Shounen - ai povídky

Ve jménu Říše

16.

Paříž

„Ethane, nechci nic říkat, ale tvoje matka je…“

Ethan se rozesměje. „Chceš říct, že dovede z člověka vysát duši.“

„Přesně. Promiň.“ Vyčerpaně se uculí a posadí se ve vlaku, který je veze zpět domů. Je rád, že jejich návštěva skončila. „Nechápu tvého otce, jak to s ní vydrží.“

„Já také ne, ale asi je to praxe, nebo je odolný. Pořád říká, že naše generace stojí za zlámanou grešli a nic nevydržíme.“

„Ale líbila se mi každá minuta, i to zkoušení obleků.“

„Budeme muset přijet ještě na finální zkoušku, ale to bude zároveň se svatbou.“

„Tví rodiče jsou milí, ale tvůj bratr Jonathan je…“ zamyslí se, jaký vlastně je. „Je odlišný. Víc rezervovaný, ne tak roztomilý.“ Nadechne se. „A nemá mě rád.“

Ethan mlčí. Co na to říct, když bratr nemá rád ani jeho. „Já vím a omlouvám se.“

„Ale tvůj otec je dobrý člověk. A Evu má velmi rád. Bál jsem se, že bude stejný jako při prvním setkání. Studený, sotva se ovládající, ale byl moc milý a dokonce mi potřásl rukou.“

„Politik. Nechci ti kazit iluze.“

„Ethane, nebuď zlý. Já to vím, ale trochu iluzí mi nech. Příliš dlouho žiji v nenávisti.“

„Je konec.“

Max vyhlédne ven z okénka, na míhající se krajinu zabarvenou do podzimních barev a roztomilé vesničky nedotčené válkou. „Pro mě ne, Amine.“

„Je konec,“ tvrdohlavě zopakuje Ethan.

„Já v ní neustále žiji. Cítím ji z fotografií, z tisku i vzpomínek lidí. Kdyby mohli, kdyby to nebylo dané společností, vyhladili by nás. Vzpomínky jsou stále čerstvé a já se bojím.“

„Pak s tebou odjedu kamkoliv. I kdyby to mělo být do Německa, slyšíš mě, Maxi. Takhle nemůžeš žít. Proč tak najednou?“ optá se úzkostně. „Proč takhle mluvíš?“ Položí mu prsty na hřbet ruky a jemně ji hladí. Stalo se v Londýně něco, čeho si nevšiml?

„Já nevím. Jen jsme byli u tvé matky a pak filmy, divadlo a Londýn se od mé návštěvy velmi změnil. Všeho je dostatek. Ne, že by bylo všechno, ale je dost věcí a já nevím. Možná, že je to tou svatbou. Bude tam tolik neznámých lidí a co když mě někdo pozná? Všem vám zničím život. Tvému otci, bratrovi, Evě i tobě. Zasloužíme si nenávist za to, co jsme udělali, ale já už chci žít v klidu, zapomenout. Nechci…“

„Nemluv už o tom. Nic se nestane a nikdo na nic nepřijde. Jsi teď Max Sartre, a kdyby ano, otec s dotyčným zamete. Teď patříš k nám. Řekl mi to.“ Vzpomene si na rozhovor před odjezdem. Otec, jak má ve zvyku, položil jen jednu otázku a jako vždy přesnou.

„Jsi šťastný?“ optal se.

Seděl za stolem ve své velké tmavé pracovně, království, kterého se nedotkla ruka jeho matky. Před sebou doutník a různé papíry. Na zdech obrazy krajin, na podlaze koberec a tmavé obložení stěn. Pracovna džentlmena. Díval se na něho klidně a možná i spokojeně.

„Jsem,“ přisvědčil. Chtěl říct další věci, ale otec ho zarazil.

„Dobře, jsem rád a nebojte se. Max patří k naší rodině.“

Jako vždy jednou větou vyjádřil, co by on říkal dlouhé hodiny. Zná otce a ví, že co řekne, myslí vážně a stojí si za tím. Muselo by se stát něco vážného, aby ten názor změnil.

„Děkuji.“

„Jak vám jde praxe?“ Někdy ho ta ignorance i přesvědčení, že je neomylný, zlobí, ale pak vždy uzná, že měl zase pravdu a i to ho rozčiluje. Rozpovídá se o praxích. Své - doktorské a Maxově - zvěrolékařské.

Přikyvuje a občas se na něco zeptá. Potom následuje královské propuštění. „Doufám, že přijedete na svatbu. Chci vás tu oba vidět.“

„Samozřejmě, otče,“ přikývne a zavře dveře. Zajímalo by ho, čím to je, že změnil názor na Maxe. Možná je to Studenou válkou nebo pánbůh ví čím. Je rád, že Maxe přijal. Sice ne nadšeně, stejně jako to, že má rád muže, ale zaakceptoval to.

„Opravdu to řekl?“

„Nemám důvod ti lhát. Sám mě tím překvapil. Co řekne, za tím si stojí. A ptal se, jestli přijedeme na svatbu.“

Max je na měkko. Nemůže tomu uvěřit. „A já si dělal takové starosti, ale co tvůj bratr?“

Ethan si povzdechne. „Maxi, Jonathan není otec a mě taky nemá rád. I kdybys byl anglický hrabě, neměl by tě rád, protože jsi se mnou, ale bude mlčet.“

„Je to kvůli tomu, že mě máš rád?“

„Je to kvůli tomu, aspoň si myslím, že mám rád muže. Všeobecně. Ne tebe!“ zdůrazní. „Mám hlad. Zajímalo by mě, co Samantha uvařila. Otevři koš.“

„Začínáš být líný, a jestli takhle budeš jíst, bude z tebe soudek.“

„Pod tvým dohledem mi nic nehrozí a u Evy jsme jednou za čas.“ Sundají koš a otevřou ho. „Samanthu matka přivezla ani nevím odkud, ale neumí jen anglickou kuchyň, i když otec má raději jednoduchá jídla, na kterých vyrostl. Zůstala u nás. Pamatuji si ji před válkou. Měla o deset kilo méně a vařila stejně báječně. Ve Francii se mi po nocích o Samanthině jídle zdálo. Tedy pokud ty jsi mi v nich nedivočel.“

„Já a divočel?“ zajímá se ihned Max.

„Hmm, pamatuji si to jasně. Proháněl ses mezi maquisty a honil jsi mě nahého po statku…“

„Lžeš!“

„No to nelžu! Opravdu. Víš, docela rád bych to uvedl v praxi… Sakra!“ zakleje.

„Co je? Chybí majonéza?“ Amin miluje majonézu.

„Ne, ta vzpomínka. Nechceš mi počítat ovečky?“

Max pohlédne na Ethanův klín, přikrytý ubrouskem z jídelního koše.

„Nedívej se tam!“

Maxovi zajiskří v očích a nakloní se. „Budu hlídat. Po čtyřech letech to zvládám bravurně.“

„Za čtyři roky, kdy jsi byl zástupcem velitele, tomu věřím.“ Lákavé ho osvobodit ze zajetí kalhot, pohladit ho, sevřít v objetí ruky a vědět, že Max se dívá. Zavrtí hlavou. Bože, taková ztřeštěnost. Raději ne. „Ne. Nebudu pohoršovat sousedy, ale je to lákavé. Doma.“

Max si odkašle. „Amine, ten obraz.“

„Co je s ním?“ broukne potichu. Zvedne hlavu od rozbalování svačiny. Pamatuje si, jak ho jeho přítel Peter uprosil, aby se nechal portrétovat. Jediný muž, který navštívil jeho domov. Tedy do příchodu Maxe. Ležel hodiny na posteli, zatímco Peter maloval, a když skončil, milovali se. Nechápal proč tak velké plátno a nerozumí tomu dodnes. Jediný kdo ho viděl, byla uklízečka, která to ignorovala a matka, která byla naopak nadšena a snažila se s ním seznámit. Avšak ten zmizel v bohémském světě Londýna. Od té doby, co namaloval obraz, se po něm slehla zem. Bůhví, zda ještě žije.

„Nechceš ho přestěhovat k nám domů.“ Max se odmlčí, v ruce stále zabalenou svačinu.

„Myslíš, že by se k nám domů hodil?“

Max začne rozbalovat svačinu. „Ne, máš pravdu. Nepatří do našeho domu, ale chci ho ještě jednou vidět a milovat se pod ním.“ Začervená se a Ethan se pousměje.

„Já taky a moc. Co divadlo, líbilo se ti?“ Na názor divadla se nestihl optat. Ihned po skončení divadla, vyrazili k němu domů a měli jiné zájmy než se zajímat o herecké výkony jednotlivých představitelů.

Max ukousne chleba. Chvilku žvýká, polkne a přemýšlí. „Hra se mi líbila, pěkné herecké výkony, ale popravdě jsi mě rozptyloval.“

„Taky?“ zasměje se. „Já měl co dělat, abych vnímal o čem to je. U kina takový problém nemám, ale to bude možná tím, že jsem se tolik těšil na milování pod tím obrazem.“

„Je to možné. Příště to musíme obrátit. Nejdřív se milovat a potom jít do divadla. Stejně jako s kinem.“

„Je to tvoje chyba. Vždy mě začneš rozptylovat a já neodolám a chci se na tebe vrhnout. Podej mi kousek toho koláče s ovocem.“ Usmívají se na sebe a baví se o divadle, kině a Londýně. Nakonec Max usne a Ethan ho pozoruje.

Vtiskává si do paměti jeho o hodně starší rysy a vzpomíná.

Paříž, zima 1943

„Máte dovolenku a dost!“

„Ale plukovníku, tady je hodně práce,“ ujedou mu nervy. Nechápe to. Navečer si ho k sobě povolal velitel von Bellen. Z cesty se vrátil v dobrém rozmaru, dalo by se to říct, když se vezme, že prohrávají. Jediný, kdo si to nepřiznává, jsou ti nahoře, ale on dobře umí spočítat, co se stane po nástupu Spojených států s válkou, i když pořád váhá. Mohou se snažit, jak chtějí, ale válka se stále protahuje.

Od té doby, co je tady, studuje vojenství a dlouhé vleklé války. Podle příruček už se nebudou vést. Jenže válka trvá už čtyři roky a on naslouchá spíš vojákům než těm nahoře. Avšak co když to vojáci vidí jinak? Znají jen ten kousek své fronty. Ti nahoře to vidí daleko lépe. Určitě bude vše v pořádku. Je z toho pořádně zmatený. Komu, čemu má věřit?

„Snad nechcete odmlouvat? To jste německý voják?! Postavte se do pozoru!“

Jako bych nestál, pomyslí si hořce. V mysli si promítá svoji uniformu. V pořádku.

„Jedete a konec.“

„Rozkaz, Herr Oberst!“

„Tady je propustka a můžete si vzít moje auto.“

Max nepohne brvou. Auto? Má si vzít auto se šoférem? Proč? Co se děje? Veliteli dosud vyhovovalo uspořádání věcí. On řídil posádku a velitel vyřizoval úřední věci a jezdil všude možně.

Vyjde ven. Dovolená. Mohl by zajet domů. Ne, poslední zprávy nejsou radostné, ale právě proto by měl k rodičům zajet.

„Kapitáne Meiere.“

„Kurte, zabal mi kufr. Máme dovolenou.“

„Jistě, kapitáne. Mohu se optat, kam pojedeme?“

„Sám nevím.“ Narazí na hlavu čepici a vezme teplý kabát. „Jdu na obhlídku.“ Kurt přikývne. Max natáhne na ruce černé rukavice a ohrne si límec kabátu. Vyleze do noci. Zima, když se mu mráz zakousne do těla. Pousměje se při vzpomínce na Kurta. Je s ním už dlouho a mohl by být jeho otcem. Pracoval už v první světové, když se jednou rozpovídal u skleničky a nemůže se naučit, aby mu říkal Maxi. Přesto mu věří.

„Siegl Hail!“ Vypnuté postavy a ruka zdvižená do předpisového pozdravu. Odpoví jim pozvednutou paží.

„Hlášení.“ Podle příruček se musí udržovat disciplína, ale podle něho by to mělo být něco mezi tím.

„Nic, kapitáne.“

„Samozřejmě. Pokračujte.“

„Rozkaz!“

Opustí je a jde zkontrolovat další hlídku. Vyjde před bránu a pozoruje obzor. Rád by teď byl ve vesnici a v posteli laskal krásné starostovo tělo. Nechce mrznout v kasárnách. Nepojede domů, ale navštíví Paříž. Má čtyři dny dovolené a po létech jí opět navštíví. Doufá, že tam nepotká generála. Ale i kdyby, co by mu mohl víc udělat, než udělal?

Bylo to na jaře roku 1940, kdy pobýval v Polsku jako veterinář. Dohlížel na náklad psů, které posílali… kam vlastně? Nepamatuje si to. Psy v klecích naložili do vagónu a on je šel v noci ještě jednou zkontrolovat. Nemohl se zbavit dojmu, že je něco špatně. Už zdálky se mu zdáli neklidní, protože slyšel štěkot. Myslel si, že je to převozem a šel k nim, že je uklidní.

„Azore, Gertre, ticho. Co je to s vámi?“ potichu promlouvá ke psům a prohlíží si je. Naježená srst a oči upřené do tmy osvětlené pouze chabým světlem lamp. Hlídky samozřejmě nikde. Seřve je, i kdyby měl jít na velitelství. Psy měli hlídat dva vojáci.

Výhružné, „Vrrrr,“ mu zježilo všechny chloupky na krku. Zamračí se. Mohl by tam někdo být? Zaposlouchá se do zvuků krajiny.

Šramot. Vytáhne a odjistí zbraň. Tiše jde k podezřelému zvuku. Zastaví se a stojí. Spíš vytuší, než vidí temné obrysy lidí u vlaku. Něco provádějí s kolejemi. Polkne. Partyzáni. Bezmyšlenkovitě napřáhne zbraň a vystřelí. Výstřel rozerve ticho a psi ztichnou, aby se vzápětí divoce rozštěkali.

„Halt,“ zakřičí a rozeběhne se ukrýt. Výstřel. Je pitomec. Copak ho neučili, jak se chovat v takové situaci? Jen doufá, že brzy přiběhnou vojáci, kteří hlídají nádraží.

Seřvu je. Seřvu, myslí si zoufale, když opět několikrát vystřelí a musí dobít zbraň. Přesune se k dalšímu vagónu, když ho do tváře udeří tříska. Bolest nevnímá.

Zakleje a ani si neuvědomí, že stojí proti nim sám.

„Jest sam! Chłopi, szybcziej!“ někdo z nich křikne, aby přidali.

Zamračí se a vystřelí. Tak kde jsou ostatní? Uleví se mu, když zaslechne výstřely a kroky mnoha nohou. Skoro se sesune, když ucítí bolest a vyjekne. Sáhne na bok.

„Spierdalajmy!“

Poslední výstřely. Někdo se u něho zastaví. Natáhne před sebe ruku umazanou od krve.

„Dostal jsem to,“ zachraptí a sesune se na zem.

Probudil se v nemocnici, kde kolem něj oblétávaly sestřičky, jako by byl hrdinou. Za zranění a za to, že přišel na to, že chtěli vyhodit koleje, dostal kříž a povýšení. Doma na něj byli pyšní a on dostal dovolenou. Měl z ní větší radost, než z povýšení a vyznamenání.

Rozjel se do Paříže, aniž by tušil, jak ho pobyt ve městě poznamená. V Paříži se seznámil s madam Johannou Gertrudou von Aldringen, ženou generála, který tam zrovna pobýval.

Zachránil ji velmi romanticky. Vyjel si na projížďku, když narazil na koně ženoucího tryskem. Bezmyšlenkovitě za ním vyrazil a v poslední minutě ji stáhnul z koně před sebe. Měl plné ruce spodniček a koně, ale zvládl ho. Zdivočelý kůň skočil do jezírka.

Přes noc se doslova stal miláčkem Paříže. Večírky, rauty, plesy na oslavu vítězství, nikde nesměl chybět a všude ho doprovázela Johanna. Představovala ho různým lidem a on potkal nejen umělce, ale i vysoké důstojníky. Byl ji velmi vděčen, ale nepoznal, že generál nebyl vývojem jejich vztahu nadšen.

Kdyby věděl, že ho vzrušuje asi jako parní válec, možná by to nechal být. Za záchranu jeho nádherné plavovlasé ženy získal povýšení na kapitána, odstranění specializace a zašití do posádky. Místo zářné kariéry, skončil v mrňavém městečku u ještě menší vesnice - nazvané jednoduše Bois.

Ve skutečnosti to byl největší dar, který od generála dostal.  

Vzpomínky mu přeruší další hlídka. Plukovník má asi pravdu. Pár dní neuvidí posádku, vesnice a jedno malé městečko. Zapomene na vše a snad i na zajímavého starostu. Je možné, že si najde někoho jiného.

Pokyne hlavou Wilhelminovi a Aloisovi. Ti se vrátí do budky a hlídají dál. Občas si dýchnou na prsty v pletených rukavicích.

Ano, pojede tam a opět uzří svět, který tolik přitahuje plukovníka, a který i jeho kdysi okouzlil. Rozhodne se, že vyrazí časně ráno. Dokončí obhlídku a ve svém pokoji se vysouká z kabátu. Natáhne ruce nad kamínka.

„Kapitáne.“

„Kurte, pojedeme do Paříže. Byl jsi tam?“

„Jen jednou. Můj pán mě vzal sebou. Veselé město, kapitáne Meiere, pokud mohu podotknout. Hodně restaurací, klubů, šantánů a variet. Tam bych, pane, rád zašel.“ Pověsí kabát na ramínko a prohlédne si ho. V pořádku. Kapitán dbá na své věci a tak by to mělo být.

„Budeš mít taky volno.“

„Děkuji, kapitáne.“

„Tak do postele a zítra ráno vyrazíme. Snad se nic nestane,“ zamumlá a promne si ruce. Očarovaně zírá do plamenů, když přikládá polínka. Na nic nemyslí, jen je pozoruje, jak stravují dřevo. Zavře dvířka. Když je mu teplo, svleče se, uniformu pečlivě složí na židli a dojde k oknu. Hvězdy září a měsíc jasně svítí. Sníh je bílý, až to skoro bolí. Neřekl by, že je noc. Odvrátí se od scenérie, zaleze do postele a zavře oči.

„Dobrou noc,“ řekne tiše v myšlenkách a usne.

„Kurte, připraven?“

„Ano, kapitáne. Budu vám dělat řidiče nebo ne?“

„Rád bych. Myslím, že to bude vhodné.“

„Jistě.“ Postaví před něj tác s jídlem. Max, aniž přemýšlí, co jí, pročítá noční hlášení hlídek. Podepíše a odloží. Smutně si pomyslí, že za jeho nepřítomnosti hromada nevyřízených papírů stoupne. Vstane, upraví si uniformu a chystá se odejít.

„Vy jste tu ještě?“

„Ano, Herr Oberst. Právě odjíždím.“

„Tak běžte.“

Max raději odchází, protože výraz velitele je naprosto nerozluštitelný. Možná je nemocný. Usadí se na zadním sedadle auta.

Kurt zatím uloží do kufru auta zavazadla a zamkne. Posadí se dopředu a vzpomene si na jednoduchou kalkulaci, že první, kdo něco schytá, bude řidič. Otočí klíčkem a vyjede. Jede klidně, nikam nespěchá.

Max se oknem dívá na krajinu, kterou míjejí. Tady to ještě znám a tahle cesta vede do městečka. „Kurte, zdřímnu si. Kdyby něco, probuď mě.“

Zavře oči. Předstírá spánek a naslouchá vrnění motoru. Tolik by chtěl jet za rodinou, ale popravdě se trochu bojí, co doma nalezne. Bratři Jörgen a Ivan jsou naštěstí zatím zdraví a živí. Matka s otcem taky, ale v dopisech se objevují náznaky, že válka dopadla i na ně, přestože na rozdíl od Bois a dalších vesnic, mají lidi dostatek. Zmiňují se o odvodech známých, kterým může být sedmnáct osmnáct. Svět se zbláznil, ale válka žije svým vlastním životem. Dokud se nevyčerpá…

„Pane kapitáne, kontrola.“

„Děkuji, Kurte.“ Otevře oči a zahledí se na hlídku. Zastavují. Nasadí přísný výraz ve tváři a vytáhne dokumenty z kapsy u uniformy. Zasalutují a on jim odpoví. „Herr Hauptmann, prosím doklady.“

„Jistě!“ podá mu je otevřeným okénkem.

„V pořádku, omlouváme se, ale…“

„Chápu.“ Usekne ho v půli věty. Vojáci se postaví do pozoru a zasalutují. Vedle něho nějaká žena s taškami na kole také ukazuje doklady. Teprve teď si uvědomí provoz. U nich by to nebylo možné z mnoha důvodů.

Auto se rozjede a uhne se koňskému povozu.

„Kurte, je to ještě daleko?“

„Nevím, pane kapitáne, ale odhaduji to na sto kilometrů. Značení je od války nespolehlivé.“

Ví to.

„Zanedlouho tam budeme. Víte, kde se ubytujete, pane kapitáne?“

Max zrozpačití. „Něco najdeme.“

„Pokud si mohu dovolit poznamenat, vyptal jsem se doprovodu pana plukovníka, kde je obvykle ubytován.“

„Dobře, zavezte mě tam.“

„Jak si přejete, pane kapitáne.“

Auto tiše vrčí a Max se rozhlíží po krajině. Dvakrát se zastaví, aby doplnili benzín, a za hodinku po posledním natankování vjedou do Paříže. Zarazí ho pochmurnost a šedivost města. Ale to je určitě zimou a válkou. Nálety Angličanů na Paříž nejsou populární a opatření jsou vidět na každém rohu. Dobře si všimne zabedněných oken, oprýskaných budov a lidí na ulicích je málo. Auta a tramvaje jezdí sem a tam, ale taky méně než dřív. Když tu byl naposledy, Paříž byla daleko rušnější. Neví, proč, ale oddechne si.

„Jedeme k Palace Royal, pane kapitáne.“

„Výborně. Hodlám navštívit Pařížské památky. Eiffelovu věž a další.“

Kurt přikyvuje a dvakrát zastaví, aby se vyptal na cestu. Nakonec se doptá a předjede před hotel, který je ozdoben velkou říšskou orlicí a červeno bílými vlajkami se svastikou uprostřed. Vlají podél celé budovy. Od vchodu hotelu přijíždí a odjíždí spousta důstojníků. Vysedne, když k němu přiběhne šestnáctiletý štíhlý klučina.

„Dobrý den, vítejte v Paříži a v hotelu Palace Royal. Pomohu vám odnést zavazadla,“ promluví perfektní němčinou a usmívá se.

„Děkuji.“ Uvědomí si chybu, když zahlédne šokovaný výraz v očích toho kluka.

„Prosím, pojďte za mnou.“ Vede ho ke vchodu hotelu. U dveří stojí muž v červené parádní uniformě vrátného s páskou na rukávu. Ukloní se a otevře dveře. Max vejde dovnitř a rozhlédne se. Jasné elektrické světlo ho skoro ohromí. Už pozapomněl, že něco takového může existovat. Halou se nese překrásná klavírní melodie, květináče s palmami jsou pravidelně rozmístěny u zdi, rudý koberec, pohodlné pohovky se stolky, na kterých jsou položeny bloky papírů a tužky. Tichý šumot řeči přerušovaný smíchem. Muži, kteří poposedávají a popíjejí kávu z porcelánových šálků nebo alkohol z broušených skleniček. Polkne a nasaje vůní kávy. To bude první, co si objedná. Zakloní hlavu a zahledí se na obrovské křišťálové lustry.

„Vítejte v Palac Royale, pane kapitáne.“

„Chtěl bych jeden pokoj pro sebe a jeden tady pro Kurta.“

„Jistě. Prosím doklady.“

„Samozřejmě.“ Vytáhne doklady a podá je. Opře se o pult a zvědavě se rozhlíží. Důstojnici různých hodností proudí sem a tam a mezi nimi se nenápadně proplétají poslíčci. Zaslechne veselý ženský hlas. Najednou se ozve křik a on sebou trhne.

„Prosím nevšímejte si toho, pane kapitáne. Prosím podpis.“ Přisune knihu. Max uchopí pero a umně se podepíše.

„Co to bylo?“

Úsměv recepčního v modré uniformě. „Nic, pane kapitáne. Vítejte v našem městě a přeji krásný pobyt. Kdybyste cokoliv potřeboval, obraťte se na nás. Klíče pro vás a vašeho sluhu.“ Položí dva klíče vedle sebe.

„Jeden pořádný pokoj a hned tam doneste šampaňské s dvěma láhvemi vína. Nazdar!“

Max je šokovaný. Víno a tolik, a co to familiární oslovení? „Dobrý den, kapitáne.“

„Co taková nemístná zdvořilost!“ Bouchne Maxe do zad a oči se mu podezřele lesknou. „Já jsem Albrecht Alexander, ale říkej mi Ale. Poprvé v Paříži?“ Mezi tím podá dokumenty recepčnímu a podepíše se.

Recepční se samozřejmostí znalostí dlouholetého klienta ho přivítá. „Stejný pokoj?“

„Samozřejmě!“

„V hotelu jsem poprvé, ale v Paříži ne.“

„Pak máš ve mně průvodce. Jak ti mám říkat?“ Al ignoruje Maxovu nechuť ke konverzaci.

Max uvažuje, že ho pošle k šípku, ale zdá se, že se tu vyzná lépe než on a mohl by mít společníka na dovolené.

„Maxmilian Meier.“

„Maxi. Luisi, přidej ještě dvě láhve vína a někoho pošli s nimi nahoru k Maxovi. Prosím tě, jen ne Matyldu.“

„Jak si přejete, Herr Hauptmanne.“

„Tak půjdeme. Musíš na ně rázně,“ poučuje Maxe Al a vede ho k výtahům, u kterých stojí opět muž v červené uniformě a obsluhuje je s úsměvem na tváři.

Max má pocit, že od té doby, co sem vešel, svět se změnil. „Páté patro.“

„Samozřejmě. Jaké jiné. Ty vyšší mají jiné šarže.“ Rozpustile se zašklebí, zarazí se a nahne se k němu. „Neuvěřitelné.“

„Co?“

„Tvoje oči. Nikdy jsem takové neviděl. Modré ve tvaru květin. Panečku. Nic podobného jsem ještě neviděl.“ Kroutí hlavou a zírá na něho. Maxovi to začíná být nepříjemné a poodstoupí.  „Tak, co tu děláš?“

„Dovolená, a protože domů bych to nestihl, rozhodl jsem pro Paříž. Doufám, že seženu nějaký doprovod k prohlídce města.“

Smích. „Paříž nám slouží. Cokoliv chceš, dostaneš. I když nevím, jestli některá bude něco vědět o památkách, ale možné to je.“

„Nerozumím.“

Al se na Maxe zadívá jako na někoho, koho vidí poprvé. „Pařížanky. Jsou tu a jsou pro nás. Tedy některé, ale je jich dost, aby sis mohl vybrat. Dokonce i exotické krásky.“

„Aha.“ Teď mu to dojde. Jen Matyldu ne. „Ty jsi pro ně poslal?“

„Samozřejmě, že ano. Za trochu peněz toho udělají dost,“ řekne umírněně. „Přece nebudeme pít sami!“

Cink a výtah se zastaví. „Ukaž číslo pokoje? Padesát pět. Skvěle, já mám padesátku. Uvidíme se později, Maxi.“

Max ho ohromeně sleduje. Ženy? Proboha, co s nimi jako má dělat? Ještě tak něčeho se napít. Měl by být v posádce a kontrolovat papíry, nebo se projet na Bubim. Město mi nic neříká, přizná si zoufale. Teprve teď si všimne mladíka s kufrem u nohou, který čeká na jeho příkazy.

„Jdeme,“ řekne francouzštinou a polichotí mu jeho udivený pohled. Je rád, že volný čas věnoval studiu. Vykročí chodbou potaženou měkkým kobercem. Luxus. Světlo, obrazy, květiny v květináčích. Stolek s tužkou a blokem papíru s monogramem PR. „Znáš někoho, kdo se vyzná v Paříži?“

„Chcete ženu? Pak ano,“ říká to pomalu a váhavě.

„Ne.“ Proč si každý myslí, že potřebuje ženu? „Chci se zajít podívat na některé památky. Necháme toho,“ povzdechne si. Kontroluje pozlacená čísla na dveřích. U jedněch se mimoděk zastaví. Křik a sténání. Pohlédne na mladíka. Kamenný obličej. Kruci je to stejné, jako u nich doma. Padesát pět. Otevře a vstoupí dovnitř. Pokoj, koupelna, do které jsou pootevřené dveře. Široká postel s čokoládovým přehozem a bonbónem na polštáři, krajinka na zdi, bílé záclony s tmavými závěsy. Židle a stolek ve stylu baroka. Skříň. Otevře ji.

„Můžeš jít a nech to být,“ poručí mu, když zahlédne, že mu hodlá vybalit zavazadlo. „Tady máš,“ vtiskne mu spropitné. Šok a záblesk v očích. Pokrčí rameny a otevře kufr. Vyndá pečlivě složené košile, spodní prádlo a náhradní uniformu, i když pochybuje, že ji použije.

Ťukot. Jde otevřít dveře a všimne si cedulky Nerušit.

„Objednávka, pro pana kapitána.“ Zapomněl, že mu Alfred nebo Alberto, objednal víno. Čert to vem. Mladý plavovlasý muž s hnědýma očima. Vysoký asi jako Amin. Zasteskne se mu a uhne se, aby prošel dovnitř.

Nepatrná úklona.„Přejete si ještě něco?“

„Ano. Kávu.“

„Samozřejmě.“ Tiše odejde a nechá láhve na stolečku.

Max otevře dveře do koupelny. Tak tohle bude první věc, kterou udělá. Měkké velké ručníky, vana na nožičkách, voňavé mýdlo, zrcadlo a velké umyvadlo. Do skříňky poskládá toaletní potřeby. Zírá na to a vzpomene si na posádku. Mají koupelnu, ale teplou vodu ohřívají postaru. V létě se chodil koupat do rybníka. Důstojnická vymoženost.

Je zázrak, že ho nikdo u rybníka nenapadl. Kdyby nebyla válka, řekl by, že je pro místní obyvatele posvátné. Párkrát zahlédl plavat Amina a chtivě ho pozoroval ze stínů stromů.

Otočí kohoutkem, vyzkouší teplotu a sleduje vodu, která pomalu plní vanu. Přejde do pokoje, když zaslechne opět klepání.

Otevře a nasaje vůní kávy. Stejný muž. Podá mu spropitné a pak ho zarazí. „Je tady někde blízko obchod se suvenýry, nebo kde bych mohl sehnat kávu, nakoupit drobnosti?“

„Je jich zde hodně, pane kapitáne.“ Úklona a odchod.

Trochu nakoupí, pokud mu zbudou peníze. Snad to tam nebude drahé. Maličkosti. Napije se kávy a dívá se z okna. Ulice, holé stromy v parku a auta. Pomalu upíjí a pak si vzpomene na vodu. Rychle jde do koupelny a uzavře ozdobné kohoutky. Málem přetekla.

Rychle se svlékne, kávu odloží na stoličku u vany a ponoří se do horké vody. Vezme do ruky šálek a upije. Slastné. Chybí mu tady už jen Amin a může hotelu říkat Ráj. Ležel by naproti němu a škádlil by ho. Povzdechne si. Jenže momentálně jsou na kordy. On nemůže zapomenout na popravu v městečku a on taky ne. Pomalu se už vzdává naděje, že se to zlepší.

„Tak tady se schováváš!“

Max je rád, že prázdný šálek odložil. Ten Al -  něco k tomu a k tomu ženský smích s podtónem rozjařené opilosti. Vztekle otočí hlavu ke dveřím. V nich stojí Al s rukama v bok a dvě ženy za ním mu nakukují přes rameno. Pečlivé účesy trochu poničené, výrazné líčení a rudé vyzývavě našpulené rty. Posadí se.

„Ale, co mě nechat na pokoji? Koupu se.“

„Fajn. Netušil jsem, že první, co uděláš, tak skočíš do lázní. Hele, my se usadíme vedle v pokoji a počkáme na tebe! Co ty na to?“ navrhne Al, když mu podle Maxova výrazu v obličeji dojde, že s návštěvou přestřelil.

„Dobře.“ Je po klidu. Ženy. Jediné ženy, které viděl, byly ty ze statků a ve městě. Hezké, ale s mozoly na rukách a s věčně uštvaným výrazem. Tyhle jsou jiné, ale v podstatě se nějak živit musí, nebo je to ve městě jiné než u nich? Tak nějak pochybuje. A pak, co mu je po tom. Zaslechne hrubý smích a vyšší - dámský. Vstane, vypustí vodu a obleče si župan. Nakoukne. Jedna se rozvaluje na jeho posteli s vysoko vytaženou sukní a druhá sedí panu kapitánovi na klíně a líbe ho. Povzdechne si. A co teď? Vyhodit je?

Zakopne o černé dámské boty válející se u postele. Jediné dámské boty, které snad kdy viděl, byly matčiny.

„Tady, napij se na vítězství.“ Max si všimne Alovy ruky pod sukní ženy sedící mu na klíně. „Tamta je Miriam a tohle je Julliete. Nejsou roztomilé, Maxi? Co se tváříš jak kakabus?“

„Ale nic. Chtěl jsem si po cestě odpočinout. Ještě ráno jsem kontroloval hlídky.“

„Bože, ty jedeš rovnou z fronty?! Proč jsi to hned neřekl!“

„Ne, z posádky na severu.“

„Aha.“ Max si všimne, jak je najednou jiný. Vážný. Natáhne se pro skleničku a napije se. Není špatné. Trochu se uvolní, když se mu kolem krku obtočí ruce, zahltí ho těžká vůně a na krku ucítí rty. „Zdá se, že se Miriam líbíš, Maxi. Odejdeme, Juli?“

Max neví, co dělat. Bože, ať vypadnou! Natočí skleničku s vínem a zpříma pohlédne na Ala. „Jsem velmi unavený.“

Al ztuhne a usměje se. „Jak myslíš. Nechceš večer zajít do Moulin Rouge?“

„Tam? Rád. Aspoň na to budu fit.“

„Dámy, půjdeme, nebo tu chceš Miriam nechat?“

Do ucha mu zavrní hlásek, že je rozkošný a udělá, co mu na očích uvidí. Max si pomyslí, že by musela vypadat jinak. Zavrtí hlavou. „Vezmi si je obě. Bojím se, že by odcházela zklamaná a to nechci v žádném případě.“

„Tak, děvčata, jdeme!“ Max se za nimi dívá, zvedne se a sotva zmizí za rohem chodby, pověsí na kliku cedulku Nerušit. Padne do postele, když kýchne. Ta vůně je všude! Strhne pokrývku a odhodí ji do kouta. Chvilku se převaluje v nezvyklém prostředí, až nakonec usne.

Večerem se ozve ťukot a on otevře dveře.

„Pojď dál!“ Zve Max Ala dál. Právě si zapíná blůzu uniformy. Popotáhne za okraje uniformy a spokojeně se zadívá do zrcadla. „Moc se těším. Když jsem se učil francouzštinu, četl jsem o Mouline Rouge. Ženy, kankán, večeře a šampaňské.“ Při svém prvním pobytu se tam vůbec nedostal.

„To ano.“

„Tak půjdeme a co ty dvě ženy?“

„Ty? Jen nějaké, co si přivydělávají. Tam jsou jiné. Kouzelné. Co hodláš dělat v Paříži?“

„Já?“ Max zavře dveře, zkontroluje, jestli má peníze a doklady. Klíč si zastrčí do kapsy blůzy. „Chci navštívit pamětihodnosti, pobavit se a to je vše. Velitel mi tu dovolenou vnutil i přes můj protest. Vsadím se, že dnes už bude volat, abych přijel nazpět.“ Usměje se.

„To máš docela náročné.“

„Já vím. Nevíš o nějakém obchodě, kde se dají koupit různé maličkosti?“

„Femme fatale?“ zasměje se tvrdě s mizernou francouzštinou.

„Možná.“ Spíš osudový muž, pomyslí si.

„Jaká je?“

Max se pousměje. „Nádherná. Zelené oči, hnědé husté vlasy a směje se.“

„Dokonalost.“

„Ano a nechci, aby mi ji někdo vyfoukl před nosem. Trošku jsme se poškorpili.“

„Chápu.“ Nasednou do auta.

„Kurte, jedeme do Moulin Rouge.“ Vzal raději svého řidiče, protože mu může věřit. Zastaví před slavným kabaretem. Plno, ale zdá se, že Ala znají dobře a za chvilku sedí skoro pod pódiem. Max okouzleně sleduje inscenaci a to už nesou jídlo, šampaňské. Přiťuknutí a zvedá se opona. Rozzářeně pozoruje jeviště.

„Bylo to skvělé!“ zvolá rozjařeně po představení a po dvou láhvích šampaňského a pár sklenkách vína. „Ten kankán, úžasné a nádherné dívky. Prostě to je Paříž! Obsluha, jídlo – musím říct, díky, že jsi mě sem vzal. Jídlo skvělé, atmosféra úžasná. Bavil jsem se!“ Rozesměje se z plných plic. V ruce drží láhev vína, rozvaluje se v autě a oči má rozzářené vínem i zážitkem z divoké hudby a krásného představení a žen.

„Ano, Moulin Rouge, dokáže pobavit, jako nikde jinde. Nechceš si zajet někam jinam?“

„Samozřejmě, že ano. Dnes se budeme bavit!“ Napije se a diví se, kde se to v něm vzalo. Plukovník měl nejspíš pravdu a potřeboval se uvolnit.

Al naviguje Kurta a auto tiše ujíždí prázdnými ulicemi. Občas je zastaví hlídka, ale když zpozorují uvnitř důstojníky, pouštějí je dál.

„Tohle je nejlepší podnik v Paříži! Malý a ne tak velký jako Dvacetjedna, ale o to zajímavější,“ nadšeně vypráví Al. „Je tu vše. Pojď.“

„Dobrý večer!“ Mohutný muž jim odebere kabáty.

„Dobrý večer, Marrcelllito,“ zaplete se mu jazyk na jméně. „Madam je přítomná?“

Madam? Zděšeně pochopí Max, který tím trochu vystřízliví. Kam ho Al zatáhl? Opojné šampaňské začíná vyprchávat. Rozhlédne se kolem napůl střízlivýma očima. Koberce, tlumený smích, závěsy v červených křiklavých barvách. Slabé cinknutí a mužský smích podbarvený vínem a chtíčem.

„Kapitáne, vítejte a máte sebou přítele. To je moc dobře. Prosím, pojďte dál. Marcelline na vás čeká a co pro vás? Jaké máte rád ženy, drahoušku, a božíčku tak nádherné oči! Agnes, no tak Agnes, pojď sem! Bude se vám líbit.“

„Samozřejmě, ale nejdřív, víte, jsem tu poprvé.“ Max se snaží vycouvat ze situace a v duchu proklíná alkohol, svou nepozornost i Ala.

„Samozřejmě, šampaňské!“ zatleská, až se jí kypré tělo v lehkém oděvu otřese. Rukou odhrne sametový závěs se zlatými šňůrami a tlumené zvuky se zvýrazní. Okamžitě dovnitř pronikne melodie s kouřem z doutníků. Divoká a smyslná, kterou zřejmě závěs perfektně tlumil. Max sundá tenkou punčochu, která mu přistane na uniformě. Upustí ji na zem. Mužský a ženský smích se mísí s melodií a vůněmi, z kterých se mu točí hlava. Světlovlasá žena na pódiu jen v nedbalkách se pomalu svléká. Další, úplně nahá, slouží jako talíř. Vzpomene si na láhev a přihne si z ní. Najednou ucítí ručku a sladkou vtíravou vůní. Zahledí se do černých oči drobné snědé dívky v korzetu zdobeném růžičkami a kalhotkách po kolena. Černé vlasy volně přehozené přes záda a na zápěstích těžké náramky, které cinkají a upozorňují na majitelku. Úsměv na nalíčených rtech a stydlivý sklopený pohled. Povzdechne si. Co dělat? Vzrušuje ho asi jako on Ala. Přitáhne si ji k sobě a políbí. Neuvažuje o tom, co dělá.

Smích a plácnutí do zad.

„Vida, tak tobě se líbí ohnivé Španělky a ne bledolící seveřanky!“

„Co?“

„No, když jsi dnes odmítl ty moje dvě holoubátka, byly smutné, a pak jsme se dohadovali, jaké ženy se ti líbí. Teď to vím přesně.“

„Ach tak,“ zrudne, ale drží dívku kolem pasu a cítí její laskající prsty na hrudi. Potřebuje víno a důkladně si přihne rovnou z láhve. Cinknutí šampaňského a sklenička. Přípitek. Další. Slyší svůj smích, občas se zhoupne obraz, stůl, ale ještě uvažuje.

„Broučku, lehni si, Agnes se o tebe postará!“ Cítí, jak padá do hebkých podušek. Ta vůně – těžká, květinová. Kýchne.

„Tak se jmenuješ? Agnes?“ Ptá se on nebo někdo jiný? Má pocit, že má na jazyku uzel.

Zvonivý smích poznamenaný šampaňským. „Ale ne. To je moje profesionální jméno. Můžeš mi říkat jakýmkoliv jménem. Je to jen na tobě. Mohu být, kýmkoliv budeš chtít. Snoubenkou, sestrou nebo dokonce manželkou jiného.“ Rty a jazyk v ústech. Zatočí se mu hlava. Agnes ho pohladí po tváři a začne ho svlékat. Sedne si mu na stehna a rozepíná košili. „Agnes se o vše postará,“ broukne tiše a směje se. V očích jí hoří chlad. Přestane a nakloní se nad něj. Pozoruje tvář a zavřené oči. Spí? Šťouchne do něj, ale opět nic. Žádná známka, že by byl vzhůru. Hbitými prsty prohledá šatstvo. Naštvaně se zasmuší, když pozoruje jeho rozvalené tělo na své posteli a poloprázdnou peněženku. Nic u sebe nemá. Zvedne se a posadí se do křesla. Aspoň jednou bude mít klidnou noc. Má ulehnout do křesla? Nechá křeslo křeslem a lehne si vedle něho.

„Bože, tohle jsem přehnal!“ zaúpí Max a vstane. Sundá ze své hrudi drobnou ruku.

„Dobrý den.“

Otočí hlavu za hlasem. Drobná snědá dívka. Vypadá na šestnáct, maximálně na sedmnáct. Je mu špatně. Zvedne se a dopotácí se k porcelánové míse. Nepřemýšlí a začne zvracet.

„Omlouvám se. Nejsem zvyklý na tolik vína!“ zaskřehotá a v hlavě mu zabubnují pochod.

„V pořádku. Napijte se. Ďábel se má vyhánět jen ďáblem,“ podá mu skleničku. Max se s odporem napije, ale uleví se mu. Sáhne po peněžence, vytáhne peníze a podá jí je. „Díky.“

Agnes si je schová za korzet a postaví se před zrcadlo. Upraví se. „Chcete tu ještě zůstat?“

„Ne, děkuji. Mám pomyšlení jen na spánek a koupel. Nejspíš mi praskne hlava.“ Žalostně se pousměje a zaúpí. Agnes přikývne. S takovými není žádná legrace a pak Němci jsou studení čumáci. Ne, jako Francouzi. Vede ho dolů, kde je klid. Hudba nehraje, jen místností se vznáší odér sexu, alkoholu, vůně doutníků a zvratků. Opět se mu zvedne žaludek, ale podaří se mu ho udržet v klidu. S přehozeným kabátem přes ramena se vypotácí ven na čerstvý studený vzduch.

„Kapitáne, pomohu vám.“

„Kurte, díky bohu.“ Nasedne do auta. „Paříž není pro mě, nebo já pro ni,“zamumlá.

Kurt řídí auto k hotelu a pozoruje kapitána v zrcátku. Je v příšerném stavu. Oči podlité, bledý jak smrtka a uniforma, jindy perfektní, děs a hrůza.

„Vypadám děsně, že,“ řekne unaveně Max.

„Pane kapitáne. Ano. Hůře, než když jste se opil posledně.“

„Je mi taky hůř, než posledně. Kurte, potřebuji postel a klid.“ Zavře oči a snaží se ignorovat bušící bolest hlavy. Permoníčci kladívky dělají bum buch bum…

Večer se probudí a napustí si vanu. Maxi, tohle není nic pro tebe. Žádný Al, žádné dívky, žádné kabarety. Když má koupele dost, zazvoní pro jídlo.

„Večeře, pane kapitáne,“ oznámí poslíček v uniformě hotelu a trpělivě čeká za dveřmi.

„Díky bohu.“ Přesně, co si nadiktoval. Tousty a horký čaj. Vloží spropitné do ruky a zavře za ním dveře, které pro jistotu zamkne na klíč. Nají se a uloží do postele. Obejme polštář a zašeptá „Amine.“

Ráno se protáhne a zívne. Uvědomí si, že škvírou v závěsech svítí slunce a ozařuje pokoj. Vstane a přejde k oknu. Roztáhne závěsy a zamrká, jak ho oslepí sluneční jas. Dnes si udělá výlet po památkách. Rychle se obleče a vyrazí. Rozhodne se, že se po cestě nají.

Vezme si auto a jede stejně jako před léty nejprve k Eiffelově věži. Obdivuje její strukturu i výšku. Notre-Dame ho uchvátí svojí starobylostí a velikostí. Dojede na místo, kde stávala Bastilla a kde začala Velká Francouzská revoluce. Zastaví se na Champs – Elyssés zakončenou Vítězným obloukem. Vzpomíná si na záběry vojáků, tanků, kteří triumfálně pod ním pochodovali. Vítěznou přehlídku sledoval s kamarády v kině. Zastaví se u Elysského paláce a pak jede k Seině a k mostu Alexandra III, zbudovaného roku 1900 stejně jako dva výstavní paláce. Zítra by se chtěl podívat dovnitř některého z nich. Škoda, že jeden den prospal a předešlý taky. Amin by se smál jeho prohlídkám Paříže, ale on chce aspoň něco vidět. Říct, ano stál jsem tam a tam. Viděl jsem to a to. Snídal jsem na břehu Seiny v útulné kavárničce.

Byl jsi tady, Amine? Chtěl bych ten svět objevovat s tebou.

Parta vojáků na dovolence. Smějí se a fotí se. Další dva se snaží navzájem podpírat, aby někde neupadli. Nedbale zasalutují a on to pomine. Narazí na vojáka, co sedí i v té zimě na stoličce a kreslí. Podívá se mu přes rameno.

„Pěkný obrázek Seiny.“

„Tady, pro vás, Herr Hauptmanne.“ Vytrhne ze skicáku dokončený obrázek, poopraví čáru a podá mu ho. Max si všimne, že nemá nohu. Zesmutní a přijme ho.

„Děkuji moc.“ Odchází a prohlíží si obrázek pařížské uličky v létě. Tři vojáci s pásky na pažích. Hlídka. Předpisově mu zasalutují. Musí jim být sedmnáct, osmnáct. Děti. Neměly by se tu procházet, ale chodit do školy, bavit a smát se.

K čtvrté hodině se zastaví v jedné restauraci, kde si dá malý pozdní oběd, sedí a pozoruje Seinu. Klid a mír. Takhle si představoval svoji dovolenou. Po jídle nasedne do auta a projíždí zšeřelou Paříží. Bída zakrývaná pozlátkem. Vojáci vedou dívky. Nenávistné i chápavé pohledy kolemjdoucích, výlohy obchodů s nápadnými věcmi. Jiné s vybitými skly a zatlučené prkny. Německé nápisy se mísí s francouzskými. Náborová kancelář pro práci v Německu. Plakáty vyjadřující iluzi radosti. Muži osamoceně postávají u dveří. Vojáci suverénně se rozhlížejí po lidech a kráčí přes celý chodník. Nenápadní lidé spěchají za svými cíly. Hlídky zastavují každého, kdo se jim nezdá. Pečlivá kontrola dokladů. Vyptávaní. Červenobílé vlajky s hákovými kříži a fronty před obchody. Ženy v šátcích s taškami v rukou trpělivě čekající před pekařstvím, před masnou, před poloprázdnými obchody.

Hukot a odvracení tváří od černých aut a vojáků. Uhýbavé pohledy, stejně jako vyzývavé. Paříž. Jaká asi byla před válkou? Projíždí a všímá si zatemněných oken domů, které poničily bomby a lidé jsou stejně venku a snaží se žít. Otevřené hospůdky s místními lidmi. Maminka s kočárkem a malým dítětem, které vede za ruku. Muž se ženou pod paží. Kolem projedou dva cyklisti v kabátech a s čepicemi naraženými na uši. Milenecký pár na lavičce. Muž s cigaretou ve rtech čte pod pouliční lampou noviny. Život s podtónem obav.

S tmou a pozdní hodinou mizí lidé z ulic a přesouvají se do domů.

Skoro osm hodin a on jede k hotelu. Zaparkuje, ale ještě se mu nechce do hotelu. Prochází uličky okolo hotelu, když zahlédne německého důstojníka vycházejícího z nějakého obchodu. Nenápadný malý krámek a tak vejde dovnitř. Starožitnictví. Existují ještě? Cink.

„Dobrý den,“ pozdraví.

„Dobrý den.“ Odpověď od shrbeného muže s rukavicemi na rukou. Rozhlédne se kolem, ale nic se mu nelíbí. Obrazy, sošky, staré věci na hromadách. Spíš by řekl - vetešnictví. Vyjde ven a jde k hotelu. Osm hodin a on má hlad.

Vstoupí do osvětleného luxusního prostoru hotelu. Vzpomene si na šeď Paříže, na dlažební kostky, sníh a lidi bez úsměvu. Nesmí tak myslet. Opět k němu dolehne působivá hudba. Přejde k pianu dovedně zakrytému květináči a sloupem. Sedne si do pohodlného křesílka a naslouchá tónům melodie. Po chvilce si sundá kabát. Vedle něho se objeví káva a pečivo. Ukousne si a pak odloží. Tohle nemají ani u nich v posádce. No a? Sní to. Zapije to pravou kávou. Sedí a zapomíná na venkovní svět. Vstane a přistoupí k mladíkovi, který hraje na piano.

„Krásně hraješ.“

„Děkuji.“

„Mohu to zkusit? Dlouho jsem nehrál, ale snad to nevadí.“

„Prosím.“ Vstane a ustoupí. Max rozhýbe prsty a dotkne se kláves. Zasměje se. „Zdřevěněly mi.“ Zkusí jednoduchou melodii.

„Hrajete dobře.“

„Trochu, ale vy hrajete přímo mistrovsky.“ Vzpomene si na jediné volné chvilky, kdy ťukal na piano u nich v zámečku. Kdysi dávno se na něj učil. Válka přerušila vše, o co se zajímal.

„Jak to hraješ, ty pacholku!“ zaslechne a zvedne hlavu k rozčilenému hlasu. „Omlouvám se,“ když zaregistruje německou uniformu a výložky kapitána.

Max se usměje. „Dobrý večer. Nádherně hraje a omlouvám se, že jsem si dovolil půjčit na chvilku piano.“

„Nevadí, samozřejmě. Omlouváme se.“

Max se zvedne a k pianu usedne mladík. Natáhne štíhlé prsty ke klávesám a halou se rozezní Chopen. Němě sklání hlavu, ponořený do svého světa a hraje.

Max odejde. Nádherná, ale smutná hra. Vyjede nahoru a opět si napustí vanu. Musí toho luxusu využít. Lebedí si v ní a uvědomí si, že stále víc myslí na Amina. Slabě se usměje. Celou dobu si s ním povídal. V duchu se ptal, co si myslí o tom a o tomhle. Jako Francouz jistě ví o hodně víc, než on. Vyprávěl by mu o architektonických skvostech a určitě přidal nějakou historku nebo pověst. Rád by s ním povečeřel a potom ho pozval k sobě. Chybí mu čím dál víc. Zřejmě to bude muset změnit.

Po dobré hodině lenošení ve vaně se utře a přejde k lůžku. Vklouzne do čistých pokrývek, natřepe polštář a usne.

Ráno se probudí a dojde na snídani. Jeho poslední den. V ruce drží knižního průvodce po Paříži a zkoumá, kam by mohl zajít.

„Dobré ráno.“

Sheiße! Zakleje v duchu sprostě. Co ten tu dělá? Toho potřeboval jako osinu v zadku. Usměje se. „Dobré ráno. Náročná noc?!“

„Až moc. Děvčata madam Danielle dovedou člověka vyčerpat. Nenašel jsem tě tam, ale prý ti bylo zle.“

Max trhne, když zaslechne Daniella. Bois, Amin a jeho domněnky, že spolu něco mají a zatím se pletl.

„Příliš šampaňského s vínem.“

„Pche to je…“ odmlčí se a Max pohlédne, kam se dívá. Muži v černých kabátech s klobouky. Hovor ustane, jako když utne. Nenávidí je, uvědomí si a pak mu to dojde. Říšská tajná policie. Jdou na jisto a on si uvědomí strach. Svůj, Ala i ostatních. Pro koho jdou? Otočí hlavu, jako by ho zajímalo jedno - průvodce po pamětihodnostech Paříže. Ne, on nic neudělal. Má čisté svědomí, ale dobře si uvědomuje ledovou kouli v břiše. Stačilo by jim jeho přestupek s Aminem, nebo jejich posádkové hospodaření. Napije se, ale káva chutná divně.

Hovor se opět rozproudí, ale cítí, že je opatrnější, váhavější. Louvre. Určitě se podívá do Louvru a pak odloží útlou knížečku. Má toho dost. Chce být odtud na míle daleko. Nakonec, aby se bál vlastních lidí. Při své práci dobře poznal tyhle krysy v černém. Nezajímala je skutečnost, ale výsledek. Hnali se za přeludy odhalit tajné spiknutí a jen si znepřátelili, koho mohli a většinou to potom odnesli oni. Ti, kteří zůstali, jako on na posádkách, ve vesnicích, ve městech. Ale tohle nikdy nikomu neřekne. Sklapne brožurku a dojí snídani.

„Pro koho asi přišli?“ prolomí ticho Al.

„Půjdu nakoupit nějaké dárečky.“ Ignoruje jeho otázku. „Nějakou upomínku na Paříž,“ vesele žvatlá, ale samotného by ho zajímalo, kdo je zatčeným. „Taky kávu a něco sladkého a hezkého.“ Mohl by koupit něco Nicole i s tím příšerným Puppim, který se prohání okolím, a který už měl být dávno zastřelen. Taky malou pozornost Danielle a určitě Aminovi. Odjede odtud. Velitel ho nejspíš seřve, ale přežije to. Zvedne se.

„Uvidíme se později. Vlastně nevíš o nějakém šikovném obchodu s upomínkami?“ optá se. Al přikývne, načmárá na luxusní hotelový papír adresu a podá mu ji. Zamyšleně za ním hledí. Max prochází mezi stolky a vnímá uniformy, stejné tváře a přitom odlišné. Zřetelně rozpoznává, kdo přišel rovnou z fronty a kdo z týlu. A přece je něco spojuje.

Vyjde ven a rozhlédne se. Sníh a město tone v šedi. Chtěl by tu být na jaře, kdy všechno kvete.

Max natáhne rukavice a spokojeně vykročí k cíli. „Kurte, pojedeme na tuhle adresu nakoupit pár maličkostí,“ řekne svému sluhovi, který se u něho zjevil jako by kouzlem. Podá mu lístek.

„Taky si chci něco koupit, pane kapitáne. Odjedeme?“

„Ano.“

„Jsem rád, pane kapitáne.“

Já také. Dojedou k nenápadnému obchodu a vejdou. V místnosti s plnými regály je spousta vojáků a dvě hezké prodavačky. Max si prohlíží ceny. Drahé, ale za celou válku si nic nekoupil, když nepočítá pár věcí v městečku nebo šmelinu. Vezme sáček kávy, čaj a pak zahlédne krabici bonbónů. Vezme ji a k tomu krabici sušenek v plechové dóze s obrázkem květin. Ještě kouli s Eiffelovou věží. Zatřese jí a s úsměvem pozoruje padající sníh. Zdá se, že nakoupil.

„Co je, Kurte?“

„Nemám moc peněz, pane kapitáne.“ Max pohlédne, na co se dívá. Tabák. Pousměje se a vezme dva balíčky.

„Tak půjdeme. I já už nic víc nemám. Paříž je drahá milenka.“ Zaplatí a vyjde ven. V náručí drží dárky zabalené v hnědém papíru. Kurt se šťastně usmívá nad tabákem ještě v hotelu, kde balí oblečení do kufru. U recepce se odhlásí a sedne do auta. Je skoro poledne, ale jemu to je jedno. Do kasáren se vrátí pozdě, ale hodně dlouho nebude chtít vidět ženskou natož alkohol. Bylo to skvělé, ale zřejmě na život ve městě není stavěný.

Kurt klidně řídí. Zastaví na křižovatce a Max zahlédne dva vojáky, jak bijí schoulenou postavu. Zajímalo by ho, co provedl, ale auto se pohne a on se nestačí podívat důkladně. Válka. Je válka. Zavře oči. Nechce už vidět nic víc. Nechce už bojovat. Začíná být unavený. Až prohrají, on bude na straně poražených a Amin na straně vítězů. Ne, je jen unavený, že vidí budoucnost černě. Velitelé vědí, co dělají. Vyhrají.

Kontrola. Dokumenty. Zasalutování a jede se dál. Projíždí krajinou, na které válka není vidět. Mírumilovnost, ale on ví, že je to zdání. Stejně jako nenávistné oči Chabraca, který je nenáviděl, nelibé pohledy ostatních. Proč je Amin jiný? Měl by ho nenávidět a on s ním spí. Proč to dělá? Přece by si mohl najít někoho jiného. Ne zrovna nepřítele. Povzdechne si. Zkusí to. Chce ho držet v náručí, ve které na chvilku zapomene na pachuť nenávisti a války. Na kontrolu, papírování, na příchuť strachu, když se probudí a dotkne se staré jizvy z Polska.

Raději zavře oči a představuje si jejich setkání. Jaké bude? Vášnivé nebo ho vyhodí? Nic neudělá, jen ho chce držet a líbat. Takové obyčejné věci v normálním životě.

„Kurte.“

„Kapitáne.“

„Zastav nedaleko vesnice Bois. Zkontroluji to tam.“

Kurt ani nemrkne. Je to věc kapitána, co chce dělat. „Rozkaz. Jak se dostanete domů?“

„Pěšky, Kurte. Jsem zvědavý, jestli nezlenivěli.“

„Rozhodně budou vaším příjezdem překvapení.“

„To budou,“ tiše poznamená a někdo po kom touží, ještě víc. Neovládám už touhu být milován. Půl roku bez jediného doteku a z něho je skoro troska. Ignoroval ji, nedovoloval, aby nad ním vyhrála a porážka… Jaká je? Sladká nebo hořká? Co když ho odmítne?

Co uděláš, Maxi? Zblánil ses? Pomyslí si v duchu.

„Stačí tady?“

„Ano. Stačí. Můžeš jet.“ Vezme balíčky a vystoupí. Je mu to jedno. Je mu to úplně fuk, co si o tom Kurt pomyslí. Zkontroluje hlídku. Je přesně tam, kde má být a protáhne se kolem plotu. Přeleze ho a zahlédne šedý čtyřnohý stín. Hrkne v něm, když si uvědomí, že je neozbrojen, ale pes ho nechává projít. Podél zdi se opatrně plíží k oknu Amina. Zaťuká a vyčkává.

Ethan zatím v klidu spí, když mu něco pronikne do mozku. Zavrtí se v posteli a pak si uvědomí, že podobný zvuk vydává sklo. Zvedne hlavu.

Ťuk, Ťuk. Zřetelný. Přejde k oknu a zakleje. Max? Tady? V tuhle dobu? Otevře okno.

„Co tady děláš?“ vyjede na něho, mrtvý strachy, že ho někdo může zahlédnout.

„Uhni se,“ tiché zavrčení.

„Co?“ Ustoupí, když něco vletí dovnitř a potom ruce a dovnitř se souká Max. „Ty ses zbláznil!“

„Já vím!“ Obejme ho a začne líbat, až jim dochází dech.

„Sakra, jsi studený!“ zavrčí Ethan, ale začne z něho sundávat uniformu. Svršky lítají po celé místnosti. Oba jsou zadýchaní a nedočkaví.

„Dělej.“

„Buď ticho!“

„Merde, okno. Je tu kosa.“ Ethan zavře okno a otočí se. Max se na něho vrhne a povalí ho do peřin.

„Stýskalo se mi,“ vyráží ze sebe, zatímco ho nedočkavě hladí. Ethan zavře oči. Co na to říct. Jemu taky a moc. Max rukou pomalu putuje dolů a nakonec ho sevře. Nečeká na nic a vezme ho do úst.

Ethan stiskne rty, aby nevykřikl slastí, kterou mu způsobují teplé rty a chladné ruce. „Nemohu!“ vypne se a vše strne v jedné jediné chvilce blaženosti. Uleví se mu. Max se nad ním nakloní a líbá.

„Teď já!“

Přetočí Maxe na záda. Max ho pozoruje, jak se nad ním naklání a pak vydechne. Božské, slastné! Ty ruce, které ho dráždí, a nedovoluji mu cokoliv udělat, a protože se nechce připravit o jejich rozkoš, jen svírá rty a tělo mu hoří nedočkavostí. Jak ho hladí, drží, jemně a přitom pevně svírají. Každý dotek, každé olíznutí jazykem, jemné sevření pokožky mezi rty, sání a doteky špičkami prstů až dolů… Cítí, že za chvilku vybuchne v oslepujícím záblesku. Otevře rty, když ucítí ruku a kousne do ní.

„Promiň,“ zašeptá Max a uvolní stisk. Prohlíží si zarudlé místo a políbí je.

„To je v pořádku. Mohl bych znovu.“

„Máš tu něco?“

Šeptají a i tak mají pocit, že každý zvuk se nese celým domem.

Ethan zavrtí hlavou. „Příště.“

„Jsi blázen.“

„Celý svět se zbláznil, proč ne my,“ šeptá mu Ethan do ucha a tiskne se k němu. Pevně ho obejme a začne se o něj otírat. Dotkne se rtů a zběsile je líbá. Rukama si ho tiskne k sobě těsněji a těsněji. Oba cítí, jak se o sebe třou jejich nalitá pohlaví. Nedočkaví a těšící se na vyvrcholení, prodlužují svoji rozkoš na maximum. Nemohou se toho nabažit.

„Ještě chvilku, bože! Ta slast!“ prolétne Maxovi hlavou a nastaví krk. Ethan se k němu přisaje a stále divočeji se o něho hladí. Nakonec se odtáhne a rukou ho zběsile svírá a přejíždí vzrušený penis. Cuknutí a sevřené rty. Nedívá se na Maxe, nevnímá nic kromě své i Maxovy úlevy. Položí se zpátky do podušek. Natáhne ruku a jemně pohladí Maxe. Je uspokojený a unavený. Přetočí se na bok a vezme jeho ruku. Proplete si s ním prsty a pak ji políbí. Chvilku ho pozoruje a potom začne Maxe líbat a dobývat jeho ústa. Bloudí po celém obličeji, krku, aby se vrátil opět k roztouženým rtům. Na chvilku přestane a pozoruje nádherné modré oči. Zamiloval se a usměje se.

Max na něho hledí, natáhne ruku a upraví delší neposlušné vlasy. Rukou sjede na tvář, dotýká se jí. Oči, lící, nosu. Vtiskává si do paměti rysy svého milence. Není nepřítel. Je to někdo koho miluje, i když válka.

Ethan Maxovi vtiskne na usměvavé rty polibek. „Měl bys jít.“

„Já vím. Byl jsem v Paříži a měli tam velkou vanu. Chtěl bych se s tebou vykoupat, ležet s tebou do svítání.“

Ethan si ho prohlíží. Kdy ho začal milovat? Kdy? „Já taky, ale…“

„Mlč, já vím.“ Vstane se a rozhlédne. Ethan mu podá ručník. „Musím jít zkontrolovat hlídky.“ Pak si vzpomene. „Tohle je pro vás. Já - něco málo z mé dovolené.“ Obleče se a přistoupí k Ethanovi. Něco se v nich změnilo. Neví co, ale přijde na to. Obejme ho a drží. Tohle je ráj, domov, to je vše, co v životě chce. Pustí ho, otevře okno a vysouká se ven. Stoupne si ke zdi a pozoruje okolí. Klid zimy.

Ethan zavře okno a sedne si na postel. Vedle sebe položí dárky. Neotevírá je. Je jedno, co donesl. Něco se změnilo. V něm. Už pro něho není nepřítel, i když asi nikdy nebyl. Obleče si spodky a dlouhé triko a zaleze do postele. Voní jejich milováním, voní Maxem a je mu je nesmírně dobře. Usíná s úsměvem na rtech.

17_-dil - Ve jménu Říše - Tajnosti