Shounen - ai povídky

Z vůle hada

 

Kapitola 13.

 

Nelehké cesty

„Zvíře o trochu větší než yerv. Srst má v odstínech hnědé, čímž dobře splyne s prostředím. Mezi prsty má něco asi jako plovoucí blány, takže snadno se pohybuje v bažinách. Je velmi rychlý, takže víc popisu nemám, což je škoda, protože vypadá to na zajímavé zvíře. Místní říkají, že se nedá ulovit, ale podařilo se mi sehnat jeho kožešinu. Je voděodolná, taky ji skoro nic nepropíchne.“

 

Výpisky Cestovatele

Daimón si zívne. Otevře oči, zahledí se na strop. Vedle, v pokoji, někdo chrápe. Ještě se mu nechce vstát, proto jen nahmatá lahvičku s protijedem a upije. Uvažuje, jak velmi si rychle na to zvykl. Ráno nahmatat lahvičku a upít. Unavuje ho to a k tomu se včera slavilo pozdě do noci. Oslavovalo se kde co a málem, že nepřipili i na zdraví zástupce Posledního odpočinku. Už netuší, kdo to byl, ale skoro se strhla rvačka, načež dotyčný, zřejmě nebyl tak opilý, vykoktal, že nebýt jeho, paní Tysalie by je nenavštívila. Přetočí se na druhý bok. Dneska odjede. Má dostatek prášku a rád by se konečně dostal do Edanu. Neví proč, ale má tušení, že musí právě tam. Najednou si vzpomene, co si slíbil cestou z Fiory.

Opatrně se vyhrabe z pokrývek. Po špičkách přejde ke dveřím. Nadechne se vzduchu prosyceného grapnikem. Tu jemně štiplavou vůní si bude pamatovat celý život. Přejde ke dveřím, za kterými se nalézá společný sklad. Otevře dveře. Nic se tu nezamyká, protože ač všichni mají horší i lehčí hříchy na duši, kdo by co bral? Nikdo se odtud nedostane, jedině mrtvý. A mrtvému věci jsou, jak řekl zpříma Zaid, na hovno. Prohlíží si věci, když najednou cukne.

„Fuj, to jsem se lekl.“

„Co tu děláš?“ optá se suše Bastiien. Za tu dobu, co zde Daimón je, nepodezřívá ho, že by chtěl něco odcizit. Kdyby chtěl, byl by v jiném skladě. „Odjedeš?“

„Ano, ale chci něco udělat. Potřebuju kousek kůže na váček.“

Bastiien vytřeští oči. Tak tohle mu nějak uniklo a to ví o ostatních vše. Dřív nebo později se i ten nejzarytější morous rozkecá. Rád je u toho. „Ty umíš šít?“

Daimón se zadívá na ruce. Kdyby bylo potřeba… „Můj otec byl švec. Naučil mě své řemeslo, i když věděl, že nikdy ho nebudu vykonávat. Chci ušít sáček.“

„Sáček? Boty? Nechceš tu zůstat ještě jeden den?“ Vezme ho pod paží s širokým úsměvem.

„Proč?“

„No, potřebovali bychom pár věcí. To víš, umíme hodně věcí, ale řemeslníky mezi námi nenajdeš. Kdybychom měli někoho zabít, to je jiná. Nebo okrást, nebo…“

„Dost.“ Vděčí jim za mnoho, ale zůstat tu?

„Dostaneš jednu lahvičku navíc,“ vytasí se s největším trumfem, jaký má.

„Dobrá.“

„Skvělé.“ Bastiien na nic nečeká. Jde k zvonci a začne vyzvánět. Z domků se vypotácejí rozespalí muži. Někteří velitele pošlou rovnou do temných stěn zadku. „Chlapi, co kdo potřebuje opravit, hlavně boty, sem!“

„Co blbneš tak po ránu?! Tu máš!“ Dotyčný hodí po vůdci botu, otočí se. Ostatní stojí, různě se kývají ze strany na stranu a snaží se pochopit, proč velitel tak vyvádí.

„Přijel snad potulný mistr švec?“ Mohutné zívnutí doprovází otázku. „Jdu spát.“

„Přesně. Tuhle Daimón umí opravit boty.“

„Boty? Opravit? K čemu… Počkat?!“ Rychleji vystřízlivěvším členům vesnice to dochází. Někteří se hrnou dovnitř do domku ke svým věcem. Daimón ohromeně sleduje, jak se věci začnou hromadit na místě. Jedna hromádka za druhou pěkně v řadě za sebou. Zaid se široce směje, že byl první.

„Bastiiene, nejsem šička.“ Zvedne košili s natrženým rukávem do výšky. „To je práce na týden!“ Zděsí se, když vidí, jak se nosí stále další a další rozpadlé věci.

Bastiien ho plácne do zad. „Sprav to, jak umíš. Lahvička prášku,“ připomene mu.

Někdo přinese židli, další stůl. Všichni ho obklopí dokola. Daimón si pomyslí, že se na něj dívají jako na krásný obrázek. Stočí zrak na věci.

„Moji hromádku nejdřív,“ upozorní Zaid, co tu stojí první a hledí, aby náhodou někoho nenapadlo, že byl rychlejší.

„Co se tu děje?“ Z hlavní budovy vyjde upravená Tysalie. Ohromeně se zahledí na hromadu věci.

„Tady Daimón umí spravit věci, no a když umí ušít boty, řekli jsme si, že umí i spravit další věci,“ vysvětlí pohromu Zaid.

Daimón se zadívá do teplých Tysaliiných očí. Té se ho zželí a na druhé straně, konečně je volná. Až se ukáže nový velitel, Sienisovi spočítá i to, co nespáchal. „Tak jo. Ty, si vezmeš boty, já se postarám o šatstvo. Jeden po druhém a mezi tím nám udělejte snídani. Hladoví nebudeme makat.“

„Tysalie, děkuji.“

„Za záchranu života je to maličkost.“ Za hodinu je jim předložená bohatá snídaně.

Daimón se narovná, zadívá se do temného lesa. Pak si uvědomí klidně oddechujícího Kakopa a nedaleko Argése. Zakroutí hlavou. Ti dva ho opravdu hlídají na každém kroku.

„Máš zvláštní společníky. Nádherné,“ řekne tiše Tysalie. „Kolik se jich pokoušelo tě o ně obrat?“

„Pár ano. Zbytečně. Nemyslím, že by někoho jiného poslouchali. Obzvlášť Argés ne. Kakopo nevím. Netuším, proč se mnou je.“

„Zajímavé. Podívej se, někdo sem přišel. Možná bude mít nějaké novinky.“ Zvedne se, odloží košili. Už je tma a tak pracuji při světle svíček. Přistoupí k veliteli. Daimón za nimi nejde. Není to jeho věc. Zítra odjede. Podá muži boty, promne si oči. Nikdy si neuvědomil, jak tvrdě jeho otec dřel. Proč si určitých věcí začíná vážit až teď? Rád by mu řekl.

„Díky, Daimóne. Možná by tě zajímala určitá kůže. Nechceš ji?“

„Kůže? Ukážeš?“

„Jasně, počkej.“

Daimón vezme další boty. Díra velká jak prst. Povzdechne si. Jako… „Tady.“ Muž strká Daimónovi pod nos kůži. Daimón ji vezme, když si uvědomí jedno, nezná to zvíře. Lovci by je nejspíš znali, ale ti tu nejsou. Mne ji v prstech a najednou si stáhne botu. Porovnává.

„Z kterého zvířete to je?“ zeptá se zvědavě.

„To? Neznám a nedá se to zpracovat. Občas je dám zdejším, aby ji prodali, ale posledně ji nechtějí.“

Daimóna napadne, že možná odtud pocházejí jeho boty. „Tak v tom případě jsou hloupí. Mám z té kůže boty a lepší jsem neměl. Zachránily mi život. Mohu si ji vzít?“

„Jistě. To jsem rád. Zkusím to opět.“ Muž odejde. Nadšeně pokukuje po Daimónových botách. Daimón skloní hlavu k práci. Netuší, kolik je hodin, až jeho ruka nahmatá prázdno. Ozve se uchechtnutí.

„Konec.“

„No jo, máš pravdu. Posel?“

„Ano. Nový velitel je na cestě. Sienis zuří. Bojí se, že bude muset pryč od válu. I tak si hodně nahrabal z pozice zástupce. Buď zůstane, nebo zmizí.“

„A peníze s ním,“ řekne tiše velitel.

„To je jedno. Jen nevím, kdo bude novým velitelem.“

„Já osobně jdu spát. Chtěl bych co nejdříve odjet. Problém je, že určitě v Posledním odpočinku mají hlídky. Nechci nikomu ublížit.“

„Je tu ještě jedna cesta. Pojedeš jí,“ řekne tiše velitel.

„Pak proč…,“ nechápe Daimón. Rukou obkrouží prostor.

„Protože vede do přístavu. Není to kvůli tomu, že je nebezpečná, ale kvůli tomu, že nás podle vzhledu poznají. Jak jsem už dříve řekl: Není, kam utéct. Ale ty můžeš ji projet. S Argésem a Kakopem to zvládneš. Zde je odměna. Moc děkujeme. Rád bych tě pozval za půl roku, abys opět přijel, jen nějak pochybuji, že budeš mít čas.“

„To opravdu nebudu.“

„Nedá se nic dělat. Pojď, krapet to oslavíme.“ Vede ho do hlavní jídelny. Daimón se usadí na své místo. Na stole jsou pokrmy a zbytky alkoholu, který se nestihl vypít předešlé noci.

„Přátelé na nejkrásnějšího… šičku a nejzručnějšího ševce!“ Ozve se smích. Opět začnou létat místnosti přípitky. I tentokrát Daimón ví na co připít.

„Na nejlepšího ševce pod sluncem, na mého otce!“ Ozve se souhlasný halas.

Druhý den ráno Daimón zafuní. Tentokrát to opravdu přehnal, ale musí už jet, nebo tu zůstane navždy. Vyhrabe se z postele a jde se umýt. Dívá se na jemně zvrásnělé ruce. Jeho ještě vypadají dobře, ale u ostatních za chvilku se kůže i maso promění v rosol. Raději je rychle ponoří do vody. Opláchne se.

„Bastiiene?“

„Pojedeš stále rovně, až narazíš na strom bez listí, obejdeš ho zleva na dva kroky. Pak opatrně, až narazíš na starou cestu, tu poznáš. Brzy bude končit. Budeš se držet stejné linie, až narazíš na skupinku pěti stromu. Jsou dokola. Prudce stočíš na sever a pojedeš rovně. Nebudu ti říkat, že na každém kroku na tebe číhá smrt. Byl bych rád, kdybys zůstal.“

„Nejde to. Každý má svůj osud a já se zhlédl v zelených očích jako mech v neproniknutelném lese.“

„Pak hodně štěstí.“

„Děkuji.“

„My děkujeme.“ Daimón pochopí, že jeho návštěva skončila. Kdyby tu zůstal, bylo by to jiné. Jeden přivádí osedlaného Argése, kuchař jídlo a z jeho domku Zaid vak a další jeho věci. Samotný Bastiien drží v rukou dvě lahvičky. Daimón je zabalí do kožešiny. Už když ji viděl, rozhodl se, že z ní ušije brašnu na léky. Najednou uvidí další tři.

„Bude stačit?“ ozve se hlas muže, co mu dal tu první. „Já jich mám dost.“

„Děkuji, stačí. Ušiju z ní brašnu na léky a váček, do kterého uložím žlutou stužku za otce.“

Mužova tvář se rozzáří. „To jsem rád. Vidíte, přece jen k něčemu jsou.“

Daimón pod mnoha očima si zabalí. „Děkuji.“ Kakopo se odrazí a skočí na strom. Muži zatleskají nad skvělým saltem.

„Tudy, Daimóne, nechť tě provází Vůle hvězd a Jasný Jiskrovec osvětluje tvou cestu.“

„Nechť vám požehná Vůle hvězd a Jirna!“ Mávne rukou a vyrazí na západ. Muži se rozejdou.

„Paní Tysalie, vracíš se?“

„Ano, ale přijedu opět.“ Usměje se. „Mohu?“

„Budeš tu vítána jako nikdo jiný. Ten muž byl zvláštní. Mám pocit, že ho už nikdy neuvidím, ale přinesl nám štěstí. Máme spoustu prachu, ale ten jednou dojde. Pak opět budeme muset pod grapniky a tam i zemřeme. To je náš osud. On má daleko krásnější. Zelené oči jako mech.“ Pousměje se.

„Já bych řekla, že to není špatný osud. No, než se sem dostane nový velitel, budu vám vařit a dejte sem ještě nějaké věci.“ Oba dva odkráčí do hlavní budovy.

 

Daimón opatrně vyhledává stezku. Nikdy by neřekl, že právě na zemi těžkopádný Kakopo ho bude provázet ve větvích stromů. To on nějakým způsobem varuje Argése, aby se vyhnul zrádným místům. Nebýt jich, už dávno ho dostanou hlubinná místa, kam by se schoval i s koněm. Když narazí na pět stromů, je rád. Přemýšlí, zda má tu zůstat, nebo jet dál. Už chce jít mezi stromy, když na něj Kakopo zle štěkne. Daimón se na něj zahledí. Proč najednou ten tón? Je snad něco špatného? Pomalu mu dochází, že ho varuje.

„Tak ne, jsem nějak už unavený, Argési. Kakopo, pevnou zem?!“

Kakopo ve větvích natáhne krk, pak se odrazí. Daimón opět navrtí hlavou. Je neuvěřitelný. Od doby kdy poznal Eleana, uvažuje, zda není Kakopo hračkou magie. Ovšem ani Argés nezapadá mezi běžná zvířata. Jenže jak tak uvažuje, je takových víc. Vybaví si ptáčky zpěváčky na knížecím dvoře. Nebo ta kůže, kterou dostal. Vsadí se, že ji nosilo zajímavé zvíře.

Najednou Argés zastaví. Stojí, kouká na Kakopa. Nebýt jeho, bál by se tam stoupnout, ale sedí tam. Udělá krok. Pevný kus země.

„Kakopo, Argési, je to ono? Je noc, musíme tu zůstat. Děkuji vám.“ Neodsedlá Argése, dokonce nerozdělá oheň, i tak by nehořel. Oběma zvířatům hodí sušené maso. Vida, zvyklí si rychle na zdejší podmínky, kdy je vidí maso zhltnout. A to si je Argés vždy vychutná. Vždy si říká, zda je to kvůli nedostatku, které zažil v Údolí stínu. Místo toho se zabalí do pláště a položí se na zem. Pod hlavu si dá vaky.

„Ty zvuky, zešílím,“ zamumlá, ale únava vykoná své a usne trhaným spánkem. Ráno mlčky vyjede. Rád by ještě spal, ale chce se co nejrychleji z těch prokletých bažin dostat. Když narazí na pevnou cestu, zajásá, aby vzápětí zaslechl známý popěvek.

„Hej, hou! Hej, hou!“ Neotáčí se, kde jsou, ale pobídne Argése k přístavu. Ten se radostně rozkluše. Jen Kakopo je mrzutý, že musel opustit to skvělé místo, ale už brzy je opět ve větvích, z kterých sleduje muže. Za dva dny večer stojí na pobřeží a špinavou tvář mu ovívá svěží vítr.

Koupel, napadne ho jako první. Jako druhé teplé skvělé jídlo. Třetí místo získala postel. Bude muset za to draze zaplatit, ale u Temného, kašle na to. Dá za ty obyčejné věci klidně majlant. Zadívá se do dálky. Usmívá se, když nakloní hlavu na stranu. Ta loď je mu povědomá. Mávne rukou. Hloupost. Na moři brázdí mnoho lodi stejných jako Pýcha. Usadí se v prvním hostinci, na který narazí. Hostinský není překvapen jeho požadavky.

„Přesně to máme. Budete se zde cítit jako doma.“

„Stačí mi ty tři věci a loď na cestu.“

„Kam?“

„Fiora.“

„Poohlédnu se, jestli budete chtít.“

„Budu rád. Děkuji. Myslím, že to bláto ze sebe nesmyju ani za sto let.“

Hostinský se povinně usměje, jak to tolikrát slyšel. Zavede hosta do místnosti s vanou. Nechá ho osudu a zatím svého syna pošle na mola zjistit, zda někdo pojede do Fiory.

Daimón si lebedí ve vodě, dokud není studená. Potom se obleče, protože si vybaví hostinu, co ho čeká. Horká polévka, kus dobré paštiky a teplý voňavý chleba je to přesné, co mu lahodí. K tomu mu donesou pořádný kus koláče s jablky. Ještě si olizuje prsty od té dobroty, když dovnitř vpadne malý kluk.

„Pýcha, tati!“

„Cože? Pýcha je tu? Pak přiváží zboží.“

Daimón se rozesměje. Tak přece jen to byla ona. Poslouchá, co bude dál.

„Noví trestanci. Ten taky by mohl obchodovat… Počkej a co Fiora? Neposlal jsem tě do přístavu kvůli Pýše! Plesk.“ Chlapci přistane pohlavek.

„Nic. Pýcha teprve zakotví.“

Daimón se zachmuří. Má tedy cestovat po souši? Ale vodní cesta je rychlejší. Počká, zda tam nepojede Pýcha, pokud ne, ne že by chtěl s kapitánem Asamim a Mamohimem cestovat, tak pojede po souši, až k hlavní cestě. Po ní vyrazí přímo do Edanu. Až uvidí Eleana, vypraví se za svými povinnostmi.

Vyjde ven. Chvilku kouká na tři černé stromy. Úmrtnost musí zde být velká, když je zde tolik stromů, pomyslí si nevesele. Mine žluté stužky na větvích. Otřese se. Byl by nerad opět cestoval. Dojde na molo. Pýcha je ještě daleko. Odtud vypadá, že se potácí dolů a nahoru.

„Zítra zakotví,“ uslyší vedle sebe. „Zřejmě tam pořádně vane, na rozdíl od nás.“

„Asami jistě přiveze novou várku.“

„Obchoduje se žádným zbožím.“

„A zanechá bordel,“ pronese starší šedovlasý muž. „I ten jeho zástupce je velký pruďas, když se popíchne. Jsem zvědavý, co bude mít a kam se vypraví dál. I tak má kliku jako hrom. Slyšel jsem, že zná zkratku vrakovištěm. Dnes se v klidu vyspíme. Zítra je zítra.“

Daimón ještě chvilku hledí na loď. Náhoda, že tu je nebo ne? Kdo ví. Obrátí se k hostinci, mávne hostinskému a jde dovnitř. Praští sebou na postel. Najednou znejistí. Únava je pryč, chuť spát taky a nastoupí neklid. Nechápe tomu. Posadí se. Udělá pár kroků ke dveřím, potom k oknu. Zadívá se na sever. Něco ho tam žene, přitahuje, ale je to hloupost. Násilím se posadí na postel. Takový divný neklid už dlouho nezažil. Opět vstane. Kakopo se posadí. Hlavu natáčí k neklidnému Daimónovi, jehož rty se pohybuji, jako by se snažil něco říct.

„U Temného, co se děje? Jed to není,“ zamumlá. Sejde do stáje k Argésovi. Pohladí ho po hřívě, ale ani to ho neuklidní. Podá mu kousek sušeného masa. „Argési, ty nevíš, co mi je, že?“

Argés do něj šťouchne. Netuší, ale vyzařuje zvláštní pach. Skoro jako mrtvý. Tak páchl, když se do něj zakousl. Ten moment si bude pamatovat do konce života. Zděsí se a přešlápne. Jak mu to říct, běží mu hlavou. Nemůže umřít. Má ho chránit.

„U Oka, nevíš, já taky ne. Potřebuji vidět Eleana. Musím ho vidět, ale je daleko.“ V ten moment nepomyslí na Stezky mrtvých, po kterých by tam byl okamžitě. „Je mi smutně a chci ho vidět. Píchá mě u srdce. Ach jo, kdybych mohl s tebou mluvit jako on s tebou.“

Argés je nešťastný z celé situace. Co má dělat, když nemůže nic? Potom ho něco napadne. Najednou začne do něj šťouchat.  

„Co je? No jo, jdu pryč,“ řekne nechápavě Daimón. Vůbec si nevšimne a je venku. Argés se rozhlédne. Moc dobře si pamatuje ty stromy. Nemá je rád, protože vydávají stejný pach jako Daimón. Tam. Udělá krok, šťouchne do Daimóna, opět. Ten ustoupí. Další krok, když se zastaví. Chloupky na krku se mu zježí. Stezky smrti. Obrátí se k Śivymu. Rozuměl mu? Ví o síle stromů a i o možnosti cestovat? Ne, to je hloupost, ale stojí před ním a dívá se na něj. Zavedl ho sem náhodou nebo něco ví?

„Ty myslíš?“ Má je použít? V Edanu by byl cobydup. Musí jít. Ovládne touhu, protože na dohled je spousta lidí. Rozhodně musí za Eleanem. Když se myšlenka vykrystalizovala, uleví se mu. Ví, co má dělat a i neklid ustoupil. Udělá to k ránu, to bude venku nejméně lidí. Taky musí zajistit Argése s Kakopem. Netouží, aby mu je někdo ukradl. Stezkami se dostane do Edanu rychle, jen netuší, jak dlouho tam bude. Zachmuří se.

„Dobře, půjdu. Už je to dobrý.“

Argés potřese hlavou a popostrčí ho k stromu.

„Pochopil jsem a děkuji moc.“

Argés znejistí. Vypadá klidněji, tak snad pochopil, co chtěl mu říct. Ustoupí a zamíří do stáje. Daimón se vypraví za ním. Vypadá to, že něco ví, ale co? Nepřivedl ho sem náhodou. Místo, aby šel, i tak by neusnul, stojí u okna a dívá se ven. Má pocit, že zde lidi neznají noc a je tu živo stejně jako v Hodinách ohně a větru. Konečně k ránu vyjde ven. Přiblíží se k stromu. Nikdo na dohled. Polkne. Má strach. Ohlédne se. Kakopo? Co ten tu dělá? Chce k němu udělat krok, když cítí, že je stromem chycen a vtahován dovnitř. Vybaví si radu Sissimony. Nemá bojovat, protože je to zbytečné. Vtažen dovnitř ho přivitá šedá mlha. Vypne vidění a v hlavě se mu objeví rozvětvující cesty k různým ostrovům. Najde cíl Edan. Poblíž blízkých cest se objevují tečky, jak míjí větší i menší ostrůvky klidu. Vydá se tou, která vede k Edanu.

Už je skoro u Edanu, když mu dotře k uchu hlas.

„Amadeo!“ pokračuje, když si uvědomí opět neodbytné volání a pak je stržen z cesty. Vztekle zavrčí. Pak překvapeně si uvědomí, kdo to je. Dvojčata. Ta se zubí na celé kolo.

„Nevěřil jsem svým očím. Náhoda jako prase. Já říkal, že nemáme spěchat. Rád tě vidím. Jo, jsme mrtví,“ spustí jeden přes druhého.

Daimón zaregistruje jasně šedou barvu kolem jejich těl. „Mrtví?“

„No jo. Dostala nás Druhá nejvyšší bába. Jak to že tu jsi? Kam jdeš? Do Edanu?“

„Dost. Ano. Musím za Eleanem.“

„To je věc ty cesty, co?“

„Pospíchám, ale…“

„Tak jo. Budeme tě čekat na prvním ostrově u Edanu, dobře. Hele, navštiv Breva a poděkuj mu za tu ženskou. Bude vědět. Jo bydlíme na náměstí Zákrutů.“ Siel se široce usmívá.

„Díky. Dobře. Zatím!“ Daimón opět pokračuje, rád, že ví, kam se má obrátit, až se dostane do Edanu. Mine ostrov, který se jeví na mapě jako velká planoucí tečka, ale jakmile ji mine, pohasne. Je tu jen úzká stezka, po které kráčí. Konec cesty si ani nevšimne a nahý stojí pod stromem. Je rád, že je ráno a ticho. Ovšem bude muset si sehnat nějaké šaty. Sejde z trávníku dolů k domům. Byl by rád, kdyby to u něj fungovalo stejně jako u Sissi.

Šaty, si musí připomenout. Nemůže se tu procházet nahý. Domy - zamčené. Možnost – náhodní jdoucí. Padají kočáry s nosítky. Mozek se mu vaří, jak se snaží přijít na to, kde je získat. K uším mu dolétne řinčení. Stráže! Uchechtne se. Má to. Schová se do blízkého křoví.

„Nuda, nuda a nuda. Už mě nebaví kontrolovat průkazy. Narazil jsi někdy na falešný?“

Starší zavrčí.

„No jo, nuda. Počkej.“

„Co je zas?“

„Potřebuju do křoví, co by?“ Mladší vrazí staršímu kopí do ruky.

„Nemáš ve službě chlastat!“ Odplivne si, opře si kopí o druhé rameno a vyrazí dál na pochůzku. Poslouchat zvuky čurání a hekání rozhodně nemíní. Daimón z blízkého křoví sleduje mladšího. Není jeho postavy, ale nějak se do toho nasouká. I když přepadnout chlapa při močení… Počká, až se udělá, to bude lepší. Připlíží se k strážnému. U Oka, kam to dopracoval, ale ty jeho šaty nutně potřebuje!

„Uff!“

Daimón vyrazí, povalí ho a udeří do zadní části krku. Napjatě zapátrá, zda se druhý strážný nevrací, ale neslyší nic, kromě svého vlastního dechu. Začne dotyčného svlékat. Kalhoty budou jen tak, boty zas velké a jedině co je dobré, jsou rukavice. Opaskem mu sváže ruce, pusu zacpe kusem košile.

„Promiň, kamaráde, neměl jsi lézt do toho křoví.“ Vyjde na cestu. Připadá si jako strašák, ale takto se dostane snadno na to náměstí Zákrutů. Teď jen je najít. Takže koho se optat? Strážného nemůže, protože by to bylo divné. Strážní mají znát každou uličku tohohle města. V klidu prochází městem. Moc dobře ví, že do paláce, kde určitě je i Elean se nedostane. I on kolikrát odmítl někoho pustit ke kněžně a do paláce… Pff, škoda mluvit. Měli právo drzouna zabít. Takže kdo? Kdo může znát město dokonale?

Klap, klap. Koně. Kočár. No ano, ti budou znát město stejně dokonale. Stačí nasednout a zadat adresu. Teď jen chytit prázdný kočár. S placením si hlavu nedělá. Jeden tu dokonce stojí. Vypadá to na čtvrť zábavy.

„Náměstí Zákrutů.“

„To je… Amadeo?“

Daimón překvapeně pohlédne do mužovy tváře. Pak si uvědomí, že je to lovec Armilon.

„Co ty… A co to máš na sobě? Nasedej a kde máš Argése a Kakopa?“

„Netušil jsem, že zrovna narazím na tebe. No, cestoval jsem dost zvláštně. Nechť Jasná Divine soucítí nad vaším zármutkem. Je mi to strašně líto.“

Armilon, který popohnal koně, skoro zastaví. „Jak to víš?“

„Potkal jsem je. Je to na dlouho. Potřebuju za Eleanem. Dvojčata mi prozradila váš úkryt. Tedy jméno náměstí.“

„Ničemu z toho nechápu. Hyjé, herky! Nejsou,“ vysvětlí s úsměvem svůj názor na koně, „ale nemusí to vědět. Kde jsi je potkal?“

Daimón si povzdechne. „Na Stezkách mrtvých. Mohu se jimi pohybovat.“

„Cože?! U všech živlů, tohle je moc. Je to hrozné, co se stalo.“

„Mám poděkovat, že jste tu ženskou zabili.“ V duchu zavrtí hlavou. Tohle by asi dřív neřekl.

„To Nina. Chtěla je varovat, ale nestihla. Aspoň zabila přímou iniciátorku, i když ta která to řídila, unikla.“

„Kdo je to? Počkat, Druhá nejvyšší bába.“

Armilon se na něj zadívá. Pokud nedostal zprávu po Poslu, což nemohl, pak musel je vidět. Odkud by to věděl, když oni se to dozvěděli až po smrti Dvojčat? Mozek se mu snaží pobrat to, že někdo mohl mluvit s mrtvými.

„Něco málo mi řekli, ale spěchal jsem. Požádal jsem je, aby na mě počkali na prvním ostrůvku od Edanu. Možná bych je mohl ještě nějak využít.“

Armilon zasténá. Použít mrtvé? Nechce už nic vědět, ale hned na to změní názor, chce vědět vše. „Prr! Jsme tady. Nina je v Domě bílých lampionu, ale Brev bude už doma. Za hodinu přijde i Nina.“ Daimón seskočí. Za ním i Armilon. I tak tuhle noc nebyly žádné kšefty. Raději si poslechne, co bude vyprávět.

„Armilone? Už jsi… Amadeo?“ Brev se otočí od pece. V ruce má dva talíře. Překvapeně zírá na chlapa, co jim pořádně zavařil. Jediný, kterého nedostal. „Co…“

„Musím za Eleanem.“

„Jednoduché to nebude. Počkej, ve Dvě hodiny ohně máme sraz s jeho poslíčkem. Je nemocný, to víš? Proto tu jsi?“

„Ne, nevím o tom.“ Vybaví si neklid a tíseň, která pominula, když vystoupil z černých stromů smrti. „Musí to být vážné.“ Zesiná, protože si rozpomene na vyprávění o válce s lidmi. „Musím za ním, hned.“ Nechce umírat daleko od něj. Vlastně nechce umírat vůbec. Pokud to bude možné, pak mu pomůže, i kdyby měl najít Stíny.“

„Dobrá, ale nejdřív se najez. Kde je Argés a Kakopo?“

„Přicestoval po Stezkách smrti,“ vypadne z Armilona. Stále to nemůže přežvýknout.

„Čím?“

„A potkal Dvojčata. Má nám poděkovat za tu ženskou. Breve, je vůbec možné cestovat Stezkami a jak? Kudy, kde? Nechápu tomu!“

Brev zarazí Armilonův monolog. „Jídlo. Nedřel jsem se s ním, jen aby se to vyhodilo. V klidu si sedneme a probereme to. Nina dneska by mohla dorazit dřív. Amadeo, teď stejně nic nemůžeš dělat. Palác je uzamčen, a pokud nemáš propustku, nedostaneš se do něj. Sednout!“

Daimón poslechne. Strašně mu připomíná kapitána Surya, ne vzhledem, ale tónem hlasu. Rozkazující, sebejistý, prostě velitelský. Přitáhne k sobě talíř.

„Ahoj, jsem chcípla a to mi… Amadeo? Co tu děláš?“

„Nino, sedni si. Amadeo, můžeš vyprávět? Nejdřív ty Stezky smrti.“ Sám se posadí a přísně pohlédne na Ninu. I když jsou milenci, pak stále ještě je členem Lovců. Zamračená Nina se posadí. Nakonec jako by se rozhodla, přitáhne si jídlo. Neměla by, protože právě včera dostal vyčiněno, že je moc tlustá, ale po smrti Dvojčat se trochu rozjedla. Má tušení, že potřebuje klid a to jí jídlo přineslo.

„Prostě umím cestovat po Stezkách smrti. Když člověk zemře, jeho duše dojde k černému stromu a projde jim na Stezky. Stezky smrti je přestupní stanice k zemi zemřelých. Lidé, s kterými jsem mluvil, tvrdí, že nevědí, jak to tam vypadá. Prý se nikdo odtamtud nevrátil, ale Stezky jsou prostě cesty s ostrůvky, kde žijí lidé po smrti. Jsou moc hezká. Až jejich čas přijde, odejdou do Země mrtvých.“

„Takže takhle dopadneme, až zemřeme?“

„Přesně tak. Někteří se zdržují tam delší dobu, někteří odcházejí do Země ihned. Nevím, proč Dvojčata neodešla.“

„Amadeo, proč jimi dokážeš procházet?“ optá se vážně Nina. „Jsi výjimka?“

„Ne. Znám jednu holčičku, ona mi ukázala to cestování. Je mrtvá, ale doprovází svého dědečka. Tohle…“

„Jasně. Nejspíš by už nás žádný velitel nezaměstnal,“ hbitě řekne Brev. „Zajímavé. A co Dvojčata?“

„Mám poděkovat za to, že jste jejich smrt pomstili. Jsou rádi. Na zpáteční cestě se s nimi setkám, jen musím…“

„Ještě je čas. Pak tě tam dostaneme. Elean je nemocný. Ach jo, měl jsi zemřít na Hranici. Do té doby…“

Nina se nasupí. „Copak jsi v té hospodě neřekl, že se pořádný zločinec už nerodí. Nudil ses. Teď řekni, že se nudíš!“ Nachýlí se k Brevovi a dá mu pořádný polibek. „Podívej se, co jsi zjistil a platí nám taky lépe.“

„No jo, ale honba zločinců je něco jiného a Stezky mrtvých taky. Takže jsi mrtvý?“

„Myslel jsem si to, ale ve skutečnosti mám zastavený čas, proto tam mohu chodit. Podle Gena není to úplně správné, což má pravdu. Musím to vyřešit.“

„Spíš je to úžasné!“ pronese Armilon. „Nechtěli jste něco umět? Něco výjimečného? Já ano.“

Nina se pousměje. „Hloupost. Ty umíš, Armilone. Zvířata a já stopy. Zjišťují, že někteří lidé toho umí víc. Vzpomínám si, že když mě otec zaučoval, tak jen říkal, kde beru ten talent. Nechápal, že prostě mi některé věcí nemusí vykládat. Vše je zde,“ položí si ruku na srdce, potom na hlavu. „Já to vím. Hodně jsem toho věděla, aniž bych se musela učit a Armilone, jak dokážeš přimět zvířata, aby dělala, co chceš? Kolik lidí jste s takovým uměním potkali? No?!“ optá se vyzývavě a pohlédne každému do očí. „Já ne. Málo a Ardir Iskallin. Já vím, je to nepřítel, ale to jak nás vyčmuchal, to není přirozené. Jako by nás viděl. Ne, on šel podle svého talentu! U Oka, sama nevím, jak to říct lépe.“

„Má pravdu. Někdy mám chuť Lysandrovi odpovědět. Haf!“ napodobí dokonale štěknutí. Lysandr se zvedne, jde k němu a posadí se. Zadívá se na svého pána, potom mu položí hlavu na kolena. Nechá se drbat za ušima. Na Nině tváří se objeví vítězoslavný úsměv.

„Tak dobrá. Dvojčata jsou na Stezkách, ale prioritou je dostat Amadea k Eleanovi. Je nemocný, jak jsem se dozvěděl včera od strážných v docích. Je toho plný palác. Potřebuješ nějaké lepší věci.“ Povzdechne si. Jiné řešení nevidí. „Mou uniformu.“ Začne se svlékat.

„Miluji, když se chlap svléká.“

Brev s košili napůl svlečenou se zadívá na Ninu. Miluje to? To si musí zapamatovat. Pokračuje dál, jako by se nic nestalo.

Nina ho zasněně pozoruje. Je to kus chlapa, co dovede ženskou vzrušit. Jen je škoda, že opět je to nevhodná chvíle k sexu. U Oka, tohle je fakt hříšné. Jen by si mohl sundat všechno. Podbřišek jí sevře hlad po něžných dotecích i bezohledném spojení. Divoké milování střídané něžnostmi.

„V tuhle chvílí by se Dvojčata dobře bavila.“ Nina stočí zrak na Armilona. Zamračí se. „Promiň, mi to,“ omlouvá se Armilon. „Nějak zapomínám.“ Smutně pohladí Lysandra po hlavě. Když byli naživu, někdy by je uškrtil, teď na ně vzpomíná v dobrém.

„Na tom nic není špatného. Tetička mi říkávala, že dokud na ně myslíme, nikdy nezemřou.“ Upraví si uniformu, která mu přece jen sedne lépe než ta strážného.

„Nechci se o tom bavit!“ řekne prudce Nina. „Jdu zpátky.“ Vyrazí v krásných šatech ke dveřím. Tam zastaví, zaváhá. „Pozdravuj je. Chybí mi taky.“ Hlasitě za sebou zabouchne dveře.

„Tak to máme. Jde o to, že viděla jejich smrt a připadá si bezmocná,“ vysvětluje Brev. „Dvojčata by ji dovedla z toho vytáhnout, ale takhle si pořád opakuje: Mohla jsem udělat něco víc?“

„Znám to moc dobře.“

„Známe to všichni, jen je něco jiného, když vidíš to na vlastní oči nebo ne. Jdu spát. Potřebuješ mě?“

„Ne, vyspí se. Já se dneska omluvím. Zavedu Amadea do paláce a potom chci projít Edan. Možná zajdu za Ninou.“ I jeho vzrušil upřený pohled Niny.

„Půjdeme?“ optá se Daimón.

„Jo, promiň, zamyslel jsem se. Měl by tam být chlapec. Půjdeš s ním. Dávej na sebe pozor. Tady máš dýku, kdyby něco. Palác je překrásné místo plné jedu. Raději si dávej pozor.“ Daimón přikývne. Sám to ví nejlépe. „Poučuju zkušeného. Vsadím se, že víš víc než my. Budu tě čekat,“ rozmyslí si svou procházku Brev. „Co chceš po Dvojčatech?“

„Hodně,“ přizná nerad Daimón. Brev je zticha. „Chci, aby vypátrali Stíny.“

„To je co?“

„Stíny jsou nesmrtelné. Nedají se zabít. Pokud vím, jen jedna věc je může zabít. Správněji je zničit.“

„Moc tomu nerozumím.“

„Stíny zabily kněžnu Anahitu, stačí ti to?“ Brev se na něj udiveně podívá. „Pozval je do smrtelného světa někdo, kdo měl dost síly. Zabil jsem dotyčnou. Chci o nich vědět víc. Vím jen jedno, není radno se s nimi setkat. Naštěstí pro nás, nemohou jen tak procházet do našeho světa. Ale když už tu jsou, potom bychom je nezastavili. Svět by přestal existovat a místo nich by kráčeli lidí naplnění nenávisti.“

„Proti tomu bojuješ?“

Daimón pokrčí rameny. „Nevím, jen mám pocit, že musím vědět víc. Chci požádat Dvojčata, zda by něco nevypátrala.“

„Výborně. Budou nadšení. Díky moc.“ Daimón na něj upře nechápavý pohled, ale Brev dál nevysvětluje. „To je on.“ U velké brány stojí žena. Daimón na ni upře pohled, potom se rozzáří. Vždyť to je jeho sestra! Tolik je chtěl vidět. Brev v šoku se dívá, jak k ní běží, popadne do náruče a zatočí.

„Kassie!“

„Amadeo? U Jasného, ty jsi vyrostl. Ukaž se. Jsi zdravý, Otec…“

„Já vím.“

„Je mi to tak líto.“ Oba se obejmou, drží se.

„Co Iliya?“

„Je v archívu, ale co máš společného s panem Eleanem?“

„No tak asi vás nemusím představovat. Amadeo, počkám tu na tebe.“

„Odvedeš mě k němu, sestři?“

„Jasně. Pojď. U oka, počkej. Pan Elean je nemocný.“ Brev přikývne. „Nic jiného pro vás nemám, snad zítra. Nevypadá dobře.“

„Dobrá, počkám tu.“ Brev sleduje dvojici. Je slepý jak krtek. Jak si nemohl všimnout podoby, ale koho by napadlo, že vysoká úřednice archívu a Amadeo jsou sourozenci? Rozhodně je to překvapující, ovšem ne víc, než zpráva, že umí cestovat Stezkami a viděl Dvojčata. Jak je zná, nudí se tam, takže to, že mohou stopovat, je zaměstná. Ovšem aspoň ví, co ho čeká, až tenhle život ukončí a popravdě nevypadá to zle. Kdyby skončil dřív, počká tam na Ninu a odejdou spolu. Nač chodit někam sám? Začne se pitomě usmívat nad tím pocitem. A až Amadeo zmizí, zaskočí za ní do Domu U bílé holubice. Roztočí to se vší parádou a hezky pomalu se svlékne. Má to ráda, ne?

 

„Tak povídej.“

„Není co, akorát je, no, mým partnerem,“ zrudne. Kassie zalapá po dechu. „Miluji ho.“

„Ale, ale je Třetím!“ vyhrkne. Nedokáže si to srovnat. Ne, tím, že je to muž, ale tím, že je to Třetí astrolog. K tomu její nadřízený. „Je mocný.“

„Já vím.“ Jdou vedle sebe tiše, jak oba zvažují slova toho druhého. „Jak se máte?“

„Dobře, i když nebýt tetičky a pana Eleana, nic o tobě nevíme. Trnuli jsme strachy, že už nejsi mezi námi.  Ovšem ty vypadáš jako smrt. Nejsi nemocný?“

„To je na dlouho, promiň, jsem znepokojený stavem Eleana. Až přijedu, vše ti povyprávím, ale máš pravdu, jsem nemocný. Zatím jsem na tom dobře. Mám lék, který mi pomáhá.“

„Ach proto se znáš s panem Eleanem? Určitě ti pomáhá. Víš,“ špitne, „když jsem ho potkala prvně, byl studený čumák. A tenhle je mu podobný, víš, řekla bych, že je to on, jenže kdo by mě, archivářku, poslouchal? Je to on?“

„Je, ale nikomu to neříkej.“

„Jistí lidé by mě za to zavraždili, nebo zasypali zlatem, jenže on patří už do rodiny, co? Oliviena mi psala, že je to jediný astrolog, kterému se dá věřit. A je krásný.“

„Jako slunce samotné.“

Kassie se rozesměje, pak zvážní. „Jak tu budeš dlouho?“

„Jen ho chci vidět, potom musím odjet a přijedu tak za dva měsíce. To se zdržím déle a vše vám řeknu.“

Kassie přikývne. „Tetička nám něco málo napsala. Budeme tě čekat. Aspoň poznáš svou neteř a od Ilyii synovce.“ Daimón se rozzáří a hned začne gratulovat. Při řeči ani nestihne obdivovat zahrady, cesty, sloupořadí a překrásné stinné chodby. Kassie občas někoho pozdraví, ale její uniforma královského vysokého archiváře a postavení u Třetího ji uvolňuje cestu. Najednou zaklepe a čeká. Dveře jako by se díky kouzlu otevřely a oni vstoupí. Místnost je ponořená do šera.

Daimón ihned přejde k posteli. Vyděsí se, když uvidí bledou tvář a slepené vlasy. V zelených očích převládá bolest.

„Amadeo, lásko?“ Kassie nemůže uvěřit oslovení. Její bratříček a Třetí nejvyšší astrolog. Nelhal. Tak napůl si myslela, že si vymýšlí. „Co tu děláš?“

„Přijel jsem za tebou, musel jsem.“

„Stezkami? Prokletá síla. Měl jsi zůstat tam, kde jsi byl. Umírám.“ Nadechne se, zkoncentruje. „Úplněk něco o mě zjistil. Dali mi prudký jed, jen nevím jak. Byl jsem tak opatrný, aspoň jsem si to myslel.“

„Nezemřeš! U Oka, nesmíš zemřít! Mám složku, Gen dodělá protijed, neumírej!“

„Já, není…“ Zalapá po dechu.

 Kassie se vyděsí. „Nemám někoho přivést? Magistr určitě…“ Neví, jak dál.

„Ne. Nikdo se to nesmí dozvědět. Amadeo, možná… šance. Tam, kde jsme se potkali. Muselo by to být rychle. Bílá květina. Podivně září. Musíš jí… U Oka, tolik to bolí! Moje síla nestačí… promiň.“

Amadeo vstane. Pohled ztvrdne odhodláním. Ví, co má dělat. „Donesu ji. Kassie, můžeš u Eleana zůstat?“

„Určitě. Odvedu tě.“ Spěchají chodbami. Oba dva jsou ticho. „Nevěřila jsi mi.“

„Ne,“ přizná Kassie. „Je to jako bych ti řekla, že jsem se stala královnou. Kam chceš jet?“

„Do Sssertanské pouště a neptej se jak. Potom ti všechno, povyprávím.“ U brány ji dá polibek, obejme. Nasedne na koně, aniž se ptá, kde je Brev sebral. Pobídne do trysku k černým stromům. Brev jen němě přihlíží, jak se rozplývá. Teď pochopil, že Stezky jsou skutečné.

„Do prdele, on měl pravdu,“ řekne, když se shýbne k hromádce oblečení. Bude tu muset počkat. Dívá se na tenké černé větve s lístky. Nikdy by neřekl, že ty známé stromy mají takovou moc a Amadeo vyspěl. Neznal ho v paláci, až později u Dračích kopců. Změnil se. Teď by ho do své jednotky klidně vzal.

 

Daimón vstoupí na Stezky. Ví, že ho Dvojčata čekají, ale on si v hlavě vyvolá mapu. Cesta k Earthium je před ním volná. Spěchá, až vystoupí uvnitř pevnosti. Rozhlédne se. Zde poprvé Eleana uviděl a poprvé se s ním miloval. Do té doby by nikdy neřekl, že ho přitahují muži, ovšem Elean je jiný. Patří k sobě. Teď musí najít tu květinu, i když v téhle poušti, bude to možné?

„Kde by mohla být?“ optá se sám sebe spíš proto, aby slyšel zvuk vlastních slov, protože kromě větru zde je mrtvolné ticho. Otřese se. „Voda! To potřebuje každý ke svému životu.“ A tak začne prohledávat domy a hledat studně. Jeden za druhým, až skončí u posledního, jenže kytka nikde. Uvědomí si, jak čas postoupil. Dostane strach. Elean řekl, že musí ji dostat hodně brzy. Musí ji najít! Musí! Opakuje dokola. Začíná ho dostávat zoufalství. Prostupuje jim a zmateně pobíhá sem a tam.

Nakonec se zastaví u překrásné mozaiky. Vzpomíná si na ni matně, ale ví, že její síla je zapečetěna a zrovna teď by potřeboval, aby mu splnila jeho přání.

„Kytka!“ zařve k jasnému sálajícímu slunci. „Já chci jen jednu pitomou kytku! Chci toho tolik?!“ Uvědomí se, že je sám v opuštěném pouštním městě a sotva mu kdo odpoví. Musí se uklidnit. Tak kde ještě nehledal? Město až zas tak velké není. Jde k bráně, kterou přijel. Mine černý strom. Dokud netušil, co to je, nevěděl a teď je to jejich záchrana. Postaví se pod bránou, zahledí se na monumentální kolos. „Pitomá kytka,“ zamumlá. Potom se vydá po obvodu zdi. Většina ještě stojí, ale vítr s pískem se už na nich podepisují. Přidá na kroku. Najednou ztuhne. Nemůže tomu uvěřit. Opatrně se ke kytce přiblíží. Je to ona. Krčí se tu jak panna v rohu. Opatrně ji vydlabe i s kořeny, písek jemně setřese. Pak se rozeběhne, ale celou dobu dává pozor, aby se jí nic nestalo. Je zvláštní. Jemné okvětní lístky září slabým světlem. Je celá bílá a zbytek je spíš než zelený, hnědý. Povšimne si, že kořeny se snaží… Jak ji ale dostat do stromu, když to nejde? Ztuhne. Nevěřícně hledí na kytku, potom na strom.

„Ty parchante!“ zařve na strom vztekle. Posadí se. Neví, co má dělat, ale jakmile povolil tlak vyhledat kytku, ozval se opět ten svíravý pocit se vrátit k Eleanovi. „Musím tam, slyšíš? Musím ji donést!“ Po tvářích se mu kutálejí slzy vzteku a bezmocí. Utře si je. Jestliže ji nemůže donést, aspoň bude s ním. Je konec. Pořád lepší než skončit smrtí jedem. Co si bude nalhávat, směřovalo to k tomu.

„Nenechám to tak!“ Vezme kytku a celou si ji vloží do úst. Oči se mu protočí a vyhrkne proud slz. Tvář se zkroutí a odolá ji vyplivnout. Ta kytka je nejen horká, ještě k tomu hořká. Odhodlaně se přiblíží k stromu. Nenávistně se na něj dívá, protože je překážkou k tomu, aby ji donesl. Tedy pokud tohle utrpení bude k ničemu, oběsí se sám. Větvičky se pohnou, lístky obejmou rozpálené tělo od slunce. Vtáhnou ho do sebe.

Daimón stojí na Stezkách a nemůže tomu uvěřit. Ta hnusná kytka je stále v jeho puse. Takže… Dál neuvažuje a vykročí po Stezce vinoucí se do Edanu. Když vyleze, zjistí, že je noc, ale Brev tam stále stojí.

„U… U…U živlů, kdes byl?“ zakoktá vytřeštěně, protože něco takového za celou kariéru neviděl.

Daimón pracně vytáhne kytku. „V porstti,“ snaží se říct, ale pusu i půlku obličeje má zcela strnulou, druhá se jen slabě pohybuje.

„Dobrá, dobrá, jindy. Vypadáš strašně. Jestli tě nezabije tohle, pak nic.“ S odporem se dívá na červené tělo, které celou dobu bylo na sluníčku nechráněno. Takhle červené tělo neviděl ani u zločinců odsouzených k trestu varem.

„Sdííííízy,“ snaží se říct, nakonec to vzdá. Opatrně položí kytku na ruku. Hledí jak jemně do noci září. Jako by skutečně vydávala sluneční světlo nasáklé v poušti. Když se začne oblékat, pochopí Brevův šok. S pocitem, že už na sebe nic nevezme, se nakonec obleče, ale je vysílen jako nikdy předtím. Brev zatím sežene kočár. Pochybuje, že by zvládl koně. Ovšem do paláce nahý nemůže. Vztek, že nemohl zajít za Ninou, ho při pohledu na Amadeovo utrpení přešel.

„Už jsem myslel, že se nevrátíš. Neodpovídej, stejně ti nerozumím. To ses nemohl obléct?“

Daimón zavrtí hlavou.

„Pitomče. Tohle je ono?“

Daimón přikývne. „Hňussná  klytka.“

Smích. „Nic neříkej,“ řekne Brev. „Vlečeme se jak slimáci. Ještě dobře, že nezavřeli brány. A mám hlad. Bál jsem se od toho stromu pohnout. Řeknu ti, nevěřil jsem ti, ale když ses rozplynul, tak jsem zůstal koukat. Zbyla tam pouze hromádka šatů. To tam chodíš nahý nebo co? Nic neříkej. Asi ne nebo jo, je to fuk. U živlů! Tohle zavání nevím čím,“ zamumlá. „Zní to jako báchorky šílence nebo babiček, aby strašily děcka nebo povídačky bájkařů. Hej pusť nás! Nevidíš, ne, buď proklet do sedmého kolene. Musíš vysednout, Amadeo. Snad… Zdravím.“

V okénku kočáru se objeví Kassina tvář. Stejně jako u Breva se v její tváři objeví zděšení nad Amadeovým vzhledem.

Brev se obává, že začne na bratra ječet. „Klid. On se z toho dostane, jen ho zaveď k Eleanovi. Má tu kytku.“

Daimón už vysedá. Cítí se příšerně unavený a jen ta prokletá kytka ho drží na nohou, jinak by se svlékl a začal skučet. Jak to, že to necítil v poušti, nechápe. „Mušším, Elen,“ dostane ze sebe a proklíná se, že nemůže díky té kytce mluvit.

Kassie v tu chvíli to vzdá. „Jdeme.“ Na nic se nevyptává a vede ho chodbami k Třetímu nejvyššímu astrologovi. „Někteří se už začali ptát, kdo jsi. Je to významný muž.“ Povzdechne si. „Vypadáš příšerně,“ obrátí list. „Nic neříkej, stejně bych ti nerozuměla.“ Daimón se snaží usmát, ale vyjde z toho pokroucený škleb. „Kde jsi byl?“ Popotáhne se za opasek se sáčkem a psacími potřebami. „Dala jsem vědět Iliye. Byla moc ráda a chce tě taky vidět. S tím šklebem moc kariéru bys neudělal. Vypadáš fakt příšerně. Tak běž.“

„Dízyy, Kasss.“ Je rád, že ze sebe dostal aspoň to. Kassie zavrtí hlavou. Nebýt toho, že je jejím nadřízeným, neměla by tu být. Má tu počkat nebo ne? Neměla by jít dovnitř? Najednou se otevřou dveře. Vejde dovnitř.

„Ame!“ zařve. Rozeběhne se k zhroucené postavě.

„Kassie?“

„Ame! Neumírej! U živlů, měla jsem to vědět! Měla! No tak, probuď se!“ křičí jak pominutá.

„Nezemře, Kassie. Má ji?“

„Kašlu na to! Ame! Ame! Co ti je?! Zavolám magistra!“ Zvedne se a odhodlaně zamíří ke dveřím.

„Ne! Kytku, prosím! Jinak zemře! Dělej!“ Pro změnu zakřičí Elean. „Rychle! U Oka!“ pohne se, i když se pere s jedem. Spadne. Rukou šmatá po Amadeovi. Slepě hledá kytku. Cítí, že ji má. Nechápe, jak ji mohl donést, ale vnímá ji. To mu stačí. Jen ji dostat.

Kassie váhá, pak zamíří zpět k oběma. Vezme kytku. Vyděsí se, když si uvědomí, že Elean nevidí. Podá mu ji do ruky.

„Nadzvedni!“ přikáže. Kassie ničemu nerozumí, ale splní Eleanův požadavek. Ten sedí v ruce kytku. Už to teplo, které si z ní bere, mu pomáhá. Pak začne trhat hnědé lístky. Pak odtrhne květ. Kořen podá směrem, kde tuší Kassie. „Rozmačkat!“ přikáže, protože na víc nemá sílu.

Kassie se rozhlédne. Tam jsou nějaké věci. „Je tu nějaká voda a prášek.“

„Rozmačkat, smíchat.“

Kassie rychle rozmačká kořen. Překvapí ji, že ji trnou prsty, ale směs dokončí. Zalije vodou a nalije do skleněné misky. Chce mu ji podat do ruky, jenže když vidí, jak na tom je, přiloží mu misku ke rtům. Eleanovy rty se otevřou. Polkne. Jeden lok, druhý, až je miska prázdná. Pak rychle sní květ. Tělo se začne třást a vydávat příšerný pach, až Kassie si zacpe nos a poodejde, co nejdál může.

Zaťukání ji vyděsí. Co má dělat?

„Posel od Prvního nejvyššího astrologa.“

Jaképak jméno, pomyslí si. Tam opravdu stačí uvést titul. Udělá krok ke dveřím, pak se zadívá na Eleana. Rychle otevře okno. Jestli by posel cítil ten smrad, rozneslo by se to po dvoře rychlostí blesku. Nesmí ho sem pustit. Přistoupí ke dveřím a otevře a zavře tak rychle, že posel nic nestihne zjistit.

„Jsem Kassie, hlavní archivářka Královského, astrologického a porodnického archívu a přímá podřízená pana Eleana, Třetího nejvyššího astrologa. Není přítomen.“

„Ale…“

„Není přítomen,“ zdůrazní. „Vrať se jindy.“

Posel ji zkoumá, pak přikývne. Je to divné, protože má ověřeno, že je ve svých komnatách. Něco se děje, ale to není jeho záležitost. Bude hlásit, že byl vykopnut. Není na to zvyklý, občas se to stane. Obrátí se a odejde.

Kassie se skoro zhroutí. „Na takové věci nejsem zvyklá.“ Vejde opět dovnitř.

„Kdo to byl?“ Jasný Eleanův hlas ji překvapí.

„Posel od Prvního nejvyššího astrologa. Poslala jsem ho pryč. Jste v pořádku?“

Elean vstane. „Ano. Děkuji. Teď Amadeo. Nechápu, jak pronesl květinu přes bariéry. Už chápu, ve svém těle. Divím se, že to ustál.“ Vyzkouší svou moc. Jed je pryč, a jakmile zjistí, kdo to byl, zabije ho stejně. Jen ať pocítí, co to je být zevnitř rozežírán. Je mu jedno, zda něco Kassie uvidí nebo ne, poklekne a něžně se dotkne Amadeovy tváře. Je červený jako rak. Začne ho svlékat. Tělo sebou škube bolestí, ale za chvilku leží nahý na koberci. Kassie bezostyšně brečí. Na kolenou má položenou bratrovou hlavu. Neví, co chce pan Elean dělat, ale snad mu nějak uleví.

„Ještě nemám plnou moc, ovšem něco mohu udělat. Tak do toho,“ povzbudí sám sebe. Přiloží prsty na hlavu a na srdce. Sebere léčivou sílu Nitek a nechá ji působit.

Kassie popotáhne, potom přestane brečet, jak Amadeova pokožka má čím dál tím zdravější barvu.

„Hotovo. Dál se musí uzdravit sám.“

„Jak?“ Pak se usměje. Je ji to jedno, hlavně že vypadá lépe. „Děkuji moc. Myslím, že raději půjdu.“ Chtěla by si bratra zabrat pro sebe, ale podle Eleanova pohledu, ti dva to taky potřebují. A Amadeo říkal, že se vrátí. Pak si ho zaberou ony.

„Ne. Musím se vrátit,“ ozve se zašeptání.

„Amadeo, nemůžeš…“

„Musím.“ Důrazně je přeruší. „Jsem rád, že jsi v pořádku, ale Argés, Kakopo jsou sami. Nejsou to lidé. Kdo je ochrání, když ne já? Rád bych tu zůstal.“

Elean se trpce usměje. „Povinnosti, kdy jim bude konec?“

Daimón se posadí. Cítí se lépe, i když fit zrovna ne. Rozhodně ne na cestu po souši. Dotkne se Eleanovy tváře. Přeje si tu zůstat, spočinout s ním v loži, a jako vždy ho svědomí zradí. „Vrátím se a až splním vše, co jsem slíbil, přijedu, pak už to bude naposled, co se budeme loučit. Kassie, půjdeme.“ Vyjde, aniž by se ohlédl. Cítí, že by tam už zůstal navždy.

Kassie opět brečí, pak jen už popotahuje. „Kdo je Argés a Kakopo?“

„Kůň a yerv.“ Vysvětlí co nejjednodušeji, protože vysvětlovat, kdo je Śivy, na to se necítí.

Kassie vykulí oči. „Ty máš yerva?“ Tak vzácné zvíře si může dovolit opravdu jen bohatý člověk.

„Ano. Nechal jsem ho dole v přístavu tři dny od města Poslední odpočinek.“ Jdou chodbami a on něco málo Kassie vypráví. U brány, kde je čeká Brev, se obejmou.

„Přijedu, neboj se, budu v pořádku.“ Je rád, že viděl Kassie a těší se, až ji uvidí znovu. Nějak má pocit, že jejich vztah se změnil.

„Já vím, ať tě na tvé cestě provází Jasná Divine.“

„Nechť ti požehná, kdo vlastně je patronem Archivářů?“

Kassie se rozesměje. „Nevíš? Zkus na to přijít,“ řekne šibalsky. Pošle mu pusu. Daimón za ní se ohromeně dívá.

„Pěkná sestra a chytrá.“

„To jo. Jdeme. Musím za Kakopem a Argésem. Tak trochu se bojím, zda tam ještě budou. Hele, nevíš, kdo je patronem archivářů?“

Brev si povzdechne. „Co já vím? Zeptej se některého z nich. Jsi lehkomyslný. Nechávat ta vzácná zvířata na pospas osudu, to je jako nechat váček na stole a otevřené dveře. U Oka, Armilon by ti vymlátil za to zuby.“

„Trápí mě to taky, jenže nemohou cestovat Stezkami.“

Brev přikývne. To už mu to taky došlo. „Tak nevím, jak moc pohled pana Eleana je zázračný, ale vypadáš jak znovuzrozený. Uzdravil se?“

„Ano,“ přikývne se širokým úsměvem Daimón. Vyhoupne se na koně. Kůň není špatný, jenže Argés ho svým krokem a rychlosti zhýčkal. „Popravdě se necítím fit a jsem šíleně unavený. Dokážu myslet jedině na postel.“

„S jistým chlápkem v ní,“ popíchne ho Brev.“

„Každý má nějakou slabost,“ odtuší Daimón. Pobídne koně ke klusu. Vzhlédne. Půlnoc. Jak pominula tíseň z Eleanovy nemoci, dolehly na něj obavy z jeho jednání. Jen doufá, že yerv se Śivym tam budou. I když v přístavu… Zasmuší se. Neměl je opouštět. Co kdyby se rozhodl někdo je přivlastnit? Argés by dělal vše možné, aby získal svobodu a Kakopo? Netuší? Opustil by ho? To se asi nedozví, dokud se nevrátí do přístavu.

„Amadeo, co je?“ optá se zvědavě Brev. Od odjezdu z paláce je zasmušilý.

„Bojím se o Argése a Kakopa. Oba jsou tak nevypočitatelní a bojím se, že někdo jim bude chtít ublížit. Víš, Argés se bude určitě bránit. Nesnese, aby na něj někdo sahal. A Kakopo zase se příliš spřátelil s Argésem. Bude ho bránit. Víš, jak jsou silní, jenže šíp z dálky je silnější.“

Brev místo odpovědi popožene koně, takže jedou městem tryskem. Najednou se objeví jízdní hlídka.

„Stát!“

„Zdrhej! Zastavím je!“ Daimón pobídne koně k většímu trysku. Na nic se neohlíží. Brev zatím v plném cvalu obrátí koně. Má co dělat, aby se udržel, ale povede se mu to. „Jsem Brev Arevar a právě honíme zločince! Co nám chcete?“ křikne zpupně.

„Nejsi Lovec! Lovec má plášť!“

„Debile, myslíš, že chceme, aby věděl, že po něm jdu?“

Stráž zarytě se na něj dívá. Velitel mávne rukou a pošle jednoho za Daimónem. Muž vyrazí tryskem. „Plášť!“ přikáže nekompromisně.

Brev odhadne, že velitel vyslal svého muže pozdě. „Jestli půjdete se mnou, ukážu vám ho. Bude to stačit, nebo mám svému veliteli plukovníku Estryhzovi oznámit, že mě velitel hlídky zdržel a zločinec mu utekl?“

Velitel sebou cukne. „No…“

„Ponesu důsledky, samozřejmě,“ ujistí ho. Teď už musí být v stromě na Stezkách. Divná představa.  Fakt nepochopil, zda je Amadeo mrtvý nebo ne. Co je vlastně horší?

„Plášť. Kde je?“

Omyl, velitel je horší, pomyslí si Brev.

 

Daimón seskočí z koně, nechá ho na pospas osudu a nechá se pohltit stromem. Najde cestu k přístavu. Vykročí, když si uvědomí velký ostrůvek. Má se zdržet? Sevře ruce v pěsti a váhá. Dobře si uvědomuje, že každá minuta je drahá, jenže nemůže se rozhodnout. Na jedné straně Dvojčata a Stíny na druhé Argés s Kakopem.

„U Temného! Nenávidím rozhodování!“ zavrčí. Potom kroky stočí k ostrůvku. Opět ho překvapí krása místa. Potůček, zelená tráva, stromy a květiny tak krásných barev, že by se na ně mohl dívat do nekonečna.

„Amadeo? Konečně. Co se stalo? Prošel jsi tudy jak duch. Spěchal jsi? Jak se mají ostatní?“ Daimón se usměje. Jsou tu a pranic se nezměnili. Kudrnaté vlasy, modré oči, dobromyslné tváře a úsudek ostrý jak břitva. „Doufám, že to bude stát za to! Nebezpečné! Důležité! Vše zvládneme, povídej!“

„Dobrá, nechte mě vydechnout. Myslím, že se přestěhujeme. Je tu plno lidu.“ Někteří odcházejí, druzí přicházejí. Ztuhne. „Vidíte tamtu ženu?“

„Tu hezkou? S velkými kozy? Plavé vlasy? Modrý oděv? Červené botky? A černou duši?“

„Přesně. To je Stín. Loví zde budoucí stíny. Nikdy s někým takovým se nepouštějte do řeči a neříkejte své jméno. Díky jménu může o vás zjistit daleko víc.“

„Jasňačka. Potřebuješ ji? Mám vyzvídat? Špehovat? Pátrat? Hlídat? Lovit? To je naše práce. Nikoho lepšího sis k tomu nemohl najít. Já ti říkal, že máme počkat.“

„Dost!“

„Je jako Brev,“ pronese se smíchem Siel. „Takže potřebuješ vypátrat cokoliv o Stínech a nejlépe, kde mají základnu.“

„To bych asi chtěl moc, ale každá informace mi pomůže, jen si dávejte pozor. Mohou vám ublížit. Jste vůči nim zranitelní stejně jako na zemi proti meči a dýce.“

„Klid. Máme v tom praxi. Najdeme si jinou oběť, ne? Určitě, bratříčku? To je úkol hodný našeho skrovného génia! Miluju toho chlápka!“

Daimón pochopí, že už jsou v zajetí úkolu. „Najdu si vás.“

„Jojo,“ odkývají nepřítomně a pozorují ženu s černým stínem kolem těla. Je vidět, že něco hledá. Je! Vyrazí.

Daimón se za nimi dívá. „Nechť svítí na váš lov Jasný Jiskrovec,“ popřeje. Doufá, že už nic zlého je nepotká. Sám vyrazí k přístavu, kde jak doufá, najde Argése s Kakopem v pořádku. Přemýšlí, jaká je tam asi hodina. Tady to bohužel absolutně nepozná. Vypadá to, že je stále den. Existuje na Stezkách noc? Ale nikdy se nezdržel tak dlouho, aby to zjistil. Dorazí do cíle. Váhá, nakonec vyjde ven. Jestli ho někdo uvidí…

„To je můj kůň! Jsem jeho vlastníkem!“ zaslechne, když se přiblíží k hospodě.

„Jo a proto tě kopl a ten yerv ti málem ukousl nos!“ Ozve se smích.

„Nechci nic říkat, majitelem je muž, kterého jsem zde ubytoval!“

„Houby, ten kůň a yerv je náš!“

„Odprejskni, Mamohime! Asami, vždyť jste přijeli v noci!“

„Jistě, ale kůň se jmenuje Argés a yerv Kakopo. Známe jeho majitele pana Daimóna Astryhze, proto patří nám. No tak pojďte.“ Pokusí se vzít Argése za hřívu, jenže ten vykopne do strany. Asami vyvalí oči a na to vyhekne, jak yerv na něj skočí z protější střechy.

„On ho zabil!“ zvolá Mamohime, ale nehrne se, aby svému veliteli pomohl.

Najednou Kakopo zaňafá, otočí se, Asami upadne do mdlob, jak na něm zatančí yervovy tlapy a váha. Ti, ke kterým se yerv obrátí, udělají uličku. Kakopo vyrazí nehledíc napravo nalevo. Někomu se otře o nohy, až dotyčný má pocit, že do něj najel býk.

„Kakopo! Co se tu děje? Argési.“ Argés vyrazí hned za Kakopem. Dotyční udělají ještě větší uličku, poučení z červího běhu. Kakopo nadšeně porazí Daimóna. Argés ho olízne na tváři.

„No fuj!“

„Pane, jste to vy? Nevypadáte dobře.“

Daimón vzhlédne do tváře hostinského. Vsadí se, že kdyby mohl, zapojil by se do Argésového a Kakopova půlení. „Včera jsem vyšel se podívat po lodi a někdo mě přepadl. O všechno mě obrali a nechali ležet na pláži. Proto tak vypadám. Jsem rád, že jsem pod tím sluncem nezhebnul. Probudila mě až noc a chvilku trvalo, než jsem se vzpamatoval.“ V duchu je nadšen šikovnou výmluvou.

„Už jsem dlouho říkal veliteli Posledního odpočinku, že přístav není bezpečný, ale copak dají na prachobyčejného hostinského?“ Z davu se ozve smích. Někteří, kteří poznají, že dělení zvířat skončilo, odcházejí. Na zemi akorát zůstává stále nepřítomný Asami a nad ním stojí mlčící Mamohime. Zasténání ho probere.

„Mám zlomená žebra. Kosti. Ruce.“

„Ale hlavu máte v pořádku,“ odsekne Mamohime. Říkal svému veliteli, že snaha získat zvířata bude k ničemu, jenže opět podlehl vidině snadno vydělaných peněz.

„Všechno mě bolí,“ skučí dál Asami.

„Neměl ses dotýkat Argése. Půjdeme?“ Argés poslušně s Kakopem vyrazí k hospodě.

„Hej!“

Daimón zastaví. Patří to jemu nebo ne.

„Jedeme do Cronu, nechceš svézt?“

Daimón se otočí ke kapitánu. Mamohime nevěří svým vlastním uším. To by byla jeho třetí nebo čtvrtá cesta s ním? Pokaždé skončila nějakou nepříjemnosti. Samozřejmě pro ně.

„Jen za dvacet zlatých! Rychlá jízda.“

Mamohime se posadí. Asami se zbláznil. Ta váha yerva asi přece jen měla vliv na Asamiho hlavu. Jinak to není možné.

Daimón zauvažuje. „Deset.“

Zaskučení. „Patnáct.“

„Deset. Mohu jet po souši.“

„Dobrá deset. Mamohime, odnes mě na palubu a začni s vykládkou. Dávej pozor, ty hovado!“ Nadává mu celou cestu k loďce. Všichni se nepokrytě baví barvitým naříkáním.

 „Zbláznil jsem se, ale co mám dělat? Budeme tam dvakrát rychleji a v Cronu můžeme najmout barku,“ vysvětluje Argésovi a Kakopovi. Argése přiváže před hospodou a sám jde do svého pokoje. Usměje se, když uvidí své šaty. Pohladí yerva po hlavě. Kdo jiný by mu je sem donesl? Argés sotva nebo Kakopo na rozkaz Śivyho? Je to jedno. Zabušení.

„Kapitán vyřizuje, že s odlivem vyplouváme. To je o páté Hodině větru.“

„Budu tam. Deset zlatých. Je to vydřiduch.“ Poklekne a obejme opatrně yerva kolem krku, protože netuší, jak zareaguje. „Děkuji. Dostanete něco dobrého na zub.“ Yerv to senese, když ho pustí, začne se válet po zemi. Daimón zabalí věci a překontroluje je. Vypadá to, že věci hostinský ohlídal, ale kdyby se nevrátil, vše by skončilo v jeho kapse.

Sejde do kuchyně. Poděkuje za hlídání věci a doplní si zásobu sušeného masa. O páté Hodině větru stojí s Argésem na molu a čeká na loďku, která se přibližuje. Už slyšel, že dovezla nové vězně, na které tu netrpělivě čekali. Je rád, že mezi ně nepatří. Ovšem kdyby ho chytli, skončil by tu nebo v katově mučírně?

„Je to blázen!“ zaslechne. „Jet s kapitánem Asamim, to je jako skončit bradou vzhůru.“

„Říkal, že už s ním cestoval.“

„Kdo?“

Daimón si povzdechne. Drbny.

„Námořnicí. Prý dokonce několikrát.“

„U Oka, tak to má buď velkou kliku, nebo…“

„Jo, jsem rád, že jsem se nepřidal k tomu dělení.“

„Pss, slyší nás?“

„A co? Je tu takový dav, že to stejně nezjistí, ale fajnového koně se psem má!“ Ozve se smích i pochvalné mručení. Daimón se usmívá. Takový doprovod jaký má, nečekal. Ještě se stane známým. Nalodí se na loďku. Argés se dívá nešťastně na tolik lodi. Cítí pod svýma nohama nestabilitu a tak se přimkne k Daimónovi.

„To bude v pořádku, uvidíš. Jen netuším, jak tě dostanou nahoru.“ Drží pevně Argése za otěže. Cítí, jak se chvěje a nediví se mu.

„Jen kvůli vám,“ zavolá dolů z paluby Mamohime, který převzal kapitánovy povinnosti. Pokyne a dolu se spustí malý vor. „Mé osobní vylepšení.“

„Kvůli mně nebo drahocennému zboží?“ zavolá podobně nahoru Daimón.

Seshora se ozve řev. „A kdo řekl, že nejsi vzácným zbožím?“

Daimón pomalu vytasí meč. „Argés umí plavat a nepochybuji, že i Kakopo a i kdyby ne, dovede skákat, takže vyskočí nahoru do plachtoví a tam…“ Mnohoznačně se usměje. Mamohime zbledne, protože v ten samý okamžik Kakopo, který si zamiloval stěžně, je už nahoře a skáče čím dál výš. Tam se posadí a dlouze zaňafá.

„Vyhrál jsi, jen ho sundej dolů. Nahoru! Ten meč schovej!“ Chvilku uvažoval, že by zlaté alacaldy oželel, ale když zauvažoval o škodách, kteří by ti tři spáchali, tak to by nezaplatil ani yerv s tím koněm. Víc užitku budou mít, když ho dovezou do Cronu. I tak tam musí zajet. „Vítej na palubě.“

„Taky rád vidím Pýchu. Je stálou tou stejnou kocábkou, jako když jsem ji potkal poprvé. Nic ve zlém, ale zkusili jste kapitána přesvědčit, že by bylo záhodno ji vylepšit?“

Námořnicí zůstanou na něj civět, stejně jako Mamohime. Pak se ozve smích, že se půlka námořníků rozpláče a Mamohime hýká jak osel.

„Kdyby… Ten by se plavil na voru, jen aby nemusel investovat měďák.“

„Chápu. Nu což, snad se námi po cestě nepotopí.“

„Neboj se, ta přežije všechno. Pojď, ukážu ti místo k přespání.“

„Za deset zlatých by to mohlo být luxusnější. Jak tak koukám, máte dřevo.“

Spokojené mlasknutí. „To nejlepší! Z Cronu poputuje do knížecího paláce na stavbu nového kněžnina pavilónu.“

Daimón zbledne. Jen doufá, že kapitán Estryhze zabrání postavení pavilonu na stejném místě, jako stál kněžnin pavilon. Musí se o tom přesvědčit.

„Je ti dobře?“

„Bude, až budu ve Fiore.“

„Tak se tu usaď.“ Mamohime odejde.

Daimón odsedlá Argése. Začne ho hřebelcovat. Dokonce má pocit, že Argés spokojeně mručí. „Neměli jste ze sebe dělat hrdiny. Našel bych vás, to mi věřte. Mohli vás zranit. Děkuju za vše. Pan Elean byl nemocný, ale už je v pořádku.“

Argés cítí, že je rozzloben a že jejich pánu něco bylo, ale už je to v pořádku. Otře se o Daimóna. Ten pach smrti je už méně výrazný. Je rád, že nezemře, i když je stále nemocný. Je to už dlouho, co byli v té krásné poušti s vysokými domy. Neví, proč je stále nemocný, když on je zdravý, ale možná reaguje na hady jinak než on.

„Mám tě rád.“

Tomu Argés dobře rozumí. Taky ho má rád. Strčí mu hlavu do podpaží. Daimón se usměje. Obejme ho, ale zároveň se ho zmocní smutek ze všeho. Tak rád by se usadil a nemusel nikam jet. Nejspíš to má po otci. Po chvilce zahlédne Kakopa. Zřejmě se rozhodl vyzkoušet, jak jsou upevněny stromy. Nechce mu kazit radost, tak jen doufá, že Mamohime stromy dobře zajistil.

„Dobroty!“ zakřičí. Začne rozdělovat sušené maso. Pokojně se dívá, jak se Argés  s Kakopem krmí. „Tak konec.“

„Ňaf!“

„Dobrá, dobrá a ty nechej plachty na pokoji, nebo za tvé kousky budu muset platit.“ Nepochybuje, že zanedlouho opět vyzkouší stožáry. Rozloží si věci, pod hlavu dá vak. Najednou se loď zhoupne krapet jinak. Jsou na otevřeném moři, když si něco vybaví. Vybalí obě dvě kůže. Zpracuje je naráz a aspoň se nebude tolik nudit.

Donese je na palubu. Chvilku se dívá na volné moře, které se táhne do dálky, pak stočí zrak k pevnině. Už je vidět pouze šedohnědý pruh táhnoucí se do stran.

„Co tu děláte?“ Mamohime se založenýma rukama kontroluje námořníky.

„Potřebuju pár věci.“

„Dva zlaté.“

Daimón se proti své vůli zasměje. „Dobrá, zde jsou.“ Vyndá je. Nějak nemá strach, že na něj zaútočí. Myslí si, že ty předchozí lekce co jim s Eleanem uštědřil, budou stačit. „Budu potřebovat vodu, sůl a taky tyče.“

„Na co, proboha?“ podiví se. Potom mu zrak padne na kůže. „Chcete je vyčinit?“

„Ano. Krapet se tu nudím.“

„To já ne. Hej, ty tam. Jo, Biri, ty. Přines klacky, provázky, ne provazy a sůl jo, a naplň nějaký sud vodou. Počkej, malý sud, ne velký. Padej. Nechceš volej?“

„Jestli ho máte a nedám ani zlaťák navíc.“

„Dobrej, jo volej, ten z jihu, Biri! Je nejlepší a Asamimu ani slovo. Ty, čubčí synu, co to děláš?! Do moře s ním! Ne, dolů do kobky! Ať vystřízliví!“ Sám chytí mohutnou rukou námořníka pod krkem a vleče ho dolů. To, že se námořník dusí, ho pranic nezajímá. Daimón sebou trhne, jak slyší padat tělo, pak úpění. Námořníkem na Pýše by nechtěl být ani za nic.

„Tady, Mami!“ vyprskne Biri a složí náklad na palubu.

„Mamohime, ty dobytčí prase! Vypadni! Tady to máš.“

„Díky, Mamohime.“ Dneska je nějaký napružený. Namočí kůže. Po čtyřech dnech namáčení, škrábání a zvlhčování má před sebou kůži, kterou otec použil na jeho boty. Nadšeně ji mne v ruce. Je hladká, jemná a zároveň neuvěřitelně pevná. Vyzkoušel ji dokonce na slané vodě a odolala i bez vyuzení.

„To jsou ony?“ Mamohime ho bedlivě pozoroval, zatímco Asami nevraživě. Nevyzná se v kůžích, ale vidí kvalitu.

„Jo. Mám z nich boty. Neuvěřitelně pevné a zároveň nepromoknou. Takovou kůži člověk aby pozlatil.“ Asami se přiblíží. Pevné a nepromokavé ho zaujaly. „Přidal jsem tam kořen keře juky a trochu prášku z grapniku. Čichni si.“

Mamohime nasaje příjemnou vůní. „Voní. Trochu ostře, ale příjemně.“

„To je jukou. Grapnikem zas jsem to vyčistil, jelikož má dobrou vůní, tak jsem to zkombinoval. Jsem výsledkem nadšený. Co budete dělat v Cronu?“

„Nabereme další dezertéry a ty přivezeme do Posledního odpočinku. Válka na Západních ostrovech.“

„Tak ještě pokračuje.“ Dotkne se svého stříbrného nášijníku. Nemá odvahu ho vyhodit. Vytáhne šití. Kůže je sice jemná, ale nepoddajná. I tak to bude stát za to.

„Vypadá to, že se ostrované semkli. Co to bude?“

„Váček a dvě tašky na léky. Jsou nepro…“

„Odkud je máš?“ Asami se vmísí do hovoru.

„Jeden chlápek je prodává v Posledním odpočinku. Jsou těžší na vydělání, jenže jejich vlastnosti jsou skvělé.“

„Tak říkáš v Posledním odpočinku.“

„Jo. Zeptej se paní Tysalie. Bude vědět, kde je sehnat.“ Snad vesnici tím trochu pomůže, takže nebudou tolik závislí na grapniku, i když ten těžit budou muset asi navždy.

„O to se nestarej.“ Odejde vzteklý, že byl donucen s tím zmetkem promluvit. A ten jeho yerv… Utopit ho v moři, když prosviští kolem jeho hlavy a on se vyleká. „Do práce, verbeži!“ zařve na námořníky.

Mamohime pokrčí rameny. Zase mu něco přeletělo přes nos. Nebo ten yerv. Nechápe, ale jako by tomu psovi dělalo dobře, že může kapitána polekat. Na nikoho jiného tolik neútočí jako na Asamiho.

K večeru se Daimón se napřímí. Uspořádá do brašniček léky a mastičky a do druhé čaje od Olivieny a Hermi. Potom se zadívá na váček, který dokončil. Chybí už jen ozdobná šňůrka, aby to bylo perfektní. Do váčku vloží menší s popelem Olivieny a žlutou stuhu jako památku na otce. Přidá ještě kousek černé za všechny Havrany. Má pocit, že černá se hodí víc než žlutá.

„Tady.“ Mamohime netečně natáhne před Daimóna kousek ozdobného provázku.

„Děkuji.“ Neptá se na cenu, protože šňůrka protkaná žlutou nitkou, se nedá koupit. Provleče ho připravenými dírkami a zatáhne. Přetáhne přes hlavu a schová pod kabátec. Teď konečně je má pohromadě, tak jak to má být.

Z  Vůle hada - 14. Křižovatky setkání