Shounen - ai povídky

Světlo temnoty

1

Bolest

Ticho. Podivné ticho se vznáší v budově s bílými stěnami a vůní dezinfekce. Chodbami nikdo nepospíchá jako obvykle a místo něho na nich leží dusné napětí. Není to normální, říkají všichni a dívají se podezíravě kolem sebe. Vždy je tady někdo kdo potřebuje jejich pomoc a teď nikdo tu nepřichází. Zlověstné a tajemné ticho všem hraje na nervy. Neobvyklé a nenormální, říkají sestřičky i doktoři na áru.

Jen jeden muž, podle bílého pláště doktor, je klidný. Nohy položené na stole a v ruce knížku. Občas se uchechtne, jak ho zřejmě knížka pobaví a nalistuje další stránku. Na plášti má připíchnutou  jmenovku Dr.Tostig Brodier. Po hodině zaklapne knížku a pohodí ji nedbale na stůl. Této literatuře se odjakživa vyhýbal, ale když viděl sestřičku Joan jak ji hltá a třese se u toho, tak neodolal a poprosil ji jestli by mu ji nepůjčila. Nadšeně přikývla.

Dr. Tostig totiž představuje vrcholný sen každé sestřičky od dvaceti po šedesát a některých pacientek taky. Jenže on si jich nevšímá. Jako by ženská část světa neexistovala a existovaly pouze pacientky a sestřičky. Když mu ji dávala, vpíjela se do jeho uhrančivých černých očí, smyslných rtů a ostře řezaných rysů. Nejraději by se mu vrhla kolem krku a přitiskla se k jeho mužnému tělu. Dr. Tostig je snem. Mohl by být modelem, hercem čímkoliv by chtěl a ony mají to štěstí, že ten skvost mohou vidět kdykoliv se jim zachce.

Už celé roky netrpělivě čekají na jakoukoliv známku toho, že si některou vyvolí. A ono pořád nic. Nakonec si řekly, že je na chlapce. Jenže ani to nevyzkoumaly a to se snažily jak mohly. Před rokem tu byl skoro stejně nádherný muž jako Tostig. Ale ani si ho nevšiml. Tehdy byla ženská polovina nemocnice rozervaná na kusy. Nevěděly jestli se dívat do černých studni Tostiga nebo do mořských hlubin Harryho.

Potom Harry odešel a všechno se vrátilo do starých koleji. Nakonec začal kolovat příběh o ženě, kterou miloval tolik, že na ni nemůže zapomenout i když je po smrti.

Když mu ji podávala chvěla se pod ní kolena a sotva vykoktala, že ji nese. Vzal ji a usmíval se. Vyšla z jeho kanceláře a musela se opřít o stěnu, jak jeho úsměv v ní vyvolal bušení srdce. Kolegyně se tehdy zastavila a zeptala se: Co ji je?

„Usmál se. On se na mně usmál,“ řekla nábožně. Všichni ji záviděli a v nemocnici se z ničeho nic objevil nadbytek knih o upírech. Došlo to do takového stupně, že ředitel nemocnice musel toto upíří šílenství zarazit.

A Tostig nic netuší. Nebo ano?

„Takové nesmysly. Ale pobavily mně,“ zabručí. Byl by zvědavý který z nejstarších na to přišel a dal takové idiotské informace lidem. Nebo, že by opravdu lidé si ty báchorky o stříbných kulkách, zrcadlech a česneku vymysleli? Pochybuje. Jsou to snůšky lží a on to ví nejlépe. Miluje králíka na česneku.

Zvedne se a protáhne svoji štíhlou postavu. Možná by si mohl vzít něco na zub, i když spíš ne. Dnes je nuda. Dokonala nuda. Nebýt toho, že se tak krásně nasmál u té knihy od spisovatelky, mrkne na obal, Anna Rice - Interview s upírem, byl by se tu ukousal nudou. No co se dá dělat. Vyjde ven a nakonec se postaví ven před vchod do nemocnice. Jsou tu i další zaměstnanci nemocnice, které vylákala krásná teplá noc tak nezvyklá pro Finsko. Automaticky si zívne, když vidí jak jsou ostatní ospali. Popravdě nemusí ani moc spát, ale některé lidské zvyky jsou velmi příjemné.

Docela by si zakouřil, jenže ty páchnoucí věci nesnáší jeho tělo a pak škodí to jeho smyslům. Obrátí se k osvětlenému vchodu a ztuhne. Sanitka. Někde se něco stalo.

„Jedou sem!“ Doktoři a sestřičky začnou odhazovat nedopalky na zem a někteří je stihnou odhodit do popelníku. V křoví se ozve nějaký šramot a všichni vběhnou do nemocnice. Za ty léta se naučili, že mají brát takové varovaní od Tostiga vážně. Nevědí jak to cítí, ale spíš má perfektní sluch. Všichni jsou připraveni. Dvě sanitky.

„Rychle případ!“ ze sanitky vyskoči doktor a zřízenci vytahují lůžko z vnitřku vozu.

„Sem!“ křikne doktor Carney. Ještě za jízdy začne prohlížet pacientku. Nevypadá to špatně, ale i tak... „Rentgen!“ Pacientku odvážejí ihned na rentgen. Není snad vážně zraněna a už sem vezou druhé lůžko z druhé sanitky. Tostig zpozorní.

„Ke mně a hned!“ Svými dokonalými smysly cítí to, co ostatní necítí. Pach upíra. Zavrčí. Už zase? Bože jen to ne. Nechce to udělat znovu. Nesnáší to. Zdravotník přikývne a otočí lůžko směrem k němu. Vypráví se legendy o tom jak se pacenti najednou u něho uzdravili a ten vypadá na tom špatně.

„Zmizte!“ zasyčí na sestru, která přišla asistovat. Sestřička přikývne a zatáhne plentu.  Nikdo neví co tam dělá a nikdo se to ani neodváží zjistit. Přijde k ni jiná sestra a pokyne ji. Ta uraženě odejde. Neví, co Tostig na té staré můře vidí.

„Tak co s tebou?“ překvapeně se zadívá do mladého obličeje staženého bolestí. „Bolí to viď. Moc bolí?“ řekne účastně a jeho oči hoří zlobou. Kdo to dělá? Který z upírů může být takový šílenec, že nechá svého druha napospas té bolesti? Rychle všechno na něm rozřeže a prohlédne ho. Bodnutí v oblasti krku. Olízne bodnutí a zahladí je. Je v začínajícím stadiu proměny. Nemusel by zemřít. Jenže k tomu potřebuej krev toho upíra, který to začal. Pohladí ho po vlasech.

„Sestro krev.“

„Ano,“slyší Faith. Hodná holka.

„Napiješ se a zklidníš se trochu a já najdu toho parchanta co ti to udělal. Tentokrát nedovolím mu, aby mně takhle využil. Tebe i mně.“

„Tady doktore,“ sestra vejde s krví a připraví stojan. „Nulka. Je to v pořádku?“

„Ano děkuji. Nic nepotřebuje než toto.“ Jemně ho pohladí po vlasech. Sestřička si povzdechne.

„Copak je Faith?“

„Nic doktore. Bude v pořádku?“ Vpíchne mu jehlu do žíly a pozoruje jak krev klouže do žil.

„Já věřím, že ano, ale musím si něco zařídit. Už se trochu uklidňuje. Uložte ho a nic s ním nedělejte. Kdyby přišel doktor Kaarl zavoláte mi na mobil, ano.“ Faith přikývne. „Musím odejít, ale přijdu hned jak to půjde.“ Faith opět přikývne. S doktorem Brodierem jsou už dlouho a po krátkých fantaziích, se vzdala snění o společném životě a vzala si někoho jiného.

Tostigo s kamennou tváří, ale uvnitř rozpálený do běla, si sundá bílý plášť a vyjde ven. Pomalu bude ráno. Neuvědomil si jak dlouho to trvalo. Vždy když má nějaký život ve svých rukou, zapomene na čas. Ten ranní vzduch je tak studený a lákávý svoji svěžesti. Snad dnes bude pod mrakem a začne sněžit a nebude jasné slunce.

Ani on neodolá plné síle slunce. Slabě si povzdechne a najednou uslyší kroky.

„Kabát doktore.“ Tostig se nejistě usměje.

„Děkuji Faith. Vždy na to zapomenu.“ Faith mu neřekne, že zapomíná jen, když má starosti. Tostig s úšklebkem, tak aby to neviděla si ho obleče a jde. Nepotřebuje plášť. Je dokonale imunní proti chladu. To zas na druhou stránku ta kniha má pravdu. Ale teď by se měl soustředit na lov toho zmetka upíra.

Na chvilku ta krev u toho mladíka pomůže, ale pokud nemá zemřít, musí dostat krev svého tvůrce. Kdo to vůbec je ten blázen, že tohle dělá? Nejdřív ten muž. Cizinec a krásný k tomu. Přivezli ho a povídali, jak se potácel po ulici nebo spíš se po ní plazil. Mohl jen jedno. Ukončit jeho život. Byl na pokraji smrti, když ho přivezli. Proměna neproběhla v pořádku a on už zápasil jen sílou vůle se smrti. Vysál jeho krev. V tu chvílí nemohl víc dělat.

Podruhé ta žena. Krásná světlovlasá vysoká žena. Zabil ji taky. Nosila dítě. Věděl, že i kdyby ji zachránil, nemohla by donosit živé dítě. Nenáviděla by život upíra i svého stvořitele. Napáchala by víc zla než lidé za celé období jejich existence. Nakonec by ji musel taky zabít.  

Bude svítat, ale to mu nepřekáží. On je tady od toho, aby tyhle věci srovnal, vyřešil a provinilce zabil. Když upír začne tvořit druhé a nedokončí to, tak nemá co pohlédavat v lidském světě. A on má tu nevděčnou úlohu ho dostat.

Postaví se uprostřed města a nasaje do sebe vzduch. Zavře oči a oprostí všechny smysly kromě čichu. Musí poznat krev a jeho vůní. Tehdy s těmi dvěma už pachová stopa zmizela, ale toho mladíka kousnul před chvilkou. Odsunuje všechny pachy, které ho ruší a pachy dalších upírů. Malý záchvěv krve a vůně upíra. Opatrně otevře svoji mysl a nasměruje ji za upírem. Ach ano tam a zřejmě se snaží nevyjít na den. Může spát, dívat se na televizi, hrát si nebo se i milovat. Ne pokud by měl druha nebo družku nemohl by tohle dělat. Ten druhý by mu to nedovolil. Je nasycený a ukojený tím, že někdo trpí stejně jako on, když se zrodil.

Začne se rychle přesouvat k místu kde zachytil jeho pach. Cestou potká dva páry, které se pohybuji jako on ve stínech, spěchajíc do svých domovů. Lehce je pozdraví a oni dají malou úklonou najevo, že ho poznávají.

Když už je skoro u něho, zachytí  pohled dvou nejstarších upíru ve městě. Alexandra a Jekatěrinu. Oba pocházejí z Řecka a kdykoliv k nim přijde, s lehkou nostalgii vzpomínají na žhavé slunce jejích rodné země. Pokynou mu a on zastaví.

„Tostigu jdeš ho zabít?“

„Jistě nejstarší.“ Neudiví ho, že to vědí.

„To je dobře,“ řekne Jekatěrina. Milovala svého muže natolik, že podstoupila přeměnu v upíra, jen aby mohla s ním být věčně. Smutně se pousměje. „Zabij ho. Nemilosrdně, ano.“

„Zabiji. Nemám rád ty, co si myslí, že si mohou dovolit tak řádit.“

„Přijď k nám dnes večer.“

„Katěrino,“ uslyší svůdný hlas od Alexandra. Jekatěrina k němu vzhlédne.

„Vím už je skoro den. Sbohem Tostigu.“ Rychle zmizí v posledních stínech. Tostig si lehce povzdechne a vystoupí ze stínů. Kdyby pražilo slunce, nemohl by se ve dne ani ukázat. Jenže je podzim a s nim přicházejí dlouhé noci, a snad proto tady na severu jich tolik žije. A pak on je proti světlu imunní. Musí být, jinak by nemohl dělat to co dělá. Vyrazí na další cestu. Cítí, že je blízko, a rozhlédne se kolem sebe. Popelnice. Přejde k nim a vezme láhev s víčkem od vody. Snad bude stačit. Schová ji do kapsy u kabátu a vyrazí.

Polorozbořená budova na kraji města. Kolem se vrší stavební materiál a kusy cihel mezi igelitem a pískem. Je ticho. Nejsou tu ptáci, ani pouliční kočka nezamňouká. Ani krysy neregistruje, jak všechno živé vyhnal mrtvý, který se tu zabydlel.    

Teď jeho přítomnost cítí jasně. Nerad zabijí upíry, ale chápe, že je to nutnost. I tak lidi si tolik o nich vymýšlí, loví je jako zvěř nebo pro hobby a oni zatím jednoduše raději žiji poklidným životem. Nemají rádi, když jsou na ně upřeny oči tvorů, kteří narozdíl od nich, žijí na slunci.

Vstoupí do budovy. Prach a šero. Nevadí mu to a on jde přímočaře za svým cílem. Po cestě si svlékné kabát, aby mu nepřekážel.

„Zdravím tě. Žiješ už tu dlouho?“ optá se upíra, který se rozvaluje v křesle přineseným bůhví odkud. Usmívá se.

„Ne přilíš a vypadni. Nemám náladu na společnost a sex taky nechci.“

„Jenže já tu mám právo pobývat.“ Cítí jak se mění. Nehty se mu prodlužují a jeho tělo se začíná přizpůsobovat k boji. Je jediný z upírů, který se před bojem mění.

„Tohle je moje území, ty škvrčku. Vypadni. Jsem starší!“ Tostig si povzdechne. Ano je starší. Jenže jeho moc a síla stačí i na nejstarší.

„Proč jsi nedokončil to co jsi začal?“

„Ale, ale, tak ty jsi jeden z těch svatoušků co tě stvořili nejstarší.“

„Ano a mluv proč? Mám právo to vědět a jistě i víš proč jsem tady.“

„Proč bych ti ji měl říkat  a zabiji tě.“ Věří v sebe. Postaví se a protáhne se. Dívej jak jsem nádherný, silný. Jenže na Tostiga nefunguje umění upírů.

„Muž a těhotná žena. Musel jsem je zabít!“ syčí na něho vztekle. Jen co si znovu připomene ty dva lidi, vztek v něm narůstá. Sílou vůle ho potlačí. Nemůže si před bitvou dovolit ten luxus vzteku. „A teď mladík. Utekl ti?“

„Jo. Zdrhl. Byl tak sladký a voňavý. Chtěl jsem dokončit jeho přeměnu. Kde je?“

„A ti dva předtím? Jak to s nima bylo? Byli taky chutní?“

„Mám toho dost. Nemáš právo se vyptávat,“ zavrčí a skočí. Tostig v klidu švihne svými drápy.

„Ty jsi...“ řekne z hrůzou, když drápy mu zanechají brázdu na těle. Teprve teď si uvědomí proti komu to vlastně stojí.

„Ano jsem a nerad zabijím lidi a upíry, ale u tebe mi to bude potěšením!“ Upír zavyje vzteky a vrhne se na Tostiga. Ten chladnokrevně ho trhá na kusy. Po chvilce boje stojí nad tělem toho neznámého upíra.

Jak těžké je zabít upíra narozdíl od lidi, kteří jsou tak křehcí. Když se rozhlédne, rychle uchopí láhev a nabere krev. Zavře ji. Záchrana pro toho mladíka. Ale bude rád? Nechce raději zemřít? Bude se ho muset zeptat. Takové jsou zákony upírů. Začne sbírat kusy těla do igelitu, kterých se i tady povaluje. Odnese ho na slunce. Jediná možnost jak zničit upíra. Jak jednou začal měnit lidi, není pro něho možnost návratu.

Vynese ho ven a položí na světlo. Musí čekat jestli všechno proběhne v pořádku. Ucítí zápach a zasténá. Nesnáší to pomalé rozkládání. Jenže prudké slunce není, aby to šlo rychleji.

Po desesti minutách je konec  a na igelitu zbylo sotva něco, co by se dalo označit za upíra. Vlastně vůbec neví, jak se jmenoval. Prohlédne se. V tom co má na sobě, ho někdo vidět tak by si mysel, že vyvraždil celý panelák. S láhvi v rukou se přesune domů, kde rychle shodí ze sebe oblečení a vezme nové. Vezme si i nový kabát a vykoukne ven. Má kliku. Začalo sněžit.

Vyjde z domu, když zazvoní mobil. Vytáhne ho a nechá si na tvář a vlasy dopadat sněhové vločky. Jedná mu uvízne na řasech. Zamrká. Je studená a mokrá.

„Faith?“

„Doktore Tostigu je tady doktor Kaarl.“

„Děkuji moc. Už jsem na cestě.“ Nesnáší toho otravu od prvního okamžiku a někdy v něm vzbuzuje touhu mu vysát krev stejně jako on pije tu jeho. Ten člověk je pro něho pohroma. Dokud nepřišel na oddělení, dělal co chtěl. Zas na něho bude muset použit svoji moc ovlivnění a on tak nerad s ním pobývá v jedné místnosti. A jak odhaduje tak antipatie jsou vzájemné.

„Faith?“ To už stojí v nemocnici. Upíří rychlost přemísťování je vynikající.

„Je u něho!“ Tostig zaregistruje pokračující proměnu mladíka a i jeho bolest. Je to jako úder do tváře a skoro zasténá jak v něm ta bolest vyvolá vzpomínky na jeho znovuzrození.

„Doktore Kaarle!“

„Tostigu. Jen jsem se přišel podívat na pacienta. Zdá se, že není tak úplně v pořádku.“ Tostig k němu přijde a skloní se nad jeho bledou tvář. Chceš žít? ptá se v duchu, ale nic neřekne.

„Už se o něho postarám. Nemusíte si dělat starosti.“

„Rád vám pomohu s tímhle případem. Je něčím zvláštní,“ dál zarytě stojí si na svém jako buldok, který chytil kořist a nepustí. Tostig na něho upře oči.

„Myslím, že je to obyčejná řezná rána. Potřebuji vás někde jinde u naléhavějšího případu.“ Doktor Kaarl se zachvěje a přitáhne si plášť k tělu.

„No myslím, že zas nic tak zvláštního není. Půjdu.“

Výborně. Potřebuji vás někde jinde.

„Potřebuji... nashledanou doktore Tostigu.“

„Sbohem ty šašku,“ zabručí Tostig a vytáhne láhev s krví toho neznámého.

„Všechno v pořádku?“ Tostig mžikem schová láhev za sebe. Usměje se svým nejlepším úsměvem.

„Jistě Faith a děkuji moc za zavolání.“ Ta se zapýří pod tím svůdným úsměvem a tmavým pohledem. Na okamžik se vrátí do doby, kdy si myslela, že svět se točí jen kolem jejiho doktora. Zatáhne plentu a zadívá se na ostatní. Její svět už je v pořádku, ale stejně tam někde pečlivě je ukrytá další její část, která touží po žhavém pohledu.

Tostig se mrkne na jméno dotyčného. „Patrik.“ Neobvyklé jméno pro Fina, ale nádherné. Probudí ho a zároveň odloží láhev na stolek.

„Bolí!“ slyší lehounce ochraptělý hlas.

„Já vím,“ pohladí ho. Neví proč má potřebu se ho dotýkat. Dívá se do jeho modrých očích potažených bolestí. Skoro ho nevnímá. „Omlouvám se, ale potřebuji vědět jednu věc.“ Ví, že není to fér. V téhle situaci by každý chtěl žít.

„Prosím, bolí!“ slyší opět. Tostig se k němu skloní a celou vůlí, svými myšlenkami mu říká.

„Patriku, jestli chceš žít musíš být upírem. Nemrtvým. Pokud ne, zemřeš lehce a bezbolestně.“ Pochopil to?

Bolí. Tolik to bolí a ten laskavý hlas tu bolest v něm uklidňuje. Nechce se vzdát toho hlasu. Nechce aby zmizel do temnot. On přece chce žít. Chce vystudovat, chce zažít tolik krásných věcí. Upíří jsou jen pohádka. Zdá se mu to. Je to jen snový přelud. Upíří nesxistuji.

„Chci žít, prosím!“ zašeptá Patrik. Ano chce žít. Tostig sevře ruce v pěst. Nechápe to. Zřejmě to nepochopil, ale chce být naživu. Jenže je živý, když je mrtvým?

„Bude to bolet. Nesmírně bolet!“ šeptá mu a váhá. Líbí se mu ten mladík. Oproti němu jsou, ale všichni mladíci.

„Nechci bolest. Prosím!“ vykřikne a jeho tělo se vzepne. Náhradní krev už nefunguje. Dá mu trochu napít a vezme ho do náruče.

„Faith!“ ta odtáhne plentu. „Do pokoje rychle!“ pevně ho svírá v náručí, ale i tak Faith vidí jak tělo toho maldíka se v jeho náručí třese. Semkne rty. „Vím, co dělám.“ Faith vezme infúzi a jde za ním. Otevře dveře nejbližšího prázdného pokoje a on ho uloží na postel. Faith se otřese, když vidí jak tělo se v křečích svíjí a jak křičí.

Tostig k němu přijde a jemně mu položí ruku na rty. Tělo se trochu zklidní.

„Děkuji vám a můžete jít.“

„Mám přinést krev, cokoliv?“ optá se. Tostig zavrtí hlavou. Na Faith nechce použít svoji sílu, ale pokud to bude nutné..., ale to už vidí jak odchází z pokoje pryč a za chvilku dveře klapnou.

„Pij!“ přikáže mu tvrdě a nadzvedne ho. Nakloní k rtům láhev. Patrik začne žíznivě pít. Po chvilce mu dojde co pije, ale bolest pomalu přechází a jemu se to líbí. Něco uvnitř něho touží po tom, mít té krve víc a víc. Olízne poslední kapku a Tostig mu vytáhne zpod zad ruku a nechá ho lehnout si.

Přitáhne si židličku k lůžku a posadí se. Láhev odhodí do odpadků. Teď na chvilku bude při smyslech. Pak začne druhé kolo. Starostlivě se zamračí. Ještě nikdy nikoho nezměnil v upíra a neví jak to zvládne.

„Kde to jsem?“

„V nemocnici. Budeš v pořádku.“

„Bolelo to a vy jste?“ Prohlíží si ho a pak vyhrkne. „Jste krásný.“ Ten podivný muž, který je jako z reklamy na kolínskou nebo hodinky, se začne smát.

„Doktor Tostig Brodier,“ odpoví hlasem, při kterém se Patrik zachvěje. Je tak nádherně smyslný, tak přitažlivý. Sametové drápky. Hloupé nápady.

„Uzdravím se?“ Tostig se zamračí.

„Víš, co se stalo?“ Patrik zavrtí hlavou. Ví, na co se doktor ptá, ale nepamatuje si nic. Všechno co se stalo, je jako mlze. Ví jen, že se z přednášky vracel domu a pak nic. Neví ani, jak se ocitl tady v nemocnici.

„Napadl tě upír.“ Smích. Tostig se unaveně dívá na to, jak se tělo Patrika otřásá smíchem. Proč sakra lidé věří v upíry a druzí zas ne. Bylo by lehčí kdyby věřili nebo nevěřili? „Bohužel se tebou jen nenakrmil, ale provedl i tvou částečnou přeměnu.“ Opět smích.

„Děláte si legraci. Pokud ano ukažete mi zuby!“ otáže se a směje se.

„Upiří, zuby kterými sají krev nemají, ale pod jazykem mají něco jako hadí jazyk, kterým vysavájí krev,“ řekne opět popravdě a nemilosrdně. Bude lepší, když to pochopí co nejrychleji. „Před tebou ten upír provedl proměnu dvou dalších lidi. Musel jsem je z určitých důvodu zabít.“ Pochopí to konečně?

Patrik zvážní, když vidí, že ten doktor se nesměje. „Je to pravda?“

„Ano. Ptal jsem se tě jestli chceš žít nebo ne. Žít jako upír. Chtěl jsi žít, ale nevěřím, že víš důsledky toho činu. Ptám se tě znovu. Chceš žít nebo zemřít?“ Patrik se zadívá do jeho tmavých oči. Polkne. Ten doktor tomu věří a nejspíš to bude pravda. Jenže je to šílené. Upiří v této době! Rád čte knihy o upírech jako bajky a trochu se u toho bojí. Stříbrné kulky, špičaté dřevo a zuby. Česnek.

Tostig přesně ví, co se děje v jeho hlavě. Vzpomíná na všechny ty báchorky, které lidi vymysleli a starší upíří jim v tom vydatně napomáhali. Neví, jak ho přesvědčit. Jedině...natáhne svoji ruku blíž k jeho očím a skloní k ni svoji hlavu. Musí to vidět, jinak neuvěří.

Patrik zvědavě pozoruje co to ten doktor dělá a pak ztuhne, když uzří zřetelně pod jeho jazykem něco slabého, co se zabodne do ruky a pak pozoruje jak saje krev. S výkřikem se dotkne svého krku a odtáhne se od doktora co nejdál. Tostig přestane a jazykem olízne ranku, která se ihned zahojí. 

„Takže.. je.. je...“

„Ano. Jsi na cestě stát se upírem.“ Patrik sebou ošije. „Jistěže tě mohu ještě zabít a nestaneš se upírem.“ Patrik mlčí a pak ucítí bolest. I Tostig si toho všimne.

„Upiří se rodí v nekonečné bolesti. Budeš si ji pamatovat do konce svých dní. Proto nás není moc. Každý upír dřív než někoho změní, si rozmyslí jestli dělá správnou věc. Většinou měníme své družky nebo druhy s kterými pak žijeme po staletí. Musí souhlasit, a i pak někdy to celé přežít...“ odmlčí se. Patrik sebou trhne jak ucítí opět křeč a jeho ruce samovolně sevřou pokrývku.

„Ten upír co mně napadl...“nevysloví dál. Představa být něčí potravou je tak odpuzující.

„Zemřel. Zabil jsem ho za porušení řádu a klidu. Zdivočel.“ Pohladí ho po tváří.

„Nejsi studený.“

„Jsem trochu jiný upír než ostatní, ale nejsme studení. Báchorka.“ Usmívá se a vyprostí jeho ruku z pokrývky. Sevře ji. „Po celou dobu tu s tebou budu.“ Nic jiného dělat nemůže. Patrik chce něco říct, ale obličejem mu projede křeč. Vytřeštěné oči sleduji toho muže. Bože to nejde! Všechno v něm řve bolestí. Tělo se začne svíjet a třást pod vlnami proměny.

Tostig cítí jak Patrikova ruka se mu zaryje do kůže až se objeví krev. Je mu to tak líto a to je začátek. Proměna začíná působit. Ucítí krev jeho i svoji a něco se v něm zvedne. Má chuť se napít jeho krve. Ochutnat. Přivlastnit.

Jenže Patrik bude upír bez mistra, nebo spíš bez toho kdo mu ukáže jejich svět. Bude to na něm. Poprvé od svého vzniku bude mít u sebe někoho o koho se bude starat. Stiskne mu ústa, aby utlumil zvuk bolestí a drží ji tak dlouho. Nemůže dovolit, aby ostatní věděli, co se zde odehrává.

Po několika hodinách tělo leží vyčerpaně na zvalené posteli a jen němé křeče dávají tušit, že proměna pokračuje dál, ale je už tak vyčerpáno, že se nevzmůže naprosto na nic. Na křik na sevření, na nic. Jen leží, dívá se do stropu a vnímá bolest.Tostig si oddechne. Ještě pár hodin a  bude konec. V pokoji se vznáší vůně krve, potu a pach nového upíra.

„Alexandře, Jekatěrino?“ tiše pronese směrem k návštěvníkům, kteří mlčenlivě stojí už několik minut u dveří.

„Tostigu. Co s ním chceš dělat? Je bez druha!“

„On nebyl pro něho druhem. To dobře víte. Měl jsem ho opět zabít? A pak souhlasil s proměnou.“ Povzdechne si. Tomuhle upiří nerozumí. Pro ně jsou lidi částečně potravou, ale částečně s nima chtějí vycházet. On má lidi rád. Taky s nima pořád je. Pracuje s nima, narozdíl od ostatních upírů a je s nimi v každodením styku. Zná jejich sny, touhy i noční můry a běsy.

„A jak se má naučit všechno o svém novém životě? Nebo ho chceš přeměnit a vyhodit na ulici?“ Oba přejdou k posteli. Dotknou se ho. Laskavě. Znají tu bolest proměny.

„Bude se mnou. Naučím ho všemu co bude potřebovat. Seznámím ho s naším světem.“ Alexandr se podívá na Jekatěrinu. Váhávě přikývne.

„Pak bude tvým druhem. Dáš mu napít své krve...“

„Ne,“ vpadne jim do toho.

„Umírá. Krev, kterou jsi mu dal, nestačí.  Co jsi začal, to dokončíš! Je mi to líto a zároveň je to přání i nejstarších. Je už vás málo.“

„Bude jako já.“

„My to víme, Tostigu,“ Jekatěrina k němu přejde a obejme ho. „Polib ho,“ šeptá mu do ucha. „Líbí se ti a budeš mu dobrým druhem...“ šeptá svůdně a pak ho pustí z objetí. Tostig se bolestně na něho podívá a pak na své přátele. Usmívají se a čekají.

„Já... já,“ ale ví že mají pravdu. Patrik umírá. Krev nestačila na proměnu a on... skloní se k jeho rtům. Vzpomíná jak to viděl u jiného páru. Tehdy odešel. Nechtěl to vidět. Zvedne hlavu, ale už tam nikdo nestojí. Soukromá chvilka mezi partnery. „Omlouvám se, Patriku,“ zašeptá a přisaje se k jeho rtům. Donutí ho, aby poprvé použil už vytvořený, jak tomu říkají lidé na jihu, hadí jazyk. Cítí jak polibkem proudí jeho krev k němu. „Pij!“ šeptá a nevšímá si jak po jeho tváří kloužou slzy. Odtrhne se od něho a pohladí tvář. Něžně políbí rty a přitiskne ho k sobě. Vnímá jeho bolest jako svoji.

„Budeš v pořádku,“ šeptá nic nevidoucíma očima. Tiskne si ho k sobě a konejší ho v náručí. Cítí jak se mezi nimi tvoří pouto a jak se proměna dokončuje. „Promiň  mi to,“ šeptá dokola. Sám neví komu to vlastně říká. Sobě nebo kdysi jeho tvůrcům, nebo tomu, kterého svírá v náručí a jehož tělo se otřasá bolestí.    

Nočním městem se rozlehne zoufalý nářek, který vyplaší zvířata. Po nekonečném nářku nastane smrtelné ticho. Nočním městem prochází rozzlobená nenávidíci postava. Spěchá a její oči žhnou jak temné pekelné studně.

2.díl.Probuzení