Shounen - ai povídky

Z vůle hada

 

Kapitola 19.

 

Čtyři lovci

 

Ostrov stínů je nejkrásnější místo na Stezkách. Je to velký kus země obklopený vodou. Na ostrov vede visutý most, který je strážen čtyřmi Stíny. Na samotné zemi je obrovský palác s nejkrásnějšími zahradami, jaké si člověk dovede představit. Tam se scházejí stíny. Nemají žádnou hierarchii, všichni jsou zajedno. Získat co nejvíce Stínu a vládu. Rozsévat neklid, kam přijdou. Jen jedna osoba se vymanila z vlivu, aby zničila jiný stín. Žena, co stvořila Dýku stínu. A za to zaplatila smrti.

 

Neznámá pravda

 

Brev dorazí k bráně. Smrt krále, a zvolení nové královny, zdá se pohltilo i královský palác, jindy velmi flegmatický. Někdy uvažoval, zda by obyvatele rozrušila nějaká pěkná vražda, ale pochybuje. „Hej, stůj!“ zavolá na poslíčka. „Třetí!“ houkne pro jistotu, protože má tušení, že chlapec by spěchal za svým cílem a jeho ignoroval.

Poslíček přibrzdí. Rád by pokračoval, ale odmítnout někoho, kdo by mohl mít zprávu pro Třetího? To si nedovolí. „Co je?!“ houkne stejným tónem jako Brev, jen o tóninu nižší.

„Přivedeš mi Vrchní archivářku Kassi Astryhze a pokud ne, dozví se to Třetí.“ Mladíkovi se při těch slovech protahuje obličej, ale odmítnout a ocitnout se na černé listině? „Tak mazej!“ Mladík se pohne a Brev jen doufá, že za rohem nezpomalí. Zatím se posadí do trávy, načež vyskočí, protože stráž se na něho zle podívá. Začne přecházet sem a tam. V duchu přemýšlí, jak ovlivní to další vývoj. Amadeo a nová královna.

„Ahoj, Breve.“

„Kassie, jste krásná jak růže a Amadeo je u nás.“

„Cože?! To je nádhera,“ načež se zachmuří. „Nemohu se uvolnit ze svých povinností a k tomu nová královna. Palác je vzhůru nohama. Korunovace a k tomu pohřeb najednou, nikdo neví, co dělat dřív. Je tu zmatek.“

„Já vím, i tak má něco s nohou, ale Armilon říkal, že je to jen naražené. Můžeš to vyřídit Eleanovi? Počkám tu.“

Kassie se usměje. „Třetímu astrologovi, ne?“

„ U Oka, no jo. Prostě ho přiveď.“ Přece mu nebude říkat, i v myšlenkách a před přáteli, titulem.

„Hned to bude. Poběží jak vítr.“ Odejde.

Brev se zamyslí. Taky by běžel jak na křídlech větru, kdyby pro něj poslala Nina. Jenže od té doby co odešla, netuší, co dělá nebo nedělá. Jedině ví, že je stále v tom zatraceném hudebním domě. Má podezření, že se Ardir o něco snaží a tak jen doufá, že nebude muset hledat dva členy místo jednoho. Nina, když vybuchne, dokáže to roztočit a kusy těl lítají. Teď by tu potřeboval Dvojčata. Ardir je skvělý, ale co si bude říkat, Dvojčata byla nenahraditelná. Nějakým záhadným způsobem rozmíšky urovnávala ještě dřív, než vznikla. K tomu musí najít nového stopaře, i když popravdě stále doufá, že se stane zázrak a živly přivedou Ninu zpět do týmu. A pak, nikoho tak výborného jako Nina nesežene. Najednou zpozorní a otočí se směrem, odkud je slyšet hluk. Otočí se k bráně a brada mu poklesne údivem. Přímo na něj se řítí hlava nehlava Elean. Má pocit, že lidi, kteří se ho nějak dotknou, jsou přímo odhozeni.

Když ho mine, vyběhne za ním. Snaží se ho držet jako klíště, ale upřímně – je to jen tak. Pořád si myslel, že je v kondici, mýlil se. Je uštvaný jako čokl, co běží za svou první fenou. Hrůza. A nejhorší na tom všem je, že ctihodný Třetí astrolog, co by měl sedět na zadku za přístroji, není ani zadýchaný. Chvilku jen zírá, jak o Amadea pečuje s pocitem, že se schyluje k něčemu dalšímu.

„Ardire, jdeme slavit.“ Osobně myslí, že to je to nejchytřejší, co za celý den udělal.

 

„Eleane, nemusíš, ach jo, je to příjemné,“ broukne Daimón. Očima hltá milencovu postavu.

„Za chvilku tě vyléčím,“ řekne zachmuřeně. „Co se stalo?“ Měl se věnovat léčení, ne golemům z energie. Jenže léčení ho tolik nebavilo jako stavění.

„Ale, po cestě jsem zachránil jednoho spratka, a když jsem si chtěl vyzvednout odměnu, tak na mě zavolali stráž. Skákal jsem z okna a no… bylo vysoko. Jsem nešikovný.“

Elean sevře rty. „Kdo to byl?“

Daimón chvilku přemýšlí. „Víš, že ani nevím?“

„Kdo?“

„Nikdo!“ vyštěkne. „Ty se jim budeš chtít pomstit.“

„Ne.“

„Ale ano. Vidím ti až do žaludku. Místo, abys mě hezky pomiloval, tak se chceš mstít. To jsem sem nemusel jezdit!“ Postaví se na vyléčenou nohu, sáhne pro botu.

Elean ohromeně ještě dřepí, pak se zvedne. Daimón má pravdu. Místo, aby trávil vzácné chvilky se svou láskou, tak přemýšlí o cizích lidech a jak je uškrtit. Prudce ho obejme, vdechne jedinečnou vůní, která ho vzruší a omámí. Políbí na krk.

„Nejsem vykoupaný,“ zamumlá, protože si uvědomí pach a špinavé oblečení. Cítí se nepohodlně.

„Hm, nevadí, anebo víš co? Nikdo nepřijde, tak tě hezky vykoupu.“ Vzruší ho to ještě víc, když pomyslí, jak se ho bude dotýkat. „Nikdo nepřijde,“ zamumlá, když mu rty bloudí po odhaleném krku. Kupodivu tohle přivede Daimóna k rozumu.

„Eleane, co tvé povinnosti astrologa?“

„Co, ehm kašlu na ně! Jsi důležitější.“ Jenže v tu chvíli pozná, že je konec. Obejme ho ještě víc a bradu položí Daimónovi na rameno. „Jsem z tebe vzrušený.“

Daimón se začervená. Cítí ho a je mu příjemně. S ním se cítí prostě sexy, žádoucí. „Já, promiň,“ řekne zkroušeně.

„Ne, máš pravdu. Za chvilku už by tady někdo bušil na dveře. Raději odejdu, ale dnes v noci přijdu.“ Ruka sklouzne ke klínu, kde ho hladí. „Budeme mít pro sebe celou noc. Všechny vyhodím do ulic.“

„Těším se. Eleane, víme něco víc?“ zeptá se a odsune ruku, která ho vzrušila. Touží po Eleanově objetí. Po divokém sexu, který by ho vynesl na vrchol a potom padal do závratné nicoty, kde by byli jenom oni dva. Na nic nemyslet, jen vnímat jejich vzájemnou touhu.

„Jsi příšerný, arrimé, ale i to na tobě miluju.“ Poodejde od něj. „Ano vím. Vím dokonce, kde se spiklenci schází. Paradoxně mi to řekla nová královna. Taky mi ovšem poručila, abych nijak nezasahoval, takže jsou tam významné osobnosti, jenže to víme už od začátku.“ Zamračí se. „Co protijed?“

„Měl jsem úspěch, i když musel jsem až do Posledního odpočinku pro jednu složku. Gen vyrobil nějaký dryák, po kterém se cítím lépe, ale nevyléčí mě. Na Stezkách jsem potkal Dvojčata, řekla mi pár věcí a budu muset se tam vrátit. Zřejmě jsou nadšení tou prací, do které jsem je uvalil.“

Elean strne. „Dneska večer mi to řekneš. Ať se všichni sejdou a střízliví. Musím jít.“ Rty se mu zkřiví. „Při odchodu jsem moc nemyslel a moje zmizení nebylo zrovna diskrétní. Nebýt smrti krále, ach jo, musím tam být. Přijdu, jak budu moct.“ Políbí ho a vypadne vzteklý, že tu musí Amadea zanechat. Ví, že Amadeo je rozumnější, že má pravdu, ale popravdě je unavený tím, že pořád nemůže dělat to, co chce. Přitom cítí, že dokud zde všechno nevyřeší, nebudou mít klid. Jen doufá, že ho nikdo při tom útěku nesledoval. Mávne na kočár. Bude to jistější a schová se před slídily.

Daimón vyjde po chvilce ven. Potřeboval by se uklidnit z Eleanovy návštěvy. Vždy ho rozhodí a hlavně vzruší. Musí najít Breva a tu jeho bandu. Rozhlédne se po náměstí. Slaví se, takže to bude první hospoda, kam zapadli. Vsadí se, že nešli daleko. Tamhle. Vývěsní štít s pohárem a něco jako vlnovka. Hm, Pohár v zákrutu.  To je tedy název. Dveře jsou otevřeny dokořán, tak bez rozpaku do nich vleze. Brev s pohárem vína zrovna nadšeně řve písničku. Protlačí se k němu.

„Ještě jeden pohár!“

„Nemám! Ať si donese vlastní!“ zařve ještě víc hospodský.

Daimón už chce nad tím mávnout rukou, ale dostane chuť na víno. Rád by se pořádně napil na královnu, na Eleana, i to, že je zde. „Dojdu si pro nějaký!“ snaží se překřičet další oplzlý popěvek.

„Blbost!“ vytrhne hospodskému džbánek, nalije do svého poháru víno a vrazí ho Amadeovi do ruky. Sám si pořádně přihne ze džbánu. Půlka vína sice teče po koutcích na hruď, ale kašle na to. „Nejlepší pohár na světě! Vivat královna! Vivat Třetí!“ napadne ho.

„Vivat Třetí!“ připijí si všichni do jednoho.

„Ten tvůj vždy vybere dobré panovníky!“ pleskne ho rozjařený Brev. 

„Budeme muset jít!“ houkne Daimón. Brev ho ignoruje. Daimón se zamračí, chápe, že se chce bavit, jenže nemá smrt na krku jako on. Čapne ho za ruku a vleče ho z dosahu alkoholu. Ardir, který si ho konečně všiml, je nejdřív nechápavě pozoruje, potom mu pomůže.

„U Oka, Amadeo, co se děje?“

„Zaplatit!“ Dožene je hospodský, zablokuje vchod a natáhne ruku před sebe.

„Tady máš!“ Vloží mu do dlaně celý stříbrňák. Potom si to zamíří ke kašně s vodou. Opře se o zárubeň a ponoří hlavu do vody. Vytáhne ji. „Ardire…“

„Já neměl tolik,“ začne se bránit. Nijak se mu nechce… Najednou zamává rukama a hlava je pod vodou. Daimón se rozesměje. To je celý Brev.

„V několika směrech se mi neodmlouvá, rozumíš? Tým drží spolu. Tak jo, co nám chceš?“ Zatřepe hlavou, až kapičky odletí do všech stran.

„Jen to, že máme být večer střízliví. Elean zjistil, kde se scházejí spiklenci.“

Ardir s Brevem vytřeští oči. „Cože?! Jak?!“

„Myslím, že to nám řekne. Taky musím za Dvojčaty.“

Brev se ošije. „Dobrá, půjde s tebou Ardir. Ať si zvyká, mně stačilo to vidět dvakrát. Najdu zatím zbytek týmu. Škoda, že tu není…“ zarazí se. „Nedá se nic dělat. Žádná oslava nebude. Tak jděte. Lidé aspoň budou natolik pod parou, že si ničeho nebudou všímat.“

„Půjdeme teď?“

„Bude to lepší. Na Stezkách čas neexistuje. Rád bych vyzkoušel, zda dýka stínů by fungovala i na někoho jiného, ale nechci mít na svědomí další smrt. Musíme k černým stromům.“

„Vím, Brev mi něco říkal. Skutečně tam jsou stezky?“

„Ano. Mezi Stezkami jsou ostrovy, které kdysi vytvořili Dračí pánové proti Stínům. Lidé byli kdysi náchylnější k jejich volání. Ti, co zemřou, netouží nijak se rozplynout v Zemi mrtvých, tak tam čekají. Někdy na pomstu, někdy na někoho milovaného. Právě tam jsem potkal Dvojčata. Prý čekají. Musím se jich optat proč. Když jsem je viděl posledně, dělali si starosti o tým.“

„Ten si dělám taky,“ vpadne mu do řeči Ardir. „Ti dva jsou tak tvrdohlaví. Nina mě nechce uznat, Brev zase můj odchod a tak na sebe štěkají. Už jsem zkusil s Ninou promluvit, ale nic. Popravdě nerad bych odešel. Návrat k Lovcům bylo, jako bych se vrátil z šedé země stínů.“ Daimón přikývne. Ví, co tím chce říct. „Musím nějak donutit Ninu, aby opět se vrátila, jen se bojím, že nedokáže mi odpustit, co jsem ji provedl. Udělal bych to znovu,“ řekne nečekaně. Daimón se nechce na to vyptávat. Dvojčata určitě budou vědět co a jak. „To je ono?“

„Ano, to jsou průchody na Stezky mrtvých. Projdu jimi, na zemi po mě zůstane oděv. Hlídej ho, až se vrátím, budu nahý,“ upozorní ho.

 Ardir vyprskne smíchy. „Jako vážně?“

„Jako vážně. A ne, nechodí tam nazí. Prostě si oblečení vymyslí.“

„Pohlídám to.“ Daimón si povzdechne. Nemá rád průchod stromy, i když mu nic neudělají, je to nepříjemné. Jako by šel na místo, odkud není návratu, jenže on se vrací. Přiblíží se k větvím, které, když ho vycítí, natáhnou se k němu. Ardir ohromeně pohlíží na strom. „Nepřibližuj se…“ jenže to je už vtažen dovnitř.

Ardir udělá krok ke stromům. Větve se opět dychtivě pohnou. Rychlé dva kroky vzad ho dostanou z dosahu. Otře si orosené čelo. Dovnitř by nešel ani za tisíc zlatých. Posadí se o kus dál. Zvažuje, co viděl od doby, co se přidal k lovcům. Elean, Amadeo, Stromy a mnoho jiného. Víc než za celý svůj život. Teď musí vyřešit tu nejdůležitější věc na světě. Bude to jeho zkouška, zda může být v Brevově týmu nebo ne. Ví, že Brev to tak nebere, jeho schopnosti uznal při honbě za nimi, tohle bude zkouška pro něj. Musí a chce v ní obstát. Musí dát dohromady tým, tak aby byl funkční, a odejít nemůže. Musí přivést posledního člena. 

Ninu.

 

Daimón si vytvoří pohodlné oblečení. Je rád, že nemusí tvořit meč, ale popravdě za tu dobu, co ho má, přirostl k němu jako druhá kůže. Teď už chápe, proč mu Mistr meče řekl, že pro něj nemá zbraň. Žádný člověk by ji nedokázal vykovat, i když stále nechápe proč zrovna on. Náhoda? Možná.

Zavře oči a vypraví se na ostrov. Doufá, že tam jedno z Dvojčat bude. Najít je bude nesmírně těžké. Jak vlastně velké asi Stezky jsou?

Stane na ostrově. V srdci se mu rozprostře mír. Na něco tak nádherného by se dokázal dívat věky. Poznal pár krásných míst, jenže tady je to tak všude. Rád by to místo ukázal Eleanovi, ale bojí se použít dýky. Co kdyby neprošel na Stezky? Vždyť mu Elean vyprávěl, že strom ho málem usmrtil a to má moc, kterou on nemá.

Rozhlédne se. Nemá štěstí, Dvojčata tu nejsou, jenže jak je objevit? Optat se někoho? Nemám odvahu, přizná si. Kdyby tu byla Sisi, bylo by to daleko jednodušší. Je tak bezprostřední, jak dítě má být. Brala ho takový jaký je. Někdo, s kým si mohla popovídat, hrát.

Povzdechne si. Co má dělat? Rozhlédne se, jako by tu přece byli, jenže nejsou. Otočí se, že se vrátí. Netouží procházet ostrovy a Dvojčata hledat. V duši je rád, že zde nikoho nenašel. I přes krásu prostředí, Stezky mu nepřirostly k srdci.

„Baf!“

„U Oka, lekl jsem se. Aviel?“

„Siel, můj drahý příteli, ale když tu jsi tak brzy, tak to znamená, že jsou potíže.“

„Jsou.“

Siel se zamračí. „Tušili jsme to, proto tu na střídačku hlídkujeme. Pojď.“ Uchopí ho za ruku. Daimón zavře oči, v mysli se mu objeví cesta. Nezná ji, ještě tam nebyl, ale Siel je Dvojče, patří k týmu Breva. Sice ho honili, ale to bylo tak strašně dávno. Důvěřivě jde po tenké lince za neznámým cílem. Jde poměrně dlouho, až dorazí do cíle. Otevře oči.

Nic hezkého kolem, přesto před ním je ten nejkrásnější ostrov, jaký kdy viděl. Vznáší se v modravých vlnách, které naráží do jeho břehů a vytváří pěnu. Vede tam jen jedna cesta ztracená, neviditelná, jinak nic. Začíná tušit, kde jsou. Ostrov Stínů.  „To je…“

„Ano. Potíže?“ optá se Aviel.

„V týmu,“ přisvědčí. „Vypadá to jako ostrov.“

„Jo hrad, palác, jen Temný víc co, a je dovedně ukrytý. Zatím jsme se neodvážili tam jít, ale jednou tam proklouzneme, že? Půjdeme na klidnější místo. Bude to tam lepší. Musíme si promluvit.“ To řeknou už jedním dechem. Opět ho vedou. Daimón jde za nimi. V duchu si předem připravuje, co řekne. Nebude to jednoduchý rozhovor.

„Tak jsme tu. Našli jsme to náhodou, ale líbí se nám to tu. Hlavně je mimo hlavní křižovatku. Ovšem ne úplně,“ zdůrazní vzápětí druhý.

Daimón se rozhlédne. Kouzelné místo s potůčkem, stolem. Prostě pěkný ostrůvek pro pár lidi a každého hned uvidí z dálky. A pestrobarevné květiny jsou jako na zemi.

„Takže?“ Posadí se do pohodlných křesel. „Hezké ne? Náš nápad,“ řekne pyšně Aviel a pohladí opěradlo. „Tak začni.“

„No,“ začne Daimón a prohrábne si vlasy. „Nina odešla.“ Ticho ho překvapí. Nejistě se podívá do obličejů Dvojčat. Ani se nenadechnou, tak jsou strnulí.

„Koho vybral Brev, že nasral Ninu? Ne, že by nebyla vznětlivá, to ona je, ale odejít z týmu, to je na pováženou. Nedělá se to jen tak. Takže koho vybral Brev?“

„Myslím, že toho nejlepšího. Ardira Iskalliona.“ Jak předtím ho překvapilo ticho, teď ho přímo ochromil hurónský řev. Dívá se, jak se kroutí smíchy v křeslech, plácají se, slzy jim tečou po tvářích. „Ehm, fakt mají problém.“

„To… To…“ škyt, „t… o se ne…divím!“ dostanou ze sebe.

Daimón trpělivě čeká. „Nemyslím, že je to…“ ještě větší smích. Nakonec si otřou oči.

„Nebudeme se ptát, čím Brev myslel, určitě ne srdcem. Určitě máš pravdu, že vybral toho nejlepšího. To jak nás dohnal, v tom bylo něco přízračného. Dokonale se vtělil do mysli pronásledovaných. Nemohl nás nenajít, chápeš. I to, co potom následovalo, udělal by to každý z nás. I Nina. Jenže pro ni je to těžší. Nás jen fyzicky potrápil, ale jí se to vpálilo do duše. Víš, proč jsme dva? Víš něco o Lovcích, co se učí stíhat zločineckou mysl?“

„No… Něco jako co má dva mozky?“

Oba se uchechtnou. Líbí se jim vtípek. „Jo přesně, to jsme my. Dobrý fórek. Já honím mysl stíhaného, Siel uspořádává vztahy v týmu. Většinou to musí zvládnout jeden člověk, jenže my jsme Dvojčata. Už od začátku jsme věděli, že půjdeme na to trochu jinak. Proto jsme byli nejlepší. Naše schopnosti se netříštily. Zatímco já hlídal stíhaného, Siel hlídal tým, aby byl v kondici. Sledoval drobné nuance chování členů a předcházel konfliktům. Když si myslel, že to bude v pořádku, nechával spory vybuchnout, jak kdy. Jako vztah mezi Ninou a Brevem. Už od začátku jsme tušili, že by mohli být pár, ale trvalo jim to, než na to přišli. Bylo to, fakt, k uzoufání je sledovat. Jenže když je člověk jeden, tak musí dát přednost jedné věci. Buď hlídat honěného, nebo členy skupiny.“

„To dává smysl.“

„Jo, nic lehkého. Ardir se specializoval na honbu, jako mnoho jiných. Což není na chybu, v týmu má to prioritu. Ovšem on má k tomu fakt dobré předpoklady. Nina se ho snažila při té honičce zbavit, skoro se to podařilo. Teď se střetla její pýcha Lovce s druhým. Musí uznat jeho schopnosti.“

„To zvládne,“ řekne Siel. „Horší je uznání toho, že ona by ho taky předhodila vlkům.“

„Dobrá, a co s tím?“

Oba se zamyslí, potom se po sobě podívají. „Ať ji řekne, že má nejkrásnější plášť.“

„Cože?!“ vytřeští oči Daimón. „To jako má pomoci?“ Rozhodně čekal něco sofistikovanějšího?

„To pomůže. Známe Ninu. Ovšem ať nečeká jedno.“

„Co?“

„Že to bude mít jednoduché, a pokud ho správně odhadujeme, zvládne její zákeřné útoky.“

Daimón se zamračí. „Ehm, nechápu a co úkoly? Nemůže ho nechat na holičkách? Myslím, že právě toho se bojí. Chtěl odejít, ale Brev ho nepustil.“

„To je… myslíš, že to mohla provést? Proto odešla?“

Siel vstane. Chodí sem a tam. „Je to dost možné. V tom případě i sám Brev by ji musel vyhodit. Žádný člen si nemůže dovolit podrazit druhého. Bez důvěry to nejde, ne v misích. Mimo mise, je fuk, klidně si mohou podříznout krk, ovšem při úkolu… Víš, myslím, že Nině ruply nervy. Pokud měla s Ardirem misi a podrazila ho… Mohlo by to být dost vážně. Pomůže plášť?“ optá se svého Dvojčete.

„Já si myslím, že ano, jen měl by si potom hlídat záda, tak dva roky,“ zasměje se. „Chtěl bych u toho být, a pokud to provedla, bude záležet i na Brevovi. On ji musí opět přijmout. Nestačí, aby se vrátila a donutit Breva vzít někoho, kdo zradil tým? Fakt nevím. Tohle je ve hvězdách. Jednou zradíš a cestu si zahradíš.“

„A to, že ji miluje?“

„Nemá význam,“ řekne rázně Aviel. „Kdyby na to bral ohledy, vyhodil by Ardira. Nina pokud zradila Ardira, zradila Breva, tým. To se neodpouští.“

„Bude si muset své místo opět zasloužit,“ přitaká druhé dvojče. „Je možné, že je pošle na společnou misi. Jo, to udělá.“ Přikývnou si navzájem.

„U Oka, nemáte to lehké.“

„To ne, proto je Lovců tak málo. No, bude to záležet hodně na Ardirovi. Byl bych tam rád. Já taky, bráško. To je vše, co ti můžeme poradit a za odměnu chceme vědět, jak se to vyvíjí. Necháme zatím Stíny plavat. Tým je přednější, viď. Určitě. Musíš přijít říct, jak se to vyvíjí,“ povídají jako za stara jeden přes druhého.

„Určitě.“

„Najdeš nás tady.“

Daimón se zvedne. Moc těm řečem nerozuměl, ale pochopil jedno. I kdyby Ardir dokázal přimět Ninu se vrátit, potom by Brev nemusel ji přijmout. Bude… „Mám zajít za Ninou?“ optá se Dvojčat.

Ti se na sebe podívají. „Netušíme, ale můžeš. Vůči tobě nic nemá, jen to, že tě nedohonila a nezastřelila. Ona zabila tvého koně.“

„Tos mu neměl říkat,“ zakření se jeho bratr.

„No co, je skvělá střelkyně,“ opáčí dvojče.

„Byl to dobrý kůň.“

„Máš lepšího, a máš pravdu, byl to výborný kůň. Je ho škoda, jenže kdo by řekl, že se pustíš do údolí. Dostal jsi nás. Jako jediný.“

Daimón se na ně podívá. „Vyřídím a vrátím se. Děkuju, i když ty dny v údolí byly příšerné.“

Dvojčata se na sebe podívají. Pochybují, že slovo příšerné vystihuje to, co tam zažil. „My děkujeme, budeme tady nebo na hlavním ostrově. Stíny necháme nějakou dobu spát. Musí se vyřešit věci na Zemi. Ano, přesně. Ať tě provází Jiskrovec.“

„Ten tu není,“ oplatí jim Daimón a vydá se na cestu. V zádech smích s podtónem obav. Ta se Dvojčatům zračila celou dobu. Nikdy by si nemyslel, že bude svým pronásledovatelům pomáhat. Mine hlavní ostrov. Míjí další i zemřelé, všichni jdou opačným směrem, až na konec linky. Ví, že zde cesta končí. Jeden krok a ocitne se na zelené louce. Oblečení okamžitě zmizí.   

„Ardire?“

„Tady. Fakt nahej, rychle se obleč. Do ulic vyrazily hlídky, ty jak takž střízlivé,“ ušklíbne se, „Oslavy se krapet vymykají z rukou.“ Daimón se obleče. „Tak co říkali?“

„Nebude to lehké. Nině máš připomenout, že má nejkrásnější plášť. U Temného, nechápu, co tím mysleli. Ty jo?“

Ardir se zastaví, jak je v šoku. Proč na to nepřišel sám? „Za to já vím přesně. Jsou geniální,“ řekne obdivně.

Daimon si připomene důvod jejích úspěchu. „Byli dva, dělili se o jednu povinnost.“

„Chytré.“

„Problém vidí v jednom.“

„Ne, v návratu Niny?“podiví se.

„Trošku, spíš v Brevově. Zda ji přijme.“

Ardir se zastaví. Tak se soustředil na Ninu, že na tohle zapomněl. „A?“

„To netuší. Jen ví, že bude muset nějak si zasloužit, aby se dostala zpět mezi vás. Jo, pokud se to tak stane, máš se připravit na perné chvilky.“

„Podrazy?“ Ardir se proti své vůli pousměje.

„Ano.“

Ardir se opět zastaví. „Už mě jednou podrazila.“ Nikdy to nechtěl říct, ale ví, že on si to nechá pro sebe a pro Dvojčata. Ti to musí vědět. „Nechala mě v hořící laboratoři Druhé nejvyšší báby.“

„U Oka, oni to nějak vytušili. Mluvili o tom hypoteticky a taky řekli, že pokud se vrátí, bude s misemi v pořádku, i když zřejmě v běžném životě ne. Temný je nemilosrdný, neumím to lépe říct a nemám odvahu tě tam vzít, aby sis s nimi pohovořil.“

„Děkuju, ani nechci. Dobrá, udělám, co budu moci. Jdeme domů. Byl jsi tam dlouho.“

„A já bych řekl jen pár minut. Čas tam plyne jinak.“ Oba dva jdou vedle sebe. Najednou Ardir se zastaví. „Řekni, že jsem něco musel zařídit, že za chvilku přijdu.“ Kousek dál začíná první Dům bílých lampiónů.

„Dobře.“ Osamí, vykročí a rozesměje se, vůbec netuší kde je, a ptát se ostatních… To by ho poslali tak do hospody. Musí najít Náměstí zákrutů sám.

Ardir vykročí. Přemýšlí o tom, co mu Amadeo řekl. Dvojčata jsou neuvěřitelná. Vlastně mohl by to tak nechat, ale dobře vidí, že tým je na pokraji katastrofy. Přitom je to nejlepší tým, v jakém byl. Nechce z něj odejít a chápe touhu i svár Breva. Nina jak láska, tak stopař. Skoro ho tehdy dostala. Nespal, jak se snažil přijít na to, kam půjdou. Nějaký šestý smysl ho popoháněl. Jediné, co ho tehdy nenapadlo, bylo to, že se Elean odpojí. Je to velký zmetek, pomyslí si obdivně. Jenže to by nebyl Třetím astrologem. Zastaví se.

Starý astrolog nový astrolog? Jak to je? Není to ta stejná osoba? Musí být, jiná možnost tu není. Pak proč si hraje na někoho jiného?

Vykročí k cíli. Hlavou mu skáčou myšlenky jedna přes druhou. Ať se snaží, jak chce, nedokáže je uspořádat. Najednou zjisti, že stojí před domem U bílé holubice. Nechce se mu. Kolikrát se s Ninou viděl? Ani si nepamatuje. Nakonec vkročí dovnitř.

„Ninu, prosím,“ oznámí mladé ženě.

„Ona…“

„Určitě tu je, prosím, můžete mi ji zavolat?“ řekne neústupně Ardir.

„No… Tak dobře. Pojďte za mnou.“ Vede ho do menší místnosti. „Přejete si i něco jiného?“

„Něco k pití, víno,“ navrhne. Moc dobře ví, že si něco musí objednat. Vyúčtuje to s Brevem. Víno má dřív než Ninu. Naslouchá domu, i když pochybuje, že Ninin lehký krok zachytí.

Naježená Nina kráčí rázně. Dlouhé rukávy u zelenkavé roby jí vzteklé vlají. Mračí se i přes překrásný účes a nalíčený obličej. Zas někdo, kdo nechce slyšet ne. Měli by tu holku vyhodit, že nedokáže zvládnout zákazníky. Rázně otevře dveře.

„Ty?!“ zasyčí a zavře dveře. „Vypadni. Nemáme, co si říct.“

Ardir se nadechne. Ví, že moc toho nezvládne říct. „Nino, máš nejkrásnější plášť ze všech lovců.“

Ninin vztek se bleskově rozpustí. Nehnutě stojí. Nejkrásnější plášť. Proč to řekl? Zničehonic si uvědomí, že kromě ní, je místnost prázdná. Otočí se a prkenně jde ke svému pokoji. Nejkrásnější plášť. Nej… Ji neustále víří v hlavě. Zavře dveře. Jestli na ní někdo mluvil, neví. Celá cesta proběhla v oparu myšlenek. Klidně by ji někdo mohl zabít a ani by si dotyčného nevšimla. Klesne na kolena k truhle, otevře vyřezávané víko a vytáhne plášť. Vypadá jak svázána hromada kůži, nic víc, ale v její duši je otištěné každé zabité zvíře. Jako by to bylo dnes, kdy se vypravila pro první a jako dnes, kdy získala poslední. Když jich měla dost, začala je dávat dohromady. Ne, bezmyšlenkovitě jako ostatní. Každá měla své místo. Dole je tmavý a kapuce je nejsvětlejší. Zbytečný přepych, ale ona to tak viděla. A nejen to, sladila i to, co tehdy cítila, jak proběhl lov.

Tato na vršku, ta ji dala nejvíc práce. Na severu země, ve sněhu, žije malé zvířátko. Je rychle jako blesk. To bylo nejtěžší. Nejen vystopovat, i chytit. Tu dala navrch. A tahle tmavá byly nejlehčí, i když tehdy spadla do rozdivočelé řeky. Plášť její um, její všechno. Půl roku je připravovala, další měsíce je sešívala dohromady. Pak byla připravena. Tak zněl zákon Lovců.

Ta pýcha, když si ho vzala na sebe poprvé…

Na líce ji skane slza, potom druhá. Zatřese hlavou, ale slzy nepřestávají téct. Neovládá se a za chvilku se třese celá. Nakonec tvář zaboří do kožešin.

„Konečně?“ zamumlá a otře si oči. Podívá se do zrcadla. Líčení je v háji, účes taky není nic moc a večer má představení. Vstane a zahalí se do pláště. Ano tohle je její život, ne tenhle v ozdobné kleci, kde vládnou intriky. Pohladí ho. Takhle se zná. Stopařka. Už ani si nepamatuje svou první stopu, dokonce ani druhou, možná matně poslední. Usměje se, potom zvážní. Musí opět se vrátit tam, kde je šťastná. K lovu. Svine plášť, posadí se před zrcadlo. Dívá se na sebe. Zručnými tahy nanáší líčidla.

„Kdo tomu hajzlovi, to poradil,“ pronese sama k sobě. „Tohle nemá ze své hlavy. Kdyby tu byly…“

„Zdravím, paní Nino.“

„Amadeo! Ty parchante!“ vyjede, přesto na tváři má úsměv. Vysoký muž jí oplatí úsměv. „Měli by už tu služebnou vyhodit. Čím jsi ji okouzlil?“ Amadeo ukáže penízek. „Áááá už vím, takže jsem měla pravdu. Dvojčata. Jak se mají?“

„Dobře, i když dělají si starosti. Pro vás, paní Nino.“ Podá ji krásnou kytici, kterou koupil od pouličního prodavače před domem. „Nemáte hrát?“

„Až večer. Oslavy budou dlouhé a majitel nechce strhat nás všechny, i když by to rád udělal. Jsou nádherné. Jaké mají starosti?“ optá se, zatímco dává květiny do vázy.

„Slídí po Stínech. Vypadáte jinak. Plášť?“

„To ty jsi mu to poradil, co? Tedy Dvojčata. Sám by na to nepřišel.“ Posadí se nazpět k zrcadlu a opatrně nanese špičkou prstu trochu líčidla na rty. Sešpulí, zamne jimi, aby se lépe rozetřelo. Dobré. Jenže co s očima? Má je červené jako pitvaný králík.

„Asi ne. Poradili.“

„Vrátím se.“Daimón se usměje, Nina přimhouří oči. Copak se jí na tom nezdá? „Jsem nejlepší.“

„O tom nikdo nepochybuje.“

Nina se samolibě usměje. „Jistěže jsem. Kromě tebe jsem dostala každého a toho ničemu.“

„Ardir?“ nadhodí Daimón. Rozhlédne se po pěkném pokoji, po svůdné Ninině postavě v poloprůsvitném šatě.

„Jo!“ vyprskne.

„Chtělo by to obměnit slovník,“ snaží se odlehčit, to co řekne dál.

Nina málem že nerozmáčkne flakonek s vůní. „Neboj se, mám ho dost široký.“

Jako nějaká hra na jevišti... „Jenže…“

„Co? Vyklop to!“

„Brev.“

„Co je s Brevem? Není mu nic?“ Prudce se k němu otočí. Daimón zavrtí hlavou. „S tebou je tedy řeč. Mohl bys něco kváknout. Proč jsi sem vlastně přišel? Na žádost Dvojčat?“ Otočí se zpět k zrcadlu a dokončí líčení. Uvědomí si, že taková ta hnusná apatie, jakou chytla, když odešla od Lovců, zmizela.

„Ne, vlastně nevěděli, jak mě přijmeš. Chtěl jsem tě vidět.“

„Nějaký důvod máš. Nic neděláš bezdůvodně. Vždy si vše rozmyslíš, i když ten útěk takový nebyl. Takže?“

„Brev.“ Nina si povzdechne. Je to něco tak špatného, že se mu s tím nechce, jenže co? Číst myšlenky neumí. „Nemusel by tě přijmout. Byl tu Ardir, ne?“ Zadívá se na pohozený plášť.

Nina si skousne ret, když si vzpomene, že je má namalované. „Nepřijme mě? Oh, u Jiskrovce, to je pravda.“ Cítí, jak ji zaplavuje zoufalství. „Nechala jsem Ardira na misi. To se neodpouští. Nemohu ani k jinému týmu,“ zamumlá s pohledem do zrcadla. Amadeo se tváří vážně. „Proč jsi mi to sem přišel říct? Je to k ničemu.“

„Nino, já, omlouvám se.“

Nina nic neslyší a nohou v modrém střevíčku se rozpřáhne. V poslední chvílí plášť sebere. Začne ho vzteklé muchlat do koule. Daimón ji celou dobu pozoruje. „Vypadni!“ řekne, když zmuchlaný plášť hodí do truhly.

Daimón se zvedne. „Byla to hloupost, ty dělá každý.“

„Jo, jenže si tím nezavře dveře k štěstí,“ řekne tiše. „Běž pryč. Jsem unavená.“

Daimón ji pozoruje. Odcházet se mu nechce. „Prý v týmu si musí lidé absolutně věřit, je to pravda?“ Přejde ke dveřím.

„Jistěže je, co si myslíš, že…“

„Pak si místo zasluž,“ řekne rozhodně a zavře dveře. Je to za ním a je už na Nině, Brevovi a Ardirovi, jak to zvládnou. Vyjde ven. Nadechne se vlahého vzduchu. Má to za sebou a je rád.

„Naskoč si, a co tu děláš?“

„Díky.“ Vyleze si k Armilonovi. „No, Ardir mě opustil a jelikož jsem nevěděl, kde jsem přesně, tak jsem chodil sem a tam. Zabloudil jsem, až sem do téhle čtvrti. Najednou jsem ho viděl vycházet z toho domu. Byla tam Nina.“

„Vrátí se?“ Chtělo by to. Cítí, jak jsou neúplní a Brev podrážděný.

„Netuším, ale měla vytažený plášť. Dvojčata řekla, že to nebude tak jednoduché. Prý nechala Ardira na misi zemřít.“

„Jo. Nikdo z nás netuší, jak se dostal z laboratoře, ale hledal bych za tím pana Eleana. Prý ví, kde se skrývá ten Měsíční úplněk. Zůstaneš s námi?“ Jemně pobídne koně volnější ulici.

„To nevím, i když asi ano a ne, musím odjet. Mám závazky na Stezkách i lidem, kteří mi pomohli získat meč.“ Rád by se tomu vyhnul, jenže ty sliby vážou jeho duši jako železná pouta. „Mám pocit, že všichni vyrazíme na své cesty.“

„To ano, záleží, s čím přijde pan Elean. Tak jsme tady.“

„Bylo to blízko. Díky moc. Chceš pomoct?“

„Ne, běž dovnitř. Vsadím se, že všichni tam budou.“ Ustájí koně. Cítí, že tenhle večer bude vrchol jejich snažení. Když vejde dovnitř, pochopí, že všichni na něj čekali. I Lysander, který neleží s hlavou na prackách v koutě, je neklidný. Elean stojí vedle Amadea. Má položenou ruku na jeho rameno. Důvěrné gesto, které jim závidí. Chtěl by takhle být s Akronem, stát vedle něj, dotýkat se ho a říct tím: Patřím k němu.

„Tak jsme tu všichni. Měli bychom slavit, ale nejsme jako ostatní, jsme Lovci. Cítím, že přichází ten největší lov, který buď nás vynese na vrcholek, nebo při něm padneme.“ Brev se dívá na každého z člena svého týmu. Píchne ho u srdce, když si uvědomí, že tu schází stopař – Nina. „Jak dobře víte, náš úkol je najít Měsíční úplněk. Víme jedno, patří k němu Druhá nejvyšší Bába, pán z Thor. Dnes jsou lidé bezstarostní, je čas pro spiklence. Zatímco ostatní se baví, vznikají v nejvyšších kruzích kliky, mám pravdu, pane Eleane?“

„Ano. Každý zkoumá své možnosti. Oslavovat se bude později. Musím se přiznat, že zcela náhodou, i když já na náhodu nevěřím, jsem zjistil od královny, kde se schází Měsíční úplněk.“

„Kde?“

„Je to jeden z dětských pavilonů, který byl před časem na příkaz Druhého nejvyššího astrologa opuštěn. Zlé vlivy hvězd jsou špatné pro možné následníky trůnu. A jelikož je ve vnitřním pásu paláce, je dobře střežen. Mají tam klid.“

„A královna? Jak to ví?“

Elean si dovolí úsměv. „Děti. Jsou zvědaví jako malí yervové. Šla se podívat, proč se v nepoužívaném pavilonu svítí. Musela si tam hrát jako dítě, protože znala tajnou chodbu. Kassie tu chodbu objevila v archívu, takže můžeme tam vejít. Ovšem stráže tam jsou, to jsem si ověřil. Jsou placené ze státní pokladny, ovšem palácové uniformy nemají. Hádal bych je na žoldáky.“

„Dneska bude vhodná noc na průzkum, že?“

„Ano. Problém je, že královna tím, že mi tohle prozradila, zároveň i hodila na bedra jejich smrt.“

„Ouvej!“ vykřikne Armilon. „To není dobré.“

„Ne, není, i když vždy se dá to udělat tak, aby dotyčný neměl se mnou nic společného.“

„Škoda, že tu nejsou Dvojčata. Založila by pěkný ohníček a nikdo by neměl žádné podezření,“ řekne Brev.

„Udělá se průzkum. Musíme zjistit, kdo tam patří, proto musím s vámi. Znám všechny, kteří patří k paláci. Zde mám mapu pavilonu.“

„A potom?“ optá se Brev, který se podívá na mapu, po něm ostatní. „Co chcete udělat, až zjistíte jejich totožnost.“ Otázka padne do ticha. Oči se upírají na Eleana.

Elean není rád, ale bezpečnost jeho národa je důležitější než nějaké výčitky. „Musí zemřít. Nesmí už dál pátrat po Stínech.“

„Nějak se mi ulevilo,“ řekne Armilon a pohladí Lysandra po hlavě. „Nerad bych jednou stal proti něčemu, co nemohu zabít. Vy ano?“

„To ne.“

„Skutečně nejdou zabít?“

„Jdou,“ řekne Daimón. „Mým mečem je mohu vrátit na Stezky Mrtvých a dýkou zničit jejich podstatu. V tom případě myslím, že buď je zničím definitivně, nebo odejdou do Země mrtvých.“

„Tak vyrobit víc takových dýk, tedy mečů.“

Daimón vytasí meč, položí ho na stůl, potom vedle něho dá dýku. „Pokud znáte někoho, kdo dokáže vykovat takové zbraně, sem s nimi.“ Nad stolem, kromě Eleana, se všichni nachýlí. Zírají na zbraně. Někteří mrknou, natočí hlavu.

„Jsou divné. Ta dýka dá se držet. U Oka, ani se toho nechci dotknout. Je mi jasné, že tohle nekoval obyčejný kovář.“

„Nemění se, krapet?“ ozve se nejistě Armilon.

„Mění se podle živlů, které jsou na meči. Proč a jak, netuším. Dýku vykovala žena-stín. Meč vykoval mrtvý kovář za pomocí ostatních.“

„Dobrá, tím jedna možnost je škrtnuta. Jdeme k pavilonu. Jste připraveni?“

„To je poprvé, co se na něco podobného ptáš, Breve.“

Brev v duchu zakleje. Armilon jako vždy má pravdu. Jednou větou se dostane víc k podstatě, než kdokoliv jiný. „Jdeme. Pláště.“

„Amadeo, zůstaň.“

Daimón zaváhá, potom zavrtí hlavou. „Jdu.“

Brev chce něco namítnout, potom si uvědomí, že kdyby došlo na nejhorší a objevil se Stín, potom by bylo vhodné mít někoho, kdo by ho zlikvidoval. Když se dozvěděl, že existuje někdo, koho nemůže zabít, nebylo mu dobře. Vlastně občas se probudí ze snu, v kterém seká a seká a nic.

Obléknou se, vyrazí do rozveseleného města. Elean pro jistotu vyšle pátrací větrné psy, přesto chce je vidět v akci. Ardir skvělé se zapojil, pomyslí si, když se otočí dozadu. Zapátrá zrakem, zdá se mu to nezdá. Zaváhá, zda to tak má nechat být nebo zasáhnout. Nakonec se rozhodne to nechat být.

„Jsme u paláce,“ řekne trochu zbytečně.

„To vidíme. Tamhle je ten pavilon? Zvláštní kupole.“

„Ano, i když viděl jsem už takové,“ prohodí Ardir. „Otázkou je, jak se dostaneme přes ty stráže. Pochybuji, že chodba vede dva kroky od nás.“

„To opravdu nevede. Mohl bych…“

„Přes zeď. Ještě maličkost, kdybychom skočili u královského kata, dostaneš nás z toho?“

Elean se pousměje. „Jeho práci neuvidíte ani z dálky.“

„Hm, což znamená, že budeme mrtví,“ řekne Armilon. „Lysandře, čekej, varuj nás.“

„Haf!“

„Já stále žasnu. Chybí nám...,“ odmlčí se Brev. Všichni vědí, kdo jim chybí. Stopař.

„Poradím si,“ řekne pevně Ardir. Elean přikývne. Nic jiného mu nezbývá, i když… Uvidí se. „Jdu jako první.“ Ostatní ho sledují s nepříjemnými pocity. Jak pomalu jde ke zdi, jak se přes ni dostává. S královskými pastmi se už seznámili a přišli díky nim o tři členy týmu. Nemohou si dovolit další chybu. Oddechnou si, když překoná první překážku.

Ardir strne. Past. Bože, dětské pavilony a tolik pasti! Jak to, že se do nich nechytí? Na zneškodnění nemá prostředky, musí se jim vyhnout a zapamatovat, kde je. Teď kupředu. Mine další dvě pasti.

Postava ve stromě jen nevěřícně kouká. Musí být na dně, když poslali toho hňupa, i když… „Stůj, debile,“ zasyčí a zadrží ho.

„To ti trvalo!“ vyjekne Ardir. „A nejsem debil.“

„Jen pitomec dokáže sem vlézt. Počkej!“ klekne, pohladí zemí, něco cvakne. „Hlídej, idiote!“

„To mi vždy budeš takhle nadávat?“ Moc dobře si uvědomuje, že mu zachraňuje kejhák. Tuhle past by neobjevil.

Nina se na něj koukne. „Hlídej,“ zabručí. Překročí past. Ardir jen zaregistruje mocné zuby. Nohu by přecvakly vejpůl.  

Nina si ho dál nevšímá. Stali se týmem. Ona likviduje pasti, on hlídá lidi. Mělo takhle být od začátku, pomyslí si. Jenže… Zatvrdí se. Musí to dokázat, její místo je vedle Breva, v týmu, ne v tom domě plném sexu. Pokud ji Brev přijme, nepřijde ji Ardir na jméno. Vyštve ho z týmu, i kdyby byl sebelepší!

Zlepší se jí nálada, jak ji vyvstane vize Ardira s vakem přes záda. V ten samý moment zakleje. Málem spustila past. Musí obdivovat dotyčného, který je stvořil. Dětská lehká nožka by ji nespustila, ale dospělý by byl v okamžiku tuhý. Geniální, řekne si pro sebe obdivně. Královští jsou umělci ve výrobě pasti.

„Jsme tu.“

„U Oka, jsem ráda.“ Vzhlédne k nenáviděné tváři. To on… Polkne. „Dojdi–“

„Ne, musíš ty.“

Nina se zaškaredí, ale moc dobře ví, že má pravdu. Provede je daleko lépe. „Tak se schovej, obře.“ S tím zmizí. Ardir se ušklíbne, ustoupí krok a splyne se stínem. Napne uši, oči, i svůj smysl. Každý krok stráží se k němu zobrazuje pomoci všech smyslů. Ví, že ho tu nenajdou.

Nina opatrně proklouzává nazpátek. Zatím se nic nespustilo. Je prostě dobrá. Lano tu je, výborně. Vyhoupne se na zeď. S tím co zanechala za sebou, není divu, že na vršku zdi nic není. Vsadí se, že tu v keřích práchniví nejedna kostra. Seskočí.

„U Temného, co to…“ Brev vyrazí a za ním mimoděk všichni. „Nino?“

„Nazdar, Breve. Tak jsem si řekla, že potřebujete píchnout.“

Strnulý Brev neví co říct. Nakonec ze sebe dostane. „Ardir…,“ odmlčí se.

„No dovol? Je na druhé straně. Jdeme.“ Bolí ta nedůvěřivost v Brevově hlasu, ale zaslouží si ji. Bude mu dokazovat, že už to neudělá, tak dlouho, jak bude potřeba. Nečeká na nějakou reakci a chytí se lana. Dostane se na špici. Pohlédne dolů. Brev se usmívá. Ostatní jsou spíš vážní. Je ráda, že jdou, vidí to na nich. Lehce seskočí, udělá krok. Čeká. Nesmí se tu udělat chybička. Jedna a je konec. Brev. Ukáže přímo před sebe. Jakmile doskočí, nasměruje ho na čisté místo. Další.

„Za mnou a tiše.“ Začne se sunout kupředu s očima přibitýma k zemi.

„Stop,“ ozve se tiše, až Nina nadskočí. Ardir.

„Nedostali tě?“

„Ještě ne.“ Brev si málem povzdechne. „Schovat.“ Všichni se snaží stěsnat k Ardirovi u křovíčka a pokud možno nedýchat. Stráž je mine. Dívají se za ním, dokud si nejsou jistí, že je pryč.

„Tam začíná ten vchod.“ Ukáže na zeď Elean. Teď je na řadě on. Vyrazí ke zdi. Chvilku hledá, potom zatlačí. Objeví se maličký průchod, tak akorát pro děti. Tým v duchu zaúpí nad představou, jak se tam budou tísnit, ale vyrazí. Jeden za druhým se noří do králičí nory. Jediný, kdo nemá problém, je útlá Nina, která se pošklebuje ostatním. Na konci jde Eelan, který za sebou průchod uzavře. V duchu poděkuje Kassii a jejímu mistrovskému hledání. Optat se královny na tajný průchod by zrovna nebylo dobré. I tak bude muset udělat vše, aby na něj nepadla vina. I on je rád, že průchod skončil a může se postavit.

„Kdo tím lezl? Králík?“

„Děcka,“ zasupí.

„Skvělý, takže co dál?“ optá se Brev.

„Musíme zjistit identitu Měsíčního úplňku.“

„Nechci nic říkat, ale budou tam? Přece jen královna a smrt krále, mohou si dovolit odejít?“ zeptá se Armilon.

„Nejvyšší bába ne, ti ostatní, proč ne. Uvidíme.“

„Příliš mnoho nejistých možnosti,“ prohodí Ardir. „Samé možná.“

„Jdeme, Ardire. Nino, potom si promluvíme. A jdeme všichni. Amadeo, připrav se, kdyby tu byl Stín. Dá se něco podobného uvidět?“

„Nechte to na mě a nedotýkejte se jich, ani mi nepomáhejte,“ řekne Daimón. „Teď je tu necítím. I když popravdě většinou mě zaskočili. Eleane?“

„Ne, není tu zlo stínů. Můžeme v klidu jít. Hlavní síň.“ Vyrazí k hlavní síni. Mimoděk je překvapí, že po pastech, po strážích venku, tu nikdo není. Dokonce slyší svůj vlastní dech, když Ardir, který jde v čele, napřáhne ruku. Zírá na dveře před ním. Zavrtí hlavou, potom rukou udělá ve vzduchu kolo. Skupina se otočí a jde pryč. Potom napřáhne ruku doleva. Podívají se tím směrem. Schody. Mlčky po nich vyrazí nahoru. Vědí, že tam bude ochoz. Zastaví se. Ardir ustoupí. Mávne rukou. Nikdo. Do popředí vystoupí Elean. Přitiskne se k sloupu a vykoukne.

Jsou tam! To není možné a musí to být oni, když na stole vidí obrazec koberce. Zřejmě ho okopírovali. Mlčí, jsou zahalení od hlavy k patě. V duchu zakleje. Udělá krok vzad. Co teď?

Brev udělá totéž. Jak je vidí, ihned ví, kde je problém. V tom hábitu by je nepoznal ani vlastní správce. Dokonce je těžko určit, zda je to žena nebo muž. Udělá krok vzad.

„Jsme v pytli,“ zašeptá.

„Jo.“

„Počkáme,“ řekne Ardir. „Co po hlase? Musí začít mluvit, ne?“

Elean pookřeje. To není špatný nápad. I když, kdyby tam vtrhli… Opět jde ke sloupu. Není jich moc. Sedm lidi. Z toho čtyři zná, takže zbývají tři. Ty musí odhalit. Stojí, dívá se na ně, ale tak, aby jeho pohled nevycítili. Za ním postávají ostatní.

„Jsme všichni,“ pronese ženský hlas v čele stolu. Vedle ní jsou dvě prázdná místa. Druhá nejvyšší bába. Lapelis. „Posaďte se.“ Všichni se usadí.

„Dva nejvyšší chybí.“

„Ano, vím, ovšem volba královny jim nedovoluje se dostavit. Mluvím za mou představenou, abych zdůraznila, že i v tento okamžik, naše skupina bude fungovat.“

„Ztráta koberce je nenahraditelná.“

„Já vím. Moje chyba. Ovšem máme před sebou důležitější rozhodnutí.“ Elean s úžasem se dívá, jak pán z Thor si sundává kapucí. Po něm ten zbytek. Tamtoho nezná. Ovšem tohle je vrchní velitel vnitřní armády. Touží po boji. Tamtoho někde viděl, jen kde? A tamten… Vrchní přepravčí Kaze Sifera. Bez něho se nepřepraví ani koza přes most. Má ruce všude a dlouhé jak jeden konečný úder srdce. Dotek těžké ruky na rameni. Otočí se. Brev.

„Tak co?“

„Kromě jednoho, znám všechny.“

Brev se usměje. „Tak tam vtrhneme ne?“ navrhne. Elean se vyděsí, potom se zamyslí. Možná je to nejlepší nápad a ten stůl musí zmizet z povrchu zemského. „Nějaký stín?“

„Ne.“

„Na co čekáme?“ Elean chce něco namítnout, ale lovci tiše seběhnou. Za nimi Amadeo.

„U Oka, mají pravdu,“ zabručí a vyrazí za nimi. Takhle mohou to vyřídit raz dva.

 Ardirovi proběhne hlavou, že jsou tam stráže, které budou muset vyřídit. Brev rozrazí dveře. Dva strážci. S mečem se pustí do jednoho, do druhého Armilon. Nina ve dveřích míří kuši na sedící postavy.

Jeden ze strážců sekne, ovšem ne směrem k útočníkovi, ale po nenápadném laně. Brevovi to dojde a vrhne se kupředu. Narazí do mříže. Nina stihne vystřelit a dívá se, jak šíp se zaboří do těla jednoho ze zakuklenců. Zakleje, protože se odpotácí pryč za ostatními. Odněkud se vynoří stráže. Lovci pohlédnou na sebe. Musí se zdejchnout. Zavřou za sebou dveře.

„Tohle nebyla zrovna dobře odvedená akce.“

„Zpackaná, chceš říct,“ odpoví Ardir. „Mizíme, než sem vtrhnou stráže z okolí.“ Všichni se vrhnou k tajnému východu. Elean ho otevře zatáhnutím za ozdobnou masku, kterých tu je tisíce. První vleze dovnitř Brev, když opět vyleze. „Eleane, netuším, jak se to tam otevře.“

Elean nerad jde jako první. Zanechá aspoň větrného hlídače.

„Další,“ přikáže Brev s taseným mečem.

Daimón se na něj podívá. „Půjdu poslední.“

„Tak… Dobře.“ Když se na něj podívá, na meč, je mu jasné, že než by on dostal jednoho, on vyřídí tři, čtyři. Možná víc. Vleze, když koutkem oka vidí stráže. Nezvládne to, ovšem kopnutí do zadku ho popostrčí vpřed. To mu nedaruji, pomyslí si.

„Pánové, dobrý večer,“ řekne mírně Daimón. „Co kdybychom… Ne? Škoda,“ zamumlá. Serenine, snažil jsem se, pomyslí si, když odráží první ránu. Meč se rozletí na kusy. Šokovaný muž zůstane trčet na místě a tak nevidí, odkud přišla poslední rána.

Daimón udiví jedno. Všichni mlčky, bez výkřiku, bez pobízení, útočí, jako by neznali nic jiného. Vlastně je to únavné, pomyslí si, když přeskočí mrtvolu, protože za chvilku by neměl, kam šlápnout. Snaží se najít místečko, kde by nebyla krev.

Otočí se kolem dokola. Nikdo. V hale se vrší těla. Nechápavě to pozoruje. Kdy skončil boj? Netuší.

„Kde je Amadeo?“ spustí na Breva  Elean.

„Kryje nám záda.“Elean zakleje, chce se vrátit do tajného průchodu, ostatní ho zadrží. „On přijde,“chlácholí, čímž potvrdí jeho schopnosti.

Nina se rozhlédne. „Zůstaňte zde, nikam nechoďte.“ Vyrazí kolem zdi. Musí pro něj dojít. Možná si poradí se strážemi, s pastmi ne. Likviduje jednu za druhou, až se dostane k hlavnímu vchodu.

„Paní Nino.“

„Fuj, to jsem se lekla. Nino,“ spustí. „Jdu pro tebe.“ Narovná se, chvilku zvažuje, potom nakoukne dovnitř. Polkne, nejistě se usměje, aby jí tvář pomalu tuhla do nevěřícné grimasy. „Jdi za mnou.“

„Nebojte se.“

Nina se snaží vytěsnit obrázek masakru. Byla to jen chvilka, pár nádechů mezi dalším lokem čaje a on je všechny vyřídil. Vede ho k ostatním. „Mizíme.“ Všichni opět za ní, aniž by se snažili uhnout nebo Ninu předběhnout. Za zdi už na ně čeká Lysandr. Pochmurně dojdou do domku na náměstí Zákrutů.

„Tak tohle jsme zpackali.“

„Možná, že ne,“ řekne Elean. „Možná je jen dobře, že utekli.“

„Jak to?!“

„Druhý nejvyšší astrolog, První a Druhá bába se nemohou hnout z místa, ti čtyři ano.“

Brev se zašklebí. „No jasně. Čtyři Lovci, čtyři zločinci a královna se nedozví, že cestou dotyční měli nehodu. Chápu to tak, že si myslíš, že se budou snažit dojet na své panství, kde se cítí bezpeční?“

„Ano, ale…“

„Tohle je už naše rozhodnutí.“

„Beru si pána z Thor. Nevyvázne,“pospíší si Armilon, kterého při tom napadne Akron.

„Já–“

„Nino, nemáš mi něco říct?“ přeruší ji Brev.

Nina strne, zrudne, zbledne. Její pýcha, doprošovat se… Ona, která je nejlepší mezi svými. „Žádám o přijetí do týmu Lovců velitele Breva. Důkazem mých schopnosti je tento plášť.“ Rozloží ho do vějíře, že je vidět každá kožešina. Nastane ticho, že by se dalo krájet. Všichni se dívají na Breva, jak se rozhodne. Daimón si poposedne, protože napětí nemůže snést. V duchu zaklíná Breva, aby povolil.

„Tvůj plášť je důkazem tvých schopnosti, ovšem–“

„Zachránila mi život,“ vpadne do toho Ardir.

„Mlč.“

„Jsem nejlepší. Moje chyba se nedá odčinit. Není pro to polehčující okolnost,“ připustí Nina.

Brev se mračí. Rád by… „Nemluvíme o tvých schopnostech. Jsou dostačující pro jakýkoliv oddíl Lovců.“

„Má věrnost patří Lovcům.“ Nina je na pokraji zhroucení. Co má ještě udělat, aby ji vzali zpět? „Už se to nestane.“

Brev mlčí. Má uvěřit Nině? Není to o lásce. Jeho srdce říká, že ano, rozum ho varuje. Kdyby se to mělo opakovat, musel by skončit. Celý tým, ale především on by skončil jako Lovec. Má vsadit existenci týmu na Ninu? Je jen jedna cesta. „Armilone, tvým cílem bude pán z Thor. Ardire, Nino, vaším cílem bude nejvyšší velitel vnitřní armády Tyr Rell a neznámá osoba, až se zjistí, kdo to je. Já si vezmu na starost ctěného přepravčího. Jestliže ze své cesty dokážete se vrátit oba dva, tým bude úplný. Pokud ne, potom je konec.“

Armilon v duchu zajásá, že pojede, tam kam chce. Ovšem je tu Ardir a Nina. Oba dva loví spolu. To není dobré, i když chápe, proč to Brev udělal.

„Breve… Proč?“

„Pokud to, Nino, nechápeš, nemáš co tu dělat. Potřebuju vědět, že ty i on zůstanete na misích spolu. Bohužel vaše schopnosti se doplňuji. Je mi líto. Pokud mé rozhodnutí nezaakceptujete, končíme. Ardire? Nino?“

„Jdu do toho,“ řekne rázně Ardir, i když jeho mysl tvoří scénáře jeho smrti Nininou rukou.

Nina váhá. Dokáže to? Vzpomene si na plášť, jak do něj málem kopla, na přísahu, že udělá cokoliv, aby získala místo, které jí náleží. „Ano. Dokážu to.“

„Eleane, potřebujeme vědět, zda se dotyční budou zdržovat v paláci nebo ne. Jestli ano, nedosáhneme na ně, pokud z paláce odejdou, jsou naši.“

„Zítra vám Amadeo zprávu doručí.“

„Jde s tebou do paláce?“

„Ano. Potřebuji s ním probrat pár věci.“

Brev se usměje. Je mu jasné, co potřebuji probrat, ale na druhou stranu, to přesně hodlá udělat s Ninou. „Doprovodím tě do Domu bílého lampiónů.“

„Bude lepší, když tam ještě nějakou dobu zůstane. Zítra, nanejvýš pozítří si Ninu vyžádám. Musí povolit. Možná ještě ten dům budeme potřebovat.“

„Já jdu ven se podívat na svůj cíl,“ řekne Armilon. „Breve, jdeš taky?“

„Později. Ardire?“

„Připravím věci. Potřeboval bych peníze.“

Brev mu dá váček se stříbrnými. „Nakup pro všechny.“

„Amadeo nějaké peníze donese. Půjdeme?“

„Ano.“ Oba se zvednou a zmizí v hlučné noci. 

Nina za ním zírá. „Viděla jsem vnitřek. Jeho práci.“ Otřese se. Podívá se po svém staronovém týmu. „Nikdy jsem nic podobného neviděla. Nechci nic podobného vidět! Breve, půjdeme? Valeron musí šílet z mého zmizení.“ Oba odejdou do noci.

„Jdu taky. Možná dostanu dobré ceny, i když pochybuji. S Ninou, mám strach, že něco provede a budeme muset se rozloučit navždy.“

Armilon pohladí Lysandra. „Nebál bych se. Už tě nikdy ve štychu nenechá, to mi věř. Zajímalo by mě, co by na to řekli Dvojčata.“ Usměje se. „Královsky by se bavila. Jdu na výzvědy.“

 

„Tak tohle je tvůj pokoj?“ Daimón se rozhlédne po útulné ložnici. Nevypadá to na obydlí Třetího nejvyššího astrologa země. Čekal něco přepychového.

Elean k němu přistoupí, obejme ho, vdechne jeho vůní a s ním i pach krve. Nelíbí se mu to. Vezme ho za ruku a táhne ho k dalším dveřím. „Vykoupat. Kolik jich bylo?“ optá se věcně.

„Netuším. Najednou bylo po všem. Nerad jsem to udělal. Chtěl jsem po dobrém, jenže oni byli jak slepí a hluší. Útočili a útočili. Eleane, to nebylo normální. Takto se lidi nechovají, zvlášť ne žoldáci, jak jsi říkal.“

Strnulý Elean přimhouří oči. „Zůstaň tu.“

„Ale…,“ namítne. Jde zpátky. Povzdechne si a začne se mýt. Nepochybuje, že tu bude dřív, než se on vykoupe. Voda se zbarví do růžové. Nějaká krev mu uvízla na pokožce. To znamená, že oblečení se musí vyprat.

Elean s použitím magie zastaví se až v pavilonu. Ještě to tu nikdo nebyl uklidit. Zřejmě jsou mimo z útoku. Přistoupí k prvnímu muži, poklekne k tělu. Natáhne ruku a pomalu ji hýbe nad tělem, potom mu otevře oko, nakloní se k hlavě, vdechne odér. S dalším udělá totéž. U třetího se narovná a přemýšlí. Ti muži byli pod drogou. A není to žádná přírodní, to by poznal, byla uměle vytvořená.

Druhá nejvyšší bába opět zaúřadovala. Nechť ji pohltí Stezky! Pomyslí si prudce. Tolik lidi na svědomí a další budou. Musí ji dostat. Kašle na královnu. Jestli Lovci dostanou a oni dostanou své muže, potom odjede. Druhá bába ovšem musí zemřít.

Pro tuto chvíli zbytek noci bude patřit jemu a Amadeovi. Řekne mu, že nemohl udělat víc, než byl donucen. Rozhlédne se po tělech, roztříštěných mečích. Strašné. Uchopí zlaté Nitky a vnitřek spálí. Pustí je a rozhlédne se. Nic tu nezbylo až na hole zdi. Zavře dveře, a jak přišel, tak odejde.

„Voníš,“ zabručí s polibkem na krk, když obejme nahého Amadea. Ten se k němu přitiskne.

„Měl jsem pravdu, že to stihneš dřív než já. Nemáš nějaké schůzování?“

„Hmm….“co jsi říkal?“

Daimón se otočí. „Vlastně nic.“ Pár chvilek si mohou ukradnout z noci, kdy každý slaví.

 

Z vůle hada - 20. Domov