Zoufalá hra 3
Mladý unavený muž v uniformě majora polské armády vystoupí z gazíku. Nedbale zasalutuje dvěma polským vojákům před trochu poničenou budovou. Nechápe, proč ho sem z hlavního stanu zavolali. Rozhlédne se po náměstíčku. Opět si pomyslí, že válka se této země skoro nedotkla. Ne jako Polska, Ruska nebo Německa. Kdyby nebylo pár kulek ve zdi, potom by člověk řekl, že tu válka ani nebyla. Když byl v Polsku, byla válka vidět na každém kroku – tady ne.
Vstoupí dovnitř na chodbu. Dřív asi dům patřil bohatým lidem – teď je to sídlo armády. Kam se asi poděli majitelé? Z jedné místnosti zaslechne němčinu. Zřejmě chytli zajatce. Zavolali ho snad kvůli tomu? Ale jet sem takovou dálku? Je naštvaný, protože stojí před Berlínem a chtěl být mezi těmi, kteří tam vstoupí. Strážný mu ukáže na dveře. Zaklepe, vstoupí. Překvapeně zjišťuje, že je tu Jakubowski. Usměje se, přistoupí k němu. Obejmou se.
Staszek si mimoděk vzpomene na Adama. Otřese se. Bůhví kde může být, ale rád by ho viděl.
„Vítej. Jak se máš?“ pozdraví ho Jakubowski. Prohlíží si ho. Vypadá dost unaveně, ale potřebují ho.
„Dobře, jen nechápu, co tu dělám. Dokonce mám pocit, že jsem zahlédl Nowaka. Proč ten tu je?“ Už několikrát spolupracovali. Je tu snad kvůli němu? Proč?
Jakubowski pokrčí rameny. „Nic moc.“
„Nedělej ze mě osla. Vyklop to.“
Jakubowski se usměje. „Zapomínám, kým jsi byl. Jsi spokojený v polské uniformě?“
„Ty dobře víš, že jsem potom toužil od první chvíle, co napadli Polsko. Jistěže, ale raději mi řekni, co bylo tak důležitého, abys mě odvolal od Berlínských bran?“
„Konec války. O tom jsme snili od začátku. Povedlo se to.“
Staszek přikývne. „Ano, ale za jakou cenu?“
„Velkou. Musíš mě ještě provést po Varšavě. Slíbil jsi mi to.“
Staszek zesmutní, přistoupí k oknu, podívá se na mírumilovné městečko, kde válka jako by nebyla. Zvedne se v něm vlna nenávisti k lidem zde žijícím. „Je zničená, nechápeš to? V troskách. Když jsem ji viděl naposled, byla…“ Otře si slzu. „Postavíme ji, potom ti ji ukážu, ale…“
„Bude to stále Varšava.“
Staszek se k němu obrátí, přikývne. Ano i ne. „Tak povídej, proč jsem tu?“
„Před třemi dny jsme chytli Němce,“ odmlčí se.
„Někdo vysoko postavený? Nechápu, proč jsem tu. Nebo ho snad znám? Pak by neměl mě vidět.“
Jakubowski se posadí na květovaný divan. „Česká republika vždy měla výjimečné postavení mezi ostatními dobytými zeměmi Německa. Hitler je vždy chtěl zařadit do součásti Německa jako plnoprávnou. Válka tu probíhala ne tak tvrdě jako v jiných zemích. Na začátku, ale hlavně po prohrách v Sovětském svazu, se sem přestěhovala značná část výrobních závodů. Taky byla daleko od spojeneckého bombardování.“
Staszek se posadí na židli. Tuší, že to má nějaký význam, proč mu to povídá.
„Pracovalo zde mnoho německých konstruktérů na takzvaných tajných zbraních německé říše. Zvrat v poslední chvíli. Tím se opájeli všichni Němci. Stane se zázrak, vyhrajeme! Hlásali to do konce války. I teď.“
„Žádná nebyla.“
„Mlč. Sám dobře víš, na kolika testech na polygonech jsi byl. Jsou skvělí konstruktéři. Jejich zbraně posunuli toto odvětví kus dopředu. Vyzkoušeli rakety v praxi. Některým pokusům jsi sám zbránil. Nevíme, kolik jich ještě bylo. Jen tušíme, co všechno mohli sestrojit. Tahle malá polská jednotka sem dorazila náhodou. Samozřejmě si takový objev nechají pro sebe.“
„Odkdy pracuješ pro poláky?“ Vytáhne z kapsy uniformy cigarety. Jednu nabídne Jakubowskemu. Druhou si zapálí.
Jakubowski mlčí. „Jsem tu náhodou.“ Vyfoukne dým. „řekněme, že je to služba za službu.“
Staszek přimhouří oči. „Rozumím. A jak souvisí tajné zbraně, zajatec a já? Chápu.“ Mlčí hodnou chvílí a Jakubowski ho nechává, aby si to v hlavě srovnal. „Chcete…! Odmítám.“ Jakubowski i Staszek mlčí. Zavře oči. „Dobře. Máš uniformu? Co když nic z něho nevytáhnu? Zatraceně, kde vlastně jsme?“
„Sedlčany. Aspoň tomu tady tak říkají. Vypadá to, že jste narazili na obrovskou tajnou leteckou továrnu nebo kdo ví co. Tvůj úkol bude zjistit, co tu vlastně provádějí.“
„Promiň, ale proč tam nevlítneme?“
Dovnitř, jako by dostal nějaké znamení, vejde Nowak. Srazí podpatky, zasalutuje. V hnědých očích je radostný svit nad shledáním. „Dobrý den majore. Nesu vám uniformu.“
„Díky, Nowak. Zatraceně, nesnáším ji. Už jsem si myslel, že ji nikdy neobléknu. Dej ji sem a řekněte kdo to je. I když neměl bych ho vyslechnout nejdřív normálně?“
Nowak s Jakubowskim se na sebe podívají. Pokrčí rameny. „Je to na tobě, ale potřebujeme informace o tom, co tam provádějí. Nechceme, aby náhodou něco zničili, proto je necháváme.“
Staszek, který už má blůzu dole, přemýšlí. Zfingovat útěk jich obou? Dojít do určené oblasti? Snažit se proniknout do továrny? Sám dobře ví, že to není snadné. Poslední hra. Rychle se svleče, oblékne uniformu německého kapitána. Uvědomuje si, jak s každým kusem oblečení se mění i jeho druhé Já.
„Strašidelné.“
„Už jsi mě takhle viděl,“ řekne s tvrdým svitem. Spokojeně zaznamená, že uniforma není čistá, dokonce je pocákána krví. Nowak mu podává boty. Hans se zašklebí, nazuje si je. Trochu tlačí, ale vydrží to. Ten kapitán sice měl podobnou postavu, ale taky menší nohy. Dupne nohou. Jde k zrcadlu, kde na něj se dívá ne major Stanislaw Moczulski, ale kapitán Hans Kloss, kapitán německé armády. Mimoděk si upraví záhyby uniformy. Ušklíbne se.
„Tak jdeme!“
„Víš, co máš dělat?“
„Nějaké informace by se hodili. Víš něco?“
Jakubowski k němu přistoupí. „Jen snad, že by tam měli pracovat dvě letecká esa Schriver a Habermohl. Povídá se, že vynalezli super rychlé letadlo, tak aspoň tomu říkají Angličané.“
„Kazí tě svět,“ poznamená suše Staszek. V duchu pomyslí, že musí opět sebe sama nazývat Hansem. Nesmí se splést. V té hře jde opět o jeho život. „Je to vše?“
„Jo.“
Staszek najednou si natrhne rukáv, zavře oči. Před ranou neuhne, spíš zařve bolestí. Nowak odvrátí oči. Tohle nemusí vidět. Jakubowski se studeně podívá na postavu u nohou. „Odveďte ho.“
„Rozkaz.“
Za dveřmi stojí dva vojáci. Vezmou postavu mezi sebe. Staszek zaúpí. Jakubowski to přehnal, ale v nitru ví, že ne. Vlečou ho dolu, otevřou se dveře. Uvědomí si pach brambor. Je zvědavý, jak chce nafingovat útěk. Vhodí ho, dveře zarachotí. Leží na studené zemi. Před očima má opravdu bramboru. Snaží se postavit na nohy, ale klesne. Parchant, vyšle nadávku na adresu svého přítele. Určitě je tu i jako pozorovatel Sovětské rozvědky. Služby protislužby - pche.
„Pane kapitáne, je vám něco?“ Někdo mu pomáhá na nohy.
„Děkuji, poručíku…,“ odmlčí se, aby si mohl prohlédnout svou oběť.
„Robert Schneidr.“
„Poručík snad ne?!“ vyštěkne. Mladý muž ztuhne. Poodstoupí.
„Omlouvám se. Kde to jsem? Je tu něco k pití? Chytli mě venku. Snažil jsem se… Jako divá zvěř. Několik noci po lesích.“
„Vidím. Nic tu není. Kromě brambor.“
Staszek se posadí. „Kapitán Hans Kloss.“
„Těší mě.“
Hans si ho důkladně prohlédne. Od jisté doby se dívá na vnějšek muže jinak. Robert jako prototyp němce nevypadá, ale to málokterý. Nadřazená rasa. Potom si uvědomí, že uniforma je sice německá, ale je na ni něco divného. Přemýšlí co. Jedině snad hodnost. „Poslední zařazení?“
Robert na něj se podívá. „Nemusím se vám zpovídat.“
Hanse to překvapí. Němci mají doslova zakódováno, že mají spolehnout nadřízeného. Je to snad kvůli válce?
„Spadám pod nejvyšší velení. I poručík je víc, než jste vy, kapitáne,“ vysloví velmi pečlivě jeho hodnost.
„SS.“
Muž zbrunátní. „Nepřirovnávejte mě k těm krysám, ano!“
Hans se v duchu zasměje. Zdá se, že nebyli oblíbení u nikoho. „Kapitán abwheru.“
Muž se na něj podívá. „Ano, já vím.“ Odmlčí se.
Hans si pomyslí, že s ním bude těžké pořízení. Proti příkazům je imunní, tak co použít? Kamarádství? Pocit, spolutrpitele? To, že jsou na stejné palubě? Dotkne se rtů. Zasykne. „Svině.“
„Bolí?“
„Jako čert. Takhle hloupě spadnout do pasti, ale hlad člověka vyžene z lesa. Omlouvám se.“
„Není za co.“ Oba se vyhýbají tématu války.
„Nikdy jsem podobnou uniformu nespatřil,“ prohodí nezávazně. Nedbale si rozepne uniformu, dotkne se těla. Předstírá, že ho informace nezajímá, ale napjatě čeká.
„Speciální letecká,“ odpoví muž neutrálně. „Kdo nás zajal?“
Hans svraští tvář starosti. „Poláci. Jestli se dozví, kým jsem, můj osud je zpečetěn.“
„Byl jste v Polsku?“
„Skoro celou dobu. Tedy, až na okamžiky, kdy mě převeleli. Člověk procestuje kus světa. Berlín, Paříž, některá města a místa, kam by se člověk nepodíval, ani kdyby mu platili.“
„Já ne. Od začátku války, tedy… jsem tu.“
„Aha.“ Přistoupí k okénku. „Musím se dostat pryč. Netoužím padnout do sovětského zajetí.“
„Chcete utéct?“
Hanse se zazubí. „Přesně. Při nejbližší příležitosti beru roha.“
Muž se usměje. „Mohu s vámi?“
Hans si vzpomene na svůj útěk z pracovního tábora, později ze sovětského vězení. „Jistě, ale zatím nevím jak. Budeme muset čekat.“ Posadí se na prázdný soudek, předstírá, že ho nic nezajímá. Speciální letecké síly. Takže výzkum. Možná to i odpovídá to značení, ale je opravdu zvláštní. Poléhá přímo Hitlerovi. Obyčejný poručík. Co se tam děje? Potřebuje se dozvědět víc. Dovnitř vtrhnou dva vojáci. Jeden ho praští, vyvlečou ven. Hans zahlédne děs i soucit v očích protějšku. Očima se ho snaží uklidnit. O hodinu později se vrací do sklepa, zřízený o krapet víc. Možná měl říct Jakubowskému, aby tolik netlačil. Leží na zemi, pouze se přetočí.
„Mlčel jsem. Vědět, kdo jsem…“ Unaveně je zavře. „Musíme mít plán.“
„Jaký plán?“
„Kam utíkat. Na západ to je jasné, ruskou zimu nemám rád,“ zavtipkuje jemně. „Máš nápad? Nemám vůbec žádné informace, kde jsme.“
Muž váhá. „K nám. Ještě tam budou.“
Hans se posadí, za zády cítí ty zatracené brambory. Jsou tvrdé jako šutr. „Je rozhodnuto. Vyznáš se tu?“
„Trochu ano, ale ano vím, kam mám jet, ale jak se odtud dostaneme?“
„Ještě nevím. Nebudou tě z jednotky shánět?“
Muž zavrtí starostlivě hlavou. „Bohužel ne. Měl jsem něco odvézt a nevracet se.“ Usměje se. „Spadl jsem jim do rukou jako zralá hruška. Jako ty.“
„Dostali to?“ Oba vědí, o čem mluví.
„Ne. Je to v mé hlavě a nedostanou to z ní.“
Hans se na něj podívá skepticky. „Nedostanou? Nerozumím. I oni mají metody, jak z člověka dostat informace.“
„Zpráva je pod heslem. Mohu ji říct, jedině když se dozvím druhou polovinu hesla, ale nevím, jaké je.“
Hans překvapeně zamrká. „O ničem podobném jsem neslyšel. Tohle by nám pomohlo ve vyhrání války. Mám to! Hypnóza?“ Neuvěřitelné. Kurýr, který podá zprávu pod hypnózou se správným heslem. Je jasné, že heslo by mohli hledat celé roky.
„Něco podobného.“
„Odpočívejme. Bolí to,“ postěžuje si, aby odvedl jeho pozornost. Jak se říká – přílišné vyptávání škodí. Platí to pro všechny služby, zvláště když člověk nesmí upadnout do podezření.
„Nejsou zrovna jemní.“
To my taky ne, odtuší, ale nic neřekne. Vzpomene si na abwher, ale hlavně na SS na Schulzově třídě. Stačilo jim jen velmi málo, aby někoho zabili. Vlastně někdy i jen špatná nálada. „To už je minulost. Je konec války,“ řekne jen tak. Bude mír, on vystuduje a bude stavět lodě.
„Není!“
Hans se na něj udiveně podívá. Je snad tak zarytým fanatikem? Nevypadá na to, ale patří ke speciální jednotce, ale snad kromě fanatiků – možná je jedním z nich? Odhadnout někoho na první pohled je těžko. Nikdy člověk o tom druhém nezjistí vše.
„Válka nikdy neskončí. Pokračuje dál. Skrytě, ale bude pokračovat, dokud…“ Utne větu. Odvrátí tvář. „Omlouvám se. Bude tma. Teď?“
„Snad,“ zabručí. Co chtěl říct? Jakubowski už vymyslel plán. Teď jenom to provést. Budou ty informace stát za to?
„Schnell!“ dovnitř vpadnou vojáci se samopaly. Nedbale stojí. Jeden do něho kopne.
Teď! Hans ho chytí za nohu a přesně, jak se to učil v sovětském výcvikovém táboře, ho pošle k zemi. Druhého, který na ně překvapeně zírá taky. Dobije ho jedním úderem. Probudí se s příšernou bolestí hlavy, ale bude žít.
„Co je to za hluk? Piotrze?! Všechno pořádku? Mám tam jít?“
Hans se nadechne. „Ne!“ zakřičí zastřeným hlasem. „Jen se chtěl rvát!“
„Jasně. Dělej. Klidně je odpráskni!“
Já mu dám odprásknout, pomyslí si. Copak jsme nácci? Mávne na Roberta, podá mu druhou zbraň. „Umíš střílet?“
„Trochu.“
Hans se na něj udiveně podívá, ale potom se nadechne. Nejtěžší část přichází. Opatrně se plíží ven. Vypadá to dobře. Světla nejsou.
„Kdo je to?“
„Já!“ zavrčí, napřáhne pažbu a bouchne do vojáka. Tělo v poslední chvílí zachytí, opatrně ho položí. Olízne si rty. Adrenalin v něm koluje, jako za starých času. Chybí mi to, uvědomí si. Možná až dlouho byl v německé uniformě. Vědomě vystřelí.
„Utíkáme! Umíš řídit?“ optá se, aniž si uvědomí, že je to blbá otázka, když dělal kurýra.
„Jistě. Které auto?“
Hans málem řekne ten druhý gazík, ale potom si uvědomí, že by to bylo jednoduché. Zatraceně, proč fingované útěky musí být tak složité? „To je jedno!“
„Halt! Stůjte!“ Křik. Začíná to. Nechci zemřít, uvědomí si poprvé v životě. Celou válku byl připravený zemřít. Nosil u sebe kyanid, ale teď chce přežít. Vystřelí. Konečně mu střelbu oplatí. Dali si načas. Později seřve Nowaka. Uleví si.
„Tady.“
Hans si ihned uvědomí, že to není auto, které připravil k útěku. No co se dá dělat. Naskočí, vystřelí. Z domu se vyrojí vojáci připravení zasáhnout. Sprškou střel pokropí silnici. Nechce jim ublížit. Vyjedou jak ďábli. Hans se sotva stihne chytit. Robert s očima přikovanýma k silnici se dívá na vojáky. Ti se mu uhnou. Hans jim v duchu vynadá. „Nechtějí umírat,“ prohodí jen tak. Za nimi se ozve střelba, auta vyjedou. Hans se posadí, podívá se na Roberta. Řídí skvěle, možná právě proto je kurýrem. Zajímalo by ho, jak padl do zajetí.
„Jedou za námi.“
„Nedostihnou nás. Za chvilku jsme u našich. Tam se nedováží,“ uklidňuje ho. Hanse to zarazí. Robert se na něj podívá. „Děkuji.“
„Není za co. Ve dvou se to lépe táhne. Jsi výborný řidič.“
„Děkuji. Otec měl automobilovou dílnu. Znám auta jako své vlastní boty. Proto jsem zde.“
„Chápu. Je to ještě daleko? Au, bolí mě to.“
Za nimi se ozve střelba. Hans se s nechutí otočí, vystřelí. Zahlédne v dálce výbuch. Doprdele! Zakleje v duchu. Že by se trefil? „Kdy tam budeme?!“ zvolá, když jim málem vidí do obličeje. Muž se usměje, objeví se plot, vrata. Hans v duchu zakleje, když uvidí minometní hnízdo. Doufá, že je nezastřelí pro změnu Němci. Opravdu by byla velká ironie zemřít na konci války. Projedou. Málem se sesune na podlahu auta, když se otočí, aby viděl pokračování téhle ‘eskapády‘. Minomet vystřelí. Auta zastaví, couvají.
Robert se vedle něj usměje. „Doma. Pojďte, ubytuji vás u sebe. Bohužel nemůžete se zde volně pohybovat, ale velitel vás jistě brzy zavolá. Jsem tu rád.“ Hans jde za ním. Pečlivě se rozhlíží. Kdyby nebyla válka, řekl by, že jsou někde na táboře. Chatky, pečlivě upravené cestičky. Jediný ústupek pohodlí a míru je zatmění. V dálce je hřiště.
„Zde. Prosím, chovejte se tu jako doma. Náš příjezd je jistě už ohlášen, ale musím veliteli podat zprávu.“
„Samozřejmě a děkuji.“
„Já děkuji, že mohu oznámit zprávu. Brzy se uvidíme.“ Robert odejde, Hans osamí. Prohlíží si jednoduchý, ale dobře vybavený příbytek. Obývací pokoj, ložnice, když nakoukne do dalšího pokoje, kuchyňský kout, venku veranda se stolkem a dvěma židlemi. Posadí se ke krbu. Na podlaze je kožešina. Měl být vědcem, ale až tohle skončí, bude studovat na Gdaňské polytechnice. Bude stavět lodě. Po ničem jiném netouží. Rodinu už nemá. Možná se ožení, bude mít děti. Prostý život. Usmívá se, dívá se do krbu. Zaslechne zvuk kroku. Nějaký hlas něco říká druhému, ale ten mlčí. Postaví se do pozoru s knedlíkem v krku. Uvědomí si, že je sám – bez stínu, bez spolupracovníků ze sítě. Jako dvakrát předtím. Zamrazí ho.
„Dobrý den, Hansi.“
S rukou v pozdravu strne. Adam. Německá uniforma mu velmi sluší, uvědomí si absurdně. Otočením vypínače se místnost zalije světlem. „Roberte, ohlas se na ošetřovně.“
Robert zatěká očima ze svého velitele na Hanse, potom srazí podpatky, odejde.
„Opět se setkáváme, Hansi.“
„To ano.“ Dělal si naděje, že by mohl být jeho protějškem, ale není. Nepřítel. Jeho osudem je nepřítel, kterého z celého srdce nenávidí.
„Rád tě vidím. Dáš si něco?“ Přejde ke skříňce, otevře ji. „Whisky nebo snad koňak? Ve Varšavě jsem tě nestihl ani pozvat na skleničku. Nebo máš raději vodku?“ ptá se, jako by bylo samozřejmé, že se tu setkávají.
„Ne, děkuji,“ hlesne. Uvědomí si, že hra se změnila. Nečekal, že tu na něj narazí. Ví, kdo je? Musí si zachovat chladnou hlavu, ale jeho přítomnost, bezvadná postava, hlas… to vše na něj působí, že taje. Připomene si jejich okamžiky, polibky, doteky, tanec. Všechno se v něm sevře touhou. Proč jeho osud je nepřítel?
„Nečekal jsem, že tě uvidím. Jistě po válce jsem tě chtěl vyhledat, i když… Víš, kde jsi?“
„Nevím.“
Adam se usměje. „V jednom z nejstřeženějším táboře naší říše. Robert tě sem neměl vodit, ale děkuji, že jsi ho sem přivedl.“ Otočí se k němu. Vypadá nádherně, i když někdo ho zmlátil. Přistoupí k němu s vlnou nenávisti k těm, kteří to způsobili. Pohladí ho po tváři. Prsty se zachvěji při doteku s tváří. „Bolí?“
Ne. Pod tou rukou se bolest ztrácí. Přikývne.
„Zabiju je. Měl jsem tě chránit. Nebylo možné. Je mi líto.“
„Válka.“
„Ano, válka. Nevím, co s tebou. Podle postupu bych tě měl zabít,“ řekne zadumaně, ale rozhodně. „Nikdo kromě vyvolených to tu nezná a ani ti nejvyšší nevědí, co se tu děje. Víš, co?“ Na tváři se rozlije skoro dětinský, ale i toužebný úsměv. „Provedu tě tu. uvidíš, kde pracují já.“
Hans se zarazí. Má pocit, že se mu právě kolem krku utáhla smyčka. Pokud řekne Ne, potom ho zabije. Když řekne Ano, taky, ale později. Hazarduji. „Budu velmi rád. Komu bych to řekl?“
„Rusové, Angličané, Američané, za tu prohlídku by dali cokoliv – i život. Obětovali by vše, ale nejdřív ošetřovna.“ Vede ho do velké budovy označené červeným křížem. Hans si uvědomí, že nikoho nepotkávají. Jako by byli sami na celé planetě. Kráčí vedle sebe, uvědomují si přítomnost toho druhého. Dívají se na sebe a jsou blažení jen z důvodu, že jsou u sebe.
„Kde to jsme?“
„V Čechách. Co ti řekl Robert?“
„Nic.“
Adam se zastaví. Otočí se k němu. „Lháři. Stále ještě jsi důstojníkem abwheru nebo ho chráníš, něco ti řekl.“ Nakloní se k němu. Velmi opatrně ho políbí. Hans polibek přijme, mimoděk se k němu přitiskne. „Bolí tě,“ řekne mu do úst. „Je opojné tě tu mít, ale byla to chyba sem přijet. I když tě miluji, mým prvořadým úkolem je chránit.“
Hans přikývne. Ví to od prvního momentu, kdy ho uviděl. Adam se mu dívá do obličeje. Snil o ní, když usínal ať už se společníkem nebo bez. Pronásledovala ho v okamžicích rozhodnutí. Viděl ji, když zavřel oči. Jeho hlas, oči, které říkali - miluji tě, přitom se s ním loučily. Zachránil ho, i když nemusel. Vezme ho podpaží, vejdou na ošetřovnu.
„Gertrudo, zdravím.“
„Adame, koho sem vedeš? Nejdřív Robert, teď tenhle. Je zřízený. Lehněte si.“
Konečně vím aspoň jeho jméno, pomyslí si s úlevou. Adam – krásné jméno. Přepadne ho strach, že je to další smyšlené jméno.
„Za chvilku budete v pořádku. Zavřete oči.“
„Nemusí.“
Gertruda na něj udiveně pohlédne, potom na Hanse. Vidí v nich lítost a rozsudek. Pochopí. Z tohoto tábora nevyjde živý. Zavře oči. Slyší jemný hukot, ale nepodívá se. Nechá si zdání, že to přežije. Iluze je nádherná věc, naděje taky. Chtěl by ještě jednou tančit v jeho náručí. K čemu je potkat osud, když ho ztratí?
„Hotovo.“
Otevře oči. Nad sebou uvidí modré ustarané oči. Usměje se. Je mu dobře, i žebra přestala bolet a čelist… Sáhne si na ni. Nic tam není. Udiveně se podívá do Adamova obličeje. Zaplatí za tu chvílí úlevy. Vášnivý polibek. Stočí zrak na tu ženu. Není překvapená. Ví to, nevadí ji to? Jak to? Viděli ho někdy s někým? Pochybuje, že by žil jako mnich. Ani on nebyl věrný.
„Nediv se. Půjdeme?“
Hans přikývne. Rozhlédne se po přístrojích. Je mrtvý muž, tak proč by nemohl? Některé poznává, jiné jsou mu neznámé a ten modravý hukot… Obejde ho mráz po zádech. Co tu dělají? Co se tu děje?
Adam na něj trpělivě čeká. Nic nevysvětluje. Hans se cítí úplně k ničemu. Kam se to dostal? Sleze z lůžka. Je jiné než zná. Možná je to tím, že je to výběrový tábor? K čertu, Jakubowski. Příště… nebude už žádné další. Poslední jeho hra, tak proč si ho neužít?
„Půjdeme?“
V Adamových očích kmitne překvapení, ale potom se usměje. Ano, je to Hans, do kterého se zamiloval. Vrhá se po hlavě do neznáma. Určitě ví, že odtud neodejde, ale přesto to nevzdává. Nemá tušení, že odtud není útěk možný.
„Prosím, pane kapitáne.“
„Pane majore?“
„Nadplukovník Adam König.“
Hans se usměje. „Adam se mi k tobě hodí víc. Co mi ukážeš?“
„Něco, co by pomohlo Německu vyhrát válku.“
„Proč…“
„Uvidíš,“ řekne s nádechem tajemna Adam. Políbí ho na tvář. Touha z nich vytryskne, oba se na sebe očarovaně dívají. Hltají své tváře, hledají nedostatky, vrývají si do paměti každý záchvěv řás, každý nádech.
„Stál jsi tam, uprostřed těch panáků jako světlo. Nic jsem neviděl než tebe. Vše mi bylo jedno. Bylo to jako blesk. Zamiloval jsem se. S napětím jsem čekal, zda jsi tam s někým. Zabil bych tvého přítele, ale poznal jsem, že není s tebou, ale žárlil jsem. Říkal jsem si: Takové je to potkat osud. Bylo mi vše jedno. Kdybych tehdy umřel, byl bych spokojený. Půjdeme, času není moc.“
Hans jde vedle něj. Ano i u něho to bylo stejné. Míjejí strážné, povídají se. Adam ho vezme za ruku. Hans to přijme, prsty se toužebně propletou. Chvěje se pod jeho pevným stiskem. Vejdou do hlídané štoly. Zamrazí ho, když uvidí lidské tělo. Mrtvá žena. Další. Vymaní ruku. Je mu zima. Ne, že jsou v podzemí, ale mrtví… tolik mrtvých. Proč?
„Dělnice. Vydrží daleko víc než muži.“
Hans zavře oči. Nechce to vidět, ale před očima my vytanou další, stejné kruté obrazy. Střelba, zmlácený obličej, že není poznat, kdo to je. Apatické výrazy. Tělo na chodníku, které s očima upřenýma mimo, lidé překračují. Křik, výrazy hrůzy a potom klidný prázdný výraz.
„Všechny zemřou, nejde jinak.“
„Proč?“
Adam se na něj smutně podívá. „Protože nás tlačí čas. Co je to pár stovek proti miliónům? Obětoval bys jednoho, když bys mohl zachránit tisíce? Neříkej, že ne. Obětoval bys.“ Nečeká na odpověď a Hans ví, že by obětoval, protože už to udělal ne jen jednou. Svědomí umlčelo ty čísla… „Pojď dál.“ Jdou osvětlenou štolou. Občas minou hubené lidské tělo s šátkem na hlavě. „Všechno se to zničí. Odcházíme.“
Hans se snaží zapamatovat cestu. Ucítí polibek, trhne sebou.
„Nesnaž se.“
Potvrdil mi mou smrt. Zemřu. Jeho rukou? Nebo to nechá někomu jinému? Zatouží mu sdělit své pravé jméno. Nechce, aby si ho pamatoval jako Hanse Klosse, důstojníka abwheru, ale jako Stanilsawa Moczulského. Kdyby to bylo tak jednoduché. Ovládne se.
Adam otevře dveře opatřené železným kolem, kterým otočí. Hans zvědavě nahlédne. Přepychově zařízená místnost. Koberce, obrazy, stěna zakrytá závěsem, mahagonový těžký nábytek. Dveře se zavřou – hrobka se zamknula, pomyslí si s černým humorem. Sleduje Adama. Místnosti zazní hudba z gramofonu na stolku v rohu místnosti.
„Miluji s tebou tančit,“ řekne Adam. Hans k němu přistoupí, vklouzne do jeho náruče, vklouzne do přístavu. Mír, klid, vášeň – domov. Jedna ruka se položí na nenáviděnou uniformu. Opět si uvědomí malé odlišnosti na náramenících, ale neřeší je, protože už vlastně je mrtvý. Mrtví nemusí hledat odpovědi, nemusí se ptát. Mohou žít.
Zhoupnou se do rytmu pomalé smutné melodie. Tančí zoufalý tanec smrti. Líbají se, když přestávají tančit. Tančí, když se nelíbají. Vnímají pouze sebe.
„Proč jsi sem přišel? Proč?“ Vezme mu tvář do obou rukou, pátrá v modrých očích. Hans je zavře. Nemůže snést jeho pohled plný lítosti. Ruce opustí jeho tvář. Tělo vykřikne ztrátou – chybí mi! Vrať se! Prosím! Neřekne nic.
Adam ho pozoruje, potom roztáhne závěs. Hans se otočí za zvukem. Udělá krok dopředu, potom dozadu.
„Vergeltungswaffe neboli V- 7. Jistě jste se už setkali s její mladší sestrou V – 1. Samonaváděcí letadlo.“
„Slyšel jsem o ní, ale neviděl.“ Udělá opět krok vzad. Nechápe, co to je. Vnímá kontury, ale smysl mu uniká.
„Tryskové letadlo ve formě talíře, ale samozřejmě máme i normální. Je poslední. Ostatní už jsou pryč,“ informuje ho klidně.
Hans nakonec k němu přistoupí. „Proč mi to říkáš?“
Adam sebou trhne, obejme ho kolem ramen. Jeho prsty sevřou jeho rameno, jako by se bál, že zmizí. Kolem úst se objeví tvrdá rýha. „Chtěl jsem se s tebou o to podělit. Není nádherná? Nestavěl jsem ji, ale hlídám. Je to moje dítě.“
„Funkční?“ zašeptá s jistým úsilím. Kdyby to němci použili… Kolik toho ještě mají, o čem nevědí? Strach ho uvězní v představě další války.
„Jistě. Máme nejlepší vědce…“
„Proto jsi tehdy tam byl. Přišel jsi pro něj, abys mohl postavit další nebo jiná letadla?“
„Ano. Potřebovali jsme ho. Zachránil mi život. Věděl, o co půjde.“
„Jak mohl jít a pracovat pro Němce?! Byl to Polák!“ V stejný moment si uvědomí, že se prozradil. Posadí se. Čeká, co bude dál, ale je ticho přerušované hudbou, ale i ta nakonec umlkne.
„Jak se jmenuješ? Pro koho pracuješ?“
Hans mlčí. Ortel byl stejně vynesený. Zatají mu. Vzdorovitě se mu podívá do tváře. Uvědomují si své postavení. Milenecké i nepřátelské a oba vědí, že vyhraje povinnost.
„Nevadí. Není to důležité.“ Přejde ke stolu, něco stiskne. Dovnitř vejdou dva strážní. „Odveďte ho.“ Otočí se od něj. Oba mlčí. Vše si řekli, není co dodat. Oba věděli, že je mrtvý. Klidně jde mezi svými vězniteli. Je mu to jedno. Před očima má vznášející se - talíř? Zní to směšně. Dokonce i mrtvé ženy před tím blednou. Co je to vůbec za organizace? Dokonce i jeden jediný letoun by mohl zvrátit tuhle válku a oni ho nepoužili. Co ještě nepoužili, napadne ho. Co Adame, skrýváš? Jaké je tvoje tajemství?
„Prosím.“
Jsou zdvořilý. „Děkuji.“ I cely tu mají luxusní, když se dotkne teplé pokrývky. Lehne si na kavalec, naslouchá vzdálenému hřmotu. Letadla? Stroje? Kdo? Nic tu není slyšet. Dotkne se rtu. Je zdravý. Rána, kam ho uhodil Jakubowski, se za pár vteřin zahojila. Jak? Zírá na kamenný strop s jednou žárovkou. Světlo pro mrtvého – to je luxus. Proč ho hned nezabili? Proč protahují jeho utrpení?
Miluji ho. Stále ještě ho miluji. I přes mrtvé ženy, i přes to, že je velitelem tábora, i přes ta letadla. Miluji ho, jako nikoho jiného. Měl pravdu. Když ho potkal, bylo to jako by viděl světlo. Přitahoval ho celou bytostí. Najednou mu nezáleželo na ničem. Chtěl jenom se ho držet, vědět, že právě on patří k němu, že on patří k němu. Tančil s ním a bylo to jako by tančil s vesmírem. Tělo bylo uvolněně, šťastné. Jako by něco zapadlo do sebe.
Přetočí se na bok, vybaví si jeho tvář.
Zarachocení klíče. Smrt přichází. V jaké podobě, napadne ho. Adamově nebo cizí? On? Je rád, že to bude jeho rukou, ne jinou. Usměje se.
Adam stojí, dívá se na něj. Na dokonalou tvář, na postavu. Zavře oči. Poprvé se zpronevěří své přísaze. Poprvé… „Pojď.“
Hans vykročí. Jde za ním. Udiví ho, že jdou sami. Nikdo s nimi není. Obejdou další tři ženy. Zastřeleny do týlu. Zamrazí ho. Utíkají. Bude tu taky tak pohřben nebo venku pod hvězdami? Dostane kulku do týla nebo čeká ho popravčí četa?
Nadechne se svěžího vzduchu. Les.
„Běž.“
Nechápavě se na něj podívá. Adam se smutně usměje, přistoupí k němu, natáhne ruku, položí ji na tvář. Vnímá celou svou bytostí jeho život. Slastně si povzdechne. „Utíkej a nevracej se.“ Ví, že čekal kulku, ale nemohl. Zodpoví si to.
„Já… Stanislaw. Staszek,“ hlesne.
„Moc těžké jméno, Hansi.“ Staszek přikývne, otočí se. Čeká ránu do týla, ale nic se nekoná. Jde klidně lesem. Otočí se, ale nikdo tam nestojí. Byl to jen sen? Najednou se ozvou výbuchy, oheň. Polkne. Musí se vrátit k Jakubowskému.
V poledne ho chytí hlídka. Odvezou ho k hlavnímu stanu. Strnule sedí, pozoruje krajinu. Mohlo to být jinak. Stačilo by použít jen to, co tam viděl. Svět by se změnil. On se změnil. Vybaví si Adamovu tvář. Miluje ho, ale nemohou spolu být. Nepřátelé, milenci… Proč?
„Tak co, Staszku?“ ozve se netrpělivě Jakubowski, když vysedne z auta. Vedle něj stojí Nowak.
„Nahoře, ale zůstane to mezi námi. Pokud se bude ptát někdo jiný, popřu to.“
Jakubowski se na něj překvapeně podívá. Takhle ho nezná. Odvede ho do pracovny. Hans si zapálí cigaretu a povídá. Není nijak překvapený. Možná už něco věděl, ale je to jedno. O Adamovi mlčí.
„Pustil tě.“
„Jo. Nechápu tomu, ale jsem rád. Zemřít na konci války je hloupé. Možná chtěl, abyste věděli, že je tu síla, s kterou se musí počítat, ale proč to nepoužili? Nerozumím tomu.“
„To je.“ Jakubowski se na něj dívá, potom si povzdechne. Na starší unavené tváři se objeví nekompromisní výraz. „Zmiz, Staszku.“
„Cože?“
„J 23 přestal existovat před měsícem. Přítel mi udělal laskavost.“
„Nechápu! Co tím myslíš?“ Staszek se na něj s úžasem dívá.
Jakubowski se ošije. „Je konec války. Nech mě chvilku mluvit. Poměry v Evropě se změní. Vím, že bude ustanoveno, že vítězné mocnosti si ponechají vliv na území, které osvobodili. Vím, jak se díváš na Sovětský svaz. Nebudeš v Polsku šťastný.“
Staszek mlčí. Rozumí tomu, ale on touží celou svou bytostí být v Polsku. „Hans Kloss…“ Nechá odeznít jméno, které si přivlastnil. Jakubowski mlčí. Staszek taky. Nějak celou dobu věděl, že ten druhý zemře. Nepřipouštěl si to, ale válka nemiluje ty, kteří se jí snaží uniknout.
„Co teď?“
„Hans Kloss je hezké jméno, ne?“ Jakubowski se usměje. Staszek pochopí. Jeho osud je zpečetěný. Kdyby se tomu bránil, potom by opravdu skončil jako mrtvý muž. Ironický se usměje.
„Kdo to měl v plánu?“
Jakubowski se na něj mlčky dívá.
„Ty?“
„Já ne. Snažil jsem se, ale nic jsem neudělal, ale mohu ti jen říct jedno: Pro nás už neděláš. Předal jsem tě polské zpravodajské jednotce. Věřím, že unikneš. Je mi to líto.“
Hans si pomyslí své. „Má Německo nějakou univerzitu?“
„Určitě.“
Hans vstane, vyjde z místnosti. Jakubowski ho nechá jít. „Je mi líto, Staszku. Opravdu.“ Bouchne do stolu. Tohle bylo nejtěžší, co musel udělat. Ale nemůže nic dělat. Je rád, že mu zachránil kůži a má pocit, že i Staszek si to uvědomuje.
Staszek se venku posadí na malou lavičku. Je Němec. Nesnáší jim být. Nechce jim být, nebude… Mrtvý nebo živý? Smutně si pomyslí, že opět vyhraje život. Možná ho jednou unaví, pak přestane hrát hry. Někdo mu podá šeříky. Vezme je. Podívá se na malou holčičku, která uteče. Přivoní k nim.
Adam. To je vůně Adama, pomyslí si udiveně. Co by asi řekl, že ho zradili vlastní lidé? Smál by se? Ne. Určitě by ho vzal do náruče a ukonejšil.
Nemilovali jsme se. Moc by si to přál.
Zavře oči, z prstů mu vypadnou květiny. Usne únavou.
