Vůle hvězd
Kapitola 30.
Dramata ve Fiore II.
„Chci vládnout a udělám pro to vše. Nikdo mi nebude stát v cestě. Ani neschopný otec, ani ten pitomec astrolog. Já vládnu a tím je řečeno vše!“
Athiea de Fior´deni
Dveře se otevřou a v nich stojí služebná. „Pan Akron vás očekává. Prosím, pojďte dál.“ Armilon si oddechne. Už si myslel, že nebude ho chtít přijmout. Vejde dovnitř. Opravdový luxus. Kolem projde menší černovlasá žena. Zívá na celé kolo, ale i tak je krásná. Se zájmem se na ní zadívá, potom se soustředí na Akrona.
„Prosím.“ Služebná ho uvede do salonu, kde odpočívá rudozlatovlasý nádherný muž. Jeho modré oči se chladně dívají na Armilona. Přes sebe má jenom přehozený lehký oděv, který nic neskrývá z jeho překrásného těla tanečníka.
„Vítej, Armilone.“
„Akrone, co tu děláš?“ Bez ostychu si přitáhne židli a zadívá se na něj. Pocítí touhu stejnou jakou zakusil, když se spolu v Thor loučili. „Stalo se něco?“
Pokrčí ramenem. „Nic moc. Přivedl jsem panu Eleanovi koně a přinesl nějaké zprávy. Nic víc.“ O druhém důvodu pomlčí. Někoho, kdo se tak vášnivě líbal s ženou, nebude zajímat někdo jako je on.
„Ještě jsme ho nenašli, i když hádám, že Brev s Ninou ano.“ Cítí, že mluví o banalitách a tomu, proč tu jsou, se vyhýbají.
„To budu rád. Dneska tančím na večírku v paláci.“
„Jsi nejlepší,“ řekne přesvědčivě, i když ho nikdy neviděl. „S vějířem?“ Opět si vybaví jih, kde lovil zvířata na plášť.
Akron na něj se zadívá. Co ten zvláštní tón? Ví to? Zná původ vějíře? „Ano.“
„To bude jistě uchvacující.“ A mrazivé, když si vybaví jeho krásu. „Chtěl jsem tě vidět a no vysvětlit Zoethe.“
„Zoethe? Žádnou neznám,“ řekne mrazivě, protože mu okamžitě došlo, o kom to mluví.
Armilon se zamračí. „Tu ženu v hospodě,“ vysvětlí, ale připadá si nějak nepatřičně. Proč tu vlastně je? Proč tohle všechno vykládá? Vždyť není mu ničím povinován.
„Ach tak. Není moje věc, koho miluješ.“
Armilon vstane. „To je pravda. Omlouvám se, že jsem tě rušil. Jakmile bych Eleana našel, vyřídím mu, že jsi tady.“
Akron vstane. Oděv se mu zavlní kolem bosých nohou. Armilon pocítí osten vzrušení, který se šíří celým tělem. Úplně hloupě si přeje držet tu hladkou svalnatou nohu v rukou a polibky po ní mířit vzhůru, až k polozakrytému klínu. Odhrnout lehkou látku a vzít ho do úst, až by se to rozkošné tělo svíjelo a prosilo o vyvrcholení. Jde za ním s očima přilepenýma k půvabným půlkám. Mám žízeň, řekne si sám pro sebe. Málem, že nenatáhne ruku a nepohladí ty svůdné křivky.
„Děkuji za návštěvu.“
„No ano,“ řekne omámeně. „Já jdu.“ U koně stojí a dívá se na… Ani neví na co, protože před očima má stále svůdné tělo, které ho rozehřálo natolik, aniž by se ho dotkl, že jsou mu kalhoty těsné. „A to jsem se ho nedotkl,“ zabručí a odhodlaně se vyhoupne na koně.
„To byl ten, kvůli kterému jsi sem přijel?“ uslyší za sebou Akron Ciceria.
„Ne!“ odsekne.
„Jo ták a to jsi ke mně běžel pro tenhle můj nejlepší oděv jen tak, že?“ posmívá se mu.
„Cicerio, je ti po tom houby. Možná!“ Kráčí dlouhými kroky, už ne tak svůdnými jako před chvíli, do svého pokoje.
„Vždyť se nic neděje,“ řekne smířlivě. „Náhodou ti ten oděv sluší. Klidně si ho tady můžeš půjčit. Kdo to byl? Podle vzhledu Lovec. Byl docela hezký, i když je slušně vysoký. Připomíná mi vlky.“ Vejde za ním do pokoje, aniž by byl pozvaný.
„Armilon. Je Lovec. Setkali jsme se v Thoru, ale jenom kvůli němu tady nejsem.“
„To ne, jen jsi toho využil. Měl bys ho svést, ale nejsi si jistý sebou a jím.“
Akron zavrtí hlavou.
„Víš co? Vyložím ti karty. Tohle je zase mé umění.“ Rychle dojde si pro karty a posadí se ke stolku. Akron se půvabně posadí naproti němu.
„Pánové, nebuďte tady tak zahrabaní a pojďte okouzlit dámskou společnost. Vysvětlím jim, že mu vykládáš karty. Budou nadšeny při pohledy na tak nádherná těla,“ ozve se Wiverna, která má právo kdykoliv vejít do kteréhokoliv pokoje. „Tak bude to?“ řekne tiše nekompromisním tónem, zatímco si její ruce hrají s malým vějířem z modrých lesklých per. „Jenom se budou dívat.“ Akron upraví svůj zevnějšek, aby byl ještě víc odhalen. Moc dobře ví, že v průběhu výkladu karet ho nechá sklouznout ještě víc. Cicerio nechá karty kartami a jde si vzít bohatě nařasenou tuniku vepředu otevřenou a jen přichycenou drahým kamenem na břichu. Kráčí za Wivernou, která je pustí do většího pokoje, kde momentálně nikdo není. Způsobně se posadí doprostřed, naaranžují se a Cicerio s úsměvem mu podá karty.
„Usmívej se. Za chvilku jich tu bude hejno. Zřejmě nějaká oslava mladých dam.“ Akron přikývne, nechá sklouznout z jednoho ramene oděv dolů, jinak na obou je toho zakryto pramálo. Ještě si rychle přetřou penisy, aby byly vzrušené, a upraví si je, aby byly hezky vidět. Ušklíbnou se na sebe. Cicerio Akronovi podá karty. Sotva mu je podá, dovnitř vpadnou první ženy.
Blažené „Ách!“ se nese místnosti.
Cicerio s Akronem se na sebe podívají. Uvědomí si, že jsou stejní. Ten obdivný povzdech je těší. „To je úžasné!“ zvolají vzápětí. Ostatní, méně nedostupní společníci v podobných oděvech jako mají Cicerio a Akron, se jim naplno začnou věnovat.
„Vypadal úžasně. Nádherně,“ mumlá si pro sebe Armilon. „Půvab sám. Chci s ním mít sex. Jo, ale kde vzít tolik peněz?“ pokračuje v samomluvě. Tohle nebude jen tak zadarmo. Ramena mu poklesnou, když si uvědomí celou patálii. V pár hodinách zjistil, že má dítě, že žena, s kterou měl krátký poměr je tady a k tomu že chce mít sex s luxusním společníkem. K tomu Elean… Elean! „Dvojčata?!“ vykřikne. Kde je má jít hledat? Ve Fiore je dost hospod, aby se v ní ztratili všichni obyvatelé. Přemýšlí, když ho napadne jejich oblíbená hospoda U dvou kol, kam se mohli přesunout po jeho oznámení. Rozjede se tam. Přiváže koně a vstoupí dovnitř. Tvář se mu rozzáří, že aspoň něco mu vychází. Kličkuje mezi stoly k Dvojčatům. Oddechne si, že ještě nejsou tak nachmelení, jak si myslel. Svalí se na lavici vedle nich.
„Armilone, našel jsi ho?“
„Kromě té Iskallanové partičky v Ubytovnách jsem objevil jedině prd. Pivo!“ zařve rozmrzelé, čímž překvapí Dvojčata, která se po sobě podívají.
„Hned, nejste tady jediní,“ zabručí hostinský a prudce před něj postaví korbel.
Armilon se napije. Lepší pití než to co dostal u Zoethe, a taky, klidně se vsadí o pár stříbrných alcaldů, lacinější.
„Dobrá. Vyřídíme si to s nimi jednou pro vždy. Hele, Brev s Ninou. Našli ho. To je dobře,“ spustí jeden přes druhého.
„Pití!“ zařve Nina pro změnu. „Víno a pivo!“ Posadí se na lavici vedle Armilona. „Jako zastara.“ Nadšeně se rozhlédne po známém prostředí.
„Nejste tu jediní!“ zařve v odpověď hospodský, který má co dělat, aby stihl obsluhovat.
Lovci řev ignorují a posadí se na lavici. „Jo, akorát teď nejsme plukovníkovi lidé. Mám dobrou zprávu.“
„Já špatnou. Iskallane se svými lidmi je tu.“
„To už vím taky. Elean s kapitánem Estryhzem mi to řekli a mají plán, jak je dostat,“ zašeptá. Dvojčata zpozorní. „Pomsta, pánové!“ Přiťuknou si.
„Tak řekni jaká.“
„Jednoduchá. Možná dojde i na šarvátku, ale rozhodně mu pošramotíme ego.“
„Rád bych ho viděl mrtvého,“ řekne zakaboněný Armilon. „Jo, je tu Akron.“
„U Jiskrovce, co ten tu chce?“ zeptá se kysele Brev, který mu nepřišel dosud na chuť, protože se na něj museli spoléhat, což on nerad.
„Přišel za Eleanem mu vrátit koně a říct pár zpráv.“ Všichni přikývnou. „Je v Domě bílých lampiónů U věžních hodin.“
„Luxus,“ vydechnou Dvojčata. „Jednou jsme to tam rozjeli, že?“ obrátí se na sebe. „Paní domu má tam skvostný výběr. Nejkrásnější muže a ženy ve Fiore a talentované, že?“ opět se na sebe obrátí. „Chytré, ne nějaké, které umí jen poskytnout tělesnou rozkoš, že?“ opět si přikývnou. „Největším lákadlem je Cicerio jako vykladačka osudu. Toho bych si dopřál i já, ale na něj jsme neměli. Potom světlovlasá dvojčata, ty jsme pozvali a přidali jednu černovlásku. Bylo nám fajn, že?“ opět dvojité přikývnutí pobaví všechny kolem stolu. „Uměli to, až jsme valili bulvy. Málem, že jsme je nesbírali po těch drahých kobercích. Ty se vyznaly!“ Několikeré společné přikývnutí. „Opravdu prvotřídní podnik. Však mnoho dám i pánů potom odchází za svými zákazníky. Děvčata povídala, že tam docházel za mladá i samotný kníže. Vřele doporučují a teď je tam Akron. Jo, ten tam skvělé zapadne. Co kdybychom ho navštívili? Mohli bychom se na ty luxusní dámy a muže podívat zblízka a zadarmo.“
„Zapomeň na to. Pomsta je důležitější.“
„Sex je taky důležitý,“ odpoví zarytě Siel. Jeho bratr mu mohutně přikyvuje. Armilon se v tu chvílí rozhodne, že o Zoethe bude mlčet. „Kdy se spustí past?“ zašeptají. Hlavy lovců mimoděk se k sobě víc nachýlí jako by byli spiklenci.
„Po třetí Hodině vody. Nebudou nám moci pláchnout, protože se brány zavírají. Nalákáme je do školy kapitána Estryhze. Je tam dost místa pro šarvátku. Společnost nám bude dělat kapitán, Elean a žáci, kteří ke kapitánovi dochází. Jsou to zkušení rváči. Většina je u vojska nebo jsou strážní v paláci nebo u bran. Budou mlčet. Bude to nezákonné proniknutí do školy, takže když vznikne šarvátka, kdy zahyne pár lidi, jejich ne našich,“ zdůrazní přísně Brev, „tak to nevzbudí tolik pozornosti jako úkladná vražda.“
„Co proti nim mají? Jsou dobré a rychle řeší neřešitelný problém,“ namítne Aviel.
Nina souhlasně přikývne stejně jako Armilon.
„No jo, ale vysvětluj mrtvolu strážného z Thor. To Elean nechce. Nechce na sebe upozornit, protože stíhá vyšší lovnou.“
„U Oka, ty myslíš, až tam nahoře?“ Jedno z Dvojčat zvedne ruku. Jo, jít po těch nejvyšších z království, to si tak může troufnout jedině Elean. Nikdo jiný.
Brev mu stáhne ruku. „Krapet níž.“
„Aha,“ řekne zmateně Armilon. „A kdeže to loví?“
Všichni se na něj nechápavě podívají.
„To nic,“ zabručí. Po pár hodinách, kdy si nikdo nedovolil objednat něco navíc, se zvednou. Překontroluji zbraně a připraví si je. Ulice už jsou vymeteny, proto jim nedělá problém za pár úderů se dostat ke škole. Zpozorují, že se tam trousí dost lidí, které za normálních okolností by považovali za podezřelé. Teď je jim jasné, kdo jsou. Spojenci až po zuby ozbrojení. Rozhodně je to dost neobvyklé, aby Lovci měli spojence, ale pořád lepší rváče než nějaké panenky ze salónu.
„To bude akce,“ vyhekne Aviel. „To ano. Velká akce. Parádní akce! Nandáme jim to! Jako vždy! Máš tu výbušninu? Mám!“ odpovídají si na střídačku.
„Dvojčata, ten dům nechceme zničit!“
„Klídek, Breve. Máme šetrnou výbušninu,“ ujistí ho jedním hlasem.
Brev ještě nikdy neslyšel o šetrné výbušnině, ale u Dvojčat je všechno možné. Schovají koně a jdou za ostatními, kteří se na ně dívají podezřele, ale podle vzkazu tam musí být. Shromáždí se uprostřed velkého sálu, který nejednou hostil i třicet duelistů plus hosty.
„Jsou tady,“ řekne Aidan. „Jdeme?“ Po jeho boku stojí s širokým úsměvem Yorwei, který když je uviděl, hned spustil, že dlouho na zábavu nečekal. Vyjdou z menší místnosti, která Aidanovi slouží jako pracovna.
„Halo!“
„Musím mu říct o Akronovi,“ zamumlá Armilon. Nechá své přátele napospas osudu a prodírá se kupředu jako velká voda.
„Takže se pokuste skrýt. Ať netuší, že tu jste. Jakmile tady budou, obkličte je. Potom podle situace.“
„Rozkaz!“ zazní a muži se rozutečou. Elean jen kouká, jak obratně jeden po druhém mizí. Zavrtí nechápavě hlavou, když zahlédne Lovce a především Armilona, který je už u něj.
„Akron je tu. Veze vám koně a novinky.“
„Akron?“ optá se tázavě. „Co tu chce?“
„Jak mi řekl. Veze vám koně a zprávy. Nejspíš to bude něco důležitého.“
Elean přikývne. „A kde je?“
„Dům bílých lampiónů U věžních hodin.“
„Cicerio!“ vyhrkne Aidan mimoděk. „Dneska je v paláci. Měl jsem jít taky, ale tohle je lepší,“ prohodí spokojeně.
Elean tiše pozoruje Armilona. Je zřízený jako Brev s Ninou. Možná hůř. Uchopí Nitky a spojí svou léčivou magii s nimi. Léčí mu nejhorší rány. Armilon se ošije pod Eleanovým upřeným pohledem, ošije se podruhé, když ho celé tělo začne mravenčit. Po chvilce zjistí, že se cítí lépe. Už chce se optat, když uslyší mohutný hlas.
„Kapitáne, jedou!“ zvolá Yorweyi u dveří. „Jdu se schovat!“
Elean ho přestane léčit. „Běžte do kanceláře. Aidane, jsi připravený?“ Vytasí meč, postaví se proti sobě, jako by bylo normální cvičit po třetí Hodině vody. Lovci se schovají. Rádi by viděli Eleanovo umění, ale dobře si uvědomují, že když má past sklapnout, potom musí být potichu. Jediný, kdo se dívá na celou schůzku je Flameve. Uznale se dívá na jejich umění.
„Dokonale,“ špitne tichounce pro sebe, když sleduje tanec s meči. Už chce se vzdálit, aby si odpočinula, když uslyší hluk a potom hlas, který dobře zná. Tělo sebou trhne, jak chce mu vyjít, ale zůstane přitisknutá ke škvíře. Ten hlas… Je tak podobný, ale je to on nebo je to mámení smyslů? Vždyť tolik lidí má podobný hlas, dokonce intonaci i zabarvení. Dychtivě očekává, až se majitel zvučného hlasu dostane do jejího zorného pole.
„Tak jsem váš našel!“ zazní do řinkotu meče. „Bylo to chytré do vašich poskoků, ale mě nemůžete obelstít!“ pronese Ardir Iskallane.
Elean pomalu otočí hlavu k člověku, který ho štval jako divé zvíře. „Myslíte?“ Udělá krok vzad a skloní meč. Aidan udělá totéž.
„Jistě. Opět máte dalšího poskoka, který vás hodlá bránit? Máte v sobě aspoň kus odvahy, vy nulo?“ Protivníkův úsměv ho dokonale vytočí. On se směje, když znejistí. Místnosti se nese vytažený meč a vzápětí i zbytek jeho mužů.
„To mluvíte zrovna vy, který sem přivedl patnáct mužů?“ Spočítá velmi rychle Elean. Iskallanova zarostlá tvář se zkřiví pod těmi slovy. Sevře pevněji meč, když se ozve kapitán Aidan.
„Vniknul jste do mé školy bez pozvání. To je napadení!“ řekne klidně a jasně.
Ardir se rozhlédne. Jeho chřípí se roztáhne. Pochopí. Past. Byl hlupák, když tomu uvěřil, ale chtěl být z města rychle pryč a teď… „Připravte se. K sobě,“ vydá tiché povely. Aidan ani nemusí nic říkat., když všemi možnými otvory se dovnitř hrnou jeho muži.
„Přesila…“ zachraptí Ardir, ale odpověď nechce. „Lovci,“ dořekne o pár srdečních úderů později, když uvidí Lovce. Chtějí pomstu. Mimoděk udělá krok vpřed.
Tmavé oko se rozevře údivem ještě víc a na ústa se přitiskne dlaň. Co mám dělat, zavíří zmateně v hlavě ženy.
„Vzali jsme si barku. Nebýt, že brány byly zavřené, dostihli jsme vás.“
Ardir všechno pochopí, i to, že jeho cesta zde končí. Pravda, má sebou zkušené muže, ale ani ti, co tu jsou, nejsou žádní nováčci. Bude to tvrdý boj a kapitán na konci řekne, že se bránil proti vpádů lupičů, zatímco on bude někde zahrabán.
Nikdo netuší, kdo začal, když cinknou první dva meče o sebe. Je slyšet jen cinkot, posouvání nohou a hekání jak se snaží zlikvidovat své protějšky. Ardir, který vyfasoval proti sobě Aidana, pochopí velmi rychle, že oproti tomu muži je jak sedlák s vidlemi. Proti jeho obraně stejně jako útoku nemá nic.
První zachroptění. Nepochybuje, že je to některý z jeho mužů. Další a na to výkřik zraněného. Má chuť zařvat dost, přesto sveřepě bojuje dál. Do bitky se zapojili i Lovci, kteří s chmurnou tváři likviduji své protivníky. Nina bojuje s urputnou záští, a přestože si nepamatuje tváře, vybavuje si, jak se jí ti chlapi zmocňovali znovu a znovu. Sekne tak prudce, že meč uvízne v těle. Pracně ho vytáhne. Brev ji zatím ochrání od dalšího útoku.
„Dost! Dost!“ zaslechnou ženský hlas. „Bratříčku, Aidane, dost! Prosím DOST!“ řve.
Ardir zkamení a jen tím, že Aidanův meč se v poslední chvíli uhne, ho zachrání od jisté smrti, ale ne od zranění boku.
„Dost!“ poručí svým vojákům. Sklouzne pohledem na omráčeného Ardira. Tak tohle je bratr, o kterém Flameve mluvila. „Odzbrojte je a svažte!“ Jeho muži to s radostí udělají. Muži, když vidí zraněného velitele a mrtvé kamarády, spustí meče dolů.
„Ardir Iskallane.“
„Flameve, ty… Ty žiješ?“ dostane ze sebe. Přihlížející rychle pochopí, co se děje. Flameve rychle zakryje svou poničenou tvář.
„To co se dneska stalo, nikdo nebude roztrušovat. Jestli uslyším na toto téma jakékoliv drby, každý z vás,“ Aidan udělá půlkruh mečem, „může počítat s tím, že do téhle školy nevkročí. Ošetřete zraněné. Jdeme.“ Ardir se zvedne, když je podepřen drobnou postavou. Elean, Aidan, Flameve s bratrem a Lovci vejdou dovnitř. Ti zarputile dávají najevo, že nejsou s vývojem situace spokojeni. „Posaďte ho tam. Je to tvůj bratr? Víš, co jsi tím riskovala?!“ zařve na Flameve, která se přikrčí. „Nejen ohrozila jsi sebe, ale i mě! Mou rodinu! Mé přátelé! Svého bratra!“
Flameve se scvrkává. „Promi…“
„Neřvi na ní!“ houkne na Aidana Ardir. Ti dva se nepřátelsky měří pohledem. Ardir s rukou na boku, Aidan s mečem v ruce. Pohodí ho na velký bytelný stůl s papíry a kovovou soškou šermíře.
„Bratře…“
„Ztichni!“ pustí se do ní oba dva, což vyvolá úsměv na tvářích Lovců, kromě Niny, která je stále zachmuřená a rozpálená z boje.
„Měli byste si poslechnout, co chce říct,“ začne řezavým tónem Nina, při kterém Brevovi vstanou chlupy na zátylku. Dvojčata s Armilonem ztichnou jak pěny, dokonce se od ní odtáhnou. Pomalé zvednutí meče je vyděsí a rychle uvažuji, co dělat. Ardir překvapeně ucítí vzadu na krku špičku meče. „Tak bude to?!“ houkne na zjizvenou ženu.
„Ehm, no ano,“ začne nejistě Flameve. Pohled na meč na bratrově krku, ji klid nepřidává. „Aidan mi zachránil život. Ukrývá mě tu.“ Lovci našpicuji uši. Ukrývá se? Zločinec? Ta zjizvená žena? I Ardir je v šoku. „Nevím, oč se jedná, ale můžeš ho nechat být?“
„Nezajímám se o něj, to ten druhý.“ Kývne směrem k Eleanovi.
„Elean je pod mou ochranou. Jestli se ho jen dotkneš, jako by ses dotkl mě!“ vyjede Aidan.
„Tak tomu se říká situace bez východiska,“ zamumlá Armilon.
„Má pravdu. Co to tak vzdát?“
„Bratr se nikdy nevzdá!“ vzlykne Flameve. „A já nechci, abyste ho zabili!“
„To ho mám strčit do vězení?“ optá se nevěřícně Aidan. Právo na to má, jen…
„Ano!“ vykřikne vášnivě Flameve. „Lepší to…“
„Buď zticha! To raději chcípnu, než abych hnil někde ve vězení,“ osopí se na sestru Ardir.
„Ale… Nechci tě ztratit.“ Ardirovy rysy stažené odhodláním, ale taky zraněním, povolí. Na chvilku je vidět, že sestru má velmi rád. Potom nasadí stejný zarputilý výraz.
„Ještě hodinu a vykrvácí nám tu,“ upozorní Nina. „Nebo mohu mu zabodnout tu špičku mezi obratle a budeme mít po starostech. Docela ráda bych to provedla. V lásce ho nemám.“
„Nino, nejsi zabiják,“ řekne tiše jedno z Dvojčat. „Tím se různíme…“
Nina k němu zvedne vzteklý pohled. „Myslíš…? Čím se lišíme od nich?“ zadá mu otázku. Přitlačí meč na krku, až se objeví krůpěj krve. Nikdo nedýchá, jak se dívají na meč a Ninu. Uvědomují si, že má doslova Ardirovu hlavu ve svých rukou.
„Tak to zase byla akce!“ řekne pochmurně Cicerio v normálních mužských šatech. Nohy má složené pod sebe a jedině na co si dává pozor, tak aby jeho účes z dlouhých černých vlasů se nepoškodil. Naproti němu v nosítkách sedí s polodlouhým pouzdrem na klíně Akron.
„Míváte je často?“
„Poslední dobou víc než bych byl rád. Nejvíc šílí po krásných tělech. Jako bychom neměli i mozek. Vy u vás takové akce nemáte?“
„Paní to nemá ráda. Omezuje to a posílá tyhle dámy do jiných domů, ale může si to dovolit.“
Cicerio přikývne, odhrne záclonku, aby se podíval, kde jsou. Právě procházejí bránou do palácového komplexu. Nosítka se zastaví.
„Jdeme na večírek pořádný plukovníkem Estryhzem. Zde je pozvánka.“
„V pořádku. Můžete jít,“ ozve se hlas strážného.
„Od smrti kněžny jsou zpřísněny kontroly. Bez toho aniž by vás znali, nebo bez pozvánky nejste vpuštění.“
„O smrti kněžny se doneslo i k nám.“
Cicerio přikývne. „Možná…“
„Co?“ zareaguje Akron na nevyřčená slova.
„Možná už chybí krásní chlapi?“ Oba se na sebe podívají a propuknou v smích.
Akron si utře slzy. „To se ti povedlo. Znám jich pár.“
„Já taky. Už jsme tu. Budeš rarita. Neznám nikoho, kdo by se odvážil tančit nahý jen s vějířem.“
Akron vystupuje. Vezme pouzdro a zadívá se na něj. Pouzdro je nové, ale vějíř s ním putuje od té doby, co ho zajali a zůstane s ním po celou dobu až do jeho smrti. „Tančím tak už dlouho, ale je pravdou, že nikoho neznám, kdo takto vystupuje.“
Cicerio v mužských šatech jde vedle něho. Oba dva nejsou oblečení volně v dlouhých tunikách společníků, ale jako řádně ustrojení úředníci ode dvora, jen v bohatších oděvech. Cicerio nese v rukou karty, které bude vykládat, i když věří, že jakmile se tam objeví Akron, všichni přestanou dýchat stejně jako on s Wivernou.
„Vítejte,“ přivitá je starší muž v tunice po kolena v modré barvě. Na ramenou má indicie označující, že přísluší ke knížecímu dvoru. Šedé vlasy sčesané dozadu vypadají jako stará vojenská helma.
„To je Lamin z Alie. Má na starost zdejší palácové večírky.“
„Vás neznám, a na doporučení paní Wiverny vás nebudu zkoušet. Přesto nešlo by to s nějakým kusem oděvu?“ zadívá se na klín, kde je vidět značná vyboulenina. Cicerio se ušklíbne.
„Provin…“
„Akrone! Jsme ve Fiore, hlavním městě našeho knížectví. Není to žádné provinční město.“
„Dobrá, není,“ připustí.
„Nejde to a nebojte se, kromě pár okamžiků nahého zadku, mladé dámy nic nespatří.“ Podezřívavý pohled staršího muže ho pobaví. „Uvidíte.“
„Dobře, ale jestli vzbudíte pohoršení… Nechci odejít ode dvora, to jistě chápete.“
„Všichni budou nadšení, věřte mi. Takové umění by se mohlo předvádět před samotným králem v hlavním městě.“
„Tak dobře,“ řekne udolaný Lamin. „Tak jsme tady. Potřebujete nějakou přípravu? Vy Cicerio, už můžete jít, i když raději bych vás viděl v něčem rozkošnějším a vy máte výstup za patnáct plných úderů. Až otevřu dveře a řeknu vaše jméno, vystoupíte.“
„V pořádku, jen mohu nahlédnout dovnitř? Nerad bych tančil naslepo.“ Cicerio zmizí a Lamin pootevře dveře. Akron přelétne sál. Výborně a potom strne. Přimhouří oči. Lapelis nebo tady Lisapel. Jen přehodit pár písmen a je někdo jiný. Samozřejmě, že ho hned pozná, proto… Jde k Ciceriovi, jenže ten je už s jednou dámou, které vykládá její osud. Podle ruměnců na tvářích je poznat, o čem ji to vykládá, i když je možné, že je tak nesvá z Ciceriovy nepřítomnosti.
„Akron, až z dalekého Thoru vás pobaví a potěší svým tancem.“
Akron už připravený se nadechne, otevře velký zlatý vějíř. Svištivý zvuk překvapí Lamina. Vejde dovnitř. Ozvou se výkřiky údivu. Okamžitě poklekne na jedno koleno. V mžiku si uvědomí jedno. Odešla, ale ta žena, vedle které stála a podřizovala se jí, zůstala. Musí ji poznat blíž. Tančí tak, aby se k ní dostal blíž. V sále je ticho a nejen z rudozlatých vlasů, které se vlní v rytmu tance, ale i z úžasného provedení, ze zlatého vějíře nebo nahého těla, které je skrýváno právě za zlato. Oči přítomných netuší, kam se dívat dřív a tak jen užasle stojí a vnímají krásu skvostného těla, které v rytmu tyriandru se vlní pro jejich potěchu. Jen jedny oči vnímají pouze údery a svistot otevíraného nebo zavíraného vějíře.
Akron jen letmo zachytí dychtivý pohled starší ženy, přesto ho z něj zamrazí, proto odtančí z jejího dosahu. Skladba skončí a on ukončí své vystoupení stejně, jako začal. V pokleku s roztaženým vějířem, který ho skrývá.
Nejprve je ticho, potom se přítomní zběsilé roztleskají. Nadšené pochvaly lítají z jedněch úst k druhým a každý se snaží přesvědčit toho druhého, že nic skvělejšího neviděl.
Lamin si oddechne. Paní Wiverna jako vždy měla pravdu. Akron pozadu vycouvá. Vějíř s hlasitým lupnutím sklapne. Potom ho schová do pouzdra. Chladně se dívá na smrtící překrásnou zbraň. Jak snadno lze lidi ošálit. Jako ty dvě ženy. Krásné a nebezpečné.
„Tak tohle bylo nádherné,“ rozplývá se Lamin. „Mohl by ses obléct a přijít mezi dámy i pány. Žádají si tě a chtějí pochválit tvé umění. Musím přiznat, že jsem se mýlil. Nic podobného jsem ještě neviděl a to jsem byl i na královském dvoře. Královna s králem by tě za tvé umění zasypali zlatem.
Akron se rychle obleče. Je zvědavý, zda tamta dáma tam bude nebo ne. Nebyla. Uleví se mu a tak s grácií rozdává úsměvy a přijímá pochvaly.
„Tak co? Byla tam?“ optá se ho o dost později se zívnutím Cicerio. Se zhoupnutím nosítek vytáhne jehlice z vlasů. Rukou do nich zajede, aby si promasíroval staženou pokožku. „Dámy z tebe byly uchváceny.“
„Ano byla tam, ale potom se vytratila. Vedle ní stála starší žena. Určitě je důležitá.“
„Ach, Athiea. Vykládal jsem ti o ní. Lisapel s nikým jiným nemluví. Jenom s ní. Obdivuje ji, miluje ji, dala by za ní život. Ještě tak občas se mnou prohodila slovo. Většinou něco chtěla vědět. Nevykládej mi, že u vás byla hovorná.“
„Nebyla. Athiea. Ta žena,“ mluví pomalu jako by neochotně a slova z něj lezou pomaloučku, jako by vážil každé písmeno. „Ta žena už zabíjela. Její oči viděly smrt.“
„Je lékařkou.“
„Lékařkou. Ano, to by to vysvětlovalo. Dívala se spíš na vějíř než na mě.“
Smích. „U Temného, neměl jsi tam málo obdivovatelek?“
Akron už dál si své myšlenky nechává pro sebe. Tohle sdělí jenom Eleanovi. Ten pochopí, co chce říct. „Jsem unavený. Ani ne tak tancem, jako těmi lidmi.“
Cicerio přisvědčí. „Já taky.“ Zhoupnutí. „No konečně se hnuli. Už jsem myslel, že si nás někdo povolá, takto si můžeme zdřímnout.“ Zadívá se na svůj protějšek. Je krásný, ale nějak nemá chuť si s ním cokoliv začínat. Možná mu už opravdu začíná chybět kapitán. Jen doufá, že to s Eleanem vyřídili. Nechtěl, aby zrovna ti dva se někde v temné uličce chytli do křížku. Má rád je oba, i když Aidan… S myšlenkou na něj usne, ale Akron dál zírá, jako by neviděl svého společníka, ani sametovou látku nosítek. Cicerio se velmi mýlí. Ta žena sice viděla smrt, ale hlavně vraždila. Unaven jak nikdy v životě zavře oči. Některé věci by rád neviděl.
Opět zhoupnutí, tentokrát i zastavení. Zatřese Ciceriem, který nerad otevře oči. Vyjdou ven do domu, který je ve dne v noci ozářen bílými lampióny.
„Jak čím? My je honíme!“ vyjede Brev nechápavě. „Zapomněla jsi, kým jsou Lovci? Honíme zločince. Nezabíjíme je!“
„Ano? A když se brání tak, co uděláme?“ Nina se zadívá do Brevových očí. Ardir pohne hlavou dozadu, aby to celé ukončil, ale Nina stáhne meč tak rychle, že nestačí se nabodnout. „Zabíjíme je,“ oznámí chladně. Zadívá se na Ardira, tak ráda by ho viděla mrtvého! „Nic, jen chvilková slabost. O tomhle smetí my nerozhodujeme. Jdeme?“ Vyjde ven z místnosti. Ostatní váhavě za ní. Zůstane jen Ardir s rukou na zranění, Elean, Aidan a klečící Flameve.
Flameve zvedne oči k oběma mužům. „Prosím, nezabíjejte ho.“
„Flameve, odejdi a nech nás být. Tohle nebude nic pro tebe,“ poručí ji Ardir. Ví dobře, jak to dopadne. „Odejdi, prosím. Jsem rád, že žiješ. Kdybych to věděl, odvedl bych tě odtud. Běž.“
Flameve se zvedne. Odchází. Ví, jak to skončí, ale zkusit to musela. „Tak to skončete. Prosím rychle.“
Aidan zvedne oči k Eleanovi. Je to na něm. „Mohu ho dát vsadit do vězení.“
Elean zavrtí hlavou. Zbytečná pozornost. Přistoupí k němu, chytí ho za hlavu a zmáčkne. Rysy staženy bolestí se ještě víc prohloubí, jak mu Elean vletí do hlavy. O Měsíčním úplňku nic neví. Jen honící pes… Řev, až sebou jak Flameve, tak Lovci a vojáci trhnou.
„Nic neví,“ zašeptá pro sebe, ale dovolit mu, aby byl v jeho patách? Příliš nebezpečný protivník.
„Cos to udělal?!“ vydechne Ardir. Má pocit, že mu lebka shoří a pukne bolestí.
„Nic. Měsíční úplněk. Říká ti to něco?“
„Ne.“
Elean si povzdechne. Nerad někoho zabijí, k tomu vysoce schopného. „Půjdeš po mně?“
„Ano. Tak jsem se zavázal. Odvolat mě může jen můj pán.“
„Tím je Igori z Thor. Co uděláš, jestli tvůj pán bude mrtvý?“
Ardir na něho nechápavě pohlédne. Mrtvý? „Pak, no… Záleží na novém pánu z Thor.“
Elean se usměje. Vida, vyřídí pár věcí jednou ránou. „Můžeš ho tady nechat přes noc i s jeho muži?“
„Jistě.“
„A ošetři ho. Flameve!“
Ta přiběhne. „Ovaž ránu svému bratrovi. Jestli mu pomůžeš k útěku, tak jste oba dva mrtví.“ Flameve vděčně přikývne. Ihned ze svého pláště odtrhává velké kusy látky na obvazy. Dojde do svého pokoje pro masti a vodu. Ardir tupě zírá před sebe, až nakonec napůl spadne, napůl sklouzne ze židle. Zůstane ležet na zemi. Neví, která bolest je horší. Zda ta v hlavě nebo od meče.
Elean pokyne Aidanovi. Vyjdou ven. Jde k Brevovi, který neví, co má dělat. „Budete Ardira hlídat. Ať neuteče. Vy ostatní jeho muže,“ otočí se ke zbytku mužů.
„Co mrtví?“ ozve se Yorwey.
„Nechte je před márnici.“
„Dobrá. Chlapi, sežeňte vůz.“
V tom jeden z mužů zvedne hlavu. „Pane, co s námi bude?“ Podle vystupování a sebejistoty je to nejspíš Ardirův zástupce.
„Zítra se to dozvíte. Jestli někdo uteče, odnesou to všichni, je to jasné!“ zahřmí Aidan. S Eleanem vyjdou ven. „Co chceš dělat?“
Elean se usměje. „Nechám Ardira odvézt svou sestru do Thoru a přidám panu Igorimu pěkný vzkaz, který si bude velmi dlouho pamatovat.“
„Tak ho pustíš? Promiň, ale nechtěl ses ho zbavit?“ Aidan jeho jednání nechápe.
„Chtěl, ale on mě netrápí. Problém mám s pánem z Thor. Ten musí zmizet. Ardir je jen chytrý poskok, který bohužel dá příliš na čest.“
Aidan mlčí. „Tohle je na mě příliš vysoká hra. Mohl bych zajít za Ciceriem. Jestli se už vrátil z paláce, potom tam bude i ten Akron.“ Tázavě se zadívá na svého společníka.
Elean zavrtí hlavou. „To počká. Jedno po druhém.“
Když dojdou do Aidanova domu, Elean zmizí ve sklepě. Aidan se za ním dívá. Pokušení jít za ním je silné, ale odolá tomu lákadlu a raději zaleze do prázdné postele. S myšlenkami na nádherného černovlasého Ciceria a jeho umění usne.
Elean zapečetí sklep. Nechce, aby nějaké zvědavé oči spatřili, co dělá. Tentokrát to bude golem, kterého Ardir Iskallane dovede k Igorimu. Ten ho zabije. Co se s Ardirem pak stane, je mu jedno. Uchopí pevně Nitky. Má pocit, že čím víc užívá magie, tím je silnější. Vytvoří z dřeva pevnou kostru, kterou obalí větrem, aby byl pružný a zároveň neviditelný a do těla vloží planoucí oheň, který rozmetá všechno, co se bude nacházet v blízkosti pana z Thor. Přemýšlí, jak to udělat, aby golem zabil toho správného člověka, ale jakmile, no ano. Jenom ten komu předá jeho dopis, bude pan Igori. Nikdo jiný. Ne, počkat. Na dvoře se objevil nepěkný zvyk, že někdy sloužící přebere dopis, aby se vysocí úřednicí a šlechta nemusela špinit s obyčejnými posly. Mohl by dát mu příkaz a popis, ovšem kdyby tam byl jeho syn… Ano, sice by mohl zničit celý palác, to on nechce.
Hledí na golema a snaží se rozlousknout problém. Jak to provést, aby zahynul jen pán z Thor?
Golem se ani nehne. Viditelný jen pro Eleana čeká na příkazy.
Nebylo by lepší, kdyby do dopisu vložil jed? Jenže může se stát všelicos. Bude muset risknout. Pošle s ním větrného hlídače, který mu předá obraz, kdo zahynul. Postaví se před golema.
„Zabiješ toho, který bude osloven…“ zaváhá, potom pevně dořekne, „…pane z Thor.“ Pochybuje, že by mu někdo kromě milenek nebo rodiny říkal Igori. Ještě možná tak důvěrník, ale všichni ho budou oslovovat pane z Thor. „Půjdeš za mnou.“ Pomoci Nitek do něj vloží vůli. Golem se zachvěje a pohne se. Elean přikývne. Odpečetí dveře a vyjde. Pootevřeným oknem zaslechne zpěv ptáků. Noc ustoupila, nastoupilo ráno. Zdřímne si tak dvě hodinky. Netušil, že tvorbou golema stráví prakticky půlku noci. Stejně jako Aidan usne. Vedle něj neochvějně stojí golem.
K poledni otevře oči. Uvědomí si, že spal déle, než chtěl. Zvedne se a zírá na okno. Bude, vlastně je nádherný den, tak akorát k procházkám. Navštíví Akrona. Vstane, opláchne si tvář. Sejde dolů do kuchyně, když ho potká Aidan.
„Koukám, že ať jsi dělal, co dělal, pak to bylo dost vyčerpávající. Poslal jsem Ciceriovi s Akronem pozvánku na oběd. Doufám, že přijmou mé pozvání. Co ty na to?“
„Skvěle. Právě jsem přemýšlel, že něco ukradnu ve tvé kuchyni, takhle počkám na oběd.“
„Nemusíš. Někdo klepe.“ Vrhne se k vchodovým dveřím, když se zarazí pod přísným pohledem své hospodyně. Za chvilku drží malý lístek. „Přijímají. Výborně. Trochu jsem se obával, že je pozval někdo jiný. Už se těším, až toho Akrona poznám. Byl u mě ráno Zafirah, to víš, povýšil jsem na hierarchii a říkal, jak včera skvěle tancoval. Mimo to mi oznámil datum svatby. Konečně to budu mít z krku. Jen doufám, že svou kuchyni je nezklamu. Přece jen jsou zvyklí na daleko luxusnější jídla.“
„Neboj, myslím, že budou spokojeni.“
Tou dobou Akron s Ciceriem se připravují na setkání. Akron drnkajíc na tyriandr pobaveně sleduje, jak Cicerio se nemůže rozhodnout pro oděv. Poznámku: Vždyť je to jenom oběd, smetl. Vypadá to, že je to pro něj velmi důležité. Rudozlaté vlasy má svázané do složitého uzlu, z něhož pramínky trčí všemi směry. U někoho by se to mohlo zdát nevkusné, ale jemu to sluší.
„Co si mám na sebe vzít? To nebo to?“ Zamává oděvy.
„Jakou barvu má rád?“ Neptá se, zda je to žena nebo muž. Vzkaz mluvil jasně. „Tenhle nástroj nezvládnu,“ zamumlá a odloží ho.
„Obě dvě. Vezmu si tuhle tmavomodrou,“ nakonec hlesne. Obleče se do tuniky po stehna. Kamaše obepínají nohy a polovysoké z černé kůže obepínají perfektní lýtka. Spodní košili zvolil z jemné látky s širokými rukávy a ve výstřihu zdobeném výšivkou. Nakonec omotal dlouhý pásek kolem útlých boků, na který si připevnil jako dýku posázenou drahokamy.
„Co myslíš?“
„Perfektní a vlasy si sepni jen na zátylku a nech rozpuštěné, ale hezky si je rozčeš, aby nemyslel na nic jiného jen, jak do nich ponořit ruku.“
Cicerio přikývne. Tmavomodrá stužka obejme černou nádheru a zadívá se na svého společníka, který je v podobném úboru, jen si zvolil tmavozelenou barvu se světlejšími doplňky. Místo dýky má za pasem stříbrný vějíř. „Tak můžeme jít?“
„Ano. Víš, je to poprvé, co budu u něj doma.“
Akron se zarazí. „Poprvé? Myslel jsem…“
„Je ženatý,“ hlesne. „Jen mě občas navštíví.“
„Jenže ty ho máš rád krapet víc než on.“ Tak to bývá a je mu ho líto. Měl si hlídat víc srdce, ale tohle je peklo, když se zamiluje společnice do zákazníka a on neopětuje jeho city nebo je zadaný. Je to jedno, zda je to žena nebo muž.
„Ne, to ne.“ Vytáhne plášť a druhý podá Akronovi. Akrona jeho prohlášení ještě víc udiví. Zdá se, že mezi nimi je něco víc, než by se zdálo, ale dál se už nevyptává. Rozhodně mu přeje štěstí. On je nemá, i když v kartách mu řekl, že už ji našel. Elean? Armilon? Oba dva zadaní. Takže kdo by to ještě mohl být? K nikomu jinému už nic necítí.
„Pěkný dům,“ řekne, když seskočí z koně.
„Ano je. Párkrát jsem tudy jel.“ Sotva seskočí z koně, objeví se dva pacholci, kteří je odvádějí. Ještě dřív, než stačí zaklepat, dveře se otevřou. Akron zaúpí, protože si vybaví, že zapomněl Eleanova koně.
„Stalo se něco?“
„Zapomněl jsem mu přivést toho koně.“
„To nic, pošleme pro něj.“
„Vítáme vás!“ Oba dva vejdou dovnitř. Cicerio má co dělat, aby se nerozhlédl po domě. „Jsem rád, že jste naše pozvání přijali. Elean vás netrpělivě vyhlížel,“ řekne pobaveně.
Akron s Ciceriem překvapeně se zadívají na Eleana, který by je hned vyšachoval na stupni oblíbenosti, jenom kdyby chtěl.
„Mám už hlad,“ řekne netrpělivě. „Vítej ve Fiore, Akrone.“
Akron se uctivě ukloní. „Jsem rád, že tě vidím. Mám novinky.“
Elean se usměje. Podle hvězd, kterých se optal, tak by měl být právě on, který hne s jeho zoufalou situací s Měsíčním úplňkem. Možná dokonce díky tomu konečně vypátrá vraha.
Šermířskou školou se nese tiché oddechování stejně jako chrápání a občasné mlasknutí, jak se někteří je snaží uklidnit. Jediní kdo nespí, jsou strážci, Flameve, Ardir a Lovci. Nina přechází sem a tam jako uvězněné zvíře. Každou chvíli se zadívá do Ardirova obličeje. Ošetřili ho, ale upadl do neklidného spánku, takže co chvíli se probouzí. U stěny odpočívá s hlavou na prsou Armilon, který se stále vzpamatovává ze sluníčka a přivázání u kůlu.
Dvojčata s široce otevřenou pusou funí jak o závod. Jediný, kdo kromě Niny bdí, je Brev. Zamilovaně a zároveň neklidně pozoruje její postavu. Je před výbuchem a stačí malinko k tomu, aby něco provedla. Potíž je to, že netuší, co ji žere.
Najednou se zastaví, otočí se a udělá krok k Ardirovi. Brev jenom zamrká, když na Ardirovou tvář dopadne rána. Druhá. Nina se vztekem do něho mlátí jak do pytle. Když spadne, kopne do něj, buší pěstí.
Flameve hned vstane a chystá se zasáhnout, když je stržena Brevem nazpět. „Ne! Hned zmiz!“ přikáže ji tiše. Chvilku se snaží z pevného objetí dostat, až nakonec zvadne a se slzami v očích hledí na Ninu. Ničemu nerozumí a raději odejde. Nechce vidět takhle bratra. Kdyby aspoň něco mohla udělat…
Armilon to mlčky sleduje, stejně jako Dvojčata. Brev by rád Ninu zastavil, ale nakonec ji nechá být. Ardir svinutý do klubka skučí bolestí, ale Nina bezhlesně jako zvíře do něho stále víc tluče. Potom ho převalí, zírá na něj dlouhé minuty. Brev má z toho špatný pocit. I Dvojčata se zvednou a Armilon uklidňuje Lysandra, který vrčí.
Kopnutí je ani nepřekvapí jako to, že se mu posadí na stehna. Sáhne k rozkroku. Ardir nic nevnímá a Nině je to fuk. Rozváže mu kalhoty a vytáhne nůž. Pomalu mu špičkou přejede přes tvář. Jede níž po látce, ale nepárá ji. Blíži se ke klínu, když Brev udělá tři kroky. Uchopí pevným stiskem její ruku.
„Buď ho zabij, ale tohle ne.“
„Proč ne? Jsi na jeho straně?! Vypadni! Jen mu ho ušmiknu!“
„Ne!“
Nina se s Brevem začne rvát. Dvojčata tomu starostlivě přihlížejí. Ani jeden nemůže zvítězit. Nině dodává sílu vztek a bezmoc, která ji činí silnější než Breva.
„Ne, Nino, ne!“
„Vy s tím nádobíčkem!“ řekne řezavým hlasem. „Myslíte, že jste něco? Co? Nejste!“ vykřikne sípavě a odstrčí Breva. Ten zavrávorá a Nina přitiskne nůž k ochablému penisu. Všichni mlčí. Bojí se pohnout. Očekávají každým okamžikem, že se ozve výkřik a krev. Brev polkne.
„Doprdele!“ zařve Nina a hodí nožem. Armilon se stihne jen tak uhnout. „Nemohu! Nemohu!“ řve. Vstane, začne do něj opět bušit. Brev ji zezadu obejme a tichým hlasem ji konejší.
„Už dost. Už se nemůže hýbat. Už ses pomstila.“
„Co ty víš, jaké to je nevnímat a přitom vědět, když…“ Uvědomí si, co nakousla.
Brev ji obejme ještě víc. „Nevím. Nikdo to tady neví,“ ujistí ji.
Ninin hluboký nádech ho uklidní. „Pusť mě,“ požádá ho klidným hlasem. Jde k Armilonovi, vytáhne nůž. „Promiň.“
„V pohodě,“ řekne. Nina si nůž zastrčí do boty a vyjde z místnosti.
„Už jsem myslel, že to udělá,“ hlesne Armilon.
„Měla to udělat. Jenže myslím, že si uvědomila, že by ztratila Breva, všechno a hlavně sama sebe,“ řekne Siel. Jeho dvojče mu přikývne. „Postaráme se o něj. Zřídila ho důkladně. Tohle bude vidět ještě pár měsíců.“
„No jo, jen aby někde nechcípl. Víte, že má doručit zprávu.“
„No co, naloží ho na vůz a odtáhnou ho do Thor. Aspoň panu Eleanovi dá na nějaký měsíc klid. Myslím, že to vyřešila dobře.“ Všichni čtyři se dají do díla.
Nina venku sedí a zírá na vojáky, kteří ji znásilňovali. Mohla by je pozabíjet a nikdo necekne, jenže ten kdo to spáchal, je ten uvnitř. Oni jen vykonávali rozkaz. Přesně jako před osmi lety. Taky ji dostali, ale tehdy se z toho dostávala hůř. Měla ho zabít jako tehdy. Vykuchat a střevy ověsit tuhle místnost, jenže tentokrát nemohla. Tehdy byla sama, bez přátel a jejich křik, ne její, ale těch chlapů, když jim prováděla to stejné, slyšela hodně dlouho.
„V pořádku, Nino?“
„Jo, Breve. Něco tady ruplo.“ Poklepe se na spánek. Nepodívá se na něj.
„Měl jsem to chuť udělat taky a myslím, že Armilon s Dvojčaty taky. Jen jsi to udělala za nás. Díky.“
„Není za co,“ ušklíbne se. Ani sama neví proč, ale nějak ji to potěšilo. „Víš co, půjdu sehnat ten vůz, protože ve Fiore asi žádné nemají. Aspoň si pročistím hlavu.“
„Dobrá. Chceš Lysandra s sebou?“
„Za co mě máš? Za nějakou husičku, co si neumí poradit? Pleteš se,“ zavrčí. Konečně se mu podívá do očí. Žádné odsouzení, nic, jen by řekla, že pořádná dávka starostí a...
„Já jen abys nezabloudila, když je to město,“ vysvětlí svůj návrh. Jedna mu přistane. Chytí se za tvář. Opět je to ta stará Nina. Je tomu rád.
Nina se nevybíravě prodere spícími těly. Občas na někoho šlápne, probudí, ale je ji to jedno. Venku se nadechne čerstvého vzduchu.
Ulevilo se ti co? řekne. Potom si uvědomí, že je ráno. Další den. Přemýšlí, co by Brev udělal, kdyby to provedla. Měla hlavu v jednom ohni a viděla rudé zákmity s fialovými a černými. Na rtech cítila krev a tělo jí plálo. Měla pocit, že se udusí nenávistí k Ardirovi. Držela to jeho nádobíčko a cítila jeho měkkost. Ošklivila si to, co držela v ruce. V představách viděla, jak ho drží, mačká, a potom jak řeže do něj nůž, ale uspokojení ji to nepřineslo. Spíš pocit bezmoci. Pustila ho. Všechny pocity najednou vyprchaly. Zbyl jen pocit prázdnoty a pak ji Brev objal. Cítila slzy, které ji klouzaly po tvářích, a viděla, jak se její přátelé odvracejí. Utěšoval ji muž, kterého by měla nenávidět, ale v jeho objetí jí bylo dobře. Hluboký nádech přinesl jistotu a mír. Najednou viděla sebe, jak řve, bije tu trosku, jak krvelačnýma očima chce provést, co by jindy neudělala. Byla ráda, že z ní ta šelma ustoupila a doufá, že už nikdy nevyleze.
„Hej, kočičko… Au!“
Nina ho odhodí na zeď sousední budovy. „Nejsem kočička, prase!“ pronese, jak nejřezavěji to umí a opět do něj bouchne. „Tak a teď ten vůz. Vožralý hlupák,“ zamumlá ještě a odchází od sesuté postavy. Doufá, že ho někdo obere i o spodky.
„Jestli vám to nebude vadit, rád bych tu Ciceria provedl,“ řekne Aidan s co nejklidnější tváři.
„Jistě.“ S Akronem čekají, až se vzdálí. „Pěkné,“ lakonicky řekne Elean, „jen to znamená, že se oběd opozdí a já mám hlad. Pojď za mnou.“ Posadí se u stolku na balkoně. Dívají se do zahrady a upíjejí víno. Mhouří oči před sluníčkem jako kočky a vyhřívají se jako yervové, když odpočívají. Elean natáhne ruku a s bezelstným úsměvem se dotkne rudozlatých pramínků. „Líbí se mi ten účes. Stalo se něco, nebo proč jsi sem přijel?“
„Přivezl jsem ti koně, ale kvůli tomu bych tak daleko nejezdil. Vzpomínáš si na Lapelis?“
„Ne. Kdo je to?“
„Společnice u nás v domě. Vysoká světlovlasá žena se složitým účesem. Hrála nádherně na tyriandr.“
„No ano, už si vzpomínám,“ přikývne Elean. „Co je s ní?“ Cítí, jak se přibližuje pravdě. Ovšem bude z ní nadšený?
Akron upije. Cítí, jak se výborné víno rozlévá pomalu žilami a stéká do žaludku. Na jazyku zůstává slunečno – senná chuť. „Potom co jsi odjel, jsem chtěl jít za ní domluvit se na vystoupení pro jednu šlechtičnu. Nerada se vzdalovala z Thor a tohle bylo den jízdy vozem od města. Mělo to být na usedlosti, to je jedno. Vešel jsem dovnitř. Nebyla tam, ale všiml jsem si, že ptáci, které měla, byli tři nebo čtyři, nejsou v kleci. Zůstal tam jen jeden. Přistoupil jsem ke kleci a chtěl si ho pohladit. Ani nevím proč, můj zrak padl na stůl. Zahlédl jsem tvé jméno. Přečetl jsem to. Byla to podrobná zpráva o tvém útěku i ztrátě tvých věcí. Jak se to dozvěděla, netuším.“
Elean tiše sedí a naslouchá Akronovým slovům. V tom si vybaví další stín. Malý, šikovný, že by váhal, že ho sleduje. Mohla to být ona? Je to možné. „Ona tam nebyla jako otrokyně?“
„Ne. Přišla tam pracovat. Rychle jsem to odložil a vytratil jsem se. Nezahlédla mě, ale počíhal jsem si na její návrat, což nebylo tak snadné, ovšem povedlo se to. Pták letěl směrem sem. Musím říct, měl jsem z té situace strach.“
„Na téhle cestě je spousta městeček, měst, usedlosti a vesnic.“
„Já vím. Jenže po téhle zprávě se zničehonic sbalila a odjela. Koňmo.“
„Takže spěchala.“
„Ano. Požádal jsem naší paní, aby mě pustila. Nerada, ale jsem svobodný člověk. Odjel jsem za ní. Neskrývala se, tak bylo ji snadno vypátrat. Zde jsem se od Ciceria dozvěděl, že ona žena je Lisapel, hráčka na tyriandr, která hrála u kněžny, což uvedla i u nás, ovšem udala jiné jméno.“
„Takže ona? Ke komu asi jela?“ zamumlá mimoděk Elean.
„K ženě jménem Athiea.“
„Cože?!“ vykřikne rozrušeně Elean. „Jak to víš?“
„Včera jsem byl tancovat v paláci. Byla tam, ale neviděla mě a snadno uhodne, kdo byl tanečník se zlatým vějířem. Vedle ní stála žena, o které mi bylo řečeno, že je Athiea. Taky mi Cicerio vyprávěl, že na ni visí.“
„Spí s ní?“ A co v tom případě kníže?
„Je to možné. Zkus se optat Ciceria. Mohl by to vědět. Pomohlo ti to?“
„Víc než tušíš,“ zamumlá. V hlavě mu víří možnosti, že zapomněl na hlad, na všechno. Oči se mu na chvilku rozšíří, když si vybaví setkání s mistrem Ionasem. Drogy, Rekvie bylina smrti, vrba. Omamné byliny. K čemu to?
„Halucinogenní drogy,“ pronese Akron.
Elean k němu udiveně zvedne hlavu. „Cože?“
„Nic, říkal jste některé byliny. Jen jsem řekl, že všechny vyvolávají halucinace. Dovedou člověka na prach mezi životem a smrti, kdy netuší, co říká, co dělá. Jen velmi málo lidí je schopno kontrolovat tyto byliny a nejednou končí smrti.“
„Smrt. U Temného oka, měl jsem to celé před očima. Co když… Tak snadné. Je to nebezpečné, ale jak o nich víš?“ zahledí se na dokonalou tvář, která je bez výrazu. Jasně říká: Neptej se, neřeknu nic. „Děkuji ti.“
„Není za co. Ten, kdo používá ty byliny, musí být zkušeným lékařem nebo ještě lépe Mistrem jedů. Vyhnul bych se mu.“
„Jídlo, pane.“
„Půjdeme?“ Podá mu ruku. Překvapí ho proměna. Z chladného muže je naráz veselý společník s příjemným úsměvem. Opět v něm vytane otázka: Kdo to, u Oka, je?
Když se rozloučí, ihned napíše pozvánku paní Athiee. Napíše i druhý dopis, který zapečetí, když ho napadne skvělá myšlenka. Kouzlem Větrné vzpomínky vloží do pečetí příkaz, že ho může otevřít pouze pan Igori. Takhle si to pojistí nadvakrát. Spokojeně pohlédne na golema v koutě. Zadá mu nové příkazy a utvrdí se, že mu porozuměl. S Aidanem vyrazí ke škole. Občas se ohlédne, aby zkontroloval golema, ale ten se za ním plavně vznáší. Před školou si povšimnou vozu. Podívají se po sobě a rychle vejdou dovnitř.
„Pane Eleane, kapitáne Estryhzi.“
„Ano?“
„V noci se stala menší nehoda a pan Iskallane upadl hodně nešikovně, takže bohužel nebude moci odjet na koni, ale sehnali jsme pohodlný vůz,“ řekne pyšně Brev.
Elean se podívá po Lovcích a potom na Ninu. Je mu to jasné, když se mu pevně zahledí do očí. „Žije?“
„To ano!“ ujistí ho rychle Brev.
„Dobrá. Naložte ho. Zavolej Flameve.“
„Mohu odjet s bratrem?“ optá se zahalená postava, která vyšla ze stínu. Chraptivý hlas zničený ohněm se nese místnosti a každého hned upoutá.
„Ano. Počítal jsem s tím. Máš sbaleno?“
„Ano, kapitáne Estryhzi. Za všechno děkuji.“
Elean se dívá do zřízeného Ardirova obličeje. Zdá se, že se o něj postarali. Nakloní se k němu. Pojedou pomalu, což mu dává dost času. Měl by Nině poděkovat, ale neudělá to. Flameve se o něj jistě postará. Když si změní jméno, nikdo nepřijde na to, že je to kromě Amadea, jediná přeživší osoba masakru. Donutí ho otevřít oči.
„Tenhle dopis doručíte osobně panu z Thor, rozumíte mi?“
„Ano,“ řekne namáhavě.
„Výborně. Vaše sestra jede s vámi.“ Rychle ho prohlédne. Je vyřízený, ale když nebudou hnát, pak to přežije. Ohlédne se na golema a ukáže na muže. Golem přistoupí. Nelidskýma bezvýraznýma očima jako vzduch se zadívá na muže na voze. Zařadí se vedle něj. Elean ví, že ho nikdo nemůže spatřit a kdyby se k němu přiblížil, pak ho odpudí, že se mu vyhne. Nenápadně uchopí Nitky a stvoří Větrného hlídače, který mu donese novinky, zda pan z Thor je mrtvý. Jako větrný živel se vznese a točí se po místnosti. Až si lehne a netečně pozoruje všechny v místnosti. Elean dobře ví, že takhle bude bdít po celou dobu cesty.
„Děkuji za její život.“
„Ona sama ho vyrvala ze spárů smrti. Jen jsem ji ukryl,“ pronese tiše Aidan. Oblíbil si Flameve. „Lovci, můžete je doprovodit k bráně?“
„Jistě, kapitáne Estryhzi.“
„Výborně. Až všichni odjedou, oznamte mi to.“ Zdůrazní všichni. Lovci se zazubí. Aidan s Eleanem se vyhoupnou na koně a vyjedou k domovu, kde zastihnou knížecího posla. Elean se představí, rozbalí papírek. Pevně pohlédne do Aidanovy tváře.
„Jedu za vrahem kněžny. Zůstaň zde.“
„Ne, počkej! Jedu s tebou.“
„Nic bys mi tam nebyl platný.“
„V tom případě mi řekni, kdo to je?“ požádá ho tiše.
Elean váhá, pak pochopí, že to potřebuje vědět. Že byl jedním z mala lidí, kteří něco proti té zrůdnosti udělali. „Athiea de Fior´deni.“
„Ne!“ V očích šok.
„Je mi to líto.“ Otočí koně a pobídne koně k paláci. V hlavě má prázdno, protože vůbec netuší, co má udělat. Aidan se rozhodne jet za ním. Před pavilonem, kde obývá Athiea, a zároveň je její ordinaci, Elean sesedne. Přiváže koně. Vejde dovnitř. Je ticho. Až moc velké. Cítí, jak po krku mu stéká kapka potu. Studená plazící se dolů. Otevře další dveře. Nakrčí nos. Vzduch je provoněn těžkými vůněmi. Rozeznává některé drogy. Rychle kolem sebe vytvoří bariéru.
„Vítejte, Třetí nejvyšší astrologu Eleane.“
„Nechť vám požehná Vůle hvězd, paní Athieo de Fior´deni.“
„Proč taková formalita?“ podiví se s přísnou vráskou kolem rtů.
„Myslím, že tušíte, proč tu jsem. Kvůli dvěma věcem. Měsíčnímu úplňku a kněžně Anahitě a její dcerce.“ Odfrknutí ho popudí.
„Ti paprdové hrající si na něco, čím nejsou? Pche, nechte ty hlupáky spát. I když mohli by být užiteční. Ach ano, ta stará záležitost? Myslela jsem, že chcete něco jiného. No, ale když nechcete to, tak vám to vnucovat nebudu. Nechcete tu zůstat na čaj? Bylinkový.“
Elean opatrně udělá pár kroků. Nelíbí se mu tu. Vůně houstne a on začíná mít i přes bariéru potíže. Zesílí ji.
„Zřejmě nechcete. Škoda. Vyrábím velmi speciální směsi. Ukazují mi skutečnost takovou, jaká je. Hodně jsem se naučila při přípravě bylinkových směsí. Ale jak tak vidím, něco vás chrání. Možná pročišťující byliny. Takže víte.“
„Stíny.“
Athiea se zasměje. „Jistě, tak co tu děláte? Nebo snad mě chcete zabít? S nimi? Máte snad něco, co je může zabít? Nebo…,“ číhavě se na něj zadívá. „Chcete jim nabídnout to co já?“
Elean polkne. Pochopí, že je bezmocný, když zahlédne Stín, tak jak o něm se vypráví. Je děsivý, ohromující. Nedokáže si představit, že by se proti němu někdo postavil, jenže Flameve to udělala.
„Ne. Nemáte odvahu je požádat o službu. Jste zbabělec. Věděla jsem to a teď vypadněte.“
„Chci vědět proč?“
Athiea zvedne ruku. Stín se zastaví. Netečně se na něj dívá a zvažuje. Vlastně proč ne? pomyslí si lehkomyslně. Aspoň někomu řekne pravdu, kterou tutlá v sobě už od dětství. Od prvního okamžiku, kdy byla přinucena k souloži s otcem jen proto, že měla matčinu tvář. Jak svůj vzhled nenávidí a miluje. „Náhoda a pak lezla mi na nervy tou svou dokonalosti. Přestala mě poslouchat. Ať jsem dělala, co jsem dělala, tak neposlouchala, a pak měla příliš velký vliv na otce. Je můj, jen já ho mohu mít! Jen já! Rozumíte?“ Zalíbilo se jí to. Měla moc, o jaké se nikomu nesnilo, ale věděla, že ten vztah musí udržet v tajnosti a udržela. Dostala všechno, nač pomyslela. Kromě jednoho.
Je na hranici šílenství? „Milujete ho.“
„No jistě. Stejně jako on mě. Jsem jeho dcera a mám tvář ženy, kterou miloval. Využila jsem toho. Měla jsem všechno i jméno, jen ne status, který bych chtěla.“
„Kněžny.“
„Ano!“ zasyčí. „Nic víc nechci, jenže to jediné mi je odepřeno a tak proč by ho měla mít některá jiná? Na krátko jistě, ale ne na celý život a jednou pozná, že jedině já jsem vhodná. Jedině já! Pak budeme jen my dva!“ divoce vykřikne.
Obloudila ho? Zešílela? Možné je všechno, jedno ví. Odejde a nechá ji být. Jediný, kdo by Athieu mohl zabít, je Amadeo. Došla ji trpělivost, pomyslí s úlekem, když vidí, jak se Stín pohne jeho směrem. Vyběhne ven. Uvidí Aidana. Poděkuje všem živlům, že ho neposlechl. Vyskočí za něj na koně, chytí ho kolem pasu.
„Rychle!“
Ten pobídne koně do cvalu a utíkají, seč koni stačí síly. Elean ho objímá kolem pasu s mrtvolným potem po celém těle. Ohlédne se. Nikdo za ním není. Opět poděkuje všem živlům, že stáli při něm. Už se viděl mrtvý.
„Zastav.“
„Je mrtvá?“
„Není,“ zavrtí hlavou. „Nemůžeme ji zabít.“
„U Oka, proč ne? Je to člověk, i když je z knížecí rodiny. Zabiju ji!“ Chce popohnat koně nazpátek, když je kůň zastaven pevnou rukou, až se vzepne. Chvilku se válí po zemi. „Aidane, nejde to. Může to udělat jedině Amadeo.“
Ten se přestane rvát. Posadí se. „Amadeo?“
Elean vstane, opráší si šaty. „Ano,“ řekne unaveně. „Má meč, který by ji mohl usmrtit, aniž by se stalo s městem to, co s kněžniným pavilonem. Jestli bych ti radil, dej od ní ruce pryč a nepřibližuj se k ní.“
„A co Elvie?“
„Nějakou dobu bude v bezpečí. Do té doby se pokusím něco vymyslet. Chce být kněžnou. Vlastně má ji ráda, že? Ať se chová normálně. Bude to nejlepší.“
„Ale to nejde!“ vykřikne zhrozeně. Chytí otěže koně, který očichává trávu u budovy. Mlčky jdou vedle sebe.
„Má tvář své matky.“
„To jsi říkal. Jak dlouho?“ Otřese se odporem. Otec a dcera.
„Netuším. Musím odjet.“
„Já vím.“
„Tvá rodina je v bezpečí, ale před ní ne. Kdybych věděl, to co vím teď, udělal bych spoustu věcí jinak, ale stalo se. Hned jak přijdu do tvého domu, zabalím si a vyrazím.“
„Kam?“
Elean pohlédne k nebi, k Vůli hvězd, která jediná určuje osud. Když se ptal hvězd, tak mu konstelace ukázala město, ovšem Athiea mu řekla daleko víc. Páprdové. „Hlavní město Edan.“
Z vůle koně -- 31.Poslední odpočinek
