Stříbrný medailon
2.
„Nepřinese ti štěstí, slávu, zdraví,
Neochrání tě před osudem
Je to jen památka na přítele.
Až bude čas, dej vzpomínku tomu,
Kdo ji bude potřebovat
„Tvoje sestra je krásná.“
„Ano a tvrdohlavá jako pravá Skotka.“ Bronwyn řekla, že je v pořádku a jí důvěřuje jako sama sobě. Možná víc. „Máme jiné matky. Moje byla Angličanka a její Skotka. Obě už nežiji.“
„Tak proto mi někoho připomínala a nevěděl jsem koho.“ Ušklíbne se. „V Londýně by zastínila všechny krásky, Alane.“
„Ano to je pravda, ale londýnská smetánka není vůči postiženým nijak laskavá a dělá ji problémy cestování. Když jí bylo šestnáct, spadla z koně. Bohužel výsledek jsi viděl. Milovala koně a miluje je pořád, ale nemůže už nikdy jezdit. Tak se věnuje květinám. Sháním jí je všude možně a taky věcí s motivem květin. Od knih až po látky, prostě vše. Říká, že všechno ví kromě času, kdy vykvetou. Promiň za ten proslov. Mám ji rád.“
„Je zvláštní.“
Alan se nad tím zahloubá. Má pravdu a netuší, jak moc je zvláštní. Chris ho pozoruje. Úplně se rozzářil, když mluvil o sestře.
„Tak jsme tady, Alane.“
„Skvělé. Jdeme na loď, ať už jsme pryč.“
„Úplně jsi mně vyděsil s tím, že bychom měli tahat...“
„Vše až na lodi, Chrisi, ano. Jsem unavený.“ Ten se zašklebí. No jo, teď mu to parádně vrátil. A pak ho napadne, že by možná mohl nechat u jeho sestry Sparrowa.
„Alane, myslíš, že mohu nechat Sparrow u tvé sestry?“ Ten překvapeně zvedne hlavu od zavazadla.
„Jistě. Kočár tam pojede zpět, tak pošlu tam i tvého koně.“ Oba dohlížejí, jak jejich věcí nakládají na loď. Brzy ráno vyrážejí. Na můstku Alan zaváhá, ale pak odhodlaně vykročí.
„Dobrý večer, majore Verane, pane Blackmoore. Ráno vyrážíme. Ještě musím zařidít jednu maličkost. Zatím vás dovedu do kajut. Moc se omlouvám za nepohodlí, ale je to válečná loď.“
„Nevadí, kapitáne, spal jsem na daleko horších místech.“
„To je pravda. Tohle je úplný luxus.“ Palanda, stolek a židle, v rohu skříň. Vše přibité. Hodí tam svůj bágl a diriguje námořníky co sem dát a co uložit. Velký lodní kufr do kajuty. Chris stojí ve dveřích a přemýšlí co tam proboha má. Alan si automatickky sundá sako a pak se zarazí.
„Ty nemáš svoji kajutu?“ Ještě aby spali spolu! Nejspíš by kapitán dovezl do Afriky dvě mrtvoly.
„Já? Hned vedle tebe. Doufám, že nechrápeš.“
„Chrápat? A jak to asi mám vědět? Ale zítra mi to můžeš říct.“
„Měl ses zeptat nějaké své milenky.“ Alan vytřeští oči. Milenky? On? On ještě nepochopil, že ženy ho nepřutahují? Rozesměje se takovým způsobem, že se skoro přelomí v pase. „Neříkej, že žádné nemáš!“ naprudí se Chris.
„Chrisi, raději běž nebo tady zemřu hrdinskou smrti a to smíchem.“
Chris nechápavě pokrčí rameny. Co je na tom divného, že svobodný bohatý muž má milenku? I on tedy, pokud pobývá v Londýně, ale to už je vystrkán na chodbu a pořád slyší plný sytý smích.
„Nechápu, co je tady k smíchu.“ Vrtí hlavou. Jde do vedlejší kajuty a tam kopne do batohu plného věcí. Zbraně, laso. Povzdechne si. Možná je to hloupost tahat sebou svoje zbraně, ale zná je a ví, co dokážou. Není nad spolehlivost. Zamračí se. Pořád slyší smích z vedlejší kajuty. Nemůže se toho hlasu zbavit. Svlékne se a s medailonem na krku a ve spodkách vklouzne pod pokrývku. Je docela unavený.
Ve vedlejší místnosti Alan zatím otevře lodní kufr. Vytáhne oblečení, které nosí mimo civilizací, jak říká jeho sestřička. Většinou pobývá v Americe a zvykl si na tamté oblečení. Zkontroluje zbraně. Revolver zvaný Hraničář, pušku a další vybavení. Možná toho je až moc, ale některé věcí se budou hodit. Otevře skříňku s léky a zkontroluje je. Zadívá se na lahvičku s chininem. Bude stačit, kdyby se něco stalo? Chris určitě má taky. Všechno schová a oblek zabalí. Stojí nahý v kajutě a přemýšlí o té cestě. Nakonec jde spát.
„Sakra, co je to za zvuky?“ Chris otevře oči. Už dávno vypluli, uvědomí si ihned. Včerejší den asi byl víc náročný, než si myslel, že tak dlouho spal, ale co ty zvuky? Zaposlouchá se. To je přece od Alana. Vstane a natáhne na sebe kalhoty. Chvilku váhá a pak jde do jeho kajuty. Otveře dveře zrovna ve chvíli, kdy Alan zvrací do mísy. Vypadá děsně, když vidí, jak si otírá ústa kapesníkem a je bledý jak stěna. Alan odloží mísu a chce si lehnout, když zpozoruje postavu ve dveřích.
„Ty?“ dostane ze sebe slabě Alan.
„Mořská nemoc?“
„Vypadni!“ zakřičí tak slabě, že skoro mu není slyšet a popadne mísu. Chris zavře dveře a usmívá se. Vidí námořníka jak se znechuceným úsměvem a novou mísou jde ke dveřím.
„Tak to budu mít klid,“ ušklíbne se nadšeně Chris. Jde si obléknout košili a boty a vyjde ven. Fouká lehký větřík a opírá se mu do tváře. Opět na moři. Má rád nezkrotnost moře a proto tolik jeho předků dalo přednost plavbě na lodích pod vlajkami, jaké zrovna byli k mání. Je obrovské a skoro nekonečné. Cíti nebezpečí a vůní moře i to co přináší. Je stejné jako jeho neklidné srdce. Pořád něco chce a je stejně po tom nenasytné. A přece umí být, jak kruté, tak laskavé. Něžné jako pohled matky a nemilosrdné jako zrada. Je jako milenka. Chápe námořníky, kteří raději dali přednost vodě před souší. Připomíná milostný vztah. Něžný, vášnivý, ale i bouřlivý. Možná proto se k moři vracejí. Je jako náruč milenky. A stejně nevyzpytatelné jako ona, ale nikam na rodzíl od ženy neutíká. Je stále zde.
Neuvědomuje si, že se usmívá. V tu chvílí je šťastný. Dívá se na oblohu, která se spojuje s mořem v jednu nekončící modrou dál. Obzor dálek a volnosti.
„Dnes bude krásně, majore.“ Ten zvedne hlavu ke kapitánovi. Ano, to je pravda. Oba se dívají na to, jak se země vzdaluje, utichá křik ptáků a poslouchají jen loď, hovor námořníků. „Úžina nám předvedla svou přivětívou tvář. Kéž Poseidon nám dá i dobrý vítr.“ Chris ví, že nežertuje, když vzývá řeckého boha moře. V čase nebezpečí by vzývali i ďábla, kdyby je měl ochránit. Polykají míle a loď je nese vpřed.
„Za jak dlouho tam budeme?“
„Za pár dní. Vašemu příteli není dobře.“
„Tak zas moc ne. Krásná loď, kapitáne Corby.“
„Ano Nile je nádherná loď a dělá čest svojí jmenovkyni. Donese nás rychle, ale jak se tak dívám už je vám lépe.“ Chris v duchu zakleje. Zmýlil se, že bude mít celou plavbu klidnou.
„No ano. Vždy po vyplutí pár hodin jsem indisponován.“ Alan se lehce začervená. Chris nemůže uvěřit jeho proměně. Kalhoty, mokasíny, košile u krku rozepnutá. Na nose brýle. Vlasy jako obvykle neuspořádáné. Taková směs, kterou člověk má chuť ještě víc rozcuchat. Takové pitomé myšlenky, zanadává. „Je Nile na parní kotel nebo na parní turbínu? Slyšel jsem, že se pomalu závádí do našeho námořnictva.“
„Parní turbína a Nile je jedna z prvních. Je velmi rychlá a neúnavná. Nemusíme nikde zastavovat. Na cestu máme dostatek paliva. Vyznáte se, pane Blackmoore.“ V kapitánově hlase zní úcta.
„Alane. A jestli to není vojenské tajemství, rád bych si to prohlédl.“
Kapitán s nadšením přikývne a odvádí Alana do hlubin lodě, kde řve parní turbína. Chris zaktroutí hlavou. Má pocit, že ještě toho o něm hodně neví. Lodě. Měl by opravdu upravit své mínění. Za chvilku už se mu každá myšlenka vykouří z hlavy a pozoruje moře. Je jednotvárné a přece od něho nemůže odtrhout zrak pro svou živost a proměnlivost. Kolik malířů, kolik básníků se pokoušelo popsat moře a přece každý má pravdu. Moře lze jen cítit stejně jako Afriku. Jako každé místo, které volá a přitahuje. Pro každého je to něco jiného.
„Díváš se na jeho nádheru, krutost a přece lidi to táhne k němu zpět a zpět. Pro mě je moře zpěvem Sirén, kterým prý nikdo nedokázal odolat. Miluji je i přesto, že musím snášet tu chvilkovou ehmm indispozici.“ Alan se usmívá a opře se o bok pinasy. Dívá se na jeho zasněný obličej. Je někde daleko a jeho by zajímalo kde. „A co tebe volá?“
„Proč by mě mělo něco volat?“
„Protože každého něco volá. Někdo si to přizná, někdo ne. Mě moře a přece vím, že je i někdo kdo mě čeká a možná jednou bude čekat. Ve skrytu duše to všichni víme. Podívej se na slunce. Nemyslíš, že je jiné než na pevnině? Jako by moře pro ně bylo něco jako pro nás vanna a koupalo se v ní.“ Oba se dívají na slunce. Nebe je bez mráčků. Má pravdu slunce na moři je jiné a jiné je i tam.
„Afrika. Mě volá Afrika.“
„Ach myslel jsem, že je prokletá!“ podiví se Alan.
„Svým způsobem ano, ale její krása mě volá. Je stejná jako moře.“
Alan zesmutní. On se naučil brát moře jako volání a někdy poslechne, ale Chris je něco jiného. Bronwyn neměla pravdu, že se vrátí. Afrika Chrise dostane. Je jí pohlcen. Dřív nebo později. Volání je něco jako vášeň. Čím víc tím horší. Nakonec člověk zapomene, že je i něco jiného. „Myslím, že půjdu, Chrisi.“ Jde do kabiny, v srdci smutek, aniž ví proč.
Teprve po chvilce si Chris všimne, že tady Alan odešel. Pokrčí rameny. Skoro ho nevnímá. Chce být u toho, až zahlédne z lodě břeh Afriky. Až budou proplouvat Gibraltarskou úžinou uvidi ji po dlouhé době. Od té nehody s Ianem se tomu pohledu vyhýbal. Podívá se na hodinky. Nejspíš to bude brzy ráno. Nevšimne si pravidelných kontrol Alana, který ho tiše jako duch pozoruje.
Je jiný, když proplouvají úžinou a on se napřímí. Nemusí mu vidět do tváře, aby viděl jeho výraz. Něžně a přitom horečnatě hledí na břeh. Oči mu svítí touhou. Neví proč mu je to tak líto. Jak může žárlit na něco nehmatatelného? Tohle mu nemůže dát nikdo na světě, a kdyby ano, vždy bude až po Africe. Sejde dolu. Takové věci bolí a on by neměl snít o neuskutečnitelném, ale naučil se, že nemůže mít všechno. Ale může mu být přítelem. Dokonalá nahrážka. Bronwyn, tentokrát ses spletla, zasténá.
Tak a je to tady, pomyslí si Chris. Dívá se na obrysy kontinentu, který je mu tak blízký a ke kterému se mu váže nejsilnější vzpomínka. Bojoval v Indii, Americe snad všude možně. Ztrácel přátele, ale tady ztratil svého nejlepšího přítele a bylo to poprvé. Časem by mohl tužbě po Africe otupět, ale volá ho zpět jako Siréna. Nemůže těm zvukům, té touze uniknout. Dívá se jak první paprsky ten prokletý kontinet políbí. Ještě chvilku a slunce je na obloze jasné a zářivé. Východ je vždy úchvatný, ale on má nejraději západy a pak noc. Měl by si zdřímnout. Odpoutá se od zábradlí a jde do kajuty. Ve dveřích uvidí Alana. Proč se jen tak na mě dívá? Tak nesouhlasně? Otevře dveře a vejde dovnitř.
Celý den se mijejí a ani jeden nepromluví. Chris má toho dost. Večer ho zastaví a vleče ho na příď.
„Není to krása?“
„Je to nádherné. Aaaa?“
„Proč ses na mě dnes tak díval a vyhýbal?“ dožaduje se odpovědí.
„Nemohu?“ nevinně pronese Alan.
„Ještě jsme neprobrali, jak se na místo určení dostaneme. Prameny modrého Nilu nebyly ještě plně prozkoumané a tam kam jdeme, není zrovna bezpečno. Ale nesouhlasíš ještě s nečím? S čím?“
Alan přemýšlí, zda má to mu říct nebo ne. „Afrika tě zabije, víš to?“
„Zabít mě může i obyčejný kůň. Vím to, a co má být?“
„Tak jinak. Co chceš dělat do budoucna? Člověk má nějaké plány. Má něco na co se může těšit. Co chceš dělat ty?“
„Já? Co je ti do toho. Nemusíš tady mi dělat přednášku!“
Alan přikývne. Jak si myslel. „Takže nemáš. Prostě žiješ ze dne na den. Stejně jako všichni v té zemi. Promiň, ale snažím se tě trochu pochopit. Mám to ve zvyku.“
„Rozebíráš situaci?“ Chris se podiví.
„Jsem vědec. Pamatuješ? Rád rozumím věcem. Ty ne?“
Chris zabubnuje prsty na zábradlí. Netuší, co říct. „Je to stejně jako ty a moře. Pořád se na něj vracíš ne?“ Alan přikývne. „Tak je to stejné. Vracím se tam, kde jsem spokojený.“
„Dobře, přestanu s tím, ale přemýšlej o cílech.“
Chris zafuní. Konečně se toho otravného švába zbavil. Ale opravdu je jak vlezlá štěnice. Plány. Cha plány do budoucna neměl nikdy. Jak by taky šlo dělat plány do budoucna? Každou chvilku může být mrtvý. To se pak těžko něco plánuje. Je rád, že vůbec žije. Je mrzutý z toho vyptávání. Vzhlédne od moře. Už je tu opět a nese mu pití. Snad nebude dál se ptát.
„Přistaneme v Džibuti. Někoho tam znám. Pomůže nám s nosiči a lidmi. Pak jdeme. Plán žádný není. Jen se tam dostat.“
Alan přikývne. I on si myslel, že tak pojedou. Každý večer večeří s kapitánem, s prvním a druhým důstojníkem a lékářem. Je to divné. Celá ta situace, myslí si oba. Většinou jsou na palubě nebo si čtou knihu. Počasí je nádherné bez jediného mráčku.
„Máš rád noci?“ Jednoho dne se ozve Chris.
Alan se otočí a usměje se. „Mám. Miluji je stejně jako pár dalších věcí. Jen se podívej na oblohu posetou hvězdami. Chtěl bych vidět, co tam je. Za hranicemi našich možností. Myslíš, že jednou pocestujeme ke hvězdám? Možná bys byl něco jako pilot nebo ne. Spíš průzkumníkem. Vrhal a objevoval a bojoval nové světy.“
Chris se usmívá. Takové báchorky pro snílky. Musí ho chránit. Vůbec nezná tenhle svět s jeho chybami a krutosti. Sní o hvězdách. Skutečné bláznovství. Pokrčí rameny. On stojí na zemi a teď momentálně si říká, jak ho tam bezpečně dostat, ale i nazpátek.
„O čem přemýšlíš? Protože o tom co povídám, rozhodně ne.“
„Jen tak. Myslím, že půjdu spát.“
„Nebudeš se dívat, jak proplouváme?“
„K čemu? Viděl jsem to už tolikrát.“ Díval se poprvé, pod ruhé, dokonce i potřetí, po čtvrté spal jak dudek. Nechybělo mu to.
Alan se zahledí k průplavu. „Mě to pořád uchvacuje. Tak dobrou noc a dobře spí.“ Chris se otočí, když uslyší. „Chrápu nebo ne?“ Chris pokrčí rameny a jde dolu do podpalubí. Alan se usmívá, pozoruje hvězdy a poslouchá šumot moře. Voní soli a rybami přizná si a jistě dálkami též. Chris snad jednou pochopí, že existuje i domov.
„Už jste proplouval Suezským průplavem?“ optá se Alana kapitán.
„Ano několikrát, ale pořád mně fascinuje, jak to lidi dokázali postavit. Jednou možná budeme stavět domy vysoko až do nebes nebo budeme létat.“
„Máte pravdu. Na tom je něco fascinujícího. Musím jít hlídat. Dobrou noc, Alane.“
„A vám dobrý průjezd!“ Kapitán přikývne a jde na můstek. Alan si povzdechne a nakonec jde dolu do kajuty.
„Neee!“ uslyší zrovna, když prochází kolem dveří Chrise. Zaváhá, ale nakonec otevře. Chris sedí na posteli s odhrnutou pokrývku až ke klínu. Alan chvilku stojí a dívá se na něho. Na tvářích jednodenní strniště, jak je neoholený a to jak tam sedí s rozcuchanýma vlasy. Chce zavřít.
„Jen noční můra. Běž spát!“ Chris se na něho ani nepodívá, když to říká.
Alan zavře dveře a jde k němu. „Noční můry z Afriky?“
„To je moje věc Alane. Běž spát a neotravuj!“ řekne neurvale a podívá se na něho.
„Jestli chceš to říct…“
„Běž pryč!“ poručí mu. Hlava i tělo stále ještě vibrují vzpomínkou na noční přízrak.
Teprve teď si Alan všimne jizvy na boku a pár dalších. Chtěl by se jich dotknout, ale nakonec mlčky odejde.
Konečně pryč. Nesnáší vlezlost, s jakou se ptá. Proč jen ho nenechá na pokoji? Lehne a ani se nepřikryje. I přes větřík je dusno. Otře si čelo zvlhlé od potu a přemýšlí o noční můře. Za tu dobu kdy slouží, byl všude možně, ale noční sny má jen z Afriky, Černého kontinetu. Přemýšlí o Ianovi, a čím víc se k Africe blíží, tím jsou sny podrobnější, častější a horší. Cítí, že ho to tam volá, že se má tam vrátit. Každým kouskem svého bytí si uvědomuje, jak to bude nebezpečné. Jenže právě proto si svou práci vybral. Miluje nebezpečí, to jak mu adrenalin koluje žilami. Jen tehdy se cítí živý. Jinak si spíš připadá jak mrtvola, která přežívá ze dne na den, ale v tu chvílí kdy stojí proti lvu jen s oštěpem, nebo za zády slyší dech domorodců lačnících po jeho krvi, tehdy žije. Cítí, že pro tohle stojí žít. Dívá se oknem na svítání a přemýšlí, že dnes už neusne. Slyší, jak turbíny opět rozechvívají loď, a rychlost roste. Suezský průplav je za nimi a oni plují po Rudém moři. Docela příhodné jméno, když si uvědomí, kolik lidí tady zemřelo. Ještě leží, když slyší kroky Alana. Jde asi na snídani, ale on nemá chuť. Dnes vůbec se mu nechce hnout z postele. Chvilku ještě lelkuje, nakonec se zvedne a jde na snídani.
Alan zvedne hlavu a pátravě se na Chrise zadívá. Vypadá normálně. Možná trochu unaveně, ale jinak v pořádku. Dívá se, jak si bere chleba, kus šunky a sýr, k tomu kávu.
Musí tak na mě zírat? Nejraději by popadl jídlo a vypadl. Včera v noci mu řekl až moc.
Tajnůstkář. Jeho tajemství. Každý nějaké má, ale stejně zajímalo by ho, co se tehdy tam u pramenů Nilu stalo.
Proč tak zírá? Nemá z toho dobrý pocit.
„Sluší ti to!“ řekne Alan, který dosnídal a nikdo v jídelně už nebyl.
Chris se začne dusit. Sluší mu to? Podívá se na sebe. Kalhoty, které už má několik let, košile ještě snad starší a přejede si po tváři, je neoholený. Zatímco Alan vypadá jak ze škatulky. Dojí jídlo a přemýšlí, kdo vlastně nebo čím je Alan. Je bohatý, je vědec, vyzná se v lodích a nosí zápaďácké oblečení. Miluje moře, co ještě? Přestane nebo mu praskne hlava.
„Zítra ráno jsme v přístavu.“
Chris zvedne hlavu. Nad ním stojí kapitán. „Děkuji moc. Jsem rád, že plavba končí.“
„Ale váš přítel si myslí opačně. Spíš lituje, že skončila. Asi má rád lodě.“ Dotkne se čepice a pokračuje dál v obchůzce.
Chris jen přikývne a nalije si ještě kávu z konvice. Vezme hrnek a jde ven. Vedro. Pařák. Skoro se nedá dýchat. Zapomněl i přes to, že byl v Indii, kde taky panuje vedro. Potkávají jiné lodě a taky první černochy. Klidně pije kávu a přemýšlí o cestě.
„Tak tam brzy budeme. V té tvé milované Africe,“ dodá jedovatě Alan.
Chris se zarazí. Žárlivý tón hlasu ho překvapí. Zakroutí hlavou. To se mu jen zdálo. Proč by měl Alan žárlit na Afriku? Je to jen kus země.
Oba se dívají na vzdálené břehy Afriky. Nepřejdou na druhou stranu, aby se podívali na břehy arabského poloostrova. Stojí vedle sebe a mlčí. Ani jeden neví, co by měli říct.
Aspoň na chvilku sdílíme něco společného, pomyslí si Alan. Tu chvilku kdy stojí vedle sebe na palubě lodi, vítr a slunce na tvářích. Usmívá se, když se na něho podívá. Jejích oči se střetnou. Blankytně modré a šedé oči. Tiše stojí a jen se dívají do očí protějšku. První se odvrátí Alan a začervená se. Už nějakou dobu ho napadají myšlenky, jaké by s ním bylo strávit noc. Každý den je dělí tenká přepážka na lodi a on poslouchá zvuky z jeho kajuty. Představuje si, jak se svléká, poté stojí nahý v kajutě a ráno taky. Vzruší se a zároveň si uvědomí, že to bude vidět. Musí začít myslet na něco jiného.
„To je snad první úsměv, který u tebe vidím, Chrisi,“ řekne škádlivě.
„První ne.“
„Ale ano. Měl by ses častěji usmívat. Jdu si lehnout. Pánbůví kdy v té zemi se dostanu ke spánku, tak aby mě tam zaživa něco nesežralo, nekouslo nebo nevysálo. Tak se měj a dívej se. Možná tam objevíš Nový svět.“ Jde rychlým krokem rovnou do kajuty, kde shodí ze sebe věci. Jak je to dlouho, co se s někým miloval? Ani neví kdy. No ví, ale už je to dávno. Chybí mu to. Vzpomene si, jak povídali o milenkách. Měl spíš říct milencích. Povzdechne si. Proč to má tak těžké? Za moment spí jako dudek.
Úsměv není důležitý, chce Alanovi říct Chris, ale když vidí, jak spěchá, tak toho nechá. Otočí zpět k moři a pozoruje vzdálené břehy. Nový svět. Je to vtipálek.
„No, tak dávejte pozor! Copak na všechno musím dohlížet?!“ Kapitán křičí na námořníky. Chris s Alanem pozorují ruch v tom malém, ale důležitém přístavu na východě Afriky. Konečně jsou skoro na místě. Sejdou dolu po můstku a za nimi nesou nosiči kufry. Chris se zvědavě podívá na obuv Alana. Nechápe, jak chce v mokasínech jet takovou dálku, ale mlčí. Pozorně sleduje dav a snaží se odhadnout, jestli tam není někdo, kdo by je mohl ohrozit. Pomalu se prodírají davem k hotelu.
Dojdou do hotelu s černochem jako vrátným v uniformě. Ozdoba, pomyslí si oba. Vejdou dovnitř. Jdou k recepci, kde jsou uvítání. Za ním se s kufrem táhnou poslíčci. V hale posedavá pár bílých džentlmenů, nejspíš obchodníků. Všichni zvědavě pozorují nově příchozí. Rozhlédnou se po hale. Alan má pocit, že nebýt vedra, stojí v Londýně v hotelu Belvedér. Jako by byli v Anglii. Ale Evropané si vždy svoje výdobytky berou sebou.
„Nejlepší hotel ve městě, pánové. Doufám, že se zdržíte hodně dlouho.“Chris s Alanem kývají hlavou, že ano. Jsou uvedení do pokojů. Alan se rozhlédne.
„Asi jsem přestal být zhýčkaný.“ Chris přikývne. Je to až luxus. Takhle nebydlí ani on a ani Alanova sestra. Uprostřed pokoje vévodí postel s moskytiérou, jediným ústupkem evropského stylu. „Je to tady tak…,“ povzdechne si. „Půjdeme za tím tvým přítelem?“
„Snad ho najdu. Pokud ne budeme muset se spolehnout na někoho jiného. Jdeme.“
Alan otevře kufr a ozbrojí se. „Promiň, ale jsem tak zvyklý.“
Chris nic na to neřekne, ale sám má revolver u pasu. Vyjdou ven. Horko k zalknutí. Mrtvo. Nikdo nikde a jen občas se něco lenivě hýbne. Oba se na sebe zadívají a vrátí se do hotelu.
„Za těch pět let jsem skoro zapomněl na určité zvyklosti.“
Alan nic neříká, stojí u okna a dívá se ven. Opravdu nikdo tam není. Podívá se na hodinky. Poledne. „Vzbuď mě ve čtyři hodiny.“ Jde do svého pokoje a zatáhne za sebou moskytiéru. Aspoň to tady je. Nesnáší mouchy, ovády a všechnu tuhle pakáž, které je tady miliardy. Miluje Chris i tohle nebo nenávidí?
„Jdeme!“ Někdo jim lomcuje. Chris. Pak se upamatuje, kde je. Nemohl usnout a pak měl sny. Jen si nemůže vybavit, co to byly za sny. Vyhrabe se z postele a sejdou do haly.
„Jak se jmenuje ten tvůj přítel?“
„Mabutu. Máš proti tomu něco?“
„Ani náhodou. Vzal bych jen pár lidi a ještě něco. Koně zásadně šedé.“
„Šedé?“ Chris nechápavě kroutí hlavou.
„Víš, nesměj se, ale v Kongu mi zůstaly ve výpravě jen dva koně. Oba šedáci a ostatní no, kromě toho co skončil v řece, druhý bohužel byl roztrhán, je moucha tse-tse zlikvidovala.“
„Dobrý postřeh zkusím to, ale nedělej si moc naděje.“ Oba vyjdou ven do ulic. Vedro. Prach. Pach. Lidi. Černoši lelkující na ulici a dívajíc se, kde co by mohli dostat. Černošky s koši na hlavách a dětmi na zádech. Hned jsou obklopeni davem.
„Jídlo, peníze, koně, průvodci, nejlepší ženy, nejlepší lov, kůže podívejte se…!“ Zatočí se jim hlava z té kakofonie zvuků.
„Mabutu?“ Ticho.
„Já vím. Já vím, pojďte!“ Chrise tahá za rukáv malý klučina. Všichni zmizí v momentě, kdy pochopí, že žádný obchod se neuskuteční. Oba vykročí za chlapcem ve směsí domů, chatrči a uliček různě pokroucených. Vede je dál do spleti města.
„Tak jsme tady!“ trochu se od nich odsune. Chris okamžitě pochopí.
„Umíš střílet?“
„Slušně, proč?“
„Protože ten malý klučina nás zavedl do pasti a ejhle podívej se, máme návštěvu,“ řekne potěšeně. Až moc potěšeně, pomyslí si Alan. Dívá se na muže v arabských bílých burnusech.
„Jsi nějaký nadšený.“ Ten se k němu rozzářeně otočí. Alan povzdechne. Trochu méně nadšení by v tomhle případě neškodilo. Vytáhne revolver a zkontroluje. „Máme dost nábojů?“
„Půjčím ti svoje, jestli nemáš,“ nadhodí Chris. Zaslechne, jak Alan něco zabručí, ale neví co. Alan vystřelí jen tak do vzduchu. Arabové ztuhnou, jeden z mužů ustrojený bohatěji, než ti druzí, vlepí pohlavek klukovi a čapne ho za krk. Ten se pod stiskem svíjí jako had, ale muž je silnější.
„Prý jste chtěli vidět Mabuta? Nic neuděláme,“ozve se slušnou angličtinou, zřejmě vůdce.
Chris se zastaví, že by nakonec je ten klučina správně dovedl? „Ne děkujeme, myslím, že ho najdeme sami.“ Chce se otočit, když ho jeden chytne za rukáv.
„Ne, my vás tam dovedeme. Malý peníz, ale bez nás ne.“ Arabové stojí kolem nich a upřeně se na ně dívají. Chris si povzdechne. Malý peníz. Vše za peníze.
„Příteli! Zmizte!“
Chris s Alanem se otočí za hlubokým hlasem, který je slyšet snad ve všech domech na jednu míli. Je to vysoký urostlý černoch v kalhotách bez bot a kazajce přes svalnatý potentovaný hrudník. Nemá vlasy a v uchu stříbrné náušnice. Jde k nim s rozpaženou náručí.
„Neslyšeli jste, vy špinaví psi? Zmizte! Jsou to mi přátele!“ Arabové se jako kouzlem vypaří.
„Chrisssi,“ podivně prodlouží s. Oba se obejmou.
„Rád tě vidím. Koukám, že ti přibyly hračky,“ ukáže na náušnice, „a ztloustl jsi.“
Mabutu vycení zářivě bílé zuby. „Pojďte. Tato čtvrť ne dobrá pro bělocha. Co potřebuješ od Mabuta?“
„Výprava. Nil. Tady s přítelem. Něco tam potřebujeme.“ Alan pozoruje jak jeho tvář kamení.
„Nebezpečná výprava, ale Mabuto seženu, co potřebovat. Sto nosičů, padesát koní a nějakou hezkou…“
Hezky se směje, pomyslí si opět Alan o Chrisovi. Je vidět, že je ve svém živlu.
„Dost, dost, Mabuto. Tentokrát ne. Jen pár lidi, koně šedáci a víc nic. Bude to rychlá výprava.“ Ten přikývne.
„Dobře. Máš to mít. Zítra večer s tím přijdu. Kolik lidi, Bwana, potřebuje?“ Chris se rozesměje. Dobře ví, že žertuje, ale když se seznámili opravdu mu tak říkal a i dnes to používá.
„Deset. Spolehlivých.“
„Bwana, chce nemožné.“ Škrábe se na lebce s tetováním. Alan fascinovaně pozoruje hru svalů na pažích a podivná tetování. Má chuť se zeptat co znamenají a podobně, ale má pocit, že to nyní není zrovna vhodné.
„Mabuto to sežene. A ještě koně šedáci, pět pokud neseženeš, pak vezmi, co bude.“
„Zítra večer, ano čekat v hotelu.“
„Dobře, Mabutu.“ Aniž si všimnou, vypaří se jak pára nad hrncem.
„Zajímavý člověk,“ řekne Alan. „Vypadá to, že se vyzná.“
„Ano. To ano. Podřezal by ti krk pro pár pencí jen tak,“ dodá suše Chris.
„Tak doufám, že nepodřeže pro ty peníze, co máme. Chci se vrátit živý. Půjdeme někam nebo jdeme do hotelu?“
„Jídlo a pak se uvidí. Můžeš si vybrat arabskou kuchyni nebo naši klidnou domácí.“
„Risknu tu arabskou. Posledně jsem si pochutnal.“ Chris se usměje. On osobně by raději domácí. Jde do čtvrti čajoven, restaurací. „Co zajít do čajovny?“
„Později nebo se to může spojit.“ Oba nakonec vstoupí do nějaké restaurace. Uvítá je arab a uvede ke stolku s polštáři.
V klidu se najedí a pak před ně postaví kávu a sladkosti.
„Nesnáším je,“ řekne Alana a odsune zákusky. „Ale kávu tu si dám. Kam se hrabe na tu naší.“
„Ne.“ Zadrží ho Chris. Alan udiveně zvedne hlavu. „Pak ti to vysvětlím.“
„Tak mi řekni, proč jsem nemohl se napít.“
„Nechtěl jsem tě vléci na zádech do hotelu.“
„Po kávě?“
„Dobře nikdo tam nebyl, kromě nás a...“
„Ty myslíš drogy? To snad ne!“ Chris se začervená a neví proč. Přece ví, jak to hodí v Africe. Má pocit, že ukazuje Alanovi tu nevlídnou stránku Afriky místo té hezké. Ani neví, kdy se rozhodl mu ukázat Afriku, ta jak vidí ji on. Alan se zastaví a přemýšlí.
„Nemusíš mi nic dokazovat,“ řekne Alan. Vykročí, když ho Chris prudce zastaví.
„Nic...“
„Ale ano. Já už byl v Africe. Pojď, půjdeme do hotelu. Myslím, že nemáš moc náladu na čaj.“ Chris pustí jeho ruku. Nechápe proč je vůči němu tak naježený. Jako by v něm něco ho provokovalo a ukazovalo jeho horší já. Dívá se na Alanova záda. Mám ho chránit, uvědomí si, a tak snadno se s ním na to zapomíná.
„Co je?“ zeptá se, když do něho vrazí.
„Nic brýle.“ Promne si kořen nosu a nasadí si je zpět. „Půjdeme, ne? Zítra bych rád vyrazil na trh. Možná něco seženu pro Bronwyn.“ Chrise už nezarazí něha v jeho hlase. Vlastně proč ne. Pokusí se ho neztratit z dohledu. Jdou do hotelu.
„Můžeme si dát kávu tady, pokud chceš.“
„To je dobrý nápad. Mám ji rád stejně jako čaj. Nevím co víc.“ Sednou si ke stolku v restauraci a za chvilku jsou obslouženi. Oba sedí a popíjejí kávu.
„Za obchodem nebo za lovem?“
„Za lovem,“ odpoví Chris a podívá se, kdo je vyrušuje. Nějaký muž s malým kloboukem na hlavě a v bílém obleku.
„Nechcete jet s námi? Říkal jsem svým společníkům, čím větší společnost, tím větší zábava. Hodláme si zastřílet na lvy, pakoně a nosorožce, divoká prasata… prostě na vše co se hýbe!“ zasměje se.
„Je mi líto, ale jdeme za něčím větším,“ řekne trochu tajemně Alan.
Muž se zarazí a pak se usměje. „A tak to chápu a nebudu rušit. Dobrý lov.“
„Víš, co jsi právě řekl?“
„Jo, že jdeme na nelegální výpravu za otroky.“
Chris uvažuje, jestli ví, co to znamená. Ale asi ano.
Alan odloží prázdný šálek kávy. „Zajímalo by mě, kdy mě přestaneš podceňovat. Nejsem tak dobrý jako ty, ale pár věcí umím. Půjdu si lehnout. Postel bude lepším společníkem než ty.“ Má chuť říct, aby se k němu přidal. Bylo by snadné tady někoho sehnat. Stačilo by ukázat peníze a mohl by tam venku mít, koho chce. Od žen až po chlapce. Ve vnitrozemí je to jiné, to už poznal ze své cesty po Tunisku, ale tady ve městech zvlášť na pobřeží je to stejné. Možná by měl se vyplížit ven a najít někoho.
Chris se dívá, jak jde na horu. Rychle a přece jako by nad něčím váhal. Co mu je, dumá nad poloprázdným šálkem. Odloží šálek na stůl. Musí ho hlídat. Vstane a jde za ním. No vida, takže přece jen tady nebude, tak bezpečno jak se zdá. Udělá rychle pár kroků a přirazí chlápka v klobouku, který jim nabízel lov na zvířata, ke stěně.
„Kdo vás poslal a proč ho sledujete?“
„Jen jdu do svého pokoje!“ Chris přimáčkne jeho krk rukou ještě víc. Muž se začne dusit. „Opravdu…“ zesílí tlak.
„Fr...,“ dostane ze sebe. Chris muže pustí. Ten ulehčeně cítí, jak mu do plic proudí blahodárný vzduch.
„Jestli tě ještě uvidím někde poblíž a tím myslím na dvě míle, zabiju tě jako vzteklého psa je to jasné, a vyřiď to ostatním.“ Pustí ho a nadál sleduje Alana. Pozoruje, jak zavírá svůj pokoj. Raději dnes bude hlídat venku. Zůstane vzhůru a ráno se protahuje, jak z té hlídky na chodbě, je celý rozlámaný. Snad venku bude lépe.
