Shounen - ai povídky

Světlo temnoty

Cesta

„Vzal jsem si na to dovolenou. V nemocnici byli z toho v šoku,“ uchechtne se Tostig, ale smích je to neveselý a jakoby zamrzlý.

„Proč?“ nechápe Patrik a pozoruje jak si sebou bere maličko věcí. Batoh, jen o něco větší než taška jaká se bere do letadla. Je pravda, že jídlo sebou nemusí brát. Trochu oblečení, hygienické potřeby a jinak nic.

„Protože jsem si ji nikdy nevybral a to tam pracuji asi... deset let? Myslím.“ Otočí se k Patrikovi, který stojí opřený o zárubeň dveří a mračí se jako čert. Jsou zrovna po velmi urputné hádce o to, že Patrik s ním nepojede. Vyhrál, ale má pocit, že to bylo Pyrrhovo vítězství. Nechce na něho opět použít moc.

„Proč Tosi?“ rozhodí rukama Patrik.

„Nezačínej zase! Můžeš jít bydlet k rodičům, když se ti bude stýskat.“

„Ty mně tam nechceš. Chtěl bych vědět proč!“ dožaduje se stejné odpovědí Patrik jako před hodinou. Tostig si navleče batoh na záda. Už dávno zjistil, že je to na cestování nejlepší a on bude muset cestovat přes moře a to má dílem rád i nerad. Záleží na počasí a on si vybral zrovna ne slunečné.

Přistoupí ke skříňce, která leží na komodě a otevře ji jedním dotykem. Vytáhne řetízek s drahokamem.

„Co je to?“

„Měsiční kámen. Kámen, který kdysi dávno nosili cestovatelé.“ Odmlčí se a pověsí si ho na rolák. Patrik nahlédne do dřevěné skříňky černé jako eben. Je tam ještě stejný kámen a pár dalších. K čemu asi jsou, ale to už je Tostig zavírá.

„Kdysi dávno. Kdo ti jej dal.“

„Patriku, jsem u výslechu nebo co? Taky nerad od tebe odjižídím, ale cesta bude dlouhá a já chci být brzy u tebe zpátky. Prosím!“

Patrik si povzdechne. Bude se mu stýskat. Od té doby v nemocnici jsou jenom spolu. Možná jim rozlučka prospěje... ne, zavrtí zuřivě hlavou v duchu. Neprospěje. Chce být s ním. Proč nemůže jít? Co když něco ukrývá? Co když ...

„Tak dobře. Půjdu k rodičům. Tady by na mně všechno padalo. Vlka bereš sebou?“

„Nechám ti ho tady. Kdyby se něco stalo, pošli mi po něm vzkaz. Bude ti rozumět. Dostanu vědomost rychlosti světla a vrátím se hned jak to bude možné.“

„Dobře.“ Tostig vyjde ven před dům a zahledí se na oblohu. Před deseti minutami nastala tma. Je pod mrakem a není vidět ani hvězdy podle kterých by se řidíl. Otočí se k Patrikovi, když ho z ničeho nic obejme a drží. Nechce, aby odjel tak daleko. Vlastně ani neví kam Tostig půjde.

„Tak mně pusť nebo neodejdu a až se vrátím, tak  mám katalog od Bernnieho. Je američan a velmi podnikavý.“

„A?“

„Nabízí služby výhradně pro upíry. To znamená, klidné místa, kde můžeme dělat co chceme a být jak chceme a k tomu v nejkrásnějších koutech světa.“

„Nechci nic říkat, Tosi, ale s tím jaký máme smysly nic nemůže být diskrétní.“

Tostig se rozesměje. „Uvidíš. Jestli chceš, katalog je ve skříňce v předsíní a můžeš mezitím co budu pryč, něco vybrat. Mohu si dovolit cokoliv tak se na ceny neohlížej.“

„Tak dobře.“ Pustí ho a dívá se jak se doslova vypaří. Jenže to mi tě nenahradí. Vedle něho se jako duch objeví vlk a zvedne k němu hlavu. Už se nebojím jeho divokosti a jeho žlutých oči, pomyslí si Patrik. Vejde do domu a vytáhne batoh. Půjde za ním. Tichounce jako myšička.  Nedovolí tomu starém Egypťánovi, aby Tosiho opět získal. Sevře rty, při pomyšlení co by se stalo, kdyby to Tostig zjistil. Už chce vyrazit, když si vzpomene na kámen a podivné vysvětlení ohledně měsičního kámene. Chce otevřít skříňku, když zjistí, že to nejde. Zamračí se proč mu to nejde, když si vzpomene jak se do ní dostal Tosi. Přejede po ni a zaslechne sotva slyšitelné cvaknutí. Vezme prsten se stejným kámenem a nasadí si ho. Zavře skříňku a vyjde před práh domu.

„No tak vlku, nebudeš mi přece bránit, ne. Jdu jen k rodičům!“ Vlk stojí před ním se zježenou srstí a vrčí. „Vlku!“ Řekne přísně a obejde ho. Vlk zakňučí a sedne si na zadní. Pak se postaví vedle Patrika.

Patrik zkusí vycítit Tosiho. Trénoval to celé dva týdny a dařilo se mu to. Vycítí stopu a vyrazí. Jde to dobře. V poledne se důkladně ve škole najedl a teď jde po stopě Tostiga. Po chvilce si všimne, že vedle něho kluše vlk. Netušil, že vlk může mít takovou rychlost. Jenže nejspíš přebírá něco z vlastnosti upírů. Vlastně ani neví jak probíhá ochočeni Divokého rodu. Co asi si ochočí on? Alex má havrana a Wayara kondora, Tosi má vlka a ví, že ty tři barmanky Maya, Saya a Tina mají  papouška, divokou kočku a Tina hada, který se plazí po baru jak si zachce, zřetelně ignoruje hosty a moc se neukazuje. Ten kdo ho viděl, zapomněl na to. Nechápe jak můžou existovat společně a nesníst se.

Od té doby co je upírem, zažil a viděl tolik zajímavých věcí. Otevřel se mu jiný svět k prozkoumání a ta moc co ji získal je neuvěřitelná. Vždy rád četl fantasy knihy a představoval si jaké je být čarodějem nebo udatným rekem s kouzelnými zbraněmi, a který zachraňuje království. Teď má skoro to všechno. Jen ty zbraně ne, ale kdo ví, co všechno je před ním utajeno a co se dozví. Taky by rád věděl jestli se bude měnit stejně jako Tosi. Sice mu říká, že ne, ale to nikdo neví.

Když se dozvěděl, že Tosi musí jít na tu prokletou návštěvu, začal vyzvídat kdo je to Ankheton a jak se cestuje a podobně. Nechápe proč ostatní upiří, kteří se tak rádi baví, na toto téma mlčí. Jen ví, že je mocný a krásný. To může říct i o Tosim. Když to řekl Saye propukla v smích a vysvětlila, že Tosi je sice mocný, ale ne jako Ankheton, i když prý porazit by ho mohl a po tomto prohlášení začala se věnovat čištění sklenic.

 Po půlnoci si všimne, že stopa je slabší a pomalu mizí. Je rychlejší než si myslel a bude muset jít i ve dne. Snad nebude svítit slunce. Jenže Tosi se díval na předpověď počasí a měly by být sněhové bouře a ty jim nevadí. K třetí hodině cítí jak je nesmírně unavený. Začíná chápat, proč Tosi nechtěl, aby s ním šel. Jen by ho nejspíš zdržoval. Podle tabule u silnice, kterou míjel, je ještě ve Finsku, ale cítí, že jde směrem k pobřeží. Zajímalo by ho jak daleko chce Tosi jít.

K ránu cítí jak jeho rychlost znatelně ubyla a Tosiho stopa je čím dál slabší. „Nesmím se zdržovat,“ zabručí unaveně. Pohlédne na oblohu. Pod mrakem. Pocestuje i ve dne. Snad Tosi nebude cestovat ve dne. Jestli ano, bude konec. Zastaví se v městečku a snaží se někoho zahlédnout. Tamhle jedna paní s taškou v ruce. Vypadá unaveně.

„Dobrý večer,“ řekne mile a usmě je se. Cítí její krev a jak se v něm všechno svírá po tom napít se a získat trochu víc síly.

„Děkuji,“ řekne ji po chvilce. Ta omámeně přikývne a on se začne pohybovat po stopě. Síly už má více, ale i tak rychlost není to co dřív. „Musím to zvládnout. Musím. Přece nejsem taková padavka,“ říká k polednímu. Je unavený a začíná chápat, že ani stálý přísun krve mu neobnoví sílu. Zadívá se na vlka. Má pocit, že mu rozumí co chce říct. Že měl zůstat doma a trpělivě listovat katalogem a čekat. Jenže on nemůže. Nemůže nechat tam jít Tosiho samotného. Bojím se, ohromeně si přizná a raději se vydá na další cestu. Stopa není ani silná, ani slabá, ale cítí, že Tosi se od něho vzdaluje. Nakonec se zastaví v lese a sedne si na pařez.

„Jsem unavený vlku a to jsme ještě ve Finsku. Co když bude chtít cestovat do Ameriky nebo pánbůví kam?“ Vlk na něho pohlédne, stoupne si a vyrazí vpřed. „Máš pravdu, jdeme! Dokážeme to!“ Zamumlá si a pohybuje se vpřed, ale dobře si uvědomuje, že je spíš na něho  žalostný pohled, jak se pomalu prodírá větrem a sněhem, který před chvílí začal. Oslepuje ho to a vítr smazává jakoukoliv stopu.

„Vlku?“ zašeptá a olízne si rty od sněhu. Má pocit, že právě začal nesnášet sníh. Naprosto ho nenávidí. „Kde jsi?“ Vyděsí se, že ho opustila jediná duše, která s ním byla od začátku, když zaslechne vytí. Zamrká slepenými řasy a důkladně se rozhlédne, snažíc proniknout tou sněhovou bouři. Je s ním. Neopustil mně a srdce mu zalije vděk k tomu zvvířeti, které s ním zůstává i přes to počasí. Opět táhlé vytí a on se začne pohybovat dopředu. Stopa zmizela a on snad  ji později někde najde. Udělá krok a další. Bože, kolik toho sněhu tu ještě bude? Kolik může napadnout sněhových vloček, aby ho zakrylo a uvěznilo? Opět zaslechne vytí. Je pořád tady, je s ním. Možná by mohl po něm poslat zprávu Tosimu. Momentálně je mu jedno jestli by se rozzlobil, ale chce naposled spočinout v jeho náručí.

Nadechne se mrazivého vzduchu a rozkašle jak mu pusu zaplní sníh. Proč musí vítr vanout směrem k němu? Zastaví se. Ví z učebnic i knih, že by neměl zastavovat, že by mohla přijít smrt. Jenže on je upír. Jen na chvilku zastaví a odpočine si. Hodinku. To snad neuškodí.

Ucítí vedle sebe čumák a zakňučení.

„Vlku!“ zasípá. Klesne na sníh a zavře oči. Odpočine si jen hodinku. Jen malinkou chviličku. S rukou zaklesnutou do kožichu vlka, který se k němu stulí a chrání ho, usne. Nevidí ani neslyší jak vedle něho se zastaví postava a drsně zakleje. Vlk zvedne k postavě hlavu a omluvně zakňučí.

„Pitomečku!“ slabě si povzdechne Tostig a zvedne ho do náruče. Jenže on by to udělal taky. Malý blázínek je. Pohledem poděkuje vlkovi a obrátí se k pobřeží. Vyrazí vpřed. Nedaleko kde chtěl překročit Baltské moře do Švédska zahlédl malou vesničku a něčí nejspíš letní chatu, ale pro ně bude akorát. Mohl usnout a už se nevzbudit tak snadno. Co si myslel, že dělá? Tohle nemohl zvládnout. Je upírem teprve dva měsíce. Nejraději by mu za tu pitomost nasekal na holou.

„Sakra! Zatraceně!“ nadává a neví jestli sobě nebo Patrikovi. Spíš sobě za tu hloupost, že ho tak snadno mohl ztratit. Vedle něho tiše jako bílý stín kluše zasněžený vlk.

„Tak jsme tu. Hne... do pekla!“ zakleje, když uvidí rozzářené okna chaty. Před hodinkou byly černé jako jícen jeskyně. Zkusí zaklepat a pak se mu rozzáří tvář. Přejde ke dveřím a nadechne se.

„Rya...nne!“ dodá už klidně, když se dveře otveřou a v nich stojí nehybně postava. Vypadá jak zlatovlasý bůh severu, pomyslí a škodolibý je jako bůh Loki.

„Copak k nám přivádí Nejjasnější světlo? Taková pocta nám mořským vlkům!“

„Trhni si nohou Loki a otevři tu svou spadlou chajdu.“

„Co za dostanu za otevření té spadlé chajdy? Co, že vláčíš toho ehm napůl zmrzlého.. ó upíra?“

„... tedy Ryanne, nedělej si tentokrát srandičky a nech nás tu odpočinout nebo si to vynutím a víš, že příjemné to není!“

„Mít tu sekeru.“

„Jo, jenže nejsi už vikingem, který ji potřebuje na svoji potápějící loď. Ryanne ty parchante dělej nebo to nahlásím...“

„Jsem svobodný a na moři mně budete těžko stíhat. Co se o něho tak staráš? Je snad někdo vysoko postavený nebo nedej bože, ó tvůj levoboček?“ Tostig se nadechne. Musí z pravdou ven.

„To je Patrik, můj druh!“

„Oh a proč jsi to neřekl dřív? I když nechápu proč jsi toho partnera nechal zmrznout. Rád se miluješ se studenou kládou?“ dodá a uhne se ve dveřích. Tostig zrudne a vleze dovnitř. Ryann zavře dveře a otevře druhé do pokoje. Vyvalí se na ně teplo až se Tostig jim zalkne.

„Jsi bastard a na tom moři jsi totálně zdivočel. Už sis někoho našel?, ty stará bedno od whisky? Promiň, ale s tvoji etikou by tě nechtěla ani stará ochechule..“

Ryann pokrčí rameny. „Nejde to. Nikdo to se mnou na moři nevydrží a nemohu Lokiho opustit. Mají to těžké.“

„Já vím. Kam ..“ zamíří k pohovce a stáhne z ní pokrývku. Uloží ho na ní a přikryje silnou pokrývku. Zkontroluje ho. Přežije.

„Je krásný.“

„Viď,“ odpoví pyšně.

„Co tak najednou? Dáš si něco?“

„Jasně. Pokud vím, máš ještě tu whisky co jsi ji zabavoval v sedmnáctém století skotům?“

„Přímo tady. To byly časy.“ Zasní se a nalije do dvou broušených skleniček whisky tmavojantarové barvy a usadí se ke krbu.

„Tak jak to jde s Lokim? Posledně jsi říkal, že ho chtěl někdo ulovit! Bastardi!“ vyplivne.

„Moje zlatíčko. Jo chtěli,“ zašklebí se „ale nebylo jim to moc platné.“ Odmlčí se a zakrouží skleničkou a sleduje jak plameny tančí na broušených plochách skleničky. Víš, nejdřív jsem nebyl z toho šťastný. Přece jen ochočit si keporkaka jako Rod divokých to bylo riskantí. Ale jsou skvělí společnícic a nádherně zpívají. Vnímám je. Jen se bojím, že je nezachráním. Moc bych chtěl,“ posmutní a upije.

„To je mi líto. Rody divokých řídnou. Bojím se, aby Patrik vůbec měl co ochočit, aby měl společníka.“ Pohlédne směrem k pohovce.

„Tak povídej jak se to stalo, že najednou jsi vyklouzl z klubu svobodných mádenců?!“

„Ale řádil zas u nás upír a zabíjel lidi. Dokonce i těhotnou ženu,“ potřese vztekle hlavou jak si na to vzpomene. „Zabil jsem ho a Patrik byl jeho poslední oběti. Jeho krev mu nestačila a znáš Jekatěrinu tu našeptávací fúrii.“

„Pfff,“ odfrkne si

„Tak ta mi našeptala ať proměnu dokončím. Udělal jsem to a jsem spokojený. A ty pořád v tom klubu jsi.“

„Jo před padesáti lety to už vypadalo nadějně. Jenže utekla mi se suchozemcem. Že prý nechce žít na moři a poslouchat tlusté velryby. Chápeš tlusté?“ Tostig se ušklíbne..raději vždy tvrdil, že jsou velké. „Rozžehnal jsem se ní procházkou po prkně.“ Tostig se rozesměje. Tak tomu plně věří, že to udělal. Určitě se ji nic nestalo, ale ty okamžiky hrůzy kdy šla po prkně nad vlnami oceánu... nechtěl by to zažít. Někdy Ryann si bere až moc ze své kariéry piráta, korzára a předtím vikinga, který plenil evropské a anglické pobřeží jak se mu zlíbilo. Měl smůlu, že narazil na Antonia, který se zrovna utápěl v krví. Ryann zajel až moc daleko k Středozemnímu moři na bohatý lup a za snědými krasavicemi. Víc toho nikdy nikomu neřekl, ale vypadá to, že ho Antonius neprovedl Proměnou a ta se dokončila sama. Jak, tak to snad vědí jen nejstarší, ale není sám u koho se to stalo. Je jen zajímavé, že vždy se to stává na válečném poli. Jestli běsnění krve nebo stačí kapka upiří krve a člověk sám píjíc krev zabitých dokončí proměnu, nebo touhou žít... kdo ví.

„Tak to nebyla ta pravá. Jednou najdeš tu pravou neboj se.“

„No u tebe to zrovna ta pravá není,“ zasměje se Ryann. Tostig se ušklíbne.

„To je sice pravda, ale nestěžuji si a vyfasnul jsem dokonce i rodinu!“

„Kecáš!“

„Kdepak. Před dvěma dny jsem jim sdělil, že chodím s jejich synem... rekace? Vyprovodili mně ven z domu a volali ´Podvodníku!´. Čekal jsem na zápraží jak to uvnitř skončí!“ Sytý smích se rozlije místnosti jako nejdražší koňak. Tostig pokrčí rameny, ale usmívá se. Prostě tak jak to je.

„Měl jsi neskutečnou kliku.“

„A vůbec útulná chatička!“

„No jo. Mám několik podobných po pobřežích. Přece jen občas zatoužím po zemi a Loki to chápe, ale víš co asi se s ním ožením.“

„No nebyl bys první, ale jak s ním budeš spát?“ ušklíbne se Tostig.

Rayann si odfrkne. „Ty sprosťáku. Na co hned nemyslíš. No jo a hele ono se to pohlo.“

„To ono se jmenuje Patrik a nemyslí si, že mně překecáš, abych ti ho dal. Prozatím je jen můj.“

„A bude to akceptovat i Ankheton?“ ozve se za ním pobaveně Ryann.

„Zmlkni, ty vikingské prase!“ klidně mu odsekne. Ryann se rozesměje.

„Jsi zlatíčko.

„Vikingské prase?“ ozve se slabě o d Patrika. „Teplo.“

„No ne, přísloví vrána k vráně sedá je pravdivé. Je taky takový jako ty?“

„Lepší! Navrhl Jekatěrině s Alexem, že by mohl být upír doktor a... nesměj se.“

„On...jim... ne... fakt!?“ vyráží ze sebe a po tvářích se mu koulí slzy smíchu. „Miluji ho!“

„Tosi?“

„Tosi? Zajímavé. Tosi, prosím polib mně!“ začne imitovat Patrikův hlas. Jde mu to výborně, pomyslí si mrzutě Tostig. Jenže na moři toho moc se nemůže dělat a on odjakživa rád imitoval hlasy i zvířata. Někdy i zpívá s Lokim. Rád je poslouchal.

„Jsem to já. Co sis myslel? Zlobím se.“

Rozhodně na rozzlobeného nevypadá a Ryann upije ze skleničky. Spíš vyděšeného. Jo jako postarší kvočna, která hlídá kuřátko druhé slepice.

„Postarší kvočna.. kdák.. kdák!“ Zašvitoří. Nemůže tomu odolat.

„Vypadni, ty opelichaný pelikáne!“

„Pelikán? Kdo je to Tosi?“

„Ten vymydlený kdákající mozek za mnou? Toho si nevšímej. Jen překáží.“

„Vypadá divně. Jako pirát!“ Tosi se neohlédne. Jo Ryann vypadá jako pirát. Možná kdyby se oblékl moderně, tak by někoho ulovil na žížalu. Jenže on se obléká do dlouhých kožených bot, kožené kalhoty, které nestydatě ukazují jeho předností, oslnivě bílá košile a chybí jen páska přes jeho věčně pobavené jantarové oči. Světle dlouhé vlasy stažené do culíku  a za pásem moderní zbraně, bohužel moderní dojem je pokažen šavli.

„To víš, zapomněl které je století. Nevšímej si ho!“ Za sebou slyší smích.

„To je jeden z nás?“ otáže se nejistě  a pohne se. Už je mu tepleji a Tosi se ani moc nezlobí. Může za to ten cizinec?

„Ryann? Ne, to je mořský vlk a za upíra se jen vydává. Má posádku lidi, z které vysává krev aby se neřeklo a aby nemusel chodit na zem. Jinak pije whisky a slanou vodu,“ suše říká. Patrik se uchichtne. Ten muž v pirátském se mu líbí, jenže komu se nelíbí piráti?

„Je zajímavý a moc pěkný, ale ty jsi hezčí.“

„Tosi, miláčku prodáš mi ho?“

„Hele ta tvoje kariéra otrokáře snad už skončila ne?“

„No jo zapomínám které je století, ale neboj ono to funguje i dnes. Kupce seženu, pokud jsi ve finanční krizi. Nebo si tentokrát nechám pro sebe. To víš, mám malou posádku a velkou spotřebu krve.“

„Vrrrr...“

„Nevadí. Tak můžeš mi ho půjčit nebo...tak asi ne!“ když vidí jak to v něm zahoří. Má pocit, že místo Tostiga sedí tu pěkná bestie. „A Patriku, vozil jsem do harému dívky a chlapce. No co, tehdy jsem se nějak musel živit! Tady Tosi zas zabíjel pohany po rytířsku samozřejmě.“

„Sklapni opelichaná krůto. Bože, stačíš mi pět minut a mám pocit, že tě zakousnu na syrovo. Jak jsem to s tebou vydržel ten rok na vodě nechápu!“

„Jak? No zamiloval ses do mého humoru ne.“

„Zrovna,“ zamumlá a lehounce se dotkne Patrika, který je udiveně sleduje. Tosi je tak útočný a to jak mu říká, je to divný.

„Ty starý pardále, nemyslí si, že jsem zestárl. Jsem fit jako za mlada.  Aspoň nejezdím po takových mladých kůstkách!“ mrkne na Patrika a ten se začne smát. Začíná se mu to kočkování líbit.

„Jediná tvoje dobrá vlastnost je, že dovedeš rozesmát. Měl bys být komikem a ne námořníkem. Bavil bys lidi po kabaretech a já konečně bych mohl po tobě hodit rajče.“

„Cha, neměl bys důvod. Jen si přiznej ty křesťanské nedochůdče, že mně máš rád. On je divnej víš, Patriku. Kdybys náhodou viděl u něho se projevovat šílenství, moje náruč je ti k dispozici. Uvídám tě vřele!“ lascívně mrkne na Patrika, uhne se před rozzuřeným Tosim a skončí v křesle se kleničkou, kterou mu vtiskne. „Nech ho vydechnout a pij.“ Tosi se usadí a napije. Ryann je starší, ale zas o moc ne.

„Patriku spí!“ Patrik zavře oči.

„To je výcvik!“ zašeptá hlasitě Ryann.

„Kdepak jen únava, ty stará kostice!“ řekne slabě Patrik a zachumlá se do pokrývky. Je šťastný.

„Výborně!“ zabrumlá Ryanne. „Kam jdeš?“ když vidí škodolibý pohled Tosiho nad oslovením stará kostice.

„Ankheton. Jekatěrina je těhotná a já to mám odrodit a ...“zarazí se, když uslyší řev polárního medvěda smíšený s hýknutím osla. Ryannovi vyklouzne sklenička z ruky a on se směje.

„Ty jako, ta...ne, tohle promiň budu muset odjet.“ Vstane, sebere skleničku, položí ji na stolek a zdejchne se. Tostig mrzutě přemýšlí kolik stihne objet upírů, aby to vyžvanil. Snad neudělal chybu, ale zas na druhou stranu Jekatěrina si to zaslouží, ty blahopřání od všech ...a on má celou chatu volnou. Vědět to dřív, řekl by to na začátku. Pohlédne na Patrika. Je rád, že se z toho dostal.

Vezme ho do náruče a začne hledat velkou postel. Snad nemá stejně jako na lodi hamaky nebo úzké postele dle moře kde zrovna je?

Bingo jedna tu je. Svlékné sebe i Patrika a lehne si vedle něho. Jako první se to dozví Loki. Ta bude nadšena. Velryby tíhnou k mateřství. Stejně je to zvláštní pár. Zavře oči a s myšlenkou, že mohl být ve Švédsku, když ho zastihla zpráva vlka. Proč ho vlastně nepojmenuji, napadne ho ještě a přitáhne si blíž Patrika.

„Patriku!“ zamumlá a otevře oči. „Vlku?“ O postel je opřený vlk a líže mu tvář. „Stalo se něco?“ Zápatrá smysly. Nic. „Co bys řekl nějakému jménu? Ne? Když tak chceš, ale neboj Punťa by to nebyl.“

Zakňučení a k tomu nesouhlasné. „Musím ti poděkovat.“

„Já taky!“ dodá tiše Patrik. „Nebýt jeho skončil bych někde v lese. Podcenil jsem cestu, počasí i sebe a omlouvám se moc. Jen jsem...“

„Pss,“ přitiskne mu prst k rtům a pak ho začne líbat. „Chyběl jsi mi už prvních pět minut. Jen se bojím jak bude na tebe reagovat Ankheton a ty na něho. Je velmi nekonvenčí.“ Patrik tázavě se na něho zadívá, ale Tosi mlčí a zvažuje. Nakonec se rozhodne. Ti dva se musejí setkat a ať to dopadne jak dopadne. Jednou by k tomu došlo.

„Tosi, proč neletíme?“

„Kvůli slunci.“

„V noci není.“

„Já vím. Mohl bych letadlo pronajmout, ale tohle je už taková tradice. Prostě přesunujeme se po svých. Ani nevím proč, ale neznám nikoho kdo by létal.“ Patrik ho obejme. „Napij se. Potřebuješ sílu.“ Patrik se zahledí na jeho krk. Od těch prvních krmení to bylo jedině při milování, kdy se napil Tosiho krve. Nakloní se blíž a přitiskne ke krku rty. Ucítí jak se místa na krku dotýká spodním jazykem. Trochu pátravě a potom začne sát. Slast a přivře oči. Po chvilce si uvědomí, že nemůže dál pít a přestane. Olízne ranku.

„Ještě!“

„Ne.“ Odmítne Patrik a odvrátí se. Tolik lákáve a přece nedostupné.

„Vrátím se domů.“ Začíná si uvědomovat svoji hloupost. Jen Tosimu přidělal starosti.

„Hloupost. Půjdeš se mnou. Už víc o tom nechci slyšet, jen bude problém s přepravou na kontinet. Jeden kámen pro dva nestačí,“ podotkne, když se mu před očima objeví ruka s kámenem tolik podobným jaký má pod svetrem.

„Já.. omlouvám se, ale vzpmněl jsem si jak sis ho bral.“

„Ty tyty, lišáku. Dobře tak všechno je vyřešené. Jdeme do Holandska. Ankheton má tam svoje sídlo. Budeme cestovat pomaleji, ale nikam nespěcháme. Jen ta tvoje škola, nevím jak tě tam omluvíme. Neměl bys... kam voláš?“

„Mami, ahoj, prosím tě kdybych se nevrátil do týdne, můžeš mně omluvit ve škole.. no ano já vím Tosi mi říká to stejné. Ne mami, jen musíme něco zařidít. Jistě pusu a pozdravuj tátu!“ dodá a sklapne telefon. „Stalo se něco?“

„Ne. Báječný vynález,“ dodá jako by to byla běžná věc. Musí si zvyknout na to. Jo je jiná doba a zapomíná, že se dá s lidmi spojit jinak než návštěvou nebo podobně. Ano má to. Patrik nechápe proč se Tosi tak najednou rozzářil.

„Zatelefonuji Ankhetonovi a bude to. Proč mně to nenapadlo dřív. Pošlu vlka s žádosti o telefon a nejde to!“ zasténá vzápětí.

„Proč?“

„Protože se mu vyhýbám dost dlouho a on to vezeme jako záminku mně vidět.“

„Jak dlouho?“

„Asi od patnáctého století.“

„Uff!“ vyhekne Patrik. „To je opravdu dlouhá doba,“ řekne diplomaticky.

„Já to vím. Viděl jsem ho dvakrát, ale to bylo na válečném poli a podařilo se mi ehm zmizet.“

„Proč ho nechceš vidět? Je tvůj tvůrce a nebyl jsi mu lhostejný. Jistě tě má rád!“ v hlase stoprocentní přesvědčení, že neexistuje nikdo kdo by neměl Tosiho rád.

„To je Florian jeho manželkou. A vstáváme. Ještě je bouře a překročíme moře. Neboj bude to legrace.“ Patrik zapochybuje, že hození po moři je legrace, ale vstane. Krev Tosiho mu dodala sílu a začne se stejně jako Tostig oblékat.

„Kdo byl ten muž co tady byl. Upír?“

„Ano. Netušil jsem, že má tady chatu. Myslel jsem že bude prázdná. Je vikingem a jeho společníkem velryba Loki. Dává mu zabrat. Když si je porovnáme tak se do Ryanna vejde snad stokrát. Pořád do něho hučí, že chce aby se oženil a měl děti. Jelikož je Loki dlouhověká, tak se ji to možná podaří. Ryann většinu času prožije na lodi a jen málokdy je na souši.“

„Velryba? To jde taky?“

„Jde?“ zakření se. „Tajil nám koho ovládnul století. Pak jsme na to přišli. Jediný upír, který ovládá rybu.“

„Savce.“

„Fajn savce co plave v oceánech a je větší než on. Tohle, tohle...“ zasrazí se, když vidí Patrikův vážný pohled.

„Nechápu co je na tom legračního. Mně by to nevadilo. Je to dané koho si zvolíme nebo ne.“

„Kdepak není. Já chtěl sokola. Létat a vidět jeho očima a mám vlka. Jsem spokojený, viď vlku.“

„Kouše tě.“

„Pokaždé, když se zminím, že to byla náhoda a on je u mně.“ Skloní se k němu a pohladí. „Jdeme! Dost řeči a asi máš pravdu. S tou velrybou,“ když vidí nechápavý výraz v Patrikově tváři. Povzdechne si a sklouzne k prstenu, který mu kdysi věnoval Ankheton s vysvětlením jeho moci. Proč ho jen bral sebou? Vyjdou ven z chaty a začnou se pohybovat. Patrika udiví, jak jde to lehčeji než dřív. Mrkne na soustředěného Tosiho a dojde mu, že mu musí nějakým způsobem pomáhat.

„Moře!“ ukáže před sebe rukou. Patrik se zadívá na olověné modře splývající s bílým sněhem jak na něj dopadá. Bez hranic a volné a divoké jako příroda před staletími. Nezkrocené zvíře, které nikdo neovláda. Tosi sáhne pod bundu a vytáhne řetízek. Natáhne ruku k Patrikově ruce s prstenem a chytne ji. Druhou rukou sevře svůj prsten a zašeptá slovo cestovat. Spojí se s kámenem a zároveň propojí s druhým v prstenů. Kámen cestovatelů a sejde dolu k vodě. Patrik sebou trhne, když mu nohy olízne voda a udělá krok. Oni doopravdy jdou po vodě! Mrkne na Tosiho jak pořád drží kámen a soustředěně hledí před sebe.

Ostrov a stoupnou si na něj, přejdou ho a další moře, další ostrov. Neví, jak dlouho trvá cesta a chvilkama přestává vnímat čas.

Švédsko!“ zaslechne a otočí se k Tosimu. Je unavený a vyděsí se. Tostig pustí jeho ruku s kámenem a svůj schová pod svetr. „Potřebuji se najíst  a ty taky. Trochu mně to vyčerpalo.“

„Trochu? Pojedeme letadlem!“

„Tobě se to nelíbílo?“

„No líbilo pokud jsme byl při smyslech,“ odpoví popravdě

„Tak žádné letadlo. Tamhle je nějaké městečko.“ Brodí se sněhem k městečku. Pomalu, nespěchají. Na noc se někam uloží. Aspoň, že bouře přestala a je klid. Měsíc přízračně osvětluje bílou krajinu svými paprsky. Zaslechnou táhlé zavytí a Tostig pohlédne na vlka. Běž, mu pokyne v duchu a vlk zmizí.

„Jeho druh! Volají!“ vysvětlí Patrikovi. Ten přikývne, že rozumí. Zastaví na kraji lesa a chvilku pozoruji  městečko ponořené do spánku. Budou těžko někoho sehnávat. Sestoupí k okraji městečka a procházejí jim. Nikde nikdo, jako by bylo mrtvé. Na náměstí narazí na hotýlek. Zajdou dovnitř.

„Dobrý den, jeden pokoj pro dva.“ Tosi se začne usmívat a nakloní se k němu blíž. Na nic se neptejte. Jsme turisti a přijeli jsme na lov vlků.“ Muž za pultem chápavě přikyvuje. „Ukažete nám pokoj ano.“ Muž opět přikývne pod tím sugestivním pohledem a tím jak na něho působí.

„Jistě. Co si budete ještě přát.“

„Zatím to stačí. Můžeme jít?“

„Ano.“ Opustí své místo s klíčem od pokoje a vede je k číslu čtrnáct. Otevře dveře a zavře za sebou. „Prosím!“ Tostig se sladce usměje a přistoupí k němu blíž. Pohladí ho po tváři a přitiskne rty ke krku. Patrik pozoruje jak se tomu muži rozšiří zorničky a pak se vrátí do normální podoby. Ucítí krev a olízne si rty. Uvědomí si jaký má hlad.

„Patriku,“ tiše řekne Tostig a poodstoupí. Patrik se nedohaduje  a udělá to stejné jako před tím Tosi.

„Děkuji,“ zašeptá a olízne mu ranku. Muž se trochu zapotácí a rozhlédne se kolem sebe. Je mu divně a co dělá na pokoji hostů? Sklouzne k tomu milému mladíkovi a k tomu o trochu staršímu. Ach ano přijeli lovit a zůstanou tu dnes.

„Potřebujete ještě něco?“

„Ne děkujeme. Jsme moc spokojeni.“ Mladý muž se otočí a odejde.

„Jsem unavený, šíleně. Opodčineme si tu?“ Patrik sebou praští na postel.

„Jistě. Nemůžem dál dokud neobnovím síly.“Zívne si  a lehne na druhé lůžko.

„Přidělávám ti starosti.“

„Jedině sobě, ne mně a spí. Bože m...“ Patrik se zvedne  a zadívá se na sousední postel. Tak teď vypadá přesně jako upír. Leží natažený jako mrtvola v rakvi. Jen chybí ty překřížené ruce a obrázek by byl dokonalý a najednou se k němu nakloní víc a uvědomí si to. Jak může být tak krásně opálený a on taky není bledý jako mrtvola. Další mýtus o upírech padnul. Dotkne se tváře, jako by se chtěl přesvědčit, že to není makeup. Zatřese hlavou. Vidět ho teď Tosi, asi by mu udělal přednášku o tom jak je nezdravé číst upírské knihy. Což o to on je nečte, oprava četl je když nebyl upírem. Copak za to může, že má rád fantasy a stal se náhodou upírem? I Alex je snědý jako tatar, tedy řek a Jekatěrina taky. Kdepak přestane o tom uvažovat. Lehne si a Wyara taky nebyl bledý a je to indián. No jo, tak upiří nejsou bledí, ale sexy opálení chlápci. Jsou horší věci. Zvedne k očim ten podivuhodný kámen, který dovoluje cestovat po vodě. Zvláštní. Zívne si a otočí se k Tosimu.

„Jeden snědý beránek, druhý snědý be....“zavře oči při počítání.

Tosi otevře oči. Ten Patrikův dotek ho probudil, ale nechápe proč teď počítá snědé beránky. Co on ví, tak jsou bílí nebo to snad bude nějaká cizozemská odrůda co berou na škole? Dnes je všechno možné. No když chce vidět snědé beránky místo bílých...potřese hlavou jak to nechápe, bude lepší usnout. „Snědý beránek,“ ještě zaslechne mumlání a ticho.

„Je večer, Patriku!“

„Svaly se cítí jako by dolovaly uran!“ protáhne se a zaúpí.

„Sprchu a já zavolám pro večeři!“

„Není to brzy?“

„Je tam někdo jiný. Bude stačit taky. A vyrazíme. Dnes chci přejít Švédsko a dostat se do Dánska a zítra do Německa.“

„Panečku, v tolika zemích a bez pasu.“

„Jsme v unii a máš sebou pas?“

„No to nemám! Počkej!“ začne se hrabat po kapsách a pak vítězoslavně vytáhne identifikační průkaz. Zamává jim. Tosi potřese pochybovačně hlavou, ale nechá to být. Přistoupí k telefonní lince a soustředí se. Patrik vstane a založí si ruce za záda. Usměje se, když zaslechne ťukot.

„Dále!“ oba dva na sebe pohlédnou, když ve dveřích uzří pěknou i když trochu starší ženu.

„Dobrý den. Potřebujete mně?“ Tosi k ni plavně přistoupí a vezme ji ruku.

„Ano. Děkujeme, že jste přišla.“ Políbí ji a vbodne jazyk do ruky. Začne sát. „Patriku.“ Patrik k ni přistoupí a nakrmí se. Poděkuji a žena odejde.

„Stejně to ovládání je šílené. Mám ještě hlad.“

„Nech to být. Chceš vzít na nějaké válečné pole?“ nabídne mu a zvědavě čeká na odpověď.

„Neee! Proboha!“ zakřičí odmítavě. „Nechci, abys mně...“

„Pohlídal bych tě Patriku. Každý si tím dřív nebo později projde.“

„I ty?“

„No ano a dost často. Tedy dříve. Pak jsem přestal. Ani nevím proč. Tak co chceš zajet na Blízký východ nebo Amerika?“

„Amerika?“

„Místní drogové války.“ Tostig  pozoruje na Patrikovi jak v něm převládá touha a pak se napřímí.

„Někdy jindy, ano,“ vypraví ze sebe sevřeně. Odsoudí ho, že to chce?

„Děkuji a jdeme. Půjdeme po souši a svítí měsíc.“ Patrik nechápe proč to říká. Ano je úplněk a měsíc září stejně jasně jako včera.  Dole v recpeci štědře zaplatí unavené paní a vyjdou ven. Opravdu měsíc tiše oslňuje bílou krajinu a vytváří neskutečné stíny z budov i věcí. V dálce zaslechnou vytí vlka. Pousměji se a vyrazí na cestu.

Pohybuji se až neskutečně rychle a na krku a ruce jim měkkce září měsiční kámen cestovatelů. Nikoho nepotkavají a jen uprostřed Švédska se k nim připojí spokojený vlk. Tiše se pozdraví a vydají se na další cestu nádhernými zasněženými lesy. Patrik si už zvykl na šílené cestovní tempo a občas se rozhlédne. Není unavený, ale tuší, že k ránu Tosi bude se sotva hýbat. Dorazí k moři a u města Helsinborgu překročí moře. Tostig schová do dlaně kámen a tiše v kročí na klidnou ranní plochu moře.

Neví, jestli stihnou přejít. Není to daleko, ale jestli je lapí do své žhnoucí náruče sluneční paprsky nevyjdou zdraví. Stiskne Patrikovu ruku, nadechne se a jde. Stihli jsme to, si řekne v duchu v Holsinborgu a rychle najde přístavní hotel. Zaplatí a odvede si poslíčka nahoru.

Nakrmí se a padne do postele zároveň i s Patrikem. K večeru se probudí rozlámaní.

„Začínám nesnášet cestování,“ zavrčí Patrik.

„Užívej si ho a to nejdeme nijak daleko.“

„Nijak daleko? A kam jdeme? Nezavoláme si obsluhu?“

„Kdepak, tady ne i tak jsem si dost troufnul s tím poslíčekm. Jdeme k majiteli hotelu.“

„Upír.“

„Upírka, zlobidlo.“ Patrik vstane a odchází do koupelny.

„Co to děláš?“

„Co, chci před ní vypadat dobře. Co jinak asi?“ Tostig se zamyslí a shazuje ze sebe oblečení. Je už špinavé a zatouží po čistém. Jenže až v Holandsku. Vstoupí do sprchy a obejme Patrika. Políbí ho na krk. Nechápe jak může i když je unavený po něm toužit.

„Uděláš mi to?“ zašeptá Patrik a prohne se v zádech. Tostig sklouzne rukou dopředu a sevře ho. Začne ho laskat a jazykem sjede níž. Vzpomene si na jejich první milování. Tak jiné než teď a přitom podobné. Zatímco jazykem ho hladí a líbá, rukama vpředu laská úd, klekne si. Pohladí vypnuté pozadí a zrakem přejede prohnutou rozkošnou křivku zad. Zaslechne špatně ovládáne zaúpění. Vstane a zašeptá. „Klidně křič. Mám rád zvuk tvého hlasu, kdy sténáš rozkoši.“ Přestane ho laskat a přitiskne se k němu tělem. Vezme první co najde a naleje si do ruky, sklouzne k rýze a  zajede prstem dovnitř. Po chvilce přidá druhý. Pozoruje svoji ruku jak do něho proniká a druhou ho hladí po zádeh i stehnech až k varlatům a vztyčenému údu.

„Chci tě cítít v sobě!“ zaslechne v šumění sprchy. Políbí ho na krk a obejme kolem boku. Pomalu do něho pronikne a zasténá, když ucítí sevření a začne se pohybovat.. Drží ho za boky a divoce do něho proniká. Je mu jedno jak to snáší, když vykřikne úlevou a pustí ho. Má tak nádherný uvolněný pocit. Sklouzne rukou dopředu a začne ho laskat.

„Líbí se ti to?“ zašeptá. „Řekni jak moc? Chci to vědět!“

„Líbí  a moc. Já... já!“ vykřikne až se celé tělo napne a on má pocit, že z rukou má rosol a nohy ho neunesou. Tostig z něho vyklouzne a vezme houbu. Začne ho mydlit  a přejíždět tělo, které mu poskytuje tolik rozkoše.

„Mně se to taky líbí,“ zašeptá mu a pohodí houbu do rohu. Klekne si a jazykem zahladí stopy jeho rukou i trochu živočišného milování.

Patrik se k němu otočí a obejme. „Mohu tě umýt?“

„Jistě.“ Zapátrá kde je houba a chce mu ji podat.

„Zůstaň tak,“ zachraptí Patrik. Tosi strne, ale neotočí se. Ucítí ruku na svých zádech jak ho přejíždí a pak jak sklouzavá níž. Patrik to nikdy neudělal. Pousměje se pod těmi váhávými i lačnými doteky. Když sklouzne k rýze a níž, chce se zvednout, ale rozmyslí si to. Jestli chce to zkusit, tak může. Patrik ho začne dráždit a druhou rukou ho hladí po stehnech, hýždích a sklouzne i níž. Pronikne a pak přestane. Tostig se napřímí a Patrik ho obejme.

„Nevím, co mně to napadlo. Jen v tu chvílí...“ Tostig se obrátí a políbí ho.

„Později ano.“ Patrik má pocit, že se mu nedostává vzduch. On v Tosim, on by byl... Tostig má se chuť rozesmát, když ho vidí v jakém je šoku. Podá mu houbu. Když byl s Ankhetonem tak byl vždy dole a potom s Ryannem ten půlrok, to byly spíš rvačky kdo bude nahoře a kdo dole. Záleží na partnerovi a on je rád, že chce to zkusit i takhle.

Patrik se vzpamatuje a umyje Tosiho.

„Jak vypadám?“

„Nádherně. K snědku. Mohu tě pak okousat?“ řeke vážně. Patrik po něm mrkne. Myslí to vážně nebo ne? U něho...

„Vítej Kathrin, Svene.“

„Tostigu, čekali jsme tě. Jak to, že vysáváš náš personál?“

„Co takhle únava a hlad. Omlouvám se, že ti nic nenesu, ale jsme na cestách.“

„Jako každý tady a to je Patrik, že. Vybral jsi moc dobře.“

„Hádám, že se tu zastavil Ryann.“

„Jistě. Pobavil nás a co Jekatěrina je opravdu těhotná nebo zas mu něco Loki namluvil?“ otáže se Sven.

„Svene, bohužel ano a já mám to odrodit.“

„Tak to tě litujeme. Jdeš za Ankhetonem a Florian?“ Patrik si pomyslí, že jediné co v jejich tvářích není vidět je lítost.

„Ano. Jen jsem tě chtěl podzravit  a představit Patrika.“

„Proč Ryann nezavolal?“ Všichni ztuhnou.

„Patriku už zase?“

„Volat telefonem?“ začnou se smát. „Tostigu, myslím, že zapomínáš mu některé věci vysvětlit.“

„Nevoláme si, protože je to důvod k návštěvě. Trochu se nudíme a tohle je novinka jaká už dlouho nebyla. Takže za hodinku vyrazíme do České republiky a na Slovensko navštívit pár přátel a probrat to. Tolik věcí a zastavil se tu i Wyara a Svena si nevšímej. Nemluví.“

„Kathrin umím mluvit, nedělej ze mně hňupa!“

„Pořád se nemůže smiřít, že mám víc diplomů než on.“

„O jeden.“

„Z fyziky, že“ škdolibě pronese Kathrin. Patrik je pozoruje. Hádají se, ale je vidět, že se mají rádi. Sven mu trochu připomání toho piráta Ryanna, ale spíš je to tím, že je seveřan. Kathrin je hnědovláska s příjemným obličejem a nádhernýma očima a zřejmě mozkem ostrým jako břitva. Sven vysoký svalnatý plavovlasý bůh s hranatým obličejem a hnědýma očima. Chybí mu meč, zbroj se štítem a obrovský svalnatý kůň a z fleku by dostal roli v jakémkoliv historickém filmu a neptali by se ho jestli umí hrát.

„Už můžeš pít nebo ještě ne?“

„Mohu. Jsem...“

„Výborně. Mohu někdy k tobě zajít?“

„Je mi líto, ale loni mi vinný sklep vyhořel!“ nemilosrdně pronese Tostig. Patrik zavrtí hlavou. Co je na Tosiho sklepě tak výjmečného?

„To je škoda. Tolik pokladu je vniveč. Doufám, že nelžeš!“

„Tobě, Svene nikdy.“ Oba se měří pohledy a Patrik raději uhne očima. On by se asi prozradil, když se Katherina začne smát.

„Svene nech ho napokoji. Lže jak nejlépe umí. Vždyť ty bys mu ten sklep zplundroval za jedinou noc.“

„To se mýlíš!“ odpoví škrobeně Sven.

„Účty za víno do hotelu říkají vše, Svene.“

„Tak dobře, nechám ten jeho vzácný sklep na pokoji.“ Katherina si povzdechne. Vidí mu až do žaludku. Určitě si najde důvod proč se u Tostiga stavit.

„Raději půjdeme, čas pokročil a já chci dnes přejít Dánsko a skončit aspoň v Německu. Půjdte stejnou cestou?“

„Kdepak stočíme se trochu na jih.“ Oba se zvednou a Patrik si všimne, že jsou oblečení do tmavého a mají stejně jako on nevelké brašny. Na krku se jim houpe stejný kámen jako Tosimu. „Myslím, že potkáme dlaší z naších. Migrace začíná.“ Společně vyjdou z hotelu za úslužných pohledů personálů.

Patrik se nadýchne studeného vzduchu a pohlédne na měsíc.

„Pomáhá nám cestovat, proto měsiční kámen. Čerpá sílu z měsíce a potom my z něho. Proto cestujeme v noci a je to pohodlné. Stejně nemůžeme na slunce,“ pronese zamyšleně Katherina.

„Děkuji za vysvětlení. Něco už mi řekl Tosi, ale ne úplně všechno.“

„Stačí se optat, Patriku,“ řekne trochu ukřivděně Tosi. „Bojí se mluvit.“

„No ano. Tomu chápu až moc dobře, ale i Sven se za ty dlouhé roky co jsme spolu se zlepšil. Tak podzravujte Ankhetona. Svene?“

„Kočičko jdeme!“ Patrik se rozhlédne kolem sebe, ale nevidí jejich průvodce. Chce se už zeptat na to Tosiho, když už jsou v pohybu.

„Německo!“ zahučí Tosi a pohlédne na oblohu. Ještě by dnes mohli se tam dostat. Málokdy je nebe bez mráčku, jako tyhle tři dny. Všechno jim nahrává k tomu, aby svoji cestu ukončili brzy.

„Jak dlouho ještě?“

„Moc ne. Jdeme, chci se dstat do postele a to brzy.“

„Zajímaví.“

„Kdo?“

„No vlk určitě ne a jak to že on může jít tak rychle a přes vodu? Kámen jsem u něho neviděl.“

„Jeho moc pochází ode mně. Když jsem ho ovládl, tak já mohu používat ne..., jsou mi k dispozici a za to jednoho z nich mám u sebe. Kdykoliv je mohu sebrat a jít s nimi do války jako se svou armádou. Ten kdo mně doprovází získává delší život a moji moc, ale taky já je musím chránit.“

„A co když vymřou?“

„Pak ztrácím rod a nemohu už ovládnout nikoho jiného.“

„Stalo se to?“

„Ano a to u Svena. Proto snad je tak zamlklý nevím. Jeho pes Falko, ...“ odmlčí se a ztichne. Patrik už dál nenaléhá. Musí to být hrozné když se to stane.

Mlčky se vedle sebe pohybuji.

„Tak jsme tu. Domov Ankhetona a včas, bude svítat.“

„Zámek? To je hrabětem?“

„Ne rád hraje na burze a jde mu to. Jdeme dovnitř. Cítím jak za chvilku vyjde slunce.“ Patrik nic neřekne a jde za Tosim dovnitř.

„Tosi!“ uslyší jemný sametový hlas a zatají se mu dech. Už chápe proč všichni se smáli, když řekl, že Alex je nádherný. Nedá se popsat dlouhé havraní vlasy, oči mandlového tvaru a dokonalá tvář se smyslnými rty a tělem, při kterém člověku vyschne v krku. Jde k nim nahý s půvabem šelmy, která kráčí vedle něho. „Tak jsi konečně přišel, můj příteli!“ doléhá k němu hlas, který v něm vyvolává rozkoš horkých slunečních dní.

Ohromeně pozoruje jak přistoupí k Tosimu a začne ho líbat, zatímco rukou mu přejíždí záda a hýždě.

Ankheton

Konec