Shounen - ai povídky

Trojka

4.

„Kurva práce!“ zakleje a raději nastartuje. Snad se stihne osprchovat, když si uvědomí Tomášovou vůní, jeho rty, ruce… raději vycouvá, přestože ví, že by se měl uklidnit.

Cestou se opravdu uklidní, proto otevře okénko, aby Tomášova vůně vyprchala. V klidu zaparkuje před domem a s jemnými pichlavými výčitkami vyjede k bytu. Otevře a tajně se krade do bytu. Uvědomí si, že jedná pošetilé při nakouknutí do ložnice. Ještě spí. Oddechne si, vplouží se do koupelny, kde ze sebe shodí oblečení a osprchuje se. Na houbičku nanese gel, ale  když si vzpomene, co spolu dělali, zasténá.

„Přestaň na to myslet,“ poručí si. Přesně tak. Už se neuvidí, tak co. Zavře vodu, natáhne se pro ručník, kterým si vytře vlasy a tělo. S ručníkem kolem krku přejde do ložnice.

„Martí, jsi to ty?“ Martin se skloní k Pavlovi a políbí ho na rozespalé růžové rty.

„Ano.“

„Jsi tu brzy a já nic neudělal. Pil jsem hodně vody, jak jsi mi přikázal. Bylo mi mizerně, ale je mi lépe.“

Martina bodne výčitka. Pavel tu leží nemocný a on si to skoro rozdal za výlohou cestovní kanceláře. Ne skoro, ale udělal to.

„Jsi nahý a krásně voníš. Je to lepší?“

„Trochu mě ještě pálí. Podívej se,“ otočí se a vystrčí zadeček na Martina. Ten polkne. Kruci musí se tak vystavovat? Pobaveně se dotkne jeho teplého zadečku.

„Příjemně chladíš.“

„Spí a zítra budeš fit.“

„Chci tam ještě jet. Víš, líbilo se mi tam.“

„Udělám něco k jídlu a donesu ti to sem.“

„Měl jsem to udělat já,“ řekne provinile Pavel. „Hned je připravím.“

„Lež nebo za sebe neručím. Snad ještě zvládnu ještě něco udělat.“ Zvedne se a přejde ke skříni. Pavel se obrátí a sleduje vlnící se svaly. Je krásný, ale na rozdíl od něho je zarostlý, ale ne jako medvěd. Tak akorát. Neví, proč chtěl, aby byl úplně vyholený, ale jemu to nevadí a proč by to neudělal pro někoho, koho miluje takovou maličkost?

Martin na sebe navlékne šortky a namíří do kuchyně na průzkum, co je v lednici. Od té doby, co sem k němu přišel Pavel, nemusí se starat o nákupy, ale taky je na Pavlovi závislý.

Vyndá krabici džusu, když zjistí, že je tu ještě lečo. Vyndá ho a obezřetně k němu přičichne.

„Lečo je ještě dobré!“ zaslechne křik. Usměje se. Bude lečo.

„Dobře. Ohřeju ho,“ zařve v odpověď, načež nalezený obsah rozdělí na dvě porce. Jednu vloží do mikrovlnky, zatímco se porce leča ohřívá, ukrojí dva krajíce chleba. Není zrovna nejčerstvější, ale brambor nemají dost.

Cink.

V mikrovlnce vymění talíře a položí ho na další talíř, protože je horký. Oba dva mají rádi teplé jídlo, z kterého se kouří.  

Cink a udělá to samé. Vyndá led a nalije do skleniček pomerančový džus. Vše položí na velký květovaný tác, který se tu záhadně objevil a nese do ložnice. Dveře odstrčí nohou, tác položí na postel.

„Ještě lžíce. Zapomněl jsem,“ doběhne pro ně. Za chvilku si pochutnávají na leču.

„Co budeš dělat večer? Pracovat?“

„Kdepak. Můžeme se podívat na nějaký film.“

„Nic psychologického a nic hororového, prosím.“

„Dobře.“ Vezme od Pavla talíř, který odnese do kuchyně. Umyje a položí je na odkapávač

„Co by to mělo být?“

„Gladiátor nebo nechám se překvapit!“

Martin klouže po názvech a potom se usměje. Tenhle chlápek se mu líbí. Equilibrium. Koupil to nedávno ve stánku za padesátku a neměl čas se dosud na to podívat. Kdysi dávno to viděl a mimo to, Christian Bale je k sežrání.

„Co Equilibrium?“

„Co je to? Neznám.“

„Scifi, ale akční. Jak bych řekl. Lidé bez citů a přece se hlavní hrdina zamiluje a nechá své dvě ženy upálit…“

„To bude špatně končit, ale dobře. Dej to tam. Natočí se k malé televizi, kterou si do ložnice dali a Martin pustí DVD přehrávač. Za chvilku, pohodlně usazený, už se dívají, jak Christian bravurně kosí své odpůrce.

„To byl hezký film a Chris je rozkošný. Chtěl bych takhle vypadat.“

„Hloupost. Jsi neodolatelný a já tě mám rád takového, jaký jsi.“ Políbí ho. Rozkoušňoučký,“ zašeptá.

„Fakt?“

„Samozřejmě. Nelžu, abys věděl, a půjdeme spát. Musím do práce.“

„Já taky.“ Zívne, načež se zachumlá do pokrývek. „Chce se  mi spát. Asi ještě nejsem úplně fit, ale zítra budu. Cítím to.“ Martin stáhne šortky a nahý si zaleze do postele. Pavel se k němu přitulí. Martin zapomene na Tomáše i na intermezzo, které zažil v cestovce. Pohladí vedle sebe to nejhezčí tělíčko, jaké zná. „Dobrou noc králíčku.“

„Vlku…,“ zachichňá se Pavel se spokojeným zavřením očí. Martin ještě chvilku zírá na strop, ale i on usne.

„Pavel?“

„Tomáši, ahoooj,“ skoro zazpívá Pavel, celý šťastný, že mu volá. Stojí v práci u zeleniny, když zazvonil mobil a on se sehnul pod pult, aby nebylo vidět, že volá. „Jsem v práci.“

„Aha. Nechceš si dnes vyjet na hrad?“

„Dnes?“ Zvedne hlavu, když zahlédne nad sebou stín. Mrkne na staršího pána, který se tváří velmi pobaveně. „Ano a ano.“

„V kolik končíš?“

Pavel pohlédne se zářivým úsměvem nejdřív na hodinky a potom na toho trpělivého pána. „Za půlhodiny. Ve tři bych mohl být u koupálka.“

„Jasně, spěcháš, že.“

„Jo a díky.“ Vypne telefon a vysouká se ze svého úkrytu. „Přejete si?“

„Jen zvážit ty banány a rajčata,“ v rukou drží dva sáčky se stále pobaveným úsmevem. Pavel vidí, že by rád něco dodal, ale slušnost mu to nedovoluje.

„Přeji hezký výlet,“ aspoň řekne a zmizí s nákupním vozíkem směrem k mléčným výrobkům.

To víš, že si to užiju a netrpělivě popohání ručičku k třetí hodině, ale ta na potvoru se vleče jako smrad.

„Pavlíku, něco jsem ti donesla. Nebudeš se živit jenom po těch strašných fastfoodech a koukám, že spěcháš. Martin čeká?“

„Kdepak, jedu s kamarádem na výlet na hrad.“

„Á to si užij. Já tam nebyla ani si nepamatuji.“ Vtiskne mu do ruky dózu.

Pavel ji schová pod malý pultík. Jen doufá, že ji nezapomene jako minule, protože kolegyně Šárka mu ji celou sežrala, málem i ten plast nenechala. Zmije jedna. Myslel, že ji zabije, když prohlásila, že se k tomu nikdo nehlásil a v tom případě, kdo je u toho první, ten jí.

Konečně padla. Pustí na své místo Šárku, popadne dózu a během vystartuje k píchačkám. Odcvakne a slušným sprintem spěchá na trolej. V posledním okamžiku ho chytí, ale kde se musí tísnit na jednu starou paní, která náramně smrdí. Z druhé strany se k němu tiskne slečna, která pro změnu voní jako parfumerie, kde se všechno rozbilo.

Vypadne z troleje, rád za trochu čerstvého smogu s příměsi síry z nedaleké továrny. Doběhne k bytu, převleče se, vezme si sluneční brýle, do ledvinky hodí peněženku, mobil a žvýkačky a za deset minut nasedá na kolo. Usilovně šlape přes most ke koupališti. Už z dálky vidí Tomáše, který na něho čeká. Vypadá úžasně, jak se opírá o kolo, pije z láhve a sakra zapomněl opět pití. No co, po cestě si někde něco koupí. Proč jenom musí vždy nějakou důležitou věc zapomenout?

„Ahoj!“ pozdraví ho Pavel a spočine na něm zrakem. Je kouzelný a on se zbláznil, protože nejraději by se mu vrhl kolem krku a nepustil. To, co by následovalo, není vhodné pro děti do osmnácti let.

„Ahojky,“ řekne Tomáš a málem zapomene, kde je. Sakra, to mu to sekne! V tom tílku a upnutých šortkách je prostě k nakousnutí a ty brýle, rozcuchané plavé vlasy a vřelý úsměv, kam se na něj všichni Bondové hrabete. Je šíleně sexy. „Sekne ti to,“ vypadne z něj.

„Díky,“ ošije se pod pochvalou. „Promiň, ale trolej se z práce vlekl, jako by mu hořely pneumatiky a staroušci vysedali dvakrát pomaleji,“ zazubí se a nadějně pohlédne na určitě studenou láhev.

„Chceš?“ nabídne mu pití. „Zase sis je zapomněl, že.“

„No jo. Já málo piju a vždy si na to vzpomenu, až když ji potřebují, ale koupil bych je někde po cestě. Dík, že jsi zavolal.“

„Není zač.“ Epizoda v cestovce se už dávno ztratila pod dojmem štíhlého Pavlova těla a vzpomínce, jak je hebounký. Zakleje a Pavel na něj udiveně pohlédne.

„Jedeme.“ Vezme od Pavla láhev, kterou připevní k rámu kola, nasedne a vyrazí. Musí vyhnat ze sebe ty podivné touhy, které ho v přítomnosti Pavla přepadají.

Pavel se zařadí vedle něj a chvilku mlčky šlapou.

„Tuhle cestu mám rád,“ řekne Pavel, když projíždějí stinnou lesní cestou, kolem slepého ramene řeky. Kolem stezky rostou lípoví velikáni a hned za nimi se rozkládají pole se zlátnoucími klasy, zatímco z druhé strany stezku lemují keře se stromy, kterými občas vykoukne voda.

„Já taky. Je lepší než ta druhá a je tu stín,“ zazubí se Tomáš, který se obratně vyhne kořenu. Pavel zapíská, když pohlédne k řece. Zadek ho ještě trochu pálí, ale už to není tak hrozné. 

Mobil. Zastaví se a s ním Tomáš, který naprosto neslušně odposlouchává.

„V sedm? Dobře já jsem teď na projížďce. Kde? Hrad. Je krásně… nevadí ti to? Pá, vlku,“ zasměje se, sklapne telefon, který hned schová do ledvinky.

„Přítel?“ Vlku?

„Ano. Hodně pracuje, proto dost často končí po sedmé.“ Nasednou na kola a lesní cestou jedou dál.

„Nechci se do toho montovat, ale mít tak okouzlujícího přítele, nenechal bych bez dozoru ani minutu.“

Pavel se začervená. „Věří mi.“ Doufám, že mi věří, protože někdy to není vidět.

„Tak to se máš.“ Oba uhnou pohledem, když si vzpomenou na Hrádek.

„Odnesl jsem to spáleninou zadku. Měl jsem na něm panthenol, později jogurt s tvarohem. Vyzkoušeli jsme všechno. Sleze to stejně.“

„A je to lepší? Podívej se, už je vidět,“ zahledí se na hrad čnící nad krajinou jako memento minulých času. Zastaví se a svorně si ho prohlíží. U úsměvem na sebe pohlédnou.

„Tak kdo bude tam první?!“

„Já!“

„Ne já a dáme si tam dobrou colu.“

„S ledem.“

„A zmrzlinu!“ vytasí trumf Pavel, nasaje do plic více vzduchu a zuřivě šlápne do pedálů. Tomáš se směje a okouzleně pozoruje vystrčený zadek a pak mu dojde, že je notný kus před ním a přidá.

„První!“

„Švindloval jsi,“ obviní ho udýchaný Pavel.

„Cha. To není pravda. Měl jsi jet rychleji a neotáčet se z a tím pěkným cyklistou,“ vrátí mu to Tomáš, který se přitom směje na celé kolo. Odloží kolo u velkého dubu, kde je zamknou. Vydají se do hospody si dát chladivou colu s ledem a potom vzhůru na hrad. Pavel mrkne na hodinky. Deset minut po čtvrté.

Po cestě na hrad koupí nanuky. Lížou je a povídají si o všem možném. Dojdou nahoru, zastaví se u studně s mříží, do které se podívají, až se jim zatočí hlava. Koupí si lístky a vejdou dovnitř. Nejvíc je zaujme sál mučicích nástrojů. Pošťuchují se a chichňají jako malí.

„Jsem inkvizitor, ty jsi můj vězeň a právě tě mučím.“ Kolem projde pár s pohoršlivým pohledem. Pavel na ně vyplázne jazyk, ale vzápětí zesmutní.

„Co se stalo?“ optá se Tomáš na věži, kam se vyšplhají a dívají se na krajinu pod sebou.

„Nic,“ odmlčí se Pavel, který pozoruje vzdálené město, kde oba bydlí. Najednou cítí, že to musí říct. Neví proč. „Moji rodiče mě vydědili. Notářsky se mě vzdali. Nemám rodinu, nikoho a ostatní se na mě dívají skrz prsty. Bratr mi namlátil, protože se mu posmívají. Kvůli mně. Nenamlátil jim, ale mně. Prostě, jako bych byl odpad.“ Zaslechne kroky a přestane mluvit. „Možná jsem,“ zamumlá.

„To je mi líto.“

Pavel spočine na velké ruce, která se ho dotýká.

„Není co, ale možná někde mě to neustále mrzí. Podívej se dravec!“ ukáže na vzdáleného majestátného ptáka, který plachtí pod modrou oblohou. Tomášovu ruku nenápadně setřese. Tomáš posmutní, ale ví, že je to tak, že se tohle děje.

„Ale teď jsi šťastný ne?“ přiblíží se k němu, zatímco Pavel kouká dolu na koruny stromů.

Přemýšlí.

„Ano myslím, že ano. Jsem teď spokojený. Mám někoho, kdo mě miluje, a já jeho. Moc se snažím.“ Nic víc neřekne, ale sleze z dřevěné lavičky a zamíří si to ke schodům. „Musím se vrátit.“

„Já vím.“ Dole se k němu připojí a jdou stezičkou lemovanou keři, která se kroutí dolů k hospodě, kde zanechali kola.

„Tomáši, nevadí ti, že mám někoho jiného?“

Tomáš se usměje. „Ne, i když nezastírám, že bych si s tebou rád něco začal.“ Pavel přivře oči a mlčí. „Nevšímej si mě. Zvládnu to.“

„Děkuji,“ vyrazí na zpáteční cestu a mlčí až k lesní cestě.

„Sakra!“ zakleje Pavel a  zastaví. „Tomáši, spadl mi řetěz!“

Tomáš zastaví kolo a otočí se. Vrátí se k Pavlovi, který kolo opřel o strom a na bobku sedí u kola. Mračí se na spadlý řetěz. Opře své kolo o další strom a dívá se na tu pohromu.

„Tak jdeme na to, ne. Není to nic strašného.“

„Zvládnu to sám, ale občas se mi to stane a nemohu přijít, proč padá. Budu muset ho zavést do opravy a to je přitom nové.“

„To je vidět. Dárek?“

„Kdepak!“ Skoro se urazí, když mu dojde, že to až tak pitomá otázka není. „Koupil jsem si ho sám. Nebylo drahé, proto možná padá, ale je moje,“ tiše řekne a do ruky vezme řetěz. Za chvilku ho nasazuje na ozubená kola. Vesele zvedne černé ruce, rozhlédne se a seběhne k řece. Najde místo, kde je porost nižší, načež ponoří ruce do vody. Drbe je o sto šest, až je má skoro čisté. Mává rukama, aby vyschly. Vrací se ke kolům, které Tomáš hlídá.

„Je to dobrý.“

Tomáš ho sleduje a cítí, že by měl chuť si to s ním rozdat přímo tady. „Krucinál, co to do tebe vjelo?“zamručí k sobě, ale Pavel je s tím úsměvem tak nakažlivý, roztomilý, že se to nedá ani ovládnout.

Pavel zatím s úsměvem k němu dojde, ale dál mává rukama. „Jsou skoro čisté. Tomáši…,“ zadrhne se mu hlas, když zaregistruje jeho pohled. Takhle se dívá Martin, když chce…

„Stůj!“ Obejme ho a rukama ho hladí po zádech, až sklouzne k zadku. Hladí ho a uvědomuje si, že chce víc. Klesne před ním na kolena a stáhne mu šortky i se slipy. Pavel se vyděšeně rozhlédne kolem sebe.

„Počkej!“ začne, ale v minutě na vše zapomene a vnímá jen Tomášovy ruce a jazyk, který ho líže po hladké pokožce a stará se o něj. Mimoděk se pohne proti jeho ústům. Zasténá slasti a na zadku cítí lehounké pohlazení větříku. Sotva vnímá kola, cestu i kde jsou. Zvrátí hlavu a oddává se rozkoší, kterou mu Tomáš poskytuje. Když vyvrcholí, vykřikne.

„Zůstaň takhle!“ poručí mu Tomáš a stáhne si šortky taky. Vezme ho do ruky a pozoruje napůl svlečeného Pavla. Ten má pocit, že mu to musí splatit, proto ho vezme do ruky a nesměle ho sevře.

„Uděláš mi to?“

Pavel místo odpovědi přikývne a klekne si na prašnou cestu. Uchopí ho do ruky a sevře, zatímco jazykem líže naběhlý žalud. Nakonec ho pohltí do úst a  rytmicky ho svírá v ústech, až jsou jen slyšet zvuky, jak ho saje, ale Tomášovi to nevadí a sténá. Snil o tom, jak je v těch neuvěřitelných ústech. Položí ruku do blonďatých vlasů a pevně tiskne hlavu ke svému klínu. „Kurva!“ zasyčí. Takhle dobře se necítil hodně dlouho. Ten umí kouřit. Božské! Chci víc! Chci do něj ho vrazit.

Kolem projede kolo, které málem skončí v řece, ale na poslední chvílí to cyklistka vyrovná a ještě dlouho nevěřícně zírá za tím, co viděla.

Pavel ucítí jemné škubnutí a je donucený všechno spolykat. Tomáš pustí jeho vlasy a Pavel mu ho ještě olíže a rukama jemně vymačkává poslední kapky semene. Zvedne se a utře si obličej do trička. Upraví se, ale vyhýbá se Tomášovým očím. Ten ho obejme.

„Hrozně se mi to líbilo.“

„Neřekneš to nikomu? Chtěl jsem…“

„A komu? Tvému příteli? Ani nevím, kde bydlíš a neznám jeho jméno. Ber to prostě, jen jsem chtěl, aby ti bylo dobře a ty zas mě. Oukej?“

„Já… když ty mě tolik vzrušuješ,“ vyhrkne a zrudne. Vezme kolo a se sklopenou hlavou čeká.

„Víc než tvůj přítel?“ Doufá, že ano.

Prudké zavrtění Pavlovy hlavy ho zarazí. Zakleje. Tohle nečekal.

„Ne. Je to jiné, kdyby to… Pojedeme, ano.“ Klopí hlavu. Cítí, že je tentokrát více vinen, než na Milicích. Je mu stud.

„Jak chceš.“ Je mu skvělé, jak mu už dlouho nebylo. „Jsi perverzní úchyl, Tomáši. Nutit ho k tomu na veřejnosti,“ zabrumlá pro sebe a otočí se na Pavla. Kruci, tem kluk je stejně dobrý jako Martin a to je co říct. Možná až někdy lepší. Když ho vzal do úst, bylo to jako v ráji a jak umí lízat a kmitat jazýčkem, i jemně ho sevřel rty a hlazení rukou… Božské. Chtěl by to mít neustále.

„Tak tady se asi loučíme. Co příště nebo Milice?“

„Já nevím. Zavolám ti, ale Milice určitě ne. Mám pocit, že ta kůže je ještě červená.“

„Měl jsem si to prohlédnout,“ zažertuje.

Pavel jemně zrudne. Rozpaky přešlápne, i když cítí ještě vinu, řekne. „Není co vidět. Je červený a obyčejný.“

„Pavle, lžeš a víš to. Jsi krásný a tvůj zadeček je rozkošný.“

Pavel odvrátí zrak. „Nemusíš to říkat a jedu. Zavolám ano a byl to překrásný výlet. Pa.“

Zamává rukou a vyrazí přes most za Martinem. V duchu si probírá, co se stalo. Cítí se vinný a svědomí na něj dotírá, proč to dovolil. Musí to přestat, vždyť miluje Martina, tak proč? Zasténá a nejraději by skočil do řeky. Proč tohle dělá? Nestačí mu jeho přítel? To je takový maniak? Vždy mu stačil jen jeden a najednou touží po dvou. A k tomu je Tomáš stejně perverzní jako Martí. Dojede domu, nechá kolo ve sklepě a vyjde nahoru. Mrkne na hodinky, ale nezvoní. Vloží klíč, otočí jim. Podivně se mu uleví, že ještě není doma. Rychle ze sebe shodí oblečení a osprchuje se. Stojí, nechá na sebe dopadat vodu, smývá své provinění. Proč na něj tak působí. Proč se objevil? V mysli má pořád Tomášův lačný i toužící pohled. Kdyby nebylo Martina, už by s ním něco měl.

Zavře vodu a utře se. Přejde nahý do ložnice, obleče na sebe tričko a volné šortky. Z lednice vyndá džus s kouskem čokolády. Ramenem zabouchne dvířka a jde do pokoje. Martin nerad vidí, když jí u počítače, ale dnes tu není. Trochu znepokojeně pohlédne na hodiny. Je skoro osm hodin a on nikde. Nejspíš se zdržel v práci a on toho využije. Vytáhne hru, kterou mu půjčila Jiťa ze sportovního oddělení. Prý je to pěkný příběh. Nezná tu hru, ale je pravdou, že je dost stará. Sedm let, když si to přečte na obalu. Tiše hvízdne, ale i tak vloží první disk do počítače. Zírá, zírá… Bože, co je to za pitomou hru? Dvacet minut a dává už páté CD. Čokoláda už je snědena, proto zakusuje se do chleba se salámem. Zívne, zatímco tupě hledí na monitor s obrázkem ženské, která má na hlavě samé copánky. Elfka. Odfrkne si. Zítra to Jitě omlátí o hlavu. Důkladně, ale aspoň zkusí trochu hrát, pokud to vůbec bude hratelné.

Konečně je nainstalovaná a spustí hru. A hele, může si vybrat, jestli bude hrát za ženskou nebo za chlapa, dokonce může vybrat hlas, oblečení, no jo už chápe, proč se to Jiťě líbilo. Oblékání. Namátkově vybere oblečení a zapne hru. Ej, nic moc. Grafika jak z doby před válkou. No jo, ty staré hry. Nudný tutoriál.

„No ne, to není špatné,“ spustí, když postava utíká zřejmě nějakým vězením, vybouchne, padne, vstane a pak z ní zbude mastný bublající flek. Pookřeje. To už je lepší.

Po  hodině.

Ukecaná hra.

„Sakra, dělej ty idioote!“ zařve, když mizerný imp zlikviduje jeho čarodějku. Co teď? Bez čarodějky a zároveň zlodějky nemůže být. „Doprdele!“ uloží hru a jde štrachat do lednice.

Zrak mu padne na kuchyňské hodiny a strne. Půl jedenácté? To si jako někdo dělá legraci, napije se s očima upřenými na hodiny. Kde jen Martí může být? Vytáhne mobil a vyťuká číslo.

„Telefonní číslo nedostupné,“ hlásí mu ženský hlas a on má chuť mobilem mrsknout o stěnu.

„Blbec!“ uleví si aspoň a potom přejde ke hře. Toho přiblblého impa zlikviduje lusknutím prstů, ale čarodějka je mrtvá. Zajde do chrámu, kde snad pomoc najde, až se dostane na povrch. Zaskřípe zuby za nekřesťanskou pomoc ve hře. K tomu mu unesli Imogen. Je sice ušlá, ale nějak si ji oblíbil. Parchanti.

„Jedno mizerné svinské oživení a jsem na mizině,“ zabrumlá nakvašeně a přemýšlí, kde sehnat penízky.

„Ježíši!“ vyhrkne, když se ho dotkne ruka a on zvedne hlavu. „Martí!“ vykřikne úlevou. „Vyděsil jsi mě.“

„Nechtěl jsem. Je všechno v pořádku?“

„Jo. Volal jsem ti, ale nebral jsi to. Stalo se něco?“

„Došla mi baterie, promiň.“ Tašku pohodí na pohovku, prohrábne si vlasy a zamrká. Unaveně usedne na druhou židli. Pavel vypne zvuk.

„Co hraješ?“

„Ale blbost…,“ snaží se to zamluvit.

„Která tě uchvátila natolik, že jsi přeslechl otevírání dveří a moje volání,“ ironický řekne a promne si oči. „Tak jak se jmenuje?“

„Baldur gate,“ zabručí rozpačitě Pavel. „Omlouvám se. Hned ji vypnu.“

„Nech to být. Šéf získal nový kontrakt a tak jsme všichni zůstali a poslouchali jeho plány do budoucna. Aspoň, že objednal čínu, jinak bychom tam zemřeli hlady. Bože, padám na držku. Jsem šíleně unavený.“

„Tak běž spát. Uložím to a přijdu.“

„Ne. Hraj dál. Osprchuji se a zítra máš ráno volno, můžeš ponocovat. Jen ztiš trochu hlas, ano.“ Vstane a skloní se k Pavlovi. Dotkne se rtů a líbá ho. Pohladí ho po ruce a vyjde z pokoje. Zavře za sebou dveře.

Pavel nerozhodně se dívá za Martinem a na monitor. Nehrál už hodně dlouho a Martí má pravdu. Ta hra ho uchvátila. Zrovna zlikvidoval mumii a jde vykrást jednu hrobku. Taky má za úkol nalézt knihu. Možná by tam mohl najít kus zajímavého brnění nebo nějakou pěknou zbraň a jasně penízky. Uvidí. Usedne a ponoří se do hry. Martin se skleničkou džusu mezi dveřmi ho s úsměvem chvilku pozoruje a potom zavře tiše dveře. Pochybuje, že by ho slyšel.

„Ty krávo nebeská!“ zaslechne a potom bouchnutí. Tak to musí být dobrý hra, když se tolik zlobí. „To nemůžeš tam fláknout ohnivý šíp! A ty si tam stojíš. Kdo ti řekl, že máš jít do té pasti, hovado!“ bručí s očima přilepenýma k obrazovce.

Martin se usměje. Mohl by si tu hru pustit taky, když bude dlouho do noci pracovat. Nebo o víkendu.

Pavel vstane, ramena dopředu a šouravým krokem se přemísťuje k lednici. Kalnýma očima se podívá na hodiny v kuchyni. Zamžourá. Je ta ručička fakt na pětce nebo se mu to zdá? Přijde k hodinám blíž a mohutně zívne. Pětka. Nejspíš by měl jít spát. Jiťu jasně, že neseřve. Vrátí se k počítači a zírá na monitor. Možná by mohl ještě udělat ten úkol s Dryádami a vrátit jim žaludy. Opět zívne a potom mávne rukou. Nemá dost síly. Uloží hru, vypne monitor. Tupě zírá do stěny a uvědomuje si nádherné ticho. Vstane a vpotácí se do postele.

Chvilku ještě zírá do stropu a pak usne. Martin matně zaregistruje tělo a přitáhne si ho k sobě. Ráno, když se probudí, políbí ho na čelo a obleče se. Budíka mu nastaví na jedenáctou. Nejspíš bude vypadat jako zombie, ale neměl dlouho ponocovat.

Pavel se přetočí a spí dál.

Dzzzzzzzzzzzz. Dzzzzzzzzzzzzzzzz.

„Kurva!“ zakleje sprostě Pavel a sáhne na budík. Zachumlá se opět do pokrývky, když si uvědomí bodavé světlo. Zívne a zírá na prázdný polštář. Opět zívne. Martin. Jo Martin... bože ... zívne. Otočí hlavu a zírá na budík. Jedenáct a pět minut. Zívne, přetočí se na druhou stranu. Přes hlavu přetáhne polštář  s přáním, aby ti skřeti šli bušit do někoho jiného. Nesnáší ty potvory. Zavře oči. Jedenáct a pět minut.

„Doprdele, doprdele…!“ kleje, když si to uvědomí a potom si oddechne. V práci má být až v jednu. Posadí se a civí na povlečení. Zívne a spustí nohy na zem. To byla noc. Zamžourá do slunečního dne. Zatraceně to musí slunce tolik svítit? Dojde do koupelny, zaváhá, ale potom si pustí studenou vodu. Strčí pod ní rovnou celou hlavu a v šoku lapá po dechu, ale po chvilce je mu lépe. Zavře kohoutek, vyždímá vlasy. Podívá se do zrcadla. Skřeti v hlavě prořídli a on vypadá skoro normálně. Hmátne po ručníku, kterým si omotá hlavu, že vypadá jako turecký sultán. Zakření se do zrcadla.

Zubní pasta, kartáček, trochu kolínské, deodorant pod paží. Vypadá jako Ivánek k světu. Vysuší vlasy a jde pustit hudbu na plné pecky, ať si ten dědek Novákův stěžuje. Je půl dvanácté a ne jedenáct hodin v noci. S ručníkem kolem ramen, kroutíc boky do rytmu hudby, jde do kuchyně. Vytáhne jogurt, kde ho začne jíst. Potom si vzpomene na hru, ale okamžitě ji pustí z hlavy. Ještě by mohl u ní ztvrdnout do noci. Jde se podívat na mobil. SMS. Ožije. Tomáš.

Se lžičkou v puse najede na sms… jen, že volal. Ihned zmáčkne volání.

„ahmjoo.“

„Cože?“

Vyndá z pusy lžičku. „Ahoj. Něco jsi chtěl?“

„Jo, jestli nechceš jet dnes na brusle?“

„Brusle? Ale je léto? Ono se bruslí?“ podiví se Pavel, když vyhlédne ven.

Veselým smíchem ožije i skřeti se vytrácejí. Začne se taky usmívat a ignoruje lehké vzrušení, které cítí.

„Ale ne. Myslím kolečkové. Chci si dnes zajezdit, nechceš se přidat?“ Tomáš se usmívá.

„Nemohu, pracuji a brusle nemám,“ lítostivě odpoví Pavel. Píp… „Sakra, baterie…,“ zaslechne ještě Tomáš.

Zdá se, že hovor je přerušený. Rozhlédne se po restauraci, kam si vyšel na oběd.

Hovor ho potěšil, přestože se těšil, že s ním půjde jezdit. Má změnit dnešní plán? Povzdechne si, ale potom nepatrně zavrtí hlavou. Nic nebude měnit. Vyjede si i tak. Je krásné počasí a on nebyl na bruslích hodně dlouho. Usměje se na servírku a vezme do ruky příbor. Zahledí se na svíčkovou s pěti knedlíky a mlsně se olízne. Miluje ji a tady ji připravují skvělou. Vloží do úst první sousto a blaženě přivře oči. Skoro dokonala. Lepší už jen dělala jeho babička. Jenže ta už není mezi nimi a mamka odmítá stát u sporáku a vařit. Jednou ji vymámil, ale to měl narozeniny.

Dojí svíčkovou a chvilku pozoruje nezajímavou krajinku na protější stěně. Hladí se po plném břiše a přeje si, aby se nemusel hnout. Dívá se na ni pokaždé, když je tady. Pořád se snaží odhadnout, kde byla pořízená. Jednou se optá obsluhy, pokud to bude některá vědět, ale pochybuje. Servírky se tu mění častěji než vlády.

Nakonec zaplatí, vstane a odejde. Možná někoho zajímavého potká na stezce, ale popravdě je ve vleku Pavla a taky trošičku Martina. Nechápe, že po tolika letech se s ním viděl a mezi nimi to opět takhle vybuchlo. Vůbec neví, pro koho by se rozhodl, kdyby dostal tu možnost. Jenže Pavel je zamilovaný do svého přítele. Kurník, jak se vlastně jmenuje? Uvědomí si, že nezná jeho jméno. Pak si vzpomene. Martin.

Potom nad tím mávne rukou. Nepotřebuje znát jméno toho šťastného. Raději nevědět. Možná ho zná a měl by jen vztek. Problémem je, že vztah mezi nimi nevypadá úplně normálně. Rozhodně by kamarádovi neudělal to, co udělal na tom výletě. Bylo to božské a neví, jak ho Pavel bere. Zdá se, že se snaží ho brát jako přítele, jenže jimi už dávno nejsou, ale milenci taky ne. Doprčic, je to na něj moc složité. Sakra, proč má toho přítele? Bylo by to tak jednoduché.

Podle jiskření mezi nimi, už by spolu spali a takhle chodí kolem sebe jako dva namlsaní kocouři ehm… kde to je? Zírá na nádraží. Jak se sem dostal? Teď si bude muset zajít, vztekle kopne do obrubníku.

„Jako by ti to vadilo,“ zamumlá. Stejně nemá, co na práci a rande s Pavlem opět vybouchlo i s erotickým flirtem. Zakleje a šlape přes druhý most k sobě. Uprostřed mostu se zastaví a hledí dolu na stezku pro cyklisty. Vine se kolem řeky, ale je především vhodná na bruslení. Praští do zábradlí a kupodivu se mu uleví. Půjde i bez něho, načež si připomene, že neexistuje jenom Pavel. Vytočí číslo. Pokračuje v chůzi se spokojeným úsměvem.

„Ahoj, Oti. Nechceš si dnes vyjet na brusle? Je krásně… Co? Jasně. V pět? Dobře a co Roman? Nemůže? To je mi líto. Pozdravuj a  těším se,“ zavře telefon s přívěskem modré kostky a zasune do batohu. Vesele kráčí a probírá poslední události.

Doma si stoupne pod sprchu a nechá na sebe téci trochu chladnější vodu. Zakleje, když si uvědomí, že je skoro v permanentním stavu vzrušení. Opře si čelo o chladné kachličky. Čert mu byl dlužen tyhle prázdniny, ale zas na druhou stranu… Jsou vzrušující.

„Něco se musí stát nebo tohle léto nepřežiji,“ řekne se studenější vodou, kterou pustil. „Doprdele!“ zakleje a rychle zavře vodu. Tohle mu vždy vyžene myšlenky na jakékoliv nepravosti a taky spánek. Navleče si na sebe šortky a bosý jde prohledat lednici. Vytáhne sýr, šunku a celozrnné sendviče. Za chvilku se v sendvičovači smaží dva kousky chleba.

„Dobrota,“ řekne sám sobě a začíná si připadat pitomě, když na prst si navijí rozteklý sýr a jí ho. Otočí se k svému kocourovi Trapovi. Nápadně se podobá jednomu jeho bejvalýmu. Měl stejný vypočítavý pohled jako kocour, když hledí na jeho jídlo. Povzdechne si a vrátí se k přemýšlení, proč mluví sám na sebe. Právě kvůli tomu mluvení si začal hledat nějakou vážnější známost. Seznamkám odolává, protože nechce přiznat, že v tak velkém městě si nikoho nenajde. Prostě se to musí podařit.

Olízne si prsty a opět si povzdechne. Jednoho našel, avšak je zadaný, takže je to k ničemu. Seskočí z linky, protože musí jít hledat brusle. Naposled je měl asi před dvěma týdny na jedné městské akci, kdy v nich bruslil kolem města. Skončil s Otikem někde na desátém místě. Vychechtaný Roman na třetím, mizera jeden. Nebýt jeho, mohli s Otíkem být hodně dlouho. Takhle se z nich stáli přátelé. Dokonce se vzali na milost i s Romanem a teď najednou se objevila jeho největší láska i největší blbost v životě. Martin.

Pohlédne na hodinky. Půl páté. Nejvyšší čas vyrazit a dorazit na křižovatku pod most. Obuje se, přehodí si brusle přes rameno. Zamkne byt a ignoruje zoufalé mňoukání Trapyho. Jídlo tam má a hrát si spolu nebudou. Nebude řídit svůj život podle kočky.

Seběhne schody a nasadí černé brýle. Zakření se, když zahlédne otočení nějaké holčiny. „Jo být to tak kluk, možná bych se i já otočil, ale takhle… smůla. S plným žaludkem a lepší náladou dojde pod most. Otik zatím nikde, ale on vždy chodí pozdě. Sundá si boty, které si nacpe do malého ruksáčku. Nazouvá si brusle, zatímco se přidržuje dopravní značky.

„Baf!“

„Ty idiote,“ zařve Tomáš, který padá, až skončí na chodníku v podivné poloze. Vyškrábe se na nohy a zdařile ignoruje smích Otíka. „Co tě to napadlo… Ne, nic neříkej.“

„Tak, kde je ten roztomilý koloušek?“ optá se s úsměvem. „Neříkej, že jsi ho zahnal do Tranyslvánie,“ podiví se, když se Tomáš zamračí.

„Ani se neptej,“ zabručí rozladěně.

„No tak. Mně můžeš říct cokoliv. Zůstane to mezi mnou a Romanem,“ uchechtne se, otočí se za holkou v krátkém triku a ještě kratších šortkách. Obdivně hvízdne.

„Co hvízdáš?“

„Měla krásné dlouhé nohy. Krásu umím ocenit i u ženských, ale ty ne. Tak co je s ním?“

„Má přítele,“ řekne pochmurně Tomáš.

„No, tak to je vážné. Chceš mu ho přebrat?“

Tomáš se zastaví a přemýšlí. Udělal by to poprvé v životě, ale mohl by. Potom prudce zavrtí hlavou.

„Proč ne?“ optá se zvědavě Ota, který s ním stojí na kraji stezky. Vyjedou vedle sebe. Kolem projíždějí cyklisté, chodci, po louce pobíhají psi, další projíždějí na kolečkových bruslích.

„Vím, že se ti líbí, tak popadni šanci za pačesy a zmáčkni.“ Sevře pěst, aby ji vzápětí pustil.

„Nevím, ale mám pocit, že to nepůjde. Jeho přítel je žárlivý.“

„To je jiná. Mohl by dělat problémy.“

„Právě. Už jsem to jednou zažil. Podruhé nechci. Pojedeme. Máme před sebou kopeček.“ Prudce vyrazí, najednou zařve, skácí se a drží si nohu.

„Co je?“ Ota si vyděšeně k němu klekne. Zvědavci se zastaví, dívají se na rozdíl od dalších, kteří projíždějí bez zájmu dál.

„Kře… kurva to bolí!“ zařve a snaží se zkroutit do jakékoliv jiné polohy. Ota pochopí, uchopí sval, stiskne a natáhne nohu.

Tomášovi zasvítí před očima, vykřikne, načež jadrně zakleje.

„Lepší?“

„Doprdele, lepší, ale bolí to jako sviňa,“ utře si slzy, zatímco se snaží posadit na okraj asfaltky.

„Drž ji ještě chvilku nataženou.“ Drží nohu za patu a natahuje ji.

„Dobrý.“ Zvedne se, ale má pocit, že křeč za chvilku bude zpět.  „Bolí to. Myslím, že se budeme muset vrátit.“ Smutně se zahledí na kopeček a na kus trasy, která se vine kolem řeky.

„Můžeš jet?“ optá se starostlivě Ota. Čumilové se zatím rozjedou na obě strany.

„Mohu, ale pomaleji. Snad to přejde.“ Pomalu vyrazí. Po chvilce zjistí, že už je docela v pořádku. Plynule jedou a usmívají se. Vítr jim cuchá vlasy, ochlazuje těla a tváře. Pozorují stromy i lidi kolem sebe.

„Měl bys o tom uvažovat,“ pronese zničehonic Ota. „Potřebuješ někoho, koho bys rozmazloval.

Tomáš na něj zírá, o čem to mluví, když si vzpomene na jeho návrh. Zavrtí hlavou, elegantně vykrouží kolečko, aby se rozjel dál.

„Ne.“

„Dobře,“ kapituluje Ota a mlčí.

„A co ty s Romanem. Jde to?“

„Až se někdy bojím, že to není skutečné. Neuvěřitelně se nám daří. Máme práci, přátele, prostě všechno jde jedna báseň.“

„To jsem moc rád.“

„To já taky. Dokonce natolik, že uvažujeme o koupi bytu.“

„Neříkej! A kde a za kolik. Povídej. To je výborná zpráva.“ Ota se rozpovídá o tom za kolik, i to že stejně musí vzít hypotéku, a co vlastně chtějí a rozhodují se mezi půdní stavbou nebo klasickým bytem, ale stejně rozhodne to levnější.

Tomáš přikyvuje, občas prohodí poznámku. Ota naslouchá radám Tomáše. Ví, že v tom má docela slušný přehled, protože nedávno jeho rodiče kupovali byt. Povídají si, až dojedou pod most, odkud vyjeli.

„Tak já jedu. Co kdybychom si někam opět vyšli?“

Ota se usměje a pokrčí rameny. „Nevím, jak bude moci Roman. To víš, už nejsem svobodný jako kdysi, ale jsem raději. Měj se a zavolám,“ rozloučí se, vyšplhá se na most, aby přejel na druhou stranu. Tomáš ještě chvilku za ním hledí a potom si přezuje kolečkové brusle. Kodrcat se po kostičkách se mu nechce. Jednou to zkusil a měl plné zuby kamenných kostek. Nazuje boty, ale cítí se nezvykle v normálních botách. Po pár minutách si opět přivykne.

Cestou přemýšlí o tom, co mu navrhl Ota. Přebrat kluka jinému. S myšlenkou, že by to udělal, dojde domu, přezuje se, nají a potom se ve sprše rozhodne, že nic takového nebude zkoušet. Buď s ním bude chtít být, nebo ne. Nebude nikoho do ničeho nutit. Stejně by dřív nebo později odešel. Usedne k televizi a pustí si Gladiátora. Obdivně pozoruje hlavní hrdiny chroupaje brambůrky.

U konečné scény tiše sedí a vnímá závěrečnou hudbu až do chvíle, kdy je obrazovka prázdná. Podívá se do sáčků, načež ho zmačká do koule. Neví, proč ho závěrečná scéna tolik rozlítostní. Vypne televizi i DVD přehrávač a vstane. Sprcha, napít se, vklouznutí do postele. Zavře oči a snaží se usnout. V hlavě se mu usídlí myšlenka, že by nebyl špatné si teď někoho k sobě přitáhnout a políbit. A po polibku možná něco trochu víc.

„To by sis musel někoho najít, Tomášku,“ zabručí, ale svým způsobem je se situaci spokojený.

 5_dil - Trojka