Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

5.

Spoutané zahrady

Čarovný zvonek ze země Symerie se rozezvučí příběhem, který zapadl už dávno v zapomnění. Letí do všech zemí, aby okouzlil i potěšil srdce, které dovedou naslouchat jeho vyprávění. Cink, cink…

Eamon se podívá na svého hosta. „Jak ses rozhodl, pane?“

„Rád využiju vaší pohostinnosti, jestli mohu.“

„Samozřejmě. Omlouvám se za skromnost vašeho příbytku, ale nečekal jsem žádnou návštěvu.“ Nejistě se usměje. Nesehnal dokonce ani Darta a on se ptá, zda se něco nestalo. „Jakmile budu mít dost magie, zkrášlím vám to.“

„Oh, nemusíte. Takto mi to postačí.“

Zoer koulí očima nad jejich řečmi. Ti dva se baví, jak někde u dvora místo, aby po sobě skočili. Jejich námluvám vůbec nechápe. Přece se přitahuji, nebo ne? Možná to necítí jako on, ale rozhodně jim nic neřekne. Trochu se pobaví.

„Dobře. Jsem rád, že jste se takto rozhodl. Nabídl bych vám něco ke čtení, ale obávám se, že váš jazyk a můj je rozdílný. Ale můžete se koupat nebo procházet zahradami. Zdají se maličké, ale najdete tam zázraky.“

„Děkuji moc. Využiju toho, až se budu cítit lépe. Nejspíš půjdu ještě spát. Ty zelené plody mě dostaly.“ Maličko se ukloní a vyjde po schodech.

„Díky, že ses zdržel hlasování.“

„To já rád, ale nechápu, proč s tím naděláte takové okolky.“

„Zoere… nic.“ Zřejmě si nevšiml, jak Ramon ztuhl po jeho otázce sexu. V Červených věžích se o tom bavili normálně. Taky proč ne, když je to příjemné téma a k tomu, když někdo žije tak dlouho jako oni… Ale Ramon není na to zvyklý. „Víš, možná bys ty své poznámky o sexu… Zoere?!“ Opět zdrhl. Zřejmě vycítil, že ho chci o něco požádat. Nadechne se a vyšle mohutnou myšlenku. „Zoere, sketo!“

Škodolibě se ušklíbne. Určitě mu teď drnčí hlava.

Nahoře v pokoji se Ramon chytí za hlavu. U boha, ta bolest! Klesne na zem a svíjí se. Ať už přestane to znít! Oči vypoulené, lapá po dechu. Po nekonečné době začne normálněji dýchat. Doplazí se do postele, v očích slzy, ruce se třesou. Padne do ní a zavře oči. V hlavě mu to stále ještě tepe.

Co to bylo?

Večerem se optá svého hostitele.

„Dobré ráno, pane.“

„Dobré ráno. Chtěl jsem vstát večer. Omlouvám se.“

Eamon se u plotny usměje. „Spal jste dva dny a dvě noci.“ Usměje se nad jeho nevěřícným pohledem. „To díky těm zeleným plodům. Dostalo se vám to do krve, jak jsem povídal, a jelikož jste nebyl v nebezpečí, nechal jsem vás spát. Mátě hlad?“

„Velký, přiznám se. Mohu nějak pomoci?“

„Umíte vařit?“

Ramon zrozpačití.

„Nic si z toho nedělejte. Zřejmě jste na to měl sluhy. My taky, ale tady jsem sám a  Zoer vyžadoval stravu, byt… Je náročnější než leckterá milenka. Když jsem sem přišel, poručil si kamenný dům. Prý v dřevěné chajdě nebude bydlet.“ Usměje se.

„Tohle jste vybudoval? Jak?“

„Trvalo to strašně dlouho. Ani nevíte, jakou jsem měl chuť Zoera zabít. Den co den mě budil slovy: Kdy uděláš ten dům? Naučil jsem se té nejvyšší magii, vlastně ne. Prý existuje ještě vyšší, ale nevím, jaká to je.“

Ramona to mimoděk zaujalo. „Může být každý mágem?“

Eamon zavrtí hlavou. „Bohužel. Ty dispozice musíte mít už při narození a to ještě se neví, zda se u dotyčného rozvinou. Jak je kdo získá, nikdo neví. Dokonce ani my jsme na to nepřišli. Nedědí se. Nějakým způsobem se je získává. Jsme rádi.“

„Proč?“

„Hmm, protože vládcové by rádi si mágy vychovali, chápete, ale protože se to nedědí, nejde to. Taky kvůli partnerům,“ usměje se.

„Opravdu někde magii tolerují?“

„Jistě. V mé zemi, takové já vyhledáváme. Chrání lid před vším možným, ale většinou jsou to nicotnosti. Vládne mír, nic nás neohrožuje. Až na Dra´llla. Ale s jeho objevením možná přijdou další. Byl až příliš dlouho mír.“

„Aha a ta magie - nejvyšší.“

„Tohle je svět, který normální člověk vidí, ale každá věc existuje ještě v druhém světě utkaná z barvených nití. Proplétají se, dotýkají, někde navazuji. Každá věc má svou nit. Když ji poškodíte, věc umírá. Tohle se stalo s vaší lodi. Je mrtvá. Například moře má tmavozelenou nit a nebe má světlé modrou nit, i když se zdají obě dvě modré. Je fascinující to vidět. Ani malíř mág nedokáže zachytit tolik barev. Prosím, posaď se a nestůj. Mám pocit, jako bys chtěl každou chvíli odejít. Věř mi, magie ti tu nic zlého neudělá.“

„Chtěl jsem se umýt. Cítím se strašně špinavý,“ řekne s rozpačitým úsměvem.

„Příště spěte nahý… Jsou tu vedra, a i když vyrábím látky chladivé, nemá to takový efekt, jaký bych chtěl.“

„Na... Nahý?“

„Ano. Vy jste ze severu?“

„Ano.“

„To vše vysvětluje. Lidi jsou tam uzavřenější než my z jihu. Prý je tam větší zima. Dokonce i několik měsíců.“ Vezme lžící a nalije do talířku polévku. Ochutná. Zkoumá chuť. Potom se natáhne po dóze a něco přidá. „Promiňte. Bylo čas na ochutnání. Zoer se tu za chvilku objeví. Bude chtít jíst. Můžete se vykoupat teď nebo potom vás zavedu k pramenu. Nezdá se, ale zahrada je jedno malé bludiště.“

„Chceš říct, že lidi ze severu jsou prudérní.“

„Zoere, je to náš host.“

Zoer si zívne. „Tvůj host. Podle mě by tu nemusel být.“ Ramon se usměje. Posadí se na židli. Půjde se potom vykoupat.

„Omlouvám se ti za něj, pane.“

„Prosím, nechte to být. Je milý.“

„Tak budeš s Eamonem spát?“

„Cože?“

Zoer zvedne hlavu vzhůru. „Nerozumíš tomu, čemu se ptám? Zda budeš sdílet jedno lože s Eamonem. Víš, potřebuje to, je frustro…Au!“ zařve, když mu na hlavu přistane vařečka. „Hej, mluvím vždy a jen pravdu.“

„Rikie tě měla naučit trochu taktu. Podívej se na něj. Je v šoku.“ Vyšle mu v myšlenkách.

„Ehm. Je nějaký bledý. To je fakt. Počkej - Hoste, mohu se optat, jestli je u vás láska zakázána mezi stejným pohlavím jako magie? Optal jsem se slušně,“ prohodí k Eamonovi. Ten neví, zda se má bavit nebo brečet.

Zoerovi to ještě asi nedošlo, pomyslí si rozverně Eamon. Nutit někoho s ním sdílet postel. U Dra´lllových pařátů - to je ubohost. To se raději udělá sám!

„Neslyšíš?“ natáhne se a prackou šťouchne do Ramona. „Vy tam fakt spíte jen s ženami?“

Ramon bezmocně přikývne. Eamon si povzdechne. Co se dá dělat.

„Ty taky? Jenom ženy. To musí být jednotvárné ne? Co když je tvým vhodnějším partnerem muž?“

„Dost! Zoere, věnuj se polévce. Omlouvám se.“

„To je v pořádku. To je hnusné!“ Zoer i Eamon zrozpačití.

„Jestli vám nechutná, uvařím něco jiného.“

„Pro mě jsi to nikdy neudělal!“ zaprská Zoer, ale dál chlemtá polévku a drobné kousky masa i zeleniny vyjídá.

„Nejsi hostem, Zoere.“

„Ne, spát s… Oh, bože!“ Ramon je v šoku a neví, jak se zachovat.

„Ten tě v chladných nocích nezahřeje,“ znalecky prohlásí Zoer, seskočí a odkráčí. „Jsi divný, Ramone.“

„Vy opravdu spíte…,“ nedořekne to.

Eamon zrudne. V jeho ústech to zní odsouzeníhodně. Nebude se za to stydět. Má rád stejně muže jako ženy. „Mám rád ženy i muže. Nevím, co je na tom divného. Každý si vybírá toho, do koho se zamiluje. Na rozdíl od ostatních lidí máme na výběr. Potřebujeme mít někoho, kdo nás podporuje, kdo nás podrží. Někdy je velmi náročné vládnout magii.“

Ramon neví co říct. U nich by to nebylo nemyslitelné. Každý má povinnost vzít si ženu, zplodit potomka. On sám má vyhlédnutou nevěstu, a jakmile by se vrátil z téhle cesty, konala by se svatba. Jestli jsou takoví lidé, tají to. Ne u nich nikdo takový není, to je jen v jeho zemi. Podívá se na svého hostitele. Kalhoty, bílou rozepnutou ošili, složitý účes, havraní vlasy. Je nádherný. Zatřepe hlavou.

„Nemusíš se bát. Odezva k milostným hrám musí být vzájemná. Co bych z toho měl, kdybych tě donutil?“ Něco si pro sebe zamumlá, nalije si polévku do misky a usedne naproti němu. Klidně se mu podívá do jeho krásných očí. „Láska je něco krásného.“

„To netvrdím, já jen…“

„Nedovedeš si to představit?“

„Ano. Je to prostě proti přírodě.“

„Opravdu?“

„Ano.“ Eamon se k němu blesku rychle přemístí a políbí na rty a potom se vrátí. Místo Eamona tu sedí svůdná ženy s dlouhými černými vlasy. Plné rty se svůdně usmívají. Ramon na ní očarovaně zírá.

„Je to jen vnější slupka. Nic víc. Důležité je to kým člověk je, co nosí uvnitř sebe. Ne pokožka, ne vlasy. Ty se dají změnit.“ Změní se do původní podoby. „Líbil se ti polibek, pane?“

„Cože?“ Dotkne se rtů. Cítí na nich neznámou vůní, zjitřenou pokožku. Rozzlobeně pohlédne na svého hostitele. „To jste udělal schválně! To nebylo hezké. Já…“

„Omlouvám se vám, pane.“ Zaváhá. „Líbíte se mi, ale pokud nebudete chtít, k ničemu nedojde. Dojedl jste? Chcete přidat?“

„Nechci. Nechci to. Už i tak musím žít…“

„Je mi to líto, ale nemohu magii odhodit. Musel bych zemřít. Je to moje součást, stejně jako vaší je váš odpor. Prosím, zavedu, vás k pramenu.“ Vstane, uklidí nádobí. Ramon sedí stále na místě, sleduje jeho postavu a v duchu ho vidí jako okouzlující ženu. Už chápe, proč mu říkali, že čarodějnice jsou to zlé osoby, že jsou špatné a musí se je ničit. Jejich moc je zřejmě neohraničená. Mohou škodit, aniž si člověk toho všimne. Co má dělat?

„Prosím, pojď. Váš oděv. Prosím, pane. Tady je. Já nemohu nepoužívat magii. Je mi to líto.“

„V pořádku, chápu.“

Eamon se usměje. Černé oči se proteplí a obličej rozzáří. Pokyne rukou. Hned za domem se rozkládají zahrady. Projdou podloubím tentokrát růžovým.

„Nebyly ty květiny modré?“

„To je jiné podloubí. Celá zahrada je magická. Až zemřu, zahrada umře se mnou a zbudou tu jenom původní rostliny. Nebo možná ne. Celý ostrov je podivný.“

„Je tu vedro.“

„Ano. Jestli se chcete přidat, odpoledne jdu si zaplavat do moře.“

„Moře…“

„Neublíží vám. Postarám se o to.“

„Věřím vám, pane. Musím říct, že něco tak čarovného jsem nikdy nespatřil. Dokonce ani královské proslulé zahrady se jim nerovnají.“ Zneklidněně jde vedle něj. Uvědomuje si jeho osobnost, vůní, která působí na jeho smysly.

„Prosím, zapomeňte, co se stalo.“

„To půjde těžko. Jak můžete provozovat to s…“

„S mužem?“

„Ano.“

Eamon se zatváří pobaveně. „To co mi tu říkáte, je docela normální. I u nás dáváme přednost ženám a lid nemá v lásce ty, kteří milují muže, ale nechávají je být. My jsme jiní. A já? Jednou jsem šel do lázní. U vás byste řekli bordel.“

Ramon zrudne.

Eamon si nelichotivě pomyslí, že seveřané jsou opravdu prudérní. „Ale je to jen zdání. Samozřejmě můžete si vybrat, koho chcete. Podnik U zelené sedmy vede Samie. Zelená sedma znamená, že můžete mít až sedm lidi. Samozřejmě, když to zvládnete. Pamatuji si to jako by to bylo dnes. Stojím tam, v ruce potřebné peníze a ona se mě ptá: Drahoušku, poprvé? Zrudnul jsem. Muže nebo ženu? Pokračovala. Přemohla mě zvědavost a řekl jsem si muže.“

„Poprvé a muže?“

„Ano. Samie ví, jak se postarat o zákazníka. Poslala mi krásného muže, který se opravdu vyznal. Dlouho jsem k němu chodil, ale magie byla neúprosná. Zatímco já nestárl, on ano. Jednoho dne mě Samie k němu nepustila. Věděl jsem, že je konec a vybral si ženu.“

Ramon se otřese, když zachytí něžný tón.

„A vy pane? Máte někoho?“

„Měl jsem se ženit, až se vrátím, ale takto, kdo ví, co se stane!“

„To je mi líto. Pramen. Pomohu vám.“ Ramon chce namítnout, ale lehký dotek na ramenou ho uklidní. Eamon mu pomůže z oblečení. Otočí se, a když uslyší, že je ve vodě pustí vodotrysk. „Můžete se v něm posadit. Bohužel nemohu vás naučit jak ho regulovat.“

„Děkuji moc. Cítím se báječně.“ Ošije se, ale nakonec se pohodlně uvelebí. Je tu krásně i bez absence jakéhokoliv zvuku. Ztuhne, když zaslechne ptačí cvrlikání.

„Lepší, pane?“ ozve se Eamon. „Sám, si pouštím zpěv ptáků, když se koupu.“ Ramon se okamžitě schoulí. Vzhlédne k černým očím, které ho obdivně sledují.

„Budete tu bezpečně, nic neudělám.“

„Můžete odejít?“

„Je vám, moje přítomnost nepříjemná?“

Ramon chce vyhrknout, že ano, ale nechá to být. Je hostitel a k tomu mocný mág, co když se naštve. „Ne.“ Eamon se usměje. Je, ale nechá to být. Nechápe, proč se mučí něčím, co nemůže mít. Přitom by stačilo tak málo. Samozřejmě se užívala a vyučovala magie mysli, ale vynutit si lásku jiného, podrobení… Trestalo se to Proměnou. Nevzpomíná si, že by to někdo provedl. I Krvaví mágové tuto zásadu dodržovali. Ale může něco jiného. Vyklouzlí něžný vánek, který lehce sjede po dokonalých ramenou Ramona. Hladí ho, hýčká, jitří jeho smysly na hranici únosnosti. Klouže po bledé pokožce, zastavuje se na bradavkách, jemně je ovane, až se vztyčí pod změnou tlaku i chladu, sklouzne dál.

Ramon nechápe, kde se v něm berou ty podivné rozkoše. Je to jako by ho někdo hladil, ale je to jen vánek. Podívá se na svého hostitele. Sleduje ho tak upřeně, až z toho mrazí. Odvrátí zrak. Nechce nic domýšlet, proto se raději schoulí. Vánek sklouzne bokem a on ho ucítí na zádech. Dotýká se ho něžně jako milenčiny prsty.

„Nech mě!“

„Nic nedělám.“ Lže, ale je mu to jedno. Je rozkošné bloudit po jeho těle, hýčkat jeho pokožku.

„Lžeš. Prosím.“

„Je to jenom vánek.“ Lehce se pohne a vánek zmizí stejně jako vodotrysk. Ramon se choulí v bazénku. Vnímá chladnou vodu. Je mu mizerně. „Omlouvám se, už se to nestane.“ Zaslechne jemný šustot.

O té chvíle ho nespatřil. Občas z dálky zahlédne Zoera, který vztyčí ocas a odchází. Někdy má pocit, že ho někdo sleduje, ale nikoho nevidí. Může se udělat neviditelným? Zahradu pomalu prozkoumává kout za koutem. Když se ztratí, objeví se třpytivý motýlek, který ho z bludiště vyvede ven.

Každý den se jde podívat na loď. Vyšplhá se na palubu, prohlíží si věci. Přemýšlí o odchodu, ale potom mávne rukou. Jídlo se objevuje a mizí, jak potřebuje. Vždy je připraveno něco dobrého.  Neví, jak je tu dlouho, ale začne se mu stýskat po lidském hlase. Uvědomí si, že musí být pro Eamona strašně těžké tu žít jen s tím drzým zvířetem.  

Ani si neuvědomí, že začíná dychtit ho někde zahlédnout. Bloudí po ostrově, vyhlíží do dálky a snaží se zachytit kroky, závan vůně, ozvěnu hlasu. Ale pořád nic. Jako by to byl pustý ostrov bez obyvatel, ale zahrada i květiny dál rostou, dýchají, vydávají vůní. Občas jako by mu někdo četl myšlenky, se ozve jemná hudba, když se koupe, objeví se vodotrysk, a když skončí, zmizí. Pokaždé se rychle rozhlédne, zda ho neuvidí stát, ale jako vždy místo je prázdné. Posadí se zpět a přeje si, aby tu byl aspoň ten dotěrný vánek.

Nemá odvahu, potom co mu řekl, ho zavolat zpět. Neví, jak by reagoval. Začíná pochybovat o svých smyslech, o tom, že ho kdy viděl. Možná to byla šalba smyslů, ale copak neslyší vrznutí postele, když se ukládá ke spánku, a co když i tohle se mu zdá? Má se jít podívat, jestli hostitel spí ve své posteli? Co když ho vyruší? Co udělá?

Dívá se na měsíc, stejně jako ve dne na slunce a modré moře. Spí nebo se prochází? Co celé dny dělá? Vadí mu lenošení, ale neví, co jiného by měl dělat. Vše, co chce má. Jednoho dne si opět vzpomene na loď. Uvědomí si, že už ji neviděl kolik týdnu? Dva, tři… měsíc? Apaticky k ní zamíří. Vyhýbal se jí, jak mohl. Chtěl by se vrátit na moře, plout do svého kraje, zaslechnout řeč. Bylo by mu jedno jakou.

Nabere písek do dlaně, pouští ho dolu. Obyčejný, žádný zlatavý nebo třpytivý. Vzhlédne k obloze a potom ho upoutá postava na lodi. Mimoděk rozevře prsty, písek proklouzne mezi prsty. Očarovně se dívá na postavu. Zdá se, že něčemu se směje, protože se dívá dolu jako by na palubu. Potom skočí do vody jako vodní bůžek a jemu se uleví. Chce se k němu rozeběhnout, ale otočí se a odchází se sklopenou hlavou.

Co mám dělat?

Zaslechne šplíchání. Zvedne hlavu a obrátí se ke zvukům. Nahý Eamon vychází z moře. Možná je opravdu bůžek… Ždímá si dlouhé havraní vlasy.

„Dobré ráno, omlouvám se, ale neodolal jsem. Zřejmě zde postavím nějaký můstek.“ Ukloní se jako by byl oblečený a na královském bále. Ramon s úžasem pozoruje, jak jeho postava slábne. Zneviditelňuje se. Už začíná chápat své pocity. Nevidtielné oči, mrazení v zádech…

„Počkejte, prosím!“

Eamon přestane provádět proměnu. Malým kouzlem sem přenese šaty. Rychle se obleče. „Něco je v nepořádku, pane? Omlouvám se. Jestli chcete cokoliv, stačí říct.“

„Nebo myslet, že.“

Eamonovu vážnou tvář přeletí prchavý úsměv. „Ano i to.“

„Potom proč jste se neobjevil? Nechtěl jsem vám ublížit. Já se omlouvám.“

„To říká jenom proto, že se nudí. Jakmile se vzpamatuje, bude nechutný jako předtím.“ Ramon zčervená. Zoer má pravdu. Byl nechutný vůči Eamonovi. Přece nemůže za to, že je takový, jaký je.

„Zoere!“

„Když to neumíš říct pravdu, potom ji řeknu já.“

„Má pravdu. Já nechápu, jak jste tady mohl přežít.“

„Úplně normálně!“ ujistí ho Eamon. „Nebýt tady toho chlupatého přítele, nebyl bych tu, viď.“

Ramon má pocit, že se Zoer začervenal. Ne, určitě se mu to zdálo, protože vzápětí po Eamonovi ohnal prackou.  

„Jestli chcete se mou povečeřet, bud velmi rád. Vlastně poobědovat, což bude za několik hodin. Omluvíte mě prosím? Chci si trochu zaplavat a potápět. Jsou tam nádherné věcičky.“

„Mohu s vámi?!“ vyhrkne červenající se Ramon.

„Eamon si ho prohlíží. „Bohužel nemám pro vás oděv do vody, ani nevím, co by to mohlo být.“

„Já, mě to nebude vadit, opravdu a jak pod ní dýcháte?“

„Magie. Zoere, chceš se přidat?“

„Voda mě zabije! Tak jo, ale obal mě všude je to jasné? Jestli si smočím jen špičku vlásku, kousnu tě!“

Eamon se nad něj shýbne a zčechrá mu srst. „Rozkaz!“ Svlékne se a snaží se nedívat na Ramona. Nechal ho být, ale někdy neodolal a díval se. Potom si nadával. Někdy nahlížel do jeho myšlenek a zjišťoval čím ho potěšit. Našel tam i smutek a samotu, ale nedovážil se objevit. Doufal, že časem s jeho nepřátelství otupí.

Možná teď to bude jiné.

„Tak Zoere do vody.“

„Už zase mě to nutí dělat.“

„Vždyť to sám chtěl,“ podotkne Ramon. Zoer se na něj zle podívá.

„Pss, nechte ho být.“

Ramon přikývne. Eamon se vydá do moře. Otočí se a pozoruje proti slunci Ramonovu postavu. Je krásná, štíhlá, ale svalnatá. Pohybuje se přirozeně vláčně. Musí být dobrým tanečníkem, napadne ho. „Tančíte rád?“

„Velmi.“

Eamon přikývne. „Jakmile se ponoříte do vody, vytvoří se kolem vás takový povlak nebo li obal. Budete moci dýchat normálně. Nejdřív si to vyzkoušejte na mělčině. Zvědavý Ramon ponoří hlavu pod vodu.

Eamon se zadívá na jeho vyšpulené pozadí, napnuté stehna, záda. Rozkošné. Pocítí vzrušení jako mnohokrát předtím, když ho pozoroval. V posteli se snad tisíckrát ukájel z představ, jak k němu přichází, roztahuje mu nohy a vklouzává dovnitř. Nic z toho neudělal.

„To je skvělé! Kdyby…“

„Ano nikdo by nezahynul, pokud by se opravdu živel nenaštval. V Alastraských červených věžích máme i učedníky a mistra, který se specializuje na mořskou magii. Hned jak dosáhnou mistrovského stupně, odcházejí se toulat po mořích. Mají moře v krvi. Co jsem slyšel, nechávají se najmout na lodě a ty plují potom bezpečně. Jsou velmi váženými a žádanými, protože málokterá loď se ztratí. Bohužel není jich moc a mohou si vybírat.“

„Netušil jsem…“

Eamon mlčí. Proč mu má říkat, že je to jejich vina? Začíná si to uvědomovat sám. Vrhne se do moře. Hned ho obalí jemná bublina, která mu nevadí v pohybu. Sleduje Zoera. I přes odpor k vodě, cítí se v ní jako doma. Má rád plavání, ale nikdy by to nepřiznal.

Ramon se ihned za ním vrhne. Nejdřív ho zamrazí, zda to bude fungovat, ale za chvilku se rozhlíží po mořském království. Nikdy netušil, že svět pod mořem je tak barevný a pestrý. Proplouvá barevnými stromy, jemnými chapadélky, které s  jemně vinou. Zapluje mezi jiskřivé ryby. Míří ke dnu. Zahlédne Eamona. Připluje k němu blíž. Úžasem otevře oči, když uvidí mušle. Jednu vezme do rukou. Tázavě se podívá na Eamona. Ten přikývne. Vezme ještě pár dalších a některé menší. Ramon nechápe proč. Ale ty velké by měly mít v sobě perly. Hodí je do síťky, kterou má Eamon.

Eamon ukáže nahoru k světlu. Vypluji. Rozhlédnou se kolem sebe. Jsou dost daleko. Dole zatím rejdí Zoer. Prohlíží si vše a občas na nějaké zvíře zavrčí. Potom vypluje na povrch. Dra´llle, jenom ať obal vydrží, zaprosí.

Vydržela. Plave ke břehu. Vyleze a rozvalí se. Jo je tu parádně. Ramon s Eamonem vedle sebe plavou. Venku si dřepnou a vyndají velké mušle.

„Jsou pro tebe, pane.“

„To nemohu.“

„Jen si vezměte. Jen co skončím s lodí, odplujete. Budete potřebovat náhradu za zboží. Tohle vám to vynahradí.“ Ramon otevře jednu mušli a vydechne údivem. V lůžku leží dokonalá růžová perla nesmírné velikosti.

„Tohle stojí celou loď i se zbožím.“

„Vidíte. Vynahradí vám to a teď půjdeme. Slunce se sklání a já musím uvařit. Vánek.“ Oba obklopí teplý vánek, který jim rychle vysušuje vlasy i pokožku. Vyklepou oblečení od písku. Za chvilku vedle sebe kráčí k domu. Ramon přemýšlí o bohatství, které nese v rukou. S jen třemi těmi perlami by se mohl stát nejbohatším kupcem ve městě.

„Jak se tvá nevěstě jmenuje, pane.“

„Ladie, pane. Je dcerou přítele mého otce.“

„Jak vypadá?“

„Má plavé vlasy, modré oči. Vlídné a moudré. Je dobře a řádně vychována a dovede vést dům. Bude dobrou matkou mých dětí.“

Eamon posmutní. Mágové žádné děti nemají. Nikdo tomu nechápe proč. Proto možná visí tolik na svých partnerech, proto si hledají životní druhy, družky místo aby střídali milence. Možno proto si jich tolik hledá partnery stejného pohlaví. Do určité doby si dělají co chtějí, ale jakmile vědí to a druhý souhlasí, je konec. Zvláštní.

„Milujete ji.“

„Já – snad ano. Je krásná, chytrá, má všechny vlastnosti jaké mohu chtít od své paní.“

„To je dobře. Bude polévka z mušlí a potom upeču jemné cizrnové pečivo ponořené do plátků růží.“

„To zní krásně. A vy pane, máte někoho, kdo na vás čeká?“ Sleduje jak šikovně řeže zeleninu, otevírá mušle, dává do vody.

„Ne, když se to stalo, byl jsem sám. Jsem tomu rád, protože nemohl bych odsoudit svého druha k tomuto životu.“

„Kdyby vás miloval, jistě by tu s vámi rád zůstal.“

Eamon k němu překvapeně otočí. „Možná, snad, nevím. Děkuji.“

„Jasně, že by zůstal! Jsou spolu svázání.“  Zoer vyskočí na svou židli. Tlapami se opře o stůl. „Nebylo by něco dobrého? Kdy zavoláš Rikie a Dartovi?“

„Večerem. Chceš u ní být?“

„Ano. Eamone mám strach, že je konec.“

Eamon se zděšeně otočí. „Ne!“

Ramon se na oba dívá. Jsou vážní a ve vzduchu je cítí šok, bolest a nesmírný smutek.

„Jo. Musí to vědět.“

Eamon skloní hlavu. „Dobře.“ Otočí se, aby neviděl jeho slzy. Představa, že se blíží jeho konec, je strašná. Co bude dělat?“ Nůž mu vyklouzne z rukou.

„Hej, nepořež se nemehlo!“

„Jasně. Co takhle si skočit ulovit kraba? Udělám ti tvoji oblíbenou specialitku…“

„Běžím!“ Zoer seskočí jako divý a běží k moři. Zastaví se a pomaličku švihá ocasem ze strany na stranu. Cítí, že vydává moc síly, aby zůstal stejný jako dřív. Myslel si, že by jeho místo mohl zaujmout ten člověk, ale zřejmě toho nebude schopný. Dnes to musí říct Rikii. Snad něco vymyslí. Bude se snažit vydržet, jak nejdéle to jde. I tak nejspíš díky magii ostrova je tu déle než by měl být. Už Rikie se o té záhadě zmínila.

Přetře si čumák. Ale teď uloví toho kraba.

Tam! „Krab!“ poskočí a žene se k velkému zvířeti, které důvěřivě vylezlo na souš. Obchází ho kolem a snaží se dávat pozor, aby ho neskřípl mezi velká modrá klepeta. Mlsně se v duchu olizuje. Skočí po něm, ale sotva se uhne cvaknutí. Tenhle mě nedostane. Švihne ocasem a odvede pozornost. Tlapou ho převrátí.

„Jsi můj! Na pekáč s tebou!“ Krab chvilku zmítá klepety a potom ztuhne. Zoer opatrně je chytne a tahá směrem k domu.

„Co se stalo, nechápu…,“ začne Ramon, když zahlédne Eamonovy slzy.

„Zoer umírá. Už měl být dávno mrtvý, ale nějakým záhadným způsobem mu to tu svědčí. Ale myšlení nemá jako dřív. Stárne, ale ještě dovede mluvit. Děsím se dne, kdy odejde a já tu zůstanu doopravdy sám.“ Posadí se na židli. Ramena shrbena, oči civí na podlahu. Zoer ji chtěl mít vzorovanou stejně jako v Červených věžích a tak jsou všude bílé dlaždice s červenými květy uprostřed. Znak mágů.  Ramon nezná nic jiného než k němu přistoupit a dotknout se. „Je mi to líto.“ Nešikovně ho obejme. Vzpomene si, jak podobně utěšoval svoji sestru Marienu, dokud se neprovdala a nežije daleko od moře. 

„To bude v pořádku.“

„Mám ho!“

Eamon si rychle otře oči. „To ti to trvalo, ty lovče!“

„Hej, je velký jako já! Uděláš mi ho pekáči, ano!“

„Dobře.“

„Dobrá zpráva, už ho tahám a…“ Zoer popadne klepeto a vtáhne ho dovnitř. Ramon udiveně sleduje velké modré zvíře. Opravdu vypadá jako krab. Jenže na rozdíl od jejich bílých je modrý a obrovský. Nejméně třikrát tak velký. 

„To je kus.“

„Však mi chvilku trvalo, než jsem ho skolil. Bojoval statečně, ale já jsem silnější a hbitější!“ vyskočí na svou židličku a roztomilou hlavičku položí na stůl. Zírá na Ramona. „Měl bys to udělat!“

„Cože?“

Zoer si odfrkne. „Nic troubero.“

Ramon se rozesměje. Eamon spokojeně poslouchá jeho smích. Měl by si najít partnera. Něco uvnitř mu říká, že Ramon by byl skvělým, ale taky nechce to dělat násilím.

„Polévka bude za chvilku.“

Ramon se na něj usměje tak vřele, že Eamon zapomene na celý svět.

Zoer si odfrkne. Nikdy nepochopí lidi, kteří mají před sebou pravdu a nedovedou ji pochopit, natož vzít a udělat to co je správné. No on se chvilku bude tím bavit.

Spoutané  zahrady - 6