Shounen - ai povídky

Světlo temnoty

2.

Probuzení

Usnul jsem, pomyslí si doktor Tostig. Jenže proměna dokáže každého vyčerpat. Nejen toho kdo se proměňuje. Opatrně vymaní Patrika ze svého náruče a sleze z postele. Protáhne se a pak se k němu skloní. Jemně se dotkne pokožky. Jeho druh. Po tolika staletích má někoho s kým bude žít. Jenže neměl na výběr a přitom neměl ho zachraňovat. Nebyl tu důvod, proč zašel tak daleko. Proč to vlastně udělal? Měl ho zabít stejně jako ty předchozí dva, a pak zabít jeho tvůrce.

Teď už bude v pořádku, ale nejdřív musí udělat jedno. Přejde k oknu a stáhne žaluzie, aby světlo tolik dovnitř nepronikalo.  Nemůže ho od něho úplně odříznout, ale vystavit ho hned první den světlu taky ne. Musí ho přivykat té změně pomalu. Otočí se k němu.

Nic o něm neví. Ostatní žili se svými partnery dlouhá léta, než se rozhodli k sobě připoutat toho s kým žili a nebylo to lehké rozhodnutí pro žádného z nich. Neví, o něm nic a mrzí ho to. Tak rád by objevil i jeho lidskou část. Vlastně byl připraven o seznámení, námluvy, zasnoubení i první polibky. O všechno včetně krve. Cítí se tak... tak... podvedeně. Ano. Na druhou stranu ho to čeká. Možná. Zatřese hlavou. Stalo se a nedá se to vrátit. Musí hledět do budoucnosti, ne do minulosti.  

Nechá ho tady a půjde se najíst. Trochu krve, ale potom stejně musí něco ulovit. Nebo někoho. Potřebují teplou krev nebo-li živou. Nebo je to tím lovem a vysátím? Zkoušeli se krmit krví už odebranou od živých, ale nefungovalo to.

Pohladí ho a cítí jak jejich vzájemné pouto se stává  silnějším každýcm nádechem. Co mám dělat? Co? Nejstarší ho navezli do dost trapné situace. Má začít žít s úplným cizincem. Vyjde ven.

Občas si představoval jaké by to bylo s někým žít. Vytvářel fantazie jak někoho potká. Většinou to byla nádherná rusovlasá dívka a z ničeho nic není to dívka a už vůbec ne rusovlasá. Cítí jak ho Patrik přitahuje. Jenže není to poutem, které se vytváří mezi proměněným a tvůrcem? Jestli ano a Patrik se časem osamostatní, může se stát, že odejde a je to celé v háji. Zas zůstane sám.

Mračí se jak jde chodbou. Ví, přesně kde získá tu nějakou krev a to přímo v lednici uloženou a zabalenou tak, aby nikdo se k ni nedostal. Dojde do kuchyňky. Nikdo tu není. Vytáhne sáček, rozbalí a napije se. Studená a je to jako by jedl rajče. Brr, ale na chvilku to zažene hlad. Zmačká sáček a vyhodí ho. Možná by k večeru mohl vysát pacienta nebo jakoukoliv živou bytost. Pracovat v nemocnici není tak špatné. Olízne si rty od té náhražky a  s lítosti si vzpomene na živou tepající krev.

Ani nevím jak Patrik chutná! Chtěl by to vědět. Při proměně Patrik sál jeho krev, a on se neodvážil ochutnat tu jeho. I tak ji měl málo. Jak asi chutná. Jaká asi je? Zavrtí hlavou a vyjde z kuchyňky. Už se tolik nemračí a spíš se vnitřně připravuje na rozhovor s Patrikem ... zarazí se... jak se vlastně jmenuje dál? Tohle Jekatěrině s Alexandrem nedaruje. Využili jeho slabé chvilky. Nevědět jak se jmenuje někdo s kým stráví doslova hodně let. Vlastně až do dospělosti, kdy pouto zmizí.

Vejde dovnitř a oddechne si. Ještě se nevzbudil. Počká tu chvilku. Sedne si na židli a pak se trochu odsune. Okouzleně pozoruje jak světlo tančí po jeho tváří, vytváří stíny na čele a na dlouhých řasach. Plné rty stažené jak se mu něco zdá nebo od světla? Hlas má moc pěkný a oči nádherně modré. Vlasy černé jako havraní. Je krásný. To je pravda, ale například Alexandr je nádhernější nebo nejstarší upír Ankheton, je snem.

Vzpomene si, že neví jak se jmenuje. Mrkne se do složky. Patrik Waltari. Skoro stejně jako jako ten spisovatel Mik Waltari. Krásně psal. Patrikovi je dvacetjedna let. Měl celý život před sebou. „Studuješ? Určitě. Zajímalo by mně co?“ Zasténání.

První probuzení. Vezme ho za ruku a sedne si na lůžko.

„Patriku?“ Pozoruje jak Patrik pomalu otevírá oči. Jsou tak zmatené a přece ostražité.

„Doktore, je mi slabo. Co mi je?“

„Pamatuješ si něco z včerejšího večera? Položil jsem ti jednu otázku. Můžeme to změnit. Ještě to jde.“

„Takže se mi to nezdálo. Je to pravda.“ Tostig přikývne. „Jsem upírem.“ Tostig pozoruje jak jazykem si ohmátává ústní dutinu. Ví, na co narazí. Všichni to už přijali jako samozřejmý fakt a berou to jako součást svého těla, ale Patrik je nový. Neměl čas si na cokoliv zvyknout.

Patrik zavře oči. Je mu už lépe, ale v jeho mysli jsou dozvuky té šílené bolesti a hlasu, který k němu promlouval. Nepamatuje si co, ale pamatuje si tón hlasu. Laskavý a trochu vyděšený.

„Můžeš stále...“

„Ne,“ vpadne mu do toho Patrik. „Proč je tu světlo?“

„Protože,“ ťukot. „Dále!“

„Doktore Brodiere jsou tu rodiče toho mladíka.“ Faith ustoupí stranou. Tostig se zvedne. Jsou podobní synovi. Nebo opačně?

„Patriku!“ vykřikne žena a jde k němu. Opatrně Patrika obejme.

„Mami, ahoj. Tati. Je mi už lépe.“

„Doktor Tostig Brodier?“ natáhne k nim ruku. Muž ji přijme a pevně stiskne.

„Juhani Waltari a moje žena Leena. Co je tomu našemu nezvedenci?“ Doktor i přes oslovení cítí v hlasu  úzkost a strach.

„Ztráta krve. Jenže nevíme, proč? Proto bych ho rád tu nechal ještě nějakou chvilku na pozorování.“

„Dobře. Jsem ráda, že je v pořádku. Báli jsme se, když nepřišel včera domu. Obvolali jsme nemocnice a policii. Tam se s námi vůbec nechtěli bavit. Až dneska ráno jsme zjistili kde je.“ Tostig se usmívá a sleduje matku Patrika jak ho hladí po tvářích. Rád by je nechal tu o samotě, ale bojí se, že by Patrik nejednal rozumně.

„Tati a mami musím vám něco říct.“ Tostig rychle k němu přejde.

„Copak je? Později něco nakoupím a přinesu ti na zub. Vím dobře, jaká je nemocenská strava.“

„Ale mami. Nic nepotřebuji a stala se mi divná věc. Já...“ ucítí slabý stisk Tostiga na své ruce a neznatelné zavrtění. Po chvilce pochopí.

„Tak copak se stalo?“ Patrik se dívá do černých očí Tostiga. Jsou tak svůdné, tak překrásné. Polkne.

„Někoho jsem včera potkal.“

„Konečně!“ zvolá Leena. „Představíš nám ji?“

„Teprve jsme se seznámili a udělal jsem zkoušku.“

„To je skvěle Patriku. Doma to oslavíme.“ Oba se usmívají a Tostig vidí jak jsou rádi, že z Patrika je v pořádku, jak ho miluji. Možná tady nebude žádný problém, ale člověk nikdy neví. Mít v rodině upíra není jednoduché. Nikdy nebylo.

„Budu moc rád, ale záleží tady na T.. doktoru Brodierovi, kdy se vrátím a budu moc rád, když mi něco pošleš k jídlu.“ Tostig přesně ví, na co myslí. Jedí upiří?

„Můžete poslat co chcete,“ uklidňuje je. Zbaští to raz dva.  Začátky budou těžké a musí mu tolik vysvětlit věcí. Evidentně se rozhodl, že zůstane upírem, i když možná až uslyší jak žijou, jako on žije, rozmyslí si to. Usmívá se a sleduje Patrika. Najednou zbledne a na čele se mu objeví pot. Zasténá.

„Co je, doktore?“ vyplašeně řekne matka. Tostig dobře ví co. Bolest z proměny a taky vzpomínky na ni.

„Prosím není ještě úplně zdráv. Můžete přijít odpoledne?“ poprosí je. Nechce použít sílu zrovna na rodiče svého druha. Snad budou partneři pokud ne, propustí ho od sebe.

„Dobře.“

„Mami, tati, je mi lépe. Jen se mi chce spát a přineseš moji čokoládu?“

„To víš že ano,“ skloní se nad ním a políbí ho na čelo. Rukama mu zcuchá vlasy. Patrik se zašklebí bolestí i tím projevem. Matka v něm stále občas vidí mimino. Nemá to rád, ale tentokrát je tomu projevu vděčný.

„Tak odpoledne!“ Tostig je vyprovodí ven z pokoje.

„Tak a teď nám vybalte, co jste neřekl Patrikovi.“ Tostig si povzdechne. To jako má říct: Upír kousnul vašeho syna a já jsem ho proměnil v upíra? Nechce vidět jejich rekací na své  prohlášení, ale jsou to jeho rodiče. Chápe, že mají starost.

„Ztratil krev. Jak nevíme. K tomu má velké bolesti. Dali jsme mu uklidňující prášky, ale občas vlna bolestí ještě přijde. Může to být nějaká infekce, ale rozbory jsou v pořádku. Testujeme ho teď na viry, ale věřím, že bude v pořádku.“

„Dobře, ale jakmile se něco změní, prosím informujte mně.“ Podá  mu vizitku. Tostig ji přijme. Vyndá svoji a načmárá na ni své číslo.

„Tohle je číslo na můj soukromý telefon. Zavolejte kdykoliv chcete.“

„Určitě bude v pořádku?“

„Určitě.“ Taky, že ano a dokonce života nebude nemocný. Pokud někdy zemře.

„Děkujeme.“

„Není za co a zavolejte kdykoliv.“ Dívá se za nimi jak odcházejí chodbou. Leena, Patrikova matka něco naléhavě povídá svému manželovi. Tak tohle je teď i jeho rodina. Otevře dveře.

„Proč jsi mně zastavil?“ rozholeně vyhrkne Patrik.

„Protože nejdřív musíš všechno vědět, než jim něco řekneš. Nebo snad víš všechno?“ Patrik se zardí pod vyčítavým tónem Tostiga.

„Tak mi to řekni a bolí to. Proč?“

„Proměna v upíra provází bolest. I já po tolika staletích si ji pamatuji. Každý si ji pamatuje. Ještě asi týden budeš mít občas tyhle bolesti. Léky na to nejsou. Upiří nejsou nemocní a tak doktory nemáme.“

„A ty?“

„Něco dělat musím a protože snáším světlo jsem doktor.“

„A máš přístup ke krevní bance,“ pronese ironicky Patrik.

„Patriku, nevěř všemu co jsi četl a viděl. Náhodou jsme velmi milí a málokdy necháváme za sebou mrtvé. Většinou se napijeme a netvář se tak zhnuseně. Říkám ti to, protože si stále můžeš rozmyslet a zemřít. Bohužel krevní banka nestačí. Potřebujeme živou teplou krev a proto dnes večer se napiji živé teplé krve. Zkoušeli jsme to,“ vysloví na námitku, kterou mu vidí v očích. „Zkoušeli jsme žít z krve, která se odebírá od dárců. Nejde to. Nevíme čím to je. Taky ty, pokud se rozhodneš žít jako upír, budeš pít krev živých lidi. Budeš lovit lidi pro potravu. Bez ni nezahyneš, ale budeš oslabený a vegetovat asi jako uschlá kytka,“ nemilosrdně mu to říká. „Tak co?“

„Strašíš mně.“

„A důvod?“

„Já... já... chceš mně zabít.“

„To jsem mohl udělat včera a nemusel jsem shánět krev tvého tvůrce a nedávat svoji.“

„Já jsem pil krev?“

„Nebylo by jednodušší tě zabít?“ Patrik odvrátí hlavu. Neví jak se s tím vyrovná. Pil krev a cítí jak tomu říkal včera, hadí jazyk. Cítí vůní krve a cítí pachy tak zostřené. Všechno je najednou ostřejší, jasnější.  

„A rodiče? Jak jim to vysvětlíte?“

„Infikuji tě nějakou africkou nemocí a bude to. Stačí myslím odebrat trochu krve Alexandra nebo vzorky moru od některého z jiných upírů. Někdo z nás je bude mít. Samozřejmě zabiji tě já, ale důvod bude tohle,“ jemně pokrčí rameny. „Proč jsi jim to chtěl říct?“

„Já jim všechno říkám. Nikdy jsme neviděl důvod mít tajnosti.“

„Dobře. Můžeš jim to říct. Nebyl bys první ani poslední. Reakce jsou takové a nepřerušuj mně dokud neskončím. Poštvou na tebe někoho. Kněze, doktory kohokoliv. Odmítnou tě. Někteří před tebou utečou. Další budou škmerat o věčný život a je jen velmi málo těch co nás přijmou. Moji rodiče na mně poštvali kněze a kněz přizval na pomoc zbytek usedlosti a vesničanů. Myslel jsem, že mně miluji. Asi ne tolik jako já je. Tak co uděláš?“

„Já to risknu.“ Tostig se usměje. Je moc rád.

„Můžeš mi říkat Tosi. Tak mi říkávala moje sestřička než zemřela.“

„Ale já, ty jsi, vy jste...“

„Patriku už nějakou chvilku si tykáme a pak budu tvůj učitel. Bylo by mi divně, kdybys mně oslovoval Vy.“

„Tak dobře Tosi a světlo a nesmrtelnost a...“

„Postupně. Teď si lehni a spi. Odpoledne sem přijdou tvoji rodiče. Můžeš jim to říct tady nebo kde chceš. Budu s tebou.“

„Proč?“ Tostig váhá.

„Kdyby to nepřijali, vymažu jim to zpaměti. Ty to ještě nesvedeš.“ Patrik se dívá na něho. Něco ho k němu táhne. Něco mu říká, že mu může věřit, že je tu pro něho a opravdu je unavený.

„Můžeme jíst?“ zašeptá a jeho oči se zavřou.

„Jsi zvědavý jako kotě, Patriku. Všechno se včas dozvíš.“ Dotkne se jeho čela a vyhladí neviditelné vrásky.  Sklouzne k jeho očím a tváří. Prstem přejede rty a vnímá dech na své ruce. Chci je políbit, si uvědomí a stáhne se. Stejně jako on, se Patrik dozví všechno postupně, i on počká na to až bude připravený.

Neví jak dlouho u něho seděl. Minuty se sbíhaly do hodin jako  zrnko k zrnku písku v nádobce. Vstane a protáhne se. Musí jít. Skloní se k Patrikovi.

„Musím jít. Nebudu dlouho pryč.“ Políbí ho na tvář a víc se neodváží. I tak být tak blízko něho je šílené. Rychle než ztratí svoje odhodlaní a slib sobě daný, vyjde z místnosti. Opře se o stěnu. Závidí lidem, kteří mohou si dopřát tu nějakou neřest a tak uklidnit nervy. I když by někdo řekl, že upiří nervy nemohou mít.

„Tostigu?“

„Jekatěrino.“

„Jak mu je?“

„Žije a dál nevím. Já sám nevím, co mám dělat. Musím říct, že...“

„Ale no tak, nebuď takový. Budete spokojení.“ Tostig se zamračí.

„Myslíš?“ dá toho všechny pochybnosti, které mu zní v duši.

„Naprosto?“ pro změnu ona dá jistotu do svého hlasu. Tostig si tiše povzdechne. „Proč nejsi s Alexandrem?“

„Má něco jiného a někdy je dobré lovit sám.“ Tostig něco zabručí a pak ho napadne.

„Stalo se něco, že jsi tady? Někdo...“ nedokončí své obavy. Nechce stopovat někoho  teď když má na starosti Patrika.

„Ne neboj se. Všechno je v pořádku. Aspoň o ničem nevíme. Buď na něho hodný a nezlob tu.“ Tostig zakroutí hlavou. Považuje ho za nestvůru nebo co? Nebo snad myslí, že se na Patrika vrhne hned na začátku? Chce už ji říct něco peprného od plic, když zaregistruje, že zmizela. K čertu, tohle nesnáší. Vždy když ji chce něco říct, vypaří se. Povzdechne si a cítí jak se v něm probouzí hlad. Číhá v zákoutí jeho mysli. Lov. Rozhlédne se. Tolik vůní, pachu. Příjemných a nepříjemných a nad tím vším voní krev. Železitá, teplá, hustá až lepkavá.

Opanuje se. Tohle je skoro mučení. Je to jako by před někoho položili pečínku a svázali ho tak, že by se na ni mohl jen dívat. Vejde do jednoho soukromého pokoje. Tiše přejde k lůžku.

První co se upír učí, je to, aby si oběť nic nepamatovala. Dokud se to nenaučí, nesmí sám vycházet lovit. Někomu to trvá delší dobu, někomu kratší. Přistoupí k lůžku a skloní se k ženě. Je jedno kdo to je. Mladá nebo stará, hlavně, že mu ta bytost poskytne potravu. Přitiskne se ke krku. Krk. Nejzranitelnější místo a snadno přístupné. Stejně jako ruce. Ty dvě místa má nejraději.

Svými smysly  hlídá jestli někdo nejde a jestli je žena v klidu. Zítra bude trochu pobledlá, nic víc. Ještě trochu krve a dost.

Druhá věc, kterou se učí, je nakrmit se, tak aby žena, muž, dítě nezůstaly mrtvé. Odtrhne se a olízne rty. Jazykem zahladí ranku.

„Děkuji!“ zašeptá. Neví jak ostatní se chovají k lidem, kteří jim poskytnou potravu, ale on poděkuje. Naučí to i Patrika. Tiše jako duch se vytratí z pokoje. Žena na posteli se slabě usmívá a Tostig rychle kráčí k Patrikovi. Dělá si starosti. Probudil se? A co návštěva rodičů?

Dojde k pokoji, kde leží Patrik a zaťuká. Upraví si oděv. Nechce před jeho rodiči vypadat špatně. Cítí jejich pach v pokoji.

„Dobrý den.“

„Dobrý den doktore Brodiere. Právě jsme si povídali s Patrikem, že bychom ho mohli vzít někam na výlet až se uzdraví. Myslíte, že je to rozumné?“ vyhrlí na něho hned matka Patrika ode dveří.

Rozumné. Tak to asi nepůjde. „Ještě nemáme všechny testy a tak nevím jestli...“

„Chci jim to říct hned,“ přeruší ho Patrik. Nervózně svírá pokrývku a uhne pohledem.

„Jsi si jistý?“ Přistoupí k obou rodičům. Pokud to nevezmou, tak bude muset zasáhnout. „Nerad to dělám.“

„Co se děje? Patriku co nám necheš říct? Přece víš, že se vším se nám můžeš svěřit!“ Patrik se nadechne. Celou dobu o tom přemýšlel. Má strach. Nesmírný strach. Stejný možná větší, jako když ve třetí třídě se jim bál říct o pětce a poznámce. Jenže proti tomuhle,  tamto byla nicotnost. Jak říct rodičům, že mají doma upíra? Jak to říct? A má to říct? Jenže mají právo to vědět. Jak pořád jim bude odkládat a říkat nemohu tamto a tamto a ani nemůže tu čokoládu co maminka mu přinesla a teď trůní na stolečkku. Byla zklamaná, že hned se do ni nepustil. Viděl ji to v tváří.

Je tu další možnost a to zemřít, ale on je chce vidět. Chce mít někoho na koho se může obrátit. Bože nechce být pro ně mrtvý. Nechce.

„Jsem upír.“ Leeně zaškubou koutky úst a pohladí Patrika po ruce. Pohlédne na manžela.

„To bude v pořádku. To víš že jsi.“ Patrik přivře oči.

„Sakra, já jsem jim doopravdy!“ vykřikne.

„Doktore.“

„Má pravdu,“ řekne klidně. „Ztratil krev kvůli kousnutí upíru.“ Zablokuje jim východ z místnosti. „Prosím berte to jako pravdu a vážnou věc. Nesouhlasím s tím, že vám to Patrik řekl, ale je to jeho rozhodnutí. Teď jen záleží jak to přijmete vy.“ Oba dva sedí ztuhlé a jen zírají na doktora.

„Blbost. Vyprávíte nám tu pohádky. Nic takového jako upíří neexistuji. Jsou to babské povídačky,“ odmítne jedním šmahem Juhani Waltari. Tostig pozoruje na tváří Leeny zaváhání. Zřejmě se ji narozdíl od jejího manžela na tom něco nezdá.

„Tati, mami ono je to pravda. Souhlasil jsem s proměnou a nechtěl jsem zemřít. Jiná volba tu nebyla.“

„Ty mlč!“

„Juhani!“ řekne už rozzlobeně Leena. „Nekřič na Patrika. Já...já...“ Oba sedí. Tostig je rád, že zatím nemusel použít svoji moc. Zřejmě jsou nevěřícní jako ostatní lidé. Vlastně se dělí na dvě skupiny. Co by jim uvěřili všechno a ti co to odmítnou jako neskutečnou báchorku.

„Doktore Brodiere, proč podporujete našeho syna v takovém nesmyslu?“ Tostig si povzdechne.

„Chcete důkaz?“

„Ano!“ nevšimne si jak ho za rukáv tahá jeho manželka.

„Patriku ještě je čas všechno zvrátit.“

„Já to chci. Chci aspoň ...“

„Zachovat svůj předchozí život? Víš, že to nebude možné. Změnil se a ty taky.“

„Změním to. Chci v tomto životě mít i rodiče. Nechci být sám.“

„Tvrdohlavec!“zamumlá nezřeteně Tostig a přejde k němu. „Madam ruku?“ Fascinovaně k němu zdvihne ruku.

„Ne!“ uslyší Patrika, který ihned pochoipí co chce udělat. Juhani zírá na manželčinu ruku a pak se chytne za krk. Bože ono to je pravda, když uvidí něco, neví co, jak se zabodne do ruky. Vidí zřetelně jak ten doktor pije krev. Vyskočí a chce se vrhnout na Tostiga. Ten ledabyle mávne rukou a Juhani odletí na podlahu.

„Děkuji,“ zašeptá a olízne ranku. Ta se ihned zahojí. „Stačilo?“ řekne ironicky a postaví se ke dveřím. „Promiňte, ale nemám rád mobily!“ řekne a vytrhne ho Patrikovu otci z ruky. Zahodí ho pod postel. „Měli byste být rádi, že vám to Patrik řekl. Spousta upírů to neřekne a raději pro své bližní zemře.“ Leena si zakryje oči. Juhani se zvedne. Uvědomuje si, že nemá šanci. „Někteří rodiče zavolají vymítače ďábla, další kněze a další policii nebo vojáky. Nerad zachraňuji mladé upíry z vojenských laboratoří.“

„Juhani!“ vykřikne s hrůzou a naléhavě Leena. Ten mlčí, sevřené rty do úzké linky.

„Jiní je vydědí a odvrhnou navždy a jiní je uháněji o to, aby se stali taky upírami. Co si vyberete vy?“ A je velmi málo těch co přijmou tu pravdu a žiji dál, ale to už neřekne.

„Proč jsi to udělal?“ vyjede na něho teprve teď Patrik.

„Chtěli důkaz, Patriku. Co jiného jsem mohl jim ukázat? Mám to skončit?“obrátí se k rodičům Patrika. „Je tady ještě jedná možnost. Mohu ho nechat zemřít. Hned teď. Nebude Patrik, nebude upír, nebude...“

„Dost! Je to můj syn!“vykřikne zuřivě Leena a postaví se před postel. „Juhani!“ řekne přísně. Patrik se obrátí k otci. Ví, jak to u nich doma chodí. Matka sice se zdá měkkou a poddajnou, ale co se týče něho... a otec ji moc miluje. Juhani se zatvrdí.

„Není to...“

„Juhani!“ zopakuje tvrdě a stojí před posteli. Přistoupí k němu. „Máš mně rád?“ Juhani přikývne. Tostig tiše to pozoruje. „A Patrika?“ Juhani po dlouhé chvílí přikývne. „Tak není co řešit.“

„Jak není? Je to zrůda!“ vyhrkne a zbledne. Patrik by neřekl jak to bolí. Horší než bolest, kterou prožil.

Plesk! Patrik skoro nadskočí, když uvidí jak otci přistala na tváři facka a on se chytnul za tvář.

„Leeno?“

„Jak to můžeš říct? Já ti dám zrůda. Já se s tebou rozvedu!“

Juhani stojí a... „Leeno počkej já....“

„Chceš snad mi něco říct? Nazvat mého syna zrůdou? Netušila jsem koho jsem si to vlastně vzala! To ty jsi netvor!“ začne na něho láteřit.

Tostig v klidu přejde k lůžku Patrika. Je čas to nějak překazit nebo nakonec se do sebe pustí. „Máš hlad?“ otáže se klidně. Patrik k němu zvedne oči. Zardí se, když vidí tak blízko tvář, která ho provázela v snech. Je krásný. A oči jsou tak kouzelný. Je božský. Bože, proč mně napadají takové myšlenky?

„Mám. Živím se krví?“ pronese jasně. Ví, proč s tím Tostig začal. Juhani s Leenou se k nim otočí.

„Ano.“ Bude lepší, aby věděli hned co je čeká. „Než začneš sám lovit, tak budeš pít moji.“ Natáhne k němu ruku, když ucítí Leeninu ruku.

„Je to pravda, že. Celé o upírech je pravda. Jste skuteční a Patrik.“

„Patří mezi nás. Já se omlouvám za jednoho z nás. Víte, musíme se živit lidskou krví, ale většinou se jen nakrmíme. Lidi si nic nepamatuji.  Jenže ten upír co napadl Patrika byl asi nemocný nebo nevím proč začal tohle dělat. Musel jsem před Patrikem nechat zemřít dva lidi. Nerad to dělám. Patrik měl ještě šanci dokončit proměnu v upíra. Zeptal jsem se ho jestli to chce. Nemůžeme je jen tak měnit proti jejich vůli. Souhlasil a já dokončil proměnu. Omlouvám se, nepředstavil jsem se. Tostig Brodier je moje současné jméno a jsem něco jako policistou mezi upíry.“

„Aha.“

„Samozřejmě pokud Patrik změní názor, mohu ho zabít.“ Leena vytřeští oči a Juhani polkne. „Musí si to rozhodnout sám. Chcete, abych vás tu nechal samotné?“ Chce odejít a pak se obrátí. „Mohu učinit, že na vše co tu bylo řečeno, zapomenete.“

„Prosím nechoď pryč,“ řekne jako první Patrik. Tostig s rukou na klice u dveří zavrtí hlavou.

„Budu za dveřmi.“

„Proč se do toho  mícháte. Proč tu jste?“ Tostig zavře otevřené dveře a otočí se k nim. Možná bude lepší všechno říct najednou. Přijmou to? Nezblázní se a co Patrik? Jenže pokud to odmítne bude to lepší než si dělat falešné naděje a mohl by ho naučit všechno někdo jiný. Ne nemůže. Ostatní upíří jsou trochu jiní.

„Proč jsem tu? Jsem zodpovědný za jeho proměnu. Tím se stává něčím jako mojím žákem a za druhé se stal mojim druhem a partnerem.“ Mám se smát, plakat nebo co mám dělat, když vidí jejich úžas a odmítavost.

Tady žije, tady je ten zmetek. Tady je další upír. Musím být opatrná, musím zjistit co nejvíc. Je silnější, nerada si přiznává. Jenže já jsem lstivá jako slavná Mata Hari. Dostanu se k němu a pak zaplatí za svoje hříchy. Ano zaplatí za to co udělal, tou nejhorší možnou věci jaká bude možná.

Protože ji bolí, to co se stalo. Bolí co udělal jejímu miláčkovi. Neodpustí mu to dokonce života. Zvedne hlavu a nasaje do sebe pach. Krev a ona je hladová. Půjde lovit. Vyrazí tiše jako večerní stín do blízkého parku. Slyší smích, slyší touhu v hlasech.

Bolí to tak. Bolí, že ztratila to co ti tady ubozí smrtelinici mají. Ztratila druha. Zaskučí a ztlumí ten zvuk. Musí být opatrná. Tam - mladý muž. Olízne se. Má hlad. Tak velký hlad. Nejedla dva dny.

„Dobrý večer?“ ozve se sametovým hlasem a natáhne k němu ruku. 

 3.díl.Hledání