Shounen - ai povídky

Z vůle hada

 

Kapitola 18.

 

Nové stezky

 

„Edanské placičky je nejproslavenější jídlo hlavního města. Obsahuje speciální druh pšenice, která se nesmí nikde jinde pěstovat. Vyrábí se z ní nejen placičky, ale i housky, chleba a další pochutiny, které jsou ceněny v celém království. Nejstarší recept, který je znám, je jednoduchý. Čtyřikrát přemletá mouka a voda a osmaží se na kameni nebo na peci. Od té doby je recept vylepšen o mnoho ingredienci, přesto musí zachovat chuť. Říká se: Kdo si nedal placku v Edanu, jako by v Edanu nebyl.“

 

Známá pravda.

 

Daimón se rozhlédne po okolí. Potřebují najít ubytování. Pohladí Argése po hřívě. Je opravdu neskutečný, jak rychle běží. Nejen to, je vytrvalý, možná až moc. Nebýt jeho, nedorazil by za Eleanem tak rychle, i když ještě pěkný kus cesty mu chybí.

„Za chvilku se zastavíme, začíná se stmívat. Podívejte se, Černý strom. Co tu dělá, když nikde není vesnice nebo město? Oh a co pro pocestné?“ navrhne a rozesměje se při představě, že by ho chtěl někdo napadnout a sejmout. „I to je možné, ale nás nikdo nedostane. Vidíte? Málem bych zapomněl na Dvojčata. Mohl bych se po nich v noci podívat. Myslím, že se tu utáboříme. Vlastně ten strom je pro mě vhodný společník, co vy na to?“ Přitáhne otěže, rozhlédne se kolem sebe. Voda tu nikde není, ale co, má zásobu. Seskočí, protáhne se. První co udělá je, že odsedlá Argése. Ten se prohne v zádech jako kočka, pak se nahrbí a začne se válet v trávě.

„Argési, jsi ještě hříbě,“ směje se Daimón.

Kakopo kolem Argése poskakuje a vydává roztomile zvuky připomínající kočku. Daimón nechápe, že tak nebezpečné zvíře nevydává strašlivé zvuky. I když po jeho varovném vrčení, ne příliš silném, se mu zježí všechny chlupy na krku.

„Jídlo?“ navrhne.

Kakopo k němu otočí hlavu, Argés se postaví. Přiloudají se k němu. Daimón rozdělí králíka, co ulovil v poledne. Argésovi oddělí maso od kostí. Položí ho před něj. Argés do něj šťouchne.

„No, Argési, stal ses vybíravý a proč ne? Rozdělám oheň nebo raději ne,“ zamítne ihned s očima upřenýma na strom. Ten tu není jen tak. „Budeme mít studenou večeři.“ Posadí se, záda opřená o sedlo. Dívá se na nehybný strom. Snaží se zachytit jakýkoliv náznak pohnutí větévky, listu, ale nic. Jako by i on byl mrtvý, přestože si dobře pamatuje, jak se větve dovedou natáhnout a ovinout ho.

Argés k němu přistoupí, dotkne se ho, potom se zadívá na strom. Chtěl by mu vyprávět o podobném v poušti, i když dobře ví, že mu nebude rozumět. Žádné zvíře se k němu nikdy nepřiblížilo, báli se ho.

Daimón ovine kolem Argésova krku ruce. „Mám tě rád,“ řekne tiše. Povzdechne si. Nerad chodí na Stezky, ale bude muset. Zvedne se, svlékne svršky a složí je. „Pohlídáte mi věci?“

Kakopo vyskočí, Argés zakývá hlavou. Moc dobře tomu rozumí. Má hlídat Daimónovy věcí. On hlídá ty jejich taky. Zarmouceně se dívá, jak mizí v stromě. Potom se rozhlédne. Nelíbí se mu ten otevřený prostor. Chápe, že Daimón musel do stromu, i když nechápe, proč se ho nebojí. Ovšem věci… Ty se musí schovat. Začne tahat sedlo ke křoví. Je daleko, ale zvládne to.

Kakopo sedí a dívá se, co Argés provádí, potom pochopí a vezme kus oblečení. Začne je táhnout stejným směrem.

Argés ještě jednou obhlédne jejich tábořiště. Všechno je přestěhováno. Teď oni. Jde do vedlejšího křoví a lehne si. Je to nepohodlné, ale netouží zažít, jak opět na něj bude saháno. Nesnáší lidi kromě Pána a Daimóna, jenže jeden patří k stádu, druhý jim rozumí. Podívá se na Kakopa, který si našel velkou větev a tam se usadil. Podivné zvyky má to zvíře, ale rozumí mu, to je dobře. Možná víc než Daimón. Hlavu natočí k stromu, a když zjistí, že mu větvička překáží, ukousne ji. Chvilku ji drží v tlamě. Vzdáleně mu to něco připomíná, až ji vyplivne. K jídlu není.

 

Daimón zatím vstoupí na Stezky. V mysli si vytvoří pohodlné oblečení. Je skvělé měnit oblečení dle potřeby. Kdyby se tak mohlo odívat na zemi, jen myšlenkou. Paní u dvora by byly nadšené. Pak si připomene, proč tu je. Dvojčata. Siele a Aviel, bývalí Lovci, kteří byli zavraždění přes Druhou nejvyšší bábu v Sítu. Mocní nepřátele, ale copak by Elean jako Třetí nejvyšší mohl mít nějaké měkkoty bez moci a pak po nesmrtelnosti většinou touží ti, co mají všechno.

Nesmrtelný, tím je teď i on. Nikdy nad tím neuvažoval a popravdě netuší, co s tím.

V hlavě si vyvolá mezitím mapu s cestou k Edanu.

Pohodlné. Vše je tu pohodlné, pomyslí si, když vyrazí na cestu. Nudil by se tu. Co se tu dá dělat? Tam, ostrůvek, kde se setkali prvně. Budou tu? Nesmrtelnost úplně odsunul, protože tady jsou všichni nesmrtelní. Obnoví vidění. Zamrká, pak opět užasne nad nádherou místa. Mohl by zde stát věčnost a dívat se na svěží trávu, modrou oblohu, dýchat vlahý provoněný vzduch.

„Baf!“ Lekne se a za ním se ozve mohutný řechot a plácnutí po zádech, až se prohne. „Amadeo! Vítej! Pojď, mnoho uši. Oči. Malý ostrůvek,“ říkají jeden přes druhého. Tahají ho jiným směrem, pryč z ostrova. Amadeo si je rychle prohlédne. Uklidní se, když si uvědomí, že jejich aury jsou světlé zářivé, dokonce by řekl jiskřící. Takové zde dosud neviděl.

„Tady, posaď se. Lavička, stůl, džbán, víno, pivo!“ říkají. Daimón jen zírá, jak se to tu objevuje. „Dobrý, co?“ řeknou rozjařeně, „Akorát je to iluze. K čemu taky, když pít, jíst nepotřebuješ.“ Oba se zachmuří a Daimón si uvědomí, že se jim potom stýská.

„No, aspoň jsme ochutnali na zemi vše. Skoro. Kobylí kopnutí, bylo poslední,“ řeknou melancholicky. „Breva to zdrželo a nemluvil s námi až do Edanu. Posaď se. Trvalo ti to,“ vyčte mu, aniž by Daimón poznal, který to byl. Jsou i tady tak strašně stejní.

„Který je který?“

Dvojčata na sebe pohlédnou. „Modrý jsem já. Zelený jsem já, Siel. Nebo je to obráceně?“ a vymění si barvy oblečení. „Je to jedno. Jsme dva,“ pronesou klidně. „Možná by se zdálo, že ztrácíme svou identitu, ale není to pravda, že?“

„Jistěže, Avieli, jsem to stále, já Siel. Jak tam je?“

„Netuším, jsem na cestě do Edanu.“

„Mít takovou moc a cestovat po zemi. Blázen? Blázen, brácho.“

„A nechat Kakopa a Argése na pospas osudu?“ Daimón zavrtí hlavou.

„U Oka, zodpovědný blázen, potěš nás. Jojo, ale někdo takový musí být, ne?“

Daimón si je prohlíží. Nezměnili se, tedy smrt je nezměnila. „Máte něco pro mě?“

Dvojčata na sebe pohlédnou. „Samozřejmě, nebo sis myslel, že jsme na tebe zapomněli? Kdepak, taková Dvojčata nejsou, něco jsme vypátrali. Jako tohle nebo víš, proč jsou tu ostrůvky? Kvůli Stínům!“

„Tak to vím. Stvořili je Dračí pánové, aby lidi nepropadali zachmuřenosti a nenávistí.“

Dvojčata se zatváří udiveně. „Pan Elean!“ zvolají dvojmo. „Zase nás předběhl.“ potom se po sobě podívají. „Ale nevíš, že mají svůj vlastní ostrov!“ Daimón vytřeští oči, Dvojčata mohutně kývají. Konečně něco, co vědí oni.

„Jak je to možné?“

„Proč ne? Mají ho, i když přiznám se, nebyli jsme tam. Je to krásné místo, to jo, jen ti, co tam žijí, ti tam takoví nejsou. Tolik černoty jsem v životě neviděl, že?“

„Přesně tak. Pozorovali jsme to z dálky. Jsou neklidní, bojí se.“

„Jak to víte?“ vyhrkne Daimón.

„Ta žena, pamatuješ si, jak jsi ji nám ukázal. Ta je tedy zlá. Jed z ní kape, že by otrávila celou Fioru i se Edanem. Snažila se nás dostat. Kývali jsme, že jo. No, nejsme výteční lháři?“

„Jo, ale nestačilo to. Odešla, tak jsme ji sledovali. Ještě štěstí, že jsme se včas zastavili. Bylo tam dusno, že by to šlo krájet.“

„Proč jsou neklidní?“

„Kvůli nějaké dýce. Objevila se.“

„U Oka, už to vědí.“

„Cože?“

„Ta dýka, vlastním ji. Kakopo mi ji donesl.“

Dvojčata se zatváří užasle. „To je můžeš zničit.“

„Ano, mohu,“ přisvědčí Daimón. „Zjistili jste toho hodně.“

„Zajímala nás dýka. Chtěli jsme vědět, co je zač. Nakonec jsme našli jednoho starce. On byl dřív Stínem.“

Daimón zavrtí hlavou. „To je nemožné!“

„Ale jo. Hodně nám toho řekl. Měl krapet nestabilní auru. Trochu jsme si s ním popovídali. Dal si říct a odešel do Země mrtvých. Pozadí dýky je dost fádní. Láska a pomsta, ovšem zajímavé z čeho je.“

„Zlato a ocel. Zlato je formováno do ornamentu, nahoře je drsné, aby se asi dobře drželo, a nemá jílec, nemá nic, ani malou hrušku. Nebýt zvrásněného zlata, potom by byla celá hladká.“

„To je ona. Výjimečná je díky té oceli. Moc jsme tomu nerozuměli, ale povídal něco o železe a živlech. Říká ti to něco?“

„Ne.“

„Máš ji sebou?“

„Ne, nechal jsem ji u sedla, příště ji vezmu sebou.“

„NE!“ zařvou oba. „Ona přitahuje Stíny,“ rychle vysvětlí. „Je možné, nemáme to ověřeno, že právě s ní mohou normální lidé, ne ty, cestovat na stezky.“

„Dobrá, jenže jak se dostávají na Zem? Tolik dýk neexistuje,“ zeptá se na věc, kterou ho celou dobu trápí. Jistě Athiéa je povolala díky svému umění.

„Jen jedna,“ ujistí ho Dvojčata. „Víme to právě od toho starce. Kdyby nebyla jeho aura tak nestabilní, no… To je fuk. Udělali jsme to. Dobrý skutek. No jo, jsme skvělí. Jedničky! Dobráci, že jim na světě není rovno!“

Daimón se směje nad jejich chvalozpěvy. Uvolní se. Neuvědomí si, že to udělali naschvál a spokojeně se po sobě podívají. „Vzdávám se.“

„Trhlinami.“

Smích se vytratí. „Jak trhlinami? Myslíte černými stromy?“

„Ne, ne!“ vrtí hlavami. „Může je přivolat někdo, kdo vládne sílou. Znalostmi?“ dodá nejistě druhý.

Daimón pochopí. „Drogy, jedy a podobně?“

„Ano, jako paní Athiéa, jen jich není tolik. Ten muž povídal, že na světě je pouze pár takových. Mezi elefiany prý nikdo takový není. Myslíme, že Elean je elefian. Vyprávěl nám historii, byl starý. Velmi starý. Samozřejmě takoví lidé chtějí moc. Většinou mluvit se zemřelými. Ti nejčastěji povolávají stíny. Svým jednáním způsobují trhliny. Většinou Stíny bloudí po Stezkách a hledají takové trhliny. Jakmile ji najdou, rozšíří ji a projdou. Když je trhlina rozšířená, zůstává, dokud dotyčný na zemi je živý. Po jeho skonu trhlina se uzavírá. Takže si myslíme, my dva, že se trhlina nějak přiživuje na dotyčném.“

„Zajímavé.“

„Aby ne! Potom jsou výjimky. O těch se vůbec nic neví, protože jsou to mrtví, kteří jsou nějakým způsobem spjatí s černými stromy a jimi procházejí k živým.“

„Jako Sisimona.“

„Nevíme, kdo to je, vlastně ano, ta dívenka. Ano a pak je tu rarita.“

„Ano?“ zeptá se nijak bez zájmu Daimón, protože je v zajetí představ trhlin. Musí to vyprávět Eleanovi. Možná dají dohromady něco víc.

„Jistě. No ano. Výjimka mezi výjimky. Jsi to ty.“

Daimón zprvu nijak nereaguje a tak Dvojčata se zatváří zklamaně. Pak to Daimónovi docvakne. „Cože?“

„Došlo mu to. Trouba. Hlupák. Mocný hlupák. Silný trouba. Výjimečný s dýkou,“ pochichtávají se. „Jistě, už se rozšířilo mezi mrtvými, že po jejich Stezkách prochází živý. Vzrušilo je to a Stíny jsou neklidné. Dokonce natolik, že některé duše nakloněné šepotu Stínů se vrátily do původního stavu. Snažíme se některým pomoci, ale je jich tolik. Kupodivu.“

„Zase já, snad nic nečekají?“ Rozhlédne se, jako by na ostrůvku stáli mrtví a úpěnlivě po něm natahovali ruce.

„Nemyslím. No, je to tak vše, zatím. Budeme pátrat dál.“

„Je to víc, než jsem čekal,“ přizná Daimón. „Řeknu to Eleanovi, snad bude vědět víc. Moc děkuji. Mám něco vyřídit Lovcům?“

„Hm, ani ne. Až je uvidíš, chceme vědět, co dělají.“

Daimón se na ně zadívá. Poprvé je vidí ustarané. „Děje se něco?“

Oba se na sebe podívají. „Ne, jen předtucha. Je to divné. Jako bychom nebyli ve vlastní kůži a není to kvůli Stínům. Ti jsou hračka. Oblafneme je. Ale Brev bude chtít najít někoho dalšího do týmu, musí. Problém je,“ spustí další, „v tom koho vybere. Nina je dost nervní, i když se to nezdá a Armilonovi taky každý nesedne, zvlášť když dotyčný nemá rád jeho zvířátka. A Brev vybere toho nejlepšího. Musí, je to v jeho povaze. Proto taky vede tým.“

„Jak je uvidím, spojím se s vámi.“

„Děkujeme.“

„Já děkuji a budu muset jít. Nikdy tu nepoznám, kolik času mi uběhlo.“

„Zde čas není,“ poučí ho Aviel a Siel přikývne. „Půjdeme pátrat! Najdeme, vyhubíme je!“ Aura Dvojčat se rozjiskří. V ten moment Daimón pochopí, že dokud budou mít co dělat, nikdo je na svou stranu nedostane. Není to problém celých Stezek? Nic nedělání? „Není nad to mít smysl života. Smrtí, bráško.“ Oba se potutelně zasmějí, jako by řekli dobrý vtip nebo dobrou zprávu.

„Hlavně buďte opatrní.“ Povzdechne si. Jako by házel zrní na stěnu. Ale ti dva si poradí. „Mějte se a nechť vás na cestách doprovází Jiskrovec.“

Dvojčata nechají zmizet stůl, lavici, všechno. „Ten tu není, Amadeo.“ Vytratí se.

Daimón se rozhlédne. Půjde a bude přemýšlet. Má o čem. Vyvolá si v mysli mapu Stezek a zamíří si to k stromu, kde ho čeká Kakopo s Argésem. Projde stromem a ztuhne. Nic tu není, dokonce i jeho oblečení zmizelo. Zpanikaří. „Kakopo! Argési!“ zavolá a rozeběhne se. Nikde nikdo.

Argés zvedne hlavu. Daimón. Konečně tu nemusí nepohodlně ležet. Vystrčí ji z křoví. Daimón kouká na koňskou hlavu trčící z křoviska. Uleví se mu tak, že se nemůže pohnout. Nepřemýšlí, co tam dělá a nakonec udělá krok a obejme ji kolem krku. „U Oka, vylekal jsi mě. Co tu děláš? Kde je Kakopo? Kakopo!“

Žuch. „Ňaf, Ňau, Ňaf.“

Daimón pustí hlavu a obejme Kakopa. Ten to nechá být. Argés se konečně zvedne. Chce vyprávět Daimónovi o lidech, co tu projeli, ale taky ví, že by to bylo zbytečné. Šťouchne do něj.

„Já vím, jsem nahý, ale mám novinky. Uch, bude opět noc? Víte, na Stezkách čas ubíhá nějak jinak, nebo je to stále tatáž noc? Asi ne. Odjedeme, Černý strom už nepotřebujeme. Víte, ve skutečnosti ho nemám rád.“ Obleče se, Argése osedlá, vaky i meče připevní k sedlu. Vyhoupne se, zadívá se na průchod do Země mrtvých. Výjimka mezi výjimky? Nikdy ji nechtěl být a nechce. Se setměním se utáboří na malé mýtince.

Z tašky vytáhne sušené maso, které má, když nezíská čerstvé maso. Argés se do něho nadšeně pustí. Kakopo si s ním hraje a nakonec je taky sní.

„Vy dva jste ve svém jídelníčku odlišní.“

Kakopo strne s masem v hubě, zvedne se, pustí maso a dívá se jedním směrem. Daimón se ohlédne tam taky. Už chce se otočit k ohni, když uslyší šustění. Vstane a vezme meč. Postaví se proti hluku. Může to být zvěř, ovšem může být i to člověk a člověk je horší.

Překvapeně spustí meč k zemi, když z křoví vyběhne mladík v potrhaném oblečení.

„Zachraňte mě!“ zaječí a zamíří si to k němu. „Prosím!“

„No…“ začne, ale nestihne se optat před kým, protože z křoví se vyřítí pět chlápků, kteří zůstanou překvapeně stát, když spatří cizince.

Nejdřív se vzpamatuje velký muž. Rychle ohodnotí koně, yerva a muže před sebou. Jeden, ale bojovat se mu nechce. „Dobrý den,“ pozdraví slušně. „Můžete krapet ustoupit, abychom toho mladíka odvedli sebou? Utekl z domu.“ Pochválí sebe sama za svou lež.

Z domu? Hm, vlastně se mu nechce bojovat. „Jistě.“ Udělá pár kroků k Argésovi. Mladík je mu fuk, ovšem Argése s Kakopem bude bránit.

„Výborně. Tak, mladý pane, půjdeme. Strýček netrpělivě tě touží vidět.“

„To je lež! Chce mě zabít! Zachraňte mě!“¨

„Nevěřte mu. Je jako každý bohatý spratek. Utekl z dobrého domu pro hloupost.“

Daimón pokrčí rameny. Nechápe to. Proč by někdo utíkal z domu? „Já vám v tom nebudu bránit.“

„Děkujeme.“

Mohutný chlápek se vrhne k mladíkovi.

„Zaplatím!“

„Nemáš čím!“ odpoví studeně chlápek. „Nelži a klidně s námi pojď.“

„Nejdu!“

Hbitý je, což o to, pomyslí si Daimón, který sleduje, jak se obratně jim vyhýbá.

„U Oka, to je zatvrzelý fracek,“ prohodí mohutný muž.

Daimón pokrčí rameny. Nechápe, proč by se měl mezi ně plést.

„Chtějí mě zabít! Skutečně! Zaplatí babička!“ zavřeští v poslední zoufale možnosti, mladík, když ho muži obklopí.

„Vážně? Kolik?“ začne se zajímat o to Daimón. Jistě peníze nepotřebuje díky Eleanovi, ale taky nerad vidí, když od něj bere. Takhle by mohl být svobodný.

„Hodně! Nechte mě být.“

„Tak jo, nechte ho být,“ řekne s úsměvem Daimón, na kterého mladíkova hbitost udělala dojem.

Mohutný muž se obrátí jako na obrtlíku. Dva z jeho lidi drží mladíka. Pozorně si prohlédne Daimóna. V duchu zakleje, jenže úkol musí splnit. Musí ho dovést na jeden statek, co tam s ním udělají, to ho nezajímá.

„Máme ho dovézt živého.“

„Ano, jistě, já vím, ale mladík mi za svou záchranu nabídl peníze. Víte, potřebuji je. Někomu je dlužím.“

„Tak to je pro všechny špatné,“ zamumlá a bez varování se pustí do Daimóna.

Daimón lehce odrazí útok. Zkusmo zkusí pár seku. Odhaduje, kolik mužův meč vydrží. Je dobrý. Jak meč, tak i muž. Mohl by si zpříjemnit večer.

„Kakopo, hlídej mi záda!“ zakřičí, když zpozoruje mihnutí. Kakopo dál nehnutě sedí, až teprve ho Argés popostrčí nohou. Rozeběhne se, vyskočí na strom a seskočí na zákeřníka.

„Nezabij je!“ stihne zakřičet, i když podle pokrouceného těla, má to ten muž za sebou.

„Zabil jste Steeva.“

„Nebezpečí povolání, omlouvám se, hezky šermujete!“

Muž zafuní. Už s prvními seky poznal, že dotyčný si s ním si hraje. Jednou by mohl šermovat, druhou objímat holku a stejně by nad ním vyhrál. Všechno vloží do vzteku.

„Můj učitel říkal, že vztek vyčerpává mysl i tělo, je mi líto,“ prudce udeří a uhne se, jak se meč zlomí. Smál by se nad nevěřícným pohledem muže. „Byl to dobrý meč.“

„Do… Dobrý?“ vykoktá s pahýlem meče.

„Jistě, jiný by se zlomil už dávno. Tady, možná to půjde slepit,“ podává mu kus zlomeného meče.

Muž odhodí zbraň. „Odveďte toho kluka, hned! No, s mečem se možná oháníte skvělé, ovšem uvidíme.“ Rozežene se pěstí.

Daimónovi je blbý jít proti muži s mečem, už ho chce odhodit, když si vybaví Sereninova slova o boji. „Ve válce je fuk, co použiješ. Jestli máš jehlu, vraz ji druhému do oka, hlavně zůstaň na nohou.  A NIKDY, nikdy nepouštěj svou zbraň.“

„No ano, tati,“ zamumlá, otočí meč a vrazí mečem pod mužovu bradu. „Je mi líto. Chlapci, necháte toho kluka zde.“

„To se uvidí.“

Aspoň mladík odporuje a nenechá se snadno odvést. Zaútočí. Muži pustí mladíka a rozutečou se. „Hej, vemte sebou šéfa!“ zařve za nimi, jenže muži jsou pryč. Prohrábne si vlasy. Co teď? Jde k vakům, vyhrabe provaz, otočí se a začne se šíleně smát. Kakopo se rozvaluje na muži, jako by to byl polštář. Přejde k němu a podrbe ho na uších. Jemně zatahá za štětinky.

 „Tak co? Budeš ho hlídat?“

„Pane, děkuju za život.“

„No jo, ticho,“ zavrčí. „Nevidíš, že mluvím s Kakopem? A chyť si nějakého koně nebo půjdeš pěšky.“

Mladík se rozhlédne po ztemnělém lese. „Je tma.“

„To ano, tak půjdeš pěšky.“ Zručně sváže nohy a ruce vůdci. Nechá muže ležet, jen zkontroluje, zda dýchá. Ráno ho rozváže. O mladíka se dál nestará. Když se narovná, rozhlédne se, mladík nikde. Zadoufá, že zmizel a už se neukáže. Marné, je tu, když uvidí ho, jak táhne za otěže zvíře.

„Museli ho tu nechat. Můj kůň byl unavený a tak jsem pokračoval pěšky.“

Daimón ho studuje. „Takže jsi ho uštval.“

Mladík zčervená. „Byl k ničemu a pak snažil jsem si zachránit život, udělal byste to taky!“

Daimón přikývne, jak si vzpomene na koně, co mu zachránil život. Bylo to dobrý kůň. „Ano, udělal. Máš hlad?“

„Mám,“ přizná mladík.

„Tak si vezmi a jak se jmenuješ?“

„Dalisto z rodu Derbvenů, jižních. Přátelé mi říkají Dali.“

„Aha.“ Neví, zda ho tak má oslovovat nebo ne. Raději mu bude říkat plným jménem. Šlechta je prazvláštní a zdá se přátelská, jen mají své meze, v kterých se on nikdy nevyznal. Vezme další kus masa, jeden hodí Kakopovi, který ho zachytí v letu. Daimón si opět pomyslí, že na tak těžké zvíře je neuvěřitelně hbitý.

„Máte yerva.“

„Ano. Jmenuje se Kakopo.“

„Divné jméno.“

„Moc.“ Druhý kus masa položí před Argése. Mladík s úžasem se na to dívá, a když Argés vezme kus masa a začne ho žvýkat, zvedne se mu žaludek. Miska s jídlem spadne, on se předkloní a začne zvracet. Daimón se na něj zadívá. „Nemyslím, že tohle vám někdo bude věřit.“

Mladík si otře ústa, obrátí se a opět začne zvracet, teď už na prázdný žaludek. Argés s Kakopem toho divného cizince pozorují.

„On… On… Jí maso!“

„Jistě. Argési, pánovi se nelíbí tvá strava.“ Ten si odfrkne. „Myslím, že pokud nebudeš shovívavý k jeho zvykům, se mnou nebudeš moci jet.“

Mladík přikývne, ale s odporem se dívá na Argése. „Kam jedete?“ odváží se optat.

„Do Edanu navštívit přátelé.“

„Vezmete mě sebou, že? Babička za mě opravdu zaplatí.“

„Takže skutečně nemáš žádné peníze?“

„Ne, nejsem ještě plnoletý a strýček to dobře ví,“ řekne Dali znechuceně. „Nebýt mne, připadlo by mu západní panství. Slušně vynáší a peníze a dům v Edanu taky.“

„Aha. Spát.“ Vezme plášť a zachumlá se do něj. Rozhodně spát nemíní. Ti nájemní žoldáci se mohou vrátit.

„Jsem tak rád, že jste mě zachránil,“ spustí Dali. Daimón se ani nehne, což mladíka znejistí. „Spíte?“ troufne se optat, ale opět se mu nedostane ani náznaku ano nebo ne. Schoulí se u ohně. Je to nepohodlné a zamračeně přemýšlí, že větší pohodlí měl u těch banditů. Stejně jak se mohl strýček toho odvážit? Až se vrátí, řekne vše babičce. I o tom koni. Bože, to je hnus. Jíst maso, brr. Odkud ho má? A k tomu yerv, dokonce i oni mají jenom dva a tenhle ho doprovází. Nikdy neslyšel, že by yerv někoho doprovázel. Jsou určení k hlídání domů, ne na lov nebo doprovod. S myšlenkami na cizince, který ho zachránil, usne.

Daimón uprostřed noci se zvedne a přihodí na oheň. Zírá do mladíkovy tváře a potom si přetře svou. Kdysi vypadal stejně. Teď má pocit, že je mu sto. Přejde ke svému místu a uvelebí se s pláštěm, který ho dokonale zahřívá. Mohl by se prospat.

„Argési, Kakopo, hlídej.“

Oba k němu otočí hlavu. Argés se zadívá na Kakopa, kterému se uši se štětinkami jemně chvějí. Ráno Daimón rozdělá oheň. Zkontroluje svázaného muže. Je na živu a noc přečkal celkem v pořádku. Nakrmí Argése i Kakopa.

„Vstávej!“ houkne na Daliho. Hezké jméno, usoudí.

„Cože? Vždy…“

„Odjíždíme do pěti úderů. Bez tebe nebo s tebou.“

Dali se posadí. Rozhlédne se. Ještě je tma, ani slunce nevykouklo. „Proč…“

„Dali, buď budeš poslouchat, nebo ne. Potom můžeš si jet jinou cestou. Zas tak nutně ty peníze nepotřebuju.“

„A jídlo?“

„Až vyjde slunce, hm o druhé hodině ohně. Kakopo, děkuji, Argési, vyspal ses dobře?“ Oba pokývnou hlavou. Argés protože rozumí, Kakopo opakuje to po příteli.  „To jsem rád. Pojedeme. Nemohu se dočkat, až tam budeme. Koně ti sedlat nehodlám.“ Zavrtí hlavou nad rozmazleností mladíka. Mohli ho aspoň naučit osedlat koně. Upije protijedu a lahvičku schová do brašny. Muže rozváže. Buď ještě je v limbu, nebo předstírá, že je. Je mu to jedno, hlavně, že nedělá problémy. Vyhoupne se do sedla. No né, zdá se, že to umí a chce jet s ním.

Vyrazí. Po chvilce slyší. „Počkejte! Nestíhám! Je strašně rychlý.“ Daimón v duchu zakleje. Na tohle zapomněl. No co, bude muset zpomalit. „To je síla! Ten by uštval každého koně. Odkud je?“ Mít takového koně, to by porazil každého a k tomu by mu ho záviděli.

„Z Jižní pouště,“ zabručí lež.

„Neznám.“

„Jsou nesmírně vzácní a drazí,“ zašklebí se, když vidí v mladíkových očích obdiv. Jak je to něco vzácného a cenného, jejich přístup se mění.

„Za kolik?“

„Není na prodej a nepokoušej se ho ukrást. Sice jí mrtvé maso, ale kdyby došlo na věc, nepohrdne živým.“ Lže, ale raději odradí jeho pokusy hned na začátku. „Jak daleko je to do Edanu?

„Cože? Živé maso? Hnus. Tak jeden dva dny jízdy.“

„Dobře. Přidáme.“ Popožene Argése, přesto bere i ohledy na hnědáka. Jak pokračují v cestě, uvědomí si, že krajina se mění. Neprostupné lesy se změnily v louky, potom vesnice s poli oseté speciální odrůdou pšenice, z nichž se dělají pověstné Edanské placičky. Dokonce malá městečka. Ty míjejí.

„Co zastavit na noc v hospodě?“

„Zastavíme, až to bude potřeba. Ještě je brzy.“

Mladík vytřeští oči. Vždyť slunce už zapadá. „Neseženeme slušná místa!“ Zasténá. „Jsme u Edanu!“

„Něco seženeme,“ zabručí Daimón. Popravdě, netouží nijak zastavovat v městečku. Možná byl až dlouho na cestách sám. Nakonec zastaví před osvětlenou hospodou. Seskočí.

„Tady?“

„Dali, sklapni nebo budeš spát venku, je to jasné?“ Začíná litovat, že ho zachránil. Uváže Argése, meče si vezme sebou. „Dobrý den, dva pokoje?“

„Máme jeden a místo ve stáji.“

„Bereme.“

„Nebudu ve stáji!“ odmítne mladík. „Platím tě.“

„Nemusíš, aspoň se pořádně vyspím. Něco k jídlu by bylo?“

„Jdete pozdě, ale mám ještě zbytek polévky a chléb, ten je čerstvý a paštiku, žena ji zrovna dodělala na zítra,“ řekne hospodský.

„Výborně, dáme si polévku i tu paštiku. Jsem dlouho na cestě a ne vždy jsem našel ubytování. A ještě koně.“

„Ano. Dva zlatý.“

Daimón mlčky vytáhne taštičku s penězi. Vyndá dva zlaté. Drahé, ale je mu jasné, že v Edanu to bude ještě horší. Snad něco najde a pak je tam Elean, Lovci a Kassie s Ilyii. Mohl by zůstat u nich. Nějak pochybuje, že by mohl být s Eleanem.

„Můžete si sednout tamhle!“ ukáže prstem do kouta. „Jen ohřeju polévku.“

„Děkujeme. Půjdeme zatím ustájit koně.“ Chytí mladíka za ruku a vleče ho pryč.

„Hej, nechtě mě!“

„Kdepak, opatříš si koně.“

„Na to jsou tu sloužící,“ odsekne Dali.

Daimónovi dojde trpělivost. Vytasí dýku a přitiskne ji mladíkovi ke krku. „Buď budeš dělat, co ti řeknu, nebo tě tu nechám. Každý jezdec se o koně stará sám. Jdeme.“ Schová dýku a jde k Argésovi. Pod vedením drobného chlapce, který zívá na celé kolo, ustájí koně, uloží vaky nad stáním v seně. Bude mít tu krásný klídek, kde ho nikdo nebude rušit a stájníci ho ráno probudí. Zítra bude už v Edanu. Meče si vezme sebou dovnitř. Položí je na lavici vedle sebe. Podruhé už nechce, aby mu je někdo odcizil. Dvakrát to stačilo.

„Tady to je.“

„Děkujeme a víno.“

„Jistě. To je jeden zlatý. No, je tu drahý.“

„Tak vodu?“

„Půl zlatého.“

Daimón nechápavě se dívá na muže. Oni se snad zbláznili či co! „Tak vodu.“

„Vodu?!“ vyprskne mladík. „Mně víno. Nebudu pít k večeři vodu.“

„Dobrá, ale zaplatíš si ho sám. Jsi atraktivní.“

Mladík otevře pusu. „Víno ne!“

„Dobrá!“ zařve v odpověď hospodský.

Daimón si prohlíží mladíka. Delší husté hnědovlasé vlasy, modré oči, široké čelo a malá brada. Měkké rty a nos normální. Je příjemný. Oblečení je drahé, to je vidět na látkách. „Zítra budeme v Edanu?“

„Ano. Tady už to znám. Proč mě tak terorizujete? Nesnášíte mě, vidím to.“ Daimón je překvapen? Má pravdu?  „Já jsem skutečně rád, že jste mě zachránil.“

„Dobrá, nech toho, prostě jsem na cestách příliš dlouho a sám.“

„A máte v Edanu někoho?“ vyzvídá mladík.

„Sestry a přátelé. Jen doufám, že ještě neodjeli.“ Navštíví je rozhodně. Mají si toho tolik co říct a hlavně smrt jeho otce. Zachmuří se. Stále se s tím nemůže vyrovnat, že zaplatil za jeho chuť žít. A k tomu Oliviena. Ztratil dva nejdůležitější lidi na světě. Nic ho tu nedrží kromě jednoho, Stínů. Odejde s Eleanem za elefiany, ale požádá jejich starší, zda by mohl sem jezdit. Nechce opustit tento svět jen tak.

„A co dělají?“¨

„Sestry jsou archivářkami v paláci,“ řekne pyšně. Vzpomíná si, jak mu otec hrdě ukazoval jejich obrázky, i tím čím jsou. „Moc jsem je nevídával, ale mám je rád.“

„Aha. To jsou určitě pod Třetím astrologem.“

„Ano, jsou.“

„To bys ho mohl vidět.“

Daimón se v duchu usměje a ukrojí si pořádný kus paštiky. Hospodský měl pravdu, chléb je čerstvý a voňavý. „Proč? Je to astrolog.“

„U Oka, je to Třetí astrolog. Prý je krásnější než slunce a mocný. Vybírá krále.“

„Cože?“ zpozorní.

„No ano. Každý netrpělivě očekává, koho vybere. Dokonce se na to sází. To se dovede prosázet velké sumy. Což znamená, že současný král zemře. Hej, nevíte někdo, zda už se ví nový panovník?“ Někteří na něj upřou zraky.

„Ještě ne.“

„To napětí palác ničí a mého otce taky.“

„Proč?“

„Proč? Kde žijete? Přece nový panovník bude mít vliv na hodně věcí, a kdo se mu představí jako první, bude mít různé výhody. Mohl byste přes sestry zařídit, abych ho poznal?“

„Ne,“ odmítne rázně Daimón. „Dojez to.“

Mladík rychle to do sebe začne házet. „Jak se vlastně jmenujete?“¨

„Daimón Astryhze.“

„Eee, obvyklé jméno.“

Daimón se zvedne, meče vezme do náruče a vyrazí. „Ukažte mu pokoj,“ ukáže rukou na mladíka. „Ten chleba byl výtečný. Ráno bude taky čerstvý?“¨

„Přímo z pece. Moje nejstarší má pekárnu, tak mě zásobuje.“

„Vyřiďte, že peče skvělý chleba.“ Ve stáji dá najíst Kakopovi a Argésovi. Nikdo tu není, tak se s nimi mazlí, potom vytáhne kartáče a pustí se do uklidňující práce. Spokojeně se zadívá na Argése. Vypadá i přes svou výšku impozantně.

„Kakopo, ty ne, tebe nemohu vydrhnout, ale nedaleko je tu rybník.“ Jako by mu rozuměl, když vidí ho skákat, projít výklenkem nahoře ve stáji a potom pleskot nohou o střechu. Vsadí se, že se vrátí až k ránu. Nezná zvíře, tedy kromě ryb a ptáků, které by tolik milovalo vodu. Lehne si na plášť. Usne, aniž ví jak a kdy.

Ráno ho probudí prozpěvování stájníků.

„Omlouváme se, pane, netušili jsme, že tam jste.“

„Nic se neděje, počítal jsem s tím.“ Prohrábne si vlasy a vytáhne kousky slámy. Vedle něj leží Kakopo.

„Ten malý šedý kůň je váš? Máme ho osedlat?“

„Ne, udělám to sám.“ Zabalí si věci, Kakopo seskočí dolů, čímž vyděsí přítomné. Plášť si předhodí přes ruku. Potřebuje vyklepat. Pod zvědavýma očima stájníků ho osedlá. Teď je rád, že ho Stan tak drezíroval.

„Jste tu brzy, asi chcete do Edanu dojet brzy a dobře děláte,“ spustí hospodský s talíři v ruce, z kterých to voní, až se sliny v puse sbíhají. „Později budou silnice ucpané. Každý chce být na korunovaci, proto ty ceny,“ vysvětluje s přátelským úsměvem.

„Chápu, netušil jsem to. A chléb máte?“

„Nejen to. Dcera nadělala v noci Edanské placičky a houstičky, nechcete na cestu?“

„Beru a neváhám za to zaplatit a snídaně?“

Hospodský se usměje. „Donesli mi sýr a vajíčka. Bylinkový čaj nebo raději vodu?“

„Čaj a prosím, vyhoďte toho lenocha z postele.“ Hospodský přikývne. Nejdřív prostře a potom jde budit hosta.

„Daimóne, tohle jste přehnal, vždyť je tma jak v pytli.“

„Chci být v Edanu brzy, cesty jsou kvůli volbě ucpané.“

„No jo. Volby, to by mě zajímalo, kdo vyhraje.“ Pustí se do jídla.

Daimónovi je fuk, co si myslí a pochutnává si na placičkách doplněných o silné plátky sýra. Tohle by mohl sedm dní v týdnu. Když se nají, zvedne se. „Ještě můžeš jíst, zaplatím a půjdeme.“ Jde za hospodským. Toho potěší zaplacení a ještě víc pochvala jídla. Daimón si od něj vezme kousky masa a hospodský mu přidá i kus krásného uzeného. Daimónovi vůbec nevadí, že musí dát jeden zlatý navíc. S balíkem jídla jde ke stolu.

„Tak jo,“ zavrčí mladík. „Už jdu. U Oka, dám zlatý za koupel.“

„Nemáš peníze,“ řekne nemilosrdně Daimón. „Venku je rybník, mohl sis tam v noci zajít. Do večera jsme v Edanu.“

„Tak dobrá.“ Vyjde ven. „Koně. Jak to, že tu není?“

„Možná proto, že jsem ti ho neosedlal. Nemám ve zvyku to dělat za někoho.“ Mladík zrudne a rázně vykročí ke stájím. Daimón se směje. Ten mladík by potřeboval pár na zadek, ovšem není to jeho věc. Vyhoupne se na Argése. Ten otočí hlavu ke stájím.

„Argési, on nás dožene, nebo raději ne, ty peníze se nám budou hodit.“

Argés stojí. Tomu co mu před chvilkou Daimón povídal, nerozumí nic, ale jedno pochopil, nikam se nepůjde, dokud ten druhý nepřijde. Ten jeho kůň je tak pomalý. Už se těší, až se ho zbaví a bude moci jet rychleji. Chybí mu běh po poušti za noci, kdy nebyl ničím omezený. Jenže za chybu se platí, takový je zákon.

„Konečně.“

„No jo,“ řekne naštvaně mladík a pobídne koně do cvalu.

„Argési, Kakopo, on to stále nepochopil, co?“

Argés zařehtá a vyrazí. Stačí mu mžik, aby předběhl mladíkova koně. Dali sevře rty. Toho koně chce mít, jen netuší, jak mu ho vyfouknout. Za nimi s jistým úsilím běží Kakopo, ale za chvilku už je na střechách. Jeho rychlost se znásobí, jak skáče. Za chvilku je dožene. Zabrzdí na poslední střeše. Kouká smutně dolů, kde je jen cesta a pole. Žádné stromy, žádné domy, nic. Mrzutě seskočí a vypraví se za koňmi. Moc dobře ví, že ten nový kůň nebude běžet dlouho, na rozdíl od jeho přítele. Klidně běží za nimi, vystopovat je pro něj hračka.

„Zastavte!“ nakonec povolí Dalimu nervy. Musí křičet hodně a i tak pochybuje, že ho zaslechne.

Argés lítostivě zpomalí, konečně se dostával do tempa. Daimón ho pohladí po hřívě. „Neboj se, proběhneme se. Podívej se, to je řeka. A tolik lidi. Je volba krále, tak všichni chtějí u toho být.“ Zastaví a dívá se na lidského hada. Někteří jedou na koních, na vozech a jiní jdou pěšky jen, aby byli u korunovace. Někteří vyrazili hned, jak se dozvěděli, že Třetí astrolog hledá nástupce krále. Všem je jasné, že starý král zemře.

„Tak se k nim připojíme, ale nejdřív počkáme na Daliho a Kakopa.“

„Hej, stůj.“¨

„Proč?“

„Kakopo se zdržel. Je pomalejší. Edan nám nikam neuteče.“

„To ne, ale volba možná ano. Chci být u toho. Hej tam je, nijak se nesnaží.“

„Kdyby ses snažil tolik co on, nemusel bych tě zachraňovat. Kakopo, v pořádku?“

Kakopo povyskočí a Argés sám od sebe se hne. „Tak musíme k říční bráně? To je pro pacholky,“ vrčí Dali.“

Daimón si povzdechne. „Víš co, můžeš si jít. Myslím, že spíš do města dorazím než ty.“¨

„To ne!“ zděsí se mladík. Moc dobře ví, že ještě nemá vyhráno. Zamyšleně se zadívá na svého průvodce. Nevyzná se v něm. Měl by mít před ním úctu a strach, přece je potomkem jednoho z nejstaršího rodu království, ale spíš se k němu chová jak k rozmazlenému dítěti. No, však mu ukáže, takové chování si nenechá líbit, aspoň do doby než se dostane do babiččina domu a bude v bezpečí, pak si došlápne na strýčka nebo toho, kdo ho chtěl zabít. Nepochybuje o tom.

„Je to Edan?“ Daimón ukáže před sebe.

„Jo a my procházíme s vidláky,“ řekne kysele Dali. „Dobrá, dobrá, omlouvám se.“

Daimónovi je to fuk, jak se tam dostane, hlavně když za chvilku uvidí Eleana, i když to tak brzy nebude. Argés se zastaví a udiveně zírá před sebe. Tolik lidi a všichni míří na jedno místo. Snad všechno bude v pořádku. Jen nechápe, proč tam musí jít. Zamíří si to k řece. Napije se, pak vyrazí k cíli cesty.

„Tohle bych ve městě nedělal.“

„Co?“

„Chodit k řece. Pasti jsou nejen pod vodou, ale někdy i na břehu a hlídají to strážce.“

„U Oka, a proč?“ podiví se. ¨

„Kvůli paláci, vzpoura,“ vysvětlí. Copak to nechápe? Vždyť je to jasné!

„Aha.“ Vybaví si, jak skončila Dvojčata. „Děkuji za varování.“ Za tři hodiny projedou bránou. Jakmile projdou bránou, vedení automaticky převezme Dali. Jeho pusa jede o sto šest a vypráví a vypráví o městě a lidech.

„Tady to moc neznám, musíme přes most. Zde žije ten zbytek. Přes noc jsou mosty uzavřeny. Hej, je už zvolen král?“

„Ne!“

„Tak ještě není. Dalisto z rodu Derbvenů, jižních, zde je má propustka, to je můj strážný.“ Daimón se zájmem se dívá, jak ukazuje náramek Strážím.

„Vítejte v Edanu, pane. Můžete projet.“

Dali nic neřekne a pobídne koně.

Daimón se otočí ke Kakopovi. „Nikam neutíkej, budeš u Argése,“ spustí přísně, protože vidí, jak ho lákají střechy. Vsadí se, že by se nejraději na ně vyhoupl a skákal po nich. Jede za Dalim. Je zvědavý na ten dům babičky. Přejedou most, u druhých strážných se nemusí prokázat. Daleko méně lidi, domy výstavnější a je tišeji. Zamíří spíš nahoru. Otočí se, později musí dolů, k náměstí Zákrutů za Lovci. Ti se jistě spojí s Eleanem rychleji než on.

„Tak jsme tady. Počkejte tu.“

„Pane Dalisto, vítejte!“

„Babička je doma?“

„Jistě, pane.“

„To je můj průvodce. Hned přijdu,“ otočí se k Daimónovi.

„Ale jistě.“ Je mu jedno, že ho nepozval do domu. Sesedne, otěže vezme do ruky. Jen doufá, že tu nebude muset čekat dlouho.

„Pojďte za mnou, koně nechte tady, yerva taky.“

„Ano, jistě.“ Jde za sluhou v tmavomodré uniformě. Na rukávech má vyšité erby. „Paní, zde je ten muž.“

„Děkuji, můžeš jít. Tak to jste vy, kdo zachránil Daliho.“

„Ano, paní.“

„Chápu. Stráže! Stráže! Zavřete ho!“ V Daimónových očích se objeví údiv. „Stráže!“ Daimón pochopí, že odměnu nedostane. Rozhlédne se. Jediný východ je okno. Zamíří si to k němu. V očích postarší ženy se objeví lítost. Strhne si perly z krku, udělá krok a vloží mu je do ruky. „Stráže!“

„Nechápu…“

„To by mělo stačit za potíže. Stráže!“ Dveře se otevírají a Daimón na nic nečeká. Je to slušná výška, ale skočí. Pořád lepší než hnít někde ve vězení. Elean by se tak těžko o něm dozvěděl. Dopadne na zem. Cítí, jak noha povolí a jen doufá, že není zlomená. Belhá se k ven ze zahrady.

„Stráže! Chyťte ho!“

„Ano, paní!“ slyší Daimón. Vytasí meč, kdyby musel bojovat, jenže s tou nohou, pochybuje, že by to proti zkušeným šermířům zvládl. Zaslechne zařehtání. Argés. Přidá, i když noha šíleně bolí.

„Nechte ho!“ zařve, když vidí, jak Argés se vzpíná a jiný ho chce stáhnout dolů a odvést.

„Stráže!“

U Oka, to nic jiného neumí? Praští dotyčného, o dalšího se postará Kakopo, který vyskočí a chce zaútočit na dalšího, ale to už ho vyřídí Argés úderem kopyta. „Jsi nebezpečný, Argési a ještě, že jsi malý, jinak bych se na tebe nedostal. Běž!“ křikne. Argés vyrazí od domu. Kakopo se za nimi podívá, potom se odrazí a dopadne na muže, který vyjde z domu. Muž jen vyhekne a zůstane ležet na schodech, přes něj zakopne další, svalí se a nadává. Až třetí strážný se včas zastaví. Elegantně přeskočí hromadu svých kamarádů, podívá se doleva, doprava, před sebe a schová meč. Podrbá se na hlavě, nechápe, kam mohli tak rychle zmizet, načež vyhekne a upadne.

„Debile, nevidíš, že stojím!“ zařve na svého kamaráda, který tak dobře překročení dalších strážných nezvládl.

„No jo, promiň,“ zahuhlá dotyčný, jak se snaží zvednout.

 

„Argési, musíme na náměstí. Aj, nevíš, kde to je. Začíná to svinsky bolet,“ hučí. Zastaví Argése a rozhlédne se. Jedou správným směrem. Dotkne se kotníku. Má pocit, že mu hoří. Ani nepobídne Argése a jen řekne. „Vpřed.“ Doufá, že tam bude brzy. I přes bolest dokáže Argése navést k domu Lovců. Když zastaví, přemýšlí, jak seskočit z koně. Zírá dolů na zem, potom přehodí nohu a opatrně se sesune. Vyjekne.

V ten samý moment se otevřou dveře. „Nazdar, Armilone,“ zahrčí krapet zoufale, protože i přes snahu sesednout opatrně, se to tak nepodařilo a tak lapá po dechu jak ryba na suchu.

„Amadeo?! U Oka, co je ti?“

„Noha, ani se neptej. Pomůžeš mi?“

„Jasně, opři se.“

Daimón se úlevně opře o Armilona. Po jedné doskáče dovnitř, svalí se na židli. „U živlů, jsem rád, že jsem sem dorazil. Tady máš,“ vrazí mu perlový náhrdelník do ruky. „Příspěvek na bydlení.“

„Stáhnu ti botu.“ Dotkne se boty a Daimón zařve. „Tak ji rozřežu.“

„To ne! Vydržím to. Dělal je můj otec. To raději nohu!“ zaskučí.

„Jasně,“ přisvědčí a trhne botou.

„Áááá!“ nese se domkem. „To bolíí!“ zavyje, ale podaří se mu neomdlít.

„Už bude lépe. Ukaž.“ Prohlíží si nohu. Jemně ji prohmatává. „Máš to dobrý, žádná zlomenina, jen naražená, možná naštípnutá kost. Ovšem otok jak prase.“

„To jsem rád. Můžete…“

„Královna!“ Oba dva se zadívají k otevřenému oknu. Objeví se tam hlava neznámého chlapa. „Královna! Máme královnu!“ Oba se na sebe zadívají.

„Tak Elean našel našeho budoucího panovníka. Královna, to asi nejsou astrologové šťastní. Popravdě je to druhá královna, kterou tahle země má.“

„Je mi to fuk, moje…“

„Král zemřel! Král je mrtvý, ať žije královna!“ Oba se zadívají k oknu, kde se objevila stejná hlava. „To chce zapít. Mám tu parádní láhev, nechcete se přidat?“

„Elean,“ řeknou unisono. „Ne, děkujeme, vypijte ji sám, mám tu nemocného.“

„Právě proto, ale aspoň budu mít víc. Ať žije královna!“ Slyší ještě.

Armilon se zvedne. „Dám na to studený obklad. Dneska budu mít spoustu práce. Všechny domy Bílých lampiónů budou otevřené až do rána, možná déle. Každý bude slavit. Neboj se, za chvilku přijde z práce Brev.“ Dveře se otevřou a Daimón zírá na cizince. „Ardire, zdravím.“

Lovec se zadívá na muže bez boty. „Ardir Iskallin.“

„Daimón ehm Amadeo Astryhze.“ Podívá se na Armilona s otázkou v očích, kdo to je.

„Je naším novým parťákem.“

„Aha. Pozdravují vás Dvojčata.“

Armilon ožije. „Jak se mají?“

Ardir na to kouká. Jak mohou pozdravovat Dvojčata, když jsou mrtvá? Je ten muž blázen? A co Armilon? Kdo ten neznámý je?!

„Výborně, jejich aura jiskří. Pátrají mi po Stínech. Mám novinky, au, opatrně. Skákal jsem z okna, krapet nešikovně.“

„To jsem rád, že se mají fajn, drž, ještě to zpevním. Za chvilku přijde Brev, tak dojde pro Eleana. Doufám, že bude moci přijít.“

„Máme královnu.“

„Víme, stačila nám to oznámit hlava v okně. Soused,“ dodá, když vidí, že Ardir nechápe. „A posaď se a nekoukej. To je Amadeo, člověk, kvůli kterému jsme tady. Nebýt jeho, ještě sedíme ve Fiore a honíme zlodějíčky prádla.“ V hlase mu nezní žádná zášť, spíš jen konstatuje. „On a Elean mají asi nejvíc nebezpečné protivníky na světě. Tak hotovo. Našlapuj zlehka.“

„Neboj se, nehodlám se ani hnout,“ ujistí ho Daimón. „Jen netuším, jak se to bude v mém stavu hojit,“ řekne ustaraně.

„Jak ti je?“

„Pořád stejně, ale Gen mi dal vylepšený protijed, tak doufám, že zabere, i když ne úplně. Někdy se probudím hrůzou, že jsem skutečně mrtvý.“ Ardir poslouchá a ničemu nechápe. Protijed? Mrtvý? U Temného oka, kdo tohle je? Musí se nějak zeptat Armilona.

„Amadeo, vítej. Jak jsem viděl Argése, bylo jasné, kdo je uvnitř.“

„Breve, ahoj, mám něco s nohou. Skákal jsem z okna,“ hned vysvětlí svou nehodu. „Můžeš ustájit někde Argése a přivést Eleana?“

„Jasně, hned to bude, Ardire, pomůžeš mi?“

„Jistě.“ Vyjdou ven.

Ardir spočine na Argésovi a yervovi, který se nadšeně rozhlíží. „Překrásný a drahý.“

Brev se zadívá do dálky, vzpomíná na honbu za Amadeem, i pozdější jejich spřátelení. „A ještě víc. Vysvětlím ti, kdo je Amadeo, ale jedno si zapamatuj, jestli něco z toho se dozví někdo jiný, jsi mrtvý.“

„Týká se to pana Eleana?“

„Tak pojď, Argési.“ Opatrně vezme za otěže, jelikož si není jistý, jak kůň zareaguje. „Jen tě ustájím, Daimón je nemocný.“ Ardir kouká, jak Argés kývne hlavou a hne se.

„Je to příliš zajímavé a mlčet? Komu bych to mohl říct?“

„Komukoliv a nejspíš by ses stal nejbohatším mužem v království, ovšem taky mrtvým. Můžeš si vybrat.“

„Mám rád život.“

„Ano, já taky.“ Začne mu vyprávět, kdo je Amadeo, i proč je tak zvláštní. Ardir po chvilce přestane žasnout a jen dychtivě naslouchá.

„Nikdy bych neřekl, že on a ten… Nehodí se k sobě.“

„O tom my nerozhodujeme, ale až je uvidíš pohromadě, no uvidíš. Dojdu pro Eleana. Snad bude mít čas, když nám konečně našel panovníka. Královna, u Oka, to je změna. Jaká asi bude?“

„To netuším, uvidíme,“ řekne Ardir. „Vlastně jsem to věděl dřív. Vzal Flameve k nové královně.“

Brev nadzvedne obočí. „Dobrá, i když vsadím se, že tu bude rychleji než já. Zabraň Amadeovu odchodu a ať nikdo mu neublíží, rozumíš? Zřejmě ho někdo honil. Argés je nejrychlejší kůň v království, přesto ho mohou vyčmuchat.“

„Jistě.“

„Výborně. Armilon bude muset do práce, i když mohl by vynechat, ale ne. Stále netušíme, kde je Měsíční úplněk. Nezjistil jsi nic?“

„Ne,“ zavrtí hlavou Ardir. „Nelíbí se mi to. „Jedou v tom nejvyšší lidé království, možná mají jiné starosti než se scházet.“

Brev se rozzáří. „Máš pravdu, mě by taky zajímalo, komu se budu klanět. Padám. Amadeo, odcházím pro Eleana!“

„Díky, a jestli uvidíš mou sestru, vyřiď ji, že jsem v Edanu.“

Brev se usměje. Samozřejmě, že to vyřídí. Ardir ho vyprovodí na náměstí. Začalo se slavit. Jak smrt, tak zvolení nového panovníka. Nechtěl by vědět svou smrt. Důkladně se rozhlédne, zda neuvidí někoho, kdo se chová trochu jinak, ale vše je tak jak má být. Vrátí se dovnitř. Tak tenhle chlápek spí s Třetím nejvyšším astrologem v zemi. Má odvahu. Usměje se. „Brev mi ledacos řekl.“

Daimón zvedne hlavu. „Určitě ne vše, ale neznám vás. Kdo jste, co tu děláte, a hlavně mi řekněte, co se děje v týmu.“

„Důvod?“

„Mně je to jedno, jenže ptají se Dvojčata. Mají strach o tým, i když zatím nechápu důvod. Až bude noha v pořádku, půjdu je navštívit, tak budou chtít raport.“

Ardir se posadí. „Dvojčata zemřela.“

„Věř, Amadeovi. Všechno mu řekni, já odcházím. Dneska budu mít napilno a Domy bílých lampiónů budou narvané,“ řekne Armilon, který se objevil v kuchyni. „Nepotřebuješ něco?“ Daimón zavrtí hlavou. „Ardire, vše co ti řekne, je pravda. Když se Dvojčata ptají, tak se ptají a budou chtít odpovědi. Jak je znám, mohli by najít cestu mezi nás, aby nás srovnali do latě. Mrtvé nechci vidět.“ Stačí mu Amadeo.

„Dobrá, omlouvám se.“

„Nic se neděje.“ Ardir počká, až Armilon vypadne a začne vyprávět. Daimón se čím dál mračí. „Byl bych rád, kdybych to mohl napravit, ovšem netuším jak.“

„Takže Dvojčata měla pravdu. Něco…“

„Ariméé!“ ozve se ode dveří. V nich stojí rozzářený Elean. Přistoupí k němu, sevře mu ruku do své a vtiskne na ní dlouhý polibek. „Neměl jsi sem jezdit.“

„Naopak měl. U Temného, ani se nemohu postavit, abych tě objal.“ Je mu trochu před Brevem a Ardirem trapně.

Ardir jen zírá. Tolik lásky, tolik žhavého sexu, který by se dal krájet, ještě nikdy nezažil. Je mu trapně a netuší, co dělat a Brev měl pravdu. Je tu daleko dřív.

„Ardire, jdeme slavit!“ vyhekne uštvaný Brev. Žádný zločinec neutíkal tak rychle jako Elean. Měl pocit, že vypustí duši a připojí se k Dvojčatům.

Ardir se zvedne. Ve dveřích se zadívá na obě postavy. Amadeo sedí a u něj klečí všemocný Třetí astrolog a drží nohu v rukou. Polkne. Měli pravdu. Tohle je pravda, žádné řečičky. Tiše zavře dveře. Potom vyhekne pod ráznou ránou do zad.

„Jdeme slavit. Já to, že jsem bez ženské, ty že jsi bez sestry a no smrt a zvolení královny…“ culí se Brev, i když je smutno, že tu není Nina. Zamíří do blízké hospody, která už teď praská ve švech. „Tvá sestra má práci?“

„Myslím, že jo, u nové královny.“ Ardir přivolá uštvaného hospodského, který přemýšlí, zda mu nedojde pivo a víno.

„To jsem rád.“

„Pánové, ať žije královna!“

„Ať žije!“ přidají se k ostatním.

 

Z Vůle hada - 19. Čtyři lovci.