Shounen - ai povídky

Z vůle hada

Kapitola 4.

Události v Thoru

„Jed, který zde byl pozřen, dokáže vytěsnit jakýkoliv jiný jed, protože ho ohrožuje. Jakmile ho vytěsní, na těle se objeví nahořklý povlak, který vznikne smísením dvou různých jedů, jednoho živočišného, druhého rostlinného. Oběť rychle umírá. Sakra, co je to za jed?!“

Poznámka Mistra jedu Gena

Daimón se Eleanem stojí na přídi Pýchy. Od nepříznivého počasí je chrání pouze pláště. Dívají se, jak se přibližují k Thoru. Elean se na něj dívá s mrazením v zádech, protože pád z věže má dosud v živé paměti. Kdyby se tehdy tam neobjevili Lovci poslaní Amadeem, zemřel by tam. Pozdější útěk taky nebyl, v jeho stavu, na co by rád vzpomínal.

„Já vím, proč sem musíme jet, a je to nutné? Co když nás někdo pozná?“

„Neboj se. Nikdo a potřebuji informace. Jestli jsou moje předpoklady správné, potom Akron je ve městě. Pomůže nám, i když mám z něj divný pocit. Rád bych věděl, co před námi skrývá.“

„Stačilo by…“

Elean se obrátí k svému ariméé. „Tobě by se líbilo, kdyby se ti někdo hrabal v hlavě? Myslím, že ne.“

Daimón se zardí. „Promiň, ale nebylo by jednodušší prostě to z nich vytáhnout, než složitě pátrat?“

„Ne. Někteří lidé se stali proti tomu imunní, a pak kdybych to tahal násilím, mohl bych poškodit jeho myšlení. A co kdyby byl nevinný?“

Daimón přikývne. Jako vždy má pravdu, proto změní téma. „Nebýt setkání s Černými stromy, potom by to byla příjemná cesta, i přes tu zimu.“

„To ano.“

Daimón se otočí. Opět skoro stejná situace. Mamohime stojí s bičem v ruce a pozoruje je. Kdyby nebylo těch lačných Mamohimových pohledů… „Myslím, že se do tebe zamiloval.“

„Ale kdeže,“ zlehčí Daimónova slova Elean.

„Ale jo,“ oponuje mu vesele Daimón. Je rád, že změnil téma.  Když Elean říkal o myšlení, měl pocit káraného žáka, který se nepřipravil do školy. Nechtěl by, aby mu někdo nahlížel do myšlenek.  „Nebýt Kakopa, potom by mě zavraždil a tebe si přivlastnil.“

„Kakopo by neuhlídal ani svoji kost. Spíš by zakročil Argés. Kde vlastně je?“ Daimón vzhlédne nahoru a ukáže rukou. Elean se zadívá na plachtoví. Opět, když s úžasem se dívá, jak bezpečně i přes rychlost lodě dopadá z břevna na břevno v takových úhlech, že by to nedokázal ani hadí tanečník. „Je neuvěřitelný. Člověk by neřekl, že je divoký. Zajímalo by mě, proč se k tobě připojil.“

„To nevěděl ani Serenin, ale povídal, že se k němu kdysi dávno připojila jedna fena a zůstala s ním dost dlouho. Jednoho dne zmizela. Nemůžeš s ním promluvit?“

„Ne, ale mezi námi jsou elefiané, kteří studiu a pochopení zvířat věnovali celý svůj život. Ti jsou schopní vnímat pocity zvířat a nepatrně je ovlivňovat. Samozřejmě, že jinak ovlivníš mouchu a jinak psa nebo kočku.“

„Je neuvěřitelné, že existuje vedle nás svět magie. To co vyprávíš, zní jako pohádka. Já vím, není, ale zní to. Těším se domů.“

Elean posmutní, když ucítí přítomnost kapitána. Obrátí se k němu. „Budeme přistávat?“

„Ne. Jen se přiblížím a vysadím vás. Moji lidé vás tam dovezou. Já sám mám cestu na jih.“

„V pořádku a koně?“

„Jsme na to zařízení. Nejdřív jednoho, potom druhého.“ Sakra, kdyby našel odvahu, potom by jim sebral koně a ty dva prodal někam do jižních království. Vydělal by balík. Jenže ani uspávací prostředky ani slabé jedy na ně nefungovaly. Jako by věděli, o co se pokouší. Uprostřed cesty pod výsměšným dohledem Mamohima to vzdal.

„V pořádku. Nejdřív Amadea, potom mě.“ Sám se jim ubrání snadno.

Daimón na něj se zadívá. Když Asami odejde, nakloní se k němu. „Myslíš, že se nedovedu ubránit?“

„Nepochybuji o tom, jen nechci žádný rozruch. I tak náš příjezd vzbudí pozornost. Kdyby k něčemu došlo, potom–“

„Ty víš o tom, že jídlo nebylo v pořádku? Proč jsi mi to neřekl?“ zaútočí.

„A proč ty ne?!“ udiví ho, že to ví.

Daimón se zardí. „Vím to, protože Argés mě na to upozornil. Nechtěl jsem…“ Vlastně proč to vlastně neřekl Eleanovi? Připadá mu to teď takové nenormální. Nechápe, proč se mu nesvěřil, když Argés rozeznal jed a hned na to jeho tělo. Kapitán Asami neví, že má v sobě jed. Dlouho o tom přemýšlel a podle něj hadí jed prostě vytlačil ten druhý, který pozřel.

„Měl jsem ti to říct. Argés je velmi chytrý. Myslím, že musí být nějak imunní proti němu.“

„Někdy mi bylo velmi divně. Jednou dokonce jsem na pokožce našel takový slizký povlak, který chutnal hořce. Jako by první jed vyloučil ten druhý, i když proč? Nerozumím tomu sám a jedům už vůbec ne,“ povzdechne si.

„Ano vím to. Umyl ses v slané vodě.“

„Bylo to hnusné, i když ty ses nemyl. Myslíš, že zkoušel to jenom na jednom z nás? Nebo na tebe jedy nefungují? Musíme někoho najít s odborností na jedy. Určitě bude mít větší znalosti než magistr lékařského umění.“

„Jsem imunní. Nějak jsem nebral to v pod úvahu, jen jsem viděl, že ti nic není, tak jsem to neřešil, moje chyba. Pomiň. Ve Fiore někoho znám. Zde se dlouho nezdržíme. Jsme na místě. Půjdeš první a nehádej se.“

„Dobrá. Budu tě čekat na molu. Je to krásné město a bohaté.“

„Však tudy prochází přes devadesát procent zboží ze Západních souostroví a přes polovinu z jižních Království a dalších zemí.“

„Tím chceš říct, že nebýt obchodu, je to provinční městečko s pár domky a ubohou napodobeninou hradu?“ zeptá se posměšně. Polibek ho překvapí.

„Přesně tak. Půjdeme.“ V podpalubí osedlají Argése a Zafira. Kakopo, který sedí vysoko na ráhně, shlédne dolů. Teskně zaňafá, protože pochopí, že z toho báječného království odcházejí. Dvěma skoky s přemetem dopadne na podlahu. Vyrazí k Argésovi, kterému proklouzne mezi nohama. Ten ho hlavou odstrčí z dosahu kopyt. Kakopo si dá říct. Daimón je rád, že Argés s Kakopem tak dobře vyházejí. Někdy jsou hravější než děti. Argés opatrně sejde po lávce do člunu.

„Dávej si pozor,“ zašeptá Daimón. Námořník s veslem odstrčí loďku od boku lodě. Ještě jednou a ponoří vesla do vody. Pravidelnými záběry se přibližují k vykládacímu molu. Tam už čeká menší zvědavý dav, co touží po novinkách, které za úplatu donášejí těm správným lidem.

„Výborně!“ řekne Asami, který sleduje loďku na zpáteční cestě. „Zvednout kotvu! Odjíždíme!“ Námořnicí se po sobě podívají, ale čtyři se vrhnou ke kotvě, aby ji vytáhli.

Elean svraští pobavením obočí a pomalu vytasí zbraň. Mamohime s bičem v ruce se zazubí. Tak konečně. Nejdřív bude on a potom ho prodají, ale konečně dostane, po čem touží.

„Chyťte ho!“

„Myslím, že ne, kapitáne Asami. Takhle se ctí dohody? Divím se, že vůbec někoho převážíte!“

Asami se zachechtá. Takhle dobře se necítil už dlouho. Má všechno a k tomu nádavkem hezkého otroka, za kterého dostane pytel zlaťáků. „A kdo řekl, že převážím lidí? Tohle je loď zabývající se vysoce ceněným zbožím a měl byste být hrdý, že patříte mezi ně. Mám na to oko a hádám tě tak na dva pytle.“

„V tom případě mě nejdřív musíte porazit!“ Elean švihne mečem.

„Nechte tu kotvu! Na něj!“

Daimón, který si právě dost razantně půjčil od jednoho kapitána dalekohled, se zadívá, co se děje na Pýše. Zaúpí. To je ten jeho nenápadný způsob?

„Kapitán Asami?“ zaslechne.

„Jo.“

„Neměl být v Edanu?“

„Kdo ví, ale tuhle kocábku poznám na sto verstvy. Ten chlápek nemá šanci. Zajímalo by mě, v kterém harému skončí.“

„V žádném!“ procedí mezi zuby Daimón.

„No tak chlapi do toho! Je sám! Ten druhý se sem nedostane včas!“ řve Asami.

Jeden z námořníků procedí mezi zuby. „Posledně to říkal taky!“

Mamohime bojuje, seč může, ale zasáhnout ho stále nemůže. Nakonec spor, který už trvá deset plných nádechů a Elean si s nimi stále hraje, rozhodnou námořnicí. Ustoupí.

„Tak chlapi do toho!“

„Kapitáne, máme toho dost! Můžete pokračovat vy!“ rozhodne se jeden z námořníků značně vysílený. Nijak netouží mít opět zlomenou ruku.

„Já vás… vás…“ Nemůže ze sebe dostat, ale v nitru ví, že sám s Mamohimem ho nedostanou. „Dobrá. Omlouvám se, bylo to jenom cvičení mých námořníků. Hned vás odvezeme. Tak hejbněte sebou, líná chásko! Odvezte pana Eleana na břeh. Jsou hrozní.“

„No to ano,“ přitaká Elean s mečem v ruce. Drží si odstup, přesto jeho ruce svírají Nitky, aby byl připravený k akci, ale nic se nestane, proto pustí Nitky z rukou. Daimón na břehu s úlevou se dívá, jak se loďka přibližuje. Když se Elean se Zafirem dostane na břeh, bouřlivě ho obejme.

„Tak tentokrát narazil náš kapitán Asami!“ Někdo plácne Eleana po zádech. „Dobře mu tak.“ Hbité nohy se rozletí po městě, aby vyprávěly, co se stalo dole v přístavu.

„Tohle mělo být potichu?“

„Nebyla jiná možnost, jen jsem teď mírně rozčilený.“

Daimón se do něj odtáhne. Viděl ho smutného, veselého, zamyšleného i rozzlobeného, ale tenhle tón ještě neslyšel. Fakt je rozmrzelý. „Co chceš dělat?“

Elean se usměje takovým způsobem, že Daimóna z toho zamrazí. „Asami si myslí, že nade mnou vyhrál, ale to se plete. Musíme někoho navštívit. Dám mu ponaučení, že se mnou se dohody nevyplácí porušovat.“ Nasedne na Zafira. Daimón na nic nečeká. Rád by se optal, co má Elan v plánu, jenže taky dobře ví, že mu nic neřekne. Dojedou k pěknému domu se zahrádkou. Není nijak velký, za to krásný. Líbilo by se mu tu žít. Něco takového by si představoval pro ně dva. Přivážou koně ke kruhům. Elean se dotkne zámku, který cvakne.

„Není doma, ale nebude mu to vadit. Možná šel za klientem nebo do Domu U rozverného kvítku. Převlečeme se a ty musíš vypadat jako strážný.“

Daimón ho neposlouchá. Akron. Slyšel o něm, jen mu nějak uniklo, že je to společník.

„Amadee, je ti něco? Záchvat?“

„Ne. Promiň, co jsi říkal?“

„Že musíš vypadat jako strážný.“

„Já jsem strážný. Vypadám tak,“ ohradí se. Nelíbí se mu to. Určitě bude hezký.

„Dobře. To máš pravdu. Půjdeme za mužem, který vládne financím. Tedy za jedním z nich. Kdysi dávno se založilo Konsorcium. Zní to vznešeně, že? Vymysleli to sami. Obchodují s penězi. To znamená, že si můžeš uložit v jednom městě peníze a abys neriskoval jejich ztrátu, vyzvedneš si je někde jinde za určitý poplatek. Centrum se nachází v Edenu. My, protože mě opravdu rozčilil, Asamiho platbu stornujeme.“

„U Temného, bude rozzuřený. A to můžeš?“ podiví se. Už o tom slyšel, ale jen tak někdo přístup tam nemá. Jenže Elean je Třetí nejvyšší astrolog, je logické, že tam bude mít účet.

„Hm, kdyby se mě nepokusil zastavit, potom bych to nechal plavat, jenže naštval mě. Nejdřív se pokusí prodat tebe, potom mě, nemluvě o našich zvířatech. To stačí, aby trpěl a protože nebude na něj nic fungovat, tak na to půjdeme přes peníze. Ty miluje. Nic mu neublíží víc, než jejich ztráta.“

„To je škodolibé, ne?“

„Ne, ariméé, to je spravedlnost.“ Vytáhne z vaku svůj šat astrologa. Je rád, že tehdy šel na ten večírek v šatech od Anew. Což mu připomíná, že ji navštíví opět. Oba dva potřebují nové ošacení, hlavně Amadeo.

„Jak myslíš.“ Dívá se, jak pomocí magie narovnává oděv. Povzdechne si, když se obleče do švestkové tuniky, vlasy rozpustí, aby do nich vetknul stříbrný kroužek s ametystem. Natáhne ruku a rozkošnicky do nich ponoří prsty. Světlounké prameny jimi protékají jako proudící voda postříbřená Jiskrovcem. Přivoní k nim. Slabě cítí vůní moře.

„Později,“ zašeptá  Elean. Pohledem slibuje hříšné věci.

„Dobrá, nebudeme tam moc dlouho.“

„Ne.“ Vyrazí ven.

Daimón brzy zjistí, že přitahuji zraky kolemjdoucích. Nediví se. Elean je velmi nápadný. Nejen svým koněm, který vzbuzuje pozornost, kam přijde, ale hlavně svým oděvem. Zastaví se před domem, kde stojí dva strážní. Budova je třípatrová, velká, lehce ozdobená. Na vrcholu je věžička. Vedle dveří je naspáno Alacalde konsorcium. Vejdou dovnitř, kde uvidí řadu stolečků. Kroky tlumí dlouhý koberec. V místnosti není moc mužů ani žen, ale všichni jsou zaneprázdnění. Elean se rozhlédne, přistoupí k jednomu ze stolku.

„Promiňte, chci mluvit s kvarterem konsorcia pro oblast Thor.“

„Pan… Hned to bude,“ dodá muž, který vzhlédl. Vstane. „Prosím, počkejte zde.“ Odvede je k pohodlným křeslům.

„Ty ne,“ řekne Elean napůl úst k Daimónovi. „Jsi můj strážný. Budeš stát za mnou.“

Daimón se zardí. Copak už zapomněl všechno, co se naučil? Postaví se do předpisového postoje. Vzpomíná, jak den co den takhle stáli. Nejdřív hodinu, potom i celý den se nesměli pohnout a jak se někdo hnul, letěl od jednotky.

Nečekají dlouho a uvidí dotyčného, jak jim vede muže, který podle oděvu a vystupování bude zřejmě hlavní muž konsorcia.

„Vítejte, Třetí nejvyšší astrologu Eleane. Mé jméno je Fittjävel Kassor a jsem vám plně k službám.“

„I já vám, Zástupce. Rád vás poznávám. Rád bych s Konsorciem projednal menší transakcí. O samotě.“

„Prosím, pojďte za mnou.“ Vede je do své pracovny. „Něco k pití?“

„Ne, děkuji. Nezdržím se dlouho.“ Posadí se do křesel.  Jako první začne Elean. „Nedávno jsem provedl jednu menší transakcí a rád bych ji stornoval.“

„Chápu, ale pokud si to již vyzvedl, nebude to možné.“

„Určitě ji ještě nevyzvedl. Je na moři, takže na souš se hned tak nedostane. Byl bych rád, kdybyste do ostatních kvarter rozeslal posly, aby transakcí ihned stornovali.“

„To nebude…“

„Myslím, že můj účet je dost důvěryhodný, abyste tu transakcí bez potíží provedli.“

„Jistě. Nechtěl jsem nic říct proti vašemu účtu. Problém je, že momentálně nemáme dost poslů, kteří by pokryli všechny kvartery.“

„Jako první by stačily přímořské kvartery, později můžete i ostatní. Úpis zní na jméno Asami, kapitán lodě Pýchy.“

V očích zástupce kvartera Kassora se mihne pobavení. „Chápu. V tom případě je to proveditelné, ale jestliže už si to vyzvedl, potom, je mi velmi líto.“

„Samozřejmě. Je to moje riziko.“ Vstane. „Byl bych rád, kdybyste se o mé návštěvě nikde nezmiňoval. Jestliže ano, musel bych vyvodit z toho důsledky a stěžovat si u hlavy konsorcia.“

„Jistě. Nikdo nic neřekne. Hned odešlu posly do jednotlivých kvarter, aby částku nevypisovali. Na kolik úpis zní?“

„Dvě stě zlatých alacaldských.“

„Jistě,“ řekne bez mrknutí oka Kassor, zatímco Daimón má co dělat, aby udržel kamennou tvář. Kassor skoro obřadně vypíše papírek a vloží ho do malé trubičky, které se přivazují ptákům k nohám. „Mohu vám ještě nějak posloužit?“

„Ne. Jen si vyberu něco ze svého účtu.“

„Samozřejmě. Dole vás obslouží mi lidé. Děkuji za projevenou důvěru v naše konsorcium a doufám, že budete i nadále využívat naše služby.“

Elean se usměje. Vyjde ven. Daimón za ním. Má na jazyku tolik otázek. Samozřejmě, že o tomhle Konsorciu už slyšel. Využívají ho hlavně obchodnicí a šlechta. Pro vstup do konsorcia se skládá určitý poplatek. Aspoň to říkal Zimon z jednotky Hada, jehož otec je známý obchodník s dřevem.

„Dobrý den. Rád bych vybral něco ze svého účtu.“

„Jistě. Prosím jméno účtu.“

„Elean.“

„Hned to bude.“ Přinese jeden pergamen. „Musím vás požádat o klíč.“ Zadívá se na pergamen. Elean z váčku vytáhne klíč. Podá mu ho. Muž je zkontroluje se vzorem. „V pořádku. Kolik budete chtít vyzvednout z účtu?“

„Sto.“

„V pořádku. Prosím vyčkejte. Půjdu peníze připravit.“ Ukloní se a odejde. Za necelých pět plných úderů se vrátí s váčkem. Daimón podle velikostí pochopí, že jsou to zlaté. Původně myslel stříbrné, ale… Nenápadně se rozhlédne. Ten kdo by to tu chtěl vyloupit, nejspíš by neodešel po svých. Je to tu hlídané víc než Fiorský palác.

„Děkuji.“

„Prosím ještě podpis. Vaše transakce bude ihned zaznamenaná.“

„V pořádku. Děkuji.“ Vyjde ven před budovu. Přimhouří oči, protože vyšlo sluníčko. Se samozřejmostí peníze podá Amadeovi. Ten ho schová do brašny. Už chápe, proč měl být tak oblečený. Jdou docela svižně, ale ne natolik, aby přitáhli ještě víc pozornosti. Za chvilku stojí v Akronově knihovně.  

„Na něco se chceš zeptat.“

„Dvě stě, sto zlatých. To je obrovská suma.“

„Jak pro koho. Jsem Třetím nejvyšším astrologem. Lidé mi za moje předpovědi platí. Jsem bohatý, ale k čemu bohatství, když člověk smrtelně onemocní nebo zůstane v cizí zemi a nemůže se vrátit domu? Tohle všechno slouží k jednomu. Abychom našli Měsíční úplněk a protijed. Půlka je tvých. Stačí to?“

Daimón mlčí. Peníze, které mu dal předtím, se mu hodily, ale popravdě není zvyklý, aby mu někdo platil.  „Já…“

„Vezmi si je. Nechci se hádat.“

„Já se nehádám, jen nejsem zvyklý na milodary.“

„U Temného! Tohle jen nám ulehčí život. Nebudeš muset pracovat a shánět si úkoly, abys měl peníze, a teď půjdeme na nákupy. Potřebujeme nový oděv. Jak ty, tak já a nehádej se!“

„Dobrá.“ Má zvláštní pocit, když vidí tolik zlata. Otec byl bohatý, ale s Eleanovým bohatstvím se to nedá měřit. „Jak Asamimu zatrhneš, aby nevybral si peníze?“ optá se raději, protože tomu nerozumí.

„Je na lodi a všiml sis na budově věžičky?“ Daimón přikývne. „Tam sídlí rychlí ptáci, kteří prostřednictvím zpráv okamžitě po transakci dávají vědět ostatním kvarterám, že proběhla významná transakce. Později putuje posel s papíry do jednotlivých oblastí. Thor, Fiora, Edan a další. Samozřejmě mají kvartery i v jiných zemích. Většinou buď v přístavu, nebo v hlavním městě. Jsem jedním z nejdůležitějších jejich klientů. Nemohl mou žádost odmítnout, zvláště, že za storno se zaplatí do pokladny konsorcia slušná částka. Ovšem není to tolik, kolik jsem dal Asamimu. A nakonec jsem spokojený, že jsme ho tak doběhl. Osobně si myslím, že pokusí se to vybrat v některém z velkých přístavů. V tom případě můj úpis zabaví a vrátí, jakmile se o něj přihlásím.“

„Je to zajímavé.“

„To ano. Zakladatel byl velmi důležitý obchodník. Znal jsem ho a byl jsem jeho jedním z prvních klientů. Brzy přestal jezdit za obchodem a řídil jenom Konsorcium. Vyplatilo se mu to. Tak a jdeme pro oděv.“

„To je ale jen pro bohaté?“

Elean se převleče a oděv Třetího úhledně složí. „Ano. Částky, které se převážejí, jsou obrovské. V Edenu mám dost peněz.“

„Máš tam dům?“ optá se zvědavě.

„Ano, přesto většinu času trávím v paláci. Jako Třetí nejvyšší astrolog mám své povinnosti, včetně archívu. Taky musím být neustále po ruce.“

„Tam pracují mé sestry!“ zvolá nadšeně. „Jsou skvělé! Moc často jsem je neviděl, ale otec má jejich obrazy a psali jsme si. Pořád mi vytýkaly škrabopis a sloh. Doufám, že jsou v pořádku.“

„Jistěže jsou,“ řekne už venku v méně nápadných šatech. Dojdou před krámek mistra Sorana. Uvnitř jako vichr proletí menší osoba a vrhne se Eleanovi kolem krku.

„Jej, děkuji! Jste můj nejoblíbenější zákazník! Udělám, co jen si řeknete!“

„Anew! Chovej se spořádaně! Vítejte, rádi vás opět vidíme. Co pro vás můžeme udělat? Doufám, že se vám šaty líbily?“

Elean si vybaví, jak skončily. „Byly dokonale.“

„Já to věděla! Však od té doby máme zvýšenou poptávku. Dokonce u nás byl pan Akron. Je nádherný!“ Chytí se za tváře a roztančí se. „Naprosto úchvatný. Jako živel ohně!“

Sorane zvedne oči nahoru. Potřeštěná holka a nebýt jejího nadání… „Co to bude? Prosím nevšímejte si ji. To ty její nálady.“

„Chápu, potřebujeme něco hotového, zde na mě a na mého strážného.“ On potřebuje normální šaty, ale Amadeo něco lepšího. Něco, co vydrží dlouhé putování. „Něco pohodlného, pěkného, a aby dlouho vydrželo, budeme na cestách. Za kvalitu a rychlost zaplatíme. Měli byste to?“

Anew, která zaslechne požadavek, zastaví se a naslouchá. Přimhouřenýma očima sleduje jejich postavy.

„Mám to!“ vykřikne dřív než Sorane stihne něco říct. Vletí do zadní místnosti, postaví jednu figurínu a na to přitáhne další. „Trochu úprav bude potřeba, ale podívejte se. Tmavozelený oblek malachitový, jako tenhle plášť. Jemně ozdobený stříbrnou výšivkou se vzorem hvězd. Je to velmi žádané. Jen málokdo upřednostňuje elegancí, jenže to jste za jedno s panem Akronem. V jednoduchosti je krása, ale i té kráse musíme dopomoci malým doplňkem, který to oživí.“ Sorane to vzdá. Anew se tak rozparádila, že není k zastavení. „Všimněte si taky látky. Je pěkná, takže můžete oděv vzít ven a kdyby se potřebovalo, potom i klidně na večeři. K tomu kalhoty a podívejte se na košili. Jemná látka říká sama o sobě, jak se to asi nosí na nahém těle. No, a pro vašeho strážného mám toto. Tmavohnědá, říkám tomu čokoládová barva. Novinka z Jižního království. Vsadím se, že pánové si ji zamilují, až ji uvidí. Sukno je velmi kvalitní a pevné. Nezničí se hned jen tak. Kolem krku jsem přidala kožíšek. Je měkký a krásně hřeje proti nepřízní počasí. Kabátec je delší, k půli stehnům. Přidala jsem trochu vyšívání zde a zde. Myslím, že i takový strážný se chce líbit, když zajde do hospody, no ne?“ Daimón jí fascinovaně přikyvuje. Samozřejmě, že se chce líbit Eleanovi. „Výborně. Co tomu říkáte?“

„Bereme.“ Soranemu se uleví. Už se bál, že zákaznicí utečou před jejím hbitým jazykem. Anew pyšně pohlédne na Soraneho. Ten si povzdechne, protože o trochu později ji bude muset pochválit a bude tím víc nafrfněná.

„Přijdeme si proto večer, bude to stačit?“

„Budu tady. Přidělám tam pár maličkostí a upravím trochu ramena. Váš strážný je má moc pěkná. Široká, vůbec má ideální postavu.“ Daimón má co dělat, aby nezrudl, ovšem pod dalšími slovy už je červený. „A stehna taky. Na něj se to šije samo! I když musím přiznat, že někdy je lépe sem tam nějaká chybička. Přidáme trochu látečky, jen maličkosti. Uvidíte, bude mu perfektně sedět.“ V tu chvíli by se nejraději ztratil.

Elean se usmívá na celé kolo. „Děkuji. Jsem velmi rád, že jsme se dohodli. Takže k večeru přijdu.“

„Jistěže. Těšíme se na vás. Váš ponížený služebník.“ Daimón s Eleanem vyjdou ven.

„Červenal ses.“

Daimón si rozpačitě prohrábne vlasy. „No jo. Byla tak…“

„Bezprostřední?“

„Přesně. Hezká stehna? Vážně jsou?“

„Jsou dokonalá a za chvilku ti to dokážu,“ slibuje mu zářivě. Už se těší, jak bude u Akrona doma a dají si pořádnou horkou koupel. Za tu dobu putování sice se párkrát vykoupali, ale popravdě nebylo to nic moc. Nic nenahradí bazének plný vody a voňavé olejíčky, které zvláční pokožku.

Vejdou dovnitř. Elean si ho k sobě přitáhne a začne líbat. Kakopo zvedne hlavu, zívne a položí ji nazpět na packy, pak se ale přetočí a začne mohutně chrnět s packami vzhůru. Občas nějaká sebou trhne, jak se mu něco zdá.

Akron si sundá klobouk s širokou krempou, která mu chrání obličej od sluníčka, a zarazí se. Někdo je u něj doma! Vytáhne ukrytou dýku. Potichu otevře dveře a stejně opatrně prochází dolní místnosti. Zvedne hlavu. Takže v horním patře. Lupiči. Možná by měl zavolat kapitána stráže? Ne, s jedním nicotným zlodějíčkem se dokáže vypořádat sám. Za dveřmi, odkud jsou slyšet zvuky, se zarazí. V hlavě má zmatek, protože tohle nejsou zvuky otevíraných skříněk! To vypadá…

Rozzlobeně vezme za kliku. Prudce otevře a zalapá po dechu. Čekal nějaký šmachlující se páreček, ale tohle tedy rozhodně ne. „Pane Eleane!“

„U Oka!“ zavrčí Elean. Polonahý Amadeo se zbytečně snaží schovat za Eleana. „Akrone? Promiň, že jsem sem vpadl, ale chtěl jsem mít klid. Omlouvám se.“

„To nic, jen se tu zbytečně kradu svým vlastním domem jako zloděj. Takže to je ten, který mě vyšachoval z vaší přízně?“ Znaleckým okem prohlíží si polonahou hruď. Zřetelně je vidět kus jizvy. Takže žádný unylý společník, co vzdychá a omdlívá zásadně na divanech. Černé vlasy by potřebovaly ovšem péči, jenže to se dá říct o něm celém. Přesto v sobě něco má, ale je vidět, že ještě nedávno to bylo dítě. Takže on způsobil, že se s ním pan Elean nechtěl milovat. Mohlo být hůř.

Daimón se dívá na nádherného muže rudozlatých vlasů. Takové viděl jen u paní Niny. Přesto je má krásnější. Ženy mu je musí závidět. Tvář bez chyby, překrásné oči a jak se nese! Vedle něj se cítí jak ušmudlané štěně.

„Přesně tak. Amadeo Astryhze, Akron.“

„Těší mě,“ usměje se tak svůdně, že Daimón se ohlédne, zda to patřilo jemu. „Jsem rád, že vás poznávám. Mohu vědět, co zde děláte? Myslel jsem, že jste v Edanu.“

„Mělo tak být, ale nakonec skončilo to jinak.“ Není rád, že přerušil jeho úmysly s Amadeem, ale na druhé straně ho potřebuji.

„Hned mi všechno řekněte, i když nejdřív potřebujete vykoupat.“ Nakrčí nos. „Myslím, že jste byli dlouho dobou na moři bez skoro základních potřeb a ubytování někde v podpalubí. Že by kapitán lodi Pýchy?“

„Jak to víte?“

„Po cestě mě o tom stihli spravit hned tři známí. Nemohli se dočkat, až se to dozvím. Tak pojďte.“ Vede je k lázním. Otočí kohoutkem, z kterého začne téct horká voda. „Chtěl jsem se vykoupat, proto to mám připravené. Tak si tam vlezte.“ Nestydatě oba pozoruje. Jen si povzdechne nad Eleanovou postavou. Hodí se k sobě. Otevře vyřezávanou truhličku, odkud vytáhne sadu olejíčků. Položí je na okraj vany.

„Zatím připravím něco k jídlu. Hádám, že budete potřebovat mou pomoc a pak mám taky novinky.“

„Pán z Thor?“

„Ano. Je to na delší vysvětlování. Všechny věci mají svůj čas a místo.“

„Děkuji.“

„Není za co. Jste miláčkem pana Eleana a já pro něho mám ukrutnou slabost.“ Zasměje se, že zvonky by mu mohly čistotu hlasu závidět. Odejde z lázní. Zamíří si to do kuchyně. Chvilku jen tak uvažuje, zda není na čase svou masku odhodit. Zřejmě ano. Pan Elean už tuší, že s ním není něco v pořádku. Schovával se za masku společníka až příliš dlouho a srdce mu říká, že je čas na velké změny. Netuší jaké, ale jejich setkáním se ledacos změnilo, jenom nemá odvahu dohlédnout kam až. Ti dva jeho život promění. Připraví jídlo. Přemýšlí, zda je vhodné jim to zanést do lázní nebo připravit do pokoje. Nerad by je rušil, potom nad tím mávne rukou. Od čeho je společníkem? Od té doby, co ho prodali, už viděl tolik toho, že si říká, zda ještě někdy nad něčím užasne. Položí vše na tác a nese ho do lázní.

„V noci, ano?“

„Proč? Akronovi to nebude vadit a já po tobě toužím.“

Daimón zavrtí hlavou. „Ne. Mám špatný pocit.“

Elean ztuhne a zvídavě se zadívá na Amadea. „Jaký?“

„Nevím, jen to že to souvisí s Akronem. Je divný,“ pronese s ruměncem na tváři. Sváří se v něm tolik pocitů. Závist stejně jako nedůvěra, a zároveň ho přitahuje. Nemůže se v tom vyznat.

„Jistěže. Tají nám něco.“ Zakloní hlavu. Studuje strop s překrásnou mozaikou. Hříšné vyhazování. Akron musí být velmi bohatý. Je na čase to změnit. Vždy věděl všechno o všech, ale Akronovi důvěřoval hned. Přesto v jeho očích, ne za jeho očima, jsou temné stíny zabíjení.

Dveře se otevřou. Dovnitř vstoupí elegantní Akron. Ano, to slovo se k němu hodí. Elegance v každém pohybu. Je jako píseň, která se pamatuje, protože zní v duši. Smrtící píseň, zadrhne se myšlenka v Daimónovi. Otřese se. V tu chvílí k němu Akron vzhlédne. V šedozelených očích zahlédne stopu poznání a děs. Usměje se. Klidně a vědoucně. Klekne si k tácu a začne servírovat jako by byli v paláci. Monstrům. Daimón si vybaví nestvůru. Byla stejná jako on. Otřese se opět. Neklidně pohlédne na jídlo.

„Není otrávené,“ pronese Akron.

Elean se zahledí do klidného Akronova obličeje. „To my víme.“

Akron nalije z vysoké křišťálové konvice osvěžující pití. „Jsem kat.“

„U Oka!“ zavrčí Daimón. Má pocit, že s těmi slovy se mu právě zadrhla kolem krku oprátka. 

„Nějak vás to nepřekvapilo.“ Akron podá šálek Daimónovi a druhý Eleanovi. Oba dva ho přijmou a dívají se na klečícího muže. Je nádherný, že to bolí. Snoubí v sobě všechno co má ženy i muži dohromady. Je to tak uchvacující, že lidi zapomínají, co je pod slupkou. „Tušil jste to.“

„Něco ano. Rozhodně nejsi obyčejným společníkem.“

„V očích má zabíjení a tichou smrtící elegancí,“ pronese zničehonic Daimón. „Podobá se nestvůře.“

„Nestvůra,“ smích, krátký, takový, který nevychází z nitra. Nepřináší radost, jen smutek. „Výstižné. Pocházím z jižního království Ledona.“

„Ouvej,“ zabručí Elean, který tím pochopí vše.

„Co je? Ty ho znáš?“

„Jistěže. Není moc známé, ale víš, že dřív jsem hodně cestoval. Ledonští kati jsou…“ Zamračený hledá slovo, které by je vystihlo. „Oni jsou ladnost. U Oka, těžko se to vyjadřuje.“

„Viděl jste nás?“

„Ne a pochybuji, že by někdo ze smrtelníků viděl, jen jsem slyšel o vaší škole.“

„Jistě. Byl jsem vybrán astrology k této službě ve věku tří let.“ Daimón se otřese. Tři roky? Vždyť se sotva naučil hodit. „Jak zde každý touží se dostat do královského paláce, tak u nás je to naopak. Každý touží se dostat do Školy elegance.“

„Co za pitomý název?“ zabručí Daimón. Odloží šálek. „Tři roky? Opravdu?“

„Jistěže. Od tří let mi začal výcvik. Samozřejmě hned jsme nezabíjeli, ale učili jsme se ladnosti. Krásně se pohybovat, krásně vypadat, tak aby nám to přešlo do krve. I ve spánku jsme museli krásně vypadat. Jak jsme dospívali, třídili nás. Krása byla stejně důležitá jako ladnost, schopnost se učit a schopnost zabíjet. Žabičky, ještěrky potom psi, kočky, až nakonec lidé.“

Daimónovi se chce zvracet.  Vypráví to tak klidně, tak nevzrušeně, jako by to bylo přirozené. Fascinovaně poslouchá dál.

„Začínalo nás dvě stě. V deseti letech nás bylo sto padesát. O pět let později už jen sto. Ten jeden ze sta se mohl dostat do královského paláce. Jen jeden za deset let. Věděli jsme to. Vy, pane Eleane, jistě byste se tam dostal.“

„Děkuji.“

„To nebyla poklona!“

„To byla poklona,“ odpoví chladně Akron. „Dalo mi to hodně práce se dostat mezi deset nejlepších. Ani známka mé jediné myšlenky nesměla vyplout na povrch a pak, kdo by odolal privilegiím, které tím získal?“

„Jaká privilegia?“

„Moc. Peníze. Svatba do královské rodiny. Získal jsem to místo. Chybělo jedno. Pětiletá praxe v některém z chrámu.“

„Chrámu?“

„Chrám, tak říkají komplexům pro zločince, že? Vše zatajit. Nic ošklivého neříct. I smrt musí být krásná, že?“ říká s pochopením Eleanem.

Akron se usměje. „Ano. I smrt musí být krásná, mučení rozkošné a přitažlivé. Lidé musí dostat své divadlo,“ říká s jemnou ironií. „Dnes se na to dívám trochu jinak, tehdy jsem odjížděl v kočáře do místa působení pyšně a hrdě. Na kolenou jsem měl věc, která mě opravňovala k čemukoliv. Mohl jsem jim darovat život, stejně tak vzít. Zlatý vějíř. To je smrtící zbraň královských katů. Tři roky se učíme s ním zacházet tak, aby nepotřísnil podlahu krví, aby byla smrt krásná, že přestanou dýchat a zapomenou na ní. Naučil jsem se to.“

„Zlatý vějíř. Netušil jsem. Slyšel jsem o tomto umění vyprávět, ale pokládal jsem to za báchorku. Ledonský kat. Co se stalo?“

„Město, kam jsem mířil, bylo na pobřeží. Neměl jsem silnou stráž. Taky kdo by se odvážil napadnout kata? Za to by nebyla krásná smrt, ale velmi ošklivá. Jel jsem po pobřeží třetí den, když jsme spatřili loď. Netušili jsme, co se stane a tak jsem se ocitl jako otrok na palubě Alacadské lodě Pýchy.“

„U Temného, zase kapitán Asami.“ Daimón si nemůže pomoct a zasměje se.

„No ano. Mohl bych ho zabít lusknutím prstů. Nikdo by nic nezjistil, ale pomsta není elegantní. Ale musím se přiznat. Rád bych si s ním zatančil jeho poslední smrtící tanec.“

„Tak tomu naprosto chápu. Zdá se mi, že kapitán má víc nepřátel než přátel,“ zamumlá Daimón.

„Velmi rychle jsem pochopil, co mě čeká a tak jsem ukázal jim tanec s vějířem. Má cena se vyšplhala dvojnásob a já si mohl jistý, že vějíř, odznak mého úřadu a moci, zůstane navždy se mnou. Jsem s ním svázaný jako vy dva spolu. Ještě chlebíček? Nebo placku?“

„Ne, přešla mě chuť.“

„Já si dám. Takže jsi skončil U rozverného kvítku,“ řekne Elean.

„Ano. Velmi rychle jsem se naučil jazyk a s paní jsem se domluvil, že až jí vydělám určitou sumu, potom budu volný. Mohl jsem už dávno odjet, ale musím se přiznat, že jsem se zpronevěřil svému poslání a neodjel do Ledonu. Nelituji toho.“

„Návyky pěstované skoro dvacet let ti zůstaly.“

Akron se usměje. „Ano a rozhodně je nezanedbávám. Každé ráno cvičím s vějířem. Někdy se mi zdává o minulém životě, o zabíjení. Nedokážu přestat, ale popravdě mám i strach, že jednou to budu potřebovat a nebudu umět ho použít.“

„Nemyslím, že bys to nedokázal,“ řekne kupodivu Daimón. Svraští obočí.

„Ano. Jsme skoro stejní.“

„Skoro,“ řekne příkře Daimón. „Omlouvám se, máš svým způsobem pravdu. Taky jsem byl připravován zabíjet, ale především zemřít.“ Na chvilku ztuhne, jak poprvé v životě řekl pravdu, která se mu nelíbila, přesto ví, že kdyby bylo potřeba, klidně zemře při obraně svých nejbližších.

„Je daleko těžší zemřít než někoho zabít.“

„Ne,“ odporuje Daimón. „Naopak. Je lehké s plným vědomím dát za někoho život, jenže vzít ho někomu je to jiné. Musím se přiznat, že sám netuším, jak zareaguju, až se k tomu dostanu.“

Akron nachýlí zvědavě hlavu. Sice už není katem, ale profesionální zvědavost ho donutí se optat. „Máš někoho popravit?“

Daimón zvrátí hlavu. Studuje překrásnou mozaikovou desku dvou osob při vyvrcholení. Musel to být umělec, který mozaikovou desku sestavoval. „Ano. Několik lidi. Jednoho už jsem zvládl, to bylo v sebeobraně. Armáda taky. Vrhli se na mě.“ Nevšímá si ohromeného Akronova pohledu. „Čeká mě vesnice, velitel se svými pobočníky a malá holčička,“ řekne až na konec. „To bude nejhorší.“

„Jsou mrtví, Amadeo,“ namítne Elean.

Daimón se moc ošklivě zadívá na svého milence. „No a? I mrtví se zabíjejí těžce, zvláště když je máš v srdci, nemám pravdu?“ obrátí se k Akronovi.

„Mrtví? Přemýšlím, zda chci vědět víc, ale zatím to asi není důležité. Hm, sám nevím, zda bych dokázal popravit někoho, koho miluji. Vlastně ano, myslím, že ano.“

Daimón se k němu přiblíží. „Určitě?“

„Ano. Myslím, že jejich utrpení je hrozné, pokud bych je musel popravit. Poprava sama o sobě je elegantní, krásná, vysoce estetická, ovšem, co se děje dole v mučírnách, to už není příliš vkusné. Jeden úder a mohu ukončit celé trápení.“

„Myslíš, že ta holčička trpí? Nezdálo se mi to.“

„A chce to ona nebo kdo?“

„Její dědeček. Už jednou dovolil, aby ji zabili.“

„Máš těžký před sebou úkol.“

„Já vím a nikdo mi s tím neporadí. Rád bych měl někoho, kdo řekne, udělej tohle, jako když jsem byl strážným. Nebylo by to lehčí?“

Dvojité „Určitě,“ ho překvapí. „Jenže taky jsi jak loutka. Takový jsem byl taky. Tím tancem s vějířem před Asamim a Mamohimem jsem změnil všechno. Sebe i to co mě naučili, ale hlavně naučil jsem se rozhodovat sám za sebe. Tvá rozhodnutí tvoří tvou cestu, kterou se vydáš. Jak se rozhodneš, takovou si ji utvoříš a podle toho co vytvoříš, a za čím budeš stát, tak podle toho si tě budou lidi považovat nebo zatracovat. Jsou lehká rozhodnutí. Ta, která udělá za tebe někdo jiný. Potom ta, která vytváříš sám. Ta jsou nejtěžší. U těch prvních vždy můžeš říct a ukázat: To on, on to tak rozhodl, já ne. Pohodlné, jen tvůj život bude jedna velká lež. U druhé to nemůžeš udělat. Nemůžeš svalit na někoho vinu a říct. On mi to nakázal. Jistě můžeš zalhat, můžeš utéct, ale vždy tě skutky dostihnout. Tak jako teď mě. Stát za svým a jít správně, abys na konci si řekl, „Ne nelituju toho tance s vějířem,“ je to nejtěžší.“

„Mluvíš jak Serenin. Utekl jsem a vracím se. Chci to tak. Chci žít s Eleanem bez stínů.“

Elean vezme Amadeovou hlavu do svých dlaní a vášnivě políbí. Vděk, něha i vášeň se mísí v jeho polibku. Akron si jen povzdechne. Dokonalost. Vždy myslel, že je dokonalý, ale teprve polibek dvou milujících osob je dokonalý. Jednou snad to zažije i on.

„A teď mi řekni co se stalo s pánem z Thor? Je mrtvý?“ Jeho golem se nevrátil, takže zřejmě není, a podle Akronovy poznámky z dřívějška se něco stalo.

„Ne, ale jeho syn ano. Nebyl jsem u toho, ale očitý svědek mi to s chutí celé povyprávěl. Bylo to dost zvláštní.“ Zamračí se, aby vzápětí si to uvědomil, a vrásky zmizí. „Povídal, že přijel jeho nejlepší člověk. Není Lovcem, i když prý musel být, protože dělá tu práci. Rozhodně vím, že Ardir Iskallin je veden jako strážný. Nechápu tedy, proč opustil své předurčení Lovce. Došel před Igora z Thor po svých, přesto bylo prý vidět, že ukrutně trpí. V ruce nesl dopis. Poklekl a pronesl, že nese dopis do vlastních rukou pána z Thor od Třetího nejvyššího astrologa Eleana.“

„U Oka, zřejmě se někde stala chyba,“ zamumlá Elean.

„Jeho sekretář to vzal a nesl to, když změnil směr, uklonil se a pronesl, že pán z Thor je Igoriho syn Istreed. Nikdo to netušil. I můj zdroj byl tím šokovaný. V tu chvíli nastal výbuch, který rozmetal dopis, sekretáře a Istreeda. Nikdo kromě nich nebyl zasažen. To je vše.“

„Jak to, že jeho syn se stal pánem z Thor?“

„Netuším, ale mohu zjistit.“

„Prosím, budeš tak hodný?“ Jeho atentát nevyšel. Myslel, že se zbaví jedné hlavy Měsíčního úplňku a místo toho zabil někoho jiného. Cítí, že se v něm vzmáhá vztek a pachuť porážky.

„Měl zemřít Igori?“ optá se zvědavě Akron.

„Ano, měl. Musí zemřít. Je zde?“

„Ne, odjel do Edanu. Podle mého přítele byl v šoku. Dopis se nenašel a Ardir Iskallin taky ne, ale nedivím se, že vzal roha. V tuhle chvílí už by byl dávno mrtvý. Nejspíš usoudil, že se o to někdo pokusí opět.“

„Hádám, že Ardira zachránila sestra. Takže se ukrývá. Dalo by se zjistit kde? Možná by věděl podrobností, které nemůžeme zjistit.“

„Je to Lovec. Jestliže nebude chtít, neobjevíme ho,“ řekne s jistotou Daimón. „Odjedeš do Edanu a já do Fiory.“

„Ne. To počká. Musíme najít lék na tvou nemoc.“

„Stalo se něco?“

„Amadea uštknul smrtelně jedovatý had. Umírá. Potřebujeme víc zjistit ve Fiore. Všechny nitky spiknutí se táhnou do Fiory a Edanu. Thor je jenom vedlejší distanci. Musíme dolů. Nejdřív vyřešíme tvou záležitost. Jestliže zemřeš, nepřežiju tě ani den, rozumíš?“ řekne Elean. Jemně pohladí Daimóna po tváři. „Jsme svázání spolu jako ty s vějířem, Akrone. Zítra vyrazíme do Fiory.“ Vstane, protáhne se. Obdivný pohled obou mužů ho potěší. Dřív by se potěšil s oběma, ale jakmile pohlédne na Akrona a na Amadea, má jasno. Přijme od Akrona plášť a nechá si vytáhnout světlé vlasy, které se na zádech rozprostře jako měsíční vodopád. Zaváže pásek a pomůže Amadeovi. Neopomene ho políbit na svůdné místečko na šíji. Akron s tichou závistí, ale i radostí se na to dívá. Líbí se mu, jak se k sobě chovají.

„Eleane, kde jsou Lovci?“

„Ptáš se na Armilona?“

„Ano. Mám ho rád, jen nevím, jak to dopadne.“

Elean se usměje. „Mám to zjistit?“

„Ne, Cicerio mi to vyložil v kartách. Po různých strastech najedeme k sobě cestu, ale i tak mám strach. Může se cokoliv stát a k tomu moje minulost.“

„Každý nějakou má, Akrone, nebál bych se.“

Akron přikývne. Vede je do ložnice. Ukloní se a zavře dveře. Rád se dívá na jejich lásku, ale určitě teď chtějí být sami. Sám usedne před toaletní stolek. Dokonalost, krása, elegance, smrt. To jediné umí. Chtěl by mít to co oni dva. Splní se mu to?

Z vůle hada - 5. Radosti a strasti lovců