Shounen - ai povídky

Ve jménu Říše

11.

Rybník

Vesnice Bois, jaro 1942

Zas další den, kdy jsme přežili, pomyslí si Ethan do jarního dne. Za oknem se převaluje šedá hnusná mlha, při které jeho nálada klesá k bodu mrazu. Ještě tak chvilku spát, ale to už zaslechne Daniellu, jak sype slepicím. Kdepak, statkářem nebude. Nemá rád tenhle život - časné vstávání a hromadu práce.

Zívne a odhodí pokrývku. Otřese se chladem, který se zakousne do teplého těla. Vstane a začne se oblékat. Teskně si vzpomene na svůj vyhřátý pokoj u rodičů. Rychle na sebe navleče spodky, kalhoty, nátělník, košili. Nejprve se umýt a potom půjde dělat, co bude nutné. Kdepak, nejdřív se nasnídá a až poté půjde pracovat.

Dorazí do koupelny, zívne a podívá se na svůj obraz v zrcadle. „Ethane, jsi zrádce, když s ním spíš nebo ne?“ Zatřepe hlavou a přečeše si vlasy. Možná by potřebovaly trochu zastřihnout. Požádá Daniellu, jestli to tedy zvládne. V době míru by si zajel do města k holiči, ale v dnešní době to není možné. I tak by byl zvědavý, jak by se Max tvářil, kdyby ho žádal o propustku na stříhání vlasů. Moc přívětivě by se netvářil a možná ano. Čert to vem. Nalije z plechové konvice do umyvadla ještě teplou vodu a oholí se. Všechno začíná být nedostatkovým zbožím a dle BBC válka pokračuje urputnými boji snad všude v Evropě. K válce se přidalo Rusko a Spojené státy americké s dalšími státy z celého světa.  Domyje se, otře si ručníkem tvář, který ponechá ho na věšáčku. Opět si zívne.

Dnes je uzívaný den. Malátně dojde do kuchyně.

„Dobré ráno, Danielle. Kdepak je naše lištička?“

„Ještě pořád se zlobím, víš to?“

„No tak, Danielle, je to půl roku a kdo mohl předpokládat, že ten kůň nepostojí na místě? Obviňuj velitele!“

„Toho házím i s tebou do jednoho pytle a tady máš!“ Skoro mu hodí na stůl kus chleba s malou hrudkou másla a tvarohem.

Ryba by se hodila. „Chtěl jsem ho požádat o ten rybník, jak jsme tehdy o tom mluvili s Andresém. Víš, že i kdybychom ho vyčistili, bez ryb by to bylo k ničemu. A ryby teď vlastní Němci.“

„Vím, a bylo by dobré mít je doma. Naložily by se, trochu vyudilo a nasolilo taky. Rybu jsem neviděla hodně dlouho. Amine, jak ještě dlouho?“

„Já nevím. Krajem jen letí historky, nic víc. Přece víš, že Němci nic neřeknou a je to k…“ polkne sprosté slovo. „Nemá dnes přijít pošťák?“

„Pokud ho někde nezadrží, tak ano. Čekáš dopis od rodičů?“

„Ano. Chtěl bych vědět, jestli je u nich vše v pořádku a ty nic nečekáš? Od rodiny nebo podobně?“

„Já ne. Narodila jsem se tady a rodiče už dávno zemřeli. Proč se ptáš? Nikdy ses nezeptal.“

„Ani nevím. Dnes je divné počasí. Možná je to tou mlhou, nebo bůhví čím. Začínám mít předtuchy. Když jsem posledně mluvil s kapitánem, tvářil se divně.“

„Tváří se divně vždycky, když je tady. Jsem ráda, že je v okolí klid, a že je pondělí.“

„Taky nemám rád pátky. Když vidím, kolik jídla mizí do těch jejich nenažraných pacek,“ zmlkne. Tohle je nebezpečné mluvit i v rodině. Proč si vzpomněla na odboj? „Danielle, proč sis vzpomněla na odboj?“

„Nic, jen tak. Tady jsem ještě ze dna vyhrabala trochu pražené kávy. Přidala jsem trochu mléka, pokud ti to nevadí,“ řekne úzkostlivě a začervená se.

Kvůli té kávě to není a horko taky není. „Byl tu Alfred?“

„Ano.“

„Kruci!“rozčílí se. „Copak neví, jak je to nebezpečné? Může nás to všechny stát krk. Mám ho rád, ale příště mu něco řeknu od plic.“ Pak ho napadne něco jiného. Byl tu neoficiálně a Danielle je stále přitažlivou ženou. Možná - že by za ní chodil? Románek ve víru války? A co ty? Ty nemáš románek? Ona aspoň nechodí s nepřítelem jako ty nebo další ženy ve městě. Jenže je válka a studená postel i nedostatek jídla způsobují, že je jim to jedno. On má zrovna co povídat. „On za tebou chodí?“

„Kdo?“ otočí se k prázdnému sporáku. Zástěrou začne usilovně drbat skvrnku od vaření.

„Mohli jste mi to říct. Hlídá někdo?“

„Ne.“

„Bože, měli byste mít více rozumu a … Co je to?“ vstane, až povalí židli a ta s hlasitým třeskem dopadne na podlahu. Nezvedne ji, vyjde ven a za ním Danielle.

Vojáci. Proč jsou tu s takovou parádou? A k tomu nákladní vůz. Začíná mu být nevolno. Bude zvracet. Udrží jídlo v žaludku a spěšně jde na náves, kde auta zastaví. Kolem se ostražitě rozmístí vojáci v německých uniformách. Dokonce velitel von Bellen. Tak tohle je nanejvýš důležitá návštěva, ale co tu chtějí?

„Dobrý den, plukovníku von Bellene.“ Maxe ignoruje.

„Do deseti minut tady chci všechny mít. Všechny.“

„Ano.“ To nemohou stihnout, ale … „Mohu vás pozvat do naší hospůdky na skleničku?“

„Kapitáne Meiere, postarejte se o to tady.“

„Ano, plukovníku!“ Kapitán Meier spisovně zasalutuje a srazí podpatky vyleštěných bot. Mrkne se po Aminovi, který velitele odvádí do hospody. Zadem už vypadli ti, co tam už seděli a popíjeli.

„Vítejte, plukovníku. Račte dál. Nechcete k domácímu vínu kousek sýra? Není jako váš, ale víc toho nemůžeme nabídnout.“

„Jistě.“

Ethan souhlasně pokývne Renovi a ve dveřích se otočí za Maxem. Zavře dveře a sedne si naproti veliteli, aby ho bavil, kdyby bylo potřeba. Ren přistoupí s láhví a skleničkou. Nadzdvihne obočí v němé otázce. Ethan dá očima najevo, že nic neví.

„Paní Lamaison, měla byste všechny svolat a to hned!“ Ta nic nechápe.

Max se zamračí. Jak jim říct, aby se tu všichni shromáždili?

„Pane, mohu?“ přistoupí k němu Udo a postaví se do pozoru.

„Jistě.“

„Velitel Meier, chce všechny z vesnice tady být?“ řekne trochu kostrbatě, ale Danielle pochopí.

„Hned to bude. Nicole!“

„Mami, co je?“ Nicole, přistoupí šouravým krokem k matce a chytí ji za sukni. Rozpačitě pokukuje po vojácích.

„Řekni ostatním, aby došli pro rodiče a zbytek vesnice a to hned.“

„Musí to být? Tak jo a Puppi může se mnou?“

„Nicole, mazej!“ zarazí ji přísně. Ta se otočí a uteče za jeden z domů, odkud jsou slyšet hlasy a pak najednou ticho. „Hned tu budou.“

Zanedlouho se začnou trousit vesničané pěšky i na kolech.

„Jsou tu, pane plukovníku.“ Dovnitř hospody vejde Max a rozhlédne se po spoře osvětlené místnosti. Na stěně za výčepním pultem visí hlava jelena a vedle ní hlava divočáka. Na zdech zarámované velké obrázky a plakáty z různých časopisů. Uprostřed místnosti hrubé stoly s židlemi. Vzadu u stolu prostřeného kostkovaným ubrusem sedí velitel a Amin. Přesně tam seděl o dožínkách, kdy mu předali věnec a on si myslel, že Amin chodí s Danielle.

„Skvělé.“ Zvedne se a jde ven. Spokojeně si stoupne na zápraží.

Max stojí za svým velitelem a vedle něho Amin. Tomu se zatočí hlava z vůně, kterou od Maxe cítí. Nenápadně začichá. Šťouchnutí od Rena ho napomene, aby překládal. Vzpamatuje se a bedlivě naslouchá plukovníkovi.

„Vesnice Bois, z milosti našeho Vůdce a Říše jsme se rozhodli vám pomoci opravit rybník a navézt sem ryby. Z toho důvodu ihned začnou opravy rybníku.“ Skončí a sejde ze schůdku k autu.

Nevěřím. Mrkne po Maxovi, který hledí před sebe s nečitelnou tváří.

„Nemáte tlumočit?“ zašeptá tichounce.

Jak to přeložit? Doslova nebo ne? Říct to podstatné nebo v celém znění? Kruci kašle na to. Stejně tady nikdo němčině nerozumí.

 „Máme vyčistit rybník!“

„Proč?!“ někdo z davu vykřikne.

„Máme a hotovo, tak se přemístíme k rybníku. Práce bude řídit porybný Andrés,“ rozhodne ihned.

„Paráda!“ Andrés si zrovna pro sebe zašeptá a vyrazí k rybníku, jako by mu hořelo u zadku.

„Kapitáne, popožeňte je!“

„Jistě. Jen jim musím vysvětlit, co mají dělat!“ Max začne vydávat rozkazy a Aminovi vysvětluje. „Dovedete je k rybníku, a pokud tam nebudou včas, nic nebude. Je to jasné?!“ Nasedne k veliteli a auta odjedou.

„Tak to si musíme pospíšit.“

„Starosto, co je tohle za blbost? Ten rybník nefunguje už pěknou řádku let. Vyčistit to, to je… katastrofa! Nemáme nářadí a potřebujme hrábě a koně a já nevím, co ještě!“ vzpomíná si Chabrac na poslední čištění rybníku. „Kdo to spískal?“ prohlédne sousedy jednoho po druhém, ale ti krčí rameny.

„Já vím, ale vezměte to tak, že pokud přivezou ryby, tak se pokusím dojednat o nějaký příděl i nám!“

„Stejně jako s pátečními dodávkami?!“ vykřikne jízlivě Lestriel.

„Lestrieli, souhlasili jsme všichni a mohlo být hůře,“ řekne přísně Genevive. Je sama, protože její starý zas vyspává u některé zdi opici. Má to kříž. Je ráda kvůli Andrésovi, že zas budou ryby a ta nějaká bělička by se docela dobře vyjímala na svátečním talíři.

Ethan je rád, že ho Geneviva podpořila, protože si ji hodně váží. Je hodná, i když její jazyk je ostrý jako břitva. Musí přiznat, že nevěřil, že se povede Němce přimět k čištění rybníka a je tím dost překvapený. Jenže to znamená hromadu práce. Určitě budou makat a makat. Ne, že by se práce bál nebo byl lenoch, ale chtěl by vidět vojáky pracovat a k čemu mají dvě nákladní auta? Jistě v jednom jedou vojáci, ale ten druhý? Ten je tady kvůli čemu? V čele vesničanů rázuje k rybníku, z kterého se časem stalo bahniště.

„Tak jste tady. Do práce!“ zavelí plukovník von Bellen vesničanům, jako by byli jeho vojáky.

Ethan se zadívá na velitele a pak na neutrálně se tvářícího Maxe. Odkašle si. Jednou se stejně musí umřít. Sice na to není vhodná chvíle, ale ona není nikdy vhodná chvíle.

„Plukovníku von Bellene, my k tomu potřebujeme nářadí.“ Za ním stojí porybný Andrés a přikyvuje hlavou. Ethan si vybavuje, co mu o tom při sklence vína vykládal Andrés. „Musí se nařezat proutí a zpevnit břehy, potom se musí vyčistit rybník a opravit stavi…“

„Dost!“ Von Bellen, se otočí na Maxe, který má pevně sevřené rty. Amin ho podezřívá, že se dusí smíchem, ale není si jistý. Plukovník se obrátí k Maxovi a vychrlí na něho několik vět. Nakonec zmlkne a otočí se zpět k Ethanovi.

„Starosto Salacrou, mám důležitější věci na práci než tady hlídat. Nechám vás v péči kapitána Meiera.“ Sedne si zpět do auta a něco tlumeně pronese k řidičovi. Ten na sobě nic nedá znát a poodjede kousek dál, kde zastaví. Vysedne a v pozoru stojí vedle auta, zatímco plukovník sedí dál v autě.

„Pane kapitáne, to nářadí opravdu potřebujeme.“

„Já vím. Část z vás dojde pro nářadí a druhá část bude něco dělat. Kdo to bude řídit, určete vy, protože já s tím nemám zkušenosti.“

„Tady, Andrés se vyzná. Musíme poděkovat, že jste nám věnoval svůj čas. A ryby?“ otáže se váhavě.

„Koncem týdne, starosto.“ Odmlčí se a zvedne ruku. Z druhého nákladního vozu se odhrne plachta a dolů seskočí dva vojáci. Z korby sešplhají nějací muži a nakonec jedna žena. „Pomohou vám, ale jen dnes a nikdo jim nepomůže ani na ně nebude mluvit. Dejte to na vědomost všem lidem. V tomhle nežertuji, a kdyby mi nahlásili porušení tohoto příkazu, je konec. Konec!“ ještě zdůrazní.

„Byli bychom raději, kdyby tady nebyli.“

„Nebuďte osel, starosto. Vyčistit rybník a to vím i já, není žádná hračka.“

„Dobře!“ kapituluje Ethan a obrátí se k Andrésovi. Vysvětlí mu celou situaci a obrátí se k vesničanům.

„Tamti lidé,“ ukáže k zajatcům se svěšenými hlavami, jak se nenápadně rozhlížejí, kde jsou. „Nám pomohou, ale my jim nepomůžeme, nenavážeme kontakt. Jako by nebyli.“

„Prrr, mladíku! Tak to ne.“

„Genevivo, co je zase?“

„Snad nakrmit je můžeme nebo budou pracovat celý den o hladu?“

„Geneviva Fraser se ptá, jestli jim můžeme dát jídlo za pomoc.“

„Zbytečné, ale proč ne.“

Ethana svrbí jazyk, jak se chce optat na skupinku, ale něco mu v tom brání. Snad tvrdý lesk v Maxových očích nebo zbraně německých vojáků. Možná i ta skupinka se svěšenými hlavami.

„Můžeš udělat jídlo i pro ně.“

„Dobře a teď pro nářadí. Ženy začnou řezat proutí a muži čistit.“

„Kapitáne Meiere, rozumí francouzsky?“

„Ano, rozumí, starosto.“

Ethan přikývne a dívá se na skupinu, která jde pro nářadí, a kterou provází jeden z vojáků. „Danielle, přiveď Prince, ano.“

„Neboj se,“ zakřičí a zamává.

Vojáci se mezitím rozmístí na strategické stanoviště. Zdá se mu, že je jich nějak moc, ale je to možná kvůli zajatcům. Rád by věděl, kdo jsou, a co tady dělají a proč vůbec tohle Max provádí. Nejen ti zajatci, ale i ten Andrésův výmysl s rybníkem.

„Zavedu je k vrbám na proutí, později připravíme jídlo a zřejmě budeme muset vařit i pro vojáky a zajatce. Chudáci,“ řekne starostlivě Andrés a zabafá z fajfky. „Je mi jich líto,“ ale dobře ví, že svět nezmění.

Ethan přikývne. I jemu je líto těch lidí, ale pokud chce ještě chvíli být na tomto světě, měl by udělat, co mu Max radí. Obrátí se k němu a dech se mu zatají nad pohledem, kterým je sleduje.

„Geneviva s ostatníma jde řezat vrbové proutí. Kdo jsou?“ optá se tichounce.

„Vězni. Zítra budou odvezeni,“ vysvětlí stručně. „Nezajímej se o tohle, Amine.“ Maxův pohled sklouzne na velitelovo auto a rysy v obličeji ještě víc zvážní.

„Jak jsi ho dokázal přesvědčit?“

„Jak? Jednou ti to řeknu, ale jedno prozradit můžu. Velitel miluje ryby a ještě raději je chytá.“

„Ach tak.“

„Ano, ale i tak se dal jen těžko přesvědčit a já jen doufám, že francouzští bandité nechají auto s rybami na pokoji.“

„Taky doufám.“ Pošle Nicole se vzkazem ke kapličce, že je chce vidět. Ty ryby sem musí dorazit, i kdyby měl někoho zabít. Sám má ryby rád a usmažená na másle a kmínu je pohádka, zvlášť v této době. „Máte rád ryby?“

„Jako kluk jsem je chytal a opékal nad ohníčkem, takže ano, mám je rád.“

„Já je mám taky moc rád. Přišli s nářadím a koňmi. Musím jít.“

„Jistě,“ řekne neochotně. Rád by si ho zabral pro sebe, ale ví, že to není možné. Je zvědavý, jak dlouho tam plukovník chce sedět.

Ethan přejde k ostatním a začnou práce. Na jednu hromadu se nanesou proutí, aby z nich svázali otepi. Další odešli s jedním Andrésovým  koněm pro stromy, ze kterých udělají kůly a mezi ně nahrnou proutěné otepi, aby zpevnili břeh. Ty nakonec vážou mlčící zajatci. Vedle nich pracují místní ženy tak, aby nemohli spolu mluvit. Nejdřív občas mezi nimi padne nějaké slovo, ale v přítomnosti vojáků nikdo nežertuje a jenom se pracuje. V poledne se někteří narovnají a podívají se s touhou po blízkých domovech.

„Genevive!“

„Co je, mladíku? Tohle jsem nedělala hodně dlouho. Co potřebuješ?“

„Vezmi ještě čtyři ženy a dojděte něco uvařit, nebo tu padneme a ryby nebudou a musím za Danielle.“

„Jak chceš a pro ně taky?“ Kývne k vojákům.

„Ne, vojákům nemusíme.“

„Pche.“ Odfrkne si Genevive a mávne na Daniellu, Judithu o které ví, že má doma miminko, Marii a Sylvii.

„Danielle, prosím tě, pokud uvidíš Nicole, tak ji dej bílou růži,“ řekne tlumeně.

Max pozoruje, jak se Amin naklání k Danielle. Nelíbí se mi to, usoudí. Má moc ji zničit, ale kdyby to udělal, Amin by mu to neodpustil. Možná má rád i ženy? Ne, je to hloupost a on by měl přestat myslet o pitomostech. Jenže jedna věc je říkat tohle a něco jiného je vidět ho, jak se naklání ke krásné ženě. Sotva uvěřit, že takový zajímavý muž dělá starostu vesnice a je na statku. Nálepka - dobrodruh - by se k němu hodila lépe. K tomu vypadá opravdu úžasně.

„Proč?“

„Kvůli rybám,“ a najednou si vzpomene. „Umíš stříhat?“

„Jistě. Proč? Chceš něco ušít?“

„Ne, to ne, ale zastřihnout vlasy,“ zatahá se za ně.

„Danielle!“ zavolá Genevive.

Ethan si pomyslí, že na tak starou osobu má až přespříliš silný hlas.

„Večer se na ně podívám. Už běžím!“ Rychlým krokem dožene skupinku. Na Maxův pokyn se k nim přidá jeden z vojáků.

„Nedovolím ti něco si s ní začít!“

„Božíčku, Maxi, vyděsil jsi mě. Málem jsem dostal infarkt,“ procedí mezi zuby. „Nevím, proč bych nemohl, ale nevzrušuje mě.“

„Omlouvám se.“

„Měl bys a jdu dělat,“ odejde od něho se vztyčenou hlavou.

Max sevře rty. Kruci, udělal ze sebe pitomce. Proč mu vlastně tolik vadí, že mluví s jinými? Přece je to nepřítel a za druhé jde jen o uvolnění těla. Pche, straší mi z toho ve věži. Možná by mohl opět vyjednat nějakou schůzku za účelem uklidnění frustrovaného těla.

„Kapitáne Meiere, plukovník von Bellen vás chce vidět.“

„Hned tam budu.“ Otočí se a pomalejším krokem než řidič jde k vozu.

„Jedu na oběd.“

„Ano, plukovníku. Vrátíte se?“

„Uvidím. Není to nic zajímavého. Kdyby se tu ukázali bandité, tak víte, co máte dělat.“

„Ano.“ Pomyslí na těch patnáct zajatců, kteří v tomto případě mají být ihned zastřelení a s nimi i vesničané a bandité. Nejspíš se nic nestane a mohou aspoň trochu pomoci.

„Výborně. Waldemare, jedeme.“

Max poodstoupí a auto se rozjede. Jak zná svého velitele, tak se tu dnes už neukáže. Poté co major Hahn odešel z armády pro blíže nespecifikované problémy, převzal jeho povinnosti. Za tři roky by mohl získat hodnost majora a otec by byl nadšený. Už nedoufal, že postoupí výš. Pokud někoho nepřidělí, ale on si to nemyslí.

Pohlédne na mlčící zajatce, jak váží proutí na vyztužení břehů. Pak se zahledí na rybník. Zbláznili se. Kolem zuří válka a oni čistí rybník. Anglická letadla na ně shazují bomby, v Atlantiku vedou jejich ponorky boje a nedávno potkal pár vojáků z východní fronty. Příští měsíc by se u nich měly objevit jednotky, které přijdou z Ruska. Někdy uvažuje, proč bojují na tolika frontách, ale vyhrávají a vůdce s generály ví, co dělají.

Ten rybník je opravdu pěkně zaneřáděný.

V tu samu chvílí si to pomyslí i Ethan, který za pomoci Prince tahá ze dna pořádný kus napůl shnilého stromu. Začíná mít hlad. Vytáhnou dřevo na břeh a Prince nechá pást. Toužebně se zahledí na daleké domy. Snad už přijdou.

„Andrési, jak dlouho to ještě budeme čistit?“

„Pokud vydrží tohle tempo a tihle nám pomohou,“ a kývne směrem k zajatcům „tři až čtyři dny, ale spíš déle.“

„S těmi nepočítej. Zítra už tu nebudou.“

„Škoda, tak týden a půl.“

„To je dost dlouho. Nechci se v tom bahně moc dlouho patlat.“

„Ale ryby chceš!“ zachechtá se.  

„To chci. Zítra vezmi lidi a opravíte stavidlo. Je v dezolátním stavu,“ poznamená a svraští čelo. Pořád se objevují další a další problémy, které se musí řešit. Teď to stavidlo.

„Co chceš, několik let to bylo v naprostém nepořádku a nikdo o to neměl zájem, ale odteď to budu udržovat. Chtěl bych, aby mi ten rybník patřil. Máme sice ryby z moře, ale i chovné sladkovodní ryby jsou moc dobré a tučnější. Jiná chuť,“ nadšeně rozkládá rukama.

„Mně nic nemusíš říkat, a když se tak dívám, už jdou s obědem a i německé auto je tady. Pěkné načasování, co říkáš?“

„Copak já, ale žaludek je nadšený.“ Oba na sebe pohlédnou. Zasmáli by se nebýt zajatců a hlídek rozsetých kolem nich. Ethan se nenápadně mrkne k Maxovi, který jde k nákladnímu autu. Vydává rozkazy jako správný oficír a vzpomene si na svoji krátkou kariéru kapitána a na ty, co řídili polní nemocnici. Taky uměli dávat rozkazy. Zaslechne ještě někdy nějaký rozkaz nebo ne? Jaké je to asi v Anglii? Stýská se mu a o rodičích nic neví. Žijí vůbec? Londýn je bombardován, a i když se jeho matka jistě uchýlila na vesnické sídlo, stejně se něco mohlo stát. Časy jsou nebezpečné.

„Amine, jídlo!“ zaslechne Daniellu. Přijde si pro příděl. „Jsi nějak zamyšlený.“

„Jen jsem dlouho nedostal dopis od rodičů. Pošťák tu nebyl. Možná nic pro nikoho nemá.“

Danielle zavrtí hlavou a jde přidělit jídlo ostatním. Nedaleko postává nebo sedí na bobku část německých vojáků, kdežto zbytek hlídá. Jakmile někdo dojí, jde ho vystřídat. U zajatců, kterým Geneviva mlčky podá chleba a trochu polévky, hlídkují dva vojáci.

„Někteří se na to jídlo vrhli, jako by týdny neměli nic v ústech,“ řekne vztekle.

„Zřejmě neměli, Genevivo. Doufám, že jsi s nimi nemluvila.“

„Ne. Mám ráda život, i když s tím opilcem stojí za starou bačkoru.“

„Zbav se ho.“

Ta se ušklíbne a zamumlá. „Nejde to.“

Ethan se chce už optat proč, když zaslechne kroky a tělo se mu napne. Max.

„Starosto Salacrou, jak dlouho to ještě bude trvat?“

Je tak strašně zdvořilý. Všichni jsou tak zdvořilí a zatím pášou takové hrůzy. Jak to? „Porybný Andrés říká, že týden a půl bez zajatců. Nemohli by…“ nedořekne.

„Ne. Nejde to. Uvidím, co se dá dělat, a měli byste už jít pracovat.“ Ethan se hořce zadívá na nedojedené jídlo. Sakra, mohl ho nechat najíst a pak zjistí, že už všichni postávají a čekají.

„Andrési, tohle je tvoje práce, tak makej!“

Andrés pochopí a zabafá. Z fajfky vyletí pár obláčků kouře. „Budeme pokračovat v tom, co jsme dosud dělali, a já půjdu na obhlídku stavidla.“

„Půjdeme s ním!“ Max vezme do ruky zbraň. Natáhne kohoutek, až to nepříjemně cvakne. Andrés si ničeho nevšímajíc jde jako první. Max se rozhlíží, když si Ethan odkašle.

„Čekáte nějaké problémy?“

„Možná. V hlášení máme zprávy o výskytu banditů. Něco víte? Jistě byste mi to ihned oznámil.“

Ethan neví jistě, jestli není v Maxově tónu slyšet lehký výsměch. „Samozřejmě, ale jsou to jen báchorky, co kolují kolem. Mohu se optat, jestli dnes přijede pošťák?“

„Jak já to mám vědět? Tohle má na starosti velitelství ve městě. My jsme vojenská posádka.“

Ethan si slabě povzdechne. Jo, a kdo říkal, že existuje protekce? V tomto případě je k ničemu, že spí s druhým nejvyšším důstojníkem kraje. Jako by nic nebylo. Jistě, nespí kvůli tomu, aby byl informovaný, ale přece jen by mohl být vstřícnější.

„Tak tady a je to celé napadrť.“

„V tom případě opravíte to nebo ne?“

Andrés přemýšlí, zkoumá, obchází stavidlo kolem dokola a mlčky bafá z fajfky. „Jo, kruci, jo. Jde to. Samozřejmě to opravíme. Vše jde opravit.“

Ethan bez zaváhání překládá.

„Výborně. Jsem rád, že moje úsilí nebylo marné.“

To já taky, pomyslí si Andrés s Ethanem.

„A teď to důležité. Ryby.“

„Co je s nimi?“ zareaguje Ethan.

Max se pomalu usměje. „Ryby jsou naše. Váš je sice rybník, ale řekněme devadesát procent je našich. Nemuseli bychom vám dát nic. Když tak přemýšlím, tak i ten rybník je náš.“

„Cože?! Ani nápad. Půl na půl. Jak jste řekl, tak je to náš rybník, není váš. Ryby v něčem plavat musí,“ zarazí se, ale zatne ruce. Bude bojovat. Tentokrát Němci nevyhrají.

„Nás je víc. Devadesát procent a voda bez ryb není k ničemu.“

Andrés je rozčileně poslouchá. Něco málo slov chytá z konverzace, ale mluví šíleně rychle. Jen ví, že se dohadují o jeho rybách.

„Starosto, tohle jsou moje ryby!“ vyjede rozčileně.

„Co?!“

Ethan se dovtípí, že buď Max umí francouzsky, a když ne, ono je to jasné z Andrésova výrazu tváře.

„Devadesát!“ moje poslední slovo, starosto.

„Šedesát. Máme děti!“ vynese svůj poslední trumf.

Max se nadechne „Osmdesát a konec.“

Ethan přikývne. Víc už nedá. „Tak dobře. Osmdesát a zbytek je náš.“

„Starosto, to je málo, ale jo,“ přikývne nešťastně Andrés.

Ethan položí Andrésovi ruku na paži. „Aspoň něco, ne.“

„To ano, ale ne tolik v kolik jsem doufal. Doufám, že ty ryby budou aspoň co k čemu.“

„Německé ryby jsou vždy prvotřídní!“ vybuchne Max po přeložení věty. „Jdeme k ostatním.“

„Ještě, že je světlo,“ zabručí Andrés. „I tak jsme udělali kus práce. Jdeš na táháni dřeva z rybníka, starosto?“

„Jo,“ zašklebí se při představě slizkého bahna. Voda v rybníku už dávno není, ale zůstala tam mazlavá hnusná hmota plná shnilých odporností. Momentálně převážila i nad nechutenstvím k Němcům. Vezme Prince a nandá mu postroj k tahání dřeva z lesa. Raději by tahal dřevo z lesa než z bahna. Bez dřeva by zimu nepřežili a on jen doufá, že mu koně Němci nechají. Vedle opásají stejnými postroji dva huňáče od Andrése. Rád by ty krasavce viděl, když je přišli Němci zrekvírovat.  Museli vypadat strašně, že mu je ponechali.

„Pěkní koně. Zajímalo by mě, jak se mu to povedlo.“ Max poplácá koně po krku.

„To já nevím.“ Ethan pokrčí rameny a dál to nerozvádí. Vzpomene si na Andrésovo vyprávění o tom, jak pozměnil jejich vzhled a dál strojí Prince.

Max se zastaví a zahledí k lesu. Je rád, že je maquisté zatím nechali na pokoji. Odejde od Amina a jde ke svým vojákům.

„Vojíne Grubere, jak to jde?“

„Dobře, pane kapitáne. Opravdu budou ryby?“

„Ano. Otec má tu známé a dojednal náklad ryb. Jenom aby ho po cestě všichni nechali na pokoji.“

„Jsem rád. Vyrůstal jsem v rybníkářské oblasti. Jako kluk jsem se brodil bahnem a chytal drobné ryby, co tam zůstaly. Nosil jsem je domů, abychom měli trochu jídla, a v zimě jsem tajně rozbíjel led a trpělivě čekal, jestli se něco nechytne.“ Vypráví dál o svém životě a o rybnících, které si zamiloval. Max s překvapením zjišťuje, že toho ví hodně. „Když jsem pak byl starší a ještě nedostal povolávací rozkaz, pomáhal jsem u výlovů.“

„Pomohl byste zdejšímu porybnému se stavidlem?“ optá se váhavě. Mohl by to rozkázat, ale lepší by bylo, kdyby to udělal dobrovolně.

„Mohu?“ optá se toužebně. Oči se mu lesknou zájmem a napětím. Takové štěstí.

Max se zadívá k zajatcům a pak k lesu. Pochybuje, že je dnes napadnou bandité. Smutně se zadívá na starostu. Má s nimi něco společného nebo ne? Zná je? Pomáhá jim? Nemá žádný důkaz o spiknutí, a kteří z těch, co tady pracují, vědí o banditech? Zatřepe hlavou. „Zítra, Hansi, asi ano.“

„Děkuji, Herr Hauptmann.“

„Není za co a co ostatní? Šli by do toho?“

Hans se zamyslí. „Někteří ano. Jestli chcete, mohu to zjistit.“

„Dobře.“ Zůstane stát a vytáhne krabičku cigaret. On sám už dávno nekouří, ale je to výborný směnný obchod. Podá ji Hansovi. Ten ji mlčky přijme a schová do kapsy.

Stmívá se a oni budou muset jít.

„Do aut. Schnell a oni také,“ ukáže na zajatce. Všichni překvapeně zvednou hlavy. Jsou uprostřed práce. „Nerozuměli jste? Nasedáme. Vy se vrátíte do vesnice. Zákaz vycházek. Všechno tu necháte a zítra ráno tady!“

Ethan k němu přiběhne a zastaví se. Co to k čertu do Maxe vjelo? Řve tu jak na lesy. Překládá ostatním, co mají dělat. Zajatci se seřadí do dvojstupu. Jeden z vojáků mávne rukou k autům.

„Běžet!“ zajatci se pomalu rozeběhnou k autu. Ostatní vojáci se pomalu stahují z přidělených pozic, ostražitě se rozhlížejíce. „Zastavit!“ zajatci se zastaví a stojí se sklopenými hlavami. Jeden z nich otevře korbu a první na ní nastoupí. Podá ruku dalšímu a tak si pomáhají, dokud nezmizí uvnitř. Nakonec se vyhoupnou dva vojáci.

„Strašný obrázek!“ vzlykne Marcella Treginac, žena zavražděného starosty.

Ostatní stojí a mlčky svírají pěsti. Ethan se přisune k Chabracovi, aby něco nevyvedl. Ale ten stojí a němě zírá na obraz nastupujících lidí.

„Zítra ve stejnou dobu, starosto. Vojíne Grubere, jedeme.“

„Ano, kapitáne.“  Max odejde k jednomu z nákladních aut a nasedne dopředu. „Jedeme,“ přikáže řidiči. Auta vyrazí vpřed.

„Nenávidím válku!“ tiše pronese Danielle. „Co budeme dělat, Amine?“

„Zítra sem přijdeme a budeme pracovat. Co jiného chcete dělat?“

„Jdeme domů,“ zabručí Andrés. „Genevivo, není to tvůj manžel?“

„Ježíši, já se z něho zblázním. Omlouvám se. Jdu ho zahnat domů, nebo nám spadne do rybníka. Tahat ho nechci. I tak smrdí chlastem.“

„Páchnu až za ušima,“ řekne Amin, aby prolomil ticho, které nastalo po odchodu Genevivy. Nemůže zapomenout na ty ruce z korby, které pomáhaly dalším a na vojáky netrpělivě postávající u auta. V takových chvílích Maxe nesnáší. Mlčky dojdou na náves, kde se rozcházejí do svých domovů.

„Jsme tu, ale zítra musíme nechat někoho ve vesnici, aby dohlížel na děti. Hrály si tu jak divocí indiáni,“ Danielle zmlkne a dál to nerozvádí.

Ethan se svlékne. „Některé starší děti na to mohou dohlédnout. Danielle?“

„Co je?“

„Zanesla Nicole růži do kapličky?“ napjatě se dívá do její tváře.

„Ano.“

„Dobře.“ Oba vědí, co to znamená, oba o tom mlčí. O bílé růži v kapličce na rozcestí, která žádá o schůzku. Dítěte nesoucího růži si nikdo nevšimne. „Tohle neper. Nemá to cenu. Zítra budeme dál pracovat. Budeme mít dvacet procent ryb a odboj bude chtít taky.“

„Pacholci. Jak Němci tak oni.“

„I Alfred?“ optá se rozverně a s úsměvem. Danielle se začervená a otočí se.

„Je milý a hodný a umí krásně vyprávět,“ brání se. Ethan se usmívá.

„Já nic neříkám, ale dávejte si pozor, ano.“

Danielle zvážní. „Já vím.“ Sedne si a váhavě začne. „Dnes to bylo s těmi zajatci strašné. Tu ženu - Michelle - jsem znala. Chodila jsem s ní do školy. Co s nimi chtějí udělat?“

„Nevím a raději se neptám. Někdy je lepší nevědět, kde skončí.“ Vstane a protáhne se. „Budu smrdět, ale vykoupu se, až to skončí. Týden a půl práce.“

Danielle se pousměje. „Nejsi farmář.“

„Nejsem a jsem, ale práce se nebojím. Zalezu do postele,“ zasténá, když si vzpomene na noční návštěvu. Určitě přijdou pozdě v noci. Zívne. „Nezalezu, ale ty běž spát. Zítra ráno se to bude opakovat.“

„Zůstanu vzhůru.“

„Vysvětlím tvému nápadníkovi, co se děje.“

Danielle, opět začervená. „Když myslíš. Udělám ti aspoň nějaký chleba a pořádný hrnek kávy.“

„Půl života za pravou kávu!“ zavrčí. Cigaret se už dávno vzdal, protože se dají dobře měnit, ale kávu by si dal. Nebo čaj. Kde ho k čertu sehnat? Zkusí se optat Rena nebo překupníka ve městě. Možná by to věděl. I když ho s tím spíš vyhodí. Povzdechne si a upije cikorky. Nemá ji rád, i když se tváří jako pravá káva. Takový Earl darling a k tomu kousek čerstvého pečiva posypaného cukrem. Zahledí se ve světle svíčky na hodinky a pak ven. Jedenáct. Sfoukne svíčku a vyjde na dvůr, pohlédne na oblohu. Černá s šedými mraky bez měsíce. Jen aby nepršelo. Když zahne za dům, ucítí v obličeji vítr. Slabounký, ale mraky rozežene. Díky bohu. Vejde do stodoly.

„Tak co nám chceš? A co znamenala ta komedie s rybníkem?! A jdeš pozdě!“

„Němci chtějí ryby.“ Přece neřekne, že je to jejich nápad. Nejspíš by je všechny poslali k šípku nebo by je zastřelili.

„Cože?!“ Smích.

Nevzpomíná si, jestli je kdy viděl usmívat natož smát se. „Říkám to tak, jak to je. Rozhodli si vylepšit svůj jídelníček. Přesněji řečeno velitel posádky. Asi tu hodlá sedět s prutem a lovit je. Sehnali ryby a nás donutili čistit rybník.“

„To je tak šílené, že je to asi pravda.“

„Merde, já nelžu. Je tu Alfréd?“

„Jo, co mu chceš?“

„Prý tenhle týden bude moc unavená.“

Zdá se, že i chlapi se umí červenat. Usmívá se, když se ozve.

„A hele, pod kterou sukni se to dereš? Auu!“ Tak tohle plánované nebylo a zápas na seně mezi kravami taky ne. Velmi rychle se utvoří kolečko a každý pokřikuje. Do toho a dej mu to. Nandej a bouchni pořádně.

„Měl bys je zarazit.“

„Dost!“ Všechno ztichne. „Řekl jsem dost! Nebo je na tom snad něco nejasného?!“

Alfred s chlápkem s rezatými vlasy se ze sebe skulí.

„Perfektně, a jestli se tu porvete ještě jednou, tak půjdete ke zdi!“

„Proč jsi nás vlastně zavolal?“

Ethan polkne. Nejtěžší část přichází. „Jak jen to říct. Chtěli bychom, aby ten transport ryb dorazil v pořádku.“

„Cože?“

„Slyšel jsi to nebo ne? Co je na tom tak těžkého pochopit?“

„Proč bychom měli pomáhat Němcům v tom, aby dostali své ryby? Přepadneme náklad a budeme mít jídlo na zimu.“

„Šéfe, není to ten náklad, o kterém nám avizovali?“ ozve se zrzek. Velitel přimhouří oči.

To jsem si myslel, pomyslí si znechuceně Ethan. Myslí jednostranně. Povzdechne si. „Vymámil jsem nějaké ryby na kapitánovi.“

„A co?“ protáhne jiný světlovlasý muž, který napjatě poslouchá rozhovor.

„Ticho. Poslouchám,“ okřikne ho velitel.

„Jen jsem si myslel, že kdyby sem dejme tomu ty ryby dorazily v pořádku, měli bychom jako vesnice dost jídla. Pak byste z toho mohli čerpat i vy. Samozřejmě jen pokud dorazí. A bylo by to dobré i v dalších letech a ne jen dnes. Člověk by měl myslet i na zadní kolečka. Osobně si myslím, že válka neskončí tak brzy.“

„Dvacet procent.“

„Sorry, ale tolik jsme nedostali. Jsou ještě hladovější než vy.“

„Kolik jste dostali?“

„Deset.“ Bez uzardění lže, jako když tiskne. 

„Nejsi dobrý vyjednávač.

„Jsem překladatel, ne diplomat. Hele, dáme vám pět procent. Co ty na to? Ber to tak, že budete mít ryby a pokud bude sádka dobrá, tak těch ryb bude hodně. A takhle by to mohlo být každým rokem,“ vysvětluje trpělivě.

„Pět procent.“ Zahledí se na krávy a pak na strop stodoly. „Fajn, ale je to málo. Ryby dorazí. O to se osobně postarám. Nějak moc se přátelíte s Němci. Nevidím to rád.“

„Máte z toho prospěch,“ podotkne Ethan. Bože, ten je ale podezíravý a k tomu oprávněně. Ten kdyby se dozvěděl o Maxovi, je mrtvolou.

„Možná.“ Přivře oči. „Zatím to tak necháme. Jdeme!“ Ethan se za nimi dívá a pak klesne na kupku sena. Je unavený. Šíleně unavený. Přetře si obličej a najednou ucítí, jak ho něco oblízne. „Běž pryč, ty pitomá krávo. Mám toho dost!“ zařve. Kráva netečně přežvýkne a otočí hlavu jiným směrem.

„Fuj!“ vykřikne, když ucítí další olíznutí obličeje. „Puppi, mám toho dost. Ty bestie slez ze mě.“ Puppi se na něm napůl rozvalí a Ethan ho pohladí. „Co myslíš, mám jít do postele? Vyplatí se to? No jo, já si myslel, že mi neodpovíš.“ Usměje se. Jde to s ním z kopce, když už mluví se zvířaty. Vstane a loudá se domů. Z ničeho nic zaslechne hukot. Zvedne hlavu. Nálet na Německo. Jedno z mnoha a dnes je neosvětlená obloha. Je mu dobře, když ví, že se svět proti nim brání. Jenže co s Maxem? Je Němec a on Angličan.

Ne, uvědomí si. Jsou jen lidmi v téhle válce a všichni se snaží přežít. Nebo ne? Jak by se choval, kdyby Anglie okupovala jinou zemi? Stejně?

Bože, je půlnoc, brzy ráno vstávají a on tady mudruje o okupaci. Vejde do domu a tichounce se krade do pokoje. Kdyby nebylo setkání s odbojem a slabého hukotu letadlových motorů, je to jako v míru. Vejde do pokoje, tiše za sebou zavře dveře a vleze pod pokrývku. Postel. Zapomene na vše a jen přemýšlí o měkké posteli a Maxovi jak v ní leží. Je to jedno, že je Němec. V tu chvílí je to muž, po kterém touží.

Ráno, klejíc jako pohan, se vyštrachá z postele. Po chvilce si uvědomí, že nadává francouzsky místo anglicky. Je to jen dobře, řekne si do zrcadla a opláchne se. Kašle na holení.

Po snídani dorazí, stejně jako Danielle a ostatní, na náves.

„Jdeme.“

„Starosto, má to smysl?“

„Já nevím, ale rozkaz je, že tam máme jít.“

„A myslíte, že tam budou?“ ozve se Matthieu.

„Němci? Divil bych se, kdyby tam nebyli.“

Všichni zabručí nevolí a vydají se dolů k rybníku.

„Zatracený svinský rybník!“ vyhrkne Chabrac.

Ethan si povzdechne. Jednou špatně skončí. Dnes dokonce jde i Luis Marius, manžel Genevivy, ale podle té nejisté chůze už si asi někde přihnul. Nad zemí se opět válí šedivá mlha. Ethan má pocit neskutečna, jak vytváří strašidelné obrazce a přeludy.

„Bude krásné počasí.“

Neví, kdo to řekl. Napíná před sebe zrak a snaží se zahlédnout rybník. Najednou se mlha rozevře a oni uzří dvě auta a vojáky. Jeden z vojáků v dlouhém kabátě a důstojnické čepici se oddělí a jde je uvítat.

„Dobrý den,“ řekne zdvořile.

„Dobrý den, Herr Hauptmann Meiere.“ Ostatní mlčí. „Hned se pustíme do práce.“

„Ano. Chci vám někoho představit. Pojďte se mnou.“ Ethan jde překvapeně k autům. „To je Hans Gruber. Před válkou se motal kolem rybníků. Pomůžeme vám.“

Ethan otevře ústa k odmítnutí a zavře je. Tak tohle nečekal ani náhodou. Šokován pozoruje Maxe, jak rázně rozkazuje v němčině, a vojáci odkládají zbraně. Jeden z nich přistoupí k Danielle a vezme ji z rukou provaz, na kterém vede Prince. Musí jí ho doslova vytrhnout. Zkušeně ho navleče do postrojů a jde k rybníku. Ostatní vojáci za ním. Tři zůstanou hlídat auto.

„Hans pomůže se stavidlem.“

Ethan chce poděkovat, ale má z toho divný pocit.

„Starosto, co to dělají?“

Ethan se otočí ke skupině vesničanů. Nadechne se. Jak to přijmou?

„Vojáci z posádky nám nabídli pomoc.“