Shounen - ai povídky

Ve stínu hor

Všední dny na horách

  „To mi ještě chybělo" zakleje sprostě Ondra a šlape v dešti. Přístřešek. Zakrytý to je ono, co potřebuje. Nanejvýš tady přenocuje. Momentálně je mu to jedno. Schová se pod přístřešek a dívá se na proud vody, který teče z nebes a ne a ne přestat. Po chvilce sáhne do krosny a vytáhne jablko. Podívá se na ně a vzpomene si na včerejší noc. Vztekle ho odhodí pryč a zavře krosnu. Čert ho vem a jeho taky. 

  „Myslel si, že jak ho obejmeš, skočí ti do náruče? Vždyť víš, jak je těžké někoho najít," zesmutní. Vlastně se to počasí hodí do jeho bídné nálady. „Sakra je to jeho vina. Kdyby včera něco řekl, nemusel se dnes ztrapnit a nemusel mu to říct a nemusel by být odmítnut. Sice hezky odmítnut, ale kopačky jsou kopačky. Tentokrát aspoň u toho nejsou diváci a nedozví se to celé městečko. Pochmurně se usměje, i když kdo ví. Trochu přestalo pršet. Vyšlápne a jde mechanicky jedna noha druhá. „Hepčí!" kýchne a popotáhne. Tak to bude špatné, ale už aby byl doma. K večeru konečně odchytí auto známého, který ho sveze domu. Poděkuje mu a hned zaleze do obrovské vany plné pěny a horké vody. Voní po lese a trochu mu připomíná vůní vlasů Tomáše. Vezme láhev vína, kterou sebou vzal do koupelny a vylije ji do umyvadla. Koupí si místo toho růži.

  Lehne si nazpět do vany a zasténá, jak mu před očima defiluje Tomáš. Vyjde ven a pořád to stejný. Nakonec se mu tvář rozjasní slabým úsměvem. Ano tam zapomene. Jde k počítači a zapne ho. Jeho koníček a láska. Tvorba stránek. Dělá to pro zábavu, i když uvažuje, že by si to mohl vzít jako vedlejšák. Za chvilku je ponořený do aktualizace stránek o městečku.

  Tomášovi dny ubíhají v horečnatém tempu, jak se pomalu, ale jistě blíží paní zima. Bere si delší služby a snaží se zabrat do práce, aby zapomněl na kluka, kterému svým chováním ublížil. Raději nechodí na poštu a spíš vysedává u počítače a píše si s Brettem.
  Upřímně je mu smutno.
  A pak jednoho dne potká na cestě domů příjemnou slečnu, která píchla kolo. Diví se, na kole v tomhle mrazu. Už je i přes den pod nulou, ale pomůže ji a doveze i s kolem domů.
  Další den ho ona pozve na oplátku na kafe a později i na oběd. Ani si pořádně neuvědomuje, jak a jednou stojí u jejího domku a líbá se s ní.

  „Hepčí nesnáším ho," už je týden je nemocný a nemůže ven. Kolem počítače a postele se tvoří chuchvalce posmrkaných kapesníků. Sedí doma a jen tvoří stránky. Jednu za druhou, aby zapomněl na vysokého záchranáře v červené bundě a se smutným úsměvem, který k němu jednou přišel na poštu podat dopis. Ani si nevšimne jak a je opět v práci a rozváží dopisy, balíky a vše, co je potřeba. Zdraví se s ostatními obyvateli městečka i vesnic, ale cítí, že to není on. Dříve dokázal jít na kafe k paní Skvěle a popovídat si, k panu Lehkému sednout si na jeho zahrádku a vyslechnout stížnosti nebo jen tak se pohádat se slečnou Bohatou z konzumu a vyposlechnout, co je nového v městečku. Když jede k záchranářům, opatrně očichne, jestli tam není Tomáš. Nechce ho vidět a po práci spěchá domu k vaření nebo počítači. Snaží se zapomenout, ale nejde to.

  Jednou na něho narazil u Orla. Zahlédla ho servírka Simona a jen za ním nevěřícně zírala, jak práskl dveřmi a šel ke Krakonošovi. Od té doby vždy nahlédne oknem, jestli tam není nebo je. Už si myslel, že zapomene, když jeho kolegyně Miluška, kterou má rád mu začala vyprávět a svěřovat se o hezkém záchranáři. Nejdřív nevěděl, o kom mluví, ale když řekla Tomáš, tak by ji prohodil oknem a za ní Tomáše.

  Každé ráno a odpoledne se ji snaží utéci, aby nemusel poslouchat nejnovější novinky v jejím vztahu. I slečna Bohatá z konzumu už naznačila, že bude asi veselka. Má vztek a nejraději by někoho zakousl a zahrabal do země. Nejdřív Milušku a pak jeho. Jenže ona za nic nemůže.

  To jen Tomáš a on. Dělal si bláhové naděje a vše se vrátilo nazpátek. Copak nemůže tomu všemu uniknout? Copak nemůže si najít někoho milého, s kým by strávil zbytek života? V poklidu, tak jako matka s otcem?
  Jednou zkusil si sednout a přes internet si někoho najít. Už dřív brouzdal po stránkách a podobně, ale nikdy ne za účelem seznámení. Pořád věřil, že si někoho najde tady v horách. Nic nic. Všichni se mu zdají tak nedospělí. Nakonec to vzdá.

   „No zřejmě budu pozvaný na svatbu," nakonec zamumlá a vypne počítač po diskuzi s jedním chlápkem z Turnova. „Copak dnes mi bude vyprávět?" zašeptá do polštáře ve své ložnici a usne. Nevnímá, jak k sobě tiskne zoufale polštář.

  Tomáš si uvědomuje, že ten vztah nemá perspektivu, že jsou s tou ženou příliš rozdílní, ale kašle na to. Potřebuje se ztratit v něčí náruči. Potřebuje zapomenout. Potřebuje někoho, kdo by tam byl, až zase přijde domů s tím, že mu v náručí zemřel další člověk.

  Horami se prožene první sněhová bouře a oni vyráží do akce. Ztratila se tentokrát rodina. Manželský pár a jejich jedenáctiletý syn.

  Tentokrát on vede služebního psa, německého ovčáka Aikena a hledají jak zběsilí. Nad hlavami se jim honí další bouře, ale nevzdávají se.

  Najdou rodiče. Nejdřív ženu, pak muže, ale syn nikde. Začíná se třepat. Cítí, jak strach zalézá do každého jeho póru a pak konečně. Slabý křik. Je za převisem. Jde tam bez lana a za chvíli už ho tiskne k sobě. Aiken ohlašuje ostatním svým štěkotem jejich pozici.

  Našli ho! Je v pořádku! Zpívá jeho srdce a on se vrací domů.

  Chce se za ní stavit, ale je příliš brzy. Takže k němu. Zastaví autem, mechanicky vybere schránku a z ní vypadne oznámení.

  „Brett poslal fotky,“ usměje se a jde dál do bytu. Zajde tam dnes, jen co se trochu vyspí.

  „Cože? Nemocná? Dobře já to vezmu. Jen nevím, jak to stihnu v tom počasí." Odpoví Ondra vedoucí, která ráno přišla do práce zamračená.

  „Díky moc. Zvládla bych to, ale to víš, moje maminka." Povzdechne si. Ondra přikývne. Má dlouhodobě nemocnou maminku a nechce ji nechávat samotnou a sestra, která k ní chodí, už odešla.

  „V pohodě. To se zvládne. A co je Milušce?" optá se zvědavě. Sedí a pije horké kafe v maličké kuchyňce.

  „Nachlazení." Odpoví suše a dál ťuká do počítače. „Máš to u mne."  Možná dostane něco navíc, ale nejdůležitější je, že nemusí poslouchat Miluščiny řeči o Tomáši. Když  mu šeptem řekla, že ji políbil a že to bylo krásné, měl chuť jít a ožrat se do němoty. Jenže musel na obchůzku. Vrčel na lidi jako pes a málem někoho pokousal. Pan Bukač řekl, že je v špatné náladě, a že by si měl najít ženskou. Snad jako jediný neví, co se tehdy stalo v městečku. Nebo je mu to fuk.

  Položí hrnek do džezu a vyjede. „Klouže to jak svině," zavrčí za volantem. Veze balíček Tomášovi a neví, co dělat. Možná by ho měl dát sousedce, ale ne nechá ho na poště. Tak brzy pro něj nepoběží, když hází oznámení do schránky. Zesmutní. Kdyby bylo vše v pořádku, zazvonil by a čekal, ale takhle se odplíží, jak spráskaný pes a doufá, že ho nikdo nezahlédne. Silnice nakonec trochu prokopali, ale žádná sláva. Nakonec stejně dojde na skútr, kterého teď nově vyfasoval. Každý den se na něho chodí dívat. Na tu krásu.

  „Tak jsem tu. Můžete jít. Pohlídám to tu.“ Vedoucí vděčně zabalí a předá mu kasu a přepážku. Ondra za ni usedne a za chvilku už bere první klienty. Dopis, poukázka, opět dopis a balíček. Karta účet, SIPO, přihlášení televize, rozhlasu, dotaz na založení elektronického bankovnictví, vše v jednom, další a další… Bere všechny automaticky a na každého se aspoň usměje. Ještě deset minut  a padla, když pohlédne na hodinky. Chvilková pauza, ale teď už nikdo nepřijde. Opře se o židličku a přemýšlí o jejich prvním setkání. Tehdy cinkl zvonek a on uviděl vysokou postavu.

  Tomáš vstane pozdě, ale dnes to nevadí. Udělá si kafe a poškrábá se na tváři, kde mu raší strniště.

Včera, ne, předevčírem od ní dostal nesmělou nabídku, aby zůstal přes noc. Chtěl přijmout, ale zazvonil telefon a on vyrazil do akce. Možná by měl dnes, ale pak zavrtí hlavou. Nechce se mu. Nějak na to nemá náladu. Raději si zajde pro ty fotky a pak se uvidí, když tam bude sama, no… Uvidí se.
  Obleče si džínsy a nezdržuje se holením. Už se těší, jestli se Brettovi povedl ten orel. Má toho kluka moc rád.

Sedne do auta a jede na poštu. Zastaví u ní a vejde. Nad hlavou mu cinkne zvonek a on má pocit, že je to stejné, jako když sem prvně vešel.

 „Ahoj Ondro,“ pozdraví tiše a najednou neví co říct.

  Zvonek nad dveřmi se rozezní a Ondra si pomyslí, koho sem to čerti nesou. Vzhlédne a zkamení, když si všimne vysoké postavy se stíny v očích. Je neoholený, první co mu kmitne hlavou a vypadá tak sexy. Tak nebezpečně mužně. Zatvrdí se a stiskne rty. Vzpomene si na odmítnutí a pozdější řeči Milušky. Ví, že se chová nenormálně, ale prostě žárlí.

  „Oznámení!" aniž ho pozdraví.

  „Tady je,“ položí ho před Ondru a tiše se na něj dívá. Proč?

  „Občanský průkaz!“

  Tomáš si povzdechne a sáhne do kapsy pro občanku.

  „Tady je. Já, mám fotky z toho víkendu. Jestli chceš, můžu ti je vypálit na cd a donést,“ řekne tiše. Ví, že jsou tu sami.

  Ondra ztuhne. „Není potřeba. Děkuji, ale mám fotek dost." Sebere občanku a nechá ji válet na přepážce. Pomalu najede do počítače a ignoruje Tomáše. „Tak tady to máme." Zamumlá a jde pro balíček. Při pohledu na něj se zašklebí. Položí ho na stůl a roztrhne igelit. Odejde někam dozadu a klidně se napije vody. Jen ať si čeká. Potom jde dozadu na toalety.

  Když se vrátí, posadí se za přepážku a klidně se dívá do počítače. „Promiňte, ale musím přetočit razítko." Okázale je vezme a přetočí. Vtáhne sešit a dá do něho otisk. Pomalu a pečlivě.

 „Ondro, já…Tehdy jsem se ti to snažil vysvětlit. Nechtěl jsem ti ublížit. Nikdy. Chápeš mě?“

  „Prosím?" udiveně řekne Ondra. „Nevím, o čem to mluvíte a o mně to tady všichni vědí. Nemám co skrývat." Otočí se zpět k počítači, když zazvoní telefon. Ondra ho zvedne. „Ano doslat. Jistě, prosím adresu.“ Zapíše na kus papíru a pak jde pro sešit. „ Samozřejmě to babičce došleme. Děkuji a váš telefon? Ano." Sedne, otevře sešit a zapíše ho tam. Odloží ho a pak opíše všechny údaje do počítače.

„190 korun za clo a tady je ten balíček. Moc děkujeme.“ Položí malý úhledný balíček vonící dálkami a odvrátí se. Nechce se na něho dívat. Zlomil mu srdce víc než ten mizera Michal.

  „Díky a tady to je, Ondro,“ řekne tiše Tomáš a vezme těžší balíček do ruky. Položí dvoustovku za clo. Chce ještě něco říct, ale zazvoní mu telefon.
„Příjem!“ Slyší vzrušený Michalův hlas a do toho pláč nějaké ženy. „Obří důl, lavina. Už jedu… Ne vezmi mi věci. …Uvidíme se.“ Zaklapne telefon a omluvně se podívá na Ondru.

  „Promiň, spadla lavina v Obřáku. Musím jít, máme tam dva kluky. Přijdu jindy,“ dodá ještě a vyběhne ze dveří. Vzápětí už je jen slyšet svistot pneumatik a zařvání motoru. Pak je pryč.

  „Doprdele," zakleje sprostě Ondra a zírá na balíček, který tam Tomáš zapomněl. Zatracené clo, zatracení lidé, zatracený všivácký život. „Zavíráme!" zařve, když uslyší zvonek nad dveřmi.

  „Ondro?" a jeje on je to vedoucí.  „Co to jako mělo být?"

  „Promiňte, ale zrovna mi utekl Tomáš Kučera, ale povídal, že přijde…“

  „Tak to ne. Vyjeď uzávěrku a dovezeš mu je večer. A pokud večer nebude doma, zítra mu zavolám a domluvím se s ním, co a jak. Co kdyby přišla kontrola a jestli ještě jednou uslyším, jak řveš na celou poštu, tak ti strhnu prémie.“ Ondra se zašklebí. Zabije ho. Určitě. Vyjede potvrzení o převzetí zásilky a dá je do taštičky s potvrzením a jednou korunou, ústřižkem od daňové složenky a balíčkem. Nejraději by ten balíček někam mrsknul.

  Pak se zarazí a pohlédne na hory. Doufejme, že nebude další oběť. Nesnáší to psát na stránky jejich městečka. Vyjde ven a nasedne do auta. Večer mu to zaveze. Tady neoklame se. Chce ho vidět.

  Tomáš je zase ve skupině se psem. Jdou pomalu a už pomalu ztrácejí naději. Pokud je nenajdou včas, pak…šance hodinu od hodiny klesají a pak konečně mají jednoho. Žije, ale jen díky hibernaci a možná to ještě odskáče jinak. Neměli tu co dělat, ale těm mladým to sotva kdy dojde.

 Toho druhého nemohou najít, až velitel ve tři ráno přeruší pátrání.

Muži odpočívají, někdo přinesl čaj. Šéf ho posílá domů, ale Tomáš nechce. A pak najednou je osm nula nula. Jedenáctého listopadu, když vytáhnou toho druhého. Je pozdě.
 Posílají jeho tělo na saních vlečených skútrem do údolí. Veze ho Tomáš. Dole u silnice už čekají černí andělé i rodiče toho chlapce. Neví, co má říkat, nikdy nevěděl.

   Muž zatíná pěstí, žena pláče.

  „Můj Ondra, Ondráček,“ šeptá a pak k němu přijde a začne do něj bušit pěstmi. „Já chci svého Ondru…svého syna. Já… Já vám věřila.“ Manžel se ji snaží uklidnit, ale ona nevnímá.
Tomáš ji opatrně obejme. Nic neříká, jen stojí a objímá ji. Přestává do něj bušit a pak se rozpláče.

Po nějaké době jeho místo převezme její muž a vděčně se na něj podívá.

 „Děkuji.“

 „Dělali jsme, co jsme mohli.“

 „Já vím,“ i muži už tečou slzy a Tomáš pomalu odchází.

 „Tak nic. Zřejmě je v akci.“ Tak dobře si to pamatuje s Míšou. Odjede domu a zaparkuje auto do kůlny k motorce. Zavře a vejde dovnitř. Rozsvítí a padne na něho podivné dusno. Prázdno. Nikdo ho nevítá, nikdo tady není, jen dokonalý svět, který si vytvořil. Ani nemůže nikoho přivítat. Kuchyň je jen pro jednoho a vše ostatní projektováno pro dva lidi. Zasmuší se, ale jde si udělat čaj a pak si stoupne k velkému oknu. Dívá se ven na sníh, jak se odráží v měsíčních paprscích. Dívá se směrem k Obřímu dolu a přeje si, aby nemusel psát na stránky o dalším úmrtí. Stojí tak dlouho, až nakonec jde spát.

  Nejde domů a jen se prochází, když mu zavolá ona. Nevezme to a típne telefon. Na smsky nereaguje.
Dojde pomalu domů. Mechanicky si vezme léky, udělá snídani. Pak jede na stanici. Pomáhá šéfovi, který je z toho taky smutný. Uklízí a dělají všechny ty práce na, které nikdo nemá čas

  Postupně se objeví všichni. Mlčí, popíjí čaj, někdo si jde ven zakouřit.  Večer mu znovu volá, ale on s ní nechce mluvit. Najednou je kolem něj pusto. Nechce nic.  Další den ráno, když odchází do služby po velmi špatné noci, ona stojí u dveří.

  „Ahoj Tome…Počkej, slyšela jsem o tom chlapci a je mi to líto. Neměli tam jezdit.“

  „Nemělo se stát spoustu věcí. Promiň, já spěchám.“

  „Co se ti stalo?“

  „Nic.“

  „Přijdeš večer? Já uvařila bych ti něco dobrého…“

  „Promiň, ne. Ahoj.“ Nasedne do auta a nechá ji tam stát.

  „Takže přece jen další," prohodí k vedoucí, která se tváří pochmurně a ta přikývne. Všichni v městečku už vědí, co se stalo.

  „Nebudeme mu volat. Zajdi tam večer ještě jednou, ano." Vedoucí ví, jak to u nich hodí. Její muž býval záchranářem přes patnáct let než ho dostihla nehoda na skále. Všichni si to pamatují. Lezl pro jednu holčinu a příliš riskoval. Nezachránili ani jí ani jeho.

  „Dobře," vezme na sebe teplou pošťáckou bundu, narazí čepici a vezme rukavice. Pokyne vedoucí a jede na obchůzku. Objíždí svůj rajón ještě stále autem, ale zítra uvažuje už o skútru. Musí zjistit, kolik toho uveze a podobně.

  Vyjede pracně k záchranářům a předá jim dopisy, balíček a nějaké časopisy. Všichni jsou tam zamlkli. Pozdraví se s těmi, které zná  a převezme jména a ostatní údaje, co se stalo. Dnes večer to vloží na webové stránky. Další oběť téhle zimy. Dokončí pochůzku a jede na poštu. Zima. Má ji rád i nesnáší. Vyúčtuje na poště dopisy složenky i peníze a jede domu se zahřát. Večer vezme věci a jede k Tomášovi. Zazvoní. Váhavě, ale pak silněji zmáčkne zvonek.

  Tomáš se vykloní z okna. Pošta, zapomněl na ni.

 „Hned,“zavolá a nepoznává vlastní hlas. Vklouzne do sandálů a jde dolů.  „Ahoj, řekne tiše, jako by se nic mezi nimi nestalo.

  Ondra chce být odměřený, ale když vidí Tomášovu ztrhanou tvář, tak nemůže. „Přinesl jsem ti balíček, jednu korunu, potvrzení a musíš se sem podepsat." Nic neříká a doluje z taštičky věci. Zapne propisku a dýchne na ni, aby začala psát. Podává mu ji

  Tomáš vše převezme a pak se chce podepsat. Nejde to. Propiska odmítá spolupracovat.   „Jestli máš chvilku, nahoře mám svoji. A neboj, nebudu tě zdržovat.“ Nečeká, jestli jde za ním, vyjde k sobě do bytu a nechá dveře otevřené. Už to tam trochu srovnal a na stěnách visí fotky a obrázky míst, kde byl, ale přesto má stále lano na židli a busolu s mapou na stole.  „Hned to bude,“ řekne a sáhne do bundy. Z počítače co má na stole zní Nothing else matters od Apokalyptiky.

  Nejdu tam, poručí si v duchu zamračeně Ondra, ale stejně hladově se dívá po tom, jak se to tu změnilo. Moc ne, i když trochu ano. Hudba je překrásná. Sám má od nich doma cd a pouští si ho, ale to už k němu jde Tomáš z kusem podepsaného papíru. Ondra si ho vezme.

  „Je vše v pořádku?" tiše se zeptá a v ruce mačká ten kousek papírku s jeho podpisem.

  „Jo…,“ řekne tiše Tomáš, a když se Ondra obrátí, jen zašeptá. „Bylo mu šestnáct a jmenoval se Ondra. Našli jsme ho tam, kde už jsme byli, byl za kamenem. Pes ho necítil… Zvorali jsme to.“

  „Blbost!" řekne drsně Ondra a přejde k němu. Neví, proč to opakuje stejnou chybu. Obejme ho a přitiskne se k němu zády. „Hloupost. Za nic nemůžete. Nic jste nezvorali, rozumíš mi. Nic. Jestli si to doopravdy myslíš, nedělej tu práci." Pustí ho a odejde. Za sebou zavře dveře. Dole nastartuje auto a jede pryč. Přemýšlí, proč to udělal, ale hory vždy souviseli s životem a smrti. Jeden krok a nemusel tady nikdo být. Žije s tím už tak dlouhou. Tolik lidi co už nikdy nepotká. Ať hory nebo silnice. Dnes otevře počítač a dá na stránky fotografii a jméno Ondřeje Vávry, který zde zahynul.

  Nahoře se Tomáš pomalu sesune podél stěny a zavře oči.
  Pokud tohle nedokážeš unést, nedělej to.
  Nedělej to…Je to jen dřina.
  Budeš přicházet o přátele.
  A pak i ty tam jednou zůstaneš.
  Nedělej to, hlas jeho sestry.
  Nedělej to… Máš jiné možnosti. Snažil se ho přesvědčit otec.
  Neodcházej. Prosila maminka.
  Odešel. Zvolil si svou cestu.

  Několikrát zamrkal a pak se smutně usmál. Měl rád tu práci. Už ji obětoval příliš. Už se ji nevzdá…a… příště… bude lepší.

  Ondřej Vávra, 18 let, student gymnázia syn Josefa a Vlasty Vávrových…. Zahynul, pečlivě ťuká do počítače text. Nechce zkazit byť jediné písmenko. Prohlédne, naskenuje fotografii a jde psát o tom šťastlivějším. Vytváří další kus historie jejich městečka. Odešle a dívá se do počítače. Vypne ho a vstane. Jde do kuchyně, kde si nalije sklenku džusu. Vypije a pak jde do postele. Zítra je víkend a nedoručuje se. Může prolenošit celý víkend a ani nehnout prstem. Ne půjde na běžky. Letos vyhraje Zimní pošťácké hry, i kdyby měl padnout na hubu.
  Vypadal hrozně. Trápil se. Nejraději by tam zůstal, ale odmítl ho. Bude to tak lepší. Lepší pro nás oba. Zívne a usne.

   Život v Horské službě se zase rozběhne ve starých kolejích. Další případy, další úkoly. Další zachránění. Jedinou novinkou je, že Tomáš se rozešel s Miluškou. Prostě nemohl snést to její věčné, už tam zase běžíš. Mohla si zvyknout. On byl Horská služba. Takže spousta klevet a on znova jen v práci, ale nevadí mu to. A kupodivu je spokojenější.

  „Cože?“ lžička mu vypadne z úst a on kouká na plačící Milušku jak na strašidlo. „On, on se rozešel?“ vykoktá. „To je neuvěřitelné." Zamumlá, zvedne špinavou lžičku a dá si ji nazpět do jahodového jogurtu.

  „Viď a já se tak snažila. Dokonce jsem," začervená se a popotáhne.

  „Ano?" zvědavě se optá a nabere si jogurt. V poslední chvílí si vzpomene, kde lžička byla před chvilkou.

  „Nechtěl. On je tak hnusnej a zlej."

  „Jo jo je,“ Ondra mohutně přikyvuje a srdce mu skáče radosti. Hop, hop, hop. Máš, co si zasloužíš a pak se mu jí zželí.  „Je to barbar a najdeš si jiného milejšího," a hladí ji po zádech. Jogurt odstaví na stůl.

  „Na, tady máš kapesník a otři si oči. Za chvilku začínáš," pokyne směrem k přepážce.

  „No jo?" a jde k zrcadlu. „Ježíši, já vypadám!“ Miluška běží pro pouzdro s kosmetikou. „Vidíš jaký je. Rozmazal mi make-up." Ondra přikyvuje opět. Je dokonalej.  „Jasně je to zvíře nic jiného. Jaký každý chlap! Dobrý?“ otáže se Miluška se rtěnkou v ruce.

  „Jo a běž, je osm." Sám vyjde ven zachumlaný do teplé bundy a nastartuje skútr. Skvělé vozítko. Tomáš je fakt zvíře. Nádherné zvířátko, které by člověk rád pomuchloval. Pozdraví pana Bukače,  který spěchá se sportkou na poštu a vyjede. Má dobrou náladu z jejich rozchodu. Možná by zas mohl něco upéci a odnést záchranářům. Občas to dělal a jak se říká nenadarmo láska prochází žaludkem a on umí vařit stejně dobře jako péci.

  „Zdravíčko šéfe. Dnes máte tady toho požehnaně a k tomu doporučený." Ondra sleze ze skútru a vydoluje z tašek svazek dopisů pro záchrannou službu.

  Tomáš sedí u stolu a kontroluje lana. Sice jsou k nim přiložené sešitky s pády, ale těm moc nevěří a raději je, stejně jako ostatní výstroj prověřuje sám.
Když zaslechne Ondru, zvedne se a jde se podívat, jestli tam taky něco nemá.

  „Ahoj Ondro,“ pozdraví dnes usměvavého klučinu.

  „Ahoj Tomáši!" zavolá Ondra a doufá, že není rudý, jak vařený rak. „Dnes nic nemáš, ale ostatní mají," raději strká kartu k podpisu šéfovi. Odvrátí hlavu, aby se nemusel dívat na to zvíře dle Milušky a podle něho… Povzdechne si a opět se podívá na Tomáše. Možná by mohl ho zkusit někam pozvat? Ne je ještě brzy a raději ne. Vždyť dál přesně najevo, že s ním nic nechce mít, ale i tak krásně se o tom sní a sny nikdo mu nemůže vzít.

  „Jo, Ondro, teď jsi mi připomněl. Měl by mi přijít balíček z Kanady. Brett posílá nějaké věci, tak doufám, že to tu bude brzy. A chtěl jsem se zeptat, když chci, aby to měl na vánoce, kdy mu mám poslat dárek?“ Tomáš stojí ve dveřích a dívá se, jak se nad vrcholky hor honí oblačnost.

  „Do Kanady? Hm tak letecky nejméně dnes večer," odpoví znalecky. „ Nebo můžeš tři dny před svátky expresně, ale vyjde tě to o dost dráže." Ten se bude mít.  „A co jdeš posílat? Pokud možno by to chtělo dobře zabalit. To víš, cesta do Kanady není jako odsud do Trutnova. Většinou to dojde v dezolátním stavu. My ne, ale ti celnici a ti ostatní a letadla hrůza co tam dělají se zásilkami. Házejí s nimi jak s pytli cementu." Přece mu neřekne, že všude jsou služby stejné. „A co jdeš dělat na Vánoce?" optá se a kouká ven, aby se neprozradil.

  „Mladej se nabídl, že si vezme službu,“ zasměje se Pavel Rozina a už doluje svůj dopis.  „Ó né, zase alimenty.“

 Tomáš se uchechtne a podívá se na Ondru. „Slyšel jsi, budu mít službu. A chtěl jsem mu poslat nějaký nůž a pak jsem mu koupil ježka v kleci, má rád hlavolamy.“ Pak si s úsměvem povzdechne. „No dnes to asi nestihnu zabalit, ale zítra se tam u vás stavím. Což mi připomíná, něco tu pro tebe mám. Počkej chvilku…“ Tomáš přejde ke svému batohu a začne se v něm přehrabovat.

  „Tady to je!“ vytáhne ohmataný zápisník a jde za Ondrou.

  „Nůž posílat nedoporučuji. Raději bys měl dojít na celnici a proclít a ježek to by šlo, dej tam jako hračku a jo celní lístek v angličtině to už víš a pro mne? Co je to?" Udiveně zírá, jak se Tomáš přehrabuje v batohu. Nedůvěřivě pozoruje Tomáše a ostatní. Všichni to o něm tady vědí. Sakra copak mu nedochází, co by mohl mít za potíže?

  Tomáš otevře sešitek a vytáhne svazek pohlednic.

  „To jsem procestoval…“ chce ještě něco říct, když v tom okamžiku zazvoní telefon. Vtiskne mu pohlednice do ruky a skočí k němu.

  „Tomáš Kučera. Horská služba.“Poslouchá vzrušený hlas na druhém konci.

  „Klid, mluvte s ní. Hned vyrážíme. Ano, nebojte se. Ukládám si vaše číslo a zavolám vám za deset minut, ano? Hlavně klid.“

  „Pančavský vodopád.“ Houkne Tomáš u telefonu na kolegy a ti pustí své dopisy a už balí potřebné věci.

  „Ano, vyjíždíme.“

  „Mám volat vrtulník?“ Dušan je z toho celý nesvůj. Počasí nahoře se mu nelíbí.

  „V tomhle počasí? Chceš dopadnout jako ti u Skoku v Tatrách? Já tedy ne. Autem na Labskou boudu a odtamtud to zvládneme pěšky.“

  Ondra stojí a dívá se na svazek pohlednic v rukou. Hned to schová za záda a dělá jako by nic. Pak si je prohlédne. Nenápadně se přestěhuji pod bundu do vnitřní kapsy. Pozoruje jemu dobře známý ruch a zavolá. „Tak mizím, hoši," a vyrazí ven. Musí počkat, až všichni odjedou a teprve pak nastartuje skútr. Ten měkce zavrní a on vyrazí na další cestu. Hotel Zelený jalovec. Pěkný malý hotýlek, který vede starší pár. Má je moc rád a taky mají jeden doporučený dopis. Zřejmě syn jim píše z Anglie, kde se učí.

  Tomáš řídí a nedbá přitom na povolenou rychlost. Ví, co si s terénním micubishi může dovolit. Vedle něj sedí Rozina a vzadu další dva. Nahoře v rakvi mají běžky a na Labské boudě jsou vlečné sáně pro zraněného.
A pak jsou konečně tam, zastaví, Rozina jde s Dušanem Liškou pro sáně a Tomáš už si připíná běžky. Fouká silný vítr a on je rád, že vrtulník neletěl, tohle by pilot těžce zvládal.
  Tomáš šlape a sníh mu létá do obličeje. Tady nahoře vane silný vítr a on má pocit, jako by nebyl v Čechách ale v Kanadě.

  „Tak a jsem tu." Podívá se na horský hotel a zadupe. Pane jo, začíná být nějak větší zima.

„Pošta! Halo, jsem tu!" zakřičí.

  „Pojďte dál a ohřejte se. Nechcete kávu, čaj?" nabízí mu usměvavá žena.

  „Kdepak paní Černá. Musí kvaltovat a záchranáři mají pohotovost někdo na Pančavě."

  „Ježíši Maria," pokřižuje se. „Jen ať to dopadne dobře. Tak co máme u mladého, maminko?" Ozve se za ním pan Černý, který obejme paní Černou kolem ramen.

  „Rekomando pane Černý a tady… A jeje! Budu muset nazpět. Zapomněl jsem u našich andělů kartu. Za chvilku jsem zpět a budu možná mít čerstvé novinky.“ Nasadí si helmu a nastartuje skútr. Obrátí se a jede zpět na stanici.

  Tomáš už stojí u dívky, která ho volala a navléká ji do postroje. Dušan mezitím už připravuje lana. „Půjdu dolů,“ zakřičí Tomáš přes vítr a za chvíli, když uvidí Dušanův zdvižený palec a už zkušeně slaňuje dolů.

  Naštěstí mladé lyžařce se nic vážného zřejmě nestalo. Přivazuje ji k postroji a do vysílačky zařve: „Dobrý mám, vytáhněte ji, je na, ok.“

  „Halo! Jsem zpět. Zapomětlivý starý osel," zavolá Ondra a zastaví skútr. Ticho. Zřejmě všichni jsou v budově. Vplíží se a dívá se, jak je Honza u vysílačky. „Jdu pro doručovací kartu a nějaké nové zprávy? Dobré aspoň?" optá se zvědavě.

Cítí, jak je vytahují a on se odráží nohami. Najednou má pocit, že je něco špatně. Rozhlédne se kolem a vidí, jak se lano třepí.

„Ježíš. K čertu! Tahejte, lano je v háji!“

„Taháme, rychle,“ozve se mu z vysílačky, ale on už ví, že to nestihnou a pod nimi jsou jen skály. Dívka v jeho náručí se třese.

  Polkne a rozhlédne se kolem. Mohl by se zachytit a pak u jeho ruce vykonávají nacvičené pohyby, dřív než si to mozek rozmyslí.

  Přecvakne karabiny, tak že dívku vytáhnou.

  „Tahejte, odpínám se.“

  „Tome, neblbni!“

  „Tome, neblbni!“ zaslechne Ondra a zbledne.  „Odepínám. Ne to ne!", ale nic ze sebe nedostane. Musím tam jet, ale je přikován k místu a vysílačce. Nemůže se hnout, jak je fascinovaný a zděšený tím rozhovorem.

  „Lano je na sračky, ale ji udrží. Zachytím se na převisu.“
Odepne poslední karabinu, přidrží se na chvíli skály a odřízne jistící smyčku. Nahoře cítí, jak část váhy zmizela a rychle tahají dívku nahoru.
  Tomáš si oddechne, stojí na vcelku solidním výběžku a drží se. A dívku už mají nahoře.

  „Dobrý máme ji, teď ty.“
  Tomáš chytne lano a rychle se jistí. Najednou však zafouká silný vítr a smýkne s ním na skálu. Uklouzne mu ruka. Hmátne po lanu a to mu o milimetry proklouzne mezi prsty. Padá.

  „Tomáš spadl!“ zařve Dušan a velitel odvážející dívku sebou cukne stejně jako všichni na stanici.

  Karta mu při těch slovech vypadne z ruky a nehnutě zírá na vysílačku. Ne to ne. Přece on nemohl, víří mu v hlavě a otočí se. Musí tam jet, musí ho vidět, přece on ne.

  „Kampak mladej?" ozve se Honza.

  „Na pochůzku," odvětí dutě Ondra a udělá krok.

  „Sedni si na zadek a ani krok ven je to jasné mladej!" Zavrčí Honza. „Je to kamarád nás všech, a dokud mi někdo neřekne, že je mrtvý tak pro mne není. Je to jasné. Kluci udělají všechno možné. A nám nezbývá než čekat, což je nejhorší ze všeho." Dotlačí Ondru na židli a sám si sedne k vysílačce.

4.Touhy