Shounen - ai povídky

Trojka

1.

Dusné léto, nebe se pomalu, ale jistě zatahuje, stezkou pro kola jede cyklista. Otře si čelo a upřeně hledí před sebe. V duchu nadává na lepkavý vzduch. Během jízdy občas mrkne na oblohu, jestli stihne se vrátit domu před bouřkou, ale ty hnusné mračna jsou čím dál tím temnější. Jakoby každou minutou, vteřinou tmavly více a více.

Bum!

Zaskučí, zvedne se a vykřikne: „Ty idiote!“ Zasykne bolestí a podívá se na koleno, které je odřené a špinavé, a potom na kolo.

„Hele, koukej na cestu, ty nemehlo,“ křičí cyklista na prvního a přitom rozmotává kola. Mračí se jako čert. „Jen se podívej, co jsi mi udělal a jak se asi dostanu domu? Co?! Po svých? Sakra!“ zakleje, když se tmavošedé nebe rozsvítí provazcem bílého blesku a oslní je. Přikrčí se a divoce se kolem sebe rozhlédnou. Jsou na nejvyšším bodě v okolí.

„Hele, já jsem v tom nevinně,“ začne se bránit Pavel a snaží se nedat strach, který v něm vyvolal blesk. Na to opět zahřmí a oba se na sebe podívají. Zase se obloha rozsvítí do běla a přízračně osvětlí scénu. Ještě neprší, ale teplo letního dne zmizelo a nahradil ho studenější vítr, který snadno profukuje lehkým oděvem.

„Neprší,“ hluše řekne neznámý cyklista a začne rázněji rozmotávat do sebe zasekla kola.

Kap, kap.

Oba na sebe pohlédnou, odhodí kola a snaží se schovat pod blízký stromek. Pro dva je příliš malý. Začnou se pošťuchovat a jeden druhého vystrkovat z chabého úkrytu.

„Uhni! Byl jsem tu první!“

„Já byl první!“ vyjekne Pavel, když se nebe opět rozsvítí bleskem, zahřmí a v ten moment se spustí proudy vody, jako by chtěly očistit zemi ode všeho zlého. Malý stromek je vůbec nechrání a tak přeběhnou pod velkou lípu. Oklepají se, podívají se na sebe a začnou se smát.

„Hele, myslíš, že do nás praští?“

„Přivolávej to a opravdu do nás praští. Já jsem Pavel a ty?“ Nevinně mu navrhne tykání.

„Tomáš a bydlím v tom šedém paneláku,“ ukáže směrem, kterým jel a kde se rýsují šedivé i barevné panelové domy.

„Nekecej, a který z těch pěti šedých paneláků to je?“ rozesměje se.

„No, přece ten nejnižší a vypadáš jak zmoklá slepice. Nebo kohout?“

„Hele, ale že je vidět a nejsem kohout…auvajs, to byla šlupka!“

„To byla,“ přikývne Tomáš a odmlčí se. Oba promoklí na kůži se krčí pod lípou. Kolem tečou stružky vody a velké kapky deště buší do listů a stékají jim po vlasech za krk. Je zima, i když je horké léto.

„K čemu jsou stromy, když stejně člověka neochrání?“

„Nevím. K seznámení?“

Líbí se mi, přičemž očima sklouzne ke kraťasům, které se Tomášovi přilepily k nohám. Má je dlouhé, krásné a k tomu klín s výrazným vyboulením. Zčervená a rychle uhne očima. Povzdechne si a Tomáš zaregistruje jeho pohled. Začne se usmívat.

„Co bys řekl kafi?“

„Cože?“Pavel vytřeští oči a zvedne oči od svalnatých nohou, které ho opět upoutaly, a které studoval déle, než by se slušelo.

„Nepiješ kávu?“

Nepiju. „Ale ano. Občas.“ Líbí se mu, jak pramínky deště stékají po Tomášově čele. Vytvářejí mokré cestičky, které mapuji rysy obličeje. Pohlédne vzhůru na oblohu s blesky, které pomalu řídnou, i hřmění se také vzdaluje.

„Pak je to jasné. Zítra ve čtyři u Bayera. Co ty na to?“

„Já nevím…,“ váhá a trhne sebou při dalším silném zaburácení.

„Ale ano,“ tlačí jemně na Pavla. „A já budu velmi rád, když přijdeš a zdá se, že bouřka se vzdaluje.“

„Ale prší dál.“

„Stejně jsme mokří, tak co. Bydlíš daleko?“

„Přes most, na kterém mám kolo.“

„Aha,“ řekne zklamaně Tomáš. Doufal, že bydlí na sídlišti, kde i on má byt. V duchu si začal malovat, jak ho pozve k sobě domu a bude mu sušit ručníkem vlasy. Jen doufá, že si jeho zájem o své nohy vyložil správně. Byl by to slušný trapas, kdyby ne.

„Myslím, že už se nebude blýskat a nehřmí.“ Vystoupí zpod stromu a přejde ke kolům, které leží uprostřed cesty. „Není to tak hrozné, jak se zdálo a jeje!“ Pohlédne na hodinky a vyděsí se. „Musím běžet, promiň. To kafe platí?“

„Jasně, ve čtyři u Bayera!“ Tomáš hledí, jak běží vedle kola a vzdaluje se. S povzdechem zvedne svoje a jde domu. Pěkný kluk. Je zvědavý, jestli u toho Bayera fakt bude.

Udýchaný Pavel přiběhne s pošramoceným kolem domu a dlouze zazvoní.

„Kde jsi byl? Měl jsem strach. Už je pozdě.“

„Promiň, miláčku!“ Přistoupí k vysokému černovlasému muži, kterého vášnivě políbí.

„Nemám rád, když chodíš takhle pozdě!“ Muž ve dveřích si Pavla nasupeně prohlíží.

„Opravdu se omlouvám, ale srazil jsem se s jedním klukem a potom začala bouřka. Víš, že je nemám rád. Zůstal jsem pod stromem, dokud se nepřeženou blesky,“ omlouvá se kajícně. „Podívej se,“ vystrčí koleno a dotkne se ho. Zasykne bolestí.

„Na to, že ji nemáš rád, vypadáš až moc dobře.“ Slabě si povzdechne a ustoupí ze dveří. „Tak pojď a ošetří si to koleno.“

„Díky,“ řekne Pavel a promočený vejde do dveří. „Hned se utřu.“

 „Jasně a počkej na mě.“ Pavel přikývne a ťapka do koupelny. Má chuť si dát teplou sprchu a hlavně shodit ze sebe mokré oblečení. V modrobílé koupelně ze sebe sundá šaty a postaví se před velké zrcadlo, které pořídil Martin. Popravdě ho nemá rád, protože ho vždy donutí se dívat na svoje vyvrcholení v Martinově náručí. Pohladí se po hladkém těle.

„Tak jsem tu.“ Pavel přivře oči, nechá se obejmout a v ten samý moment se rozhodne.

Druhý den se pečlivě obleče. Natáhne svoje oblíbené džíny, tričko a přidá stříbrný náramek k původnímu. Vlasy si na straně sepne sponkou. Ve čtyři hodiny netrpělivě stojí před Café Bayer, kde dělají tu nejlepší kávu ve městě a taky horkou čokoládu. Pohlédne na hodinky. Čtyři hodiny a deset minut. Takže nepřijde. Zklamaně si povzdechne a chce už odejít, když zpozoruje vysokou postavu. Strne, když v ruce zahlédne květinu. Zpanikaří.

Otočí se a chce utéci, když zaslechne. „Pavle!“

Co předstírat dočasnou hluchotu, napadne ho v okamžiku, když se mu před nosem objeví vznášející květina a on zírá na rudý květ. Pozdě na cokoliv, uvědomí si a snaží se ignorovat rudý květ růže.

 „Nečekal jsem, že přijdeš,“ řekne rozesmátý Tomáš, který okouzleně pozoruje štíhlou Pavlovou postavu.

To ani já ne. Růži dál ignoruje.

„Nemáš rád růže? Je pro tebe.“

„Děkuji ti.“ Vezme ji a spustí podél boku, aby nebyla tolik nápadná. I tak má pocit, že na ně zírá celá ulice. „Půjdeme na kafe?“

„Samozřejmě, kvůli tomu jsme tady.“ Asi je mu ta růže nepříjemná, ale od jisté doby už nechce cokoliv předstírat. A rozhodně ne někomu, kdo se mi líbí, říká si v duchu Tomáš a projdou do kavárny průchodem zdobenými květinami a plechovými nápisy z dob první republiky. Přivitá je prosklená zimní zahrada se šicími stroji jako stolky. Všechny jsou obsazeny až na jeden u velkého stromu v květináči. Posadí se a otevřou lístek.

„Já si dám horkou čokoládu, nevadí?“

„Vůbec ne. Dám si Frappe a k tomu jahodový dort. Zvu tě. Dáš si taky?“

„Jahodový dortík? Že váháš,“ pronese rozjařeně Pavel a za chviličku už diktují objednávku znuděné servírce.

U stolu nastane rozpačité ticho, jak ani jeden neví na, co se optat. Nakonec začne Tomáš. „To byla hrozná bouřka, co?“

Pavel přikývne a začne se smát. Nejdřív pomalu a potom na celé kolo, až se po nich otočí další návštěvnicí.

„Proč se směješ?“ nechápe Tomáš.

„Jen mi to připomnělo: Když nevíš o čem se bavit, bav se o počasí. Jako Angličané.“

„No a nebyli géniové? Funguje to, ne?“

„Asi ano. Máš nějaké zvířátko?“

„Kocoura Trapa. Je velkej a tlustej, ale mám ho strašně rád.“ Začne vyprávět Tomáš o jeho kouskách, i jak mu utekl a vrátil se po třech dnech, spokojený a bez jediného škrábnutí. „Měl jsem tehdy šílený strach,“ svěří se mu.

„To ti věřím,“ přitaká Pavel a najednou před nimi přistanou velké porce jahodového dortu,  horká čokoláda a Frappe.

„A ty máš zvíře?“

„Nemám,“ smutně odpoví Pavel a zmlkne.

„Rodiče nedovolí, že jo. Znám to, ale co jsem se odstěhoval, první co bylo, tak to, že jsem si pořídil kočku.“ Usmívá se ještě víc a diví se Pavlově zamlklostí.

„Víš, promiň, ale já mám přítele,“ vyhrkne Pavel a zrudne. Dál už to nesnese. Vždyť je tak milý a hodný a on mu lže. Možná měl to tajit? Najednou si není ničím jistý.

„Aha.“ Tomáš zklamaně pohlédne na růži a potom ožije. „Tak budeš mým kamarádem. Chceš?“

Pavel vytřeští oči. Kamarádem? Nikdy žádného neměl, tedy ne důležitého. Jedině milence. Tomáš klidně vyčkává na odpověď.

„Jako myslíš - kamarád?“

„Ano. Prostě bychom si občas někam vyrazili. Na kávu, popovídali, vyjeli na kolech a podobně. Prostě přátele.“

„Já nikdy nikoho neměl. Všichni se na mě dívali skrz prsty a no…,“ nedopoví další a zardí se.

Tomáš přikývne. Nic nemusí říkat. Dřív v tom světě byl jako ryba ve vodě. Ví, jak to chodí.

„Chodíš do školy nebo pracuješ?“

„Pracuji, ale dodělávám si střední. Zjistil jsem, že bez toho papíru s nadpisem maturita je to daleko těžší a ty?“

„Já jsem na výšce a trochu pracuji. Není to lehké, ale zvládám. Mám skvělé rodiče. Překládám nebo dělám v rodinné firmě, takže se mohu přizpůsobit.“

„Víš, jsi úplně jinej. Nic nepředstíráš,“ vyhrkne po chvilce povídání Pavel a umlkne. „Promiň,“ nezřetelně zamumlá a rozpačitě vyškrabává poslední čokoládu ze dna bílého hrníčku.

„To je v pořádku. Když člověk málem zemře, vidí všechno jinak.“

„Nemoc?“

Smích. Sytý a plný, takový, že rozezvučí všechny strunky v Pavlově těle.

„Kdepak. Autonehoda, ale v ten moment si uvědomíš, že život je krátký a nikdy nevíš, kdy skončíš a tak vedle školy se snažím žít, ale jinak než dřív. Člověk najednou vidí svět jinak. Ostřeji, barevněji. Neumím to popsat. Možná snad básník…“

„Proto ta růže?“

„Ano.“

„Takže autonehoda,“ hlesne Pavel a sní poslední lžičku čokolády.

„JO.“

Oba se odmlčí, když Tomáš udiveně pohlédne na Pavla, který se tváří, jako by viděl ducha. Otočí se za sebe, ale je tam jen zeď se zrcadlem. Pohlédne opět na Pavla, který se přikrčí.

„Stalo se něco?“

„Jen jsem viděl Martina.“

„To je tvůj přítel?“

Pavel mlčky přikývne a pohlédne na stříbrné náramky. „Víš, on je strašně žárlivý.“

Smích. „To se mu nedivím. Byl bych taky, kdybych měl takového přítele.“ Zadumá se a přitáhne k sobě lístek. „Kdysi dávno jsem měl takového přítele. Nešlo to s ním vydržet, i když stýská se mi po něm. Trošičku.“ přizná rozpačitě.

„Rozešli jste se?“

„Doslova jsme od sebe utekli. Nemohl jsem vydržet ty jeho podezřívavé pohledy, prohledávání mobilu, kdo mě volal, oděvu a když náhodou našel - hádky. Měl jsem toho dost.“ Zachmuřeně si hraje s lístkem.

Pavel hledí na Tomáše s rozšířenýma očima a přikyvuje. „Ano, jako bys mluvil o Martinovi.“

„Dokonce se i stejně jmenuje. Náhoda,“ podotkne Tomáš a potom ho napadne. „Už jsi byl na Době ledové 3D?“ Ví, že má rád kreslené filmy, protože zabrousili na filmy, hudbu a další témata. Mají toho dost společného a zároveň ne.

„Ne, ale rád bych to viděl, ale samotnému se mi nechce a Martin říká, že je to pro děti.“

„Je to jasné. Půjdeme spolu. Platí?“

„Jupí!“ zastydí se a rozhlédne se. Nejraději by se schoval za lístek, ale nemůže. „Ano, ano a ano. Ale víš, on prostě je nemá rád a má hodně práce,“ obhajuje svého přítele.

„Já nic neříkám,“ uklidňuje ho nedbale Tomáš.

Pavel šťastně se zadívá na Tomáše a přemýšlí, že tehdy ta bouřka byla jako dar z čistého nebe. Konečně si našel přítele, ale musí říct, že se mu moc líbí. Škoda, že má rád Martina i přes tu jeho žárlivost, protože by se do Tomáše na místě zamiloval.

„Budu muset jít. Nevadí ti to?“

„Já taky a nezapomeň si tu růži.“ Pavel ji vezme do ruky, Tomáš zaplatí servírce, kterou po dobrých deseti minutách odchytí a vydají se loudavým krokem po hlavní třídě. Zastaví se u výlohy knihkupectví a povídají si o vystavené knize a autorovi. Usmívají se tomu, že mají rádi stejného fantasy autora.

„Byl to krásný večer a já musím jít. Moc děkuji.“

„Rád tě znovu uvidím a co sobota a kino?“

Pavel zavrtí hlavou. „Lepší je pátek, tedy pokud nic nemáš. V sobotu jedeme pryč.“

„Platí a to je moje číslo,“ Tomáš pohlédne k autobusu, který zrovna přijíždí. Třináctka. „Na co čekáš?“

„Na jedničku a pětku.“

„Tak ahoj!“

„Ahoj!“ Pavel mu zamává a sedne si na lavičku zastávky. Zahledí se na oblohu, která je bez mráčků a něžně růžoví pod zapadajícím sluncem. Usměje se a dotkne se sametových plátků růže. Bude muset ji nějak propašovat domů, ale něco vymyslí a v hlavě se mu rojí plány na vysvětlení, proč má rudou růži. Jenže zahodit ji nechce. Nejsou levné a on miluje květiny. Nastoupí do jedničky. Pět zastávek a stále tiskne k sobě růži. Je krásná a Tomáš je strašně milý a hezký, přizná se uzarděně.

Vysedne a loudavě jde domu. Má strach a potom zavrtí hlavou. Přece je to jenom růže. Tiše otevře dveře, vejde dovnitř do bytu. Stejně potichu zavře dveře, sundá boty. Dveřmi z pracovny je vidět světelný proužek a po tmě se plíží do kuchyně. Vyndá vysokou úzkou vázičku a nalije do ní vody. Přivoní k růži a opatrně ji vloží do vody. Bude se o ni starat.

„Koupil sis růži?“

„Ano. Byla levná.“

„A jak bylo v kině?“

„Super.“ Klidně se otočí k Martinovi a políbí ho. „Budeš ještě dlouho pracovat?“

„Ještě půlhodinku. Šéf nás honí, termín se krátí.“ Popadne Pavla a zatočí s ním. „Osprchuj se a přijď za mnou. Povyprávíš mi o filmu.“

„Jasně,“ směje se. Úzkostlivě chrání růži před Martinovou energií.

Mezitím Tomáš dojede do svého bytu na opačné straně řeky, než bydlí Pavel a přemýšlí. „Martin… Jako by z oka vypadl mému expříteli,“ zašeptá a potom zavrtí hlavou. Ten je už dávno v pekle nebo kde by to měl být. Doufá, že už ho nikdy neuvidí. Rozhodně ne v tomto městě. Jak ho mohl takový nesmysl napadnout? Usměje se tomu blbému nápadu. Byl to stejně pěkný den a na pátek se moc těší.

Martin se chvilku dívá, jak Pavel hladí růži. Je divné, že si ji sám koupil, ale nechá to být a odejde do obývacího pokoje, kde pracuje na posledním projektu. Snaží se, aby vydělal trochu víc peněz. Rád by jel s Pavlem někam do zahraničí a popravdě v dnešní době může být rád, že má nějakou práci. Šéf je uznalý, i když ďas.

Zakroutí krkem, až mu lupne a skloní se k monitoru. Nevnímá čas do chvíle, kdy zapípá nastavený budík. Teprve potom zvedne oči od obrazovky. Uloží veškerou práci a je rád, že nevypadla elektřina. Minule zapomněl práci uložit a všechno se mu ztratilo. Myslel, že ten krám rozmlátí a nebýt Pavla, udělal by to. Vypne počítač, chvilku sedí a civí na poličku s knihami o architektuře a počítačích. Promne si kořen nosu, odloží brýle na klávesnici. Zavře unavené oči a tiše sedí v slabě osvětleném pokoji. Nakonec s povzdechem se zvedne a jde do koupelny. Vyčisti zuby a nezapomene se na sebe podívat do zrcadla. Spokojeně přemýšlí, že ta sedavá práce na něm zatím není vidět, ale musí začít něco pořádně dělat. Ty občasné hodiny v posilovně nestačí.  Možná by si chtěl Pavel taky zacvičit, i když to nepotřebuje.

Poslední dobou se mu zdá, že je Pavel duchem nepřítomný a že spolu tráví málo času. Proto taky bere přesčasy. Chce mít krásnou dovolenou a strašně se těší, až vezme Pavla do cestovky a vyberou si zájezd na jih za sluníčkem. Nebo vybere sám a bude to překvapení. Nejdřív se ho musí optat, kam chce jet.

Vklouzne do společné ložnice a zarazí ho, že nejsou spuštěné rolety a v pokoji je šero. Růže stojí ve váze na nočním stolku. Zítra mu nějaké koupí. Odloží brýle na noční stolek a posadí se. Pohlédne na Pavla. Má ho vzbudit? Nechá ho spát. Vypadá jako andílek.

Prohlíží si ho stuleného na boku s rukou pod vlasy. Pouze víčka se jemně chvějí snem. Pavel je spáč a ani světlo nebo hluk ho nevzbudí, ale on stejně vše dělá tichounce. Odhrne pokrývku a vklouzne do postele. Něžně se k němu přitulí a zavře oči.

Druhý den časně ráno za otravného zvonění budíku vstane a chvilku kouká do ztracena. Potom mu dojde. Čtvrtek, sedm hodin ráno. Bytem se line vůně kávy a zřejmě smaženice. Vstane, dopotácí se do koupelny s brýlemi ruce, které si ráno bere automaticky. Váhá nad sprchou, ale potom nad ní mávne rukou. Pouze se umyje, vyčisti zuby a jde do kuchyně za Pavlem.

„Dobré ráno,“ pozdraví a políbí ho na rozesmáté rty. „Máš volno?“

 „Ne. Musím jít do práce, ale až za dvě hodiny. Jak ses vyspal? Dlouho jsi pracoval. Čekal jsem na tebe, ale zdá se mi, že jsem usnul jako špalek. Proč jsi mě nevzbudil?“

 „Spal jsi tak pěkně, že se mi nechtělo a byl jsem unavený,“ nerad přizná. Polonahý usedne na lavici do rohu kuchyně. Pavel naposled zamíchá vajíčky a rozdělí je na dva talíře. Na stole už stojí skleničky s pomerančovým džusem. V košíčku jsou položeny čerstvě udělané tousty. Poslední dva vyskočí z toustovače a ještě teplé je položí k ostatním.

„Chceš kávu?“

„Později. Vypadá to moc dobře a mám hlad jako vlk. Víš, včera mě napadlo, nechtěl bys začít běhat nebo cvičit?“

„Proč?“ podiví se štíhlý Pavel a zakousne se do toustu, až to křupne. Vidličkou nabere vajíčka.

„Pravda, ty to nepotřebuješ.“

„Ty taky ne,“ polichotí mu Pavel a pohladí ho po ruce. „Měl bys méně pracovat. Poslední dobou dřeš až moc. Máte toho hodně v práci?“

„Není to snadné. Šéf uvažuje o škrtech a nemohu skončit na ulici. Pracák nás neuživí.“

„Já taky chodím do práce. Nechám školu.“

„Ne. Vím, že pracuješ, ale chci, abys dostudoval.“ Hřejivě, i když majetnicky se na něho zadívá. „Co bys řekl kinu? Dnes po práci.“

Pavlovi se zastaví dech a přestane jíst. 

„Ale tebe nezajímají dětské filmy. Ledová doba je kreslený film,“ začne opatrně. Pravda, nedávají jen Dobu ledovou, ale co má dělat?

„No, mohl bych se jednou podívat na něco jiného. Byli bychom spolu a po kině bychom si mohli zajít na večeři. Už dlouho jsme nikde nebyli a já bych se rád s tebou ukázal. Jsi krásný.“  

V Pavlovi se zatají dech pod Martinovým pohledem. Co má dělat? „Já se domluvil s jedním kámošem,“ nakonec ze sebe dostane.

„Aha. Tak jindy.“ Nepatrně sevře vidličku, aby nedal najevo, že je zklamaný.

„Počkej. Já to zruším,“ ještě dobře, že má Tomášovo číslo. „Pokud ti nevadí kreslené obrázky na plátně.“

„Nevadí. Sice je nemusím vidět, ale moc se těším, že budu tam s tebou. Nikdy jsem neviděl 3D film. V kolik to začíná?“

„V pět hodin.“

To stihne. Šéf je v pátek tolik nehoní. „Perfektně  a potom si zajdeme na večeři. Zamluvím v některé z restaurací stůl.“

Pavel se šťourá v jídle a neví, co má dělat. Těšil se na film se svým novým kamarádem. Na druhou stranu, chce jít  s ním Martin, kterého miluje a k tomu večeře a potom… Zčervená při myšlence, co bude následovat. Proč váhám? Jsem blázen?

„Na co myslíš?“

„Na zítřejší večer. Moc se těším. Vezmu si ty nové džíny, co jsi mi koupil k svátku a to modré tričko. Budu vypadat dobře?“

 „Dokonale. Budu muset jít a snídaně byla moc dobrá,“ nezapomene Pavla pochválit. Ví, že každého potěší chvála a pak snídaně byla opravdu perfektní.

„Počkej, co káva?“

„Dám si ji v práci.“ Vstane a jde se převléknout do letního obleku s košilí. Neměl je rád, ale zvykl si na ně. Šéf vyžaduje po zaměstnancích, aby se dobře oblékali a tím prezentovali jeho firmu.

„Tam ti nikdo tak dobrou neudělá,“ zarputile řekne Pavel. Martin ho políbí na rty a přitiskne se k němu. „Večer. Pa.“

„Ahoj,“ odpoví Pavel a osamí v bytě. Povzdechne si. A opět sám, ale za chvilku půjde pracovat do hypermarketu a potom domu a tak to je pořád. Ještě je tu škola, ale jsou prázdniny a Martin mu s ní moc pomáhá, tedy pokud nemá hodně práce. Džíny, krátké tričko, batoh na záda a spěchá na zastávku autobusu, který ho doveze před obchoďák.

V autobuse narvaném důchodci, kteří spěchají, aby stihli slevy masa a další výhodně akce, si nesedne. Proto se přimáčkne k tyči a pracně vydoluje z batůžku telefon s ozdobou králíčka. Telefonovat v tomto hluku a smradu se mu moc nechce a tak rychle vyťuká SMS zprávu.

„Je mi líto, ale přítel chce jít na Dobu ledovou. Je mi to líto. Co v pondělí káva? Pavel.“

 Zaváhá, ale zprávu odešle. Neměl by si dávat další rande, ale líbí se mu a chce Tomáše poznat lépe.

U obchoďáku vysedne a jde do dveří pro zaměstnance. Převleče se a mrkne na hodinky. Za chvilku to začne. Zašklebí se na kolegy a kolegyně a rozutečou se po celém krámu.

*                                     *                                   *

Zatím kontroluje mrazáky a lednice. Nakonec skončí jako vždy v zelenině. Zvážit, zavázat, nalepit štítek s cenou, dát zákazníkovi. Nuda, a kdyby nepotřeboval peníze, nedělal by to. Je rád, když k večeru může vypadnout. U skříněk se rychle převleče a běží na autobus. Svítí slunce a tak si nandá sluneční brýle a postává na zástavce. Zívne. Neví proč, protože v noci spal dobře a dnes nemusel jít do práce brzy.

Autobus je poloprázdný, proto si sedne hned za řidiče a kouká ven. Za dvacet minut jízdy ve výhni, kdy je zdržela fronta u nového obchodního střediska, vystoupí před domem. Vzhlédne k oknům. Je zvědavý, zda Martin je doma. Mrkne na hodinky a zaúpí. Nestihne se osprchovat. Rychlým krokem dojde domů.

Martin je doma. „Jsem doma!“

 „Přijel jsi pozdě. Stalo se něco?“ Krátký polibek na rty a zvědavý pohled.

„Jo. Fronta před tím novým obchoďákem ve městě. Lidé šílí.“

 „Převleč se a jdeme.“ Martin se pátravě zadívá na zchváceného Pavla. „Jestli nechceš, nemusíme jít.“

„Naopak. Chci, já spíš, jestli sis to ty nerozmyslel.“

„Ne, těším se. Zamluvil jsem stůl v La Venezia. Ještě jsme tam nebyli, ale kolegyně mi ji doporučila. Vyzná se, jelikož je v restauracích jako doma.“

 „Tam dobře vaří. Sonja to povídala,“ křikne z ložnice Pavel, kde na sebe natáhne upnuté džíny, tričko a nezapomene přidat stříbrný řetízek na ruku. Prohlédne se ve velkém zrcadle a prohrábne si vlasy. Vběhne do koupelny a nastříká na sebe deodorant. Ještě dvě ozdobné sponky do vlasů. Postaví se před Pavla a vtiskne mu polibek. „Hotovo. Sluší mi to?“ otočí se kolem dokola jako baletka.

„Vypadáš nádherně.“ Září a já jsem starý morous, pomyslí si Martin.

„Ty taky.“ Popadne ho za ruku a vyjdou ven. Pečlivě zavře byt a pozdraví sousedku, která je provrtává očima a táhne od nich malého psa.

„Možná se bojí, že něco od nás chytí,“ řekne Pavel, ale je mu smutno.

 „Nevšímej si, báby protivné.“

Martinovi se to řekne. Nevypadá na gaye ani náhodou. Je vysoký, sportovně oblečený, perfektní typ plážového playboye a on, mrňavý zakrslý skřet, co se rád parádí. Rodina nebyla nadšena jeho orientaci a jejich styky se omezily pouze na právníky a potom přestaly. Slušně řečeno. Je rád, že může žít s Martinem a že ho našel. Bylo to náhodou zrovna v tom obchoďáku, kde pracuje. Pročítal si inzeráty na podnájmy, když na něj padl stín. V krámě bylo výjimečně prázdno a on tam stál a usmíval se. Pan podnikatel, si řekl, ale zaujaly ho krásné zelenkavé oči.

A potom, že se to děje jen ve filmech.

Druhý den se objevil znovu a třetí den se ho optal s klidem monarchy, jestli nechce s ním jít na večeři. Ne do kina, na kávu nebo do mekáče, ale rovnou na večeři. Přikývl. Co měl dělat, když se do něho zamiloval v moment, kdy on četl inzeráty a on stál se sáčkem brambor a vážně se na něho díval? Nešlo to a zanedlouho se k němu přestěhoval. Popravdě po týdnu, kdy vyžbleptl, že potřebuje podnájem.

Jsou spolu rok a něco a nemůže si stěžovat. Až na jeho… povzdechne si a zabouchnutí dvířek u auta přeruší jeho myšlenky.

„Na co jsi myslel?“

„Na naše setkání.“

„Byl jsi tehdy za tím pultem kouzelný. Přál jsem si, abys přijal tehdy to pozvání.“ Nastartuje a uvážlivě vyjede. „Kdo je ten, s kým jsi měl jít do kina?“

Je to tu, hrkne v Pavlovi, když zaregistruje podivný tón Martina.

„Kamarád Tomáš z krámu,“ vydechne. Snad ho to uspokojí.

Ticho, které mu začíná lézt na nervy.

„Opravdu?“

„Ano. Nováček. Má rád filmy.“

„Podivné. Nevím, proč mi lžeš.“

„Cože?“ Jak na to přišel. Blafuje nebo něco ví? Mlčí.

„Mám tě velmi rád, ale nemám rád, když se zahazuješ s někým jiným.“ Otočí se k němu a potom upře pohled na silnici. Pavel polkne strachy.

„Je to jenom kamarád,“ vydechne a úpěnlivě si přeje, aby to skončilo. Proč musí mít té podivné nálady? Nepřicházejí často, ale občas ten satan vykoukne a pak se bojí.

 „Příště nelži. Víš, že to poznám.“ Natáhne k němu ruku a stiskne ji. „Nesnáším lháře, a jestli přemýšlíš si někoho najít, zapomeň na to.“

„Jsi jen ty. Miluji tě, víš to, tak proč to děláš?“ do očí se mu vtlačí slzy. Kruci, proč?

Martina to uklidní a pustí mu ruku. Pavel si ji začne třít a dívat se z okna. Blíží se ke kinu, ale radost z toho, že si spolu vyšli, se vytratila.

„Nevím, proč bych tě měl podvádět.“

„Nikdy to nezkoušej,“ suše řekne Martin a zajede do podzemního parkoviště. „Patříš jen mně!“ V setmělém autě ho tvrdě políbí. „Tak půjdeme. Chceš koupit kolu a popcorn?“ Mile se otáže a vystoupí.

„Popcorn a cola. Jo to bude skvělý!“ Stále cítí stisk ruky i polibek. Nebyl ani hravý ani vášnivý, ale doslova patříš mi. Nesnáší to, ale na druhé straně mu dělá dobře, když ví, že o něho stojí. Nebo to není tak?

„Co se děje? Jsi zamlklý.“

„Nic. Jen si říkám, jak se ti to bude líbit.“

„Proč by nemělo? Určitě to bude hezký film a s tebou to bude úžasné. Vím to.“ Vyjdou z podzemní garáže do prvního patra a zamíří k pokladně. Vyčkají frontu a Martin se rozhlíží kolem. Je tu pěkně. Nebyl v kině ani si nepamatuje.

„Prosím dvakrát na veverky… Oh chci říct ehm no…,“ Pavel bezradně koktá.

„Já vím. Doba ledová. Tři D?“

„Ano doprostřed a doprostřed řady.“

„Platím kartou.“ Martin podá kartu.

V sále C, což je prostřední sál, si vezmou speciální brýle a s colou a popcornem usednou na měkká sedadla. Martin se rozhlíží. Je to jiné než ty staré kina, do kterých chodil jako kluk. Červený koberec, červené sedačky, kolu si člověk může odložit do držáčku. I Pavel se nenápadně rozhlíží, ale potom je zaujme reklama a tiše se dívají. Ignorují pozdní diváky.

*                                 *                                *

Tomáš před kinem převezme SMS a smutně se dívá na mobil. Ten pitomý krám. Není na mobil jednoduše zařízenej. Kdyby to byl počítač, bylo by to lepší. Co teď? Pečlivě se na dnešní den ustrojil a potom chtěl Pavla pozvat na zmrzlinový pohár do kavárny Europe. Nakonec sevře rty a vyrazí k pokladně. Ten film chtěl vidět a tak ho uvidí. Klidně i sám.

Už to začalo, ale ignoruje nadávky i syčení diváků a jde si sednout na své místo. Pátravě se rozhlíží, zda neuvidí Pavla, ale nikde není. Nasadí si brýle a dál nic nevnímá kromě příběhu veverky, šavlozubého tygra Diega, kterého má nejraději a mamutů. Má se narodit mamuťátko a on se směje s ostatníma. Ten 3D formát je super. Ode dneška bude na něj chodit.

Ani si nevšimne, že je konec filmu. Sundá brýle a nechá se unášet hudbou filmu. Vnímá ruch kolem sebe a rozhlédne se hledaje plavou hlavu se štíhlounkým přitažlivým tělem. Nikde. Davu, který se hrne ke dveřím, se nedá jinak říct než chaos dětí a dospělých.

Nakonec i on se zvedne a jde ven. U dveří odevzdá brýle. Protírá si oči, proto nesleduje cestu. Nerozhlíží se, zda někde uvidí Pavla. Nebude ze sebe přece dělat vola, zatvrdí se. „Dávej pozor!“ vyštěkne, když do někoho vrazí.

„Dávej ty pozor, Nemehlo. Já nejdu jako slepýš… Tomáši?“

„Martine? Co tady děláš?“ Rozhlédne se, jako by ho uviděl ne v kině, ale někde na Antarktidě.

 „Co by, přišel jsem se podívat na film,“ prohlíží si Tomáše. Vypadá, jako by tři roky neexistovaly. Neposedné hnědé vlasy rozcuchané a hnědé oči užasle a potom od něho Tomáš udělá krok vzad.

„Ty a kreslený film? Vsadím se, že ses nezměnil a jen dohlížíš. Odcházím.“

„Klidně. Na někoho tu čekám.“

„To mě nezajímá. Ahoj.“ Jedinou srážkou se mu vrátily vzpomínky na půl roku úžasného sexu, na půl roku hádek a výčitek a taky na nějaké ty rány. Jen kvůli tomu sexu s ním vydržel tak dlouho. Popravdě od té doby nikoho tak dobrého neměl. Co v něm je, že ho to nutí se k němu vrhnout, povalit a říct, ať si s ním dělá, co chce?

Na eskalátoru se po něm ohlédne a bouchne do gumy. Stále tak přitažlivý, formální, že člověk má chuť ho rozesmát a strhnout z něho tu škrobenou slupku. Vidět jak taje a usmívá se. S povzdechem jaký je vůl vyjede do druhého patra. Celý film šel do prdele. Opět sprostě zakleje. Chtěl si ještě zajít na skleničku, ale všechna chuť ho přešla. Půjde domů, kde se bude učit.

*                              *                                   *

Martin klidně stojí a čeká na Pavla, až se vrátí z toalet. Podívá se na hodinky. Stihnou to. Za půl hodiny mají být v restauraci. Z ničeho nic je rád, že na ten film šel. Byla to rozhodně zajímavá zkušenost. Dokonce i příběh nebyl špatný. Jednoduchý, ale zasmál se. Nejlepší byly rozhodně veverky s oříškem, kterého chtěli získat za každou cenu. Jako v životě. Co nechytíš a nedržíš, ukradne ti někdo jiný. On by si chtěl ten oříšek už nechat navždy. Není nejmladší, ale co chce Pavel?

„Jsem tu,“ přitančí k němu rozjařený Pavel, kterého při filmu přešla pochmurná nálada. „Tak jak se líbilo?“ optá se zvědavě.

„Bylo to pěkný. Sice nijak originální, ale zasmál jsem se. Spokojený?“ Zelenkavé oči září za skly a potěšeně se usmívají nadšení Pavla.

„Já vím, ale veverky byly super, ne a Diego taky a všichni!“ rozmáchne se rukama, až bouchne nějakou paní. „Promiňte!“ rozpačitě se omluví a má nutkání schovat se za Martina.

„Nic se nestalo. Před chvilkou jsem dostala tutéž herdu od svého syna.“

Pavel zrudne a ještě jednou se omluví. „Půjdeme a stihneme to?“

„Samozřejmě, že to stihneme.“ Vyjedou nahoru na pozdní sluníčko. Přimhouří oči a zamíří k restauraci.

„Martine, mám veliký hlad, takže si dám nejméně pět chodů,“ prohlásí Pavel.

„Jistě,“ řekne shovívavým tónem a vzpomene si na Tomáše. Proč se tu objevil? Byl podobný Pavlovi, ale byl s ním kratší dobu. Měl by se více kontrolovat, ale někdy  nedovede ovládnout chuť si přivlastnit partnera a s Tomášem se kvůli tomu hádali obden. Jedině, kde jim to klapalo, byla postel. Zajímalo by ho, jestli se Tomáš změnil. Co si vzpomíná, na rozdíl od Pavla, měl spoustu dalších. Ví, že je mu Pavel věrný, ale někdy ujede a vybuchne. Jako dnes v autě. Někdy se za to nenávidí.

Vejdou do restaurace, kde je číšník uvede ke stolu s cedulkou reserve.

„Jsem rád, že tu mohu s tebou být,“ řekne Pavel. „Jsi tolik v práci a rád bych tě viděl častěji.“

„Já vím, ale víš, jaká je doba a mluví se o propouštění a nerad bych se ocitl na ulici.“ Dnes mu šéf říkal, že zatím to vypadá dobře, ale nikdy se neví.

„Něco k pití?“

„Skleničku bílého a co si dáš ty?“

„Kofolu.“

Martin ho nepřemlouvá ke skleničce alkoholu. Někdy má pocit, že Pavel dřív hodně pil, ale neptal se ho na to. 

Číšník jim přinese jídelní lístky a oni se začtou do menu. Martin ví přesně, co si Pavel dá. Špagety v nějaké omáčce. Pozoruje, jak zkoumá lístek a převrací stránky.

„Je těžké si něco vybrat,“ smutně si povzdechne. „Ale víš co, dnes si dám něco jiného.“ Udivený Martin pozoruje, jak opět otevře lístek. Tohle se Pavlovi nepodobá. Zamračí se. Něco se děje a hned ho napadají myšlenky, jak někde byl s někým jiným a proto teď si objednává jiné jídlo.

„Vím, co si dám. Brambory ve smetanové omáčce se sýrem a brokolici. Mám rád brokolici a nestojí to tolik.“

Martin si oddechne. „Dobře a já si dám Norský salát s kousky lososa.“ Musí si hlídat postavu. Není sice starý, ale přece jenom mu není tolik jako Pavel. Zavře jídelní lístek a podívá se po číšníkovi. Pavla k jinému jídlu nepřemlouvá. Udělal to jednou a Pavel se podivně zasekl. Vůbec nekomunikoval a jen upíjel kolu.

Objednají a čekají, až přinesou jídlo. Pavel zasněně hledí ven, když kolem projde muž s růží ve vědru. Rozhlíží se, komu by je udal.

„Tady!“

Muž se k nim otočí a sklouzne pohledem po páru. Nejistě se usměje. Neví, co má říct, ale kšeft je kšeft.

„Jednu růži?“

„Dejte dvě.“

„Martine, jsou drahé,“ vyhrkne Pavel. Zděsí se nad Martinovou rozhazovačností.

„Dnes je výjimečný den. Dvě růže nebo tři. Dvě přináší smůlu. Dejte mi tři.“

„Samozřejmě. Vyberete si.“ Stojí a rozpačitě na ně pohlíží. Neví, komu má nastavit růže.

„Tamhle,“ řekne pobaveně Martin a ukáže na rudého Pavla. Ten si namátkově vybere tři nerozvité růže a očima bloudí po stěnách. Martin je zaplatí a pohlédne na Pavla. „Nelíbí se ti?“

„Já… ano. Děkuji moc,“ přivoní k nim s pocitem, že je rudější než jejich okvětní plátky.

Číšník s úsměvem postaví vázu doprostřed stolu.

 „Díky.“ Martin vezme růže a vloží do vázy. „Je to ostuda, že zapomínám na takové věci.“ Dřív na takové romantické nesmysly totálně kašlal, ale s Pavlem ho něco nutí je dělat. Možná pro ten kouzelný úsměv, který se mu rozprostře na rtech. „Jsem moc zaneprázdněný,“ dodá na svoji omluvu, ale ví, že to není tím.

„Ale ty máš tolik práce. Mně to nevadí,“ ujišťuje ho Pavel, který z obchoďáku přináší levnější květiny.

„Já vím, ale mně to vadí.“ Dokud se k němu nenastěhoval Pavel, netušil, že květiny existují. Teď doma má každý týden nějakou kytku a k tomu se záhadně objevilo i několik v květináčích. Nadával na to, ale Pavel mu s roztomilým úsměvem řekl, že dům bez kytek není domem a tím ho dokonale umlčel.

„Jedny Holandské brambory a Norský salát,“ pohlédne tázavě, komu patří co.

„Mně Norský salát.“

„A mně brambory. Děkujeme!“ zářivě se usměje Pavel.

Nechci, aby se takhle smál na kohokoliv než na mě. Žárlím na to. Žárlím dokonce i na pitomého číšníka. Chci, aby všechny úsměvy patřily jen mně. Vyhřívám se v nich jak starý kocour. Povzdechne si.

„Není dobrý? Dám ti trochu ze svého,“ nabídne mu bezelstně Pavel, aniž tuší, co se Martinovi honí hlavou.

„Ani nápad. Je to dobré, jen jsem si vzpomněl na práci,“ omluvně se usměje. „Omlouvám se.“

„Nech toho,“ přikáže mu s úsměvem Pavel a vloží si brokolici do úst. Po tváři se mu rozlije nadšený úsměv a blaženě přivře oči. „Je to báječné. Nemyslí na nic. Budeme se bavit, ano,“ přikazuje mu s kouskem brokolice napíchnutou na vidličce.

Proč jenom musí být tak bezprostřední? Proč? Těší se i z toho, že mu ubližuje a za pět minut neví, že k němu byl krutý. Někdy mu připadá jako dítě a někdy je dospělejší a rozumnější než on.

„Je to dobré?“ optá se Pavla.

„Výborné,“ ujistí ho Pavel, ale všimne si, že se spíš v tom salátu šťourá než jí.

A k tomu Tomáš, přemýšlí dál Martin. Za celou dobu na něho nezapomněl a teď se mu honí v hlavě. Na okraji mysli, ale je tam přítomen. Byl… jiný než Pavel. Smyslnější, víc mu vyhovoval v posteli, ale taky nepoddanější a více divoký. Jiný. Jenže mít všechno nemůže. Miluje Pavla a tak to zůstane. Usměje se.

„Poslední sousto a hotovo. Zdolal jsem půl kila jídla!“

„Dáš si dezert?“

„Ano a kopec. Zmrzlinu se šlehačkou. Miluji sladké, jen za chvilku. Už skoro nemohu a budu si muset povolit kalhoty. Jsem nacpaný,“ bez rozpaků prohlásí a pohladí se po břiše.

Tomáš sladké neměl rád. Spíš pikantní, když pozoruje o chvilku později, jak Pavel slizuje šlehačku ze lžičky. Vzruší ho to a vzpomene si, že má šlehačku doma. Pousměje se. Přesně se k dnešnímu dnu hodí.

Už zase myslí na sex, pomyslí si Pavel. Zná jeho pohled perfektně a těší se. Velmi se těší na noc.

 2_dil - Trojka