Shounen - ai povídky

 

Z vůle hada

 

Kapitola 5.

 

Strasti i radostí Lovců

 

Svatba, sliby, svazky, spojení… to vše označuje svazky mezi dvěma lidmi. Každé je jinak právně založené. Upřímně je v tom nepořádek, jelikož se to jinak vztahuje i na majetek a děti. Před spojením je vhodné udělat horoskop, zda se k sobě dva lidi hodí. Je to předražené…

 

Známé pravdy právního systému Alacaldského království

 

„Tak hejbněte sebou, chásko!“ zahaleká nadšeně Brev. Právě vyprovázejí ven z Fiory Iskallonovou partičku. Iskallin je na voze a Flameve s ním. Chápe svou i bratrovu situaci.

„Nech toho,“ zavrčí Armilon, který se utápí v chmurách. Kdyby teď někdo přišel a nabídl mu knížectví, zřejmě by ho poslal k šípku. Pořád netuší, jak z toho ven. Doufá, že něco vbrzku vymyslí. Nejdřív vyřeší Zoethe. Vůbec netuší, jak bude reagovat a později zařídí to s Akronem. Ten mu taky moc na náladě nepřidává. Nejraději by byl s ním v posteli. Jenže je to společník na nejvyšší úrovni. Je to jako by se chtěl oženit s knížecí dcerou.

„Co je ti?“ nakloní se k němu Dvojčata. „Stalo se něco? Ženské? Chlapi? Práskni to. Poradíme ti,“ vemlouvávají se mu. Jeden jede z každé strany, takže ho svírají v dokonalých kleštích.

Armilon se na ně zadívá. To zrovna. Naštěstí je tu městská brána. Za chvilku se těch otravných bab zbaví. Ještě pár úderů srdce a vymámili by z něho i yerva.

„Tak tady se rozloučíme. Fiora je naše, takže zde nemáte co dělat.“

Ardir pootevře oči. „Dostanu ho.“

Brev nevěřícně zavrtí hlavou. Tvrdohlavý mezek, ale svým způsobem se mu to líbí. Správný lovec je tvrdohlavý. Kdyby to nebyl nepřítel…

„Psss, musíš odpočívat, bratříčku,“ řekne tiše Flameve. „Děkujeme.“ Lovci se za nimi ještě hodnou chvílí dívají. Když se jim ztratí z pohledu, uvolní se.

„Tak my jdeme…“

„Ke kapitánovi a panu Eleanovi.“ Brev utne jejich nápad zajít do hospody a oslavit to.

„No tak, Breve, to zvládneš sám. Mám sucho v krku. Umírám žízní! Jsem na poušti. Běž ty. Potom nám to může…“ spustí jako obvykle.

„Jdeme všichni nebo už nejsme tým?“ Zadívá se do každé tváře, dokonce i na Lysandra, který odvážně štěkne.

„Jsme,“ řekne tiše Nina, která stále za nimi hledí. V nitru se ji sváří touha po pomstě, ale zároveň i úleva, že jsou pryč a svého nočního démona dokázala ovládnout.

Brev popožene koně k domu kapitána Estryhzeho. Cestou se rozhlíží, protože v hlavě kromě Eleana má Ninu a její požadavek na dům. Rozhodně netouží po tom, aby ji zklamal. Chtělo by to dům v dobré čtvrti. Nic podřadného. Ani malý, ani velký.

„Jsi nějak zamlklý, Breve. Děje se něco?“ optá se ho ustaraně Nina, protože Dvojčata se hádají, Armilon si pro sebe něco bručí a Lysandr štěká na vše, co se hýbe a je větší než on sám a na to menší výhružně vrčí, ať se o nic nepokoušejí. Sledovat je ho zábavné a nebýt toho, že je vycvičen, už dávno by zmizel za nějakou fenou, kočkou nebo krysou.

„Ne nic. Uvažuji, co bude dál.“ Koutkem oka zmerčí pěkný dům. Podle velké dřevěné cedule je na prodej. Čtvrť je to dobrá, dům tak akorát. Mohl by sem zajít. Jenže co když je Elean nezaměstná? Bez peněz sotva ho pořídí, přestože má něco naspořeno.

„Co by bylo?“ pokrčí rameny. „Udělám to, co nám nadřízení přikazují.“

„To je pravda. Jenže nadřízeného nemáme. Jsme na volné noze. Co dělají Lovci na volné noze? Netuší to někdo?“ spustí Dvojčata opět, protože zaslechnou Ninu. „No jo, co když nás nikdo nezaměstná?“

„No co, lovit stále umím,“ odsekne, jak spíš přemýšlí nad tím domem.

 Dvojčata se zarazí. Brev má pravdu. Umí lovit. Možná by se mohli dát…

„Nežvaňte. Plukovník nás vezme nazpět. Práci budeme mít.“ Sice ne tak dobře placenou, ale budou mít, což je důležité. „Pan Elean nás ve štychu nenechá a kdyby ano…“ Pousměje se a pokrčí rameny.

„Jsi dobrej!“ zvolají Dvojčata, i když nechápou, jak by chtěl Třetího nejvyššího astrologa zvládnout. Za necelých patnáct plných úderů přivazují koně ke kruhům u domu. Zabuší. Kapitánův radostný úsměv je překvapí. Hned nahlásí, že je elegantně vyprovodili.

„Lovci!“

Lovci s Aidanem zvednou hlavu. Tak tenhle řev ještě neznají, ale je jasné, kdo může tak hlasitě chladně volat. Pan Elean.

„Ještě nejedl,“ zamumlá nesmyslně Armilon, který se v duchu zabývá Akronem a svou dávnou láskou Zoethe. K tomu má dítě. U Temného, jak se mohl dostat do takové situace? Byl tak opatrný, aby se nezapletl do jakýchkoliv vztahů a najednou jich má tolik, že netuší co s nimi. 

„No tak, pan Elean jen chce vědět, co nás potkalo. Jestli ještě zataháš toho ptáka za ocas, tak tě praštím. Místo toho mě můžeš plácnout po zadku.“ Brev, ohromeně a vztekle, ji plácne. Nechápe, že toho ptáka ještě brání. Nebýt jejím chráněncem, už dávno skončí v kotlíku. Panu Eleanovi by nakecal, že ho sežral větší a rychlejší pták. „Fajn.“

Dvojčata se uchichtnou.

„Já čekám!“ ozve se studený hlas, že je přejde veškeré škádlení. Opatrně, aby je ještě víc neseřval, přece jen je to jejich zaměstnavatel, vejdou do knihovny. Elean si je zamyšleně prohlíží.

Brev aniž čeká na pobídku, spustí. „Vyprovodili jsme je severní bránou. Nechtěli jet po řece. Jedou dost pomalu a hleděli jsme za nimi, dokud nezmizeli za obzorem. Přesto jsme požádali u brány seržanta, aby dával pozor, zda se nevrátí, ale podle Dvojčat to neudělají.“

„Důvod?“

„Jsou to psi, kteří poslouchají svého pána. Armilone, neuraz se, ale je to tak. Momentálně je tak zřízen, že je k ničemu. Pojedou rovnou do Thor.“

„Výborně. Doufám, že v Thor se to vyřeší, ovšem máme menší problém. Aidane, mohl bys přikázat, aby připravili večeři? Děkuji.“

Brev se v duchu ušklíbne. Tohle by chtěl umět taky. Požádat větou a zároveň rozkázat. Hned je vidět, že není z ulice.

Aidan pochopí, že byl právě elegantně vyhozen. Je zvědavý, zda mu Elean řekne víc.

„Zítra navštívím Konsorcium. Předpokládám, že peníze nemáte.“

„Zůstaly v Cronu. Jsme rádi, že jsme zachránili naše věci.“ V hlase mu nezní žádná omluva.

„Dobrá, nevadí.“ Brev skoro zalapá po dechu, protože to byly peníze, za které by si žil člověk pohodlně do konce života. „Mám pro vás nový úkol. Posla budete mít sebou, ale nebudete ho posílat.“ Přistoupí k Nině a pohladí ptáka po peří. Lovce překvapí zacvrlikání. Nemá jinou možnost, než je do toho zasvětit. Jak řekl Brev, budou jeho psy. „Pojedete do Edanu.“

„Cože?!“

„Musím někam jinam. Potřebuji zjistit, co nejvíc informací o jedné společnosti jménem Měsíční úplněk.“

„To je ta skupina, co chtěla získat tu nepřemožitelnou armádu? Pak je musíme zastavit.“

Nina s Dvojčaty a Brevem se zadívají na Armilona.

Možná už vím, co Akron vidí na Armilonovi, napadne Eleana. „Přesně tak. Problém je jeden. Netuším, kdo tam patří.“

„Promiňte, ale my se nedostaneme do nejvyšších kruhů.“

„To nechci, tam se dostanu já. Chci po vás, abyste pátrali ve středních a nejnižších vrstvách. To byste měli zvládnout.“

„Jo ták, to jo. To je lepší. To nám jde. Bude sranda. Měsíční úplněk? Divný název. Koupíme si tam hodinky. Jo, ten malý časový strojek se mi líbí.“

„Dost!“ zarazí je Brev. Někdy má pocit, že se mu rozskočí hlava nad jejich větami, protože nestíhá sledovat jejich myšlenkové pochody. Původně myslel, že zůstanou ve Fiore, ale jak tak kouká, nový úkol je před nimi. Dvojčata se na něj křivě zadívají, ale zmlknou. „Potřebujeme vědět víc informaci. Aspoň jedno jméno, kterého bychom se mohly chytit.“ Dvojčata přikyvují.

„Nemám ráda město. Nedá se tam číst,“ řekne suše Nina.

„Jenom jedno. Igori z Thor.“

„To není moc, pane. Co říkají hvězdy?“

„Abych mohl přečíst hvězdy, musím znát údaje, které bych mohl zadat. Bohužel zde mám jich velmi málo. Proto vás žádám, abyste zkusili to přes nižší vrstvy. Igori z Thor má určitě v Edanu dům jako každý provinční šlechtic.“

„Začneme tam. Sestavíme seznam, s kým se stýkal, a potom probereme jednoho po druhém,“ ozve se Siel. „Jestliže, ale opravdu chtěl získat nepřemožitelnou armádu, potom za ním musí stát někdo další. Někdo z armády, možná i astrologů. Taky získat ten koberec nebylo snadné. Thor vládne obchodu. Jeho úkol bylo získat ten koberec. Kdo jiný se dostane k věcem než obchodník? Vsadím se, že členové mají pod palcem různá odvětví. Tohle není činem jednoho,“ ušklíbne se, „provinčního šlechtice. Nebude to lehké, ale ne nemožné. Každá tajná organizace sice má ve svém středu oddané lidi, ovšem otázkou je jak moc. Jestliže to budou fanatici, nezískáme nic,“ doplní Aviel. „Ale pokud to jsou lidi, kteří mají cíl, a spojuje je jenom to, potom máme šanci, že se někde podřeknou. Věrnost se draze platí. Myslím, že už víme jak na to.“

„Dobrá.“ Překvapili ho. Měl by se už konečně naučit lidi nepodceňovat. „Buďte opatrní. Nestojím o to, abych vás našel mrtvé. Chci zprávu. Možná zjistím něco víc. Kromě toho, potřebuji další věc. Potřebuji něco zjistit o hráčce na tyriandr jménem Lapelis nebo taky Lisapel. Poznáte ji velmi snadno. Hraje překrásně na tyriandr, je hezká a má nádherné světlé vlasy, které si vyčesává do velmi složitých účesů.“

„A hledat ji máme kde?“

„Kdybych to věděl, neříkám to. Podle toho, co vím, je možné, že bude v Edanu v některém z Domů bílých lampiónů specializujících se na hudbu. Kdybyste ji tam uviděli, jenom ji zpovzdálí sledujte.“ Vybaví si třetího slídiče, který ho špehoval v Thoru. „Je schopná, proto nechci, aby o vás věděla.“

„Dobrá. Lepší než my?“

„Netuším, možná. Je dobrá.“

„Hned zítra ráno vyjedeme.“

„Výborně. Já zatím zajdu do Konsorcia. Zítra ráno tady buďte připravení.“ Lovci pochopí, že audience je u konce. Vyjdou ven, podívají se na sebe.

„Nikdy bych neřekl, jak se náš pohodlný život změní.“

„A nebyl jsi to náhodou ty, kdo chtěl pořádného zločince? Jasně si na to vzpomínám. Nerodí se už pořádní zločinci. Mám pocit, že ses tehdy, Breve, mýlil.“

Ten se na Ninu podívá. „No, krapet. Jdeme.“ Chtějí vyjít ven, když je zadrží sluha.

„Pan Estryhze pro vás nechal přichystat jídlo.“

„Tak to jdeme.“ Sluha je zavede do jídelny pro sluhy. Lovcům to vůbec nevadí. Naopak jsou rádi, že nemusí jíst s kapitánem a Eleanem. Za chvilku je před ně postavena mísa s polévkou, talíře s masem a s přílohami a nakonec ovoce. K tomu džbány s vínem a pivem.

„Kapitán se vyzná,“ zamručí uznale Armilon, když odtrhne stehno.

Nina olízne lžící od polévky, do které si nalámala chleba. „Děkujeme. Vyřiďte kuchařce a ostatním, že jsou skvělí.“

„Vyřídím. Dobrou chuť.“ Lovci se pustí s vervou do jídla, jako by nejedli celé dny. Za dvacet minut je mísa poloprázdná a talíře vyklizené, protože kosti dostal Lysandr. Rozvalují se na židlích. Armilon pomaličku loupe žluté jemně porostlé chloupky ovoce. Už se těší, až je okusí.

„Není nad to, když paní domu má styk s knížecím zahradníkem,“ poznamená Nina, která si vezme hrst rudých hroznů. „Všichni to vědí,“ řekne, když vidí pohledy ostatních.

„Myslíš, že kapitán taky?“

„Určitě. Jen by mě zajímalo, proč na svazku trvá,“ pokrčí rameny a vezme si bílé hrozny. Když se dostala prvně do města, zamilovala se do nich. Jak do tekuté formy tohohle výborného ovoce, tak i do pevné formy. Pivo skoro odvrhla.

„No, teď asi sotva, když jejich sestra se stane kněžnou. To bude velkolepá oslava.“

„To jo. Vůbec se nám nikam nechce. Jsme líní,“ postěžují si Dvojčata. Jeden si hladí přeplněné břicho, druhý se šťourá v zubech. Vítězoslavně vytáhne kousek masa, které sní.

„Tak jdeme. Zítra vyrazíme, takže dneska je volno. Každý ať se… To byla rychlost,“ poznamená Brev, když Dvojčata se zvednou, odstrčí židle a jsou už u dveří. „Zdá se, že nebyli až tak přežraní.“

„I ty?“

„Musím něco zařídit. Zítra!“

Brev pohlédne na Ninu, která se nehodlá nějakou dobu hnout. Přemýšlí, co má dělat. Na stole podřimuje posel. Roztržitě ho hladí po peří.

„Mohla bys…“

„Mám volno, takže si to zařiď, jak chceš.“

„Počkej, jak víš, co chci?“

Nina si posadí posla na rameno. „Měli bychom ho pojmenovat. Protože to děláš vždy. Tak jo. Obstarám zásoby, ale bude to na dluh. Na knížecí sklady právo nemáme.“ Popravdě první co zkusí, budou právě tyto sklady a kuchyň. Nechce se ji utrácet, když by mohla vyfasovat zásoby zadarmo. Později si zajde nakoupit potřebné věci jen pro sebe a nakonec lázně. Pak by si s Brevem mohli někam zajít. „Co si večer někam vyjít?“

„Jo sejdeme se všichni…“

Chlapi jsou tupí, všichni. „Jenom my dva,“ zdůrazní poslední slovo. Jestli tohle nepochopí, pak…

„U Oka!“ Je blbec. „Jistěže. Stavím se u tebe doma, dobře?“

„Jistě. Zatím se měj.“ Neptá se, co bude dělat. Určitě bude se mordovat s tabulkami, aby něco víc zjistil. U toho nemusí být. Jak to nejde hned hned, kleje jako nejhorší pouliční pobuda. Po prvních pěti nadávkách už to rve uši.

Schůzka. My dva… On a Nina. To je… Počkat! Co má dělat?  Nebyl na schůzce už nějakých deset let. Vlastně od doby, kdy nastoupil k lovcům! Pravda ani předtím ty schůzky nebyly nic moc. Většinou to byly rychlovky nebo ani to ne… Jak se to dělá? Koho se optat? Nemůže přece Ninu jen tak někam vzít, povalit a no… „U Oka, jsem v průseru,“ zamumlá. Takhle bezmocně se v životě ještě necítil. Musí se s někým poradit. První co ho napadne, jsou Dvojčata. Jak to jejich slovo psycho- nebo co, by mu měli být schopni poradit. Ovšem jejich popichování by pak slyšel ještě léta, ti ne. Armilon je případ sám o sobě. Jen by se na něj podíval a řekl by vůbec něco? Zasténá nad neřešitelným problémem, když se mu rozjasní tvář. Má to! Zajde do Domů bílých lampiónů. Zrovna tu pobývá Akron. Nesnáší ho, to je pravda, ale odjede, už ho nikdy neuvidí a oni jsou přece experti přes ženská srdce.

Radostně se vyplíží z domu. Hned si to zamíří k Domu U věžních hodin. Zadívá se na věž. Je Druhá Hodina větru, to by už mohli přijímat. Zabuší na dveře. Chvilku se nic neděje, ale nakonec se otevřou.

„Ještě není otevřeno.“

„Počkat, jdu za panem Akronem. Řekněte mu, že jsem od pana Eleana.“

„V tom případě počkejte.“ Služebna práskne dveřmi, jako by mu chtěla říct, aby se vycpal a pohodil se někde do kanálu. Brev se ošije. Nejraději by práskl do bot, ale když si představí večer, no nebude to lehké a chce udělat skvělý dojem. Snad se…

Je krásný. Má šarm a je opravdu nádherný napadne první myšlenka, když uvidí Akrona s rozpuštěnými vlasy.

„Breve? Stalo se něco?“

„Ne, jsem tu soukromě. Myslíte, že bych mohl na chvilku vás obtěžovat?“

„Nač ta formálnost. Pojď dál.“ Vede ho chodbou do pokoje. Už má zabaleno, protože vyřídil všechno, co měl. Paní Wiwerna sice ho přemlouvala, aby zůstal, ale on patří do Thor, kde má stálé i když řídké informace ze země, kde se narodil.

„Odjíždíš?“

„Ano. Tak co potřebuješ? Posaď se. Čaj, víno, pivo?“

„Ne, nic. Děkuji. Mám menší problém.“ Akron vyčkává, co z Breva vypadne. „Večer mám schůzku s Ninou a netuším, U Oka, půjdu.“ Dělá ze sebe jenom hlupáka, co neumí sbalit ženskou. Už se z pohovky zvedá, když ho Akronova ruka ho zadrží. Brev je překvapen sílou, která ho zadržela.

„Květiny. Jedna nebo pugét. Večeře. Určitě to ocení. Můžeš dát menší dárek nebo větší, ale ženy to mají rády. I Nina, i když se to možná nezdá. Ne, šípy do kuše,“ povídá dál. Brev se zardí, protože ho něco podobného právě napadlo. „Něco, co nemá souvislost s vaším povoláním. No a potom to snad už zvládneš.“

„To ano. Květiny, dárek, večeře.“

„V kostce. Nezapomeň ji pochválit vzhled, i kdyby byla v běžném oblečení, což tipuju, nebude.“

„Pochválit. Víš, dlouho jsem na žádné schůzce nebyl. Nějak jsem pozapomněl, co se sluší a patří. Na Nině mi záleží. Moc,“ zdůrazní.

„Nic se neděje. Zbytek nech na ní. Ať si to diriguje sama. Mají to rády, a pokud se bude nudit, no to snad nemusím vykládat.“

„Dobrá. Mám nějak divně sevřený žaludek.“

Akron se usměje. „Protože ti na ní záleží. Kdyby ne, nebyl bys tu a nesvíral se ti žaludek.“

„Jdu na to, než zavřou tržnici nebo všechno lepší vykoupí. Díky moc.“

„Není zač. Doprovodím tě.“ Po cestě míjejí skrovně oděné ženy i muže, kteří se připravují na večer a hlavně na noc. Brev si to ihned zamíří na tržnici. Uleví se mu, když vidí stánky s různými květinami. Zastaví se u jednoho velkého.

„Co to bude?“

„Květiny.“

„Tyhle? Dlouho vydrží,“ nabídne mu prodavač žluté drobné květiny svázané do úhledné kytice.

„Nemusí, zítra odjíždíme.“

„V tom případě, co tuhle? Dlouho nevydrží to je pravda, ale není krásnější květiny.“ Sáhne za sebe a vytáhne jeden obrovský narůžovělý květ s bílým středem, ozdobený kroutící se trávou. „Dobrá beru.“ Málem zalapá po dechu, když slyší dvacet stříbrných. Zavře oči a vysází je. Tak teď do vedlejší tržnice. Projde branou střeženou početnou ozbrojenou stráži. Když uvidí plášť, nechají ho projít. Dostane se na menší nádvoří s kašnou. Je tu ticho na rozdíl od venku a není zde vidět skromně oblečené lidí. Nádvoří pojmenovali Zlatistým podle krámků, které se tu nacházejí. Přistoupí k prvnímu z nich. Nádherné věcičky. Po chvilce to zavrhne. Posadí se ke kašně a přemýšlí, co by mohl dát Nině za dárek. Pak si vybaví Akronova slova: Dát menší nebo větší dárek. Samou radostí, že na to přišel, tleskne. Zvedne se a vyrazí k domu, který viděl, když před pár hodinami jeli ke kapitánovi.

Nejdřív ho obhlédne. Potěší ho zahrádka, kterou z ulice nebylo vidět. Nina určitě ocení kousek zeleně. Je dvoupatrový. Nic velkého, nic malého. Ovšem bude záležet, jak to bude uvnitř. Kritickým okem zkoumá fasádu. Střecha vypadá dobře, ale nová fasáda by neškodila. Zahlédne sud. Přistaví si ho. Nemýlil se. Střecha je stejná jako v královském paláci.

„Hej, co tu děláte?“

„Obhlížím dům, co by? Kde je majitel?“

„Odstěhovali se! Máte zájem?!“ křikne z okna protějšího domu muž, který už nějakou dobu kouká, co to ten Lovec vyvádí.

„Jo, ale nechci kupovat králíka v pytli.“

„Dobře děláte! Hele, za chvilku jsem u vás!“

 

Dvojčata nejdříve zajdou do domu a potom vyrazí do hospody. Hodlají se ožrat tak důkladně, že zítra budou spát v sedle. Brev nebude nadšený, ale potřebuji se před tím úkolem povyrazit. Zajdou do jedné z oblíbených hospod. Vrazí dovnitř jako by jim to tu patřilo.

„Zavřít, hovada!“ zařve někdo, protože zároveň s nimi dovnitř pronikne průvan.

„Vítejte všichni! Chlast sem!“

„Hele, žádné problémy!“ varuje je hostinský, vysoký zachmuřený muž v zástěře a kalhotách. Hruď mu zakrývá ošoupaná vesta s mnoha kapsami.

„Copak někdy byly?“

Hostinský je nevěřícně studuje, zda si dělají legrací nebo ne. „Pokaždé!“ ujistí je, ale zákazník je zákazník. U pultu si vzpomene, vezme kartičku, zamyslí se, zda to není zbytečné a položí je před Dvojčata. Ti udiveně ji zvednou a zamžourají na písmenka.

 

Chcete vědět budoucnost?

Trápí vás něco?

Neznáte odpovědi?

Hledáte něco, někoho?

To vám vše řekne madam Kalysto.

 

„Tak tohle je divné. Co to je? Madam Kalysto? Slyšel jsi o ní? Budoucnost? Astrolog? Tady? Blbost?“ Chvilku je ticho, až dopijí pivo. Zamyšleně hledí na kartičku.

„Hej, kde je ta dáma?!“ křikne Siel.

„Vedle v místnosti, ale pospěšte si. Za chvilku bude odcházet.“

„Neboj se.“ Oba dva vstanou a vyrazí ke dveřím. Otevřou. Uvnitř sedí světlovlasá hezká žena. Černé oči, které dosud hleděly ven, se zadívají směrem k návštěvníkům. U nohou jí leží vaky. Na stolečku leží velké karty.

„Vítejte, pánové. Prosím posaďte se. Vám vyložit osud je jako vyložit jednomu, že?“

„Madam děláme vše spolu, že?“

„Už je to tak.“

„Ano, takže co chcete vědět?“

Siel se zahledí na Aviela. „Vlastně madam ani nevíme.“

Kalysto se na ně udiveně zahledí. To tu ještě neměla. Zákazník, který neví, co chce.

„Víte, známe všechno, kromě naší smrti a tu nechceme vědět. Víte co? Řekněte nám něco o našem úkolu. Zda se podaří. Zda najdeme to, co hledáme. Je to možné?“ spustí jeden přes druhého.

„Ale jistě. Stačí položit první otázku.“

Dvojčata jako ozvěna řeknou. „Najdeme, co hledáme?“

Jednoduché. „Prosím zamíchejte kartami.“ Siel vezme je jako první. Jsou velmi zvědaví. Pravda, slyšeli už o tom, ale ještě nikdy je nenapadlo využít služeb vykladače. Zamíchá a vrátí karty ženě.

Položí první kartu. „Cesta. Někam pojedete, bude to obtížné, čeká vás pravděpodobně těžké boje.“ Když vidí, jak nadšeně přikyvují, položí druhou kartu. „Soudce. Zvláštní k cestě. Budete se muset rozhodnout. Nevím, zda to bude k lepšímu nebo k horšímu. Rozhodně vás něco nového čeká. Nepospíchejte.“ Položí další kartu. „Pět prvků, pět živlů. Naprostý jednoznačný úspěch. To se mi už dlouho nestalo. Kdyby nebylo toho soudce, který může přinést dobro nebo zlo, potom by to byly samé kladné karty.“

„Hned mi to dalo naději, co říkáš?“

„Je to výborné. Úspěch a změna. To mám rád. Těžké boje taky,“ přidá se k němu vzrušeně jeho dvojče. „Tady je odměna. To nám stačí.“ Zvednou se, když madam Kalysto je usadí.

„Počkejte.“ Podá karty s trochu nepřítomným výrazem Avielovi. „Teď vy,“ řekne chraptivě. Neodkáže se sama ovládnout. Částečně si to uvědomuje a zlobí se. Nechápe ty své zvláštní stavy. Prvně se ji to stalo ještě s její původní majitelkou, potom dlouho nic, až s tím astrologem. Teď tady. Aviel zamíchá, váhavě ji je podá. Vyloží první kartu.

„Oběšenec. Uvíznutí mezi dvěma světy. Nespěchejte, přinese vám nové možnosti. Nespěchat. Smrt.“ Lhostejně se zadívá na černý strom. „Začne něco nového a skončí něco minulého. Připravte se na všechno možné. Kněžka.“ Zarazí se nad tou kartou. Ještě ji nikdy neviděla v souvislosti s těma dvěma. „Značí milující moudrou cílevědomou ženu, ale ve spojení s těmi dvěma kartami napovídá, nepředstavuje negativní. Ona přinese vám změnu, ale nebude to dobrá změna, i když tahle karta,“ vytáhne oběšence, „znamená opak. Je mi líto, ale nebudete to mít jednoduché.“

„Madam, děkujeme. Trochu jste nás vystrašila.“

Kalysto si uhladí pramen světlých vlasů. „Já se toho děsím taky, ale neberte je na lehkou váhu.“ Zadívá se na ně, vybaví si tamty. „Nikam nespěchejte. Počkejte. Nevím na co, ale všechno spěje tímto směrem.“

„Budeme se tím řídit. Děkujeme.“ Zaplatí, vyjdou ven. Když se posadí, propuknou v smích. Potom zvážní. „Co se přeptat u Breva nebo astrologa?“

„Ne. Víš, docela ji věřím. Mám zvláštní pocit. Tady.“ Přiloží si ruku na srdce a zadívá se na své dvojče. Ten přikývne. „Jako bych byl tebou.“ Potřese hlavou, jak chce vyhnat chmurné myšlenky. „Hej, víno, pivo, všechno co máš?“

„A kobylí mléko nechcete?“

„Když do toho dáš pořádnou dávku pálenky a svaříš, klidně!“ Všichni se zadívají na odvážlivce. Čekají, zda skutečně to provedou nebo ne, protože jen přičichnout si k tomu, je odvážné, vypít, šílené. Ne nadarmo se tomu říká Kobylí kopnutí.

„Tak bude to?“

Hostinský zakoulí očima, ale dojde pro kobylí kvašené mléko, přidá okázale pořádnou dávku pálenky, co se pálí v lesích a ohřeje. S nataženou rukou to donese ke stolu. Nečeká a ustoupí.

„Na vlastní riziko, pánové!“

Oba dva se ušklíbnou, nalijí si a hodí do sebe. Zblednou, pak zčervenají, zalapají po dechu, zatímco z očí jim tečou potoky slzy. Tváře planou skoro rudě.

„Mají to za sebou,“ někdo prohodí.

Siel chce něco zahrčet, ale v tu chvílí je jeho jazyk totálně ochrnutý. Má pocit, že někde ztratil rty, jazyk i hrdlo a tělem se šíří ohnivý živel. Hrčí, natřásají se a každou chvíli mění barvy až skoro k purpurové, zatímco vytřeštěné oči jsou zaplavené slzami. Najednou se nadechnou.

„U Oka, dokázali to!“ zavřeští nejbližší chlap. „To není možné! Vivat!“ ozve se dupot, řev a nadšené pvolání. Dvojčata jen tiše sedí a nemuknou. Tohle fakt podcenili.

Siel nakonec vytáhne papír a napíše. Vodu, mléko – hodně! Hostinský se zakření, jde k pultu, natočí džbán s vodou, do druhého nalije mléko. Ví, jak se cítí. Každý občas udělá blbost. V jeho případě se chtěl vytáhnout před dívkou. Ztratil ji, když se z toho dostával. Jeho kamarád, co nebyl tak blbý, mu ji přebral. Všichni tiše sledují kurýrování.

„Mám toho dost,“ zachrčí Aviel. Jeho dvojče přikývne. Vytáhne tobolku s alacaldy. Hostinský mávne rukou.

„Někdy jindy. Tohle stálo za všechny prachy, no né?“ Ozve se souhlasné výkřiky štamgastů.

Venku se dvojčata nadechnou otevřenými ústy chladivého vzduchu. I oheň asi by jim v tuhle chvíli připadal studený.

„Blbý nápad.“

„Jo, ani jsem se neožral.“

„Jdeme spát.“ Dopotácí se domů, tam se svalí, protože mají pocit, že okolí kolem nich plave trojmo. Kobylí kopnutí konečně začalo působit.

 

Armilon se zastaví před dvoupatrovým hezkým domem, na kterém visí nenápadný štít s černou a červenou růži. Vybaví si hospodu na severu se stejným jménem. Byly to úžasné měsíce a Zoethe mu tolik darovala. Vlastně víc než tušil. Vejde dovnitř.

„Zoethe, to jsem já,“ houkne dovnitř. Rozhodně nechce, aby byla naštvaná, až se hosté vypaří.

„Zoethe se usměje. „Hej klid. To je můj přítel. Pro nikoho tu není. Pojď dál.“ Všichni napjatě ho sledují. Objetí od Zoethe tomu čahounovi je uklidní. „Co tu děláš? Napij se. Víno z jihu. Nové. Ještě není ani na knížecím stole.“

„Díky moc. Zítra vyrážíme dál.“

„Jako vždy. Ani mě to nepřekvapuje.“ Otočí se a z malých soudků vytáhne na talířek naložený sýr a červené bobule. Položí to před něj.

„To je výborné, ale vždy jsi byla skvělá kuchařka.“

„Díky moc. Co tu děláš?“

„Já? Vlastně nevím. Když jsem sem šel, rozmýšlel jsem se, proč tu vlastně jdu, ale možná je to tím, že chci to celé uzavřít. Pokud chceš, vezmu si tě. Poprvé jsi mě odmítla, ale přesto nabízím to ještě jednou.“ S napětím očekává, co Zoethe řekne.

„Ne, mám teď jiný život. Před několika lety bych byla nadšená, ale dneska už to je jiné. Mám tenhle podnik, přátelé a přítele taky. Malá je hodná a výborně se učí. Ví o tobě. Řekla jsem ji to. Malé děti to naštěstí berou jinak. Ráda tě uvidí. Řekla jsem ji, co děláš. Těší se na psa, tak ho sebou vezmi.“

„Nebudu tu stále, ale vždy tě navštívím. Kdyby ne, potom, prostě víš.“ Pokrčí rameny. Už dávno se smířil s tím, že tohle povolání není bezpečné.

„Já to vím. Počkej tu. Za chvilku se vrátí od kamarádky.“

„Ona sem chodí?“ zděsí se.

„No a? Nemám nikoho na hlídání a pak tihle ji dokonale ochrání, že chlapi?!“

„No jasně. Naší královny s princeznou se nikdo ani nedotkne, natož křivě podívá, že chlapi?!“ Souhlasný šumot. Jen oni vědí, jak ti, co to zkusili, skončili.

„Dobrá, budu to akceptovat.“

„A co ten společník? Neřekla bych, že budeš i na chlapy, ale je to kus. Nádherný a myslím, že se k tobě báječně hodí. Řekla bych dokonce, že lépe než ženská.“

„Proč?“

„Ženské nesnáší čekání. Mají rády chlapy doma a to ty můj milý nikdy nebudeš.“ Je jim jasné, že je to pravda. „Hele, už je tady. Přesná jak hodinky, ale sousedka bydlí o dva domy dál. Určitě ji doprovodila k vrátkům,“ uklidňuje ho, čímž ho taky odvede od myšlenek na Akrona i to, že si ho nemůže dovolit. Zadívá se na osůbku, která se hrne k pultu.

„Dobrý den,“ řekne na celou místnost. Armilona překvapí, jak ji někteří bodře odpoví. „Mami, hráli jsme si na Lovce.“ Armilon málem že nevyprskne víno na Zoethe. Podle tváře, tím není nadšená.

„Milá dámo, ach jo a chytili jste ho?“

„Jistěže. Sice se schoval do truhly na půdě, ale objevila jsem ho. Málem, že se neudusil.“ Oboum zmizí úsměv.

„Víš, co jsem ti říkala.“

„No jo a kdo je tohle?“ ukáže na Armilona. Armilon otevře pusu, potom ji zavře. Lysandr se dívá na dívenku, která voní skoro stejně jako jeho pán. Líbí se mu.

„Tvůj otec.“

„Fakt?“ podívá se na Armilona. Ten přikývne, protože zde není co řešit. Je to jeho malá kopie. Jistě vlasy má po matce, ale tím to končí. Byl by raději, kdyby se mu méně podobala, ale takhle nemůže říct, že si to Zoethe vymyslela. K tomu je na svůj věk příliš vysoká. Snad nebude jako on taková tyčka.

„Určitě.“ Potom ho napadne spásná myšlenka. „A to je Lysandr. Doprovází mě. Vyčmuchá každého zločince,“ prohlásí, čímž si ubohý pes vyslouží nenávistný pohled přítomných osob.

„Tedy! Skutečný lovecky pes. Lysi, ahoj, já jsem Zirainia, pro přátelé Zira.“ Podá mu ruku. Ten k ní přičichne a potom ji podá packu. Zirainie je nadšená.

„Mami, mami, on mi podal packu. Podívej se.“

„Vidím. Co kdybys Armilona vzala nahoru.“ Ta se uchichtne, vezme ho za ruku. „Lysi, pojď za mnou.“ Ten se zvedne a jde ještě dřív než Armilon. Bezmocně se podívá na Zoethe.

„Běž. Jo a byl jsi ušetřen vyměňování plenek!“ Hosté zařvou smíchy. Zirainia nechápavě hledí na osazenstvo, zatímco Armilon je rudý jako rak. Jde za svou dcerou, která ho vede do horních pater.

„Co budeme dělat?“ optá se ho ve svém pokoji.

„Nevím. Nikdy jsem si s malými dětmi nehrál.“

„Já vím!“ začne se hrabat v truhle s hračkami. „Mám to. Pss, mamka o tom nesmí vědět!“ Na jasný koberec položí kostky s kelímkem. Armilonovi to nepřipadá jako hra vhodná pro děti. „Jdeme hrát!“ Vloží čtyři kostky do kelímku, zatřepe a hodí zkušeným pohybem.

Snad ji astrolog neurčí, že se stane hráčem, zadoufá. To by už Zoethe raději přijala toho Lovce. „Kdo tě to naučil?“

„Nevím,“ řekne lhostejně. „Jednou jsem byla dole a hlídali mě. Tak jsem se to naučila od jednoho muže. Potom už se tady neobjevil. Hm, vyhrál jsi. Příště vyhraju já.“ Lysandr leží vedle nich a nechá se rozmazlovat drobnýma ručkama.

„Tak jsem tady… U Oka, co to má znamenat?!“ vyjekne Zoethe, když uvidí svou dceru s vysoko zdviženýma rukama a Lysandra jak ji drží za lýtko.

„Mami, mami, táta mi právě ukazoval, jak se chytá skutečný zločinec. Počkej, až to řeknu kamarádům. Budou zírat!“

„Armilone, víš, co jsem ti říkala.“

„Zoethe, je to dětská hra. Nemusí se stát Lovcem. Chceš být Lovcem?“ optá se své dcery.

Zirainia nakrčí nosík. „Ani ne. Nevím, čím chci být. To řekne astrolog.“

Zoethe to vzdá. „Zůstaneš na večeři nebo půjdeš?“

Zirainia ztichne, potom Armilona zatahá za tuniku. „Zůstaň.“

„Dobře, zůstanu a děkuji, ale zítra musím odjet.“

„Chytat zločince?!“ vypískne a obejme Lysandra mocně kolem krku. Ten si všechno nechá líbit.

Armilona se usměje, nakloní se k Ziri. „Přesně tak, ovšem víc nemohu říct, aby se to nedozvěděl a neutekl do jiného království.“

Zirania důležitě přikyvuje hlavou. „Přijedeš?“

Armilon přikývne. „Určitě.“

„Tak můžeš jet. Mami, už mám hlad.“ Zoethe si slabě povzdechne, ale nechá to plavat. Po večeři se s Armilonem loučí. Přes ramena má velký šátek, který k sobě tiskne. I když už spolu nejsou, necítí k němu nenávist nebo hořkost. Spíš má strach a obavy.

„Dávej na sebe pozor.“

Armilon se zadumá. Tohle neslyšel mnohokrát. Vlastně mohl by to spočítat na jedné ruce. „Dám, neboj se. Mám Ziri a možná… Kdo ví.“

„Bude se k tobě hodit. Běž za ním.“

„Víš, že jsi skvělá?“

Zoethe se ušklíbne. „Tvoje chyba.“ Zavře dveře a opře se o ně. Ví, že se vrátí. Ne k ní, ale ke své dceři ano. Zaklepání. Překvapeně otevře.

„Kdo to byl?“

U Oka, další žárlivý chlap, pomyslí si a vřele se usměje na svého přítele. Vezme mu klobouk z hlavy a pohladí po vlasech. „Nikdo důležitý. Pojď. Vrátil ses brzy.“

„Stejně budu chtít vědět, kdo to byl,“ zavrčí. Zoethe si povzdechne. Není nic horšího než chlapovi něco vysvětlovat, ale s plným žaludkem snad to snese.

Armilon s otěžemi v ruce jde k Domu bílých lampionů U věžních hodin. Uváže koně k ostatním. Chlapec, který je hlídá, jen pozvedne hlavu, aby přiřadil koně a majitele. Ušklíbne se, když si uvědomí plášť. Armilon zatím zabuší na dveře. Do tváře mu září světlo z lampionů.

„Dobrý den,“ řekne příchozímu. „Chtěl bych jít za panem Akronem.“

„Akron odjel po druhé Hodině vody. Ještě něco?“

Armilon zkoprněle zavrtí hlavou. Muž si povzdechne, rozhlédne se, zda dovnitř nepůjde někdo další a zavře za sebou. „Tak to máme, Lysandře. Opět sami.“ Obrátí se ke koni, nasedne a stojí. Co teď?

 

Brev doma se zadívá na stůl. Měl by pracovat, ale nakonec se vrhne k šatníku. Zoufale se zadívá na nedostatek vhodného oblečení. Vše co má, je tak… Beznadějné. Chce se Nině líbit. Nakonec si vezme aspoň čisté oblečení. Plášť je v pořádku. Každý Lovec se víc stará o plášť než o sebe. Vezme z vázy květinu a vyjde ven. Odhodlaně se nadechne. Natočí se směrem k bytu Niny. Není to daleko, ale před dveřmi se zastaví. Má pocit, že ho něco škrtí.

„Snad nejsi baba,“ zavrčí. Má pocit, že těžší úkol zatím nedostal. Zaklepe.

Dveře se otevřou a on oněmí. Hledí na její rusé vlasy vyčesané do vysokého drdolu a ty zelené šaty, co měla u Akrona.

„Ahoj.“ Políbí ho na rty. Podle tváře je vidět, že udělala dobře. Je ráda, že požádala tehdy Akrona, aby ji je dal.

„A-Ahoj. Pro tebe!“ vrazí jí kytku skoro do obličeje, uvědomí si, co provedl, stáhne ji a potom zase ji vrazí skoro do hrudi.

Nina se s obdivem zadívá na krásnou květinu. Překvapil ji. „Děkuji. Jen je škoda, že se z ní nebudu těšit delší dobu.“

„Moc dlouho nevydrží,“ práskne.

Nina se rozesměje. To je celý Brev. Neustále myslí prakticky, i když ta květina moc praktická není. Zajímalo by ho, jak na to přišel. Zřejmě o něm neví všechno, jak si dosud myslela.

„Půjdeme?“

„Jo. Vypadáš krásně,“ vzpomene si na Akronovy instrukce. „Krásně,“ zopakuje omámeně.

„Jednou stačí. Děkuji. Půjdeme?“ Vezme na sebe lovecký plášť. Ví, že to vypadá divně, ale bez něho se cítí nepohodlně. Už tohle si vzít na sebe ji dalo dost práce. Připadá si strašně odhaleně. Klíč zarachotí ve dveřích a skončí v malém koženém váčku u pasu. Sejde dolů. Za ní Brev.

„Vypadáš úžasně.“

„Ještě jedna poklona a zeptám se, zda nejsi nemocný.“

„Nemohu ti složit poklonu? Co kdybychom si zašli ke Koníkovi?“

„Slyšela jsem o zajímavé hospůdce Černá a červená.“

Brev se zarazí. Vybaví si další instrukce. Nech ji řídit další průběh, jak bude chtít. „Tak mě veď.“ Vykročí vedle ní. Občas se mrkne do její tváře. Potom se dotkne její paže. Když necítí odpor, zavěsí si do ní. Nina se na něj podívá a vymění ruce.

„Nino, chtěl bych tě někam vzít.“

Nina se na něj překvapeně zadívá. „Dnes?“

„Ano.“

„Dobře. Co myslíš, že ostatní dělají?“ I ji dělá problém se s tou nezvyklou situaci vyrovnat. Pár vztahů už měla, ale nikdy ne natolik vážný, že uvažuje i o dětech. Ani netuší, kdy začala Breva brát jako něco víc, než jenom jako partnera.

„Hádám, že Dvojčata se zlijí, jak zákon káže a Armilon, tak to je ve hvězdách. Co jsme přijeli do Fiory, chová se dost divně. No, vždy se choval krapet jinak, ale tentokrát byl nemluvnější než obvykle. Mám pocit, že ho něco trápí, jenom nevím co.“

„Taky bych řekla. Chci ve Edanu jít do Domu Bílých lampionů.“

Brev se zastaví, čímž strhne Ninu k osobě. „Cože?!“

„Slyšel jsi. Z vás jsem jediná, kdo tam dokáže něco vypátrat. Akron řekl–“

„Běž s Akronem do prdele! Nepůjdeš–“

„Půjdu. Chlapi tam nejvíc kecají a ženské taky,“ dodá tvrdohlavě.

Brev to přežvýkává. Ví, že pokud se Nina rozhodla, tak ji to nevymluví, ani kdyby se tu projížděl na koze nahý. „Víš, co riskuješ?“

„Vím. Stanu se učednicí. Ta má více volnosti. Jak jsi řekl, jsem krásná a Akron si to myslí taky. Víš, že mám pravdu.“ Pohne se. Brv neochotně za ní. „Nakoupím si nějaké šaty. Lidé v Domech nic nebudou předstírat. Když budu šikovná, najdu něco. Vy můžete pátrat ve spodině. To obstarají Dvojčata. Snadno se tam dostanou. Armilon půjde mezi ty, kteří jsou odpadem a mezi lidi, co pracují se zvířaty. Ty Breve půjdeš k tomu zbytku, ale hlavně půjdeš mezi vojáky. Máš autoritu, to vycítí a respektují to. Každá skupina potřebuje, aby za ně někdo dělal špinavou práci. Nebo myslíš, že si budou mazat své ruce krví?“

„Máš to naplánované.“ Samozřejmě, že ne.

„Přemýšlela jsem. Nejvyšší kruhy bude mít na starost Elean. Na Amadea se nemůžeme spoléhat. Já se dostanu do nějakého domu. Nic specializovaného, ale dost dobrého. Tam kam chodí lidé, co nabudou najednou dost peněz. Jsme tady.“ Usměje se. „Podle toho, co mi jeden známý řekl, mají tu nejlepší víno v celé Fiore.“ Vejdou dovnitř. Zoethe vzhlédne na návštěvníky a v duchu jadrně zakleje, protože půlka mužů instinktivně zmizela.

„Nino, jsi si jistá, že tu jsme dobře? Není tu nějak prázdno?“

„Co si budete přát?“ Další dva Lovci. Tenhle týden má smůlu. Jestli to takhle půjde dál, potom zkrachuje. Nemůže si tu dovolit mít Lovce.

„Víno a něco k tomu. Zítra odjíždíme,“ vysvětlí Nina. Stáhne si plášť a pověsí na židli. Další pár lidí zmizí, jelikož jim došlo, kdo se tu usídlil. „Prosím, vyřiďte svým hostům, že nejsem na lovu.“

To tak pomůže, řekne si Zoethe. Jenže je vyhodit, to se neodváží. Ještě že… U živlů, nemohli by to být kolegové Armilona? Jak se to říká? Co má jednu hlavu a osm nohou a rukou? Tým lovců. Armilon se dneska u večeře o nich zmínil. Jak to jenom Zirainii povídal? Jo je jich pět. No nezná vtip na pět Lovců. A taky, že je mezi nimi žena. To si vzpomíná jasně, protože málem ho za to zabila. Samozřejmě Zirainie byla nadšená. Že to řekne svým kamarádům.

„Sylvánské červené. Mohla bych udělat křehká koroptví křidýlka s nohama, k tomu Edanské placičky.“

„To zní výborně. Dáme si.“

Možná jsem jim nic neměla nabízet, ale aspoň ji vynahradí ušlý zisk. Zítra musí utrousit pár větiček, že jsou to její přátelé, tedy jejího bývalého.“ 

Nina s Brevem si přiťuknou. Nikdy spolu takhle nebyli, i když párkrát jenom oni dva tábořili. Jenže vždy byl někdo z týmu poblíž.

„Teď mě napadlo, že jsme spolu hodně dlouho. My dva a Armilon s Dvojčaty.“

„Máš pravdu. Skoro sedm let. To k nám přišel Armilon.“

„Ne, já byla poslední.“

„Už si to dobře nepamatují, ale je pravda, že je nám paní štěstěna nakoná. Dal bych si pivo.“ Nina se rozesměje. Breva ten smích okouzlí, že se na ni s radostí jen dívá.

„Zde.“

„Děkujeme.“ Překvapeně si pochutnávají. „Výborné.“

„Jo, myslím, že tohle místo zařadím mezi své oblíbené místa.“

Nina se usměje. „V tom případě se asi budeš muset zeptat majitelky.“ Dojedí. Zaplatí a vyjdou ven. Noční vzduch je obalí svým chladem, že se zachumlají do plášťů. „Tak, co jsi mi chtěl ukázat?“

Brev se usměje, vezme ji za ruku. Nina sevře pevnou teplou ruku. Cítí z něj sílu a bezpečí. Přemýšlí, zda právě tohle chce každá ženská, ale ji to dělá dobře. Mlčky jdou, když najednou je obstoupí partička chlapů.

„Ty můžeš jít, ona zůstane.“

„Servítky si neberou, co?“ řekne tiše Brev. Pustí Nininu ruku a vytasí meč. „Myslím, že dáma zůstane se mnou.“

Nině polichotí slovo dáma. Sehne si, vykasá si sukni s pláštěm a z připevněného pouzdra vytáhne solidní nuž. Zkušeně si ho nadhodí a lehce se přihrbí. „Hlupáci, doprovod si vybírám sama a jsem vybíravá.“

Brev zavrtí hlavou. To je celá Nina, ale líbí se mu to. Správná partnerka pro něho. Chlapi znejistí, potom se podívají po sobě. Mají jasnou převahu, ale nepočítali s tou ženskou.

„Jdeme na ně!“

„Kdo vám zaplatil?!“ zařve Brev, když zaútočí. Meče do sebe narazí. Nina se zatím hbitě proplétá mezi chlapy. Když se přes ně dostane, otočí se. Vida jednoho docela pocuchala. Nadhodí si potěšeně dýku., „Breve, neflákej se. Chci to vidět.“

„U živlů, zapomněl jsem!“ Odhodí ruku s mečem a hbitě zaútočí.

„Hej, co se tu děje?!“

„Stráže!“

„Kdo… Lovci? Co se stalo?“

„Ale pár chlapů si myslelo, že nás zastaví. Nic vážného, seržante.“

„Dobrá. Tenhle se o sebe postará sám. Potřebujete doprovod?“

„Neurážej nás! Breve, jdeme!“ Seržant se uchechtne. Přesně jak si myslel. Odmítli to. Nina schová do pouzdra nůž, upraví si vlasy. „Půjdeme?“

„Jistě, drahá,“ odpoví, jako by byli v paláci. Na sténajícího muže se nepodívají. Vede Ninu ještě deset plných úderů, když se zastaví před domem, který zahlédl dopoledne. Vytáhne klíč, odkašle si a podá ji ho. „Tvůj dům.“

Nina v šoku se dívá na nabízený klíč. Prohlédne si v slabém světle dům. Neví, co má udělat. Pohlédne opět na Breva. Má strach, uvědomí si.

„Nevím, zda se ti bude líbit. Kdyby ne, najdu jiný.“

Nina vezme klíč. Nečekala něco takového a své pocity už vůbec nedokáže rozluštit. Zámek lehce povolí. Uvnitř je tma, ale nevadí ji to. Brev rychle vytáhne křesadlo a rozsvítí připravené svíčky v stojanu.

„Je tu dost práce, ale vzadu je zahrádka, nahoře pokoje a tamhle knihovna. Naproti je kuchyně. Mohli bychom mít nějakou hospodyní.“

„Nerada vařím.“

„Já vím,“ ušklíbne se. Nevadí mu to. Provází ji po pokojích. Bude zde hodně práce, ale je to krásný dům, říká si v duchu. Nina otevře jedno z oken, které nevede do ulice. Zahledí se na miniaturní zahrádku.

„Abys měla trochu zeleně,“ řekne rozpačitě. Odtud mu připadá malá a nicotná. Zasloužila by si něco většího.

Nina se mu vrhne kolem krku. „To je,“ popotáhne, „nejhezčí dárek jaký jsem dostala. Myslíš to vážně?“

„Naprosto. Až se vrátíme z Edanu, chtěl bych, abychom složili Slib.“

„Svatba?“

„Ano.“ Ví i bez astrologa, že je pro něj ta pravá a pak nač vyhazovat peníze, když je může investovat do domu, zařízení a hospodyně?

Nina se od něj odtáhne. Nechá spustit plášť a rozepne si šaty. „Dobře.“ Stojí před ním nahá. Brev je ohromený. Je krásná, prostě dokonalá. Neváhá a přistoupí k ní. Obejme ji, vdechne vůní, která mu celý večer omamuje hlavu.

„Miluji tě.“

„Já tebe taky.“ Odtáhne se, přitiskne k jeho rtům své. Líbají se nejdřív trochu váhavě, ale čím dál se jich zmocňuje větší a větší vášeň. Hladí se a snaží si zapamatovat každý dotek. Brev  se od ní odtáhne, stáhne plášť, vezme i Ninin a vytvoří provizorní postel. Rychle se svleče.

Nina k němu přistoupí a pohladí ho po svalnaté hrudi. Zastaví se na jizvě na rameni. Vybavuje si, jak se o ni starala. Není bez kazu, ale i ona má své jizvy. Jak v duši, tak na těle. Ví, žer Brev ji nikdy nezklame a bude stát za ní za každých okolností. Co si víc může přát? Ulehne a natáhne ruce.

Brev si lehne. Je mu zvláštně. „Jsi si jistá. Potom…“

„Chceš mi to opět připomenout?“

„Ne, promiň. Nikdy,“ zašeptá a přitiskne se k ní s divokým polibkem. Nina ho obejme kolem krku a nohu přehodí přes jeho. Brev zřetelně cítí její malá prsa na své hrudi a klín na nahém těle. Zatočí se mu hlava, ale opanuje se. Líbají se, hladí a nepřestávají svá těla zkoumat. Nakonec je to Nina, kdo převezme iniciativu a překulí se na něj. Posadí se na jeho stehna a v ruce sevře Brevův úd. Zasměje se hrdelním hlasem plným vášně. Chce jho mít uvnitř. Nadzvedne se a pomalu si ho nasměruje dovnitř. Nepřestává se mu dívat do očí. Pomalu dosedne.

Brev ji zachytí silnýma rukama a drží. Potom pustí a ruce sevřou malá prsa. Prsty přejede po vztyčených bradavkách. Hladí je, až jsou tvrdé a Nina zasténá. Nadzvedne se a spustí se. Rukama se opře o pevnou hruď. Pohybuje se nahoru a dolu trénovaným tělem bez větší námahy. Brev ji hladí a pomáhá nadzvedávat.

Najednou ji přetočí, že se ocitne pod ním. Nininy oči se rozšíří, když do ní zajede.

„Ještě! Víc!“ Mu chraplavě přikáže. Pevně ho objeme kolem beder dlouhýma nohama. Tiskne si ho k sobě, jako by ho chtěla pohltit. Něžnosti, ohledy jeden na druhého zmizely a zůstala jen touha po orgasmu. Nina zasténá, tělo se uvolní. Oddechuje, ale ruce i nohy stále drží Breva ve svém zajetí, dokud i on nevyvrcholí. Sklopí hlavu, zadívá se do otevřených zelených očí. Jednou rukou odhrne pramínek zrzavých vlasů.

„Hm.“

„To mělo být co?“

Nina povolí nohy a natáhne ji. Má pocit, že ji zítra krapet budou bolet od nezvyklé činnosti. „Nebuď naštvaný. Dobře, bylo to hezké.“

„Hezké.“ Zamyslí se, potom si lehne vedle ní a přetáhne přes ni okraj pláště.

„Jo. Líbilo se mi to. Ten dům se mi líbí. Necháme si ho?“

Brev se k ní natočí. „Je to tvůj…“

Nina se posadí. „Ne, buď náš, nebo nic.“

„Dobře. Kdyby se mi nelíbil, nenabízel bych ti ho. Lehneš si?“ pobídne ji. Nina ho poslechne. Najednou se rozesměje, přitiskne se k Brevovu silnému tělu. Ten přes ni přehodí nohu, jako by ji chtěl chránit.

„Co se směješ?“

„Tak si říkám, že asi budeme jediní, kdo zítra nepojedou s kocovinou.“

Brev se zamyslí. Dvojčata určitě někde chlastají, ale o Armilonovi pochybuje. Vždy dovedl rozlišit zábavu a práci. „Ne, Armilon bude střízlivý. A pak od toho jsem tu já.“

„A teď i já. Hm…“

„Co zase?“

„Jen, že mám ještě chuť.“ Drobná ruka vklouzne pod plášť. Naléhavě a důrazně ho hladí po údu, který tou pozornosti ztvrdne. „Myslím, že to ještě zvládnu.“

„S tebou zvládnu všechno!“ přetočí se na ní a přitiskne ji k podlaze. Nina se zasměje s jasnou touhou v hlase. V Brevovi se všechno zvedne, sevře a vstoupí do ní.

„Přesně tak to chci! Udělej se ještě jednou a mě taky,“ zašeptá mu do ucha a kousne ho. Brev zasténá a ochotně ji to splní.

 

Druhý den Brev s Ninou stojí a nevěřícně zírají na Dvojčata a Armilona. Jestliže Armilon se ještě v sedle drží a má otevřené oči, sice kalné a bez výrazu, potom Dvojčata bezostyšně leží na krcích koní. Nechápou, jak se tam ještě drží, když najednou jeden začne klouzat na stranu. Jen koukají, jak padne na zem a leží s nohou v třmenu. Snaha se zvednout je nulová.

„Bu-du v po-pořádku,“ zasípá. „Jo, bu-deme v pořádku,“ dodá druhé dvojče malátně.

„U živlů, co jste vyváděli?!“

„Netuším, ale takhle vyjet nemůžeme. Nevíš, jak je probrat?“ zeptá se bezmocně Nina.

Brev zavrtí hlavou. „Nechci je utopit. Počkáme.“ Sesedne z koně. Když se přiblíží k Dvojčeti, málem že ho neporazí pach, který z jeho těla táhne. Poodstoupí. „Z uctivé dálky, počkáme,“ doplní znechuceně. Tentokrát to Dvojčata značně přepískla.

 

Z vůle hada - 6. Krutá pravda