Vůle hvězd
Kapitola 29.
Dramata ve Fiore
„Nikdy nejsi v tak velkém průseru, abys do něj nemohl zabřednout ještě víc.“
Armilon, Lovec
Ráno se Elean probudí s něčím osudovým. První jeho myšlenka patří Amadeovi, druhá vrahovi, kterého musí odhalit. Pořád má pocit, že mu něco uniká, jen netuší co. Něco viditelného, co je všem na očích. Jak se říká, pro les se nevidí dřevo. Musí to zjistit. Taky se určitě díky tomu vrahovi dostane k Měsíčnímu úplňku. Hloupý název pro spolek, usoudí.
Tak vzhůru do bitvy, řekne si v duchu rázně. Vstane, přejde k oknu a otevře okno dokořán. Chce se nadechnout čerstvého vzduchu, když dovnitř vletí Posel. Hned se k němu vrhne. Zřejmě musel venku čekat, pomyslí si.
„Do Fiory dorazíme tak za dva tři dny. Jdou po vás. Nedokázali jsme je úplně setřást. Velitel se jmenuje Ardir Iskallan a je to zmetek. Bývalý Lovec. B“
„Takže náš protivník je na cestě,“ řekne zamračeně. Rychle napíše další vzkaz a vyhodí Posla z okna. Ten chvilku klesá a potom člověk sotva zahlédne rudočerný ocas. Takže jak Lovci, tak stíhací patrola jsou na cestě sem. Bude si muset dávat pozor. Bývalý Lovec, to je hodně, ale že změnil profesí, to je velmi zvláštní. Lovci se rodí jako Lovci a umírají jako Lovci, stejně jako astrolog a další. Co mohlo způsobit, že zatratil plášť z kůží divokých zvířat a oblékl uniformu stráže?
V koupelně si rozmýšlí nad dalšími tahy, které udělá. Temný mu byl dlužen tu stíhací patrolu. Bude muset jednat rychleji, než by chtěl. První co udělá, že poprosí Aidana, aby požádal stráže, aby dávali pozor na cizince. Za druhé zajde do knihovny, možná tam něco vypátrá. Potom se uvidí.
Dole vyhledá Aidana, který s dobrým rozmarem zrovna snídá.
„Přidej se, Eleane. Jsi zachmuřen. Děje se něco?“
„Ano. Potřebuji od tebe laskavost.“ Mohl by to vyřídit magii, ale tu bude potřebovat jinde. Pokud najde kněžnina vraha, nebude snadné ho zlikvidovat. Je silný, když dokázal komunikovat se Stíny a jestli je povolá… Nebude ho dráždit. Se Stíny by si ani on neporadil a Amadeo ještě svůj meč nemá, aby ho využil. Bude muset kolem něho chodit jak po horkých kamenech.
„Jakou?“
„Dnes nebo zítra by měla přijet do Fiory skupina, která mě stíhá. Jejich velitel se jmenuje Ardir Iskallan. Měl jsem menší potyčku s pánem z Thor.“
„Ten je silný,“ vpadne mu do řeči Aidan.
„Chci o ní vědět dřív, než mě najde. Když budu vědět, potom se jim snadno vyhnu.“
„Dobře. To bude hračka. Hned po snídani obejdu strážné na branách. Jak početná asi je?“
„Deset možná patnáct lidí. Nejsem si jistý, jestli po cestě někoho nenabral.“
Aidan přikývne. Je jenom rád, že může Eleanovi nějak oplatit, co pro něj udělal. V klidu dojedí, protože se k nim přidá Prachmet. Ani jeden nechce ji do toho zatahovat. Po snídani se rozejdou. Elean zamíří do knihovny, zatímco Aidan k branám. Má tam své žáky, které učil šermu na škole, tak to bude hračka.
„Kapitáne! K poctě zbraň!“ zavelí důstojník u Jižní brány. Mají nejnudnější stráž, protože tudy projdou za den tak dvě osoby. Nikdo necestuje do Fiory z jihu, ale jelikož tu brána je, tak se musí hlídat. Nejvíc jich přichází Východní a Severní bránou. „Děkujeme, že jste nás přišel navštívit.“
„Riconiane, proč už nechodíš do mé školy šermu?“
Riconian se začervená. „No víte…“
„Našel si ženskou!“ vykřikne ze shora jeho poddůstojník. „Je to kus. Krásné rudé vlasy a zelené oči. Je temperamentní a dává mu zabrat!“
„Amadeo, sklapni!“ doporučí mu naštvaný Riconian.
„Tak to chápu. Mám k tobě menší žádost.“
„Jako by byla splněná, pane kapitáne.“
„Dnes nebo zítra, prostě v nejbližších dnech tudy může projet skupinka stráže z Thoru.“ Důstojník přikývne. „Okamžitě mi dáš vědět. Budou po dlouhé cestě unavení. Snadno je poznáš. Jejich velitel se jmenuje Ardir Iskallan. Ihned mi dáš vědět o jejich příjezdu.“
„Dám. Mám je sledovat?“
„Raději ne. Jsou nebezpeční.“
„Rozkaz.“
„Děkuji a přijď si někdy zacvičit. Jen tak, abys nevypadl z rytmu.“
Riconian se usměje. „K poctě zbraň!“ Vojáci pozdraví, aby opět upadli do letargie, kterou přináší nudná služba. Sotva Aidan zmizí z dohledu Riconian se postaví a zavelí. „Pozor!“ Vojáci vytřeští oči. „Mám pro vás úkol, tak našpicujte ty líné uši, je to jasné!“
„Je to jasné, seržante!“
Aidan si to zamíří k Severní bráně. Obhlédne situaci. Seržant je někdo, koho nezná, ale jeho poddůstojník je starý jednooký vlk, zkušený strážce, který si rád zajde na skleničku k Černé a červené. Mávne na něj.
„Kapitáne, co tu chcete?“
„Mám menší žádost.“
„Jakou?“
„V nejbližších dnech tudy bude projíždět větší skupina strážných ze severu. Přesněji řečeno z Thoru. Chci o nich vědět. Jejich velitel…“
„Ardir Iskallan, Lovec.“
„U Oka, tobě nic neujde, Gyre.“
Muž se usměje. „Za ta léta jsem procestoval kus světa, i když jsem nechtěl.“
Aidan přikývne. Než se Gyra Kidrim usadil ve Fiore, dělal strážce karavanám a obchodníkům. Dokonce jednou povídal, že se pár let plavil po Západních mořích. Věří mu celou duši.
„Dám vám vědět,“ řekne uctivě. Potom se ušklíbne, když zmerčí svého nadřízeného. Vybavuje se, pitomec jeden. „Musím jít. Mějte se a zase u Černé a červené.“ Aidan přikývne. Teď Východní brána. Zaslechne vysoký hlas druhého muže. Zřejmě mu čte levity, tak že na konci odkývne i to, že Jiskrovec neexistuje, anebo jedním uchem to pouští, druhým vypouští. I když kdo ví. Gyra je pojem mezi strážnými a vojáky.
Když odejde, Severní bránou projede muž v širokém klobouku se závojem na krásném vraníkovi. Za sebou na provaze vede strakatého koně. Zkušeným okem pohlédne na osádku brány. Přátelsky pokyne poddůstojníkovi.
„Kde najdu nejlepší hospodu?“
„Černá a červená nedaleko Věžních hodin a je poměrně blízko Domů bílých lampionů, co vede Wiverna,“ odpoví bez váhání, i když by neměl, protože Zoethe nesnáší, když někdo přijde jen tak. „V hospodě řekněte, že jdete od Gyra.“
Muž se usměje. „Děkuji. Pojď,“ mlaskne na koně. Ti se hýbnou.
Gyra za ním hledí s přimhouřenýma očima. Panenka v ocelovém hávu, usoudí. Ještě chvilku hledí za zvláštní postavou, která cestuje sama a ještě k tomu s tak divně strakatým koněm.
„Gyro…!“
„Blbec!“ uleví si a otočí se k seržantovi. „Ano, seržante?“ V duchu zívne připraven na dlouhý monolog, který se podle ostatních opakuje. No, a když něco někdo slyšel jednou, nemusí to poslouchat, že?
Aidan dojde k Východní bráně. Výborně, když uvidí Khalisu Devo, jak ostražitým pohledem kontroluje každého příchozího. Brána, kudy projde nejvíce lidi. Od vesničanů, až po obchodníky, jelikož nedaleko je přístaviště, tak zde proudí dav lidí den co den. Taky je tu posádka nejsilnější a nejčastěji střídaná. Na noc ji posiluji o jednu jednotku navíc.
„Kapitáne, vítejte na mé bráně. Něco se stalo?“ optá se vysoká žena, aniž přestane si všímat lidí.
„Rád bych kdybys mi dala vědět o pár lidech.“
„Dobře. Kdo to má být?“ optá se trpělivě. Poslouchá, ale její oči kontrolují příchozí dál.
„Větší skupina ozbrojených unavených lidi z města Thor. Jejich velitel se jmenuje Ardir Iskallan. Potřebuji jenom vědět, zda přijede nebo ne.“
„Lidé z Thor přijíždějí severní bránou, tedy pokud necestují po řece.“
„Přesně. Netuším, jak se sem dostanou.“
„Dobrá, dám vědět, kapitáne. Gratuluji k svatbě vaší sestry.“
Aidan se zhoupne na patách. „Je snad nějaký důvod, abych ztratil tvé přátelství, seržante?“
Žena zamrká a zadívá se na něj. „To ne, jenom no, teď budeš někde jinde.“
„Někde jinde?“ Nechápe, co tím myslí. Jak někde jinde? Přece se nestěhuje. „Nestěhuji se.“
„No palác a tak.“
„Už chápu to uctivé oslovení. Pořád jsem Aidan. Ve škole mohu být kapitán, ale jinak jsem Aidan. Dej to vědět i ostatním seržantům.“
„Jsem ráda, že jste se nevznesl. Dám to hned vědět.“ Široce se usměje. Je ráda, že zůstal tím, kým byl.
„Díky, měj se a pozdravuj manžela a děti.“
„Budu.“ Přikývne, když mávne a ukáže na jednoho muže. Strážní ho ihned oddělí od davu a odvádějí k menší budově, která slouží k různým účelům. Většinou tam vyslýchá své oběti. Muž se značně vzpouzí, tak hádá, že zrovna čisté svědomí nemá. Spokojený Aidan si to zamíří na univerzitu.
Akron sesedne z koně. Má toho dost, jak není zvyklý jízdě na koni, ale přijet sem musel. Přiváže oba dva koně, zkoumajíc, zda je někdo ukradne nebo ne. Zahlédne postávat na rohu kluka.
„Hej, ty pojď sem!“ křikne na něj. Ten okamžitě přiběhne.
„Chcete pohlídat koně?“
„Tady!“ hodí mu dva měďáky. Chlapec je se zářivým úsměvem obratně zachytí.
Akron se zadívá na vývěsní štít s červenou a černou růži. To by mohla být ta hospoda, kde se musí představit. Aspoň ten starý zkušený voják ho sem nasměroval. Vejde dovnitř, sestoupí dolů. Zvláštní hospoda, pomyslí si, když vejde dalšími dveřmi dovnitř. Šepot utichne a několikery oči se zahledí na postavu ve dveřích. Akron se rozhlédne a neomylně zamíří k ženě, co stojí za pultem.
„Dobrý den,“ řekne zdvořile.
„Společník u nás? Neznám tě.“
„Jsem tu nový. Potřebuji něco vědět.“
Zoethe si ho prohlédne. „Dům u Věžních hodin pro tebe bude ten pravý.“
„Děkuji, zajdu tam. Rád bych věděl, zda sem chodí vysoký světlovlasý muž v tunice astrologů. Jeho jméno zní Elean.“
„Nikoho takového neznám,“ řekne lhostejně.
„Děkuji.“ Položí na stůl stříbrný alacalde.
Zoethe se zamračí. Neoblafla ho, což ho ctí, ale ji moc ne. „Jak ses sem dostal?“
„Gyro od brány mě sem poslal.“ Otočí se a odchází.
Zoethe ho okouzleně sleduje. Tohle je prvotřídní společník, pomyslí si. Nikdo jiný by nebyl tak dobře oblečen a tolik si nechránil obličej. Povzdechne si.
„Co se mračíš, Zoethe?“ optá se jí jeden z častějších hostů. Ta po něm mrskne utěrku, pak vezme džbán a dolije mu jeho oblíbeného vína.
Akron vyjde ven. Zajímalo by ho zda Lapelis, nebo jestli je to její skutečné jméno, sem už dorazila. Je škoda, že ji cestou ztratil, ale o skvělé hráčce na tyriandr budou v Domě bílých lampionů vědět. Odváže koně, nasedne a podívá se směrem k Věžním hodinám. Tady někde v okolí bude Dům bílých lampionů. „Hej chlapče, kde je Dům bílých lampiónů? Má být u věžních hodin.“
„Tady v okolí je jen jeden. Ostatní nevydržely mu konkurovat. Pojďte, zavedu vás tam.“ Čiperně se rozeběhne. Akron za ním pomaleji na koni. Za chvilku stojí před krásným domem se zadní zahradou. Před dveřmi a kolem něj jsou rozžaté i přes denní dobu bílé lampióny. Uváže koně. Tady si je jistý, že jej nikdo neukradne. Zaklepe na dveře. Otevře mu starší žena v dlouhém šatě a čepečku.
„Přejete si?“
Akron si sundá klobouk se závojem, pousměje se. „Rád bych mluvil s paní tohoto domu. Je přítomná?“ optá se kultivovaným hlasem.
„Jistě. Prosím, pojďte dál.“ Uhne se mu. Akron vejde dovnitř. Ticho a mír s vůněmi, které jsou tak nepodobné jeho domu, kde pracuje. „Prosím, počkejte zde.“ Akron přikývne. Rozhlíží se. Dům je to bohatý, to hned vidí, ale jejich je daleko luxusnější.
„Vítej u nás. Kdo jsi? Potřebuješ něco?“ optá se Wiverna. „Jmenuji se Wiverna a jsem paní toho domu. Vypadáš úžasně i přes tu dlouhou cestu, co máš za sebou. Pojď za mnou.“ Odvede ho do přijímacího pokoje. Nalije mu sklenici čisté chladné vody.
Akron poděkuje. „Těší mě,“ řekne melodickým hlasem. Wiverna si ho se zájmem prohlíží. Vypadá podobně jako Cicerio, ovšem jen vzhledově. Uvnitř, kdo ví. „Mé jméno je Akron a jsem z Thoru. Někoho hledám.“
„Oh a já doufala, ale to nic. Můžeš tu zůstat.“
„Velmi rád. Samozřejmě si ubytování odpracuju.“
„Pche a teď k tomu hledání. Povídej.“
„Hledám světlovlasou ženu, co má ráda složité účesy. Je krásná a je skvělá hráčka na tyriandr. Mé paní povídala, že dříve hrála kněžně Anahitě Fior´deni. Vím, že znáte všechny hráčky na tento nástroj.“
„Proč ji hledáš?“
Akron váhá. „Když od nás odešla, něco se ztratilo zároveň s ní. Předpokládáme, že se vrátila sem.“
„Chápu. Bessie!“
Dovnitř vstoupí stejná žena, jaká ho přivítala u vchodu. „Připrav pokoj pro pana Akrona a zavolej Ciceria, pokud je volný. Zná každého v hudebním oboru. Sice nehraje, ale o hudbu se zajímá a složil pár zajímavých skladeb právě pro tyriandr. K tomu je Vykladač osudu.“
„Ano, paní.“ Odejde stejně tiše, jako vstoupila.
„Snad ti pomůžeme.“
„Děkuji moc. Ubytuji se a rád bych si prohlédl město. Šlo by to?“ Zamračí se, protože netuší, kde Eleana najde. Musí mu dát koně, ale kvůli tomu tu rozhodně není. Důležité je to, že zde za ním jela od nich ta hráčka. Z jakého důvodu netuší, ale když ho chtěl zabít pán z Thor, jistě to nebude nic nevinného. Spíš naopak. „Ještě něco. Ta žena si u nás říkala Lapelis.“
„I tak, neznám ji. U kněžny Anahity? Měla štěstí na rozdíl od jejích družek, ale aby šla pracovat do našich domů? Zvláštní. Kněžna milovala hudbu. Jistě by dobrou hráčku na tyriandr nerada pouštěla. Cicerio, pojď dál.“
„Wiverno.“ Zvědavě spočine pohledem na cizinci. Tanečník. Napadlo to Wivernu taky? „Chtěla jsi něco?“
„Prosím tě, posaď se. Tady Akron má dost zvláštní přání. Někoho hledá.“
„Světlovlasá žena se složitým účesem a nádherně hraje na tyriandr. Prý hrála u kněžny Anahity.“
„Ach Lisapel.“
Akron se zatváří divně.
„Ano to by mohla být ona. Odešla od kněžny, což nás všechny překvapilo, a podle toho co vím, tak se měla hodně k Athieai. Má krásné světlé vlasy, přesto si je nenechává rozpuštěné. Nejraději nosí složité copy a copánky vyčesané do složitého účesu. Není nijak vysoká a na rukou má mozoly od tyriandru jako každý hráč. Jinak moc nemluví, spíš žije hudbou, nerada zpívá, i když hlas má taky pěkný.“
„Ano to je ona. Děkuji moc za objasnění. Tak nějaká Athiea?“
„Je to dcera knížete. Pobývala s kněžnou v paviloně, že by člověk málem řekl, že tam bydlí,“ řekne pobaveně.
„Jak to víte?“
„Jak? Jsem zván k dámám, abych jim vyložil osud a potěšil je pohledem na tělo. Baví se přede mnou úplně přirozeně a navíc Lisapel krásně hraje. Rád jsem ji poslouchal.“
„Děkuji.“ Nebude snadné objevit Eleana a tu Athieu. Přístup ke dvoru si musí zasloužit, což znamená, že bude muset paní Wivernu požádat, aby mohl jim tam zatancovat. Soustředí se na ženu před sebou, jako by se snažil ji donutit udělat něco proti její vůli. „Mohl bych vás požádat ještě o další věc?“ Elean zde určitě pobývá, to ví, proto bude u dvora.
„Jakou?“
„Rád bych u dvora zatančil, šlo by to?“
„No… Nejdřív mi ukažte, co umíte.“
Akron vstane. „Samozřejmě. Mohl bych se nejdřív rozcvičit a vzít si z vaků pomůcky?“ požádá zdvořile.
„Jistě.“
Po shlédnutí tanečního umění ohromená Wiverna jenom řekne. „Zítra Akrona doprovodíš na ten večírek. Vše zařídím. Budou vás očekávat.“ Sotva zadýchaný nahý Akron se ukloní.
U východní brány zatím Khalisa Devo nejde domu, a i když ví, že je tu zbytečně, má podivné tušení. Nakonec, těsně před druhou hodinou vody, už chce odejít, když se ozve dusot. Pochodně se zvednou ještě víc, vojáci vytasí zbraně.
„Stát, kdo je to?!“ křiknou oba dva seržanti.
„Ardir Iskallan z Thor. Chceme projet do města. Jsme unavení a hladoví!“ Zvedne ruku s glejtem.
Khalisou projede vzrušení. „Pusť je.“
„Jeďte!“ Vojáci se rozestoupí, ale lučištníci mají v pohotovosti jak luky, tak kuše. Pozorně sledují unaveně se ploužící koně, které museli hnát.
„Děkuji, seržante. Jedeme, chlapi,“ zavelí unaveně Ardir.
„Jsou tak unavení, že dneska nic neprovedou a zatím to nahlásím plukovníkovi Estryhzovi,“ zamumlá k vrchnímu seržantovi. A samozřejmě kapitánovi.
„Díky moc. Měla jsi být už dávno doma,“ prohodí. „Co děcka?“
„Jednou to vydrží, a jestli se o ně Daidr nepostará, pak to není chlap,“ odsekne. Přehodí přes sebe hnědo šedý plášť, který označuje, kým je. Svižně vykročí k plukovníkovi. Nechá u Avarreona hlášení a potom jde ke kapitánovi. Zaváhá, zda má zabušit na dveře, ale potom odhodlaně zabuší. Musí delší dobu čekat, až nakonec ji otevře neupravená uzívaná služebná.
„Co je?“
„Chci mluvit s kapitánem!“
Služebná zaregistruje plášť stráže a ustoupí, aby mohla vejít dovnitř. „Počkejte tu.“ Přitáhne si k sobě velký šátek a chvátá nahoru do pánovy ložnice. Zabuší na dveře, až nakonec vykoukne rozespalá Aidanova hlava.
„Co je?“
„Nějaký strážný od bran vás chce vidět,“ řekne omluvně.
Aidan ožije. Zavře dveře a jde dolů. To znamená jedno. „Khalis, přijeli?“ zeptá se dychtivě ženy v předsíni.
„Jo. Velitel a šestnáct jezdců. Unavení jak psi a koně sotva stáli na nohou, ale pustila jsme je dovnitř. Kde teď jsou, netuším, i když podle mě jeli do Ubytoven.“
„Díky moc. Kdybys něco potřebovala, řekni si.“
„Jo někdy určitě. Měj se a já jdu konečně spát.“
Aidan jde k Eleanovi. Nejdřív zabuší, potom otevře dveře.
„Děje se něco?“ optá se Elean, který se vrátil z marného pátrání v knížecí genealogii. Všechno se zdá být tak strašně čisté, že tomu nemůže uvěřit. I ty nemanželské děti jsou řádně zapsány.
„Přijeli. Khalis povídala, že pravděpodobně budou v Ubytovnách. To jsou skromné a hlavně velké ubytovny pro projíždějící skupiny. Zastavují se tam jak větší skupinky, tak i například obchodníci. Je to jeden velký nepořádek a je tam jedna hospoda na druhé.“
„Dobře děkuji. Jsem tvým dlužníkem.“
„Není za co. Jdu spát. Dobrou noc.“
Elean taky ulehne. Tak jeho pronásledovatel ho dohnal. U Oka, nemá ho zabít? Jenže mrtvoly vždy řvou příliš hlasitě. Někdy hlasitěji než živí. Musí ho nějak zpacifikovat, ale jak? Jedině magii a vymazat mu paměť je zbytečné. Igori z Thor ihned vyšle jinou pátrací skupinu. Nakonec bez východiska zavře oči, ale potom je otevře. Menší pastička na něj a jeho lidí bude to pravé. Aidan určitě si rád zabojuje a on taky. Po nějaké šarvátce ani yerv neštěkne.
„U živlů, nemohu ztratit tenhle náklad!“ běduje kapitán říční barky. Lovci v čele s Brevem se chladně na sebe podívají. „Zmizte! Zmizte!“ snaží se odehnat říční piráty.
„Kdepak!“ zařve vůdce na jedné ze tří loděk. „Jen si vezmeme náklad a odplujeme!“
„Chlapi, bojujme, dostanete větší mzdu!“
Brev se ušklíbne, když vidí tu partu amatérů. Pravda nejsou na tom dobře, ale pořád jsou lepší než tahle chátra.
„Hej, vousáči, zachráníme tebe a náklad a nebudeme muset platit cestu. Co tomu říkáš?“
„Cože?“ Kapitán zašilhá na přibližující se lodě plné šklebících se banditů a na Lovce. Je mu jasné, že jestli se dostanou na barku, oškubou ho dohola. Prohlédne si je. „Tak jo, beru!“ rozhodne se rychle. „Na ně!“ mávne rukou.
„Tak jdeme na to.“
Nina vytáhne kuši, poklekne a už hvízdne první šíp. Muž s krátkým šípem v krku spadne do vody. Nastane ticho, kdy kromě šplouchání vody a vrzání barky není nic slyšet. Doslova je vidět jejich šok. Kapitán lodě se zašklebí a plácne se do stehen.
„Nic nedostanete! Pozabíjejte je!“
„Najednou je plný odvahy,“ zabručí jedno z Dvojčat. Nina vyšle další šíp.
„Nebudu házet noži, škoda jich,“ zabručí Armilon. Z obalu na koni vyndá luk s šípy. Natáhne ho, až tětiva zazpívá. Přiloží dlouhý opeřený šíp, udělá krok a vypustí ho.
„Dva jednou ranou, to není špatné na to, že je tak hnusný den.“
„Hele, máš je delší,“ opáčí Nina, zatímco likviduje dalšího.
„Chlapi už jsme tam! Je jich méně,“ řve vysoký muž s palicí v ruce. Armilon odloží luk, vytáhne meč stejně jako Brev s Dvojčaty. Rozestaví se po obvodu barky. Lysandr štěká a cení zuby na piráty. Dává najevo, že kousne každého, kdo se k němu přiblíží.
„Tak kdo bude první?! Chacha, dostal jsem vás!“ směje se kapitán.
Najednou se z menší vzdálenější lodě ozve. „Bacha, to jsou Lovci!“
Opět nastane ticho.
„No jasně, že jsou! To si myslíte, že na své barce přepravuji nějaké nuly?!“ Ukáže na ně obscénní gesto.
„Aby ho něco nešvihlo,“ zabručí Nina. „Jsme už blízko Fiory a nepotřebujeme žádné další zdržení. I tak se tam nedostaneme před zavřením brány.“
„Padáme!“ zvolá vůdce lupičů. Lodě se začnou chaoticky točit.
Kapitán stáhne si kalhoty, vystrčí zadnici a poplácá jí. Po opětovném natáhnutí, kdy loďky zmizí, obrátí se k Lovcům. „Díky. Jak bylo domluveno, máte cestu zadarmo. Tady dost často přepadávají, ale myslel jsem, že proklouznu, když pojedu takhle pozdě. Musejí dostávat echo, jinak nevím.“
„To tu řádí často?“ optá se zájmem Brev.
„Jo. Stávají se čím dál silnější a drzejší. Je to taková směska všech možných živlů. Už jsme to hlásili jak v Cronu, tak ve Fiore, a stále tu jsou. Tak chlapi, makejte! Nikdo nic navíc nedostane!“ Chlapi se nasupí, ale pohled na Lovce je od čehokoliv odradí. „Díky vám se náklad dostane do Fiory v pořádku. Měl jsem na mále.“
„Jo, to je dobrý. Rádi jsme pomohli,“ zabručí Brev, popravdě rád, že vyvázli z placení. Museli by zastavit nějaké věci a to on nerad. Většinou se ztratí hned po zástavě.
„Nestihneme to,“ řekne Nina, která se dívá, jak se město přibližuje a naopak se stmívá.
„Nevadí, počkáme. Půjdeme spát. Nejsi ještě v pořádku.“ Druhou noc po vyplutí se dozvěděl, co se Nině stalo. Dvojčata mu to jen pošeptala, ale v tu chvíli viděl rudě. Mít tady kohokoliv z té patroly, roztrhl by ho jako hada. Ne, umučil by ho bolestivě a pomalu. Vůbec nechápe, jak mohla jeho nabídku přijmout. Dlouho seděl do noci a přemýšlel o všem, až nakonec se rozhodl, že to nechá na Nině. Ovšem ten dům, to bude něco jiného. Teď peníze od Eleana potřebuje ještě víc než dřív. Něco má ušetřeno, ovšem na pěkný dům to zdaleka nestačí. Nemůže ji přece přivést do něčeho podřadného. Teď jen zbývá otázka, zda by bylo lepší koupit dům nebo postavit. Niny se nechce ptát, protože podle toho jak to řekla, nechává to na něm. Ovšem zařízení nechá na ní. Moc dobře ví, jak to bylo v jeho rodině a sestry si taky nenechaly sáhnout na to, co je podle nich posvátné. Takže to bude dům a zařízení. U Temného oka, bude to hodně stát, jenže Nina za to stojí. Je prostě skvělá. Nechápe, že si to neuvědomil už dříve. V duchu ještě počítá, co má udělat, až nakonec usne.
„Fiora.“
Minou Východní bránu. Je zavřená. Zajedou do přístavu.
„Hej, jste v pořádku?“
„Jo! Natřeli jsme jim to. Laskonka hlásí přepadení. Vyřiď to veliteli.“
Nina se nakloní k Brevovi. „Myslím, že velitel přístavu v tom jede.“
„Taky si to myslím. Posvítíme si na to. Nemám rád, když mě někdo ruší v jízdě a k tomu na vodě. Nemám rád cestování po vodě a nemám rád tyhle říční piráty. Tohle se jim zatrhne. Vsadím se, že plukovník o tom vůbec neví.“
Dvojčata přikývnou. Vylodí se na břeh rádi, že konečně cítí pevnou půdu pod nohama. Ihned si to zamíří do hospody.
„Jsem unavený,“ pronese Armilon. „Kašlu na jídlo, chci postel.“
„To je poprvé co to říkáš.“
„Jo, to je tou barkou. Houpání unavuje. K tomu všude jenom voda. Špatné cesty po vodě,“ spustí Dvojčata. Brev se zastaví a zakleje.
„Co je?“ optá se Armilon.
„Nemáme peníze. Všechno nám sebrali. Budeme se muset utábořit v lese. Hospodský tu nám na dluh nic nedá.“
„A jak to víš?“ optá se Nina.
Brev po ní šlehne pohledem.
„Hádám, že osobní zkušenost,“ řekne s úsměvem Armilon. „Tam je vhodné ubytování. Hlídky?“
„Určitě!“ ozvou se jako jeden hlas. Přístavišti by věřil jedině blázen. Nechat bez dozoru věci je jako dát k nim cedulku: Rozeberte si to.
Ráno mezi prvními stepují před Východní bránou. Jakmile se otevře, hrdě projedou, jak se přísluší na Fiorské Lovce, i když dočasně jsou pod jiným velením.
Brev se zadívá na svou skupinu. „Tak a teď najít Eleana. Rozchod. Nino!“
„Copak?“ Nakloní se k němu a políbí ho na rty.
Brev v šoku ji ho oplatí. „Jen, jsem no… Nechceš pátrat se mnou?“ koktá. Je to ostuda, pomyslí si.
„Určitě. Kde chceš začít?“
Brev se zamyslí. „V paláci. Kdybych byl astrologem ubytoval bych se tam a pak tam je nejvíc v bezpečí. Vsadím se, že ho tam někdo viděl.“
„Já půjdu s tebou, ale nejdřív zajdu k astrologům, mám tam známého a taky do knihoven. Když se v paláci rozdělíme, půjde nám to rychleji. Potom bychom mohli být spolu.“
„Dobrá. Vezmu si vládní a oficiální budovy, ty si vezmi ty přidružené. Nino, v tom Cronu–“
Nina na něj studeně pohlédne. „Rozmyslel sis to?“
„Ne. Jen uvažuji, chceš postavený dům nebo koupený?“ Nakonec jsem to nezvládl, pomyslí si.
„To je na tobě.“ V duchu se usměje, když vidí jeho starostlivou tvář. Nikdy ho z této stránky nepoznala a je to, U všech živlů, roztomilé. Je zvědavá co nakonec vybere.
Brev si povzdechne. Minou pomalu jednotlivá náměstí, až se dostanou nahoru k paláci. Projedou bránou, strážným jenom pokynou.
„Od té doby se tu nic nezměnilo. Mám pocit, jako by to bylo včera, co jsme odjížděli za Amadeem,“ zamumlá Brev.
„Jo. Máš pravdu. Dvojčata určitě projdou hospody a Armilon ten zbytek.“ Hodí otěže pacholkovi. „Jen je hlídejte. Za chvilku odjíždíme. Doufám,“ zamumlá k Brevovi.
„Nino, počkej. Jsem šťastný, že jsi svolila,“ řekne rozpačitě. „A omlouvám se za to chování.“
Nina se ušklíbne. „Já ne.“ Brev se za ní ohromeně dívá, potom se usměje. Je rád, že Nina už je na tom lépe. No co, mohl si vybrat nějakou poslušnou hospodyňku, ale nebyl by spokojený, to ví přesně.
Dvojčata šťastně zapadnou do nejbližší hospody se slovy, že nejdřív se musí napít, když si vybaví, že peníze nemají.
„Na dluh!“ řeknou jedním hlasem. Šťastně se po sobě podívají. Domu se jim nechce. Armilon je chvilku pozoruje, potom se zadívá na Lysandra, který se na něj zadívá. „Tak jdeme hledat, co tomu říkáš? Dvojčata budou hledat po hospodách, jak je znám. Brev a Nina zamíří do vládní čtvrti, takže nám zbývá to ostatní. Zajdeme do Ubytoven, i když nepředpokládám, že tam pan Elean bude, ale mohl by tam být Ardir Iskallan. Ještě teď nejsem na tom dobře a jsem rád, že jsme nemuseli s těmi říčními piráty bojovat.“ Lysandr krátce zaštěká. „Jen těch peněz je mi líto. Moc.“ Lysandr spokojeně se dívá na svého páníčka. Po dvaceti plných úderech se dostane k ubytovnám. Přibližuje se opatrně, protože místo není jenom místem k odpočinku, ale dost často i posledního.
Zastaví a zkoumá shluk ubytoven, hospod a levných Domů bílých lampiónů. Seskočí a pohladí Lysandra po hlavě. Díky tomu, že jeli po vodě, jsou tu dřív, ale i tak… Jsou tady. Už vidí koně, na které se díval celou dobu, co visel u toho kůlu.
„Hej, pojď sem,“ houkne na drobnou postavu. Ta k němu přiběhne. „Kdy přijeli tamti jezdci?“ optá se ušmudlané dívenky. Vsadí se, že skončí v Domě bílých lampiónů, pokud se toho dožije a astrolog nezaúřaduje v její prospěch.
Dívka natáhne ruku.
„Nemám, počkej,“ zadrží ji. Vytáhne svůj poslední měďák. Dá ji ho.
„Včera pozdě v noci. Tlusťoch byl naštvaný, když na něj zabušili, ale měšec peněz ho uklidnil. Někam se chystaj, ale nevím kam. Zjistím další, když zaplatíte.“
„Běž, nemám.“
Dívka plivne na zem a odběhne. Armilon se neposadí na koně. Elean tu nebude, to je jasné. Kdyby měl nějakou věc, tak Lysandr ho vyčmuchá, ale takto… Musí zmizet, než ho objeví. Měl by to taky dát vědět ostatním. Neměli by je tu vidět. Povzdechne si a jde do první hospody. Nikde. Obejde jich pět šest, když na ně narazí. Na jednu skleničku to nevypadá.
„Dvojčata, Ardir je tu. Ubytovny.“
„Parchant, u Oka! Díky. Dáme to vědět Nině a Brevovi. Hádám, že za plukovníkem nepůjdou. To nepůjdou. Nemají pravomoc,“ spustí jako vždy Dvojčata. Armilon se s nimi rozloučí. Má ještě pár dalších věcí na zařízení a hlavně hledání, i když by řekl, že největší štěstí budou mít Brev s Ninou.
Opět se vydá hledat především podle koně. Když ho nikde nenajde, uvědomí si kručící žaludek a žízeň. Zastaví se u Věžních hodin. Rozhlédne se a neomylně jde k hospodě. Tady snad si bude moci vzít na dluh. Černá a červená, dvě růže. Usměje se, když si vybaví hospodu stejného jména na severu, když tam stopoval sněžného osla. Otevře dveře. Překvapí ho schody dolů. Nějak to nechápe, ovšem odhodlaně pokračuje dál. Otevře další dveře a přimhouří oči. Hovor utichne, jak všichni pohlédnou na neznámého muže. V šoku rozpoznají kožešinový plášť z různých zvířat.
„Bacha Lovec!“ někdo zasykne. Ihned se půlka hostí zvedne a vypadne jako duch dřív, než Armilon stihne nějak zareagovat.
„Tady nejste vítán!“ spustí Zoethe s umně stočenými vlasy spletenými nádhernou červenou stužkou. „Vyp… Armilone?!“ vykřikne v šoku. Někteří další se napůl zvednou. Armilon. Jméno první skupiny knížecích Lovců, kteří najdou i vránu ve vzduchu. Dva další bez přemýšlení zmizí, jako by tu nikdy nebyli.
Zoethe ho chytí kolem krku a začne ho vášnivě líbat, stejně jako on ji. Dveře se opět otevřou a v nich stojí Akron. V šoku se dívá, jak jeho druhý důvod, kvůli kterému se do Fiory vypravil, líbá se s hospodskou.
„Takže tak to je,“zamumlá.
Armilon ho zaregistruje, i když mu nedochází, co tu dělá. Najednou nikdo ve dveřích není a Zoethe ho přestane líbat.
„Au!“ zařve, až se zbývající štamgasti uchechtnou, jak mu na tvář přistane pádná ruka. Plesk je slyšet do všech koutu místnosti. Ti, co se chtěli vypařit, si to rozmyslí a jen se přikrčí, jako by chtěli splynout se stoly. „Akrone! Počkej! Co to bylo?“
„Tohle?“ Rozpřáhne se a nakopne ho mezi nohy. Hosté se uvolní a zasmějí se skučení, které se ozve.
„Počkej, to snad si nezasloužím. Počkej!“ Couvá s rukama přes klín. Akron může počkat, i když co tu, u Oka, dělá? „Co jsem udělal? Předem se omlouvám za všechny spáchané…“ třesk, židle dole, „Skutky. Au!“ vykřikne, jak se bouchne do hrany stolu. „Snad… au, bychom si mohli promluvit.“ Přestane couvat. Prohlíží si ženu, s kterou strávil tři měsíce, než se mu povedlo ulovit toho osla. Byly to krásné měsíce a teď vypadá jinak. Je víc při těle, ale tvář má stejně krásnou a vlasy stejně husté a lesklé jako tehdy. Jenže co tu dělá?
„Co tu děláš?“
„Co tu dělám? Ty vážně nic nevíš?“ hlesne Zoethe. V místnosti nikdo nepije, nikdo skoro nedýchá, jak sleduji divadlo zadarmo.
„Jako co bych měl vědět?“
Zoethe si ho prohlíží, potom zavrtí hlavou. Neměla podlehnout prvními impulsu, ale když ho viděla, vybavila si ty noci, které spolu strávili. Povzdechne si. Chlapi! Co mohla jiného čekat? Vezme ho pod paží. Někteří zamručí nevolí, že už nebude další představení. Zoethe Armilona vede k baru, kde ho posadí na stoličku.
„Ty Vážně nic nevíš?“
„Ne! U Oka, tak to vyklop,“ zavrčí. Co tu Akron, u Temného, dělal?
Zoethe se posadí. „Máš dítě. Se mnou.“
Armilon otevře pusu, zavře, otevře ji a opět zavře. „Cože?!“ nakonec ze sebe dostane. V tu chvílí zapomněl na kopanec i facku.
Neskutečné! Fakt nic netušil. „Jo, jmenuje se Zirainia a je moc krásná.“
Armilon nějakým šestým smyslem ví, že mluví pravdu. „Jak to?“
„Jak, jak? Narodila se mi osm měsíců potom, co jsi odešel. Možná, kdyby ses rozloučil, zřejmě jsem ti za to nestála, tak bys to věděl, ale pán se vytratí jako duch.“ Armilon zrudne, protože to byla pravda. Jenže tak nějak z radostí nad tím uloveným oslem, a že má kompletní plášť, pozapomněl na Zoethe.
„Omlouvám se, netušil jsem to.“
„To vidím.“
Armilon rozpačitě přemýšlí co teď. „Vezmeš si mě?“ Je sice pozdě, ale jméno dítěti by měl dát.
„Co? Ne! Mám přítele. Jakmile to šlo, prodala jsem hospodu a šla za tebou, ale ty jsi tu nebyl. Nebylo lehké tu být sama s dítětem. Někoho jsem si našla. Nemusíš se obětovat, zvláště, že tě čeká ta krásná společnice od Věžních hodin.“
„Kdo?“ optá se nechápavě. Má toho dost. Je toho strašně mnoho. Dítě, Zoethe, Akron, Elean, Ardir… Jen je rád, že svazek odmítla.
„U Temného oka, ty jsi vážně natvrdlej chlap.“
„Mám dítě. Zirainia.“
„Jo.“
Odkašle si. „Mohl bych ji vidět, nebo neví o mně?“
Zoethe přemýšlí. Zirainia je už velká a ví, že Naiyah není její otec, ale ukázat ji Armilona? Tohle musí přiznat, nečekala. Popravdě, když sem přišla, čekala, že ho hned najde. Vynadá mu a vezmou se, místo toho se musela starat o sebe i o dítě. Ani netuší kdy, ale Armilona zcela vyloučila ze svého života. Nejdřív pracovala, potom se seznámila s jedním chlápkem, co pašoval alkohol. Zřídila tuhle hospodu, kde prodává výborný pašovaný alkohol pod cenou. Později se rozešli, ale obchodní svazek mezi nimi zůstal. Teď už je hospoda její, nikomu nic nedluží. Před třemi roky si našla přítele, který ví o její hospodě, jen netuší, odkud je alkohol. Povídat mu to nebude. A teď najednou ji spadne do klína Armilon, kdy už ho nehledá a skoro na něj zapomněla.
„Já, no víš, rozmyslím si to.“ Možná neměla mu o Zirainie říkat.
„Dobrá. Nějakou dobu zde budu, potom netuším.“
Zoethe se usměje. „Já vím. Pořád na cestách.“
„Tak nějak. Přiznám se ti, že netuším co dělat a jak ti to vynahradit. Kdybych to věděl, neodešel bych.“
„Ale šel by ses toulat.“
„No…“ Je mu blbé říkat, že jo.
„Nech toho. To mi bylo jasné, jak jsem sem přišla. Dost rychle jsem pochopila, co znamená být Lovcem. Na severu jsem si myslela, že jenom lovíš a netušila, že jsou to zločinci a podobně. Vyštval jsi mi zákazníky.“
Armilon se rozhlédne. Má pravdu. Dřív poloprázdná hospoda je najednou značně prořídla. V hlavě se mu rozjasní, co tím chtěla říct. „Budu mlčet.“
„Aspoň to bys mohl. Kdo byl ten chlápek, Akrys?“ vybaví si jméno.
Armilon má co dělat, aby nezrudl. „Akron. Seznámili jsme se v Thoru.“
Zoethe se rozesměje. „A další, kdo za tebou přišel! Je v Domě bílých lampiónů U věžních hodin, jestli ho hledáš.“
„Ne, nehledám, někoho jiného.“
„Zločince?“
„Zoethe, víno!“ dojde trpělivost muži v klobouku a plášti, který nehnutě už pěknou dobu sedí v koutě hospody.
„Budeš muset počkat!“ křikne na něj. „Chvilku, dobře.“ Natočí džbánek pravého valencijského, které se podává i na knížecím dvoře. S úsměvem mu postaví džbán na stůl. Armilon ji sleduje. Nic na půvabu a jejich pohybech se neztratilo, možná spíš naopak, vyzrála. Občas si na ni vzpomněl, ale vždy ji měl spojenou se severem. Jedna z malá žen, s kterou vydržel delší dobu. A teď tohle. Vůbec neví, co má dělat, když ho napadnou dvojčata. Mají na takové situace školy, tak mu poradí.
„Tady máš. Přišel ses napít, že?“
„Ano. Netušil jsem, že tu jsi, a ehm…no… nemám na placení.“
„Vypadáš strašně,“ podotkne.
Armilon se pousměje. Každý by vypadal strašně po Iskallanově péči. „Padli jsme do péče člověku, kterému velmi záleželo, abychom jeho péči nepomluvili.“
Zoethe se zatváří zhrozeně. „Ale vy jste knížecí Lovci! Máte přece imunitu, ne?“
„V některých případech ne. Děkuji za pití. Už jsem měl žízeň. Jakmile se dostanu do svého domu, zaplatím ti.“
Zoethe se zamračí. „Nech toho. Nic mi nemusíš dávat. Jsem na tom teď dobře.“
„A Zirainia?“
„Bude ji šest let. Bude čas ji určit povolání. Mám naději, že neskončí jako ty.“
„No tak, není to špatná práce,“ zabručí rozpačitě.
„Jojo. Víš, co běž. Jestli chceš, přijď po třetí hodině dřeva. To zavírám. Máš nocleh?“
„Ubytovny…“ hlesne. Moc se mu tam nechce.
„Tak se ubytuješ u mě.“ Ukáže na strop. „Bydlím nahoře.“
Armilon konečně pochopí, proč je hospoda v podzemí. Dokonale utajení a jen asi lidé, kteří vědí, znají tohle místo. „Děkuji, nabídku přijmu rád.“ Zvedne se. Musí najít Akrona a nějak mu to vysvětlit. Vůbec neuvažuje, proč by mu měl něco vysvětlovat, nebo za ním jít. „Zoethe, opravdu, kdybych věděl, že jsi těhotná, tak bych tě neopustil.“
Zoethe se smutně usměje. „Já vím, mazej.“ Dívá se za ním. Nic necítím, jenom lítost a ozvěny dávné vášně, pomyslí si. Možná je to tak lepší. Teď má svůj život, ale dal ji její malý poklad. Na ní pouze záleží. Ovšem uvést ho do rodiny? Neví, zda má to udělat nebo ne. Nebo by to mohla nechat na osudu, nebo dát udělat horoskop. Povzdechne si.
Dovnitř nakoukne hlava. „Zoethe, už je ten Lovec pryč?“
Zoethe se usměje na Dlouhoprstého. Zloděj, který nebyl nikdy chycen, ale zřejmě svědomí má černější než Oko na tváři Jiskrovce. „Pojď dál!“
„Fíhate, měl jsem nahnáno!“ Dovnitř vstoupí nejen on, ale i dva lidé z Pařátovy bandy. Posadí se a vytáhnou ohrádku s kuličkami. Začnou hrát, zatímco Zoethe jim donese po džbánku středně drahého vína.
Armilon si to zamíří rovnou do Domu bílých lampiónů. Zabuší na dveře. Nikdy tu nebyl, ale od Dvojčat slyšel o luxusu a nejkrásnějších společnících v celé Fiore. Dveře se otevřou a on uvidí postarší služebnou v čepečku a dlouhých šatech.
„Přejete si?“ Obhlédne jeho oděv, koně, náklad i jeho plášť. Lovec.
„Akron, je přítomný?“
„A ptá se?“
„Armilon.“
„Vyčkejte.“
Armilon osamí. Uváže koně, pošeptá Lysandrovi, aby zde hlídal. Zvedne hlavu a zadívá se do oken domů. Žaludek má sevřený. Teprve teď si uvědomí pálicí tvář. Bude ho chtít vidět? Pokud ne, co udělá? Zdá se mu celou věčnost, než se otevřou dveře a on uvidí služebnou. Tázavě se na ní zadívá. Odmítne ho, nebo přijme ho?
„Tak jsem tady, Breve. Máme ho asi.“
„Já toho moc nevím. Tak co jsi zjistila?“ optá se Brev.
Nina vytáhne chleby s paštikou a dvě jablka. „Stihla jsem to šlohnout v kuchyni. Měla jsem hlad,“ řekne na svou obranu. „Byl v knihovně. Včera celý den. Kde bydlí, netuší, ale v paláci to není. Došel sem. Jo a byl u toho zahradníka, Ionase.“
„Já zase vím, že se ukázal na večírku, který pořádal plukovník pro svou sestru, která se stane kněžnou. No a náhodou tam byl i Elean ve společnosti kapitána Estryhze.“
„Jdeme.“
„Jo. Mohl by něco vědět a neodmítne nás.“ Vstanou, opráší si ruce a zakousnou se do jablek. Za chvilku už jsou na cestě k Aidanovu domu. Uvážou koně, zabuší na dveře. Nečekají ani tři údery a dveře se otevřou.
„Brev a Nina z jednotky Lovců by chtěli mluvit s kapitánem Aidanem Estryhzem.“
„Hned to bude, prosím, pojďte dál.“ Oba dva vstoupí za služebnou. Rozhlédnou se. Brev se usměje. Přesně takový dům by chtěl Nině dát. Podle jejího pohledu se jí tu líbí. Spokojený, že vyřešil aspoň jeden problém, se zaměří na schodiště.
„Kapitáne… Pane, Eleane, jsme rádi, že tu jste.“
„Nevypadáte dobře, ale potřebuji vás k menší pasti.“
„Jaké?“ optají se dychtivě.
„Na jistého Ardira Iskallana.“
Nina s Brevem na sebe pohlédnou. „Patříme vám tělem i duši. Oč se jedná?“
„Pojďte za mnou.“ Elean si je prohlédne. Jak o samotě, nenápadně použije léčivou magii. Večer, jestli past vyjde, je bude potřebovat. Posadí se ke stolu.
Elean začne. „Plán je takový.“ Začne vysvětlovat, co společně s Aidanem vymysleli. Nina s Brevem zavrtí hlavou. „Návrhy?“
„Ano.“ Brev začne mluvit, kapitán přikyvuje.
„Dobrá, provedeme to.“ Nina s Brevem se nepatrně ukloní. „Půjdeme sehnat zbytek. Nemějte obavy, budeme na místě včas.“ Oba dva vyjdou ven.
„Věříš jim?“ optá se Aidan.
Elean přikývne. Vybaví si, jak ho zachránili, ačkoliv ho tam mohli nechat ležet. „Ano. Chtějí peníze, ale ještě víc pomstu. Udělají všechno, co jim řeknu. Půjdeme zpravit o tom další. Dodrží tví lidé slovo?“
„Určitě. Toho se nebojím.“ Zvedne se. „Eleane, už máš, víš, kdo vraždu kněžny spáchal?“
Elean se zamračí. „Netuším. Jako by mi něco bránilo prohlédnout pravdu. Vím, že je to děsivě jednoduché, jen nemohu tu clonu prohlédnout.“
„Večer si o tom promluvíme. Možná ti chybí jen seřadit kousky skládanky do celku.“
Elean přikývne. Je to možné, ale teď se musí zbavit té otravné patroly a plán, který Brev s Ninou předestřeli, vypadá dobře. Až se jich zbaví, vrhne své úsilí do dalšího pátrání. Bude muset pracovat opatrně, aby dotyčného nevyplašil. Netouží mít v patách Stíny, ani Lovce. S Lovci by si poradil, ovšem se Stíny ne. O čem dřív myslel, že bude jen bezvýznamná epizoda, se rozrostlo do nebezpečných rozměrů. Nemusel by si lidí všímat, ale Stíny jsou nebezpečné i pro ně, elefiany. Bude muset eliminovat obě hrozby.
Z Vůle koně - 30. Dramata ve Fiore II
