Shounen - ai povídky

 Vůle hvězd

 

Kapitola 31.

 

Poslední odpočinek

„Hraniční lesy je nejhroznější oblast Alacaldského království, jakou jsem kdy viděl. Žiji tam jen rostliny a havěť, která vás udolá během pár úderů. Jen malý ostrůvek je uprostřed lesů obydlený. Ti co tam žijí, jsou blázni!“

Výpisky neznámého Cestovatele

Na noc se utáboří sám. Argés hned jde k vodě, kde se pořádně napije. Daimón ho zatím odsedlá. V klidu připraví tábořiště a nanosí hodně dřeva, hlavně tlustší větve, aby vydržely do rána. Začne připravovat jídlo, když cítí podivnou křeč. Zkroutí se. Argés se po něm podívá, potom se vrátí k jídlu. Křeč z jedu, pomyslí si.

Daimón zatne ruce do trávy, která nakonec povolí a s tím i křeč. Přesně ví, jak vypadá. Vytřeštěné oči, bušící srdce a pot po celém těle. Cítí poslední záchvěvy křeče, která se může každou chvilku vrátit. Vstane, vezme si dávku. Jak dlouho to bude trvat, než zemře?

„Kakopo, jsi v pořádku?“ zachraptí, jen aby si vyzkoušel hlasivky. Potom se narovná. Dívá se na hvězdnou oblohu. Proč mu dal meč, když každou chvíli může zemřít? Jenže Sheezad povídala, že to chvilku bude trvat. Musí runy rychle najít, aby mohl začít plnit sliby a potom… Zasní se. Potom najde lék a bude s Eleanem. Vůle hvězd by musela být velmi krutá, kdyby mu vzala to, co celý život hledal, i když to netušil. Od zítra pojedou tolik, kolik vydrží on i Argés. Nejdřív najde armádu. Nebo by bylo lepší najít to vězení? I tak je to hodně zvláštní. Armáda a vězení. Jak někdo by mohl uvěznit armádu? To přece nejde. Aspoň má přibližnou představu, kam má jít. S armádou je to horší. Jenže možná i tady by se mohlo něco udělat.

Prohrábne dlouhým klackem ohniště. Do temné noci vylétnou jiskřičky, které se ihned ztratí. Jako hvězdy na obloze, i když ty tam zůstávají. Takže co s tou armádou?

Vytáhne mapy. Položí malý kamínek na místo, kde je on. Sedí se složenýma nohama a pozorně v mapě pátrá. Armáda je velká. Podle toho, jak to Gyra řekla, jde o jednotky, které se stěhují. Kdyby ne, pak by hvězdy řekly posádka nebo město. Takže to bude pohyblivé. V takovém případě jsou to jednotky, které bojují. Mohly by přezimovat u některého města, ale to by snad Vůle hvězd taky řekla.

„Nemám se vrátit a zadat další otázky?“ zabručí. Zavrtí hlavou. Nebude se tam vracet. Cítí, že uvažuje správně. Jestliže je ale armáda v pohybu, potom to znamená, že se někde chystá válečný konflikt. Někde se bude bojovat, ale kde, když i na Sssertanských hranicích je klid? Nebo by to mohlo být tam? Na jižních je taky klid. Sever nepadá v úvahu. Není tam nic kromě hor. Kozy sotva zaútočí na království… Začne se nad tou představou usmívat. Potom by mohl to být západ.

Tentokrát už si nemůže dovolit žádné chyby. Jeho čas se podstatně zkrátil. Musí být rychlý a rozhodný. Jen kdyby mohl poslat Eleanovi zprávu.

„Jak se asi má?“ Přesune myšlenky na svého milence, i když spolu měli jen nevinné… Nevinné a silné, protože proč ho nedokáže vytěsnit z mysli? Zabírá stále více z jeho života. Je to čaroděj, kouzelník jako z bájí, které slýchával nejen v Drun, ale i později na náměstí u kašny. Každý ví, že se tyhle věci nedějí, jenže jak jinak si to vysvětlit?

Ozve se zafrkání. Zvedne se a pevně uváže Argése k stromu. I když nejí jako kůň a je chytřejší než leckterý člověk, pak stále se chová jako kůň a často se poleká i vlastního stínu.

„Já vím, že bych to nemusel dělat, je to tak lepší, věř mi. Půjdeme spát. Kakopo?! Zase někam odešel. Řekl bych, že lovit. Máme před sebou náročnou cestu,“ říká Argésovi. Po jídle si lehne. Usne, aniž tuší jak. Tentokrát mu sny nic nepřinášejí kromě tísnivého pocitu, který zažil v Pardských kobkách.

Ráno se s tímto pocitem probudí. Chvilku mžourá do šedého chladného rána. Tuší, co mu ten pocit chce říct. Čas se krátí. Opět trochu odebere protijedu z lahvičky. Chvilku na ní zírá, nakonec ji pečlivě uschová. Po snídani na Argésovi vyrazí k dalšímu hledání dvou posledních run.

Dva a půl dne, aniž by někoho potkali. Jede střídavě klusem, krokem a uvolněným cvalem, který jak zjistil Argés miluje nade vše. Projedou po staré stezce kolem Dračích kopců. Je zvědavý, zda Kakopo odejde, ale doprovází ho věrně jako stín. Když vyjede z Dračích kopců, napadne ho, že se měl stavit u Serenina, pak si vybaví kopání i to, že má to dát do původního stavu. Raději bude na cestě než, aby s lopatou zahazoval ty mohutné kosti netvora. Vybaví si, jak do něj nejen řezal fyzicky, ale hlavně ty jeho průpovídky, které ho dokázaly vytočit na nejvyšší míru. A za to, že vybuchl, dostal ještě přidáno. Už je nikdy nechce vidět.

Toho dne v poledne narazí na karavanu s velkým doprovodem. Obchodnicí, nějací poutnicí, kteří se přidali za malý poplatek, aby je ochránili žoldáci. Když byl ve Fiore, myslel, že země žije v poklidu, ale od jisté doby si říká, k čemu je vlastně Vůle hvězd. Každému určí, kým bude, přesto jsou tu lupiči, vrazi a další lidé, kteří nedodržují zákony. Proč se jich astrologové nezbaví? Až budou spolu s Eleanem, optá se ho na to.

Zkušeným okem vyhledá vůdce žoldáků. Podle vzhledu jsou už na cestě nejeden týden.

„Zdravím a nechť vaše cesty ozařuje Jiskrovec svou sílou světla.“

Muž s kloboukem na hlavě, mečem po boku, celý v hnědém, se silným vlněným pláštěm, jenž splývá na záď koně, si ho důkladně prohlédne. Kývne hlavou. „Nechť cesty požehná jasný Sirius. Co tě sem přivádí?“

„Společnost. Daimón Astryhze. Jsem už dlouho na cestách, kdy jsem viděl jen lesní zvěř a nepromluvil slova, když nepočítám Argése a Kakopa.“ Popleská Argése po hřívě. Ten si nelibě odfrkne.

„Sssertanský kůň a pes pro boháče. Zvláštní kombinace.“

„Někdy se to tak sejde.“

„Jistě. Připoj se. Snad s těmi hračkami umíš vládnout,“ popíchne ho, když vidí dva meče.

Daimón se ušklíbne. Zadívá se mu do zarostlého obličeje, ale pohled je pevný, bez výsměchu. „Trochu. Děkuji.“ Přitáhne otěže Argésovi, počká, až ho minou vozy a přidá se k poutníkům. Nijak se mu nechce jet s nimi, proto se opatrně přidá k třem žoldákům, kteří jedou vzadu. Podle toho, jak se rozhlížejí, tak čekají, že cesta nebude lehká.

„Zdravím.“

„I my. Tuanil tě sem poslal?“

Nejspíš jejich velitel. „Ano. Čekáte potíže?“

„Pokud jim nejsi ty…“ Jejich pohledy sklouznou po výzbroji. Daimón cítí, že registrují každou maličkost. Věci, které si může dovolit jen boháč, ale to že je tu sám, zase naznačuje, že jim není. Netuší, kam ho zařadit.

„Jsem na cestách už celou věčnost,“ vysvětlí. „Už mám té samoty dost, a když jsem na vás narazil…“

„Odkud jedeš?“

„Z Pardských kobek.“ Otřese se při vzpomínce na slizké páchnoucí do nekonečna táhnoucí podzemní chodby. Když jimi běžel, myslel, že se na vzduch nedostane.

Hvizd.

 „Stále ještě dobývají věže?“ ozve se prostřední žoldák. Podle hlasu je starší, ale když pomine oblečení, potom jeho zbraně a kůň jsou to nejlepší, co zde vidí.

„Ještě stále,“ přikývne. „Ještě nikdy jsem tak vysoké neviděl. Jen nechápu, proč Pardští králové dávají tolik drahocennosti dovnitř.“

Muž se zasměje. „Jak vidno, byl jsi tam krátce. Je to tradice oslnit bohatstvím a za druhé získat pověst nedobytnosti své hrobky. Možná i tím, kolik tam zlodějů skončí svůj život.“

„Zvláštní tradice.“

„To mi povídej. Sám jsem to nechápal, dokud jsem nevyšplhal svou první věž. Když kolem mě proletěly tři oštěpy a já málem vykrvácel, tak jsem si řekl, že jsou lepší možnosti než zemřít tou nějakou neviditelnou pasti. Tak jsem toho nechal. Sebral pár věci a dal jsem se k Tuanilově skupině. Věř mi, je to bezpečnější.“

„To ano,“ živě přitaká Daimón, protože si vybaví kobky. „Daimón.“

„Corryhen, Amadeo a Natsu. Není odtud, ale umí skvělé bojovat. Hej, ty Daimóne, k čemu taháš ta svoje párátka? Na boj nebo šťouchání v zubech?“ ozve se Amadeo, který má v pouzdře luk a na zádech toulec se šípy.

„Jeden na šťouchání v zubech a druhý v lidských střevech,“ odsekne Daimón.

Řev Corryhena ho překvapí. „Dobrá odpověď. Rád bych je potom viděl. Vida, Tuanil našel místo k táboření.“ Pobídne koně, potom se otočí na Daimóna. „Kruh a chránit!“ Daimón pochopí a postaví se kolem poutníků a vozů se zbožím. Ti pomalu se utáboří. Z jednoho vozu je vytaženo dřevo. Daimón pochopí, že zřejmě museli procházet místy, kde buď je poušť nebo dřevo, které nehoří. Zajímalo ho, kam míří, ale podle toho, jak se žoldáci tváří, zpovídat je teď, je blbost. Argés občas přešlápne, Kakopo se rozhlíží.

Ozve se pronikavý hvizd, potom ještě jeden. Daimón netuší, co má dělat, když k němu přikluše Corryhen.

„Zvu tě ke svému ohni.“

„Velmi rád.“ Udělají si svůj vlastní na okraji tábořiště. Poté co se oheň rozhoří, odsedlá Argése, sundá uzdu a nechá ho vyválet v trávě. Poté ho začne důkladně hřebelcovat a učeše hřívu i ocas. Už přemýšlel, že by je mohl zkrátit, potom to zamítl. Argés, vsadí se, by tím zásahem nebyl nadšený. Corryhen ho spokojeně sleduje. Jak je vidno, má svá zvířata opravdu rád. Jenže o tak drahá zvířata by se nestaral jedině blbec.

„Má je dlouhé.“

„Ano, jen by se mu nelíbilo, kdybych je zkrátil.“

„Vynikla by jeho krása, hlavně krk.“ Dlouhým pohlazením přejede krk, až k ocasu. „Není lekavý a nevypadá na Sssertanského,“ prohodí tázavě.

„Je, jen není zrovna obvyklý.“

„Och, dar?“ optá se chápavě Corryhen, který zrovna prohlíží kopyta svému koni.

„Ano. Jednou ho budu muset vrátit.“

„Zvláštní dar a co ten yerv?“

„Přidal se ke mně,“ řekne jednoduše. „Peníze na něj nemám,“ ujistí ho.

„Divoký?“ Opře se o svého koně a udiveně pozoruje Daimóna. „Hezký obojek.“

„Moje vlastní práce,“ řekne pyšně. Podívají se na yerva, který zrovna mohutným stiskem zlomil kost vejpůl. Packama přidrží kost a vysává morek.

„Jsi plný protikladů, Daimóne.“

„Život.“

Muž se tiše rozesměje. Život? Kolik tomu mladíkovi může být. Dvacet? Možná víc, ale rozhodně neprošel třicítku a už vůbec se neblíží k padesátce jako on. Co tak mohl vidět? Daimón plácne Argése. „Běž se napít.“ Argés se odloudá k vodě. Pak se rozhlédne kolem sebe. Když pochopí, že nic nedostane, lehne si. Začíná nesnášet lidí, protože potom nedostane maso. Opravdu je jim lépe, když jsou sami.

Daimón s Corryhenem a ostatními se usadí k ohni, na kterém už visí kotlík, z kterého to pěkně voní. Mlčí a dívají se na kuchaře, který občas s mlasknutím dochutí hustou polévkou.

„Už to bude?“ zasténá Corryhen. „Je to fuk, jestli to bude nedovařené. Dělal kuchaře, než zjistil, že už dál nemůže a dal se k nám.“

Daimón se zadívá na podsaditého muže. Vsadí se, že je tu jen kvůli tomu, jak vaří, ale proč odcházel? I když vlastně dál vaří.

„Sklapni. Nebudu vám tu předkládat nějaký blevajs, po kterém vám bude špatně a pak, máme tu hosta.“

„Hosta? Jó tak! Tak my počkáme tak dva plné údery, potom nám dáš do misek, i kdyby to mělo být syrové!“

„Ty, parchante! Zase vyhrožuješ?“

„Korrele, máme hlad a hlad není dobrý rádce. Z hladu člověk ztrácí soudnost, že jo chlapi?!“

Korrel se na něj dívá, potom mu vyrve z ruky misku. „Na!“ Naběračkou mu tam prdne pořádný kus porce. „Teď ty. Zadus se!“ řekne záštiplně, zatímco dává pořádnou porci Daimónovi. Corryhen se usměje, hezky pofouká a nabere pořádnou porci na lžíci. „Korrele, je to vynikající. U živlů, měl bys vařit v nějakém paláci a nezahazovat se s naší bandou.“ Daimón po prvním soustu jen překvapeně přikývne.

„To bys mi nesměl zachránit tu mou tlustou prdel od připálení!“ Máchá naběračkou střídavě před Corryhenovou tváři a nandáváním obsahu do misek.

„Připálení?“ optá se tiše Corryhena. Ten přikývne, aniž by mu dál vysvětloval, co se stalo. Nakonec dojedí a rozvalí se.

„Máte hlídku od třetí Hodiny dřeva po druhou Hodinu ohně.“

„Jasně, Tuanile. Jdeme spát.“ Zahrabe se do pláště. Daimón to taky udělá. Chvilku přemýšlí, co dál, ale na nic nepřijde. Usne, až ho ze snu probudí zafrkání. Zívne. Nadzvedne hlavu. Chlapi ve svitu ohníčku si připínají zbraně. Zívají. Vstane, dojde pro vodu a hodí do vody bylinky od Olivieny. Prázdný sáček pečlivě schová. Je zvědavý, kdy ji zase spatří.

„To voní nádherně. Díky,“ řekne Corryhen s hrnkem v ruce. Upije, mlaskne. „Tedy lepší než nejsilnější dryák, jaký jsem kdy pil.“

„Díky. To jsou bylinky od Olivieny.“

„Tak jí poděkuj. Hele, nemusíš…“

„Ale jo.“ Sklidí si věcí, osedlá Argése a vyjede na stráž. Ti, co měli předchozí hlídku, spí. Hlídají až do úsvitu. Nejdřív nic není vidět, potom najednou tma ustoupí a objeví se první paprsky jako příslib něčeho nového a šťastného. Okouzleně sledují, jak pomalu se dotýkají stromu, tábora i lidí, kteří nevrle jsou tím puzení z hlubokého spánku. Temnota ustupuje a všechno je jasnější.

„Miluji úsvity, ty ne?“

„Taky,“ řekne Daimón. „Mám pocit, že celý den bude krásný a skvělý. Většinou to tak není.“

Corrychen se zasměje. „Vůbec se mi nechce spát.“

„To ty bylinky. Ty, Corryhene, netušíš, zda se někde nechystá válka?“

„Válka?“ zadumá se. „Chceš se dát k armádě? Nedělej to. Dej se k nám.“

„Ne, potřebuji někoho najít.“

„Najít.“ Přimhouří oči. „V tom případě zajeď do Hraničních lesů. Odtud to není daleko. Žije tam Tysalia. Stačí jen se optat na tohle jméno. Každej ti ukáže její dům. Jedna z mala, která je tam dobrovolně a přežívá. Asi se ptáš, proč tě posílám za ní. Zná snad každého vojáka v alacaldském království. Nikdo nebude lépe vědět, kde se nacházejí jednotky.“

„Žena?“

„Jo. Uvidíš sám. Koho vlastně hledáš?“

„Jednoho vysoce postaveného velitele. Je to přítel. Mám mu něco odevzdat, jen nějak se nemohu dozvědět, kde je. Dokonce jsem zkoušel astrologa…“ odfrknutí Corrychena ho pobaví, „… i vykladačku osudu.“

„Tedy fakt, ho chceš najít.“

„Jo. Tak Hraniční lesy. Povídá se, že tam člověk přežije půl roku, pokud má štěstí.“

„Méně chlapče. Tam je konečná pro všechny v alacaldském království. Jestliže tě tam pošlou, můžeš sestavit testament a rozloučit se s rodinou.“

„Je to tam tak hrozné?“

„Jo je,“ ozve se Tuanil. „Na hlídce se nekecá. Jestli tam chceš jet, naber si vodu a potraviny ulož co nejpečlivěji. Nic nejez, dokud si to neuvaříš a jestliže uvaříš, sněz to tak rychle, že si spálíš držku. Lepší je tam nic nejíst a nepít. Ne, že by tam nebyly smrtelné rostliny, sou, ale hlavně kvůli hmyzu, broukům a různé havětí, která ti zaleze do ucha, pod šaty i do péra. Žít se tam dá na jednom místě. Říkají tomu Poslední odpočinek. Příhodné jméno, kde končí zoufalci. Je tam hospoda a pár domů těch, kteří hlídají trestance. Ti jsou tam jen na jedno. Aby makali a zemřeli. Dřív je číslovali, potom od toho upustili. Jsou jen ty tam. Na místo Posledního odpočinku vedou tři cesty. Všechny jsou nebezpečné. Bezpečné není tam nic. Bez výbavy se odtamtud nedostaneš, a když dostaneš, potom ti to přejí, že tě ani nestihají. Jenže ti co se dostali z Hraničních lesů i tak umírají, jak jejich zdraví je podlomeno. Zůstat tam nebo venku, je jedno. Chcípneš jako bezejmenný pes.“

„Co tam vlastně dělají?“

„Těží zvláštní olej pro bohaté a dřevo. Některé skupiny trestanců těží i zvláštní bahno, kterým se patlají krásky, aby byly eště krásnější. To prokleté místo je plné vzácných surovin, a protože tam kůň nebo vůl nevydrží, tak stromy tahají lidé. Hej hou, hej hou vpřed!“ zanotuje prázdným hlasem. „A opět. Protože je tam tak vysoká úmrtnost, všichni provinilci putují právě tam.“

„Veliteli, nestraš ho.“

„Ne, jsem rád, že něco se dozvím o tom místě. Je tam něco bezpečného?“

Tuanil zachmuřeně pozoruje stoupající slunce. „Jo. Nejet tam.“ Otočí se a odchází do tábora probudit poutníky i kupce, který ho najal. Tábořiště se pomalu probouzí, ale trvá to další hodinu, než jsou vozy připraveny. Opět se s Corryhenem zařadí na konec konvoje.

„Kam vlastně jedete?“

„Do Thoru a potom lodí na ostrovy, jen nevím, zda pojedeme i na lodi. Ještě nikdy jsem na moři nebyl, co ty?“

„Taky ne, ale bydlel jsem ve Fiore a často jsem viděl barky, které připlouvaly z přístavu, ale ty byly pouze říční. Od nás potom zboží putovalo nahoru do Edanu a na jih.“

„Fioru slušně znám. Odjel jsem odtamtud těsně před tím masakrem,“ pronese Amadeo. „Co jsem nečekal, bylo to, že upálí celou kněžninu domácnost.“

„Cože?! Povídej.“

„Nevíš o tom?“ podiví se Amadeo. „Jo. Kněžna s dcerkou byly zavražděné a její pavilon shořel do poslední nitky. Měli co dělat, aby zachránili ostatní pavilóny. Aspoň to vykládali lidi. No a nakonec celou její domácnost upálili na posmrtné hranici.“

„Fuj!“ vykřiknou oba dva strážní. Daimón mlčí. „To je tak, když sloužíš boháčům. Myslí si, že s námi mohou dělat, co chtějí,“ řekne Amadeo. Daimón nakrčí nos, jak se mu tím připomene pach těl a zapálená hranice. „Muselo to tehdy být hnusné.“

„To mi povídej.“

„Byl jsi tam?“

„Jo, byl,“ hlesne Daimón. „Znal jsem spoustu lidí, kteří tam skončili, včetně celé jednotky Havranů.“

„Jo! Ti strážili ten pavilón. Chudáci. Kdo to vlastně spáchal?“

Daimón si povzdechne. Tohle bude muset vypátrat. „To se nezjistilo.“

„Jak to, že ne?“

„Hele, nekecáme.“

„Ale Tuanile, povídáme si o Fiore. Víte, kdo to udělal?“

Tuanil si je prohlédne. „Ne. Když jsem se ptal posledně plukovníka Estryhzeho, tak řekl, že pachatel je neznámý. Překvapil mě tím, protože nesnáší, když něco neví. Tak a teď konec keců a hlídejte zadek toho konvoje nebo skončíte jako ti chudáci.“ Odcválá dopředu.

„Má oči vzadu a v zadku zahryzlého yerva,“ neodpustí si poznámku Corryhen, ale v jeho hlase zní úcta. „Tak oči na stopkách a dávat pozor.“

Po poslední hodině ohně a před první hodinou větru, kdy konvoj nezastavil, dojedou k rozcestí.

„Hele, nerad se s tebou loučím, ale tahle cesta je nejpřímější do Hraničních lesů. Fakt, tam chceš jet?“

„Musím, Corryhene. Rád jsem se s tebou seznámil. Nechť tě na tvých cestách provází Irius a v nocích osvětluje jasný Jiskrovec.“ Pokyne jim rukou a za halekání odcválá na užší cestu.

„Hej, počkej!“

„Ano?“ otočí přitažením otěži Argése. Tuanil. Co mu chce?

„Vezmi si na cestu dřevo. Možná je tam vzácné dřevo, ale zásadně dobře nehoří. Jo, k Poslednímu odpočinku projeď co nejrychleji. Zastav jen, když tvůj kůň nebude moci dál. Zjistí tam, co potřebuješ a zmiz tak rychle, že si toho nikdo nevšimne. A ještě jedno.“

„Ano?“

„Nic tam neproveď, nebo tvůj kůň osiří a ty budeš těžit. Hej hou, hej hou, vpřed!“ otočí koně a odjede.

Daimón polkne. Tohle by nerad. Takže najít Tysalii a zmizet. Tentokrát se bude přesně řídit Tuanilovou radou. V duchu všem poděkuje za rady. Jen doufá, že ta Tysalia bude vědět, co potřebuje. Sice pochybuje, že mu řekne, kde je runa větru, ale stačí mu, aby se dozvěděl, kde bude ten muž. Dva dny cestuje pohodlně, když čtvrtého dne k druhé hodině ohně spatří temnou hradbu lesa. Zastaví se. Zamyšleně hledí před sebe. Cestou nikoho nepotkal, žádná usedlost, takže by hádal, že tohle bude ono.  Na kraji lesa zastaví a nabere si dřeva. Vjede dovnitř. Cesta je všelijaká. Spíš by řekl cesta necesta, jak Argés opatrně našlapuje díky kořenům. Kakopo se drží vedle něj a celou dobu má lehce rozšířený pysk. Po hodině cesty si přetáhne šátek přes ústa. Už chápe, proč říkal o hmyzu. Nakonec sesedne a omotá Argésovi hubu. Budou muset jet rychleji. Netuší, zda Argés to vydrží, ale bude muset. Před vstupem do lesa se důkladně napili a najedli. Popožene ho. Argés jako by vycítil, že je to důležité, přidá do kroku, až nakonec uvolněně cválá.

Daimón se rozhlíží po velikánech, které jsou napůl na zemi, napůl stojí v bahně. Pod kopyty se ozývá občas dunivý zvuk a on pochopí, že celá cesta je postavená. Nezastaví ani na večer a postupují vpřed. Sice pomalu, ale jedou. K ránu už nemůže. Zastaví Argése. Měl se optat, jak dlouhá ta cesta je. Vytáhne Arryjovu mapu. Snad tam něco bude. Zaraduje se, když najde k tomu samostatný popisek i vyznačenými cestami. Tři dny. To vydrží. Ožene se rukou a hned na to smete nějaké broučky, které se objevili na mapě. Vstane. Je tu pár hodin a už to tady nenávidí. Jak tu mohou lidé žít? Z dálky se ozve nějaké zvíře. Vezme Argése za otěže a vede ho po cestě. Mlaskavé zvuky ho děsí, dokud si nevšimne, že jsou to bubliny vystupující z bahna. Tohle je černá můra, pomyslí si. Nechápe, že by tu vůbec mohlo něco jiného žít kromě těch mrňavých hnusných potvor, co pijí krev. Když na rukavicích zahlédne drobný hmyz, začne věřit, že Údolí stínu je příjemné místo k životu.

K třetí hodině ohně dojde k zvláštnímu místu. Tábořiště, pochopí. Zadívá se na mapu. Ano, zde je to taky vyznačeno. Takže před ním je ještě jedno takové místo. Bezpečně to tu moc nevypadá, usoudí, ovšem lepší něco než nic. Odváže trochu dřeva a rychle uvaří si čaj. Ještě rychleji ho vypije, i když je horký. Vyndá chleb, ale když se na něj zadívá, vyhodí ho. Jak mohli se tam dostat, nechápe. Snad jeho jídlo takhle nedopadne celé.

Dopadlo. Vztekle je hází do bažin. Aspoň, že voda je v pořádku, ale na jak dlouho? Zabalí se, nebo spíš ze sebe udělá kokon. Vedle něj si lehnou kůň a yerv.

Argés se co chvílí ožene ocasem. Ustaraně se kolem sebe rozhlíží. Nikdy by neřekl, že může existovat tak strašné místo, ale Daimón sem jede, proto ho musí chránit, i když od jisté doby cítí, že není úplně v pořádku. Dělá mu to starost, protože pach, který vydává je podobný tomu, jaký vydávají mršiny, co zemřeli prudkým jedem. Uvažuje, zda by ho neměl dovést k paní Lachésis. Ta by možná dovedla si s tím poradit. Jenže jak mu to říct? Nakonec usoudí, že Daimón možná ví, co dělá.

Yerv pokojně dřímá, jak se nic nemůže dost pod kůži a citlivou kůži na krku si dobře chrání stejně jako oči a uši, které má přitisknuté k hlavě.

Když se Daimón vzbudí, má sucho v ústech. Napije se, rád, že voda to přežila. Nasedne na Argése a nemusí ho pobízet k rychlé jízdě. Brzy ráno po první hodině ohně zaslechnou. „Hej hou, hej hou vpřed.“ Zamrká. To už jsou zde a potom si vybaví Argésovou neuvěřitelnou rychlost. Vděčně Śivyho poplácá po krku a zamíří za voláním. Les ustoupí a oni se ocitnou před neuvěřitelnou stavbou. Všechno co vidí je na pilířích obrovských stromů, které jsou zasazeny do bažin, močálů a spojeny s kmeny, které jsou v zemi. Nad nimi je vytvořena jedna velká plošina s několika domy. Většina jsou dlouhá, nepodobná jejich kasárnám, ale pár jich je normálních. Sesedne, vezme Argése za otěže a vede ho nahoru. Podkovy zaduní na mostě. Sundá si šátek z úst, protože má pocit, že je tu daleko méně… Pak začichá. Zdá se, že tu něco hoří, co možná odpuzuje různorodou malou havěť, která ho trápila během cesty.

Uprostřed je dům, v kterém hned pozná hospodu. Už tam zamíří, když si vybaví Tuanilova slova. Rychle zjistí, co potřebuješ a stejně rychle zmiz.

„Je tu někdo?!“ Z hospody vyleze zarostlý chlap. Udiveně si prohlíží Daimóna koně a yerva. Rozhlédne se, jako by spadl z nebe.

„Ty jsi tu nový?“

„Ne, projíždím. Vlastně hledám Tysalii. Můžeš mi poradit, kde je jí najdu?“ optá se zdvořile.

Muž se podrbá na zadku, potom ukáže rukou na nevelký domek, skoro na kraji plošiny.

Daimón se usměje. „Děkuji za radu.“

„No jo,“ zahučí. Zaleze dovnitř, kde zakopne o místního strážce, který tu vyspává opici.

Daimón vede Argése k domku. Uváže ho a zaťuká na dveře. Čeká, zda někdo vyjde. Pohne se záclona, potom se otevřou dveře. Daimón si prohlédne ženu, která přišla otevřít. Není hezká, není šeredná, je taková tuctová. I vlasy pod šátkem jsou obyčejné hnědé jako kůra dřeva. Oči neutrální takové modré. Postava nijak štíhlá, nijak tlustá. I oblečení je obyčejné.

„Už ses vynadíval, cizinče?“ ozve se příjemný hlas. „Protože jestli ne, tak bych ráda zalezla dovnitř.“

„Jistě, potřebuji malou informaci.“

„Uvnitř.“ Vtáhne ho dovnitř. Daimón se zaškaredí, protože pach, který cítil venku je tady třikrát silnější. „Koukám, že jsi tu poprvé. To je prášek z kůry jednoho ze stromu. Nebýt jeho, tak Poslední končina neexistuje. Pach, který vydává, odpuzuje většinu hmyzu. Tak co tu chceš?“

„Potřebuji informaci. Někdo mi řekl, že byste mi byla schopna poradit něco o armádě.“

„To jo. Chceš něco k jídlu?“

„Rád bych. Klidně zaplatím. Po cestě se mi všechno kromě vody zkazilo.“

„Tu už vylej. Dám ti novou. Tak co přesně hledáš.“

Daimón se posadí. Pozoruje ženu, jak obratně připravuje jídlo. Všechno má pečlivě zavřené v zvláštních sudech a soudcích. „Hledám muže vysoce postaveného. Je zřejmě velitel armády nebo jednotky. Kolem sebe má gardu. Potřebuji najít armádu, kde je.“

Smích. „Tak to tě lituji. Víš kolik pevnosti v království je?“

„Netuším, ale není to pevnost. Je v pohybu.“

„To je zajímavější,“ řekne, aniž se ke svému hostu obrátila. „Co za to dáš?“

„Co byste chtěla?“

„Společnou noc.“

Daimón strne. Ošije se.

Tysalia si ho prohlíží. „Tak zaplatíš?“

„Penězi by to nešlo?“

„Aha nezdám se ti hezká nebo co?“

Daimón si povzdechne. „Ne, to není tím, já prostě, no ženy mě nijak nepřitahuji,“ vysouká ze sebe. Tysaliia se na něj dívá, potom se začne smát. „Dobrá, máš tu informaci zadarmo. Už dlouho mě nikdo tak nepobavil. Tady máš a jez rychle.“ Postaví před něj misku, druhou před sebe. „Takže velitel. Momentálně armáda, která je v pohybu, je Západní. Východní stojí a vyčkává a Jižní taktéž. Některé jednotky od obou armád byly staženy k Západní. Z Jižní šestá jezdecká, sedmá a osmá pěchotní a střelci z Duanil. Z Východní to byla první, druhá pěší a Skaadští jezdci.“

„Takže na Západ?“

„Přesně tak. Je to výš položeno, než je Thor. Seskupují se u ústí řeky Eden, co se vylévá z jezera Eden. Tam podle mých informací se shromažďují, aby provedli útok na Západní souostroví. Už je nebaví, že nemají přístup k luxusnímu zboží, hlavně surovinám.“

„Ale…“

„Trvá to příliš dlouho a král začíná být netrpělivý a boháčům se nechce dávat přemrštěné ceny, které si diktují obchodníci z Thor. Ti mají dost zásob, ale vycítili, že by mohli vydělat daleko více. Začínají zvyšovat ceny. Některé koření, které jsem i já používala, už nemám a nemohu si je dovolit.“

„Jak to víte?“

„Jak? No, mám tu určitá privilegia a taky tu končí všichni dezertéři a provinilci z armád. Takže si je ráda poslechnu. Věř mi, za ta léta jsem toho dost vyslechla.“

„Chápu. Takže na sever. Jak nejrychleji se tam dostanu?“

„Lodi. Máme tu lodě, které rozvážejí dřevo jak na jih, tak hlavně na sever. Možná se to zdá hloupé, ale co.“

„Děkuji. Co to jsem jedl?“

„Stromy,“ tiše se zasměje. „A pár hub.“

„Stromy?“ podiví se.

„Jistě, když víš, co jíst, potom tu nezemřeš. Nu což, opravdu je škoda, ale…“

„Tysalie, ty tu někoho máš!“ zaslechnou hrubý hlas. Řve jako by nestál za dveřmi, ale tři verstvy daleko.

Tysalie se zvedne. Pohlédne na Daimóna. „Připrav se a zdrhej na západ. Most najdeš a cestičku taky. Vězňů si nevšímej, nepomůžeš jim. Utíkej, jak můžeš. Mám tu sice jisté výsady, ale momentální velitel si na mě dělá nároky. Je krapet žárlivej,“ pousměje se.

„Děkuji, vám paní Tysalie. Rád bych se nějak odvděčil, jen nemám čím.“

„Jednou možná odvděčíš.“ Přistoupí ke dveřím, na které dopadají mocné rány od pěsti. Otevře je, muž s napřaženou rukou vlítne dovnitř. Daimón se uhne a vyběhne ven, zatímco za ním prásknou dveře. Odváže Argése, nasedne a vyrazí západním směrem. Pro jistotu se neohlíží, když utíká. Kopyta zaduní na mostě. Za ním se ozvou píšťalky. Velmi rychle pochopí, kdo je tu lovená zvěř. Mine první skupinu trestanců s provazy přes záda, jak táhnou strom po cestě. Mine je. Volání Hej ty tam, ignoruje. Míjí další a další skupinky, které za monotónního volání a praskání biče táhnou poslušně stromy k neznámému cíli. Daimón si všimne, že jsou tak otupělí, že dokonce ani nevzhlédnou, aby se na něj podívali a když už ano, pak zřejmě tu asi nejsou dlouho.

Hvizdot pomalu utichá, za což je rád, přesto zběsile pokračuje v jízdě. Byl by rád dosáhl pobřeží, co nejdříve. Přece jen by nerad skončil jako tihle. Mine další skupinku a další. Strážní se na něj závistivě podívají.  

Volání ´Hej hou, hej hou vpřed´ ho provází hodně dlouho a sotva skončí, slyší další.

Za dva dny stojí na břehu a dívá se na nekonečný horizont modravého moře. Je ráno a jak on, tak Argés i Kakopo jsou unavení, že sotva melou z posledního. Ujížděli i v noci, kdy trestanci spali přivázání ke dřevům, která přes den táhli. Pořád si musel připomínat Tysaliina slova, že pomoci jim je zbytečné. Deprimovalo ho to, ale zdržel se jakékoliv akce. Teď tu stojí a prohlíží si moře i přístav. Nejdřív půjde spát, potom…

Tělo se mu zkroutí do křeče. Má pocit, že mu vypadnou oči z důlku. Třesoucí rukou nahmatá lék. Dá si dávku. Skoro leží na Argésově šijí. Ten se s ním pohne. Jde doprostřed městečka, které má dlouhé molo, u kterého kotví lodě. Po chvilce se Daimón vzpamatuje. Rozhlédne se. Hospoda a nejedna. Zamíří k největší.

„Postarej se o něj.“

„Jasně, pane. Pojď.“ Mlaskne a táhne ho ke stáji. Daimón s Kakopem v patách se vydá dovnitř. Má hlad a žízeň a chce obojí. Potom najde loď do Thor, protože pochybuje, že by nějaká jela přímo do ústí řeky Eden, která se vlévá do moře ještě výš. Uvnitř shodí vaky a posadí se.

„Co to bude?“

„Něco k jídlu a vodu.“ Zvedne hlavu, zívne. „A potom pokoj. Máte nějaký volný?“

„Těch tu je habaděj,“ zasměje se muž. Za chvilku před Daimónem přistane kus paštiky, polévka a místní tmavý chleba. Bez rozpaku naláme chleba do polévky. Střídavě jí polévku a chleba s paštikou. Potom to zapije vodou. Lahoda, pomyslí si.

„Třetí pokoj vlevo. Ten yerv, chcete pro něj pár kostí?“

„Určitě. Děkuji.“ Muž mu donese mísu s kostmi. Daimón si vaky přehodí přes rameno, vezme mísu a jde k chodbě zakrytou závěsem. Projde dovnitř. Odpočítá dveře. Třetí. Postaví misku ke dveřím, shodí vaky, a jak lehne, usne, aniž ví o světě.

Kakopo se pustí do kosti, když někdo pohne dveřmi. Zvedne hlavu, zavrčí. Klika se opět pohne a někdo na dveře zatlačí. Yerv vstane a celou svou váhou se opře do dveří.

„U Oka, to nějak zašprajcoval či co?“ ozve se tlumeně za dveřmi.

„Co okno?“

„To by každý viděl. Zkusíme později. Skoro padal na držku, tak by neměl dělat problém.“

„Jo, jenže měl sebou toho čokla.“

„Prosím tě, toho vyřídíme snadno.“

„Tak třetí Hodina dřeva.“ Kroky se vzdálí. Kakopo ještě chvilku vrčí, potom se uvolní a opět se pustí do kosti. Když má dost, dá si hlavu na tlapy a usne. V noci se jen otočí a přirazí dveře, které někdo snaží povolit. Daimón zvedne hlavu, zadívá se na kliku, potom na Kakopa. Zavrtí hlavou, vstane. Chvilku čeká, že přece jenom povolí, ale nakonec zaslechne vzdalující kroky. Jde ke Kakopovi. Spí. Neuvěřitelné, že ho nedokázali odsunout. Lehne si.

Druhý den, poté co si vezme lék, jde hledat loď. Pomalu jde po molu a snaží se uhnout námořníkům s voly, kteří nakládají dřevo na paluby lodi.

„Hej, pluje některá do Thor?“

„Jo tři. Kráska, Mořská žena a Pýcha.“

„Děkuji.“ Jde ke Krásce. „Hej, berete pasažéry do Thor?“

„Ne!“ zařve v dopověď mohutný hlas.

„Díky.“ Další je Mořská žena. Líbí se mu a na palubě je klid. „Hej, je někdo na palubě?“

„Co je?“

„Berete pasažéry?“

„Nebereme, ale Pýcha jo. Optej se tam!“

„Tak Pýcha. Zvláštní jméno. Jde až nakonec mola. Zůstane stát před středně velkou kocábkou. Má pocit, že se tam vejde akorát on, Kakopo a na Argése nezbude moc místa.

„Hej, mladej, co vočkuješ Pýchu?“

„Chci do Thor, ale uveze nás?“

Chechot. „Odjíždíme v jednu Hodinu větru.“

„Díky! Mám jet nebo ne?“ mumlá při chůzi od lodi. Jenže je to jediná loď, která tam pluje. Někoho se musí optat, zda ta loď vůbec vydrží cestu. Rozhlédne se, kdo by měl krapet času na řeči. Zamíří si to k muži, který spravuje sítě.

„Zdravím, nechť vašemu dílu požehná Jirna.“

„I tobě?“ odvětí muž a teprve teď vzhlédne. Udiveně si prohlíží válečníka, který ho pozdravil jako řemeslník. Cesty Vůle hvězd jsou nevyzpytané. „Co potřebuješ?“

„Informaci o Pýše.“

„Pýcha? Dobrá loď. Nenech se zmást vzhledem. Její kapitán Asami je férovej, když mu nelupne v bedně. Co se narodil, je na moři. Nikdo nezná Západní moře a Moře mlh jako on.“

„Moře mlh?“

„Jo, to je na sever od útesů vraků. Tam skončila nejedna krásná loď. Asami je zná jako vlastní boty, možná lépe, protože je někdy prohraje. Jedete s ním?“ Daimón váhavě přikývne. „Pak vás doveze, kam chcete. Vozí menší náklady, jestli mi rozumíte.“

„Nerozumím.“

„Suchozemec, co?“ Aniž čeká na odpověď, jeho ruce spustí člunek a síť. Ruce naznačí lidské křivky. „Vysoce ceněné zboží, jestli chápeš, ale je to fajn chlap a o své zboží se řádně stará.“

„Otrokář. Nerad bych skončil jako jeho náklad.“

Suchý smích zakončený kašlem. „Oprávněný názor, řekl bych. Holt budeš muset bejt ve střehu.“

Daimón si povzdechne. Má to s nimi zkusit nebo ne? Je unavený, ale potřebuje se dostat k runě včas. Peněz má dost a snad ho Kakopo s Argésem… Je blázen, že o tom uvažuje, a pak jeho čas se krátí. Pojede a pak, nevypadá jako to vysoce ceněné zboží. Dojde do hospody, kde zaplatí zlatem. Lítostivého pohledu tří mužů si nevšimne. Jde s Argésem i s Kakopem k molu. Na konci se pohupuje Pýcha.

„Tak jedeš?“ ozve se z paluby.

„Jo.“

„Chlapi, spusťte můstek. Máme pasažéra.“ Ozve se smích. Daimónovi není to moc po chuti, ale nakonec se nalodí. Jeden z mužů odvede Argése do podpalubí. Kakopo je u něj. Není si jistý, jak necítí pevnou zem, ale líbí se mu stěžně, které zvou k hrátkám a skokům.

„Kapitáne, rád bych s vámi do Thor.“

„Dlouhá cesta.“

„Bylo mi řečeno, že rychlejší než po souši.“

„To maj recht. Máš na zaplacení? Nerad bych, kdybys skončil v podpalubí jako můj náklad, i když nevím, komu bych tě prodal.“

„Není nutno, kolik chcete?“

„Hm, deset zlatejch a to jsem levnej, mladej.“

„Hodně.“

„Máš koně a divného čokla. Taky žrádlo sis zaplatil, tak co chceš víc?“

„Dobrá, tady jsou.“ V duchu opět poděkuje Eleanovi za to, že mu dal peníze. Vysází na stůl zlaťáky.

Kapitán je pomalu shrábne. Jeho mozek kalkuluje. „Asami. To je moje jméno. Chlapů si nevšímej. Jsme plní, takže chrníš venku pod širou oblohou. Kdyby ti byla zima, někdo tě rád vohřeje,“ zasměje se.

„Nebude nutné,“ řekne škrobeně.

„Jak chceš.“ Vyjde ven, za ním Daimón. „Zvedněte kotvu, rozviňte plachty. Bude to!“ zařve Asami. „Ty, neflákej se. Ty taky ne! Makejte, chlapi!“ Loď sebou trhne, plachty se rozvinou. Na moment jako by se zastavil čas a potom se Pýcha rozletí po moři jako střela vypuštěná z luku. „Za týden a dva dny, pokud dá vodní živel, budeme v Thor. Vítr nám štěstí přeje. Námořníkův život spočívá v rukou dvou živlů. Vody a větru. Nic víc k životu nepotřebuje. Ty živly uctíváme, jim přinášíme oběti. Jo, moc se nedívej dolů. Mohl bys přijit vo voči.“

„Proč?“

„Mořské ženy.“

„Vážně?“

„Jo. Hej ty hovnožroute, slez už dolů, nebo tě mám sundat?!“

Daimón jde se usadit k jednomu stočenému lanu. Netuší, co tu bude dělat, proto se po chvilce zvedne, vyhrabe z vaku maso a jde dolu.

„Kam jdeš?“

„Ke koni, kam jinam?“

„No dobrá. Hlavně nekoukej inam, nebo skončíš rybám v žaludku.“

Daimón přikývne. Určitě se jedná o náklad. Kapitán měl pravdu. Jsou plní, a jak kouká, všichni mají pokrývku, jen jsou spoutaní. Je mu jich líto, ale dobře ví, že jim nepomůže stejně jako trestancům. A pak spousta je z jiných zemí, někteří se dokonce dobrovolně prodala, aby pomohli rodině, nebo splatili své dluhy. Dojde k Argésovi, který stojí v provizorním stání. Vedle něj jsou další dva překrásní koně. Takže kapitán není jen otrokář, ale zřejmě obchoduje s dalším vysoce ceněným zbožím. Nakloní se k těm dvěma koním ještě víc. Natáhne ruku a pohladí je u krku. Jasně slyší Stana, knížecího vrchního stájníka a dozorce, jak popisuje koně pouštních kočovníků. Zřetelně ucítí vak.

„U Temného, to jsou sssertanští…“

„Zajímá tě snad něco víc než tvůj kůň?“ ozve se chladný hlas a zároveň ucítí v zádech tlak. Hádá, že je to buď malý meč nebo velký nůž.

„Ne, jen jsem je obdivoval.“

„Z dálky, inak ne.“ Tlak povolí. „Ty sám máš fajnového koně, tak se starej, aby ti taky zůstal, u Temného.“

„Jistě.“ Otočí se. Za ním stojí chlap jak hora, samý sval. Lebka vyholená, v uchu náušnice, dlouhé, obtisklé kalhoty s vysokými boty, ale halena je volná. Ruce má už založené, ale vsadí se, že ten poloviční meč umí tasit slušně rychle. Obličej má potetovaný na jedné straně, na druhé jizvu. Huňaté obočí a pohled, že by se mu vyhnul už z dálky. Chtěl nakrmit Argése, jenže před tím chlapem? Má tušení, že by velmi rychle skonil v rybích žaludcích. Nejistě se usměje. Mužův úsměv se rozšíří ještě víc.

„Rád bych se postaral o koně.“ Snad ho tu nechá.

Muž se na něj upřeně podívá. „Dobrá, jen žádné machinace. Estli uvidím, jak byť otočíš k těm koním nebo k něčemu jinému hlavu, tak můžeš se s ní rozloučit.“

„V pořádku.“ Muž odejde a on rychle Argésovi podá maso. Ten se do něho hladově pustí. Dokud jí, tak ho hřebelcuje, masíruje a pročesává hřívu a ohon. Pohled se snaží mít stočený jen na svého koně. Je rád, že může odtamtud vypadnout.

K večeru zahlédne tmavé útesy. „Co to je?!“ křikne na jednoho námořníka.

„To jsou Útesy vraků. Skončila tam nejedna loď a nejeden blázen, který se pokoušel dostat vodtamtuď poklady, které tam leží na mořském dně.“

„Vypadají nebezpečně,“ zamumlá.

„Taky, že sou,“ přikývne Asami. „Já sám jsem tam jednou ztroskotal. Jen živel ví, jak vodtamtuď sem se dostal na břeh. Než sem dorazil k obydlí, byl jsem kost a kůže. Tohle musíme vobeplout. Pak už poplujeme rovnou do Thor.“

 

Temno. Pach hniloby, kapky hlasitě se ozývající v temnotě a stékající voda, která je i přes šelest tisíce nožek, nepěkně slyšet. Pach plísně je prostoupen vším, čeho se jenom dotkne. Nohy vydávají čvachtavý zvuk, jak kráčí chodbou, která se vine do nekonečna, protože konec není vidět. Ze tmy slabě fosforeskují oči tvorů, kteří snad ani nemají jména.

Světlo pochodně ozařuje zdi pokryté slizem a něčím mezi řasou a mechem. Najednou zvedne hlavu. Fialové velké oči se dívají na něj lítostivě.

„Nic neřekneš? Najednou mlčíš?!“ zařve. Máchne pochodní, ale oči nezmizí. Rozhlédne se. Zaslechne šustot těl a mezi tím pach spáleniny. Otočí se. Jeho přátelé. Jde k nim. Radostně a volně. Chce je přivítat, když si uvědomí, že zlaté pouto se neleskne jako vždy.

„Stůj!“

„Kapitáne Suryo, proč?!“

„Nákaza. Nevíme. Něco nám našeptává, chce nás. Bráníme se. Musíš nás osvobodit. Nás všechny.“ Jednotka Havranů skoro zmizí a on zahlédne kuchaře, kuchtíky, služebné. Strach z nich kape jako voda ze stropu. Nechápe to. Vzhlédne vzhůru.

„Pozdě, maličký.“

„Ne! Ne! Dokážu to! Udělám to! Slibuji!“ křikne na průsvitné duše. Pouto se rozhoří, aby opět pohasl.

Kapitán se ho dotkne. „Pospěš si, Amadeo.“

Otočí se, když se předkloní. Oči hada se chladně dívají na svou kořist. Zasténá, jak žilami mu projede jed jako ohnivý provaz. Z posledních sil se zadívá nahoru. Fialové oči se lítostivě zavírají. Najednou mu nepřipadají hrůzostrašné, spíš jako by ztratil přítele.

„Počkej!“

 

„Počkej!“ vykřikne Daimón, který se opět probudil ze snu. Ani neuvažuje, že opět byl krapet jiný. Nenávidí sny, které něco říkají, ale on jim nerozumí.

„Co je? Nemám čas,“ osopí se na Daimóna obrovský muž.

„Něco se děje?“ Kolem něj je mlha, jakou ještě nikdy neviděl. Sotva vidí na svou ruku. Takže minuli Útes vraků a jsou na Moři mlh. Už chápe, proč dostalo takové zvláštní jméno. Počítá dny, kdy jsou na moři. Dost.

„Jo děje. Bude bouře,“ ozve se těsně u něj Asami. Odplivne si a starostlivě se kolem sebe rozhlíží, jako by něco vyhlížel.

„V téhle mlze?“

„Přesně. Už jsem to párkrát zažil. Hej, všechno připevněte. Všechno, slyšíte a dolů do podpalubí pumpovat vodu! Bude to?!“

„Mohu pomoct?“

„Ne. Jen by ses pletl.“ S těmi slovy mlha se rozevře a oni zahlédnou obrovský vír ženoucí před sebou vodu a nad ním černá mračna rozprostírající se do dálky.

„U všech živlů!“

„Zalez do podpalubí a snaž se nehýbat. Kdyby loď šla ke dnu, tak se zkus něčeho držet.“

„Dobrá ráda,“ zamumlá fascinovaný, a zároveň vyděšený Daimón. Před odchodem do podpalubí se ještě jednou ohlédne. Právě dorazil vítr a zvedl do výšky všechno, co nebylo připevněno. Hned za ním blesky a hromy. To všechno způsobilo, že loď se najednou rozhoupala jako houpačka. Přidrží se, upadne a tak po čtyřech jde dolů. Kolem něj se kleje, vříská při každém nárazu. Další se modlí ke všem živlům.

„Pumpovat! Pumpovat nebo skončíme rybám v žaludku! Tak se hejbni! Co tu děláš?“ vyštěkne na Daimóna.

„Asami mě sem poslal.“

„Dobrá. Tady si sedni a až tenhle chudák odpadne, vystřídej ho. Jestli nabereme vodu, padneme ke dnu jako šutr.“ Najednou se zazubí. Vyjde ven. Daimón obdivuje jeho jistou chůzi, kdy se vůbec nekymácí. Podívá se na námořníky, kteří pumpují o sto šest. Jde ven, aniž si všimne, že ho Kakopo následuje jako věrný stín. Venku se něčeho chytí. Vítr jim cloumá a nejednou je úplně ve vzduchu jak vlny a bouře si s nimi pohazuje. Kromě jedné plachty, jsou všechny skasány. Nejdřív si utírá obličej, aby vůbec něco viděl, až nakonec to vzdá a nechá po sobě stékat čistou sladkou vodu. Netuší, jak dlouho si s nimi bouře pohrává, když najednou je loď vržena kupředu a opět. Nikdy by nevěřil, že loď může tak rychle plout.

„Plachty!“ řve Asami. „Vytáhněte všechny plachty!“

„Zbláznil se!“ zamumlá nevěřícně Daimón. Najednou ho něco udeří, až se pustí a jeho tělo se kutálí po palubě jako soudek. Nakonec se zachytí lana a drží. Netuší, co ho bouchlo, ale měl pocit, že to z něj vyrazilo veškerý vzduch.“

„Hlavní plachta je uvolněná!“

„Chyťte lano!“ řve Asami, ale nikdo nemá odvahu jít nahoru, když zuří bouře. Asami si odplivne, když kolem něj jako šmouha prolétne Kakopo. Ani nemrkají, jak v úžasu se dívají na akrobatické kousky, které yerv předvádí. Najednou drží lano v zubech a padá dolů. Přistane na všechny čtyři a opět skočí.

„Lano! To lano chci!“ řve kapitán s napřaženou rukou.

Daimón zakřičí, aniž pustí lano. „Kakopo, lano! Pojď sem!“ Snad zareaguje, zadoufá, jenž nadšený Kakopo dál skáče v neuvěřitelných úhlech.

„Já ho zabiju!“ zasyčí vzteklý Asami, když Kakopo skončí na palubě s provazem v tlamě. Lehne si a začne svou kořist žmoulat. Asami se opatrně přiblíží, ale yerv zvedne hlavu, lano drží tlapou a zavrčí. Asami ucouvne. Lapne dozadu, chytí Daimóna a popostrčí ho dopředu.

„Muž ve vodě! Muž ve vodě!“

„Tak toho, blbce, tam nechte!“ zařve Asami v odpověď.

Daimón se opatrně přiblíží k Yervovi, přestože jeho oči nevěstí nic dobrého. „Dejte mi kus nějakého lana! Dělejte!“

„To si ho mám vyřezat z prdele nebo co?!“ zařve nasupeně. Nakonec vytáhne velkou dýku a odřeže kus lana z mokrého smotku. Vrazí ho Daimónovi do rukou. Nechápe, že ten provaz ten mrňavý pes udrží a ty jeho kousky. To není pes, to je… Neví co, ale rozhodně je divnej.

Daimón hodí kus lana. Kakopo přestane hryzat svou kořist a zahledí se na novou. Chytí ji a Daimón s Asamim se vrhnou k lanu. Rychle je upevní. Otřou si čelo, když je to oba mrskne na stranu. Chvilku mají pocit, že každou chvíli spadnou do moře, nakonec se skulí na palubu palubě. Drží se zábradlí a pozorují, jak napjaté plachty úpí pod větrem.

„Co teď?“

„Je po bouři, jenže v tomhle větru se nedá nic dělat. Můžeme doufat, že plachty vydrží, protože pak deme ke dnu, do prdele, a za další, že přestane. U Oka, co je to za čokla?“

„Yerv.“

„Jó ták! Vo těch jsem slyšel, ale eště neviděl. Má u mě misku kosti. Zachránil nám krk!“ Zadívají se ještě jednou na plachty, ale ty jsou stále napjaté pod silným větrem. Daimón sejde dolů k vakům. Argés nehnutě stojí po spěnky ve vodě a námořnicí kolem zuřivě pumpují. Dokonce i ten svalnatej chlap se u pumpy ohýbá. Dotkne se jednoho z mužů. Ten unaveně poděkuje. Jde se posadit, zatímco Daimón ho vystřídá. Po chvilce má pocit, že vody ubývá, ale když ostatní pokračují, tak nepřestává. Neví, jak dlouho stojí u pumpy, když ucítí dotek. Střídání.

„Hej, mladej, díky!“

„Není za co. Kolik je?“

„Noc, jinak nevím a jedeme stále tou ohnivou rychlostí jako na začátku. Jen doufám, že nás to nezanese na Okraj moře,“ prohodí starostlivě mohutný chlap z dolní paluby. „Okraj moře?“ vytáhne kus chleba a polyká ho, zatímco v druhé ruce drží sýr.

„Jo. Tam na severu končí moře. Povídali námořnicí, že padá přes okraj, jen se mi nechce tomu věřit, ale jeden fakt tu je. Nikdo se vodtamtud nevrátil. Ti co se dostali dost daleko, kecaj o vodním prachu, podivné září a divnejch bytostech, co se vznášejí nad vodou. Tomu věřím, než tomu, že je tam konec, ale popravdě nechci si to vověřovat. Asami musí být nasranej, protože touhle rychlostí už sme minuli Cron. Pozejtří máme Thor a bude nasranej jak kurva, co ji vojeli a nezacvakali.“

„No a co ústí Edenu?“

„Řeky Eden? Co tam? Nic tam nejní kromě malé námořní pevnůstky.“

„Mám informaci, že se tam shromažďuje vojsko.“

Chlap přestane pumpovat. „Armáda?“ optá se přimhouřenýma očima.

„Jo. Velká. Prý pojedou na Souostroví,“ kuje pikle dál Daimón. Jestli by mohl mít krapet štěstí, potom ho vysadí přímo na místě.

„Vojáci, říkáš?“ zamne si bradu.

„Velké vojsko,“ potvrdí. „Západní a pár jednotek z jiných. To už je pořádná síla.“

„Ty, estli žvaníš, jak stará rachejtle, potom tě nic nezachrání, chápeš!“ Přiblíží k němu hlavu a černýma očima se mu zavrtává do duše jako nebozez.

„Jasně,“ řekne. Kdyby došlo na meče, dostal by ho do tří úderů srdce, ovšem co se týče pěstního souboje, asi by ho on dostal na tři údery srdce.

„Fajn, pumpuj, a estli jsi žvanil, máš se nač těšit!“

Daimón s povzdechem začne pumpovat, zatímco námořník se prodírá vodou na palubu. Tam zastihne Asamiho, jak se nedívá vpřed, ale za lodi.

„Co je, Mamohime?“

„Ten pasažér mluvil, že v Edenu se shromažďuje vojsko.“

Asami mlčí. Potom se odpoutá od horizontu i oblak. Dokonce není vidět Jiskrovec. „Vojsko říkáš.“ Mamohime přikývne. Asami vycení zažloutlé zuby. „Zajímavá informace.“

„To bych řek, Asami.“

Asami zajde do své kajuty. Mamohime se dívá, jak přikládá přístroje k mapě. „Za sto dvacet plných úderů mineme řeku. Vítr je silný.“

„A jak chceš donutit vítr, aby přestal vát?“

„Nedonutím, ale skasám plachty a votočím loď! Pozvolným křižováním se dostanu přesně tam, kam chci. Do ústí téhle smradlavé řeky!“ Položí ruku na ústí řeky. V očích mohutného muže se objeví strach. „Máš strach?“ optá se Asami.  Zasměje se, vyjde na palubu. Vítr je stejný jako před chvilku. Už o něm slyšel, jen ho nezažil. Potřebovali by tak dva dny, možná tři, když se zadívá směrem k pobřeží.

 

Asami vyjde na palubu. Čtyři dny fuč a ten prokletej vítr ne a ne ustát. Teď jsou na dohled toho posraného přístavu zvaného Eden s ještě smradlavější řekou.

„Deš do toho?“ ozve se Mamohime.

„Jednou musíme skončit na dně, proč ne teď a s plnou parádou?“ Počítá plné údery, když zavelí. „Skasejte plachty na polovic!“ Námořnicí udiveně se po něm podívají. Asami odsune Aela a pevně sevře kormidlo. Otočí se. Plachty jsou na polovinu, proto stočí loď, až se bok dotkne hladiny a dovnitř nateče voda. Vypadá to, jako by je vodní plocha měla spolknout, když se zhoupne a stojí proti větru. Mamohime se začne modlit k živlu větru. Jestli udělá jedinou chybu, jdou ke dnu. Včas se zachytí. I ostatní námořnicí se snaží zmizet z paluby. Najednou jedna plachta povolí. Asami si toho nevšímá a zkušenou rukou řídí loď. Nevšímá si jejího sténání a dunění větru, který cítí, že mu kořist pomalu uniká. Křižuje prudkým větrem k pevnině. Kousek popojede, kousek jako by se vrátil.

Mamohime zavře oči. Jestli se to nepovede, jestli odhadl špatně kurz… Potom skončí na skálách.

„Tohle je nelidské!“

„Asami je nelidský,“ zasyčí Mamohime. Zbytečně si přetře obličej, aby lépe viděl. Už jenom to, jak může vidět v téhle tmě.

„Povoluje. Chlapi, do díla!“ zařve nadšený Asami.

Námořnicí se vyrojí na palubu, přestože většina stále zůstává v podpalubí. Vrávorají, ale plní své úkoly. Někteří jako opičáci lezou po ráhnech, aby zkontrolovali upevnění plachet a zároveň opravili nezbytné věci. Mamohime spokojeně sleze dolu. Voda už není, přesto nechává námořníky u pump. Netouží skončit jako potrava.

„Skvělý, chlapi. Opět se dostaneme na souš.“ Odezvy se nedočká.

Daimón stojí na palubě a nechá na sebe mrholit. Vítr, který zuřivě jejich loď popoháněl, záhadně se vytratil, i když vát nepřestal. Jen zuřivost a síla zmizela. „Zázrak nebo Vůle hvězd?“ pronese tiše.

„Zkušenosti,“ pronese Asami. „Když člověk se mu nepoddá a bojuje, vyhraje, jestliže to vzdá, odejde přes konec světa a spadne do tmy. Jestli to s tím vojskem… Zdá se, že jsi měl pravdu,“ zabručí nerad. Neptá se, odkud má tu informací. Hlavně že ji má. „Tak nakonec neskončíš jako můj náklad,“ zamumlá. Přestane se dívat k ústí řeky, kde je spousta lodí, což je tu neobvyklé. Je rád, že je vítr sem tak rychle dovedl, ale zároveň bude muset tu rychlost kompenzovat ztrátami. „Nebo vlastně… Chlapi, ke mně!“ Žádné ztráty. Nemá je rád. Po těchhle nikdo neštěkne.

Daimón ustoupí. Asamiho pohled se mu nelíbí.

„Mám nějaké ztráty, mladej, nahradíš je. Ty ten tvůj čokl a ta herka, co ji vydáváš za sssertanského.“

Daimón pomalu vytasí meč. „Chceš to zkusit?“ Kakopo, který s kusem provazu zalezl k Argésovi vyjde ven. Rozhlédne se, potom ho upoutá meč. Rychle se postaví k Daimónovi. Už moc dobře ví, že vytažený meč, znamená boj.

„Chceš bojovat? Dobrá! Chlapi, nezraňte ho. Dostaneme pěknej podíl od Náběrčího!“

„Obchodujete s vojenským masem?“

„Velmi čile,“ ujistí ho někdo ze skupiny. Odněkud, Daimón ani nemá potuchy odkud, se zčistajasna objeví zbraně. Muži jako vlci pomalu jdou k němu. Asami zařve.

Mamohime vykoukne. Zavrtí hlavou. Kapitán opět podlehl lakotě. Jestli ho nezabije Severní vítr, pak ho dostane lakota. Měl by ho nechat být, jen si to říkej někomu, kdo i loď má sešlou, jen aby nashromáždil víc zlaťáků. Otočí se, když se rozlehne zvuk mečů. Mimoděk se otočí. „U Oka, do prdele!“ Měl tušení, že se jednou kapitán sekne, ovšem natolik, aby se v prvním plném úderů na palubě váleli čtyři námořnicí bledí jako smrt, to zas ne. On si hraje. Bojuje jako by se nudil, v tváři chlad, rozhodnost. Námořnicí jdou do toho hlava nehlava, ale tenhle… „U Temného, kým on je?!“ zabručí. Nikdy neviděl lepšího šermíře. „Nejspíš neuvidím,“ řekne vesele a jde se starat o své ovečky do podpalubí. Musí být fit, až je budou prodávat.

Daimón zabije první čtyři útočníky tak lehce, jak ho učil Serenin s netvorem. Ostatní odráží, protože si uvědomuje, že řídit loď neumí a k pevnině je to ještě daleko. Co si ihned Daimón uvědomí, že nemusí dávat tolik pozor na námořníky, jak na to, že má nevhodnou délku meče a to, že jeho boty na té svinské podlaze kloužou jako na blátě.

 Asami dýchá, jeho oči jsou rozšířené a cení zuby. Pustí se sám do rvačky, když vyfasuje první ránu a vzápětí druhou přes celý obličej. Tvář se mu zalije krví.

Mamohime, který vykoukl, aby zkontroloval situaci, zavrtí hlavou. Asamiho nechápe. Vždyť ten náklad dole je bohatství samo o sobě a vojáci dobře zaplatí za tohle zboží. Dostane víc než v Thoru a co neprodají, prodají tam. Vyjde na palubu, vytáhne kyj a majzne kapitána po hlavě, který se s vyvracenýma očima sesune. „Dost!“ zařve mohutným hlasem. „Do práce! O tyhle,“ šťouchne do nehybného těla, „se postaráme později. Námitky?“

Námořnicí váhají. „Ne, Mamohime!“

„Výborně. Aele, doveď loď do přístavu. Důvod uveďte bouři. Máme vážná poškození, která musíme opravit. Ty a ty odsuň těla. Ty odsud vypadni, jak nejrychleji to zvládneš. Já se podívám do podpalubí a náklad.“

Daimón s mečem v ruce přikývne. Mamohime, který Asamiho vleče pod paži do kajuty, zahledí se na meč. Je dobrej, že dokázal se jim ubránit. Někdy se prostě podrazit zákazníky nevyplatí. Daimón sejde do podpalubí. Odváže koně, osedlá ho a upevní ke kroužkům vaky. Pohladí druhý meč. Zavětří, napne uši. Křik ptáků. Jsou blízko pevniny, a jestli Tysalia měla pravdu, potom zde najde toho velitele. Netuší ještě jak, ale najde. Vyvede Argése na palubu. Nikdo si ho nevšímá, jako by na jejich palubě žádný pasažér nikdy nebyl.

K lodi se blíží šalupa s vlajkou přístavní stráže. Kolem nich kotví velké lodě vedle, kterých vypadají jako člun. Dokonce zahlédne lodě s čtyřmi a pěti stěžni, které pojmou do svých útrob celé jednotky. Nic děsivějšího a krásnějšího neviděl.

„Co tu chcete? Je to uzavřená oblast! Mazejte pryč!“

„Neviděl si ten vítr?! Zajdi s vočima k felčarovi!“ zařve Mamohime. „Pýcha s kapitánem Asamim žádá o vjezd podle námořního práva. Sme poškození a nedokážeme se bez oprav dostat do Thor!“

„Náklad?!“

„Ceněné zboží!“

„Dobrá jeďte!“ zařve muž v uniformě.

Pýcha, zbavená momentálně možnosti plout plnou párou, vztyčí jen jednu plachtu. Pomalu, aby dala najevo, že nechce problémy, že je sama, zapluje dovnitř do ohrazeného portu k nejzazšímu molu.

„Nebyl jsem tu hodně dlouho?“ zamumlá Mamohime při pohledu na přístav. Když tu byl posledně, byl to malý opevněný vojenský přístav s dvěma nanejvýš třemi loďmi a to ještě jedna byla vždy v opravě. Teď je tu shromážděná celá flotila a to nemluví o pozemních jednotkách, jejichž stany sahají, až kam oko dohlédne. A ti všichni touží po zábavě, po dárcích, po rozptýlení a chtějí utratit svůj žold a oni to, po čem touží, mají. Asami vydělá to své vysněné bohatství. Sice budou muset dát nějakou pozornost špičkám ve městě a ve vojsku, ale i tak to bude stát za to. Radostně se usměje.  „Tohle muselo stát alcaldy.“ Zajedou k postrannímu molu.

 Daimón vezme za otěže Argése a vyjde ven. Je rád, že má pevnou zem pod nohama. „Vyřiďte Asamimu, že děkuji za svezení.“

Mamohime se ušklíbne. „Raději se mu vyhejbej, mladej, nebo tě naporcuje harpunou! Jo a mě taky! Tak, chlapi, do práce!“

Na kamenném molu se ozve zvuk podkov. Daimón se rozhlédne. Tysalia měla pravdu. Tak velké shromáždiště vojáků neviděl nikdy v životě. Tohle bude opravdová válka, ne pohraniční bitka s jedním mrtvým a zraněným.

 

Z vůle koně - 32. Generál Skaad Sjofa