Shounen - ai povídky

Z vůle hada

 

Kapitola 9.

 

     Čas

„V Alacalde není jednotný svatební obřad, ale různé, které se různí délkou, dokonce i tím, koho si berete. Záleží na zvyklostech. Na rozdíl od svatby je rozchod jen jeden a to svobodným prohlášením obou stran před rodinou a svědkem o Rozlučce.“

Úvod k zákonům o rozchodu a svazcích

„Ten mladík žije ve zpomaleném čase.“

Hermi, Oliviena, Elean i Amadeo vytřeští oči.

„No ano,“ přitaká živě mistr Gen. Ty jejich nevěřícné pohledy si vychutnává, ale i dopaluje ho, že mu, mistru jedu a magisterského titulu v oboru lékařství, nevěří. „Všechno tomu nasvědčuje. Za prvé. Jeho úder srdce je jednou za hodinu. To by už vylučovalo ho ze světa mrtvých. Netuším kdo a jak, ale mladík je živý. V první chvíli jsem si myslel, že je mrtvý, ale ne. Krev mu koluje žílami, dýchá normálně, i když daleko pomaleji než běžný člověk. Jak vidíte i té kapce krve trvá, než se ukáže na povrchu. Co to pro něho znamená? V jistém smyslu mu to zachránilo život, protože jed takhle koluje daleko pomaleji. Být normálním člověkem, pak už nedejchá. Ovšem zranění, která by schytal, budou se mu hojit stonásobně dlouho. On prostě má jiný čas,“ rozhodí ruce.

„Jak je to možné?“ optá se Oliviena. Hermi přikývne. Taky by to ráda věděla.

„A jak já to mám vědět?! Víte co, to je?“

„Zrůda?“ napoví mu klidně Daimón.

„Hovno! Rarita! Někdo mu prostě zpomalil čas.“

Elean s Daimónem zuřivě přemýšlí. Mohla by to být ta jeskyně?

„Kdy se to stalo?“

„Asi před půlrokem.“

„Kde?“

„V jednom údolí, v jeskyni. Byl jsem zraněný. Když jsem se probudil, byl jsem zdravý, jen jsem si připadal divně. Zapomněl jsem jméno.“

„To je šokem z následného zranění a potom vyléčení. Šok je zvláštní věc. Někdy si pamatujete neuvěřitelné věci a někdy zapomenete na jednoduché. No ano, určitě je to ono. Nic jiného nepřichází v úvahu, protože abychom si přiznali, že tu chodí mrtvý, tak to by bylo ještě horší. To by vyvracelo všechno, o čem jsme se učili.“

„S prominutím a to, že je zde člověk, co má jiný čas, to nevyvrací?“

„Dámo, byla byste raději, kdyby po světě chodili mrtví, nebo lidé se zpomaleným časem?“

Hermi se zardí. „To druhé.“

„No proto. Mrtví patří na Stezky mrtvých. Kdybychom měli brát všechno do důsledku, pak zde přítomný mladík je prakticky mrtvý. Klidně by mohl jít na Stezky, ovšem to není možné, že? Mrtví totiž nemají žádný čas!“

Daimón vytřeští oči. To by vysvětlovalo, proč může vejít do černých stromů a pak na Stezky. Když pomine to, že je mrtvý, jenže co Stíny a Sissimona? Jak vysvětlit jejich pobyt na světě?

„Stíny jsou vedlejší, Amadeo. Oni se vymykají všemu co známé,“ pronese Elean.

„Stíny? Vy jste je viděli?“ ožije Gen. Elean zneklidní. Jak může je znát? Má snad se k tomu přiznat, že o nich ví? Ne, počká, co z něj vypadne. „Kdysi dávno, ani nevím kdy, jsem potkal jednoho chlápka. Vyprávěl mi o zvláštních stínech, které nejde zabít. Moc jsem mu nevěřil až doteď. Takže skutečně existují?“ Jiskřičky v očích pohasly, tváří se vážně.

„Ano, existují a člověk proti nim nic nezmůže. Myslím, že by to vysvětlovalo můj stav. Půjdu za otcem.“

„Ne,“ řekne pevně Oliviena. „Myslím, že ví, co jsi mu chtěl říct a co chtěl vědět. Vlastně, až za ním půjdu, řeknu mu to.“

„Paní! Tetičko!“

„Stárnu. Každého dostihne smrt.“ Na všechny padne tíseň.

„Tak jsem váš problém vyřešil. Teď zbývá ten protijed. Tady je velký problém, protože neznám jednu složku. Nedokážu ji určit.“ Poodejde a vezme misky. „Tyhle složky mohu dodat, ale tuhle ne. Mohlo by ho vylepšit ještě něco, co je imunní proti jedům,“ říká skoro nepřítomně a pozoruje zelenkavý povlak v misce.

„Argés.“

„Cože?“

„Argés je imunní proti jedu. Dokonce mu nic neudělal ani jed té zmije,“ prozradí Elean.

„Cože? Potom bychom mohli to vylepšit, ovšem stejně bez té složky to nepůjde, ale než ji najdeš, mohl bys to použít. Rozhodně to vylepší složení.“

„Eleane?“ ozve se tiše Daimón.

Elean zvažuje. Potom se zamračí. Cítí, že jeho touha potom, aby byli spolu, opět dostává trhlinu. Musí jet do královského města. Zadívá se pevně do šedozelených očí. „Musíme se rozloučit.“

„Já vím. Pojedu do Pardských kobek, ty do hlavního města.“

„Ano, je mi líto. Mistře Gene, můžete všechno připravit?“

Gen přikývne. „Peníze?“

„Přinesu je. Olivieno, potřebuju si s tebou promluvit.“

„Se mnou?“

„Ano, můžeš na chvilku?“ Nechce, aby to slyšela Hermi, ani Amadeo a už vůbec ne Gen. I tak toho ví až moc. Vyjde z místnosti. Povzdechne si, když vidí prázdné poličky a desky stoly. No co se dá dělat.

„Co potřebuješ?“

„Znáš zdejší porodní báby dobře?“

„Jde to. Pár jich znám, ale ne všechny. Jak se to Amadeovi stalo?“

Elean váhá, pak přikývne. „Amadeo byl těžce zraněn. Argés ho kousl, potom ho odtáhl do jejich jeskyně. Tam se něco stalo, jen nevím co, a Amadea to změnilo. Oba jsme si mysleli, že je mrtvý, ale Genovo vysvětlení je lepší. Víc zapadá do obrázku. Až uvidím tu jeskyni, potom snad bych mohl něco zjistit. Rozhodně v jeho stavu bude lepší, když takhle zůstane.“

„Ale…“

„Já vím. Nechci, aby zemřel. Nejdřív najdeme lék, potom pokusíme se zvrátit jeho stav a nakonec vyléčit. Zda se to povede, ví jenom Vůle hvězd, jenže potřebuji něco jiného. Potřebuji vědět, zda Athiea porodila dítě.“

„Cože?“

„Já vím, možná to zní šíleně, ale mohla by ses poptat?“

„Ona je mrtvá.“

„Já vím, ale je možné, že všechno to začalo u ní. Nevím sám. Je možné, že po sobě někoho zanechala. Mohu se optat hvězd. Řeknou mi, zda měla dítě nebo ne, jenže chci víc. Chtěl bych vědět, zda to dítě přežilo a hlavně jak skončilo, což mi hvězdy neřeknou. Myslíš, že bys to mohla zjistit?“

Oliviena přemýšlí. Nikdy po ní nechtěl tak důvěrné informace, i když každé narození se pečlivě zaznamenává. Kdyby ne, čekala by bábu s astrologem vyloučení, vězení, možná smrt. „A co záznamy?“

„Ty se mohou zfalšovat. Pokud se jedná o Síto, nevěřím jim.“

Oliviena se začne smát. „Vy, Eleane, jste Síto, já jsem Síto! Komu pak můžeme věřit?“

„Jemu?“ řekne tiše Elean. Oliviena se přestane smát. Amadeo. Proč to říká a takovým tónem? „Prosím, myslíš, že by ses mohla optat?“

„Znám někoho, kdo pracuje pro knížecí palác. Pokusím se.“

„Pokud chceš peníze, mám je.“

„Ne!“ odmítne Oliviena. „Jenom kdybych se dlouho nevracela, pošli za mnou někoho. Hermi, pojď sem!“

„Přijdu sám.“

Oliviena kývne. Ví, že to dodrží. Už jednou ji dostal na světlo života, není důvod, proč by nemohl to udělat podruhé. „Dones mi šál. Hermi, kdyby se něco stalo, jsi moje nástupkyně. Starosta má moji závěť. Vše, co mi patřilo a nepatří Sítu, je tvé, včetně domu.“

„Paní!“

„Běž, děvče, umírat ještě nehodlám, ale pojistit se ano. Může se stát cokoliv. Nechci být nepřipravená. Nebreč tu! Nesnáším to.“ Hermi přikývne, polykajíc slzy. Donese vlněný šál, který si Oliviena přehodí přes ramena. Vyjde ven.

Elean je rád i nerad. Rád, že šla, nerad, že zas za něj musí někdo něco zařizovat, ale porodní báby by mu nic neřekly. Mohl by na báby zatlačit, jenže nechce na sebe upozorňovat. Přetře si tvář. Je unavený a konec událostí je v nedohlednu.

„Vrátí se, pane Eleane?“ optá se úzkostlivě Hermi. „Bojím se o ni a ještě neumím tolik, kolik bych si přála.“

„Jednou se budeš muset postavit na nohy a učitelku opustit.“

„Já vím, ale ne teď! Prosím!“

„Vrátí se! Určitě.“ Jde za Amadeem. Zadívá se mu do tváře. Pak mu vše vysvětlí. Gen s Amadeem se na něj zvědavě dívají.

„Půjdeme?“ optá se Gen s miskou a nožem v ruce.

„Ach Argés, určitě.“

„Počkat, musím mu vše vysvětlit.“ Daimón vyrazí ke dveřím. „Jmenuji se Daimón, než si vzpomenu na své jméno. Je mému srdci nějak bližší.“

„Mně to nevadí, ariméé,“ řekne měkce. Gen zatěká očima. Ach, je osel! U Vůle hvězd! Třetí nejvyšší astrolog a má rád chlapy. Tuhle informaci…

„Gene, nechcete se seznámit s místní Dírou nebo dokonce královským katem, že ne?“

„Co? Ne, určitě ne! Všechno zůstane u mě. Věřte mi. Nikde nic neřeknu, a pokud se něco objeví, nebude to ode mne. Jste zákaznici. Dodržují určitý kodex.“

„A kolikrát mistře, už se lidí pokoušelo ten kodex prolomit?“

Gen se ušklíbne. Jak zmizela Oliviena, cítí se lépe. „Hodně. Co mě jedině chrání, je to, že by mých služeb mohli potřebovat znovu, ale nakládačku jsem párkrát dostal. Raději nechodím ven. Svět je nebezpečný. Vypadá jako pouštní kůň.“

„Je to pouštní kůň.“

 Argés zvedne k příchozímu hlavu. Natočí hlavu a zadívá se na Daimóna a Pána. Vypadá to, že se něco vysvětlilo, což je rád. Je možné, že konečně pojedou za paní Lachésis. Tolik má toho k vyprávění.

Daimón si k němu klekne. „Argési, potřebuju tě.“

Gen zírá na koně. Má pocit, že tomu mladíkovi skutečně naslouchá, jenže dneska se přestal čemukoliv divit.

„Jsi imunní proti jedu.“

Argés pochopí. Totéž už říkal Pán, co s ním v hlavě mluví. Je to něco důležitého, že s ním mluví Daimón. Trpělivě mu naslouchá.

„Jsem nemocný.“

Argés přikývne.

„Pamatuješ, jak mě uštkl had? Kvůli němu jsem nemocný. Mám lék.“ Argés tomu rozumí. Bojí se o Daimóna. Už dlouho z něj cítí nezdravý zápach jedu. Nejdřív tomu nepřikládal význam, pak mu došlo, že Daimón není v pořádku a to přesně od té doby, co mu ho vysál. Za celou situaci, nechtěl tomu věřit, může jed. „Ten lék se skládá z různých věcí. Potřebuju tvou pomoc. Krev.“

Argés se odtáhne od rukou, které ho hladily.

„Prosím, dáš mi ji trochu? Než najdu jednu věc.“

Argés vstane, udělá kolečko. Musí si to rozmyslet. Na chvilku zůstane stát, pak se zadívá někam do dálky. Daimón je z jeho stáda. Patří k nim. Všichni si pomáhají. Teď potřebuje pomoct. Potom on bude potřebovat pomoct. Pomůže jemu, stádu i paní Lachésis. Natáhne hlavu, šťouchne do něho a zafuní mu do obličeje.

„Souhlasí.“

„U Oka, příště se budu ptát zvířat, zda mi dovolí… Uhněte se.“ Cítí, že zvláštních věcí na něj bylo moc. „Taky budeme muset lék vyzkoušet. Můžete tu zůstat?“

„Jistě, ale ne dlouho.“

„Ani po dlouhé návštěvě netoužím.“ Pohladí koňskou nohu. Argés se dívá, jak do něj vbodne nůž. Drží a sleduje, jak do misky kane krev. „To stačí.“ Odloží misku, vezme kus hadru a mast. „Zbláznil jsem se. Řekněte mu, že to bude pálit, ale víte, jediný kdo tu byl šílencem, byla Athiea. I když nejsme šílení všichni? Jen se podívejte na nás? Mluvíme s koněm a žádáme po něm, aby nám dovolil vzít krev. Mám tu mladíka, u něhož čas zůstal stát. Mám tu Třetího nejvyššího astrologa, co by měl sedět v paláci v Edanu a nakonec dvě porodní báby. Nezbořil se svět?“

„Argési bude to bolet.“

Argés přikývne. Ví, co je to bolest. Drží, ale spíš než bolest cítí jemné svědění. Mrkne se dolu. Krev už neteče.

„Hotovo. Jdu na ten protijed. Abych nezapomněl. Platba…“ Nechá viset ve vzduchu. Dobře si uvědomuje, že tihle by mohli odejít bez placení.

„Doneseme, nebojte se, mistře.“ Vyjdou ven. Za ním se protáhne jako kočka Argés a za ním Kakopo.

„Co zmizet navždy?“ zamumlá Gen k zavřeným dveřím. Ušklíbne se. „Zbytečné, ta švestková krysa si mě stejně najde.“

 

Oliviena zatím jde k paláci. Přemýšlí, jak svou návštěvu vysvětlí. I když měla se tu zastavit už dávno. Vezme to při jednom. Nejdřív se staví v archívu.

„Dobrý den.“

„Dobrý den, porodní bábo.“

„Potřebuji zanést Hermi jako vyučenou učednicí a návrh, aby mě zastupovala v oblasti Drun. Nejsem už tak zdatná jako dřív.“

„Jistě. Vaše jméno?“

„Oliviena.“

„Výborně, záznam je pořízen. Zde se ještě podepište. Žádost i záznam budou odeslány do hlavního města. Netěšíte se?“

„V jistém smyslu ano. Člověk toho zažil hodně nepěkného, na druhou stranu i krásné věcí, ale je to tak lepší. Nemusela bych se už rozhodnout správně.“

„V tom případě je to v pořádku. Nechť vám požehná jasná Divine.“

„I vám. Nashledanou.“ Vyjde ven. Povzdechne si a zamíří k hlavní budově. Po cestě míjí učednice i porodní báby. Pokývne jim, ony zase ji. Znát se nemusí, tvoří jeden celek. Uvnitř se posadí do křesla. Klidně se kolem sebe rozhlíží. Stále ještě netuší, co řekne, ale snad nebude muset. S Mini se zná velmi dlouho.

„Pojďte dál,“ řekne ji žena, jenž je sice porodní bába, ale spíš je pravou rukou nejvyšší Báby pro Fioru a Fiorské knížectví. Vejde do krásné místnosti plné světla. Ihned si uvědomí, že Mininona zde není.

„Dobrý den, nechť Keina a Divina září na naší cestě za Světlem života.“

„Vítej, Olivieno. Co tě k nám přivádí?“

„Dotaz, ale mohu vědět, kde je Mininona?“ Ještě jednou se rozhlédne po místnosti. Nic tu není bezúčelného, jak to bývalo za života Mini, až na ji známou květinu v květináči. Ta tu zůstala, i když je tu něco divného. Květina stála někde jinde. Proč ji přesunula?

„Před třemi dny odešla na Stezky mrtvých. Je mi velmi líto. Ještě jsem nestihla dát vědět všem Porodním babám, zvláště mimo Fioru. Byla to zkušená a dobrá žena, ale její čas přišel.“

„Nemoc?“

„Ošklivá nehoda. Upadla ze schodů a už nevstala. Určila mě svou nástupkyní.“

Olivienu zamrazí. Pochopí jedno. Byla dotyčnou ženou odstraněná. Přesto se optá, i když pochybuje, že odpověď dostane. „Chápu, byla mou učitelkou, a já se za její učednicí považují ještě teď. Byla velkou znalkyní bylin. Jestli dovolíte, potřebuje trochu stínu.“ Zvedne se a namáhavě přesune květinu víc do kouta. „Omlouvám se.“

„V pořádku. Nic se neděje,“ přitaká laskavě. V duchu si říká, že ji hned vyhodí. Měla to udělat už dávno, ale sama má ráda květiny. Dá ji někam jinam. „Nechcete si ji vzít?“

„Mohu? Pošlu pro ni někoho. Moc děkuju. Takhle budu mít památku na svou učitelku.“

„A ten dotaz?“

„Ach. Přijela jsem na návštěvu do Fiory a slyšela jsem, že Athiea de Fior´deni zemřela. Chtěla jsem s ní promluvit o jedné bylině. Ráda bych vyjádřila soustrast jejímu dítěti.“ Pevně se zadívá na svou představenou. Řekne jí pravdu nebo ne?

„Dítě? Paní Athiea? To se musíte mýlit. Neměla dětí. Vždyť dávala přednost ženám. Všichni to vědí.“

„Ach, to je divné. Nebyla jsem u jejího porodu, ale přísahala bych, že dítě měla. Báby to poznají.“

„Ne, určitě ne, a pokud ano, potom muselo zemřít. Copak by se matka vzdala svého dítěte?“

Ale ano, vzdala. Dál už v rozhovoru nepokračuje. Takže zde něco muselo být. Příliš se ji snaží přesvědčit, že se jí to zdálo.

„Pokud nemáte ještě nějaký dotaz, pak můžete jít. Velmi se omlouvám, mám hodně práce.“

„Chápu, děkuji. Nejspíš se mi to opravdu zdálo.“ Ukloní se a odejde. Pro tu květinu pošle Hermi s vozem. Zde nezůstane. Takže Mini je mrtvá. Pochybuje, že se to nějak dozví. Pokud se narodilo, potom z nějakého důvodu je zatajeno. Do archívu nemá cenu chodit. Jestli se nic neřekne ústně, pak vymazali i záznam. Ještě by něco mohli vědět astrologové, jenže ti ji nic neřeknou. Jaký ale k tomu byl důvod? Vždyť byla by hýčkána, a pokud měla ho se svým otcem, odporné, no stává se to, mohlo se narodit postižené. Nebo decentně ho odklidili, aniž by někomu dali vědět. Možná i sama Athiea ho považovala za mrtvé. Pak by se nedivila, že se snažila komunikovat s mrtvými. Amadeo ji něco málo řekl, jak byl Elean pryč. Nechutné. Je ráda, že Amadeo dál neblázní, jenže ten jeho stav se jí pranic nelíbí.

„Oliviena?“

„Ano?“ řekne opatrně, když si prohlédne vysokého mohutného muže v knížecí zbroji podobné té, co nosil Amadeo. Takže je z vnitřní stráže paláce nebo z vnější?

„Jistá osoba by s vámi ráda mluvila.“

„Čeho se to týká?“

„To vám nemohu říct, protože to netuším,“ vycení zuby do úsměvu. „Buď půjdete, nebo půjdu cestou já.“

Oliviena se rychle rozhodne. Tyhle tajemné praktiky, to jsou buď astrologové, porodní báby nebo někdo z paláce. „Jdeme.“

„Výborně.“ Vykročí, až dojde k dlouhé ulici s hezkými nijak výjimečnými domy. Oliviena, i když trochu zná Fioru, už se dávno ztratila. „Běžte dál, já se jen někoho zbavím.“ Otočí se, zmizí.

Oliviena váhá. Má utéct nebo jít dál? Nakonec sebere veškerou odvahu a s modlitbami ke všem živlům jde dál. Prochází kolem dveří. Není tu nikdo, jakoby všichni umřeli. Někde někdo zavře okno. Ohlédne se, když ucítí ruku na své paži. Otočí se k zahalené postavě.

„Tudy!“

Udělá dva kroky a zmizí ve dveřích. Oliviena neváhá a jde za neznámou. Jen doufá, že kdyby došlo na věc, Elean ji objeví. Dveře se zavřou.

„Ptala jste se na Athieu. Vymýšlíte si. Nebyla jste její přítelkyní.“

„Ano, nebyla, ale vy ano.“

„Ne. Co všechno víte?“

„Něco ano,“ řekne opatrně. Mluvit se zahalenou postavou ji nedělá dobře.

„Nesnášela všechny. Muže, ženy, dětí, všechny kromě jednoho.“

„Knížete.“

„Pak víte? Ano, víte.“ Chvilku stojí jako socha, pak stáhne kapucí. Oliviena se zamračí. Je ji povědomá, pak si vybaví tvář. Ta co ji uváděla k její nové představené. „Byla jsem učednice, když jsem z paní Mini vytáhla děvče z Athiey. Byla mimo. Jasný příkaz seshora. Nevěděla o ničem.“

„Proč mi to vykládáte?“

„Netuším. Možná je to malá pomsta za smrt Mini. Byla jste skutečně její učednicí?“

„Ne, byla jsem její přítelkyně. Spolu jsme se učily. Byla daleko ambicióznější než já. Často jsme se spolu radily ohledně léčivých bylin.“

„To ji přitáhlo k Athiee. Dlouho spolu mluvily o bylinách a jak ulevit nemocným.“

„Co se stalo s dítětem?“

„S dítětem?“ pousměje se. „Co myslíte, že se s ní stalo?“

„Netuším,“ řekne rozzlobeně Oliviena. Proč to protahuje? Baví se? On ne.

„Byla odeslána k porodním babám do Edanu. Daleko od Fiory. Tam se stala…“ otočí se a vytřeští oči. Pomalu se sesune na podlahu.

Oliviena vzhlédne ke krátké šipce v krku ženy. Čistka. Utíká ke dveřím, otevře je. Neuvažuje, že zdi domu by mohly být bezpečnější. Nechá dveře otevřené a běží pryč. Najednou spatří vůz. Dohoní ho a skočí na korbu. Schoulí se, očekávajíc každým úderem srdce šipku. Její rty zuřivě mumlají modlitbu k živlům.

Zvedne hlavu, aby viděla na dům, odkud utekla. Dva muži, dva koně a nasedají. Je jí jasné, že půjdou po ní. Seskočí z vozu. Chce zabouchat na první dveře, pak si to rozmyslí a jde dál při zdech domů. Doufá, že ji minou. Spěchá, co může, ale s hrůzou zjišťuje, že je čím dál víc unavenější. Kdysi by je setřásla, teď má co dělat. Opře se o zeď. Prostě bude konec. Vyjekne a cítí, že padá dozadu. Snaží se mlčky vyhrabat na nohy.

„Pss, to jsem já.“

„Zemřela.“

„Vím, bylo jich mnoho. No, zkusím vás odtud dostat.“

„Děkuji, zaplatím…“

„Nic nemusíte. Zaplaceno jsem dostal. Tak jdeme.“

„Za co?“ optá se udýchaně.

„Za to, že vás přivedu a odvedu. Nu což, klient už tu není, peníze mám. Tak jdeme. Vím přesně, kam vás schovám.“ Hromotluk otevře zadní dveře. Začne se proplétat uličkami. Občas zastaví, naslouchá, nebo pozoruje okolí.

„Jsme tady.“ Vejde do velkého domu. Oliviena nestihne zaregistrovat kam. Udělá pár kroku a zašklebí se. Mužský pach. V domě je ticho. Muž ji vede dál.

„Tady zůstaňte.“ Potom se poškrábá ve vlasech. „Nikam nechoďte. Budete tu v bezpečí.“

„Děkuji, myslela jsem, že bude po mně.“

Yorwey nakloní hlavu. Na tváře nijak dobrou paměť nemá, za to si pamatuje různé hlasy. Ten už kdysi slyšel, jenže kde?

Oliviena se posadí ke stěně, zvrátí hlavu. Přemýšlí, co bude dělat dál. Musí dát nějakým způsobem vědět Eleanovi. „Kam jdete?“

„Něco zařídit. Nemám někomu vzkázat, kde jste?“

Oliviena už chce kývnout hlavou, když ji něco napadne. „Nesledovali vás?“

„Ne, setřásl jsem je,“ zazubí se. „Jen mi jí je líto. Nevíte, kdo to byl?“

Oliviena skoro vytřeští oči. „Ne.“

„No jo. Měla příjemný hlas. Ten váš jsem už někde slyšel, jen netuším kde. Tak mám dát někomu vědět?“

„Mistru Genovi, to je…“

„Znám ho. Mistr jedu a co má společného porodní bába s mistrem jedu? Myslel jsem, že se nenávidíte ještě víc než s astrology. Už vím! Vy jste ta žena, co ji zachraňoval kapitán a ten astrolog. Máte mocné přátele, ovšem i nepřátelé byli silní. Mám jim dát vědět, kde jste? Já věděl, že jsem vás někde slyšel,“ řekne spokojeně Yorwey. „Tohle je škola kapitána Estryhze.“

„Kapitánovi a mistru Genovi, to bude stačit. V tom případě jsem vaší velkou dlužnicí.“

„Nechte toho. Jak jde o kapitána, rozkrájel bych se, a co se týče pana Eleana, neznám lepšího šermíře. Naše Panenka je skvělá a nandal to kapitánovi a to už je co říct! On je nejlepší šermíř ve Fiore. Správný chlap. Jej, já tu tak žvaním. Nechcete něco donést? Moc toho tu nemáme, ale snad něco najdu.“

„Ne, děkuji moc.“

„Nikam nechoďte. Kdyby něco, schovejte se sem.“ Ukáže ji skříň se zbraněmi. Stačí je odsunout. Jakmile uslyšíte jakýkoliv šramot, běžte se sem schovat. Kdybych to byl já nebo kapitán, zařveme od vchodu. Budete nás slyšet.“

„Schovám se tam raději hned.“ Pohne se.

Yorwey pokrčí rameny, pomůže ji do skříně a upraví před ní pár zbraní. Potom ji zavře. Zde bude v bezpečí.

Oliviena sedí a přemýšlí, do čeho se zase namočila, ale kdyby mohla změnit události před dvaceti léty, nezměnila by je. Rozhodla by se stejně a určila jiný čas. Napjatě naslouchá zvukům zvenčí, jenže kromě jejího dechu, nic neslyší.

 

Kapitán, který se oddělil od Eleana spěchá do Domů bílých lampiónů. Rozhodně netouží, aby mu bratr zase podstrčil nějakou cizí ženskou. Zabuší na dveře.

„Pana kapitáne, víte, že máme zavřeno,“ řekne přísně služebná. Všichni vědí, proč sem kapitán dochází a nediví se. Našlo by se spoustu mužů i žen, kteří by za výsadu smět pobývat s Ciceriem obětovali ledasco.

„Vím, prosím, prosím, pusťte mě. Jdu jenom za Ciceriem. Zaplatím.“ Jeho finance se od doby, co sem hodí, ztenčily, ale k čemu jsou prachy? Do postele si je nestrčí a ani nezahřejou.

„Pojďte dál. To je záležitost paní Wiverny a Ciceria.“

Kapitán vejde dovnitř. Spěchá chodbou k Ciceriovi. Přede dveřmi znejistí. Měl přinést nějaký dárek. Má pocit, že bez malé pozornosti tu stojí nahý. Než se odhodlá zaťukat, dveře se otevřou.

„Aidane? Co tu děláš?“

Kapitán zírá na dokonalou krásu muže před sebou. Natáhne ruku, strčí ho dovnitř a přisaje se k jeho rtům. Tiskne si ho k sobě s vědomím, že konečně je volný.

Cicerio snadno pozná, že dneska je jiný. Nechápe, co se stalo, ale kapitán jedná jinak. „Stalo se něco?“ optá se, když kapitán se od něj odtáhne. Zarazí ho Aidanův vřelý pohled. Pohladí ho po tváři.

Kapitán otevře pusu a pak vyhrkne. „Chtěl bych, abys mi vedl dům. Prosím. Peníze na vykoupení z domu seženu.“

Cicerio se posadí. Nemůže uvěřit tomu, co slyšel. Vést Aidanův dům? Potřese hlavou, až se mu složitý účes, který si česal skoro hodinu, rozsype.

„Miluji tě, Cicerio. Nic jsem nedonesl, spěchal jsem,“ vysvětlí kajícně.

„A Prachmet?“ Hned si vynadá od tupcu. Přece by tu kapitána nestál a nežádal ho o vedení domu, kdyby byli ještě manželé, nebo kdyby zemřela.

„Náš svazek jsem rozpojil před svědky i rodinou. Popravdě nic nemám, protože spěchám, než mě bratr strčí do svazku s někým jiným.“ Klekne si a položí mu hlavu do klína. „Víš, nechci nikoho než tebe. Povedeš mi dům?“

„Nemůžeme mít děti.“ Dost častý důvod, proč se lidé podobným svazkům vyhýbají.

Aidan se nadechne. „Nemohu mít děti, neptej se mě jak, a i kdybych mohl, pak bych jednal stejně. Tedy pokud mě nemiluješ.“

„Cicer… Kapitáne, nejsou návštěvní hodiny,“ ozve se přísný hlas krásné ženy. „Jestli máte co do jednání, pak někdy jindy.“

„Kapitán mi nabídl Svazek,“ řekne bezradný udivený Cicerio. Toužil potom, ale když to přišlo, najednou je nejistý.

„Chápu. Tak mi konečně, kapitáne, odvedete nejskvělejší klenot mého Domu. Nu což, i to se stává.“

„Nesouhlasil jsem.“

Wiverna se rozesměje, až její kyprá ňadra se rozhoupou. „Drahoušku, ty ses rozhodl už dávno, ale jestli chceš kapitána potrápit, máš mé svolení. Budeš mi chybět.“

„Wiverno!“

„Už jdu. Musím připravit rozlučku. Zítra?“

„Cicerio?“ optá se nadějně kapitán. Nevěřil, že bude souhlasit. Tón a slova Wiverny mu dodaly odvahu k další otázce.

„Tvůj bratr nebude souhlasit.“

„Co mi je potom! Bude souhlasit. Tentokrát ze sebe hadr nenechám udělat. I kdyby nesouhlasil, přesto tě žádám a doufám, že budeš s mou nabídkou souhlasit. Má sestra tě obdivuje, prosím.“

„Jsem společník. Patřil jsem…“

„Je mi to jedno. Odteď budeš patřit ke mně?“ vysloví otázku. Musí vytrvat.

Cicerio váhá. Tolik mužů, tolik… Může mít štěstí? Už dávno se rozhodl pro toto povolání. Pravda, když potkal kapitána, snil o tom, že s ním odejde. Ty sny ne a ne odejít. Zůstaly a mučily ho, když za ním přišel a opět se vrátil ke své ženě. Vyklouzly v okamžicích, kdy ho zahlédl z nosítek, nebo viděl na večírku. Toužil po tom, aby stál po jeho boku.

„Prosím…“

„Já…“ Zvedne se, přejde ke karetnímu stolku zdobeného zlatem a kameny. Pořídil si ho nedávno. Dal si ho pořídit na zakázku u nejlepšího truhláře a zlatníka. Posadí se, vezme karty do ruky.

„Ty se chceš optat karet? Neumíš se rozhodnout sám?“

„Mlč.“ Rozhodnutý je dávno. Patřit Aidanovi, vést mu dům, to je příliš štěstí pro společníka, kteří sní o tomhle. Nedává kapitánovi je zamíchat, jako obvykle. Zamíchá je sám. Položí první kartu z vršku.

„Blázen.“

Začátek, otevřenost, originalita, svoboda.

Oba dva znají význam karet. Aidanovi, když se nemilovali, vykládal karty a vysvětloval mu, co která znamená.

„Hvězda.“

Naděje, obnova, příznivá budoucnost. Proč je vykládá? K tomu mlčí. Proč nic neřekne? Proč nesouhlasí? Myslel, že bude rád, a nakonec tu sedí proti sobě, obdivuje jeho krásu, ale v nitru zuří a má strach. Bojí se, že karty řeknou NE.

„Černý strom.“

Znak smrti. Něco skončí, něco začne. Změna. Možná znovuzrození. Chybí mu tu láska, milenci. Proč tu ta zatracená karta není? Proč jen oslovil kartu? Proč nic neřekne? Proč nesouhlasí? Nemiluje ho?

„Milenci. Přátelství, křižovatka, zamilovanost. Aidane, proč mlčíš?“

Mám strach, chce říct, ale mlčí. Bojí se, že o něj přijde, protože jestli řekne NE, pak už sem nikdy nepřijde.

„Toužil jsem potom, chtěl jsem to a snil jsem o těch slovech.“

„Tak proč neřekneš ANO?“ zeptá se sevřeným srdcem. Postaví se. 

„Bojím se.“

„Čeho?“ přejde k němu, chytí ho za ramena. „Karty přece říkají ANO? Ptal ses na to, ne?“

„Ne, neptal,“ řekne tiše. „Ptal jsem se na něco jiného.“ Smete karty ze stolku. Karty mu neřekly budoucnost, anebo to v nich neumí přečíst. „Moje srdce říká ano, moje hlava to odmítá. Je to příliš.“ Schoulí se, protože si neumí poradit s návaly citu, s rozhodnutím i opuštěním všeho co zná.

„Já taky, ale budeme na to dva, nebo snad ne?“ Vezme Ciceriovu ruku do své, políbí do dlaně. 

Cicerio se narovná. Kdyby karty lhaly, kdyby jeho srdce zklamalo, potom je zde Wiverna a tento dům. Vždy ho přijme do své náruče, přestože něco mu říká, že ho nebude potřebovat. „Souhlasím a přijímám tvou nabídku.“

Aidan se vedle svého milence posadí. Přimhouří oči. Ulevilo se mu, tak moc, že teď potřebuje oporu. „Přijdu dneska večer a požádám tě se vší parádou. Vylekal jsi mě.“ Políbí ho na rty. „Prachmet odjíždí s Aionasem. Počkáš, než dům bude připraven tě přijmout? Nebo ne. Zařídíš si ho sám, tak aby ti vyhovoval. Musím taky shromáždit…“

„Mlč. Nepotřebuji tvé peníze. Už dávno jsem zaplatil vše, co jsem měl.“

Aidan se usměje. „Klidně bych obětoval i školu, kdyby to bylo zapotřebí. Zařídíš si dům dle svého?“ optá se tázavě. Chce, aby se tam cítil dobře. Na něm nezáleží. Jemu bude stačit Ciceriova přítomnost.

„Ne, zařídíme si ho tak, aby vyhovoval nám oběma.“

Aidan přikývne. Nemá slov. Zvedne se. Zamilovaně pohlédne na rozcuchaného Cicieria. Neobratně mu vezme vlasy a pospíná je. Rozesměje se. „Vypadáš jak pocuchaný pták. Líbí se mi to. Každý mi tě bude závidět. Vrátím se!“ S úsměvem od ucha k uchu, jako malý kluk, poskočí. Doufal, věřil, že řekne ano, ale v nitru mu hlodal malý červík s tím strašným slovem Ne. Teď je pryč a jeho zaplavuje štěstí.

 

Elean s Daimónem vyzvednou peníze.

„Nikdy bych nevěřil, že je to časem,“ spustí na zpáteční cestě Elean.

„Já taky ne, ale dává to větší smysl, jen teď musíme najít ten protilék. Co potom?“

„Přijedeš do Edanu. Zničíme Měsíční úplněk a pojedeme za Śivymi.“

Daimón se zastaví. Rád by, jenže dobře ví, že nemůže. Taky je tu otec… Proč jenom nešel za ním? Oliviena tvrdí, že je vše v pořádku, ale on to tak necítí. Proč jenom musel zemřít místo něj? Proč?

„Amadeo?“

„Chci své jméno,“ řekne tupě, jak jeho myšlenky podléhají černým myšlenkám. „Proč musel zemřít, proč?“

„Nevím. Byla to jeho volba.“

„Ne, to byla volba té zrůdy! Necítím se dobře.“ Sevře si paže, jako by mu byla zima. „Jako by mě něco ovládalo. Potřebujeme vědět víc o Stínech. Věděl bys jak na to? Nebo vstoupím na Stezky.“

Elean se na něj dívá. Amadeova tvář se rozjasnila. Je tak průhledný a je mu líto, co musí říct. „Kvůli Stínům nebo kvůli otci?“

„Stíny.“

„Lžeš, Amadeo. Chceš vidět otce, ale co když už vstoupil do Země mrtvých? Víš, že odtamtud není návratu.“

„Přestaň mě konečně poučovat!“ zavrčí. Rozeběhne se pryč. „Nechci nikoho vidět!“ Udýchaný se zastaví u Věžních hodin. Opře se o zeď. Zavře oči, pak si přejede obličej. Sedne si na bobek a brečí. Cítí lítost a tlak na srdci se jemně uvolňuje. Najednou něco vedle sebe ucítí. Otočí směrem k pohybu. Kakopo. Pohladí ho.

„Ňaf, ňuf,“ ozve se od Kakopa jemné zakňučení. Zaslechne klapot podkov. Argés. Sehne se, dotkne se Daimónova obličeje. Nechápe jeho bolest. Cítí ji, ale nerozumí ji. Rád by se optal, co mu je, jenže mluvit neumí a Pán zde není.

„Ach jo. Má pravdu. Rád bych šel za otcem. Chtěl bych s ním být, a zároveň chci být s Eleanem. Co mám dělat?“ optá se, jako by mu mohli odpovědět, jenže Kakopo pouze oddechuje a Argés se ho dotýká, jako když se dotýkal svých druhů v Údolí stínu. „Odešel za mě. Jak se s tím vyrovnat? Jak? Nevím. Neporadíte mi?“

„Mluvíte se zvířaty?“ ozve se tichý jemný mužský hlas.

Daimón otočí hlavu. Nikdo nikde.

„Nahoře, mladíku.“

Daimón zvedne hlavu. Kouká na krásného muže černých vlasů. Pak si uvědomí bílé lampiony. Společník. „No ano, trochu.“ Mimoděk hladí Argése po krku.

„A rozumí vám? Pokud ne, pojďte sem nahoru.“

Daimón si ho udiveně prohlíží. „Nevadí, když zůstanu zde?“

„Proč ne? Z téhle strany málokdo sem přijde. Zemřel vám otec?“

„Ano.“

„Smrt nikdy není hezká, a když je to smrt milovaného člověka, je to hnusnější. Je to jako by v člověku převrátili všechny orgány. Má pocit, že už je nenajde, jenže nakonec se vrátí na místo. Chce to jenom čas.“

„Orgány?“

„Jistě. Vlastně je to alegorie. Orgány jsou lidé, kteří vás učili, kteří vás vychovali. Jsou všude, řídí váš život. Jste jenom loutka. Když zmizí, všechno se zblázní. Nakonec zůstane jen hlava. Tam zůstanou navždy uvěznění ve vašich činech.“

„Činy?“ připadá si divně.

„No jistě. Orgány se postupně vrátí na místo. Vy začnete dýchat, začnete čůrat, dokonce dobře trávit,“ ušklíbne se, „ale slova, která vám vtloukali do hlavy, tam zůstanou. Čím víc na vás měli vliv, tím víc vás ovlivní. Ono to není špatné, to né. Člověk by měl mít vzor, ale měl by si umět utvořit svůj vlastní vzor, podle kterého bude žít. Ne, tak jak chtějí ostatní, ale vy. Až si ho vytvoříte, orgány se vrátí na místo a v hlavě vám zůstanou vzpomínky. Většinou hezké. Rozhodně nebudete vzpomínat na to, jak vás seřezal za kradená jablka, ale jak vám potom vysvětlil, proč je nemáte krást, a dal vám pamlsek. Budu muset jít. Hosté. Jděte svou vlastní cestou, tak jako otec šel tou svou. Sbohem.“

„Děkuji.“ Vlastní cesta. O tom mluvil Serenin, částečně i Elean a teď tenhle společník. Vlastní cesta…

„Amadeo?“

„Eleane. Kakopo a Argés mě našli. Nebudu se ptát jak ty.“

„Větrní slídiči. Začínám je používat až moc často. Víš, že tyhle Věžní hodiny se otáčejí? Otáčejí se pomalu, proto jsou vidět ze všech úhlu.“

„To jsem nevěděl. Nepůjdu s tebou.“

„Ale…“

„Ne. Dal jsem slib. Najdu lék a pomůžu těm, co mi dali meč. Potom přijdu za tebou. Pak pojedeme k tvým lidem. Mám rád tenhle svět, i když zdá se mi, že sem už nepatřím. Jednou nohou stojím zde, druhou ve světě mrtvých. Netuším ani, zda budu patřit k vám.“

„Pak vytvoříme svůj vlastní svět, který nám bude vyhovovat.“

„Otce už nebudu hledat, slibují, jenže o Stínech musíme víc vědět. Předpokládám, že se neomezují jen na lidi, ale i na elefiany.“

„Ano. Jejich domovem jsou Stezky mrtvých a tam končíme i my. Chceš s nimi bojovat?“

„Ne. Zatím nejsem rozhodnutý, proto chci vědět víc. Taky, až se vyléčím, schopnost cestovat stromy ztratím. Půjdeme za mistrem Genem.“

„Naše rozlučka… Yorwey!“ mimoděk vykřikne, když zahlédne mohutný stín.

„Panenko… Ehm chci říct, pane Eleane. Ve škole je paní Oliviena. Sháním kapitána Aidana, jenže nebyl doma. Ohrožovali ji.“

„Cože?!“ vykřiknou oba dva.

Yorwey prohrábne si vlasy. „No jo. Dostal jsem zaplaceno, abych ji zavedl za ženou, která občas využívá mých služeb. Tedy využívala. To jsem udělal, ale sledovali ji nějací muži. Zabili tu druhou ženu, raději nevědět jména, Olivienu se mi podařilo zachránit.“

„Kdo byli ti muži?“

Yorwey se kysele usměje. „Raději řekněte statné ženské.“

„Cože?! Počkat,“ pokračuje Elean. „Byla za porodními bábami. U Oka, snaží se ji zlikvidovat. Jdeme!“ V tu chvílí zapomene, že do svých záležitostí nechtěl nikoho tahat.

Yorwey se k nim přidá. Jojo, v duchu si říká, s Panenkou je vždy legrace. Vede je různými zkratkami, když je zadrží. „Jsou zde.“ Vytáhne dýku. „Jdeme!“

Elean s úžasem se dívá, jak Yorwey je hbitý.

V tu dobu, Oliviena chce vylézt ze skrýše, když zaslechne šramot. Přestane se dotýkat zbraní.

„Někde tu musí být,“ zaslechne ženský šepot. Otřese se. To není možné! To přece není možné! Pochopí jedno a konečně ví, kdo se jí snaží zlikvidovat. Schoulí se do sebe. Nikdy by nepředpokládala, že zemře rukou lidmi ze svých řad. Když se učila, občas zaslechla o zvláštním výcviku některých členek, ale brala to jako povídačky. Vypadá to, že to nebyly jen drby nudících se učednic.

„Zatraceně, musí tu být! Musí. Paní nám nakázala, že kdokoliv se bude na ní ptát, musí zemřít! Kam se mohla schovat?!“

„Za to může ten hnusný chlap!“

„Určitě. Nenávidím je. Ticho. Někdo jde. Proč nám ned…“ Zachroptění. V očích ženy zakmitne úžas. Ona přece ne! Oliviena s úžasem poslouchá zápasu. Neví, kdo to je a má docela nahnáno. Najednou zaslechne.

„Paní, to jsem já! Už je vše v pořádku. Je tu pan Elean. Ozvěte se, Panen… ehm pane Eleane, řekněte něco.“

„Olivieno, jdeme za vámi! Doufám, že je v pořádku.“

Oliviena naslouchá s radostí známému hlasu. Úlevou se rozbrečí. Chce odpovědět, ale krk ji svírá ještě úzkost i úleva, takže se na nic nevzmůže.

„Pokud odtamtud nevylezla, bude tam,“ řekne s jistotou Yorwey. „Kapitán si zakládá na úschově zbraní. Byly tuhé. Dobře vycvičené,“ poznamená na adresu najatých vražedkyň.

„To ano. Síto má ty nejlepší. Neměl bys někam odjet?“

„Kdepak, oni mě potřebuji, ale kapitánovi ani muk o tom, co dělám. Nemá to rád, jenže chci své snoubence koupit krásný dům a to chce víc, než vydělávám jako strážný. Jste v pořádku, paní Olivieno?“

„Děkuji ti,“ řekne Oliviena. Natáhne ruku. Nohy ji ještě dobře neposlouchají, je to spíš úlevou, že to přežila. „Odvezly ji do hlavního města. Vzaly ji do učení… To ne!“ zachroptí, chytí za střenku dýky. Překvapeně se na ni dívá. Potom se zadívá na oba dva. Jenom Yorwey se rozeběhne do hloubky školy. „Byl jsi jako můj syn. Orme, Riano…“ vydechne naposled. Pomalu klesne na zem. Elean se ji dotkne.

„Mrtvá.“

„Jdu, tentokrát jdu, Eleane!“ tvrdě vykřikne Daimón.

„Dobrá.“ Tentokrát už Amadea zadržet nemůže.

Daimón se rozeběhne. Ví přesně, kam má běžet. Strom je malý, přesto věří, že jim projde. Najednou se zastaví. Stráže. Ty nezvládne a Elean zde není. Jak se tam dostat? Jestli zde nechytí Olivienu, potom už ji nenajde. Ohlédne se. Kakopo a Argés. Věrní jako stíny šli za ním.

„Odstraňte je!“ požádá je. Sám proti nim vyrazí.

„Stát!“

„To je… U Temného! Co se to děje?!“ vykřikne jeden z nich, který dřív býval v jednotce Havranu.

„Uhni se!“ rozmáchne se mečem. Koutkem oka sleduje jak Kakopo dopadá na jednoho strážného. Doufá, že ho yerví váha s rychlostí dopadu nezabije. Zachroptění. Další. Dostane se do domu, kde zabil Athieu. Zamíří do její pracovny. Ničeho si nevšímá. Rychle se svlékne, dotkne se stromu. Cítí, jak je vtahován dovnitř. Chvilková závrať pomine. Jsem zde, pomyslí si s úlevou.

Tetička! Kde je?! Tam! Spěchá po stezce na ostrůvek zelení. „Tetičko!“ Včas si vzpomene, že nemá nikoho zde oslovovat jménem.

Oliviena se otočí. Užasle se dívá na Daimóna. „Ty jsi mrtvý?“

„Ne, mohu…“

„Plesk!“ Ztuhle se dívá do rozzlobeného Olivienina obličeje. „Zde nemáš co dělat. Zřejmě jsem nepochopila dobře, co máš za moc, pak proč ji zneužíváš?“

„Chtěl jsem…“

„Sobeckost. Zmiz odtud.“ Najednou její rysy změknou. „Odejdi. Tohle není tvůj život, ani tvá cesta. Vyber si jinou. Tu, která je společná s Eleanem.“ Přikývne. „Orma budu pozdravovat, to jsi chtěl?“

Daimón zahanbeně sklopí hlavu. „Ano, a ještě něco. Měl jsem tě moc rád.“

„Tak kvůli tomu jsi sem nemusel chodit. Vím to. Atheino dítě odvezli k porodním babám do hlavního města.“ Pohladí ho, potom udělá krok. Zmizí, jako by zde nikdy nestála. Daimón pochopí jedno. Je ve světě, kam nemůže. Svět mrtvých. Otočí se. Plakal by, jenže tady jako by slzy vyschly. Dotkne se pálící tváře. Udělá krok na Stezku. Je opět v Atheině domě, u kupičky svých šatu. Rychle se obleče. Oliviena nemá pravdu. Je pravda, že jeho cesta je život s Eleanem, ale chce kráčet i po té druhé - po své.

„Kakopo, Argési, děkuji.“

Argés potřese hlavou. Nedělá dobře, ale patří do stáda. Stádo si vždy pomáhá, tak jako on pomůže jim, až přijde čas. Cestou potká Eleana. Chvilku proti sobě stojí, potom se obejmou. Čerpají útěchu jeden z druhého.

„Pojedeme k mistrovi. Eleane, tělo?“ optá se zavřenýma očima. Vdechuje jemnou vůní, bez které by už snad nemohl žít.

„Yorwey ho ke Genovi zaveze. Přehlédli jsme to, ale vím, co jsem chtěl vědět.“

„Co?“

„Athiea měla dítě. Zřejmě to nevěděla.“

„Jak nemohla nevědět, že má dítě?“ podiví se.

„Ona to věděla, jenže nevěděla, že nejspíš kníže, nebo někdo vysoce postavený zařídil, aby dítě žilo u porodních báb, aspoň to si myslím, že Oliviena chtěla říct. Zřejmě ještě něco chtěla říct, jen toho víc nestihla, přesto mi to pomůže.“

„Ty jsi ji požádal, aby to zjistila pro tebe?“

„Ano. Byla to chyba. Nikdy bych nepředpokládal, že po ní půjdou. Měl jsem ji zajistit ochranu. Mluvil jsi s ní?“

„Ano, byla rozzlobená. Dala mi facku a vyhodila mě ze Stezek. Taky řekla, že dítě odvezli do hlavního města k porodním bábám. Asi si nebyla jistá, zda jsi to pochopil. Řekla, že mám cestovat s tebou, ale chci jít i jinou cestou.“

„Cestou slibu?“ nadhodí Elean.

„Možná. To taky a musím toho hodně zvážit. Zatím vím jedno jistě. Chci jít s tebou.“ Sevře ruku. Je mu těžko, jenže díky teplu ruky si bere úlevu v žalu. Ztratil dva lidi, na kterých mu nejvíc záleželo. Z nich čerpal útěchu i rady. Teď tu nejsou. Vzpomene si na společníka. Musí jít dál, musí se dát dohromady, jen jak to udělat?

Z Vůle hada - 10. Cesty