Shounen - ai povídky

Tajemný cizinec

6.

Nos se mírně pohne a potom opět. Postava se v posteli přetočí a opět začichá. Vůně. Zívne, ale ještě pořád se jí nechce otevřít oči, když si uvědomí slabé zakručení. Položí si ruku na břicho. Mám hlad, uvědomí si.

„Tak to je už důvod vstát,“ zamumlá a rukou automaticky sjede ke klínu, když si uvědomí, že ta líbezná vůně není bezdůvodná. Rodiče! Sakra, nic nebude. Sedne si. Pokrývka sklouzne k pasu. Chvilku sedí, pozoruje tichý pokoj. Zdá se, že ani taťka nevstal. Podrbá se přes pokrývku v klíně, načež opět zívne.

„Konečně jsi vstal.“

Daniel praští do postele. „Mami, proč? Mám volno. Vstávám k poledni.“

„A jen kvůli žaludku. Vstávej! Otec už dávno vstal.“

„On vstal?“

„Samozřejmě, šel na procházku, jako každé ráno.“

„Zapomněl jsem,“ zabrumlá nespokojeně.

„Udělala jsem vajíčka, opekla slaninu, k pití bude bílá káva, tak ať jsi šupem z postele. Lenocha jsem snad z tebe nevychovala nebo ano?“

„No dobře.“ Vstane, přemýšlí, zda má jít do kuchyně nebo do koupelny. Kuchyň s velikou hříšnou vůní vyhraje. Usedne za stůl a nohu dá pod sebe.

Pozoruje maminku, která se otáčí u sporáku, jako by tu byla doma.

„Musíš si někoho najít. Někoho kdo bude umět vařit.“ Na talíř shrne kopec vajec udělaných na másle. Postaví ho před něj i s čerstvými rohlíky. Zřejmě byla nakoupit v blízkém pekařství, pomyslí si rezignovaně, ale i nadšeně.

Daniel okamžitě zaboří do vajíček vidličku. Bože, to je slast. Proč jenom je neumím takhle přesně připravit.

„Tak vyprávěj, kdo to je.“

Já to tušil, že to není zadarmo, pomyslí si hořce. „Hned,“ zamumlá. Mamka přikývne. Sedí s rukama obtočenýma kolem velkého hrnku s čajem a sleduje, jak v jejím synovi mizí hromada vajec. Miluje ho, ale začíná si uvědomovat, že tu nebude natrvalo. Daniel nesmí zůstat sám. Musí si někoho najít, s kým bude šťastný. Jestli to neudělá, bude muset podniknout sama kroky. Moc se jí nechce, protože se v tom nevyzná, ale někdo ji poradí, co musí udělat.  

„Mami, je ti něco?“

„Ne, jen bych ráda, aby ses usadil.“

„Ale mám byt, výbornou práci…“

„To nemyslím,“ utne ho ostře. „Promiň, ale nebudeme tu s tatínkem navždy. Chci, aby sis někoho našel a měl pěkný trvalý vztah. Ne, na jednu noc nebo týden. Chápeš?“

„Já vím,“ hlas mu zněžní. „Není ti nic?“ najednou mu to dojde a začne panikařit. Je snad nemocná? Nebo taťka?

„Ne, všechno je v pořádku. O nás se neboj,“ položí mu ruku na jeho. Daniel pozoruje ruku, na které jsou vidět příznaky stáří. Nemládne… Přestane jíst.

„Je tu někdo, kdo mě přitahuje, ale nevím o něm nic.“

„To přece nevadí, když jsme se poznali s tvým otcem, taky jsem nic nevěděla. Stála jsem na zástavce v krátké sukni a klepala se zimou. Málem mi umrzl zadek, ale hlavně, že jsem  měla módní sukni. Šla jsem ze zábavy domu a bála se, že mi ujede autobus.“

Daniel začne opět jíst. Naslouchá. Tohle mu nikdy neřekla.

„Myslela jsem, že umrznu, když na zastávku přišel tvůj otec. Vypadal úžasně, ale hlavně měl teplý dlouhý kabát. Nabídl mi ho a sám mrznul. Nebylo všechno vždycky fajn, ale zvládli jsme to. K tomu všemu patří poznávání.“

„Já vím, ale já nevím, jestli je gay.“

„Aha a proč si myslíš, že je nebo není?“

„Já mám takové z něj mravenčení, přitahuje mě, ale zas na druhou stranu chodí k nám v obleku i v létě a tiše sedí, je tak…“ neví, co dál říct. Povzdechne si.

„Ty se bojíš, že nejsi pro něj dost dobrý.“

Daniel vidličkou rejpe ve vajíčkách. Možná má pravdu. Kým je? Má hotelovku, ale dělá číšníka. Je taky mladý, kdo by o takové ucho stál? „Je o hodně starší.“

„Tvůj otec je starší o sedm let. Nikomu to nevadí a nejméně nám. Co jsem se navyváděla. Měl trpělivost. Sedmnáctiletá holka a už muž. A jak vypadá?“

„Úžasně. Černé vlasy jako uhel, nosí brýle a má krásné šedé oči. Pěknou postavu. Vždy si objedná kávu. Sedí, pozoruje náměstí…“

Maminka se usmívá. Je zamilovaný, až to bolí. Je to cítit z každého jeho slova.

„V pátek nepřišel,“ hlesne. V hlase údiv nad tou skutečností i bolest. „Nevím, co se stalo, ale nepřišel. Chodí pokaždé. Pravidelně v tutéž hodinu. Myslíš, že?“ V očích zahlédne bolest i prosbu.

„Určitě v pondělí přijde. Uvidíš. Možná je nemocný.“

„Ano. Ve čtvrtek byl lehce nachlazený. Dal jsem mu svůj lék proti chřipce. Zřejmě nezabral.“

„Určitě. Kam dnes půjdeme?“

„Ahoj!“ ozve se ode dveří.

„Tati, snídaně. Mamka mi vyprávěla, jak jste se seznámili.“

„Co bude dobrého? Opravdu? A kterou verzi?“ zamne rukama. „Ježíš, matko my na něco zapomněli!“

„Na co?“

Tatínek se otočí a za chvilku přinese krabici. „To je pravda, ale je to tvoje vina.“

„Není, je to tvoje vina. Měla jsi mi to připomenout. Víš, jak jsem na tom s pamětí.“

„Tati mami, co je to?“ Dívá se, jak jeho otec rozřízne provaz, sáhne dovnitř a vytáhne bílé kotě.

„Kristova noho!“

„To je pro tebe. Abys jsi nebyl sám.“ Postaví kotě doprostřed stolu. Daniel s úžasem hledí na bílé klubíčko, které si začne čistit kožíšek. Natáhne ruku, aby se ho dotkl.

„Kočka nebo kocourek?“

„Kocour. Je už starší. Odhadujeme to na rok. Našli jsme ho před měsícem. Myslím, že je zvyklý být doma, protože ven jsme ho nedostali. Co s kočkou v domě? Má lovit myši na zahradě a ne žrát granule. Tak co: Líbí?“

„No je krásný, ale co já s ní? Tedy s ním?“

„Co jako? Přece ho tu budeš mít. Bude tě vítat, můžeš si ho hladit. Je heboučký. No tak vezmi ho do ruky,“ popostrčí ho směrem k Danielovi. Koťátko se ho dotkne studeným čumáčkem. Daniel ucukne, potom se rozesměje. Je hebounké. Najednou zaprská, zatne do něj drápky a seskočí na zem. Začne se rozhlížet, kde je.

„Je nádherné. Co Snížek?“

„Výborné jméno. Půjdeme nakoupit Snížkovi potřebné věci. A moje oblíbené vajíčka. Jsi poklad, mamko.“

Daniel si pamatuje doby, kdy ji ignoroval. Až později se dozvěděl, že se málem rozvedli. Od té doby mamce taťka říká všelijak a pořád si jí všímá. Nikdy se neoptal, co se tehdy stalo.

„Jak je v práci?“ optá se s plnými ústy. I mamka si nandá porci a jí.

„V pondělí jdu k soudu. Nejsem tím nadšený, protože mi vyhrožují.“

„Byl jsi na policii?“

Daniel zavrtí hlavou.

„Před soudem jednoduše vše řekneš. Nebudeš lhát je to jasné!“

„Ano, ale co, když se něco stane?“ Pohlédne na otce, který má stejné oči jako on. Momentálně jsou přísné a odhodlané.

Kolem nohou se Danielovi něco otře, automaticky se sehne a vezme kocoura do rukou. Podrbe ho za ušima.

Maminka se rozesměje. „A je už tvůj,“ prohlásí naprosto klidně. Snížek se stočí do klubíčka na Danielových nohou.

„A jak se teď zvednu?“ optá se svých rodičů.

„Shoď ho,“ poradí mu otec. „Já to taky tak dělal.“

„Ale když on spinká,“ namítne, zatímco rukou ho hladí po bělostném kožíšku. Všichni se rozesmějí. „Děkuji.“ Vezme ho do náruče a odnese do krabice. „Budeš tu hodný. Přineseme ti věci, abys mohl kde být a jídlo. Taky něco dobrého na zoubek. A zdá se, že i nějaké hračky,“ pokračuje. Maminka k otci zvedne prst.

Po snídani všichni vyrazí na nákup Snížkových věcí. V obchodním domě se k nim připojí Bětka. Je nadšena, že si Daniel konečně pořídil zvířátko.

„Víte, když jsme si někam vyšli, tak to bylo: A co pes, možná malý nebo kočička? Dokonce už měl políčeno na hada. No brr. Řekla jsem, mu, že jestli chce mě vidět u sebe doma, pak žádného hada, ještěrku, pavouka nebo podobnou havěť nechci vidět. Kočky mám ráda. Hele, co tenhle?“ Ukáže jim pelíšek v modré barvě s bílými otisky tlapek.

„Bereme!“ Hodí to do nákupního vozíku, který se rychle naplnil stelivem, krmením pro juniory, pár kapsičkami, provazem na kousání a umělou myškou. Nezapomněli ani na bedýnku s hrabičkami.

„Snížek mě právě zruinoval!“ prohlásí u pokladny Daniel.

Prodavačka se usměje. „Kocourek?“

„Bílý jako sníh. Dnes jsem ho dostal.“

„Gratuluji.“ Poberou všechny tašky a vyjdou si sednout do kavárny. Tašky složí vedle sebe. Sedí, povídají si a smějí se.

„Tak co Bětko, už máš chalána?“ optá se jí z ničeho nic Danielova maminka.

„Možná.“

„Pravda, povídej, co Petr. Jaký byl?“

„Dvornost sama, umí tančit… Většina kluků jsou dřevěná polena. Nasmála jsem se a to jsem si myslela, že to bude plážový playboy. Dělá judo nebo co.“

„Taekwondo.“

„Jo přesně. Povídal, že má byt zařízený v japonském stylu.“

„To má. Je to krásný byt, i když nechápu, proč tolik utrácel, když není jeho.“

„Takže?“

„Nic. Uvidím, ale musím se přiznat, líbí se mi.“

„To jsem rád. Petr je můj kolega. Je opravdu hezký a ženské ho obletují snad od pěti let. Je fanatik do bojového umění a Japonska.“

„Božíčku, ale hlavně, že jsi šťastná. Uběhlo to,“ poznamená s pohledem na hodinky.

„To ano a máme zamluvený stůl U Jonatána. Je to nejlepší restaurace ve městě. Bětko, jsi zvaná.“

„Ó jak od tebe velkorysé. Dobře. Nechci nic říkat, ale má ten Snížek nějaké granule?“

„Ježíši!“ vykřikne Danielova maminka. „Nemá. Táto, jdeme!“ Daniel u pultu spěšně zaplatí útratu a s mrazením počítá své výdaje, ale co! Rodiče má u sebe jednou za čas. Přece nebude škudlit a Snížkovi bude už jenom kupovat granule. Byl vůbec u veterináře, napadne ho, a co asi takový zvířecí doktor stojí? Všichni společně stojí na zástavce. Danielovi rodiče se baví rozhlížením a komentováním města.

„Jako byste nikdy tu nebyli.“

„Stydíš se za nás?“

„Bože, to ne! Jak jste na to přišli? Hele, už jede. Mohl by jezdit častěji.“ Nasednou, když si Daniel opět vzpomene na veterináře. „Tati byl u veterináře?“

„Byl a je už vykastrován a chodí na záchod. Je velmi čistotný, ale budeš stejně nějakého muset najít.“

Doma Daniel promluví. „Asi není.“

„Neměl kam to udělat. Musí se vyprat.“ Rychle mu upraví bedýnku, nasypou písek. Snížek nikde, proto se ho vydají hledat.

„Mám ho!“ zvolá maminka z kuchyně, kde Snížek pozoruje lednici.

„Tohle nebude lehké.“ Vezme ho do náruče a nese k misce. „Žrádlo.“

Snížek k němu otočí hlavu, přičichne, sedne a začne žrát. „Jedna starost nám ubyla. Tak půjdeme k Jonatánovi. Bětko, půjdeš s námi nebo se chceš upravit?“

Bětka se prohlédne. Džíny, svetřík s kabátem. Cítí, že je to výjimečné. „Půjdu. Mám to tam blízko.“ Chce se rozloučit, když najednou před ní stojí Danielovi rodiče s krabicí.

„Vše nejlepší!“

„Co je to? To jste nemuseli.“ Zvědavě ji začne otevírat. Jednu vrstvu za druhou odhazuje. Daniel přinese nůž na rozříznutí kartonu. „To je krása,“ vydechne údivem. „Přesně vím, kam ho dám.“ Natáčí zrcadlem, které hází odlesky. Prohlédne se v něm. Je dokonale. „Tohle muselo… Já vím.“

„Přesně tak. Když jsme byli u tebe naposled, maminka si všimla, že ti chybí pořádné zrcadlo na stolečku v ložnici. Je tam ještě rám.“

„Já děkuji!“ odloží se slzami v očích zrcadlo a skočí jim kolem krku. „Kruci!“ utře si je.

Danielini rodiče se usmívají. Mají radost, že se Bětce líbí. Dlouho vybírali, jaké bude. Rám objednali u svého známého, který dělá s dřevem.

„Nevím co říct.“ Prsty přejede rám i zrcadlo. Je ji jedno, že na něm zanechá otisky. „Je nádherné. Ještě jednou děkuji.“ Opatrně ho zabalí do krabice.

„Danieli, mohu si to tu nechat? Nechci, aby se po cestě někde rozbilo.“

„Samozřejmě.“

„Danieli, to je ta indická restaurace?“ prohodí o půlhodinu později jeho otec. Daniel se zazubí.

„Neboj se. U Jonatána je klasická restaurace. Bude se ti tam líbit.“

„Já se tak těšila na tu indickou.“

„Mami, tak tam půjdeme zítra na oběd, ano,“ navrhne. Maminka se usměje, zatímco otec se ušklíbne. Pořádný řízek to je ono, ne nějaká divoká jídla s rýží. Vyjdou z autobusu na hlavní třídě, z které sejdou do malé uličky osvětlenou pouze pouličními lampami.

„Letos povídají, že bude tuhá zima.“ Daniel s maminkou zamručí.

„Jak se má Miki?“

„Jde to, ale má svoje léta. Snížek na něm spal.“

„Je mi to líto.“

„Nemusí, myslím, že u nás byl spokojený. Má své léta a bude mu tam dobře, Danieli.“

„Já vím, ale … jsme tu,“ řekne raději, protože by se asi rozplakal. Zabočí za zídku. Přivitá je světlo z pochodní, které osvětluji malý zelený kout. Vejdou do restaurace. Čalouněné židle, klubovky. Sundají si kabáty, které pověsí na věšák. Pohodlně se usadí a rozhlížejí se po prostředí.

„Vypadá to tu pěkně.“

„Něco k pití?“ optá se servírka v kalhotách s milým úsměvem. „Ahoj, Danieli.“

„Ahoj, Marti. Láhev vína?“ optá se svých rodičů.

„Jsem zde. Slyším láhev vína?“ tak jedině červené,“ řekne rozzářeně Bětka, která si už svléká červený kabát. Objeví se lesklá halenka s dlouhými průsvitnými rukávy a černé kalhoty. Přisedne si k nim.

„Jaké? Máme výborné svatovavřinecké z 2003.“

„Dám na tvou radu.“ Usměje se na rodiče i Bětku. Je rád, že tu je, je rád, že se dobře nají. Je mu skvěle, ale rád by kdyby tu seděl se svým partnerem. Zamilovaně by se mu díval do očí, kde by se odrážel malý plamínek lampičky a hladil ruku. Usměje se.

Zvedne hlavu, jak automaticky zaslechne otevření. Zůstane zírat s údivem na svého tajemného cizince. Polkne.

„Dani, co je?“

„To je on.“ Sotva dokáže zašeptat, jak hltá jeho postavu v obleku, unavenou tvář. Nejraději by ji vzal a pohladil, aby z ní setřel únavu.

„Ten vysoký černovlasý tajemný cizinec?“ optá se maminka, která naprosto neslušně se naklonila nad stůl, aby lépe viděla, ale pozdě.

„Ano.“ Zmizel v rohu boxu. Vypadá to, že si ho nevšiml. Co tu dělá? Blbá otázka se zachechtá. To co on. Přišel na jídlo.

Tatínek s maminkou ho starostlivě pozorují.  Je úplně mimo, ale zas na druhou stranu jsou rádi, že si konečně někoho vyhlédl a není to žádný větroplach. To se pozná, dorozumí se očima. Jsou oba spokojení. Teď jenom to jejich střevo donutit, aby se vyjádřilo, a bude to.  Budu moci uspořádat svatbu, zasní se maminka na chvilku. To bude peněz, ale nechť. A sousedi, na ty kašle taky. Nechť si zkusí něco říct? Je to jediný syn, kterého mám.

Bětka je nechápavě pozoruje. Neví nic o tajemném cizinci, i to, že se honí představami jejího nejoblíbenějšího bratránka. Ví jenom, že někdo se Danielovi líbí.

„Svatovavřinecké 2003.“ Nalije na ochutnání Danielovi. Ten se napije. Přikývne. Je výborné. „Už jste si vybrali?“

„Zatím ne, ale taťkovi určitě velký kus masa.“

„Počkáme.“ Tady se nespěchá. V klidu si prohlédnou jídelníček.

„Mají tu dobré věci,“ ohodnotí Danielův otec.

„Pavle, jak se má Miki?“ optá se Bětka, která Danielovy rodiče oslovuje křestním jménem. Však u nich strávila nejeden víkend a prázdniny.

„Je to s ním nahnuté, ale tak má to být.“ Bětka smutně přikývne.

„Za chvilku přijdu,“ řekne Daniel, který si to namíří k označeným dveřím toalety.

„Už, aby si někoho našel,“ pronese Bětka.

„Už si našel, ale ještě toho troubelu donutit, aby se vyjádřil, a nic nevím, tak se neptej,“ zabrzdí Bětku v rozletu Pavel.

„Nic mi neřekl, tajnůstkař.“ To si odpyká, myslí si, zatímco se rozhoduje mezi zvěřinou a lehčím zdravotním jídlem. Nakonec vyhraje rizoto. Přece jenom nemůže si dovolit ztloustnout, když si ji Petr našel, v duchu se ušklíbne.

Daniel zatím na záchodě vykoná potřebu, umyje si tvář a pozoruje se v zrcadle. Místnůstka je to malinka. Z ničeho nic se dveře otevřou a on zírá do unavených šedých očí.

„Dob… Dobrý den,“ vykoktá nesměle.

„Dobrý večer,“ odpoví mu Alexandr, který taktéž překvapeně hledí do oříškových očí. Na rozdíl od něj září jako slunce v létě. V duchu si povzdechne. Před chvilkou o něm přemýšlel. Říkal si, zda má dnes ráno službu nebo nemá. Vypadá to, že ne. Je stejně hezký jako v kavárně a sluší mu to.

Daniel se konečně vzpamatuje a uhne se mu. Přesto blahem zavrní, když se o něj otře jeho ruka. Vůně mu zahltí smysly. Natáhne ruku, ale dveře od toalet se zavřou. Otočí se k zrcadlu a naslouchá zvukům, které vycházejíc z kabinky. Má pocit, že je rudý až někam za ušima, ale nedokáže se odlepit od umyvadla. Chce, aby se ho dotknul ještě jednou. Chce nemožné, ale musí se optat. Možná bude mít štěstí.

Zaslechne zvuk zipu, spláchnutí vody. Končí, za chvilku vyjde…

Je tam ještě? Není? Divoce tančí myšlenka Alexandrovi. Chtěl by, aby byl. Chtěl by ho vzít do náruče, vyhrnout mu košili až ke krku, přisát se rty k tělu. Zkoumat je a hladit až do zbláznění. Jaké je? Je stejně překrásné jako jeho oči? Chtěl by to vědět víc než výsledky ve sportce. Otevře dveře s napětím, zda tam je.

Je. Opírá se o dvířka druhé kabinky a dívá se protější dveře, ty jeho. Opět se dotkne jeho oříškového pohledu. Rád by zajel do plavých vlasů, přitáhl si ho k ústům a drtil je, dokud nebude žádat o milost. Vyděsí se pod náporem touhy. Rychle se skloní k umyvadlu. Ještě nikdy si tak dlouho nemydlil ruce.  Umyje je a vloží pod vysoušeč. Drží ruce pod horkým vzduchem, ale vnímá pouze Daniela. Jeho vůní, přítomnost, která to tu zmenšila na prostor krabičky od sirek. Snaží se nedívat do Danielova obličeje, ale přitahuje ho jako magnet.

Je tak skvostný. Zamračený, vzdálený, ale chce ho. Aspoň dotknout se ho. Na chvilku, i kdyby měl za to platit. Mlčí a jemu to vyhovuje. Nemusí nic říkat, protože stejně by nedovedl ze sebe vypravit ani slůvko.

„Já…?“ zaslechne chraptivý hlas, který ho vyruší ze snění.

„Ano?“ optá se dychtivě.

„Měl jsem hodně práce,“ omlouvá se kajícně jako hříšník s nečistým svědomím.

„To jsem rád. Myslel jsem, že jste nemocný,“ dostane ze sebe. Nechápe, proč mluví takové banality, když jsou nepodstatné. Podstatné je, že je tu a on tu kváká o pitomostech, ale nemůže se ani pohnout.

Alexandr se otočí. Dotkl se ho. Rukou. Naschvál. Malá útěcha. Malé splněné přání toho velkého.

Daniel udělá krok. Už nemůže tak dál. Musí mu říct, co cítí. Má pocit, že pod tím vším praskne, rozletí se na milion kousků, pokud mu neřekne, že ho miluje.

„Omlouvám se,“ pronese cizí hlas a bublina, které je schovávala, se vytratí. Alexandr s Danielem se zmateně podívají na cizího chlápka. Uvědomí si, že se dovnitř nevejde.

„Nashledanou,“ hlesne Daniel.

„Hezký večer,“ zdvořile řekne omámený Alexandr. Byl jeho pohled, pochyb tím čím si myslí? Jestli ano… jaká slast by ho čekala, kdyby i on ho chtěl, přestože už není nejmladší, ale v této chvíli nedokáže na nic jiného myslet, než na Daniela. Vykloní se ze svého boxu. Zachmuří se. Tohle budou jeho rodiče, ale ta žena. Počkat, když zahlédne její tvář. To je jeho sestřenice, co má narozeniny, ale co když jsou vzdálení? Vypadají jako rodinka na sobotním výletě. Rodiče se synem a snachou, s kterou dobře vycházejí.

Daniel zaregistruje jeho vyklonění. Dívá se sem? Bože musí být ještě červený.

Alexandr se opře o čalounění. Je tu sám v koutě a obsluha ho nebude nějakou chvilku otravovat. Je rozkošný. Zahledí se do plamínku malé lampičky, kterou si rozsvítil.

„Přejete si?“

„Ano. Něco sladkého a speciální nabídku podniku.“ Je vzrušený představou, že si jedině on může dovolit tuhle speciální nabídku. Oříškové oči skryté za vějířky černých dlouhých řas.

„Jak si přejete. Něco k pití?“

„Šampaňské.“

„Ano pane.“ Odejde, ale za chvilku se vrátí. Je tu jenom on se svou osobní obsluhou. Miluje tyhle speciální nabídky. Čeká, ale ví, že nebude toho litovat.

„Vaše šampaňské pane,“ ozve se jemný hlas. Zvedne hlavu, aby si prohlédl speciální nabídku. „Bude vyhovovat vám tahle značka?“ natočí se všemi směry. Košile, kalhoty, dlouhá zástěra číšníka zmizela. Stojí před ním nahý a předvádí se, protože zákazník musí být spokojený. Natáhne ruku, kterou sklouzne po hrudi své speciální nabídky, stiskne bok a zajede dolu ke klínu, kde ho polaská. Perfektní.

„Ano. Úplně.“ Zručné otevřené láhve. Alexandr si ho prohlíží. Je nádherný. Natáhne ruku, kterou hladí jeho bok. Nalije si, upije, když naznačí, aby k němu přistoupil. Nabídne mu skleničku. Daniel z ní upije, nechá jen trochu, zvrátí hlavu a pomalu lije obsah na své tělo. Studí to, ale když stečou k bradavkám, napřímí se a ztvrdnou. Alexandr pozoruje, jak drahocenné pití mizí. Nevadí mu to. K čemu by si to jinak objednal? Nakloní se k němu a přisaje se k tělu, které je mu nabízeno. Slíže kapky šampaňského.

„Děkuji, pane za rozkoš. Donesu zákusek.“

„Ještě ne. Postůj tu.“

„Jak si přejete, pane. Mám se před vámi udělat?“

„Ano, můžeš se pohladit.“ Je vzrušený ještě víc. Pohodlně se usadí, zatímco pije šampaňské a pozoruje, jak si podebere varlata, jemně si je masíruje a druhou rukou si přejíždí penis.

„To stačí. Jsem nějak unavený, dones nějaký zákusek. Zmrzlinu s ovocem.“

„Ano pane.“ Přestane si ho hladit a se vztyčeným údem odejde. Alexandr odloží netečnou masku nezájmu, rozepne si kalhoty a rukou vklouzne dovnitř.

„Pane, nemusíte si to dělat sám.“ Pohár odloží na stůl.

„Máš pravdu. Vezmi mě do svých hebkých úst.“

„Jak si přejete.“ Klekne si k němu a dech jemně ovane jeho mužství. Alexandr se zamručením zvrátí hlavu. Rozkošné, ale bude chtít víc. Druhou rukou vezme lžičku, na kterou nabere zmrzlinu.

„Nabídni si.“

„Pane, jsi až příliš štědrý.“ Nechá se krmit zmrzlinou. Po každé lžičce si olízne rty. „Mohu pokračovat?“

„Jistě.“ Všechny svaly se mu napnou předtuchou. Daniel skloní ústa, která nejsou teplá, ale studená. Vezme ho do úst. Alexandr zaúpí. Má pocit, že tam dole pod slasti pukne. Čistá rozkoš.

„Stačí, sedni si vedle mě.“

„To nemohu!“

„Odmítáš?“

„Ne,“ otočí se, vyšpulí zadek. Čeká na pokárání.

„Velmi dobře,“ zavrní, ale spíš než plácne, ho začne hladit. Daniel otočí hlavu. „Pane, potrestejte mě za mou troufalost.“

„Nevím proč. Nic jsi neudělal.“ Vezme lžičku se zmrzlinou a donese ji na zadek. Zmrzlina se dotkne teplého těla, rozpustí a pomalu stéká dolu. „Krásné.“

„Jsi příliš laskavý, pane. Zasloužil bych si potrestání než vaší rozkoš.“ Alexandr neposlouchá. Skloní hlavu ke zmrzlině, která stéká po oblinách a olíže ji. Je to lepší než jíst z poháru. Sní celý pohár, pouze zůstane ovoce.

„Otoč se a sedni nebo tě mám opravdu potrestat?“

„Ne pane, pokud je to vaše přání, musím je respektovat.“ Usedne vedle něj. Alexandr ho pozoruje. Je krásný, když tu vedle něj sedí s nohama u sebe. Natáhne ruku ke stehnům. Naznačí, co má udělat.  Daniel poslechne a rozevře je. Skoro se před něj položí.

„Pane, takhle?“ Oříškové oči, napůl skryté víčky se po něm podívají.

„Ano. Myslím, že mohu dojíst pohár.“

„Chápu, pane. Přeji dobré chutnání.“

„To bude,“ zamumlá Daniel. Maliny položí na bradavky, které ihned sní. Jemně mu kousne do bradavky, ale jinak je saje. Potěšeně zaslechne zasténání. Tak to má být. Ostatním ovocem ozdobí klín s pyšně trčícím údem. Vezme ho do úst. Daniel se mimoděk proti němu vypne.

Alexandr jí ovoce, které miluje. To je přesně ono. Takové služby by měl poskytovat každý podnik, ale na Daniela má výhradní právo on. Splní mu, co bude chtít. Udělá, co bude chtít a on ho chce teď dokonale uspokojit, aby věděl, že mu patří.

„Ano, pane, já už budu, nemusíte…,“ přerývaně povídá Daniel. „Dovolte, prosím…“

„Ne!“ dál ho trápí svými ústy. Jemně se dotýká jeho žaludu, saje ho a rukou přejíždí po celé délce. Používá prsty i dlaně. „Naučil jsi mě to, pamatuješ?“

„Ano, pane. Já… děkuji…“

Vykřikne, když vyvrcholí a semeno dopadá na jeho břicho. Uvolní se.

„Pane, mohu?“

„Jistě,“ zvedne se a postaví se ke stolu. Daniel klesne k jeho nohám, podívá se vzhůru do šedých očí. Miluje je, protože je do nich zamilovaný. Skloní hlavu, aby mu udělal dobře.

Když je odstrčen, skoro zavrčí nechutí. Miluje uspokojovat svého zákazníka tímto způsobem. Vstane, když ho pán otočí a on si lehne mezi pohár i šampaňské. Vystrčí zadek.  Dychtivě očekává jeho proniknutí.

„Děkuji…“

Alexandr vezme šampaňské a pomalu je lije na zadek. Pije je i saje z kůže hebounké jako samet. Skloní se k dírce, olízne ji. Má příchuť šampaňského. Chvilku ji líže, aby vzápětí do něj zastrčil prst. Přidá dva potom tři. Zvedne se a zatlačí svým údem do něj. Vydržím to? Neudělám se? Pomyslí, ale vklouzne dovnitř do tepla, které ho vstřícně sevře. Zabručí slasti. Začne se proti němu pohybovat.

Nemůže přestat, když divoce zajíždí sem a tam. Ignoruje pohodlí Daniela, chce jen jedno. Udělat se do něj. Už budu… vykřikne slastí, zatímco tělo úlevně přijímá vyvrcholení. Políbí ho na záda. Vytáhne ho z něj, dotkne se ho a pozoruje mléčnou tekutina, která z něj vyklouzává.

Postaví se a čeká.

„Děkuji, pane.“ Daniel pomalu mu zapne kalhoty, aniž by ho zapomněl olízat a usušit. „V pořádku pane? Spokojený?“

„Možná,“ zabručí a prohlíží si stopy po jejich milování. Má je všude na těle.

„Příště se budu snažit víc. Přejete si ještě?“

„Ale ano. Další speciální nabídku.“

Oči schované za vějířky řas, vlhké ústa stahující se k odpovědi. „Jak si přejete, pane. Jen řekněte, co chcete.“

„Hodně,“ zašeptá s natáhnutím ruky, která pohladí číšníka po tváři, „a ty mi to rád splníš, že?“

„Váš pohár.“

„Děkuji,“ zašeptá s pohledem v plaménku svíčky. Protře si oči, aby zaklel, když si uvědomí, že jsou mu kalhoty malé. Další speciální nabídka? Položil by ho opět na stůl nebo na pohovku a udělal mu to. Ne on Danielovi, ale Daniel jemu. Nejdřív by se zdráhal… Musí přestat nebo se udělá do kalhot. Snad ho zmrzlina uklidní, ale sotva si ji vezme do úst, připomene si svoji fantazii. Zavře oči. Nemá to cenu, pomyslí, načež se zvedne a jde na záchod. Jen doufá, že se udělá rychle a nikdo nepřijde. Zvlášť ne Daniel, protože jinak ho ihned požádá o speciální službu. Musí to vydržet do úterý. Potom se optá, a jestli bude souhlasit a budou spolu delší čas, požádá ho o speciální službu. Řekne mu o svých fantaziích, které se snaží skrývat pod rouškou tmy, ale někdy vykouknou znenadání. Jako teď. No poslední dobou je to častější připustí se zasténáním.

Uklidněn se vrátí ke stolu chladný jako před tím. Jen oči zasněně koukají do osvětlené malé zahrady. Hraje si se lžičkou a bezpečně vzpomíná, jaké to bylo krásné. S povzdechem dojí poslední kousek ovoce, otočí se, aby zaplatil. Musí čekat, což on dělá nerad. Není to jako u Daniela. Zaplatí, zvedne se.

Ještě tam sedí. Směje se, zatímco on si vytvářel scénu. Prohlédne si ho. Jak rád by slíbal smích z těch rozkošných rtů, pohladil ho po tvářích, políbil oční víčka jemnější než samet.

Daniel se zamrazením otočí. Cítí nějaký pohled. V první chvílí si neuvědomí, že je to Tajemný cizinec. Otřese se. Potom si všimne vysoké postavy, která se hladově dívá na jejich stůl. Vzruší ho to. Chce ho? Stačí říct, říká si zmateně. Odchází beze slova, jako neznámý cizinec, kterého náhodou potkal. Je mu mizerně. Najednou je v restauraci o dost více místa. Jako by se předtím prostor scvrknul.

Alexandr vyšel rozjásaný i udivený z restaurace. Ten jeho pohled znamenal mnohé. Nejdřív zákmit strachu, ale potom touha nebo se mu to zdálo? Má vůbec odvahu věřit, že by ho měl rád? A co když ano?

Má pocit, že se roztříští pod šťastnými pocity. Váhání je odsunuto. Ví, že euforie vydrží jen chvilku, ale nepřipouští si. Usedne do auta, kde si uvědomí, že i únava je pryč. Jak by jedním pohledem očí to z něj sejmul. Dnes v noci bude snít sen, který se možná skutečně vyplní.

„Danieli, posloucháš nás?“ optá se maminka.

„Ano, jen… chutná vám?“ řekne se šťastným nakažlivým úsměvem.

„Moc, ale ceny…“

„Mami, jednou mě to nezruinuje. Jsem šťastný. Co Petr?“

Bětka na něj udiveně pohlédne. Vždyť mu před chvilkou líčila, jak Petr vyvalil bulvy a hledal je pod barovou stoličkou. Myslí si, že mu dá šanci.

„V pohodě.“

„To jsem rád,“ řekne, zatímco si obírá rybu, kterou si objednal. Otec jako vždy má steak, maminka zaexperimentovala a dala si něco italského. Bětka rizoto. Nakonec si dají ještě zmrzlinové poháry, kterými jsou tu vyhlášení. Nejen jsou dobré se správnou mírou zmrzliny, ale nádherně ozdobené. Bětce dal přinést s menším ohňostrojem. Tleskali, zatímco personál kvůli tomu zhasl světlo. Bětčiny oči zářily nadšením. Rád by si dal speciální zamilovaný pohár pro dva se svým Tajemným cizincem. Díval by se do nich a viděl jiskřičky touhy.

Po večeři doprovodí Bětku domu, protože to má domu kousek. Vracejí se nazpět, když najednou před nimi se vynoří dva mladicí. Rozestoupí se po chodníku, jako by jim patřil.

„Tati?“

„To zvládnu.“

„Co chcete?“

„Jen něco říct tomu smrkáčovi. Uhni z cesty, dědo!“

Daniel se uchechtne. Nemůže jinak. Připadá mu to absurdní. Zaslechne zaskřípění zubů.

„Nejsem děda, ty mlíčňaku!“

Ticho. Objeví se něco lesklého, když Danielův otec se pohne a za chvilku se válejí po zemi. Odplivne si. Parchanti. Začne je šacovat. Zavrtí hlavou. „Nic nemají.

„Mám zavolat policii?“

„Ne, ti chtěli jedno, ale nedej se jim, jasně.“

„Myslíš, že chtěli zabránit tomu soudu?“

„Přesně tak. Pochybuji, že tvůj šéf viděl jeho obličej. Jsi jedním ze svědků, co ho viděli. Zajímalo by mě, co se děje.“

„Tati, ty ještě stále chodíš do tělocvičny?“

„Táto! Slíbil jsi mi, že…,“ získá konečně matka hlas.

Táta se nejistě zazubí, načež se podrbá ve vlasech. „Já vím, Miluško, ale no víš, požádali mě…,“ rozpačitě koktá, protože nedodržel slib, který ji dal.

Mamka na něj chvilku hledí. „Tak dobře, ale ne že mi přijdeš se zlámanou kostí.“

„Nepřijdu, slibuji,“ ujišťuje ji horlivě, ale všichni vědí, že je to lež jako věž a dál bude učit sebeobranu, kterou se naučil jako policajt. „Tak půjdeme. Nevím, zda tu nemám do soudu zůstat,“ tiše řekne.

„Ale co dům?“

„Zavolám Pavláskovi. Postará se o něj. Nebo víš, co. Ty pojedeš domu a já zůstanu. Mohou ještě něco provést a rád bych byl u toho soudu.“

„Není přístupný veřejnosti.“

Pavel mávne rukou. „Znám ještě pár lidi. Ale i kdybych měl být jen v budově ti pomůže.“

„Zůstanu s tebou,“ najednou prohlásí matka. Oba se zastaví, ale vědí, že nic s tím neudělají. Jak to řekne tímhle tónem, tak ji nezastaví ani rozjetá lokomotiva.

„Já..,“chce namítnou Daniel, ale ví, že je pozdě. Rodiče se rozhodli. „Tak dobře,“ kapituluje.

„Výborně, aspoň něco ještě nakoupíme a uvařím ti pár jídel. V mrazáčku máš ještě nějaké místo. Bude se ti hodit, až odjedu. Co myslíš, táto?“

„Určitě. Nechápu, že je takové nemehlo na vaření.“

„Po kom asi?“ ušklíbne se o dost veseleji Daniel. Taťkovo vaření je taky takové divné.

„Nebuď drzý.“ Dojdou na autobus, který je za chvilku vysadí u baráku.

„Mám strach. Co když…,“ přiznává nerad. Ucítí ruku na rameni.

„Je dobře mít strach, ale nesmíš se mu poddávat. Vím to nejlépe. Jdi dál. Bude všechno v pořádku.“ Bylo. Zámek nepoškozený, byt v pořádku a Snížek spokojeně k nim přišel a zas odešel.

„Neschopná banda,“ zabručí k Miladě otec v posteli. „Musíme na něj dohlédnout. Jak ještě dlouho?“

Milada se k němu otočí. „Je to náš syn… Celou věčnost. Dobrou noc.“ Natáhne se k němu a políbí ho na tvář. Otočí se na druhou stranu. „Stejně jsi můj hrdina.“ Otec se pousměje, ale vzápětí zvážní. Proč nechtěl Daniel mluvit s policisty? Dělá si o něj starost. Ví, že většina lidi jim nedůvěřuje a mrzí ho to, ale v důsledku mohou za to všichni.

Usnou hodně pozdě. Pavel přemýšlí o Danielovi a jeho problému a Daniel zas o Alexandrovi. Nedováží se hlasitěji dýchat, aby rodiče nevzbudil. Neví, jak by se asi tvářili, kdyby pohovka začala jemně vrzat nebo on začal hlasitěji oddechovat. Mrzutě usne.

Druhý den ráno, jako by je počasí chtělo odškodnit, že nebylo příliš přívětivě, vysvitlo sluníčko. Na chvilku aspoň na jeden den vzbuzuje iluzi, že by mohlo nastat léto.

Alexandr se převalí z boku na bok. Přemýšlí, proč šéfová ho o to požádala. Aby byl čert dlužen. Taky nechápe, proč tolik spěchá. Vždyť je to případ jako každý jiný. Jedině, že by v tom bylo něco víc, ale co?

Po hodině, kdy přemýšlí, proč a proč vstát, odhodí pokrývku. Vytáhne roletu a znechuceně pozoruje krásné počasí. Každý kdo bude moci, si bude užívat a on musí do práce jako otrok. Někdy si tak připadá. Postaví se k oknu a rukou sklouzne ke klínu. Nikdo ho nemůže vidět, ale on se rád dívá ven. Představuje si, že je tam dole na trávníku Daniel. Leží nahý na lehátku, vedle sebe nějaký nápoj. Občas se napije. On ho odtud pozoruje. Jeho křivky, nohy s chloupky, které jsou svalnaté od běhání v kavárně. Vzruší se, když si začne hrát se svým tělem. Udělá to co on. Stáhne si šortky, vezme ho do ruky.

Někdo by řekl, že ho přitom šmíruje, jak se udělá, ale není to pravda. Je tady u něj doma a to je něco jiného. Tře si ho, zatímco očima sleduje jeho ruku, která nejdřív si začne hrát s bradavkami. Druhá ruka sklouzne ke klínu k chloupkům. Jemně se probírá houštím, protože není vyholený. Odhrnuje je, upravuje, občas se podívá, možná, který sestřih by mu slušel. Vzrušení roste a za chvilku ho vezme od ruky. Nejdřív si ho jen tak přejíždí. Skoro lenivě. Hraje si, ale za chvilku se postaví, ale tak že na něj dobře vidí. Přejíždí si ho od shora dolu, stahuje předkožku, pozoruje ho a potom vystříkne. Spokojeně vymačká poslední zbytky a opět lehne si na ručník.

On zatím se udělá stejně. Rukou svírá závěs přesně jako teď. Slastně zasténá. Přitiskne čelo k oknu. „Potřebuješ chlapa, Alůexandře,“ zavrčí znechuceně. Kolikrát si to řekl? Neví, ale ví, že chce jen jednoho. Ten zbytek je jen ubohá náhražka. Neví, jak vydrží do úterý. V pondělí završí ten mizerný případ a bude mít klid.

Přejde do koupelny, kde se osprchuje. Před zrcadlem si prohlédne vrásky, přejede strniště, snaží se zatáhnout břicho. Moc mu to nejde. Nudné věci každodenního života vykoná s lhostejností i praxi. Nasnídá, aniž vlastně si uvědomuje co. Je naštvaný, protože si nemůže odpočinout, ale říct šéfové ne, to nechce, i když by mohl.

Nasedne do auta, jako každý den. Jen v myšlenkách mu zůstává naděje, že jeho rutina se konečně změní.

Ráno bude snídat s Danielem, vstávat vedle něho, políbí ho na dobrou noc stejně jako ráno. O víkendech, kdy bude mít čas, pojedou na nějaký výlet. Na hrad. Snad má rád vyjížďky. Zaparkuje, pozdraví strážného a vyběhne nahoru.

„Dnes má nějak dobrou náladu?“

„To je sluníčkem,“ prohodí k němu kolega. Ten pokrčí rameny. Nemyslí si to, ale není to jeho věc.

… „Udělej mi to. Chci tě cítit uvnitř! Ano to je ono,“ šeptá v momentě, kdy do něj jeho tajemný cizinec proniká. Trošku to zabolí, ale je…

„ÁÁÁÁ!“ zařve bolestí i překvapením. Setřese ze sebe pokrývku a drží si klín, zatímco se kroutí jak žížala na háčku. Skučí bolestí a po tvářích se mu koulejí slzy.

„Co je?!“ ozve se vyděšený otec, který se vyhrabal z postele.

„Nevím!“ ječí hystericky. Z ničeho nic zaslechnou „Mňau!“ Zpod pokrývky vyleze Snížek. Posadí se a olízne si tlapičku. Nevině se rozhlíží.

„Já ho zabiju,“ zařve Daniel a rozežene se po Snížkovi.

Pavel se rozesměje, když mu dojde, co se stalo. Snížek zřejmě si chtěl hrát na kočku a myš, a jelikož ví, jak to je s chlapem ráno… myslel, že pod pokrývkou se hýbe myš. Daniel je od přírody slušně vybaven… začne se smát, když si představí, jak Snížek na tu bouli skáče s rozevřenými drápky. Chyť si myšičku…

„Zabijte ho někdo!“

„Co se děje?“ ozve se teprve teď z kuchyně Danielova maminka.

„Ale nic. Snížek si chtěl hrát.“

„Aha. S takovým řevem? Přiběhnou na nás sousedi.“

„Chytl jsi ho?“

„Kdepak, zdrhl,“ odpoví zamračeně. Nejraději by se podíval do trenýrek, ale před mamkou? Jde do koupelny, ale v klíně stále ještě cítí cukavou bolest. Určitě mu je tím skokem rozmašíroval. V koupelně hned stáhne trenýrky. Prohlíží se. Jsou v pořádku. Dokonce žádné viditelné šrámy. Oddechne si.

„Jsou v pořádku?“ zaslechne otce.

„Jo jsou, ale ještě jednou a sorry končí v salámu pro psy.“

„Stačí mu je ostříhat,“ poradí mu otec za zavřenými dveřmi.

„Díky. Nakonec budu dělat ještě kocourovi manikúru.“ Otec se rozesměje a odejde do kuchyně. Daniel osamí. Raději bude stříhat než přijít o to nejdůležitější, co má.

Umyje se, ještě jednou s něžnou péčí si prohlédne svoji chloubu. Bude muset se oholit. Je zarostlý jako amazonský prales.  Zajímalo by ho, jakého ho má Tajemný cizinec. Určitě velkého, krásného. Bude se mu líbit?

„Bláznivé myšlenky,“ zamumlá. Jak může vědět, že je stejný jako on? Nevypadá na gaye, ale to spoustu chlapů, takže proč by nemohl jim být? Řekne si optimisticky.

„Pojedeme do obchodu?“ prohlásí Danielova maminka s razancí dlouholeté obyvatelky vesnice. „Nic tu nemáš. Žádné zásoby. Taky chvi uvařit pár jídel.“

„Ano,“ poslušně se nese z dvou úst. Maminka se spokojeně usměje. Tak to má být. Nasednou do auta a za Danielovy navigace dojedou do obrovského hypermarketu.

„U nás poblíž staví taky jeden. Nebudeme muset jezdit až do krajského města,“ prohlásí nadšeně. Podle tváře otce, Daniel by hádal, že není tím obchodem nadšený.

„Mami, my jdeme na pivo,“ prohlásí otec po tříhodinovém maratonu.

„Jen běžte. Najdete mě tady.“ Daniel s otcem se vypaří.

„Dvě piva. Jedno nealko. Tohle je neuvěřitelné.“

„Mě povídej. Já to mám víkend, co víkend,“ pochmurně pronese otec. S úsměvem se napijí. Přiťuknou si. Po hodině stráveném koukáním a pitím piva, jdou dovnitř obchodu. Cítí se lépe.

„Už to mám skoro hotové,“ hlásí jim mamka po dvou minutách, co si jich všimla. Zatočí s vozíčkem k pokladně.

„Bože tolik věcí,“ zoufale přemýšlí Daniel.

„Vidíš, já ti říkal, že si ani nevšimne, že nejsme s ní,“ promluví otec. Daniel přemýšlí, jestli má dostatečnou hotovost. S autem narvaným věcmi jedou domu. Tatínek spokojeně přemýšlí o cestě, maminka o nákupu a co z něj uvaří a Daniel o stavu své peněženky. Ještě dobře, že si něco našetřil.

Vynesou nákup nahoru, roztřídí ho do lednice, skříněk.

„Jdeme na oběd. Dostala jsem hlad.“ Daniel s otcem se nezmíní, že mohli jíst už dávno. Zamíří do nové indické restaurace s názvem Kailash. Otec dostane pořádný kus masa sice na karí, ale je spokojený. Ke konci jídla milostivě prohlásí, že mohou sem přijít opět.

Večer sedí u televize a dívají se na film, zatímco z kuchyně se linou různé vůně. Vždy, když je něco skončeno, Daniel musí jít, aby věděl, co v těch nádobkách a sáčcích má. Ke každému dostane instrukce, co si má k tomu koupit a jak ohřát.

„Mami, vždyť si to stejně nebudu pamatovat,“ namítne zoufale, když mu povídá, že k tomu masu se nejlépe hodí bramborové knedlíky.

„Od toho máš telefon! Prostě mi zavoláš a já ti řeknu, co a jak.“ Daniel k ní přistoupí a políbí ji na tvář.

„Děkuji.“

„Nech toho a běž za taťkou, určitě se nudí.“

„Rozkaz!“ zasalutuje jako když malý a věřil, že bude policajtem nebo vojákem. Nestal se ani jedním z nich, ale obyčejným číšníkem, ale má tu práci rád. Usedne k televizi. Najednou si přeje mít stejný vztah jako je mezi jeho rodiči. Není ideální, ale jsou spolu. Nechce mít prázdný byt a v něm jenom Snížka. Mimoděk pohladí bělostného kocoura, který se přišoural do klína, jako by pochopil, že už mu nic nehrozí. Pokusí si vytvořit něco podobného. Políbí Snížka do kožíšku. Je měkoučký.

„Blázním už touhou, nebo je to měsícem?“ šeptá postava u okna. Tělo rozechvělé touhou, ale zároveň je unavený. Neví, jak může takhle existovat. S výkřikem mimoděk sevře závěs. Ruce klesnou k nahému tělu.

„Danieli…“

7_dil - Tajemný cizinec