Shounen - ai povídky

Tajemný cizinec

1.

Náměstí se zdálo být vylidněné, jako pokaždé v tuto hodinu. Občas prošla maminka s kočárkem, opozdilec spěchající do práce nebo školák, který se rozhodl věnovat jiné činností než učení. Uprostřed náměstí stojí morový sloup z osmnáctého století s mnoha sochami a nějakým tým zvířetem. Vypráví se, že ho měšťané dali postavit jako ochranu před morem, ale ta se jim nevyhnula a půlka města lehlo nemocí a později velkým ničivým požárem. Proto půlka domů na náměstí jsou moderní domy a druhá půlka - starých ještě z gotické doby.

Náměstí je dlážděno kostkami ze staré poctivé žuly a vždy se našel někdo, komu uvízl podpatek ve spáře. Město už dlouho vykládá, že dá kostky vytrhat a srovnat, ale vždy skončí u slibu.

V jednom z domu gotického pozdního rázu, na kterém je velké pozlacené slunce, je kavárna. Dalo by se říct, že kromě radnice je to dominanta náměstí. Neexistuje snad obyvatel města, který by tuto kavárnu neznal, a který by v ní neseděl. Už za doby první republiky tu sedávali přední měšťané města, stejně jako jejich paničky i další osobností města a nejen ti. Kavárna byla vyhlášena. Za doby komunismu byla uzavřena a po restituci kdy panu Macháčkovi mladšímu byl dům vrácen, se rozhodl pokračovat ve staré tradici a opět kavárnu otevřel.

Panu Macháčkovi, i když se mu říká mladší, je šedesát a zažil, jako malý válku i to, že se rodina potýkala se skoro nemožností vést kavárnu řádně. Chybělo všechno a on si dosud vzpomíná, jak kde koho upláceli, aby ji mohli provozovat. Naštěstí si ji oblíbili i Němci. V té době byla kavárna rozdělena na dvě části. Německou a českou a všichni toto pravidlo striktně dodržovali.

Kavárna se stala jeho životní náplní. Miloval ji a proto si i sám vybral cukrářku, která připravovala zákusky. Vše bylo domácí výroby. Sám vybral mladé číšníky, protože říkal, že většina žen se spíš podívá na pěkného mužského než na vnadnou servírku. Ne, že by je neměl. I ve svém věku se rád zadíval na kraťounkou sukénku s bílou zástěrkou, a když se některá z nich nahne nad stůl, mimoděk si pohladil knír.

Měl pravdu. Jako vždy. Zvykl si, že má pravdu a kolem kavárny se ženy rojily jako vosy, jen aby viděly, kdo obsluhuje. Číšníci ve svých černobílých úborech s dlouhou zástěrou se stali objektem tužeb nejedné ženy ve městě. Do kavárny chodili jak vdané paničky, tak dívčiny odrostlé školním škamnům, jak říkával pan Macháček.

Rád sedával v rohu kavárny, před sebou papíry a šálek s kávičkou a díval se, jak jeho láska funguje. V každém ročním období v proužkovaném obleku s kytičkou v klopě saka, představoval památku stejně starou jako morový sloup. O stolek je vždy opřená hůlka se zlatou hlavici. V poledne si rád vyrazil na špacír. Nasadil klobouk, prohlédl se ve velkém zrcadle a odešel.

Tak jako vždy i tento památný den vzal si klobouk, upravil červený karafiát v klopě saka, vzal hůlku a vyšel ze dveří. Jako vždy pohlédl nahoru na vývěsní štít s umělecky vykovaným nápisem ještě z první republiky - Malý Louvre. Když byl vítr, lehce povrzával, ale nikomu to nevadilo. Šel směrem k hlavní třídě města.

V ten moment se to stalo.

Přepadení starého pána.

Daniel zůstal stát a zíral. Nehýbal se. Nemohl. Nechápal vůbec, co se to děje. Stál a díval se. Jako by byl ze soli nebo nějaký čaroděj ho spoutal kouzlem nehybností. Nemohl uvěřit tomu co se děje. Vždyť je těsně před jedenáctou hodinou! Bílý den. Nějaký útočník vytrhl pánovi hůlku a přetáhl ji ho, až upadl. Na zemi se svinul do klubíčka, aby si chránil hlavu.

Třesk.

Nádobí se rozprsklo na tisíc kousků, tác s břinkotem tančil na kamenných kostkách a Daniel se konečně hnul. Nemohl uvěřit. V hlavě pořádný chaos. Letěl a neuvědomil si, že řve. Jako by byl v nějaké bublině, která ho chránila. Měl pocit, že starý pán je daleko a ne jen pár metrů od něj.

Útočník se otočil a rozběhl se pryč, když ze zákrutu ulice vyjeli dva policisté na kole a začali honit pachatele. Jeden se rozjel k pánu Macháčkovi a Danielovi, který pořád ještě v šoku mu pomáhal na nohy.

„V pořádku?“ optal se.

Daniel v bílé košili, černých kalhotách a dlouhé černé zástěře se otočil k policistovi. Nechápal, jak se takhle může ptát.

„Vypadá to snad tak?“ Dál ho ignoroval a snažil se zjistit, zda je pan šéf v pořádku.

„Dobrý, Danieli, ale bolí mě to.“

Policista zatím už volal sanitku.

Náměstí se zdá vylidněné, ale není to pravda. Za okny se dějí různé věcí, lidi spěchají sem a tam. Je jich méně než v době oběda, který začne za pár minut. Sluníčko svými paprsky zahřívá těch pár lidí venku, ale podzim nastoupil letos velmi rychle. Ze stromů, které lemují náměstí, se sype na zem pomalu listí. Ještě mezi nimi probleskuje zelená, ale objevují se zlaté a červené barvy. I vítr nabral na síle a je čím dál studenější. Už nechladí, jako za horkých letních dnů, ale spíš profukuje lehké svetříky, které se nosí. Jako by chtěly nazpět přivolat krásné babí léto.

Cvak.

Schránka se s řinkotem zavře. Doručovatelka si olízne prsty a vybere další oznámení. Dopředu si je napíše a rozhlédne se kolem. Ještě zajde do kavárny na náměstí. Potom pár uliček s pár schránkami a bude končit. Zamračí se, když pohlédne na dopis se zeleným pruhem. Zaklapne černou brašničku, kterou si ponechá v náručí.

Kýchne.

Podzim. Nemá ho ráda, protože hodně prší a ještě víc nesnáší zimu, kdy jí prsty u nohou i rukou mrznou. Ale vypadá úchvatně v pestrobarevných barvách, přizná si s modrou taškou v ruce, která drkotá za ní. S povzdechem zastaví před cukrárnou – kavárnou Malý Louvre. Kdyby tak mohla se zastavit na delší dobu. Proplete se mezi vytaženými stolky, kdyby někdo chtěl si sednout ven.

„Dobrý den, paní Malá. Kafíčko?“ Optá se s úsměvem Daniel, jeden z číšníků. Druhý se objeví odpoledne.

„Ale kdepak, Danieli. I když a víš, co dej sem jedno. Mám pro tebe dopis.“

„Pro mě?“ Zastaví se v očích úžas. Co si pamatuje, nedostává sem dopisy.

„No jo,“ mimoděk ztiší hlas. „Od soudu. Maruška mě požádala, zda bych ti ho sem nedonesla. Nechce to házet do schránky.“

Daniel zkamení, ale přesto natáhne ruku. Převezme ho. „To bude určitě předvolání.“

„Vypadá na to. Takže konečně ho odsoudí. To bylo něco. Představ si to. Za bílého dne, na náměstí… Rozumíš tomu? Za mých mladých let by se to nestalo!“ Posadí se ke stolku, na který si odloží i černou koženou brašničku. Pozoruje Daniela, který připravuje kávu. Oba mlčí, ale paní Malá neboli Irena Malá se ráda na něj dívá. Vysoký plavovlasý kluk s trošičku delšími vlasy, krásnými oříškovými očima a dlouhými řasami. K tomu krásná postavu, která perfektně vynikne v uniformě, kterou jsou nuceni zde nosit, ale ona obdivuje uniformy už od mala.

„A já nic nemám?“ Seshora přiletí jako vítr Sára.

„Nemáš, zlatíčko. Děkuji ti. Stejně máte nejlepší kafíčko v městě.“

„Kdepak…“

„Vždyť má pravdu. Ani pohled, psaníčko…,“ prosí ji Sára, která se posadí na židličku.

„Opravdu nic.“

„Sáro, nepřekážej, ať si to může dopít. Nemám to někde podepsat?“ optá se zamračeně.

„A jo!“ Nechá kávu, kávou a vezme černou brašničku. Vytáhne papíry. „Díky, že jsi mi to připomněl. Takže tady podpis, tady,“ odtrhne dodejku.

„Co je to?“ optá se zvědavě Sára.

„Jdu k soudu.“

„A proč?“ vykulí oči

Daniel si slabě povzdechne, až se Sára zastaví na jeho plných rtech. Neměl by se holit. Měl by si nechat jemné strniště. Vypadal by více sexy, usoudí mimoděk.

„Kvůli tomu přepadení,“ zabručí s ohlednutím ke stolu, kde sedává pan Macháček. Dnes se zpozdil, což je na něj divné.

„Ty vole!“ vyhrkne udiveně.

Daniel si opět povzdechne. Nikomu její mluva nevadí, protože je kus. Blond vlasy, dlouhé vlasy do půli zad, velké prsa a útlá postava s hříšně dlouhýma nohama. Muži ji miluji, ženy nesnáší. On obsluhuje dole, kde sedávají především ženy, ale Sára s Magdou obsluhují pány nahoře v patře, kde je to zařízeno jako někde v přepychovém pánském klubu. Každý večer se tam line dým z doutníčků a cigaret, popíjí se drahý alkohol.

On má raději tady dole, kde je to zařízeno jako v nějaké zimní zahradě s bílými stolky a jemnými židličkami, které jsou naštěstí z kovů. Všude květiny jak pravé tak sušené i umělé. Na zdech obrázky, které uklidňuji mysl, a potěší srdce.

Nahoře v klubu je pouze polonahá ženská. Jeden velký obraz. Nic víc. Když se tam obraz objevil, pilo se šampaňské na její zdraví. Jak pan šéf povídal, chlapi se nikdy nezmění. Dát jim kus ženské, i když na obrázku a utratí majlant. Proto Magda se Sárou jsou nahoře a on s Petrem dole.

Co chlapi utratí na drahém pití, dole ženy to vyrovnají počtem, který je větší.

Někdy se diví, odkud to šéf vše má.

„Jsi nějak zamyšlený. Přece řekneš jen to, co jsi viděl,“ řekne klidně doručovatelka.

„Přesně tak. Jsem ráda, že toho zmetka chytili!“ Svraští brvy a nakrčí nosík Sára.

„Já taky,“ řekne Daniel. Najednou ožije a vstane. „Sorry, to je můj zákazník!“ čiperně vstane a jde ven. U stolku i přes podzimní den, sedí vysoký černovlasý muž s brýlemi na nose. Daniel mu odhaduje, tak kolem třiceti, možná krapet víc a překřtil ho Tajemný cizinec z Paříže.

„Co je?“ optá se udiveně Irena, která se ihned za Danielem otočí. Vyletěl jako blesk a dokonce nechá na stole dopis. Zavrtí hlavou.

Sára pokrčí rameny. „Tajemný cizinec.“

„Cože?“

„Tajemný cizinec. To je host, který rád sedává tady dole. Přichází ráno, v poledne popřípadě někdy okolo čtvrté. Dá si vždy kávu, nic víc. Nikdo ho tu nezná.“

„To je divné, ale proč k němu běžel?“

„To nevím. Asi mu nějak padnul do oka,“ řekne bezelstně, když dovnitř vejde pan Brdíčko, dlouholetý štamgast kavárny a klubu nahoře. Sára se k němu ihned přitočí. „Dobrý den, pane Brdíčko. Co tak časně?“ zapřede.

„Dát si kávičku, kočičko…“

Irena zavrtí hlavou, když pozoruje jejich odchod nahoru. Člověk by řekl, že je to bordel, ale ví, že pan Macháček by takové praktiky nesnesl. Dopije kávu s myšlenkou, že je to příjemná strávená chvilka. Zvedne se, když najendou pocítí těch čtyřicet křížků. „Jsi stará.“ zamumlá a vyjde ven. Zadívá se k tajemnému cizinci, který s nohou přes nohu sedí a vedle něho stojí vysoký blonďatý Daniel. Zdánlivě nic nedělá, ale ji neujde, že cizinec ví o všem, co se tu šustne. Zajímavý chlápek. Vypadá jak z nějakého amerického filmu o senátorech. Určitě mění den co den oblek a košili taky. Přestane myslet na cizince, protože vezme do ruky svůj kočár, jak říká tašce na kolečkách. Vyrazí k dalšímu domu.

„Přejete si?“ optá se Daniel, ale předem ví, co řekne. Kávu s mlékem bez cukru. Jako by si nedovolil ani na minutu hřešit. Je vysoký stejně jako on. Černé vlasy pečlivě zastřižené, které si mu nedovolí rozfoukat ani vichřice. Zkoumavé oči, které ho rentgenují až pod kůži, a které v něm vyvolávají příjemný pocit. Petr povídal, že jeho pohled nesnáší. Že má z něj husí kůží, ale jemu připadá tajemný, vědoucí, kouzelný. A barva očí se mění podle počasí. Jsou šedé jako bouřka, když je špatné počasí nebo mlžné, když je mlha, a když svítí sluníčko, objevují se zlaté skvrnky. Tváře vždy perfektně oholené. Toužebně si přeje, aby se ho mohl dotknout a zjistit, zda jsou opravdu tak dokonalá.

„Kávu s mlékem a závin bez šlehačky. Není moc sladký?“ optá se klidně bez nejistoty v hlase ostatních zákazníků.

Daniel mlčky stojí. Je v šoku. Ne, z lehounce ochraptělého hlasu, ale z toho, že si objednal něco navíc.

Muž trpělivě čeká na odpověď. Má půlhodiny čas na kávu, ale dnes ráno nestihl nic sníst a odpoledne ho čeká nepříjemné setkání. Možná si chci obalit nervy, vzpomene si na svou sestru, která na rozdíl od něj ráda sladké. Jenže ta je vdaná v Austrálii.

„Je výborný. Podle mě je sladký akorát. Jeden nebo dva kousky?“

„Jeden bude stačit. Děkuji.“ Stočí zrak na vzdálenou pizzerii, která je na rohu náměstí. Měl by se někde najíst, ale nemá absolutně chuť dnes nic absolvovat.

Daniel stojí nehnutě a pozoruje jeho hlavu. Nerad se pohne. Dojde do kavárny, aby udělal speciální překapávanou kávu, kterou pijí na jihu. Je silná jako mezek a postavila by na nohy i mrtvolu. Malý šáleček s talířkem položí na tác. Přidá k tomu bílý jednoduchý čtvercový talířek - pan Macháček se rozhodl jít s dobou a zakoupil je loni - položí kus jablkového závinu. Se zaváháním ho vloží do mikrovlnky, kterou mají schovanou, aby ji zákaznicí neviděli. Ohřeje, položí na talířek zářící lžičku a do kávy dolije mléko. Tak přesně ji má rád. Položí na tác, s kterým vysoko nad hlavou se proplétá mezi stolky.

Musel se to naučit, když ho tu přijímali, stejně jako vařit jakoukoliv kávu, na kterou kdokoliv dostal chuť. Elegantně, plynule a se šarmem se proplete ke vchodu. Šikovně otevře si dveře a s rukou za zády položí na stůl tác. S legací tanečníka vše naservíruje.

„Dobrou chuť.“

Nic. Nečeká na odpověď, vezme tác a odejde. Rády by tu zůstal, pozoroval ho, jak jí, ale nemůže. Rád by věděl, kdo je ten cizinec, který vzrušuje jeho představu, ale pochybuje, že se to dozví. Už jednou se to chtěl dozvědět, ale vždy se obratně vyhnul otázkám.

Postaví se k prosklenému oknu, kterým je vidět na stolky a pozoruje ho. Vsadí se, že o něm ví, ale nepřesedne si na jiné místo. Vzpomene si, jak sem přišel poprvé.

Bylo parné léto, ale on přesto byl v obleku. Jako by byl právník nebo úředník, ale to by ho ostatní hosté znali. Usedl na židličku pod slunečníkem. Jako nějaká žena nebo důchodce, který si chce vychutnat sluníčko. Nešel do chladných prostor nahoru. Líně se zvedl. Nijak ho nevzrušoval. Další chlápek, který přišel na kávu. Teprve, když přišel blíž, pocítil to pouto. Sílu magnetu? Sám neví. Vyschlo mu v puse, srdce se bláznivě rozbušilo. Něco ho na něm přitahovalo. Později nad tím uvažoval a došel k výsledku, že to byl jeho klid, skoro netečnost. Přikývl, ale další den to samé. Objednal si kávu s mlékem. Zdvořile, ochraptělým hlasem Edith Piaf vysvětlil, co chce. Ne, nebyl úplně stejný jako Edit Piaf. Její písničky se hrají nahoře v klubu. Měl jemnější, hlubší, ne tak výrazný, ale měl pocit, že mu někdo lehounce škrábe nehty na záda.

Připravil ji a na konci placení se dočkal dýška s úsměvem. Rty se roztáhly do krásného úsměvu a objevil se i v očích. Postava jako by se prozářila. Zůstal stát a koukal na krabičku s penězi. Náměsíčně odešel. Od té doby se s ním to děje pokaždé. Až na jedno.

Nikdy si nic víc neobjednal než kávu. Až teď.

„Danieli, někoho vyhlížíš?“

„Pane šéf! Ne, kdepak! Jen pozorují náměstí. Omlouvám se.“ Náměsíčně odejde za pult ke kávovaru. S povzdechem a těžkým srdcem. Zajímalo by ho, jak mu chutná závin.

Pan Macháček na něj s úsměvem hledí a potom si všimne dopisu. Hbitě k němu přejde. Zamračí se, když zjistí, co to je. Podívá se na Daniela. Předvolání za týden. Zvládne to? Donese mu ho a podává.

„Oh, dopis. Nechci tam jít. Nikdy jsem neměl opletačky se soudy ani s policajty nebo finančním,“ zabrumlá nespokojeně.

„Já vím,“ uklidní ho. „Někdo je nahoře?“

„Pan Brdíčko přišel.“

„Zase manželka.“

„Nejspíš ano. Sára se mu věnuje, ale jde sem pan továrník Grigel.“ Na Danielově tváři rozkvete úsměv, který mu získal tohle místo.

„Dobrý den.“

„Dobrý den, Danieli, Jaroslave. Bože musím si odpočinout.“

„Stalo se něco?“

„Mizerní zasraní úředníci!“ začne zostra, načež spustí tirádu na byrokracii.

Pan Macháček s úsměvem poslouchá jeho lamentování. Daniel ví, že mu to druhým uchem jde pryč. Plácnutí po Danielových zádech.

„Díky, ulevilo se. Tady to je lepší než u cvokaře. Jdu nahoru a doneste mi něco ostřejšího!“

„A Sára, drahoušku, dobrý den. Láhvinku něčeho dobrého.“

Ta se zachichotá. „Samozřejmě, šéfe!“

Daniel vidí, že její oslovení šéfovi hne žluči, ale mlčí, protože je u zákazníků oblíbená. Nechápe, že pan Grigel si to nechává líbit. Pohne se, aby zjistil, zda někdo není venku, ale dobře ví, že je to jen pro jediný důvod. Pan Tajemný cizinec s úsměvem, pod kterým se mu podlamují nohy. Ptal se i pana Macháčka, kdo to je. Neví, což je divné, protože on zná každého ve městě.

Pan Macháček ho pozoruje, položí dopis na vyhrazené místo pro zaměstnance a jde sednout ke svému stolku. Musí vyřídit korespondenci.

Je tu krásně, pomyslí si Alexandr, který očima bloudí po náměstí. Klid, výborná obsluha v kavárně, kde mají kávu, kterou se naučil pít ve Španělsku. Postaví člověka na nohy.

„Přejete si?“

„Kávu s mlékem a závin, bez šlehačky. Není moc sladký?“ optá se klidně. Má v tom praxi, ale miluje ten čarovný pohled oříškových očí. Má pocit, že ho zvou do zakázaného království, kam by měli přístup jenom oni dva. Je to tak už od začátku. Jednou se rozhodl, že sem nepřijde. Nejen, že měl špatnou kávu, ale stýskalo se mu. Jeden pohled, jedna káva a stál se závislým. Bylo mu jedno, co povídá, hlavně, že se mohl na něj dívat. S velkým úsilím stočí oči k náměstí, ale chybí mu to. Sleduje elegantní pohyby japonské gejši. Nemůže se vynadívat na dlouhé štíhlé prsty číšníka, protože si je představuje, jak bloudí po jeho těle. Ví, jak se jmenuje a něco mu napovídá, že on by rád věděl jeho jméno, ale nechce kazit tu iluzi toho tajemna. Jak by se asi choval, kdyby věděl kým je? Jednou se to dozví, ale on to nebude, kdo pokazí jejich hru na tajemství.

Vezme lžičku a kousek si odkrojí. Musí něco sníst. Má sice žaludek jak na vodě, ale nechce, aby ho uprostřed jednání, které bude složité, něco rušilo. Sní a oddechne si. Je tak akorát a teplé. Usměje se. Nejspíš mu ho ohřál, i když nemusel. Pomaličku ho dojí i dopije kávu. Uvědomí si, že mu je lépe.

Opět ho pozoruje. Ví, že se na něj dívá z kavárny. Snaží se tam stát za tou kytkou nenápadně, ale on cítí jeho pohled s němou otázkou: Kdo jsi?

Položí lžičku a zvedne hlavu. Obsluha je tady prvotřídní, povzdechne si. Rád by byl ještě chvilku v přítomnosti toho zářivého kluka, který nemá nic společného se špínou venku.

„Platím.“

„Hned to bude.“ Odejde pro účtenku, kterou donese ve vyřezávané krabičce. Alexandr zatím vytáhne stovku, kterou drtí v rukou. Vezme krabičku s jemným náklonem k svému číšníkovi. Voní, neví čím, ale je to zvláštní vůně. Vezme krabičku, do které vloží stovku, zatímco Daniel decentně poodejde. Ví, že sotva ji vloží, zvedne se a zmizí mu z očí.

„Bylo to výborné,“ řekne Alexandr s vřelým úsměvem. „Zbytek si nechte.“ Odejde z jeho dohledu klidným důstojným krokem. Daniel vezme krabičku. Je studeno po jeho úsměvu. Jako by se sluníčko ztratilo, ale svítí dál, i když už chabě.

Proč není můj s tím čokoládovým smyslným úsměvem. Neví, proč ho přirovnává k jeho oblíbené pochoutce, ale podle něj musí tak chutnat. Tajemně, hříšně, sladce, zakázaně.

Najednou ho obejmou ruce a na záda se přilepí poprsí.

„Ty brďo! Je fakt dobrej, ale starej!“ řekne nemilosrdně Sára.

„Co ty o tom víš?!“ řekne naštvaně a setřese ji.

Ta se zasměje. „Vím vše, ty hlupáčku. Jdu nahoru, protože vidím přicházet pana Novotného z úřadu.“

„A jejej!“ zasténá Daniel. Chlápek, na kterého si před chvílí stěžoval pan továrník Grigel. Usměje se. Ví, co dokáže jeho úsměv, ale na pana tajemného nestačí. Škoda.

„Dobrý den, pane Novotný. Hezký den, že.“

„Perfektní!“ řekne v dobrém rozmaru. „Myslím, že by to mohlo být na šáňo.“

„Takhle brzy?“

„Ale ne. Dělám si legraci. Dám si kávu. Je tam Sára nebo Magda?“

„Sára,“ odpoví. Na tváři Novotného se objeví úsměv a lišácký pohled. Tiše mu pošeptá. „Je to pěkný kousek, že.“

„Ehm… asi ano.“

Mlasknutí s opětovnou rezervovaností. „Nikde jinde nedělají tak dobrou kávu jako u vás.“

„Taky nikde jinde ji nenosí, jako u nás děvčata, co mají kozy čtyřky,“ pomyslí si rozverně. Otočí se s krabičkou dovnitř. Ještě ho čekají tři hodiny, kdy ho vystřídá Petr. Ještě jednou možná uvidím pana Tajemného cizince, povzdechne si. Má pocit, že žije jen od setkání do setkání s ním. Když tu není, nežije. Měl by si někoho najít. O víkendu má volno. Zajde si někam a někoho si najde. Ale tohle si říká už nějaký dva měsíce a skutek utek. Nějak vnitřně ví, že bude doma s dekou na kolenou čumět na bednu a chroupat škodlivé látky v podobě brambůrků.

Večerem po koupeli, zaleze do postele, v které bude spřádat fantazie o tajemném cizinci. A takhle to půjde den za dnem. Znechuceně namarkuje na počítači cenu. Třicet pět korun dýško. To je hodně. Většinou nechá pět nebo deset korun. Podle něj dává dýška jaké zrovna je počasí. Špatné pět korun, sluneční deset korun.

„Třicet pět korun?“

„Jo,“ zabručí.

Pana Macháček ho pohladí po ruce. „Měl by sis někoho najít. Tohle je k ničemu.“ Daniel zrudne.

„Já vím, ale…“

„Ještě není čas, že.“

„Asi tak nějak, ale o víkendu si vyrazím,“ řekne přesvědčeně.

„Půjdu taky! Kam se de?“ Ke stolu se přiloudá Sára.

„Nemáš být nahoře?“

„Tam je nuda,“ odsekne.

„Mazej nahoru!“

„No jo! Dyť jsou starý páprdové a jeden mě tam málem svléká! Jsem slušné děvče,“ řekne zamračeně. Oba dva mají, co dělat, aby nevyprskli smíchy.

„Vtip týden?“ řekne po jejím odchodu Daniel. Pan Macháček se pouze usměje, když Daniel vystartuje ke dveřím a otevře dveře. Dovnitř zapluji dva kočárky, které zajedou přímo do rohu, kde je více místa.

„Konečně jsme tady!“ promluví jedna.

„Danieli!“

Daniel zaskřípe zuby. Vždyť stojí přímo u nich. Musí řvát? Kde je dobré vychování? Nesnáší to. Nejsou v hospodě. V ruce drží dva lístky, které před ně položí.

„Turka.“

„Dvakrát!“ usednou a otevřou lístky, zatímco se baví o všem možném.

„Prosím.“ Za chvilku jim elegantně naservíruje dvě kávy. „Budete si přát něco k jídlu? Máme…“ Nic. Jako by mluvil do zdi.

„Danieli!“

„Ano?“ měl bych si na to zvyknout, ale zřejmě nezvykne. Mamka s taťkou ho vychovali poněkud staromódně. Byl jedináček, kterého moc milovali, ale taky mu moc toho nedovolovali. Má štěstí, že je má.

„Dva jahodové dortíky a dáš si čokoládu?“

Ptá se mě nebo té druhé?

„Jo, dám si taky. Jsem ušla. Představ si, že mě nechtěl vzít do autobusu, že už tam jsou dva…“

Strašné. Tak chtějí tu čokoládu nebo ne? „Omlouvám se, ale budete tu čokoládu nebo ne?“ Zářivě se usměje. Obě se na něj podívají, co tu dělá.

„Samozřejmě!“ O hrníčky začnou cinkat lžičky.

Trhají mi zuby, ale musí se přiznat, že ze začátku taky ledacos nevěděl. Vše ho naučil pan Macháček.  Donese jim jahodové dorty zdobené ručně dělanou pařížskou šlehačkou. Pan šéf trvá na tom, aby byla ručně dělaná. I když ony by to asi nepoznaly, kdyby byla kupovaná, pomyslí nelichotivě. Snědly to na jeden zátah. Donese jim čokoládu a z dálky pozoruje, jak v nich mizí. Další ženy, důchodkyně. O jedné ví, že by měla zájem o šéfa, ale ten je neoblomný. Tiramisu a kávu s mlékem.

Od té chvíle se nezastavil, až po druhé hodině se ulevilo, ale za chvilku se budou vracet z práce a kolotoč začne na novo. V zákoutí se tajně protáhne. Zadívá se na prázdný stolek a perfektně si vybaví jeho postavu. Vysokou, mlčenlivou, tajemnou. Zasténá.

Proboha, kdo to je?

Třetí hodina. Je vyřízený! Pozdraví se s Petrem a Magdou, rozloučí se šéfem.

„Co jdeš dělat?“ optá se ho Sára se slunečními brýlemi na nose. Okolní lidé se po ní otáčejí. Vypadá spíš jako z reklamy na pláž na Tahiti než jako číšnice v zapadlém českém městě.

„Do knihovny.“

„Kam že?“ podiví se.

„Tam, kde se půjčují knihy.“

„Ty vole, seš chytrej. To by mě zajímal, co tam píšou, ale co, jdu domu. Pa měj se!“

„Jasně zítra!“ Je mu mizerně, protože pan Tajemný cizinec nepřišel. Proč? Stalo se mu něco? Možná nějaká nehoda, nebo problémy v práci? Zajímalo by ho, kde pracuje. Jedině, co může vyloučit je radnice. Tam ne. S taškou, v které má dvě knihy, jde do knihovny, kterou rozšířili nedávno do dvou budov. Našli tam dokonce pozůstatky po velkém požáru. Protře si oči. Je mu příšerně.

Možná šel s někým na kávu někam jinam a možná má doma manželku a sedm děti?

Blbost. Nemá prstýnek. Ale někteří ho nenosí. O čem to vůbec uvažuje?

„Dobrý den,“ pozdraví šatnářku, které podá černý kabát. Je sice hezky, ale občas zafouká studený vítr. Půjčí si dvě detektivky. Jednu historickou a druhou od Lutze Noční lovec. Snad budou dobré. Autobusem dojede na sídliště. Vystoupí a pomalým krokem se dovleče k věžáku. Vyjede nahoru do bytu, který mu koupili rodiče. Sundá si boty, které uloží do botníku a s taškou přejde do obývacího pokoje. Svalí se na gauč, odkud zírá na televizi. Má ho zapnout? Vzpomene si na Sáru, s kterou dobře vychází i přes její nevymáchanou pusu. Určitě se dívá na nějaký zamilovaný film. Zavře oči. Vybaví si čokoládový úsměv. Slabě si povzdechne. Tohle si nechá do postele.

Melodie. Vstane a sáhne po telefonu. Rodiče. Po tváři se mu rozlije úsměv.

„Mami?“

„Ne. to jsem já. Jak se máš?“

„Tati! Dobře a vy? Všechno v pořádku? Co dělá Miki? Bojím se o něj?“

„Je zatím dobrej, ale to víš, stárne, ale ještě sousedovic kočku prožene. Co u tebe nového?“

„Jdu v pondělí k soudu, ale nechce se mi.“

„To ti věřím, ale bude to v pořádku. Prostě tomu soudci řekni, co jsi viděl a odejdi. A práce, v pořádku?“ 

„Líbí se mi. Myslím, že se na hotel vykašlu a zůstanu u toho.“

„Ale proč? Tolik jsi dřel, aby ses podíval do světa! Umíš všechno!“

„To mohu i tak, tati. Co mamka? Ještě ji bolí ty záda?“

„Trochu. Nestěžuje si. V pátek jde k doktorovi. Nějaký nový. Čert ho byl dlužen. Ženské k němu běhají, jako by byl bůh.“

Daniel se rozesměje. „A je?“

„Vypadá jako já za mladá. Je štrajk. Danieli…?“ V Hlase zazní úzkost.

„Děje se něco?“ To už sedí pohodlně na pohovce a mimoděk hladí velkého černého plyšového kocoura, kterého vyhrál na jednom plese.

„Máš někoho?“

„Tati… nemám.“ Nejraději by ho rodiče viděli pod pantoflem. Když se dozvěděli, že nebude žádná svatba, uspořádali sezení. Mluvil táta. Navrhl mu, zda se nechce odstěhovat do Prahy. Nechápal je. Potom řekli, že tady na vesnici si lidé vidí do talíře a on si nikoho nikdy nenajde. Utekl. Věděl, že mají pravdu, ale nějak si to odmítl připustit. Vrátil se domu pozdě večer. Stále seděli potmě v kuchyni a čekali. V očích měli starost. O něj. Málem se tehdy rozbrečel. Do Prahy nešel, ale sem. Koupili mu byt. Dva pokoje a kuchyň s malou koupelnou. S pomocí táty a jeho známých to tu předělali, takže má všechno nové. Od té doby, co povolili registrované partnerství, začali mluvit o svatbě.

„Nic neříkej.“

„Dobře. Přijedeme o víkendu. Určitě nic doma nemáš. Znám tě.“

„Nemusíte, ale bud rád.“ Ulehčilo se mu, že dál nemluví o partnerovi. „Hlavně toho moc nevozte.“

Smích. „Znáš mamku. Za nic neručím.“

„Děkuji.“

„No ehm není za co… Uvidíme se v pátek večer a někam nás vezmi.“

„Samozřejmě. Je tu nová prima restaurace. Indická.“

„Jedině, že tam bude řízek. Jinak tam nejdu. Budu končit.“

„Ahoj, tati pozdravuj mamku a Mikiho a ostatní.“

Zabrumlání. Daniel se usměje. Otec nikdy neví, jak se má rozloučit. Vypne telefon a chvilku sedí. Měl by někam jít. Je tu zahrabán jako mrož v ledu. Možná by mu měl říct o Tajemném cizinci.

K čemu? Má určitě manželku, auto, barák velký jako kráva a peníze. Pro vesnického kluka někdo takový není, ale snít o něm může. Přejde do kuchyně, otevře poloprázdnou ledničku. Měl by nakoupit, jinak mamka dostane infarkt.

Poškrábá se ve vlasech. Dal by si něco dobrého, ale jeho vaření je prostě divné. Nakonec vytáhne kuře na paprice, roztrhne obal a vloží do mikrovlnky.

Čeká, a když uslyší cinknutí, opatrně to vyndá a naservíruje na talíř. Tohle raději zmizí před maminčiným příjezdem. I když má pocit, že ví o rychlých jídlech do mikrovlnky. Rychle to sní a lehne si na břicho s knihou s názvem Kat. Líbí se mi to, usoudí po hodině čtení. Po půlhodině se zvedne, aby nasypal do misky brambůrky. V devět hodin sklapne knihu a unaveně mžourá do tmy. Zívne si. Pěkná kniha. Vstane, protáhne se a přejde do koupelny. Voda se napouští, zatímco si myje zuby. Vleze do ní s blaženým zamručením. S tátou vyhodili pračku, aby sem mohla vana, ale stojí to za to.

Po půlhodině vyleze ven, osuší se, vyfénuje vlasy a vezme seprané trenýrky. Přejde do ložnice. Lehne do velké postele, kde si natřese polštář. Zadívá se vedle sebe, kde je prázdno.

„Dobrou noc, Tajemný cizinče,“ zašeptá, zatímco rukou vklouzne pod pokrývku. Pomaličku si představuje, jak je tady u něj.

Vždy začne od stejného.

Zvonek.

„Ahoj,“ tiše řekne. Políbí ho ve dveřích, aby vzápětí ho k nim přitiskl. Objímá ho, otírá se o něj, vnímá jeho hladový úd i svůj. Svými rty drtí jeho a vklouzává dovnitř a ven, jako při milování. Skoro nedýchají. Když skončí, jemně zkoumá jeho pokožku. Je hladká a sametová jako z království hebkosti.

Jdou do ložnice, kde ho pomalu svléká. Sundá mu sako, které ledabyle pohodí. Ví, že to jeho tajemný cizince nemá rád, proto ho vzápětí pověsí do skříně. Zatímco ho věší, on ho hladí a líbá na krk. Tiskne se k němu, ale ruce se dotýkají předku. Třou ho přes látku kalhot a zvyšují vzájemnou touhu. Miluje jeho dotek, který ho vynáší vzhůru. Najednou je volný. Chce, aby se ho dotkl, vzal do úst…

Zasténá s malým výkřikem na rtech. Na plných rtech se mu objeví překrásný nesmělý úsměv. Tiše odpočívá. Natáhne ruku k ručníku, aby se utřel. Je spokojený, proto může konečně klidně spát. Se zívnutím si natřese polštář.

Pomaličku ho svléká, pokračuje ve své fantazii. Ne povalí ho na postel a sedne mu na stehna, lehne si na něho a otírá se…

Chrr… nevnímá, že usne.

Mohu jít domu. Zadívá se na hodinky. Sedm hodin. Už tam není. Krásný oříškový pohled není v kavárně. Co asi dělá? Je s nějakou dívkou nebo mužem? Byl by rád, kdyby to byl muž. Proč je tak nesmělý v tom, aby navázal nějaký vztah? Bojí se toho?

Dívá se do parku s řekou. Jediný potěšující pohled z této budovy špíny. Vstane, vezme dlouhý černý kabát a sejde dolu k autu. Vyjede ven.

Dnes večer si nechá zdát o krásném číšníkovi. Kdyby snil o něm, ale tohle se děje jen v románech, nikdy ne ve skutečnosti.

Doma si sundá boty, kabát pověsí do skříně. Je prázdný jako hrobka, pomyslí si o domě, v kterém bydlí. Francouzským oknem se zadívá do podzimní zahrady. Ten dům je pro něj moc velký, potřebuje ještě někoho jiného, ale nechce se mu hledat podnájemníky. Má rád ticho, ale je to hrobka. Mauzoleum, ale s Danielem by oživl, prozářil by svým úsměvem studené stěny i jeho bídný život.

Nalije si skleničku, s kterou usedne na pohovku. Protře si oči. Půjde rovnou spát. Zapne elektrické kamna, která vytvářejí iluzi ohně. 

Teď kdyby tady byl. Položil by si hlavu do jeho klína, Daniel by ho vískal a on by pomalinku usnul. Nemilovali by se, jen by spolu byli. Vnímali by toho druhého. Občas něco prohodili.

Hodí do sebe panáka.

„Co je škodlivého na fantaziích, Alexi?“

„Neukojí tě!“

„Ale ano…!“ Smích. Protivný, protože má pravdu. Ví to. Uvnitř ví celou pravdu, ale nepřizná ji nikdy nahlas. Ví to, že má strach.

„Jednou seberu odvahu a optám se ho.“

„Neoptáš se. Znám tě. Nikdy se neoptáš. Bojíš se minulostí, tím čím jsi. Máš strach!“

Prásk!

Sklenička se rozbije, střepy se rozletí po místnosti.

„Mám a co!“ Ticho. Sklesle dumá, proč to tak je. Proč nedokáže říct Danieli: Pojď se mnou.   

2_dil - Tajemný cizinec