Shounen - ai povídky

Světlo temnoty

Návštěvy

„Dobré ráno Tosi.“

„Patriku. Nemáš být už ve škole?“ Tostig si zívne. Poslední dobou ho to docela vyčerpává. Znovu nastoupil do práce a Patrik chodí do školy.

„Je neděleee,“ řekne laškovně Patrik, protáhne neděle a vychutnává si to. Nikam nemusí jít. Vlastně ano.

„Zapomněl jsem. V nemocnici chybí doktoři a ta epidemie chřipky se parádně rozrostla. Upír by řekl, že se lidé na to připraví. Jenže každým rokem je to stejné. Patriku ta ruka v mém klíně - dej ji zpět.“

„Proč?“

„Protože se nemohu soustředit na to co mám říct.“

„Je to jedno ne. I když dnes máme náročný den. Nechce se mi nikam chodit.“

„Náročný den? A proč bychom někam chodili? Pokud myslíš postel a okolí, tak ano. Konečně bychom mohli se spolu naučit něco nového. A jejeje za co ten krásný polibek?“ dokončí, když ho Patrik políbí na ruku.

„Rodiče a večer Jekatěrina!“ Tostig zasténá. Věděl to. Celou dobu to nějak tušil, že  se za práci neschová a že Patrik, ta dobrá duše, mu to připomene. Možná by mu měl říct jak takové návštěvy nesnáší. Nebo to ví a dělá to naschvál? Ne to snad by neudělal, i když kdo ví? Nejsou zas spolu tak dlouho, aby ho znal dokonale.

„Taky nejsem nadšen, ale z toho co mi říkali včera večer, tě už čekají. Myslí si, že se jim vyhýbáš schválně a prý nechtějí posílat Předvolání. Co je to?“ Tostig se zvedne až se mu pokrývka shrne do klína.

Tohle Jekatěrina přehání. Předvolání. Nikdy je nedostal. Nemusel. Já ji ukážu. „Předvolání je když někam nechceš jít a pošlou na tebe lidi, aby tě přivedli v jakémkoliv stavu. V tomto případě nejsou to lidi ani upiří, ale je to stejně hnusné. Jednoduše hnusné. Těžko se to vyjadřuje co je to, protože jsem to ještě nezažil. Patriku je mi líto, ale dnes večer musíme k nim. Nechce se mi. Jekatěrina zas něco bude chtít. Mám ji rád, ale je náročná. Alex taky. Předstírá, že je v jejím vleku, ale ti se k sobě opravdu hodí. No jo vrána k vráně sedá. Nebyl tu Alexův Havran?“

„Byl.“

„Je mi to líto.“

„Mně taky. Nebudou chtít, abys zas udělal takovou věc jako posledně?“ v hlase se mu objeví děs. Málem Tosiho ztratil, když plnil žádost Brandy.

„To ne. Určitě ne. Vím, přesně co chtějí. Tedy vím, co mi chtějí říct,“ opraví se.

„A co?“ otáže se zvědavý Patrik a přisune se blíž k sedícímu Tosimu.

„Raději bych to neříkal!“ položí se zpět a pokrývku nechá být jak je. Otočí hlavu k Patrikovi. Je rozkošný, když se tak usmívá a dívá se na něho. Dělá mi to dobře, když někoho mám vedle sebe, když ho mohu objímat, povídat si s nim. Chybělo mi to, když jsem byl sám. Natáhne ruku a zcuchá mu vlasy. Rád se ho dotýká, rád se s ním miluje a nejvíc je rád, že ho má u sebe. Jsou spolu krátce a on má spíš pocit, že staletí.

„Proč se tak díváš?“

„Jsi krásný. Nemohu se na tebe vynadívat.“ Patrik si odfrkne. On a krásný? Dělá si legraci? Jenže jeho pohled v něm vyvolává nádhernou bouři pocitů. Připadá si opravdu jako ten nejžádoucnější a nejkrásnější milenec na světě, i když ví, že to není pravda.

„Lžeš. Jsou hezčí.“

„Jenže pro mně ne.“

Patrik neví co říct. „Jdeme na oběd k rodičům!“vyhrkne.

Tosi v duchu zaúpí. Ta jeho načasovanost kdy říct něco takového, je obdivuhodná.

„Za hodinu!“ dodá nemilosrdně. „Nevím proč nechceš k nim tentokrát jít. Vždyť máš rád maminčino jídlo a těšil ses. Říkáváš, že je to jediná rodina, která tě snáší. Lidská rodina. A moje mamka tě má moc ráda a otec taky.“

„Patriku, můj rozkošný králíčku, oni nevědí, že s tebou spím. Proto mně mají rádi. Jenže až to zjistí nebudou moc rádi.“

„Ale to si jen vymýšlíš. A vidíš, když jsi mi to připomněl, dnes jim to můžeme říct!“ Tosi ty pozlacený idiote, proč jsi nedržel pusu na zámek? Jsi naprostý, ale naprostý dementní kus osla. Takhle to mohl být výtečný oběd, teď z toho bude křížový výslech na mučidlech a bůhví co. Nedivil by ses moc, kdyby ti otrávili bábovku jedem na krysy.

„A nechceš počkat s tím oznámením?“ pokusím se...marně.

„Kdepak. Jsme spolu už skoro dva měsíce a budeme nastálo. Nechci to rodičům oznámit až jim bude sedmdesát.“ To se nedivím, myslí si Tostig, nemuseli by tu zprávu přežít. „Chci se tebou pochlubit.“ No tak to jsem zvědav. Chlubit se upírem v rodině nikdy nebylo IN a k tomu jako milencem už vůbec ne. No snad to nějak přežije. Přežil horší věci. Zamyslí se jaké. Zatřese hlavou. „Tosi proč mlčíš a proč vrtíš hlavou? Ty se za mně stydíš?“

Ta dnešní mládež. Jde na všechno tak hrrr místo, aby počkala na správnou chvílí. „Kdepak jen uvažuji co tvým rodičům donést jako dárek.“ Něco na usmíření. Něco dobrého, zřejmě láhev vína od svého přítele vinaře, který sice si neprohliží své vinice v plném slunečním svitu, ale za to je obdivuje v  záplavě měsíčních paprsků. Mamince zřejmě nějakou drahou vázu nebo něco ze své sbírky, kterou za ta staletí nastřádal.

„Tosi nic nenos. Jednoduše jim to oznámíme a je to.“ Je Patrik tak naivní nebo fakt, myslí si, že jeho rodiče to spolknou i s navijákem a přijmou ho jen tak? Patrik se k němu přitulí. „Neboj mají mně rádi.“ To ano, ale mně nebudou mít rádi. Nejdřív upír a pak se dozví, že jejich jediný syn, který by měl s nimi bydlet dál, spí  původně se s svým doktorem a zůstane u něho bydlet. Vzduch. Málo vzduchu. „Za dva týdny máme prázdniny.“ Tostig ucítí polibek na tváři a Patrikovu laskající ruku na hrudi. Jenže momentálně je tak napjatý hrůzou z toho setkání, že se nevzruší ani náhodou.

„Půjdeme se osprchovat a potom k tvým rodičům.“

„Tosi dnes jsi nějak divný.“ Patrik se dívá jak se nahý Tosi zvedne a směřuje ke koupelně. Najednou se  ve dveřích otočí a zářivě se usměje.

„Ale kdepak. To se ti jen zdá.“ Patrik se zachmuří. Nezdá. On to ví. Po každém probuzení se miluji. Někdy rychle, někdy pomalu a někdy jen se polibí a dnes nic... nerozumím tomu. Odhrne pokrývku a tím opustí i teploučké místo v posteli a spustí nohy na zem. Je mu divně a pak si to uvědomí. Včera ho Tosi poprvé přemluvil, aby spal bez ničeho. Žádné pyžamo ani trenýrky, prostě nic a teď ráno si připadá divně, když ho nic nehalí. Jenže Tosi byl tak nadšený, když si ho přivinul do náruče a říkal mu jak krásně hřeje a je miloučký, že nějak  zapomněl se obléci. Ví, že pro Tosiho je nahota úplně přirozená, což je podivné, protože v jeho době se to moc nenosilo. Tedy asi ta nahota. Jenže když ráno vstane, je tak krásný bez oblečení, bylo by škoda ... rád se na něho díváš jen si to přiznej. Jo, přizná, vypadá jako nějaká starověká socha atleta.

Zvedne se a pokusí stejně nenuceně odkráčet do koupelny jako Tosi. Připadá si nepatřičně. Otevře dveře do velké koupelny a přejde k zrcadlu. Vypadá úděsně. Ne není to pravda. Nikdy předtím snad lépe nevypadal. Vazeme ze svého hrníčku zubní pastu a kartáček. Najednou zauvažuje proč si čistí zuby. V knihách...

„Na co se tak uhranutě díváš?“ ucítí polibek a v zrcadle vidí Tosiho černý hřejivý pohled. „Zubní pasta?“ udiveně se otáže, když sleduje jeho pohled na ruku, v které drží kartáček.

„Proč si čistíme zuby?“ Najednou mu ta otázka připadá nesmyslná. „Zapomeň na to, je to blbina.“

„Proč? Mám rád svěží dech, ty ne? Zas ty knihy?“ Patrik váhávě přikývne. „Já tušil proč jsem je nikdy neotevřel.“

„Zapomeň na to. Já jen prostě víš, kromě, že nevidím slunce, vedu život stejný jako předtím až na jídlo. Je to neskutečné.“ Tostig si povzdechne. Musí si připomínat, že Patrik je upírem teprve krátce. To on tomu přivykl pozoruhodně rychle. Nebo se mu to zdá? Co si pamatuje, tak se nikdy nepozastanovil nad tím jak žije. Prostě se naučil brát vše tak jak je a neptal se pořád, proč a jak. Jenže v jeho době upíry brali jinak. Něco jako děsivého, strašného. V téhle době jsou upiří módní. Někteří se jich děsí, někteří by je nejraději pomilovali a těch knih. Hodně knih. Upiří se zubami ničící nevinné panny a proměňujíc je v smyslné upírky bez skurpulí, upiří vstávající z rakví i ne z rakví. Hodní i zlí upiří.  Jen jedno mají společné s nima - temnotu. Jinak  nic víc.

„Je to pro tebe tak těžké smiřít se s tím, že jsi upír?“ Patrik se dívá do zrcadla do jeho nevyzpytatelných očí a na jejich nahé těla přitisknuté k sobě. Je to pro něho těžké? Tostig se dívá do jeho modrých oči a trne. Co když řekne: Ano. Co když...

„Popravdě jsem se nikdy neměl tak skvěle. Jen pořád nějakým způsobem srovnávám co jsem četl, co jsem viděl a svůj život teď i předtím. Chybí mi spoustu věcí. Asi bych lhal, kdybych řekl, že je to všechno úplně prima, ale zas všechno zlé ne. Jen mně prostě udivuje, že se vlastně nic nezměnilo.“

„Pořád v tom hledáš nějaký háček.“

„Přesně tak. Jako teď s tou zubní pastou a víš co, nech mně ty zuby vyčistit. Sakra ve skutečnosti upíři nemají moc lehký život,“ mrzutě pronese Patrik už k sobě. Zaslechne sprchu a přes sklo vidí jak na Tosiho dopadá voda. Vzpomene si na první milování v té sprše a všechno v něm se sevře žádosti. Začne si skoro zuřivě drhnout zuby. Musí se ovládat a ne skákat po Tosim jak nějaký nadržený hřebec. Bože vždyť není nějaký šestnáctiletý puberťák.

„Volno!“ slyší a vypláchne si ústa. „Líbíš se mi, když jsi jen tak.“ Za sebou ucítí Tosiho tělo a hned zjistí, že drhnutí zubu nemělo žádný smysl. „Jdu se obléci a skočím někam do květinářství.“ Polibek na krk a prázdno.

„Tosi!“ vyhrkne a hledí na zavřené dveře. „Co jako s tím mám dělat?“ znechuceně se podívá na sebe a na své pohlaví. Odsune dveře od sprchy a  ucítí Tosiho šampón a gel. „Doprčic!“ Zavře dveře a opře se o kachličky. Přivře oči. Rukou pomalu sklouzne k svému údu a začne se s ním mazlit.

„Jsi už hotov?“ zaslechne a nadskočí. Do krvava zrudne s rukou na svém pohlaví. „Asi ne.“ Tosi se natáhne a políbí ho na tvář. „Nemusíš spěchat.“ Patrik vytřeštěně zírá na zavřené dveře od sprchového koutu a přemýšlí jestli tu byl nebo nebyl. Usoudí, že byl a dojde mu jak asi vypadal, když tam stál opřený o stěnu a laskal se. Přistižen při činu! Sesune se na podlahu. Neví jak se podívá do Tosiho oči. Uteče k rodičům. Ano odejde. Už nikdy se nechce na něho podívat a vidět to co asi viděl Tosi před minutou. Zasténá studem. Nejraději by se přerazil vejpůl. Tohle nevydrží. Jak jak se má mu podívat do tváře?

„Patriku?“ ten vyskočí a postaví se do pozoru a pak zařve. „Vypadni!“

Tosi nechápavě po něm sklouzne. Už se oblékl a skočil do květinářství pro tu největší kytku jakou tam našel. Myslel, že Patrik už je oblečený a těšil se na něho a on zatím je tu ve sprše a řve na něho. Jenže proč? Sklouzne k jeho tělu a zastaví se zrakem na stále vzrušeném mužství. Copak se neudělal? Podiví se trochu.

„Tak vypadneš!?“ zakřičí Patrik se slzami na krajíčku. Proboha, proč už nemůže zavřít ty pitomé dveře a odejít? Udělá krok a napřáhne před sebe ruce. Chce ho odstrčit, ale po chvilce zjisti, že by spíš odstrčil skálu než Tosiho.

„Patriku?“

„Tak půjdeš pry...č?“ hlas se mu zlomí. Nechce ho teď vidět po té kompromitující záležitosti.

„Až mi řekneš proč.“ Tohle je lepší vyřešit ihned. Patrik se od něho otočí. Nechce ho vidět, hulváta.

„Času mám dost.“ Patrik se otočí. Má toho dost. Proč ho nenechá na pokoji?

„Protože jsi mně viděl,“ řekne studeným tónem v kterém se objeví zranitelnost.

„Vidím tě každý den. Měl bys se osprchovat a chceš pomoci?“ Patrik vytřeští oči, když si před ním Tosi klekne a vezme ho do ruky. Trhne sebou, když ucítí Tosiho jazyk na špičce žaludu a pak se ocitne v teple jeho úst.

„Tak a je to,“ řekne Tostig a vlepí mu pusu. „Nevím proč jsi to neřekl hned!“ Patrik se dívá na zavřené dveře. Zabije ho. Rozvážně ho zabije kusem provazu. Uškrtí ho velmi pomalu a bolestivě a před tím ho ho ho ho... „Doprdele!“ zařve a sedne si opět na zem. Sedí a civí na sklo. Neví co dělat. Nakonec se zvedne a pustí vodu. Ještě by přišel opět... odstěhuje se. Ano, rozvážně vylije trochu gelu na houbičkua promne ji. Odstěhuje se hned a dnes rodičům nic neřekne. Vůbec nic. Tosi na něho naléhat nebude a on si musí důkladně rozvážit jestli dál chce s Tosim žít. Nechce už nikdy zažít to co dnes. Jistě konec byl takový.... začne se smát a nakonec se rozpláče aniž ví proč.

Kde je? Copak koupel tak dlouho zabere čas? Je pravda, že by nemusel chodit k rodičům, ale před chvílí volali jak se na jeho návštěvu těší a jako dezert bude borůvkový koláč. Miluje sladké a Leeniny koláče obvzlášť. Kde jen je? Před chvílí byl nějaký divný.

Přivoní si ke květinám. Ženy málokdy odolají květinám a takové kytici by neodolala ani Jekatěrina. Takže snad Patrikova maminka bude k němu vstřícnější a nehodí po něm ten pekáč s koláčem. U Juhaniho to bude hůř. Cítí, že ho nemá v lásce a s upírama se smiříl jen kvůli své žene Leeně a teď on coby milenec...

„Doktore Brodiere?“ Tosi přestane myslet na hrátky s Patrikem a otočí se. Slyšel dobře nebo se mu to zdálo? Ve dveřích stojí bledý Patrik.

„Patriku?“

„Myslím, že půjdu domu.“

„Jdeme na návštěvu,“ odpoví zmateně Tostig. Patrik trochu zčervená. Odkašle se.

„Stěhuji se tam.“

Tostig zbrunátní a má pocit, že ho raní mrtvice. Jedna, dvě, vždy to pomáhalo. „Nikdy!“ zařve až všechno kolem domu ztichne.

„Ale ano.“ Tostig popadne první co mu přijde po druku a hodí po něm květinami.

„Sakra! Chytej je!“ zakřičí zoufale a vrhne se k nim. Chytne je a spadne přímo na Patrika. Zvedne se a sedne si na Patrika. Pečlivě prohliží si květiny jestli nejsou poškozené. Nejsou.

„Co ze mně takhle slézt dok...auuu!“ vyjekne jak se Tosi pohne a má pocit, že to není Tosi, ale bůh hněvu. Nikdy ho neviděl v takové náladě.

„Ještě jednou uslyším doktore a neznám se a teď vysyp co se děje? A neříkej, že je to zas kvůli sexu!“ Patrik otočí hlavu na stranu a  zrudne.

„Ach jo,“ povzdechne si Tostig a sleze z něho. Květiny odloží jak nejdál může.

„Jaké ach jo? Nejsem jako ty! A nemohu jím být.“ Patrik si vedle něho sedne.

„Já jsem rád, že nejsi jako já. Omlouvám se. Je to moje chyba. Neuvědomil jsem si, že máš zábrany. Ale bylo by jednodušší říct, co ti vadí?“ nesměle navrhne Tostig.

„Ty.“ Tostig k němu obrátí hlavu.

„Já?“

„Ty. S tím přístupem k sexu je jen jen... já nevím jak to vyjádřit. Něco jako obyčejného jako voda.“

„Voda?“

Úžas v hlase Tosiho je už nepřehlédnutelný, pomyslí si Patrik. Přikývne.

„Ty srovnáváš sex s vodou?“ nechápe tu dnešní mládež.

„Ne to ty t tak.. proč se sakra snažím?“ Tostig sedí a  přemýšlí.

„Mám to!“

„Konečně?“ zamumlá Patrik a zvedne se. Možná se přece jen nebudu muset stěhovat k rodičům.

„Jdeme k tvým rodičům.“ Tohle přesune na večer do ložnice. Budou spolu mluvit a pokusí se pochopit Patrika. Nechce být už sám a to jsou spolu necelé dva měsíce. Co asi bude po třista letech?

„Co?“ Nemohu tomu uvěřit. Nemohu tomu...

„Tak jsme tu.“

„Kde?“

„Patriku, doktore Tostigu! Pojďte dál.“ Zřejmě je vyhlíželi. Tostig se vytasí s květinami, zabalenou vázou z míšeňského porcelánu a s láhvi výtečného vína pro Juhaniho. Tentokrát použil svoji moc na Patrika. Měl toho dohadování už po krk. A teď ho čeká další.

„Mami, tati?“ otáže se udiveně Patrik. Poslední co si pamatuje, tak to bylo jak seděl na zemi a povídal si s Tosim o sexu a zničeho nic stojí před domem rodičů.

„To jste nemusel. Něco tak drahého.“

„To nic je to jen maličkost,“ poznamená spokojeně Tostig,. Líbí se jim dárky. Budou mu nakloněni. Doufá.

Nechá se usadit s Patrikem na pohovku. Asi je ještě v šoku. Vstane, nadechne se, ať to má z krku. „Já bych chtěl vám něco říct.“

„Patrikovi nic není, nebo ano?“ otáže se úzkostlivě Leena.

„Kdepak je naprosto v pořádku,“ mrkne na Patrika. No, zrovna v kondici není, ale to nevadí. Zdravý je. „Chtěli bychom vám společně něco oznámit.“ Jak se říká, že spolu chodí?

„Ano?“ Tostig počká až Juhani uloží víno do baru. Přece jen je to jeho poslední láhev z tohoto ročníku. Juhani se k němu s úsměvem otočí. Dobré znamení, si pomyslí Tostig.

„Nic jim neříkej Tosi!“ vyhrkne rozčileně Patrik.

„Tosi?“ zareaguje udiveně Juhani. Leena se zavrtí na křesle, když zaslechne to důvěrné oslovení. Snad už je to tu?

„Doktore Tostigu, chci samozřejmě říct,“ vyjede Patrik. Je mu nevolno. Najednou nic nechce říkat. Tostig se na něho ukřivděně zahledí.

„Patriku, řekl jsi dnes, tak dnes. Koupil jsem květiny, vybral dárky a za nic se nestydím, natož za tebe. Jak jsi na to vůbec přišel? Myslím si, že je to předčasné, ale chci ti to splnit. Takže mám těch tvých dnešních scén dost a řeknu to.“ Juhani se střídavě dívá na Patrika a na Tostiga. Co se tu proboha děje? Nikdy takhle Patrika neviděl. Tostig se obrátí k Patrikovým rodičům a nadechne se.

„Patrik a já spolu chodíme. Jsme milenci.“ Ticho.

„Cože?“ Tostig přemýšlí jestli Juhaniho chytne infarkt nebo ne.

„Tos na ně musel to tak vysypat? Nemohl jsi to říct jemněji!?“ vyhrkne Patrik. „Já se omlouvám...“ začne zmateně Patrik.

 „Za co se omlouváš, sakra!?“ vykřikne opět dohřátý Tostig. Nevzpomíná si, kdy ho tak někdo vytočil. Jistě naposled to byl opět Patrik. „Za to, že se mnou spíš?“

„A dost! To je můj dům a vy vypadněte!“ zařve Juhani a Leena s rukama přitisknutýma k rtům má co dělat, aby se nerozesmála. Nikdy netušila, že z toho bude takové drama. Juhani je skvělý manžel, ale nedává pozor co se děje kolem něho a už vůbec ne co se děje v rodině.

Juhani se rázně zvedne a Tostig ani neví jak,  stojí venku v zimě a přemýšlí jak ho tak rychle mohl vystrnadit z domu se slovy: Vypadněte vy šejdiří a podvodníku!

Nechápe kdo to vzal. Mohl by se tam snadno dostat, ale asi bude lepší, když počká na Patrika tady. Jen by nemusel tu stát. Ze tmy se vynoří vlk a zvědavě k němu zvedne hlavu.

„Ahoj vlku. Tak vidíš jak jsme skončili. Oba stejně. Venku v zimě, promrzli a bez jídla. Jo to je za to, že člověk o někoho pečuje. No nebylo nám samým lépe?“ Vlk si zívne a pak se shoulí do klubíčka.

„Nemyslete si, že se dovnitř dostanete!“ Tostig zmlkne a otočí se k zavřeným dveřím. Tak to bylo rychlý si uznale pomyslí.

„Patriku a teď chci yvsvětlení a hned teď!“ zařve na něho otec. „A nechci žádný alkohol... nebo ano!“ popadne skleničku, kterou mu přichystala Leena a vypije ji na ex. Zamračeně ji podá se slovy: Další.  „Dobře to, že mám syna upíra ještě vezmu, ale to, že s upírem spíš to je... on je muž!“ Leena vyprskne a Juhani se k ni optočí. „Co je tu k smíchu?“

„Že ti to došlo tak brzy. Patriku jak dlouho?“

„Sakra můžete se o tom přestat bavit?!“ zakřičí i Patrik. Copak se lidé o ničem jiném nebaví než o sexu? „Víte jak mi je?“

„Ono to nebylo dobrovolné? Pak samozřejmě je to něco jiného. Jednoduše si najdeš někoho jiného. Nějakou milou dívku,“ začne nadšeně rozvíjet plán Juhani uklidněný už třetí skleničkou. Leena přemýšlí, jestli se nezbláznil. Dle výrazu Patrika si to mysli taky.

„To víš, že ano,“ chlácholí ho, „a Patriku skoro jste se s Tostigem pohádali. Dal mi krásný dárek,“ dodá nesouvisle Leena. Patrik zrudne. Nechce se s rodičema bavit o sexu. Nezvládne to s Tosim natož s matkou. Zajímalo by ho jak dlouho chce na tom zápraží čekat. Snad si nemyslí, že se k němu vrátí?

„Tomu nechápu. Jak spolu...“ Patrika s Leenou opět napadne, jestli by neměli raději zavolat sanitku. Co kdyby ho to opravdu chytlo.

„Mami ty jsi to věděla?“ najednou to dojde Patrikovi.

„Cože? Tys to věděla a nic jsi mi neřekla!“ vystřelí z pohovky. „Jste opovrženíhodný tvor a naprosto k ničemu. Takhle to říct Leeně. Vy bídnej chcípáku!“ zařve na Tostiga a zas zavře dveře.

„Je na mně noc rychlý, vlku.“ Vlk pootevře oči a zas je zavře s výrazem: Tohle není moje starost.

„Kdy ti to řekl?“

„Kdo?“

„Tostig, ten krvavý doktor. Jak já ho nesnáším!“ zařve. Tostig měl pravdu, že ho otec nemá rád, konsternovaně pozoruje Patrik otce.

„Nic mi neřekl a ty kdybys ses méně díval na fotbal a víc se zajímal o rodinu, tak bys to věděl!“ klidně odpoví Leena. „Nudíš mně Juhani.“

„Cože? Já tě nudím?“ zbledne a těžce si sedne. Patrik zatají dech. Proč to mamka bere tak klidně a otec tak pobouřeně. „Fakt to bylo mezi nimi zřejmé?“

„Už v nemocnici,“ přitaká Leena. Patrik vytřeští oči. V nemocnici? Nechápe jak to může vědět.

„Jak?!“ dostane ze sebe Patrik.

Leena se začervená. „Viděla jsem jak ti Tostig dává pít. Bylo to tak...“ sevře ruku v pěst. Nechce říkat jak ji to vzrušilo a zároveň ji přimělo se dívat na Patrika jinak. Je už dospělý a ne dítě jak ho dosud brala. Dospěl aniž si toho všimla. Ty dny co odešel od nich, musela všechno přehodnotit. Myslela si, že Juhani si toho všiml taky, co se děje mezi nimi dvěma, ale asi si toho nevšiml. Zvykla si, že jsou spolu, ale bylo to těžké.

Patrik zrudne, když mu dojde co viděla. A to si myslel, že dnešní sprcha byla vrcholem co dnes zažil.

„Mohla jsi mi něco říct. Jak to mám přijmout? Upír gay,“ začne se hystericky smát. „Nemohu tomu uvěřit. Vždy když si vzpomenu na filmy a knihy, nikdy tam nic takového není. Vždy to je upír – žena, upírka – muž. Sakra jak na to mám být připraven?“

A jak já na Tosiho? dojde to i Patrikovi. Zřejmě po otci zdědil toho víc než si myslel. Taky není připravený na společný život. Mělo mu to dojít. Jenže pořád bral to jako jednu velkou legraci. Legraci ne to ne, ale něco neskutečného. Nerozumí sám sobě. 

„Co mám říct kolegům, příbuzným?“

„A co asi? Je to tvůj a můj syn. A nemusíme jim nic říkat. Tostig je milý. Mohl dopadnout hůř. Nemusel mezi námi vůbec být.“ Juhani si povzdechne a hodí do sebe zbytek whisky. Tostig, neví proč, mu vadí. Možná je to proto, že je tak perfektní, nebo čím to je? Jenže i Patrik se za tu chvilku změnil. Vypadá jinak, je sebevědomější, změnil se.

„To mám jen tak přijmout a vůbec co ta hádka?“ snad přestanu na to myslet. Patrik si odkašle.

„Chtěl bych se přestěhovat nazpět a bydlet s vámi.“

„Perfektní. Hned odvezeme věci od Tostiga.“ Zamne si ruce. Možná přece jen si najde milou dívku. „Stejně jich tam moc nemáš.“

„Ne.“

„Cože?!“ vyjeknou oba nechápavě.

„Ne. Vrátíš se do domu Tostiga a vysvětlíte si to. Je už dospělý, jestli sis toho nevšiml Juhani a já nebudu takové pitomosti podporovat. Pokud si dobře vzpomínám, tvý rodiče to udělali taky tak.“ Juhani se zardí, když si na tu kapitolu svého života vzpomene. „Ať je to cokoliv vyříkáte si to. Jestli chcete, můžete si to vyříkat tady, ale nebudeš sem utíkat kvůli každé pitomé hádce se svým přítelem.“ Leena se narovná. Dala jim dvěma jasně jak to vidí. Jako by se opakoval její život. Jenže tehdy byla mladší a věděla toho méně. Nebýt tehdy Juhaniho rodiny, kdo ví jestli by spolu byli.

„Ty mně nemáš ráda!“ vyhrkne Patrik.

„Mám, ale ...“ zvedne se a jde před dům. „Tostigu, můžete jít dál. Pokud nejste jejich hostem, jste mým. Je to i můj dům!“ zakřičí na Juhaniho, který vztekle svírá kliku od dveří jak vyrazil za Leenou.

„Sednout! Všichni a teď chcete si to vyříkat tady nebo doma?“

„Prosím?“ otáže se zdvořile Tostig a předstírá, že nic za dveřmi neslyšel.

„Možná se nejdřív najíme?“ navrhne Leena. „Láska prochází přes žaludek. Prý máte s Patrikem neshody.“

„Já nemám. To jen Patrik se nějak bojí sexu,“ řekne ledově Tostig. Leena se zakucká nad tím prohlášením a Juhani zbrunátní. Patrik hodí soškou, která Tostiga trefí do ramene. Tostig se přikrčí. Co zas řekl? Pak se narovná. Nechápe, že ty lidské bytosti se toho tak bojí. „Tím chci říct, že se o něm  bojí bavit.“ Leena k němu přijde a sevře mu ruku.

„Tostigu Patrikovi je dvacet. Pochybuji, že má nějaké velké zkušnosti, narozdíl od vás.“

„A?“ nechápe to Tostig.

„Nic jen, že je musí získat a k tomu myslím, že se mu dosud líbili děvčata podle těch časopisů co má schované. Taky si musí na hodně věci zvyknout. Vám taky zřejmě to nějakou chvíli trvalo než jste se o tom začal bavit se svým partnerem, ne?“ Patrik se zardí vzteky, že matka mluví za něho a Tostig k němu sklouzne. Začne si to přemílat. Zvedne Leeninu ruku ke svým rtům.

„Děkuji, asi už chápu. Mám počkat, dokud sám na to nebude připravený.“

„Ano,“ řekne potěšená Leena. „A teď večeře. Udělala jsem moc dobré kuře v smetanové omáčce. Kdy bude moci jíst Patrik, Tostigu?“

„Já ti to pořád říkal!“ vyhrkne zrudlý Patrik. Bože jeho mamka o všem věděla a on si myslel, že je nenápadný. Zajímalo by ho co ještě ví.

„Co jsi říkal? Jen jsi se červenal a nadával. Tedy odmítal mi cokoliv říct. Aspoň někdo má tady rozum. Nemohl jsi to říct tak pěkně jako Leena? Je to moudrá žena. Moc ji obdivuji,“ šeptá cestou do kuchyně. Patrik se zakření. Mamka - stejně by ho zajímalo jak na to přišla a teď, aby si protrpěl jídlo, které nemůže jíst. Čert, aby vzal ten nápad říct to rodičům a to by přísahal, že Tosi z toho dvakrát nadšený nebyl. Proč tak najednou změnil svůj názor?

„Výborná večeře, milá společnost,“ prohlásí Tosi a utře si ubrouskem rty. Neznatelně mrkne na Juhaniho, který se celou dobu večeře věnoval spíš pití vína než večeře. Zítra ho bude parádně bolet hlava.

„Hm,“ uslyší od Juhaniho.

„Jsem ráda, že ti chutnala.“

„Odkdy mu tykáš?“ zavrčí Juhani, který si všimne oslovení.

„Od půlky večeře.“

„Aha.“

„Jsem ráda, že sis všimnul toho aspoň teď. Mého muže si nevšímejte, Tostigu. Jsem ráda, že jsi nám to řekl. Pojďte ještě na chvilku do obývacího pokoje. Udělám kávu, když nemůžete se napít.“

Tostig se zarazí a svraští obočí. Patrik po něm koukne. Co zas vymyslel? Tosi se rozzáří. „Vlastně, mohu se napít. Tolik mně to trápilo. Miluji víno. Celý život, ale jasně některé věci byly důležitější než zrovna víno a tak jsem to odsunul.“ Leena zdvořile poslouchá..

„Vůbec nevím o čem mluvíte, ale hned ti naliji. Tobě ne, ty jsi měl dost!“ zarazí Juhaniho se skleničkou v ruce.

„Se musí os..oslavit, ne?“ škytne. Patrik zvedne obočí. Jeho otec se opil. Poprvé v životě ho vidí opilého. Sklenička mu vypadne z ruky a jeho hlava se nepřirozeně naklání na různé strany.

„Omlouvám se. Hned ho vezmu do ložnice. Patriku?“ Patrik k otci přistoupí a vezme do náruče. „Je to výhodě mít doma upíra,“ řekne zamyšleně a hledí jak Patrik nese Juhaniho do ložnice. Tosi nechápe tu poznámku. Jistě, jsou silní, ale žádnou výhodu v tom nevidí.

„Usnul,“ odpoví rozpačitě Patrik. Je mu divně.

„Děkuji ti. Raději asi půjdete, ne a příště něco ti naliji. Přijdete, že, a Juhani bude v pořádku. Jen si to musí srovnat v hlavě.“ Přistoupí k Patrikovi a dá mu pusu. „Nezlob ho.“

„Já ho nezlobím,“ trochu vyjede a sklapne. Leena se usměje. Však Patrika dobře zná. Bude to v pořádku jen co se s tím vším vyrovná.

„Děkujeme za jídlo. Bylo vynikající a kdybyste cokoliv potřebovali tak zavolejte.“ Tostig vstane. Konečně to je za ním. Patrik by mohl být spokojený.

„Já zas za dárek. Nemusel sis dělat škody.“

„Jen maličkost. Patriku jdeš?“ Všichni vyjdou ven před dům.

„Kam?“ otáže se mrzutě. Tostig se nadechne a zadívá se do tmy.

„K Jekatěrině. Aspoň to všechno budu mít za sebou.“ Patrik pokrčí rameny. Obejme mamku a drží ji. Zničeho nic má strach. Nechce se mu z domu za Tosim. Chce, aby se čas vrátil a všechno zůstalo při stejném. Ráno by šel do školy, učil se, večerem se vrátil domu a snědl jídlo, přichystal se do školy a stále dokola.

Leena jako by vycítila jeho váhání, ho sevře pevněji a pak pustí.

„Musím, že,“ řekne  a má z toho divný pocit. Leena pomalu přikývne.

„Dospěl jsi.“

„Nemyslím si to,“ odpoví vážně Patrik. Povzdechne si a otočí se k Tosimu. Někde v pozadí tuší vlka. 

„Pak jsi dospěl,“ odpoví zvesela Leena, ale má sucho v krku a chce se ji brečet.

„Patriku?“

„Už jdu.“ Otočí se a zamává na mamku, ale už se hýbe. V čtverci jasného světla stojí Leena a nakonec zavře dveře. Opře se o ně. Tak Patrik se osamostatnil. Čekalo by ji to stejně, ale i tak, kdykoliv bude potřeba, přijde k nim. Tedy dokud tady budou. Nechce být nesmrtelná. Hovořili o tom s Juhanim. Stejně jaký je to asi život, když člověk ví, že nezemře?

„Máš skvělou matku.“

„Myslíš?“

„Ano. Ta moje šla za knězem a vrátila se svěcenou vodou. Nazvala mně podstrčeným dítětem. Chránila se kvůli sobě a mně předhodila ostatním, aby si se mnou dělali co chtěli. Byl jsem naivní. Hodně naivní. Jenže tehdy život byl jinší než teď.“

„To ano a neboj, otec si tě oblíbí.“

Byl jsem taky tak naivní? „Otec tehdy byl v nějaké válce, ani nevím kde a já jsem  se tehdy doma léčil. Ale nezachránil by mně ani otec, nanejvýš by mně využil. Matka, když zjistila, že bych ji mohl dát věčné žití, vyhledala mně. Zachránil jsem ji. Přece jen byla moje matkou.“

„Zachránil?“ Oba se dívají na temný dům Alexe s Jekatěrinou. Nejspíš jsou na lovu.

„Ano. Ankheton ji chtěl zabít. Tehdy jedno zmizení sem a tam bylo v té době docela běžné, ale právě tehdy si uvědomili, že takhle to dál nejde a stvořili mně.“

„Proč ty?“

„Proč já? Neptal jsem se ho nikdy.“ Vím to a stejně nechci to Patrikovi říct. U některých věcí bude lepší, když nikdy nevyjdou na povrch tmy.

„Krá. Krá.“

„Už jdou.“

„Dnes jsme tě nečekali.“

„Přicházím snad  nevhod?“ otáže se Tostig. „Chtěli jste poslat Předvolání. Přece nikdo není takový blázen, aby si je nechal doručit.“ Alex se zašklebí.

„Ale vystrašili jsme tě.“

„ Nikdy bych nevěřil, že tě uvidím bát se,“ ozve se z ničeho nic posměšný hlas Jekatěriny.

„Potom co vyprávěla  Ariadne...“ nechá odeznít a Alex s Jekatěrinou se tlumenně rozesměji. „Nebo snad lhala?“

„Absolutně ne, ale vědět to dřív, že na vás to tak působí, tak ti to dáme vědět dřív.“

„Tak to vysypte! Chceme...“

„Pojďte dál. Takovou novinku nebudeme probírat na prahu domu a  vůbec chce to zapít.. Patrik asi nic, že.“

„Děkuji dám si vodu,“ pyšně pronese Patrik.

„Netušil jsem, že už můžeš!“ obdivně i radostně pronese Tosi.

„Měl jsi pravdu. Je to takové .. neidentifikovatelné.“

„Tak to dnes bude dvojitá oslava.“

„Trojitá. Mohu už pít.“ Tostig má radost. Konečně si dá něco ze svého bohatého vinného sklepu.

„Hned tu budu,“ prohodí Jekatěrina a zmizí v hloubi domu.

„To je dobrá zpráva. Musíš mně k sobě pozvat a vyzkoušíme něco z tvého skvělé zásobeného vinného sklepa. Nechápu čím jsi očaroval Francoise, že ti posílá své nejlepší víno.“ Alex ho radostně obejme kolem ramen. Že já balvan nemlčel. Bude muset víno přestěhovat někam jinam.

„Francoise?“ otáže se uvnitř domu Patrik. Zajímá ho každá zmínka o Tosim a Alex občas poví něco pěkného.

„Francoise je vinař ve Francii. Co vím tak je to jediný upír, který se nikdy nehnul ze své půdy. Ten jeho sklep je čarovný a každý touží mít ho za přítele. Jenže je to starý nepřátelský morous. Jediný kdo dostává od něho láhve, je tady Tostig a k tomu je nemůže vypít.

„Možná právě proto?“ podotkne Patrik  a sedne si do křesla co nejdál od Tosiho. Jak sedí blízkého něho má nějak zkreslený úsudek. Tostig se zamračí, když vidí Patrika sedat kilometr daleko a ne jen trochu dál na křeslo.

„Vy dva jste se pohádali?“ otáže se Jekatěrina, která se vrátila z ložnice. Alex stojí u baru a nalévá do sklenek pití. Pokojem se rozlije vůně koňaku.

„My?“ podiví se Tosi.

„Ne!“ jednoznačně prohlásí Patrik. Jekatěrina pohlédne nejdřív na Tosiho a pak na Patrika.

„Ale ano. Jenže to co vám chci říct... děkuji miláčku.“

Alex k ní přistoupí a dá ji polibek. Patrik se zadívá na strop a říká si jestli by si pro tu vodu neměl dojít sám. Vypadá to, že dnes tu bude sedět na sucho. Jekatěrina se posadí do křesla a Alex k ní na opěradlo.

„Tak tady Patrik nadhodil zajímavou věc. Znáš Francoise, vinaře.“

„Kdo ho nezná? Jediný upír, který nebyl dál než v Paříži a to se ještě musí chystat přehlídka vín. Co je s ním?“

„No Patrik nadhodil, že Tostigovi posílá své víno, protože ho nemůže vypít.“

„Logiku to má. Zkusíme to taky? Kde je, Patrik?“

„Asi si došel pro tu vodu,“ prohlásí se zadoustičiněním, trošičku znuděně Tostig a pomalu se napije Napoleona. Konečně taky jednou má navrch on a to jen díky Patrikovi. Je to ušáček, zlatíčko, miláček. Hýčkat ho v náručí na věky věkův.

„To nevadí!“ zasměje se Jekatěrina. „Tak k tomu proč jsme si tě pozvali. Jsi lékář, že.“

„Jen lidi,“ hned se postaví do obrany. Je to tady. Najednou ten osmdesátiletý Napoleon je plný hořkosti. Doma si dá něco jiného.

„Jistě samozřejmě lidi. Čeho jiného, že. Upiří nejsou nemocní.“

„Hm,“ zabručí Tostig a zakrouží skleničkou.

„Jak to, že ne? A co Marius s Marii nebo ta upírka Brandy? Nebylo by dobré mít doktora?“ ozve se trochu rozzlobeně Patrik. Tostig se zájmem zvedne hlavu.

„Výtečný nápad. Proč vlastně nemáme na takové případy někoho kdo by uměl urychlit léčení?“ Možná je to odvede od tématu. Nepravděpodobná úvaha s nejistým výsledkem, pomyslí si Tostig, že by je něco odvedlo od záměru. Možná kdysi dávno byli buldoci.. Chytli někoho a táhli a táhli až se ten dotyčný přetrhl.

„Protože každý upír je sám o sobě léčitelem, proto.“

„Jenže pak by nemusela Brandy odejít a Tosi by nemusel na slunce. Lékář by urychlil její léčbu a její ehm...“

„Raoul.“

„Ano Raoul by nemusel mít nehodu.“ Tostig řičí v duchu nadšením. Poklad je to zlatíčko. Všechno mu odpustí a dá mu nějaký dárek. Co zlatá naušnice s drahokamem? Slušela by mu nebo tetování, které by viděl jen on? Nebo něco lepšího? Tohle si musí zapsat do paměti.

„No to je pravda,“ neochotně podotkne Alex.

„Hloupost. Jak tohle můžeš říct?“

„Nemuseli bychom žádat Tostiga.“ Jekatěrina se zamračí.

„Nechcete ho zas někam poslat, že ne. Ne na světlo. Odmítám!“

„Ale ne. Jde o něco jiného. Čekám dítě!“ vyhrkne Jekatěrina a zrudne.

„Co?“ vykřikne Patrika sklouzne k jejímu břichu. „Tostigu ty za to můžeš?“

„Já?“ stačí sotva říct, když Patrik k němu přiskočí a bouchne ho do hrudi pěstí.

„Ty tyty jak jsi to mohl udělat? Dítě. Já... odcházím k mamince a vy tři si v klidu můžete žít!“

Jekatěrině to dojde  a začne se smát. Tostig si tře tvář a usmívá se. Tak Patrikovi přece jen na něm záleží. „To dítě není moje, Patriku.“

„Ne?“

„Ne.“

„Tak proč tě tady chce mít?“

„Jsem doktor.“

„Aha. Ty budeš rodit?“

„Nebudu.“

„Budeš!“ rezolutně se ozve Jekatěrina.

„Nebudu!“

„Ale budeš.“

„A jak chceš mně k tomu donutit?“

„To nevím. Na něco přijdu.“

„To myslí vážně?“ nejistě se optá Patrik, který je oba střídavě pozoruje. Sedne si vedle Tosiho. „Jak mohou mít upiří děti? Vím, že jsi mi to říkal, ale ona je hubená! A omlouvám se. Musel jsem být ehm...duchem někde jinde.“

„Jsem ve třetím měsící. Máš čas se na to připravit.“

„A kde asi jako? Máme mít doktory. Nejsem doktor. Jsem popravčí, soudce, jsem všechno co si zamanete kromě doktora.“

„Jenže při porodu pomáháš. Viděla jsem tě!“

„Jenže to nejsou upiří.“

„Je to dítě. Bude to stejné.“

„A to tvrdí jako kdo?“ nedá se Tostig.

„Ty to zjistiš a porodíš.“

„Tak si jeď do Paříže. Elizabeth to určitě ví.“

„Nemohu cestovat.“

„Ee?“ vyrazí ze sebe Tostig a pak k ní nasměruje svoji plnou pozornost. Slábne. Její moc je slabší. To znamená...

„Co se divíš? Dítě všechno ze mně vysává. Jenže moc jsme si ho přáli. Nemůžeme se odtud hnout, ale jedno víme. An...“

„Ani nápad. Odmítám k němu jet.“

„Proč? Byl tvým učitelem a milencem, nebo ne? Pomůže ti.“

„Cože?“ zvolá Patrik.

„Před sedmisty lety. Od té doby ne. Má sladkou dokonalou Florian. Odmítám,“ chladně odmítne Tosi.

„Pak použijeme předvolání.“ Tostig se nadechne a pak doslova vypustí páru.

„Tak jo. Tohle bude poslední co pro vás dělám. Stěhuji se pak. Co nejdál z Finska. Asi si vyberu Japonsko. Patriku líbí se ti Japonsko? Nemám rád vyhrožování!“

„Nikdy jsem tam nebyl,“ hlesne šokovaný Patrik. Jenže co sis myslel, řekne si, že Tosi nikdy nic s nikým neměl? Jenže co když mu opět podlehne a opustí mně? Ankheton je asi egypťán a to znamená hodně starý. Jsem mladší. Hezčí. A lepší pro Tosiho. Neopustí mně, si v duchu nepřítomně říká. Nedovolím mu to.

„Tostigu, přece se hned nemusíš stěhovat na druhý konec země.“

„Popravdě už jsem tu moc dlouho a rád bych měl konečně trochu klidu.“ Možná v Japonsku to nebude tak živé jako tady. Tam by mohli být upiří trochu víc disciplinovaní než tady. A to ještě neměl líbánky s Patrikem! Takové horké prameny jen pro ně dva, přesně co oba dva potřebujou. Být spolu, poznat se lépe...

„Tostigu?“

„Dobře vždyť jsem to už jednou řekl, že tam za nima zajdu.“ Jekatěrina se podívá po Alexovi.

„Byli bychom neradi, kdybys nás opustil, zvlášť  když se to malé narodí.“

„Je mi to jedno. Ať si tady klidně to shoří.“

„A co Patrikova škola?“

„Patriku?“ Ten odloží sklenici.

„Pokud budeš chtít odejít, odejdu s tebou.“

„Děkujeme za pozvání a teď mně omluvte. Musím se přichystat na cestu.“ Zvedne se a Patrik s ním. Nedopitou skleničku odloží na skleněný stolek před sebou. Krásná miska, pomysli si ještě a jde pryč. Právě má jich obou plné zuby.

„Tostigu!“ ten se za hostitely neotočí a sundá Patrikovi kabát. Pomůže mu do něj a otevře dveře. Zadívá se na hvězdy. Dřív byli blíž. Člověk měl pocit, že na něho obloha spadne a věřili, že Země je placatá a velká. Teď se mi naopak zdá, že je přilíš malá.

„Mohu?“

„Rád. Miluji to,“ přizná Patrik a zvedne k němu oči. „Naštval ses.“

„Ano. Nechci to udělat, ale asi budu muset. Víš, ten tvůj nápad s doktorem je skvělá věc. Až budu u Ankhetona zkusím mu to nadhodit. Možná někdo mezi náma existuje kdo rád léčí.“

„Byl opravdu tvým milencem?“

„Ano. Jenže to bylo strašně dávno tomu a pak přišla Florian se svou bělostnou krásou. Pokud vím má dnes už dvě děti. Tohle je už dávno za námi. Ani nevím kdy jsem ho viděl naposled. Prakticky nepůjdu za ním, ale za jeho ženou. Možná něco poradí a možná mně pošle do pekla. Obojí je u ni možné. Jsme doma. Jsem z těch návštěv vyčerpán.“

„Nesnášíš je,“ dojde Patrikovi.

„Nooo,“ protáhne. „Nemusím je, obzvlášť pokud se jedná o delikátní věci jako například oznámit rodičům svého ušáčka, že ho zbožňuji. Myslíš, že by se spíš obměkčili, kdybych jim to řekl?“ žertovně nadzvedne obočí.

„No nevím, ale myslím, že ta láhev Burgundského, otce trochu lépe naladí. Dáme jim trochu času, i když mně mamka překvapila. Vsadím se, že ví o všech mých hříšcích.“

„Tak to doufám, že se nedívá v noci do naší ložnice.“

„To ne a fakt mně zbožňuješ?“

„Divoce, ale dnes nic nebude. Doma. Nechce se mi nikam!“

„Nechoď.“

„Ariadne z Předvolání skoro zešílela. Povídala něco a kapkách padajících na hlavu. Jelikož jsem se důvěrně seznámil s praktikami inkvizice tak si dovedu představit o co šlo.“

„Tolik bych toho chtěl o tobě vědět.“

„Kdybych ti to řekl všechno najednou, co bych asi vyprávěl ty další staletí, které máme před sebou?“

„Nevím. Milovali bychom se?“ Patrika trochu udiví jak to lehce řekl.

„Hm, dnes máš samé dobré nápady. S tím doktorem, nezapomenu na jejich nevěřícné obličeje. Už nikdo po staletí se nepokusil s tím nic udělat. A teď si dáš vodu a já si sejdu do sklepa pro jedno víno.“

„Fakt posílá jen tobě to víno?“

„Ostatním účtuje nekřesťanské částky. Jenže je nejlepší.“ Sejde do sklepa a Patrik osamí. Shoulí se do pohodlného křesla ani si nerozsvítí. Vinař co nikde nebyl. Jekatěrina, která nosí dítě. Stárnou upiří nebo ne? Den co den tolik nových věcí, tolik dalších otázek a skoro všechny bez odpovědí. Jenže Tosi má pravdu. O čem by si pak povídali, kdyby si řekli všechno najednou. Ale je rád, že to řekl rodičům. Otec i matka ho překvapili. Bylo divné nést otce do ložnice. Nikdy to nezažil. Dřív ho otec nosil do jeho pokoje a někdy ho uložil i četl a teď to bylo opačně a mamka jak to klidně přijala. Věřil, že to pochopí, ale stejně někde hluboko uvnitř sebe  se bál, že to nepřijmou. Oddechl si, že to už vědí. Tedy, ale Tosi byl rozzlobený. Nikdy nechce zažít aby byl na něho rozzlobený. Myslel si, že je tam málem roztrhne na kusy. Zas na druhou stranu rád cestuje a Japonsko by nemusela být špatná země. Jak se to říká, země sushi, samurajů, geishi a elektroniky. Nebo něco takového. Je zvláštní, že Tosi se stěhuje. Kde asi všude byl? Zná někoho v Japonsku a co ten Ankheton? Nelíbí se mu. Dřív něco měli spolu. Co když se ten vztah obnoví?

„Proč sedíš po tmě?“ přeruší Patrikovy chaotické myšlenky Tosi.

„Nechtělo se mi rozsvícet, a pak přemýšlel jsem.“

„O čem?“

„O dnešním dnu.“ Tostig se usadí do křesla a zahledí se na shoulenou postavu Patrika.

„Byl zvláštní, to ano. Patriku já počkám až budeš chtít sám mluvit o tom a koupím si pyžamo a...“ výkřik Ne ho překvapí a odmlčí se. Neví jak na odmítnutí reagovat. Patrik sedí rovně jako svíčka mračí se.

„Myslel jsem, že to chceš,“ jemně namítne.

„Já ne, mám.. mám rád tvoje tělo a nemusíš nosit nic. Uvidíš, já si zvyknu taky nic nenosit. Jen jen...“ Tostig vstane a přijde k němu. Skloní hlavu a políbí ho. Patrik ucítí chuť vína a pod tím Tosiho. Zasténá. Ovine mu ruce kolem krku.

„Nic neříkej. Máš času kolik chceš a jednou mi to řekneš.“ Patrik se nechá z křesla vzít do náruče. Na stolku osamí sklenička s vínem barvy jiskřivých rubínů.

Cesta

Konec