Shounen - ai povídky

Z vůle hada

 

Kapitola 20.

 

Domov

Zvláštní jednotka, velitel Koral up Rién: Příkaz: Zničení jakékoliv písemné a obrazové dokumentace po nepřátelích. Drahé kameny a zlato zabavit, dovézt do paláce, kde budou zničeny. Úschova nebo zachování jakékoliv památky bude potrestáno smrti. Dotyčný a jeho rodina budou poznamenání a potrestání jako zrádce. Trest je jediný – smrt.  

Zapomenutý příkaz

Daimón zamžourá, pohlédne na neznámý strop. Eleanova ložnice. Jediné, co tu je velké, je postel. Smál se tomu, když do ní padal, aby je vzápětí pohltila vášeň. Tak dobře se necítil dlouho. Protáhne se.

„Jsi vzhůru.“

„Za to ty už dlouho ne.“

„Musel jsem ven a něco tu mám.“ Daimón se posadí. Elean vedle něho. V ruce má tácek, odkryje ho. „Samé pochoutky pro mého hladového ariméé. Kuchyň byla v mírném nepořádku, tak jsem se musel obsloužit sám. Takže, co uděláme?“ optá se s průhledným pohledem na jeho nahé polozakryté tělo.

„Nakrmíš mě, i když jak to dopadlo včera v noci?“

Elean se zamračí ne nad masakrem, ale nad tím, co zjistil. „Byli pod drogou. Pochybuji, že tušili, že jdou na smrt. Dělali, co se jim přikázalo. Nebyla to tvá vina, ariméé.“

„To je mi líto. Byla to opět ona?“

„Nepochybně Druhá nejvyšší bába. Musí se ji to zatrhnout.“

„Chápu. Dokážeš to?“

„Ham,“ neodpoví mu a donese mu k ústům lahůdku.

Daimón nemá moc na výběr a sní ji. „Odvádíš řeč někam jinam. Je nebe…“

„Amadeo, zlobíš mě. Ham. Nechci se bavit o tom, co dokážu a co ne. Musím to prostě udělat, jenže teď bych rád, kdyby ses věnoval mně a ne nějaké protivné hnusné bábě. Ham.“

„Dobrůtka,“ zavrní Daimón. Vezme mu talíř z ruky a položí na zem. Obejme ho a přitiskne ho k sobě. Dává mu najevo, na co má chuť. Rukama mu stahuje věci, až ucítí nahou pokožku. Pohladí ho.

Elean si vzápětí uvědomí, že v náručí má místo roztouženého muže, kamennou sochu. Otočí hlavu dozadu. „U Temného!“ zakleje nevybíravě nad tím, co tam spatří.

Kassie se dívá na bratrovu ruku, jak spočívá na nahých zádech jejího nadřízeného. Polkne. Neměla sem lézt, ale nějak neuvažovala a chce… Narovná se. „Ráda bych měla dneska bratra pro sebe.“ Otočí se od nich. Pravda, bratr ji říkal, že spolu žijí, ale vidět je takto… Po tom netoužila. Ven nemůže, to zavrhla hned, když si uvědomila, že palác je plný lidi, kteří rádi donesou komukoliv cokoliv.

„Kassie?“

„Já, omlouvám se. Netušila jsem, tak jsem vešla jako vždy. Ale bratra si odvedu. Chceme ho mít taky pro sebe,“ řekne zarputile.

Elean se pobaveně dívá do zrudlé Amadeovy tváře. Však i on by byl v úzkých, kdyby na to přišel jeho bratr, i když toho by vyprovodil ven dost rychle. „Je to na tobě.“

„Jak na tobě?!“ vyjede vztekle Kassie a obrátí se. Kašle na to, jak ti dva vypadají! „Amadeo?!“ řekne výhrůžně a dupne nohou do podlahy.

„Promiň, jen jsem byl tvým zjevem překvapen.“

Překvapen? Byl v šoku. Elean se nad tím zasměje.

„Překvapen?“ Ona taky, ale to ho neopravňuje, aby dal Eleanovi přednost před svou rodinou. „Jsme tvá rodina, nemáš co váhat. Takže vstávej, obleč se. Chceme si s tebou popovídat. Iliya tě ještě neviděla.“

„Promiň.“

„To jako říkáš komu? Jemu nebo mně?“ optá se zamračeně.

Daimón raději neodpoví, protože to by bylo jak hodit do ohně pořádné poleno, stáhne přikrývku, i když Eleana odkryje a hopká ke svým věcem. „Co se otočit?“ navrhne zoufale.

Kassie zaváhá, pak se obrátí. Ona mu dá! Váhat mezi tím nezbedníkem a rodinou! Tohle si zapíše dobře za uši, zvlášť že už jsou jenom oni tři.

„Tak jdeme.“ Má pravdu, jenže s Eleanem je tak málo! Podívá se na jeho pobavenou tvář. Nejspíš tuší, co ho čeká. Ani se nesnaží zahalit. Je krásný, řekne si omámeně.

„Půjdu první,“ řekne Kassie, která si dobře uvědomuje, jaký rozruch by v paláci nastal, kdyby se dozvěděli, že Třetí nejvyšší je na chlapy. „Rychle!“ pobídne ho a vytáhne ho na chodbu. Oddechne si, že tam není nikdo, ale jak tak kouká, ne na dlouho. Posel. To už ji nezajímá. „Dostali jsme obě od představeného volno. Musela jsem trochu žebrat, ale dokázala jsem to,“ řekne radostně. Pohladí ho, pak dotkne se bratrovy hrudě. „Zestárl jsi.“

„Útěk nikomu roky neubere. Jen je mi líto…“ Posmutní, protože si vybaví otce. „Táty. Víš, viděl jsem ho ještě předtím, než odešel na Stezky mrtvých. Nic mi nevyčítal, ale já si vyčítám, že jsem tehdy utekl.“

Kassie mlčí. „Víš co? Nech to na později.“

Daimón přikývne. Má pravdu a tak se nechá vést z paláce pryč. Jdou nějakými postranními chodbami, protože nikoho významného nepotkávají, jenom sluhy a posly. Najednou se zastaví. „Kassie, přesto…“

„Iliya, má taky právo vědět o tobě vše a mě se nechce ji to vyprávět.“

„Ne, o to nejde. Ona je trochu jiná než ty. Jsi starší a měla bys něco vědět.“

„Co? Neděs mě.“

„Umírám.“

„Cože?! Co to meleš? Vypadáš dobře. Počkej, co se stalo?“ zeptá se, když vidí Amadeovy vážné oči. Srdce ji vynechá, když si uvědomí, že to nejsou jen tak prázdné řeči na náměstí.

„Když jsem utekl, získal jsem meč, ale ten meč nebyl úplný. Musel jsem hledat jeho součástí, potom ti řeknu vše. Prostě mě kousl jedovatý had. Pomalu umírám. Neexistuje na to protijed. S Eleanem se to pokoušíme zvrátit, jen netuším, zda stihneme. I tak je zázrak, že žiju. Prosím, neříkej to Iliye.“

Kassie přikývne. Iliya by si dělal moc starosti a zapomínala na povinnosti. Ona sice taky, ale přece jen je dobře, že ji to neřekl. Obejme Amadea a drží ho v náručí. „Tak je to moc zlé?“ Polkne slzy, protože musí zůstat silná za dva. Potom možná si dovolí brečet.

„Ano. Gen, Mistr jedu, mi připravil sérum, ale jen jed zdržuje. Mám záchvaty, proto ti to říkám. Kdyby k něčemu došlo, mám v kapse lahvičku, dáš mi napít, ale snad to bude v pořádku.“

„Najednou nevím co říct. Ráda bych ti vynadala. Jde to vůbec?“

„Nevím, neměl…“

„Tak to ne! Jsi náš bratr, jediný, u Temného. Jak dlouho?“

„Nevím. I tak jsem měl být mrtvý. Jen náhoda způsobila, že žiju a Elean.“

Kassie si povzdechne. Zase on. „Nevěřila jsem, že vy dva skutečně spolu žijete.“

Daimón se stydlivě usměje a přikývne. „Zamiloval jsem se. Řekl jsem to tátovi. Byl rád. Jako by na tom jediném záleželo. Najednou byl spokojený, nechápu to.“

„Řekl? Ne, počkej, musíš nám to vše vyprávět a bude lepší, když do toho nebudeme zatahovat rodinu. Hm, jak to provést? Mám to! V dolní části města je jedna restaurace Jižní čtvrť, představ si to. Proč bychom tam nezašli?“

„Restaurace? U Oka, co to je?“

„Hospoda, kde se dá dobře najíst,“ vysvětlí mu. „Jenže majitel ji nazval takhle divně.  Pochází z ciziny, z nějakého jižního knížectví. I tak ji lidé říkají Jižní krčma. Je tam dráž, ale je tam prý klid a dobré jídlo. Můžeme si povyprávět různé věci u dobrého jídla. Mám svého muže velmi ráda, ale nemyslím, že by měl všechno vědět.“

„Kassie, bereš to docela klidně. Jak to?“

Kassie se zamyslí. „Možná si myslíš, že jsem obyčejná archivářka, ale stále pracuji pro palác. A tady se stanou takové věci, z kterých by ti vstávaly vlasy hrůzou. A k tomu přibyl Třetí astrolog. Jen tak mimochodem, budeš mi muset ohledně jeho vysvětlit jednu věc. Vezmeme si kočár, bude to rychlejší.“ Zavede ho na stanoviště kočárů. Posadí se a Amadeo vedle ní. „Nábřežní druhá,“ zavelí a kočí pobídne koně.

„Co chceš vědět ohledně Eleana? Něco, co nemá vědět Iliya?“¨

„Ano, něco co by neměl vědět nikdo, ale právě proto se ptám a chci jasnou odpověď.“ Vykoukne ven, ukáže propustku. Kočár sebou opět trhne. „Před časem k nám přišel Třetí. Potom odjel, ale moje srdce říká, že i když tomu všichni věří a chová se krapet jinak, že je to stále on. Mám pravdu a je to stejný člověk?“

Daimón se ošije. Netuší, jak říct své sestře, že Elean je nesmrtelný a prochází staletími a teď bude i on.

Kassie čeká. Přemýšlí, zda ji to řekne nebo ne. Změnil se bratříček. Když ho naposled viděla, byl to mladík se smíchem v očích. Nyní už je to muž, kterému by svěřila svůj život do rukou. Vidí v jeho očích jizvy a rány, které tam dřív nebyly, přesto mu věří, jako nikomu jinému.

„Nevím, zda mohu. Není to jenom mé tajemství.“

„Takže mám pravdu?“

Daimón se ošije. Poznala pravdu. Jak to? „Proč si to myslíš?“

„Myslím, že bych to nechala, ale můj bratříček si ho vybral jako svého druha. Myslíš, že to nechám jen tak, když náš otec zemřel? Jsem nejstarší, mám určitou zodpovědnost.“ Vezme mu ruku do své a jemně sevře.

„Ach jo. Jo máš pravdu, je to stejný člověk.“

„Co se stalo?“

Daimón zvažuje. „Nikdo se to nesmí dozvědět.“

 

Elean je přítomný zasedání, které předsedá První nejvyšší bába a Nejvyšší první astrolog. Nic důležitého se neprojednává, jen korunovace, ale nikdo se neodváží zde chybět. Co kdyby se něco důležitého stalo? Nepřemýšlí o nové královně, ale o ariméé. Má tušení, že své sestře všechno vyžvaní. Už poznal silnou Kassinu vůli. Otázkou je, co s tím má udělat. Má ji vymazat paměť, aby na něj zapomněla a tím ji okradl o vzácné vzpomínky na chvíle s bratrem? Nebo má to nechat být a spolehnout se, že nebude žvanit jako ostatní ženské?

Od té doby, co je s Amadeem, začíná polevovat ve svém odhodlání a svých pravidlech, která si určil. Neumí se rozhodnout, zda má lidem důvěřovat nebo ne. Zabíjeli je, ale oni taky. Kassie je Amadeova sestra. Nerad by… Začíná tušit, jak to skončí. Nechá to plavat a spolehne se na Amadeůuv úsudek, že jeho sestra nic neřekne. Měl to předvídat a říct mu, ať nic neříká, i když má tušení, že Kassie na pár věcí přišla sama. Přece jenom je mu nejblíže ze všech lidi.

„Třetí nejvyšší astrologu, souhlasíte?“

„Jistě.“

„Výborně, takže datum korunovace je na vás. Vyberte, první možný termín.“

Elean skloní hlavu. Má práci a je to tak lepší. Aspoň nebude přemýšlet o lidech a jejich machinacích.

 

„On sám o sobě je úžasný. Vzpomínám si, jak přišel do archívu. Víš, je to ohromná budova, kde jsou svazky o každém z nás, ale on ji celou pohltil. V tu chvílí každý lítal kolem něj a ne proto, že patří k nejvýše postaveným lidem v království.“

„Vím, jak to myslíš. Působí tak, a je milý… i strašný. Jsme tu. Počkejte, pojedeme do Jižní krčmy.“ Vystoupí, za ní její bratr. Prohlédne si dům. Je dvoupatrový a jak hádá, nahoře žiji Kassiny děti a oni dole. Dokonce mají malou zahradu, což je zde vzácnosti. „Tak pojď. Iliya tu bude coby dup. Budeme sami, což bude lepší. Nějak jsem tušila, že tvá slova nebudou pro ně a tak si vyjedeme jen my tři a večer se seznámíš se zbytkem rodiny. Souhlasíš?“

„Jistěže. Je to dost nezvyklé.“

„To je tím, že žijeme od sebe tak daleko. Iliyo?“ zavolá.

„Jsem tu, co se stalo? Proč ten kočár?“

„Jen si představ, co se ráno stalo. Našla jsem našeho bratříčka v náručí Třetího astrologa!“

„Cože?!“

„První překvapení… Co je?! Nech toho!“ protestuje.

Iliya třese Kassie jak s hadrovým panákem. Z nich ona má největší sílu. „Jak to, že jsi mi to neřekla? A jak dlouho to víš? Mám se stydět? A co jeho snoubenka?“

„Sestřičky, já jsem tady? Zamiloval jsem se, no.“

Iliya se postaví s rukama v bok. „Do Třetího? Do toho Třetího? A kde ses s ním seznámil? Na trhu, když jsi kupoval jablka? Vykládej to Temnému oku!“

Daimón si prohrábne vlasy. „Ehm v jednom pouštním městě, kde jsem hledal–“

„A co zajít k nám na návštěvu? Jsme jako vzduch? Lítáš sem a tam a my nic?“

„Byl jsem na útěku, Iliyo!“ brání se.

„Iliyo, dost! Promluvíme si někde jinde. A nekvedlej s námi. Máš sílu jako býk!“

Iliya zkrotne. „Promiň, to je tím, že mi nic neřekneš. Pořád si myslí, že jsem mladší sestřička, ale pracuji na stejném postu jako ona a mám právo ohledně naší rodiny vědět, tolik co ona. Takže máš za druha… Těžko tomu uvěřit. Jdeme. Mohla jsem si taky něco vzít lepšího a ty bys potřeboval ostřihat.“ Prohrábne mu polodlouhé vlasy a nespokojeně mlaskne. „Vypadáš jak divoch.“ Vyjde ven.

Daimón se usmívá. Má páru jeho prostřední sestřička. Obě jsou trochu jiné, ale v jádru stejné. Někdy si říká, zda jeho matka byla stejně rázná.

„Budeš muset nám vysvětlit hezky od začátku, a pokud jsi řekl něco Kassie a mě ne a myslel jsi, že mě jako vyloučíš ze svých tajnůstek, tak to ne! S tím nepočítej!“ Nasupeně si je oba prohlíží. „A počkáme na tu, kam to jedeme?“

„Do Jižní krčmy.“

„Tam? Dobrá. Není to levné, ale Amadea jsme neviděli roky.“

„V tom případě i já chci slyšet o vás všechno.“

Iliya nakloní hlavu na stranu. „Chceš se s námi loučit?“

Daimón se ošije.

„Zní to tak, že Kass.“

„To zní… Takže?“

„U Temného, jste horší než Lovci.“

„Lovci? Jací Lovci? Ti Lovci? Do čeho jste se to přimíchali? Kassie? Začínám se ptát, zda do této rodiny ještě patřím nebo ne.“ Nasupí se ještě víc. „Jako vždy ses mě snažila chránit. Jestli ti to nedošlo jsem už dospělá a nepotřebuju tvou pomoc.“ Najednou tvrdý výraz v očích změkne. „Jen chci vědět, na čem jsem. Netoužím se dozvědět do někoho jiného o různých věcech, rozumíte? Jako například že jistý pán má za milence jistého bohatého krásného chlapa! Nebo něco podobného!“ zařve.

„Nebude to příjemné,“ varuje ji.

„Jsme zvyklé, že Kassie, na mnoho věcí. Královský palác je jako procházet se po pastech. Nikdy nevíš, který krok je smrtelný.“

 Daimón si vybaví pasti, které Nina odstraňovala. Jak to řekla? Dětská nožka by to nespustila, ale dospělá… Jak se asi mají? Provinile sklopí zraky. Je tu se sestrami, které vidí naposled, ale přemýšlí o Eleanovi, Lovcích a všem možném. Měl by se bavit, povídat si… „To máš pravdu.“

„Jsme tu.“

„Děkujeme.“ Kassie zaplatí a rozhlédne se. Jsou tu. Prohlíží si vstupní bránu lemovanou různobarevnými lampióny. „Jdeme!“ podkasá si dlouhé modré šaty a vyrazí ke vchodu.

„Přejete si?“

„Jeden stůl, někde, kde by nás nebylo vidět. Chceme mít klid.“

„Jistě, pojďte se mnou.“ Vede je do koutu restaurace. Daimón se dívá. Připadá si tak nepatřičně ve svém oblečení, v kterém přijel. Uvědomí si, že je jediné, které má. A ti, co tu sedí, jsou tak elegantní. I Kassie s Iliyi sem zapadají víc než on. „Vyhovuje vám to?“ Kassie se rozhlédne. Za těch pár týdnů ve službách Třetího se pár věcí naučila. Žádný stůl není dost daleko, aby se nedalo odposlouchávat. „Výborně, děkujeme. Najíme se a dobré víno.“

„Kassie, copak na ten výdaj řekne tvůj muž?“

„Máte problémy s penězi?“ zeptá se zamračeně Daimón. Posadí se.

Obě vybuchnou v smích. „Ne, její muž patří ke Konsorciu, vydělává si slušně, my taky. Jenom je tak trochu držgrešle, takže počítá každý pětník, co vydám na trhu.“

„Jediná špatná vlastnost, kterou má,“ brání svého muže Iliya.

„Když to tvrdíš? Kde začneme?“

Kassie se zamyslí. „Výběrem jídla a pití. Povídali si o téhle krčmě v paláci, když jsem čekala na Třetího. Prý skvěle tu vaří a víno mají drahé, ale lepší prý se nenajde ani v paláci.“

„No jistě, když nejlepší sklep má Nejvyšší,“ odfrkne si Iliya bez závistí.

„Baba nebo astrolog?“

„Astrolog. Tak co si dáme? Zní to dost exoticky, ale proč si trochu neužit. I tak jsme tam zavřené celé dny.“

„Nemáte rády své povolání?“

Obě se po sobě podívají. „My je milujeme, Amadeo, jenom někdy je toho moc. Samé zaprášené svitky, ticho a představený, co pořád chrchlá o tom, jak jsme hlučné. Někdy je toho moc. Tak povídej a nejlépe od začátku.“

„Od mého narození?“ snaží se odlehčit situaci.

Kassie se rozesměje, potom zvážní. „Ne, i my zde jsme slyšeli, co se stalo ve Fiore u knížecího dvora a ty jsi tam byl strážným, takže, co se tam ve skutečnosti stalo a proč nejsi už tam strážným? Povolání je na celý život, ale ty jsi najednou tu s mocným mužem.“

„Zdá se mi to, že to bylo před celými věky.“ Vybaví si deštivé ráno, kdy byl ještě spokojeným. Potom požár a tak vypráví o požáru, o tom, jak měli být obětování na hranici a on utekl.

„To není možné! To je strašné! Je dobře, že jsi utekl.“

„Ano, ale za útěk zaplatil otec.“

„Jak zaplatil? Nerozumím?“

Daimón polkne. „Šel na hranici místo mě.“ Cítí, jak se mu do očí derou slzy viny. Myslel, že to zvládl, ale mýlil se. „Nevěděl jsem, nedošlo mi to, až pozdě. Bylo to strašné. Nemůžu se s tím smířit. Je to jako balvan na noze. Nechtěl jsem! Kdybych to… Šel bych místo něj.“

Kassie vstane a obejme ho. Dívá se před sebe. Nevěděla to. Jenom je zpravili o jeho smrti.

„Kdo to byl? Kdo to spáchal?!“ zeptá se zamračená Iliya.

„Iliyo!“

Iliya se zamračí ještě víc. „Kdo to byl? Zabiju ho! Kdo?!“ vykřikne, až se k nim otočí další hosti.

„Zabil jsem ho,“ řekne do ticha Daimón. „Patřila ke knížecímu dvoru. Ona zabila kněžnu, ona zabila celý její dvůr a nás – Havrany. Přisahám! Kdybych to tušil, neutekl bych, ale v ten moment bylo něco silnějšího než já. Utíkal jsem, aniž bych zvážil důsledky svého jednání. Už nikdy neuteču,“ přisahá.

Ani Kassie, ani Iliya nevědí co říct. „Viník je mrtvý, Amadeo,“ nakonec řekne Kassie.

Ten se stále mračí. „Já vím, ale jak s tím mám žít?“

Kassie mu pohladí ruku. „Netuším, ale nechci ztratit i tebe. I tak to co se stalo, námi otřáslo. Každým, kdo to slyšel.“

„To ano. Mluvilo se o tom. Hrůza. Tak a teď Kass, Ami, vyklopte mi, co jste chtěli utajit.“ Iliya je spokojená sama se sebou, protože dle tváře sourozenců ji chtěli zase z něčeho vyloučit.

„Nic…“

„Je toho spousta, vlastně určitě víc než u vás, tak začnete?“

Iliya nakrčí nos. Daimón se musí usmát. Co ji zná, tak tohle dělá, když je s něčím nespokojená. „Zase chceš uniknout, ale odtud živý nevyjdeš. Vlastně nic moc. Finanční problémy nemáme. Manžel je mi zatím věrný a potomstvo zdravé a jeden bude archivářem. Je to všechno, co už dávno víš. Na rozdíl od tebe, já mám nudný život nebo tady Kass, která slouží samému Třetímu nejvyššímu.“

Kassie pokrčí rameny. „U mě to stejné. I když poslední dobou se mi zdá, že ho nepřitahuji jako dřív, ale stárnu, tím to bude.“

Daimón pozná, že ji to trápí.

„To je mi líto, Kass. Chce to nové šaty!“

„Už jsem to vyzkoušela, dokonce jsem zašla za babkou mastičkářkou, ale nevypadá to, že by její mastičky nějak účinkovaly. A za astrologem nechci jít. Co když mi řekne, že ode mě odejde? Sice jsme už dlouho ve svazku, máme spolu děti, ale ve výsledku to nic neznamená.“

„Blbost, možná je unavený. Má náročné povolání, je v paláci pod Dozorčím přepravy Kazy Sifera. Poslední dobou na něm nechává všechnu práci, že?“

„To je pravda. Dlouho usiloval o ten post, ale kašlu na to, skoro ho nevidím. Promiň. A když přijde domu, svalí se do postele se slovy, že je unavený. Ani nevím, kdy jsme měli sex!“ rozhořčí se naplno.

„Kaze Sifera? Vrchní přepravčí?“

„Ano. Znáš ho? Ale odkud? Má pod palcem všechny trasy v království. Říká se, že přes most nepřejde ani koza, aniž by za ní chtěl poplatek.“

Daimón zaváhá. „No, jak to říct, jen, že snad…“

Obě se na něj dívají. Netuší, co chce říct, ale leze to z něj jako štěknutí z yerva. „Amadeo, vyklop to.“

„No, asi brzy zemře,“ řekne tiše.

„Cože?!“

„U Temného, nemůžete to vzít jednoduše, to musíš u toho řvát?“ řekne mrzutě směrem k Iliye. To musí tak prudce na vše reagovat?

„Nebuď hulvát, Amadeo. Zemře, hmm… Kass, dá se to nějak využít?“

Kass pokrčí rameny. „Netuším, ale bude se hledat nový zástupce. Nemyslím tím toho svého, to je příliš důležité místo, ale vím, že by nebyl rád, kdyby tuhle těžce vydobytou pozici ztratil. Ze začátku bylo všechno dobrý, ale potom na něho Sifera začal hromadit stále více úkolů. Ten můj je takový oslík, co se nedokáže ohradit. Taky by snadno mohl být nahrazen. Mohu mu to říct?“

„Ano, ale jen jemu. Rozhodně se nesmí to dozvědět Vrchní přepravčí.“

„Neboj se, bude mlčet. Jak… Vlastně je to jedno. Možná právě to mi vyřeší mou situaci. Uvidíme.“

„Skvělé a teď zpátky k tomu, co mi tajíte.“ Iliya se usměje. 

„Můžeme servírovat?“

„Samozřejmě a nemyslete si, že se z toho vyvléknete.“

Daimón pokrčí rameny. „Já, mám ji to říct?“

„Je to na tobě,“ řekne Kass a zadívá se na maso. Vypadá skvělé a ta vůně. „Ale nejdřív se najíme, i když možná to s plným žaludkem nestráví.“

„No dovol? Mám ho silný jako kráva. Tak to vyklop raději teď.“

„Umírám.“

„Cože?!“ Opět přitáhnou pohledy od ostatních stolů. „Ještě jednou?“

„Umírám na jed zmije královské. Uštkla mě v Pardských královských kobkách.“

„Neříkej, že jsi tam kradl?!“ vydechnou obě najednou s očima navrch. Obě četly o těch slavných kobkách.

„Ale ne, hledal jsem runu,“ řekne Daimón, kterého pobaví jejich uchvácené a zhrozené výrazy, že by se stal zlodějem. Stydne mu to a bylo by škoda dobrého jídla, když si představí, co musel sníst. U Serenina ještě to šlo, ale u Śivych… „Co se najíst? Vypadá to tak dobře a je to ještě teplé.“ Zadívá se na sestry. Ty se na sebe podívají a pustí se beze slova do jídla. Chvilku je pozoruje, jak to do sebe hází. „Chcete trhnout rekord v pojídání kusu masa?“

Obě dvě zrudnou. „Máš pravdu, ale je to tím, že jsme napjaté. Stále tomu nemohu uvěřit. Vypadáš dobře.“ Kassie se zamyslí. Mají tu jen sedět a jíst nebo si vyprávět? Ona sama by nejraději vyprávěla…

„Jednoho dne do archívu přišel Třetí nejvyšší, vzpomínáš si Iliyo?“ Ta přikývne. „Neviděli jsme ho, protože jsme měli dost práce, ale nedalo se přehlédnout, že přišel. Objednal si svazky o Nepředurčených dětech a těch, kteří se narodili těsně po a před Hodinou železa. Byl jsi tam i ty, Amadeo. Odešel, ale vrátil se. Nejdřív mě jeho krása omráčila, potom naopak mi v žilách krev ztuhla, když mi podal dokument k opsání. Tvoje údaje, Amadeo.“

„Cože?“

„Dnes na to vzpomínám s úsměvem a nenáviděla jsem ho. Vyhrožoval nám, bylo to příšerné. Pak se mě optal, zda bych byla ochotna se vzdát dítěte narozeného v Hodině železa.“ Strne, přimhouří oči, jak jí dochází skutečnost. „U Oka, Oliviena tě zatajila?“ optá se šeptem.

„Cože? Nechápu,“ dožaduje se odpovědí Iliya.

„Odpověděla jsem mu, že nevím. Musela se zbláznit, šlo tu o život! Kdyby to zjistili…“

„Já mu řekla, že bych nebyla nadšená. Nechci, aby mé dítě vyrůstalo někde jinde. Tak oč tu jde?“ dožaduje se odpovědí Iliya. Nechápavě se dívá z jednoho na druhého. Překvapí ji Amadeův výraz. Je jiný takový dospělý, bojí se pomyslet nebezpečný, ale nejspíš to přesně vystihuje. „Mám právo to vědět.“

„Ne.“

„Mám pravdu! U Oka, to…“ Kassie zapomene na jídlo na vše. Má pocit, že to není její bratr, že před ní sedí cizinec.

„Tak bude to?!“ rozzlobí se Iliya. „Kass, Ame!“

„Narodil jsem se v Hodině železa. Oliviena to zatajila přede všemi kromě astrologa. Nějakým způsobem to uhádl a chtěl mě mít pod kontrolu. Tohle nesmí nikdy, ale nikdy vyjít najevo.“

„To jistě!“ přitaká Kass. „Oliviena…“

„Je mrtvá.“

Obě v šoku se na něj dívají. „Co… To není možné? Jak?“

„Ta stejná osoba. Kvůli ní zemřela. Je pomstěna.“ Daimón se najednou cítí nesmírně starý. „Tolik lidí kvůli mně zemřelo, tolik trpí. Byl byc–“

„Tak tohle ať tě ani nenapadne, dlužíš jim to!“ řekne prudce Iliya. „Zemřeli kvůli tobě! To jako chceš to vzdát? Jejich život je teď v tobě, bratříčku, takže koukej ho chránit! Ať nezemřeli zbytečně.“

„Řekla jsi to hezky, Ili. Má pravdu. Dojíme to, nebo nám to tentokrát skutečně vystydne. Třetí nejvyšší, Hodina železa, smrt tetičky Olivieny, přinášíš samé smutné zprávy.“

„Já vím. Vlastně se to za mnou táhne jako tlustá sliznatá čára. Byl bych rád, kdyby ne.“ Pomalu dojedí, objednají si v karafě víno.

„Tak dál. Co ten jed?“

„Mám meč, který je zvláštní, dal mi ho mrtvý.“

„Eh?“ vyheknou.

„U Oka, co se ještě divím?“ vyjádří udiveně Iliya. „Tak pokračuj. Zajímá mě, co z tebe ještě vyleze, protože tohle myslím je–“

„Vy mi věříte?“ zeptá se udiveně Daimón.

„Na lháře nevypadáš, to poznáme, že Ili. A jsi naším bratrem. Snad bys nám sestrám nelhal nebo snad ano?“ dodá výhrůžně.

„Ne. Ten meč se skládá ze čtyř run, které jsem musel najít. Myslel jsem, že jedna bude v Pardských kobkách, ale nebyla. Jednu jsem objevil u slepého hráče na tyriandr, doprovází ho jeho mrtvá vnučka. Za runu jsem mu musel slíbit, že ji zabiju, až meč bude hotový.“ Obě na něj zírají. Povzdechne si. Věří mu nebo to jen tak říkají? „Druhou runu jsem získal od výběrčího daní, kterému jsem slíbil podobnou věc a třetí je velitel skaadských jezdců. Ten pro změnu by rád zemřel.“ Vytáhne nákrčník skaadských jezdců, pak ho zase schová pod oděv.

Kassie najednou vybuchne v smích. „Já… já… mysl… myslel, že jsi malý. Jak jsem se mýlila. Tak pokračuj.“

„Poslední runu jsem našel na severu v jeskyni, kde byla mrtvá armáda. Málem bych zapomněl.“ Vytáhne váček. „Tohle jsem si mohl vzít z pokladů. Nakonec jsem si řekl, že vám bude slušet nejvíc.“ Položí před ohromené sestry dva náhrdelníky. Na stole se třpytí nádherné kameny. Obě na to zírají. Kassie nakonec jeden vezme do ruky.

„To je bohatství.“

Daimón pokrčí. „K ničemu mi není a vám bude slušet. Kdyby něco, prodejte to. Vzal jsem ještě ozdoby na svého koně, i když jsme to nejdřív nevěděl. Kakopo, to je yerv vzal dýku a kůň plášť a ještě luk pro Eleana. Líbí se vám?“

„No, že se ptáš. Není to nádhera? Nikdy jsem tak krásné šperky neviděla.“ Obdivuje preciznost a jemnost práce, krásu kamenů.

Daimón má radost jako malý kluk.  „To je skvělý!“

„Teď vypadá na svých dvacet, že?“

„Jo, vypadá, ale… Nevzal by sis to nazpátek.“

„To tedy ne. Buď si je vezmete, nebo skončí… Co já vím? A mám radost, že něco malého dostanete, na památku.“

Kassie s náhrdelník v ruce strne. „Jak na památku?“

„Nic, jen tak, prostě, nechte to být.“

„To tedy nenecháme!“

„Raději si je schovejte,“ řekne mrzutě Daimón. To nemohl držet jazyk za zuby? „Tam mě našel Elean a uzdravil.“ Nepůsobí to na ně. Slabě si povzdechne. „Chci odejít s Eleanem do jeho země a netuším, zda někdy budu moci sem přijet.“ Neřekne, že nebude moci.

„Aha, to je logické, že s ním chceš jet. Jen by mě zajímalo, kde ta země skutečně je. To se asi nedozvíme, že?“

„Nevím, kde je.“

„Dobrá, co ten jed? Dá se to nějak léčit?“

„Nevíme o tom. Jedině co mě zachránilo je to, že se mi zastavil čas, pro mé tělo.“

Obě si povzdechnou. „Nemá cokoliv dál říkat, že?“

„Ne, nemá.“

Daimón se usměje. „To zjistil Gen, mistr jedu.“ Poškrábá se ve vlasech. „Stalo se to takto.“

„Tohle je lepší než archív se všemi knihami a spisy, nevšímej si nás, pokračuj.“

„Když jsem utíkal z Fiory, poslali za mnou Lovce. Honili mě dál a dál, až mě zahnali k Údolí stínu. To jsem ještě nevěděl, že je to noční můra, horší než noční můra. Poušť, kde sála slunce celý den a v noci mrzne. Vane tam vítr, který skály obrousil, že jsou ostřejší než nože. Myslel jsem, že tam nic nežije. Mýlil jsem se. Došla mi voda, jídla jsem měl trochu. Vracel jsem se, chtěl jsem se Lovcům vzdát.  Nevím, zda jsem tam ztratil směr nebo co. Kus si toho nepamatuju, protože jsem upadl do bezvědomí, ale ocitl jsem se v jeskyni, kde na mě mluvil kůň. Představila se mi jako paní Lachésis. Řekla mi, že mě její stádo našlo v poušti a Argés, to je můj kůň mě chtěl sníst.“

„Cože?“

„Chtěl mě sníst. Ti koně se živí mrtvým masem, a jelikož jsem ještě žil, Argés mě teď nosí na hřbetě a patřím do jejich stáda. Pravděpodobně mě tam změnili stejně jako jejich vůdkyni Lachésis. Kdo nebo co, netuším, ale paradoxně to zpomalilo pozdější otravu jedem.“

„Bratříčku, kdyby to bylo jinde, řekla bych, že jsi nemocný.“ Iliya přikyvuje. „Jenže tu sedíš a nevykazuješ známky šíleností. Když to tak vezmu, dává to smysl.“

Teď je pro změnu v šoku Daimón. Smysl? Jemu samotnému to nedává pražádný smysl a sestrám jo? „Tak to jsem rád, protože mě to smysl nedává vůbec.“

„Je toho víc?“

Daimón zamrká a usměje se. „Vlastně ano.“

„Tak do toho!“ vyzve ho Iliya.

„Takže to, co se mnou provedli v té jeskyni, mi zpomalil čas a díky tomu mohu vstoupit na Stezky mrtvých, proto jsem mohl mluvit s tátou. Jak jsem říkal, byl rád, že jsem si někoho našel. Myslím, že mu ani nevadilo, že to byl muž.“

„Vnoučata má, myslím, že především chtěl, abychom všichni byli šťastní. Opravdu můžeš procházet na Stezky mrtvých? Jak se to dělá?“

„Jak to tam vypadá?“

„Mohu,“ přisvědčí Daimón. „Není to moc příjemné, ale možná proto že jsem živý? Netuším. Poprvé mě tam vzala Sissi - vnučka hráče na tyriandr. Prochází se černými stromy a dostaneš se na divné místo, kde je jen mlha a stezky a najednou stojíš na ostrově. Je to nádherné místo. Člověk by se mohl týdny dívat jen na trávu, oblohu a vodu. Můžeš tam vše. Dokonce mezi nimi cestovat a potkávat různé lidi.“ Odmlčí se.

„To zní dokonale.“

Daimón přisvědčí.

„Takže kde je ta moucha v té kráse?“ zeptá se střízlivě Kassie.

„Jako vždy máš pravdu. Jsou to Stíny, bytosti, které promění člověka v stín. Je pln nenávisti, zášti, zloby stejně jako Aléthea, ta která zabila kněžnu a všechny. I otce,“ zašeptá.

„Oni mohou na svět?“

Daimón opět přisvědčí. „Není to jednoduché, ale mohou být povolání, právě to se stalo ve Fiore a jako jediný jsem je díky meči mohl zabit.“

„U Temného!“ zašeptá Kassie s Iliyou. „Proč zrovna ty?!“

„Netuším, ale všechno, co tu bylo řečeno, necháte si pro sebe, prosím.“

„U Oka, nepros, zní to příšerně. To je jasné a pak, stejně by nám nikdo nevěřil. Krásné ostrovy na Stezkách, takže tam mohu potkat svého bývalého nadřízeného?“ Obě dvě se otřesou.

„No, teoreticky ano, pokud byste chtěli a hledali ho.“

„To zrovna! Ani za zlaté jablko!“ zvolají. „Byl to hnusák, co měl ve zvyku každého osahávat! A bylo mu fuk zda to byl chlap nebo ženská, hlavně musel být mladý a pěkný,“ dodá znechuceně Iliya. „Nedivím se, že skončil tak jak skončil, ale nelíbí se mi to s těmi Stíny.“

„To mě taky ne. Většina lidí odejde hned do Země mrtvých, ale hodně jich zůstává. Čekají na otce, na své druhy, manžele nebo na vraha. Různě.“

„Neuvěřitelné, čím se náš malý bratříček stal a upřímně nelíbí se mi to.“

„Mě taky ne,“ přisvědčí Kassie. „Byla bych raději, kdybys byl ševcem.“

„To já taky, ale od toho požáru mám pocit, jako bych neměl na výběr. Honba, potom údolí, souboj s mrtvým a nakonec Elean. Musím splnit jejich přání. Jedno už mám za sebou, ale před sebou tolik a mám strach ze smrti. Nechci zemřít.“

„Kdo by chtěl. Víš co, mrkneme se do archívu. Zastanu práci i za tebe. Možná tam něco bude, co ty na to?“

„Zkusím to nebo…,“ podívá se na sestru, která přikývne.

Daimón nic nechápe a teď ví, jak se musela Iliya cítit, když něco nechápala. Hnusně, pak ho napadne jedna věc. „Sestřičky, proč mi věříte? Já sám mám problém to přijmout. Trvalo mi to déle než vám.“

„Máš hodně tajemství, ovšem my taky.“

„Neměla bys mu to říkat,“ namítne Iliya.

„On nám své taky řekl. To naše je jen maličké, i když možná důležité. Když jsme nastoupily do archívu, měla každá z nás týden na to, aby se po archívu rozhlédla. Já to udělala důkladně. Natolik, že jsem našla skryté dveře v koutě, kam nemá každý přístup. Tak jsem čekala na Iliyu. Nakonec jsme získaly klíče–“

„Chceš říct paklíče. Nazývej věci správnými jmény. Jedna hlídala, druhá zkoušela zámek otevřít. Stalo se to pro nás posedlosti. Podařilo se nám to po několika dnech.“

Kassie se ušklíbne. Vpadne do sestřiny odmlky. „Ten osel nadřízený si myslel, jak jsme pilné.“

„Objevili jsme další kus archívu. Nejzvláštnější na tom bylo, že i když nebyl příliš uklizen, tak tam někdo pravidelně chodí. Dost nás to vystrašilo, ale taky podnítilo. Nikdy jsme dotyčného uklízeče nepotkali, přesto víme, že tam někdo chodí. Byly tam knihy, staré, které nikdy neměly existovat. Našli jsme zápis o králi, který nechal je všechny spálit, až na tyto. Myslíme si, že některý z bývalých knihovníků nebo archivářů, uschoval tyhle knihy. Je tam spousta informací. Zkusíme tam něco o jedu najít.“

„Ale… Mám strach, co když vás přistihne?“

„To, že nevládneme mečem, ještě neznamená, že se neumíme ubránit, že?“

„Jo, přesně.“

Daimón se usměje. „Měl bych být v šoku, jenže nejsem.“

„Palác je plný různých individuí a někteří si myslí, že archív je skvělé povyražení pro jejich choutky.“ Smutně pokývá hlavou.

„A nejen archív,“ dodá stejně pochmurně Iliya. „Dala bych si zákusek, co vy na to?“

„Rád, jen mi slibte, že budete opatrné. Nestojí to za to, aby se vám něco stalo.“

„A pro změnu něco tobě. Bude to v pořádku. Hned zítra začneme. To by mě zajímalo, kdy budou královnu korunovat.“

„Mě taky a jaké bude mít šaty a šperky,“ zasní se Iliya. „I když tak krásný náhrdelník bude mít sotva. Prosím něco malého sladkého?“ Pokyne k dívce postávající nedaleko.

„Hned donesu nabídku.“

„Je to tu vážně na úrovni. Nikdy bych neřekla, že naše setkání bude takové.“

„Já taky ne.“

„Musíš nás navštívit, slib to,“ naléhá Iliya.

Daimón zrozpačití. Pochybuje, že by mohl, pak si vzpomene na dýku. Přece by ji mohl použít, aby se sem dostal. „Pocestuju Stezkami mrtvých. Myslím, že to půjde.“ Elean bude muset souhlasit. Možná lidé se dávno vykašlali na příbuzné, které zde zanechali, ale on to nemíní udělat.

„To je skvělý. Mají tu placičky, dám si je. K tomu nějaké ovoce. Zkusím to, co vy?“ Daimón s Kass přikývnou. „Tak třikrát placičky. Za tu mouku bych vraždila, ale zas na druhou stranu mít to denně, pak by to nebyla taková pochoutka,“ zamudruje Iliya. „Tak největší tajemství praskla, takže co teď?“

„Co si povídat o šatech, co bude mít nová královna na sobě?“ lehce navrhne Daimón. Kupodivu se mu tak nějak ulehčí, že mohl si popovídat o tom, co se stalo se sestrami. K tomu ho pochopily a neodsoudily, i když otcova smrt ho tíží na duši jako balvan. Vlastně i Olivienina a neví, koho ještě. Bude rád, až skončí své úkoly a on bude volný. A chce je obě ještě vidět. Chce vědět, co dělají, ale bude Elean souhlasit?

Po zákusku vyrazí nazpět do domu Kassie. Pozdraví se s ostatními. Jsou moc milí, pomyslí si. Byl by nerad, kdyby se jim něco stalo a on to nevěděl. Až odejdou, bude to jiné.

„Tak končíme. Amadeo, dovedu tě do paláce.“

„Teď? Nepůjdeš tam sama,“ řekne prudce její manžel. „Amadeo, určitě tam může dorazit sám.“

Kassie se zamračí. „Bohužel nemůže, takže tam půjdu.“

„Půjdu s tebou.“

„Tak dobře, pojď. Počkáš na mě před bránou. Mohu vzít dovnitř jen jednoho.“

„Tak dobře,“ svolí nerad její muž, vysoký, štíhlý světlovlasý muž s příjemnou tváři, která je momentálně zamračená. Vezme na sebe plášť.

„Jsi unavený.“

„Můj nadřízený nás začal nějak moc prohánět. Mám pocit, jako by chtěl odejet, ale nyní před královninou korunovaci? Je to nezvyklé.“

Daimón naslouchá. To bude muset říct Brevovi. Jak se asi mají? I když na rozdíl od ostatních je zřejmě korunovace nevzrušuje. Podle něj se pilně připravují. Říct k vraždě je dost těžko, jenže tahle divná skupina ohrožuje nejen elefiany, ale i jejich svět. Stíny nepatří do tohoto světa. Problém je, že nezná nikoho, kdo by je dokázal zabít. Lepší eliminovat pár lidi, než potom celou armádu. Nejhorší to asi má Elean. Druhý astrolog a První s Druhou bábou, to je dost velké sousto. K tomu to musí vypadat jako nehoda.

„Tak tu počkej,“ přikáže Kassie svému muži a políbí ho. Neklidně pohlédne na ztichlého Amadeaa. Co odešli od nich z domu, je podivně ticho. „Děje se něco?“ optá se ho uvnitř paláce.

„Cože? Ne, jen přemýšlím o dalších krocích. Musím toho tolik udělat. Mám tě rád,“ obejme ji. „Nevím, zda se budu moci přijet podívat, ale vynasnažím se, rozumíš mi. A mám vás obě moc rád. Kdyby otec… Je mi to tak líto.“

„Nech to být, stalo se.“ Pohladí ho po tváři. Je ji smutno, protože ať řekne, co řekne, tohle dokáže jen vyléčit čas, a i ten nikdy nezahladí jizvy na duši úplně. „Myslím, že byl rád, že jsi naživu. Teď je s mamkou a je určitě šťastný.“

„Taky doufám. To jediné ještě mě drží nad vodou. Nejraději bych někoho zabil, ale už je mrtvý a sebe nemohu,“ řekne s vědomím, že by tím zabil i Eleana.

„Paní Kassie Astryhze?“ osloví je poslíček

„Ano?“

„Máte dojít za Třetím astrologem do jeho věže. U Oka, sháněl jsem vás půl dne.“

„Hned tam dojdu. Pojď.“ Vede Amadea do Eleanovy pracovny. Zaťuká a vejde. Tady snad nehrozí, že by ho načapala nahého. Je oblečený do švestkové barvy jako vždy, pomyslí si. Když tak vezme, málokdy ho viděla v jiné barvě.

„Amadeo, Kassie, posaďte se. Dokončují datum korunovace. Ještě chvilku.“ Oba tiše sedí a hledí jak se skloněnou hlavou počítá. „Je to dřina, neudělat chybu, ale mám to. Třetí Hodina větru. Víte to první,“ odmlčí se, dívá se na sourozence. Ani jim nemusí číst mysl. „Amadeo nebude moci přijet, jakmile se mnou odjede. Taky vše, co vám řekl, zůstane pohřbeno hodně hluboko.“

„Slíbil jsem, že přijdu. Použiju dýku.“

Elean přimhouří oči. „Je to nebezpečné, to dobře víš. Netušíš, co dýka může na Stezkách napáchat. Mlč! Zřejmě ti neřekl všechno. Mohl bych ti vymazat vzpomínky, ale neudělám to. Měla by ses smířit s tím, že ho už neuvidíš.“

Kassie, která dosud mlčela, se nasupí. „Patří k nám víc, než k tobě,“ začne. „Nevidím důvod, proč by nemohl přijet, klidně i oba dva. To, že žiješ v jiném království, o čemž krapet pochybuji, neznamená, že si můžeš diktovat. A pak, chci se podívat po něčem, co by mohlo Amadeovi pomoci. Hned ráno!“

Elean nechápe, co to s tím má společného. Až budou v jeho domovině, léčitelé mu pomohou. „Až bude u mě, pomůžeme mu.“

Daimón se na ně dívá. Jsou jak dva kohouti na jednom smetišti. Směšné. Má je oba moc rád. „Mám vás rád, oba. Chtěl bych být s vámi oběma najednou, ale nejde to. Nechci nic nevědět o své rodině. Ztratil jsem otce, nechci ztratit sestry.“

Elean se zadívá na Amadea. Chápe ho, ale nejde to. „Promiň, tohle nemohu ovlivnit. Starší… Nepatřím k tvému národu, Kassie. Musím se řídit jistými pravidly a můj partner taky.“

„Pak nikam nejezděte.“

„Nemohu. Musím být s nimi. Už jsem je dlouho neviděl. Dokonce nevím, zda můj bratr žije.“

Kassie se sevřenýma rukama se na něj dívá. „Zítra ještě neodjedete nebo ano?“

„Ne, přesto jsem našel východisko.“

„Posla?“ napadne Daimóna.

„Ano. Dám ti ho, ariméé,“ řekne měkce. „Přeletí vše, i vysoké hory a pouště, dokonce i moře. Nikdo a nic ho nezastaví.“

„Ale…“

„Už žádné ale. Přijmi aspoň tohle,“ řekne příkře.

Kassie přikývne, i když z poloviny, co Elean řekl, nechápe. „Tak dobře. Zítra si ho vyzvednu. Uvidíme se zítra.“ Políbí bratříčka na tvář a vyjde z místnosti.

„Nemusel…“

„Nejsem svým vlastním pánem. Neviděl jsem svůj národ přes pět set let. Netuším, zda stále ještě tak nenávidí lidi jako dřív. Možná to povolilo a nechci ve tvé sestře vzbuzovat lichou naději. A ty bys taky neměl.“

„Jsi tyran!“ vykřikne Daimón a jde ke dveřím. Chce je otevřít, ale nejde to. „Přestaň používat magii!“

„Nikdo nesmí vědět, vlastně už ví.“ Nechá dveře otevřít. Zamyšleně se za ním dívá. Netuší, co chce udělat, ale bude lepší, když ho nechá jít. On musí oznámit hodinu korunovace. Přetře si tvář. Měl vědět, že Amadeovo setkání s rodinou nebude lehké, ale až takhle! Vztahy jsou moc komplikované. Ještě dobře, že si nemusí dělat starosti se sexem. Ten je bezvadný.

Ťukot.

„Dále.“

„Pane, První nejvyšší astrolog se ptá, zda už víte datum korunovace.“

Elean mu mlčky podá zapečetěnou obálku. Měl by mu ji donést sám, ale nemá náladu a je utahaný. „A ne, že ji otevřeš! Poznáme to!“

Mladík přikývne. Bez rozloučení se otočí a jako svátost ji nese před sebou. „Datum korunovace,“ jen řekne svému kamarádovi a za chvilku je kolem něj spousta lidi. Pyšně jde v čele zástupu, až k pokojům nejvyššího astrologa. Zaklepe.

„Dále.“ Poslíček vejde dovnitř, zatímco ostatní se snaží přitisknout ucho, aby lépe slyšeli. „Můžeš jít,“ řekne První astrolog, když převezme obálku a zkontroluje pečeť. Počká, až odejde a otevře ji.

„Tak kdy?“

„Třetí Hodina větru. Máme čas vše důkladně připravit. Oznamte to prosím.“

„Ano.“ Úklona. Za chvilku už městem letí zpráva, že v Třetí hodině větru bude korunována královna.

 

Daimón zatím bloudí po paláci, až toho má plné zuby. Ty nekonečné chodby, co nikam nevedou… Měl zůstat s Eleanem. Jenže jak ho teď najít? Stýská se mu po něm, ale neměl být tak neústupný. „Hej, prosím tě, kde je pracovna Třetího astrologa?“

„A ty jsi kdo?“ Dívka s krabicí v ruce se zastaví. Udiveně si prohlíží Daimóna.

„Mám mu něco doručit, jenže jsem se tu ztratil. Můžeš mi pomoci?“

Dívka se zasměje. „Jasně, když mi to poneseš.“ Vrazí mu do ruky krabicí. Daimón nechtěně vyhekne. „Těžké co?“

„To mi povídej. Co v tom máš?“

„Desky na žehlení.“

 Daimón se zatváří udiveně. „To slyším poprvé,“ přizná se.

„A jak myslíš, že máš vyžehlený oděv? Patřím ke královně,“ dotkne se závojíčku a pásku na šatech. „Budu žehlit šaty na korunovaci. Jsou prostě nádherné.“

„Jakou barvu?“

„Světlé modrá,“ mrkne na něj. „A pst, na to se sází.“

„Pochybuji, že bych si vsadil a vážně se na to sází? To nikdo neřekne?“

„Popravdě, ony jsou připraveny čtvery šaty, jenže já vím, že to budou modré, protože vždy ve významné dny si královna obléká modrou a ta hnědá ji nesluší. Je příšerná a červená moc vřava. Ještě by mohla vyhrát ty zelenkavé, ale podle mě královna bude nervózní a bude v ní vypadat lehce vyblitě. To si nemůže dovolit.“

Daimón pokrčí rameny. Ty ženy. Je rád, že Eleana takové věci nenapadají. „Nikomu nic neřeknu,“ ujistí ji.

„Díky, aspoň kousek jsem to nemusela nést. Tudy a ty poslední dveře.“

„Děkuji.“ Vyrazí k určeným dveřím. Jen doufá, že tam bude. Zaklepe. Vejde dovnitř. Překvapí ho, že tam nikdo není. Chce už odejít, když ho zastaví zvuk. Otočí se, udělá pár kroků a sevře Eleana. „Promiň.“

„Ne, máš pravdu, ale bude se to muset probrat se staršími. Miluji tě, ariméé.“ Políbí ho. Hned v první nádechu si uvědomí svou chybu. Nevhodné prostředí, nevhodná doba a on po něm touží, že málem se neroztříští. V druhém nádechu si uvědomí, že je to jim jedno.

 

Z vůle hada - 21. Pátrání