Shounen - ai povídky

Z vůle hada

 

Kapitola 16.

 

     Čtvrtý lovec

„Síto se skládá z bab a astrologů. Tři nejvyšší mají kromě ubytování v královském paláci ještě sídla, co nejblíže královskému paláci. Výjimku tvoří Třetí nejvyšší astrolog, který bydlí v paláci. Všechna sídla jsou důkladně střežená strážnými, pastmi a yervy. Zlí jazykové tvrdí, že jsou lépe zabezpečená než královský palác. Jen oni vědí, že mají pravdu…“

Známá pravda

Elean s Kassii po boku jde chodbou. Spěchá do své pracovny. Když oznámil Prvnímu nejvyššímu astrologovi, že chce Kassii Astryhze za svého tajemníka, myslel, že První astrolog to nepřežije. Lapal po dechu jak ryba na suchu.

„T… Tajemníka?“ vykoktá.

„Ano, je tu hodně práce. Byl jsem v archívu a líbí se mi, jak úřaduje. Než seženu za paní Astryhze náhradu, mohla by mi pomáhat.“

„Vy jste neměl nikdy tajemníka.“

„Ano vím, ale já nejsem jako mí předchůdci,“ upozorní ho. „Sám jste mi nabídl svého.“

První astrolog stále neví, co má dělat. Tohle se dost vymyká všem jeho zkušenostem s Třetím astrologem. Bude muset zadat svému tajemníkovi, aby zjistil, zda nějakého kdy měl. Ale uvnitř ví, že ne, že byl vždy sám.

„Dobře, jistě váš podřízený paní Astryhze uvolní.“

„Děkuji, chtěl jsem to projednat s vámi ještě dřív než s jejím nadřízeným. Moc mi pomůže, hlavně, když budu hledat vašeho budoucího panovníka.“

„Ještě to nemáte?“

„Musím být pečlivý. A pak král byl velmi plodný.“ Oba se na sebe podívají. V tom má Třetí astrolog pravdu, a když nepočítá manželské, král má dost levobočků, kteří jsou taky zařazení do kandidatury. Na jednom se všichni tři shodnou, včetně těch protivných bab; netouží po panovníkovi, který by se nedal kontrolovat, nebo zatoužil po absolutní moci. Síto představuje moc. A Síto to jsou oni. I když se nenávidí, pak se ji nehodlají vzdát. „Bude to brzy.“

„Ano, ještě máme čas.“

„Jistě. Neprošel jsem veškerou práci svého předchůdce.“

„Budete mít dost času po práci a rýsuje se někdo vhodný na trůn?“

„Zatím dva, ale nechci se tu o tom zmiňovat. Ovšem není to ono. Není to přesný horoskop.“ Ví, že ti dva jsou kandidáti Prvního astrologa a Druhé báby, ale on chce někoho jako současný panovník. Rozumný, krapet ovládatelný, ale s vlastním rozumem a hlavně dlouhověký. Dalšího už nebude vybírat.

Při pohledu do Kassiných oči, nebo spíš Amadeových, si opět vzpomene na rozhovor. V ten samý den se po paláci rozletělo, že má už dva kandidáty. Nepochybuje, že všichni vědí, co dělá, až na samotného krále. Teď musí vyřídit dvě věci. Měsíční úplněk a taky nového panovníka. V konečném řešení musí najít někoho, kdo nebude pod vlivem ani báb ani astrologů. Nesmírně těžké. Musí vyšachovat legitimní a najít někoho méně legitimního.

„Pane Eleane, už jste skončil s prací?“

„Vy víte, co dělám?“

Kassie se zamračí. „Ví to všichni.“ Sevře složky v rukou. „Musí to být strašné vědět, kdy zemřeme.“

„Ano, to ano, ale náš panovník to neví.“ Vlídně se pousměje jejímu šoku.

Kassie zůstane v šoku stát. „On to neví?“

„Pojďte. Ne, neví. Myslím, že by se moc lidi nenašlo, kteří by dokázali k někomu přijít a říct: Zemřeš toho dne v tolik hodin. Myslím, že to ještě nikdo nikdy panovníkovi neřekl.“

„A varovat ho? Udělat něco?“ řekne ztěžka. Nový král. Nedokáže si to představit.

Elean s vřelým úsměvem pozdraví procházejícího. „Ne, už se to zkoušelo. Je to neměnné. I kdybychom udělali cokoliv, zemře. Taky netušíme jakým způsobem. Hvězdy nedokážou říct způsob. Kdybychom to znali, možná bychom to dokázali změnit. Je to velká neznámá.“ Kassie otevře dveře a vejdou do pracovny. „Polož to tamhle. Výborně.“ Posadí se, vezme do ruky džbán, pak zaváhá.

„Mám to okusit?“

„Ne. Je v pořádku.“ Jídlo odjakživa kontroluje, co ho nenapadlo, bylo kontrolovat otěže. Zas o jednu zkušenost navíc. Zajímalo by ho, kdo vymyslel, jak ho dostat. První astrolog nebo báby? Možná druhý nebo někdo pod ním. I to je možné. Ovšem jedno ví, musí se vyznat v jedech. K ránu zajde za Lovci, aby s nimi to probral. Od uzdravení za nimi nebyl.

Kassie se ulehčí. Ví, že by musela pití ochutnat, kdyby ji to poručil. „Měl byste si najít skutečného tajemníka, co se vyzná v horoskopech.“

„To právě nechci,“ opáčí Elean. „A pak chci mít u sebe někoho, komu mohu věřit.“

Kassie srovná složky, obrátí se k Třetímu nejvyššímu astrologovi. Jako vždy ji uchvátí jeho krása. Je prostě dokonalý, sen každé dívky. A právě jeho získal její bratr. Nemohla tomu uvěřit, ale když mu řekl ´Lásko´, copak tomu nejde neuvěřit? „Mohu zde mluvit?“

Elean se udiveně podívá na Amadeovu sestru. „Jistě.“ Sám to zde zabezpečil.

„Amadeo, je v pořádku?“

„Je, každý večer ho kontroluju díky hvězdám.“

„Měla jsem po otcově smrti strach. Byli si blízcí a otcova smrt ho musela sebrat, zvláště taková.“

Elean přikývne. Byl u toho. „Pomstil je. Všechny, i otce, přátelé. Zabil viníka.“ Neřekne, kdo to byl. Kassie přikývne. Dál se nevyptává. I když se to nezdá, je to tajnůstkář. Vytáhne to z bratra, až přijede do města.

„Mohu odejít?“

„Ano, ale přijď k večeru.“ Dívá se za ní. Je podobná Amadeovi a zároveň není. Pohlédne na další složky. Kdyby mohl to dělat po svém, bylo by to daleko rychlejší. Ví jenom, že králova smrt se blíží. Zároveň s jeho smrtí nastoupí nový král, tak to vždy bylo. Zadívá se na vyšší sloupec složek s královými dětmi. Většina už je probraná. Dva z nich jsou nadějní.

Ještě deset složek. Mezi nimi snad bude někdo lepší. Vezme vrchní složku do ruky. Otevře ji. Chlapec, dvacet dva let. Je hezký, pomyslí si, ale zároveň si vybaví Amadea. Není hezký, spíš obyčejný, ale pro něj je dokonalost sama. Potřese hlavou, jak se snaží dostat Amadea z hlavy. Musí pracovat. Začne zadávat údaje do systému planet. Pohnou se. Pečlivě si zapisuje jednotlivé polohy. Ví, že to bude trvat hodně dlouho. Tímhle tempem zvládne jedno dítě přes noc a kus dne. Nemůže si dovolit nic zanedbat. NIC!

K ránu se narovná. Nadějný mladík. Ovšem teď musí jít za Lovci. Vyjde ze své pracovny. Vypadá to, že palác je opuštěný, ale dobře ví, že v něm je až moc života. Vyšle před sebe pátrací psy. Budou mu hlásit každou změnu. Nemůže si dovolit, aby ho někdo zahlédl, jak jde ven.

Venku si oddechne. Konečně volný, i když relativně, protože se musí vrátit do zlaté klece. Pospíchá za Lovci. Stačí mu tmavošedý plášť a sluch, ale nikoho cestou nepotká. Nedaleko ho minou Tišší běžci. Ti tu před tím nebyli, zavedl to současný Dohlížitel nad městem. Popravdě podstatně ztížil podmínky života nekalých živlů. Zabuší na dveře domku.

Brev zvedne hlavu. Elean? Jde opatrně otevřít.

„Breve, zdravím.“

„Pane Eleane, ještě tu všichni nejsou, tak doufám, že se nic nestalo. Jsem rád, že jste se uzdravil, i když divným způsobem. Posadíte se?“

„Děkuji, čaj jestli by byl. Aspoň nebude otrávený.“

„Nedovolil bych si to, ale řekněte mi, je to možné?“

Elean, sundá plášť. „A co?“

„No, že Amadeo mluvil s Dvojčaty? Nemohu si na to zvyknout,“ přizná těžce.

Elean si pozorně prohlédne napjatého Breva. Když už to prasklo, nedá se s tím nic dělat, i když by bylo lepší, kdyby nikdo o Amadeově schopnosti nic nevěděl. „Ano, je to pravda. Sám tomu těžko věřím.“

Brev se vykašle na čaj. „Jak?“

„Sám nevím, ale podle mě se mu něco stalo v Údolí stínu. Náš čas pro něj neplatí, proto může projít, kam obyčejný smrtelník ne. Neplatí pro něj zákony živých. Je tu další plášť?“ lehce nadhodí. Dřív si ho nevšiml, až teď.

„Musí to být pro něj těžké. Já bych se asi zbláznil. Plášť? Ano, přijal jsem nového člena týmu. Nemůžeme být bez dvojčat. Jenom Nina se s tím těžko smiřuje.“ V Eleanovi se probudí zvědavost. „Ale nakonec doufám, že to zvládne. Je silná.“ Dodělá čaj.

Elean se otočí ke dveřím, kde stane povědomá postava.

„Dobrý den. Za chvilku bude svítat.“

„Ardir Iskallin,“ vybaví si jméno muže, který ho honil až do Fiory a dohnal. Brev si nemohl vybrat lepšího muže, jenže taky chápe Nininu nechuť. Diví se, že ho ještě nezabila. Oba.

„Ano. Děkuji za vyslání.“

„Hm, co se stalo?“

Ardir sevře ruce v pěst, jak jim projede vztek, pak je uvolní. „Co se stalo? Vy moc dobře víte, co se stalo. Netuším, jak jste do toho dopisu dal bombu, ale rozmetalo to tam docela slušně. Nebýt toho, že mi dopis vzali, byla by ze mě hrstka prachu!“

„Ardire…,“ hlesne rozpačitě Brev.

„Chápu, proč jste to udělal. Taky bych se chtěl pomstit za návštěvu u mistra Sorana. Ten byl mrtvý, ovšem iniciátor ne, tak proč nezlikvidovat jeho i jeho oddaného psa, že?“

„Vyvázl jste.“

„Jo, díky protokolu. Nejsem nadšený, že vás vidím.“

„Měl bys být rád, že jsi ještě naživu,“ ozve se ode dveří řezavý Ninin hlas. Práskne dveřmi, až i Elean se lekne. Nina je obejde a posadí se co nejdál od nich. „Být po mém, tak hniješ na dně řeky.“

„Za smrt dvojčat nemohu. Neměli si zahrávat,“ řekne studeně Ardir.

Elean otevře pusu, ale zarazí ho Brevovo zavrtění.

„Tak konec. Jsem utahaný.“

„Armilone, Lysandře!“Lysandr poskočí a vrhne se k Eleanovi. Ten se s ním pomazlí. „Máte něco nového?“

Brev položí šálky s čajem před příchozí. „Čekali jsme na vás. Nevíme, zda můžeme vše říct, zde Ardirovi.“

„Já jsem proti!“ ozve se Nina a upije čaje. Je v luxusních zelených šatech s velkým výstřihem, které obepínají její pružnou postavu. Jemný plášť ji sotva ochraňuje před noci.

„Je to na panu Eleanovi.“

Elean se na ně dívá. Jednota skupiny je fuč, ale Brev zřejmě si dobře rozvážil, co dělá. Chyběl jim poslední. Teď ho mají, pokud ho Nina nepřijme, bude muset Brev ho vyloučit. „Existuje skupina zvaná Měsíční úplněk. Snažíme se o ni zjistit co nejvíc.“

Ardir se napije. Oblíbil si tyhle poradní hodiny. „Jaký mají cíl?“

„To ne…“

„Víme,“ zarazí je Armilon. „Chtějí vytvořit nesmrtelnou armádu.“

Ardir se na něj podívá. „Co chtějí?“ Elean ví, že to tak úplně není pravda nebo snad možná ano? Jaké vlastně mají cíle? „Vy to nevíte.“

„Jasně, že víme!“ naježí se Nina.

„Ne, nevíte. Jen předpokládáte, že víte.“ Elean musí Ardira obdivovat. Našel jádro věci rychleji než oni. „Pokud budeme chtít vědět víc, musíme znát jejich cíle.“

„Předpokládám, že cílů může být víc, ale tohle je jeden z nich. Hledají nesmrtelnost.“

Ardir je překvapen, pak se rozesměje. „To tedy mohou. Takže cíl známe. Každá skupina chce jedno. Moc. Jelikož je do toho zapleten Třetí nejvyšší astrolog, pak skupina bude mezi nejvyššími. Myslím, že celé Síto za tím nebude stát. Bude to malá skupina. Och ano. To je ono. Je složená z různých lidí s různými možnostmi. Je do toho zapleten Igor z Thor?“

„Ano je.“

„Výborně. Něco jsem zaslechl o gobelínu.“

„Ano, vlastnil ho.“ Elean se spokojeně ušklíbne.

„Je zničený.“

„Lysandr ho sežral,“ vysvětlí věcně Armilon. 

„Má zvláštní apetit, ale už není. Pak musíme hledat mezi známými sběrateli koberců a gobelínů. Skoro všechny jdou přes pána z Thor a První bábu.“

„Kde je První bába je i druhá.“

„Jsou milenkami, určitě.“

Nina, která mlčela, se ozve. Má toho dost. „Jistěže nejsou!“

„Jak to víte, paní Nino?“

Nina sevře zuby. Má Ardira dost! Dělá, že je nejchytřejší na světě, ale ani oni nezaháleli. Co si o sobě mysli, zmetek zparchantělý! „Protože momentálně v jejím domě je rozkošná, veselá a krapet pitomá blondýnka, co ji zahřívá postel už tři měsíce. Předtím to byla černovláska. Vím to, protože patřila mezi společnice. Pochybují, že by První bába své milence tolerovala bokovky!“ zasyčí.

„To je fakt. Jestliže nejsou milenkami, pak je spojuje zločin. První bába ji vynesla do toho úřadu. Musíme zjistit o nich dvou ještě víc. Nemáte někoho v archívu?“

„Mluvíte o Sítu a archív spadá pod mou pravomoc. Vím komu, to zadám.“

„Kassie Astryhze? Moc milá dáma,“ řekne bezelstně Brev.

„Cože? Jsme od sebe chvilku a až sis našel náhradu?“ zasyčí vzteklá Nina. Ardir v duchu zavrtí hlavou. Brev je pitomec.

„Jen se spolu vídáme, nic spolu nemáme. Miluji tě, Nino.“

„U Oka, Breve, mlč,“ doporučí mu Ardir. Nina vstane, sebere plášť a vyrazí ven. „Musím se vrátit!“

„Nějak je tu lépe,“ zahučí Armilon, čímž si vyslouží Brevův opovržlivý pohled.

Elean vstane. „Měl bych taky jít. Nebylo by dobré, kdyby mě tu viděli. Co tvá sestra, Ardire?“

„V pořádku.“

„Kněžna je pomstěna a s nimi všichni, kteří tehdy zemřeli.“

Ardir se hluboce ukloní. Pochopí. „Děkuji, vyřídím. Myslím, že se jí na duši ulehčí.“ Na chvilku strne. „Pane, oni s tím vrahem mají něco společného? Měsíční úplněk?“

„Ano. Byla to paní Athiea de Fior´deni. Zítra tou dobou.“ Vyrazí do ranního šera.

Ardir se posadí. Šálek čaje obejme v rukou, dívá se do něj. V hlavě převrací všechna fakta, co se dozvěděl.

Armilon s Brevem na něj zírají. Tolik se podobá Dvojčatům. Ti taky si sedli, jen se nedívali do čaje, ale na sebe. Jednou jim řekli, že si tak třídí fakta. Armilon kývne k ložnici. Tiše, aby Ardira nerušil, jde spát. Najednou Ardir si začne něco kreslit na stůl.

„Musím za sestrou.“

„V pořádku.“ Pátravě se na něj zadívá. Zvládne to? Když odejde, povzdechne si. Moc komplikované. Nina a Ardir, k tomu ta sekta nebo co. Nesmrtelnost. Taková hovadina. Nejdřív musí nějak opilovat hrany mezi Ardirem a Ninou. Společná akce? Ne, netouží, aby krachla. Ninu miluje. A dneska tedy projevila žárlivost. Možná s tím zrušením svazku nebude tak horké. Je to tvrdohlavá ženská, ale líbí se mu to na ni. A popravdě, kdyby Ardirovi rychle odpustila, tak by shodila všechno, co se tehdy stalo. Ovšem, aby ho zabila, to nemůže dovolit. Ardir je skvělý, Netuší, odkud pochází, kde se vyučil, ale opravdu své řemeslo ovládá. Perfektně nahradí Dvojčata. Nina, opět se k ní obrátí myšlenky. V těch zelených šatech s jemným pláštíkem, vypadala úchvatně. A má s posteli utrum kvůli Ardirovi. Taky je tu jeho sestra, Flameve. Neměla by bydlet s nimi? Těžké rozhodnutí. Zívne. Sebere hrnky. Kromě Ardirova jsou prázdné. Vybaví si, jak Elean prohlásil, že bude bez jedu. Drsné žít neustále s obavou o život. Copak meč nebo nůž, fajn, ale zemřít jedem? Hnus.

 

Ardir spěchá za sestrou. Musí zjistit víc o Fioře. Eden, Thor a Fiora jsou s tím spojené. Neustále na ta tři města naráží. Thor ví, co se tam stalo, zde částečně taky, ale Fiora je pro něj velkou neznámou. Musí vědět víc. Sám neví, proč pomáhá svým nepřátelům. Měl by je zničit, ale je to možná tím, že nikam nepatřil. Vždy příslušel k někomu. Ať jako lovec nebo později, kdy pracoval pro pána z Thor.

Vybaví si, jak mu zachránil život a zavázal se mu sloužit. Nejtěžší rozhodnutí, jaké kdy udělal. Nic nebylo těžšího než si sundat plášť. Jakmile ho neměl na sobě, přestal jako lovec existovat. Každé zvíře, které skolil, si pamatuje, i to jak si plášť posešíval. Sestra se mu tehdy smála a ukazovala, co má dělat. Když dokončil kapucí, byl tak pyšný a s ním i Flameve. Potom odešla do služby ke kněžně. Přestali se vidět, až do té osudné noci v šermířské škole. Byl šokovaný. Stále nechápe, proč za ním tehdy nepřišla. Ale je rád, že žije, že neskončila na hranici jako ostatní z kněžniny družiny.

Před bytem zaklepe. Flameve mu otevře. Na tváři ji je vidět ulehčení. Ustoupí, aby mohl projít.

„Nemusela jsi čekat.“ Posadí se za stůl. Upřeně sestru pozoruje.

„Já vím, jen nemám co dělat.“ Dotkne se zvrásněné tváře. „Musím si něco najít, Ardi. Nemohu žít z tebe.“

„Vrah kněžny je mrtvý.“

Flameve se nadechne, potom se rozpláče. Ardir zděšeně vyskočí, přeje k ní a obejme. „No tak,“ zabručí. Připadá si tak nešikovně.

„To je dobrý, to je… Kdo to byl?“ Vymaní se z bratrovy náruče. Rukávem od šatů si utře obličej. „Kdo?!“ zeptá se ostřeji. Nikdy v životě necítila takovou úlevu. „Kdo?!“ už zavřeští. „Který…“

„Athiea de Fior´deni.“

Flameve otevře úst a jen naprázdno s nimi pohybuje. „Co… Cože?“

„Byla to Athiea. O slovech dotyčného nepochybuji. Víš o ní něco?“

Flameve je stále v šoku. Mlčí, snaží si to v hlavě srovnat. Ta milá osoba, která všem pomáhala, která s kněžnou důvěrně rozmlouvala, ta že ji měla zabít? „Proč?“

„Nevím, neptal jsem se.“

„Kdo ti to řekl?“ Touží vědět víc. Chce pochopit, proč někdo udělal takovou zrůdnost. Dotkne se tváře. Nejde o jizvy, ale o ty které z té noci zůstaly na její duši. Neschopnost zabránit ohni a záchraně kněžny. Celý život byla cvičená, aby se obětovala pro jednoho jediného člověka. Měla tam zůstat ona, ale nakonec se z ohně dostala. Ukrývala se, chtěla žít. Tak moc toužila spatřit bratra. Nakonec se to povedlo a málem ho přitom ztratila.

„Třetí nejvyšší astrolog.“

„On? Ach ano, slyšela jsem, že přijel nový. Zajímavé. Jak to může vědět?“

„Nevím, sestřičko, ale jedno vím. Nijak netoužím se s ním pustit do křížku.“

„Ať tě to ani nenapadne!“ řekne přísně. „Zařídíš mi s ním schůzku?“

„Pokusím se, jen řekni, co víš o Athiee? Každá maličkost mi pomůže. Je to jako kruh. Fiora – Thor – Edan. O Fiore nevím nic.“

„Fiora. Myslím, že jestliže zabíjela Athiea, potom v tom musely být drogy.“ Jediná dle ní skvrna na její dokonalosti. „Když jsem se to dozvěděla, byla jsem v šoku. Zbytek strážných i jiní lidé říkali, že jsou to léčivé byliny. Nebyla to pravda. Poznala jsem některé z nich.“ Ardir přikývne. Flameve vždy bavily bylinky. Znala jich dost, však jejich rodina byla proslavená pěstováním různých bylinek. Na rozdíl od něho, Flameve se o to živě zajímala. „Byly to jedy. Smrtelné, halucinogeny, ale i léčivé, to je pravda. Jestliže spáchala ten čin, nějak tomu nemohu věřit, potom v sobě něco musela mít.“

„Nic víc?“

„Víš, jaké to tam bylo? Klepy se rodily ne každý den, ale každým úderem srdce. Fámy umíraly ještě ten den nebo žily měsíce. Poznat skutečnost bylo nesmírně těžké. Potřebovala bych vědět něco víc. Půjdeš spát?“

„Ano, lehnu si.“ Ví, že nebude moci usnout. Lovci se Eleanem před ním položili nesmírně těžký oříšek.

„Chceš se najíst?“

„Ani moc ne.“ Flameve bratra obejme. Cítí, že je napjatý, jako pokaždé když řeší něco velmi těžkého. Pochybuje, že usne, i kdyby mu dala bylinky. „Něco pro tebe najdeme.“

„Já vím, že si najdu,“ ujistí ho a tím se snaží přesvědčit i sama sebe. Je ráno, měla by připravit vše na nový den. Zadívá se na bratra, který sedí u stolu. Díky němu se jí v nitru rozhostil mír. Vrah kněžny zaplatil. Nalije do hrníčku čaj a postaví ho před bratra. Ardir se na sestru překvapeně podívá, pak obejme hrnek rukama. Přitáhne si ho k sobě.

Flameve na chvilku pocítí znepokojení nad jeho nepřítomným pohledem. Ví, že teď přemýšlí, že mu to pomáhá a na druhou stranu cítí, že jsou tu síly, o kterých nic netuší. Bojí se o něj. Je jediným světlem v jejím životě.

Ardir konečně cítí, že je na stopě. Ještě pár maličkosti a kousky se spojí v jeden velký obraz. Potom bude hračkou rozvázat uzel intrik.

„Flameve?“

„Ano?“

Ardir pomalu upije čaj. „Najdeme ti práci, slibuji.“

Flameve přikývne. Bratr konečně půjde spát a ona se postará o domácnost.

 

„Je to vše?“ optá se tiše Kassie. Už dobrou hodinu pozoruje Eleana, jak zadává do stroje údaje o královském dítěti. Nikdy by neřekla, co všechno musí umět. Elean ji na začátku řekl, že nejdůležitější jsou dva údaje. První datum narození, druhý, kdy se stali ženou nebo mužem. Dalšími daty jsou data narození rodičů, sester a blízkých příbuzných. Méně důležité je úmrtí, vznik svazku.

„Můžeš jít, Kassie? Vadí ti, když tě tak oslovují?“ Elean zvedne hlavu od úmorné práce. Je teprve na začátku, a jakmile vloží data, bude přesunovat souhvězdí, hvězdy, dokonce i Jiskrovec a Temné oko na jeho tváři. Dřív to nedělal, ale v případě Amadea zjistil, že je to údaj velmi důležitý.

„N…Ne, vždyť budeme jedna rodina,“ řekne plaše.

Elean se usměje. „Ano, to je pravda. Jdi domu.“

„Děkuji. Víte, mohu vás pozvat… Raději ne.“

Elean pochopí. „Rád bych, ale vzhledem k tomu, jaká panuje zde atmosféra, k tomu mé postavení, nevím, zda byste pozdější tlak unesly.“

„Och, zapomněla jsem. Máte pravdu. Amadeo?“ Má pravdu, lidé i tak ji otravují žádostmi o audienci u Eleana. Kdyby se dozvěděli, že byl u ní doma, obtěžovali by ji daleko víc.

„Je v pořádku,“ řekne laskavě. „Jak skončí výběr nového panovníka, najdu si někoho jiného.“

„Děkuji. Je to velmi zajímavé.“ Rozpačitě mávne rukou.

„To ano.“ Náhražka magie, která dovedla elefiany porazit.

„Nashledanou, přesto nechcete něco donést?“

„Ne, vše mám. Jsi moc starostlivá, ale už běž, ano?“ řekne netrpělivě. Chce to dokončit co nejdřív a vyrazit za Lovci. Donutí myšlenky se vrátit ke jménu chlapce, kterého zadává do stroje. Ten, kdo ho vymyslel, musel být úžasný člověk s velkou sílou a znalostmi, které přesahují vše. Je to neuvěřitelné. Plně nahrazuje jeho elefianské vidění, i když je pravdou, že magii zjistí vše daleko rychleji, ale musí to dělat postaru. Má ještě čas. Zabere se do práce. Poznámky si zapisuje na kus papíru. Až teprve bouřící se žaludek ho upozorní, jak pokročila doba. Nají se a zároveň pozoruje stroj. Je unavený neustálým vkládáním dat a otáčením kola. Naštěstí se blíží ke konci. Mohl by už v půlce skončit, protože tento chlapec není vhodný panovat, ale chce mít to udělané důkladně. První astrolog je důkladnější než společnice v Domech. Usměje se přirovnání, odloží ovoce a nachýlí se. Kolem pootočí přístroj. Lepší. Zapíše údaj a vrátí se k ovoci. Potom se zahledí k oknu. Je už tma, ale naproti stejně jsou dva pokoje, z kterých ho pozorují. Jak úsměvné. V jednom bába, v druhém astrolog. Jindy by se do sebe pustili, nyní oddaně ho pozorují a výsledky pozorování posílají po poslovi svým nadřízeným.

Je to jedno. Musí to dokončit a odejít za Lovci. Je zvědavý na jejich nového člena, hlavně jak si povede. Jestli by měl nahradit dvojčata, pak musel vystudovat stejný obor jako oni. Dvojčata jsou na Stezkách mrtvých, vytane mu v myšlenkách, čímž se opět dostane k Amadeovi a jaký to byl nádherný pohled, když ho před sebou spatřil. Byl jak chladivý deštík za parného dne. Pak odešel a vrátil se. Zachránil ho. Už nesmí podcenit báby. Snad dneska se dozví něco víc. Musí přijít na tu skupinu, dozvědět se jména.

Napije se a pustí se do práce. S posledním otočením stroje, s posledním zápisem se narovná. Chlapec jménem Armie je odložen. Pomalu, aby ti dva naproti dobře viděli, odloží složku na vyšší kupičku. Teď ho přestanou kontrolovat, půjdou spát, aby zítra ráno číhali v oknech. Jakmile vyjde ven, nalepí se na něj jiné stíny, které snadno obelstí. Zítra si vyrazí do Domu bílých lampionu. Nina jeho návštěvou bude potěšená jako bodlák. Určitě bude si stěžovat, ovšem nepůjde proti majiteli domu. Nikdo se neodváží ho odmítnout.

Moc je jako opojné víno. Stoupá do hlavy a i on se dřív tomu pocitu podvolil a intrikařil. S příchodem ariméé to z něho vyšumělo. Oproti vztahu k Amadeovi je pocit moci slabý odvar.

Zavře dveře. Musí se usmát, jak dobře situaci odhadl. Jsou jiní a nepřeje si vědět, kde skončili ti dva, co minulou noc neuspěli. Možná by jim neměl špehy likvidovat, stojí čas a peníze. Na druhou stranu nemají ho sledovat. Na třetí křižovatce spletitých chodeb se jim ztratí v malém úkrytu. Pozoruje, jak ho hledají. Dva stíny, které nesmí dát najevo svou přítomnost tomu druhému a zároveň jemu. Hlupáci. Vytratí se. V klidu vyjde z brány. Strážným mávne před očima propustkou. Ignorují ho, přesně jak k tomu byli vycvičení.

O patnáct úderů srdce stojí před domkem lovců. Vejde dovnitř.

„Nechť vám požehná Vůle hvězd.“

„I vám, pane.“

„Nino, rád bych tě zítra navštívil.“

Nina se zatváří kysele. Opět tu musí být a k tomu s tím mrzákem Ardirem. Vyškubala by mu všechny vlasy a uřezala mu ptáka. „No jo,“ zavrčí při myšlenkách, co všechno by Ardirovi ráda udělala.

„Něco nového?“

Brev přikývne. „Ardire?“ Eleana to udiví. Posadí se ke stolu, kde před ním přistane šálek s čajem.

„Je výborný, lepší než ve Fiore.“

„A drahý,“ rýpne si Nina, která právě Ardirovi vytrhává nehty u nohou.

„Vyptával jsem se své sestry, co se dělo ve Fiore. Moc mi toho neřekla, jelikož doslova se vyjádřila, že tam drby vznikaly s nádechem a výdechem umíraly.“

„Trefné,“ řekne Elean.

Ardir přikývne. „Když shrneme vše, co jsem se dozvěděl, výsledek je velmi propletený. Nejvíc do popředí jdou města Edan, Fiora, Thor. Každé město mělo něco specifického, co dalo dohromady skupinu. Edan nejvyšší velení a taky Síto. Fiora měla paní Athieu a Thor obchod. Tyto prvky daly dohromady skupinu Měsíční úplněk.“

Nina přestane Ardira v duchu mučit a zaposlouchá se.

„Teď přijdou domněnky. První kdo byl ve skupině, byl někdo z nejvyššího velení. Nikoho by nenapadlo dát dohromady nesmrtelnou armádu. Jisté jednotky nepředurčených dětí, do jisté míry jejich představu splňují, ale za poslední roky, když pomine teď ten konflikt s ostrovy, si ani nevrzli.“

Nina se mimoděk uchechtne, aby se vzápětí zatvářila kysele.

„Samozřejmě, že jako druzí se přidali astrologové. Přesto myslím si, že dosud jim chyběl spojovací prvek. Ten přišel z řad univerzity. I když ten člověk nebo lidé, nejsou v nejvyšším kruhu. Ten patří velení, astrologovi a První a Druhé bábě.“

„Který astrolog?“ zeptá se Armilon.

„Třetí ne, první taky ne, ale Druhý ano.“

„Proč zrovna druhý? Mohou být jiní nebo První. Je to parchant,“ řekne zamračeně Nina. „Nemáš to nijak podložené, jsou to jen dohady tvé choromyslné mysli.“

„Jsem naprosto zdravý, slečno Nino. Ne, co vím, První v tom nejede. On má už tu nejvyšší moc.“

„Pak První bába má taky!“

„Ano, to má, ale je tady Druhá bába, která nedá bez své nadřízené ani ránu a za druhé, jenom První bába má rozsáhlou sbírku koberců, gobelínů a vyšívaných obrazů. Jestliže ten gobelín byl tak vzácný, pak skončil u ní. Druhý astrolog má na starosti Báby. Přes něj jdou všechny důležité věci, které se jich týkají. I sbírání gobelínů. Ovšem pochybuji, že by o nějakém gobelínu informoval Prvního. A taky Druhý by se rád viděl na místě Prvního.“

„Je to stará věc. Druhý si vždy najde způsob jak se Prvního zbavit. Pokud to neudělá První s Druhým.“

„Jediný, koho nikdo netouží nahradit, je Třetí astrolog.“

„To nic neznamená.“

„Nino, ale ano. Pokračuj.“

„Předpokládejme, že Druhá bába získá zajímavý gobelín. Co udělá? Věnuje ho své milované učitelce.“

„Učitelce?“ vyjekne Nina. „Nechtěj nás přesvědčit, že čteš myšlenky!“

„Ano, učitelce. Trochu jsem si to proklepl. Druhá bába kdysi byla k ruce První bábě, která ji vychovala, naučila a dostala na post Druhé báby. Povídá se, že zřejmě První bába jako první v historii,“ zasměje se, „skončí přirozenou smrti. Druhý astrolog se o dárku dozví. V jeho povaze je, že rád ví o všem. Jistě gobelín viděl. Možná v té chvíli si uvědomil jedno.“

„Koberec ukazuje něco, co Měsíční úplněk potřebuje.“

Ardir Armilonovi přikývne. „Přesně, ale odcizit z dobře chráněného sídla bab gobelín? To není jen tak. Tam se nedostane ani myš. Rozhodne se je přibrat.“

„Tak tohle je už fantazie!“ vyštěkne Nina, kterou i proti její vůli to zaujalo. Moc mezer v Ardirové teorii nevidí.

„Ne, není, protože vášní Druhé báby jsou cizokrajné rostliny, zvláště halucinogeny a drogy, včetně jedu. Je tím proslavená. Její návštěvy vězení jsou docela známé, ale obvinit ji? Možnou příští První bábu s neomezenou moci? Tedy skoro,“ opraví se. „To se nikdo neodváží. Samozřejmě se snaží naučit víc. Přichází do Fiory, kde nalézá Athieu, spřízněnou duši. Od ní se učí dál. První bába ji zprošťuje řady povinnosti. Hodně cestuje i do Thor. Ve Fiore zahyne kněžna, potom Athiea. Je docela možné, že výsledky Athieiných pokusů odváží sem, do svého domu.“

„Musíme ji zastavit!“

Elean přikývne. Ardir ho překvapil. Jeho teorie je celistvá, chybí už jen jména.

„Jenom chybí jména,“ řekne zamyšleně Armilon.

„Víme…“

„Ne, pane Eleane, my potřebujeme ten zbytek. Jména těch, co původně založili ten spolek. Pak tu máme Amadea s jeho schopností, stíny, které sem mohou přijít. Musíme o tom druhém světě vědět víc.“

„Druhém světě?“ optá se tázavě Ardir

„To má na starost Amadeo. Na nás připadají ti, co se pohybují na tomto světě, ne na Stezkách mrtvých.“ Elean se zadívá na Ardira. Možná neměl mu to říct, ale dřív nebo později by na to přišel.

„Moc tomu nechápu, ale jedno bych udělal okamžitě.“

„Co, vševědče?“ rýpne do něj Nina.

„Zničit laboratoř Druhé báby.“

V místnosti nastane ticho. Nikdo se neodváží pohnout. Zasáhnout proti jedné z nejmocnějších osob království?

„Jestli dobře tomu chápu, pak Athiea provedla něco, čím zabila kněžnu.“

„Počkej, Ardire. Mohu, pane Eleane?“ Elean přikývne a nechá Breva, aby vysvětlil zbytek situace Ardirovi. „Athiea pomocí drog dokázala povolat ze Stezek mrtvých Stíny, které zabily kněžnu. V jejím okolí se pochybovala žena nápadně podobná naší Druhé bábě.“

„Pak neměli bychom váhat. Druhá bába je zřejmě jedinou dědičkou znalosti a dovednosti Athiey. Ovšem proč ještě nepovolala ty Stíny? Možná…“ Zamyslí se. „Jedině, že buď jí chybějí suroviny, nebo znalosti. Obě věci časem může doplnit. Stačí pokus omyl.“ Poslední věta vyvolá úsměv na tvářích. „Já nevím, ale netoužím bojovat proti něčemu, co nejde zabít. Jde to zabít?“

„Nejde,“ potvrdí Elean. Cítí, že Ardir má pravdu. Zničit vše, co by mohlo povolat Stíny na zem, jenže dovolit takový zásah proti osobě ze Síta?

„Pan dokonalý už byl v jejím domě, jistě to rád udělá,“ jízlivě řekne Nina. „Musím jít hrát.“

„Počkej, Nino, tebe se to týká taky. Stále jsi Lovec a člen mé skupiny!“ Nina se u dveří zarazí. Brev má pravdu a popravdě stýská se ji po něm a jeho objetích, jenže nemůže mu odpustit, že Ardira přijal do týmu. „Pokud nechceš odejít!“

Armilon zalapá po dechu, stejně jako Nina. Odejít? Nebýt Lovcem? To… To nemůže! Patří k Brevovi, Armilonovi, Lysandrovi… Dvojčata jsou mrtvá a místo nich tu sedí tenhle suchopárný dědek. Má odejít?

Všichni čekají na její rozhodnutí. Brev by nejraději vstal a Ninou zatřásl. Bojí se, že odejde. Ví, že ta situace musela nadejít, odkládal ji, ale dál už to nešlo.

„Odejdu já. Nepatřím k vám. Já…“

Nina se otočí. Ardir chce odejít?

„Nina patří k vám déle než já.“

„Sedni, Ardire, Nino?“

Elean Breva obdivuje. On by to nedokázal. Rozhodnout se mezi milovanou osobou a cizincem, kterého sotva zná. Je sice přínosem do týmu, ale Nina je taky dobrá. Jak chce sloučit neslučitelné?

„Vybral sis jeho místo mě, Breve?“

„Ne, vybral jsem ho, protože je dobrý. Je jako ty, jako Armilon. On má ten víš, jak jsme spolu o tom mluvili,“ říká kostrbatě Brev.

Nina tomu rozumí dobře. Ardir je lepší než Dvojčata. Cítí to, dnes ji o tom přesvědčil, ale žít s ním? Tým lovců je jak jedno zvíře. Má ho přijmout? Předstírat, že nic se nestalo?

„Breve, děkuji, ale…“

„Zůstanu,“ řekne Nina vyschlým krkem. Udělá krok ke stolu. Na Breva se nepodívá, ani na Ardira. Lysandr jako by pochopil, zvedne se a přistoupí k Nině. Nina mu položí ruku na hlavu. Má chuť brečet, řvát, že on je tu cizincem, že je tu déle, že Breva miluje. „Jaký je další plán?“

Brev polkne. Teprve teď má pocit, že Ninu ztratil nadobro. „Zničíme dům Druhé báby. Stačí její laboratoř. Pak zjistíme jména všech ze skupiny. Když víme tolik co teď a pan Elean snad bude mít víc času, mělo by to být snazší.“ Zadívá se na Eleana.

„Pomohu.“

„Děkuji. Já, pan Elean s Armilonem budeme jistit vás dva. Jestli máte proti tomu něco, pak si to řekněme hned.“

„Nic.“

„Nic,“ řekne Nina ticho. „Co potom, až zjistíme jména, veliteli Breve?“

Všechny se otřesou, jako by na ně sáhla smrt.

„Potom každého z nich ulovíme.“ V myslích všech rezonuje slovo LOV. Kvůli tomu tu jsou, pro to jsou stvoření, vycvičení, pro to žijou.

Nina se zvedne. „Dobře, ale teď už musím jít. Zítra vás, pane Eleane, přivítám ve svém pokoji.“ Brev se smutkem v duši se dívá na štíhlou postavu v modrém lehkém šatě. Ztratil ji. Měl vědět, že štěstí pro něj není.

Ardir odejde spolu s Eleanem. „Ztratil ji, kvůli mně,“ prohodí k muži vedle sebe.

„Možná. Něco po mně chceš?“

„Já ne, ale má sestra ano. Chce se dozvědět o smrti Athiey něco víc. Vy se nezlobíte?“

Elean se tiše zasměje. „Dělal jsi svou práci a nedohonil jsi mě, ani jsi mě nemohl dohonit, nikdy, chápeš, Ardire. Spíš zkus dát ty dva zase dohromady. Je to tvá práce.“ Zamíří si to druhou cestou, vedoucí ke královskému paláci.

Ardir si uvědomí jedno. Nic mu neslíbil a má pravdu, i když je to horší než honit zločince. Pokusí se poradit s Flameve. U Oka, zapomněl se optat pana Eleana na tu práci pro sestru. Ví, jak se tím trápí a on taky. Ta její tváří poznamenaná ohněm každého odrazuje. Povzdechne si. Opět udělal jenom půlku práce.

 

„Armilone, jsem hlupák, co?“

„Ne, nejsi, ono se to urovná, ale měl by sis sednout a naplánovat zničení laboratoře.“ Vstane, protáhne se. Půjde spát, než s kočárem opět vyjede. „Dal jsi holt přednost cizinci před ní, to ti neodpustí jen tak. Ale Nina má široké srdce, jen si v něm musí udělat pořádek. Instrukce ji zavezu.“

„Díky moc.“ Brev si povzdechne. Musí se to nějak srovnat. Stále ji miluje. Zrak mu padne na astrologické pomůcky. Odsune je a vytáhne papír. Sroluje ho, vezme tužku, vyjde ven. Ostatním služba končí, jemu začíná. Nejdřív se podívá na ten dům. Ví, kde je, tak ho nemusí hledat. Opatrně z určité dálky ho pozoruje. Nedělá si poznámky, nic, jen se snaží být nenápadný. Bude to složité, protože je to menší pevnost. Zachmuřeně o šedesát plných úderů čmárá na papír. Před sebou má studené pivo a snaží se to dát dohromady. Nakonec spokojeně i nespokojeně se dívá na plánek.

„Hotovo?“ vedle Breva žuhne na lavici Ardir. Pokynem přivolá muže. „Pivo.“

„Hned to bude.“

„Ne zcela. Netuším, jak se zbavit yervů.“

„To vím zase já.“

„Skutečně?“ otočí plánek k Ardirovi. „Nejsem nadšený tímto úkolem.“

„Já ano. O Čtvrté hodině Dřeva někam zmizí. Oba dva,“ zdůrazní. „Jen nevím kam. I bez nich je to náročné a potřebuju k tomu slečnu Ninu,“ řekne tiše. Brev se napije. Měl to tušit. Chtěl jít sám, ale v hloubi duše věděl, že na to je vhodná jedině Nina. „Odstraní pasti, já lidi.“

„Chceš je zabít?“

„Ne, to ne. Jen vím. To nic. Půjde?“

Brev to přemílá, pak papír schová do kapsy. Vezme korbel a natáhne ho k druhému. Oba dva si přiťuknou. Nic si neříkají, jen sedí u piva, přemýšlí. „Musím jít.“

„Jasně, přijdu večer. Jindy to nepůjde. Nevíš o práci pro mou sestru?“

„Poptám se, jenže její tvář…“ naznačí. „Lidé, co by mohli, chtěli a mohli si dovolit stráž, chce i většinou hezké tváře.“ Odfrkne si. „Blbci,“ lakonicky vyjádří.

„Už jsme to zjistili. Půjdu se prospat.“ Neptá se, jak to Brev zařídí a celkem je mu to jedno. Tohle je jeho nejmenší problém.

Brev vyrazí k paláci. Odchytí poflakující poslíčky na strážnici. Stálo to Eleana pár zlatých, ale takhle mu přivedou k bráně Kassii Astryhze. Čeká opodál ve stínu a louská jadérka.

„Pane Breve? Mám něco zařídit?“

„Jen potřebují tohle doručit Eleanovi,“ zahučí. „Tedy…“

Kassie se usměje. „To nic, svádí to mu říkat tak jednoduše. A vždy člověk ví, o koho se jedná.“ Vezme lístek. Vzpomíná si, jak byla nervózní poprvé, teď už je klidnější. A pan Brev má pravdu, je jednodušší mu říkat Elean nebo Třetí.

Brev ví, že dopis s instrukcemi třetímu astrologovi bude doručen. Teď jen, aby to vše klaplo.

 

Elean se protáhne. Pomalu a zřetelně odloží další desky na vyšší hromádku. Opět další, který neprošel jeho sítem. Jediné co nemohou zjistit, koho to odložil. Možná by to mohli odhadnout podle zadávání data narození, kdyby jim u toho tak strašně nestínil. Usměje se, zavře dveře. Tentokrát nechce odejít nepozorovaně. Naopak, každý ho musí vidět. Zamíří k povozům. Posadí se.

„Dům U bílé holubice.“

Kočí mlčky vyjede. Kočár je bránou propuštěn a za ním další dva. Připadá mu to až směšné, jelikož moc dobře ví, že za ním nejsou jen ty kočáry, ale i další Tišší běžci ve službách Síta. V pohodě dojede před Dům bílých lampiónů. Vysedne a zabouchá na dveře.

„Vítejte, pane Eleane,“ uvítá ho vrátný v honosném oděvu. „Prosím.“

Elean vstoupí dovnitř. Dobře si uvědomuje rozruch, který způsobí. Je mu to jedno. „Už se hraje?“ zeptá se, zatímco stahuje si plášť.

„Och ne, až za deset úderů.“

„Vítejte, Třetí nejvyšší astrologu Eleane. Běž připravit místo,“ popostrčí ženu. Ta se ukloní.

„Chci si odpočinout od svých povinností. Doufám, že budete pro mě mít místo.“

„Samozřejmě. Nemusíte se takto ptát.“ Oba dva dobře ví, že jsou to pouhé zdvořilostí. „Prosím, pojďte.“ V modré tunice plavně se vydá před vzácným hostem. Je tu už poněkolikáté a už od jeho první návštěvy se o jeho dům zvýšil zájem. Je tím potěšen a každý den má plno. Každý touží, zda zahlédne slavného astrologa.

„Už se těším na přednes vašich umělkyň.“

„Přejete si něco speciálního?“

„Och ne, uvidím.“ Valeron se ukloní. Pokaždé, když se takto vyjádřil jeho host, znamenalo jedno, že potom odejde s někým na pokoj. „Ale rád bych si něco malého zakousl. Nechci jít někam večeřet a doma je smutno,“ řekne s úsměvem, naznačujícím, že netouží být sám.

„Jistěže, kdo by si přál být sám?“

Elean se ladně posadí k stolku. Vedle něho okamžitě klesne na kolena žena po pravé, mladík po levé ruce. Oba dva drží v rukou karafy. Třetí žena obklopená překrásnou vůní položí skleněný pohár.

„Víno, pane? Nebo snad pivo?“ optá se hlubším hlasem mladík.

„Dneska budu pít víno. Pivo ne, děkuji. Ne, neodcházejte. Myslím, že jen ona je málo na obsluhu.“ Usměje se.

Mladík s dívkou jsou očarování. „Jak si přejete.“

Valeron zpovzdálí diriguje obsluhu vzácného hosta. V hlavě přemýšlí, zda podnik zaměřující se na jídlo dodá vše včas. Samozřejmě z toho bude profitovat, ale nelezou si do podnikání. Možná by dokonce mohli začít spolupracovat. Jsou zde noví, ale už mají svou klientelu. Mnoho zákazníků Bílých domu se jde najíst a potom za zábavou. Zamračí se. Už by měli hráčky vystoupit. Nemá změnit program? Ne, nebude nic měnit. Je to perfektní. Zadívá se směrem, kde jsou za závěsem dvě dívky. Nepatrně pokyne, aby je popohnal. Závěs se roztáhne, dívky vejdou dovnitř. Jsou identická, kromě oděvů. První je v bílém, druhá v černém. S tyriandry na kolenou se usadí.

Elean se na ně se zájmem zadívá. Má devitístrunné nástroje rád, i když jejich dvacetistrunným se nic nevyrovná. Myslel, že je sotva uslyší, šance, že získá svůj luk nazpět, byla mizivá. Nebýt Amadea, bylo by to tak. Ten libý zvuk…

„Nelíbí se vám?“

„Och ne, naopak, je to krása, vzpomínky víte.“

„Chápu.“ Pokyne ke dveřím. Na stolek před Eleanem je vyrovnáno několik misek ze vzácného lakovaného dřeva. Dívky s muži ustoupí. Všichni v sále, kteří tam jsou, chápou, kdo má přednost. Elean se nají, pomalu upíjí vína, které mu dolévá mladík s dívkou, až do doby, kdy nastoupí Nina. Je krásná, pomyslí si. Kdyby tihle věděli, že je jedním z nejlepších stopařů v zemi, nevěřili by. Pokyne Valeronovi.

„Byla by volná?“ zašeptá a pokyne k Nině.

Valeron se zadívá na flétnistku. Je dobrá, ale nijak vynikající. Ovšem je to už podruhé, co ji chce na pokoj. To z ní dělá… „Jistě.“

„Výborně. Pošlete ji za mnou, až dohraje,“ dodá. Zvedne se a odchází k zadním pokojům. Moc dobře ví, kde má pokoj. Posadí se na postel, pak se začne s rozmyslem svlékat. Nahý si lehne na postel, uchopí Nitky do rukou a prozkoumá pokoj. Nic tu není, což ho potěší. Zřejmě nepředpokládali, že si vybere opět stejnou ženu. K tomu zde není ani škvíry a tajné průhledy, které jsou oblíbené v mnoha domech.

Dveře se otevřou. Elean se přetočí, aby na ně viděl. Nina je zavře, ale sotva se ovládá. „Ty…“

„Klid.“

„Jaký klid?! Pozvat si mě jen tak! Chápeš, co to pro mě znamená?!“

Elean se posadí. „Ostatní tě čekají.“ Ninin vztek se zhladí. „Mám ti předat instrukce. Jelikož s Brevem nemluvíš, potom to zbylo na mně.“ Plavně vstane z postele, přejde k oblečení. Vytáhne váček. Vloží ho do Niných rukou.

„Co je to?“ Na zlato to nevypadá.

„Hořlavina. Až se dostanete do laboratoře, necháte to ležet na podlaze. Stačí váček rozvázat, naříznout, je to jedno a budete utíkat a tím myslím, jako by vás honilo sto yervů. Jakmile se to smísí se vzduchem, potom moc času nezbude. Zničí to vše.“ Nina si přičichne k látce. Zná ji. Dvojčata používala stejnou, když převážela některé ze svých, jak říkala, delikátních výbušnin. „Dokážeš se odtud vysmeknout? Já tu zůstanu a budu hlídat.“

„Hlídat?“ zvedne obočí. „Kam mám jít?“

„K domu Druhé báby. Bude tě tam čekat Ardir.“

Nina se syčivě nadechne. Ardir, ten… Nemá slov pro něho. „Musím?“ optá se chladně.

„Ne, nemusíš.“

Nina mlčky přejde k rohu pokoje, vytáhne vak. Převleče se do loveckého. Elean nestačí zírat na její proměnu. Několika úspornými pohyby sváže vlasy do uzlu, aby jí nepřekážely. Z okouzlující společnice je tu žena do nepohody. Sáhne po váčku, který odložila.

„Ty Brevovi neodpustíš, že?“

Elean nestačí mrknout a je přiražen ke zdi. Nina se tváří zuřivě. „Ty bys odpustil někomu, kdo způsobil, že každou minutu vidíš toho, kdo způsobil, že jsem ležela na podlaze jako kus masa? Víš, jak mi bylo, když do mě pronikali jeden za druhým? Bylo jim jedno jak, jen si užít. Za to může Brev!“ Pustí ho.

„Za to může Ardir.“

Nina přikývne. Oči se jí zlobně blýskají. „Jistě, ale on způsobil, že to mám před očima!“ vyklouzne ze dveří.

Elean si povzdechne. Rozumí ji. Nechtěl by být v její kůži. „Budou muset si to vyřídit mezi sebou, ovšem teď je řada na mě.“ Pousměje se a tleskne. V rukou se mu seberou zlaté Nitky. Pokojem se ozve hlasy. Jeden jeho, druhý Ninin. „Tak to jsem zvědav, jak dlouho to vydržím dělat,“ řekne při hlasitém zasténání. Možná tu nejsou škvíry, ale uši má tu každý.

 

Nina vztekle s váčkem v ruce rázuje k domu Druhé báby. Při střetu se stráži si uvědomí, že ji vztek brání se dostat na místo určení nepozorovaně. Schová se do stínu. Chvilku čeká, aby se jí pročistila hlava. Musí být klidná jako vodní hladina za úsvitu. Když cítí, že z ní opadl vztek, vyrazí. Rychle se proplétá uličkami hlavního města, až se dostane k domu Druhé nejvyšší báby. Tiše stane vedle Breva. Sevře se jí srdce. Tak ráda by ho objala.

„Elean?“

„Ten zmetek ze mě udělal žádané zboží,“ zavrčí zle. „Mám výbušninu. Na co čekáme?“

„Na čtvrtou hodinu, slečno Nino.“

Nina ho ignoruje. „Proč?“ Neptá se Ardira a ten to tak bere.

„Na sto procent jídlo. Udělali chybu, že krmí oba dva yervy zároveň. Máme čas.“

„Konec řečí, jdeme.“ Ardir vyrazí. Je oblečen do tmavošedé, aby lépe splynul s tmou. „Zvládneš to?“

Nině dojde, že nyní, kdy jsou odkázání na sebe, nemůže ho ignorovat. „Jistě. Jak ses přes ty pasti dostal?“

Ardir se uchechtne. „Málem nedostal. Měl jsem štěstí, ale nemůžeme se spolehnout na štěstí. Musíme projít. Při první cestě jsem si jedné pasti nevšiml. Zranila mě. Málem mě dostali. Máme na to půlhodinu. Pak vypustí yervy a pomoz nám všechny živly. Bude po nás.“

Nina přikývne. Stanou a zadívají se na vysoký plot. Armilon přistaví žebřík. Rychle se vyšplhají a stejně rychle žebřík zmizí. Armilon ho po cestě odloží na místo. Brev zvažoval použití lana, ale proč se namáhat a pak síly budou potřebovat na další věcí. Vyšplhá se k Brevovi, který se uhnízdil na nepohodlné vystouplé střeše.

„Mám strach. Breve. Ti dva jsou jak vzduch a oheň. Stravují se.“

„Nina to zvládne, Ardir taky. Je studenější než led.“

„Nina ne,“ podotkne, čímž připomene Brevovi její povahu, i proč ji miluje. Vytáhne dalekohled. Ten krámek, kde koupil hodinový strojek má různé zajímavé věcí. Jen je škoda, že na většinu z nich nemá, ovšem tenhle nádherný kousek prostě musel mít. Zapomíná dýchat, když je spatří jít kupředu. Nina jde rychle, ale je vidět, že každý krok pečlivě zvažuje. Co tři kroky se shýbá. Někdy si i klekne a přejíždí rukou půdu.

Zvládnou to, jsou nejlepší, pomyslí si Brev. Nina je úžasná, jak hbitě odstraňuje jednu past za druhou. Vybaví si, že když ji přijímal, jednoho dne za ním přišla, že potřebuje delší volno. Neptal se jí proč. Později mu řekla, že byla u nejlepšího zloděje a mistra pastí. Nelítostně řekla, že přes poslední překážku ona se dostala, on zůstal. Tím pro něj to končilo. I když myslí si, že tehdy byla smutná, ale šel úkol za úkolem a pozapomnělo se na to.

Pod Ninýma rukama jemně cvakne. Jsou u zdi. Poslední past. Vztyčí se, ruku vztáhne k obloze a udělá kolo.

Ardir přikývne a ukáže patnáct plných úderů. Nina spokojeně přikývne. Její ruce i oči nezlenivěly od výuky u Mistra Rivena. Mohla zvládnout to rychleji, ale držela se hesla: Zůstat na živu je lepší. Taky nechtěla ani sebe, ani Ardira zranit. Tolik pasti kromě Pardských kobek nezažila. Ruce se dotknou Ardira, potom ukáže dopředu a vztyčený prst. Ardir vyrazí. Pomalu se sunou podél zdi. Nina netuší, jak se mu daří obejít lidi. Ardir zastaví a ukáže na okno. Nina přikývne. Vytáhne tenkou dlouhou železnou destičku. Vsune ji pod okno. No jo, Ardir má pravdu. Tenhle systém už nikdo nepoužívá. Měli by si okna vyměnit za bezpečnější. Cvak a lehce strčí do okna. Schová destičku.

Ardir vejde jako první. Uvidí před sebou postavu. Dva kroky, chvat kolem krku, přitlačení a tělo se sesune. Zamračí se. Jak to, že ji nedokázal vycítit? Zvláštní. Nina proleze oknem. Ardir ho okamžitě zavře. Nina zatím ženě omotá kolem pusy pásek, sváže ruce a nohy. Odklidí ji až ke zdi.

„Yervové?“

„Ti budou venku za pět plných úderů.“

„Musí to stačit.“ Ardir už chce vzít za kliku, ale ani se nepohne. Stojí jako kamenná socha tři plné údery. Stále zírá na dveře. Nina už chce promluvit, ale pokaždé si to rozmyslí. Najednou se ruka pohne, zmáčkne kliku, dveře povolí. Rychle jde kupředu. Nina v těsném závěsu za ním. Moc dobře ví, že pokud selže jeden, druhý musí úkol dokončit za každou cenu. Musí Ardira obdivovat, jak jistě je vede domem, aniž by na někoho narazili. Pravda je noc, méně služebnictva, ovšem více stráži. Je skutečným Lovcem, pomyslí si. Úkol splní, oba dva.

Další dveře, tentokrát jiné. Silnější s pořádným zámkem. Nina sevře v ruce váček. Je to snad ono? Kdyby tu byl Armilon, ale zvládne to taky. Vytasí se a otevře. Chvilku manipuluje s paklíči, až nakonec se dostane dovnitř. Vklouznou, zatají dech. Nina se rozhlíží. Na rozdíl od domu tu plane jasné světlo. Nějak ji to udivuje, spíš čekala tmu. Taky to množství rostlin, některé z nich silně páchnou.

„Je to ono?“ odváží se optat.

„Je. Znič to. Něco podobného by nemělo existovat,“ zašeptá.

Nina tiše projde do středu místnosti, rozřízne váček, položí ho na podlahu. U dveří se rozhlédne. Překvapí ji Ardir, který kouká do nějakých papírů, jako by se nechumelilo.

„Ardire!“ skoro zavyje. Nijak netouží se upéct v ohni. Otevře dveře, potom se zadívá na Ardira. Stále stojí na stejném místě. Copak si neuvědomuje, že za chvilku bude místnost ponořená do plamenů? Zavře oči, v mysli ji problesknou vzpomínky, zavře dveře, potom i zámek.

Teprve teď Ardir si uvědomí, že je v místnosti sám. Rychle zastrčí papír za kabátec. Musí si pospíšit. Přeběhne ke dveřím, vztáhne ruku ke klice, sevře ji. Nic. Nina ho tu zavřela. Mohl by je zkusit vylomit, zbytečné úsilí, když si vybaví tloušťku dveří. V ten moment pochopí. Buď ho sama pustí, nebo tu zůstane. Zavře oči, ruku jemně položenou na klice. Další nádech, další uvědomění, že Nina za dveřmi není a vzduch se plní známou hořlavinou.

Otočí se ode dveří. Jiný východ zde není. Ví to, když tu čekal, aby se odtud dostal. Jedna noc mezi kytkami… Noční můra… Teď už navždy, když místnost vybuchne.

 

Z  Vůle hada - 17. Nový vládce