Z vůle hada
Kapitola 25.
Nenávist
Zlatý vějíř je vykován ze zlata s příměsí kovů, které ho dělají odolnějším než ocel. Je nezničitelný. Každý list je zdobený stou a jednou květinou. Má několik funkcí, která zná pouze výrobce a majitel. Jejich výrobu zná pouze jediná rodina, která ji předává nejstaršímu dítěti. Jeho výroba trvá několik let. Vějíř smí používat pouze nejvyšší kat. Jakmile Vrchní kat zemře, vějíř je pochován s ním. V současnosti existují jen dva vějíře.
Málo známé pravdy
Armilon se zastaví, když zahlédne město Thor, konečnou své cesty. Tam žije jeho cíl a taky jeho láska. Celou dobu přemýšlel, aby nakonec zjistil, že to byla jen snůška plánů, co se nedá provést. Netuší, co bude dělat, jak zabije pána z Thor, ani jak na něj bude reagovat Akron. Sesedne, dívá se na pyšný přístav, který kontroluje přes polovinu obchodu v Alacaldě. Co má dělat? Jak se dostat na zámek k pánu z Thor? Na věžích vlají jeho vlajky, potvrzující jeho přítomnost. Nasedne, stiskem pobídne koně. Nejdřív bude muset najít ubytování. Mohl by jít za Akronem, jenže opět ho zatahovat do jejich záležitosti nechce. Kdyby se mu to nepovedlo, nechce, aby to odnesl. Uleví se, že aspoň jedna věc je rozhodnuta. Peníze má a k tomu dostal i příkaz pro Konsorcium, takže opravdu může skoro vše.
Vjede do města. Bude muset najít nějaký hostinec. Projíždí pomalu městem a hledá to dokonale ubytování. Musí mít několik vchodů, velmi rušné… Zastaví koně a dívá se na velkolepý přístav. Lodě jsou perfektním únikovým řešením. Rozhlédne se důkladněji, tentokrát po budovách. Tady snad nejsou normální domy, protože všechno vypadá jako hostinec, krčma nebo tohle dokonce ubytovna a Domy bílých lampiónů. To mu bude perfektně vyhovovat. Dalšího člověka si určitě nevšimnou. Jedině bude muset najít hostinec se stájí. Projíždí, když se zastaví. To je ono. Vypadá to jako hostinec pro bohatší a název Tiché zákoutí, tak netypický pro podobné podniky, se mu líbí. Sesedne a vejde dovnitř.
„Zdravím, mám sebou koně a psa.“ Opatrně se optá muže za pultem. Mračí se hůř než oblaka před bouřkou.
„Nevadí, pokud někoho kůň nekopne a pes nesežere.“ Tvář se mu najednou rozzáří. „Suchozemec?“
„Eh, cože?“
„Výhra. Nevím proč, tenhle podnik si oblíbili kapitáni. Tiché zákoutí…“ odfrkne si. „Spíš by podniku slušelo Bouřné zákoutí nebo Zákoutí rváčů. Nejdřív jsem tu měl pěkné stoly, židle, jedna báseň. Dlouho nevydrželo a skončil jsem u toho nejjednoduššího a nejtvrdšího. Lepší, když si rozbijou hlavy než nábytek. Nervete se?“
Armilon, který je zvyklý, že lidé si s ním povídají, zavrtí hlavou. „Popravdě moc ne.“
„Tak dobře. Jak dlouho se zdržíte? Chcete snídaní do postele? Někteří kapitáni ano a musím důrazně upozornit, že mé služebné nejsou na hrátky. Od toho jsou tu Bílé domy.“
„Nemám zájem,“ ujistí ho.
„Skvělé, zapomněl jsem, že jste suchozemec. To víte, někteří kapitáni ženskou neviděli, jak je rok dlouhý a potom je napadají divné myšlenky. Už sem přemýšlel, že své služebné vyměním za mladíky. Možná by to bylo jistější.“
„A co je nechat jen donést tu snídaní do postele?“ navrhne.
„To je dobrý nápad.“ Uchechtne se. „Mohl bych je tam donést sám. Tak jo. Erri, vobstarej pánova koně, a jak dlouho se zdržíte?“
„Netuším.“
„Nevadí. Ovšem musíte dát zálohu.“
Zvláštní, ale proč ne. Položí dva zlaté na pult. „Snídaně a stačí mi tady dole.“
„Výborně.“ Hned je schová. „Erri!“ odněkud přiběhne uřícený mladík.
„Co mě tak nechat vydechnout?“ zasípá.
„Nelelkuj a dej pánovi východní pokoj s výhledem na moře. Může být?“
„Děkuji, jistě.“ Vezme vak, srolovaný plášť a jde za mladíkem.
„Tak tady to je.“
Armilon si prohlédne pokoj, potom jde k oknu, vykloní se. Snadno z něj vyskočí a moře je blízko, ulička nepřehledná, měl štěstí., Dokonce kdyby si dal záležet, může přeskočit na tamten balkonek, potom vyšplhat na střechu. Výborně. Otočí se zpět, vyndá drobné a podá mladíkovi. „Za koně, a kdybys donesl pár kostí pro Lysandra, budu rád.“
„Jistě, pane!“ vytratí se.
Armilon si prohlédne pokoj. Až moc pro Lovce, usoudí, když se posadí na měkkou velkou postel. Na zdi visí obrázky, dokonce stolek s čtyřmi židlemi. U stěny dvě truhly a jedna těžší okovaná, zřejmě pro cennosti. Dveře vedoucí do koupelny. Za dva zlaté obrovský luxus. Nyní oděv. V tomhle se nemůže celé dny procházet. Taky bude muset zjistit, jak se dostat na hrad. Ušití oděvu chvilku trvá, pak si vzpomene na Akrona. Když u něj byli, povídal, že pan Elean našel nějaký obchod s hotovými oděvy. To přesně potřebuje.
Vyrazí ven s Lysandrem po boku. Po chvilce si vzpomene na jméno té šičky. Anew. Na hlavní ulici zastaví lelkujícího chlapce. „Neznáš nějakou Anew? Šije.“ Na jméno podniku si nemůže vzpomenout.
„Cože? Ehm no znám mnoho Anew.“
„Tak nic.“ Nemá čas ji hledat. Bude muset projít ulice s látkami a doufat, že na ni narazí.
„Hej, počkejte!“ Otočí se a dívá se, jak za ním běží dívka. „Možná ji znám.“
„Netoužím po možná. Stačí mi projít ulice.“
„Tak jo, ehm malý penízek, no tak. Je to Anew od Soraneho?“
Sotva to řekne, jméno se mu vybaví. Je to ono. „Když mě tam zavedeš, dostaneš stříbrňák.“ Do ruky ji vloží pár měďáků. Dívka je radostně sevře. Roztančí se po ulici. Armilon jen zadoufá, že to není past, ale když procházejí ulicemi plnými lidmi, uklidní se.
„Tak jsme tady.“ Natáhne dlaň.
Armilon vloží do ruky stříbrňák. Zahledí se na vývěsní štít s klubkem a jménem Soran. Vejde, zvonek cinkne.
„Hned jsme u vás! Zatím se posaďte!“
Armilon se posadí do křesla, rozhlédne se po elegantní výzdobě. U jedné stěny jsou tři figuríny. Musí říct, že jen jedny šaty se mu líbí. Jsou prostší, ale nějak prostě mu sednou lépe, než ty barevné. Vypadá to, že se tu šije pro všechny. Jen doufá, že budou mít něco na jeho vytáhlou postavu.
„Dobrý dne, vítejte u Sorana. Přejete si?“
„Potřebuji šaty na každou příležitost. Dlouho jsem cestoval a nemám čas čekat.“
„Jistě, jenže máme plno. Co u nás nakupuje pan Akron, je to tvrdé.“
„Právě od něho jdu.“
„Oh to je jiná, přesto byste musel nějaký čas čekat. K tomu vaše postava–“
„Jaká postava?“ ozve se a dovnitř vlítne menší dívka s šátkem na hlavě. Kolem krku se jí pohupuje provázek s uzlíky. „Tedy vy jste vysokej!“ Obdivně k němu vzhlédne.
Soran si povzdechne, když zahlédne svit v jejich očích. Je ztracená a on taky, protože to znamená, že tenhle nijak nevýrazný chlapík ji uhranul, což znamená, že praští s ostatními zakázkami a on se bude omlouvat, proč šaty ještě nejsou. Obejde ho dvakrát dokola. „Víte…“
„Ne, Anew. Máš jinou práci.“
„Sklapni, Sorane!“ doporučí mu rychle a zamává mu prstem před obličejem. „Nezapomeň, že jen díky mně máš tu tolik lidi. Hm, no ano. Co dneska večer?“
Oba dva vytřeští oči. Jak Soran, tak Armilon. „Dnes večer?“ se oba jednohlasně ujistí.
„Jistě. Hned tu budu.“ Odběhne.
„Jak tak koukám, málo ji zaměstnávám, když má čas šít další ptákoviny.“
„Tady to je!“ praští změtí látek na stůl. Jedna figurína je ihned svlečená. „Sorane, pán nás doporučí zákazníkům s neobvyklou postavou, což znamená, že se u nás netrhne? Nechtěl jsi to?“ Tvrdě se na něj podívá.
„Nooo, to ano, ale, zas tolik…“ zamumlá.
Armilon se usměje, protože tahle malá dívka by strčila do kapsy tak pět chlapů.
„Koukejte!“ Ukročí a ještě uhladí látku na plášti. Armilon proti své vůli vzdychne. Ta hnědá s tou neobvyklou zlatou mu připomíná období, kdy stromy shazují listí… „Beru!“ vyhrkne dřív, než stačí důkladně popřemýšlet.“
Cink.
„Zdravím.“
Armilon se neotočí, ale ten hlas by poznal kdekoliv. Akron a to chtěl se mu vyhnout za každou cenu. Jako by mu někdo jemně škrábal nehty po zádech.
„Ch… Armilone! Co tu děláš? Proč ses neozval? Nakupuješ? Slečno Anew, jestli mě chcete za zákazníka, potom ho obsloužíte přednostně. Sorane?“
Ani nemusel zvýšit hlas. Ti dva jsou jim úplně konsternování a já taky, pomyslí si rozpačitě.
„Právě jsem říkala, že do večera bude oblečený. Co tomu říkáte?“
Akron nechá Armilona stát a přistoupí k obleku. Promne látku. „Výborně, bude mu slušet. Váš vkus je perfektní.“
Anew se rozzáří. „Mám pro vás to, co jste chtěl. Budete v tom úžasný. Prosím!“ Úslužně mu pokyne někam dozadu.
Nevšiml si mě.
U Oka, kdo to tu vede?!
Oba dva se na sebe podívají, Soran si povzdechne. „Nechcete čaj? Omlouvám se, že jsem vám nevěřil, ale spousta lidí sem chodí s tím, že je poslal pan Akron. Je tak známý.“ S těmi slovy zmizí za jinými dveřmi.
Armilon se posadí a přemýšlí, že je opuštěný jako štěně. Ovšem ten oblek je krásný. Mohl by si možná objednat ještě jiný, nějaký společenský, když je tu Akron a kdyby s ním někam šel, tak by mu nechtěl dělat ostudu.
Akron před zrcadlem udělá pár rychlých kroků. „Slečno Anew jste úžasná. Přesně to jsem chtěl. Jemné jako dech. Odhalující a zahalující. Přesně to potřebuju k novému tanci.“
Anew zrudne. „Děkuju. To je váš přítel? Je úžasně vysoký, skoro jako vy.“
„Ano je.“ Svleče šat a sáhne po svém. Přemýšlí, co tu Armilon chce. Byl to docela pro něj šok, i když se asi rychleji z toho vzpamatoval on, než Armilon. Dokonce je tu Lysander, ale protože nemá plášť, potom je tu sám. No ano, proč si to hned neuvědomil, že ho nemá? To znamená, že je na tajném lovu. Pan Elean? Je to možné. Musí to zjistit. „Mohla byste pro něj ušít společenský oblek. Jemný, elegantní a v s tejných barvách. Pasují k němu. Naúčtujete to mě.“
„Oh, samozřejmě, hned jak dokončím tento, vrhnu se na něj. Mám jasnou představu. Víte, šperky se k němu moc nechodí, ani výšivky, přesto to něco chce. Přijdu na to!“ ujistí ho vřelé.
„Perfektně jste ho odhadla. Musí to být oblek, který by se hodil i pro hrad.“
„Oh, samozřejmě!“ ujistí ho vehementně. „To je samozřejmost. V mých šatech se můžete ukázat i na královském dvoře.“ Pyšně se zvedne hlavu s rukama v bok.
Akron sebou trhne. Jednou na něm byl, ne tady, jinde a popravdě netouží po něm. „Nijak po něm netoužím, jsem spokojený zde.“
„A my jsme vděční.“ Zabalí šat do jemné látky. Vyjdou ven. Akron se málem rozesměje, když ty dva vidí sedět na křeslech a popíjet čaj. Jsou jak dvě opuštěná štěňata.
„Spokojený, mistře? Ty látky nebylo lehko získat.“
„Já vím, nemusíte mi to říkat. Zde jsou peníze.“ Položí váček na stůl. „Bude to krásný oblek pro mého přítele.“
„Samozřejmě. Anew okamžitě na něm začne pracovat.“
„Děkuji. Armilone, doprovodíš mě?“
Měl jsem to tušit a odejít dřív, ale jako by byl vrostlý do země. Kdyby to nebylo neslušné, šel by za ním. Když si představí, jak se tam svléká… „Samozřejmě. Slečno Anew, chtěl bych ještě jeden oblek. Něco slavnostnějšího, šlo by to?“
Ta mávne rukou, protože stahuje oblek z figuríny. „Jasně! Mám práci!“ Sbalí látky pod paží, ignoruje, že je vláčí po zemi, a rázuje dozadu. „Sorane, neruš, mám práci.“
„A tak je to pořád,“ řekne s křivým úsměvem majitel. „Jsme rádi, že jste přišli.“ Vyprovodí je ven. Hlavně, že pan Akron je spokojený. Vypadají zvláštně, pomyslí si ještě, než zaleze do obchodu.
„Ponesu ti to.“
Akron se zatváří pobaveně. „Nemusíš, nejsem, ovšem děkuju.“ Podá mu balíček. „Jak jsi tu dlouho?“ Řekl by, že krátce, ale kdo ví. „Nemáš na sobě plášť.“
„Chybí mi, ovšem ty víc.“ Zastaví se v něm dech, potom se uvolní. Zdá se, že jeho prohlášení s Akronem ani nehnulo. Je tomu rád. „Přijel jsem dneska ráno. Ubyto–“
„Proč jsi nešel za mnou? Nikdo se mnou nebydlí.“
Armilona to rozhodí, přesto je rád, že nikoho nemá. Jak zná Akrona, řekl mu pravdu. „Nebyl jsem si jistý, jak mě přivítáš, taky mám tu úkol.“
„To jsem si domyslel. Ne, nic neříkej, i ulice mají své uši, o kterých nevíš. Jak se mají ostatní?“
„Jsou na lovu, i když Brev už svůj splnil. Dvojčata zemřela.“
„Cože?! U Oka, co se stalo? Ne, doma. Byli, oni byli…“ odmlčí se, jak hledá vhodná slova.
„Byla dvojčata. Místo nich Brev nabral Ardira Iskallona.“
„Cože?! Zbláznil se?! Vždyť vás stíhal a paní Nina… Nemáte to lehké. To jsem nečekal.“
„Pan Elean je na dvoře. Vůbec se v tom nevyznám a netuším, kým je. Je až strašidelné, když někoho znáte s takovou mocí. Vybíral královnu!“ V hlase mu zní údiv a úcta. „A někoho takového znám. S Amadeem jim to klape, dokonce má v královském archívu sestry. Nina, to tě pobaví, je v Domě bílých lampiónů. Hraje na flétnu a jde ji to. Já jsem rozvážel zákazníky.“
„Tušil jsem to. Dal jsem ji doporučení. Musí to být pro ni nesnesitelné.“
„Jednu chvíli od nás odešla, pak se vrátila. Dvojčata se o to postarala.“
„Ale jsou mrtví?!“
Armilon svraští obočí. „Och asi to nevíš, ale Amadeo umí procházet na Stezky smrti. Mluvil s Dvojčaty, zdá se, že jim dokonce dal nějaký úkol. Nemohli jsme to dlouho strávit.“
„Smrt dvojčat nebo jeho schopnost? Nikdy jsem o tom neslyšel. Už jsme tady.“ Otevře dveře, potom si prohlédne dveře. Vypadá to dobře. „Vejdou dovnitř. Armilon nechá Lysandra dole.
„Běž nahoru, hned přijdu.“ Sejde do kuchyně. Vybaví si, jak tady všichni seděli. Kdyby se pan Elean nerozhodl jinak, usiloval by o něj, ale musí si upřímně přiznat, že Armilon byl vedle něj jako stín, jenže to bylo díky jeho kráse. Armilon není krásný, ale má něco v sobě, co ho k němu připoutává. Otázkou je, jak to nyní všechno vyřeší. Udělá čaj, položí na podnos upečené sušenky a oříšky. Nějak má tušení, že to bude dlouhé vyprávění. Odnese to nahoru.
„Neměl sis dělat starosti.“
„Na dlouhé vyprávění.“ Posadí se naproti Armilonovi.
Ten obdivně sleduje jeho pohyby, jak nalívá čaj, jako by všechno na něm tančilo, i vlasy. Obdivně se zadívá do jeho nádherného obličeje. Je mu fuk, že je společnice, je mu jedno, kým byl, jen touží být s ním. Přitahuje ho. Celou cestu skoro myslel jen na něj.
„Tak povídej.“
„Mám úkol.“
„Vím to. Co tentokrát pan Elean chce?“
„Nechci tě do toho zatahovat, Akrone. I tak jsi pro nás toho udělal víc, než bys musel.“
„Chtěl jsem a dlužím mu to.“
Armilon se zamračí. „Co mu dlužíš?“
Akron pokrčí rameny. „Nesouvisí to s tebou, Armi.“
Ten vytřeští oči. Nikdo mu tak neřekl, ale zní to tak mazlivě, jinak než obyčejně. Co si pamatuje, vždy byl Armilon! „Proč jsi mi tak řekl?“
Akron s úsměvem vstane. Jestli nezačne on, zřejmě se nikdy neodhodlá a on touží po někom stálém. Moc dobře ví, že ho nikdy nepodvede, na rozdíl od něj. I když nebude s ním stále, copak Lovci jsou stálí, pak se bude k němu vracet s dárkem v rukou a na rtech omluvu, že to tak dlouho trvalo. Klekne si k němu, rozepne pásek, rozepne a vysvobodí ho. Sevře do rukou a jen políbí na úd.
„Ne!“ Armilon ho odstrčí, až skoro upadne. Zakryje se.
Akron udiveně na něj pohlédne. Vždyť mu stál? Pohladí ho po tváři, ale očima neuhne. „Proč?“
Armilon vezme jeho ruku do své, odhodlává se. „Až budu čistý. Ještě jsem se nekoupal.“ Uhne očima, protože je mu trapně, jenže nechce mu lhát, jemu nikdy. Nějak tuší, že by to nesnesl a on taky ne. Smích ho překvapí, že vztekle zrudne. Vstane. Tohle nemá zapotřebí.
„Počkej, tak jsem to nemyslel.“ Zadrží ho za ruku a donutí ho posadit, sám vstane. „Překvapil jsi mě.“ Málokdo na něj bral takové ohledy. Ani v dětství, kdy ho cvičili, ani když ho prodali do Domů bílého lampionu. Každému bylo jedno, jak se cítí a on se naučil své pocity schovávat. Skloní se a políbí ho na rty. „Vyprávěj.“
Armilonovi se ulehčí, že dál na něj nenaléhá. „Za prvé, nechci, aby ses do toho pletl. Mně se možná podaří odjet, ale ty tu zůstaneš. Nechci, aby se ti něco stalo.“
„Výborně,“ řekne sarkasticky. „Takže ty mi nechceš dovolit, aby se ti něco stalo, a já zase nechci, aby se tobě něco stalo, takže, jak to chceš řešit? A chceš zabít pána z Thor.“
„Jak… Dobře, máš pravdu, jen skutečně nechci, aby ses do toho pletl,“ motá jedno přes druhé, ale je vidět, že si o něj dělá starost. „Každý z nás dostal na starost jednoho z toho spolku. Brev už to má za sebou. Nina a Ardir dostali další dva, to aby spolu začali spolupracovat, aniž by si podřezali krky.“
„A pan Elean?“
„Tak ten vyfasoval ty nahoře.“
„Poradí si s nimi.“
„Nejhorší je, že to má vypadat jako nehoda.“
„To je těžší.“ Upije. Neměl připravovat čaj, ale rovnou nalít víno nebo něco ostřejšího. „Vybral sis sám pána z Thor, nebo ti ho přidělili?“
„Vybral,“ řekne upjatě. „Chtěl jsem tě vidět, jen ne za těch okolností, ale když byla ta šance. A chci se omluvit za Fioru.“
„Miluješ ji?“
Armilon pokrčí rameny. „Mám ji rád, milovat? Netuším. Miluji svou dceru, neopustím ji, jenže miluji i tebe.“ Konečně je to venku.
„To je samozřejmé, že ji neopustíš. Má přítele, víš to?“
„Ano, vím. Musím se nějak dostat na hrad.“ Zamračí se.
„Víš co, dneska na to nemyslí.“ Samozřejmě mu pomůže. Najde cestu, kdy nebude muset se k pánu z Thor přiblížit. On tam má samozřejmě cestu volnou. Kdo by z Thor netoužil mít u sebe proslulého tanečníka. Nesmí chybět na žádné důležité zábavě.
„Nejde to,“ řekne nešťastně.
Budou to muset vyřešit. Armilon je příliš starostlivý, opak něho. „Pán z Thor si nadělal hodně nepřátel. Budeme muset zařídit, aby to byla nehoda. Dneska jsem se doslechl, že bude pořádat večírek. Ne, od toho posledního útoku na něj se do hradu nikdo nedostane. Mohu se pokusit něco zjistit. Uvidíme. Problém je, že když je doma, nijak moc nevychází z hradu. Aby vypadl z okna, to se nebude považovat za nehodu.“
Oba sedí a popíjejí čaj. Najednou Akron se zvedne, jde ke skříni, odkud vytáhne nádherné duhové číše a karafu. Položí před něj. Nalije víno, které v sklenicích zajiskří.
„V tom případě ho budeme muset zabít.“
Akron k němu vzhlédne. „Zabít?“
„Ano. Nevím, proč to musí vypadat jako nehoda, to ví jen Brev a Elean, ale nehoda pána z Thor musí být vražda. Musí se najít dostatečný důvod k tomu, aby ho někdo zabil. Nic nesmí být spojováno s námi nebo s Třetím.“
„Chytré. Takže najít důvod.“ Upije. „Těch je hodně, ovšem vražda je dost extrémní prostředek k jeho odstranění. Musí to být někdo, kdo ho nenávidí natolik, aby byl schopen obětovat svůj život. Ne, ani já, ani ty to nebudeme. Mám tě příliš rád, abych tě ztratil pro takovou hloupost. Půjdeme se vykoupat. Ten důvod teď nevyhrabeš. Musí k nám přijít.“
„Dobře, máš pravdu. Jen netuším, kde začít.“
„Začneme koupeli, potom zajdeme pro tvé nové šaty, pak si zajdeš do domů bílých lampiónů.“
„Nemám důvod. Počkej, budeš tam?“
Akron se smyslně usměje a přikývne. „Myslíš, že bych tě tahal, aby ses díval po cizích?“
„Strašně rád se podívám na tvůj tanec.“ Má pocit, že všechno se tak nějak skládá samo od sebe. Tolik se bál, jak se optá na ně dva a on mu tolik to ulehčil. Je nádherný, na rozdíl od něj a chytrý. Jen se mu nelíbí, že ho opět zatáhl do jejich záležitosti. Měl by tančit jako motýl, ne jim pomáhat v intrikách.
„Jednou zatančím jen pro tebe.“ Zavede ho do místnosti s bazénkem. Napustí vodu. „Ráno jsem ji nechal ohřát, není studená.“ Pomůže mu s oblečením, potom se sám svlékne. Rychlými, elegantními pohyby si sepne vlasy. Armilon na to kouká jak na zjevení. Nějak nepočítal s tím, že se bude chtít koupat s ním. „Bazének je pro dva, škoda vody.“ Vsadí se, že by nic jiného nepřijal.
„Ach tak, tak to ano.“ Ponoří se do vody a vzdychne.
„Lhal jsem.“
„Já vím, nemusíš. Chtěl jsem to, vlastně jen o tom snil. Plníš mi mé sny.“
„Spíš se otoč.“ Armilon poslušně se otočí, vzdychne, když se ho dotknou silné ruce. Nakloní hlavu. „To nevíš, že rád plním sny? Zvláště tobě.“ Masíruje mu záda. Vypadá to, že jsou pořádně zatuhlé. Pomalými krouživými pohyby sjíždí níž.
„Jsi prostě moc dokonalý, to je chyba.“
V Akronovi to zabublá. „To má být jako chyba?“ Ruce mu sjedou níž a dopředu. Sevře ho a nakoukne přes rameno. „Hezké a to jen masáži?“ Ruce mu už masírují něco jiného a podle toho, jak Armilonovo tělo je napjaté, se mu to líbí.
„Máš na mě špatný vliv, nemohu se soustředit.“
„Dokonalý, co kazí slušné lidi? To se mi líbí.“
„Nedělej si legraci, Akrone,“ rozzlobí se Armilon a chce se odtáhnout.
„Rád tě škádlím, tak co vydržíš to ještě chvilku?“
„Ne,“ zabručí a napne se, potom se doslova sesune. Akronovy ruce ho obejmou. Líbá ho na krk, kam až dosáhne ze své pozice. „Proč já, Akrone?“
Ruce se zastaví, rty se zvlní úsměvem. „Optej se Eleana, proč Amadeo, a pokud ti dokáže odpověď, potom je to moje odpověď. Neřeš to, nebo mi řekni, proč zrovna já? Pro krásu? Pro tanec? Pro mé vlasy, nebo vlastně proč?“
„Protože jsi kat.“ Armilon se najednou vyděsí. „Ne, promiň, to jsem nechtěl říct.“
„Ty to víš? Elean ti to řekl?“
„Ne.“ Armilon se odtáhne a posadí se, aby mu viděl do tváře. Cítí, že mu to musí říct. „Tak trochu jsem hádal. Nebyl jsem si jistý. Kdysi dávno, ani nevím kdy, jsem stopoval zvíře daleko na jih. Myslím, že nikdo ho nemá. Trvalo to skoro rok, než jsem ho ulovil, a pak zašel jsem do města. Byla tam poprava. Nijak mě to nezajímá, ovšem lidé byli vzrušení, proto jsem se šel podívat. Kat s vějířem. Nemyslím, že to ještě někdy uvidím. Žasl jsem, protože lidé komentovali práci kata. Žádné odsuzování, nic takového, jen probírali jeho a vějíř, co měl v ruce. Bylo to strašně podivné. Později už v noci jsem narazil na někoho, kdo uměl náš jazyk. Vyprávěl mi o sídelním městě, o katech se stříbrnými a zlatými vějíři. Dokud jsem tvůj neviděl, moc jsem tomu nevěřil. Nebyl jsem si jistý až doteď. Promiň. Jen jsem si říkal, proč někdo tak bezvýznamný jako já. Nic neumím, jen lovím lidi.“ Rty se mu zkřiví. „K tomu, přiznejme si to, krasavec nejsem.“
Akron je rád, že to Armilon ví. „A nehodí se lovec a kat k sobě?“
„Možná, nevím, jen vím, že tě miluji.“
„Nezeptáš se na víc?“
„Ne, k čemu?“ podiví se. „Nic by se nezměnilo, miloval bych tě jako teď.“
Akron je v šoku. Obejme ho a přitiskne se k němu. Konečně z něho všechno spadlo a on může říct: Našel jsem někoho, kdo ho bere takovým jakým je. Ne tanečníkem, ne společníkem, nebude nic muset předstírat a to je k nezaplacení. Největší dar, jaký kdy mohl dostat.
„Akrone, škrtíš mě.“
Místnosti se rozezní smích a hned ho pustí. Měl tušení, nějak věděl, že on ho přijme takového jakým je a bude jeho stránky akceptovat. Nakloní se a políbí ho. „Musíme jít.“
„To tedy ne!“ ohradí se prudce. Donutí ho vstát a dotkne se jeho vzrušení. Trochu se strachem, protože přece jen to nedělá normálně, ho vezme do úst. Do vlasů mu vklouzne silná ruka. Rukou setře sperma. „Naučím se to líp, neboj se.“
V Akronovi to opět zabublá smíchy. „Jsi perfektní, nesnaž se, dělej to jen, jestli tě to baví.“
„Chci tě potěšit stejně perfektně jako ty mě,“ ohradí se. Ponoří se do vody. „Co je na tom špatného?“
„Nic, jen budeme muset jít pro šaty.“ Rychle se umyjí, potom se najedí a vyrazí k Soranovi v nosítkách za Armilonova brumlání, že není nějaká unylá společnice, čímž opět Akrona rozesměje, až se nosítka otřásají. Další smích v něm vyvolá poznámka, že to vypadá jako by tu šukali a nosiči, že mají těžký život. Rozesmátí vejdou dovnitř Soranova krámku.
„Vítejte, ještě minutku,“ houkne zezadu Anew.
„Počkáme! Je úžasná,“ obrátí se k Armilonovi. V tu samou chvíli ho něco napadne, ale než stihne říct svůj nápad, vyjde Anew s rukama v bok.
„Mám to! Je to přesně, co to potřebuje. Naštěstí bylo to hotovo a znamená to revoluci v módě.“
„Přesně to nerad slyším,“ zamumlá Soran prohýbající se pod figurínou. Oba dva okouzleně sledují nádherné podzimní barvy. „Tady to máš.“
„U Oka, jsi neschopný.“ Soranovi se protočí oči, Anew rychle upraví na figuríně šaty.
„To je…“
„Hezké ne?“ nadzvedne lemy olemované širokou stuhou s geometrickými tvary. „Líbí?“ optá se dychtivě.
„Je to perfektní. Dneska nebudeme potřebovat nic slavnostnějšího…“
„Mně se to líbí,“ vydechne Armilon. „Myslíte, že…“
„Ale jistě! Sorane!“ Luskne prsty a ukáže dozadu.
„To je můj krám! Moje zboží a látky a ty tu jen pracuješ!“ Rozzlobí se Soran.
Oba stojí prosti sobě a nasupeně se na sebe dívají. Armilon chce do toho zasáhnout, ale Akron zavrtí hlavou a odtáhne ho ke stolku.
„No a! Mám nabídky od jiných! Mohu jít kamkoliv chci!“ Anew dupne nohou. „Nejsi jen ty! Odcházím!“ otočí se a zajde dozadu.
„Tak si běž! Stejně tě vyhodí jako předtím! Nikdo tě totiž nesnese, důro!“
„Já jsem důra? Ty skrblíku! Pro měďák bys prodal babičku! S někým takovým nebudu pracovat! A šij si sám! Stejně málo platíš!“
„Já málo platím?! Platím nejlépe ze všech dílen! Klidně si běž někam jinam!“
Prásk!
„Tak a je to. Omlouvám se, je krapet prudší povahy.“
„Mistře, to vy taky.“
„Proč si ji nevezmete?“ optá se Armilon. Ti dva na něj vytřeští oči.
„Nechci nic říkat, ale pozabíjeli by se, Armi.“
„Hloupost. Nevadí, když si je obleču? Ty ozdoby to je Anewina práce?“
„Ne, moje. Anew má ve zvyku si vše přivlastňovat, ale mám taky nápady. Jen… Pojďte,“ řekne rezignovaně.
Akron se podiví. Vždy si myslel, že je to práce Anew, ale jak tak kouká, oba se vyznají a ty vyšívané geometrické tvary na Armilonovi vypadají úchvatně. Nějak k němu pasují.
„Co tomu říkáš?“ Dovnitř vstoupí převlečený Armilon.
„Jen to, že dneska se k tobě budu nadšeně hlásit. Jdeme na večírek. Ty šaty mohly by být do slavnosti na hradě?“
„Ale jistě.“
Prásk!
„Jsem zpět! Perfektní! Já ti to říkala, že mu to půjde.“ Všichni koukají na Anew, jak upravuje oděv, jako by se nic nestalo. „Co tu stojíš, podrž to. Jsi naprosto k ničemu.“ Soran uchopí lem pláště a drží ho. „Tak hotovo. Musím jít pracovat.“ Nadhodí vak na rameni a zapluje dozadu krámku.
„Deset zlatých,“ vydechne rezignovaně Sorane.
Armilonovi to vyrazí dech, ale odpočítá z váčku zlaťáky. „To je drahota!“
„Vypadáš k nakousnutí,“ pošeptá mu Akron.
„Hm, možná až zase tak velká není,“ zabručí rozpačitě. Posadí se do nosítek, které vyrazí do Domu bílých lampiónů U rozverného kvítku. Oba dva vstoupí dovnitř.
„Ale, kohopak tu máme? Už vím, nesl ti minule vějíř. Akrone, na slovíčko.“
Akron si povzdechne a jde za Inervou, která dům vede. Posadí se u ní v pokoji a dívá se na ni. I když už je starší, je stále krásná.
Ta se posadí a povzdechne si. „Mohl jsi už dávno odejít, ale ty ne, zůstáváš tu. Proč, Akrone a co ten muž? Co má s tebou společného?“
„Jsem tu spokojený. Chceš mě propustit?“ Inerve se zatváří podrážděně, ale hned si nasadí další masku. „Armilon, miluji ho, chci být s ním jčastěji. Ovšem nebrání mi v mé práci, to jsi chtěla slyšet.“
Na Inervině tváří je vidět provinění, zároveň i úlevu. „Ano, popravdě ano. Upřímně nerada bych tě ztratila, jsi poklad. Víš, že můžeš ledacos. A gratuluji, i když mohl bys mít kohokoliv? Proč on?“
Akron se usměje. „Asi proto, že mi nikdy v ničem nebude bránit a naopak mě podpoří.“
„V tom případě dvojnásobná gratulace. Přijmu ho do svého domu.“
Akron povstane, sepne ruce před sebe a hluboce se ukloní. Přesně tohle potřeboval. „Děkuji, Inerve, za tvou laskavost.“
„Běž za svým miláčkem. Ať ti nosí vějíř.“
„Myslím, že bude rád.“ Usměje se, vyjde ven.
„Někdy se mi zdá, že je někdo jiným.“ Zatřepe hlavou, když uslyší zaťukání a dovnitř vstoupí dvě dívky. Oči se jí rozzáří. Zřejmě se rozhodly uzavřít svazek, což je báječné. Patří k sobě. „Tak co to bude, zlatíčka?“
Akron mezitím jde do svých pokojů. Jak tak hádá, už tam Armilon bude.
„Stalo se něco?“
„Ne, naopak. Inevre tě přijala do svého domu.“
„Takže jsem společnice?“
„Nefandí si, máš mi jenom nosit vějíř.“ Posadí se k zrcadlu a pohlédne do něj. Stále vypadá stejně. Dovnitř vejdou ženy. Armilon přihlíží, jak o něj pečují. Ruce, nohy, jiná zase upravuje dlouhý háv rozložený na tyči, aby se nepomačkal. „Nalíčím se sám.“
„Jistě, Akrone. Máme sem poslat Yennef?“
„Jistě, vím přesně, co potřebuju a tohle prostě zvládá perfektně.“ Mezitím dovnitř vstoupí žena s nádherně učesanými vlasy. Odfrkne si, když vidí rudozlaté vlasy v takovém nepořádku. „To je Yennef, Armilon.“
„Má příšerné vlasy.“
Akron se usměje. „Nic jiného ji nezajímá.“ Armilon má jiný pocit, přesto to nechává být a sleduje obratné Yennefiny ruce. „Za dva dny budu potřebovat nějaký speciální účes k pánu z Thor. Au.“
„Promiň, chuchvalec,“ zamumlá Yennef. „Má to být něco složitého?“
„Právě že ne, přesto jednoduchého taky ne. Pán z Thor je velmi vybíravý.“
„Rozumím, něco vymyslím a máš tak krásné vlasy, že se češou samy. Používáš na ně vajíčka?“ Armilon vytřeští oči. Vajíčka? „Dostala jsem od známého vzorek nové vůně. Je krapet výraznější, ale myslím, že k tvé barvě půjde skvěle.“ Vůně k barvě? U Oka, kde to je? Nikdy by neřekl, že něco podobného existuje.
„Samozřejmě, že ji vyzkouším. Je to výborné.“
„Děkuji, aspoň nejsi jako ta otravná Lapelis. U Temného, co se ta navyváděla s tím účesem. Česala jsem ji někdy i přes hodinu!“ Armilon si uvědomí, že to je na něj. „Měl byste s tím něco udělat a podpořit svou přirozenou barvu vlasů. Je jich škoda.“
„Víte, já…“ kapituluje pod jejím pohledem. „Udělám.“
Yennefa se rozzáří. „Musíte, když reprezentujete Rozverný kvítek a pana Akrona. Půjdu k dalším.“
„Děkuji, Yennefo.“
Armilon za ní hledí, když se zavřou dveře, otočí se k Akronovi. Ten účes ho udělal ještě hezčího než je. I když takový není, dodal jeho tváří éteričnost a podle toho, jak nanáší na obličej vrstvy nějakého prášku, tak zřejmě to chce podpořit. Neskutečné. „Měli bychom si s Yennef promluvit.“
„Proč?“
„Myslím, že něco má s panem z Thor.“
„Cože?“
„Jo, reagovala nepatřičně.“
„To zatáhnutí? Prosím tě, nejsem nějaká nanicovatá slečinka.“
„To ne, jen kdykoliv ses o něm zmínil, tak v jejím pohledu něco bylo. Věř mi.“
„Chceš ji využit?“
Armilon pokrčí rameny. „Nevím sám, možná a možná to ona bude chtít využít nás.“ Přimhouří oči, jak si vybavuje každý její elegantní pohyb, výraz tváře, postoj těla. Přikývne, jako by si něco potvrdil. „Ona ho nenávidí. Doutná to v ní. Jednou to prostě musí vytrysknout.“
„Armi, je nejlepší z domů! Nikdo jiný takhle mě neučeše!“
„Jak chceš.“
Akron se zadívá do zrcadla a hned jak uvidí svraštělé čelo, přestane s tím. Nemůže mít obličej samou vrásku. Jednou je bude mít, jenže to bude za dlouho. Zvedne se, zajde za paraván, stáhne ze sebe oblečení a nahradí je jiným. „Půjdeme.“
Armilon se zadívá na průsvitný háv, povzdechne si. „V tomhle tančíš?“
„Ne, nahý, ale nemohu tam přijít jen tak.“ Pokyne Armilonovi k stolku, kde leží podlouhlý vyšívaný obal. „Vezmi ho a pojď za mnou,“ řekne odtažitě. Před východem se zastaví a dýchá, potom klidně vyjde. Za ním Armilon s vějířem. Má ho už podruhé v rukou a opět ho udiví tíha. Měl by být lehký, ve skutečnosti je opravdu těžký a Akron s tím tak snadno mává. Postaví se vedle ostatních žen a mužů. „Dneska Rozverný kvítek předvádí to nejlepší, co nabízí. Je tu mnoho známých tváří, hlavně bohatých.“ Vedle nich zkouší dívka flétnu, další hladí tyriandr. Všichni jsou maximálně soustředění. Závěs se odtáhne a dovnitř vletí jako duhoví ptáci dívky. Padnou na zem. Hned je obslouží vodou. Zvednou se a posadí. Snaží se dát do pořádku. „To byly akrobatky.“
„Rozverný kvítek je velký, i když nevypadá na to.“
„Oh ne, tak to není. Většina z nich nejsou společnice, ty jsou teď u hostů. Tady to jsou umělci, kteří pro Rozverný kvítek pracují. Mají výhradní smlouvu, a pokud by chtěli tančit, zpívat nebo něco předvádět jinde, musí o to složitě žádat a ne vždy je jim vyhověno.“
„Aha.“
„A ty jsi nejzářivější hvězda na obloze,“ pronese jedna z dívek při masáží chodidla. „Je bezkonkurenční, víte? Jste jeho nosičem vějíře? Už měl si nějakého dávno pořídit.“
„Ano, slečno.“ Ta se usměje. „Je to pro mě hodně nové.“
„Za chvilku nebude. Budeš na řadě, Akrone. Sluší ti to jako vždy. Ještě štěstí, že nemůžeš být všude, jinak bychom neměli obživu. Je drahý,“ řekne drze, načež se někteří rozesmějí.
„Jsi stejně drahá.“
Ta se nakroutí. „Jistěže, jsem nejlepší, hned po tobě.“
„Akrone, běž.“ Látka se nadzvedne, Armilon mu obřadně podá vějíř. Cítí, že to tak nějak má být.
„Běžte se na něj podívat,“ pobídne ho dívka, co s nimi mluvila. „Jste dost dobře oblečen, aby to nikdo nezjistil.“
Armilon to udělá a nenápadným couváním se dostane z místnosti přeplněné napětím. Oddechne si a vyrazí k hudbě. Po chvilce boje, aby lépe viděl, úžasem vydechne. Už je nahý, a ze svých předností neskrývá absolutně nic. Podle zardělých tváří dam i některých pánů, je jasné na co myslí. Vlastně on taky a ty kalhoty, které sice byly obepnuté, jsou najednou strašně těsné. V duchu zakleje, protože v ten moment se mu rozsypou vlasy a vtvoří rudozlatý závoj. Se zlatým vějířem je to jako vodopád, co se tříští a zároveň plyne. Nemůže nic jiného dělat než vnímat všemi smysly tenhle smyslný tanec. Jestli nevypadne, pořádně se ztrapní, když si všimne, že dav prořídl. Mimoděk se zachechtá. Zajímalo by ho, zda o tomto jevu Akron ví. Rozhodně on skutečně zmizí, i když svým oděvem tu slušně zapadá, přesto cítí na sobě pohledy, což mu není moc příjemné. Viděl dost, aby zjistil, že Akron mohl sice být katem, ale nyní je tanečníkem. Baví ho to, a je tomu rád. Jen vyřešit tu jeho situaci.
„Akrone?“ Rychle vytrhne z nějakých rukou ručník a začne ho utírat, skoro zuřivě masírovat.
„Takové péče,“ řekne mdle Akron a posadí se. „Postarej se o vějíř!“
Armilon ho přestane utírat, rozevře vějíř, a na chvilku ho pohltí do zajetí jeho zlatá krása. Pečlivě ho otře, potom schová do obalu a zaváže. Odloží ho a začne se opět věnovat Akronovi. „Pití?“
„Vodu.“ Někdo mu ji dá.
„Bylo to úžasné, drahoušku. Jsi v pořádku?“ Inevre se k němu nakloní.
Usměje se. „Děkuju za starost, budu v pořádku.“
Inevre se usměje. „Všem děkuju za vaši práci, nemyslete si. Jen že něco podobného jsem ještě neviděla.“ Zasní se. „Ten trik s vlasy byl úžasný. Zítra vás zvu na menší oslavu. Musíme naplánovat akci u pána z Thor a další. Počítám s vámi.“
„Ano, paní.“ Ozve se. Inevre odejde.
Armilon chvilku kouká, potom sebere stuhu, co se na zemi povaluje a obratně sváže Akronovy vlasy.
„Tak tohle bylo to nejlepší, co jsi mohl udělat.“ Nahý vyjde ven. Armilon sebere vějíř a jde za ním do jeho pokoje. Hned si to zamíří k malému stolku, nalije si pohár a vypije. Zřetelně je cítit úleva, pak zakrouží rameny, otočí se, a prohlédne si Armilona od hlavy k patě. Pár kroků, poklekne před ním a rychlými jistými pohyby mu rozepne kalhoty. Sevře penis, mrkne se na něj. Zřejmě je z toho v šoku a vezme ho do úst. Asi ho ten tanec vzrušil, prokmitne mu hlavou, když si ho zasouvá hloub bez žádných rafinovaností, jen ho udělat co nejlépe. Nečeká dlouho a ústa se mu zaplní semenem.
„Neměl jsi,“ dostane ze sebe konečně Armilon.
„Chtěl jsem a aspoň nejsi tak napružený.“
„Za to ty nejsi vzrušený vůbec.“
„Přitom soustředění, divíš se?“
„Ne, ale jestli tě to potěší, během tance zmizelo dost lidí.“
Akron se zasměje, v tváři údiv. „Tak to jsem rád, že ještě nepatřím na ulici.“ Posadí se, do ruky vezme vějíř, otevře ho a zamyšleně si ho prohlíží. „Zítra si promluvíme s Yeneff.“ V hlavě se mu zrodí plán. Pevněji sevře vějíř. Otázkou je, zda měl Armilon pravdu.
„Dobře,“ poslušně kývne na něj. Neví, co bude dál, proto se posadí a čeká.
„Půjdeme domu, i když je pozdě, přece jen chci být s tebou a tady je tolik oči,“ zamumlá. Nikdo nesmí tušit, co je spojuje, aspoň do doby, než pan z Thor zemře.
„Pomohu ti.“ Pomůže mu do oblečení, vytáhne zpod límce vlasy, které se rozlijí po zádech jako zlatorudý vodopád. Vezme pramen a přivoní k nim. Yennef měla pravdu, voní.
„Co je k smíchu?“
„Voní, tvoje vlasy voní a jsi unavený. Měl bych jít do svého hostince.“
„Zítra odtamtud odejdeš, vlastně ne. Bude lepší, když půjdeš do hostince.“ Rád by ho měl u sebe, přesto to takto bude lepší. Až skončí se svým úkolem, zůstanou nějaký čas spolu. Nastoupí do nosítek. Dívají se na sebe, uvědomují sebe, i svou únavu.
„Jsme tady.“
„Akrone, miluji tě. Nedělej hlouposti.“
„Člověk o své štěstí musí bojovat. Dosud jsem se nechal unášet jen tak větrem, s tvým příchodem se to změnilo, tak to má být.“
Armilon nechápe jeho slova, ale musí akceptovat Akronovo rozhodnutí, proto vystoupí z nosítek a sleduje, jak pomalu mizí. Půjde si lehnout, a zítra ho přece uvidí. S širokým úsměvem vstoupí dovnitř. Pokyne hostinskému, který má i přes pozdní hodinu docela narváno. „Džbánek toho nejlepšího.“
„Samozřejmě.“ Natočí mu, přidá pohárek a pozoruje, jak mizí v patře. Armilon se posadí do křesla, shodí boty a nalije si. S pohárem vína, s přimhouřenýma očima si vybavuje každý zážitek s dnešního dne. Ovšem nejkrásnějším zážitkem je zjištění, že ho miluje.
Druhý den vyjde ven. Najednou zaváhá, zda není přece jen brzy. Změní směr k přístavu, když naproti němu se objeví námořnicí. Podle toho, jak vratkým krokem jdou, zřejmě byli až do rána v některé krčmě. Snaží se jim uhnout, ale moc možnosti nemá. Přitiskne se ke zdi domu. Těmhle se raději vyhnout. Uleví se, když ho míjejí. Vypadá to, že to bude bez incidentu, když do něj jeden vrazí. Skupinka i Armilon ztuhnou, který si okamžitě uvědomí, že by měl vypadnout rychlostí blesku. Odstrčí jednoho, druhého, už skoro je na svobodě, když něco zahlédne a automaticky nastaví ruku, jak se snaží uchránit tvář. Neměl jsem to dělat, když ho zabrní ruka. Stáhne ji a rozeběhne se. V tomto stavu pochybuje, že ho dostihnou. Neuvědomí si, že si drží ruku a slzy mu tečou bolestí. Na jakoukoliv procházku ho přešla chuť a tak rovnou zamíří k Akronovi. Zdravou rukou zabuší na dveře a je šťastný, když se v nich objeví Akron.
„U Oka, co je ti?!“ vyděsí se. „Stalo se něco? Pojď.“
Armilon vejde dovnitř. „Ruka, asi s ní něco mám. Narazil jsem na partičku opilých námořníků,“ vysvětluje, zatímco se Akron snaží z něho opatrně stáhnout oblečení. „Něčím mě praštili… Do prdele.“
„To sotva. Vypadá to zle.“ Zachmuřeně pozoruje opuchlinu. Dotkne se. „Máš to zlomené.“
„Cože?! To nejde! Určitě?“ Vnitřně ví, že mu nelže, že skutečně je kost prasklá. Začne vzteky brečet.
„Klid.“
„Jak klid? Jsem k ničemu! Blbý námořnicí! Měl jsem jít k tobě hned!“
Akron trpělivě čeká, až ho to přejde. „Přestaň tu fňukat!“
„Promiň, jsem naštvaný.“
„Já vím. Musíme to ošetřit.“ Sevře rty. „Pro někoho skočím. Zatím si to chlaď.“
„Dobře.“ Přitiskne si studený mokrý hadr. Na chvilku se mu uleví, když vstoupí dovnitř elegantně upravený Akron a podá mu šedozelené kuličky. „Přestane tě po tomhle cokoliv bolet. Vezmi si jen jednu.“
„Děkuji.“
„Budeš to potřebovat.“ Vyjde ven a jde za jedním starým námořním felčarem, s kterým se nedávno seznámil. Jen doufá, že bude na zemi a nebude se někde plavit. Mám štěstí, pomyslí si, když ho uvidí podřimovat před domkem s nohama nataženýma. Ten když ho zaslechne, pootevře oko a povzdechne si. Nakonec se zvedne, zaleze dovnitř a vyjde s brašnou přes rameno.
„Máš štěstí, zítra odplouvám.“
„To jsem rád. Zlomená ruka.“
Stařík se zasměje. „A to jdeš s takovou prkotinou za mnou? Nesvedeš to?“
„Jistěže ano,“ ohradí se dotčeně. „Ale pomoc se hodí.“ Za necelých deset minut je Armilon v bezvědomí, jak mu narovnal ruku a nevydržel bolest i přes lék.
„Zbožňuji chlapy v limbu,“ zachichotá se. „Tak máš to.“
„Díky moc.“
„Tak měsíc a půl, možná. Měj se, krásko.“
Akron se usměje nad tím oslovením, protože si ho tehdy spletl s ženou. Odchytí sousedovo dítě a pošle po něm vzkaz do Rozverného kvítku. Čeká, až se Yennef objeví. Stojí a dívá se, jak Armilon oddechuje. Takto uvolněného ho ještě neviděl a je to přitažlivé. Škoda, že ho musí probudit. Chytí ho za rameno a zatřese jim. Za chvilku už by tu měla být.
„U Oka, zastřel mě! Mám žízeň.“
„Už tu bude.“
„Kdo?“
„Yennef, pamatuješ?“ Pomůže mu se nadzvednout.
„No jo, ten felčař byl příšerný.“ Napije se vody. „Bolí to.“
„Já vím. Už je tu,“ řekne krapet zbytečně, protože bušení na dveře je slyšet. Armilon zatřese hlavou, aby setřásl ze sebe únavu. Když mu to rovnal, měl pocit, že vidí divné světlo. Kdyby to věděl, tak se opije do němoty.
„Něco se stalo, Akrone? Měl bys dbát o ně i teď.“
„Jsem doma, nechce se mi, pojď dál. Armilon.“
„Já vím.“ Najednou se zastaví a neklidně na nich spočine. „Něco potřebujete?“ Zní nejistě, pomyslí si oba dva. Akron se přesune ke dveřím. „Měla bych být doma.“ Což pro ni představuje Rozverný kvítek.
„Pan z Thor. Přesněji řečeno Igor z Thor.“ Měl jsem pravdu, zajásá Armilon, když vidí, jak se doslova do sebe vtáhne a očima probleskne nenávist. Je jak syrová obnažená země, skoro je cítit její vůně. „Proč ho nenávidíte?“
„Co je vám do toho?“ odsekne. „Musím jít, nebo mě chceš tu zadržovat?“ Už opět je ženou, která se stará o vlasy nejkrásnějších společnic ve městě. „Musím…“
„Nic nemusíš, to víš, jen řekni, proč ho nenávidíš?“
Yennef si skousne rty a podívá se z jednoho na druhého. „Nepustíte mě.“
„Ne.“
Armilon jako by v ní četl. Její nenávist je dost velká, aby se dotyčnému chtěla pomstit, jenže jak moc velká je? Potřebuje jen krytí. „Jen proč?“
„A proč to chcete vědět vy dva? Vlastně ne, ty!“ ukáže záměrně prstem na Armilona.
Ten se zvedne, zlomenou ruku si přidržuje druhou. „Protože ho potřebují zabít a hledám lidi, kteří ho nenávidí.“
Ta vytřeští oči, podívá se na Akrona, ustoupí. „To…“
„Zítra.“
„To ano,“ zamumlá. „Pak už žádný večírek se nepřipravuje. Moc… Zničil mou sestru!“
„Tvou sestru?“ podiví se. Netušil, že nějakou má, k tomu pokud upoutala pozornost pana z Thor, musela být krásná, jenže to by o ní musel vědět.
„Jo, mou krásnou sestru Neff. Měli jsme podobná jména. Byla krásná, krásnější než já. Skončila jsem jako kadeřnice, zatímco ona zářila ve světle bohatých. Byla tak žádána…“
„Renna!“ zvolá nevěřicně.
„Ano. Nechtěla používat své jméno. Mně to nedělá problém, jenže mě si nikdo nevšímá, nejsem nic, ona naopak.“ Posadí se. „Pak přišla pozornost až z hradu. Z hlavy ji tryskaly sny, naděje, že by mohla se stát milenkou, možná… Hloupé sny, které skončily s odchodem na hrad.“
„Soran,“ napadne Armilona další dílek.
„Přesně, je po smrti a moje touha pomstit se zmenšila, jenže moc dobře vím, že on si ji jen vyžádal. Nebýt pána z Thor, který mu ji věnoval, nikdy by ji nezískal.“
„Chápu.“
„Chcete ho skutečně zabít?“ podívá se na oba dva.
„Já rozhodně. Musí prostě zmizet ze světa. Jestli chcete znát důvod, neexistuje, jsem Lovec,“ pronese pyšně.
„Lovec?!“
„Proto je u mě, snaží se dostat na hrad.“
„Tam se nyní nedostanete.“
Akron přimhouří oči. „Ty ses snažila tam dostat.“
Yennef zatrpkle přikývne. „Bezvýsledně. Prověřují i vynášeče sraček,“ řekne drsně. „Zjistili, že jsem příbuznou Renny. Nevím jak, ale mám zákaz přiblížení se k hradu. Nemohu se tam dostat. Nebýt mé schopnosti… Tolerují mě.“
„Takže jsi skutečně ho chtěla zabít?“
„Jistěže! Může za smrt mé sestry, přesto je to minulost. Omlouvám se, půjdu. Někteří chtějí být ještě krásnější.“ Vstane, podívá se na oba dva.
Akron se už nadechuje, že se ji pokusí přemluvit, když ucítí lehký dotek. Zadívá se na Armilona, v jehož očích je varování. Nechápe to, ale poslechne to. „Doprovodím tě. Učešeš mě na slavnost?“ Napůl očekává odmítnutí.
„Budeš nejkrásnější ze všech, jako vždy.“ Smutně se usměje. „Ani má sestra nebyla tak krásná jako ty.“ Dotkne se jeho sametové pokožky, spustí ruku a odchází.
„Proč jsi mě zastavil?“ optá se naštvaně. „Mohl bych ji zlomit, udělala by to.“
„Ano, udělala a my bychom za to pykali. Bolí to. Musí chtít sama, musí to vyjít z ní,“ snaží se mu vysvětlit. „Jinak to nemá cenu, prostě se to nepovede.“ Pak se usměje. „Vrátí se, jestli tě to uklidní.“
Akron na něj pohlédne skepticky. Vrátí se? Nemyslí si to, protože když odcházela, nevypadala zrovna, že by se chtěla pomstit. Najdou někoho jiného. Pokud ne, vždy může ho zabít on, horší je to načasování. Rád by, kdyby to měli za sebou. Nechápe, proč pan Elean nemůže mít jednou prostší přání, ale co čekat od někoho, kdo pochází z Bílých lidi? Ti nejsou…
„Buch!“
Otočí se ke dveřím. Zase nějaký otrapa. S naštvaným výrazem jde k nim, prudce otevře a překvapeně se rozhlédne, jako by tu nestála Yennef, ale ještě někdo jiný.
„Jak to chcete udělat? Pomohu vám.“
„Pojďte dál.“ Armilon odtáhne Akrona ode dveří. „Co myslíte, mám opravdu tak příšerné vlasy?“ řekne nahlas.
„Máte je příšerné.“ Dveře se zavřou. Yennef se neotáčí k Akronovi, ale k Armilonovi. „Věděl jste, že se vrátím.“
„Ano. Mezi vámi a sestrou bylo něco víc. Nemůžete její smrt jen tak pominout.“
Yennef se zatváří užasle. „Jak to víte? Máte pravdu. Byla mým dvojčetem, i když náš vzhled byl odlišný. Jen o dva nádechy se narodila přede mnou. Obě jsme byly určeny… Však víte. Je to už jedno, ale její sny byly mými a naopak.“
„Já vím, rozumím. Akrone, můžeš připravit čaj? Musíme vymyslet, jak se dostaneme k panu z Thor. Nehoda musí vypadat jako vražda.“
Akron si povzdechne. Ti dva vypadají jako spiklenci, ale ve finále konečné slovo bude mít on. Donese čaj, elegantně nalije každému po šálku. „Já vím, jak vás dostat dovnitř.“ Usadí se a vychutnává si jejich překvapení. Ti dva mohou si plánovat, co chtějí, jenže bez něj naplánují jedině svůj pohřeb.
„Jak?“
„Dopiju to a vysvětlím vám to.“ Trochu napínání jim neuškodí. To za to, jak si dovolili ho přehlížet, jeho - Prvního kata v království.
Druhý den v noci se Akron posadí do nosítek. Cítí se klidný, jako by už bylo po všem. Jestliže tento pokus nevyjde, museli by někoho najít a uplatit, a to by nebylo lehké. Prakticky nemožné. Na hradě je lidí jako much. Nosítka se zhoupnou a on pohlédne na vějíř vedle sebe. Pohladí ho, potom sevře. Jeho obživa, jeho zbraň, bez ní by byl jen další tanečník. Včera ho vyzkoušel a funguje jako za stará. Taky proč by neměl, když se o něj stará a krev po něm ještě nikdy neskanula, až možná nyní. Záleží na tom, zda všechno jim vyjde. Vykloní se z nosítek a pohlédne na oba dva, kteří jedou na koních. Rád by oba měl v nosítkách, jenže tentokrát to nejde.
Zastavení. Brána. Odhrne závěs u nosítek. „Akron, od Rozverného kvítku, jedu na slavnost.“ Podá jim známku, kterou obdržel od Inverne. „Tito jsou můj doprovod.“
„Nepočítalo se s doprovodem.“
„To jako mám se převlékat sám a nést vějíř taky?! Zbláznil ses!“ zvýší hlas, aby se to rozléhalo. Armilon se zadívá na Yennef. O tomto včera nepadlo ani slovo. „Jsem nejznámější tanečník v Thor a měl bych si vějíř nosit sám?! Odcházíme! Takové zacházení nepotřebuju. Jdeme!“ Armilon sevře otěže. Zbláznil se nebo co? Přece se potřebují dostat dovnitř! Nosiči zvednou nosítka, když tmu osvětlenou pochodněmi rozřízne hlas.
„Počkejte!“
Akron se vykloní. Už měl strach, že tu nebude, protože jediný, kdo může těm dvěma dát povolení k vstupu je právě on, nejvyšší pořadatel hradních slavnosti. „Lenne, jsem unavený přístupem strážných. Nejen, že musím se legitimovat, copak by si mě někdo mohl s někým splést, ale i tím, že mi nedovolí přivést svého nosiče.“
„Rozumím, je to nařízení. Samozřejmě jsi vítán, jsi největší hvězda večera. Kdo jsou?“
„Armi, zlomil si včera ruku. Inerve mi ho určila jako nosiče vějíře, že to vypadá reprezentativně. Nedal bych ho z ruky, ale musím Inevre poslouchat, neřekla ti to? I když nepředpokládala, že budou takové přísné podmínky, děje se snad něco?“
„Netuším, opravdu, a proč ta druhá a proč…“
„Lenne, myslím, že pojedu. Jdeme.“ Nosiči už se chtějí zvednout.
„Ne! Jen chci vědět, kdo to je.“
Akron stiskne rty. „Tak dobře, jen proto, že jsi to ty. Ta druhá je náhrada. Chtěl jsem vzít i Armiho, má zlomenou pravou ruku, debil jeden, aby se tu rozhlédl a já mu nemusel říkat co a jak pro příště nebo snad nejsem vítán?“
„Akrone!“
„Dobře a ta druhá je Yennef, kadeřnice, nikoho jiného jsem nemohl nalézt a taky potřebuju pomoci s úpravou vlasu, což zvládne. Vím, máte tady svoje, ale přiznej si to, další ruka se jim bude hodit a práce jim ubude, zvláště s mými vlasy.“
„To ano, ale nemá oprávnění vstoupit,“ si najednou vzpomene a vzápětí se mu vybaví důvod Soran. Váhá, protože dostal nařízeno nepouštět nikoho, kdo nemá propustku, k tomu tahle, na druhou stranu je po smrti, naštěstí. Takže… Jde k Armilonovi. Skutečně je vidět, že ruka je k ničemu, ta druhá vypadá, že by ji položil menší větřík a její práce je skvělá. „Jeďte!“
„Děkuju.“
„Další!“ ignoruje Akronova slova.
Tak to nejhorší máme za sebou, pomyslí si Akron. Tak napůl nevěřil, že Lenn je pustí dovnitř, spíš myslel, že je vyprovodí ven. Nosítka zastaví, Armilon sklouzne z koně, jako by neměl zlomenou ruku a pomůže Yennef, která si přetře stehna a úpí u toho.
„A to jsi nemusela jet celé dny.“
„Zmlkni.“ Chvátá k nosítkům. Armilon pomůže Akronovi ven, Yennef obřadně vezme do rukou velký vějíř. Oba dva jdou za ním, až dojdou do místností, které jsou určeny pro účastníky večírků. Akrobaté, tanečnicí, zpěváci, dokonce šašci a hráči na různé nástroje. Vůně se misí ve vzduchu a vytvářejí těžkou vůní. Všichni se obrátí k příchozímu a jeho doprovodu.
„Koho sem vlečeš, Akrone?“ optá se jeden zpěvák.
„Mí pomocnici. Inevre usoudila, že potřebuju trochu reprezentace, co máte dělat, když vám to nařídí představená, povolil jsem, načež tohle nemehlo si hned druhý den zlomí ruku.“
Smích.
„Jak to pokračuje?“ zeptá se paní Ardélie. „Kde je Pietro?“
„Umím česat, paní Ardélie,“ ozve se Yennef.
Ardélie, která ji nikdy neviděla, spontánně obejme Akrona potom dívku. „Přišla jsi k nám jako z nebe, vezmi si kohokoliv. Ti umělci jsou tak nároční. Věčně se jim nechce něco líbit,“ šeptá ji, aby to slyšeli ostatní. „Tak pomalu přečtu pořadí. Pietro, to je Yennef, musím jít.“ Rychle přečte seznam a potom ho nechá na stole. Rychle odejde.
„Akrone, drahoušku, copak, že máš nosiče?“
„Za to může Inevre, právě jsem to říkal. Vypadáš stále lépe a lépe.“
„Ne jako ty, kdy se u tebe zastavil čas. Yennef, drahoušku, tamty hráče, jdou mezi prvními.“ Yennef poslušně k nim přejde a hbitě je začne česat.
„Co, že posílá svou nejšikovnější kadeřnicí sem?“
„Dělá mi nosiče, nikdo to nechtěl dělat, je volno v místnosti?“ Kývne na koberec.
„Pro tebe ano, běž.“ Dívá, jak zmizí za kobercem a potom si ruce dá v bok. „Co s tebou?“
Armilon při představě, že něco tu dělá, zbledne a rychle zamává rukou. „Mám ji kikslou.“
Pietro se usměje. „V tom případě… Tady máš a podávej občerstvení!“ vrazí mu džbán do ruky a ukáže na skleničky. „Málem, že tu nepadají žízní a jsou tak nervózní… Tak děláme, děláme!“
Armilon si povzdechne a rozlije skleničky, pak je začne roznášet. Pietro se rozhlédne. Vypadá to, že s nápoji se situace zlepšila. Najednou ztuhne, když ho vidí, jak otevřel okno.
„To se…“
„Vždyť tu nedostatkem vzduchu chcípají, já aspoň umírám,“ řekne umíněně, rozkročí se, jak se snaží ubránit otevřené okno.
Pietro si prohlédne jeho vysokou postavu, postoj a zamračený obličej, potom přimhouří oči. „Nejsi spíš strážným?“ pošeptá mu a odvede ho stranou.
„Jo, ale nesmí se to nikdo dozvědět, paní Inevre se bojí, aby se Akronovi něco nestálo. Výhrůžky…“ dodá.
„Chápu, chápu, dobře dělá. Máš pravdu, to okno byl dobrý nápad.“ Podívá se na hodiny a skoro se vyděsí. „Vy dvě, běžte! Začíná to.“
Akron vyjde ven, a ihned zaujme Pietra. Ještě se chvilku protahuje a potom začne chodit, nakonec vytáhne vějíř a párkrát ho zkusí. Při zvuku zavíraného vějíře je skoro posvátné ticho. Armilon zapřemýšlí, zda to bylo stejné i při popravách. Taky trnuli a naskakovala jim husí kůže z toho zvuku? Odtáhne Yennef od další hlavy a pokyne ji k Akronovi, který stojí u vchodu s vějířem. Vytáhne ji z místnosti.
„Je čas?“
„Ano, jdeme.“ Podá jí ruku a ona se do ní zavěsí. Svůdně se rozesměje jako společnice, přitiskne se k němu a oddaně vzhlíží.
„Jste skutečně společnici.“ Jdou do hlavního sálu. Protlačí se lidmi, kteří čekají na vystoupení. Oba dva se přestanou bavit a zaměří svou pozornost na pána domu. Je obklopen lidmi, vypadá skoro znuděně. Podívají se na sebe. S tím nepočítali, nějak doufali, že se k němu snadněji dostanou. Potom si vzpomenou na Akrona, že prý má ve zvyku u jeho vystoupení být v popředí. Vyčkávají, až vystoupí Akron. V tu chvílí skoro zapomenou na všechno a jen sledují, jak nastupuje. Igor z Thor v okamžiku, kdy oznámí Akronovo číslo se zvedne a jde do popředí. Teprve zvuk otevíraného vějíře Armilona probudí z transu, chytí Yennef za ruku a pomalu se ji snaží dostat k pánu z Thor, což se mu překvapivě podaří. Už jsou blízko, když si uvědomí, že přichází chvíle, na kterou je Akron upozorňoval.
„Musíte to udělat v ten moment. Začnu vířit sálem v piruetách kolem diváků, až vlasy se jim budou otírat o tváře. V ten moment zaútočíte, máte největší šanci.“
Ta chvíle je tady. Yennef vytáhne ze speciálního pouzdra, které ji udělal Armilon nůž a sevře ho pevně do ruky, ale i Armilon má připravený záložny plán a vytáhne malou trubičku s jehlou. Oba se připraví a v tu chvíli, Igor z Thor udělá krok, aby byl před ostatními, v ten samý moment Yennef zaútočí nožem. Výkřik, fouknutí a vír rudozlatých vlasů úplně všechny rozhodí, takže strnule stojí a netuší, co se děje.
Igor se chytí za krk a chroptí. Nechápe, co se stálo. Vždyť chtěl se potěšit Akronovým tancem, jeho vůní při tanci a nejednou pocítil štiplavou bolest. Malého škrábance na ruce si nikdo nevšimne, ani jehly, která se zaryje do krku.
Na podlahu upadne tělo, které sebou trhá. Konečně se lidé vzpamatují a Akron k ležícímu přiskočí. Snaží se mu ucpat tepnu, ale pochopí, že je konec. Zvedne hlavu s rozpuštěnými vlasy. „Je konec.“
„Uzavřete sál! Klid!“
Armilon už nestihne odvést Yennef do bezpečí, tak ji přitiskne ke stěně, když se mu vymaní a prodere se dopředu.
„Já to udělala!“ Rozpřáhne se dýkou, kterou si vrazí do prsou. Předkloní se a sesune. „Počkej ses…“ Víc už nestihne říct.
„U Oka,“ zavrčí rozezleně Armilon. Ta holka mu svou smrtí zachránila kejhák. Akrona odstrčí od mrtvého těla. Postaví se a dívá se na mrtvého v rukou složený vějíř. Klidně se dívá na chaos, který tu vznikl. Očima vyhledá čahouna a pokyne mu.
„Je mrtvý,“ zamumlá si pro sebe. Nebyla to nehoda, ale jinak to nešlo, snad to pan Elean pochopí. V ten samý moment nastoupí strážný ke každým dveřím.
„Prohledejte je!“
„Zabila ho ta holka!“ vykřikne někdo z davu. „Přesně. No ano! Pusťte nás!“ ozývá se z mnoha hrdel, ale mezi rozzlobenými výkřiky, nikdo neměl moc ráda pána z Thor, se ozývá i pláč a někteří zhrouceně sedí na podlaze. „Jsem kapitán Modrých dálek! Nedovolím, abyste mě tu zadržovali! Budu si stěžovat u královny! Vraha máte, ne?!“
Druhý syn se ohlédne na svou matku. Podivně si pomyslí, že není nijak rozrušená. „Mami?“
„Pusť je, teď jsi pánem hradu ty.“
„Pusťte je kromě těch, co mají na sobě krev,“ nařídí silným rozhodujícím hlasem.
Armilon strne. On je čistý, ale Akron ne.
„Dobré rozhodnutí,“ nese se pochvalně sálem. Jednotlivci se cpou k oběma východům. Kapitáni si je prohlížejí a potom je pouštějí. Tak se ven dostane i Armilon, přestože ho prohledají, ale když si všimnou zlomené ruky, nechají ho jít. Zamíří si to do místnosti, kde čekají ostatní. Před dveřmi stráž.
„Byl jsem se vyčůrat.“ Překvapí ho, když ho pustí. Čekal delší výslech.
„Co se stalo?“ Pustí se do něj, hned jak si všimnou jeho příchodu. „Proč nemůžeme ven?“
„Někdo zabil, vlastně to byla Yennef, pána z Thor.“
„Cože?!“
„Co jsi tam dělal?“ optá se přísně Pietro. „Nemohu tomu uvěřit. Musím jít.“ Vytratí se.
„Jak se to stalo?“
„Netuším. Chtěl jsem vidět Akrona tančit, kdo by nechtěl a potom najednou slyším zachroptění. Bylo to tak divné, že to bylo slyšet i přes zvuk hudby. Najednou vidím pána z Thor na podlaze, Yennef křičí, že to byla ona a zabila se. Jsou mrtví.“
„Yennef? U Oka, vím, kdo to je!“ vykřikne jedna z hráček. „Její sestra byla Renn, Soran ji dostal do pracek.“
„To jsem netušil. Promiň mi Yennef,“ ozve se mumlání. Ostatní začnou vzpomínat na Renn, jak byla krásná, marnivá, přesto ke všem milá.
„A Akron? Kde je?“ Najednou napadne divně postrojeného muže. Sundá si čepici, potom šat, objeví se sympatická ustaraná tvář.
Armilon k němu zvedne tvář. „Zůstal tam.“ Má strach, co se tam může stát. Ochrání ho jeho jedinečnost, nebo tam zůstane? Pán z Thor je všemocný, co kdyby zjistil, že jedna oběť je málo jako ve Fiore? „Mám strach.“ V místnosti, i přes lehký vánek přicházející od okna, nastane dusno. Snad každý už se setkal s vůli pánů z Thor.
Akron sebere šat, který před tím, než začal vířit v piruetách, odhodil. Uvědomuje si, že je celý do krve, přesto se do něho zahalí. Pak se jde uklonit. „Pane?“
„Jste celý do krve.“
„Snažil jsem se pomoci,“ tiše s úklonou pronese.
„Ukažte vějíř!“
Akron ztuhne, potom se uvolní. „Tady.“ Podá ho bez jediné kapky krve. „Prosím. opatrně, je vzácný.“
„No ano, jediný zlatý vějíř v království těchto rozměrů. On je tupý!“ vykřikne překvapeně. Podívá se na krk z pána z Thor. „Nemohl udělat tak jemnou řeznou ránu.“
„Vždy jsme si myslel, že je ostrý,“ podiví se současný pán z Thor a přejede přes velké listy vějíře.
„Přesto, pane,“ kapitán stráže se ukloní před novým majitelem hradu, „právě Akron přivedl sem tu ženštinu! Měl by být potrestán s ní!“
„Netušil jsem, co je zač. I pro mě je to šok, pane Gorione z Thor.“
„Rozumím, ale co když mi lžete?“ Otočí se na matku, pak si uvědomí svou chybu. „Odneste otce a připravte ho k pohřbu. Vyhlašuji tři dny smutek a zavřené obchody! Kdo bude obchodovat, toho vystavte na pranýř u doku!“ Dívá se, jak odnášejí jeho otce a zkoumavě přejíždí stráže a Akrona. Dobře si uvědomuje, že kdyby ho nechal popravit, tak by Thor přišel o jednoho z nejlepšího tanečníků, ale pustit ho jen tak? Uvěznit? Lákavé, ovšem taky by se mohli vzbouřit. Má jistou pravomoc, jenže Thor stojí právě na obchodu a obchod bez zábavy, odkud pochází velká část příjmu, nemůže existovat. Nemůže o ty příjmy přijít. K tomu je příliš krásný. Odkašle si, jak ho něco napadne. Přistoupí k Akronovi, ovane ho vůně krve, ale pod tím velmi lákává vůně sexu.
„Neměl bych to udělat, ale znám dobře svou moc, a kam sahá. Kdybych vás uvěznil, setnul, neměl bych nic a ještě se mi město vzbouří.“ Akron jemně přikývne. I on to dobře ví a popravdě počítal s tím. Kdyby nebylo jeho postavení, pak by do toho nešel. „Ode dneška každou noc myslím, se tu stavíte, co vy na to? Mám rád váš tanec.“
Nemůže říct ne. „Jistě, jak si přejete.“ Je mu jasné, co bude chtít, jen s tím nepočítal. Ukloní se. „Je mi líto vašeho otce, byl dobrým pánem.“
„Byl hnusným, despotickým a zajímala ho jen nesmrtelnost,“ řekne suše manželka pána z Thor. „Chudák děvče.“Akron je překvapený. Kdyby to jenom tušil, zkusil by ji využít a Yennef mohla žít, ale proč se o nic nepokusila? Potom pochopí. Kdyby se něco stalo neveřejně, šla by jako první na špalek. „Půjdeme.“ Usměje se a se zájmem na něm spočine. Akron se otřese. Myslí si to, co si myslí? Musí být připravený na vše. Nějak to přetrpí. Ukloní se a vycouvá z místnosti. Ucítí první objetí, polibek na tvář, jásot.
Později se posadí. Je tak strašně unavený, a pak ucítí na rameni velkou ruku. Vzhlédne do ustaraného obličeje. Usměje se, aby ho uklidnil. Nedozví se, jakou cenu musel zaplatit za smrt pána z Thor.
Otevřou se dveře a v nich stojí paní Ardélie s Pietrem. „Můžete jít, drahouškové, samozřejmě dostanete zaplaceno, jak bylo dojednáno. Pokud vás budu potřebovat, ozvu se, nyní musím zařídit spoustu věci.“
Všichni se začnou balit a odcházet, až dojde i na Akrona s Armilonem. Ten se usadí v nosítkách, na kolenou si položí vějíř v obalu. Počká, až se nosítka zhoupnou, vyjdou z brány a potom sundá drahocenně vyšívaný obal. Pomalu roztáhne vějíř, dívá se na něj, pak se dotkne listů vějířů, zasykne, jak se řízne. Bylo tak lehké ho zabít, aniž by se jedna jediná kapka dostala na vějíř. Potom ho pomalu zavře. První oběť Zlatého seku, a jak doufá, i poslední. Zastaví před domem, vysedne, vezme do náruče vějíř. Začne uvažovat, jak z toho ven.
„Armilone?“
„Ano?“
„Získej všechnu mimmu, jaká bude k dostání., Hned v noci, než se obchody uzavřou na počest pána z Thor. Hned.“
„Jistě.“ Nezná tu rostlinu, což je zvláštní, ale poslechne ho. Naskočí na koně a vydá se k obchodní čtvrti. Zabuší na první dveře. Musí dlouho bušit, než za nadávek se probudí majitel a rozespalý vyjde ven.
„Co je?“
„Veškerou mimmu, jakou máte.“
„Cože? U Oka je noc… Tak jo.“ Vezme ho do krámku, zajde docela dozadu, potom přinese pytlík. „Víc toho nemám, čtyři zlaté.“
„Cože?!“
„Jak jsem řekl. Berte nebo ne.“
Armilon to vysází a přesune se k dalšímu obchodu s vývěsním štítem bylin. K ránu má brašnu nacpanou rostlinou. Podívá se do váčku. Je na dně. Tolik zlata v životě neutratil. Bude se muset stavit v konsorciu, snad už tam mají příkazy. Podle Eleana může taky od nich poslat zprávu. Jede k domu Akrona. Zabuší na dveře. Nějak pochybuje, že bude spát a ta rostlina mu dělala evidentně starosti.
„Pojď dál. Tolik? Snad to bude stačit. Uvidíme, co pán z Thor vydrží.“
„Akrone, co se stalo?“ Chytí ho za ruku. „Proč jsi chtěl ty byliny?“
Akron jemně vypáčí ruku ze sevření. „To je moje věc.“
Armilon sevře rty. „Ty jsi ho zabil, že? Ne Yennef ani já. Ani se k němu nemohla dostat, ale v jednu chvíli jsi byl blízko u něj. Použil jsi k tomu vějíř, že? Proč?“
„Pro tebe. Teď mě nech, nebo mi nevěříš? Miluji tě, ale než to skončí, musím zařídit poslední věc.“
„Věřím ti. Dobře, jen nejednej sám, jsem tu, rozumíš?“
„Já vím, promiň, jdu vařit.“ Zajde do kuchyně, nasype mimmu do studené vody. Pečlivě hlídá teplotu, aby se nepřevařila, potom ji scedí. Nechá ji vychladnout, potom se ji napije víc, než kdy jindy. Jde do prázdné místnosti a začne cvičit. Za chvilku nakrčí nos. U Oka, jak tohle vydrží, netuší. Najednou se otočí, zpozoruje Armilona, jak se na něj dívá. Přikročí k němu a překvapí ho, když před ním neuteče. Nefunguje to? Vyděsí se. Čichne si k tělu, ale odporně smrdí. Jestli i po tomhle bude s ním chtít sex, bude se divit.
„Co se stalo?“ Vždy překrásně žádoucně voněl, nyní páchne jak staré hadry na smetišti.
„Jsi otravný.“ Možná má právo vědět a bude to tak lepší. Měl by se smířit s tím, čím je, co dělá a kým byl. „Platba za vraždu, docela malá, ne?“
Armilon k němu přistoupí a políbí ho i přes odporný pach, který vydává. „Sex?“
„Ano, sex.“
Komentáře
Přehled komentářů
Moc děkuji za další díl.
<3
(Vlarisa, 5. 5. 2022 23:53)Je super mít co číst :D děkuji za další díl. Jsem ráda že u Armiho došlo s Akronem k posunu x)
Juch!
(Natali, 25. 4. 2022 9:54)Ďalší dole. Konečne som sa dočkala ďalšieho dielu, ani som netušila, že mi to tak chýbalo si niečo od Teba prečítať. Normálne mi to zlepšilo deň. Len tak ďalej, dúfam že obaja zdrhnú z mesta spolu.
Diky!
(Elis, 22. 4. 2022 23:51)Diky za dalsi dil! Nemohla jsem se dockat. Pis prosim dal!
***
(Widlicka, 19. 1. 2023 12:03)