Shounen - ai povídky

Z vůle hada

 

Kapitola 14.

 

Křižovatky setkání

 

Po řekách se plaví barky, říční lodě, které rychle převážejí náklad od města k městu. Ti, co se plaví od moře, musí vyrazit o Páté hodině, kdy začne vát vítr. K tomu používají plachty. Ti, co směřují k moři, pak plachty nepoužívají, jelikož je žene proud řeky. V noci je na řekách klid.

 

Známá pravda

 

Daimón stojí na přídí Pýchy a dívá se na přibližující přístav. Není tak velký jako Thor s přírodní, hlubokou zátokou, perfektní pro zakotvené lodě, ale je to rušné místo, kde se setkávají mořské koráby s těmi říčními. Bude jenom rád, až vysedne. Jiskrovec a všechny živly byly v dobrém rozmaru, proto jsou tu ještě dříve, než si kapitán Asami myslel. On osobně je taky rád. Dneska ráno vyprávěl o tom Argésovi a Kakopovi. Neví proč, ale neustále ho překvapují. Klidně naslouchali jeho hlasu, jako by mu rozuměli.

„Tak klidnou plavbu jsem dlouho nezažil,“ zaslechne za sebou Mamohima. „Přinesl jsi nám štěstí.“

„Pochybuji, že by kapitán s tebou souhlasil. Skoro na mě nepromluvil.“

Mamohime se ušklíbne. „To proto, aby ho nenapadlo, že by možná přece jen bylo lepší se tě pokusit vyměnit za alacaldy.“ Odfrkne si.

„Nepřešlo ho to?“ podiví se.

„Kapitána? Hm, ne. On je takový a je to fajn. Rád se pod ním plavím. Nikdo moři nerozumí jako on. Hej, ty prase suchozemský, co tam děláš?! Vylez, nebo ti nakopu prdel, že bude hrát všemi odstíny!“ Odplivne si. „Člověk na ně musí pořád dávat pozor. Jak z nich spustí oči, zašijí se, kam jen to jde.“

„Sotva tvému oku něco unikne.“

Mamohime se na něj úkosem zadívá. Jak to myslí? „Dělám, co mohu! Hej, Pýcha zdraví Mořskou labuť!“ houkne na vedlejší loď, co vyplouvá na volné moře.

„Hola, šťastné přistání!“

„Příznivý vítr do plachet! Kam míříte?!“

„Eden! Zásoby!“

„Takže válka neustále pokračuje. Dával bych…“ zasměje se. „Máš nákrčník! Nikdo se tě neodváží otravovat. Kdo asi chce si znepřátelit generála Sjöfu?“ V očích se mu objeví spekulace a touha vědět víc.

Daimón mlčí. „Už se mě snažili naverbovat. Dopadlo to takhle.“

„Ach tak, ale co vím, skaadští jezdci nešli na ostrovy. Prý se vrátili…“

„Ano. Musím se připravit.“

„Co je?!“ zavrčí kapitán na svého zástupce. „Moc se s ním přátelíš.“

„Vydělává nám, proč ne. Kdo asi tak často cestuje? K tomu má stříbrný nášijník. Musel jsem být fakt slepý, že jsem si ho všiml až nyní.“

Asami se zadívá, jako by paluba byla průhledná. „Aaa?“

„Je daleko od své jednotky. Špeh? O generálovi je známo, že má prsty všude a jeho panství je daleko na severu. Je to divné. Měl by sis dávat pozor. Víš, jak skaadští jezdci stojí za svými lidmi.“

„Nech toho! Stačí chytit ho pod krkem…“

Mamohime se zasměje. Jeho oči spočinou na zádi paluby. Zdá se mu to nebo ne? Že by další kandidát na čerpání vody? „Nejdřív ho chyť,“ doporučí kapitánovi. Hbitě vyrazí na záď a jeho mohutná postava se pohybuje lehce, přirozeně po jemně houpající palubě. Najednou drží námořníka pod krkem. Spuštěné kalhoty svědčí, co právě dělal.  Vyděšené oči spočinou na rozlíceném Mamohimovi.

„Já…“

„Ano?“ optá se sladce. „Nemůžeš se dočkat souši, chlapečku? Tak plav!“ Ještě za řeči hodí námořníka do moře.

„Muž přes palubu!“

„Pomoc!“

„Kdo se hne, jde za ním!“ zařve dychtivě Mamohime. Očekává, kdo se hne a pošupajdí do moře.

„Umí plavat?“ optá se věcně Daimón.

„Jo, a nestarej se,“ doporučí Daimónovi Asami. „Připravit se na zakotvení!“ Námořnicí se hnou. Na kamaráda už dávno zapomněli. Asami vše kontroluje bedlivým zrakem.

„První jde náš ctěný pasažér!“ přikáže sžíravým hlasem. „Pět lidí zůstane na lodi! Ty, ty a vy dva taky a Mamohime?“

„Jistě.“

Asami pokračuje. „Pozítří odplouváme. Jestli má někdo nápad na dezerci, oznamte mi to.“

Daimón je zvědavý, co se stane. Nikdo se nehne. Přemýšlí, zda mají rádi kapitána nebo ne. Co je drží na té rozvrzané kocábce? Peníze? Možná.

„Hej ty, nekoukej do oblak!“

Daimón vezme za otěže Argése. Opatrně se nalodí na loďku. Když ucítí pevnou zem pod nohama, poděkuje všem živlům. Vyrazí k městu, aby našel nějakou barku. Vsadí se, že bude daleko levnější než doprava s Asamim. Přístav barek není daleko a snadno ho najde.

„Hej, jede dnes nebo zítra někdo do Fiory?“ osloví muže, který vypadá, že nemá co dělat.

„Fiora?“ Muž se rozhlédne po okolí. Očima přejíždí jednu barku po druhé. „S koněm a psem?“

„Přesně.“

„Razzi, máš tu zákazníka!“ zařve, aniž se hne ze stoličky. Mohutný hlas se nese nad lidmi. Jedna hlava po druhé se otáčí jejich směrem a potom k příslušné lodi. Na přídí je umně napsáno Vlaštovka. „Razzi! Vylez!“

Daimón pomyslí, že by bylo lepší tam dojít. Pohne se určeným směrem. Na palubě se jako kouzlem objeví štíhlý muž s pestrobarevnou čapkou na hlavě. Přiloží si ruce k ústům. „Co je?!“

„Zákazník!“

„Dobrá! Díky!“ Rozhlédne se, pak spočine na Daimónovi. Kůň? Pes? Nějaký boháč, který zřejmě je… Ne, válečník. Přimhouří oči. Takových už se moc nevidí. Jistě jsou tu žoldáci, pak pochybná individua, armáda a potom strážní a podobně. Jenže krásný kůň, pes, drahá zbroj a ještě dražší zbraně. Kdo z nich by si to mohlo dovolit? Pak spočine na krku, kde vykukuje nášijník. Skaad. No ano, kdo by je neznal, pak je to jasné.

„Dobrý den.“

„Dobrý den, nechť vaší lodi požehná Jiskrovec!“

Muž se usměje. „Kam jedete? Jedu pouze do Fiory. Mám už naloženo.“

„Mohu kdykoliv.“

Muž se rozesměje. „Nějak hrr, nejspíš vás čeká tam pěkná láska. Zítra o páté ranní. Jak nebudete, nečekáme. Vítr je jenom jeden a ten se musí chytit.“

„Budu tu.“ Na cenu se žádný z nich neptá. Kapitán ví, že ten muž si to může dovolit a Daimón zaplatí a nebude se dohadovat. Otočí se. Takhle si zase po dlouhé době lehne do postele. Těší se a snad tu bude i výborná kuchyně. Zůstane stát u muže na židličce.

„U slepého námořníka, to je nejlepší hospoda. Milá obsluha a dokonce pokoje bez návštěvníků.“ Zasměje se. „Lotosový květ je lepší Dům. Vřele doporučuji.“

„Čtete myšlenky?“

„Ne, ale cítíte mořem a ptáte se po barce do Fiory. Dřív jsem hodně cestoval. Vím, jak rád člověk spočine ve skvěle vyvětraných peřinách.“

Daimón mu vloží do ruky zlatý.

„Díky, cokoliv chcete, zařídím.“

„Tak to nesu,“ vyhrkne udýchaný chlapec a z malého oslíka shodí náklad.

„Ti to trvalo.“ Muž vezme do ruky z košíku nářadí a popadne síť. Jeho ruce začnou kmitat. Daimón by se rád díval, ale připomene si čisté peřiny. Nemůže se dočkat toho luxusu. Hospodu najde snadno a chlapec ve stájích mu ukáže Dům bílých lampionu. Je mu to fuk, tak nějak s Eleanem ztratil zájem o příležitostný sex. Se zavazadly a Kakopem za sebou vejde dovnitř. První co udělá, nasaje vůní, která se line po celé místnosti. Povzdechne si. Ryba, maso a možná i polévka.

„Můžete se posadit tam.“ Mladá dívka udělá pukrle. „Zuzi, pane.“

Daimón se posadí. Ještě než cokoliv řekne, je před ním postaven džbán a pohár. Nakoukne dovnitř. Víno. Tak tomu se říká obsluha.

„Budete chtít?“

„Vše co kuchyň dá.“

„Doporučuji smažené malé rybky a k tomu čerstvý chléb.“

„Polévka?“

Zuzi nakrčí nos. „Z mořských nebo sladkovodních ryb?“

Daimón se rozesměje. „To je jedno. Která je lepší?“

„Žádná dle mě. Jenže já ji mám den co den. Já něco přinesu, jo?“

„Nechám si poradit.“ Nalije si víno a pokradmu sleduje osazenstvo. Najednou se mu rozzáří tvář a mimoděk zvolá. „Paní Prachmet!“ Vzápětí si uvědomí, že to neměl dělat, ale žena už se rozhlíží a jde přímo k němu. Daimón by se propadl. Určitě je tu s panem Ishtryzem. Ještě než přešel k Havranům, hlídal zahrady. Často ho viděl nejen u kytek. Ti dva patří k sobě.

Prachmet ze začátku netuší, kam má muže zařadit, ale jak ho vidí zblízka, vybaví si. „Jistě, už vím. Omlouvám se, nečekala bych vás tu. Co tu děláte?“

„Jedu do Fiory.“

„A my z Fiory.“

„Jídlo.“

„Myslím, že půjdu.“

„Omlouvám se, to je tím, že jsem uviděl známou tvář.“ Je tu sama nebo s panem Istryhzem?

„Dobrou chuť.“

„Děkuji.“ Sleduje ji, jak odchází. Povzdechne si. Co je mu do Prachmet a kapitána Estryhze? Má sám dost starosti a pak je tu skvělé vonící polévka. Začne jíst. Na závěr se napije, když uvidí pana Istryhzeho. Míří k němu. Znejistí. Nikdy si nebyli představeni. Vždy jen ho pozdravil.

„Dobrý den,“ řekne rozpačitě.

„Dobrý. Prý jedete do Fiory.“

„Jistě.“

„Mohl byste něco vzít? Bude lepší, když to svěřím do rukou někomu spolehlivému.“

„Já? Spolehlivý?“ Zasměje se.

„Jistě. Děkuji moc. Hned to donesu. Není to těžké, ale podařilo se mi tu získat malou zásilku semínek. Budu rád, když to bude u mě doma, než abych se s tím vláčel,“ vysvětlí svou záležitost.

„Jistě, jen to dobře zabalte.“

Istryhze se usměje. Je rád, že se té zásilky zbaví a nebude ji muset sebou vláčet. Takhle bude moci toho přivézt daleko víc. Rychle se vrátí s balíkem. Daimón je v šoku, protože si myslel něco malého, ale tohle musí mít slušnou váhu.

„Díky moc.“

„Není za co. Pošlu to do paláce.“

„Děkuji. Jsem rád, že mi o vás Prachmet řekla.“

„Není za co. Ať vás na cestách doprovází Jiskrovec.“

„Děkuji, vás taky.“

Daimón se chce napít, když si na něco vzpomene. „Pane Istryhze!“ Vrchní zahradník knížecího paláce ve Fiore se obrátí. Jde zpět. „Mohu se vás na něco optat?“ Nečeká dál a pokračuje. „Znáte grapnik?“

„Co?“

„Grapnik. Je to strom, který roste v Hraničních lesích. V Posledním odpočinku ho používají na odhánění veškeré havěti. Sbírá se z něho jemný prášek.“

„Neznám. Máte ho tu?“

Daimón vytáhne flaštičku naplněnou jemným fialovým prachem. Istryhze je překvapen. Vezme hlavičku, opatrně ji otevře. Vytáhne z kapsy lžičku a opatrně nabere. Ihned lahvičku uzavře. Přičichne. Uvědomí si ostrou vůní. Není zrovna příjemná, nepříjemná taky ne. Potom ochutná lžičku. Jazyk mu strne.

„Hm, Poslední odpočinek?“

„Ione, co to je? Počkej, to je prach z Pylového stromu! Odkud to máš? To už jsou takoví pošetilci, že začali to prodávat?“

„Kdo?“ optají se dychtivě.

„No, přece lidé z ostrova Hydris. Roste pouze u nich a používá se v medicíně. Zde jsem to neviděla. Je ho těžko nasbírat a je vzácný. Mohou si ho dovolit jen velmi bohatí lidé. Já sama jsem ho viděla pouze jednou, ale tu barvu bych nezapomněla v životě.“

„To bych mohl vypěstovat u nás,“ řekne zamyšleně Ion.

„Roste jen v bažinách,“ řekne diplomaticky Daimón. Prachmet přikývne.

„To je jedno. Zkusím to získat. Prachmet, drahoušku, nebude ti vadit, že pojedeme na ostrovy jindy? Chtěl bych se na ten strom podívat. Grapnik?“ zeptá se ještě jednou, jen tak pro jistotu, Daimóna.

„Ano. Poslední odpočinek. Když tak se ptejte na paní Tysalii a myslím, že Pýcha, kterou jsem přicestoval, se tam chystá.“

„Bude to lepší než jet na Hydris, zvlášť, že pokračuje válka. Na ostrovy se dostaneme později,“ přitaká Prachmet.

Daimón si ji pamatuje vždy takovou smutnou skoro bezduchou, ale teď září. Zvláštní, co dokáže změna partnera. Když si vzpomene na svůj bývalý život, má taktéž pocit, že je to před a po Eleanovi.

„Jen, pokud pojedete na Pýše, no víte,“ leze to z něj pomaličku, „kapitán má ve zvyku obchodovat s luxusním zbožím.“

Istryhze se zatváří pobaveně.

„Je nejlepší, ale plavil bych se na jiné lodi,“ dořekne nešťastně. V duchu si laje, že se o Pýše zmiňoval.

„Nebojte se, kapitána znám. Rád mě uvidí.“ Daimón pochybuje, ale když chce pokoušet osud, proč ne. „Už jsme spolu cestovali. Jsem rád, že jsem vás viděl.“

„I já, pozdravujte paní Tysalii.“

„Budu a děkuju.“

Daimón přikývne. Najednou si zívne. V noci moc toho nenaspal, jak se nemohl dočkat, až opustí loď. Cesty po moři mu prostě k srdci nijak nepřirostly. Vezme balík. Skoro pod jeho tíhou vyhekne. Tak to nepůjde. Navěsí na sebe vaky a vezme tašku se semeny. Zuzi, když ho takto vidí, nadšením zapiští. Drobnými krůčky před ním tančí a pořád štěbetá o přístavu, o tom co se stalo.

Ten muž měl o kvalitě téhle hospody pravdu, pomyslí si, když shodí náklad na podlahu. Protáhne se. Nadšeně se zadívá na postel. Je skutečně čistá a peřiny voňavé. Blaženě si lehne a přemýšlí, jak málo člověku stačí ke štěstí.

Dole v místnosti se Asami usadí, poručí si jídlo. Vzápětí do místnosti vejde žena. Jde rovnou k Zuzi. Chvilku s ní mluví. Asami  jen vzhlédne, když před ním přistane kartička. Nebere ji, dobře ví, co tam stojí. Bla, bla o budoucnosti. On tu svou zná. Smrt na mořském dně. Jednou mu živly nebudou nakloněny a on pošupajdí dolů rychlostí blesku. Tak to má být. Rozhodně netouží skončit na pevnině. Zrovna na ní je a cítí se dost divně. Ošije se. Popadne kartičku. První dva zadarmo? Odstrčí židli a žene se. Je čtvrtý. Hm… Otočí se a vyjde ven. Hvízdne.

Mamohime, který se chce decentně vypařit, protože není na lodi, strne. Tohle je rozkaz, takže Asami dobře tuší, že na lodi není. Povzdechne si, ale nakráčí ke kapitánovi, jako by se nic nedělo. V hlavě sumíruje výmluvy, proč není tam, kde má být.

„Potřebuju, abys udělal uvnitř menší bordel.“

Mamohime zamžourá na štít U slepého námořníka. „Do té hospody chodí místní velitel a taky starosta.“

„To je fuk, prostě to udělej.“

Mamohime vejde dovnitř. Uvidí frontu. Nic jiného ho nenapadá, kde by něco zmohl, i když nechápe, proč tu fronta je, a proč zrovna kapitán chce v ní stát. Tedy stát tu nechce, proto tu je. Zvažuje jak na to. Začne se prodírat kupředu a čeká, komu dojde trpělivost. Sedmý. Najednou mu krev prudčeji koluje. Radostně zablokuje úder, šťouchne do dalšího.

Asami chladně pozoruje rvačku. Vypadá to, že si to Mami užívá. Přesně to potřeboval. Nehodlá za budoucnost platit.

„Další?“ Asami se postaví před vykladačku karet. Je pěkná, usoudí, tak dvacet zlatých by za ní dostal, možná třicet, kdyby krapet přibrala. Je moc vychrtlá, i když zákaznici mají různé chutě. „Nejsem kobyla.“

„Ehm, prosím? Jistěže. Chtěl bych vědět…“ Co vlastně? Svou smrt ví, jeho láska je moře a loď, peníze má, tak co vlastně? Obchod?

„Tady a myslete na to, co chcete vědět.“ Rusovlasá vykladačka s vlasy svázanými do uzlu se dívá trochu překvapivě na svého zákazníka. Je to kapitán, to je cítit, ale je krapet nepřítomný. Většinou jsou dychtiví vědět, kdo bude jejich vyvolený, kdy bude svatba, dítě, peníze, smrt, nejbližší budoucnost.

Asami bezmyšlenkovitě vezme karty, zamíchá jimi. Na to, jak se vyvíjí zápas mezi jeho zástupcem a lidmi dychtícími se dozvědět svou budoucnost, nepřemýšlí. Stále musí myslet, co vlastně tu chce vědět.

„Tak, pane? Je vám něco?“

Asami se zadívá na stolek. Uvědomí si první kartu. Vůz. Tu kartu má velmi často, prakticky pokaždé.

„Cesta, bude komplikovaná. Potřebujete k ní podnikavost, sílu, ale přináší vítězství.“

Nuda, stále to stejné. „A dál?“ Za ním něco praskne. Je mu to jedno.

„Kolo štěstí. Máte štěstí. Spojením s vozem to znamená životní cestu. Přinese vám šanci, kterou se dostává jednou v životě.“ Asami je spokojený. Jeho mozek vytvoří horu zlata. To bere. „Bude to velký obrat pro vás a taky přinese neklid. Jednala bych velmi s rozvahou, ale nebála bych se té cesty. Je to velký životní úkol. Spravedlnost?“ Karta ukazuje muže s useknutou hlavou. Vykladačka se odmlčí. Tahle karta sem nepasuje.

„No?“ Asami je zvědavý. Zatím je to perfektní, i když ta karta mu nepřipadá skvělá. Vyvolává v něm vzpomínky, kdy co špatného udělal.

Vykladačka si to nechce pokazit, jenže má říct pravdu? „Dostihnou vás vaše skutky. Zřejmě prostřednictvím někoho bude postaven před své činy. Budete muset je uznat, jinak vás stihne neštěstí.“ Rychle vyloží poslední karty. Milenci? Co ta tady dělá? Počkat… „Přijdou dva lidé. Milenci. Díky nim dostanete životní šanci, ale taky budete postaven před soud. Přinesou pomstu a zároveň vás postaví před to, co jste udělal.“

„Bláznivá ženská! Nic jsem neprovedl. Jsem kapitán, co obchoduje. Nic víc. Blbosti.“

„Dávejte si pozor na dva muže.“

Asami strne. Jediní, kteří kdy ho dostali, byli oni. Daimón a ten hezounek Elean.  Už je nechce vidět. Kašle na kopec zlata, kašle na životní cestu. Podle něj povede do hlubin mořských, ale jeho čas ještě nepřišel. Kdepak, jak ty dva uvidí, vezme roha.

„Oběšenec. Budete bezmocný vůči jejich vlivu. Nic silnějšího jsem zatím neviděla. Kapitáne, vy budete muset udělat, co oni si budou přát. Pokud ne…“

„Jsem Asami, nebudu muset nic. Moje loď je moje, a kam popluje, bude moje věc.“ Zvedne se s úmyslem zmizet jak nejrychleji. „Mamohime, jdeme!“ Pojede na jih. Hodně na jih pro nějaké cizokrajné otroky do domů lampionu. Bude to dlouhá cesta. Mamohime u zdi, kdy fasuje jednu ránu za druhou, zavrčí a jednoduše na chumel skočí. Jak se říká, kdo je na vrchu, vyhrává. Rychle se zvedne z hromady těl a zmizí. Zítra bude hrát do barvy duhy, ale je to fuk, zážitek to byl.

„Šlo to dobře, kapitáne?“

Asami se zastaví. „Ne. Jakmile uvidíš ty dva, zdrháme.“

„Ehm?“ Dva? Neodváží se optat kdo dva. Kapitán je v náladě, že by pohřbil i svou Pýchu. Vleče se a cvičí s rukou. Má pocit, že ji nějaký čas nebude moci používat. Při pohledu na Pýchu se mu sevře srdce. Za ty troky si ji zamiloval a stala se jeho domovem, jenže kapitánovi to říkat nebude. Ještě by nedostal plat. Za chvilku už mu pod nohama se důvěrně houpe podlaha.

Kapitán vytáhne svou nejlepší pálenku z Ostrovů. Napije se. Žádná budoucnost. Žádný Daimón, žádný Elean. Pýcha je jeho loď. Jemu nikdo nevládne. Ani Vůle hvězd.

 

Velké oči fialové barvy hledí dolů. Dívají se na Daimóna, který stojí uprostřed travnaté louky, která se táhne do nekonečna. Ta zeleň, ta barva, kvetoucí květiny, neskutečná krása mu připomíná jedno.

„Jeden z Ostrovů.“

Daimón zvedne hlavu k nebi. Ty oči se dívají klidně, skoro mrazivě.

„Znáš to, ne? Stíny jimi brázdí jako lidé. Jen na nich záleží, kam půjdou. Chceme ten meč. Přines ho nám co nejdřív!“ Hlas ztratil klid a je teď dychtivý, řezavý, netrpělivý. Zanoří se mu do těla jako nůž a rve je na kousky.

„Nechápu! Jaký meč?!“

Smích. „Meč, ten meč, jenž je jediný na světě! Musíme ho mít! Čas se krátí!“

„Je můj!“

„Není nikoho! My ho chceme! Vždyť s ním neumíš vládnout!“

„Vládnout, vlád…“ šeptá Daimón se sklopenou hlavou. Uvědomuje si to od první chvíle a ta nestvůra, co ho učila, mu to potvrdila. Ale v Posledním odpočinku…

„Nedělej si naději, že bys někdy mohl ho použít. Nemáš na to. Jsi jen člověk, co nevládne živly. My jeho sílu rozvineme! Doneseš mi ho!“

„A když ne?!“ Vzedme se v něm to, co ho donutilo uprchnout z vězení, pak před Lovci, co ho žene kupředu. Nepředurčené dítě bez budoucnosti, bez osudu, s vůlí rozhodovat o tom, kam půjde.

„Cože?!“ Najednou mírnost se ztratí, objeví se vztek a z oblohy se snese oheň. Zalije Amadea od hlav y k patě. Bičuje ho svými horkými plameny. Řve čím dál víc a víc…

 

Zvedne se, ohání se rukama, jak se snaží uhasit neuhasitelné. Najednou vyhekne, začne se zmítat. „Kakopo! Slez!“ zařve. Ten dál leží, až Daimón přestane se zmítat. Kakopo ještě chvilku čeká, pak se skulí. Daimón zírá do stropu. Ty sny se mu dlouho nezdály. Chybí mi zlatá nit, kapitán, kamarádi, pomyslí si. Ty oči chtěly meč. Obrátí hlavu k meči. Je výjimečný, to ví, ale k čemu jim bude? Mají pravdu, že s ním neumí zacházet, ale dostal ho. Proč? Měl se tehdy optat. Pouze řekl, že je to jen dobře. Proč? Kdyby to dostal elefian, uměl by použít celou sílu meče. Takhle je spjat s mrzákem.

„Děkuji, Kakopo. Byla to jen noční můra. Mám ji dlouho, vlastně ne. Od Údolí stínu. Tam se poprvé objevila. Mám strach. Je to něco, co nemohu ovládat, a chtějí meč. Jsou skuteční? Nevím sám. Měl bych jít spát.“ Usměje se. Sice měl pocit, že na sobě má horu kamení… „A když takhle budu vyvádět, můžeš zase na mě skočit. Máš povolení.“ Zavře oči. Má strach, že se objeví opět fialové oči, tak nemůže dlouho usnout, až nakonec se mu to podaří. Ráno ho probudí lodní zvony. Vyleze z postele, obleče se, a co nejrychleji sejde dolu. Usměvavá Zuzi mu podává jídlo. Zatímco platí, štěbetá o velké rvačce v hospodě.

Netrpělivě jí naslouchá. Už chce být na palubě. Nakonec se jí zbaví rád, že konečně ji neslyší. Sotva se nalodí na barku, kapitán vyrazí. Nedívá se k moři, ale směrem proti proudu. Pohladí vedle sebe Argése. Kakopo se rozvalí, jen krapet smutně kouká na tenké stěžně.

„Žádná zábava, že?“ prohodí jeho směrem. „Tak to je řeka. Já vím, už jsem ti o tom vyprávěl, jenže tebe stále fascinuje voda. Mě taky. Jen se podívej na tohle. Proč vlastně vane vítr od moře a vždy ve stejnou hodinu? Ulehčí to lodím plavbu, ale kdybys vyšel na břeh, ten vítr tam není. Jen v řečišti. Kapitáne, proč vane takto vítr?“

„Nevím, nezajímá mě to, ale nebýt jeho, nebyli bychom schopni do Fiory ten náklad dopravit tak rychle.“

„A kdy tam budeme?“

„Za dva tři dny. Záleží na nákladu, toho nemáme moc, a taky zda nás přepadnou.“

„Přepadnou?“

„Ano. Říční bandité nebo piráti. Poslední dobou spíš jim říkám piráti. Nasednou do loděk a zaútočí. Už jsme to hlásili ve Fiore, ale stále nic. Musíme si poradit sami. Budete bojovat?“

„Určitě. Chci tam být brzy.“ Zachmuří se, protože to mu připomene opět sen a škodolibost fialových očí. Neumí vládnout mečem. Ale meč je jeho! Nestvůra a žena na Stezkách mrtvých mu jasně řekly, že jen osoba s jeho krví jím může vládnout. Nikdo jiný. Jak chtějí tedy ovládnout meč?

Posadí se, vytáhne ho. Prohlíží si runy. Jsou tak překrásné a ty barvy… Přechází z nich zrak. Ovládnout meč. Magii nemůže ovládnout. To mu jasně řekla nestvůra a on sám to poznal. Ale Serenin říkal, že meč není o magii. Může ho ovládnout jiným způsobem? Takovým jako v Posledním odpočinku?

„Trénink, trénink, Amadeo, nic jiného. A přemýšlej u toho.“

Sereninova slova opět vyplavou. Seděli u ohně, on zmožený po kopání, Serenin čerstvý jak rybička. Má trénovat? Netrénuje moc? Jenže cvičí jen s elefianským mečem a spíš to, co se naučil na Akademii strážných, trochu od Serenina, ovšem je pravdou, že se nijak nepokoušel rozvinout to, co se naučil od Nestvůry. Přetočí meč. Zvedne ho. Vždy se snažil, aby ten meč nikdo neviděl.

„Máte krásný meč. Zvláštní.“

Daimóna něco napadne. „Děkuji, má zásluha to není. Jen ho nosím. Vykoval mi ho Mistr meče.“ Malá lež, ale pokud to spolkne kapitán… Posádka se k němu otočí. Mistr meče je někdo, koho si považuji všichni. Bojovnicí se před ním sklání, umělci obdivují jeho práci a řemeslnicí jeho umění. A všichni vědí, že někdo obyčejný nemůže nosit jeho meče.

„Rozhodně to není obyčejný meč.“ Část úcty chovanou k Mistrovi meče se přenese i na něj. „Je mi ctí, že mohu jeho meč nejen vidět, ale i převézt.“

„Ehm no, víte, nevadí, když tu krapet budu trénovat?“

„Určitě ne, ale bude vám stačit místo?“ Kapitán se rozhlédne po malé barce.

Daimón se rozhlédne. Jistě není to místnost ve škole šermu, ale postačí mu, a pak Serenin říkal, že to musí zvládnout na prostoru mince. „Naprosto.“ Daimón si svleče kabátec, až zůstane v košili a kalhotách. Rozcvičí se a pak vezme do ruky meč. První co udělá, natáhne ho před sebe. Stojí a prakticky nic nedělá, aspoň by to řekli přihlížející. Daimón slyší v hlavě rady, které mu oba vtloukali. Rovnováha, dech, pevnost, stabilita, vnitřní vyrovnanost… každý ho trochu učil něco jiného. Najednou mávne, ale živly drží pevně na uzdě. Ty se učit nemusí, musí se naučit Meč živlů používat jako běžný meč, spíš ještě lépe.

Kapitán zůstane zírat, až ho vzpamatuje, že barka míří ke břehu. „Chlapi, do práce! Neokounějte, nebo najedeme na břeh!“ Představa ztroskotání udělá své a muži jdou opět po své práci. Za chvilku barka je opět ve středu řeky.

 Daimón si ničeho jiného nevšímá a trénuje, až se z něho pot lije. V hlavě se mu vynořují vzpomínky na trénink, ale i boj, kdy mu dal zemřelý elefian meč. Byl tak dlouhý a on tehdy mohl být mrtvý v první minutě. Už nikdy nedopustí, aby se to stalo. K obědu přestane trénovat. Nají se s ostatními.

„Argési, co myslíš? Šlo to?“

Argés do něj šťouchne a potřese hřívou. Nerozumí zbraním. Ví, že umí zabíjet a například jeho ochránit. I jiné. Zbraně jsou dobré i špatné a patří k životu.

„Já vím, nevyznáš se v tom. Tak co? Skončíme nebo pokračujeme?“ Zasměje se, postaví se do uvolněné pozice s mečem v ruce. Už chápe, že v uvolnění je daleko větší síla než v napjatosti.

„U Oka, to je výdrž,“ zamumlá kapitán. Na druhou stranu, jestli tu bandité mají své pozorovatele, budou mít klidnou plavbu. Se západem slunce vítr přestane vát a oni ukotví barku v jednom z menších hlídaných přístavů rozsetých po celé délce toku. Nikdo tu není a kapitán doufá, že nebude se nikdo chtít nalodit. Mohl by odmítnout, ale pokud by to byl někdo pověřený ze Síta, stihl by ho trest.

Druhý den se to opakuje. Daimón trénuje, i když nemá pocit, že by se něco zlepšilo a večer padá tak unavený, že nemá sny. Je tomu rád, i když něco mu našeptává, že by je měl, i kdyby byl mrtvý.

„Opět Fiora, Argési. Jedeme ke Genovi, Kakopo. Víš, co se tam stalo minule. Nechci vidět podobný nepořádek!“ důrazně mu řekne Daimón a rozpustile ho třepne rukou po hlavě. „Argési, až získáme ten protijed, pojedeme rychle do hlavního města.“

Argés potřese hřívou. Je nadšený, že opět spolu vyrazí na dlouhou cestu. Ví, že to bude někam daleko, kde ještě nebyl. Uvidí další věcí, které bude vyprávět svému stádu. Možná Diónině mláďátku. Kéž by žilo a Dióna byla v přádku!

„Nad čím přemýšlíš?“

Argés by mu to rád řekl, jenže neumí to. Najednou si přeje být v jeskyni, kde Daimónovi rozuměl. Nebo být s tím druhým, co mu četl myšlenky.

„Je mi moc líto, že ti nerozumím.“

„Můžete jít.“

„Kapitáne, děkuji. Byla to příjemná plavba.“

„Díky vám. Nechť vás provází Jiskrovec.“

„A vy máte dobrý vítr!“ Kapitán se usměje. Vedle vypluje barka bez plachet, kterou nese říční proud.

Daimón vystoupí z barky a zamíří si to rovnou k bráně. Na bráně uvidí své známé ze školy, kterým zamává. Dobře tuší, že se bude muset stavit u kapitána a Ciceria. Kdyby nemiloval Eleana, zamiloval by se do něj. Nebo do Akrona. Ovšem první návštěva patří Genovi.

Přiváže Argése ke kruhu. Zabuší na dveře.

„Koho… To jsi ty?“ Ze dveří opatrně vykukuje Genova hlava v železné přilbici. „Tak pojď dál. Máš?“ Jde rovnou k věci.

„Mám. Snad bude stačit. Je ho těžko získat.“

„Výborně, výborně. Dej to sem! Ó, to je nádherná barva. Co to je? Víš, co? Zmiz! Vrať se večer.“

„Ehm, grapnik!“ zakřičí za Genem, ale pochybuje, že ho vnímá. Rozhlédne se kolem sebe. Jen pár týdnů a je to tu, jak před řáděním Kakopa. Všude se povalují flakónky, lahvičky, misky i krabičky a na stěnách jsou pověšeny plné pytlíčky. Nepochybuje, že vzít sem Kakopa nebyl by dobrý nápad. Vyjde ven. Zdá se, že Kakopova přítomnost odradila veškerý zájem kolemjdoucích.

Nasedne na Argése a vyrazí ke kapitánovi, pak změní směr a vyrazí k paláci. Zbaví se nákladu od pana Istryhzeho a popravdě chce se podívat na místo hranice.

„Stát! Důvod!“

Kolikrát to stejné řekl on? „Vezu do zahrad semena od pana Istryhzeho.“

„List?“

„Nemám, ale balíček má jeho pečeť!“ Ukáže na balík. Jeden ze strážných přistoupí k Argésovi. „Potkal jsem ho v Cronu, chystal se jet za dalším úlovkem. Když slyšel, že se chystám do Fiory, požádal mě, abych to doručil. Na to, že tam mají být semena, je to svinsky těžké,“ řekne upřímně.

Strážný pečlivě prohlíží balík. „Jeď!“

„Díky.“ Nezná žádného z nich, za což je rád. Jede rovnou k zahradám.

„Hej, kam jedeš?!“ křikne na něj jeden ze zahradníků. „Sem jezdci nemají přístup.“

„Vezu balík od pana Istryhzeho, kde ho mohu nechat?“

„Cože? Och, to je jiné, jenom dávej pozor, ať nic nesežere!“

Daimón se v duchu zachechtá. To by spíš něco zeleného sežral Kakopo než Argés.

„Je tu dost jedovatých rostlin. Tak tady.“ Zastaví se před menší budovou. „ Pane Violo, máme tu posla od pana Istryhzeho.“

Objeví se shrbený, vychrtlý malý muž v klobouku se širokou krempou. Nic neřekne a rovnou se hrne k balíku. „Dobrý den.“

„Je to v pořádku. Co tu okouníš, zmiz a hlídej si to přerostlé divé zvíře.“ Balík s panem Violem zmizí v budově.

„Je krapet mimo, jak se jedná o rostliny,“ řekne omluvně zahradník, který ho sem přivedl.

„V pořádku. Jsem rád, že jsem se toho mohl zbavit. Argési, jedeme.“ Argés se otočí, jako by věděl, že jedou pryč. Ještě se rozhlédne po zeleni. Dokud nevyjel z údolí, netušil, kolik může být zeleně a trávy, k tomu velmi různých. Nejdřív ji chtěl sníst, jen nebyla tak dobrá jako v jeskyni. Přestala ho zajímat, ovšem tady ta zeleň je jiná. Zvláštní, i když neví čím. Stojí, dívá se na ni.

„Argési?“

„Co je?“ Zahradník na ně čeká.

„Nic, občas mu něco přelítne přes nos.“ Sesedne a vezme ho za otěže. Snad si dá říct.

„Tak jo, ale dávej bacha, ať nic nesežere. Musím jít.“

„Jistě, dám pozor.“ Je rád, že zahradník zmizel. Zatáhne za otěže. Po několika perných úderech srdce se Argés konečně pohne. Oddechne si. Nerad by skončil ve vězení. Zamíří si to k místu, kde plála pohřební hranice. Je zvědavý, zda tam ještě jsou květiny. Čím je blíž, tím víc se mu srdce svírá smutkem. Kvůli chamtivosti jedné osoby tolik ztratil.

Najednou se zastaví. Zírá na zedníky. Vypadá to, že kolem kruhu květin vytvořených Eleanem, chystají postavit zeď. Takže zničit se nedá. Někoho květinová výzdoba naštvala. Škodolibě se ušklíbne, když zeď najednou se bortí. Muž, který dohlíží na stavbu, sundá čepici a praští s ní o zem.

„To není možné!“

Jeden z mužů se zvedne ze země. „Nechci nic říkat, prostě to nejde. Jako by ani oni nechtěli,“ vyjádří nejen svůj názor ale i ostatních. „Promiň, Enry, víc tu dělat nebudu. Nemá to cenu. Ta zeď nám spadla, kolikrát?“ zeptá se ostatních dělníků.

„Zůstaneš tu!“ Vedoucí stavby sebere čepici. Když dostal tuhle nabídku, skákal do nebe, ale teď by nejraději ji nikdy nedostal. Obrátí se a dívá se rovnou na Daimóna. „Hej, nemáte tu co dělat, pane,“ zmírní houknutí.

„Nechápu, proč.“

Muž k němu přistoupí. „Kvůli tomu znaku.“ Oba dva se otočí na jasně žluté květiny s černým havranem uprostřed.

„Chápu. Omlouvám se, šel jsem špatnou cestou, nevyznám se tu. Děkuji za upozornění. Argési, Kakopo, jdeme.“ Daimón odchází se zářícíma očima. S vděčností vzpomíná na Eleana, který zanechal na ně tento památník. Nebudou zapomenutí ani Havrani, ani žádný z těch, co tu zbytečně zemřeli.

Za bránou nasedne na koně. Otočí se k pavilónům. Má tušení, že sem se už nikdy nevrátí. Pobídne koně k domu kapitána Astryhzeho. Nestihne ani Argése uvázat a ve dveřích stojí Cicerio. Jde k němu a sevře mu ruce. Rty i oči se radostně smějí.

„Vítej.“

„Jsem rád, že vás…“

Průzračný smích. „Cicerio, u Oka. Hej, zaveď Argése do stáje. Aidan tu není, ale měl by se vrátit každým okamžikem. Je ve škole. Co tě sem přivádí? Pan Elean je s tebou? A víš co? Počkáme na Aidana. Zatím se najíš a připravím ti koupel.“

„Za koupel budu nadosmrti vděčný, Cicerio. Jsem tu kvůli protijedu.“

„Ach, a podařilo se ti najít složku?“

„Ano, až v Hraničních lesích. Je to na dlouho.“

„Chápu.“ Zatleská. Objeví se služebnictvo. „Pokoj pro pana Daimóna, jídlo a koupel.“

 Daimón pozoruje, jak se rozprchnou. Rozhlédne se. Dům je, nakloní hlavu ke straně… jiný. Zřejmě Cicerio zapracoval, protože se objevily gobelíny a květiny. Dokonce koberce na zemi. Kapitán musí Ciceria skutečně milovat. Předchozí dům byl hezký, ale bylo vidět, že se jim nikdo nezaobírá. Jednou i on bude žít s Eleanem. Budou mít dům a bude ho muset zařídit. Spíš Elean, než on. Kdyby zařizoval dům on, vypadal by buď jako kasárna, nebo jako jeho rodný dům. Cítí, že ani jedno by se mu ani jemu nezamlouval.

„Pojď. Líbí se ti?“

„Ano. Je vidět, že se o ten dům konečně někdo stará.“

Cicerio je dojat. „Děkuji. Snažím se, aby Aidan měl veškerý komfort, který si zaslouží.“

„Pane Cicerio, koupel.“

„Výborně. Mám ti asistovat?“ zeptá se šibalsky Cicerio.

Daimón zrudne. „Ne, děkuji, ovšem kdybys zvládl mě ostříhat, budu rád. Na cestách delší vlasy překážejí.“ Prohrábne si vlasy.

„Jistě, to dobře znám. Jediný, kdo má voňavé vlasy i když cestuje, je pan Elean.“ Daimón si překvapeně uvědomí, že bývalý společník má pravdu. Když putovali od jeskyně na severu, Eleanovy vlasy vypadaly, jako by si je denně myl.

Při jídle oba zaslechnou, že někdo přijde. Cicerio se zvedne a odejde. Za chvilku už jde s Aidanem.

„Amadeo, vítej! Podařilo se ti to?“

„Aidane, nech ho najíst. Je hladový a s vyprávěním čekáme jen na tebe.“ Přitiskne se k němu a políbí.

„To zas ne,“ brání se, „ale tak dobré jídlo jsem už dlouho nejedl.“

Aidan se nafoukne, jako by je vařil on. „Od té doby, co tu je Cicerio, je jídlo daleko lepší. Nerad, ale počkám.“

„Zatím se převlékni a večer ti udělám masáž.“ Bezostyšně ho opět vášnivě políbí. Daimón odvrátí oči. Moc by si přál totéž. Zadívá se na kus masa. Jednou bude mít i on dům. Musí dokázat se uzdravit. Sice bude muset odejít ze světa, který zná a jít do cizího, ale s Eleanem po boku to zvládne.

„Co je?“

Daimón zvedne oči k černovlasému muži. „Jen přemýšlím, že bych tohle všechno chtěl. Závidím vám,“ řekne upřímně.

„Věřím, že budeš mít. Zvládneš to a pan Elean tě nesmírně miluje.“

„Já vím, jenže kdy to bude?!“

Cicerio mu dobře rozumí. I on musel čekat na Aidana. Položí mu ruku na jeho. Nic víc nemůže dělat. Říkat že má čekat, že jednou se dočká, když by nechtěl to mít – teď – najednou? Prázdná slova.

„Musím věřit, že všechno se uloží, tak jak má.“

„A astrolog, zkusil jsi ho?“

Daimón už chce odpovědět, že je Nepředurčené dítě, když si uvědomí, že Cicerio to dle otázky neví. „Ne, nevěřím jim.“

„Hm, pak bych mohl ti vyložit osud já.“

„Ty?“

„Karty.“

„Velmi rád.“

Cicerio se usměje. „Karty mluví pravdu, věř mi. Problém je jen jediný. Neumí říct kdy. Sám jsem si vyložil karty a věděl jsem, že musím čekat. Kdybych věděl, jak dlouho, možná bych to vzdal.“

„Protože jsem osel, který nevidí na měsíc.“ Aidan políbí Ciceria a posadí se.

„Trvalo ti to, to je pravda, ale nakonec jsme spolu. Jen tak mimochodem, ten znak v palácových zahradách je tvé dílo?“

„Eleana,“ řekne upřímně Daimón.

„Poděkuj mu za ně. Pokoušeli se ho zničit, ale jako by samotní mrtví tomu chtěli zabránit. Líbí se mi to. Mám takový pocit, že všichni jsou stále s námi a tuhle chybu už nikdy neudělají. Tedy doufám v to.“

„I mě. Zítra budu muset vyrazit do Edanu.“

„V tom případě pana Eleana pozdravuj.“

„Budu, skoro umřel,“ zasekne se.

 Aidan s Ciceriem se na něj dívají. Podívají se po sobě a pak na zaraženou tvář. „To je v pořádku, Amadeo,“ čímž připomene, kým kdysi byl. „My víme, že pan Elean je zvláštní. Nevadí to. Víme i to, že je lepší někdy nevědět.“

Daimón se nejistě usměje.

Aidan si odkašle. „No, i ty jsi divný, Amadeo. Nekoukej se tak a víte co? Jdeme se pořádně napít a ty vyprávěj, co tě potkalo a u Oka, nechme toho. Nesnáším tajnosti, i když vím, že je máte, ale jsme přátelé, ne?“

„Ano, jste mí přátelé.“ Naši. Uleví se mu a u karafy dobrého vína vypráví, co ho potkalo od minulého odjezdu.

 

Druhý den ráno se Aidan s Ciceriem dívají, jak Amadeo odjíždí. „Vzpomínám si na něj jako na strážného. Normální strážný, když pomineme jeho šikovnost s mečem, jenže nebyl jediný. Dospěl, řekl bych. Tolik se změnil,“ řekne udiveně Aidan. „Myslím, že ho už neuvidíme.“ Už se otočí zpět ke vchodu, když uslyší zvuk kopyt. Mrzutě pomyslí, kdo sem zase jede. Udiveně pozoruje známého koně.

Daimón před nimi zastaví. „Objevím se tu, určitě. Kvůli vám,“ řekne.  „Zatím ať vás provází na cestě života Vůle hvězd.“ Obrátí Argése a vyjede.

„Kvůli nám?“

Cicerio přikývne. Ráno, když sedlal Argése, pochopili, že už ho neuvidí. Bylo jim smutno, ale chápali, že takový je život.

Argés zpomalí. Daimón ho řídí k domu Mistra jedu, Gena. Usmívá se. Vyjel od kapitána Aidana smutný, když pochopil, že nemusí se s nimi loučit. Chce je ještě jednou vidět, říct, že to vše dobře dopadlo, že jeho rozhodnutí nebylo zbytečné. Může přicestovat Stezkou smrti. Najde cestu. Má tak málo přátel a neměl by je nechat ztratit ve víru času. Jednou zemřou, ale dokud budou žít, neměl by je jenom nosit v srdci, jako by byli po smrti. Oni žijí, i on. Zůstane stát před Genovým domem.

„Kakopo, hlídej.“

Zabuší na dveře.

„Koho… To jsi ty? Pojď dál.“ Genova hlava s helmou na hlavě ustoupí a otevře doširoka dveře.

„I ve dne, mistře Gene?“ řekne s širokým úsměvem.

„Časy jsou zlé. Celou noc jsem nespal. Dva zákazníky jsem vyprovodil, ať přijdou někdy jindy.“ Pokrčí rameny. „Jejich příbuzní si zaslouží žít krapet déle. Mám to. Dalo mi to fušku, ale receptura je vylepšená, ale na rovinu, mladíku. Jestli rychle nenajdeš lék, zemřeš. Ten protijed jen zabrání rozkladu těla, rozumíš?“

„Ano.“ Sevře se mu srdce. Bude muset své povinnosti dokončit, co nejrychleji. I Elean.

„Nikdy jsem se s něčím podobným nesetkal.“

„Já taky ne.“

Gen se na něj zadívá podezřívavě. Dělá si legraci nebo ne? „Dobrá, tady to máš.“ Daimón hledí na čtyři velké lahvičky. „Co koukáš? Přinesl jsi toho dost.“

Buch. Buch.

„Hned jsem u vás!“

„Zmiz! Tam ne tam!“ pošle ho do jiných dveří. Sám popadne helmici a jde otevřít dveře.

Daimon stojí za dveřmi. V ruce svírá lahvičky. Život. Nesmí se jim nic stát.

„Tak už vylez. Nikdy nepodceňuj sílu peněz. A teď plav. Jo, jak se ten prášek jmenuje?“

„Je ze stromu grapnik v Hraničních lesích.“

„Zajímavé. Mám odtamtud pár pěkných jedů. Optám se svého dodavatele.“

„Mistře Gene, děkuji.“

Ten na Daimóna zírá. „Dobrá, jdu spát, Můžeš tu koukat do nebes, nebo vypadneš, i když škoda, že ses neuvolil tu zůstat a nechat se bádat. Dobře bych zaplatil.“

„Ne, děkuji. Mrtvý ještě nejsem.“

„Aha no jo, to je fakt, ale klidně můžeš být živý, nebude mi to vadit. Ne? Ach ano, občas se zapomínám.“

„Ať vašim rukám živlové požehnají,“ požehná mu i přes nabídku. Ukloní se a vyjde z domu. Do nové lékařské brašny umístí lahvičky. Život pro něj i pro Eleana.

Gen se uvnitř rozesměje. Zvláštní mladík, ať to vezme z jakékoliv strany, ale má tu další zakázku. Jed, co není jedem, ale má se tak tvářit. Zákazníci ho ještě stále dokážou překvapit. Ale je to, fakt, škoda, že tu nezůstal, měl by parádní vzorek na zkoumání.

 

Z vůle hada - 15. Královský palác