Shounen - ai povídky

Vůle hvězd

 

Kapitola 32.

 

 Generál Skaad Sjöfa

„Alacaldské království má tři armády. Západní, Jižní a Východní, která je permanentně napadána menšími oddíly kočovníků. Nejpřednější jednotk32ou této armády jsou skaadští jezdci pod vedením generála Skaada Sjöfa. Titul i jednotka přechází z otce na syna.“

Známá pravda

Zastaví se na okraji mola, rozhlédne se. Jestli tu někoho bude chtít najít, bude to na pěkně dlouho. Kdyby aspoň tušil, koho má hledat, ale tady aby hledal příslovečný vlas v kupce sena.

„Nejdřív ubytovat, potom hledat. Tak co, Kakopo? Jak tak koukám, moc se ti tu nelíbí a tobě, Argési, taky ne. Máte pravdu, smrdí to tu, ale to jenom proto, že je tu hodně lidi. Nikdy jsem jich tolik pohromadě neviděl a vy asi taky ne. Moje služba strážného byla klidná. Tak jdeme. Podle mě tu by mělo být hodně hospod, když je to přístav.“ Pro jistotu vezme do ruky otěže, aby se Argés nesplašil. Přece jenom je to pro něj neznámé prostředí. Jde směrem, kde by se měla nacházet hospoda. Taky že jo, ale jeho naděje poklesne, když vidí proudit lidi sem a tam, jako by byly týdenní trhy.

Přiváže koně k poslednímu volnému kruhu. Vaky s mečem si vezme sebou. Podruhé už nebude riskovat jejich ztráty, a kdyby někdo chtěl sáhnout na Argése, nejspíš by odešel s přelámanými kostmi. Argésovi se tolik koní ani lidí nelíbí, usoudí, když vidí, jak má stažené uši dozadu. Co má dělat? Vejde dovnitř a sotva se uhne dvěma opilým vojákům. Podle hodností jsou to kapitáni. Opatrně vejde dovnitř. Smrad ještě horší než venku. Tam aspoň foukal vítr, ale tady…? Pot, víno, jídlo a do toho neumyté zvratky po nočních návštěvách. Prodírá se k pultu. Musí čekat, než se k němu dostane uštvaný hospodský.

„Co to bude?“ houkne neurvale.

„Pokoj?“ optá se dost nejistě, protože při tolika lidech nepochybuje, že pokoje jsou plné.

„Nejsou. Dva zlaté za noc v konírně.“

„Cože?! To je lichva!“

„Hele mladej, tohle je obchod. Podívej se, kolik tu mám lidí. Každý mi tu odpadne a mě za chvilku odvezou na márách, tak dáš nebo ne?!“

„Ne.“

„Tak si běž stanovat. Ještě něco?“

„Víno, pokud nestojí tři zlaté.“

Muž vycení v úsměvu zuby. „Stříbrnej, mladej. Toho jediného je tady dost.“

Předražené za tu kvalitu, pomyslí si při ochutnávce podle něj spíš moči než vína. Raději bude venku, než aby tady spal, protože pokoje budou mít stejnou kvalitu jako to víno. Vezme opět meč a vaky. Venku najednou líbá zemi, zatímco někdo se válí po něm a opilecky se řechtají. Nevybíravě je ze sebe shodí, aby neskončil s jejich obsahem žaludku. Musí říct, že má přístavu plné zuby a to tu není ani pět plných úderů. Odváže Śivyho, když zaslechne řízný hlas.

„Pěkný kůň. Koupím ho.“

„Není na prodej, pane,“ dodá uctivě, když se ohlédne, kdo na něj promluvil. Přestože není v uniformě, jako všichni kolem, pak z jeho chování i to, že za sebou má pár vojáků, jasně hovoří o tom, že je to vysoký důstojník.

„Není?“

„Ne, jen tudy projíždím,“ řekne opatrně. Snad nebude ho chtít…

„Z rozkazu krále, všechny koně v okolí, kteří neslouží k vojenskému účelu, se zabavují. Náhradu dostanete v kanceláři.“ Luskne prsty. Vojáci se pohnou, když Daimón vytasí meč. Důstojník přimhouří oči, když se zadívá na meč. Je skvostný. Jak takový vandrák může mít tak dokonalý meč, krásného koně, a i ten zbytek není k zahození. Pravda, sedlo je zastaralého typu, přesně řečeno, takové nikdy neviděl, za to je zdobené stříbrem. I uzda a pak si všimne yerva, který cení zuby s nízkou skloněnou hlavou. Takového strážce si může dovolit jen šlechta a velmi bohatí lidé. Zvedne ruku, aby zastavil své vojáky. Vrchní velitel nerad vidí bitky. Dokonce je přísně zakázal, a kdyby se tu objevily mrtvoly, nebyl by vůbec nadšený. Po posledním průšvihu si nemůže dovolit, aby jeho jméno bylo s něčím spojováno. Sice může říct, že ho napadl, ale je tu dost špehů, kteří dosvědčí něco jiného. K jeho smůle, ne všichni jsou jeho přátelé a pár lidi by se ho rádo zbavilo. Usměje se.

„Vy jistě chcete vstoupit do vojska.“ Daimón zmateně přikývne. „V tom případě není nutno koně zabavit. Chcete k jezdectvu?“ optá se mile. Vojáci za ním se zastaví a meče schovají. Lhostejně pozorují scénu.

„Možná. Ještě nejsem plně rozhodnutý.“ Oč se tu jedná? Přece kdyby si Argése vzal násilím, nikdo by ani necekl. Je to normální, že se zrekvíruje všechno, co armádě stojí v cestě. Jedna mrtvola navíc by nikoho nepohoršila.

„V tom případě se ptejte po jednotce plukovníka Nalmerise. Jsme nejpřednější jednotkou v armádě.“

„Jistě.“ Do armády nehodlá vstoupit ani za měšec zlatých, i když podle toho, že ho chtěli dostat na lodi, řekl by, že náběrčí nutně potřebují lidské maso, ale v tomto případě se o tohle nejedná. Musí se mu vyhnout. Usměje se a udělá krok pryč.

Nalmeris jde dál, ale oči má přivřené vztekem a kolem úst nepěkný úšklebek. „Toho chlapa chci mít ve vězení a koně ve stáji. Zítra si ho vezmu na přehlídku, tak ho důkladně vyčistěte. Zbytek věci mi doneste do stanu. Hlavně ten meč.“

„A co ten yerv?“

„Zneškodněte ho. Nevíte snad jak? Platím snad vás málo?“

„Ano, pane plukovníku,“ odpoví prošedivělý muž s drobnými jizvičkami na obličeji. Jedině on není v uniformě, ale ostatní ho uctivě poslouchají.  „Bude to stačit navečer? Teď je tu příliš mnoho oči.“

„Neptej se na takové hlouposti, Mor Fedry. Chci je mít.“

Mor Fedry přikývne. „Ty a ty zůstanete s plukovníkem. Ty a ty půjdeš se mnou.“ Jde k obchodníkovi, který sice má yervské ceny, za to má na skladě všechno. Vejde dovnitř.

„Á pan Fedry! Račte si přát?!“ Nechá všechny zákazníky Vůli hvězd a spěchá k němu. Fedry si zamíří do zadní místnosti. Vojáci stanou před dveřmi jako stráž. Někdo zabučí, ale ztichne, když dostane důrazné varování o nebezpečí smrti.

„Potřebuji pevnou síť.“

„Síť?“ optá se až přihlouplé obchodník. Důrazné ujištění ho přesvědčí, že Fedry si nedělá legraci. Poškrábá se po hlavě, ale potom se vzpamatuje. „Sítě nemám, ale mohl bych ji do večera sehnat. Stačila by rybářská?“

„Perfektní. Na vás je spolehnutí,“ zalichotí. Obchodník se ukloní. Ví, že dostane víc než slušně zaplaceno. Fedry vyjde ven. Teď musí zjistit vše o tom chlapovi. Ta jeho výzbroj, dva meče, plukovník si toho nevšiml, se mu nelíbí. Kdo se v této době tahá s dvěma meči? K tomu ten yerv a sssertanský kůň. Dost neobvyklá kombinace. Buď je oba dva koupil, což pochybuje, nebo je dostal jako dary. Jestli jako dary, v tom případě není to jen tak někdo. Otázkou je, zda je dostal za služby nebo jenom proto, že je něčím významným. To první by bylo daleko horší. Musel by být velmi opatrný. Ne, tenhle úkol zavání nebezpečím, a právě tím ho to láká. Možná ten chlap umí používat meč, ale je to jenom chlap. Dostane ho. Stačí si vzít víc chlapů.

„Najděte ho! Budu u Zlaté ploutve.“ přikáže. Sám se vypraví mezi domy, které zažívají útok vojáků. Vrchní velitel sice vyhlásil, že do přístavu vojáci nepáchnou, ale těžko se to kontroluje. Jestli tu byla nějaká ženská, potom je zalezlá ve sklepě, ale Domy s bílými lampiony mají narváno natolik, že mají pořadníky, kdy kdo tam přijde.

Vyjde na molo a zahledí se k lodi, která přijela. Uvědomí si, že ji mohl přijet i ten muž. Může se optat. Jde po molu, když si uvědomí průvod otroků. Otrokářská loď. Nechá je minout, zatímco odhaduje podle dlouhých tunik, jak moc dobré zboží to je. Výborné usoudí, když vítr přitiskne tuniku k štíhlému tělu. Nepochybuje, že i tváře budou stejně rozkošné. Kapitán zde vydělá majlant. Počkat, tohle je zajímavější, když si všimne nosítek s mrtvolami. Zahledí se na ruku, které chybí všechny prsty od rány mečem. Jde dál. Pozoruje loď zkušeným okem. Otrokářská, ošuntělá a jak hádá, kapitán se stará spíš o pohodlí zboží než o své lidi a loď.

„Kdo je kapitánem?“

„Asami,“ odpoví námořník s modřinou kolem oka.

„Co se stalo?“

„Ále kapitán si usmyslel, že prodá náběrčím pasažéra. Nó, blbě to skončilo,“ dodá s pokrčením ramen a dál smotává lano. Je rád, že tehdy vyfasoval jenom modřinu. Mohl skončit bez hlavy.

„Jak vypadal?“

„Jak? Normálně, en měl sebou šedého koně a divného čokla.“

„Yerva.“

„Koho?“ podiví se.

„Neflákej se a nekecej! Hej, co tu chceš? Zboží bude nabídnuto ve městě. Nic předem nedostaneš!“ řve na Mor Fedryho zamračený Mamohime. Už od přistání se potýká s problémy, včetně samotného Asamiho, který se nechce probrat.

„Jasně!“ Takže zřejmě se ubránil celé posádce, včetně kapitána Asamiho. Toho starého podrazáka moc dobře zná. Kdyby mohl, prodá i svou vlastní prdel. Tenhle vypadá na jeho zástupce nebo strážce zboží. Mohutnej je dost. Takže ten chlápek není takové neviňátko, jak vypadá. Bude muset vzít víc lidi. Yerva zlikviduji pomocí sítě. Sejde z mola a jde k Zlaté ploutvi, kde se cítí nejlépe. Posadí se k svému stolu, odkud nejdřív vyhodí napůl opilého námořníka. Za chvilku mu statná uštvaná hospodská donese pivo. Lokne si.

 

Daimón zatím přemýšlí co udělat. Rozhodně se utáboří někde venku. Musí být blízko vody. Taky musí něco ulovit. S těmi cenami, co tu jsou, tak… jestlipak Argés jí ryby?

„Argési, žereš ryby?“

Argés se na něj zadívá. Ví, na co se ptá, jen netuší co to je. Taky neví, jak mu odpovědět.

„Nejspíš netušíš. Tak víš, co? Dneska si dáme nějaké ryby a uvidíme. Jestli nebudeš to chtít jíst, potom ti ulovíme králíka nebo ptáka, dobře.“ Nasedne na něj a vyrazí z městečka pryč. Mine stráž, která se ani nepodívá, kdo to vyjíždí. Hned za městečkem se rozprostírá další městečko, tentokrát stanové. Když vyjede na mrňavou vyvýšeninu, otočí se, vydechne údivem. Začíná být večer a ohně začínají zřetelně vidět. Jako by se rozzářilo druhé nebe, tak vypadají ohnivé tečky na zemi. Stočí koně k pobřeží. Vůbec si nevšimne, že za ním opatrně běží chlápek. Sjede k moři a nechá Argése jít vodou. Ten skloní čumák k vodě, přičichne, ponoří tlamu do vody a odfrkne se.

„To je mořská voda, Argési. Není k pití.“ Zastřihání uši mu potvrdí, že pochopil. Jdou dál, když uvidí stavení. Zabuší na dveře.

„Běžte pryč!“ ozve se hlas.

„Dobrý den. Chci se jen optat, zda byste neměl ryby. Jeden zlatý.“

„Zlatý?“ ozve se udivený hlas. Muž vyjde z domku. V ruce má harpunu a pochodeň.

„Tady.“ Podává mu ho ze sedla. „Pár ryb.“

„Nějaké ještě mám,“ přikývne. Schová zlatý do váčku a vyjde s třemi pěkně velkými rybami.

Daimón odhaduje, že každému bude stačit jedna, tak jsou velké. „Děkuji.“ Přiváže si je k sedlu. „Jak dlouho už tu jsou?“

Rybář si teprve teď uvědomí, že to není voják. „Tři měsíce a nechť je pohltí Temný!“ odplivne si. „Velitel sice nařídil za vše platit, ale kam jeho oko nevidí, tam taky nedosáhne. Seberou všechno, co se jim hodí. Je to nenažraná cháska, už aby byli pryč. Chtějí na souostroví. Dřív jsem se tam plavil. Nevím, co tam chtějí dělat. Lidé tam mluví jinak a nebýt koření, otroků, látek a podobně, pak bych tam v životě nejel. K tomu je tam příliš mnoho ostrovů. Bude to k ničemu, věřte mi to!“ odplivne si ještě jednou.

„Je tu poblíž dobrá voda?“

„Jo,“ poškrábá se ve vlasech. „Jen netuším, zda ji najdete.“

Daimón se pousměje. „Argés ji najde!“ odtuší a pohladí ho po sivém krku.

„Když to tvrdíte, pane. Jo díky. Jestli chcete, přijeďte si zítra k první hodině ohně. To bych měl být už z moře doma.“

„Přijedu.“ Rybu už neměl velmi dlouho. Vyrazí od stavení s překlopenou lodí a druhou uvázanou k silnému kůlu. „Argési voda.“

Argés se zastaví. Ví moc dobře, co chce Daimón. Má najít vodu. Nozdry se mu rozšíří, jak se snaží zachytit pach vody. Udělá pár kroků a neomylně jde kupředu. Za chvilku zastaví u malé studánky, odkud vyvěrá pramínek vody a mizí v písku. Zřejmě rybář vyhloubil díru a přidal kameny, aby voda zůstala pro jeho potřebu. Nechá napít Argése. Zatímco pije, sundá mu vaky, sedlo a uzdu. Argés jde se vyválet do písku. Šťastně se válí sem a tam. Daimón se usmívá, když ho tak vidí. Jednu rybu hodí Kakopovi, který ji chytí mezi packy a potom se do ní pustí. Sám nasbírá větve, kolik jen může a udělá malý ohníček, pod něj vloží rybu. Udělá si maximální pohodlí, když se Argés zaprášený od hlavy k patě vrátí.

„Zase tě budu muset hřebelcovat,“ nadává s úsměvem. Položí před něj rybu. Argés do ní šťouchne. Olízne ji. Chuť je dobrá, ale drsná. Převrátí ji. Netuší jak se do toho pustit. Zkusí ukousnout sousto, potom ho nechá vypadnout.

„Tak Kakopo bude mít hodně jídla.“ Vezme ji a hodí Kakopovi. Ten ji v letu chytí, převalí se na čtyři a vyhazuje ji do vzduchu. „Je nasycený, ale co s tebou? Mám tu už jen usušené kousky masa.“ Vezme a dá na dlani. Argés přičichne, dotkne se ruky sametovými pysky a očichá. Vezme jeden opatrně mezi zuby. Začne žvýkat, polkne.

„Tak holt železné zásoby padnou,“ řekne, když položí před něj na sáčku sušené maso. Bude si muset obstarat nějaké jiné, ale teď v noci by sotva něco ulovil. Rád, že Argés s Kakopem jsou nakrmení, se vrátí ke své rybě. Dívá se směrem k moři než do ohně, i když ho dřív okouzloval. Různě létající myšlenky se obrátí k Eleanovi. Slabě si povzdechne při myšlenkách na jeho postavu, tvář, světlé vlasy skoro bílé na jeho úsměv i zelené oči, které se do něj zaryly. Musí spolu být i přes všechny potíže. Aspoň na pár dní, jenže nejdřív musí sehnat ty runy.

„U Temného, proč vlastně já?“ zamumlá, ale dobře ví. Je Nepředurčeným dítětem. Překvapí ho, že si na to vzpomněl, protože od Dračích kopců, kdy bojoval s nestvůrou, si na to skoro nevzpomněl. Místo toho pořád mu běhá hlavou, co všechno musí ještě udělat, aby konečně našel klid. Kdysi dávno, kdy ještě nic nevěděl, rád naslouchal vyprávěním o hrdinech, kteří zachraňovali svět. On má co dělat, aby splnil sliby, které ani nedal i dal. Netouží ani zachránit svět, ani získat slávu, ani bohatství. Momentálně by mu stačilo, kdyby se uzdravil a mohl vidět Eleana. S ním jeho svět bude celistvý.

Usměje se, vyndá rybu zpod řeřavých uhlíků. Perfektní. Pustí se do ní pomaličku a vychutnává si každé sousto. Když se nají, pustí se do hřebelcování Argése, přestože se mu chce spát. Zítra rozhodně se vypráví pro další várku ryb. Usídlí se tu, dokud nenalezne runu. Má tu všechno a není to daleko od přístavu. Uváže k stromu koně a vrátí se k ohni. Přihodí pár silnějších větví, aby oheň vydržel přes noc.  Zachumlá se do pláště. Oči upře na oblohu. Snaží se rozeznat těch pár souhvězdí, které si zapamatoval, ale brzy začne vzpomínat na Eleana. Rukou vklouzne pod deku a vybavuje si každý jeho nestydatý pohyb, kterým se před ním předváděl. Oři široce rozšířeny už nevidí hvězdy, ale jeho tvář staženou rozkoši. Tělo si vybavuje svoji touhu jít za ním a splynout, i to jak ho udělal, až vykřikl slasti.

Argés s Kakopem se podívají na svého pána, ale nevypadá to, že by křičel bolestí. Daimónovo tělo se uvolní a uvelebí se po prožitku ještě víc. Zachumlá se do pokrývek.

„Chybíš mi, Eleane. Bez tebe to není ono,“ dodá před zavřením oči a spánkem.

 

„Mám ho!“ hlásí muž Mor Fedrymu v pozoru.

„Výborně. Kde je?“

„Za městem je jeden rybář. Dodává i nedodává ryby do města. Tak tam.“

„Takže je venku. Mimo. Výborně!“ Líně se usměje. Dopije pivo, vyjde ven. Jde rovnou k obchodníkovi. Vstoupí dovnitř. Jestli tu síť nebude mít…

„Pane Fedry, prosím, pojďte dál. Jak jste chtěl tu věc,“ ztiší hlas na minimum, „tak ji mám.“ Zavede ho do skladiště. Na bedně, jasně dokazujíc, že právě přišla ze severu, je složená síť. Zkušeně ji vezme do rukou a přikývne. Vytáhne zpod hnědé tuniky váček a vysází dva zlaté.

„Za námahu.“

„Jistě, děkuji. Kdybyste cokoliv potřeboval, jsem vám k službám!“ uklání se až k zemi.

Fedry nic neřekne, vezme síť. Vyjde ven, kde stojí jeho podřízený. „Sežeň mi tak dvacet chlapů.“

„Ano, pane. Z jednotky nebo mimo?“

Fedry se zamyslí. „Mimo a nějaké mlčenlivé, je to jasné! Jo, najdete mě za městskou bránou.“

„Jistě, pane.“

Mor Fedry odnese síť k jednotce. Vezme si dlouhý černý plášť a kolem krku uváže stejný šátek. Nemá zapotřebí, aby ho někdo poznal. Síť o dost později hodí přes malého poníka, které tu používají ke všemu možnému. Sám se vyhoupne na statného vraníka. Zamíří si to k městské bráně. Jede pomalu, protože dobře ví, že ještě není příhodná doba a pak tomu pitomečkovi bude chvilku trvat, než sežene nějaké chlapy.  Zastaví u brány a naslouchá strážím, které se baví o lodi, která přijela.

„Je plná nádhernejch ženskejch. Víš, kdy sem naposled viděl ňákou ženskou?“

„Totéž co já, a nejen to! Má dokonce dva ssesrtanské!“

Mor Fedry zpozorní. Dva sssertanské koně? Kdyby je zde někomu prodali, zavánělo by to porušením královských zákonů, který jasně říká, že sssertanští koně jsou určení výhradně pro královskou stáj.

„Nejen to, bedny luxusních mečů, zbrojí, koření a já nevím čeho. Prej jede z Hraničních lesů.“

„Chtěl bych to vidět, ale vsadím se, že to nezmerčíme ani voknem.“

„To né, prej ty šerednější půjdou do Bílejch.“

„Je tu jich málo. Á ty ceny! Pro našince to nejní! Prej jedna hodina a musíš dát celej plat!“

„Jojo, už aby byli fuč,“ povzdechne si jeden ze strážných. „Hele, skaadští!“

Mor Fedry se otočí za skupinkou vojáků v uniformách. Tmavomodré pláště, dlouhé pevné boty, kamaše a tuniky s meči. V rukou drží pochodně. Jasně osvětlují celý prostor. Na hrudi se jim houpe stříbrný nákrčník, označující příslušnost k jednotce. Na hlavách helmice. Míří si to do městečka. V tom zpozorní, trhne otěžemi, jak se snaží schovat, protože hned za nimi jede na parádním hnědáku, po kterém toužil jeho pán, samotný Skaad Sjöfa, pán rozsáhlých drahokamových polích u sssertanské pouště. Šeptem se povídá, že na jeho lukách se prohání menší stádo, které rozhodně nevypadá na domácí koně. Za ním opět stejně oblečení vojáci se stříbrnými nákrčníky, v jejichž středu je modrý drahokam. Oddechne si, protože nevypadá to, že by si ho všimli. Jejich jednotka je jednou z nejukázněnějších v tomhle chaosu, který tu vznikl. Rozhodně je za ním a za jeho lidmi něco víc. Jenom ta jeho osobní stráž složená z pěti lidí je zvláštní.

„Mám jich jen devatenáct, pane Fedry.“

„Stačí. Skaadská jednotka si tě nevšimla?“

„Ne, pane.“

„Dobrá jdeme.“ Vede je k rybářovi. Když k ní dojde, rozhlédne se, potom uvidí malé světélko. To by mohl být on. „Tohle je náš cíl. Toho yerva si můžete vzít.“ Na tvářích mužů se objeví chtíč a lakota. Jestli ho prodají a prodají ho určitě, potom se budou topit v alcaldech. „Koně nezraníte. Toho muže klidně, ale musí přežít, je to jasné!“

„Ano, pane.“

„Jestli zmizí vám za prackami něco víc než ten yerv, najdu si vás. Tak jdeme. Opatrně.“ Nechá koně tam, kde byl. Kůň poslušně čeká, jak byl vycvičen. Mor Fedry si schová obličej do šátku, ne kvůli těm pacholkům, ty dlouho nebudou žít, ale kvůli tomu chlápkovi, kdyby mu Vůle hvězd přála. Nechtěl by skončit s mečem v srdci. Do ruky vezme síť. Tichounce se plíží k ležící postavě. Sotva dýchají. Když jsou na dohled, roztáhnou se do rojnice.

Spí. To je moc dobře.

V tu chvíli unavený Kakopo zvedne hlavu, zavrčí a vrhne se směrem k nepřátelům. Daimón se probudí, ale cítí, jak ho něco tlačí k zemi. Mor Fedry zkušeně hodí sítí. Málem vytřeští oči, když mine, ale naštěstí se síť zachytila. Další se vrhnou na něj.

„Máte ho?!“

„Ano, pane Fedry!“ zařve, načež zachroptí, jak se mu zaboří Fedryho dýka do krku.

„Blbec!“ uleví si Fedry. Jeho maskování bylo k ničemu.

Daimón sebou zmítá.  Podaří se mu vyprostit ruku, když zaslechne Argésovo nesmiřitelné řehtání. Vytočí hlavu. Nějací chlapi se ho chtějí zmocnit, ale ten kope a kouše tak, že se k němu nepřiblíží.

Mor Fedry se zamračí. Zdá se, že je vycvičený stejně jako jeho hřebec. „Nechte ho!“ Sténající muži poodstoupí. Nenávistně hledí na malého koně. Fedry vytasí dýku a přiklekne k bezmocnému Daimónovi. Přiloží ji ke krku.

„Jestli ho neuklidníš, potom tu chcípneš.“ Zatlačí.

Daimón pomalu přikývne. „Ticho!“ nechce říkat jeho jméno a doufá, že pochopí.

Argés se dívá na scénu. Už moc dobře ví, co znamenají železné úzké věci. Smrt.

„Jenom to? No, uvidíme. Chlapi, jděte k němu.“ Zvedne hlavu, ale dýka je stále na Daimónově krku. „No, zda se, že jsi nekecal. Svažte ho a do vězení. Ať tam shnije!“ Zvedne se a pořádnou ránou ho uspí. „Hotovo! Ty tam, doveď mi mého koně!“ Ty věci raději nespustí z očí. Sleduje, jak deset chlapů má co dělat s yervem. Pitomci zůstanou vždy pitomci, pomyslí si, ale o yerva nemá zájem. Pohlédne na koně, kterého k němu dovedou. Přimhouří oči. Sice je podobný sssertanským, ale klidně sní svůj klobouk, že není. Musí pocházet z jižních ras, ale což o to, krásný je. Takového nemá žádný z velitelů a o to asi Nalmerisovi šlo. Přehodí sedlo Argésovi přes hřbet, ale dobře si všímá, že není tím nadšený. Zvláštní. Zkusí na něj nasednout, ale aniž si všimne, je na zemi. Zkusí opět a situace se opět opakuje. Zakleje. Vezme ho za otěže, druhého poníka taky a vyhoupne se na svého koně. Argés se ani nehne, i když ho to bolí, ale jakmile si všimne, že odváží Daimóna, hne se.

„U Oka, s tím budou problémy,“ zabručí Mor Fedry. Zastaví před domem, kde je velitel. Argése zavede do konírny, kde ho pevně uváže. Potom jde za Namarisem. Ještě nespí, jako vždycky. Buď chlastá nebo tam má nějakou společnici. Vstoupí dovnitř. Oboje.

„Co rušíš?“ vyjede na něj vzteklé Namaris. Pak si vzpomene, shodí dívku z klína. „Máš?“

„Je to uvnitř,“ pokyne hlavou k druhé místnosti.

„Ty zůstaneš tady!“ přikáže dívce. Ta se ukloní a hupsne do velké postele. Vejde do vedlejší místnosti, kde se začne přehrabovat v ukradených věcech. Najde váček, potěžká, pak ho hodí Mor Fedrymu. Ten ho schová. Potom sáhne po elefianském meči.

„Nádhera,“ zašeptá. „Ještě jsem takový meč neviděl. Kde je?“

„V chládku.“

„A kůň?“

„Ve stáji.“

„Výborně. Zítra se na něm projedu. Vidíš ten meč? Má cenu jako půlka městečka nebo cenu velké lodi a co je tohle?“ Rozbalí druhý. Runy nevidí, ale když ho chce vzít do ruky, ucukne.“ Pofouká si ruku, pak zjistí, že nemá žádné spáleniny. Hledí na meč. Není ničím výjimečný, pravdaže by řekl, že je šeredný. Najednou se zadívá ke dveřím, odkud se ozývá nějaký hluk.

„Co se děje?! Ticho!“

Dovnitř vpadne voják. „Pane, generál Skaad Sjöfa…“ už nedořekne, co chce tu jeden z vrchních velitelů. Dovnitř napochoduje muž se svou svitou. Ti se rozmístí po místnosti.

„Nesu rozkazy.“ Zahledí se na stůl. Vypadá to na různé věci. Takže ten jeho člověk měl pravdu. No, jeho to nezajímá. Přistoupí, když ztuhne. Rychle chňapne po meči, na němž je přehozen kus kůže. Zvedne ho. Očí má rozšířené a zrychleně dýchá.

„Co tu chcete?! To je moje!“

„Pochybuji. Zabavuje se.“ Prohlédne si ostatní věci. „Tohle taky.“

„To je moje kořist, Skaade Sjöfe,“ zavrčí. Mor Fedry pochopí a zahvízdá. Venku se ozvou píšťalky. Za pět plných úderů tu bude celá jednotka. „Myslím, že to položíte a odejdete, pane generále.“

„Myslím, že ne. Arildene, přiveďte ji.“ Jeden z mužů se odlepí od stěny a vyjde ven. Generál se otočí ke svému podřízenému. Bohužel skutečně nemůže to zabavit, ač by rád. „Uděláme obchod.“

Narmilas se usměje. „Pochybuji.“

Skaad Sjöfa se usměje jemným úsměvem, při němž tuhne krev. „Ale já vím jistě, že na dohodu přistoupíte.“ Neptá se, kde je ten chudák, kterému ty věci patřily. Narmilas se ošije. Ten tichý hlas se mu nelíbí. Vůbec generála Sjöfa nemá rád. Všichni tak nějak se dají koupit nebo jim pochlebovat, jenže tenhle je z ocele. K tomu dokázal zvednout ten meč. „Zde jsou rozkazy. Raději jsem je donesl sám.“ Podá mu dva srolované svitky.

Narmilas se začte. „Takže bitva skutečně bude. Za čtyři dny se začne s přepravou. Musím přiznat, pane generále, budu jenom rád.“

„Taky.“

„Něco k pití? Mám tu výborné riumské víno. Je v něm slunce a žár mladého těla,“ zažertuje. „Kdy vyrazíte?“

„Já tu zůstávám. Mám jiný úkol.“

„Och, to je mi líto.“ V duši zapěje. Bude volný jako pták. Rozhodně z toho tažení míní se vrátit bohatší, než tam jel. Ozve se hluk a dovnitř vejde Arilden a dívka. Narmilas zvědavě se na ní zadívá. Kvůli holce má vyměnit ty meče? Zbláznil se?! Holek může mít… Polkne, protože Skaad sundá závoj, který ji halil. Zlatavá pokožka, k tomu dlouhé zlaté hebké vlasy, velká ňadra s tmavými dvorci, štíhlý pas a oblé boky. Dlouhé nohy a tvář, která nedá spát. Přistoupí, zadívá se do modrých tmavých očí. Ta dívka má cenu…

„Mohu si to odnést?“

„Klidně,“ mávne rukou. Skaad se usměje. Je mu to jedno. Koupil ji jen proto, že se mu líbila a byla drahá. Má na to, jenže takových dívek má na panství několik. Ovšem tohle, co tu na stole leží, nemá a velmi dlouho to hledal. Ten Narmilas je blázen, že se nechal tak lehce obloudit. Zabalí meč, všechno uloží do vaku. Pokyne mužům, aby si náklad rozdělili. Vyjde ven, aniž by se staral, co se s dívkou stane.

„Přiveďte mi dotyčného. Nejspíš bude v místní posádce.“

„Ano, Skaade.“ Dva muži se otočí a odjedou.

Skaad Sjöfa si to zamíří ke svému stanu. Na rozdíl od ostatních si nechal postavit velký modrý stan mimo tábor, který je obklopený jeho jednotkou. Zastaví před vchodem a vejde dovnitř. Pokyne mužům, aby vaky složili do rohu stanu. Oba dva meče položí na velký dřevěný stůl. Sám se posadí do umně vyřezávaného křesla. Dívá se na ně, ale nevytahuje je, aby se nechal okouzlovat jejich nádherou.

„Skaade, co je to? Proč se zajímáš o nějakého tuláka?“ optá se ho jeden z jeho osobní stráže.

„Obyčejný tulák nemá takové vybavení.“

„Má to nějakou souvislost s námi?“ optá se váhavě druhý.

„Možná. Uvidíme.“ Zadívá se na své druhy ve zbrani. Jsou s ním už dlouho. Až moc dlouho, řekne si pro sebe. Ovšem možná je tu něco, co konečně to změní.

 

Bolest hlavy, je první co se Daimónovi vybaví. Druhá je ta, že nemá boty. Potom ho udeří do nosu pach a nakonec si uvědomí, kde je. Vězení. Rozhlédne se, kdo má jeho boty. Vida, tenhle chlápek. Zvedne se a jde k němu. Bezohledně šlape po ostatních. Neváhá a praští ho, že tělo ochabne. „Někdo má nějaké námitky?“ optá se, když stahuje svoje boty. Všichni jsou ticho. Nandá je. Jak vidno, tak aby nespal. Jde se posadit na své místo. Uvědomí si, že nic u sebe nemá kromě léku, který je ve vnitřní kapse kabátu. Uleví se mu. Aspoň že tak, ale až se odtud dostane, tak toho chlápka, co ho praštil, tak toho si najde. Ovšem neskončí jenom s bolestí hlavy, bude tuhej jak podešev.

Podruhé za život ve vězení. Z toho prvního se dostal náhodou, ale teď? Co má dělat? Pochybuje, že by tu nějaký zákon vládl. Povzdechne si. Nejhorší je, že netuší, kde skončil Argés a Kakopo. O Kakopa nemá starost jako o Argése. Mohl by pojít hladem.

Skoro už svítá, kdy Daimón přemýšlí střídavě o Elenaovi a Argésovi, když zachrastí klíče a dovnitř vejdou dva uniformovaní strážci a jeden, který evidentně má vyšší postavení. Mezi vězni to ožije, což nechápe proč.

„Tamtoho!“ ukáže na jednoho z mužů. „Vykoupat a dodat!“

Daimón se ušklíbne nad jediným možným únikem. Ovšem být něčí hračkou, která se nemusí dožít dne? Stojí to za to? Počká, možná bude mít štěstí. O pár hodin zpozorní, když uvidí opět stráž.

„Ty.“

„Nechcete si vybrat někoho jiného?“ navrhne mírně. Vězni málem oněmí a začnou se hlásit o překot, jenže Daimón si moc dobře všimne, že muž, který opět přišel, je stejný jako minule. Copak to tady nikdo nevidí? Nebo že by viděl lépe, než ostatní? Je jasné, že odtud vodí vězně a potom? Kdo ví, jen je jasné, že to není nic dobrého, když potřebuje tak brzy dalšího.

„Ty!“

U Oka, jsem v prdeli. Pomalu se zvedne. Uvažuje o útěku, ale zdá se, že už to několik vězňů napadlo, protože hlídají ho dobře.

„Tak ty jsi nechtěl jít, co?“

„Nerad to říkám, nebylo tam špatně, až na ten puch,“ odpoví rezignovaně Daimón. Těsně mine vojáka, který hledá velícího muže. Když ho objeví u stolu, hned spustí.

„Kapitáne, hledám muže, který sem nedávno byl přiveden v bezvědomí.“

Řechot. „Těch tu je většina.“

„Potřebuji jen jednoho,“ řekne chladně.

„Tak pojďte,“ svolí kapitán, když konečně mu docvakne, co má dotyčný na krku.

Muž od Skaada jde dolů. Tohle je poslední vězení, které našel. Je provizorní, protože to kamenné bylo obsazené těžšími provinilci. Všechny už obešel, ale muž, kterého hledal, se ztratil a toho donašeče nemůže najít. Popis nemá a tak se ptá.  Sejde dolů.

„Je zde muž, který stanoval venku?“

„Já! Já! Já taky!“

„Fajn, popiš mi meč, který jsi měl u sebe.“ Chvilku poslouchá žvásty, pak zavrtí hlavou. „Nikdo jiný, kapitáne?“

„Ne, ale ctihodný pan Julien si nechává přivádět zdejší vězně. Zrovna jednoho jsme odvedli. Je fakt, že toho přinesli v bezvědomí, přitom nebyl vožralý jako ti ostatní.“

Muž zpozorní. To by mohl být on. „Kde ho najdu?“

„Dovedu vás tam.“ Generála Skaada není radno si znepřátelit a jestli mu prokáže službu, pak mu to možná jednou pomůže.

„Děkuji.“ Jde za kapitánem. Jen doufá, že to bude on. Nerad by se vracel bez něho. Skaad umí být pěkně protivný, když není po jeho, ale za to se o ně stará. Dojdou k domu s velkými vraty. Takže někdo ze starousedlíků. No, jestli má toho chlapa, potom ho bude muset vrátit. Kapitán zabuší na vrata. Špehýrka se pootevře, vykoukne mladá tvář. Když uvidí kapitána, otevře menší dveře, které jsou ve vratech.

Slušně zabezpečené, pomyslí si Xenelan. Vejde dovnitř. Rozhlédne se. Takže takhle to je. Náměstíčko je řádně osvětleno několika pochodněmi. Uprostřed je přivázán muž, který zrovna vyjekne pod ránou. Rázně jde k muži, který sedí na vyvýšeném místě.

„Dobrý den, pane.“

„I vám. Přestaňte.“

Daimón si vydechne úlevou. Nechápe tomu. Přišli, umyli ho, strčili ho do ložnice no, a když uviděl tu horu sádla, co teď zrovna sedí v křesle, tak udělal krok, což asi stačilo k tomu, aby skončil přivázaný ke kůlu. Hádá, že i ti předchozí skončili stejně. Nechápe k čemu to celé divadlo předtím, protože je zřejmé, že pána domu baví ubíjet vězně.

„Kdo jste?“ pokračuje Julien de Lan.

„Xenelan, pobočník generála Skaada Sjöfa.“

„Chápu a důvod vaší návštěvy?“

„Jen vyslechnu toho muže, a pokud nebude to ten, kterého hledám, potom můžete pokračovat ve svých… hrátkách?“ dodá opovržlivě. Jde k Daimónovi. Julien de Lan svírá pevně opěrky. Ten parchant, ten rozkazovačný pitomec má moc a on si nemůže dovolit jít proti němu, i když by rád. Příliš si dovoluje.

„Stanoval jsi venku?“

„Ano.“

„Popiš mi meč, který jsi měl u sebe.“

„Který? Měl jsem dva.“

Muž se usměje. „Beru ho, pane Juliene.“

„Tak prr! To tedy ne! Tenhle muž mě odmítl, proto propadl hrdlem. Takový je zdejší zákon.“

„Zkuste zákonem vysvětlit panu generálovi, že mučíte jeho lidí. Není nadšený, když někdo sahá na jeho jednotku.“

„Voják? Neměl uniformu!“ brání se.

„Dolů,“ poručí, ignorujíc tlusťocha. Daimón zakroutí rameny. „Šaty. Bude to!“

„Stůjte! Co mě brání, pane Xenelane, abyste neskončil u toho kůlu?“

„Můj pán Skaad Sjöfa. Jsem jeho pobočník a ví, kam jsem šel. Myslím, že mu bude stačit deset plných úderů, aby zjistil, kde jsem. A dva údery srdce na to, aby vaše hlava se válela na zemi. Šaty!“ přikáže už značně netrpělivě. Služebnictvo se pohne a donese šaty. Šťastný Daimón se obleče. Za chvilku jsou venku.

„Musím vám, pane, poděkovat. Co je to za zákon?“

„Místní,“ pokrčí Xenelan. „Už jsem o něm slyšel. Vězni mají šanci se dostat z vězení sexuální službou tomu tlusťochovi. Jestliže odmítnou, konec jsi sám poznal. Bolí to?“

„Jo, ale zahojí se to.“ Mohl by zemřít, i když podle Lachésis je mrtvý, nebo je to celé jinak? Chce se dál vyptávat, ale něco v mužově postoji mu říká, ať toho nechá a tak spěchá za svým dobrodincem. Jen doufá, že se nedostal do ještě většího průseru, než v kterém byl.

Xenelan ho vyvede za město a spěchá dál k okraji tábořiště, až skončí před velkým stanem. Odhrne jemnější látku, která brání pohledu dovnitř. Naznačí mu, aby počkal.

„Mám ho, Skaade.“

„Bylo na čase. Pošli ho sem a ještě jedno křeslo.“ Xenelan mlčky se ukloní.

„Jdi dovnitř,“ přikáže Daimónovi. Sám vezme jedno křeslo a jde ho postavit ke stolu, na kterém leží meče v stejné poloze, v jaké je tam generál položil.

„Sedněte si, pane…“

„Daimón Astryhze, pane generále.“ Posadí se, ale necítí se dobře.

„Skaad Sjöfa. Zřejmě si říkáš, proč tu jsi.“

„No ano a musím poděkovat za vysvobození. Touhle dobou bych už byl mrtvolou.“

Skaad se zadívá na Xenelana. „Místní si zřejmě řekl, že využije toho, že věznice přetékají a tak si z vězňů nadělal sexuální hračky, které později nechal ubičovat. Zřejmě jeho oblíbená zábava.“

„Chápu. Místní zákon.“

Hloupý zákon tak jako ten ve Fiore, pomyslí si Daimón, ovšem kritiku zákonů si nechá pro sebe.

„Ano, pane.“

„Odejděte. Pan Daimón mi ublížit nechce nebo snad ano? Nemám před svými lidmi tajnosti, ale jsou věci, které by neměli slyšet jiní a oni tomu zamezí,“ pokračuje dál, „Budou hlídat venku. Lidé jsou zvědaví, ale já zvědavost upřímně nesnáším, i když jsem rád informován, co se děje kolem mě. Budu vám vyprávět jeden příběh. Není vůbec hezký, ale pochopíte to, když vám ukážu tohle.“ Sáhne do šuplíku, chvilku se dívá na krabičku, potom ji obřadně položí na stůl a otevře. Stan zalije sytá modrá barva přecházející v světlé modrou, zelenkavou, místy dokonce průhlednou. Oba dva zalévá přízračným světlem, které tvoří nelidské stíny na jejich tvářích a stěnách stanu. Vyšívané obrazce se dají do pohybu a vytvářejí obludné vzorce. Muži venku se na sebe zadívají.

„Chápeš?“

„Runa vody.“

„Když to říkáš, pak ano. Já sám nevím, co to je, přesto dobře vím, že patří ke zbrani.“ Zavře krabičku a místnost se ponoří do svého obvyklého světla. Skaad se zadívá na muže před sebou. Obyčejný chlápek, nijak nevýrazný, co má u sebe zbraň, která… Je to skutečně on? Dokáže vůbec vládnout mečem? Je tak mladý!

„Pojď.“ Netrpělivě ho popadne za ruku, podá mu jeho meč a vyvleče ven.

„Vyzkoušejte ho?“ zavelí drsně. Takový cucák nemůže mít přece takovou silnou zbraň. Muži se po sobě podívají a vytasí zbraně.

Skaad s úlevou se usměje, když si uvědomí, že se spletl. Je tomu rád a tak jen sleduje souboj svých nejlepších šermířů s tím cucákem. Nehnutě stojí, i když vedle špičky jeho jezdecké boty zapíchne meč jednoho z jeho mužů.

„Dost!“ zavelí. „Pojď za mnou a vy dobře hlídejte. Umíš to s mečem, Daimóne. Ptát se, kdo tě učil, nebudu, protože to byl mistr.“

„Co chcete za tu runu?“ optá se Daimón, když usedá do křesla. Je rád, že nezapomněl nic ze svého umění, ovšem čeká ho protivník, kterého možná neporazí ani s runovým mečem.

„Nejdřív ti řeknu příběh,“ neodpoví na jeho otázku. „Uvidíme, jestli to dokážeš. Kdysi dávno, už ani nevím kdy, jsem vytvořil jednotku Skaadských jezdců.“ Daimón přikývne. Tuhle jednotku zná snad každý. Je proslavená od západu k východu, a když spatří jejich uniformy se stříbrným náhrdelníkem, nejedna jednotka se raději vzdá nebo uteče. Jejich výcvik je přísný, co se vypraví, a i koně jsou prý rychlejší než vítr. Za celou dobu prý nikdy nebyla poražená. „Jistě už jsi slyšel, že nebyla nikdy poražená.“ Daimón přikývne. Čte snad jeho myšlenky? „Není to pravda. Jak si nepamatuji vznik své jednotky, tak si dobře pamatuji tu událost, protože změnila celý můj život. Bylo to vedle Údolí stínu. Přesněji řečeno u Východní brány. Měla to být menší šarvátka, jenže proti nám se vyřítily dvě jednotky pravidelné sssertanské armády. Netušíme, kde se stala chyba, ale bojovali jsme ze všech sil. Dodnes si říkám, zda to nebyla zrada, zda naší koně byli více unavení, nebo my jsme byli méně obratní? Nevím. Nechali jsme za sebou spoustu vojáků. Umírali na obou stranách. Jak my, tak oni, ale naše řady se tenčily, zatímco jejich jen velmi pomalu. Tehdy, když nás zbylo třicet ze sta, jsme přísahali, že buď se prosekáme, nebo skončíme jeden vedle druhého. Semkli jsme se v jedné prohlubní plné písku a vyčkávali jsme na poslední osudný útok. Tušil jsem, že nemůžeme vyhrát.  Všechno tomu nasvědčovalo, ale přísaha… Porušili jsme ji. Já a oni pět. Neumřeli jsme, ale vzdali jsme se. Nezůstali jsme vedle našich přátel.“

Daimón mlčí. Co má na to říct, když on přesně totéž provedl?

„Udivuješ mě. Nic neříkáš a hlavně mě neodsuzuješ. Buď ti to provedl někdo z přátel, nebo ty sám. Nic neříkej. Nechci to vědět. Důležitý je tenhle příběh. Dostali jsme se z toho, nebo spíš otec nás vykoupil. Tou dobou, v té jámě, kde nás věznili, jsem získal tuhle runu. Nikdo ji nehledal a zůstala u mě celou dobu. Abych zakryl naši chybu, sestavil jsem novou jednotku Skaadských jezdců a tentokrát jsem přísahal, že už nikdy se tohle nenastane. Od té doby jsme ani jednou neprohráli. Proto taky jednotka zůstane zde a nepojede na Západní souostroví, ale zamíří opět na Sssertanské hranice.“ Vstane, přechází. „Tohle není všechno. Druhý den, po probuzení, zjistili jsme, že nemůžeme zemřít.“

Daimón na něj pohlédne.

„Prokletí nebo štěstí? Považoval jsem to za štěstí, dokud jsem nezjistil, že duše všech mých devadesáti pěti jezdců dlí se mnou. Ve spánku, ve volných chvílích, stále je vidíme.“

„Stíny, pane Skaade?“

Uznalé brouknutí vyjde z generálovy hrudi. „Vidím, že se vyznáš. Ne, nejsou to Stíny. Oni mi o nich řekli, když chtějí. Nejsou tu všichni, jako by se střídali. Když jsme v bitvě, jedou po našem boku v plné zbroji, na koních, kteří umírali společně s jezdci.“

„Oni vás chrání?“

„Ne, jenom doprovází, jen mám pocit, že každý další padlý voják se k nim přidává. K těm starým, ale možná to jsou vidiny, protože nové jezdce už tato přísaha neváže. Druhou chybu už neudělám.“

V Daimónovi roste pocit, že bude chtít po něm něco nepěkného.

„Ta runa a ten meč, mohli by nás z toho dostat?“

„Nevím jak.“

Skaade se usměje. „Ty tu runu chceš. Myslím, že tady budu velet já. Dám ti ji pod jednou podmínkou.“

„Jakou?“

Skaad rozbalí meče, vezme runu vody. Ve světle, které se opět rozlije stanem, jsou slabě vidět prázdná dvě místa. „Je jasné, že chybí poslední. Jelikož říkáš, že je to runa vody, tak chybí runa jednoho ze živlů. Dám ji tam, tedy dáš ji tam ty. Až bude meč kompletní, pak přijedeš za námi k Sssertanským hranicím.“

„Co po mně chcete?“

„Mě a mé pobočníky zabiješ.“

Opět. Copak všichni touží po smrti? Jenže meč slouží k zabíjení. Co by asi mohli od meče chtít? „Co když nepřijedu?“

Skaade vyjde ven, ale hned se vrátí. Přistoupí k Daimónovi a ten najednou ucítí na krku váhu. Rychle si tam sáhne. „Náhrdelník Skaadských jezdců. Pomůže ti, ovšem sundat ho svedu jen já. Ten, kdo ho má, má ho nadosmrti.“

„Není to přísaha?“ optá se zamračeně. Nelíbí se mu, že by měl být takto ocejchován.

„Ne. Tak co?“

Daimón se zahledí na runu. Když ji uviděl, věděl, že udělá všechno, aby ji získal. Věděl, že nemá na výběr. „Přijedu.“ Pomalu sáhne na runu. Čeká, že ho zadrží, ale generál ho pozoruje, jak ji bere do ruky a přikládá k místu, kde má být. Třetí, řekne si, když se objeví mohutná záře všech tři run, aby vzápětí pohasla. Zřetelně vidí, jak vzhled meče se opět změnil. Teď bude moci používat sílu vody.

„Výborně. Zde jsou tvé věci. Mí pobočnicí ti dají zbytek. Teď můžeš jít.“

„Generále, neslyšel jste o poslední runě?“

„Ne.“

Daimón zaváhá. „A o vězení na severu? Nebo o armádě na severu.“

Skaade se zamračí, potom se pousměje. „Zeptej se Xenelana.“

„Děkuji.“ Vyjde ven, protože vidí, že už se s ním déle nehodlá bavit.

„Pomůžete nám? Jsme tím unavení. Neustále je vidět, ale tehdy jsme tolik chtěli žít,“ říká Xenelan.

„Pokusím se. Nevíte, kde jsou moje věci a co kůň a yerv?“

„Ty věci jsou zde, kůň zůstal u plukovníka Nalmerise. O yervovi nic nevím.“

„Musím je získat nazpět.“

Pobočnicí přikývnou. To by se snažili nejdříve. Arilden k němu přistoupí a dotkne se nákrčníku s dvěma modrými kameny. Oni sami mají po třech. „Teď jsi příslušníkem Skaadských jezdců.“ Daimón je tak nějak naměkko. Vybaví si, jak byl hrdý na to, když se stal členem jednotky Havranů. Zapíjel to celou noc. „Podle toho se chovej. Máš stejná práva jako každý jezdec. Dva kameny ti dávají právo velet normálním jezdcům. Nám ne. Můžeš toho využívat, ale s mírou. Jestli jméno Skaadských jezdců pošpiníš nebo zneužiješ, najdeme si tě.“

„Budu si to pamatovat.“ Obrátí se k muži, který ho přivedl. „Vy jste Xenelan, že?“

„Xenelan Megahu, ano. Proč se ptáš?“

„Generál mi říkal, že byste mi mohl pomoci. Potřebuji vědět, zda na severu je velké vězení, nebo se tam odehrála velká bitva, nebo prostě cokoliv, co souvisí s armádou.“

Xenelan se zamyslí. „Zjistím to. Podívám se do svých věcí. Až budeš odjíždět, stav se u mě. Svítá. Nesnáším tu dobu. Tehdy se to stalo. Za úsvitu jako noční přízrak se vynořili a zklamali jsme. Neměli jsme, měli jsme s nimi zůstat, jenže v tu chvíli jsme chtěli žít. Kdybych věděl, jak za to zaplatím…“ Zadívá se do rohu. Odvrátí se, ale tam čeká trpělivě další voják. „Nikdy jsme se s tím nenaučili plně žít.“

„Děkuji moc.“ Co má na to říct, když on vidí své přátele ve snu. Váhavě řekne. „Zlaté pouto je velmi silné.“ Ve tvářích pobočníků se objeví šok.

„Takže…“

„Jdu získat nazpět svého koně a yerva. Zatím nashledanou.“

„Nechť tě provází Irius.“ Podívají se po sobě. V tvářích mají vepsanou naději, ale hlavně chápou jedno. Chápe je, protože o zlatém poutu jen tak někdo neví. Zadívají se k jezdci v rohu. Jasně vidí zlaté pouto, které je všechny svazuje.

 

Daimón vyjde ven. Stráž ho pozdraví, potom si uvědomí, že je to díky nákrčníku. Mohl by vzít dva muže sebou, potom si řekne, že tohle vyřídí sám. Nejdřív Argése, potom přijde na řadu Kakopo a nakonec nějaký felčař, protože má pocit, že košile mu přirůstá ke kůži, aby se pohybem odlepila a opět přilepila. Nechá si ukázat, kde bydlí plukovník.

Chvilku váhá, zda má vejít dovnitř, potom si řekne, že je to jedno a jde rovnou do stáje. Vejde, rozhlédne se. Argés si tam v klidu stojí. Přijde k němu, když na něj padne stín. Neváhá a vytasí meč.

„Tak se vidíme, Fedry,“ spustí bez okolku Daimón. „Beru si svého koně.“

U Oka, už je venku?! Neskutečné! „Ten kůň patří panu Nalmerisovi, tuláku. Právě ho chceš ukrást, proto tě mohu zabít.“

„Co venku?“ navrhne vzteklý Daimón. Ví, že vztek není dobrý, jenže tentokrát na veškeré Sereninovy rady kašle. Chce ho rozsekat na špalíčky masa a předhodit je Argésovi k obědu.

„Jistě.“ Pozpátku velmi pomalu vyjde ven. Hned si uvědomí, že ten tulák má nákrčník Skaadských jezdců a k tomu ne obyčejný, rovnou velitelský. Tak s krádeží to neuhraje, ale když ho zabije, nákrčník sundá, bude to opět tulák. Daimón místo toho přemýšlí, zda zvládne celou jednotku. Nepochybuje, že vyhraje, ale taky dobře ví, že jakmile začne prohrávat, přivolá si na pomoc ostatní. Obnažené meče se blýskají v ranním slunci. Zatím je ticho a klid, i když některé jednotky už jsou vzhůru. Kolemjdoucí, co nepatří ke jednotce, se podívají po duelantech. Zavrtí hlavou, protože takhle veřejně, to jde jim o krk, ovšem když si všimnou nákrčníku, zastaví se. Za chvilku je kolem Daimón a Mor Fedryho hradba těl. Na nějaký rozkaz je zapomenuto a přijímají se sázky. Jméno Mor Fedryho se nese davem. Mladší sázejí na pověst, starší vrtí hlavou, jak se nemohou rozhodnout. Jen velmi málo vojáků si vsadí na Daimóna, ale v jejich očích sídlí dálky a nepokoj.

Je dobrej! U Oka, je až příliš dobrý. Vybaví si své noční úvahy, když ho přepadli. Proč nedal na svůj instinkt, když se brání jak silným tak obratným útokům. Daimóna vztek opustí a hledá díry v obraně. Má jich tam jak sena na ulici, pomyslí si vesele a neuctivě. Jinak je docela dobrý. Ne tak jako Serenin nebo netvor, ale zjistí, že ho souboj těší. Hraje si s ním, zkouší na něm finty, až davem letí jen povzdechy a výkřiky úžasu. Všichni se ptají, zda znají toho Skaadského jezdce.  I ti, co si na něj vsadili, jsou překvapení.

„Hlídka!“ někdo zavřeští, jenže je už pozdě. Jako lavina si davem razí vyšňořená hlídka vrchního velitele.

„Co se tu děje?“ optá se velitel. Dav mlčí. Všem je jasné, že z toho se těžko vylžou.

Fedry, který se chvěje vzteky, protože mu došlo, že si s ním hraje a měl sto chutí to vzdát, jenom pýcha pořád mu našeptávala, že by mohl jeho protivník klopýtnout, uvědomí si, že by nebylo dobré, kdyby… „Jen výcvik, pane kapitáne, že? Chtěl jsem se přiučit pár triků tady od skaadského jezdce. Všichni říkají, že jsou nejlepší.“

„No…“ optá se výhrůžně davu, ale nikdo nemá odvahu říct pravdu. Kapitán se rozhlédne po přikyvujících hlavách, že je to pravda. „Jen ukázka, pane kapitáne.“ Nikdo netouží přijít o peníze a nikdo nechce, aby ten šermíř skončil za katrem pevnosti.

„Dobrá! Příště na to jsou vyhrazené prostory!“ Je mu jasné, že všichni lžou, ale když i oba dva aktéři tvrdí to stejné…

„Ano, pane kapitáne. Děkujeme.“ Mor Fedry si oddechne, přestože je vzteky bez sebe, že ho ten tulák dostal. Daimón si v klidu dojde pro koně. Dav vydechne úžasem, když pochopí, kvůli čemu se tu bojovalo. Sssertanský kůň. Za toho by bojoval každý.

„Děkuji za úschovu koně.“

„Ty…“

„Nebuď hlupák, Mor Fedry,“ ozve se starší voják z jednotky. „Je lepší.“

„Právě proto,“ cedí vztekle mezi zuby.

„Nech ho být. Nemůžeš být nejlepší.“

„Že ne?“ opáčí. Starší voják, kterému v kapse cinkají pěkné penízky, protože si vsadil na Daimóna, zatím přemýšlí, jak je utratit. „Na koho sis vsadil, kryso?“

„Na tebe, Mor Fedry, a prohrál týdenní žold,“ opáčí klidně. Říct mu pravdu? Ani náhodou. Má svou hlavu rád na krku a mladík byl opravdu výborný. Neviděl snad lepšího šermíře.

„Tak jedeme najít Kakopa, Argési. Určitě je mu bez nás smutno, co říkáš? Neboj se, jakmile odtud vypadneme a bude to brzy, odjedeme. Něco dobrého ti ulovíme, i když se vsadím, že bys to dokázal taky.“ Argés zastříhá ušima. Je rád, že je Daimón nazpět. Musí přiznat, že mu to dělalo starosti, kde je a proč ho nechal samotného. K tomu má hlad, ale teď je klidnější. „Já vím, že máš hlad. Neboj, hned jak najdeme Kakopa, něco dostaneš. Nic zde nekoupíme, protože je to drahé, ale ulovíme něco. Neboj se.“ Sám má hlad. Zatímco mluví na Argése, přemýšlí, kde mohl skončit Kakopo. Pochybuje, že tak cenné zvíře by zabili. Určitě ho budou chtít prodat. Trhy.

„Hej, kde jsou zde trhy?“

„Podle toho, co chceš kupovat.“

„Něco vzácného.“

„To musíš do tamtěch budov!“ ukáže na velké budovy. „Ovšem musíš mít dost peněz, abys tam mohl vejít.“

„Díky.“ To se ještě uvidí, zda něco bude platit. Dojede k budovám. Ihned pozná obrovského Mamohimeho. Ten se na něj zatváří kysele, když si jedno uvědomí a zašklebí se.

„Zdarek. Koukám, že ti něco chybí.“

„Právě si proto jedu,“ odtuší. „Co kdybys mi pohlídal koně?“ opáčí a strčí mu do ruky otěže. Mamohime se zatváří ohromeně, ale koně drží. „Buď hodný, a kdyby něco, můžeš ho sežrat.“

Argés zastříhá ušima a prohlédne si obrovskou horu svalu. Mamohime pustí otěže a poodejde. Daimón se zalyká smíchy. Přiváže Śivyho a jde k vratům. Míjí hodně bohatých lidí, i méně bohatých, kteří jdou za svými pány jak věrné stíny. Kolem je i řada nosítek pro společnice, které se takto dopravují do sídel i stanů vysokých důstojníků.

„Jdu… od generála Skaada Sjöfa,“ napadne ho.

„Račte.“

Daimón vejde dovnitř. Rozhlédne se. Nemá s tím zkušenosti, ale podle jasných zelených tunik pozná dražitele. Jde k nim. Vybere si jednoho, postaršího muže s dlouhým seznamem v rukou. „Nebude se tu prodávat yerv? Můj pán o něj má zájem.“

„Generál Sjöfa. Počkejte.“ Listuje seznamem. „Ano, za dvě hodiny. Je pouze jeden, tak očekáváme velký zájem.“

„Děkuji. Kdo ho prodává? Generál by se rád domluvil s kupcem sám.“

„Pochybuji, že bude mít zájem a je to Jedreid. Neznám ho. Ovšem pokud ho generál koupí, musí to dát vědět aspoň hodinu před jeho dražbou. To abychom stihli ho vyškrtnout ze seznamu.“

„Samozřejmě. Děkuji za informace. Dneska máte tu napilno.“

„Ano, zlaté se tu hodně točí. Asami přivezl spoustu nádherného zboží. Něco, po čem lidé tu prahli delší dobu.“ Sledují, jak na malé pódium jsou vyváděny dvě černovlasé krásky. Vepředu sedí nejen důstojnicí, ale i starší dámy v složitých účesech s průsvitnými závoji nebo ozdobeny jen drahými kameny. Paní z Domů bílých lampiónů.

„Nevíte, kde je najdu?“

„Dozadu, do skladů. Tamtěmi dveřmi. Řekněte…“ sklouzne k náhrdelníku. Dva modré chrysopisy, kameny, které se vyskytují pouze na jednom místě – na severu, na panství generála Skaada Sjöfa. To je v pořádku. „Řekněte, že máte povolení od Aérima.“

„Děkuji, generál projeví uznalost.“ Jde ke dveřím. Tam řekne Aérimovo jméno a je vpuštěn dovnitř. Koutkem oka zahlédne na pódiu nahého nádherného muže bělostné kůže a černých vlasů. Doslova slyší šum, který způsobil. Usměje se, když si vybaví Eleana. Každého by převálcoval. Jde dál.

„Yerv?“ Palec určitým směrem, natažená ruka. Nakonec stane před klecí. Rychle strhne z klece látku.

„Co to děláš?“ Začne se bouřit muž s šátkem kolem hlavy.

„Rád tě vidím, Kakopo.“ Zvedne hlavu k muži, který zesiná. Pomalu se usměje, zvedne se z pokleku. „Otevřít.“

„Tot… to…“

„Něco jsem řekl!“ Vytasí meč tak rychle, že to dotyčný nezpozoruje. Dolu letí vlasy i s uchem. „Je ostrý. Příště to bude hlava. To poznal i Fedry. Otevřete klec!“ přikáže.

Muž strachy zkamenělý nakonec otevře dvířka. Zevnitř vyjde Kakopo, rozeběhne se, vyskočí, odrazí, další podivný úhel skoku a plnou rychlostí narazí do muže, který si drží ucho. Plnou váhou ho srazí k zemi a zakousne se do hrdla.

„Kakopo, tohle sis mohl odpustit, ale rozumím ti. Omlouvám se, ukradl toho yerva generálu Sjöfa. Starám se o něj. Kakopo, dost!“ Vysvětluje strážným a dražitelům, kteří se seběhli. Poslechni, prosím! Sláva, nechal ho a způsobně usedl k jeho nohám. Dá mu obrovskou kost.

„Krádež?“

„Myslíte, že by yerv poslouchal cizího člověka? Lehni si!“ přikáže. Jen doufá, že nebude muset zadávat ještě jiné příkazy. Yerv si lehne, potom se rozvalí a on ho podrbá na břiše.

„Dobrá, zmizte. Nechte ho vyškrtnout ze seznamu.“

„Jistě.“ Vyjde ven. V duchu Kakopovi nadává, ale popravdě, kdyby mohl, taky by dotyčného přinejmenším pořádně spráskal. Jde k Aérimovi. Ten pohlédne na yerva a mlčky ho vyškrtne ze seznamu. Daimón rád, že má opět všechno pohromadě, zvolna vyjede z města. Sem se už nevrátí. Teď jenom zjistit, kde je poslední runa. Ještě se obrátí, kde nechal loď, vězení i lidi, které poznal. Uváže Argése u kruhu před modrým velkým stanem. Vejde dovnitř.

„Xenelan je tu?“

„Ještě bádá, i když hádám, že potřebuješ odpočinek a felčara. Krásný kůň a ne méně nádherný yerv. Už chápu, že jste se je vydal hledat.“

„Děkuji. Mohl bych použít…“

„Patříte ke Skaadským jezdcům. Už se nám doneslo o vašem šermířském umění, i jak jste to natřel Mor Fedrymu. Nemáme ho rádi, ale co. Jsme rádi, že poznal hořkost porážky, i když je mi líto, že neskončil v místním vězení. Julienova pohostinnost by se mu určitě nelíbila.“ Daimón se usměje na pobočníka, kterého nezná. Jde za ním do menšího stanu, kde má už věci a druhý meč. Za chvilku přijde muž s brašnou. Bezohledně mu strhne košili, až Daimón zařve bolestí.

„Musel jsem. Je to tak lepší. Bude to bolet dál,“ upozorní Daimóna, když natírá zmasakrovaná záda roztokem. „Brzy se to uzdraví. Ovážu vám to.“ Přiloží ještě na záda léčivé lístky a důkladně ho ováže. „Tak za dva dny si to můžete stáhnout.“

„Děkuji, felčare.“

„Není za, co a dávejte si větší pozor.“ Daimón si vybaví, že potřebuje se najíst a Argés s Kakopem taky. Vyjde ven, dojde do kuchyně.

„Syrové maso?“ podiví se kuchař.

„Mám yerva.“

„Ach tak. No jistě, jenže máme pouze sušené maso. Zásobování vázne, takže s normálním masem máme smůlu.“

„Nevadí a něco pro mě.“ Odnese jídlo do stanu. Je unavený. Sedí na stoličce a přemýšlí o všem, co se stalo. Od té doby, co odešel z Fiory, je jen na cestách. Moci si odpočinout, zůstat na jednom místě, nikam nejet, to je sen, i když dnes tu zůstane. Potřebuje odpočinek. Rozhlédne se po ubytování. Příjemný malý stan s lůžkem na zemi, stoličkou a truhlou pro věci. Kdo asi zde dřív bydlel? Padl nebo musel odjet? Nebo ho kvůli němu vyhodili? Je mu to jedno. Dojde se podívat na Kakopa s Argésem, kteří se svorně rozdělí o jídlo. Řekl by, že dokonce Argés bere Kakopovi sušené kousky masa. Pohladí ho po hřívě. Zajde do stanu, odestele si. Bude spát až do rána, i když večer ještě není. Už se chce přikrýt dekou, když se odhrne stanový dílec a dovnitř vejde Xenelan.

„Jdete spát?“

„Jsem unavený jako yerv. Mám pocit, že už nevidím na oči. Zjistil jste něco? Jinak jsem Daimón.“

„Xenelan. Kupodivu ano. Až i mě to překvapilo, ale popravdě není to nic oficiálního.“ Daimón vstane, posadí se do sedu a čeká. „Žádné armádní vězení tam není. Dokonce, když pomineme menší posádky, které navazuji na pobřeží a Vysokými horami a na východě s pouští, pak tam není voják. Ovšem našel jsem vyprávění o velké bitvě.“

„Kde?“ vyhrkne zvědavě. Vybaví si slova věštkyně. Armáda smrt vězení. „Vím, že by mělo být někde na severovýchodě nebo na severu.“

„To by odpovídalo. Můžeš s námi cestovat. Za tři dny vyrážíme. Možná tam najdeš víc.“

Daimón zavrtí hlavou. Moc dobře si uvědomuje svou nemoc. Musí spěchat. „Musím spěchat. Zítra odejdu a moc děkuji. Pomohl jsi mi.“

„Nevím čím. Jen jsem potvrdil, co jsi dávno věděl. Nechám tě odpočinout. Hádám, že ve vězení moc jsi nenaspal.“

„To ne.“ Lehne si. Oči má otevřené a přemýšlí o poslední runě větru. Jakou asi bude mít barvu? Modrou nebo bílou? Jenže nejdřív ji musí najít, i když tyhle našel docela snadno, tak snad najde i tamtu. Poslední runa a potom co? Bude muset najít Stínového válečníka, který si s ním hrál jako s dítětem. Vyrovná se mu, nebo opět prohraje, přesto mu něco říká, že tentokrát nemůže si dovolit neuspět, že musí vyhrát.

Pohlédne na zabalený meč. Měl by mít lepší pochvu a neschovávat ho v kuse hadru. Tak silný meč…

Z vůle koně - 33. Vězení pro armádu