Z vůle hada
Kapitola 8.
Mistr jedu
„Potratový jed je vyrobený lidmi k přerušení těhotenství. Síto nekompromisně potírá jejich distribuci, leč bezvýsledně. Prodejce je potrestán službou v Posledním odpočinku těžbou vysoce ceněného dřeva.“
Známá pravda
Gen si zamne ruce. Konečně práce, o které snil a která ukáže, co dokáže. Ne nějaké pokoutné jedy, které prodává, aby se uživil, ale skutečný případ, kdy bude muset ukázat svůj um a znalosti. Ano, zde ukáže, kým je Gen! Už se nemůže dočkat, až pacienta bude mít v ruce. Zřejmě něco z toho se odrazilo v jeho tváři a Elean to vycítí.
„Mistře Gene, žádné mučení. Amadeo to musí přežít. On na rozdíl od vás není postradatelný, vy ano.“
Gen polkne. U Oka, zřejmě to nebude jeho vysněná práce, kdy bude moci zkoumat objekt dle libosti. Podrbe se ve vlasech. „No jo, ale…“
„Já na něj dohlédnu,“ řekne pevně Oliviena. „Možná nemám tak velké znalosti, jako tenhle travič, ale znám bylinky a vím, co se má dělat.“
„Jestli tím naznačujete, že mé řemeslo je méně úctyhodné než to vaše, potom se mýlíte! Mí zákaznicí se pohybují ve všech kruzích! Jsem nejlepší!“ prohlásí pyšně.
„To chci právě říct.“
Elean s Aidanem nechápavě pozoruji Olivienu. Úplně se změnila. Z milé osoby je razantní přísná ženská.
„Vy… Kdybyste nebyla v Sítu, tak…“
„Co? Otrávil mě?“
Gen se rozzáří. „Skvělý nápad, na který bych bez vás nepřišel.“
„Nechte toho!“ zarazí je unavený Elean. „Musíme se postarat o Amadea.“
„Kde je? Ne, počkat, nejdřív úklid.“ Rozhlédne se. Zauvažuje, zda má chtít náhradu. Některé jedy jsou velmi vzácné a výroba není zrovna jednoduchá. „Budu chtít náhradu.“
„Hele, skrčku–“ spustí Oliviena.
„Zaplatím, až na závěr. Olivieno, pomůžeš nám?“
„No… Ale nic si nezaslouží.“
„Hele, potřebuji být z něčeho živý. Mě nekrmí všemocné Síto!“ zaprská.
Oliviena zrudne. „A já nevyrábím mrtvoly!“
„Jo? To bych pochyboval! Kolik jich bylo? Děti? Žen…“ zaútočí. Oliviena bledne, lehce se zakymácí. Obličejem ji přejede škála emocí, ale v očích je nekonečná lítost za každou smrt, kterou nedokázala odehnat od rodiček. Najednou Gen zkrotne. „Omlouvám se. Přepískl jsem to. Tam jsou hadry a košťata. Jestli to neuklidíme, může se něco stát.“
Aidan s Eleanem poznají, že nastalo příměří. Oddechnou si. Pracují, když Aidana něco napadne.
„Mistře Gene, znáte Athieu?“
„Athieu de Fior´deni? Kdo by ji neznal!“ řekne s tak zvláštním důrazem, že všichni se zastaví. Oliviena se těžce zvedne. Už jsem stará, pomyslí si. Snad brzy přijde Hermi. „Kdyby nebylo ji, stále pracuji po jejím boku, ale pak se spustila.“
„Spustila?“ úklid je zapomenutý. Elean nakoukne dovnitř k Amadeovi. Všechno vypadá v pořádku a Kakopo s Argésem stále leží po jeho boku. Vypadá dokonce lépe. Zavře dveře.
„Přesně. Na začátku to byly drogy. Začala s tím až moc experimentovat. Taky s jedy. Nikdy jsem nechápal proč. Obvinila mě ze smrtí jedné ženy. Musel jsem skončit s praxí. No tohle je výsledek. Ona víte,…“ rozpačitě uhne očima. „Nechci se obhajovat, ale prodávám jedy a prodávám i protijedy. Když někdo nepozná včas, že ho soused otrávil za to, že mu šlápl na yerva, nemohu za to. Každý jed, který zde mám, má protijed.“
„Ona ne,“ nadhodí Elean.
„Ne. Ji to nezajímalo. Netuším, koho všeho odstranila, ale hádám, že jich pár bylo a nebylo to jenom cizí rukou, jestli víte, jak to myslím. Nesnášela ženy, stejně jako je milovala. Když se staly nepohodlnými, neměla výčitek. Jako by se v ní něco zabilo. Chlapy se nezabývala. Pohrdala jimi, podceňovala je. Snažil jsem se s ní vyjít, ale nešlo to. Na některé jedy a drogy jsem nikdy nenašel protijed, ale těm co dala jed, už nikdy…“
„Kněžna.“
„No…“
„Gene, žvaň nebo tě zabiju,“ zahartusí Aidan. Dělá se mu z toho všeho špatně, a když si představí svou sestru v tom světě, je mu dvojnásob hnusně. Ještě, že se jí zbavili, protože kdyby otrávila jeho nevinnou sestřičku, dával by si to za vinu. Jako Amadeo.
„U Oka, já věděl, že nemám dneska otevírat dveře. Tak jo, dvakrát. Její strážné ji zachránily. Měla jedinou kliku, že jsem jed dokázal rozeznat. Dal jsem jim protijed, to jsem už s Athieou nebyl. Jsem rád, že chlapy podceňovala, jinak na tom světě moc dlouho bych nepobyl.“
Všichni na něj civí.
„Hele, to nezmění můj názor na tebe!“
„Pche, trhni si hnátou, bábo. Je mi to jedno. Jsem jen prodejce. Neprodávám…“
„Jo to říkají všichni.“
„Dost vy dva! Co ještě?“
„No co, nic. Myslíte, že bych mohl jít pro Athiee?“
Aidan se zachechtá. Na něco si vzpomene. Zasutá vzpomínka se vynoří, jako by ji slyšel předevčírem. Něco o Genovi a jeho působnosti na dvoře. „No, někdo mi povídal… Zkusil jsi to, co?“
„Jo a co má být? Šla mi na nervy! Zničila celou moji kariéru! Myslíte, že jsem chtěl být odjakživa travičem? Ne, no teď se mi to líbí. Je to sice rizikovější, ale zase dobrodužnější a lépe se platí. Mám dost na ehm, to je jedno. A chtěl jsem ji porazit.“
„Byla lepší?“
„Ne, nemilosrdnější. Takovým nikdy nebudu.“ Mimoděk si všichni oddechnou. „No jo. Hele, neotrávila ho Athiea?“
„Je po smrti,“ řekne Elean.
Gen vyvalí oči, posadí se. Nemůže tomu uvěřit, ale ti co před ním stojí… „Fakt?“
„Jo.“
„Do prdele,“ řekne sprostě.
„Stalo se něco?“
„No jo. Většina zákazníků byla od Athiey a pár dalších lidí. No, ti nejlépe platili,“ řekne beze studu. „Takhle mohu zavřít krám.“ Všichni na něj zůstanou civět. „U Oka, museli jste ji zabíjet?“ zalká.
Aidan má chuť mu položit ruku na rameno a utěšit ho, že se objeví nějaký jiný travič.
„No co, nepohodlní lidé vždy budou,“ řekne optimisticky Gen.
Kapitán se zastaví. Spletl se, někoho takového utěšovat nebude.
Gen vztyčí prst. „A konečně jsou tu astrologové. Pravda, mají své traviče, ale někdy potřebují odbornou konzultací s nezávislým zdrojem,“ píchne se do hrudi, „zvlášť, když mají co do činění s Bábami. A já jsem jednička!“ řekne pyšně.
Oliviena zaprská, ale dobře ví, že Gen řekl jen pravdu. „Taky občas čelíme astrologům.“
Aidan zavrtí hlavou. Co se to tu děje? Jako by je všechny posedl splašený živel. „Gene, kolik tu bylo jedů a kolik drog?“
„Dost. Zabilo by to vola,“ prohlásí klidně. „Tak na půlku naší armády by to stačilo. Popravdě, když jsem viděl to zvíře skákat, myslel jsem, že to nepřežijeme. Ty jedy a drogy se musely nějakým způsobem vzájemně vyrušit. Ale podlaha je na odpis. Budu ji muset vyměnit. Proč se ptáte?“
„Já jen, že na sebe štěkáte jak yerv a zloděj.“
„Yerv nikdy neštěká na zloděje, rovnou ho zakousne,“ poučí je Elean. Smete do pytle poslední hromádku. Ty pytle by se měly zakopat.
„Jo, ale zloděj ano,“ zasměje se Gen. „Uklízeno. Takže kde je pacient?“ Jde za Amadeem. Zavrtí nechápavě hlavou, když vidí jeho a zvířata. Poklekne si k němu a vezme ruku. Elean s Olivienou a Aidanem se tlačí ve dveřích.
Gen najednou znejistí, potom začne tělo ohmatávat. Argés to nelibě nese a Kakopo vycení zuby, aby nezaostal za přítelem.
„Chybí mu pud sebezáchovy,“ prohodí Oliviena, která si všimla zvířat.
„Jo, ale řekl bych, že je mimo.“
Gen se zvedne. Očima těká po těle před sebou. „CO JE TO?“ ukáže na Amadea.
„Nechápu,“ řekne chladně Elean. „To je můj druh.“
„Ne, neptám se, čím je, ptám se, co je to za věc.“ Trojice vytřeští oči. „On je mrtvý?“
„Ehm netušíme.“
„Tak dobrá. Znova. CO JE TO?“
„Amadeo.“
Gen zafuní. Jsou tak blbí nebo co? Asi jo, usoudí. „Podívejte se. Každá bytost má srdce, má tep, mozek. V žilách jí koluje krev. Tohle tak jedině možná dýchá. Bez krve, bez tepu, ale chodí, dýchá, zřejmě jí a pije. Takže se ptám. CO TO JE?“
Elean si povzdechne. „Je to člověk. Někdo způsobil, že je v tomto stavu. My chceme zjistit kdo a proč? Co mu je a co můžeme udělat proto, abychom ho dostali do původního stavu. K tomu, že mu srdce nebije a skoro nedýchá, přibyl jed. Než se otrávil, tak docela dobře fungoval.“ U živlů, začínám mluvit jako Gen, napadne Eleana. Jenže Amadeo není věc, je člověk. „Nejdřív chceme z jeho těla dostat jed, potom se pokusíme zjistit, co jeho stav způsobilo.“
„No a nemohli jste to říct dřív?“ Opět se skloní k Amadeovi a vezme mu ruku. Varovný Argésův pohled nebere na zřetel stejně jako Kakopovy odhalené zuby. „Nic, potřebuji, aby byl vzhůru a lépe ho prozkoumal. Ještě jsem se s tímhle nesetkal. Kdy se probudí?“
„Netušíme. Záchvat z otravy,“ vysvětlí Elean.
„To bude těžký. Přírodní jedy jsou něco jiného než vytvořené umělé. Na ty protijed se dá vyrobit. Je to záhada. Jak vypadal ten had?“ Zvedne se, vyjde a vrátí se s tlustou knihou. Položí ji na menší stolek. Začne listovat. Po chvilce se ukážou plazi.
„My to nevíme. Ví to Amadeo.“
„Takže nemáme s čím pracovat?“
„Možná ano. Když odjížděl, dostal tuhle lahvičku.“ Elean vytáhne z Amadeovy kapsy lahvičku a podá ji Genovi. Ten ji zatřepe, potom se podívá proti světlu z lampy. Nakonec vyjde ven. Všichni za ním. Venku na denním světle se podívá znovu.
„Jde to vyrobit?“
„Některé složky poznávám, ale musím udělat detailnější rozbor. Bude to chvilku trvat.“
„Nevyplýtvejte to všechno, je to poslední, co máme.“
„V pořádku. Než se probudí, pokusím se to zanalyzovat. Rozhodně je v tom mrrcha.“
„Co je to?“
„Je to jedna z bylin na otravy,“ poučí je Oliviena.
Gen se usměje. „Jo, přesně tak. Teď mě nechte.“ Práskne dveřmi všem před nosem. Posadí se za velký dlouhý stůl, na kterém jsou papíry, flakónky, ale hlavně různé přístroje.
„Co teď?“ optá se nejistě Aidan.
Zaťukání. Oliviena jde otevřít. „Hermi, pojď dál.“
„Paní, děkuji. Vše jsem zařídila. Jak se má pan Amadeo?“
„Moc dobře ne,“ řekne lítostivě. „Musím se přiznat, že na mě Gen udělal dojem. Může být travič, ale určitě je vynikající.“
„Pomohl vám, když vás otrávili v Díře.“
„To nic nemění na tom, že prodává potratové jedy. To mu nedokážu odpustit.“
Aidan se zamračí. Do toho se plést nebude, tohle ať si vyřídí Báby. „Půjdu na obhlídku. Chci vědět, co se děje ve městě a co se povídá o smrti Athiey.“
„Dobře. Buď opatrný.“
„Nebojte se.“ Vyjde ven. Zamíří si to přímo k paláci. Chce vědět, co se tam děje, když ho najednou obklopí muži. Zasykne. Bratr. Buď na něco přišel, nebo proč pro něj posílá celou jednotku Lovců? Jen doufá, že nevyslídili, odkud jde. Byl by to malér, kdyby Amadea našli.
Gen zatím odlije malou dávku na misku. Kolem něj je dost jasného světla. Mističku položí nad oheň. Zkoumá páru, která se začne zvedat. Přitáhne k sobě bloček a zapisuje.
„Mrrha, ociel.“ Pak vezme rukavici misku a začne podrobně zkoumat krystalky, které na dně uvízly. Nakonec vezme tenkou jehlu dole rozšířenou. Odděluje troje krystalky. „Emie, laskavec?“ zabručí. „Jenže co je tohle?“ Natáhne ruku a vezme pinzetu. Jeden krystalek zelenkavé barvy vezme a prohlíží si ho. Netuší, co to je. Potom si ho dá na jazyk. Zkoumá chuť. Zavrtí hlavou. Ani tohle mu nic neříká. Takže má čtyři složky, ale ta pátá… Co to je? Odloží misku. Jde k jedné straně, kde jsou knihy. Vytáhne jednu o krystalech. Listuje, pak odloží. Takže zemní krystal to není. Pak musí být buď ze dřeva, nebo z rostliny. Přesune se opět na stoličku. Oddělí zelenkavé krystaly. Ty rozdělí na tři hromádky. Každou položí na skleněnou mističku. Do jedné nalije čistou převařenou vodu, druhou dá opět nad oheň. Třetí nechá. Nejdřív se věnuje ohni. Krystalky nedělají nic, přestože už dávno by měly změnit barvu nebo popraskat. Jsou stále stejné. Přesune svůj pohled na krystalky s vodou. Zaujme ho, že ji nezbarví. Když jsou ve vodě, jsou čiré.
„Takže tohle musí být složka, která vyvažuje jed, ale zřejmě nedokáže ho vyléčit,“ zabručí se. Zvedne se, otevře dveře, vystrčí hlavu. „Co dělá ten protijed?“
„Zpomaluje příznaky otravy.“
„Dobrá!“ Opět práskne dveřmi. Posadí se se zkříženýma rukama na hrudi. Pozoruje krystalky v ohni. Takže jen zpomalí. Musí znát podrobnosti, ale už teď je jasné, že protijed nezvládne připravit. Bez znalosti té složky nedokáže připravit ani tenhle zpomalující lék. Povzdechne si. Je to frustrující něco nevědět.
Zaklepání. S otrávenou tváři jde otevřít. „Co je?“
„Amadeo se probudil,“ řekne ta druhá protivná bába. Ne, učednice, to je fuk. Jednou z ní bude Bába, co otravuje druhým život.
„Jasně.“ Snad mu trochu osvětlí záhadu, kterou mu tihle cizinci přichystali. Zamíří si to rovnou do pokoje, kde dotyčný objekt zkoumání spí se zvířaty. Odfrkne si, pak vytřeští hlavu, když vidí, jak ho ta bába s tím hezkým chlapem drží.
„Pusťte mě! Dohoním ho!“ úpí Amadeo.
Jen Elean ví, co tím míní. „U Oka, nemůžeš! Už je pozdě! Nech ho odejít!“
„Je to můj otec! Chci s ním mluvit.“
„Amadeo, dost!“ řekne přísně Oliviena. „Tvůj otec věděl, co dělá!“
„Ale já ne! Chci se mu omluvit! Chci mu říct, že ho mám rád!“
Oliviena ho pustí. Nerozumí celé situaci, ani co chce Amadeo udělat a nelíbí se jí to. Hlavně jeho stav. Oči planou horečkou a mluví z cesty. „Tak si běž a nech nás tu! No, běž za ním! Víš, co ti řekne?!“
Elean se snaží ho držet. Mohl by použít magii, jenže dobře ví, že právě to nemůže udělat. Amadeo by mu to nikdy neodpustil.
„Vždyť jsi s ním mluvil!“ Elean ho konečně pustí.
Daimón jde ke dveřím. Gen se zadívá, potom napřáhne před sebe ruku a strčí do něj. Všichni s úžasem se dívají, jak Amadeo vrávorá dozadu.
„Co se tu děje?! Kdo s kým chce mluvit? Sedni si, ať tě mohu vyšetřit!“
„Chci jít za otcem! Mám na to právo.“
„Jistě, tedy pokud nechceš po cestě někde zařvat. A zvířata tu nemají co dělat!“
„Kakopo, Argési jdeme!“ přikáže Amadeo. Kakopo se nehne, Argés se pohne. Otočí se k Eleanovi. Minou ohromeného Gena. Kakopo si lehne, protáhne a zavře oči.
„Musíme za ním!“ vyhrkne Oliviena. Už chce sebrat svůj šál a vyrazit za ním, když je zastavená silnou rukou.
„Ne, to si musí vyřešit sám. Jestli chce s otcem mluvit, potom to musí udělat. Jenom se bojím, že z té Stezky se už nevrátí. Mám strach.“
Gen si je prohlíží. Ničemu nerozumí, ale dobře ví, že něco musí udělat, protože mu právě utíká jeho životní experiment. Zavře dveře, vyjde ven. Nemá město rád. Kdyby zde nežili zákaznicí, nebyl by tu, ale ani nemá rád venkov. Mine uličku. Netuší, kam šel ten chlap, jenže musí ho přivést nazpět. Najednou zaslechne klapot podkov. Neví, zda je to ten malý šedivý kůň, ale vyrazí tím směrem. Je to on. Dostihne ho.
„Nechtěl by ses vrátit?“
„Proč?“
„Protože jsi můj experiment a mám zjistit, co jsi zač. Osobně si myslím, že jsi věc,“ řekne na rovinu Gen.
Daimóna to ohromí. Zastaví se. „Věc?“
„Jo. Jenže jsem nikdy neviděl věc, co dokáže mluvit, dýchat. Rozhodl jsem tě prozkoumat. Hele, jestli chceš zmizet, tvoje věc, ale až potom co si tě dám do parády. Och, jinak jsem mistr jedu Gen, dříve magistr umění lékařského.“
„Znáš Athieu?“
„Znám. Je to mrcha. Tedy byla. Oni mi to řekli. Že ji dostihla Vůle hvězd,“ vysvětlí. „Konečně,“ zamumlá. On se snažil celé roky a najednou je fuč.
„Zabila kněžnu, mluvila se Stíny. Byla zlo.“ Jde dál. Ten podivný cizinec za ním. Je mu jedno, kdo to je, ale chce jedno. Mluvit s otcem. Chce mu tolik říct věci a nejlepší na tom je, že to může udělat.
„Tak se jí to podařilo?“ řekne suše Gen. Zadívá se na věž. Druhá hodina větru. Jeho živlem je oheň, i když popravdě je mu to jedno.
„Podařilo?“
„Jo. Sice netuším, jak založila ten oheň, ale nakonec volila něco pragmatičtějšího než jed. Nedivím se, díky mě jedy nefungovaly. A co chceš říct svému otci?“ zeptá se. Násilím nic nezmůže, ale chce ho mít ve své laboratoři. Nemůže jen tak ho pustit. Zajímavější věc do svých rukou už nikdy nedostane.
Amadeo se zastaví. „Že ho mám rád. Že je mi to všechno líto. Že jsem měl zůstat s ostatními.“
„Jo, to by měl každý správný otec vědět. Ten můj ne. Vlastně netuším, kdo jim byl. Hele, nechceš se vrátit? Tví přátelé mají o tebe strach. Otec jistě by měl taky.“ Tohle je fakt dřina. „Vsadím se, že by i ten kůň chtěl být v pořádné stáji.“ Argés ke Genově šoku zakývá souhlasně hlavou.
„Stačil jsem mu jenom říct, že jsem si našel přítele.“
„Aha.“
„Měl starosti. Myslím, že se mu moje poslední volba nelíbila. Když jsem mu to řekl, byl spokojený.“ Gen ničemu nerozumí, ale kývá souhlasně hlavou. „Nechtěl jsem, aby šel na smrt místo mě. Kdybych to věděl, neutekl bych. Nikdy, přisahám.“
„Rodiče by neměli přežít děti,“ řekne tiše Gen.
„To říká i Oliviena. Je pozdě, že?“
„Pozdě? Netuším, ale myslím si, že tvůj otec o tom všem ví. Nevím, co se stalo, ale určitě by nechtěl, aby tě potkal na Stezkách mrtvých. Já bych to nechtěl. Nikdy.“
Amadeo se zarazí. Zadívá se směrem, kde roste malý černý strom. Nadechne se. Jako by se mu do plic vrátil vzduch a hlava pročistila. To komentování, že by nechtěl potkat svého syna na Stezkách mrtvých, ho vzpamatovalo. Jak by mu asi bylo, kdyby tam najednou otce uviděl? Nebo Eleana? Olivienu? Zamrazí ho. Pochopí, že je konec. Když se s ním loučil, byl šťastný. Viděl, jak při jeho slovech se celý rozzářil. Jako by na to čekal.
Gen se podívá na toho zvláštního člověka. U živlů, stále se nemůže rozhodnout, zda je to věc nebo člověk. Vypadá jako člověk, jenže ten zbytek to je něco jiného. „Půjdeme daleko?“
„Argési, co si o tom myslíš? Vím, že mi rozumíš, Co mám dělat?“
Śivy na něj pohlédne. Rozumí spoustu věcem, jenžetohle je nad jeho chápaní, ale jedno ví. Aby zachránil jeho stádo, musí být zdravý. Otočí se, vykročí, odkud přišli. Pak do něj šťouchne.
„Mám se vrátit?“
Argés pokývá hlavou.
„Nemám jít za otcem?“
Argés zavrtí hlavou.
Gen vytřeštěnýma očima ty dva sleduje, ale co chce od člověka nečlověka? Něco normálního? Nenormální člověk musí mít nenormálního koně… Nešťastně zasténá, protože ti dva převracejí jeho dosud naprosto průhledný svět. Najednou nic nechápe.
„Ach jo, tak dobře. Vrátíme se. Jdete taky?“
„No jistě. Musím se na tebe podívat. Dostanu za to spoustu peněz, jestli se mi to podaří rozlousknout. Takže co to bylo za hada?“ začne s výslechem. Tohle je věc, které rozumí, ne ta jejich podivná existence.
„Žena, která mi dala protijed, říkala ji královská zmije. Žije v Pardských kobkách. Jediné co mohu říct, že je štíhlý, postaví se na ocas a útočí zde.“ Ukáže na místo, kam se mu had zakousl. „Jeden zub zachytila bota.“ S něhou vzpomene na otce a jeho slova, že to je nejlepší kůže, jakou kdy měl. A dal mu ji. Mohl ji prodat, ale otec ušil boty přímo pro něj. Jako dárek.
„To je dobře. Dostal jsi poloviční dávku. Neznám takového hada a co barva?“
„Bylo to v kobkách. Bylo tam temno a smrad. Netuším.“
„Dobrá, co se stalo potom?“
„Dostal jsem se pryč a upadl do bezvědomí. Argés krev vysál.“
Gen se zastaví, úkosem se podívá na koně, potom se odsune. Myslí to vážně? Počkat! Byl v deliriu. Určitě se mu to zdálo.
„Takže nějaký ten jed byl vysát.“
„Ano. Pak mě našla žena, která mi přinesla i tenhle lék. Řekla, že brzy zemřu v bolestech.“
„Jakých?“ optá se dychtivě.
Daimón se na něj úkosem zadívá. „Slabost. Nejdřív krátké intervaly, ale ty se budou prodlužovat. K tomu vrávorání a občas rozostřené vidění a nakonec je to čím dál delší. Začneš plivat krev a no kolabovat. Prý zemřu v klidu.“
„Dobrá. Nic moc, ale pomůže to. Popravdě, bez toho hada nedokážu protijed připravit. Popravdě, i s tím hadem pochybuji, že jed dokážu připravit. Ve skutečnosti nejhorší nejsou rostlinné jedy ale zvířecí.“
„Takže mám zemřít?“
„Udělám, co mohu. Ten lék, co ti dala, zkusím z toho něco udělat, jen neručím za to. Osobně si myslím, že by se ten jed musel z tvého těla nějak vysát nebo rozložit.“
Daimón si vzpomene na elefianské léčitele. Přece Elean mu hodně ulehčuje svou léčitelskou magii, když ho to přepadne. „Stačí, když jed zadržíme co nejdéle. Do té doby něco najdu.“
„Dobrá. To by šlo. Netuším, co chceš dělat, mladíku, ale udělám, co budu moci. V tom léku nedokážu rozeznat jednu složku. Budeš muset do Pardských hrobek a tam ji získat. Přesněji řečeno informací, co je to za složku. Jsme doma. Ten kůň zůstane zde.“
„Argési, promiň.“ Daimón se rozhlédne. Tak to ne. Tahle ulička zavání kriminalitou. Netouží mít tady mrtvolu, kterou by Argés mohl zkonzumovat. „Jde se mnou.“
„Hele… No tak dobrá, jen nechci mít zaneřáděný dům.“ Otevře dveře. Udiveně se rozhlédne po napjatých tvářích. Vzápětí se uvolní, když zahlédnou Amadea a za ním Argése.
„Díky ti Vůle hvězd.“ Oliviena k Amadeovi přistoupí a obejme. Potom se od něj odtáhne, zadívá se do čistých očí bez horečky. Vina tam stále je, jen už je otupená. Nakonec se s ní vyrovná. Bude to dlouhá cesta, ale hlavně, že sešel z té, na kterou ho navedla smrt.
„Tak a teď můžeme jít zkoumat,“ pronese radostně Gen.
„Dohlédnu na to. Eleane, Aidan se nevrací.“
Elean se zamračí. Má pravdu, už je to nějaká doba a Aidan ještě nedorazil. „Najdu ho. Gene, žádné řezání a podobně. Olivieno, dohlédni na to, aby ho nikam nebodal.“
„Hele, nejsem kat!“ zafuní Gen.
„Jsi bývalý doktor a teď travič, to je horší.“ Oba dva opět prosti sobě stojí dvě prskající kočky.
„Dost. Jestli nejste schopni…“
„Eleane, jdi. Dokážu se o sebe postarat a pak mám tu Argése s Kakopem. Postarej se o Aidana. Zachránil nám kůži, prosím.“ Dotkne se tváře, pak ho políbí. Oliviena si utře vlhké oči. Tohle kdyby Orm viděl. Tolik si přál, aby našel v životě partnera. Sice si myslel, že si najde dívku, jenže důležité je, že ho miluje, ne jakého je pohlaví.
„Dobrá. Žádné zranění!“ varuje Gena. Po těch slovech odejde.
„Tak jdeme,“ pobídne je natěšený Gen. Otevře dveře do své pracovny. Oliviena je v šoku. Něco tak moderního nečekala. Některé přístroje ani nepoznává. „To je moje pracovna. Některé přístroje jsem sestrojil sám. Tak se posaď.“ Ukáže na židličku, kterou dá doprostřed pokoje. Obchází ho. „Na nic nesahej!“ varuje Olivienu.
„Nejsem nezkušená ženská!“
„Jo, nejsi, jenže nevíš, co k čemu slouží. Jde se na to! Svléknout!“
„Ani náhodou.“
Gen zamrká. „Chci si tě poslechnout. Tak dělej!“ poručí mu. Na tu protivnou bábu s ostrým jazykem se obracet nechce.
Daimón váhá, nakonec si sundá všechno, až na kalhoty. „Stačí?“
„Cože? Jo. Hezké. Tohle vypadá… Kousnutí? Něco velkého. Klika, že jsi přežil.“ Daimón si vybaví neskutečné dny v údolí a potom bolest z kousnutí od Argése. I přes polovědomí to cítil. Mimoděk si na to sáhne. Nebýt té jeskyně, kde ho uzdravili, tak by to nepřežil. Vezme mladíka za ruku, drží. Oliviena ho bedlivě sleduje. Genova tvář se každým úderem protahuje a v očích se objevuje nechápavost.
Aidan se zastaví v předpokoji svého bratra. U Oka, co tu chce? Přechází a nevšímá si bratrova věrného psa Avarreona.
„Můžete jít,“ řekne mu suše Avarreon.
„Načase,“ zabručí Aidan. Je vzteklý, že ho zde nechává stát jako nějakého svého strážného! Copak nejsou rodina? „Co se děje?“ optá se bratra, který sedí za stolem. „To mě sem musíš nechat předvést jako nějakého strážného?“ vyjede na něj.
„Athiea! Posaď se. Co o tom víš?“
Aidan pokrčí rameny. „Co by nic? Co s ní je?“
Aiol ho chvilku studuje, potom najednou praští do svého nového stolu. „Vybal to! Mí lidé tě viděli u jejího domu. Ne u veřejného, toho soukromého. Víš, co by to pro nás znamenalo? I když naše sestra je novou kněžnou, Athiea je, tedy byla členkou knížecí rodiny. Je mrtvá a kníže měl pro ni slabost.“
„No a? Počkej, je mrtvá?“ zahraje udiveného. „Jistěže jsem tam byl. Mám povolení být v prostorách paláce. Ty taky.“
Aiol se vzpřímí. Jeho bratříček, u Oka, proč jenom je tak hloupý, něco skrývá. „Podívej se, jestli něco skrýváš a dozví se to Jahwne, hodí tě do Díry s knížecím svolením a nebude se ptát. Takže mi řekni, co se stalo a proč Athiea je mrtvá.“
Díky ti Vůle hvězd. „Netuším, na co se ptáš. Už jsem ti řekl. Nic nevím. Chvilku jsem tam postál. Něco mě zaujalo, ani nevím co. Pak jsem odešel. Nechápu, co tím chceš říct.“
Plukovník Estryhze přejde k oknu. Pak se k bratrovi obrátí. „Nikdy jsme si nerozuměli, ale tentokrát bych byl raději, kdybys spolupracoval. Podívej se. Kníže měl Athieu ve zvláštní oblibě. Nijak netoužím mít venku další hranici. Jsou lidé, kteří potom volají.“
„Jak volají?“ vpadne mu do toho ustrašeně Aidan.
„Jak říkám. Máme moc to změnit. Nebo myslíš, že mi nevadilo, co se tehdy stalo? Jistěže ano. Sice mám ambice, jenže jít přes kněžninu mrtvolu, to bych nešel.“
„Ale šel.“
Aiol se usměje. „Jsi lhář, Aidane, k tomu mizerný. Buď to vybalíš, nebo–“
„Nebo co? Sáhneš i na vlastní rodinu? Byl bys toho schopen. Nic nevím, a i kdyby, tak tomu, kdo to provedl, bych požehnal.“
Plukovník přimhouří oči. Takže něco ví. Něco, co někdo jiný ne, ale odkud, kdo mu to řekl? Určitě tam byl. Vsadí se o všechen svůj majetek, že zná pravdu. Ani ho nepřekvapil vztah mezi knížetem a Athieou. Tu informaci se dozvěděl nedávno. Pochybuje, že by to vědělo hodně lidí… „Odkud víš o knížeti a Athiee?“
„Cože? Co já vím? Bral jsem to jako výmysl, jen jsi mi to potvrdil.“
Plukovník pocítí obdiv. Vybruslil z toho parádně. „Stráže!“ zavolá. Aidan se zamračí. „Domácí vězení. Pět, ne šest lidi ho bude hlídat. Bude u mě v soukromých místnostech.“
„Ano, pane.“ Vezmou ho a odvádějí pryč. Aidan jde jako zločinec uprostřed nich. Třese se vzteky, ale dobře ví, že proti bratrovi nic nevzmůže. Snad Elean to brzy zjistí. Kdyby mohl mu poslat zprávu. Najednou se před ním strážní zastaví.
„Z příkazu knížete Fior´deni přebíráme vězně do své péče.“
„Ale…,“ chce namítnout velitel stráže, když ho velitel druhé skupiny, daleko početnější, uhodí.
„Tady velím já a toho vězně okamžitě přebírám. Nebo se chcete postavit proti knížeti?“
„Ne,“ řekne chabě velitel, který se třese vzteky. Udělá krok, pokyne ostatním. Aidan dostane strach, když uvidí uniformy strážců Síta. Pocítí k veliteli obdiv, že vůbec proti nim zasáhl. „Rozestup.“ Strážní udělají krok. Aidan je najednou sám, ale než pomyslí na útěk, obstoupí ho strážní Síta.
„Jdeme,“ přikáže. Aidan, opět uprostřed, se pohne se strážnými, které nemá v oblibě.
Velitel původních strážců mávne rukou. Okamžitě se vydá k plukovníku Estryhzemu. Musí mu nahlásit, co se stalo. Zanechá své podřízené venku a sám vstoupí dovnitř. Zmatený Avarreon pochopí, že se něco stalo. Pokyne mu a vejde k plukovníkovi. Ten si ho mlčky prohlédne, když si uvědomí velitele stráže, kterou určil, aby hlídala Aidana. Sevře se mu srdce. Pravda bratra nemá nijak rád, přesto je to rodina.
„Odvedl ho Elihaj z Edanu, pane. Měl příkaz od samotného Jahwneho a knížete. Nemohl jsem… Omlouvám se.“
„V pořádku. Jděte.“ Počká, až ti dva zmizí, popadne židli a roztříská ji o zeď. Teprve pak se uklidní. Jak si ten mohl zmetek dovolit zavřít jeho bratra! On mu ukáže, kdo je zde silnější! Okamžitě se vypraví k Zafirahovi, pravé ruce knížete.
Aidan mezitím je odveden do malé místnosti. Tři strážní se postaví po obvodu místnosti. Kapitán na chvilku zauvažuje, že je napadne, ale nepochybuje, že posily jsou hned za dveřmi. Počká a bude doufat, že nebudou chtít zasahovat proti bratrovi kněžny.
„Vida, pan kapitán Aidan Estryhze. Mé jméno je Jahwne.“
Aidan vytočí hlavu. Nejvyšší astrolog ve Fiore. „Znám vás.“
„Jistě. Já taky. Omlouvám se za tu šarádu, ale potřeboval jsem s vámi mluvit.“
„Stačilo mi poslat pozvánku. Určitě bych si našel čas,“ zamumlá s přimhouřenýma očima. Na Jahwneho musí opatrně. Pak si vzpomene na Eleana. Je to v pořádku. Nemůže mu ublížit.
Jahwne pomyslí, že by mohl kapitána zlikvidovat, když ucítí stisk na krk. Okamžitě zařve, že je to mýlka. Povolí to. V duchu zakleje. Nemůže ho zabít, ovšem uvěznit ano. Co se s ním stane ve vězení, není jeho věc.
„Ano, já vím. Potřebuji nějaké informace ohledně smrti paní Athiey de Fiordeni.“
„Athiey? Takže skutečně je mrtvá?“
„Jistěže. Moc z ní nezbylo. Byla velmi vážená a členem rodiny. Těsně než ji našli, vás viděli u jejího domu. Co jste tam dělal?“
U Oka, palác je protkaný špicly. Zajímalo by ho, kdo ještě Athieu sledoval. On, bratr, Jahwne no možná ještě Zafirah. „Procházel jsem se. Mám povolení pobývat v palácovém komplexu. Má sestra je kněžnou, jestli vám to nic neříká.“
Jahwne stiskne rty nelibosti. Nechápe, jak jejich nanicovitá sestra mohla vyhrát. Kníže už skoro ležel u nohou Ariany, jeho favoritky, která měl nahradit kněžnu. „Ano vím to, jenže máme vyšetřit, kdo je zodpovědný za její smrt.“
„Vida, už fušujete plukovníkovi do pravomocí? Co vím, palácové zločiny vždy vyšetřuje plukovníkův tým a stráž. Proto má pod prsty Lovce.“
Jahwne má chuť ho udeřit, ale má strach z toho co by mu provedl Třetí nejvyšší astrolog.
„Je mi velmi líto, nemohu vám pomoci. Šel jsem okolo, když se mi zdálo, že vidím kouř. Muselo to být mámení. Jak zemřela?“ Musí být velmi korektní a opatrný. Sice je bratrem kněžny, jenže Jahwne je představitel Síta království, čímž má větší pravomoc.
„Ohněm.“
Stalo se to naschvál nebo ne?
„Nechce se mi věřit, že jste ten oheň neviděl. Stejně záhadně jak vznikl, byl i uhašen.“
Aidan se v duchu nad tím zamračí. Jak to, že nikdo nemluví o Eleanovi a Amadeovi? To je neviděli? Počkat! Elean mu přikázal, ať za ním nechodí. Ne, oni neviděli nic. Jen následky. Uklidní ho to. Jahwne ho číhavě pozoruje. „Je mi líto, skutečně jsem nic neviděl. Jen se mi zdálo, že tam něco doutná. Bál jsem se, že vznikne požár, ale když jsem neviděl oheň, řekl jsem si, že se možná v kuchyni něco připálilo,“ drze mu lže do očí. Ví, že Jahwne ho zkouší. Nejraději by ho popadl pod krkem a vymlátil mu zuby, ale přesně to nemůže. Musí se chovat jako on. Jako diplomat… Nechť je sežerou černé vrány!
Jahwne konečně pochopí, že nic mu nedokáže. Je příliš chytrý. Podcenil ho. Myslel, že je prostší než jeho bratr, ale mýlil se.
„Do Díry!“
Strážní se na nic neptají, popadnou ho. V tu chvíli Aidan začne bojovat, jenže než stačí se na něco vzmoci, někdo ho praští dozadu do týla. Tělo mu ochabne a on se složí do rukou strážných. Jahwne usilovně myslí na vězení ne na smrt. Nesmí na ni ani pomyslet. Miluje svůj život plný intrik.
Elean jde k palácovému komplexu. Spíš než starost o Aidana má obavy o svého druha. Ariméé, má lásko. Bojí se, co by se mu mohlo stát a jen doufá, že Oliviena bude Gena sledovat ostřížím zrakem. Když projde bránou, vypustí Větrné slídiče. Ani si nevšimne a dostane se k místu, kde plála hranice. Stojí, uvažuje o nelidském zákoně. Tolik mrtvých kvůli jedné. Nebo spíš touze po moci? Athiea je mrtvá, což je dobře, ale co u ní dělala Lapis? Měla Athiea nějaké napojení na Měsíční úplněk?
Jeden slídič za druhým k němu přichází. Po prvním hlášení jen pokrčí rameny, jenže když mu ohlásí neúspěch i ten poslední, znejistí. Jak to že tu není? Nemá vyslat slídiče do města? Ne! Aidan šel do paláce. Jasně řekl, že chce vědět, co se povídá. Pak, kde může být? Kam se slídiči nemohli dostat? Uzavřená místa. Ta, kam se vzduch nedostane.
Díra?!
Proč?!
Rázně se otočí a jde k plukovníkovu Estryhzemu. Ten bude něco vědět. Dá se u něj ohlásit, ale stráž mu odpoví, že tam není. Zvláštní. Přimhouří oči. Něco se děje, ale co? Najednou zahlédne známou postavu.
„Pane Avarreone!“
„Třetí nejvyšší astrolog Elean! Přejete si?“
„Jsem tu kvůli kapitánu Estryhzemu. Co se děje? Nevíte, kde ho mohu najít?“
Avarreon znejistí. Pravda je naprosto oddaný plukovníkovi, jenže kapitán patří do rodiny. Sice nevycházejí spolu, ovšem krev není voda. Je to sice astrolog, ale taky je přímým nadřízeným Jahwneho. Poodejde, rozhlédne a začne šeptat. „Vypadá to, že hlídka, která ho vedla do domácího vězení, byla zadržená stráži Síta. Převzala ho. Je možné, že to má něco společného se smrti paní Athiey Fiordeni, ale nejsem si jistý.“
„Děkuji.“ Takže Jahwne. Zabít ho nedá, odklidit může snadno. Měl golemův program rozšířit. Je to jeho chyba. Už dlouho je nedělal a udělal základní chybu. Přitom je jeden z nejlepších. Takže vězení. Jde od jednoho k druhému. Až teprve ho objeví v Díře. Otřese se. Jak ho tam mohl šoupnout? Dovoluje si moc. Rozhodně panu Jahwnovi to nedaruje, nejdřív ho musí odtamtud dostat. Přemýšlí, jak na stráž. Najednou zaslechne kroky. Obklopí se větrnou bariérou. Výměna stráži. Výborně. Když je tu jenom opět jedna stráž začne jednat. Uvědomí si, že svůj přístup k magii a lidem změnil. Je mu už jedno, co si pomyslí o divných úkazech. Nakloní hlavu na stranu, neviditelné klacky plující ve vzduchu se zhmotní za hlavami strážných. Bác a pomalu se sesouvají. Zachytí je. Potřebuje, aby stáli rovně. Přejde ke dveřím, otevře je. Klidně vejde dovnitř.
„Aidane!“ zařve.
„Tady! U Oka, dostaň mě odsud!“
„Jsi volný.“ Zavře celu.
Aidan ho vřelé obejme. „Nechápu, jak tu člověk může vydržet byť jediný úder srdce. Padáme.“ Vyběhne ven. Mrkne na strážné. Vypadají divně, což je mu nyní jedno. Už pochopil, že s Eleanem prostě se věci nedějí normálně, ale zachránil ho. Zamíří si to kousek stranou do zahrad a skleníku.
„Proč tady?“ zamumlá Elean.
„Nikdo by neřekl, že vězeň uprchne sem. Můžeš nějak zařídit, aby mě tam nešoupl opět?“
„Jistěže. Co ti chtěli?“
„Ptali se na Athieu. Jak bratr, tak Jahwne. Podle mě to chtějí smést z talíře. Bylo by možné, že by jim vadil Athiayin vliv na otce?“
„Určitě, a nejen to. Moc lidí to asi netuší, ale i vztah mezi otcem a dcerou byl zřejmě některým na obtíž. Zajímalo by mě… To už asi nezjistíme.“
„Co?“
„Nic. Optám se Olivieny. To bude lepší. Něco mě napadlo, ale není to jisté. Je tu krásně.“ Vrazí do širokých Aidanových zad. Vykoukne. Už chápe, proč se kapitán zastavil. V těsném objetí, skutečně velmi těsném, leží spolu Prachmet a Aionas Ichtryz. Zřejmě už jsou po sexu, protože si nevšímají ničeho jen sebe a tiše si něco povídají.
„No, jo, vždy jsem to věděl.“ Chce odejít, když pár vzhlédne. Vyděsí se, vyskočí a začnou na sebe natahovat oblečení.
„Není to nějak zbytečné?“ zamumlá Aidan. Udělá k nim krok. Prachmet si přetáhne přes nahá ňadra velký šátek. Vzdorně se podívá na svého manžela. Elean je zvědavý, co udělá.
„Miluji ho,“ prohlásí s klidem, i když uvnitř se třese strachem. Přece jenom přistihnout svou manželku s jiným chlapem, to se moc netoleruje. „Chodíš někam jinam.“
„To ano, přesto jsi stále paní mého domu.“
„Já vím,“ zašeptá, jako kdyby ji opustila odvaha, pak se zadívá na Aionase.
„Chci, abys ji propustil. Chci ji vzít sebou na cestu. Odjedeme.“
„A přijedete,“ neodpustí si rejpnutí Aidan. Ví, že se k tomu schylovalo už dávno. Nebýt bratra… Tentokrát na to kašle. Mohl by… „Musí u toho být člen mé rodiny. Jinak nemohu tě propustit.“
„Ty mě… Nepotrestáš?“ zeptá se ustrašeně Prachmet.
„Ne. Jak jsi řekla, i já chodím někam jinam.“
„Uděláš, co jsem ti řekl? Budeš šťastná,“ řekne Elean s úsměvem.
„Já vím, jen nechci, aby Aidan… Nemiluji ho, Třetí nejvyšší astrologu Eleane, ale vážím si ho. Nechci, aby kvůli mně trpěl, na druhé straně…“
„Jdeme. Eleane, mohu tě požádat o službu? Musí být u toho svědkové.“ Pohlédne na Aionase. Měl by ho zabít, ale nedokáže to. I těch pár úderů srdce v Díře ho něco naučilo.
„Chceš mě požádat?“ optá se silným hlasem Aionas.
„Jistě.“ Zasměje se. „Zůstane to v rodině. „Oblékni se konečně.“ Otočí se, zadívá se na strom obalený bílými květy tak, že není vidět zelený lístek. „Nemusíte odjíždět.“
„Ne, my odjedeme. Chystám se na to už delší dobu a nebýt Prachmet, už bych cestoval. Chci přivézt další rostliny. Jedu na Západní ostrovy.“
„Ach. Nevyužívá tě?“ prohodí posměšně ke své ženě. Prachmet k němu přijde nedbale oblečená a uhodí ho do tváře. Aidan na ní zírá.
„Ty…“
„A není to tak? Vždy jsi toužila po své domovině.“
„Ano toužila, jenže Aionase miluji. I kdyby jel na Východ, jela bych s ním. Klidně i na sever, kamkoliv!“ spustí vášnivě., „Miluji ho, slyšíš! Chci s ním být! Už nechci nic předstírat a usínat v studené posteli. Chci mít děti!“ Drží ho za uniformu a brečí. Elean s Aionasem se do toho nemíchají, i když Aionas má co dělat, aby nezasáhl.
„Dobrá, uklidní se a utři si slzy.“ Povzdechne si. Děti. Nijak po nich netoužil. Netušil, že je tolik chce. „Aionasi?“
„Udělám ji šťastnou, a jestli chce mít děti, nikam nepojedeme.“
„Ne! Jsem Ostravanka. Vždy doprovázíme s dětmi muže, kam jedou. Tak mě vychovali,“ řekne pyšně. Zapne se. Rukávem si otře obličej. Všichni vyrazí k domu plukovníka Estryhze.
„Aidane! Počkej!“ zaslechne bratra na cestě. Otočí se. Běží k nim, což je nedůstojné, ale zřejmě je mu to fuk. „Co se stalo?“
„Jahwne mě zavřel do Díry.“
„Parchant,“ zavrčí Aiol Estryhze. „Začíná si dovolovat až moc. Hlavně že jsi v pořádku.“ Podívá se na skupinku. Zavíří mu v hlavě. Neřekl toho moc?
„Díky Eleanovi. Nemáš na nás pět minut bratříčku?“ řekne krapet jízlivě, i když ho potěší, že měl o něj starost.
„No jistě.“ Zadívá se na tu odpornou fialovou krysu, kterou by rád zamáčkl jako štěnici. U oka, nemůže to udělat. Už opět jim pomohl a jeho dluh vůči němu se zvyšuje. „Tak co mi chceš?“ optá se už ve své kanceláři.
Aidan chytí do svých rukou ruce Prachmet. „Prachmet, tímto tě propouštím a děkuji ti za krásné roky, které jsi strávila po mém boku, přestože to nebylo vždy lehké. Buď šťastná.“
Elean tento rituál sleduje. Ještě u žádného nebyl. Podle tváře plukovník je v šoku. Možná větším než, když Aidana opět viděl.
„Aidane Estryhzi, děkuji ti za přístřešek a tvé jméno, které mě zaštítilo. Děkuji ti za vše a tímto tě propouštím ze svazku. Buď šťastný.“
V tu chvíli se plukovník probere. „To nemůžete!“
„Můžeme. Tímto přede svědky a rodinným příslušníkem stvrzujeme náš rozchod.“ Nakloní se a políbí Prachmet na tvář. „Tvé bylinky mi budou chybět.“
„Když tu budeme, můžeš si pro ně kdykoliv přijít. Může, Aionasi?“
„Jistě.“
„Aidane…!“
Ten to těžko rozdejchává, pomyslí si Elean krapet škodolibě. Jenže tohle je svobodná vůle jich dvou. Může ledacos, ale on a Aionas rozchod kdykoliv potvrdí.
„Ano?“
„Nic,“ řekne Aiol Estryhze. Vlastně už Aidana k ničemu nepotřebuje. Dosáhl toho, po čem prahnul od narození Elvie.
„Děkuji, že jsi měl o mě starost,“ řekne k bratrovi.
„Jsi rodina.“ Aiol pokrčí rameny. Jahwne to co provedl, nepřežije, rozhodne se. Vlastně nebylo by na škodu vyměnit hlavního astrologa za nějakého, který nebude proti němu. Pomalu by mohl Fioru ovládnout. Přesně. Vlastně tímhle se stal Aidan svobodný. Mohl by mu najít šikovnou manželku. Někoho, kdo přinese do rodiny víc potenciálu než Prachmet. Tehdy byla výhodná, nyní je spíš na překážku. Vlastně není to špatný nápad. Řekl by výborný. „Běžte už. Mám spoustu povinnosti.“
„A intrik,“ řekne s klidem Aidan. „Jdeme za A…“
„Ano. Ať vaše cesta probíhá stále přímo bez zatáček. Nechť vám Irius na cestách požehná.“
„Děkuji, Nejvyšší astrologu Eleane. I tobě Aidane. Děkuji moc,“ řekne Prachmet.
„Já děkuji, že jsi se mnou to byla. Z domu můžeš si vzít, co budeš chtít,“ nabídne ji velkoryse Aidan. Prachmet překvapeně přikývne, ale to už bez dalších slov se rozejdou. Elean se zadívá na Aidana. Nešťastně nevypadá. Spíš zadumaně.
„Požádáš Ciceria, aby se ti staral o dům?“ optá se zvědavě.
„Cože? Možná. Nevím sám. Myslíš, že by mou nabídku přijal?“
„Nanejvýš tě předhodí ostatním. Netuším, ovšem za pokus to stojí, ne?“
Aidan přikývne. Má ho rád, ale jak by rodina přijala, že by začal žít s profesionální společnicí? Vlastně, co je jim potom. „Trochu mě překvapil bratr. Přijal to poměrně klidně.“
Elean nakloní hlavu, jak usilovně přemýšlí. „Já bych Ciceriovi tu nabídku udělal rychle. Omlouvám se, ale tvůj bratr je intrikář. Nedivil bych se, kdyby už ti vybíral jinou.“
V Aidanových očích se objeví děs. „Víš, myslím, že za vámi zajdu krapet později.“
„Dobře. Kam jdeš?!“ zavolá za ním s širokým úsměvem Elean.
Aidan jen mávne rukou a spěchá dál. Představa dalšího nuceného sňatku se mu nezamlouvá. To raději skandál než mít po boku další Prachmet. Copak ta byla aspoň krásná, ta další nemusí být. A bratrovi odmlouvat je složité. Vždy najde prostředky jak dosáhnout svého. Jako s Prachmet.
Elean s širokým úsměvem dorazí ke Genovi. Vejde dovnitř. Překvapí ho ticho. Po nepořádku ani památka, když nadobro pomine zničenou podlahu. Jde ke dveřím, otevře, nakoukne. Hermi s rukama na prsou se nasupeně dívá na mistra jedu, Oliviena sedí a ostřížím zrakem ho pozoruje taky. Na židli sedí unavený Amadeo. Mistr Gen vzrušeně na něj civí, jak by měl před sebou nějakého exota.
„Zjistil jste něco, mistře?“ Ticho, až má chuť k němu jít a dotknout se. Najednou vytřeští oči, když uvidí, jak Amadea bere za ruku a řízne ho. „Dost!“ zařve. Nezakázal mu něco podobného? A Oliviena sedí jak zhypnotizovaný králík. „Ticho!“ Z Olivieniných úst ho dorazí. To se za tu chvilku udobřili nebo co? Přistoupí k mistru Genovi a zírá na ruku. Neskutečně pomalu se objeví kapka.
„Myslím, že to mám! Je to neskutečné, je to nemožné, ovšem jiné východisko není! Prostě to není možné!“
„Ano?“
„Právě, myslím, že jsem přišel na to, co s tím mladíkem je. Vím, bude to znít neskutečně, ale nic jiného není možné. Všechny mé pokusy, včetně tohoto, tomu nasvědčuji. Nevím, jak to vzniklo, netuším, kdo za tím stojí, ale řeknu vám, je to rarita. Věděl jsem, že najdu něco úžasného, jenže netušil jsem, že to bude takové. Takže…“odmlčí se a podívá se do jednotlivých tváří. Vidí v nich spíš netrpělivost a zvědavost než cokoliv jiného. No jo. Co se dá dělat. Jsou to amatéři, ale i jeho samotného by zajímalo, kdo mohl takovou věc provést, protože tohle je neskutečné. Je to totiž nemožné! Ten mladík žije…
