdechne si. Když je s ním zapomíná, jak vypadá, ale potom drobnost a on si to uvědomí. Zajímalo by ho, zda je opravdu na kluky nebo to jen předstírá. Kdo ví. On se ptát nebude. Některé jeho odpovědi… těžko je člověk bere. Vyleze a obleče se. S ručníkem na hlavě jde do obýváku. Pozoruje ho, jak něco dělá. „Co to je?“

„Podvazek.“ Ukáže drobnou titěrnost.

„Ježíši.“ Přiblíží se k tomu maličkému nic. Opravdová krajka. Richard vdechne svoje oblíbené vůně. Je mu z toho divně. „Na to bych neměl trpělivost.“

„Mám hromadu času. Když jsem v nemocnici čekal na výsledky… Naučil jsem se to.“ Uklidí podvazek a zavře krabici. Jehlu pečlivě uschová. „Prosím tě pusť dovnitř Sněhuli.“

„Jistě. Nemá být venku?“

„Nevím, ale jsem rád, že je doma.“

„Jasně.“ Ovládne se, aby mu nenabídl ruku, když vstává. Už zjistil, že nesnáší jakoukoliv pomoc. Richard se zvedne. Snaží se nedat najevo, že svaly opět ztuhly. Kdyby to šlo odstranit. „Nejde s tím nic dělat?“

„Nejde!“ vyjede podrážděně.

„Omlouvám se. A co cizina?“

„Padesát na padesát a ještě není žádná záruka. Dobrou noc. Pokoj snad najdeš.“

„Jasně.“ Erik se skoro podrbe ve vlasech. Kruci co má dělat? Je zvyklý chodit pozdě spát. Otevře krabici a přehrabuje se v podvazcích různých barev, čelenky, mašličky a jiné ozdůbky. Blázen, ale geniální. Zajímalo by ho, čím býval dřív. Stáhne si ručník a pohodí ho vedle, prohrábne si vlasy. Bude muset jej nějak učesat nebo bude mít ráno vrabčí hnízdo. Ale jak? Pochybuje, že bude mít někde věci. I když možná ložnice. Vyjde nahoru a jde do ložnice. Otevře šuplík. Prášky, ale u něho normální. Vytáhne krabičku kondomu. Usměje se. Hm, vida otázka komu dává přednost je vyřešena. Zavrtí hlavou. Přejde na druhou stranu.

„Co tu děláš?“

Erik se prudce otočí k Richardovi. Je rozzlobený a nediví se mu. „Promiň, díval jsem po hřebenu.“

„V koupelně. Vypadni.“

„Omlouvám se ještě jednou.“ Prosmýkne se kolem něj. Sakra! Sakra! V duchu nadává. Richard uvažuje, co stihl vidět. Kašle na to, je už unavený. Sedne na okraj postele a otevře šuplík. Zrudne, když zaznamená krabičku. Nechápe, proč ji dávno nevyhodil, ale dobře to ví. V koutku duše si dělá naději. Měl by se ji zbavit, ale o čem by snil? Vezme prášky a prudce ho zavře.

Sejde do kuchyně je zapít. Je úplně vykolejený, že tu někoho má. Většinou měl už skleničku připravenou nahoře, ale teď na to zapomněl. Jde zpět nahoru. Podívá se na dveře hostinského pokoje. Moci… Bláznivé.

Vejde dovnitř a chce stáhnout ze sebe župan. Závan známé vůně. Moje vůně a polibek na krk. Trhne sebou. Neobrátí se. V hlavě úplný chaos ze situace, ale cítí, jak se v něm něco láme. Chuť se milovat.

„Rád spíš s mrzáky?“

„Ne rád, bych se s tebou miloval.“ Vklouzne pod župan rukou, zatímco ho líbá na krk.

„Zhasni.“

„Proč? Nevadí mi to.“

„Sakra, řekl jsem, zhasni.“ Chce ho. Pro tuto chvílí být normálním. Aspoň jednou někoho mít. „Prosím.“

Erik se do něj odpoutá. Ani neví, co ho přimělo jít za ním. Možná, když se díval, jak bere ty prášky nebo bůhví co. Nelituje ho. Celý den v něm narůstala touha.

Jakmile světlo se ztratí, něco se v něm uvolní. „Kde to je, víš.“ Sundá si župan, když ucítí na boku ruku. Trhne sebou. Ještě nikdo, kromě doktorů se ho tam nedotýkal. Zadrží slzy. Touží po něm. Otočí a poslepu ho obejme. Políbí. „Chci tě.“

„Já taky.“ Ruce nahmatají zvrásněné jizvy. Poklekne a políbí je. Špičkami prstů se jich něžně dotkne.

Krásná noc. Je světlo a sen končí, myslí si smutně Richard. Svírá záclonu a snaží se ještě schovat místnost před slunečními paprsky. Zatáhne.

„Jsi vzhůru. Měl jsi mě vzbudit.“

Spal jsi tak nevinně. Jako panna v netvorově doupěti. „Obleč se a jeď.“

„Cože?!“

„Obleče se a jeď. Příští týden přijeď pro panenky.“

„To nemyslíš vážně?“

O podlahu ťukne hůl. „Myslím. Vypadni.“ Erik vstane z postele a Richard uhne očima. Jde pryč. Nechce vidět, jak vypadá.

Kouzelná noc, která končí. Krutě. Nesmí podlehnout iluzi a naději. Zklamání by bylo kruté. Jako když uvěřil, že je naděje uzdravit se. Samozřejmě byl to velký nesmysl.

„Chci vysvětlení.“ Zaútočí na něj rozezlený Erik. „Nic to neznamenalo?“

„Žádné není. Odjeď, pokud chceš mít výstavu.“

„To ne?!“ Proč to dělá? Vždyť to byla překrásná noc. Nikdy netušil, že by mohla být taková. Nebylo vše dokonalé, ale přece se teprve poznávají.

„Jo. Zmiz.“

„Fajn!“ zařve na něj Erik, třískne dveřmi. Sněhule je pozoruje.

Bude to lepší.  Víš, nesnáším pády a tyhle  jsou nejhorší ze všech. Nemusíš se z nich nikdy zvednout.

Panenky - 6