Spoutané zahrady - 4
Zvonek vypráví
4.
Spoutané zahrady
Čarovný zvonek ze země Symerie se rozezvučí příběhem, který zapadl už dávno v zapomnění. Letí do všech zemí, aby okouzlil i potěšil srdce, které dovedou naslouchat jeho vyprávění. Cink, cink…
„To kdyby bohové věděli, nejspíš by se tím zabývali - možná. Jmenuji se Zoer,“ ozve se ode dveří. Ramon se vykloní a vytřeští oči, když uvidí bělostnou šelmu, co si olizuje packu. Je krásný, ale jak to, že umí mluvit?
„Zoere, nech si těch vtípku, aspoň pro dnes. Omlouvám se ti, pane, za jeho troufalost a nezdvořilost! Je to pouhé zvíře.“
„To si Eamone zapamatuji!“ Zoer se otočí, důkladně švihne ocasem a pyšně kráčí pryč. Jen počkej, až si vzpomeneš, že existují. Ještě ti přijdu vhod.
„To je v pořádku. Má pravdu. Jsou mrtví. Kapitán, já…“ Po lících mu začnou klouzat slzy. Nemůže přestat plakat nad ztracenými životy. Eamon chce odejít, když ho Ramon zadrží.
„Prosím, pane, neodcházej. Nechci tu být sám.“
„Jak si přeješ,“ řekne uctivě. Přemýšlí, kdo to je. Nevypadá nijak hezky. Slepené, snad hnědé vlasy, obličej samou modřinu a drží se za ruku. Posadí se do křesla, které vytvořil a přemýšlí, jak to tu chudě vypadá.
„Jsi tu, pane Eamone vládcem, že.“
„Hm, o jedné osobě.“
„Aha. Jezdí tu nějaké lodě?“
„Za celých dvě stě let jsem tu žádnou neviděl.“
„Cože?“
„Bohužel. Jste první člověk, po mně, kdo navštívil náš malý ostrov. Společnost mi dělá pouze ono nevychované zvíře, jehož krutost se vás musela určitě dotknout.“ Eamon pracně hledá slova, která by nevyjadřovala hrubost nebo obyčejnou mluvu. Vypadá to, že trosečník je bohatý vysoko postavený muž.
„Jak jsem řekl, nevadí mi to. Mohu vás o něco požádat, pane.“
„Samozřejmě. Můj dům je vás dům. Cokoliv je zde je vaše, jen prosím vás, dole mám malou laboratoř. Té se raději vyhněte.“
„Děkuji za krásné přivítání, ale potřebuji ošetřit ruku. Nemáte tu nějakou mast nebo odvar na znecitlivění.“
„Proč jste to neřekl dříve?!“ Vstane, přejde k němu a jemně vezme jeho ruku. Jemným pohybem přejede ji. „Je zlomená. Musel jste, pane, strašně trpět. Hned vám ji vyléčím.“ Natáhne ruku, zamumlá slova, která přikazují kostem se srovnat. Další slova přikazují jim srůst a další utiší bolest.
Ramon zavyje. „Omlouvám se, pane, ale hnulo se to?“ Nepřiznává bolest, i když je vidět v každém rysy obličeje, v očích i krůpějích potu na čele.
„Ještě chvilku, pane. Je to lepší?“ z rukou vychází jemná léčivá energie.
„To je zázrak!“
„Jen krapet magie.“
V Ramonových očích se mihne neidentifikovatelný výraz, který ihned zmizí. „Omlouvám se, pane, ale chce se mi spát.“
Eamon nic neřekne, jemně ho uloží, zatímco léčí jeho rány. Modřiny i oděrky mizí jako mávnutím ruky. Nalomené žebro se zahojí. Eamon stáhne ruce a oddechne si. Léčivou magii neužíval velmi dlouho, ale vypadá to, že nezapomněl. Podívá se mu do obličeje. Oči barvy tmavého zlata jsou skryty pod víčky, které se jemně chvějí. Dlouhé řasy vrhají stíny na bledou tvář, vysoké posazení lícních kostí, svůdné plné rty. Vysoké čelo a vlasy hrající všemi odlesky barev. Špína nebo takové má? Zjistí, až se vykoupe.
Uvědomí si, že tu sedí a se zalíbením na něj hledí. Je krásný.
„Máš konečně s kým spát. Zemřel nebo jsi ho uspal?“
„Zoere, ticho. Nemáš se zlobit?“
„Já? Opovrhuji takovou lidskou vlastnosti jako být ukřivděný, ponížený, rozzlobený. Jsem rozhodně na vyšší úrovni než vy.“
Eamon se usměje. Podívá se znovu na hosta. Lehce odhrne z čela vlasy. Má chuť se dotknout jeho pokožky, ale nechá to být. Zoer se dívá, jak pečuje o hosta. Závidím? Neznatelně zavrtí hlavou. Zamiloval se? Ten jediný lidský cit by chtěl poznat, ale všichni z jeho rasy jsou hloupé šelmy. Je mu smutno. Neví, co má dělat. Dívat se, odejít, vrátit se ke korábu? Podrbe se za uchem. Stává se z něj taky šelma. Pomalu, ale jistě. Už to cítí delší dobu. Zapomíná na různé věci, slova a pracně někdy shání myšlenky. Zvlášť ráno, když se probudí.
„Není hezký?“ zašeptá Eamon.
Zoer přistoupí. Vyskočí na židli a natáhne krk. „Ten strom venku jej krásný, on ne. Co na něm vidíš, tedy kromě toho, že je na vrcholku sil a je tedy vhodným partnerem?“
Eamon se k němu otočí s otázkou i poznáním v očích. „Partnerem?“
Zoer si odfrkne, olízne si tlapku. „Eamon je blbý jak pták, co hledá lesklé věci. Samozřejmě, že je. Je mladý, dostatečně vybavený, doufejme, proč by sis ho nemohl vzít za partnera. Jsi mág. Já nikoho nepotřebují, ale ty ano. Poslední době ti padá na hlavu déšť.“ Seskočí z židle. „Doufám, že nenecháš propásnout šanci. Stejně, co s ním asi tak chceš udělat?“
Eamon se dívá na Zoerem. Co by s ním měl dělat. Uzdraví ho a potom… Má pravdu. Poslat ho nemůže, protože není loď. Takže má někoho s kým bude žít. Rty se mu zvlní do úsměvu. Bude muset si obnovit šatník a něco udělat s vlasy. Nemůže před ním pobíhat jak nějaký nevychovaný divoch.
Opustí a zamíří do sousedního pokoje.
Opravdu, člověk, aby mu vše říkal. Copak to není jasné z pohledu, kterým se na něj dívá? Lidé jsou zvláštní. Pohlédne k obzoru, kde se skrývá Dra´lll. Jen, aby pro radovánky nezapomněl, proč tu je.
„Tak co si vezmu?“ Stojí, přemýšlí, prohlíží si oblečení. Udiveně zavrtí hlavou. Ubohý šatník vládce ostrova. S tím bude muset něco udělat. Zaostří zrak na barvy. Natáhne se pro vlákna. Potřeboval by černou, ale v okolí není nic natolik černého, aby z toho spletl plášť. Bílé rostliny, stříbrné plátky, bere, jak nejvíc může. Ví, že po nějaké době si doplní oslabenou energii. Ještě něco hnědého ze stromu. Kalhoty, tuniku. To je ono. Dívá se na různobarevné koule. Vezme nejdřív hnědou a doslova na tělo si udělá kalhoty tmavé barvy, stejně tuniku, kterou prošije žlutou niti. Vyšívání na to se nezmohl. Plášť bílý. Sevře rty, povzdechne si a pokusí se vytvořit výšivku.
Spíš chaotická bomba, usoudí, jednou myšlenkou rozpárá. Zkusí znovu. Myšlenkou vezme květ a ten všije do pláště. Krásné, povzdechne si. Teď ještě něco do vlasů. Podívá se do truhličky ze dřeva. Má toho dost. Na začátku, když se učil, snažil se dělat jemné krásné ozdoby. Nejvíc stříbrných a zlatých. Teď se budou hodit.
„U Dra´llla, kdes to vzal?“ Zoer si pomyslí. A je to tu. Ale Eamon kolem něj projde s věcmi. Opovržlivě se na něj podívá a jde hlouběji do zahrad. Projde bílou bránou, pod nohama rozvíří modrý koberec. Vyhne se červenému masožravému květu, až dojde k pramenu. Svlékne se a vstoupí do malého bazénku, který udělal, pronese slova a voda vytryskne vysoko nad něj a skropí ho. Potěšeně vnímá modrou barvu, která ho zahalí do závoje vodních kapek. Zatřepe vlasy. Natáhne ruce ke keři obalenému žlutými koulemi. Menší mu vletí do ruky a on se umyje.
„Zamilovaný, zamilovaný jak lotosový květ a stejně to i dopadne.“
„Nech toho Zoere. Jen se myji. Měl bys to někdy zkusit!“ Nabere do dlaní vodu a postříká ho.
Zoer se oklepe. Chceš mě zabít!? Ty Dra´lllovo lejno! Ty kazisvěte, nahnilá palice! Já to s tebou myslím dobře a ty mě chceš zabít. Jen počkej, nepromluvím s tebou do konce dní.“
„Klidně!“
Zoer ztuhne. Podrbe se za uchem. Sakra, má pravdu. Teď je tu náhrada. Už mu tím nemůže vyhrožovat. Zesmutní. Lehne si a položí hlavu na packy. Ocasem bije do země.
„Co je ti?“ Eamon vystoupí z bazénku udělaného z jemných písečných oblázků ze severní strany ostrova.
„Už mě nepotřebuješ.“ Je mu divně. Kéž by nikdy ten člověk neztroskotal.
Eamon stojí a nechává se osušovat vánkem, zatímco sluníčko laská jeho pokožku a svaly. Dřepne si k němu. Zoer zvedne k němu oči. „Potřebuji a budu potřebovat, chápeš?“
Zoer mlčky ho poslouchá. V tu chvílí si uvědomují jeden druhého.
„ON je smrtelník.“
„Cože?? Jen kvůli tomu si jistíš i druhou stranu? Oh, paní Temnot, proč máš takového žáka? Ale je vidět, že pochází z tvé krve. Daremný jako jsi ty sama. Kdo jiný by mohl myslet na smrt milovaného člověk? Opovrhují tebou, Eamone Lay.“ Zvedne se a odchází. Pysky jemně rozchlíplé, zuby vyceněné v očích šibalské jiskřičky. Nevzdá se svého postavení jen tak. On ho má za úkol hlídat, ne nějaký přivandrovalec.
„Jsem rád, že jsi v pořádku!“ zakřičí za ním.
Zoer pouze švihne ocasem, až se dotkne červeného květu, který po něm lapne, ale stáhne se, když si uvědomí velikost sousta.
Eamon se zatím pečlivě ustrojí. Dřív než vezme plášť, vyčeše vlasy nahoru, které sepne ozdobnou jehlici. Mohutnou hřívu rozdělí do několika pramenů, které na konci sváže stříbrnými podélnými ozdobami s modrými kameny vytvořenými z pramene. Když se dotknou, cinkají. Mávne rukou nad pramenem, které se vzápětí uklidní. Prohlíží se. Je spokojený. Nevypadá už tak neupraveně. Uvědomí si bušící srdce. Vypravuje se jak za nevěstou. Začervená se nad tou myšlenkou. Jen chci vypadat hezky, myslí si cestou do pokoje. Je už vzhůru?
Tiše vstoupí do pokoje. Potřebuje to tu vylepšit, opět si uvědomí a host vykoupat, dodá nemilosrdně. Posadí se do křesla a myšlenkou si přivolá knihu. Uvědomí si, že to neudělal celé věky. Otevře ji. Je to kniha příběhů, kterou mu Dart poslal.
Příběhy vypráví kouzelný zvonek z neznámé země Symerie. Povídá se, že jeho hlasu může rozumět jen člověk, který tiše naslouchá. Ne, každý slyší ve větru pověsti, které vypráví z různých krajů. Dart mu poslal knihu, kterou sepsal neznámý autor. Rád je čte, i když už je četl stokrát. Pořád je v nich kouzlo, které objevuje. Neustále jako by každý příběh odkrýval další vrstvu a další a on objevil jiný příběh. Škoda, že ten zvonek nezná. Mohl by u něj sedět a naslouchat jeho hlasu do nekonečna. Musí být svůdný. Nebo nemá hlas? Otevře namátkově knihu. Bílé stránky. Nikdy nepochopil proč, je jich několik. Zatímco ostatní mají název, tahle je bílá. Zavře a opět otevře. Mistrův odkaz. Skvělé, to se mu posledně velmi líbilo, ale má chuť na něco jiného. Na jiný příběh. Listuje, až dorazí na stránky vyprávějící o dobrodužné výpravě za lékem pro nemocného bratra. Ledová Šachovnice. To je příběh pro něj. Ponoří se do četby.
Vzpomínám si, jsem na divném místě, kde zvířata mluví. Je tu krásně, ale proč nemohu zapomenout na bouři? Kde to vlastně jsem? Jak říkal tomu ostrovu?
Jsem vězněm záhadného muže.
Umí léčit. Co ještě umí? Nechci to vědět, je to zakázané. Proč jsem tu skončil? Je to trest? Za mé hříchy? Za to, že jsem se nechtěl vrátit domu? Neotevírá oči, nechce se mu do reality. Cítí, že ho nic nebolí. I ruka je v pořádku. Pohne ji, ale ta vystřelující bolest je pryč. Uvědomoval si ji po celou dobu bouře. Díky ní věděl, že je naživu. Cítí se jenom trochu unavený. Co tu bude dělat?
„Jsi vzhůru, pane?“ ozve se okouzlující hlas. Ramon přestane předstírat spánek.
„Ano, jsem. Je mi dobře, ale jsem trochu unavený. Děkuji ti za vyléčení.“
„Není za co, můj pane.“ Pomyslí si, že to zní skvělé. „Mohu se optat, odkud jsi?“
Ramon se posadí. Ucítí vůní rybiny, boty i oděv nasáklé soli. Dře to, ale nemá odvahu hostitele o cokoliv požádat. Bojí se toho, kým je. Bojí se toho krásného muže, který na něj hledí s laskavostí v očích a něčím, čemu nerozumí.
„Musíš se, pane, hrozně cítit. Nemám tu koupelnu, ale v zahradách je pramen, který je ti k dispozici. Jestliže bys chtěl využít jeho pohostinnosti, prosím. Taky ti připravím oděv hodný tvého postavení.“ Nerozumí, proč to říká. Nikdy se s nikým tak nebavil, ale vzbuzuje v něm úctu, odtažitost, ale přitom touží po jeho úsměvu a polibku.
„Ano, děkuji, pokud tě, pane nebudu obtěžovat. Přece jenom jsem… Přijímám tvou pohostinnost. Trápí mě osud mých druhů.“
„Chápu, ale ty jsi přežil. Buď zde vítán.“ Nepátrá dál, kým je nebo odkud pochází. Jestliže chce se zahalit tajemstvím je to jeho věc. Mohl by snadno mu proniknout do vzpomínek a zjistit kým je, ale nechce.
Ramon vstane. „Nevábně páchnu, pane, omlouvám se ti.“
„Právě jsi přežil strašlivou pohromu. Opři se o mě. Dovedu tě k pramenu.“
„Nechci být na obtíž. Nežádám abys… Au!“ zasykne, když pod ním nohy povolí a on upadne. „Jsem slabý.“
„Huch, ty se vyparádil. Eamone. Co slavíš nebo snad…“
„Zoere sklapni, nebo tě nacpu Dra´lllovi do chřtánu!“
Zoer zmlkne. Ten pablb, co si myslí, že je člověk, byl by schopen to udělat. Jo co s člověkem dokáže udělat sex! Ušklíbne se a ocasem zamete před nimi podlahu. Vede je k pramenům.
„Jo, co pořídit konečně koberečky?“
„Cože? Abys je zničil? Ani náhodou. Pane, nevšímej si jeho řeči. Není ještě řádně vychovaný!“
„Cože, kdo že není vychovaný, ty troubero? Já rozhodně ne!“
„Zoere, prosím máme hosta, chovej se k němu vlídně a neurážej ho.“
Ramon neodolá a usměje se. Oba ho okouzleně pozorují. Rozzářil se jako obloha po dešti, když vykouklo slunce. „Promiň, pane mou troufalost, ale je rozkošný. Jak jsi ho to naučil?“
„Jak? Naučila ho to jeho paní, vznešená Rikie z Modrých bran.“
„Neznám to místo.“
Zoer si povzdechne. „Já tam byl jen jednou. Jsou to nádherné modré hory a město jako vstupní brána do hor, kde lidé kutají drahocenné i méně drahocenné kovy. Proto se městu říká Modré brány. Každý je zná.“
„Já ne. Oh, to je nádherná. Nemohu uvěřit, že něco takového vidím. Tvé zahrady, pane?“
„Jen jsem je přiměl růst. Nic víc. Jsou moji útěchou v tomto vyhnanství mysli i těla. Pojď.“
„Jak se jmenují? Moje matka je nadšenou zahradnici.“
„Ovládá snad ducha rostlin?“ zdvořile se ho optá.
„Cože? Nechápu.“ Zoer se po něm mrkne, stejně tak Eamon. „Musíte být zručným zahradníkem, když jste je přiměl růst dle své vůle. Matce se to stále nedaří. Nádhera, ale totoe je skvost. Ta rostlina…“
„Pane, prosím, je masožravá. Neodváží se na vás zaútočit, jste příliš velké sousto, ale mohla by vás poranit svými jedovatými plátky.“
„Had v ráji.“
„Možná. To je pramen, o kterém jsem mluvil. Pomohu vám sundat oblečení.“
Ramon ustoupí. „Děkuji velmi, ale zvládnu to sám. Při cestě jsem si odpočinul, nabral sil a krásou rostlin se pokochal. Osvěžili mě, že mohu se vykoupat sám. Děkuji mnohokrát.“
Eamon se ukloní. „Pojď, Zoere.“ Zajde za strom. Dřepne si k němu, promne mu dlouhé hebké uši. Rikie mu řekla, že to miluje. „Co si myslíš, Zoere?“
„Najednou jsem ti dobrý, co?“
„Nezlob a řekni to.“
„Daleká země, kde neznají magii, ale hlavně se jí bojí. Možná dokonce ji odsuzuji! Nechápu, že nezná město Modré brány. Vždyť odtamtud pochází sitra.“
„Máš pravdu. Každý ve světě zná sitrové modré zbraně.“
„Co s ním chceš dělat? Pošli ho pryč, než ti otráví duši. Mám z něj špatný pocit.“
„Já zas ne.“
„Mluvíš hlavou nebo penisem?“ zavrčí Zoer. „Nech mluvit hlavu. Je to nepřítel.“
„Jsi impertinentní. A kam a jak?“
„To je fakt. Tak co s tím? Možná bys ho mohl poslat do Červených věží. Odtamtud by se dostal do svého města.“
„Nikdy jsem to nezkoušel, oh zapomněl jsem.“ Vstane a jde k pramenům. Zastaví se a okouzleně pozoruje nahou postavu, která se snaží umýt. Je ještě slabý, usoudí, ale kouzelný. Štíhlé tělo s dlouhými nohami, svalnatými stehny, širokými zády. Je předkloněný a zadek vyšpulený. Jen ho pohladit Nikdy netíhl k mužům, ale ani k ženám, i když jeho první milenec byl muž. Ve věžích se nedělalo rozdíly. Párkrát si vyšel s muži, ale většinu času stejně se věnoval knihám. Na otázky od přátel a spolužáků odpovídal, že nenašel ještě toho pravého partnera. Smáli se a on s nimi.
Chce už promluvit, ale drobným pohybem spustí vodu, že ho pokropí.
Ramon vyjekne a ohlédne se. Zrudne pod upřeným zrakem svého hostitele. Pokyne mu hlavou. Proč neodchází? Copak neví, že je neslušné se dívat na někoho při koupeli? Ale možná v jeho zemi panuje jiný zvyk.
„V naší zemi je zvykem, že se koupeme sami, omluvte mou drzost.“ Připadá si nesvůj, když tam tak stojí.
„Omlouvám se velmi, ale zapomněl jsem spustit vodotrysk. Rád pod ním stojím a nechám se omývat stříbrnými kapkami. Omluvte mě.“ Otočí se a odchází.
Zoer vedle něho jde s vyceněnými zoubky. „Tohle bude veselé. U všech duchů, puritán!“
Eamon se ušklíbne. Není tím nadšený. „Co mám dělat?“
„Opravdu tvoje inteligence je na úrovni batolete. Sveď ho. Času máš habaděj. Tak asi dvě století.“
„On je smrtelník, tolik času nemá.“
„Pravda. Tak mu ho prodluž. Uff, doufám, že ti nebudu muset vysvětlovat co s ním dělat!“
Eamon se rozesměje. Tentokrát mu to vůbec nevadí. Ramon se otočí za plným hlasem svého hostitele. Zrovna se sklání a hledá, jak se vypíná ten vodotrysk. Zamračí se nad tou záhadou. Musí to tak být. Jeho hostitel praktikuje zakázané umění. Co má s tím dělat? Vystoupí z malého bazénku a dívá se na vodotrysk. Přemýšlí, čím se má utřít. Nakonec stojí a nechá se ovívat vánkem.
„Tady máš! Nechápu, proč najednou dělám poslíčka.“ Z tlamy pustí vak. „Eamon je velmi šlechetný, co se týče tebe. Předhodil bych tě Dra´lllovi jako svačinku. Tak ber.“ Posadí se a dívá se na něj. „Hezké.“
Ramon zrudne, popadne vak a začne se oblékat do jemných látek. Vše mu padne jak ulité.
„Kdo je Dra´lll?“
„Démon, který je tu zapečetěný.“
„Démon?“
„Jo. Strážce knihovny sem ho zapečetil a Eamona ustanovil jeho strážcem. Jen by mě zajímalo, co se stane, až Eamon zemře.“
Ramonovi se z těch řeči motá hlava. Kdyby mohl, ihned by se z oho místa ztratil, proto se raději zaměří na oblečení. Světlé kalhoty, bílý kabátec se zlatými ozdobami.
„Hezké, že. Eamon u toho klel, když to tvořil. Pojď za mnou.“
Ramon jde. I vysoké boty mu padnou jak ulité. Otočí sem, aby sebral své oblečení, ale to nikde není. Tohle už je na něj moc. Otočí se a odchází. Neví kam, ale za okamžik se posadí na břeh a dívá se směrem k svému domovu. Doufá, že by tam někde byl.
Co má dělat? Vše čemu ho učili, najednou se zhmotnilo. Varovali ho před takovými lidmi a on sám viděl umřít ženu, která měla tyhle zakázané schopnosti. Moc tehdy tomu nechápal, ale slyšel její křik hodně dlouho. Po otci převzal obchodní loď a cestoval podél pobřeží. Měl rád dálky, nové věci, ale i tam se báli čarodějů, jak jim říkali. V zemi Phyrra dokonce sbírali děti, sledovali je, a když projevilo schopnosti, utopili ho.
Kolikrát mu chůva vyprávěla před spaním strašidelné historky, protože to měl rád. A vždy to byli tihle lidé, co špatně skončili, kdo lidem škodili. Z ničeho nic je zajatcem jednoho z nich.
„Mohu pro tebe něco udělat, pane?“
Ramon vyskočí na nohy a pozpátku ustupuje k moři. „Nech mě na pokoji! Nepřibližuj se ke mně.“
„Vždyť jsem to říkal. Ještě větší hlupák než ty. Mám já to štěstí na tupce. Jeden lepší než druhý.“
„Ať to zvíře zmizí. Zvířata nemluví!“ Chce vběhnout do moře za svými druhy, ale něco ho spoutá. Chce se vyškubnout z toho neviditelného zajetí, ale nedovolí mu to.
„Příliš jsem ztratil lidi v boji, než abych dovolil ti ukončit život. Jestli ti tolik vadím, můžeš žít na lodi. Najdu způsob, jak tě vrátit do tvé vlasti plné hlupáků. Sbohem!“ Eamon nechá ho spoutaného na břehu moře. Odchází.
Ramon se za ním dívá a za tím sněhobílým zvířetem. Něco mu povídá a ten Eamon vrtí hlavou. Hádají se? Neví. Pocítí únavu i pocit viny. Přece jen je to hostitel, i když netvor. Pravda, netvora si představoval jinak, ale všichni ho varovali před vzhledem. Co má za lubem, že ho nechal být? A co má znamenat, že přišel o příliš přátel v boji? Pomalu se vydá po pobřeží. Otře si čelo před spalujícím sluncem. Jak tu může být všechno tak zelené? Když narazí na loď, rozbrečí se smutkem i štěstím.
Běží k ní, dotkne se trupu. Malá víla ji nazval, když byl malý. Otec se smál, vzal ho do náruče a vysoko vyhodil. Vždy stál na molu, zatínal prsty do pěsti a napjatě se díval, jak zakotvuje. Vždy povyskočil, když otec vstoupil na loďku a nechal se dovézt na břeh. Miloval ty chvíle, miloval loď. Dál ji před touto plavbou opravit. Nové plachty, lana. Teď z plachet nezbylo nic a provazy jsou chaoticky rozházené po palubě. Nikdo tu není.
Pracně se vyšplhá po spadlém laně na palubu. Je zničená. Malá víla už nikdy nevypluje na moře. Posadí se na palubu.
„Jsi nevděčník!“
„Zmiz. Nechci tě vidět. Jsi hříčkou přírody. Nemáš právo na život.“
„No fuj a to jsem tě obhajoval a dokonce i ten ťulpas. Nikdy jsem nepochopil idioty a netolerantní lidi. Patříš k obojím.“ Zoer seskočí z paluby a utíká za Eamonem, který sedí u jídla a ďoubá se v něm.
„Je to blázen, jaké občas jsme potkávali ve městě a kteří hlásali, že magie je špatná. Co je dobrého?“
„To co máš na talíři. Sedni a jez.“
Zoer se na něj mrkne. Je rozčilený, ale proč? Kvůli Ramonovi? Neměl by. „Prosím tě, takových bude.“ Vyskočí na bytelnou židli. Přičichne si k rybě. Vypadá zajímavě, i když jídlo je tu opravdu jednotvárné. „Jez, nebo ti to vystydne. Nezapomeň, proč tu jsi?“
Eamon sebou trhne. „Nepřipomínej mi to. Vím.“ Kéž by mohl zapomenout na to, co provedl. Nebo aspoň na své přátelé, známé, spolužáky, učitelé, kteří mizeli jeden po druhém.
„To jsem rád. Neměl bys na to zapomínat!“ Eamon odsune jídlo a vyjde nahoru do svého pokoje.
„Nechutná mi to,“ řekne mrzutě Zoer. „Je to bez chutí. Čím vařil?“ Nesnáší tu úlohu mu neustále připomínat, proč tu je. Nebýt jeho smyslu pro povinnost, zřejmě by už dávno prošel na druhou stranu. Ničeho víc se nebojí než toho. Vyjde před dům a lehne si na sluníčko. Opět horko, ale kdy tu není vedro? Nikdy. Pozoruje stejný obzor. Zívne. Je to stejně hlupák.
Ramon zatím prohledává loď, ale všechno co mělo nějakou hodnotu i to co nemělo, zmizelo v náručí nenasytného moře. Zbyl on a holý trup. I nábytek pevně ukotvený k podlahám zmizel nebo je poškozený. V kuchyni nezbylo nic. Jako by se moře rozhodlo pustit jen jeho a kostru lodě. Neví, jak tu bude žít, ale za ním nechce jít. Doufal, že najde nějaké oblečení, ale i to zmizelo. Nechce být vděčný temným silám za život.
Opře se o kus zábradlí. Hledí dolu do průzračného moře. Pestrobarevné ryby si spolu hrají, jako by jim nic nehrozilo.
Mám hlad. Kdyby měl síť nebo udici… Zkusí to. Kus klacku najde snadno. Teď jen provaz. Nic, ale možná v lese bude něco. Vydá se tam. Liána! To je ono. Utrhne potřebnou délku, pečlivě přiváže na klacek. Teď jenom návnadu. Něco v zemi. Uvědomí si, že je tu jenom písek. Začne hrabat pod stromem. Nic. Nehnutě hledí na čistou zem. Pak něco létajícího. Zaposlouchá se. Opět nic.
Posadí se a hledí na zbytečnou udici. Začne se smát. Ani se nedokáže uživit. Rozhlédne se. Rostliny. Může přece jíst rostliny. Vzápětí si vzpomene na varování svého hostitele. Ale jak zjisti, která je jedlá? Odhodlaně zamíří k prvním zeleným bobulím. Vezme jednu a dotkne se ho jazykem. Chutná lahodně, pomyslí si a hned jedno sní. Čeká na pocit otravy. Nic. Sní další čtyři. Zívne si. Teď půjde na loď a připraví si spaní. Nechce nit mít od toho…
Uvědomí si, že něco není v pořádku. Otrávil jsem se? Pomyslí si. Budu mít klid. Lehne si a usne, ani neví jak.
Eamon zatím sedí na lůžku a vyhlíží ven. Pozoruje azurovou modř nebe i moře. Splývají prakticky v jeden. Jedině, když se rozhodně vidět barvy, potom jsou odlišné odstíny.
Zakručí mu v žaludku. Měl by něco sníst, ale nechce se mu cokoliv dělat. Doufal, že už našel někoho, kdo by s ním sdílel jeho vyhnanství. Zřejmě se mýlil. Při západu slunce sejde dolu. Nají se.
Sní skoro i talíř, když mu dojde, že host bude mít hlad. Vstane a nabere z hrnce další porci. Je jedno, zda ho nenávidí nebo ne, ale je to stále host. Vyjde ven. Zoer pootevře jedno oko a v duchu zavrtí hlavou. Eamon je prostě pitomec a taky jim zůstane.
Kde jen může být, když vzlétne na palubu. Postaví jídlo na podlahu. Z prstů mu vyletí neviditelné bílé nitky, které obalí ostrov. Tam je! Vyděsí. Rychle se přemístí k němu. Dotkne se krku.
Žije. Vezme ho do náruče a jde k domu. Po chvilce si ho nadlehčí.
„Zemřel?“
„Ne, ale snědl ty zelené plody.“
„Nejspíš je nezná.“
„Ano.“ Vezme ho nahoru do ložnice. Položí ho a magii odstraní veškeré pozůstatky přezrálého ovoce v těle. „Zoere!“ Doufá, že přijde.
„Už zemřel?“
„Ne. Pohlídej ho a zavolej mě, kdyby se něco stalo.“
„Nejsem samaritán, hlídej si ho sám!“
„Zoere, mám to říct Rikie, že jsi odmítl pomoci nemocnému?“
Zoer schlípne. „Ne. Ale více nečekej. A jasně zavolám tě.“
Eamon přikývne. Vyjde ven a jde pomalu k troskám lodi. Hledí na ni. Díry, prkna ohnutá, některá nalomená. Plachty jsou pryč. Zavře oči a vybaví si barvy. Šedá vyhaslá barva. Skoro prázdno. Dřevo už mrtvé předtím, teď ztratilo veškerou barvu. Je mu líto, jak nitě se rozpojí, visí ve vzduchu jak prázdné úlomky vědomí. Dotkne se jí. Obnovit jí, by znamenalo hodně práce. Opustí ji. Vzlétne nahoru, vezme jídlo a spustí se dolu.
V kuchyni je vlije nazpět do hrnce. Kdo ví, kdy se probudí. Vyjde nahoru. Zoer jakmile ho uvidí, zvedne se a elegantně odjede se slovy, že není ošetřovatelkou. Eamon se posadí opět na stejnou židličku, jako dnes ráno. Pozoruje jeho chvějící se rty i víčka. Droga vyvolává trochu třes. Přesto je v něm něco okouzlujícího.
Byl jsem příliš dlouho sám.
Zoer není to ono a hovory s Dartem a Rikie není taky. Slabá náplast proti vztahu, kdy toho druhého držíš v náručí. Odhrne pramínek vlasu. Vypadá to, že ho ten dotek uklidnil. Má až příliš jedu v tělu. S úsměvem ho hladí po čele.
Uprostřed noci usne.
Jsem opět v domě toho cizince. Stejná vůně, stejný pocit bezpečí. Co se stalo? Nezemřel jsem.
Projede jim obrovské zklamání. Chtěl být se svými druhy. Tam kam patří. Na dno moře, které by ho schovalo. Co má dělat? Neubližuje mi. Stará se o mě. Dal mi šaty, najíst. Přivítal mě, i když určitě vytušil, že ho nesnáším.
Má přijmout osobu, o které mu všichni říkali, že je špatná z podstaty moci, která z něj vyvěrá? Co má dělat? Otočí hlavu k měsíci. Ten je stále stejný. Aspoň něco se nemění. Chtěl by věřit, že je dobrý, ale všichni mluvili pravdu. Magie je špatná, zlá!
„Dobré ráno. To ovoce, které jste jedl, je dobré jen, když je nafialovělé. Když je zelené je už nakažené jedy. Pomohl jsem vám dostat z těla jed, ale asi ještě dva dny budete malátný.“
Eamon se usmívá. Je rád, že je vzhůru.
„Pane, vy… U nás takové jako vy mučí. Já…“
„Zařídím vám domov na lodi, dokud nezjistím, jak vás poslat domu.“
„Jste laskavý.“
Eamon zavrtí hlavou. Očí mu posmutní. Moci zapomenout. „Ne, jsem blázen, kvůli kterému všichni trpí. Nic víc. Až se budete cítit lépe, můžete sejít dolu k jídlu. Nebo vám jídlo donesu sem.“
„Prosím, nedělejte si o mě starosti, pane. Já sejdu dolu.“
Eamon přikývne. Sejde do kuchyně. Pouhým náznakem zapálí oheň pod hrncem. Vyjde ven, utrhne dvě květiny a rány zacelí. Vloží je do vázy a žlutobílé květiny prozáří místnost. Po chvilce zaslechne šouravé kroky.
„Prosím sedněte si, pane.“
„Děkuji vám.“ Posadí se na židli a pozoruje, jak míchá v hrnci. Voní to lákavě. „Víte nevím, kde začít, ale děsíte mě!“
Eamon se k němu otočí. „To jsem už pochopil, ale nerozumím proč u vás je magie zakázána. Nemáte strážce proti divokým zvířatům? Léčitelé, další osoby, které se starají o zem?“
Ramon mlčí. Neví, co by na to řekl. „Když jsem byl malý, viděl jsem jednu ženu. Byla za magii potrestána. Viděl jsem její zohavené tělo velmi dlouho. U nás je magie zlá. Rodiče to říkají dětem a babičky vnukům. Já – vy jste mág, že.“
Eamon se otřese. Vědět, že někde je upalují, jen proto, že mají vlohy k magii. „Ano jsem. Hned jak se u mě projevilo nadání, rodiče mě poslali do Červených věží, kde jsem se začal učit. Po vyučení bych se buď vrátil do rodné země a chránil ji, anebo pokud bych byl velmi dobrým, stal se učitelem.“
„Ty a učitel? To spíš Dra´lll se změní v dobráka.“ Zoer vyskočí na židli. „Jsem zvíře, ale moje paní - léčitelka Rikie mi dala hlas i myšlení. Co je k jídlu?“
„To co včera.“
„Už zase? Místo toho, aby se sázel a vyvolával démony, měl se učit.“
„Jsme stejní jako lidé. Dobří i zlí, že Zoere.“
„Zapomněl jsi na hlupáky, jako jsi ty. Říkej mi Zoer a neboj se, nakažlivé to není.“ Vycení zoubky v úsměvu. „To jenom jeho hloupost je nakažlivá.“
„Ale on umí číst, je mág, pak musí být velmi chytrý.“
„Možná, ale v jiných směrech je ťulpas. Měl vás zabít a nezachraňovat. Nebo ještě lepší předhodit vás Dra´lllovi.“
„Kdo je Dra´lll?“
„Démon, který je tu uvězněn. On ho pustil. Proto jsem tu. Musím trpět s ním.“
„Je to pravda?“
Eamon přikývne. „Ano. Hlídám tu, aby se nedostal ven.“
„Jak dlouho už jste tu?“
„Asi dvě stě let. Jsem v půlce svého života. Hotovo.“ Nalije do talířů polévku. Z druhého hrnce vytáhne plody, které obalil a usmažil v ohni dozlatova. „Dobrou chuť, můj pane.“
„Dobrou chuť.“
„Nechceš tu zůstat?“ optá se Zoer s plnou pusou.
„Zoere, kolikrát ti mám říkat, že máš polknout a potom mluvit.“
„Je moc prudérní. Já bych vás omámil kouzlem, šoupnul do postele a pobavil se.“
„Zoere!“
Ramon přestane jíst. Nejspíš šatně slyšel.
„To jsi přehnal! Je tu hostem! Omluvte ho, pane… Co je vám?“
Ramon zavrtí hlavou. Jídlo je vynikající, ale postel oni dva? Z které země pochází? „Odkud pocházíte?“
„Zelené pláně, přeloženo do vašeho jazyka.“
Jazyk. Uvědomí si, že mluví svou rodnou řeči a taky to, že má v hlavě ze svého hostitele pořádný chaos.
„Nepotřebujeme se učit jazyky. Mágům je vrozený dar řeči, protože musíme rozumět řeči živlů, duchů, ale i stromů. Oni umí mluvit. Jen jim nerozumíte, ale my ano. Stačila chvilka, abych sebe i Zoera naučil vaší řeči.“
„Omlouvám se, ale byl jsem blázen. Kdo byla ta žena, která zemřela. Ty děti…“
„Děti?“ Zoer i Eamon se na sebe podívají. „Nechcete říct, že zabíjíte děti?“
Ramon zrudne. Nikdy si neuvědomil, co dělají, ale ti dva jsou zděšení.
„Musíš to oznámit Rikie!“
„Určitě. U všech bohů, vždyť schopnosti se naplno rozvinou až po přechodu dospělosti dřív ne. Chci znát zemi, kde to se dějí taková zvěrstva. Zoere tolik děti, tolik mágů… strašné.“
„Co chcete dělat?“
„Vyšleme tam mágy, kteří mají schopnost rozpoznat magii. Ti je sledují, zda u nich se vyvine nebo ne. U některých totiž dary nebo magie zůstane spící. Nikdy se neprobudí. Jako můj bratr. Neuvědomuji si to, že by mohli vládnout větší sílou.“
„A potom?“
„Když se u nich probudí síla, mají dvě možnosti. S mágem, který chrání je a zároveň okolí, se naučí používat své schopnosti nebo odcházejí do červených Alastarských věží. Většina odchází k nám do školy.“
„Jdeme, Eamone.“
„Děkuji. Najdeme to. Omluv mě. Zoere, prosím půjdeš se mnou?“
„Je tam noc, ale tentokrát nám promine, že ji rušíme. Hrůza, že.“
„Ano,“ slyší vzdáleně Ramon. Sedí shrbeně na židli a přemýšlí o jejich nevědomosti a vině. Ale co když všechno je lež. Zlo přece má mnoho podob a jednou z nich je přetvářka. Přece nemohli být jeho sousedi tolik zlí. Přece nemohli to dělat, kdyby to nebylo odůvodněné.
„Rikie! Probuď se!“
„Uff, zkus Darta,“ navrhne Zoer.
„Ne, zavoláme ráno. Pošlu ho pryč Zoere.“
Zoer si přede tlapkou hlavu. „Dobře, ale co s ním si užít. Dobře vidím, že ti není…“
„A co ty Zoere?“ přejde do útoku Eamon. „Ty přece …“
„Já ne. Nemluvme o tom. Pomohu ti, jestli budeš chtít. Co vlastně chceš dělat?“
Eamon se zastaví. Na pozadí ostrova cítí polámanou šeď.
„Obnovím loď. Popluje na ní.“
Zoer přikývne. „Ale bude to hodně práce.“ Eamon se usměje. Má věčnost.
