Jdi na obsah Jdi na menu

cyklus Ve stínu hor: 4 - Touhy

10. 2. 2009

Ve stínu hor

 

Touhy

 

  „Tomáši! Tome, ozvi se, přepínám!“ Dušan drží vysílačku a dívá se do mlhy tam dolů pod vyhlídku. Nic, ve vysílačce jen praskání a ticho.

  „Tome, prosím, ozvi se.“

  „Tomáši, slyšíš mě? Odpověz!“

  Dopad byl tvrdý, přestože se zachytil o keř, má pocit, že má zlomená snad všechna žebra. Pokusí se pohnout hlavou a jde to. I ruce se zdají být v pořádku. Pokusí se nadzvednout a hrudníkem i levou nohou mu projede bolest. A motá se mu hlava, děsivě. Chce se mu zvracet, ale na to ho příliš bolí hrudník.

  „Tome, Tomáši, slyšíš mě?!“ Křičí Dušan do vysílačky.

  „Slyším, tebe by slyšel i Krakonoš,“ řekne tiše a na rtech se mu objeví krev, jak se při pádu kousnul.

  „Vidíš, mladej žije a jak žije, tak to bude v pořádku.“ Ondra se nejistě usměje na Honzu. Má pocit, že z něho spadl dvoutunový panelový blok. Žije a to je nejdůležitější.

  „Mohu tady ještě chvilku zůstat? Víte, přesvědčit se, že…“ zmlkne.

  „Jasně, mladej, a uvař kávu.“ Popostrčí ho a  zamyšleně za ním se dívá. Bude lepší, když bude dělat něco víc, než jen sedět.

  Ondra zatím jde vedle do kuchyňky udělat kávu, ale spíš stojí ve dveřích a loví vše, co je slyšet z vysílačky.

  „Tome, jak je?“

  „Všechno mě bolí, ale žiju.“ Tomáš zavře oči.

  „Neusínej a mluv se mnou! Rozumíš!“

  „Jo, jen jsem se nadechoval. Mám něco se žebry…“ hlas se vytratí.

  „Tomáši!“

  „Jsem tu. A co ta holka?“

  „V pořádku.“

  Je v pořádku, bude žít, je tak rád. Uvaří kávu a postaví ji před Honzu. Ten se napije, načež ji vyprskne.

  „Ty že jsi kuchař? Dyť je tam sůl!“ zaskučí Honza a znechuceně se podívá na šálek kávy. A tak báječně voní. Ondra jazykem ochutná svoji.

  „Promiňte, to je tou vysílačkou. Hned udělám novou.“ Rudý v tvářích vyskočí, zadupe a v kuchyňce je slyšet šramot. Honza zavrtí hlavou a poslouchá dál.

  Sůl, ty idiote, na co jsi myslel? Ale dobře ví, na co myslel. Na Tomáše, jak tam leží, potlučený a možná těžce zraněný. Vždyť se nějakou dobu vůbec neozýval. Bojí se o něho. Udělá kávu a dvakrát se přesvědčí, jestli vzal cukr.

  „Tady máte.“ Honza opatrně ochutná kávu.

  „Skvělá!“ zvedne prst, sedí dál a poslouchá, co se tam děje.

  „Je to hrozné, tady sedět a nic nemoci udělat, že?“

  „Ano.“

  „No, a co dál?“

  „Dál, pak spadl vrtulník. A Marty byl v něm. Když jsme tam dorazili, už nikdo nežil.“

  „Hele, neboj se, tady ho sem nikdo tahat nebude. Klid, šéf už je skoro tady. Neboj se.“

  „Nebojím se…“ Tomášův hlas slábne. Je unavený. Chce se mu spát.

  „Tome, neusínej, slyšíš!“

  „Asi jsem se praštil do hlavy, dobrý, jsem vzhůru.“

 „Hele, já vím, že tě to bolí, ale neboj, převezeme tě do špitálu, mají tam pěkný sestřičky a ty tě postaví na nohy na to tata.“

  Blouzní, napadne Ondru a nervózně poposedne, načež skoro vyskočí, když slyší hezké sestřičky. Zamračí se.

  „No tak, mladej. Klídek. Je v pořádku tak co se mračíš jako kakabus?“

  „Eh, nic,“ jen tak zabručí Ondra a skoro se opaří kávou. Sestřičky. Milé, ochotné utěšit hezkého záchranáře. Čert aby vzal sestřičky.

  „Do prdele!“ zakleje sprostě.

  „No tak. Jsi naštvaný jako kdyby ti někdo chodil za tvou holkou.“ Ondra se na něho kysele podívá a má chuť říct. Taky že jo.

  „Jenom ty ne! Těch už mám po krk!“ Tomáš se ušklíbne, ale stojí ho to pořád víc sil.

  „Copak?“

  „Nic, s několika jsem kdysi chodil. Nedoporučuji, pokud nechceš být pokusný králík.“

Chvíli je ticho přerušované jen vytím stále se stupňujícího větru. Tomáš slyší ve vysílačce, jak se Dušan baví s velitelem, který k nim jde na lyžích.

  „Za chvíli už tu bude. Vydrž to, Tome!“

  „Tak to je úleva,“ zamumlá Ondra. Tak sestřičky ho neberou. Chvála bohu aspoň za něco.

  „Co si ta tam pořád mumláš, mladej. Jsi jak z divokých vajec. Panebože, ta dnešní mládež. Samý sem a hop a tam dneska nikdo nemá nic jistého…“

  „Chutná vám káva?“ přeruší Honzův proslov na téma mládež Ondra. Je rád, že Tomáš zavrhuje sestřičky, ale člověk nikdy neví, kdy se tam nějaká lepá děva objeví a možná doktorka nebo…  Fantazie mu začne běžet na plné obrátky, sestřičky v čele s doktorkou ho obklopují a pak ten žhavý sex s různými doktorskými pomůckami…

  „Tomáši, tady Dušan. Už pro tebe jdeme.“

  „I´m so sorry. …“

  „Tome, poslouchej mě, jsi v Krkonoších. Do čerta. Slyšíš mě?!“

  „Slyším…“

  „Už tam skoro bude. No tak, přece to teď nezkazíš.“

  „Kdyby něco, řekni mu, že je mi to líto,“ zašeptá ještě Tomáš a pak zaskřípe zuby. A pak jen vítr a ticho.

  Chvíli je ticho a pak se ozve Rozina. „Mám ho. Nevím, jestli nemá vnitřní zranění, potřebuju lehátko.“

  „Je při vědomí?“

  „Už ne, vypadá to tu děsně. Ale snad to bude dobrý. Asi něco s nohou a žebry. A určitě otřes mozku. Tak pohněte s tím.“

  „Tome?“ zašeptá Ondra a zvedne se. Ne, to nemůže být pravda. Určitě žije. Sedne si dál na židli a sedí. Nic neslyší a to ticho protkané skučením větru a zimy je slyšet až tady na stanici. Ondra se zoufale podívá na Honzu, ale ten je přilepený na vysílačce. Už se chce zeptat Honzy, když uslyší, že ho mají. Neví, jak to mohou vydržet. Možná měl pravdu a je lepší si s nimi nic nezačínat.

 „Budu muset jet. Už na mne čekají.“ Odloží hrnek s kávou a vyjde ven do nepohody. Dívá se po nádherných, ale taky smrtelných horách. Pomalu navlékne teplé rukavice.

  Jen chvilka zde a je vyčerpaný. Pojede a později se zastaví vyzvědět víc. Nasedne na skútr, když si vzpomene na kartu a vrátí se pro ni. Nikdo u vysílačky nesedí. Sebere z podlahy kartu a za chvilku už je na cestě k dalším lidem.

 

  Tomáš se vzbudí a zjistí, že se dívá do skleněných dveří. Všude kolem jsou světla a pípají tu přístroje. Nesnáší pípání přístrojů. Zavře oči a usne.

Pak najednou nad ním někdo stojí. Otevře oči. Šedovlasý doktor.

  „Jak se cítíte, pane Kučera?“

  „Jak po flámu,“ zašeptá.

      „Mám tu vaše záznamy, říkají, že jste po transplantaci jater a váš ošetřující nám poslal už  i přesné dávkování léků. Koho máme o vašem zranění informovat?“

       Ale Tomáš už zase spí. Tak doktor zaklapne složky a odejde. Stejně to v tom jejich městečku, odkud tenhle muž je, už budou vědět všichni.

  Ondra zatím už objel všechny lidi a nakonec zajede ještě na stanici. Odchytí Honzu a opatrně se ho zeptá.

  „Co Tomáš Kučera? Je v pořádku?“

  „Jo, už o něho pečuje doktor Skála. Vypadá to dobře, ale to víš, zatím nic přesnějšího nevíme.“

  „Díky moc,“ poděkuje Ondra a vyjde ven. Za chvilku už je dole na poště a vyúčtovává peníze a dopisy. Balíky složil do skladu, když je předtím nasnímal do počítače.

  „Hotovo. Mohu jít?“ Optá se vedoucí.

  „To víš, že ano. A dej na sebe pozor a neřiď jako blázen,“ to už slyší ve dveřích.

  „Ondro,“ šeptá ze snu Tomáš. Neví, kterého volá, jestli toho chlapce, kterého nenašli včas, nebo kluka, kterému nechtě ublížil.

  Občas se na něj zajde podívat sestřička a už nejedna si povídá o krásném záchranáři, který tu leží. Nakonec prý měl štěstí, pohmožděná žebra, ošklivě vyvrtnutý kotník, ale nejhorší byl asi otřes mozku. I když i z něho se pomalu vzpamatovává.

  Zatím leží sám na dvojlůžkovém pokoji a každá se na něj byla alespoň na chvilku zadívat.

 „Je to strašný fešák,“ říkají si mezi sebou a každá z nich doufá, že to bude ona, kdo uvidí, až se probere.

  „Už se probral a za dva dny už může přijímat návštěvy. Co jsem slyšel, stal se hitem pro všechny sestřičky mezi 16 a 99 lety. Všechny jsou z něho paf.“ Honza na stanici se zasměje a Ondra se zakaboní. Nemá rád sestřičky. Jsou to úchylné potvory pasoucí po každém vhodném mužském a je jim fuk, v jakém je stavu. Tedy pokud je aspoň trochu zachovalý.

  „Díky moc,“ řekne Honzovi, který se stal jeho vyzvědačem na poli medicíny, a vtiskne mu do ruky tvarohové buchty. Holt něčím se za informace platit musí. Bude sobota a mohl by tam ráno skočit.

  Možná by mohl něco dobrého upéci. Nemocenská strava je šlichta tvářící se jako jídlo. Nežral by to ani vlčák pana Kokošky z Obří ulice, a že ten sní vše. Takhle tam jen zhubne a nebude mít dost síly. Udělá mu makové buchty nebo tvarohové a i makové. Recept maminky, nebo koblihy plněné mákem? Přemýšlí nad tím dilematem a ani si nevšimne, že dokončil pochůzku.

  Za dva dny v autě sjíždí k nemocnici. Pečlivě se oblékl a vzal na sebe nové rifle. Sice si toho Tomáš sotva všimne, ale je mu to fuk. Chce vypadat sexy aspoň pro sebe.

  Tomáš sedí na posteli a čte si nejnovější noviny. Nic moc zajímavého tam není, ale lepší než nic.  Na stolku má položenou svačinu. Rohlík a kus taveného sýra. Povzdechne si. Tak přesně tohle na špitálech nesnáší. Ten smrad a tu stravu. Klidně by jim podepsal revers, že už chce domů. Hlavně tu už nebýt. Nemá to tu rád. A upřímně se tu nudí. A i když se za ním stavil jeho šéf i pár kluků ze stanice, všichni jen na chvilku a ještě když spal.

To ho taky rozčiluje. To, jak se na něj všichni dívají jako na cvoka. No, měl otřes mozku, a co?!

Zaklapne noviny a toužebně si přeje, aby někdo přišel. Nudí se.

  Ondra jde chodbou a v ruce nakonec nese obojí. Nemohl se rozhodnout a tak udělal jak koblihy s mákem tak i buchty. Snad mu budou chutnat, dívá se po sestřičkách. Jsou to fakt pěkné baby, když se to tak vezme. Jen kdyby nepásly po jeho Tomášovi. Měli by přivézt někoho jiného, aby ho mohly stíhat. A tady to je, 205. Upraví se a zatahá se za své neposlušné vlasy. S těmi neudělá prostě nic. Zaťuká a strčí hlavu do pokoje.

  „Ahoj Tomáši!“ a zavře za sebou dveře. Přistoupí k posteli. Nespí a nikdo tu není. Rozpačitě se na něho dívá.

  „Ahoj, Ondro,“ usměje se Tomáš a podá mu ruku. Připadá si tak divně.

  „Jsem rád, že ses stavil, posaď se.“ Neví, co říct a všimne si nových džínsů.

  „Sluší ti to,“ usměje se a pak se mu podívá do očí. Za chvíli to nevydrží a skloní je. Neví, co má říct.

  On si jich všiml! Tedy, zrozpačití. „Tady máš. Nevěděl jsem které, tak jsem udělal obojí. Koblihy s mákem a buchty s tvarohem a mákem. Tajný recept maminky.“ Položí to Tomášovi vše na nohy. „Můžeš sladké? Zapomněl jsem se zeptat,“ samými rozpaky neví, co dělat, a tak povídá, jak je pekl.

  „Já jsem rád, že se ti nic nestalo. Poštu ti schovávám u nás do šuplíku. Až se vrátíš, tak ti ji dám. Možná jsem ti ji měl dovézt,“ dodá a neví, jak dál.

  „Jsi moc hodný, děkuju.“ Tomáš otevře krabičky a vezme si první kolihu. „Tedy, ty jsou skvělé, děkuji.“

  Chvilku jí, a když už tři kousky zmizí v něm, opře se o polštář. „Jak se ti líbily pohlednice?“

  „Jsou kouzelné. Takové sem chodí jen málokdy. Většinou Chorvatsko… Ty, co jsi mi dal, jsou vzdálené země. Nádhera. Pečlivě jsem je schoval u sebe. Neboj, nic se jim nestane,“ ujišťuje o překot. „Jsem rád, že ti chutnají. Nemocniční strava je tak….“ decentně se podívá na stolek, kde leží rohlík ses sýrem.

  „Máš pravdu, je hrozná. Už aby mě pustili domů. Nejspíš v úterý, ale klidně bych jim podepsal revers a šel už dnes. Jenže oni trvají na tom, že musím být pod dohledem a když bydlím sám…“ Tomáš mávne rukou.  A pak se usměje na Ondru. „Ty pohlednice si nech, jsou pro tebe. Proto jsem ti je dal.“

  „Ach tak, děkuji moc. Udělám si na ně album.“ Váhá, jestli má nabídnout, že by na něho dohlédl, ale ne. Přece jen pohlednice jsou něco jiného než bydlení a ty řeči v městečku. Schoulí se, když si vzpomene na Michala a na ty řeči, které po tom následovaly. Týden trvaly a všude na sobě cítil ty pohledy. Uštěpačné poznámky a i opovržení. Neví, jak to tehdy přežil.

  „Taky bydlím sám,“ a pak se zarazí, jak to z něho vylétlo. Uhne zrakem pryč.

  „Já vím,“ Tomáš se trochu ošije. „Víš, zjistil jsem si to.“ Chvilku mlčí a pak se na něj zadívá. „Nepůjdeme se projít? Tamhle mám berle, tak to s nimi zvládnu.“

  Ondra zaraženě se zvedne a podá mu je. Proč si něco takového zjišťoval? Vezme krabičky s jídlem a položí je na stolek. Dívá se, jak Tomáš šikovně vstává.

  „Nechceš podat župan?“ navrhne nesměle a žene se k němu. Neví, co si má o tom myslet.

„Brr, ne, díky… Ten jejich je fakt…Jako tohle pyžamo…ale ve skříni mám džíny a svetr, pokud mi to podáš, byl bych rád. Už toho tu mám po krk.“

  „Jjo, jistě,“ vykoktá. Pustí župan a jde ke skříni. Je jak v Jiříkově vidění. Tomáš a chce po něm oblečení. Mohl by se dívat. Tak lákavé, tak svůdné, tak nebezpečné. Podá mu je a odvrátí se k oknu. „Venku je kosa, že by psa nevyhnal.“ Zamumlá.

  „Jo, to je, skoro jako u nás v Kanadě.“ Tomáš se pomalu obléká. Při té příležitosti si vymění i trenýrky za čisté. Pak vklouzne do džínsů, natáhne si tričko a na něj svetr.

  „Už se můžeš otočit,“ řekne tiše s trochou pobavení v hlase. Zahledne Ondrův výraz, který se odrazí v okně.

  Je tak krásný, jediné, co ho napadne, když na okamžik ho zahlédne v okně.

  „Jasně. Jdeme za určitým cílem, do místní kantýny, nebo se projít, i když sněhu je tam dost?“ Neví, co má dělat. Tomáš moc dobře ví, co k němu cítí a přece s ním chce být. Má pocit, že je na horské dráze a zrovna v tento okamžik mu hrozí vykolejení.

   „Chci se projít. Tohle je už na mě moc. Samota. Ticho a pípot přístrojů, které slyším až sem. Musím ven, do hor.“ Tomáš se trochu křivě usměje a pak po boku Ondry, který mu prozíravě vezme ještě bundu, pomalu vyjde ze dveří. Pozdraví službu konajícího doktora a ten si povzdechne.

  Tihle záchranáři, jen se otřepou, už mu utíkají. Ale na druhé straně je chápe a tak mu dovolí se projít. Možná se ještě koukne na jeho výsledky, vidí, že ho tu drží jen na pozorování a možná se zeptá toho kluka, co za ním přijel, jestli neví o někom, kdo by s ním pár dní mohl být. Kdyby mu náhodou bylo hůř, čemuž nevěří. Tihle lidé jsou z ocele.

  Ondra jde vedle Tomáše a povídá mu o práci, o lidech z městečka, o psovi pana Kokošky a o dalších lidičkách, kteří tam žijí. Vypráví, co se událo v horách a jak turisti se začínají sjíždět jako kobylky na úrodu. Že sněhu je dost a nemusí se přikrmovat jako předešlé roky.

  „Asi bychom měli jít nazpět. Přece jen jsi ještě nemocný a nastydnutí by ti moc nepomohlo.“ Stojí a mračí se. Ani si nevšiml, že se procházeli tak dlouho. Nakonec zastaví u automatu na kafe a po jednom si dají.

    „Ondro,“ Tomáš se na něj zadívá. „Víš, možná ti to bude připadat divné, ale, říkal jsem si, jestli bys se mnou třeba někdy nechtěl na běžky. Já vím, že pro tebe to třeba není lehké, ale… mně se s tebou dobře povídá, a tamto mě skutečně mrzí.“ Trochu upije kafe a zašklebí se. „Mají tu pěknou břečku.“

  „Na běžky?“ optá se nejistě a mrkne se do kávy, jako by tam měl vyčíst svůj osud. Má pravdu. I tak ho vídat je těžké a víc. „Mě taky,“ řekne zahanbeně. „Jenže některé věci nemohu změnit a ani ty ne.“ Zadívá se na sestřičku s jedním doktorem. „Byl bych velmi rád, ale nevím, jestli je to dobrý nápad. Dáš mi čas? Já to potřebuji zvážit.“ Upije kávu a zašklebí se. „Je to fakt břečka.“

  „Nebudu spěchat,“ řekne tiše Tomáš a také se ohlédne po doktorovi. Tenhle ho tu drží jak pokusnou myš v akváriu. Už by chtěl domů, ale dobře ví, že by domů nedořídil a ani tu nemá auto.

  Po chvilce dopijí a jdou pomalu na pokoj. Na chodbě se pozdraví s doktorem a ten odchytí Ondru.

  „Na slovíčko, prosím. Vy si běžte na chvilku lehnout, pane Kučera. Hned vám tam vašeho přítele pošlu.“

  Ondra se ohlédne po Tomášovi a jde za panem doktorem.

  „Je něco vážného s Tomášem?“ v hlase mu zaznějí obavy.

  „Ne, nic vážného, spíš teď mám tak trochu problém. Za chvíli mi sem dovezou lidi z operačního a já mám málo lůžek. No a pan Kučera by mohl jít domů, jenže potřebuju, aby ho někdo kontroloval, alespoň do pátku, kdy se tu staví na kontrolu. Ani sanitku na odvoz domů mu dát nemůžu. I když, jak jsem ho poznal, byl by schopný nám odtud utéci i o těch berlích.“ Doktor se trochu usměje. A pak se na něj zadívá.

„Víte, obtěžovalo by vás příliš, kdybyste ho zavezl domů? A trochu ho zkontroloval? Já vím, že žádám moc, kdyžtak mu zavolám taxi.“

  „Já… Dobře udělám to. Doručuji, takže trochu toho volného času mám a ráno ho mohu zkontrolovat při pochůzce. Jen jestli bude rád,“ zamumlá a přemýšlí. „Řeknete mu to sám, doktore, že? Že to byl váš nápad a ne můj.“ Ježíši, co si o něm musí chudák doktor pomyslet?

  „Byl to můj nápad, takže proč ne. A pojďte,“ usměje se doktor. „Tímhle ho jistě potěšíme.“

  Vyjde na chodbu a zaklepou na dveře Tomášova pokoje. Vejdou a najdou ho tam, jak stojí u okna.

  „Pane Kučera, mám pro vás dobrou zprávu. Jedete domů.“

  „Domů?!“

  „Ano, teď. Tady váš přítel souhlasil, že vás odveze a občas se u vás staví. Takže berte léky. Zprávu vám přinesu za chvilku. A nekoukejte se na mě tak nedůvěřivě. Jste ze železa, vy chlapi z hor,“ zasměje se ještě doktor a odejde sepsat propouštěcí zprávu.

  „Pojedu domů,“ zašeptá Tomáš a pak se otočí na Ondru. „Děkuji moc.“ Obejme ho, jak je šťastný. Vědět to dřív, tak by tak nebláznil.

   „Dobrý,“ a rozpačitě ho hladí po zádech. „Tak to tu zabalíme a nebude ti to vadit?“ Vyvine se mu z objetí a dívá se na jeho šťastný obličej. „Jestli bys snesl ty řeči, klidně se můžeš u mě ubytovat. Jak chceš ty.“ Řekne neutrálně a jde vytahovat ze skříně těch pár věcí, které tam Tomáš má.

  „Nechci ti ublížit,“ řekne Tomáš, když vejde doktor a předá mu zprávu. Za ním jde sestřička přichystat lůžko pro jiného pacienta. Poslední podání ruky, poslední sbohem a už jdou vedle sebe dlouhou halou.
  „Jsem ti moc vděčný,“ řekne Tomáš, když se usadí vedle Ondry v autě a na chvíli zavře oči. To všechno ho vyčerpalo.

  Ondra klidně řídí a dívá se, jak spí. Vypadá jako anděl. Trochu polámaný, ale jemu to nevadí. Nejraději by ho odvezl k sobě domů, uložil do postele, něco uvařil a pak hlídal jeho spánek. Jenže ví, že ho zaveze k němu domů a pak odejde dřív, než se zblázní, a druhý den bude netrpělivě čekat, až otevře dveře a on ho uvidí. Pustí rádio s příjemnou klasickou hudbou. Pobrukuje si a dává pozor na silnici, která trochu zledovatěla.
  „Tome!“ zastaví auto na kraji silnice a zatřese jim. Jsou už skoro doma. „Už budeme doma.“ Musí ho vzbudit, i když nerad. Kdyby to bylo u něho doma, nebudil by ho a vzal do náruče, ale takhle by to nebylo dobré. „Tome!“ Zacloumá jím ještě jednou.

  „Hm…“ Tomáš jen cosi zabručí. Chce spát, tak proč ho někdo budí z toho krásného snu.
  „Ondro,“ otevře nakonec oči. Pomalu, nechce se mu.  „To už jsme doma?“ Trochu si protáhne ruce a pak zaskřípe zuby.  Žebra ho ještě bolí.

  „Kdepak. Jsme před městečkem. Odvezl bych tě k sobě, ale ty řeči bys nevydržel, takže tě zavezu k tobě domů. Pustíme topení a zítra tě přijdu pohlídat, miminko,“ zažertuje a nastartuje auto. Pomalu se rozjede a za chvilku vjede do městečka.

 „Dobře.“ Tomáš zavře oči a pak po chvilce dodá. „Já…Ondro, vezmeš si pak klíče, ano?“ Neví, proč to po něm chce. Možná má strach, teď když je unavený a bolí ho ty žebra. Možná jen chce, aby měl jistotu, že přijde. Neví. Najednou má strach z prázdného bytu.

  Ondra zrozpačití, když vejde do bytu. Zkontroluje topení a pak lednici. Jasně, že v ní nic není. Povzdechne si a pak jde do ložnice.

  „Pomůžu ti se přestrojit. Ty žebra se hned tak nezahojí a vzal sis prášky? Nerad tě tu nechávám samotného, ale,“ přešlápne z nohy na nohu „bude to určitě lepší. Sakra!“ Zakleje. „Pokud chceš, můžeš být chvilku u mě doma. Nějak to už vysvětlím.“ Napřímí se a podívá se zpříma na Tomáše. V ruce má polštář.

  „Ondro,“ Tomáš se po něm podívá a chce něco říct, ale hrdost mu to nedovoluje. Jen se na něj dívá a prosí očima. Nechoď pryč. I já se bojím. I já mám své temné stránky. Prosím. Bojím se. Sedí na posteli a neví, co má říct. S Martym nikdy moc nemluvili, rozuměli si beze slov. Vždycky přišel, když potřeboval utěšit, a on pro něj dělal to samé. Prostě tam byl.„Nechci, abys měl kvůli mně potíže,“ řekne tiše a přitom má chuť říct. Ano. Prosím.
Natáhne po něm ruku. Svoji má ledovou.

  Co mám dělat? Nechci ho tady nechat a na druhou stranu by nebylo dobré, kdyby ho tady viděli. Jen ty poznámky zítra. Pak se rozhodne. No, stejně všechny řeči šly tehdy na jeho adresu. A on to vydrží.

   „Zůstanu tady a přespím na pohovce. Máš něco na spaní?“ Otočí se a hledá, kde by mohlo být schované pyžamo. Doma většinou v létě nenosí nic a v zimě pyžamo, ale neví, jak Tomáš.

  „Mám tu trenýrky a tričko. Čisté jsou tamhle ve skříni a spacák je tam taky… Ondro, nemusíš to dělat…“ chvíli se dívá, jak tam tak stojí. „Děkuji. Nevíš, co to pro mě znamená.“ Lehce se usměje a neví, co dál říct. Mohlo by mu to ublížit, myslí na Ondru. Nechce, aby mu někdo ubližoval, má ho svým způsobem moc rád.

  „Nech to být. Potřebuješ někoho, kdo by na tebe dohlédl. Nechápu, kdo to dosud dělal!“ Přejde ke skříni, vezme tričko a nad trenýrkami váhá. Pak je odloží zpět. „Ráno tu možná nebudu. Dojedu domů pro nějaké jídlo. Krámy budou zavřené a tvoje lednice zeje prázdnotou. I pustý ostrov je plnější.“ Stáhne si svoje věci a obleče si tričko. Tak akorát. Vezme spacák a rozloží ho na pohovku. Zarazí se. „Ještě ses nepřevlékl. Chceš pomoci?"

 „Asi jo. Promiň, přidělávám ti starosti, ale jsem unavený. Nevím, jaktože taková blbost stačí, abych se cítil jako marod.“ Tomáš si zkusí stáhnout svetr a sykne bolestí.

  „Tak ukaž, hypochondre. Jste všichni stejní.“ Odmlčí se a zachmuří. Přejde k němu a stáhne mu svetr a pak tričko. Popadne tričko, které našel, a trenýrky. „Víš, stejně by ti to někdo práskl. Měl jsem přítele. Byl stejně jako ty záchranář. Proto se s většinou lidí od vás znám. Nevím, proč se se mnou rozešel. Celý život jsem to tajil a on věděl, jak visím na tom, aby to nikdo nevěděl. Když odjížděl do Jeseníku, tak to řekl té největší drbně v městečku. No nic, minulost je milost,“ mluví a soustředěně mu přetahuje tričko přes hlavu. Je staré a seprané, ale měkoučké. Snaží se odvrátit zrak a ignorovat hladkou hruď a tmavé bradavky, ale přitahují ho jako magnet.

„Můj přítel byl jako ty. Proto mi to nepřišlo divné,“ řekne tiše Tomáš a podívá se na něj. „A já bych to nikomu neřekl. Mám tě rád,“ řekne tiše a cítí, jak se mu motá hlava. Pořád je ještě pod tolika prášky a tak říká, co mu přijde na jazyk.

  Radši nepřemýšlí o tom, že tak kdysi přistihl svého přítele a jednoho kluka od kanadské jízdní. Milovali se spolu ve srubu a on tam nechtě přišel. Tehdy jen zalapal po dechu a zmizel. Nikomu to nikdy neřekl, ale neodsuzoval to, naopak mu to svým způsobem… Dost! Klid! Zmlkni! Idiote! Nadává si v duchu a jen se dívá, jak mu zapíná knoflíčky od pyžama. Upřímně by ho zajímalo, kde zrovna tohle našel. To už na sobě neměl pěkně dlouho. Většinou spí v trenýrkách.

  Tak, to máme za sebou, a teď ta nejhorší část. Už teď je vzrušený z toho, jak ho obléká a z jeho blízkosti celý jančí, asi si dá studenou sprchu. Podívá se na Tomáše, který už skoro spí. Přemýšlí, jak by to šlo udělat nejlépe a nakonec mu stáhne kalhoty i trenýrky. Ne, nepodívám se, přikazuje si a dívá se za něho na stěnu. Cítí jeho tělo a je mu z toho horko. Zašmátrá po trenýrkách a popaměti mu je navleče a doufá jen, že jsou dobře. „Vstaň!" poručí mu a pak k němu zdvihne oči. Chyba uvědomí si ihned.

  Tomáš má přivřené oči a cítí, jak mu ty letmé dotyky hladí kůži. Je mu to víc než příjemné. Není to normální. Ne pro tebe… Opakuje si v duchu, ale co z toho, když to má docela jiný účinek. Je to něco jiného… Je to příjemné… Tak něžné… Neví proč, ale vzrušuje ho to. Oči má zastřené zčásti spánkem a z části tím, co v něm probouzejí ty doteky. Nechce to, ale a pak uvidí ty zelené oči. Má chuť se odvrátit, ale nejde to.

Panebože, jsou tak nádherné, rozespalé a něžné, tak nevinné, vydechne Ondra a dívá se dál do jeho očí. Pak si vzpomene na trenýrky a natáhne je

  Olízne si rty a rukama natahuje trenýrky a hladí jeho nohy. Jsou svalnaté, dlouhé a on má takové potěšení z toho dotyku. Natahuje je výš a přitom to, co dělá, pozoruje i očima. Výš. Zamžiká, když si uvědomí, že je vzrušený. Nemůže od něho odtrhnout zrak. Je jiný než jeho. Trochu mohutnější a i delší v tomhle stavu. Neví, proč ho napadne nesmyslně, že se neholí. A proč by taky měl, že? Dotkne se chloupků. Jsou měkké a kroutí se do prstýnků. Má chuť se jeho údu dotknout jazykem, polaskat. Nakonec neudělá ani jedno a mučivě pomalu mu přejede prstem po stehně, přejde na varlata, jemně je sevře do dlaně a pak ho pohladí po celé délce. Pomalu se dotkne špičkou prstu jeho žaludu.

  „Dost!“ zavrčí a natáhne mu hned trenýrky. „Promiň.“ Sedne si na zem. „Nemohl jsem odolat a dlouho jsem nikoho neměl,“ přizná tiše. „Promiň mi to.“ Sedí na zemi před postelí a cítí, jak mu žilami teče touha. Musí se zvednout, ale nohy ho naprosto neposlouchají.

  Fascinovaně se na něj dívá a nevnímá nic kolem. Je mu dobře. Opatrně po něm natáhne ruku. Dělám blbost. Strašnou. Ale pak mu položí ruku do vlasů a pomalu je pohladí. Neví co říct a tak ho jen hladí. Nic víc. Navíc to, co dělal, se mu líbilo. Až moc. To, jak se ho dotýkal. Nikdo to nedělal tak jemně, tak něžně. „Já se nezlobím, Ondro,“ řekne po chvíli tiše.

  Ondra mlčí a vnímá jeho ruce ve svých vlasech. Miluje to. Přímo to zbožňuje. Nezlobí se a on je tak rád, že se nezlobí. Bylo to nádherné i pro něho. Po tak dlouhé době se zas někoho dotýkat, a když ho hladil, cítil se jak král.
  „Děkuji a pojď si lehnout. Sotva stojíš.“ Zvedne se a s okamžitým nápadem ho vezme do náruče. „Klid,“ zašeptá a položí ho do postele. Nevnímá svoji erekci. V tu chvílí je pro něho důležitý Tomáš. Vždy bude. Vezme polštář a podloží jim zraněnou nohu a pak ho přikryje. Dívá se na něho a přeje si, aby nemusel pod studenou sprchu. Aby si mohl lehnout k němu a ne na pohovku.

  Nechá si pomoct a pomalu se natáhne na postel. Dívá se, jak mu Ondra opatrně nadzvedává zraněnou nohu a klade pod ni polštář, jak ho opatrně přikrývá. Jak ho pozoruje. Mrazí ho z toho v zátylku. Ale ne zle, spíš tak zvláštně, příjemně. Líbí se mu to. A pak se na něj otočí, když mu má přikrýt zraněný hrudník.

  Oči se opět střetnou a Tomáš chce něco říct, ale nejde to. Nedokáže ze sebe nic dostat.
  Vezme ho opatrně za ruku a jemně ji pohladí. Má jemnější ruce než on. Jeho jsou zdrsnělé počasím a prací a ty Ondrovy jemné.

  „Děkuji,“ zašeptá a pak, jakoby ve snu se dotkne opatrně jeho tváře, v které se teď odráží tolik emocí. Ví, že to je kvůli němu, a je mu z toho zvláštně. Jenže dnes už je unavený a tak nechá paži klesnout a zavře oči. Je tak unavený. Za chvíli tiše oddechuje. Spí.

  Ondra natáhne ruku a dotkne se jeho hebkých vlasů. Ne, dost! Napomene se a vyrazí do koupelny. Neví, jestli mu to pomůže, ale snad ano. Pustí nejdřív teplou vodu a pak studenější až ledovou. Chvilku pod ni stojí a nechá se bičovat vodou.

  Je to příjemné, zvedne hlavu a zavře oči. Cítí na své tváři kapky studené vody. Je mi zima, když stojí dobré dvě minuty. Jenže po tom, co se stalo, sotva vnímá svět. Vypne vodu a vyjde ze sprchového kouta. Přece jenom možná usne. Vydrhne se do sucha hrubým ručníkem, který příjemně masíruje pokožku. Ne, znechuceně se nadechne. Žádné slova spojená s čímkoliv takovým. Rychle na sebe navleče tričko a zatočí se mu hlava, když ucítí jeho vůni. 

  „Jsi na tom špatně, Ondro, když tě vzruší tričko,“ zavrčí a natáhne si trenýrky. Bosý přejde ke spacáku a ulehne.  

  Za chvilku spí, ponořený do snu o horách a jednom sličném záchranáři.

  Tomáš spí klidně celou noc. A i když ve snech vidí nemocnici, není to tentokrát stejná noční můra. Jako by ho něco chránilo.

  Ráno se vzbudí se zapípáním budíku v sedm, vezme si léky a zase usne. Poslední, co si uvědomí je, že je mu moc dobře. A že je trochu vzrušený. Zavrtí se a za chvilku spí.  Zdá se mu, jak se miluje. Ale tentokrát to není žena, a co je na tom divného, jemu se to moc líbí.

  Tiše zavrčí, když sen najednou přetrhne jiný, ale spí dál.

  Píp. Píp. Ondra si přetáhne pokrývku přes hlavu a snaží se usnout a neslyšet ten otravný hluk. Tak příjemný sen neměl dlouho. Dokonce si i něco matně pamatuje a hlavně ten vzrušující pocit. Tomáš, léky! Zvedne se a jde se na něho podívat. Studená podlaha ho zebe do nohou. Usnul, když vidí, jak zas spí. Sedm hodin a zívne. Měl by spát, ale bude lepší, když přiveze jídlo. Spát může později. S tichým klením na sebe natáhne věci a opatrně se vyplíží z paneláku. Nasedne do auta a musí několikrát startovat. Před chvilkou odstranil z okének trochu sněhu, která napadla přes noc. Nakonec vyjede. Jede pomalu a klidně a v duchu nadává na turisty, kteří z toho čerstvého sněhu úplně zdivočeli.

  „Tak a jsem tu.“ Zavrčí a opět zívne. Vejde do svého domu a úplně vidí, jak tu Tomáš sedí na pohovce, schoulený se s ním dívá na televizi, koupe se ve vaně nebo jak si dělá kávu v kuchyni, všude lana… Prr! Žádný nepořádek nebudu tolerovat! Pak si uvědomí co tu dělá a snaží se pročistit si hlavu. Vytáhne buchty, co napekl, kus kuřete a nějaké brambory, smetanu na podlití a na večeři kuřecí polévku, vezme i potraviny na další jídlo. Srovná všechno do tašek a koše a uloží do kufru auta. Po strastiplné cestě plné nešikovných tupých turistů dorazí celý zpocený k Tomášovi. Vše vyndá a  začne se opatrně plížit do Tomášova bytu.

  Tomáš se pomalu probouzí. V bytě je ticho a oknem mu do pokoje svítí sluníčko. Protáhne se. Je mu dobře. Tedy v rámci možností, ušklíbne se, když mu ten samozřejmý pohyb vymaže úsměv z tváře. Chce vstát, ale pak, jak se posune, si uvědomí, jak ho povlečení laská na kůži. Tiše zaúpí. Tohle se mu nestalo už dlouho. Rozhlédne se po pokoji.

  „Ondro?“ zavolá polohlasem. Nic, ticho. Není tu, asi šel nakoupit, napadne ho a pak zajede rukou pod pokrývku.

Tiše sykne. Doufám, že tu opravdu není. Napadne ho poslední souvislá věta, než pomalu vklouzne za látku trenýrek a poprvé se jemně pohladí. Pak jen zavře oči a už nic kolem nevnímá. Jen ví, že nesmí být moc hlasitý.

Po chvilce tiše vykřikne a pak spokojeně vydechne. Ani si neuvědomí, jak znova usne.

 

  „Pane Král, ráda vás vidím. Můžete na chvilku?“ zastaví ho dole slečna, ne, už paní Dvořáková.

  „Ano?“ otáže se nejistě a hledá únik.

  „Víte, potřebovala bych maličkost a povídala Simona od Černého orla, že byste mi mohl pomoci a tak, pojďte dál.“ Táhne ho k sobě do bytu o patro výš. Ondra se zoufale podívá, kde bydlí Tomáš. Sakra snad nechce… polkne.

  „Víte, mám jeden problém. Nechcete kávu? Tu umím.“ Ondru zarazí divná věta.

  „Něco potřebujete, paní Dvořáková?“

  „ANO.“ Je vidět, že váhá a neví jak dál. Ondra čeká. „Mám svého muže ráda, ale neumím vařit, a kdybyste mi… Víte, obtěžuji vás takhle, ale no… on má strašně rád jídlo a já jsem v tom tak neschopná.“ Posadí se a Ondra se dívá na tu nešťastnou hromádku oblečení.

  „Dobře, dobře. Když to není nic jiného, tak to zvládneme a co vaše maminka? Ta by vás nemohla…“ jemně naznačí.

  „Ta?“ Smích. „Ta spálí i prázdný hrnek. Nevím, jak se vám odvděčím.“

  „Uvidíme potom, budu muset jít, ano? Dost spěchám a někdo mě čeká.“ Ta vstane a vrhne se mu kole krku. Ondra cítí její ruce kolem krku a přemýšlí, jak se jí zbavit. Proč já osel hloupý jí to sliboval, mrzutě si řekne a poplácá ji po zádech. Neví, co dělat s ženskými. Být to chlap…

  „Dobrý,“ snaží se ji ukonejšit, aby ho už proboha pustila.

  „Já nevím, opravdu nevím jak poděkovat a co budeme vařit jako první?“

  „Stavím se zítra a domluvíme se. Budete ráno doma?“

  „Jistě.“

 „Tak dobře a nebojte se. To zvládnete!“ řekne Ondra povzbudivě ve dveřích a couvá dál. Uff, je to za mnou, otře si čelo a skoro se sesune. Vyčerpávající, naprosto vyčerpávající událost. Potichu se plíží chodbou a jen se modlí, aby ho neobjevil ratlík paní Skvělé.

  „Cesta, kapitáne Klossi, úspěšně zvládnuta!“ řekne a vzpomene si na svého oblíbeného hrdinu. Rychle vše vybalí a zajde se mrknut na Tomáše. Něco se mu zdá. Zajede mu rukou do vlasů a pak se stáhne. Bojí se, jak by to mohlo skončit. Raději ze sebe shodí bundu a oblečení a s mohutným zívnutím se zachumlá do spacáku.

  Tomáš se vzbudí až někdy k polednímu. Trochu se začervená, když si vzpomene na to, co tu dělal a když vidí Ondru, jak je zachumlaný do jeho spacáku, tiše vstane a jde na záchod. Tedy spíš pajdá. Pak zajde do koupelny, dá si sprchu a vymění trenýrky. A dá i prát, protože koš má plný špíny. Na holení se vykašle a dokulhá do kuchyně. Má hlad.

  „BAF!“ zahaleká Ondra a dívá se na Tomáše. Po ránu je tak roztomilý a ty mokré vlasy, na tvářích strniště. Je k snědku. Politý čokoládou s trochou šlehačky na strategicky důležitá místa, to pak dělá divy v životě lidí strádajících hladem.

  „Jídlo udělám já a ty si běž odpočinout. Víš, co povídal doktor.“ Usmívá se.

  „Jasně, ale nemohl bych raději sedět, sestřičko?“ ušklíbne se a sedne si za stůl. Zraněnou nohu si dá na levou židli.

  „Sakra, musím to převázat,“ zavrčí a pustí se do toho.

  „Dej to sem, udělám ti to,“ a vzápětí zakleje nad tím, jak to může znít i nad tím, co si zas na sebe ušil. Začne mu odmotávat obvaz a neodolá, aby občas špičkami prstů nepřejel lýtko.

  „Děkuju, takhle na sobě to jde vždycky hůř, alespoň mně.“ Usměje se Tomáš a nechá ho, aby mu kotník převázal. Je jemný, jemnější, než by byl on sám. Slunce se mladíkovi leskne ve vlasech a on si najednou uvědomuje, že má chuť je pohladit.

  Blbče. Idiote. Nadává si v duchu.

  Praštili mě asi kandelábrem, když jsem byl dítě, nadává si v duchu Ondra a úpí. Má v klíně jeho nohu a jak ji převazuje, cítí, že to na něho působí a ještě k tomu ten jeho upřený pohled. Ne kandelábrem, ale spíš náklaďákem stříhnutým s tirákem. Ještě trochu a půjde do kuchyně a tam se uklidní. Udělá brambory na plátky, kuřecí stehna a to vše podlité smetanou. Obyčejně ho jídlo a myšlenka na jídlo uklidňují, ale teď stiskne víc rty. Jemně přejede kotník a vezme obvaz. Opatrně nohu stahuje a pečlivě uhlazuje záhyby na obvazu.

  „Hotovo!“ a podívá se na tu svalnatou nohu, která ho přitahuje. Vůbec celý mě přitahuje, zasmuší se. Tak a je to, přemýšlí, jak vstát, aby to neviděl. Kašlu na to! Zařve v duchu a vstane. Nohu mu položí na židli.

  „Ondro…“ na chvíli se odmlčí. „Já pochybuju, že teď budu sloužit na Vánoce…“ Do háje, ani neví, proč mu to říká. Je z toho zmatený, ale reaguje na něho nepatřičně. Chce se ho dotknout. Pohladit. Držet v náručí.

  Idiote!

  Idiote!

  Idiote! Nadává si v duchu. Přitom ví, co je Ondra zač. Zavře oči a radši se nedívá, jak ho zase rozhodil.

  „Nebudeš?“ zeptá se zmateně Ondra. Jenže proč mi to říká? „Pojedeš za rodinou?“ Bude lepší urychlený přesun do kuchyně, než ho rozhodí ještě víc, a vaření ho snad uklidní. Nechá otevřené dveře do pokoje. Prohrabuje se věcmi a zjišťuje, co vlastně má. Asi pronajatý byt, ale naštěstí je zde vše, co potřebuje.

  Tomáš si raději zapne počítač, aby na to nemyslel. Za chvíli se probírá poštou a odepisuje na emaily.

  „Ne, nikam nejedu. Budu tady.“ Řekne po nějaké době, kdy si jen surfuje po internetu. Pustí Nightwish a přivře oči. Vánoce jsou za pár dní a on… no, za to, co Ondra dělá, si jistě zaslouží dárek. Jenže jak ho sehnat, když je nepohyblivý. Pak se usměje a procvaká se na své oblíbené stránky. Ano, tady jistě něco najde a oni mu to pošlou expres. Sice si připlatí, ale k čertu s tím.

  „Budeš tady?“ s údivem nakoukne do obýváku. Surfuje po internetu. Asi něco hledá a nebude to asi to stejné, co obvyklé hledá on.

  „Tak víš co? Pokud chceš, tak můžeš večer, no, jen Štědrý den strávit u mě. Pak jedu k sestře.“ Zapadne do kuchyně, aby si to nerozmyslel. „Nechci tam být na Štědrý den. Udělám opravdu něco koštovního,“ zavolá ještě a strká pekáč do trouby. Nastaví teplotu a spokojeně se dívá, jak se to peče. Zatím dá kousek buchty na talířek a udělá k tomu čaj.

  „Než se to upeče, tak si vezmi toto,“ a položí mu talířek k počítači. „Hm, tohle je dobrá hra a tenhle program taky.“ Nakukuje mu přes rameno, vdechuje jeho vůni a snaží se nemyslet na to, jak je blízko.

  „Rád, pokud ti to nebude vadit,“ Tomáš se na něj otočí a pak zamrká, jak je blízko. Raději se otočí zpět. Najede na stránky o lezení a pak na fotky.

  „Podívej, tohle jsem tam posílal já,“ ukazuje mu fotku dvou horolezců. „To je Mount Everest a tady K2.“ Překlikne dál. „A tohle je z Kanady.“

  Ondra si přisune židli a s plnou pusou zahuhlá. „Pane jo to,“ rychle dojí. „To je nádhera.“ Dívá se na fotky a přemýšlí o tom, jak je světaznalý a kde všude byl a co umí. Znovu si připomene, že nikde nebyl, ale umí anglicky a dělá pošťačinu. Zasmuší se. „Budu rád. Na Vánoce člověk nemá být sám.“ Dívá se na jeho ruku na myši. Je velká, drsná, ale jemu se líbí. Podívá se dál. Svalnaté předloktí a ty paže. Zachvěje se, když si představí, jak ho drží v náručí. Pryč, zavelí myšlenkám, ale ony stále nepříjemně dotírají.

  „Poslední Vánoce, vlastně několik posledních, jsem byl skoro vždycky sám. Hodně mých kolegů buď bylo s rodinami, nebo někam jeli. Zvykl jsem si. Pamatuju si, že první Vánoce, kdy jsem byl sám, byly v jednom srubu na Aljašce. Byl jsem tam jen já a psi. Docela klidné Vánoce. I když jídlo… No, psi si jedli líp než já,“ zasměje se trochu a snaží se nevnímat, jak mu ta blízkost dělá dobře.

  „Máš rád psy. Už nějakou dobu přemýšlím, že bych si nějakého pořídil. Víš, z útulku nebo tak. Mít doma společnost. Teď, když jen doručuji… A mohl by se mnou v létě jezdit autem. Něco většího. Víš, nemám rád ty malé uřvané kecky s komplexem méněcennosti. Jsou otravní jak stará bába. No jo. No, než jsem byl, víš, se svým bývalým, taky jsem byl pořád sám.“ Přemýšlí o té ruce, a jak by asi byla šikovná na jeho těle. Tohle fakt nevydržím. Zvedne se a jde do kuchyně.

„Pět minut a jíme!“ zavolá.

  „Už se těším!“ křikne na něj Tomáš. Krásně to voní, napadne ho. Dokulhá do kuchyně ke stolu s dvěma židlemi.

  „Tedy, už mám hlad.“ Dívá se, jak Ondra obratně porcuje kuře a chystá stůl. A pak, když ještě nese skleničky, zaškobrtne, a kdyby Tomáš nevyletěl ze židle a nechytil ho, spadl by i s nimi.

  „Pozor!“

  „Díky moc,“ a jen tak tam stojí v ruce skleničky a neví co dál. V jeho pažích je mu nádherně. Přesně tak, jak si myslel. Nakonec se celý zrudlý začne vrtět. Pomalu se mu vymaní z náruče a je vzrušený z toho, jak cítil jeho tělo na svém. Díky, škobrtnutí, poděkuje v duchu.

  Tomáš se posadí ke stolu a nechá se obsloužit. Při tom všem se mu přehrává ten pád. Jí mlčky, a když má pocit, že se nedívá, pozoruje ho.
 Zakousne se do kuřecího stehna a napadne ho, že na rozdíl od jiných on na tyhle experimenty nebyl, ale jaké by bylo políbit muže? Trochu se nad tím zamyslí a olízne si rty. Pak se vzpamatuje a rychle se napije jablečného džusu.

  „Chceš ještě trochu, nebo radši zákusek?“ optá se spokojeně Ondra. Podle vymeteného talíře mu to chutnalo a on je spokojený. Tak to má být. Chtěl by, aby byl jeho milencem, partnerem. No, když jsem si to konečně tak hezky řekl, bude mi lépe. Spokojeně se na něho podívá. Má pevné rty. Ne široké a ne úzké, tak akorát k líbání a on líbá rád. Vstane a začne uklízet talíře. Pěkné rty a to strniště je jednoduše sexy. Položí do dřezu talíř. „Zákusek?“

 „Ehm, ani nemusí být. Bylo to skvělé.“ Tomáš si olízne rty a pak trošku cvakne zuby. Právě mu došlo, že celou dobu si prohlíží Ondru. Dost! Odchod! Klid!

„Já… asi… možná si půjdu lehnout,“ zakoktá se.

  „Jasně,“ řekne trochu zmatený Ondra. „Chceš pomoci?“ Utře si ruce do utěrky a jde k Tomášovi.

  Tomáš si nechá pomoct vstát a jde podpírán Ondrou do pokoje. Nezamíří ale k posteli. Sedne si na pohovku, kde předtím spal Ondra.

  „Víš, že ten spacák je se mnou už deset let?“ řekne bez důvodu Tomáš a přejede po něm dlaní. Pak se na Ondru zvláštně zadívá, „Nesedneš si taky? Pustil bych ti na počítači něco z Kanady, točil jsem tam pro horskou službu s kamarády krátké filmy.“

  „Proč ne. Domyji nádobí a udělám kávu a ty to zatím připrav, ano?“ Uteče celý rozklepaný do bezpečí kuchyně. Najednou má pocit jako moucha, kterou sleduje velký zlý pavouk. Pitomost. Tomáš není pavouk a není zlý. Položí na talíř buchty a nalije džus. Odnese to na tácu do pokoje a sedne si na pohovku. Je to tak divné, vidí, že vše je připraveno k promítání a okna jsou zatáhnutá kvůli sluníčku. V obýváku je šero. Pohodlná atmosféra s kapkou zakázaných tužeb.

 

5:díl_Učitel

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

vivien.lo - ----

27. 7. 2016 11:44

ahoj,zajímavý vývoj těším se na další díl,děkuji za hezké počtení

Keitaro - ahoj

12. 2. 2009 8:02

som tu prvykrat a sanku si hladam niekde v obyvacke,skvele citanie skutocne.A uz sa tesim na dalsi diel,ale tento cyklus som si zamiloval hned na zaciatku takze budem odteraz vernym a stalym navstevnikom vasej stranky pripraveny citat dalsie diely x)))

Shagua - HihHihihihi

10. 2. 2009 22:27

Naprosto nejlepšíííííííí...ohledně jako vždy u tebe!...Newim co psát...ale moc se mi líbí to prostředí a všechno okolo....těšim se až se to vivyne....však ty víš kam!

Sax - ^_^

10. 2. 2009 21:08

No, panečku, to se nám to pohnulo... hehe, to musel být pohled zespoda nahoru. Přímo pro bohy... ^_^
A ta atmosféra na konci... další díl bude rozhodně zajímavý... ^_^

Neli - = )

10. 2. 2009 20:43

No tak se mi to líbí! Co se mi ale nelíbí je čekání do čtvrtka! Musíš nás mučit ty sadistko?


Doufám, že se chystá na lov! =D

nenasan - pomoc

10. 2. 2009 19:27

ja som sa do tychto dvoch zamilovala .. ;( nebude??? ... nevadiii ved stvrtok je tu hned (dufam) ... hmm intimco je pripravene .. tomasko sa asi chysta na lov ;D

klakla - dokonalé

10. 2. 2009 18:13

Začíná se to moc pěkně rozvíjet. Těším se na další dílek.

Mononoke - Veľký zlý pavúk,

10. 2. 2009 17:53

ktorý má v izbe kopu lán - hm, sú hrubé?
Zatiahnuté okná? Tak to asi začína ísť do tuhého.

wierka - jooo

10. 2. 2009 17:39

tak to vipada nadejne... :o) jaktože nebude.. jej, na co se mam tesit :o(... ale já to vydržíím a uz se tesiim.. :o)

Keiro - Ja rikala

10. 2. 2009 17:26

ze se musi poradne prastit do hlavy:) Krasny dil. Nadherne napsane jak si Tom pomalu vsechno uvedomuje. Tu atmosferu kolem. Skvele, jen skoda ze zitra nebude pokracovani, ale na tohle si stoji za to pockat:)

tess - ...

10. 2. 2009 17:24

skvělííííííí. strašně se těšim na další dílek.

Teressa - =0)

10. 2. 2009 16:10

fiiiiiiha celkomsa nam to rozbieha =) som zvedava ako sa to bude dalej vyvijat =)

akyra - ...

10. 2. 2009 15:17

tak to vypadá skvěle. je vidět, že máš plno nápadů jen tak dál pokráčko!!!!!!!!!!!!