Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

6.

Spoutané zahrady

Čarovný zvonek ze země Symerie se rozezvučí příběhem, který zapadl už dávno v zapomnění. Letí do všech zemí, aby okouzlil i potěšil srdce, které dovedou naslouchat jeho vyprávění. Cink, cink…

Sluneční paprsky se dotknou zdi domu obklopeného překrásnými zahradami. Pomalu se chýlí konec dne a nastává noc. Zlato se mění v červánky, které postupně zanikají hluboko v moři a ustupují temnotě. Eamon ví, že je to nádherná čerň přecházející v tmavě modrou. Miluje ji s jejími tmavšími i světlejšími záblesky.

Květiny se pomalu chystají spát, zatahují okvětní lístky, některé se vracejí pod zem a další se vydávají na noční lov, aby získaly potravu.

V domě hoří světýlko. Osvětluje dvě postavy, které dumají nad průzračnou deskou s figurkami, které se samy hýbají. Šest na každé straně a musí je obklíčit dřív než soupeře.

Ve velkém křesle u krbu podřimuje Zoer. Občas pootevře oko, zmateně zakroutí hlavou nad podivným chováním obou postav.

„Vyhrál jste, opět.“

„Co má tu člověk dělat než přemýšlet nad strategii? Musím přiznat, že Zoer je výborný stratég. Příště si můžeme zahrát všichni společně.“ Ramon se usměje.

„Velmi rád. Nedáme si ještě jednu partii?“

Zoer vstane. Protáhne se a seskočí. Jako domácí pila se otře Egonovi o nohy. „Ne, připomíná mi, že musíme zavolat Rikii s Dartem. To jsou mistři v Červených věžích. Mistr léčitel a mistr Blesku a Prozřetelností.“

„Jak to probíhá?“

„Pomocí zrcadla. Chcete to vidět? Představím vás.“

„Nechci rušit.“

„To budeš. U Dra´lllových vlasů, musíš ho tahat všude sebou?“ odpoví mrzutě Zoer. Protáhne se a jde ven.

„Pojďte. Nebojte se, neukousnou vás.“ Vyjde ven. V místnosti, plné svitku a truhlic osamí průsvitná deska. Eamon vyjde ven. „Podívejte se, to je hlavní hvězda Prosti.  Takhle vím, že ještě jsme v našem světě.“ Položí mu ruku na rameno a šeptá mu do ucha. Ramona zneklidní jeho dotek, pod kterým se nemůže soustředit. Vždyť hvězdy zná jako svoje rodné město.

„Tu znám. U nás ji říkáme Směrovka, protože vždy nás dovede domu.“ Zachvěje se a neví čím. Možná tím, jak je Eamon blízko, kdo ví. Vymaní se mu ze sevření. Eamon dělá, že si ničeho nevšiml. Nic neříká, ale vykročí směrem k zahradám.

„To je nádhera!“ vykřikne nadšeně Ramon. „Nikdy jsem je v noci neviděl.“

Eamon hledí na fosforeskující květiny. Už uvažoval, že jim dá jméno, protože nikde jinde neexistují. Dokonce je s velkým úsilím poslal Rikie, aby je probádala. Povídala, že je to nový druh, ale divila se, že tam existuje, protože fosforeskující květiny mívají ve zvyku žít v jeskyních. Jakmile zafouká vítr, plátky jiskřivě se vznesou a zanechávají jemnou světelnou stopu.

„Něco takového vidět a zemřít.“

Eamon se rozesměje. „Nemusíte.“ Vejdou pod podloubí a ocitnou se na malé planině, osvětlené dalšími květinami. Ramon se k nim shýbne, chce se jich dotknout, když ho silná ruka zadrží. Zachvěje se opět. Co s ním to provádí?

„Ne, jsou velmi křehké. Přes noc spí v zemi a v noci chytají světlo měsíce. Jsou tu velmi zvláštní rostliny.“ Ramon se zvedne, když se rozhlédne. Uprostřed paloučku visí ve vzduchu zrcadlo. Před ním netrpělivě postává Zoer. Už začíná jeho nálady poznávat.

„Tak kde jste? Dělej, otevři to. Víš, nesnáším, když se ho musím doprošovat.“

„Zoere, budeš mít na ně celý den.“

„No jo, já je mám bavit, zatímco ty si budeš užívat, co? Pohni kostrou. Vidíš, jak je lenivý?“

Eamon pokrčí rameny, přivře oči a dotkne se plochy. Ta se zavlní a ustálí. „Rikie, Darte…“

„Zdravím, to jsem já Taa´. Čekám tu na vás.“

Zoer s Eamonem se na sebe podívají. Ramon pozná, že se něco stalo. Dívá se na obraz postavy ve velkém zrcadle. Ten muž je krásný. Dlouhé světlé vlasy, skoro až bílé sepnuté do složitého účesu, v jasně modré tunice s bílým šálem. Tváří se vážně.

„Co se stalo, mistře Taa´?“

„Nic vážného, neboj se. Ré je nemocný.“

„Aha a Dart?“

„Odjel. Musel odjet na Zelené pláně. Vyskytl se tam menší problém. Potřebuješ něco?“

Eamon zavrtí hlavou. „Ne, jen Zoer chtěl mluvit s Rikii.“

„Aha. Dra´lll se neobjevil?“ Jeho oči spočinou na další postavě. V tváři se mu nehne ani sval, ale oči se ptají: Kdo je to?

„Zatím ne. Dlouho o sobě nedával znát. Byl bych raději, kdyby zemřel, mistře Taa´. Rád bych se optal, zda jsou nějaké novinky v krvavé magii.“

Taa´ovou tváří přelétne prchavý úsměv. „Pošlu ti všechny poznatky. Víš, jsem rád, že pokračuješ v tomto umění. Mohu se tě dotázat, už jsi získal nějaký živel?“

„Ne, mistře. Jako by se mi vyhýbali a ani nedokážu získat žádného ducha. Já už nevím, co dělat. Jsem snad prokletý? Rád bych se poradil s vámi všemi, ale vlastně je to zbytečné, když jsem odsouzen k životu tady.“

„Určitě ne, protože jsi ovládl magii, kterou my nevládneme, ale už tu máme adepty, kteří po tvém vzoru by se chtěli dál učit.“ Eamon se rozzáří.

„To jsem rád.“

„Posadím se. Můj čas se pomalu chýlí a já odejdu za  Zarem. Můj nástupce už je určený.“

„S uměním krvavých mágů máme ho největší šanci porazit.“

„Možná. Připravujeme se. Našli jsme nová kouzla. Dokonce jedno ještě nepopsané. Vypadá to, že probuzení Dra´llla je jen jedno ze znamení, že se země ponoří do chaosu.“

„Nechápu.“

„Sever se plní něčím divným a Jih taktéž. K těm zemím máme špatný přístup. Nevíme, co se tam děje. Poslední dobou nekromanti slyší vzdechy.“

„Mrtví…“

„Jen silní mrtví. Eamone, kdo je to? Tvůj druh? Gratuluji.“

„To je Ramon de Traves. Jeho loď ztroskotala a on jediný se zachránil.“

Taa´ si ho zvědavě prohlíží. Líbí se mu ten mladý muž s tmavým pohledem a světlými vlasy. „Pane, vy jste ze severu?“

„Ano.“

Taa´ si ho napjatě prohlíží. „Mohu se optat, jestli se tam děje něco divného?“

„Nevím, ale nebyl jsem tam rok a nevrátím se tam zřejmě nikdy.“

„Pak nic. To je vše. Večerem otevři zrcadlo. Pošlu vše, co budu moci. Je škoda, že jsi tam. Mohl bys být mým nástupcem.“ S těmi slovy se zrcadlo uzavře. Eamon se ho dotkne. „Konec.“

„Fantastické. Jak jsou daleko?“

„Celou věčnost, myslím. Nevím. Nikdy jsem to nezkoušel spočítat a tento ostrov není zanesený na žádné mapě. Zoere, zítra otevřu pro tebe zrcadlo. Uvidíš, že Ré nic nebude.“

Zoer vedle něho jde, ocas se pohupuje do rytmu kroku. Zvedne k němu hlavu. „Já vím Eamone, ale nemohu si pomoci. Jsou spolu už tak dlouho. Bojím se o ni.“

„Je silná. Možná to jen bude obyčejná nemoc.“

„Doufám, promiň.“ Dvěma skoky zmizí mezi stromy.

„Je mi to líto. Ten muž kdo to byl?“

„Taa´. Jeho druh Zara přišel o život v boji proti Dra´lllovi. Prošel Proměnou. Taa´je krvavý mág. To znamená, že při magii používá krev.“

„To je strašné!“

Eamon se zatváří pobaveně. „Kdysi dávno jsme je honili, jako vy čarodějnice. Zabíjeli jsme, ale oni stále znovu a znovu se pokoušeli magii ovládnout. Schovávali se. Před dvěma tisíci a něco léty, čarodějka Lania jim umožnila studovat ve věžích. Zamilovala se do Strana – krvavého čaroděje. Říká se, že ji zachránil, kdo ví, jak to tehdy bylo. Přesvědčila ostatní, že bude lepší, když je budeme mít na očích, než aby kuli pikle stranou.“

„Takže zabíjejí kvůli magii?“

„Ne. Většinou si berou svou vlastní nebo za ní platí.“

„Cože?“

„Ano. Jednoduše jsou lidé, kteří mají rádi peníze a obětují kvůli nim cokoliv. Mají to povolené. Keiro v čele s ledovými mágy jim vytvořil chladivou jeskyní, kde ji skladují. Jedině oni byli schopni něco udělat s Dra´lllem. Vytvořili mrak z krve. Vím to, protože jsem jim nabídl svou krev. V posledním okamžiku se povedlo jednomu z léčitelů zvrátit mou Proměnu. Neprošel jsem za ostatními za oponu, kam nevidíme.“

„Zní to neskutečně.“

„Já vím. Nechcete se vykoupat v moři? V noci je teplé a čarovné,“ láká ho Eamon. Moci se ho dotýkat, laskat. Cítí, že by mohl být jeho druhem. Neví, zda je to skutečné, ale víl, že cítí něco jiného než s dřívějšími partnery.

„Rád. A potom spánek. Jsem rád, že jste mě, pane, neodvrhnul. Urazil jsem vás a vy jste na mě hodný.“

Eamon neví, co na to říct. Raději se svleče a vrhne se do vln. Ramon se za ním dívá. Nikdy by neřekl, že se mu bude stýskat po lidech. Vstoupí klidně do vody, když najednou se vedle něj vynoří Eamon a pocáká ho vodou. Směje se, černé vlasy jako temný závoj kolem štíhlého těla. Nabere opět vodu a vychrstne ji na šokovaného Ramona. Směje se jeho nevěřícnému výrazu. Se Zoerem není skoro žádná zábava. Opět se chystá nabrat, když na něj dopadne slaná voda v jemných krůpějích. Překvapením zamrká.

„Boj!“

„Bez magie!“

„Samozřejmě!“ ujistí ho, nabere vodu a mohutným cákancem po něm hodí. Směje se a dovádí jak už dlouho ne.

„Dost! Už nemohu!“ volá udýchaně a utíká z vody. Ramon se zastaví a vykřikne. „Vyhrál jsem!“ když na něj udeří mohutná sprška vody. Zaprská. Vyběhne z vody a lehne si vedle nevinně tvářícího Eamona.

„Vyhrál jsem, podváděl jste.“

„Ano.“ Otočí se k němu a okouzleně zírá na mokrou tvář. „Je ti chladno?“

Ramon se mu dívá do očí. Neví, co má dělat, když si ho tak soustředěně prohlížejí. Jako by byl perla nebo něco vzácného. Zastavuje se v něm dech pod toužebným pohledem. „Trochu,“ hlesne po chvilce. Eamon sklouzne k ústům. Moci se jich dotknout slíbat krůpěje vody.

„Lepší, můj pane?“

Oba obklopí oblak tepla.

„Rozhodně praktické, děkuji vám. Zajímá mě, zdá to umí naše čarodějnice taky. Kdyby to uměly, nikdy bychom je nechytily, že.“

Eamon mu přiloží ke rtům prst. Eamon  strne pod tím dotekem. Uvolní se, ale odtáhne se. Přetočí se, aby neviděl mu do tváře.

„Trápí mě to, pane. Chtěl bych to nějak odčinit, ale nejde to, co pácháme.“

Eamon se nadzvedne na lokti a podívá se mu do tváře. Rukou, kterou má volně položenou na boku zdvihne a přesouvá ji k tváři.

Proč tak divně hledí. Proč? Nechci, aby se na mě tak díval. Ruka se chvilku vznáší nad obličejem, ale potom klesne na své místo.

Jaké by bylo, kdyby se mě dotkl? Čteš mi myšlenky? „Čtete mi myšlenky?“ Bojí se toho. Nechce, aby věděl, že myslí na zakázané věci.

„Nemusím, ale jestli chceš, mohu. Když si něco silně přeješ, nemusím to číst. Donese se to ke mně.“

Oh! Je to na něm vidět? Ne, zvedá se. Je krásný, kdyby měl posuzovat z hlediska ženy. Co mě napadají za myšlenky. Jak jsem tu dlouho?

„Jak jsem tu dlouho?“

„Tři vaše měsíce. My to počítáme trochu jinak.“

„To není možné! To je…“

„Ano!“ Krátce ho obejme. „Promiň.“ Vezme šaty a skoro úprkem utíká. Ještě trochu, ještě chvilku a vzal by si ho. Sílou bylo by mu to jednou.

„Počkejte!“

„Nech ho být!“ ozve se vedle něj a on se otočí.

Zoer sedí ocasem buší do vody a hledí za Eamonem. „Neznáš touhu, která tryská, kterou nemůžeš ovládnout? Líbíš se mu, chce tě. On, mysl, srdce i tělo, jak by to vzletně řekli lidé. Chce tě milovat. A on bere na tebe ohledy. Nechce nic udělat proti tvé vůli. Mohl by tě donutit - tak snadno… Blázen je to.“ Vstane a odchází.

Ramon se posadí. Co má dělat? Zabít se? Neměl tu být. Měl skončit jako jeho námořníci a kapitán. Na dně moře. Bylo by to o hodně jednodušší. Lehne si na písek. Ještě je teplý, ale bez Eamonovy hřejivé magie je mu zima. Magie nebo on? Schoulí se do klubíčka. Co má dělat? Najednou pocítí vlahý dotek.

Vánek. Napjatě ho sleduje. Prohrabuje se jeho vlasy, klouže ke krku, pohladí bradu, víčka. Pevně je zavře. Teď rty? Líbá mě? Kdo ví? Schoulí se ještě víc a zpod víček mu vytrysknou slzy. Tak dlouho necítil dotek. Nemiloval se, nikdo ho nedržel.

Chybělo mi to.

Proč to cítí až teď, proč s mužem? Nemohl to cítit ke své snoubence? K někomu jinému? Proč teď… Už tu není. Odešel. Už ho dál nikdo nehýčká. Posadí se. Kolébá se sem a tam. Proč nemůže být ženou? Už by dávno byl v jeho loži. Ona v jeho ne… Neví sám. Ke všem démonům, nebylo by lepší se zabít?

„To bych nedělal!“

„Cože už zase ty?“

„Obešel jsem ostrov. Určitě by ti v tom zabránil. Pravidelná procházka. U Dra´llla proč k němu o půlnoci nevklouzneš? Potěší tě, to vím stoprocentně.“ Se vztyčeným ocasem odchází k dalšímu kolu své procházky. Lidé jsou blázni.

Ramon se začne smát. Muž má ho potěšit JAK?! To je bláznovství. Vždyť u nich nejsou ani bordely. Pravda jsou ženy, které ztratily manžely a přijímají milence, ale taky se draho platí. On měl výhodu, že je obchodníkem a v přístavech platí jiné zákony. Země, kde žil Eamon je hříšná oproti jeho rodné. Jak to tam asi vypadá? Je stejně jako oni, krásná, smyslná?

„Smyslná…?“

„Ještě tu sedíš? Nechápu.“ Posadí se a olízne packu. „Ještě si nikdo na Eamona nestěžoval, tedy až do té jeho nebetyčné hlouposti, kdy se pokusil vyvolat paní Jara. To fakt bylo blbina. No stalo se a víš je to možná dobře. Tak padej za ním. Proč jste tak nerozhodní? Chceš sex? Chceš? Je tu někdo jiný? Není. Jdu se ještě projít. Dělá mi to dobře. Možná něco ulovím.“ Zvedne se a odchází.

„Počkej!“ Takhle to dál nejde. Musí odjet nebo se zblázní. Vstane, obleče se. Obrátí se k domu, z kterého svítí okna příjemnou září. Domov, ale není. Jsme tu jen hostem. Uvědomí si, že touží se vrátit domu k někomu, kdo ho bude čekat.

„Včas! Jídlo bude na stole.“

Ramon si uvědomí, že by ho takhle vítala doma jeho paní. Píchne ho u srdce. To ztratil v té bouři. Budoucnost. Zamlkle se posadí na židli.

„Stalo se něco, pane?“

„Ne…“ Touha z něj vytryskne, až Eamon zamrká a ustoupí. Zesmutní. Nepatří jemu, ale něčemu jinému. Něco, co mu dát nemůže.

„Zítra se pustím do opravy lodě.“

„Cože?“ Ramon zvedne hlavu. Slyšel dobře? Z Malé víly je přece vrak! Jak může ho opravit? „Magie?“

„Jistě. Chvilku to bude trvat, ale já tady mám spoustu času. Démon se objevuje velmi nepravidelně. Aspoň se něčím budu zabývat. Dosud moji jedinou vášní bylo se starat o Zoer. Zoere nestůj ve dveřích. Je jídlo.“

„Cítím ho až sem. Chceš ho poslat pryč? Rozumné, když s tebou nechce spát. Aspoň ubude strávník. Zbytky kraba?“ optá se znechuceně.

„Miluješ ho, nebo snad ne?“

„To jo, ale dva dny za sebou? Blázníš?“

„Zoere, jez nebo budeš o hladu.“

„Fajn budeš mě mít na svědomí. Jak chceš tu ruinu dát dohromady?“

„Nevím. V lodích se nevyznám. Snad, vy pane, mi poradíte. Udělám ji úplně stejnou.“

„Ale bude držet pohromadě? Nebylo by lepší použít dřevo?“

„Nevím jak. Nebojte se. Nebude to iluze. Bude vypadat stejně, jako když ji postavili. Dobrou chuť. Zoere nedívej se na to tak. Je to dobré.“ 

Ramon si pomyslí, že mu nic nezbude. Klidně dojedí a potom jdou spát. Zoer do své komnaty. Ještě chvilku se dívá z okna na zahradu. Nechápe Eamona, proč to chce udělat, ale lidé jsou divní. On tu bude, dokud to půjde.

Eamon sedí v okně, kde si udělal hnízdečko s velkým polštářem a pozoruje měsíc s hvězdami. Přemýšlí, proč nepoužije sílu. Je už tu příliš dlouho a sám. Jistě udělá se sám, rostliny zaženou touhu, ale není to ono. Jeho fantazie vymýšlí stále nové a nové příhody, kde je a kterém doslova pořádá orgie a teď, když tady má někoho, tak nemůže. Jako by mu v tom bránilo a ještě jak mu říká pane. Kdyby ho mohl dobýt… Otevře dlaň, obejme ji vánek, který vklouzne do druhého okna. Podívá se na něj. Spí.

Jen chvilku rozkoše.

Zoer by řekl frustrace.

Vánek jemně pohladí tvář a Ramon se ze snu uměje. Přetočí se na druhou stranu a vánek pohladí vykukující nohu. Vánek jemně klouže po pokrývce, sklouzne k noze, obejme ji. Ramon zavrní a pohne se. Vánek strne, jako by byl někým řízen. Vrátí se zpět k tváři. Vezme ji do své náruče.

Eamon s hlavou zvrácenou zavře oči. Co má vybrat? Usměje se a nechá svoji představu vklouznout do Ramonova snu. Ví, co dělá, uvědomuje, že ho svádí, ale nemůže jinak. Kdyby tu byla šance, že tu zůstane… udělá pro to vše.

Je horko, velké dveře, něco je divné, ale přijme to, jsou otevřeny dokořán. Vlahá noc proniká dovnitř a s ním občasný zpěv ptáků. Z dálky doléhá jemné šumění moře. Jemná látka kolem něj vytváří neprostupnou hráz. Někdo stojí dole, dívá se nahoru a váhá. Nakonec po dlouhých popínavých rostlinách šplhá nahoru. V uchu se občas zablýskne zlatá náušnice. Černé dlouhé vlasy svázané do šátku. Má na sobě jen volné kalhoty jinak nic kromě zbraní. Velký nůž zastrčený za modrou šerpou ovázanou kolem štíhlého trupu. Obratně se vyšplhá na balkon. Rozhlédne se. Je ticho, nikdo ho nezahlédl, jak vniknul do paláce samotného Strážce města. Uchechtne se. Je jeho. Jeho trofej, kterou musel pustit, je jenom jeho.

Vejde do místnosti. Tiše jako noční stín. Čeká stráž, ale uvnitř nikdo není. Jemný vánek si hraje s průsvitnou látkou kolem velké postele. Rozhlédne se po přepychové místnosti. Bosé nohy se mu noří do vínového koberce. Na stěnách visí gobelíny s bájnými motivy a velké skříně. Psací stolek pro soukromou korespondenci a knihy. Na stole uprostřed velké místnosti stojí váza s omamně vonícími růžemi.

Opatrně přistoupí k posteli. Chvilku se dívá na postavu, která spokojeně oddechuje.

Myslíš, že jsi volný? Že jsi svobodným? Ne.

Natáhne ruku a pomalu odhrne látku. Rysy se staly zřetelnějšími. Chce usednout na bělostnou pokrývku, ale nakonec zaváhá a svlékne kalhoty. Co kdyby byl špinavé? Nahý se posadí na okraj postele a dívá se do tváře, která ho zaujala při přepadení poslední lodě. Vzal ho k sobě do kajuty jako vězně. Nikdo ani necekl.

Byl přece strašlivým pirátem. Postrachem všech moří.

Donutil ho s ním spát. Bylo mu jedno, co cítí. Když byla možnost, vyměnil ho za zlato. Až potom si uvědomil svou chybu. Je zpět, aby si vzal to, co ukořistil.

Ramon se zavrtí rozkoší.

Pirát natáhne ruku a pohladí ho po tváři. Ucítí záchvěv. Probouzí se. Přikryje mu drsnou rukou jemná ústa. Když vycítí zmatek, lehne si na něj.

„Pss.“

„Eamone!“ Pirát se zazubí.

„Poznal jsi mě.“

„ K čertu, vypadni!“ chuchlá. „Dostal jsi peníze.“

„Spletl jsem se, “ zašeptá mu a vnikne mu do úst. Je mu jedno, jak reaguje. Mladík ho obejme, jak byl navyklý a poddá se. Ví, že bude toho litovat stejně jako každé noci, dne, kdy k němu vešel do lože tenhle podmanivý pirát, ale nemůže odolat jeho polibkům, velkým rukám, které v něm zažehují žár. Eamon odhodí pokrývku a hladí ho po celém těle. „Stýskalo se mi po tobě.“

„Opravdu?“ optá se ironický. „Nemusel jsi mě prodávat za pytel zlata…“

Eamon se usměje a zvedne hlavu. „Nesmíš křičet.“

„Budu.“

„Nebudeš.“ Ujistí ho a dotkne se jeho údu. Mladík sebou trhne. Rozkoš, slast. Slast, rozkoš. Neví co víc. Nádherné. Sevře rty. Nechce, aby přestával. Leží v bělostných pokrývkách, sevřené rty, roztoužený. Taky jemu se stýskalo po jeho polibcích a těle, které ho dovedlo uspokojit.

Eamon nasliní prsty a lehce do něj pronikne.

„Máš někoho.“

Mladík na něj upře vzdorný pohled. „A kdyby?“

„Zjistím jeho jméno. Bude z něj mrtvola.“

Věří mu. Mlčí.

„Rozejdeš se s ním. Na tebe mám právo já. Hned!“ pronikne do něj dvěma prsty. Ramon vzlykne.

„Hulváte!“ zasténá, když zatlačí ještě víc a on vzdechne. Nesmí křičet, když pocítí uvolnění. Tíha na jeho těle. Slzy mu vhrknou do očí bolestí, jak jedním nárazem překoná překážky. Eamon mu slíbává slzy.

„Promiň.“

„Nech toho. Nikdy ti to líto nebylo,“ šeptá mu vztekle, že nemůže bez něj být. Proč jenom on ho dovede uspokojit?

Ve tmě se zablesknou bílé zuby. „To nebylo. Od první chvíle nebylo.“ Povytáhne se a zajede dovnitř. Mladík zasténá. Dlouhé štíhlé nohy obtočí kolem pirátových beder. Objímá ho, přijímá jeho vpád, rozkoš, kterou mu nabízí.

Pirát se mu dívá do tváře stažené rozkoší. Otočí ho, aby do něj opět vnikl. Mladík se zachvěje pod jeho vpádem, ale i pocity, které v něm vyvolává. Eamon proklouzne mezi těly a vezme ho do zajetí. Přejíždí po celé délce, šeptá do jeho ucha něžnosti. Mladík s výkřikem skousne polštář. Je mu lépe a může normálně myslet. Spokojeně odpočívá, zatímco Eamon do něj vyvrcholí.

Polibek na záda. Přetočení na záda.

„Jsi krásný.“

„Hm.“

„Půjdeme.“

„Ne.“

„Proč ne?“

Mladík zívne. „Nechce se mi. Polib mě a odejdi.“

Eamon přimhouří oči. Tohle se mu nelíbí. Vstane, obleče se. Drsný polibek na rty. „Půjdeš.“ Zavrtění hlavy. „Zítra přijdu zase.“

„Riskuješ.“ Smích. Odhrnutí látky a spuštění. Mlhavý obrys mužné postavy. Mladík na posteli si zívne. Rozhlédne se kolem a protáhne. Spánek a zítra, pozítří…

„Ramone!“

Ramon ztuhne. Slyšela stráž přede dveřmi něco?

„Ramone!“ Otec!

Ramon se prudce posadí. Utře si čelo. Podívá se ven. Co to byl za divný sen? Nikdy nic takového nesnil a teď najednou muž velmi podobný Eamonovi. Klesne do podušek, přikryje si oči. Pokrývku, i když lehkou odkryje. Leží nahý se zavřenýma očima. Ví, jak vypadá. Přesně jak v tom snu. Zasténá.

„Co to mělo znamenat? Proč to udělal?“ zavře pevněji víčka, sklouzne rukou dolu k penisu. Vezme ho a udělá se. Vykřikne do nesnesitelného ticha přerušováno pouze zrychleným dechem.  

Eamon v sousední místnosti podívá na ruku. Půjde se umýt. Je zpocený z té představy. Bylo to stokrát lépe, než když si jenom to představoval.

Vyjde nahý ven a jde k pramenům. Stoupne si do něj a nechá na sebe dopadat vodu. Je mu lépe. Otočí se, když uvidí Ramona. Měl zřejmě stejný nápad jako on. Natáhne ruku. Zve ho k sobě. Ramon vykročí očarovaný pohledem na nahé tělo, sotva viditelné krůpěje. Hltá ho, nemůže se od něj odtrhnout. Udělá další krok, potom se otočí a zmizí.

Eamon se za ním smutně dívá.

„Blázni, nejsou to dva blázni?“ říká si pro sebe Zoer, který se dívá na zahradu z okna. Zívne si. Stočí se na prachovou peřinu a přikryje si hlavu huňatým ocasem.

Ramon běží, seč mu síly stačí, ale pořád má pocit, že za ním slyší.

„Zde přítomná Lucia Bernard je odsouzena, za čarodějnictví…Zlo, je to čiré zlo! Nikdy nesmíš se zaplést s čarodějnicí. Slyšíš! Kdo je to? V pomatení smyslu napadl svého souseda. Nedívej se na něj. Je horší než čarodějnice. Co udělal? Co udělal? Špatnost… špatnost… nedívej se!“

„Nemohu!“ Nahý klesne na písek, svírá hlavu a snaží se potlačit všechny vzpomínky. Nikdy by neřekl, že je má. Vzpomínky hluboko ukryté v srdci. Lítost nad ženou, zvědavost na milování. Otcovo zaučení v čtrnácti u jedné vdovy. Potlačeno slovy dospělých a svými vlastními. Názory, které převzal.

Strach se ptát, zavírající oči před pravdou. Nechtěl vědět proč. Stačilo mu, když moudří muži tvrdili a on poslušně věřil. K čemu nepotřeboval to. Byl zbožným člověkem, který sedával při bohoslužbě v svatostánku v přední lavici, jak mu kázal jeho stav. Příkladně zastupoval svůj úřad v cechu. Ničím nevybočoval. Převzal obchod, jak si to otec přál. Zasnoubil si, jak si to přáli jeho otcové, a matka se sestrou byly šťastné. Velká zásnubní hostina pro obě rodiny. Celý jeho život byl naplánován.

Až by přijel, byla by svatba. Milující rodina, několik dětí. Dal by je něčí vyučit. Jednou do roka by zajel do královského města. Zaujal by v čele města nějaký úřad. Zestárl by, jeho syn by převzal jeho obchod. Za svůj život by dal postavit dvě nebo tři lodě. Pojmenoval je…

Jedno vyplutí na moře, mlha a celý jeho život je jeden velký střep rozbitý na kousky.

„Pane…“

„Nechte mě!“ Eamon se na něj smutně dívá. Klekne si a zezadu ho obejme.

„Je špatné mít někoho rád?“

Ramon ztuhne pod jeho objetím. Cítí jeho teplo, vůní smíšenou s jeho potem i svěží mořský vzduch. „Člověk může být rád, když najde lásku. Není to jedno u koho? Není spíš důležité, že najdete spřízněnou duši?“ Rty se jemně dotkne hnědých vlasů.

„Ale je to láska? Není to poblouznění samotou? Jak poznám pravdu, že mi nemámíte smysly? Jak poznám, že jste mě neočaroval? Vstupujete mi do snu, hladíte mi tělo, aniž bych si to přál,“ vzlykne a schoulí se ještěvíc. „Nechci to.“

„Opravdu?“

„Nevím, já nevím!“ vykřikne úzkostně. „Dřív jsem měl jasno. To je dobré, tohle je špatné…“ drmolí. „Najednou nevím. Co je dobré, co je špatné? Zavíral jsem oči, bál jsem se. Nerozumím tomu všemu. Chci mít jasno!“ otočí k němu hlavu. V duši volá po jasné srozumitelné otázce.

Eamon lítostivě mu naslouchá, proto přitiskne své ryt na jeho. Dotýká se jich, jemně je líbá. Jeho klidný dech se mísí s Ramonovým prudkým.

Ramon zavře oči. Cítí, že se něco mění, že se všechno odpovědi slévají do jedné jediné.

Eamon ho nechá a zvedne se. „Jsem tu. Budu tu. Už nebudu vás pronásledovat.“

Ramon za ním očarovaně hledí. Dotkne se rtů. „Ne!“ vykročí a obejme ho. „Jen chci čas. Je to nezvyklé. Chci… Nevím co.“ Pustí ho, stojí před ním a dívá se do země. Je mu jedno, že je nahý. Nevnímá to.

Pohlazení po tváři a on zvedne oči. Zahledí se do černých klidných očí jako jezírko v jeho rodných zahradách.

„Chci znát…“

Eamon přikývne. Touha, která přivádí mágy do věže, touha, která hledá svého druha. Poznání. Udělá krok, nerušeně stojí, těla se slabě dotýkají. Skloní hlavu a vtiskne polibek.

„Budu tě učit. Vše co znám o tomto světě.“

„Nikdy jsem se neučil… Vždy jsem poslouchal…“

„Ano.“ Přiblíží se ještě víc a obejme ho.

Spoutané zahrady - 7