Shounen - ai povídky

Ve stínu hor

Učitel

 „Tak pozor, začínáme.“ Tomáš pustí první video. Je podbarvené hudbou a má anglický komentář, k Ondrovu úžasu je to právě Tomáš kdo tam mluví. Tomáš mu vše překládá i ty poznámky co padají v pozadí.

  Další krátký film, tentokrát o přechodu pohoří. Zážitky, komentáře, dlouhé záběry na krajinu.

  Tomáš ani neví, kdy přestal mluvit. Jen na chvilku zavřel oči a vzápětí už má hlavu na Ondrově rameni.

  Chce říct, že docela slušně rozumí, ale nakonec přestane a poslouchá jeho hlas. Pořád se dívá před sebe, aby nemusel myslet jak je blízko něho. Je toho trochu moc. Vepředu vedle sebe na rameni. Otočí se a zaregistruje, že má zavřené oči. Spí nebo ne? Bojí se pohnout, aby ho neprobudil nebo naopak, aby nepokazil tu hezkou chvilku.

  Tomáš sebou trochu trhne a na chvilku otevře oči. Najednou ví, že udělal chybu. Je příliš blízko. Je mu dobře a cítí se v bezpečí. Dívá se mu do očí a přitom si zcela iracionálně přeje, aby ho políbil.

  Spí nebo nespí? Panebože, ty jeho oči plné touhy. Přece to nemůže, to nejde. Zvedne ruku a položí ji na tvář. Možná trochu víc ji stiskne, ale je  mu to jedno. Druhou rukou, přejede mu po rtech. Nádherné, tak „To je šílenství, nádherné šílenství,“ zašeptá a skloní se ještě víc. Přeje si, aby ho zadržel a zároveň aby to neudělal. Objal kolem krku a zároveň od sebe odstrčil. Dělej, udělej něco cokoliv nebo se neovládnu, už i tak je to na hranici jeho sebeovládání. Příliš blízko kdy cítí Tomášův dech na rtech. 

  Tomáš natáhne ruku a pohladí Ondru po tváři. Jemně. Mučivě pomalu. Neví, přesně co dělá. Ale ví jedno. Přeje si, aby ho políbil.

  Proč? Ale to už neřekne a najednou cítí, jak tiskne svoje rty k jeho. V hlavě prázdno a jen se jich dotýká. Jemně jako křídel motýla. Má pocit, že jsou prvně  políbeny. Chce dovnitř, ochutnat ho, ale jen se jich dotýká a toužebně si přeje, aby mohl víc. Tiše skoro neslyšitelně zasténá. On, Tomáš, oba? Neví. Jen ví, že na tu chvílí čekal od jejich prvního setkání. No tak vpusť mně prosím a má pocit, že to křičí na cele kolo. Panebože je tak nádherný tak krásný ten polibek. Cítí svoji touhu, která mu zběsile koluje žilami. Přitiskne se k němu víc. No tak prosím!

  Tomáš si ho přitáhne blíž a tiše zasténá. Točí se mu z toho hlava. Je to tak příjemné. Tak stejné a přece jiné. Lehce pootevře rty a nechá ho vklouznout dovnitř. Druhou rukou si ho přitáhne blíž a obejme. První ho zatím víská ve vlasech.

  Med, léto, stráň, hory a slunce, horko i zima. Neví co dřív. Ještě prosím, cítí na pokraji mysli jeho ruku, jak ho hladí, ale pro něho je jen důležitý on. Cítí jeho tělo na svém. Slast ho svírá a má pocit, že ho nikdy nepustí. Jeden polibek chutnající po vzdálených dálkách  a vše změní. Nic nic nebude stejné a líbá ho bez vší rafinovanosti jen s touhou ho mít, vlastnit a milovat

  Skoro z toho nemůže dýchat, ale je to nádherné. A on chce najednou víc. Odpovídá mu a přitom se ho drží. Líbí se mu, jak ho hýčká, jak má najednou pocit bezpečí. Hladí ho po zádech a rozum nechává spát. Teď je tady a teď

  Líbá ho a přitom pokládá Tomáše na pohovku, když ucítí jeho vstřícné tělo, málem se zblázní, ale něco ho zastaví. Neví, co a nedumá nad tím. Chtěl by pokračovat, ale něco mu šeptá, aby to nedělal.  Málem jsme se spolu vyspali, zděsí se i má chuť pokračovat. Vstane a dívá se na roztouženého Tomáše. Jak mohl dovolit to takhle daleko dojít?

  Vždyť je to jenom šálení smyslu nic víc. Uteče a nechá ho být na pohovce. Pustí sprchu a vleze tak jak je pod ni. Potřebuje nabýt zdravého rozumu, ale skoro z toho brečí. Vystoupí ze sprchy a zabalí se do ručníku. Už zase je střízlivý.

  „Promiň, Tomáši," řekne, když vyjde z koupelny a mokrý jako myš stojí v pokoji. Povzdechne si a prohrabe se ve svých věcech. Vyndá suché a jde se do koupelny obléci.

  „Promiň?“ Tomáš už vstal a teď se opírá o stěnu vedle koupelny. Neví, co se s ním dělo, ale cítil se jako opilý. Ale když to probírá zpět, líbilo se mu to.

  Sečteno podtrženo, i když je to pro něj nezvyklé, líbilo se mu to. Čeká, až Ondra vyjde z koupelny.

  „Můžeš jít dál," řekne tiše Ondra, uhne očima a pustí ho do koupelny. Tomáš se kolem něho protáhne a on hladově zaznamená jejich vůni. Panebože proč jsem tomu mizernému doktorovi to sliboval?

  Tomáš vejde, osprchuje se a pak vypajdá z koupelny.

  „Ondro?“ zeptá se tiše, ale v pokoji není. Přejde do kuchyně a tam ho najde, jak cosi kutí. „Ondro…“ začne, ale pak mávne rukou a přejde k němu. Položí mu ruku na rameno. „Co se děje?“ zeptá se tiše.

  Ondra zvedne překvapeně oči a pak zasyčí.

  „Ty. Málem jsme se vyspali a ty jsi nic neudělal. Víš, co k tobě cítím, tak proč? Nelíbí se ti to a pro mě možná myslíš, že když jsem chlap, nic necítím, ale taky to není jednoduché a sakra. Proč to tady vykládám?“ třese se vzteky. Co mu je? Tak blbé se ho na to ptát. Tak omezené. Setřese mu ruku a praští s pekáčem o stůl. „Dlouho jsem nikoho neměl a pak se tu objevíš, odmítneš mně a pak tohle," a mávne směrem k pokoji a k pohovce. „Chceš zkoušet, jak dlouhou to vydržím nebo se ztrapním dalším výlevem k tobě? Sakra sakra!" kleje a nakonec se posadí na židli. Neví, jak dál.

  Tomáš k němu přejde a přitáhne si druhou židli. Opatrně vezme jednu jeho ruku do své a jemně ji sevře. Pohladí ji. Pomalu. Něžně.

  „Něco ti povím, ano? Příběh. A chtěl bych jen, abys ho vyslechl. Nic víc, souhlasíš?“

  „Tak jo. Stejně nemám co dělat," řekne rezignovaně Ondra a zadívá se na jejich spojené ruce.

  Tomáš se trochu smutně pousměje a pak začne tiše vyprávět.

  „Víš, říkal jsem ti, že hory jsou moji láskou. Jsou. Už dlouho. A také kvůli nim jsem odjel tehdy z republiky. Kvůli nim a rozchodu se svou dívkou. Začal jsem pracovat v Americe a po roce si našel jinou. Nejdřív mě štvala, pak jsem ji začal uznávat a nakonec se mnou začala lozit ty nejobtížnější věci. Stali se z nás milenci. A chtěli jsme se vzít. Mě čekala ještě K2 a ji práce. Odjel jsem. Vylezl to a vrátil se. Vyjeli jsme si zalyžovat.

  Sezóna vrcholila a na silnicích bylo spousta aut. Vraceli jsme se večer ze svahu. Řídil jsem já. Byla to úzká cesta a byla tma. Vezl jsem ještě další známé, co se chtěli svézt. Sněžilo. Jel jsem pomalu, ale ten tahač se vynořil ze zatáčky. Jel v našem pruhu. Zkusil jsem se mu vyhnout, ale auto dostalo smyk.“ Tomáš jakoby zapomněl kde je, dívá se do dálky a znovu to celé prožívá.

  „Byl to skoro čelní náraz. Auto to srazilo ze silnice. Já z něj vypadl, ale ostatní v něm zůstali. Všichni tam zemřeli. Já měl potrhané orgány, ale dostali mě z toho. Játra mi hned vyměnili, měl jsem štěstí. Ostatní zašili, vyspravili.“ Tomáš skloní hlavu a zavře oči.

  „Potom jsem se dověděl, že prý zemřela rychle, ale ti dva vzadu…“ Tiše si povzdechne.
  „Od té doby jsem si s nikým nezačal. Až tady ale ani s ní to nešlo. Nemohl jsem…u tebe…to bylo tak jiné. Poprvé od té doby mi bylo dobře, promiň.“ Pustí jeho ruku a vstane.

  Dobře. Bylo mu s ním dobře. Ondro, nehledej v tom nic víc. Prostě bylo mu dobře. Cítí, jak se začíná usmívat. Vezme pekáč a schová ho skříňky kuchyňské linky. Kuchyň uklízena a vše hotovo a do večera daleko. Snad má tu nějaké filmy? Přejde k němu a položí Tomášovi ruku na rameno.
  „To nic, prostě se to stalo, ale myslím… to je jedno. Vánoce platí. Jak říkám člověk by neměl o nich být sám. Máš tu nějaké filmy? Nebo spíš by sis měl lehnout. Vypadáš dost unaveně."

  Tomáš se k němu otočí a trochu se usměje.

  „Jo něco tu je. V počítači a pak v šuplíku DVD a Ondro jsi stejně ten nejlepší kluk, kterého znám,“ řekne a cvrnkne ho do nosu. Pak odpajdá lehnout na postel.

  Kluk. Sakra je mi dvacet šest. To, že dělám na poště, ještě neznamená, že nic nemám. Kluk - jo to bude tím. Vyhrabe DVD a šoupne ho do přehrávače. Nuda, ale stejně co má dělat. Vidí v něm jen kluka. Chjoo co dělat? Ani si nevšimne, jak a usne.

  A tak ani neví, jak se Tomáš dívá na Sedm let v Tibetu a potom, jak ho pozoruje, když spí. Když mu spadne deka, zvedne se a jde ho přikrýt.

  „Líbí se mi to. S tebou,“ zašeptá tiše a pohladí ho. „Ale měl bys se mnou jen trápení.“ Pak odkulhá uvařit si čaj.

  Krk. Bolí. Kristova noho, tolik hodin. Musí domu, ale když tak klidně Tomáš spí tak ho nebude budit. Vezme papír a tužku.

  Musím domu pro uniformu a udělat pár věcí do práce. Zítra okolo desáté se stavím. S láskou…  

Ondra

S láskou důkladně přečmárá.

  Vezme věci sebou a zbytek buchty nechá. Snad zítra ještě bude dobrá. Možná jsem měl napsat, aby si to ohřál v mikrovlnce. Kdepak takové věci ví. Zabalí a vypadne z Tomášova bytu. Zamkne a je mu líto ho opouštět. Nadhodí batoh v ruce a rázně vykročí k autu. Bude to tak lepší pro oba. Přece jen je na ženy a vztah s ním, neunesl by to. Určitě, ujisti se.

  Tomáš se vzbudí v noci. Má pocit, že se něco stalo a koukne po Ondrovi. Není tam. Vyletí z postele a projde celý byt. V kuchyni najde vzkaz. Zatne zuby.

  „Takhle je to vždycky,“ zamumlá a vezme si kousek buchty. Pak zapne počítač a chvilku si čte poštu. Nic nového, pár reklam a najednou ví, co mu koupí k narozeninám. Usměje se. A za chvíli už je objednávka vyřízená. Dokonce si to může nechat dovézt. Ano, aby to Ondra neviděl.

  „Skvělé,“ zamumlá, napije se studeného čaje a vypne počítač. Jde si lehnout s pocitem, že snad brzy někomu udělá radost.

  „Ondro, nejsi nemocný?" zavolá vedoucí z pokladny, kde přepočítává peníze.

  „Kdepak nejsem. Jen špatné spaní.“ Spíš žehlil uniformu a pak celou noc vařil. Vsadil by se, že doma Tomáš nic nebude mít. V polospánku přebírá balíky a dopisy pro vzdálenější vesnice a místa. Městečko doručuje někdo jiný. Přesně a jmenovitě paní Věra. Je jenom dobře, že Tomáš bydlí na okraji městečka, takže tam doručuje on. Zívne a jde si udělat kávu.

  „Ahoj Ondro! Jaký byl víkend?" otáže se ho vesele Miluška, která jde si udělat čaj.

  „S.." zarazí se. Chce říct sexy, ale to by bylo. Kde s kým kam a podobně. „Stimulující" nakonec řekne. „Hodně. Ta káva mi dělá dobře."

  „Čau Ondro? Co nemocnice?"

  „Eh?" zmateně vyhekne Ondra.

  „Jo viděla jsem tě tam. Jela jsem za jednou svoji známou," upřesní Věra, druhá doručovatelka. Napůl sedí na stole a míchá lžičkou ve skleničce. Moc nevinně se dívá, pomyslí si znepokojeně Ondra.

  „Dobrý. Byl jsem za kamarádem. Nic víc."

  „Kamarád, JO?" Ondra se na ni zle podívá.

  „Už jste slyšeli tu stížnost? Ondro, Věro ke mně!" se ozve hlas vedoucí z pokladny. Oba se po sobě otočí. Co zas? Že by zas někdo si stěžoval?

  „Máme tady stížnost, že nezvoníte."

  „Bába Rastecká? Děláte si legraci!" zvolá Věra. „Ta ženská je hluchá jak poleno. Dobře dobře," když vidí vedoucí pohled. Ondra se musí usmívat. „Věčně u ní řve buď televize, nebo rádio. Slyšet zvonek by bylo nad jakékoliv síly!“

  „A ty si nemyslí, že je vše v pořádku. Měli byste už taky něco založit. Pořád jsme ve skluzu." Ondra se raději odklidí, aby si nesmlsla i na něm. Jo pondělí ráno. To dovede navztekat každého.

  „Tak ahoj odpoledne a jedu," raději se rychle obleče, když za sebou ucítí Věru.

  „Nemyslí, že zapomenu!" výhružně řekne a zapne si bundu. Rukavice, na hlavu čelenku a popadne tašku na kolečkách. Na záda si hodí batoh s rekomandy a většími balíčky. Přes rameno má tašku s penězi a malými rekomandy.

Ondra se nasouká do studeného auta a dýchne si na ruce. Nastartuje a vyjede. Jsou to všechny pavlačové drbny.

  Pomalu se blíží k Tomášovi. Vchod k pani Postránecké. Má dceru v Nizozemí a je ukecaná. Posledně mu vyprávěla o starém Tedovi ne zas tak starém, ale no čert to vem. Kdo má poznat na bezdomovci věk? Povídala, že prý s tou fenou, co má… panebože, že ti důchodci nemají co jiného dělat než slídit co dělají druzí. Jako paní Pavlačová. Jo jmenuje se jinak, ale stejně ji jinak neřeknou. V létě na balkoně trhá kytky a loni o vánocích si pořídila dalekohled. Vezl ji ho tak to ví. Dokonce natolik, že mu dala štědré dýško.

  Tomáš se probere ráno a zívne. Nechce se mu z postele a tak dobře se mu spalo. Jenže nemůže věčně vylehávat. Vstane, zapne rádio a jde spáchat ranní očistu, jak tomu sám říká.
  Udělá si čaj a poslouchá nejnovější i staré hity. Líbí se mu to. Nakonec si namaže chleba s máslem a sedne ke stolu v kuchyni. Venku sněží a on se těší, až vyrazí zase do hor.

  Jen je mu tu teď smutno, jak tu byl Ondra, tak…bylo tu líp. Připustí.

  „Zastavte!“ a on zbledne. „Ne!“ zaúpí.  Květuš Rafaelová. Jedná stará cikánka z malé komunity cikánu ve městě. „Pane pošťák, pane pošťák máte to pro mne?!" křičí tak, že i hluchý Rabias vykoukne z okna co se to děje. Žene se k němu v tlustém kabátě, sukni a lakovaných lodičkách. Na uších má odporně růžové klapky.

  „A co jako?" optá se  a předem ví, co chce. Dívá se, jestli někde neuvidí děcka. Posledně mu vlezli i do kapes.

  „No to Béčko a ten dopis od přítele." Zaječí, že je ji slyšet snad i na Sněžce.

  „Je mi líto peníze jsem vám dal minulý týden a dopis nemám."

  „Ať vám ruka zčerná a semeno uschne taky, Vy hovado!“ zařve na něj lomíc rukama. Ondra pokrčí rameny a raději se klidí. Posledně ho proklela do desátého kolena a ať mu vyschnou kulky i oči. Je to děsná bába.

  Tak je u svého miláčka. Vezme tašku s jídlem a začne zvonit na zvonek se jménem Kučera Tomáš.

  Tomáš se zabere do práce na počítači a nevšímá si, jak čas běží. Najednou se ozve zvonek. Vykoukne z okna a zamává na Ondru.

  „Hned!“popadne berle a s pomocí nich dojde ke dveřím. Otevře.  „Ahoj Ondro.“

  „Ahoj Tomáši. Něco jsem ti přinesl" a rychle vejde do bytu a zavře za sebou dveře. Pořád lepší než je nechat otevřené. Přejede jeho postavu chtivým pohledem a zardí se. „Něco jsem malého upekl a taky navařil. Plněné knedlíky a polévku a taky omáčku a knedlík ti přivezu později. Vzal sis prášky a je ti dobře?" optá se starostlivě.

       „Zvládám to a co ty?“ Tomáš si ho tiše prohlíží a pak neodolá a jemně mu upraví vlasy. Je rozcuchaný, tváře červené od mrazu a jemu se tak líbí. Chvíli ho pozoruje a chce mu říct, že se přece jen rozhodl to zkusit, ale má strach, že …že je to moc bláznivé. Že mu to neuvěří.

       Když ucítí prohrábnutí rukou ve vlasech, jen vytřeští oči. Neví, co říct a přestane mluvit o jídle. Je rád z toho doteku a byl by se rád zeptal na to, co se mu už od rána honí v mysli, ale když si vzpomene na vše, co vyprávěl a na ten výlet. „Já já…“ neví jak to povědět „Mám se dobře. Jen trochu ospalý a moje kolegyně Věra něco začíná tušit. Nechápu, jak to dělá. Myslím, že mně čeká výslech, až se dostanu na poštu." Smutně mu řekne a dokončí vybalení tašku s jídlem

  „Výslech třetího stupně?“ zasměje se tiše Tomáš a pak se ho opatrně dotkne.

  „Ondro? Můžu…mohl bych, …“

       „Já…“ dívá se na něho a neví, co má dělat. „Jistě. Můžeš všechno." Ujisti ho napjatě. Copak chce asi dělat?

  Tomáš ho pomalu přitáhne blíž a dotkne se konečky prstů jeho obličeje. Jemně obkresluje jeho kontury a pak sjede ke rtům. Přejede je jemně palcem a druhou rukou ho mezitím drží kolem zad. Pomalu se k němu skloní a lehce ho políbí. Přitom sleduje každou reakci, každý Ondrův záchvěv.

     Co chce dělat? Pak když ucítí jeho objetí a dotek zůstane klidně stát. Je mu dobře tak proč by to měl přerušovat? Někde na okraji mysli chápe, co dělá. Že jen experimentuje, ale jemu to nevadí. Za tohle by zaprodal duši i poštu s trezorem.

  Když cítí, že je to zřejmě v pořádku. Pokračuje dál. Líbá tváře, víčka a vrací se ke rtům. Pak sklouzne na krk. Vše je jemné a hříšně pomalé. Pak se vrátí k ústům a políbí je víc. Prudčeji.

  Zasténá, když mu Ondra instinktivně odpoví. V podbřišku cítí motýlí křídla postupně přecházející do známého pocitu vzrušení. Přestane ho líbat a zadívá se mu do očí.

      „Tomáši?" cítí, jak jim probíhá vzrušení a nejraději by ze sebe vše strhl a objal Tomáše jen tak. Neví, co si o tom má myslet, ale líbí se mu to. Je to úžasný nádherný polibek, ne polibky, o kterých snil každou noc v posteli od toho dne, co se setkali.
      „Proč?" nejistě se optá.

  „Protože,“ Tomáš přivře oči a jemně jazykem přejede naběhlé Ondrovy rty. „Protože,“ vtiskne do každého koutku polibek. „Přemýšlel jsem…a,“ pohladí Ondru po zádech a opatrně, téměř nejistě sjede níž na hýždě. „Pokud bys byl ochoten to se mnou zkusit, já bych chtěl.“

Opatrně a něžně políbí rty, jako byly z nejkřehčího porcelánu.

„A navíc jsem si uvědomil,“ vtiskne mu polibek do vlasů, „že se mi líbíš. Není to divné?“

  Jsem ve snu a nechci se vzbudit. Určitě, když ucítí jeho ruku na hýždích a jeho polibky. Ve snu a on to se mnou chce zkusit. Neví, jak by to mezi nimi vypadalo, ale on má rád tak na oboji. Zčervená. Možná kvůli tomu od něho Michal odešel, a kdyby chtěl. Zavře oči a přemýšlí.

  „Jestli bych chtěl? Ani kdybys mi snesl hvězdu z oblohy, nebyl bych šťastnější." Pohladí Tomášovy vlasy a žasne, jak se ho volně dotýká. Vnímá jak je najednou klidný a jak si vychutnává ten dotek bez obav, že Tomáš ucukne nebo ho praští. Zasměje se a pak zvážní.

  „Chtěl a moc. Ani nevíš jak moc, Tomáši. " Skloní se a políbí ho. Pak se odtáhne. „Budu trpělivý," a podívá se do jeho očí „ale nenech mně čekat celou věčnost.“ Nakloní se k němu. „Toužím se s tebou milovat."

      „Tak to je právě ta technická stránka, o niž nemám bližší představy,“ zašeptá mu do ucha s tichým smíchem Tomáš a pak ho jemně kousne.
      „Ale vždycky jsem se učil rychle,“ dodá po chvilce.

  Ondra cítí, jak se jeho tělo začne otřásat smíchy.

   „Promiň, miluji tě," klidně mu řekne a políbí. „S technickou stránkou si nedělej starosti. Jsem na to docela šikovný, a když mám ještě k tomu tak hezkého žáka, tak to učení bude jedna velká radost." Políbí ho znovu a přitáhne si ho k sobě blíž. „A jak teď s tímhle mám doručovat?" otáže se laškovně.

     „To já nevím, pane poštmistr,“ zasměje se tiše Tomáš a možná povzbuzen tím, jak jednoduché to nakonec bylo, se lehce zavrtí. Tak aby se jeho noha otřela o Ondrovo přirození. Levou rukou mu přitom lehce sevře hýždě a pomalu ho po nich začne hladit. Pravou rukou ho přitom víská ve vlasech a pak se lehce usměje a políbí ho. Přitom ho pořád hladí a tiskne blíž k sobě.
      Když se konečně odtrhne od jeho úst, s jiskřičkami v očích se zeptá.
     „Jste v pořádku, pane podmistře?“

  „Nejsem. Vůbec nejsem. Jsem nadržený jak nějaký puberťák. Ve svém věku. Víš, nakonec panebože já jdu, jdu," a nehýbe se z místa. „Musím jít nebo tě strhnu tady na koberec to je jedno," to už mu šeptá do ucha a pokračuje dál ve svém líčení. „Svléknu tě a zlíbám každé místečko a budu tě milovat, až nebudeš schopen chodit." Provokativně se na něho zadívá a jeho ruka začne taky hladit Tomášovy hýždě, až nakonec zajede mezi nohy. Zatím odpovídá na jeho polibky.

  „Sakra jdu!" vymaní se z jeho náruče a podívá se na své napnuté kalhoty a rychle si obleče dlouhou bundu. „V tu chvílí jsem ráda, že ji mám," zašeptá.

  „Tak večer, lásko!" otevře dveře a podívá se po Tomáši. Stojí tam tak rozehřátý. Jen ho vzít do postele a ukázat mu tu technickou stránku věci.

       Tomáš se zasměje a vtiskne mu cudný polibek na čelo.
      „Tak jdi, nebo budeš mít absenci v práci a já zvalchovaný žebra. Huš. Huš!“ vyhání ho z bytu. Rád by si ho tu nechal a poznával, co dosud nikdy nezkusil, ale oba mají své povinnosti.   „Večer,“ zašeptá ještě a pak na něj laškovně mrkne. „Pane učiteli.“

  „Pane učiteli?" zašeptá omámeně.

  „Copak potřebuješ, Ondro?" ozve se u něho hlas a Ondra nadskočí.

  „Ale nic pane profesore," zašeptá zoufale a je vděčný za tu bundu. „Jen jsem jen…“ koktá a neví jak z toho ven a pak si vzpomene. „Budu taky učit," řekne pyšně.

  „Vážně?" podiví se profesor Malý jeho učitel na základní škole.

  „Vaření. Není to nic moc, ale…“

        „Každé učení má něco do sebe. Musíš být hodně trpělivý a dobře vyložit učivo žákovi. Jinak je zmatený a nenaučí se nic." Ondra přikyvuje. Jistě taky to tak udělá. Do puntíku.

       „Vy máte tolik zkušenosti," s obdivem řekne a myslí na večer a na Tomáše. Role učitele se mu zdá velmi lákavá. Nesmírně.

       „To víš 40 let na škole, ale půjdu. Máš dost práce a teď k tomu ještě to učení. Budeš určitě unavený."
       Unavený to určitě. Nádherně unavený. „Ano, tak nashledanou," stihne ho pozdravit a pak si vzpomene na paní Dvořákovou.

  Tomáš se opře o dveře a tiše vydechne. Chvilku se s někým líbal a je z toho vzrušený až to skoro bolí.

„Vážně jsem mu to řekl,“ zamumlá. Nemůže tomu uvěřit. Ale nakonec něco ho k němu táhne. Touha ho chránit. Bránit. Vzít do náruče a políbit. Ukázat mu všechny divy světa co on sám viděl. Smazat rány na duši, co dovedou zasadit jen lidé.

  Ano, chce být s ním. Chce to alespoň zkusit.

  Vyjede o dvě patra výš a zazvoní. Dveře se otevřou skoro okamžitě. „Dobrý den, paní Dvořáková. Tak co přesně potřebujete?" otáže se.

 „To jste vy! Pojďte dál a já jsem Růžena."

       „Ondra." S úsměvem řekne a rozhlédne se po krásném bytě.
       „Potřebuji se naučit vařit." Ondra si povzdechne. Už to slíbil.
       „Tak dobře. Víte, co já dám vám číslo svého mobilu, a vy mně zavoláte, když budete potřebovat...tedy kdy budete mít volno, ano." Nadiktuje ji telefon a chystá se odejít.
       „Nechcete aspoň kávu?"
        „Rád bych, ale už mně čekají a mám zpoždění." Rozloučí se a v dobré náladě rychle rozveze dopisy i balíky.

       Staví se v konzumu a koupí knedlík, chleba a nějaké jogurty.

   K páté hodině už zvoní na Tomáše s nákupem.

       Dokulhá pod sprchu a pro jistotu si ji dá. Přece jen uvolnění potřebuje a umýt se taky. Koneckonců…zasní se.
      „Musím tu trochu uklidit,“ napadne ho a tak se do toho pustí. Jde mu to pomalu, ale s přestávkou na oběd to do večera má hotové. Dokonce i svíčky už vytáhl. Ty si dovezl. Dostal je a rád má jejich teple světlo, zvlášť v zimě.

      Zrovna jednu zapaluje, když v tom najednou zaslechne zvonek.
      „Jo, už jdu!“
      Otevře a před sebou spatří Ondru.
     „Pojď dál, “ uhne mu, aby mohl projít.

  „Uch to je… nádhera. Miluji svíčky a teď v zimě obzvlášť." Přistoupí k němu a přitáhne ho k sobě. „Polibek malý" zaškemrá.

  Tomáš ho jemně políbí. „Máš zmrzlý nos,“zasměje se tiše. „Pojď, udělal jsem ti čaj.“

  „Tak malý zas ne." Přitáhne si Tomáše k sobě těsněji a pořádně políbí. Odtáhne se od něho a shodí ze sebe bundu. „Něco jsem koupil a je tady tak útulně tak jestli ti nebude vadit tak bych se rád najedl s tebou."

  „Ne, vlastně jsem s tím počítal. Co já tady sám. Nemám službu, dokonce jsem tu uklidil, tak jsem si říkal, že se třeba chvilku zdržíš.“

  Tomáš trochu sykne, jak ho zabolí namáhaná žebra, ale pak se usměje a přepajdá do kuchyně za Ondrou. Tam si sedne ke stolu.

      „Nemáš se přepínat," zavrčí Ondra a nelibě pozoruje, jak se šourá. „Když jsem tady, budu tě nosit," rozhodne. „Doktor, " zvedne ukazováček „mi řekl jasně, že se nemáš namáhat.“

   Rychle vše připraví, ohřeje jídlo, vytáhne talíře a doprostřed postaví jednu svíčku.

„Tak to je naše první schůzka." Nejistě řekne a usadí se. Vzápětí vylítne a donese ještě brusinkový džus.

  Tomáš se trochu usměje a pak zvedne skleničku s džusem, který jim oběma nalil.
  „Tak na zdraví.“ Pak na něj mrkne. „Víš, že mám hlad jako vlk?“

  „Na nás!" odpoví Ondra. „Mám taky hlad. Jenže možná ne na to co ty?" a podívá se na jeho rty a pak sklouzne níž. Nabere polévku na lžíci. „Pořád si myslím, že je to sen. Probudím se a budu pořád tam, kde jsem byl." Krásný sen a on nechce nic pokazit. Jak to říkal učitel? V klidu a trpělivě. A on je trpělivý.

     Tomáš se jen usměje a pustí se do jídla. Moc dobře ví, na co myslí, ale on sám má hlad jako vlk a to co Ondra donesl tak pěkně voní. Polévku skoro zhltne a nechá si nandat druhý chod.
     „Ještě mě vykrmíš,“ zasměje se tiše a přitom se dívá jak Ondrovi září oči. „Jsi výborný kuchař.“
     „Není to sen,“nakloní se k němu a jemně mu sevře ruku.

  Ondra zvedne jeho ruku a do dlaně vtiskne polibek.

  "Sen. Proč myslíš, že to není sen? Víš, už do našeho setkání se mi o tobě snívá anebo jen tak přemýšlím, jak bychom spolu byli, líbali a teď najednou se sny plní. Je to sen nebo není? Co myslíš Tomáši?" Nandá knedlíky s omáčkou a k tomu kus masa. Je rád, že mu chutná.

  „Vařil jsem už od mala a nikdy jsem to nikomu neřekl. Pak jsem šel studovat kuchařinu a čekal jsem, že budu vařit pro nějaký hotel v okolí, ale no skončil jsem tak jsem skončil a jen jsem rád, že mohu pro tebe vařit.“ Rozzářeně se dívá jak Tomášovi chutná. Pro kuchaře je to nejvyšší odměna jakou může dostat, když hostům chutná.

      „Protože ve snu by mě nebolely žebra,“usměje se Tomáš. „A děkuji. Víš, já měl zase být stavebním inženýrem a dokonce i dostudoval, ale hory mě lákaly víc, a tak jsem zahodil pět let školy a teď tu dělám záchranáře. A víš co, jsem moc rád.“

     Tomáš pak v tichosti jí a občas pozoruje po očku Ondru.
     Nakonec jen sedí a popíjí čaj. Tomáš se protáhne.
    „Nepůjdeme si sednout do pokoje? Trochu mě tu z toho bolí záda.“ Když Ondra souhlasí, přejde tam s jeho pomocí a usadí se na pohovce.
     „Jen škoda, že tu nemám krb. To jsem na Kanadě miloval.“ Prohodí po chvíli, když sedí vedle sebe, popíjí čaj, co Ondra donesl a dívají se společně na to, jak hoří na stole několik svíček.
     „Uvažoval jsem, že si tady koupím domek, ale nic, co by se mi líbilo, není k mání. Nebo je moc drahé.“

     „Mám doma krb," plácne Ondra, zrudne a pak se rozesměje. „Vlastně mám větší dům - chatu nevím, no něco mezi tím. Sám jsem si ho vybavil a udělal spoustu věci a krb je jednou z nich včetně obrovské koupelny tak akorát pro dva," šeptá Tomášovi do ucha. „Zhasnu světlo a hoří jen oheň. Dřevo tiše praská a plameny nádherně osvětluji pokoj a před krbem mám ovčí kožešiny od Bárty.  Jsou tak hebounké a měkké," zašeptá blízko rtu Tomáše. Začne ho líbat a rukama ho hladit. „Jen se budeš mít dobře," šeptá a jeho ruce pomalu kloužou  po tričku dolu na džíny.

Tomáš si ho přitáhne a něžně políbí. Přivírá oči a jemnými doteky jazyka ho dráždí na rtech. Rukama přitom bloudí po jeho těle a hladí ho přes tričko. Snaží se vzpomenout na vše, co měl rád on sám a zkouší, jestli se to Ondrovi taky líbí. Sám se přitom chvěje pod těmi doteky, které se dotýkají jeho duše stejně jako jeho těla. Nikdo se ho ještě nikdy takhle nedotkl. Tak, jakoby četl jeho pocity. Tiše zasténá.

     Ondra mu pomalu vyhrne triko a rukama ho hladí po těle. Má je nádherné a už dřív je obdivoval, sesune se dolu na podlahu a klekne si mezi jeho nohy. Líbá jeho rty a vnímá teplo těla. Pak svými rty sklouzne níž a polaská jazykem jednu z bradavek. Cítí, že se mu to líbí a tak nepřestává si s nimi hrát. Druhou rukou si hraje s druhou bradavkou, až ztvrdne. Odtáhne se a zálibně se podívá. „Krásné", pohladí ho rukou a sjíždí níž. Hladí ho jemně a pak se dotkne džínů. Pořád před ním klečí a laská ho přes látku. Je vzrušený, usměje se. Rychle rozepne zip a než stihne cokoliv říct, stáhne kalhoty a pak i trenýrky.

      Tomáš tiše sténá, když si hraje s jeho bradavkami a cítí, jak se mu stahují svaly na břiše, když klouže níž. Vzrušuje ho to. Tak moc, že přestává myslet. Zakloní hlavu a na chvíli zavře oči.

     Těžce polkne, když se ho začne dotýkat přes látku džínů.
      Je to sladké mučení. Tak…nedomyslí, když najednou slyší, jak mu rozepíná džínsy a pak ucítí, jak mu sundává trenýrky. „Ondro,“ těžce vydechne a dívá se do těch zářících očí. To co s ním provádí je sladké mučení.

     „Nelíbí se ti to?" zeptá se Ondra, ale dobře ví, že ano. Hladí ho rukama a pyšně se dívá na jeho vzrušení i mohutnost. Líbí se mu,  jak ho drží v rukou, jak nad ním má moc a může si dělat, co chce. Nejdřív ho vezme do rukou a hraje si s ním, laská po cele délce a pak je nahradí rty. Rty pevně obemkne žalud a pak si ho dá celé do úst. Zaslechne Tomášovo zasténání a povzbudí ho to. Líže a saje jako snad nikdy v životě, jen aby se cítil skvěle.
     Chce, aby se mu to líbilo a nelitoval svého rozhodnutí. Na chvilku přestane a zvedne oči k Tomášovi.  V rukou svírá jeho pyj. Cítí, jak mu v rukou tepe a je živý. Svírá ho jemně, ale pevně. Je tak rozkošný, jak tu sedí a v tu chvíli, by pro něho udělal cokoliv, o co by si řekl.

       Tomáš těžce oddechuje. Je to tak skvělé. Tak… Nemá pro to slov, když ho hladí a pak, když ruce vystřídají ústa, jen zavře oči a sténá. Nemá sílu na to o něčem uvažovat. Chce, aby pokračoval. A pak, když na chvíli přestane a jen se na něho dívá.
      „Prosím,“ zašeptá chraplavě a zajede mu rukou do vlasů. Nesvírá ho, i když má sto chutí to udělat, jen ho jemně víská a snaží se mu dát najevo jak je mu s ním dobře. Jak dobře mu to dělá. Jak moc je šťastný.

 „Ne,“ řekne a opět si ho vezme do úst. Už nehledí na nějakou jemnost a rafinovanost, ale zasouvá si ho hluboko do úst. Po chvilce cítí první kapky semene a zrychlí. Je tak spokojený, když ucítí, jak vyvrcholí. Něco slíže a pak se ho dotkne. Vstane a jde do koupelny. Přinese ručník a otře zbytky semene. Nepodívá se do Tomášovy tváře. „Má tak divný pocit z toho. Možná moc spěchal a neví. V ruce žmoulá ručník a nevšímá si svého vzrušení.

       Tomáš si sedne a přitáhne ho k sobě. Políbí ho. Vášnivě. Divoce. Tak jak se cítil před chvilkou, když viděl, cítil, co s ním dělá. Rukou mu zajede pod tričko. A z úst sklouzne na krk.
      „Tričko dolů, pane učiteli,“ zašeptá mu do ucha. A pak mu ho sám sundá. Natáhne se a na zem shodí deku, kterou má normálně v rohu pohovky. Tam Ondru stáhne.
      V šedých očích mu jiskří, když se jemně dotýká jeho pokožky a rukama přejíždí vybouleninu v kalhotách, tak těsně, aby Ondra cítil teplo jeho dlaně, ale aby se ho nedotkl.
      Ondra se pod ním svíjí a on ho hladí a laská. Pak se rošťácky usměje a pomalu mu rozepne kalhoty a vklouzne rukou dovnitř.

     Pak se zatváří jako by něco zapomněl.
     „Pane učiteli, a jak to bylo dál?“ šeptá tiše a pomalu ho hladí a stahuje mu kalhoty. Volnou rukou mu přitom bloudí po slabinách.
      Políbí ho. A když se odtrhne od jeho úst, tiše řekne.
     „Já to dál asi zapomněl.“ Mrkne na něj. A na chvilku ho přestane laskat.

  „Nepřestávej!" vykřikne, když ucítí, že přestal. „Panebože," vydechne. Je to tak vzrušující, že ani neví vlastně, jak se ocitl na zemi a Tomášova ruka v kalhotách. Ale jedno ví: Je to pekelně vzrušující.

      „Co pokračovat?" nakonec řekne Ondra. „Technické věci vysvětlím někdy jindy.“ Omámeně ze sebe dostane.

      Tomáš se tiše usměje a pak sklouzne níž. Líbá ho, hladí bradavky. Občas některou z nich stiskne zuby a jemně zatahá. Rukama přitom bloudí po těle, až znova sklouzne dolů. Cestu, kterou předtím jemně přejel rukama, teď pomalu líbá a přitom jemně rukou laská Ondrovo vzrušení.
       Nakonec sklouzne mezi jeho nohy a jemně začne líbat pokožku na tříslech. Přitom se občas, jen tak mimochodem dotkne rty i Ondrova přirození. Nakonec, když cítí, že už je blízko vrcholu ho na chvilku vezme do úst a zároveň ho pohladí od klínu, po vnitřní straně stehen až ke kolenům a zpět.

      „Prosím pokračuj," šeptá Ondřej a má pocit, že je v nebi nebo v pekle, ale má se až hříšně krásně. To co dělá Tomáš je tak skvostné. Natáhne ruku a dotkne se stejně jako předtím Tomáš jeho vlasů. Spíš je cuchá, než víská. Bože, tohle mu chybělo. Poslouchá svoje sténání a přeje si, ať to pokračuje donekonečna.

       Tomáš se v duchu usměje, spokojeně zavrčí a pak pokračuje. Hladí ho a laská, kam dosáhne a nakonec přivede k vrcholu. Trochu sebou cukne, ale pak, stejně jako Ondra, polyká.
      Nakonec se k němu přitiskne a políbí na ústa.
      Cítí, jak tělo pod ním hřeje a jak je ještě rozechvělé a líbí se mu to. Jen se bojí, aby pro něj nebyl příliš těžký. Přece jen osmdesát kilo živé váhy… Nedomyslí a jen ho znova políbí

  Ondra spokojeně oddechuje. Má pocit, že právě skončil v nebi a Tomáš je jeho anděl.
  „Můj anděl, " a dotkne se jeho tváře. „Jen můj," zašeptá znovu a obejme ho. Rád cítí jeho tělo na svém. Má rád ty chvíle po milování, kdy může držet a objímat svého partnera a po tomhle co se tu událo, věří, že vše nakonec dobře dopadne.
      „Promiň, ale bylo to úžasné, a co se týče té technické věci," pohladí ho po čele a druhou hladí záda. „Tak praxi se ji naučíš. I když věřím, že žák předstihl mistra." Je mu tak dobře, že se asi rozbrečí.

     „Kdybys nelhal,“ řekne mu tiše Tomáš a něžně ho hladí. Pak se trochu nadzvedne na rukou a mrkne na něj.
    „Koupím kožešinu, ty parkety odírají nohy.“ Potom ho políbí na nos. A položí hlavu na jeho rameno. Je mu dobře.

  „Já nelžu," ohradí se Ondra. „Je to pravda," tiše řekne. „Takhle jsem se snad v životě necítil a to…“ nedořekne a zčervená. Takhle dobře mu nebylo ani s Michalem. „Nebavme se o tom a kožešinu? Jak budeš chtít, ale teď mně napadá, že jsi neviděl moje kožešiny před krbem a ve světle plamenů bys vypadal tak božsky." Zasměje se. „Vlastně jsem, když jsi přišel na poštu, si říkal, jaký jsi kus a ten zadek.“ V hlase mu zazní obdiv. Rukou sjede na něj a pohladí ho. Vtiskne mu polibek na rty. „Nechce se mi ani hnout. Jsem úplně spokojený."

   „Já taky…ale…postel je přece jen pohodlnější nemyslíš? Nebo gauč? Co vy na to pane učiteli?“

  „Postel, gauč," skoro se zalkne a pak zesmutní. Něžně se vymaní z Tomášovy náruče a posadí se. Sebere kalhoty.

  „Nejde to. Budu muset jet domu a…“ nedořekne to a zesmutní. „Rád bych s tebou strávil noc, ale nemám tady nic a potřebuji pár věcí připravit včetně" usměje se „tvého jídla na zítřek. Potřebuješ zesílit." Pustí kalhoty a obejme ho.

  „No možná se nechám přemluvit na ten gauč. Na chvilku," začne ho líbat a cítí, jak by klidně mohl pokračovat. Tak brzy po tom co vyvrcholil a může znova. Tedy když byla puberťák tak jistě. Vzpomene si na fotky kluků, na časopisy i DVD a zrudne. Je přesně jako ti na obrázku. Je božsky.

  Tomáš ho něžně hladí a pak ho pomalu vytáhne na nohy. Na chvíli se vymaní z jeho objetí a rozloží gauč, tak, že je tam dost místa pro oba. Na to natáhne druhou deku a přinese i peřinu a polštář. Pak znovu vezme Ondru do náruče a lehce ho dotlačí a položí na gauč. Lehne si k němu, trochu sykne, jak ho zabolí žebra, a pohladí ho po tváři. Pak je oba přikryje.

  „Jen na chvilku, ano?“

       Ondra si zívne a přikývne. Pro Tomáše by udělal cokoliv. Všechno. Přitiskne se k němu. Už ani nepamatuje, kdy byl s někým naposled pod peřinou, objímal ho a líbal stejně jako on teď Tomáše a šeptal mu blbůstky. Má to rád.
       Mohl by a nohama mu ovine jeho, aby mu byl ještě blíž.
      "Krásně hřeješ. Chce se mi spát a přitom ani nechce. Je to kouzelné," dodá zamyšleně. 

       „Bojím se, že je to jen sen,“ prohodí rozpačitě Ondra

  „Já doufám, že není.“ Tomáš ho políbí do vlasů a ani neví, kdy usne. Celý den byl na nohou a teď je příjemně unavený a v Ondrově náručí se cítí v bezpečí. Jen cosi ještě zabrblá a už spí.

 6:díl_Nehoda