Zoufalá hra - 1.
Pošmourné počasí, pomyslí si postava na lůžku, když vyhlédne oknem s těžkými závěsy ven. Leží s knihou na posteli, pokouší se číst a čeká. Vlastně neví, na co má čekat, ale je zvyklý, i když to nesnáší. Podívá se na dveře. Po úspěšném zátahu na polské odbojáře, kterého se účastnil, dostal dovolenou, tak odjel do Berlína, protože mu to rozvědka nakázala. Samozřejmě hlavní vůdce nedostali. Vždy, když tohle dělá, má potom výčitky za ty, které musí obětovat v zájmu vyššího cíle. Kdyby jeho práce nebyla důležitá, vykašlal by se na to, ale žije takhle už dlouho.
Ťukot.
Je to tady. Otevře dveře. Poslíček. Už se zpráva o tom, že přijel, rozkřikla.
„Psaní Herr Oberleutnant.“ Na stříbrném tácku leží malá obálka. Netuší co to je, ale hádal by na pozvánku. Od koho, to je mu jedno. Vezme ji, dá štědré spropitné, protože se to očekává. Vytáhne z obálky lístek. Rty mu zvlní úsměv. Za dvě hodiny je večírek na Kaiser strasse. Možná se tam dozví užitečné informace. Mlčky položí pozvánku vedle čepice, na které je říšská orlice. Ihned zamítne oblek, protože se v něm necítí dobře. Taky snadněji by mohl zapomenout, kým je. Připadá si daleko zranitelnější. Zavolá na recepci.
„Ano, Herr Oberleutnant?“
„Prosím, pošlete někoho pro uniformu. Potřebuji ji za hodinku. Děkuji.“ Nečeká a zavěsí. Za chvilku zaslechne ťukot. Mladá pokojská udělá pukrle.
„Pojďte dál. Jak se jmenujete?“ Usměje se svým nejlepším úsměvem. Nikdy člověk neví, kdy bude někoho potřebovat.
„Gertruda, pane,“ zapýří se. Zvědavě okukuje vysokého důstojníka.
„Gertruda, to je překrásné jméno pro krásnou dívku.“ Vezme ji za bradu, pousměje se. „Děkuji moc, že jste přišla. Potřebuji vyžehlit uniformu. Budete tak laskava? Cestou z Polska se mi pomačkala.“
„Ráda, pane. Není za co.“ Udělá opět pukrle, vyjde s červenými tvářemi. Hansovy rysy zkamení. Chladně přemýšlí, co má udělat dál. Nejlépe bude se vykoupat. Svleče se a pustí si sprchu. Luxus, přemýšlí, když pod ní stojí. Zavře oči, nechává na sebe téci vodu, která odplavuje aspoň trochu pachuť nenáviděné uniformy. Po sprše si ručník obmotá kolem boku. Vyjde ven, když dovnitř vstoupí opět Gertruda.
„Pane!“ vykřikne. „Omlouvám se, ale klepala jsem. Přijdu později,“ říká vyděšeně. Očima těká po místnosti.
„Prosím, jen nepusťte tu uniformu!“ Rychle se vzpamatuje Hans. „Bylo by zbytečné, kdybyste musela svoji práci začít opět.“ Vezme uniformu z rukou dívky. „Je perfektní, děkuji.“
„Bylo mi potěšením.“ Oddechne si. Pokukuje po jeho svalnatém těle. Hans vyštrachá peněženku.
„Počkejte. Tady něco pro vás.“ Podá jí bankovku. „A tohle za námahu.“ Vezme ještě čokoládu, která tu byla přichystaná pro hosty. „Pro vás.“
„Děkuji, pane.“ Otočí se a skoro uteče. Hans za ní zavře dveře. Tak bude o něm vyprávět jen dobré věci. Ručník pohodí na postel. Zkontroluje si zbraň, i když ji málokdy používá. Jeho hra, je hrou důvtipu. Tentokrát ji odloží, protože jde na večírek. Pečlivě se před zrcadlem obléká. Chladně se dívá, jak mizí Stanislaw Moczulski a nahrazuje ho Hans Kloss, nadporučík abwheru. Kolikrát se od té doby díval na sebe v zrcadle? Mnohokrát pečlivě kontroloval svůj vzhled, aby byl s přepisy německého důstojníka. Nic nesměl opomenout, protože i drobná chybička znamenala smrt. Někdy má pocit, že opravdu zde stojí Hans Kloss, němec, kterého kdysi dávno chytli a který je mu podobný. Pečlivě si nasadí brigadýrku. Otočí se. Ještě si upraví vzadu ručně šitou uniformu. Dokonale. Obleče si plášť, rukavice, pozvánku strčí do kapsy. Sejde dolu. Váhá, zda si má vzít taxík nebo použít své auto. Nakonec se rozhodne pro svého řidiče. Dobře si rozumí.
„Zavolejte mi mého řidiče,“ požádá u recepce.
„Hansi zlatíčko, co tu děláš?“ Hans s úsměvem se otočí na známou zpěvačku a herečku. Srazí podpatky, ukloní se, potom vezme její ruku v rukavičce a naznačí polibek. „Jsi velmi ošklivý, že jsi tehdy odjel bez rozloučení. Čekala jsem tě.“ Vedle ní stojí její společník, který těká z Cosette na německého důstojníka.
„Cosette, musíme jít.“
„Počkají,“ usekne ho nevrle. Hans ho v duchu polituje. Cosette je rozmarná jako vítr. Jednou sem, podruhé tam, ale je to skvělý zdroj informací. Některé jsou kachny, ale některé jsou opravdu ryzí jako zlato. Samozřejmě mu v posteli ledacos prozradí z toho, aniž by o tom věděla.
„Povinnosti, má drahá Cosette. Nikdy bych krásnou ženu nenechal čekat. Jsem voják, bohužel.“ Snad ta kytice dorazila, ale jelikož se na něj nezlobí, potom ano.
„Já vím. Bohužel. Tvoje omluva byla přijata. Doufám, že tě brzy uvidím.“
Hans si pomyslí, že to bude velmi brzy.
„Kam jdeš?“ Hans zahlédne u dveří postávat svého řidiče.
„Na večírek k…“
„Vezmi mě sebou.“
„Cosette, musíme jít. Čekají na tebe a bude velmi netrpělivý. Nechceš ho snad rozzlobit?“ Cosette si skousne rty. Váhá, komu má dat přednost. Hans doufá, že dá přednost tomu druhému. Nerad by si proti sobě poštval někoho mocného.
„Musím jít. Klaus je na mě zlý. Pa!“ Pošle mu vzdušnou pusu. Hans se za ni dívá. Je výborné, že je tady, i když vsadí se, že bydlí někde jinde, protože v knize hostí ji nenašel. Nasadí si čepici. Lehce seběhne po schodech, posadí se za řidičem.
„Kam jedeme, pane nadporučíku?“
„Strasse de Kaiser číslo pět.“
„Ano, pane nadporučíku.“ Hans se neptá, zda ví, kde to je. Ivan je Berlíňan každým coulem, proto ho taky sebou vzal. Skákal pět metru a neustále děkoval. Dívá se na ulice, které jsou plné lidi. V okénku vidí tvář německého důstojníka. Otočí se k přednímu sklu. Nemusí se dívat do své.
„Je to zde.“
„Čekejte na mě. Nevím, jak dlouho se zdržím.“
„Ano, ale asi budu muset odjet. Je tu dost aut, nechci blokovat ulici.“
„Dobře, ale vraťte se co nejdříve,“ řekne přísným hlasem. Vystoupí. V ruce drží pozvánku. S úsměvem na tváři jde k osvícenému domu. Všimne si, že nejsou jen pozvání důstojníci, ale hlavně ženy i bohatí muži, kteří tahají za drátky v zákulisí války. Podá pozvánku.
„Vítejte, Herr Oberleutnant.“ Uvnitř se rozhlédne, bezděky si vybaví schéma domu. Už tu jednou byl, ale jen krátce. Jde k šatně, kde si sundá kabát, čepici, když se o něj někdo otře. Ztuhne, protože bylo to jako by dostal elektrický šok. Rychle se otočí, aby viděl, kdo to je. Za ním, ale stojí jen obtloustlý muž s doutníkem v ústech a žena, která se ho drží jako klíště. Zajímalo by ho, zda proto, aby ji nepustil nebo aby jí neutekl. Zmateně si vezme číslo, které dá do kapsy. Vypadá to, že to bude velký večírek s tancem a hudbou. Měl by jít pozdravit hostitele, pokud se mu podaří zjistit, kdo to je. Ve velkém zrcadle se zlaceným rámem letmo zkontroluje uniformu. Zatím nikoho známého tu nepotkal, ale někdo mu musel tu pozvánku poslat.
Stoupne si k sloupu, odkud nenápadně pozoruje, kdo je v sále. Bude se tančit. Ucítí závan vůně, který ho jemně vzruší. Otočí se, ale opět nikdo tam není. Svraští čelo. Co se to tu děje?
„Vítej!“ Na záda mu dopadne ruka jeho přítele Karla. Vřele se usměje.
„Vítej!“ Obejme se s plukovníkem Karlem Hartmanem. „To jsi byl ty, kdo mi poslal pozvánku?“ Zachránil mu jednou život a od té doby jsou přátelé. Je milý, nekomplikovaný a má hodně informací, s kterými občas vyrukuje.
„Říkal jsem si, že se asi nudíš. Tak co, už máš nějakou vyhlédnutou nebo teprve vybíráš?“
„Zatím ne.“ V hlavě se mu vybaví vůně a dotek, který jim projel. Smích jeho přítele ho pobaví. Ví na co myslí. Všichni vědí, že Hans Kloss má vždy nějakou ženu po ruce.
„Šampaňské, Hansi. Vítězíme! Na vítězství!“ zvolá. Lidé okolo zvednou skleničku. Ozvou se hlasy, opakujíc jeho slova.
Pozvedne skleničku. „Na vítězství!“ Upije. Skvělá chuť francouzského šampaňského.
„Pořád jsi v Polsku?“ optá se. „Varšava?“
„Ne, jsem teď v Gdaňsku, ale měl bych být převelen do Krakova, ale kdo ví. A co ty? Pořád na štábu? Nenudíš se tam?“
„Jistě.“ Karel obratně vymění skleničku za plnou. „Pij. Přece to tu nenecháme. Podívej se na tamtu plavovlásku. Co ji říkáš?“
„Krásná. Jsi tu jen proto?“
„Bavit se, co jiného se dá dělat?“ Do očí mu vstoupí podivný chlad, který rychle zmizí. Hanse to překvapí, ale nevyptává se. „Nebudeme tu stát. Podívej se tam.“
„Kde?“ optá se zmateně, protože do zorného úhlu mu vejde vysoký hnědovlasý muž v uniformě námořnictva. Má pocit, že ho už někde viděl, ale ví, že ne. Kdo je to? Udělá skoro krok, aby ho zadržel, optal se na jméno. Má pocit, že se mu nedostává dechu, když ho sleduje, jak kolem něj kráčí. Je nádherný.
„Hansi, tamty dvě brunetky. Podívej se. Možná sestry. Jdeme!“ Hans se nechá bez vůle táhnout k dvěma dívkám. Koutkem oka sleduje uniformu. Zatřese hlavou. Nesmí udělat jediný chybný krok. Musí si uvědomit kým je. Není Stanislawem, ale Hansem Klossem.
„Dobrý den, dámy.“
Obě dívky k nim zvednou hlavy. Ta vyšší se zájmem se podívá na vysokého Hanse.
„Jsme tu na dovolené a nevyznáme se v Berlíně. Byli bychom rádi, tady kamarád Hans a já Karl, kdybyste nás provedli po památkách.“
„Teď v noci, pane?“ ozve se sytý hlas té, které projevila zájem o Hanse.
„Jistěže ne, ale zítra, kdybychom vás pozvali na večeři a dřív na oběd. Trochu času věnovat osamělým opuštěným vojákům bez domova.“
Hans nechápe, jak mu může procházet taková snůška blábolu. Usmívá se, ale půlka jeho osobnosti vnímá, co se děje v sále. Uvědomí si, že hledá vůní, uniformu. Neví, zda ty dvě věci spolu souvisí, ale řekl by, že ano. Chce vědět, kdo to je. Jeho jméno. Skoro to fyzicky bolí, když ho nemůže objevit.
„Možná, uvidíme. Jmenuji se Anna a to je moje sestra Margita.“ Hans se skloní nad půvabnou rukou. Krátce ji políbí, ale nechá ji ve své trošku déle než je nutné. Narovná se, když si všimne, že kapela se připravuje k hraní. Odněkud se objeví i zpěvačka v dlouhých černých šatech s boa kolem krku. V uších diamantové náušnice, v účesu pštrosí péro.
„Zatančíte si? Jmenuji se Hans Kloss. Jsem tu na dovolené a Karl měl pravdu. Opravdu se nevyznám v Berlíně.“
„Opravdu? Nebo jen chcete sbalit ochotnou dívku?“ Zvedne se. Dlouhé sametové šaty jí pěkně obepínají štíhlou postavu.
„Jistě. Jediný, kdo se v Berlíně vyzná, je můj šofér, ale ten nevypadá tak úchvatně jako vy.“ Usměje se, ponoří svůj zrak do jejich. Zpěvačka začne zpívat. Hans se ukloní. Vezme ji za pas a ruku. Začnou plout místnosti.
„Jste dobrý tanečník.“
Han se usměje. „Děkuji moc. Vy…,“ zavrávorá na svou tanečnici, která neudrží balanc a spadne na zem. Hans ji pomůže a prudce se otočí.
„Pane! Vy jste do mě strčil!“
„Vrazil jste do mě!“ Hans ukročí, jak se do něj opřou ruce. Nadechne se a vrátí mu to. Zatraceně! Nenechá si to líbit a pak rvačka kvůli ženě a cti se bude dobře vyjímat v hlášení. Jeho nadřízený mu vynadá, ale nic neudělá. Strčí do toho druhého stejně jen krapet drsněji. Muž zavrávorá. Hudba nepřestává hrát.
„Chceš se rvát? Klidně!“
Hans pozná, že už má něco upito, ale je mu to jedno. Rychle ho zpacifikuje. Margita je jeho. Žádná žena neodolá, když se brání její čest.
„Tak dost. Nic se přece nestalo.“ Mezi ně se vloží jiný důstojník. Hans si ihned uvědomí námořnickou uniformu. Ten muž. Ruka na jeho ramenu ho vzruší. Měl by ji setřást, ale nechce se mu. Chtěl by, aby držel ho celou věčnost. Se zatajeným dechem čeká, až se k němu otočí a on uvidí tvář neznámého.
„Vrazil do mě.“
„Je tu hodně lidi, myslím, že se to může stát. Přece nenecháte svoje dámy stát?“ Podívá se nejdřív na toho druhého, potom na Hanse. Zorničky se mu nepatrně rozšíří. Zkoumá jeho tvář, výraz v očích, smělou křivku rtů. Ruka mimoděk ho sevře pevněji. Nepustit, ale nakonec ji silu vůle sundá. Druhý muž ustoupí. Uhodit vyššího důstojníka to se rovná vězení, ne-li frontě.
„V pořádku?“
„Hansi, jsi v pořádku? Zavřel bych ho.“
„Ale no tak, měl trochu upito. Určitě tady pana nadporučíka nechtěl uhodit.“ Kdo to je? Ptá se sám sebe námořník. Jmenuje se Hans. Krásné jméno. „Je přece večírek. Budeme se bavit.“ Usměje se. Hans na tom úsměvu zůstane viset. Ještě nikdy tak krásný úsměv neviděl. Všechno ho k němu táhne. Námořník srazí podpatky. „Kapitán Hermann König.“
„Nadporučík Hans Kloss, to je můj přítel plukovník Karl Hartman.“
Oba se na sebe dívají, sotva vnímají někoho jiného. Očima si sdělují, co by nikdy slovy neřekly.
„Hansi, překážíme tu. Kapitáne, děkujeme za pomoc.“
„Není za co, určitě byste to zvládli sami.“ Zmatený Hermann odejde na okraj tanečního sálu. Stoupne si, vezme si skleničku šampaňského, ale nic necítí. Pozoruje vysokého plavovlasého muže s tou černovlasou ženou a mužem po boku. Závidí jim, že mohou s ním být. Nadechne se, sklouzne pohledem k muži, kvůli kterému tu přišel. Ještě jednou se podívá na Hanse. Je nádherný. Oči se střetnou s jeho modrýma. Kouzelný. Jemně pozvedne skleničku, naznačí přípitek. Uvědomí si, že ho přijal.
Hans se podívá na toho důstojníka, který mu zabránil v rvačce. Cítí, že mezi nimi je pouto jako zlatá nit. Nemůže se od něj odtrhnout. Okrajově ho vnímá, ať se hne, kam se hne. Z ničeho nic mu vadí, že má po boku krásnou dívku, svého přítele. Chtěl by být úplně sám s Hermannem. Tančit s ním, mít ho v náručí, políbit smělé křivky rtů.
„Co je ti, Hansi?“ optá se Karl. „Od té srážky jsi celý divný.“
„Promiň, zamyslel jsem se.“
Karl ho popadne po paži. „Máš se bavit, ne?“ Obrátí se k děvčatům. Ty automaticky přikývnou.
„Promiňte, ale někoho jsme uviděli,“ prohlásí.
„Jsi dnes mizerný společník, Hansi. Utíkají nám.“
„Omlouvám se, Karle.“ Nad hlavou svého společníka zahlédne jinou - tmavohnědou. Zabolí ho, když si všimne, že se naklání k někomu jinému, přitom doslova zpívá, když ho vidí. Je šťastný. Nechápe své pocity. „Musím na chvilku, však víš.“
„Jasně. Já zatím nám najdu někoho jiného. Ochotných žen je tu dost, aby potěšili osamělého vojáka.“
I mužů, pomyslí si Hans. Nikam se mu nechce, jen zjistit, co se s ním děje. Vyjde na balkon, kde se opře o zábradlí. Dívá se dolu. Hledá jen jednu hlavu. Není tu.
„Nadporučíku.“
Sametový hlas Hanse pohladí po těle. Otočí se. Zadívá se mu na rty. V hlavě se mu promítne, jak je líbá, hladí, jazykem klouže dovnitř. Opojné. V duchu se vyděsí i zaraduje nad emocí.
„Děkuji, za tamto.“
„Není, zač. Někoho hledáte?“
Tebe. „Jen svého kamaráda. Je tu hodně lidi, že?“ snaží se vést konverzaci, ale chce něco jiného. Hnědé oči se podívají dolu. Vidí tam Karla s nějakou blondýnkou po boku. Neříká, že tam je. Hans vdechuje jeho jemnou vůní. Jaká je to asi kolínská, napadne ho. Nenápadně se k němu přiblíží. Prohlíží si jeho šíji. Ustoupí dozadu.
„Není možné!“ Všechno v něm vykřikne. Po tolika letech, kdy se snažil tuhle část své osobnosti potlačit. Takže je to tu. Horečnatě přemýšlí co dál. Nemůže tu zůstat. Jestli se něco stane, potom je mrtvý.
„Je vám něco, nadporučíku? Jste bledý. Nechcete se posadit?“
„Hansi,“ dostane ze sebe. Proč si o něj dělá takové starosti? Proč se na něj dívá takhle? Proč nemůže odejít? Dívá se na rty, ale nechápe význam slov, které slyší. Silou vůle se podívá zpět dolu na mumraj tančících párů. „Promiň, musím jít,“ dostane ze sebe. Utíká pryč.
Hermann se za ním udiveně dívá, ale spíš hltá jeho rovná záda, nohy, postavu. Víc ale vnímá, jak na něj působí, než cokoliv jiného. Podívá se dolu. Směje se něčemu. Až k němu je slyšet jeho hlas.
„Něco vás zaujalo?“
Otočí se s úsměvem k muži, který by mu mohl dát jisté informace. „Nic důležitého. Povídejte…“
Hans se podívá nahoru na balkon. Opět je s tím mužem. Vezme skleničku z tácu a na ex ji vypije.
„Chceš se opít, Hansi? To ti není podobné.“
Hans si pomyslí, že by strašně rád, ale nemůže. Jednou zapomenout ve víru alkoholových výparu čím je, kým je. „Ne, to ne. Jen jsem dostal žízeň.“
„Na to je šampaňské nejlepší,“ podotkne Karl. „Je zde nuda, nechtěl bys jít někam jinam?“
„To je. Je tu spousta lidi. Dokonce jsem nepozdravil ani hostitele.“
„Z toho si nic nedělej. Odešli před pěti minutami.“
„Cože?“ Obrátí se, když zachytí opět pohled Hermanna. Prkenně se otočí ke Karlovi.
„Byli odvolání. Co chceš - je válka, ale vyřizují, že se máme dál bavit.“
„Ach tak.“ Nemůže si dovolit podlehnout. Má práci. Co má dělat? Vůbec si nevšimne, že ho Karl opustil.
„Odešel od vás. Nechápu.“
„Co?“ Hans se otočí k Hermannovi. Zatouží ho obejmout, vířit s ním na tanečním parketu. Líbat ho, hladit, ležet s ním, milovat nebo se jen na něj dívat.
„Že od vás odešel. Já bych to neudělal.“
„Proč by neměl?“ otočí se k sálu. „Krásně hrají.“
„Ano, krásně,“ souhlasí tiše Hermann. Stojí oni dva, nikdo není v sále. Vnímá vysokého němce po svém boku. Je dokonalý. Těžko by asi našel kaz, ale on to nepotřebuje. Vnitřně ví, že našel svoji druhou polovinu, ale jak je na tom Hans? Cítí totéž nebo ne?
Hans se na něj smutně usměje. Škoda, že je to tahle doba, tenhle čas. Odejít nemůže. Kdyby to bylo jiné místo, dal by průchod své touze. Trochu ho to děsí, protože s nikým ji ještě tak intenzívně nezažil. Jedině snad se svou sestřenici Editou, ale i cit k ní byl slabý oproti tomu, co pociťuje teď. Jako by našel svou druhou polovinu. Touží se ho držet, nepustit. Takže takhle je to najít svůj protějšek, pochopí. Zesmutní.
„Jste tu s někým?“
Hermann zavrtí hlavou. „Jen povinnosti. Nic víc.“
„Chápu.“
Hermann zahlédne svého muže. Odloží skleničku. Smutně se podívá na Hanse. Jeho oči se vpíjejí do jeho. Chtěl by říct, co nemůže. Povinná konverzace, povinná slova. „Musím jít.“
„Já vím.“ Nechá ho odejít. Hltá jeho vzdalující postavu. Je opět s mužem. Povinnost? Odloží skleničku. Nemůže se na to dívat, jak se dotýká někoho jiného. Chtěl by, aby byl s ním. Vyjde do druhého patra. Pohovky jsou obsazené. Nakonec najde malou za velkým květináčem. Doslova se do ní sesune. Potřeboval by hlt vodky, aby zapil to, co se tu děje. Takové setkání nepředvídal ani v nejdivočejších snech. Zatajil svou druhou polovinu před všemi. Hlavně před ruskou rozvědkou. Všichni si myslí, že má rád prostě ženy a on má, ale nikdy si s nimi moc nerozuměl. Využíval je. Stále hledal tu pravou. Mezi Němkami, Polkami, hledal, ale nikdy nenašel. Vždy tomu něco chybělo. Nakonec ji najde v muži.
Zasměje se téhle ironii.
„Mohu si přisednout?“ optá se známý sametový hlas. Zní v něm nejistý tónem s rozhodnutím. Hans se posune. Uvědomuje si nebezpečí, ale touha být s někým, kdo mu rozumí, ho nutí dělat věci, které by nikdy neudělal. Dívají si do očí, když Hermann vezme jeho ruku do své. Propletou si prsty. Touha jimi zacloumá, ale ovládají se. Uvědomují si, kde jsou.
„Chtěl bych…“
„Je tu volno?“ Rychle se pustí. Vstanou.
„Jistě.“ Uvolní místo. Jdou vedle sebe.
„Válka zrychlila tempo námluv,“ prohodí nezávazně Hermann.
„Ano. Zrychlila všechno. Proč… Jsem německý důstojník,“ řekne Hans, jako by to vysvětlovalo celou situaci.
Hermann sklopí oči. „Já taky. Budeš ještě v Berlíně nějakou dobu? Rád bych, kdybychom si někam spolu vyšli. Jen my dva.“
Hans přikývne. Chce ho vidět, chce ho líbat, dotýkat se, ale hlavně chce s ním být.„Týden. Dovolenka.“
„Rozumím. Polsko nebo Rusko?“
„Ano.“ Neříká, kde nebo co.
„Hermanne, tady jsi. Celou dobu tě hledám.“ Neurvalá ruka přeruší jejich konverzací. Bolestně si uvědomují, že jsou opět od sebe oddělení.
Chci s ním být! Všechno křičí v Hansovi. Vezme skleničku, napije se. Posadí se ke stolu, rukou ho hladí. Očima se dívá po Hermannovi. Je nádherný, je ten pravý, ale nemůže jím být. Zatracená válka pomyslí si. Začne hrát melancholická balada od Marlene Dietrich. Zpěvačka ji dobře zpívá, ale chybí ji ten zvláštní odstín hlasu, její unylost.
Mimoděk se postaví, ale potom si nazpět sedne. Před sebou skleničku. Hraje si s ní, zatímco pozoruje Hermanna. Tolik by chtěl se k němu přitisknout. Balada v něm vyvolává smutek, touhou. Chápe píseň beze slov.
Hermann zvedne hlavu. Rozumí mu i na dálku. Udělá krok. Uvědomuje si, že nemůže, ale taky nemůže odolat. Je to silnější než cokoliv jiného. Hans se bezděky nadzvedne. V hlavě chaos. Podá ruku svému protějšku. Pomalu mu položí ruku kolem pasu, druhou na záda. Přistoupí k sobě. Fascinovaně, pokorně, s touhou.
„Co to dělá? Zbláznil se?“ řekne v šoku Karl, když ho vidí, že spolu tančí. Stejně jako on je i sál ponořený do naprostého ticha. Všichni přestali tančit, jen se dívají na ty dva. Šok se přelévá z jedné postavy na druhou. Lidé vybíhají z koutů, cpou se na balkoně, aby viděli ty dva šílence.
Hans zavře oči. Právě pohřbil několik let usilovné práci. Jestli ho nezabijí Němci, pak Rusové určitě. Je mrtvý, spálený, ale za tuhle chvílí stojí zaplatit. Hudba přestala hrát i píseň, ale oba ji znají, nepotřebují text. Je mu dobře v jeho náručí. Cítí jak únava, smutek se odplavuje v jeho náručí. Jsem celý. Ozve se třesk, který Hanse vzpamatuje z omámení. Hans se otočí, chytí Hermanna za ruku a vleče dolu. Lidi mu ustupují a zas zavírají cestu.
Musí ho zachránit za každou cenu.
„Tudy chodbou, třetí dveře zleva. Nespleť to ano,“ šeptá horečnatě. Zaplatí za okamžik, kdy mohl být Stanislawem, ne Hansem, ale zaplatí za to rád. „Utíkej. Venku jsou taxíky. Ukryj se.“ Hermann udělá dva kroky, potom se vrátí. Hans pochopí. Zajede rukou na jeho zátylek, přitáhne si ho k sobě. Políbí ho na rty. Chutnají jako něco známého, chutnají tak jak si myslel. V nitru brečí, zuří, že ho chtějí o to okrást. „Miluji tě,“ zašeptá chvějícími se rty i tělem. „Jdi, prosím. Zachraň se.“
„Co ty?“ Ale to už ho Hans strčí do chodby. Zabouchne za ním dveře. Podívá se na dveře za sebou. Strčí pod ní židli. Jakmile ho nevidí, vrátí se mu zdravý rozum. Rychle vyběhne ven. Je rád, že nikdo dům nepředělal. Nechá v šatně kabát i čepici. Na ulici uvidí svého řidiče, jak se baví s dalšími. Uslyší za sebou hluk. Musí zmizet, ihned.
„Jedeme.“
„Ano, pane.“ Posadí se. Hans z auta zhlédne, jak z domu vybíhají lidé. Oddechne si, protože teď je v bezpečí. Policie není tak dobře organizovaná jako abwher nebo esesáci. „Kam jedeme?“
Hans zavře oči. „Do hotelu.“ Je mrtvý. Musí zmizet, ale odtud nemá jak. Nemá tu kontakty, nemá nic. Zítra se mu měla přihlásit spojka. Napřímí se. Zkusí poslední zoufalou hru. Pokud něco nevyjde, skončí hůř než jako mrtvola. Poprvé snad hraje sám za sebe a ve hře je jen on sám.
Vejde do hotelu, klidně, jako by se nic nestalo. V recepci převezme od staršího muže klíč. Vyjede výtahem nahoru. Bude muset požádat Gertrudu, aby za ním přišla. Snad si dá říct. Vejde do pokoje. Na rtech se mu rozprostře prchavý úsměv, když ucítí známou vůní.
„Jdeš pozdě, Hansi.“
„Cosette.“ S ní nepočítal, ale je skvělé, že tu je. „Jak se ti podařilo sem dostat?“ optá se, zatímco bere skleničku se šampaňským.
„Já vždy dostanu to, co chci,“ prohlásí s jistotou úspěšné ženy. „Jen ty mi stále unikáš.“ Přistoupí k němu. Svůdná, nádherná v omamujícím oblaku exotické vůně. Přitáhne si ji k sobě.
„Já se nesnažím uniknout. Ne tobě.“ Všemi smysly je přikován ke dveřím. Počítá, kdy k němu vtrhnou. Políbí ji. „Jsou to jen otravné povinnosti, co mě do tebe odvádějí.“ Líbí se mu, ale jeho srdce zůstalo s Hermannem. Doufá, že unikl.
„Pak bychom mohli strávit hezký večer. Spolu jen my dva.“
„Určitě.“ Díky ti Cosette. Budu na tebe vzpomínat. Popadne ji do náruče, rozepne vzadu zip. Šaty sklouznou z ramen. Sobě si sundá uniformu, kterou nedbale pohodí na zem. Vytváří zdání, scénu, kterou uvidí lidi, kteří mají vidět. Hra je v plném proudu. Otázkou je, jak skončí.
„Jsi netrpělivý, ale líbí se mi to.“
Hans se usměje. Promiň mi to. Dveře se rozletí, Cosette zaječí. Hans se v duchu směje nad výrazy policie, která ho přišla zatknout. Tohle zřejmě nečekali, protože jsou v šoku.
„Vypadněte!“
„Madam… Nadporučík Hans Kloss?“
„Ano.“
„Vypadněte. Ven!“ ječí na celý hotel, zatímco se snaží dát šaty na místo. „Hansi, chci vysvětlení.“
„Nechápu, co se tu děje,“ pokrčí rameny. „Na večírku byla nuda, tak jsem se vrátil. Kam jinam bych šel?“
Policie nakoukne dovnitř. „Madam, omlouvám se, ale přišli jsme zatknout nadporučíka Hanse Klosse za porušení mravnostních předpisů.“
„Znásilnil snad nějakou školačku?“ odfrkne si. Opět je z ní přitažlivá femme fatale. „Nebuďte blázni. Všude má nějakou ženskou. Nepotřebuje žádnou nutit.“
„Ne madam. Tančil na plese s mužem.“
Cosette vyvalí oči, zalapá po dechu. „Hansi?“
„Ehm, jak to říct, Cosette. Povinnosti. Vysvětlím později. Pánové, konejte svou práci.“ Nastaví jim ruce. Šokovaná Cosette se za ním dívá. Potom se posadí.
„To není možné.“ Vzpomene si, kolik žen prošlo jeho náručí. Žádná si nestěžovala. Potřese hlavou. Nemožné. Tohle musí být nějaký špinavý trik.
„Klossi, vy idiote!“
Hans se postaví do pozoru, když uvidí svého nadřízeného. Je překvapený, co tu dělá. Sedí v téhle zatuchlé díře už dva dny. Starají se o něj hezky, ale vůbec neví, co se děje venku a je z toho nervózní. Je zvyklý mít nitky hry ve svých rukou.
„Jdeme.“
„Ano, pane.“ Povedlo se to? Zvláštní, že ho ani nevyslýchali. Měl připravenou krásnou pohádku, kterou by snědli na posezení. Prkenně jde za ním. Co se stalo, že je tu abwher? Jeho přestupek patří pod pravomoc policie. Nejistě kráčí za majorem von Rhode. Udiveně hledí, jak podepisuje papíry. Propouštěcí? Venku se nadechne vzduchu. Je volný, ale jak to? Co se děje? Nastoupí do auta, ale stále mlčí. Pochopí, že von Rhode je znechucený, pobavený, ale taky rozzuřený. Vystoupí před budovou abwheru. Jdou dlouhými chodbami někam dozadu. Dveře se otevřou, zavřou. Hans přemýšlí, jak uniknout, ale nevidí skulinu. Je v pasti.
„Sedněte si.“
Hans se posadí. Utěšuje se, že je to zatím dobrý. Zatím žije. Když žije, je šance, že se z toho dostane.
„Znám vás už dlouhá léta, ale tohle je první pitomost, kterou jste provedl. Co jste si myslel, že děláte? Přede všemi?“
„Pane?“
„Tančit s americkým agentem na plese. Zbláznil jste se, člověče?“
Hans rychle schová výraz překvapení. Americký agent? „Jsem rád, že ho dopadli,“ řekne chladně. „Policie se mě na nic neptala. Nechápu to.“
Von Rhode si ho prohlíží jako cizokrajného brouka.„Já to tušil. Jak jste to poznal?“
„Nevím, pane, ale asi je to tím, že se na mě nalepil.“ Promiň, Hermanne, nebo jak se jmenuješ. Chytili tě? Nejspíš ano. Nevědomky ho vykoupil z cely smrti. „Něco se mi na něm nezdálo, ale chtěl jsem zjistit něco víc. Vyměnili jsme si adresy.“
„Chápu, ale stejně. To jste musel s ním tančit před stovkou důstojníků? Něco takového vám není podobné. Ježíš, neřekl bych do vás, že jste něco takového schopen.“
„Já vím, pane majore, ale nešlo jinak. Chtěl jsem zjistit, co a jak. Mou prvořadou povinností je chránit Německo před nebezpečnými živly. Udělal jsem to, protože jsem doufal, že v něm probudím důvěru.“ Sedí rovně jako svíčka. Tohle na něj zapůsobí.
„Policie po něm samozřejmě šla. Najednou zjistili, že jsou uprostřed něčeho většího. Za jediný večer se nám povedlo rozbít jejich síť.“
„Chytli ho?“ Doufá, že v hlase není nic víc, ale ihned si uvědomí, že se neměl ptát.
Major se uvelebí v křesle. „Zajímá vás? Proč? Ano chytli ho.“
Hans odolá se optat, kde je nebo, co s ním udělali. Musí brát tak, že je mrtvý. „To je dobře, ne?“
„Jistě. Nejsou to Poláci. Snadno jsme je chytili. Přišlo vaše povýšení, ale hádám, že poté eskapádě můžete na to hodně dlouho zapomenout. Můžete jít a upravte se, člověče! Děláte nám ostudu.“
„Ano, Herr Major.“ Otočí se a odkráčí. Uvědomuje si pohledy, které ho sledují. Zda se, že už to všichni vědí. V hlavě prázdno. V duši cítí smutek a stesk. Na jeden okamžik zažil něco neskutečného. Nádhernou chvilku, kdy mohl být s někým, kdo tvořil jeho polovinu. Dotýkal se, a aniž by promluvili víc než pár slov, dokonale si rozuměli.
Hra vyšla, ale zaplatili za ní. Oba dva. Vyjde ven, nadechne se vzduchu, ale v ten moment si uvědomí, že hra ještě neskončila.
„Herr Major?“
„Hlídejte ho. Zítra chci hlášení.“
„Ano, Herr Major.“ Dveře tiše zaklapnou. Von Rhode osamí. Přetře si oči. Zajímalo by ho, co se tam skutečně stalo, protože výpovědí jsou značně rozporuplné.
Druhý den ráno, stojí před ním muž, který sledoval Hanse Klosse. Před sebou má hlášení o Klossovi. Pomalu v nich čte. Zajímavé, neobvyklé.
„Co ta žena?“
„Která pane?“
„Ta v bordelu. Vyslechl jsi ji?“
„Ano, pane. Byla spokojená, pane. Ještě něco?“
„Ne, můžete jít.“ Zaklapne desky s hlášením, potom ho spálí. Takže je čistý, ale včera řádil. Bordel, tančírna, potom si nechal donést tři láhve koňaku na pokoj. Dnes… „Dále.“
„Hlásím se do služby.“
Von Rhode ho udiveně pozoruje. Jak to jenom dělá, že je v pořádku?
Hans před ním stojí v perfektně vyžehlené uniformě. Nedává znát, že včera zahlédl svůj stín. Musel jít, i když nechtěl. Nejraději by sedl v pokoji a litoval sebe, Hermanna, toho co mohlo být a nebylo. Ovšem je zpátky. J 23 je nazpět ve hře.
„Vracíme se do Varšavy.“
„Ano, pane.“
„Můžete jít.“ Hans srazí podpatky, vyjde ven. Nadechne se vzduchu. Další hra je uzavřena, i když to tentokrát odnesl jemu nejdražší člověk. Nemohl ho ani zachránit, ani se pokusit o to, ale ten večer byl nejkrásnější jaký, kdy zažil. Nenápadně si rukavici přetře obličej.
Konec
