Shounen - ai povídky

Světlo temnoty

Prosba

„Patriku, Tostigu, vítejte u nás doma!“ zvolá rozjařeně Jekatěrina. Má na sobě dlouhé svůdné modré šaty, které podtrhují její tmavoplavé vlasy a tmavomodré oči. Patrik si ji prohlédne. Uvědomí si  jak je krásná. Nádhernější bytost snad neviděl. Povzdechne si a napřáhne ruku s kytici růžových gerber.

„Pro vás.“

„Děkuji. Tak milé. Spíš my bychom se měli omluvit a poděkovat za záchranu života.“

„Už jsi v pořádku?“ optá se Tostig.

„Jistě a nestůjte ve dveřích.“ Tostig s Patrikem vejdou do domu. V předsíní se zujou.    „Alexandře, prosím vodu.“ Ten vezme od ní kytici a odejde. Tostig s Patrikem zaslechnou zvuk tekoucí vody. „Prosím, pojďte dál.“ Vede je do skvostně zařízeného obývacího pokoje. Je velký a luxusní se starými věcmi posbíranými po různých koutech světa a dob.Usadí se na velkou pohodlnou pohovku a Jekatěrina do pohodlného křesla.

„Něco k pití?“ optá se Alexandr.

„Pro mně jen vodu. Alkohol pořád jsem nezvládl,“ řekne trochu kysele Tostig. „ A Patrik ještě nezvládá skoro nic.“

„Vůbec nic? Ani v ložnici?“ uculí se Alexandr a koutky úst mu cukají smíchem.

„Alexandře!“ zvolá Jekatěrina, ale je vidět, že se taky baví.

„Tosi si nestěžuje!“ odpoví trochu prkenně Patrik a  Tostig se začervená. Už jsou to dva týdny a on si na to ještě nezvykl. Takhle si z nich budou dělat legraci ještě nějaké to století.

Jekatěrina s Alexandrem vybuchnou smíchy.

„Jsme rádi. Chceme vám poděkovat...“

„Nechte toho. Jen mi je líto Realie,“ řekne tlumeně Tostig a sevře skleničku v rukou. Povzdechne si.

„Ano, je to smutné, když jeden z partnerů zešílí. Nechtěla bych to zažít.“ Všichni se rozpačitě odmlčí. „Tostigu víš, proč jsme si tě zavolali?“

„Nevím,“ popravdě přizná Tostig. Láme si s tím už nějakou dobu hlavu. Přesně řečeno od té doby co přiletěl ten zatracený havran Alexe.

„Líbááánky!“ protáhne usměvavě, ale i vážně Alex. Jekatěrina na to nereaguje.

„Máme velkou prosbu. Nevím jak to říct, je to tak nezvykle, ale nevíme co dělat. Sakra!“ zavrčí a její oči se rozhoří.

„Víš, že ji splním.“

„Chtěli bychom, abys někoho navštivil. Jednu upírku. Jmenuje se Brandy.“ Patrik se mimoděk usměje a pak jeho úsměv zvadne. Ti dva se u toho tak vážně tváří. Cítí, aniž se na Tosiho podívá, že i on je vážný. „Známe ji dlouho a nechtěli bychom to po tobě, kdybychom znali jiné východisko. Prosím.“

„Co chce po mně? Co je to, co vy nejstarší nemůžete splnit?“

„Ona...“

„Ne Trin.“ Alex ji jemně sevře ruku a Jekatěrina přikývne.

„Bude lepší, když tě o to požádá sama. Navštívíš ji?“ Tostig si povzdechne. Bude muset. Tahle prosba je dost neobvykla. Je zvláštní a  to hodně. Nejstarší ho často nežádají o služby. Mají větší sílu než on.

„Navštívím a adresa?“ Jekatěrina se váhávě usměje a zadívá se na Alexe.

„Děkujeme. Napíšu ti ji.“ Tostig pozoruje jak jsou rádi z jeho slibu a jak jsou zničeho nic uvolněnější. „Tak jak vám to jde? Naučil se Patrik už zákony?“

„Jistěže.“

„Umím skoro všechno a Tosi je vynikající učitel,“ pochlubí se Patrik a něžně se zadívá na Tosiho. Alexovi se zableskne v očích.

„Nikdy jsem neslyšel, že by to v ložnici nezvládl!“

„Tak to není. On on... mně vykládá zákony a ...“ cítí jak rudne a vnímá jak Tostig je pobavený. „Nezvyknu si na to,“ řekne nešťastně.

„Ale ano. Tosi záleží nám na tom. Půjdeš tam brzy?“ Tostig přimhouří oči. Proč po něm to chtějí a hlavně proč tolik naléhají. Nezná žádnou Brandy a nevzpomíná si, že by o ni někdy slyšel anebo ano a už zapomněl. Na tohle je docela lajdák a jména mu většinou jdou jedním uchem sem a druhým tam.

„...tvoji rodiče.“

„Co?“ vyhrkne Tostig.

„Nic jen, že byli navštívit moje rodiče,“ trochu ztuhle mu oznámí Patrik. Zakroutí krkem. Má pocit, že mu chybí vzduch.  

„A jak to dopadlo?“

„Výborně. Jsou moc milí a na to co se stalo Patrikovi velmi rozumní. Ani se moc nedivili, když jsme tam přišli v čtyři hodiny ráno.“

„V tu hodinu většina lidi má půlnoc a spí,“ suše pronese Tostig.

„Oh to je nám líto. Trochu jsme se pozapomněli. Prosím, vyřiď naše omluvy tvým rodičům nebo raději dojdeme tam někdy zvečera a omluvíme se. Byli moc milí a tvoje maminka úžasně vaří, že ano Alexi.“

„To jistě. Tostigu byl tam nedaleko tvůj vlk.“ Patrik zpozorní a Tostig zrudne. Nejraději by Alexe odstřelil.

„Asi se jen tak toulal.“ Alex pochybovačně nadzvedne obočí.

„Tosi?“ tichým hlasem s podtónem výhrůžky se ozve Patrik.

„Pak ti všechno vysvětlím. Děkujeme, že jsme mohli přijít a raději půjdeme. To víte líbáánky.“ Spíš cítí ve vzduchu bouři. Vypadnou dřív než se Jekatěrina s Alexandrem vzpamatuji.

„Řekl jsem snad něco?“ udiveně se optá Alex Trin.

„Naprosto nic. Jsem trochu unavená, ale Brandy mi dělá starost. Měla bych se za ni zajít podívat.“

„Zajdu tam. Nech to na mně.“

„Jsi poklad,“ políbí ho na tvář a odejde do ložnice. Alexandr se za ni zachmuřeně dívá. Bojí se o ni.

„Vlku!“ zvolá Patrik v Tosiho náručí před domem.

„Poslouchá jen mně.“

„Tak ho zavolej.“ Tostig stojí přede dveřmi a pomalu ho spouští podél těla. Miluje jak jeho tělo s k němu tiskne, jak ho cítí.

„Půjdeme dovnitř nebo chceš aby nás všichni slyšeli?“

„Nikdo tu nebydlí kromě nás, takže...“ zaťuká špičkou boty. Tostig ho rychle obejme a přisaje na krk. Patrik blaženě zavře oči. Miluje jeho žhavé polibky a na krk jsou obzvlášť úžasné a pak ještě dole a vůbec je to skvostné. Už se nemilovali hodně dlouho a dnes cítí, že by mohli. Vklouzne rukou pod Tosiho polodlouhé vlasy a laská citlivé místečko. Ví, že tam má citlivou zónu a  kromě toho místa jsou to i vlasy. Rád mu dává hlavu do klína, čte si knížku a on ho víská. Říká, že je to nejerotičtější co existuje. Není si tím jistý, protože vždy po určité době odspěchá do koupelny a pak se vrací mokrý. I když vždy mu ta sprcha trvá. Někdy by rád, aby měli spolu už první sex za sebou. Možná by tak nereagoval na poznámky ostatních upírů o jejich svatební noci a o tom co se všechno dá dělat v ložnici. Některé věci jsou až odpudivé a některé naopak.

Od té doby co zjistili, že je nevinný  a tu vraždu nespáchal, se naučil pít krev. Zahladit ranku i vymazat paměť tomu dotyčnému. Nejdřív to dělal pod dohledem Tostiga a pak sám. Nikdy si neuvědomil jakou sebekontrolu musí upíří mít. Ovládat nejen své touhy, ale i tělo. Možná proto vítají tolik války, kdy mohou se přestat kontrolovat a začíná chápat proč vznikl Tostig a jemu podobní. Nikdy se neptal kolik jich je. Má pocit, že mu to Tosi řekne sám až přijde čas.

I když má pocit, že jeho ovládání je na pokraji sil. Každou chvílí má pocit, že vybuchne. Přesně jako teď, ale vždy nakonec skončí svázáný jako kuře, chvilku se vzteká a pak se poddá laskání a vyčerpavájícímu orgasmu. Nechápe proč tohle Tosi dělá. Jenže v jeho náručí zapomíná na všechno kromě své neukojené touhy.

„Tosi já...“ zavře oči. Nechce prosit a přitom to doslova křičí. Vnímá jak Tosi ztuhl a přestal ho líbat. Lehounce ho hladí a váhá.

„Bojím se,“ nakonec rozpačitě přizná a pustí ho. Ví, v jakém stavu je Patrik i on, a toho se bojí. Bojí se, že mu ubliží. Že nakonec skončí jako divoká zvířata ve vyčerpávajícím maratónu sexu, krví a neví čeho ještě. Jenže jejich touha se zvětšuje ode dni k dalším dnům a za chvilku bude nezvladatelná.

„Zemřít už nemohu,“ prohlásí klidně Patrik a obejme ho. „Jen se už nechci červenat.“ Má pocit, že je rudý až za ušima.

„Pak musíme s tím něco udělat.“ Vezme ho do náruče a jde do ložnice. „Poprvé by to mělo být v ložnici.“ Patrik se usmívá. „Chci, aby to bylo kouzelné,“ zadumčivě pronáší dál. „Chci, abych na to vzpomínal ještě po staletí. Taky se to nesmí uspěchat,“ pokračuje dál a v klidu ho nese chodbou. Rukou zašmátrá a otevře dveře do světlé ložnice. „Nesmím ti ubližít a já nevím co dělat!“ Patrik s rukou na druhém knoflíčku Tosiho košile ztrne.

„Jak nevíš?“ Nemůže tomu uvěřit, vždyť ho laskal takovým způsobem, že kdyby to bylo krapet víc tak umře rozkoší. Těšil se na to a najednou touha je pryč.

„Já vím, nemyslí si, že nevím jak na to, jenže ty.. ty.. ty nejsi jako ostatní!“ Opatrně ho položí na postel jako by byl ze skla.

Patrik má pocit, že vzlétné k nebesům a zároveň se brodí bahnem. Tohle naprosto nechápe. Jak se může vznášet štěstím i frustrací. Jak létat a zároveň doslova rýt podlahu. Cítít se jak na vrcholku hory a pod ní. Mimoděk zašmátrá kolem sebe a hodí polštář.

„Ty blbče!“ zařve. Tostig ztuhne. „Ty idiote. Jsi prostě pitomec! Nikdo mi nic hezčího neřekl. Nikdy. Nikdy!“  Tostig s polštářem v ruce přešlápne z nohy na nohu. Neví,  co si z toho má vybrat. Je pitomec nebo není?

„Takže..“ nesměle k němu přikročí.

„Jdu se umýt a přemýšlej o své nebetyčné hlouposti, ano. A až dojdeš k něčemu rozumnému najdeš mně v obývacím pokoji!“ pronese Patrik, pečlivě si upraví oblečení a hbitě uteče. Ví, že by ho Tosi chytil raz dva, ale ví, taky, že to neudělá. Cestou do koupelny si zpívá. Je to blázínek. Krásný hloupý blázínek a on ho miluje čím dál víc a patří mu. Vejde do koupelny a pohlédne do zrcadla.

Dnes mu všechny pověry připadají tak hloupé. Jako, že upíra nemůžeš vidět v zrcadle. On každé ráno se do něho dívá. A Jekatěrinu viděl v zrcadle. Tosi mu povídal o některých fámách a skvěle se u toho bavili. Smáli se až se popadali za břicho. Bylo to krásné. Celý jeho život se změnil s příchodem Tosiho. Jako by ožil a nebyl mrtvý.

Svlékné se a stoupne si pod sprchu. Otočí kohoutkem. Je nastavený stále na stejnou teplotu, i když Tosi to občas mění. Znovu je udivený tím kontrastem smyslů. Necitelní a na druhou stranu tak citliví. Jednou se na to optal Tosiho. Pokrčil rameny. Prý to vědí První z upírů. Neptal se dál.

Pamatuje si jeho varování, aby se neptal na minulost. Rád by věděl kde Tosi všude byl  a co zažil, ale když pohlédne do jeho tmavých očí a vidí tam bolest, nechce se ptát. Všechno co četl, tak se soustřeďovalo na to jak upíří žiji minulosti, ale ti co poznal, žiji budoucnosti.

Kontrast. Důkladně se namydlí a přidá na intezitě sprchy. Zavře oči, nastaví tvář a nechá na sebe vodu dopadat vší sílou.

„Rozhodl jsem se,“ uslyší jasně Patrik a ucítí Tosiho ruce na ramenou. Otočí ho a jemně popostrčí ke zdi.

„Tosi?“ Neví jak dál. Je pohlcený černým toužebným ohněm v Tosiho očích. Tostig se líně usměje.

„Chceš mně stejně jako já tebe?“ rukou vklouzne mezi jeho nohy a naznačí, že je má roztáhnout. Patrik udělá krok stranou. Najednou vnímá Tosiho tak nezvykle.

„Chci,“ a tiše vyjekne jak do něho pronikne Tosiho prst a vzápětí druhý. Zdvihne nohu a obtočí mu bok, aby měl Tosi lepší přístup. Celou váhou se opírá o kachličky. Zavře oči.

„Otevři je,“ uslyší zašeptání a pak bolest. Vypne se jak do něho pronikne a nadzvedne. Obtočí nohy kolem něho a chytne ho kolem krku. Zatne nehty do zad a nechává se spouštět na Tosiho úd. Zaslechne zasténí a pak mu přejede jazykem krk. Na vše zapomene a kousne ho. Tosi tiše vykřikne a pak se jazykem dotkne stejného místa jako Patrik jeho krku. Vystrčí hadí jazyk a vbodne. Bože ta slast a všechno se ztratí v bolestivé rozkoši i slasti.

Zapomene na sex a podlehne té moci chutnat Patrika. Ovládne se a přestane pít. Miluje to a pak Patrika nadzvihne a přirazí. Patrik saje ještě Tosiho krev a divoce mu rukama přejiždí po zádech. Nevnímá, jak se krev mísí s vodou. Tosi opět se přisaje k jeho pokožce a krví.

Poslední příraz a oba mají pocit, že se rozsypou na malé částečky. Ztrnou v čase a prostoru s ústy přitisknutými k životodárné krvi a těly zaseknutými v sobě. Neslyší, nevnímají nic jen své vyvrcholení. Tostig klesne s Patrikem na podlahu a oddechuje. Nikdy by nevěřil, že je to možné. Něco tak doslova poživačného. Byl jak v extázi. Naplněný a přitom prázdný. Lenivě jazykem olízne ranku. Hladí ho a vůbec se mu nechce, aby z něho vystoupil. Uvelebí se na podlaze, tak aby měl Patrik pohodlí. Je mu tak dobře, že by možná usnul nebýt pár věcí, jako například to, že ho pořád v sobě cítí a klidně by mohl pokračovat.  

„Spokojený?“

Patrik zavrčí. Vůbec se mu nechce pustit Tosiho z náruče a ze sebe. Ne teď po tomto milování. Nebo spíš Tosi ho nechce pustit? „Možná.“

Tostig se zamračí. Jak možná?

„Možná bys mně mohl vzít do ložnice a ukázat nějaké další triky co ovládají jenom upiří?“ jemně mu olízne rty a políbí ho. Tostig se začně smát.

„Triky?“

„Jistě. Jako například jak se to dá jinak dělat. Nebo jen takhle? Možná kdybych ležel na boku nebo na zádech a chtěl bych tě ochutnat stejně jako ty mně.“ Začne se rozpomínat na ty všechny rady od ostatních upírů. Pohladí ho po hrudi, prstem přejede bradavku a zamne ji. Tostig zasykne slasti a pak ucítí záda. Pracně vytočí hlavu. Koutkem oka zahlédne škrábance. Patrik ho docela pěkně zřidíl a pokud to půjde takhle dál, začnou slýchavat úplně jiné poznámky na téma  sexuální domácí život v rodině Tostiga. Brrr hrůzná představa. Aby pak nevylezl z domu.

„Je tu s tebou kouzelně, ale stísněně Patriku. Možná lepší nápad je ta postel,“ pohladí ho a strčí do něho prstem naznačujíc, že se má z něho zvednout. Patrik vstane a zasykne. Proč má upír zrovna tenhle pocit? „Otoč se.“

„Proč?“

„Neptej se a otoč.“ Patrik se otočí a najednou cíti jak ho Tosi líže. Otočí hlavu dozadu a rychle se odvrátí zpět. „Už tě to nebude pálit, ale svaly asi budeš cítit,“ podotkne a obejme ho. Nechá na ně ještě chvilku dopadat vodu. „Trochu jsem tě při vstupu poranil, tak jsem to zahojil.“ Klidně a beze studu mu říká.

„Líbilo se mi to,“ řekne tlumeně Patrik. „To co jsi teď udělal. Možná víc než to předtím.“ Otočí se k němu. „Uděláme to aspoň jednou pomalu a něžně?“ Zrozpačiti. Vždyť to dělali jenom jednou. Pořád si nezvykl tak otevřeně bavit o tom co chce. „Víš, laskání a líbání a ...“ umlčí ho prst na rtech.

„Vyzkoušíme to hned teď.“ Tosi zavře vodu a vezme Patrika do náruče. Ani neotře sebe nebo Patrika a nese ho do  ložnice, kde ho položí na postel. „Pomalu a něžně.“ Lehne si vedle něho a odhrne mu pramínek neposlušných vlasů. Patrik se pod jeho pohledem zachvěje a protáhne. Přimhouří oči. Je spokojený. Konečně se snad přestane červenat.

„Dobré ráno.“ Patrik ucítí rty na svých a zkušeně oplatí polibek. Otevře oči a překvapeně zírá na Tostiga, který sedí u něho nahý a vážně ho pozoruje.

„Stalo se něco?“ snaží se chovat stejně nenuceně jako Tosi. Vezme polštář a podloží si jím záda.  „Je snad na mně něco divného?“

„Jsi rozkošný a nejraději bych zůstal přislovečných tři dny a tři noci s tebou a jen se miloval a procvičil si všechno co jsem ti ukázal  a pár dalších, které neukázal.“

„Tak proč to neuděláme?“ Kdepak červenat se budu vždycky, když si vzpomene na noc a kdyby tu zůstali, co by asi spolu prováděli. Ta noc byla k zbláznění a Tosi mu nedal vydechnout.

„Musím splnit prosbu Jekatěriny a Alexandra a to nejen proto, že jsou nejstarším párem ve městě.“ Odmlčí se a půvabně se zvedne. „Otevřeně, nechce se mi jít za tou upírkou, Patriku.“

Patrik ho překvapeně pozoruje. Tosi i on se nijak nevyhýbal ostatním upírům. „Tak tam nechoď. Nutit tě nemohou.“ Odhodí pokrývku a vstane. Zaúpí a zakleje současně. Tostig se začne smát. I on má trochu problémy se svaly, jak dlouhou dobu nikoho neměl, ale Patrik musí doslova trpět.

Tostig zavrtí hlavou. „Musím. Jestli chceš nechoď a pak je nevyšší čas začít chodit do školy.“ Patrik se zašklebí.

„A na co?“

„Jak na co? Nezlob mně a pomysli na rodiče a vůbec nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit. V slunečních dnech samozřejmě musíš dávat pozor a nebudeš chodit, ale jestli nepůjdeš do ní tak .. tak...“ neví jak dal. Zakaboní se.

„Tak co?“ drze k němu se nakloní. „Nařežeš mně?“ a vystrčí zadek. Tostig si povzdechne. To by mu neudělal, ale..

„Kdepak,“ a pohladí ho po vystrčeném pozadí. „Přestaneme spolu spát.“  Patrik vytřeští oči. Po téhle noci by nerad spal sám.

„Dobře začnu tam chodit.“ Tostig  se úlevně usměje. „Pokud mně vyzvedneš ze školy.“

„Proč?“ Nechápe tomu. Proč chce, aby tam byl? To chce, aby všichni viděli, že má přítele?

„Protože mi tě budou všichni závidět a učitelky... au...“ vyjekne jak mu na zadek dopadne ruka a štípne ho to. „Hele mně tam bolí a jsem hájená zvěř, když mně něco bolí! Tak nemusíš pro mně přicházet.“ Chtěl by se Tosim pochlubit před ostatníma. Když už je upír tak to, že chodí s chlapem je úplná maličkost. Jenže co rodiče? Ještě jim to neřekl. Možná má pravdu a nejdřív to řekne rodičům. Přece jen by to měli vědět první. Zblázní se. Určitě.

„Pokud nebudu v práci, vyzvednu tě Patriku a teď už musím tam jít.“ Patrik se zastaví. Potřebuje sprchu.

„Tosi jdu s tebou. Prosím.“ Tostig se zadívá do jeho štěněčího pohledu a přikývne. Jestli se nezatvrdí bude s ním Patrik mávat jak se mu zachce. I když popravdě zas tak špatná myšlenka to není. Usmívá se ještě při snídaní, kterou si dopřeje.

„Tosi, kdy se naučím jíst?“ uslyší za sebou.

„Nejdřív musíš získat větší moc, zkušenosti. Všechno se učíš postupně. Já například mizerně... no nesnáším alkohol, ale pomaličku pracuji na tom, abych si ho mohl dopřát. Miluji víno.

„A jak zjistím, že mohu jíst nebo pít?“

„No jak bych to popsal?“ Tostig si rozpačitě prohrábne ve vlasech. „Nevím jak to je u ostatních upírů, ale já sbírám síly a pak najednou vím, že to mohu udělat.“

„To jsi mi řekl hodně. Závidím ti,“ a upřeně zírá na jídlo před Tosim. V puse se mu sbíhají sliny. Tak moc by chtěl jíst. Ochutnat ten mizerný chléb. Až když ztratil možnost jíst, začal si toho vážit.

„Promiň mi to a půjdeme.“ Patrik se ještě obrátí k nedojedenému chlebu. Co kdyby to...

„Ani na to nepomyslí. Víš, co se stalo posledně se sluncem.“ Patrik se otřese. Ještě má v živé paměti tu šílenou bolest od slunečního svitu.

„Tak jsme tu. Je dobře, že je zima. Co si tak vyrazit na lyže, až budete mít prázdniny?“ Patrik otevře ústa a pak zavolá.

„Jupííí! To bych rád,“ řekne už klidněji, ale oči mu září. „Nikdy bych si nepomyslel, že, děkuji ti,“ a políbí ho na tvář. Tostig je spokojený. Rád se v jeho radosti vyhřívá.

Vstoupí do domu a zamračí se. Pach krve a něčeho nasládlého. I Patrik se zamračí.

„Prosím pojďte dál!“ uslyší z hloubi domu. Váhávě jdou dál, odkud cítí ten pach a slyší hlas. „To jsi ty Tostigu? Já jsem tak ráda. Moc děkuji, že jsi přišel a ten druhý je Patrik?“  Tostig se zamračí. Ten hlas zná. Bože, už si vzpomíná.

„Brandy já...“ nedopoví a zděsí se. „Co se ti stalo?“ Brandy, nádherná rusovlasá upírka se zelenýma očima leží na lůžku.

„Tostigu, vítej. Jsem ráda, že jsi tady. Prosím, posaďte se. Nemohu se hnout už přes měsíc.“ Patrik stojí u dveří a šokovaně se dívá na dvě zmrzačené nohy a na upírku, která se slabě usmívá. Zřejmě Tosiho zná.  

„Kde je Raoul? Jak to, že tu není?“ Brandy skousne rty a pak odvrátí hlavu. Polkne.

„Už není. Promiň mi to, ale řekla ti Jekatěrina co po tobě chci?“

„Ne.“ Brandy si utře oči rukávem košile.

„Patriku sedni si a omlouvám se, ale měla jsem nehodu a nestihla jsem utéci.“ Patrik váhávě usedne do křesla. Nikdy by si nemyslel, že tohle u upíra uzří. Všichni jsou tak zdraví, tak nádherní a najednou se setkává kdo není v pořádku a trpí. Je ji to vidět v očích jak ji to bolí.

„Brandy jak to že tu není Raoul? Přece jste byli spolu tak dlouho. Co se stalo?“ Brandy sevře pokrývku a zahledí se na ni. Přetáhne si ji přes nohy.  

„Nejspíš zemřel. Počkej vysvětlím hned. Jak vidíš měla jsem nehodu. Uchýlili jsme se sem a já se začala pomalu léčit a regenerovat. Jenže jsem nemohla lovit. Přece víš, jak je krev k tomu důležitá.“ Tostig přikývne. „Občas mi někoho přivedl, ale většinou mně krmil sám. Snažila jsem se rychle uzdravit a opravdu se to dařilo. Jenže s Raoulem to bylo čím dál horší. Musel lovit vícekrát. Víš sám,  jak je to nebezpečné.“ Tostig přikývne. Když ještě krmil Patrika tak musel dvakrát i třikrát chodit ven.

„Vím.“ Vezme ji ruku do své a zahledí se do její tváře srdcovitého tvaru. U kořenu nosu má stále pár pih a je stejně krásná jako před lety. „Jsi stejně krásná, tak proč tu není?“

„Neopustil mně, jestli si to myslíš. Musela se mu stát nehoda. Cítím to uvnitř sebe a nemohu se s ním spojit ani kdybych chtěla. Moje moc je omezená. Prosím mohl bys nějak zjistit co se stalo? Vím určitě, že je mrtvý, ale chci vědět jestli to byla nehoda nebo nebyla.“ Tostig ji nehnutě pozoruje. Cítí, že mu ještě něco tají.

„Brandy, ty po mně chceš ještě něco jiného. Co to je?“

„Vždycky jsi byl vnímavý,“ usměje se křivě a nadechne se. „Chci, abys mně zabil.“

„Cože?“ vykřikne Patrik, který tiše poslouchal a seděl. V šoku vyskočí ze židle až ji převrhne.

„Patriku sedni si a hned!“ Patrik poslušně sedne. Má pocit, že Tostig něco takového tušil. Jenže jak to mohl vědět, proč tady je?

„Tostigu, prosím.“ Brandy dá do toho všechny emoce, ale nějak ví, že to neudělá.

„Zjistím ti, co se stalo Raoulovi.“

„A ta druhá prosba?“ Tostig vstane a odchází. Patrik zmateně za nim. Ještě se ohlédne po té upírce tak nádherné a přece nemohoucí.

„Tosi co chceš dělat?“

„Nevím, sakra. Nejspíš se mu stala nehoda. Byl unavený po tom co z něho Brandy odsávala krev a moc. Víš, Raoul se pro ni vzdal života smrtelníka. Provedla u něho proměnu a on s ní zůstal i potom co jejich pouto se ztratilo. Dokonce ani nikam neodešel, jak se někdy stává. Určitě je mrtvý. Nikdy ji neopouštěl.“

„Dostalo ho světlo?“

„Ano. A teď prosím tě zkus být chvilku ticho.“

„Já jsem vždy ticho,“ zabrumlá, ale poodstoupí. Tostig se usměje a udělá krok do popředí. Rozevře svoji mysl a dál. Nemá to rád a obrní ji proti vpádu. Cítí lehké dotazy ostatních stejně vnímajících lidi. Neodpoví a hledá. Hledá stopu po Raoulovi. V jeho paměti je uložena jeho stopa. Tam slabě září. Zúží pátrání a otočí se směrem kterým zachytil stopu. Nikdo už na něho nedotírá a jen v pozadí matně vnímá mysli nejsilnějších z nich.  Uvědomí si, že jedná z nich je slabší, ale odsune myšlenku.

„Jdeme!“ vyrazí ve stínech podél zdi. Má rád světlo, ale i tak ho trochu oslabuje. Přemítá o prosbě Brandy.

Nemůže to udělat. Nejde to. Proč to po něm chce? Proč, jenže to dobře ví. Každý z nich by to udělal a kdyby mohla chodit, nejspíš by už dávno vyšla na slunce. Jenže ona nemůže chodit ani plazit. Je zeslábla a i kdyby ji někoho přivedl, aby získala krev, tak by to stejně bylo k ničemu. Tělo považuje za prioritu uzdravení. Až pak ten zbytek a kdyby ji uložili k věčnému spánku... copak to jde staletí snít o milovaném? Nevidí východisko. Jedině, že by ji krmil jako Raoul, jenže co Patrik? A pak trvalo by to strašně dlouho, to už ví. Slabě si povzdechne.

„Tosi?“ otáže se úzkostně Patrik. Zneklidňuje ho jak mlčí a kráčí jako stroj. Tostig se zastaví.

„Nevím, co s Brandy. Nevím, Patriku co mám dělat. Chápu ji a na druhé straně přičí se mi splnit její prosbu. Udělal bych to stejně, kdyby se ti něco stalo, nebo mému jinému partnerovi. Realie to taky udělala  a znám další, kteří nemohli žít bez toho s kým byli. Jenže, jsou někteří, kteří žiji sami a stále doufají, že se jejich upíří protějšky reinkarnují. Že najdou znovu ztracenou lásku.“ Nadechne se. „A pak strašně trpí. Ty nohy .. musí ji to nesmírně bolet.“

„Tak jako proměna?“

„Ne. Tolik ne. Bolest z proměny v nás zůstává po celý život, ale tohle je moc.“

„Tosi, mají všichni upíří partnery? Většinu co znám tak někoho mají.“

„Většina z nás ano, ale ne všichni. Ti si pak tedy opravdu dělají co chtějí,“ pousměje se a zvážní. „Nevím, co dělat. Nevím, jak se rozhodnout. Jsme tady. Tady jsem jeho stopu zachytil.“ Udělá krok do zchátralé budovy. Proč tu byl? Vejde dovnitř  a pak si uvědomí, že je s ním Patrik. „Možná by bylo lepší, kdybys zůstal tady.“

„Půjdu s tebou,“ tvrdohlavě namítne a vrazí do zad Tostiga. Nahlédne mu přes rameno. Proč se nehýbe?

Tostig zvedne oči k stropu a k oknu. Takže se pod nim probořila podlaha a on skončil na čtverci kam svítilo slunce. Jak byl unavený nestihl reagovat a světlo ihned začalo ho rozkládat. Klekne si a dotkne se části hmoty a posune ji blíž do světla. Prudké slunce ho zničí úplně. Vstane a odchází.

„To byl...“ nedopoví.

„Ano. To byl Raoul. Spadl a světlo ho zničilo. Tohle zbyde z upíra, když se ho dotkne světlo. Jiné účinky má slunce. Viděl jsi Realii. Odcházíme se sluncem na druhou stranu. Čekají nás tam, vím to. Určitě. Splním přání Brandy,“ rozhodne se. Patrik drží Tosiho v objetí a konejší jeho mysl i tělo. „Viděl jsem v Realině tváři bolest a pak očekávání a nakonec šťastný výraz. Určitě je s ním.“ Polkne slzy. Je tak rád, že má Patrika. Bude ho chránit jako to nejvzácnější  v životě co dostal, pokud přežije prosbu Brandy.

„Musíme jít a připravit se k tomu. Také říct Jekatěrině a Alexandrovi, že jejich prosbu splním. Musí být tam se mnou.“ Patrik přikývne. Tostig se jemně vymaní z jeho náruče. Pohlédne mu do tváře. Tváří se jako vždy i když trochu sutaraně. Zřejmě mu nedošlo co musí udělat. Bude to pro něho lepší. „Chceš cestovat v mém náručí nebo sám?“

„Sám? Mohl bych to vyzkoušet taky, jenže to není tak příjemné.“ Tostig ho vezme do náruče a začne se pohybovat k domovu Jekatěriny s Alexandrem. Je blázen, že tak plýtvá svoji sílou, ale možná je to naposled co ho tak drží. Ne okřikne sám sebe. Ne, zvládne to. Zvládne to. Musí. Poprvé v životě mu na něčem záleží.

Zastaví se před domem nejstaršího páru v městě a vejde dovnitř. Trochu ho překvapí, že nikde nevidí Jekatěrinu.

„Alexandře udělám to, ale pod jednou podmínkou.“

„Jakou?“ optá se obezřetně Alex. „Nemám rád podmínky, to víš a taky nikomu nepodléhám ani je neplním pokud sám nechci!“

„Musíte tam být se mnou.“ Alex zvažuje. „Nechci snad tolik. Je to kvůli Patrikovi.“

„Budeme tam, oba.“ Tostig unaveně přikývne.

„Tak zítra.“ Vyjde ven. Nezaslechne slabé děkuji a smutek v očích. Pohlédne na oblohu. Soumrak. Dnes se nají a pak bude odpočívat. Musí získat tolik síly kolik bude možné. Musí to přežít. Vytáhne mobil a zavolá taxík.

„Proč taxík? Je tak pomalý,“ postěžuje si Patrik.

„Musím získat hodně síly.“ Nechá je odvézt k hlavní třídě kde vysednou.

„Veselý lov,“ políbí ho na rty a odchází. Patrik se zamračí, ale pak vyrazí.

Dnes se mi nechce lovit. Rád bych byl s Patrikem doma a zítra nemusel udělat to co musím. Nechce se mi. Před sebou uvidí mladý pár. Chvilku přemýšlí a nenápadně se rozhlédne. Dva najednou?,ale potřebuje krev a nutně. Co nejvíc. Zahlédne stín. Patriku? Ozve se v myšlenkách. Lehké trhnutí a přistoupí k němu Patrik. Sám sobě vynadá jak je nepozorný, že si nevšiml, že ho sleduje.

„Proč?“

„Bojím se. Jako bys to nebyl ty!“ Tostig přikývne a pak rukou naznačí k dvojici. Přidají ke kroku a zařadí se po boku toho mladého páru.

„Dobrý večer,“ tichounce řeknou svůdným hlasem. Usměji se. „Je nádherný večer a západ slunce byl skvostný. Dlouho jsem takový neviděl.“ Tostig vloží všechnu smyslnost a přitažlivost do svého hlasu.

„Ty teplé barvy s červeni,“ pokračuje Patrik.

„Ano, je krásný večer,“ odpoví zmateně dívka a  nesměle se usměje. Na chvilku ji zarazili ti dva muži, ale jsou tak krásní a její obavy se rozplývají. Všichni čtyři jdou vedle se be a mlčí, zatímco Tostig spřádá pavučinu smyslnosti a důvěryhodnosti. Zatočí do tmavé uličky.

„Dovolíte mi?“otáže se a vezme mládence za ruku. Ten přikývne. „Prosím!“ sám vyhrne rukáv a nabídne mu ruku. Ucítí jazyk jak mu přejede vnější stranu ruky a pak lehké vbodnutí. Zasténá a pak jen nepřítomně zírá před sebe.

Patrik zatím se přitiskne k dívce a jemně ji jazykem přejede po krku. „Jste krásná, slečno.“

„Hannah,“ zašeptá omámeně a stáhne si šálu.

„Krásné jméno,“ a přisaje se. Začne pít. Cítí vzrušení i hlad, který se v něm probudil už před dlouhou dobou. Když nasytí nejhorší hlad, přestane pít a podívá se na Tostiga. Udiví ho, že ještě jí. Jazykem olízne ranku a vymaže paměť na jakékoliv jejich setkání.

„Tosi dost!“ zarazí ho a dotkne se. Ví, že to nemá dělat, ale tentokrát ho to zneklidňuje. Tosi si povzdechne, zahladí ranku a  přejde k dívce. Patrik vytřeští oči. Proč to dělá? Když vidí jak se ji přisaje ke krku a saje dál.

„Tosi! Tosi!“ šeptá. Ten přestane pít.

„Domů. Jděte ihned domů a zavolejte si taxíka. Děkuji.“ Oba se probudí a rozhlédnou se.

„Hannah jsem nějak unavený, nevadí ti, že půjdu domů.“

„Nevadí, protože já jsem vyřízená. Ta hlava a všechno se, se mnou točí.“ Opřou se o sebe. Když se ztratí z uličky, Tostig vytáhne telefon a zavolá taxík. Nasednou do taxíku.

„Tosi proč?“ Tostig ví, na co se ptá.

„Musím být zítra silný. Nech mně chvilku ano.“ Patrik ustaraně přikývne. Tostig se ponoří do spánku a Patrik jim musí zatřást, aby se probudil. Vytáhne ho do ložnice. Ani ho nesvlékné a položí se vedle něho.

„Nastav budík na šest a vzbuď mně. Jakkoliv,“ a usne. Patrik nahmatá budík a natáhne ho. Zajímalo by ho proč ho tu vlastně Tosi má. Nebo možná je na okrasu. Nebo proto, že budík už byl ve vybavení domu. Nebo možná proto, že je v každé lidské rodině? Začne uvažovat proč Tosi má doma takovou zbytečnost. Napadá ho mnoho věcí. Nakonec se k němu víc přitiskne. Začne si uvědomovat, že má strach. Šílený strach a neví proč. Vždyť Tosi jen splní přání Brandy nic víc a pak bude konec. Tak proč má strach? Z čeho? Uvědomuje si, že to někde ví, že je to ukryto v koutku hlavy, ale sám od sebe tu myšlenku zatlačuje do pozadí. Nechce si uvědomit co je na ni tak hrůzného. Ale něco v něm to tuší a chce, aby to věděl a druhé něco mu v tom brání. Neklidně pohladí Tosiho. Očima visí na budíku a sleduje fosforovou ručičku jak se sune pomaličku dopředu.

ZZzz trhne sebou a zasténá. Posadí se. Už zase ten sen. Bolest trhající tělo. Přestane to někdy? Obejme si tělo a třese se. Nesnáší tu noční můru. Pohlédne vedle sebe a jeho oči zněžní. Nejraději by si lehl a díval se do jeho spícího obličeje, ale musí vstát. Začne jim třást, ale má pocit, že spíš by probudil zmrzlý balvan než Tosiho. Vyzkouší všechno a pak vklouzne rukou pod pokrývku a dotkne se jeho přirození. Začne mnout  a rozepínat knoflík a pak vklouzne rukou dovnitř.

„Dobrý nápad Patriku.“

„Že Tosi,“ uculí se, ale ruku nevytáhne. „Jednu rychlovku?“ zatouží a zarazí se. Začíná si uvědomovat, že ho ovládl sex. Teď se nabídl jak nějaká prosti... polkne. Ne a odvrátí se. Tosi na něho klidně hledí.

„Chtěl bych, ale nemohu. Možná později ano.“ Zvedne se. Patrik rychle odtáhne ruku z Tosiho klína.

„Proč ne, Tosi?“ Musí to dokončit. Neví přesně co, ale musí to vědět. „Je to proto, že se nabízím?“ vyhrkne. „Netoužíš po mně?“ Bože je osel. Neví jak dál. Má pocit, že se dusí. Tosi se zachmuří. Na to teď není čas. Musí jít na setkání a zabít Brandy. Brandy, kterou měl rád. Jak to, že si neuvědomil, že je to ona? Přijde k Patrikovi, rozpřáhne se a vrazí mu facku. Patrik se chytne za tvář.

„Jdeme!“ nařidí mu přísně. „Nebo jestli chceš zůstaň. Bude to lepší!“ Odejde z ložnice k šatníku. Vytáhne černý balík a rozevře ho. Pohladí bělostnou látku. Všechno je jak má být. Obleče se.

Patrik se drží za tvář a nemůže tomu uvěřit, že ho Tosi uhodil. Pak si vzpomene na své obavy před usnutím. Musí za nim jít. Nemůže ho nechat tam jít samotného.

„Bylo by lepší, kdybys nechodil,“ řekne tlumeně Tostig s balíkem v náručí. Patrik mlčí. Neví co dělat. Proč ho odmítl? Copak je tak hnusný? Možná by se měl držet zpátky. Chová se jak nadržený býk. Tosimu musí být z něho špatně. Nebo se mýlí?

Nasednou do auta a nadiktuji adresu Brandyina domova. Když zastaví už je tam čeká Jekatěrina s Alexandrem.

„Děk...“ Jekatěrině zmrzne úsměv pod ledovým pohledem Tostiga. Ten místo toho pohlédne k východu.

„Alexandře, za každou cenu ochráníš Patrika. Víš, co máš dělat.“

„Ano.“

„Tosi co se děje?“ vykřikne Patrik, ale je zadržen Alexandrem.

„Nech ho dělat jeho práci, Patriku.“ Patrik si oba upřeně prohliží. Ničemu nechápe. Proč má na něho Alex doohlédnout?

„Brandy?“

„Zjistil jsi to, Tosi?“ otáže se Brandy.

„Ano. Nehoda. Je mi to moc líto. Můžeš se uzdravit. Pomůžeme ti. Nemusíš odcházet.“

„Kdybych mohla odešla bych už dávno. Hned jak se ke mně ten den nevrátil. Víš, že kvůli mně všechno zahodil? I rodinu, všechno jen kvůli mně. Odešel od věcí, osob, které miloval. Tolik mně miloval a já nemohla než oplatit jeho lásku. Nemohla jsem ji odmrštit jako bezvýznamnou věc. Ještě když byl člověkem zkoumala jsem ho, zkoušela jsem ho i podvedla s někým jiným a on stál při mně stejně jako teď. Mohl odejít, zmizet a nevrátit se. On zůstal. Udělal vše, aby se mnou mohl zůstat. A já udělám totéž. Prosím.“

Patrik cítí jak mu slzy kloužou po tvářích. Promiň mi, Tosi. Jsem hlupák. Velký hlupák, který si nevidí ani na špičku nosu. Odpustíš mi to? Pozoruje ho jak si svléká  kabát a bere na sebe podivný bílý oblek z kterého bolí oči. Je soustředěný a vážný. Rukavice a nakonec přes hlavu přehodí kapuci. Je oblečený celý do bílé. Na nikoho se nedívá.

„Připravena?“

„Ano.“ Tostig přistoupí k Brandy a vezme ji do náruče a teprve teď to Patrikovi dojde.

„Neee! Tosi ne!“ zařve a vyskočí. Alexandr ho chytne a zadrží.

„Nech ho jít.“

„Ale slunce je nebezpečné!“ řekne se slzami v očích. „Zabije ho to. Říkal to!“

„Jestli v to věříš, stane se to tak,“ odpoví nemilosrdně Jekatěrina. Vykročí za Tostigem a Brandy. Brandy přimhouří oči jak se bliží k světlu.

„Mám strach.“ Tostig se zastaví.

„Mohu...“

„Běž. Bude to v pořádku. Ta bolest být bez něho je horší než moje zrození.“ Třesoucíma rukama ho obejme kolem krku. Tostig se otočí k Jekatěrině. Požádal by Patrika, ale neví jak by reagoval on a jak Patrik.

„Jekatěrino.“ Ta pochopí, přistoupí k němu a zacloní mu poslední kousek tváře před zničujícím světlem. Tostig se nadechne a vykročí k světlu. Nic nevidí, ale možná je to tak lepší. Cítí jak se mu pevněji sevřou Brandiny paže kolem krku a pak slabounké...

„Děkuji. Je tam. Čeká.“ Chvilku čeká až si je jist, že nic nedrží. Ruce mu klesnou a on se otočí. Uvědomuje si jak i první sluneční paprsky jsou pro něho vražedné. Vysávají jeho sílu. A oblek není schopen ho úplně ochránit. Udělá krok a další. Ještě kousek, ještě kousek. Patriku, prosím zůstaň tam kde jsi.

„Pusť mně!“ ječí Patrik a  zmítá se v Alexandrově náručí. Nemůže vidět jak Tostig umírá. Nemůže. „Tosi!“ zakřičí.

Tostig sebou trhne. Ještě kousek. Ten hlas. Ten svůdný hlas a modré oči zastřené bolestí i rozpaky. Úsměv a paže, které ho svírají. Slzy bolestí, třesoucí tělo a první oslovnení Tosi...

„Tosi ještě kousek. Zvládneš to. No tak, přece nemůžeš mně nechat tu samotného!“ zakřičí Patrik s tváří poznamenanou strachem i naději. Tosi se pousměje. Asi konečně pochopil jejich vztah. Sebere všechno co v sobě má a udělá ten poslední krok do stínu. Patrik se k němu vrhne a táhne ho do bláhodárné tmy domu. Po tvářích mu stékají slzy úlevy. Stáhne bílou kapuci a zděsí se. Vypadá hůř než mrtvola, ale žije.

Roztřese se úlevou. Bože, tak málo chybělo a už by ho nikdy nesvíral v náručí. Tak málo. Tostig otevře oči.

„Patriku.“ Za nim vidí Jekatěrinu s rukou položenou na břichu jak pláče.

„Tosi já jsem nazapomněl na toho vlka!“ vyhrkne a vynadá si. Sakra měl říct něco jako Miluji tě nebo dát mu pusu a on si vzpomene na toho proklatého vlka. Ale je tak šťastný, že je mu to jedno. Položí si Tosiho hlavu do klína a víská ho. „Uzdravíš se.“

Tosi raději zavře oči. Některé věci nerad vysvětluje jako vlka u rodičů Patrika. Jak mu má říct, že je hlídá, aby neudělali nějakou hloupost a donáší mu? A pak se zarazí a zaúpí. Už ví co Jekatěrina tají. Bude hodně dlouho nemocný. Patrik si může aspoň procvičit pečovací scény a on nebude muset vysvětlovat toho zatraceného vlka.

Rozsudek

Konec