Zoufalá hra 2
Muž v perfektní důstojnické německé uniformě rychlým krokem míří k mrtvé schránce. Je bledý, ale snaží se jít klidně, jako by si vyšel na procházku. Nenávistných pohledů města, spíš jejich obyvatel si nevšímá. V duchu si přehrává, co se právě dozvěděl. Plán na povstání je prozrazen. Někde mezi povstalci došlo k úniku informaci. Bohužel se to dozvěděl pozdě, ale snad vedení Zemské armády vzkaz dostane včas.
Mrtvá schránka je na hřbitově, ale těžko by někomu vysvětloval, proč tu v tento moment je. Je náhradní, kdyby se něco stalo s tou v kostele nebo s jinými, ale teď není žádná bezpečná. Zapadne mezi dva domy. Čeká. Hlídat si záda se stalo jeho denním chlebem, jeho druhým já. Díky tomu přežil vše.
Musí to stihnut, protože zítra odjíždí z Varšavy. Podívá se směrem k předměstí nazvaném Praga. Tam se už objevily první ruské jednotky. Určitě pomohou odboji. Musí se udržet týden. Bude to stačit. Sevře rty, vykoukne. Nikdo ho nesleduje. Klidným krokem pokračuje směrem k hřbitovu. Projde zrezivělou bránou. Město je prázdné, tiché. Čeká.
Bouře začne za půlhodinu. Vyndá papírek se šifrovanou zprávou. Jestli ho někdo sleduje, potom za to co teď dělá, je smrt. Rychle zasune papírek pod sochu anděla. Teď pryč než začnou boje. Ještě musí němcům hodně zavařit.
Vzpomene si na Jakubowského, který mu přikázal, že on mu má ukázat osvobozenou Varšavu. Hodlá to splnit do písmene. Zná ji jako žádné jiné město. Klidným krokem jde z hřbitova směrem k městu. Snad chytí taxíka nebo rikšu, ale pochybuje. Podívá se na hodinky. Půl hodiny. Nestihne dorazit včas. Zahlédne stín. Je to hrobník, starý muž. Jeho krycí jméno je Śiwy, podle šedivých vlasů. Doufá, že dostanou varování včas. Snad odloží začátek útoku, protože nemohou dobýt opěrné body, pokud jsou Němci připravení. Nezná úplné plány Zemské armády, ale pár informací má.
Má štěstí. Odchytí rikšu, nadiktuje mu adresu tajného bytu, který zřídil blízko ghetta. Tam bude v bezpečí. Nechce se mu jet do německé čtvrtě. Aspoň na okamžik bude blízko boje, po kterém touží celým svým srdcem. Ne v týlu - v německé uniformě, ale v polské - v první linii. Dívá se na město, které miluje. Za chvilku by se mělo ponořit do krve a kouře. Zaplatí za to obě strany. Podívá se na hodinky. Zachvěje se v něm naděje, když zaslechne střelbu. Včas, pomyslí si. Zmizí v domě. Začalo to. Vyběhne po schodech do tajného bytu. Přečká tu nějakou dobu. Odemyká, když strne. Někdo uvnitř je. Pomalu otevře, odjistí zbraň.
„To jsem já, Hansi. Schovej tu parádu.“
„Vylekal jsi mě, Gerarde.“ Přesto zbraň má stále v ruce.
„Začalo to, co?“
„Jo začalo.“
„Jdeš pozdě.“
Hans se ušklíbne. Schová zbraň, nalije do sklenek vodku. V duchu připijí na úspěch, na brzké osvobození Varšavy. „Neměl jsem auto. Pěšky je sem dálka. Taky jsem se musel vyhýbat pár věcem. Ulice už nejsou bezpečné.“
Gerard se rozesměje. „Co blázníš? Tady to nikdy nebylo bezpečné.“ Vysoká postava v uniformě poručíka, vstane, přistoupí k oknu. Poodhrne záclonu.„Poláci se zbláznili.“
„Proč myslíš? Mají šanci. Rusové jsou na předměstí.“
Gerard se otočí. „Nevěříš ve vítězství?“
Han mu podá sklenku. Udělal chybu? Důstojnicí abwheru chytají i jen podezřelý tón v hlase. „Na vítězství!“ Místnosti se ozve cinknutí.
„Na vítězství. Máme se dostavit na velitelství.“
Hans nasadí překvapený obličej. „Zbláznili se? Právě jsem odtamtud odešel.“ Co se děje? Proč chtějí, aby byl přítomen?
Gerard odloží sklenku. „Kdybys přišel dřív, nebyl by to problém. Máme se dostavit oba dva.“
„Víš proč?“ optá se opatrně. Ví, že přílišné vyptávání škodí, ovšem neoptat se, taky nemůže. Byla by ironie, kdyby ho zabili polští povstalci.
„Ano vím. Jeden z nás tu zůstane.“
Hans zneklidní. To by se mu vůbec nehodilo, protože kdyby dobyli Varšavu, padl by do zajetí a byl by spálený. Na druhé straně mohl by pak bojovat v regulérní polské armádě, tak jak chtěl, ale ještě nemá vyřízené účty s němci. „Rozhodně se mi tu zůstávat nechce.“
Gerard přikývne. „Ani mně ne. Ještě štěstí, že jsem dostal echo o tom povstání.“
„Gratuluji. Jak se ti to povedlo?“ Zajímalo by ho, kdo je zradil. „Na kapitána!“
Gerard pokrčí rameny. „Znáš to. Ještě je brzy, ale doufám v to.“
Hans se dál nevyptává. Bylo by to podezřelé. „Jistě. Půjdeme, než se boje rozrostou.“
„Myslíš, že to bude tak vážné? Podle mě je do hodiny rozmázneme. Jsme silnější.“
Hans zakroutí hlavou. Příliš Zemskou armádu podceňuje. Neměl by to dělat, protože tohle bude boj na život a na smrt. „Já bych je nepodceňoval. Nenávidí nás.“
Gerard se zasměje. „To je mi novinka, ovšem si tu nastěhují horšího nepřítele, než jsme my.“
Hans mlčí. Má tušení, koho tím myslí. Popravdě není tím nadšený, ale určitě po válce se vrátí do svobodného Polska, aby dostudoval. Strašně se na to těší. Je to jeho tajný sen – stavět lodě pro Polsko. Hans zamkne dveře. Na chvilku pocítí chuť ho shodit ze schodů, sundat si uniformu a bojovat jako řadový člen Zemské armády, ale jako vždy ovládne se, tělo se uvolní.
Je mu líto, že se nepovedlo zprávu předat, ale zjistil to pozdě. Jde za ním. Vyběhnou ven. Tahle čtvrť vypadá klidněji, ale z dálky slyší střelbu. Mimoděk se podívá nahoru, zda nepřiletí letadla. Zatím boje začínají, ale brzy propuknou v plné síle. Snad se to povede a Varšava bude konečně volná. Při zdi jdou k budovám, kde sídlí abwher. Kolem projede sanitka. Obyčejní lidé zmizeli z ulic.
Zastaví se u závory na Szuchově třídě, uzavírající německou čvrť. Bez menších potíží dojdou k abwheru. „Musím říct, že jsem si oddechl,“ řekne spokojeně Gerard.
Hans vytáhne cigarety. Jednu mu nabídne. „To víš, nejsme přímo v ohnisku, ale mám pocit, že se zaměří i na tuhle budovu. Ovšem tou dobou už chci být pryč z města.“
„Nápodobně. Jdeme.“ Rychle dokouří cigaretu, upraví si uniformy, které dost utrpěly plížením. Zaklepou.
„Dále!“ ozve se zvučný hlas jejich velitele nadplukovníka Reckeho. Hans si škodolibě pomyslí, že stále od války sedí na stejném místě. Taky má podezření, že mu to dokonale vyhovuje. Že z abwheru si udělal soukromou organizaci pro svoje skryté hry. „To jste vy! Jen se podívejte. Hlášení, hlášení, hlášení. Všichni mě informují, že poláci jdou tady, jsou zde. Je to k ničemu. V tomhle se nedá pracovat. Vše, o co jsme se snažili, to povstání rozbilo. Informátoři jsou zalezlí jako krysy. Někteří už mají ceduli na krku a jsou popravení. Nestůjte a posaďte se. Co se tam děje?“
„Bojuje se, pane nadplukovníku. Slyšeli jsme střelbu. Byt je zajištěný. Zatím to jde, ale určitě se boje přiostří,“ říká klidným hlasem Kloss jako by se nic nestalo.
Recke bouchne pěstí do stolu. „Zatím to jde, Klossi? A na předměstí máme rusy. Nenávidím je. Chci solidní informace. Ne bláboly!“
Hans by se rád optal, koho nenávidí víc. Zda Rusy nebo poláky, ale má pocit, že zná odpověď. „A ti pitomci poláci si je sem pustí. Zatraceně. Nic nám nezbývá než to vydržet. Samozřejmě, že vyhrajeme.“
Hans si škodolibě pomyslí, že v tom případě by nebalili abwher. Řada pracovníků i s archívem, důležitými dokumenty odjela. Jeho by zajímalo kam, ale právě on se na to nemůže zeptat. Taky zjistil, že se verbují lidi, kteří mají po německém odchodu zůstat. Zajímalo by ho k čemu. Zda pro hitlerovské Německo nebo pro budoucí Německo. Rozhodně nesmí dovolit, aby tady takové živly měli. Bude muset ten archív vypátrat stůj co stůj.
„Je tu někdo seshora na revizi.“
Hans překvapeně se na něj zadívá. „Teď, pane? Není to nejvhodnější doba.“
Recke rozčileně bouchne do stolu. „Já to vím, Klossi! Jeden z vás mu bude dělat tlumočníka. Kloss, umíš lépe polsky. Půjdeš s ním.“
„Samozřejmě. Kde ho najdu?“
„Je tu v budově. Měl by přijít každým okamžikem. Klossi, varují vás. Jestli něco zjistí… tak…“
„Chápu, pane majore.“ Popravdě nemá vůbec páru, co nemá zjistit. Bude dělat tlumočníka. Proč zrovna on, nechápe. Na úřadě pracuje několik tlumočníků a tlumočnic, kteří by mu jistě vyhověli lépe.
Dveře se otevřou. Hans s Gerardem vstanou, srazí podpatky, zasalutují. „Heil Hitler.“
Muž sundá čepici a Kloss málem, že zapomene dát pravici dolů. Bože, co tu dělá?
„Heil!“ zasalutuje nedbale příchozí. Sklouzne po důstojnicích. Ve tváři se mu nehne ani sval. Kloss si ihned uvědomí, že o něm celou dobu věděl, zatímco on ne. Dostal tu práci naschvál? Jasně si vzpomíná na slova majora Rhodeho, že je pozatýkali. Americká síť. Úspěch, kterým se abwher chlubil ještě půl roku.
„Major Adam Joachim. Potřebuje tlumočníka, tak jsem navrhl vás, Klossi. Pane majore, kapitán Hans Kloss. Je ve Varšavě dlouho, vyzná se a umí dokonale polsky. Můžete se na něj spolehnout. Nikdo nezná Varšavu jako on. Je můj nejlepší člověk.“
„Děkuji. Nebylo to potřeba, ale kdyby něco, budu rád za tlumočníka, i když oproti původnímu plánu se tu zdržím kratší dobu.“ Podívá se na Klosse. Musí přiznat, že ani nehnul brvou, že by se nějak znali. Usměje se. V Klossovi se vše zachvěje. Ví to, ale proč mlčí? Vlastně i on má ho v hrsti. Má strach.
„Rád bych si prohlédl Varšavu. Bude to problém?“ optá se Klosse.
Ten skoro, že nepadne pod stůl. „Teď, pane majore? Začalo povstání,“ snaží se mluvit klidně, ale všechno v něm vře natolik, že zapomene, jak na něj působí.
Major Joachim přikývne. „Vím to, ale mám tu důležité jednání. S někým se musím sejít. Věřte mi, kdyby to nebylo nutné, neobtěžoval bych s tím plukovníka Reckeho.“
Kloss nenápadně zašilhá po Reckem. Začíná tomu trochu rozumět, proč je s majorem jedna ruka. Recke by rád věděl, proč v tuto nanejvýš nevhodnou dobu je. „Rozumím. Můžete se na mě spolehnout. Pane plukovníku, zítra bych měl odjet.“
„Jistě. Nejspíš pojedete tady s majorem jako doprovod.“
Kloss se vyděsí, ale nedá na sobě nic znát. Srazí podpatky, rovný jako svíčka jenom řekne. „Rozkaz.“
„Nashledanou, pane nadplukovníku. Ještě jednou velmi děkuji,“ řekne major. Pohledem sklouzne po Klossovi. Nádhera, protože tohle zrovna nečekal.
Hans by rád věděl, čím nadplukovníka donutil, aby mu věnoval nejen čas, ale i svého důstojníka. Vyjde hned za majorem. Gerard nedává to znát, ale škodolibě se na něj usmívá. Jde za majorem, když ho napadne šílená myšlenka, že je to dvojník toho druhého. Když to provedli Rusové, proč by to nezvládli spojenci? Ne, je to blbost, usoudí. Jde za ním, sleduje jeho široká ramena, bezvadnou uniformu. Vyvolává v něm neklid, touhu, ale ještě víc než to - ostražitost. Rád by se dožil konce války. Uvědomí si, že ten polibek, to objetí, ta toužebná hra v něm zanechala následky. Nemyslel si, že ho ještě někdy uvidí.
„Pojďte vedle mě,“ řekne tiše Adam. Neotočí se ke Klossovi. Netušil, že ho zrovna tady najde, ale taky nebyl příliš překvapený, když ho uviděl. „Kdysi dávno jsem byl na večírku v Berlíně. Hostitelé museli najednou odjet. Byli povolání k vůdci.“
Kloss polkne. Má se odkrýt, má zachovat tvář, že nic neví? „Byl jsem na mnoha večírcích v Berlíně. Jednu dobu jsem tam byl převelen.“
Adam pobaveně si pomyslí, že Hans je do morku kosti důstojníkem abwheru. Hlavně nic nepřiznat. Je zvědavý, jak dlouho dokáže tu hru hrát. Je stejně nádherný jako ten den, kdy ho uviděl. Tehdy se z toho pohledu na něj málem zbláznil. To, že s ním tančil, jen dokazuje, že i on byl na tom stejně. Byl zvědavý, jak to později vysvětloval svým nadřízeným. Je rád, že se s ním ještě setkal. Osud si rád hraje na vrtošivou ženu.
„Mohu mít dotaz, kam chcete jít?“
„Nejdřív jdeme na Polizeistrasse.“
Kloss mlčí. Co chce na gestapu? Budou tam zaneprázdnění. Kým vlastně je? Německy mluví jako rodilý mluvčí, ale to nic neznamená. I on není Němec, ale každý by přísahal, že je. Nesmí se prozradit. Centrála by byla v šoku, kdyby věděla, s kým je. Tehdy mu nic nevytýkali, ale slyšel běsnění, které tam nastalo. Dostal se tehdy z té dvojité pasti, kterou sám na sebe ušil svou nerozvážnosti. Podruhé to neudělá.
„Doprovodíte mě tam.“
„Rozkaz, pane majore.“ Bude sedět na chodbě, naslouchat a dívat se na nenáviděné uniformy. Pochybuje, že bude přítomen rozhovoru majora a toho gestapáka. Jak se vlastně jmenuje, napadne ho.
V duchu, když ležel na lůžku, díval se na strop, často vzpomínal na Hermanna. Tehdy ho jmenování minulo, ale i tak později povýšil. Kdyby němci věděli, že uvnitř nich už přes šest let operuje J 23, zbláznili se. Domýšlivci. Snaží se nedat najevo nenávist, když se blíží k Polizeistrasse, dříve Szuchowa třída. Nedaleko odtud je ulice – Litevská. Na jejím rohu pobývala sestra jeho matky, teta Luďka. Kdykoliv jde tudy, vždy si na ni vzpomene. I na svou rodinu, o kterou přišel v prvních dnech války. Z celé rodiny zbyl jen on, ale takových je v zemi tisíce. Někteří byli vyhlazení úplně.
Nákladní auto. Korba se otevře. Esesmani na zem shazují lidi. Slyší nadávky, vyštěkne zbraň. Jak rád by odepnul tu svou, postřílel je. V tu chvílí vždy cítí, že jim lomcuje nenávist. Někdy si myslí, že to dál nevydrží. Nechápe, jak mohl tak dlouho vydržet. Ruka na rameni ho vzpamatuje.
„Nedívej se. Jdeme. Bude to rychle.“
Kloss se snaží nedat nic najevo, ale očima mu kmitne překvapení. Důstojnicí abwheru se s gestapáky nesnášejí asi jako kočka a pes. Kdyby to šlo, nejspíš by došlo mezi nimi k nejkrvavější bitvě historie. Takhle si aspoň hází klacky pod nohy.
„Jsou potřební, že?“
„Ano.“
„Jen do jisté míry. Jsou jako psi, kteří příliš dobře rádi provádí svou práci.“
Kloss si vzpomene i na některé důstojníky abwheru, i když ti si více libují v skrytých intrikách. „Ano, pane majore.“
Adam se usměje. Tolik formální. Miluje ho. Věděl to už tehdy na večírku, kdy ho políbil a pomohl mu. Nemusel to tehdy dělat, ale udělal to. Myslel, že pro Hanse to bude znamení smrt nebo deportaci. V té době nemohl nic dělat, jenom doufat. Přežil to a on je rád. Jak? Neví.
Vejdou do budovy. Uhnou se dvěma gestápákům, kteří vlečou mezi sebou bezvládnou dívku. Hans se ovládne, ale má sto chutí je zabít. Jde dál. Přemýšlí, zda tu dívku znal, zda byla v odboji, ale nejspíš ne. Za chvilku se tyhle budovy zaplní a až nebude kapacita stačit, nechají je ležet na zemi nebo rovnou zastřelí ve městě. Polkne, když si uvědomí, že zamíří k standartenführerovi Goetzkemu. Stále ty stejné tváře. Toho by mohli už taky zabít. Osobně by byl u popravy. Nenávidí je!
„Počkejte zde. Bude to okamžik.“
Hans přikývne. Jde k oknu, které vede na krvavé palácové nádvoří. Ještě zaslechne Adamovo Heil Hitler. Přemýšlí, do jaké šlamastyky se to dostal. Ale co má dělat? Nevidoucně se dívá na nádvoří. Další nákladní vůz, další lidi. Neobtěžují se je dát do vězení. Salva ze samopalů. Otočí se od toho obrázku.
„Jdeme.“ Hans vykročí za majorem. K čertu, kdo to jo? Kráčí si tak klidně, jako by nebylo povstání, jako by se nebojovalo. Dává znát, že je mu jedno kdo vyhraje, ale může to být provokace. Má vyzvědět proč tu je. Když to neví ani Recke, tak jak to má zjistit on? Přes postel? Ví snad Recke kdo je major? Proto chce informace?
„Auto,“ poručí venku jednomu z gestapa.
„Musím se…“
„Chci auto, hned. Kapitáne Klossi, budete řídit. Bude to nebo se mám zmínit standartenführerovi Goetzkemu, že neplníte jeho příkazy? Mám zvláštní zplnomocnění.“
Ovládá je dokonale, když sleduje vypnutý postoj, potom jak přivolává jednoho řidiče s autem. Za chvilku už před nimi parkuje černé auto. Vyjedou. Kloss řídí obratně, ale cítí na zádech čúrek potu. V tomhle autě v této době - to se rovná sebevraždě.
„Kam jedeme?“
„Prý tu máte nějaký byt pro agenty.“ Položí mu ruku na stehno. Pohladí. „Klid Hansi.“
„Jsem německý důstojník, laskavě tu ruku vemte z mého stehna,“ ujedou mu nervy, protože ho to rozptyluje. Ihned si za to vynadá. Neměl možná tak nepřiměřeně jednat.
„Chápu.“ Opravdu ji stáhne, ale na tváři mu pohrává úsměv.
Kloss cítí, že poprvé za šest let ztrácí nervy. Ještě trochu a vybuchne. Ale to jediné si nesmí dovolit. Co má dělat? K tomu by rád věděl, co tu chce. Nadplukovník Recke se určitě bude ptát. Proč se usmívá? Cítí, že je k němu přitahován stále silněji. Ovládni se, Staszku, poručí si v duchu.
Smýkne autem směrem k Ujzadowského aleji, když uvidí zátaras. Na poslední chvíli zmizí v postranní uličce. Je povstání a on se tu projíždí jako o svátku.
Už je tu. Zabrzdí, až pneumatiky zaskřípou. Major v klidu vystoupí. „Varšava je pěkné město. Doufám, že po válce mě tudy provedete.“
„Samozřejmě, majore.“
„Nebo snad je tu někdo, koho byste provedl raději?“ modré oči se do Hanse intenzívně zavrtávají.
„Varšavě bude cti, když si ji prohlédnete,“ nejde mu ta věta přes rty, i když už ji říkal. „Ne, majore. Nikdo tu není. Prosím.“
„Není nebo byl?“ dotírá dál. Chce o něm vědět vše. Měl někoho? Má? Muže?
„Byl.“ Bude to lepší než předstírat lež. S pohřebním smíchem si uvědomil, že právě Jakubowského, který sedí v centrále, pohřbil. Rád by ho viděl.
„Tak mě veďte, kapitáne.“ Kloss jde dovnitř. Stoupá shodami nahoru do druhého patra. Za sebou cítí Adama – Hermanna? Jak se vlastně jmenuje, ale ptát se ho nechce. Určitě celou jeho hru prokoukl. Chci ho - ho otřese do morku kosti. Stále i po těch letech, kdy vzpomínal na tanec jako na snivý blud, ho chce. Špatně, miluje ho. Teta Zuzana, což je centrála, by fakt ho ihned stáhla, ale on ještě pár neděl chce být v uniformě důstojníka abwheru. Chce jim co nejvíc zatopit. Původně si myslel, že vydrží pár měsíců, úspěch by byl rok. Proč zrovna on se mu připletl do cesty? Na vše je – byl připraven – kromě něj.
Otevře dveře, když ucítí za sebou přitisknuté tělo, dech na krku. V duchu zaúpí. Proč on, proč je to nepřítel nebo přítel, je to americký agent nebo ne? Kým jsi Adamem nebo Hermannem? Spojencem nebo nepřítelem? Jak to tehdy bylo?
„Pěkný byt.“ Hermann se rozhlédne po prostém, ale trochu sentimentálně zařízeném velkém pokoji. Tak jak to němci mají rádi. Něžně pohladí Hansovi rameno.
Hans kapituluje, přivře oči, vnímá jeho něžnost, ruku. Jak mohu milovat nepřítele? Nebo není? Natáhne ruku, pohladí tvář, která mu nedává spát, která je vždy přítomna na kraji myšlenek. Když zavře oči, vidí jeho tvář při tanci, snivý úsměv, oči plné touhy.
„Tak přece jsi to ty? Tehdy jsi mi zachránil život.“
Je to agent abwheru nebo spojenec? Tentokrát si, ale důvěru nedovolí. Nemůže. Kvůli válce, kvůli tomu, kým je. Usměje se. „Byl bych rád, kdyby válka skončila naším vítězstvím.“
„Ano. Byli bychom svobodní.“
Oba vědí, že je to nemožné. Říše neuznává takové, jako jsou oni. Hans udělá osudový krok, přitiskne se k němu, ruku pomalu položí na rameno, uhladí uniformu. Prsty se mu lehounce chvějí pod tím dotekem. „Zatančíme si?“ V hlase zní touha i strach. Co řekneš? Dívá se do modrých očí, chvěje se. Takové je potkat svůj osud. Je na tom stejně?
Adamovi se zvlní rty. Vezme ho kolem pasu, Hans mu položí ruku na rameno. Jaký opojný pocit. Tančí do neviditelné melodie, zatímco venku zuří krvavá bouře, ale oni dva jsou v zajetí svých snů. Zastavení, polibek na rty. Něžný, jemný, kterým prosakuje touha. Křečovitě svírá ruku na rameni.
„Miluji tě,“ zaslechne. Něco se v něm zlomí, ale zaslechne dávku ze samopalu. Uvědomí si, co dělá. On tančí a venku se bojuje. Prokleje se.
„Co se stalo?“ Něžný dotek na tváři ho na chvilku vrátí do růžové zahrady snů.
„Nic, venku se bojuje.“
„Nás se to netýká.“
Hans zavře oči. Ale týká. Mě ano. Měl bych být tam venku, bojovat, zatím tady tančí s nepřítelem. „Promiň, ale nemohu.“
Adam poodstoupí. Je mu to líto, ale na druhou stranu ho chápe. „Chápu. Máš tu civilní oblečení?“
„Nač? Chceš jít ven v přestrojení?“
Adam váhá, potom jde k zácloně. Nepohne ji, jen se dívá ven. Někdo proběhne u protějšího domu. „Ano. Musím někoho najít.“
„Koho?“ Teď se může optat.
„Jednoho poláka.“ Otočí se k němu. „Pomůžeš mi ho najít.“
Hans mlčí. Co s ním chce dělat? Má pomáhat, ale komu pomáhá? Zatraceně kdyby to tak věděl. Bez informací je úplně ztracený. Dokonce se nemůže s nikým spojit.
„Mám adresu. Chci, abys mě tam dovedl. Ostatní nebude tvoje věc. Kdyby nás zastavili, pak spoléhám se na tebe. Musíme se k němu dostat za každou cenu. Bohužel…“ nedořekne.
„Zde, pane majore.“ Chvilka touhy, chvilka nerozumu pominula. Je čas na realitu – a ta je krutá. Stojí u otevřené skříně plné oblečení. Hans občas nosí normální oděv, ale popravdě nemá ho rád. Uniforma mu připomíná kým je, co dělá, budí v něm ostražitost a nenávist. Ohlédne se po majorovi, který se neobléká, ale pozoruje ho. Nedokáže jeho pohled rozluštit, ale rozechvívá ho. Přistoupí k němu. Hans, který drží košili, spustí ruku. Čeká. Polibek, dotek nahé kůže, oslepující výbuch čiré rozkoše.
Zasténání z obou rtů. Pijou rozkoš, ruce se nemohou nabažit zakázaných doteků.
„Musíme jít.“
„Já vím. Nechci,“ zasípe Adam. „Toužil jsem po tobě, snil. Jsi můj osud. Nikomu nedovolím, aby ti ublížil. Miluji tě, až to bolí.“
„Já taky.“ Klíč. Oba na sebe pohlédnou. Vystřízliví. Rozmístí se po pokoji, zakleknou s připravenou zbraní. Hans ve dveřích pozná Radislawa. Vynadá mu pitomců. Co sem leze? Je zraněný? Copak nevidí, že tu jsou? Neopatrný. Bude to muset nahlásit centrále.
„V pořádku, majore, to je jeden z mých agentů. Radislawe?“
„Kapitáne.“ Rychle pochopí, když uvidí dalšího němce, kterého nezná. Zasalutuje. Hans ho pochválí za okamžitou reakcí. Pochopil velmi rychle, co má dělat.„Skoro mě dostali. Mají Kazika. Bude mlčet.“
„To je jeden z mých agentů.“
„Chápu.“
Radislaw je udiveně pozoruje. „Kapitáne, nechcete jít ven, že?“ zneklidní, protože ve skutečnosti byt slouží jak agentům abwheru, tak i polským agentům, ale jen v nouzi.
„Musíme. Ošetřím ti ránu. Schovej se. V noci se pokus dostat k nám.“
„Rozkaz. Zatraceně to bolí,“ zasykne. Nenápadně si prohlíží toho druhého němce. Napůl svlečený kapitán ho překvapil. „Nechcete, abych vám dělal stín?“
„S tím zraněním? Ne. Ukryj se. Nemůžeme si dovolit tě ztratit. Potom uvidíme.“ Otočí se k Adamovi. „Je jedním z nejlepších agentů abwheru.“ Doufá, že si to nebude zjišťovat, protože jinak by přišel na to, že nikdo takový v seznamu nefiguruje.
„Chápu. Budeme muset jít. Stmívá se, máme šanci.“
„Kam jdete?“
Adam pochopí i bez překladu, na co se ptá. „To vás zajímat nemusí. Kapitáne, jdeme.“ Oba v civilním oblečení vyjdou ven. V kapse sak mají pistole. Hans doufá, že Radislaw zmizí hned, jak to bude možné. Správně by ho neměl znát, ale čert to vem. Hra o Varšavu se právě rozehrála, ale jejich hra mezi Adamem Joachimem a Hansem Klossem ještě pokračuje. Vsadil by se, že netuší o tom, že je agent a on zas neví, kým je. Zoufalá hra, to je přesně ono, pokračuje. Jak ještě dlouho budou si vzdorovat? Chtěl by podlehnout, ale nemůže si to dovolit. Zasteskne se mu po míru. Bylo by to o tolik jednodušší.
Zastaví se. Musí se zkoncentrovat na to, aby oba dva přežili. „Kde bydlí?“
Adam na něj se podívá. Musí mu věřit. „Na kraji Pragy. Růžová pět.“
„Vy jste se zbláznil.“ Rupnou mu nervy.
„Kapitáne, ovládejte se. Dovedete mě tam. Je to vaše povinnost nebo mám to nahlásit nadplukovníku Reckemu?“
„Omlouvám se. Už se to nestane. Jen musíme projít skoro celou Varšavou.“
„Aspoň mi ji ukážete,“ řekne tiše. Hans přivře oči. Je mrtvý. Takhle se němec nechová. Jestli něco řekne Reckemu… Na druhou stranu snad se mu povede zmizet do podzemí. Nanejvýš má ampulku s kyanidem, kterou si nenápadně přendal z uniformy. Je to jeho pojistka, klid duše. Nedostanou ho. Ta myšlenka ho uklidní.
Hans opatrně zkoumá ulice. Je v pořádku, aspoň tak sto metru. Najednou proti nim vyrazí hlídka.
„Halt.“ Major rychle vytáhne služební průkaz. Vojáci se postaví do pozoru.
„Jaká je situace?“
„Až do Krvavé je to v pořádku. Potom zátarasy.“
„Doprovodíte nás.“
„Heil Hitler!“ Hans si pomyslí, že při téhle práci nejspíš rychle zešediví. U zátarasu na Krvavé, je hlídka opustí.
„Právě jsem si říkal, že nejspíš rychle zešedivím,“ promluví Adam. Vykoukne, zda je klid. Zahlédne stín, rychle se stáhne. Hanse jeho prohlášení překvapí.
„Taky jsem si pomyslel.“ Uslyší dupot. Poláci nebo vojáci? Poláci.
„Ruce vzhůru!“
„Vítězství je naše,“ prohlásí čistou polštinou. Doufá, že heslo bude fungovat.
Ticho. „To je staré. Prohledejte je.“
Major mlčky zvedne ruce. Hans taky. Průkaz nechal v bytě. Lepší nemít nic, než se procházet s doklady kapitána abwheru. Ovšem major má svůj. Najdou ho?
„V pořádku. Jen měli zbraně.“
Hans se zasměje. „Vy byste šli ven beze zbraně? Rusý by nebyl rád, kdybyste nás déle zadrželi,“ doufá, že stále to ještě platí, že znají to. Pokud ne…
„Pusťte je.“
Hansovi se uleví. Jen doufá, že major tomu nerozuměl. Těžko by vysvětloval kdo je Rusý. „Jaká je situace?“ Vytáhne cigarety Juno, podá jim. Všichni si nabídnou.
„Zlá. Prasklo to. Bojujeme, vyhrajeme. Skopčáci musí z našeho města zmizet. Budeme muset jít. Díky.“
„Vezměte si to.“ Podá jim krabičku.
„Varšava bojuje!“ zvolá heslo, které přivádí k nepříčetnosti každého němce, každého gestápaka v tomto městě.
„Varšava bojuje!“ ozve se na oplátku.
„Umíte perfektně polsky.“
„Děkuji. Je to moje práce, proto mě nadplukovník Recke k vám přidělil. Mám vás chránit.“
„Půjdeme.“ Oba se odlepí od zdi, vyběhnou ven. Plíží se kolem domu, přitisknutí doslova na cihly. Po sto metrech zapadnou do dalšího průjezdu. Oddechují, jako by uběhli sto kilometrů.
„Jak dlouho ještě?“
„Tak dvě tři hodiny tímhle tempem. Bude hůř.“
„Vím.“ Dívají si do tváří, ale nevidí si do očí. Adam se nakloní, políbí ho.
„Polibek na rozloučení?“ optá se lehce Hans.
„Možná. Přežiješ to. To je rozkaz!“ Hans se mimoděk napřímí. Tohle je rozkaz.
„Ano.“
„Výborně. Najdu si tě po válce. Teď jdeme.“ Vyrazí. Po dvou a půlhodině jsou na předměstí, stojí u vrat Růžové pět. Vejdou dovnitř. Hans nevěřil, že se jím to povede. Měl za to, že je někdo zastřelí. Ať poláci nebo němci, ale zdá se, že měli štěstí. Dívá se do oken temného domu. Všichni jsou ukrytí. Najdou tu vůbec někoho?
Vejdou dovnitř. Vypadá to, že major jde najisto. Zaklepe na dveře bez čísla, bez jména. Ticho. Major opět důkladně zaklepe. Hans ho zatím jistí. Uvažuje, zda bude schopen ho zabít. Kdyby měl uniformu, neváhá ale takhle? Dveře se pootevřou, když se do nich major vší sílou opře. Dveře povolí. Hubený muž se překotně uhýbá.
„Co tu chcete?!“ V hlase je slyšet strach. Hans u dveří se střídavě dívá na oba muže a na schodiště. „Nic jsem neudělal. Musí to být mýlka.“
„Piotr Nowak?“
Muž mlčí. Hans pochopí, že to je jeho pravé jméno. Skrývá se. Kdo to je?
„Rád vás poznávám, pane profesore.“
Hans mimoděk natáhne kohoutek. Nerozumí, co major povídá, protože mluví anglicky, i když jméno a titul pochopí. Je Angličan? Nebo snad Američan? Mít tu jistotu, neváhat.
„Dlouho jsem vás hledal. Půjdete se mnou.“
Muž ustoupí. „Ne. Nikam nepůjdu.“
Majorovi ztvrdnou rysy. „Půjdete, protože nesmíte padnout do rukou Rusům, chápete. Svět spojený proti nepříteli.“
Hans se neklidně na ně dívá. Proklíná sám sebe, že jim nerozumí. Nadplukovník Recke, nebude nadšený.
„Chápu. To je jiná. Dejte mi pár minut. Chci sebou vzít pár věcí.“
Hans nechápe, co mu řekl, ale ten Polák je najednou úplně klidný. Dokonce i strach zmizel, jako by omládl, narovnal se.
„Pane majore, neměli bychom se zdržovat,“ řekne neklidně. Pokud Rusové zaútočí, budou v ohnisku bitvy. To jim sotva co pomůže.
„Kapitáne, pan Nowak si vezme jen pár důležitých věcí a půjdeme.“ Posadí se. „Hlídejte.“
„Rozkaz.“ Zatraceně, co se tu děje? Bez informací z centrály je jako slepý. Jde za starým mužem. Dívá se, jak se balí.
„Jestli nechcete, pomohu vám,“ řekne čistou polštinou a potichu. „Není potřeba odcházet.“
„Ne, to bude v pořádku. Kdysi jsem slíbil… Nečekal jsem, že mě bude potřeba. Nejsem příliš důležitý.“ Hans překontroluje okna, ostatní místnosti, potom se vrátí ke dveřím. Adam se na ně mlčky dívá. Jen může odhadovat, o čem mluvili. Hans ničemu nerozumí a není si jistý, co má dělat. Zastřelit Adama? Zabránit, aby profesora odvedli?
Podívá se mu do očí. Najde jen klid, možná trochu zvědavou otázku, co udělá. Zamrazí ho. Ví snad něco? Ne, to by tu nebyl. Neví nic.
„Jsem připravený, ale jsem vědec, nejsem zvyklý…“
„O vše se postaráme.“
Piotr přikývne. Vyjdou ven. Nedaleko zaštěká samopal, ozve se odpověď. Starší muž sebou trhne, bázlivě se kolem sebe rozhlédne. „Kým vlastně jste?“
„Záleží na tom?“
Muž bezmocně pokrčí rameny. „Nezáleží. Jsem už starý. Nikoho nemám, všechny mi ve válce odešli. Zůstal jsem tu sám. Umím trochu německy. Vy jste Němci, že?“
Hans mlčí. Mávne rukou, vyrazí. Nad hlavami se jim rozstříkne omítka od kulek. Zapadnou, Hans s Adamem zalehnou, vytáhnou zbraně. Střílejí. Hans s rozvahou, tak jak ho učili střílet na střelnici v Rusku.
„Zásah. Utíkáme. Za chvilku budeme v bezpečí.“ Vyběhnou, když starý muž klopýtne. Upustí tašku s věcmi. Hans ji sebere, s Adamem vezmou pod paži pana Nowaka. Zalehnou do průjezdu.
„Nezvládnu to.“
„Ale zvládnete,“ řekne drsně Adam. Vykoukne.
Hans zatím jde podél domu. Vrátí se. Přikývne, rukama dá znamení, že vzduch je čistý. Jdou za ním. Adam jde napřed, Hans je jistí. Stále váhá, zda má zasáhnout.
Neví, co se stalo, ale najednou zaslechne dva výstřely. Obrátí se, jeho mozek zanalyzuje situaci. Dva muži, starší muž u nohou Adama, který se drží za ruku, vystřelí. Oba muži klesnou. Adam k nim přistoupí. Vytáhne zbraň a zastřelí je.
Hans k nim přistoupí.
„Umírám, ale…“ nedořekne. Je slyšet zachroptění.
„Doprdele!“ zakleje major Joachim. „Potřebovali jsme ho. Jdeme. Vezmi jeho věci.“ Hans sebere tašku. Bude muset vše nahlásit centrále. Kdo to asi byl?
„Stát!“ Hans se podívá na Adama. Je noc a tuhle čtvrť moc dobře nezná.
„Zdrhej!“ Sám, i když se mu to příčí, vystřelí. Spokojeně si pomyslí, že chybil. Je rád, i když si nikdy nemyslel, že bude střílet po polácích. Za nimi se rozeběhne polská hlídka. Utíkají, kličkují, dál a dál k německé čtvrti. Hans pozná, že ve dvou to nezvládnou. Pochmurně si pomyslí, že situace se opakuje. Budou se muset rozloučit.
Na chvilku zastaví, oddechují. Hans se k němu nakloní. Zoufale ho políbí. Opět se rozcházejí. „Utíkej. O mě se neboj, to je moje město. Nic se mi nestane.“ Musí ho odtud dostat.
„Neblázní. Nenechám tě tu. Ne, když jsme se opět sešli.“
„Zdrhej. Zatraceně, běž. Jdi tamtudy!“ ukáže horečnatě na malou uličku. „Druhý dům, je žlutý, má průchod do zadu. Projdi, ocitneš se skoro v bezpečí. No tak nestůj!“ prosí ho. Nikdy by nevěřil, že bude zachraňovat němce, ale ten polák mu zachránil život. Nejspíš věděl proč.
„Hansi, já…“
„Doprdele!“ zakleje. Vykloní se, vystřelí. Doufá, že se netrefil.
Adam přikývne. Lítostivě se s ním rozloučí, pohladí tvář. „Miluji tě.“ Hans vystřelí, potom kopne do prken, které tu jsou, aby přehlušil jeho kroky. Začne utíkat, občas vystřelí. Ještě jeden zásobník a bude to pryč.
Hans v pozoru netečně zírá na vůdcův portrét. „Klossi, vy jste idiot. Jak nic nevíte? Byli jste spolu skoro celou noc a vy nic nevíte? Nezmínil se, proč tu je? Nic neřekl o návštěvě u Goetzkeho? Za kým byl? No nekoukejte tak, vím to.“
„Nic, pane nadplukovníku.“
Recke se dívá na Klosse. Bohužel mu věří. Ten Adam Joachim je záhadná postava, ale měl plné pověření z hlavního stanu. „Zmizte mi z očí,“ řekne rozčarovaně. Kloss vyjde na chodbu. Jeho odjezd byl odložen. Z kapsy vyndá cigarety, jednu vyklepne. Zapálí si. Dostal se ven nebo ne? Nadplukovník mlčí, ale určitě by to věděli, kdyby zahynul. Takže jeho osud stále žije. On taky, ale válka stále pokračuje. Patová situace.
Vyfoukne dým, který na chvilku schová jeho unavenou dokonalou tvář.
