Bílý had
1.
V jedné předaleké zemi žil manželský pár bez dětí. Nejdřív jim to vadilo, ale jak šel čas, smířili se s tím. Jediné, co je trápilo, bylo to, kdo se o ně postará na stará kolena. Jednoho dne šli z trhu domu, kde prodali dobře vajíčka. Mají dobrou náladu a tak plánují, co si za utržené peníze koupí, když najednou muž zadrží ženu.
„Stůj, ženo! Na cestě je had. Jen ho zabiju a půjdeme dál.“
Žena vykoukne zpoza manželových zad. Udiveně zírá na jasně bílého hada, který se vyhřívá uprostřed cesty. Obejít ho nejde a zahnat?
„Ne, počkej. Víš, něco zkusím.“
„Ne, zabiju ho a bude ho!“ Napřáhne silnou hůl. Jenže to už jeho manželka dojde k hadovi. Ten líně otevře oči. Zasyčí. Bětka se usměje. Vlastně proč ne? Košík, v kterém nesla vajíčka, postaví na zem a odhrne plátno. „Nechceš s námi jít? Nikoho nemáme…“
„Ženo, ty ses zbláznila!“ vykřikne zhrozeně její muž.
„Ne! U nás se věří, že pokud bílý had s tebou půjde domu, pak ti přinese štěstí!“ namítne Bětka klidně, jako by každý den žádala hada, aby s ní šel do domu. Had chvilku přemýšlí, ale potom vklouzne do košíku. Bětka ho přikryje. Udiví ji, jak je košík lehký, protože had je docela velký. Na svého muže se usměje.
„Bude jako náš syn,“ praví spokojeně.
„Ty… Tak dobrá,“ kapituluje před jejím rozzářeným pohledem. Moc dobře ví, jak jí trápí, že mu nedala syna. „Ale už půjdeme. Brzy zapadne slunce.“ Oba vyrazí k nedaleké vesnici, na jejímž okraji mají malý domek s postarší kravičkou.
„Víš co? Mohli bychom koupit kravičku.“
„Nemáme málo?“ strachuje se Bětka. „Víš, jak jsou drahé.“
„Ne, když zajdu do velkého města. V kravách se vyznám a Fialka je už starší.“
„Já vím a trápí mě to,“ přizná Bětka. Zadívá se na košík. Možná jim bílý had pomůže. Doma připraví za pecí staré hadry. Had vyleze, rozhlédne se a stočí se na hadrech. Za chvilku ucítí mléko. Nadšeně začne je pít.
„Děkuji, maminko, tatínku,“ řekne příjemným hlasem.
Bětka i její muž Vladislav zalapají po dechu. „Ty mluvíš?“
„Jistěže, dobrou noc.“ Stočí se a usne.
„Táto, on mluví.“
„Jo.“ Oba dva netuší, jak na tuto situaci reagovat. „Víš co, aspoň máme někoho, s kým můžeme promluvit. Bude to náš syn, proto mu taky dáme nějaké jméno.“ Oba dva se zadumají. Nevšimnou si, že had spánek předstíral a teď je pozoruje.
„Myslím, že to mám,“ řekne Bětka nadšeně.
„Povídej.“ Sám je v koncích.
„Milota. Tak se jmenoval můj dědeček. Co si o tom myslíš?“
„Je to dobré jméno. Myslíš, že se mu bude líbit?“
„Zítra se ho optáme. Teď půjdeme spát.“ Vstanou a vlezou do postele. Had sklouzne z pece. Vlnitým pohybem se pohybuje po podlaze. Co je rozbité, spraví se, dveře se otevřou samy do sebe. Když je had spokojený, dostane se na pec, kde se stulí. Po lidsku si zívne a spokojeně usne.
Druhý den ráno Bětka nevěřícně stojí nad džberem, který chtěla vyhodit. Otáčí ho, ale vypadá jako nové. Otočí se k peci, kde je ticho.
„Ženo, ženo, podívej se.“ Strká ji pod nos sekeru.
„No a co? Podívej se na to.“
„Pche, starý džber! Je naostřená,“ stále ji strká před oči naostřenou sekeru. „Lépe by to nesvedl ani kovář.“
„Jo a tenhle džber je celý. Pamatuješ, jak jsem ho o tebe rozbila?“
Muž zrudne. „Myslíš…“
„Určitě. A ty jsi ho chtěl zabít. Ještě bys na náš dům přivolal neštěstí. Takhle máme syna, který se o nás postará. Tak a já jdu podojit Fialku.“ Už vůbec ji nepřipadá divné, že Fialka nadojí víc mléka než obvykle. Naopak spokojeně si prozpěvuje.
Příští týden se oba chystají na trh. Najednou Milota, který přijal jméno, které mu dali, promluví. „Vezměte mě sebou. Pomohu vám.“
„Ženo?“
„Co tu stojíš jako dub, vezmi košík.“ Vystele ho svým nejlepším šátkem. Milota vklouzne do košíku a stočí se. Když dojdou k městu, kde se koná velký trh, řekne. „Přikryjte mě šátkem, aby mě nikdo neviděl. Když zasyčím, nekupujte.“
Bětka přikývne, lehce bílého hada přikryje šátkem. Vejdou bránou do města, kde se koná trh. U vchodu zaplatí drobný poplatek za vstup. Pak zamíří k místu, kde jsou u břevna uvázány krávy a jejich majitele. Když vidí ceny, dostanou strach, ale trpělivě prohledávají tržiště.
„Co tahle?“ navrhne Vladislav. „Je pěkná, mladá…“ Muž s provazem v ruce začne vychvalovat přednosti krávy.
Bětka váhá, protože se jí nelíbí pohled prodávajícího. Najednou se ozve zasyčení. „Ne, muži, tuhle ne. Půjdeme dál.“ Vladislav se ještě otočí za kravkou. Líbí se mu a cena nebyla špatná. Ke konci už je vzteklý, protože had na každou krávu syčí.
„Mám toho dost. Koupím první krávu…“
„Maminko, tatínku, počkejte ještě, dobře vám radím.“
Vladislav zkrotne pod přísným hlasem hada. Od té doby, co Milota přibyl domu, daří se jim nadobyčejně dobře. „Tak dobře, počkám, ale jen do dvanácté!“ Je to sice jejich syn, ale nenechá si od něho diktovat. Ve dvanáct, kdy se rozezní zvony, se obrátí a vyrazí z města pryč. V duchu kleje jako pohan.
„Maminko! Tamhle, tu s tou černou hvězdou, tu kupte!“
„Vladislave, tuhle koupíme.“
„Cože?!“ Už chce odmítnout, ale přesto se optá. „Kolik?“
„Třicet grošů.“
„Cože?!“ To je nějak málo, ale kráva je to pěkná, to jo… „A dojí?“
„Prodával bych ji snad tak levně, kdyby dojila?“ vyprskne. „Hele, dám vám ji za dvacet.“
„Bereme,“ řekne rychle Bětka. „Muži!“ řekne přísně. „Dělej!“
Vladislav vysází peníze pod manželčiným nekompromisním pohledem. Peníze dá do ruky a sevře provaz. Pak mu to dojde. Má jalovou krávu a peníze v kýbli. S výčitkami se otočí k manželce, ale ta se na něj přísně podívá. Splaskne mu, ale na cestě najde odvahu.
„Co teď s ní? Je nám k ničemu! Můžeme ji tak rovnou prodat na maso řezníkovi a to nedostaneme tolik!“
„Mlč!“ utne manželovy tirády Bětka. „Milota by nám neporadil špatně.“
„Jo, jalovou krávu,“ zabručí po vousy. „Co asi tak had může vědět o krávách!“
„Říkal jsi něco?“
„Ne, ne…“ opáčí, ale nadále si myslí své. O půl měsíce později vpadne do světnice Bětka.
„Muži, budeme mít tele!“
Ten vytřeští oči. „Zbláznila ses, ženo?! Fialka už nemůže mít telata! Je stará!“
„Ne, Fialka! Hvězdička! Budeme mít telátko a je ještě mladá. Mohli bychom vyrábět sýry. Fialka dojí moc krásně… Střechu bychom mohli opravit a…“ Dál se nedostane. „A to jenom díky Milotovi!“ Dodá pyšně a odkráčí jako královna. Vladislav si povzdechne. To je tak, když chlap poslechne ženskou. Najednou zjistí, že je páté kolo u vozu. Ještě dobře, že aspoň může nasekat dříví, jinak by mu řekla, že je k ničemu.
Jednoho dne, o pár roků později, Milota se vyhřívá na sluníčku. Raduje se z pohody, když ucítí vibrace. Kůň, pomyslí si zkušeně. Pak ale zvědavě otevře oči. Tohle je jiný kůň než koně z vesnice. Rytmus chůze je rychlejší. Zní jinak. Zvědavě se natočí směrem ke zvuku. Zpočátku není nic vidět, ale pak se objeví jezdec na bílém koni. Zlaté vlnité vlasy vlají zpod zelené čapky. Jezdec si ho vůbec nevšimne, ale Milota zaregistruje pravidelnou tvář i tmavohnědé oči. Postava lehce nachýlená nad šíji koně a vystrčený zadek. Položí na zem hlavu a ostatní jezdci ho už nezajímají. Dívá se ještě dlouho za zlatovlasým jezdcem. Když nastane noc, vlnitými pohyby se vydá k chalupě. Zaleze za pec a zírá na stěnu.
„Táto, Milotovi něco je,“ zašeptá nepříliš tiše Bětka.
„Co? Hm, to nic nebude. Už je dospělý.“
„To je pravda, ale nedal si mléko. Víš, jak ho miluje.“ Zamračeně pokukuje k peci s obrovským polštářem. Táta má pravdu, že je už dospělý. Jako lidské dítě, i had vyrostl. „Měl by ses ho optat,“ šťouchne do svého manžela.
„Co? Já?!“ vyděsí se Vladislav. Hledá únik.
„Jo, jsi jeho potec. Něco udělej. Trápí se,“ řekne důležitě.
„Ehm, no…“stále hledá výmluvu, když tu zničehonic pronese had.
„Tati, mami, budu se ženit.“
Oba ztuhnou, podívají se na sebe. Nevědí, co si mají myslet.
„Dneska tudy projel zlatovlasý chlapec na bílém koni. Chci ho. Zajděte za jeho rodiči a domluvte námluvy.“
Bětce vypadne z ruky jablko a řízne se. Moc dobře ví, kdo dnes projel vesnici. Nikdo se o ničem nebavil. „Víš, to je knížecí syn.“
„To nevadí,“ řekne spokojeně Milota. „Zajdete tam?“
„Táto…“
Vladislav se zvedne a raději zmizí s bručením, že vdavky jsou ženskou záležitosti.
„No víš…“
„Děkuji moc, maminko.“ Spokojeně si lehne a sní o krásném chlapci. Vybavuje si každou rozkošnou křivku jeho těla. Doslova mu učaroval. V duchu si představuje, jak se s ním miluje.
Bětka neví, co dělat, ale když vidí, jak se její syn trápí, vezme na sebe nejlepší oblečení, sváteční šátek dá na hlavu a statečně vyrazí na zámek. Rozklepaně se postaví před knížete. Dlouho musela čekat, ale co by pro svého syna neudělala.
„Dobrý den, pane kníže.“
„Dobrý den. Prý nám něco nesete.“
Bětka se nadechne a spustí. Místnosti se nese smích.
„Dobrá, dobrá, budu o té nabídce uvažovat, ale jedině, když mi přinesete stříbrný postroj na mého bělouše,“ řekne se smíchem nejmladší knížecí syn, kterého všichni hýčkají pro jeho krásu.
Bětka se ukloní a vyjde ven. Ztrápeně jde domu do vesnice. Vůbec netuší, jak Milotovi říct, že nepochodila.
„Maminko, tak co?“ ptá se jí rozčileně Milota.
„Víš, synáčku, je to vznešená rodina…“
„Ano vím, a on je krásný,“ řekne zasněně. „Co řekli?“
„Chce stříbrný postroj pro svého bělouše.“ Uhne očima. Kde by se v chalupě vzalo něco tak drahocenného?
„Nic víc? Dobře.“ Odplazí se na pec a stulí se na velký polštář, který nahradil bývalé hadry. Bětka pokrčí rameny. Je ráda, že vyřídila vzkaz. Jen, aby její syn nebyl zklamaný. Přece jenom jsou to velcí páni a ti se chovají jinak. Svleče se a jde po své práci. Druhý den, když vstane, zarazí se, zamrká. Na stole leží nádherný stříbrný postroj i se sedlem. Takovou nádheru nikdy neviděla. Bojí se toho dotknout, tak jen vejrá na tu drahocennost.
„Myslíš, maminko, že se mu bude líbit?“ zasyčí Milota.
„To je nádhera!“ vydechne. „Jistěže, a kdyby ne, já mu ukážu!“
„Děkuji moc. Půjdeš na zámek ještě dnes?“ zeptá se nedočkavě.
„Jistěže, synáčku.“ Musí požádat souseda o vůz s koněm, ale k polednímu stojí před zámkem. Tentokrát už nečeká a je vpuštěná ke knížeti hned. Všichni zmlknou a pokukují po knížecím synu.
„To není možné!“ nese se sálem, ale oči obdivně spočívají na překrásném postroji.
„Ráda bych, pane kníže, slyšela odpověď. Můj syn splnil podmínku vašeho syna.“
Kníže se zavrtí. Neví, jak dopovědět. Nakonec řekne. „Gabrieli?“
„Dobrá, vezmu si ho,“ odpoví lehkovážně nejmladší syn, „Ale chci stříbrný palác s velkými zahradami, kde budou kvést duhové květiny a stromy budou stále zelené. Pak si ho vezmu!“ Dvůr i kníže užasnou nad tím přáním.
Bětka se hluboce ukloní. „Vyřídím svému synovi odpověď.“ Ve voze vedle souseda poklesne na mysli. I když tuší za synem čáry, tohle je moc. Stříbrný palác! To je nemožné! To není možné vyčarovat.
„Maminko, maminko, tak co ti řekli? Povídej,“ volá dychtivě Milota už ze dveří.
„Víš…“
„Něco chtějí?“
Bětka se smutně usměje. Pohladí ho po hlavě jako by byl dítě a ne velký bílý had. „Ano. Stříbrný palác, duhové květiny a stromy věčně zelené. Vzdej to, synku. Najdeme ti někoho jiného.“
„Ne, chci jeho. Splním jeho podmínku. Zítra pojedeme na zámek. Chystej svatbu!“ Odplazí se za pec, zavře oči. Bětka se posadí na lavičku před domem. Co asi chce dělat?
Druhý den ji probudí zafrkání. Vyskočí a žene se k oknu. Rozrazí okenice, zalapá po dechu. Před chalupou stojí šestispřeží černých koní jako noc ve zlatých postrojích a kočár, až zrak přechází. Samé zlato a stříbro. Takovou krásu nikdy neviděla.
„Táto!“ zvolá, ale zbytečně. Ten už stojí vedle ní a zírá.
„Mami, tati, pojedeme?“
Milota sklouzne z pece dolů. Na zemi stojí košík spletený ze stříbrných prutů vystlaný sametovou černou poduškou. Usídlí se v ní jako král.
„Jistě.“ Oblečou se do nejlepšího, co mají. Hrdě, za přítomnosti zvědavých sousedů, se usadí v kočáře. Černý sluha s vysokým kloboukem na hlavě práskne zlatým bičem. Koně zaberou a rozjedou se ke knížecímu paláci.
Stráž jen otevře bránu a kočár projede dovnitř. Nedaleko knížecího zámku se třpytí stříbrný zámek v nádherných záhradách s rybníčky, na jejichž hladině plují labutě. Všichni jsou na nohou a ukazují jeden druhému ten zázrak, protože ještě v noci tam byla louka. Když spatří kočár s krásnými vraníky, přestane je palác zajímat. Z uctivé vzdálenosti sledují, kdo přijel v nádherném kočáře.
Bětka vysedne jako první a vezme košík, v kterém trůní had. Za ní vyleze Vladislav.
„Táto, mám strach.“
„Všechno bude v pořádku, maminko. Nemusíte mít strach, opravdu.“ Jdou po schodech do přijímacího sálu.
Gabriel, pouze v kalhotách, nevěřícně zírá na zámek. Je přesně takový, jaký si vysnil, ale vzít si sedlákova syna? To ani náhodou! Najednou zazní fanfáry. Ihned mu dojde, že musí jít.
„Pane, váš otec a hosté vás očekávají,“ osloví ho sluha.
„No ano, hned přijdu.“ Sluhové ho začnou oblékat. Gabriel přemýšlí, jak z toho ven. Všechno to jen plácl z rozmaru, jen pro zábavu. Netušil, že jeho výmysly se uskuteční. No ano, má to! Nakráčí do přijímacího sálu. Vidí dvořany, otce, ty dva sedláky a košík s hadem. Není nadšený zamračeným otcem, protože to znamená komplikace. Posadí se o trochu níž než otec. Mlčí.
Milota s nadšením se dívá na zlatovlasého mladíka. Je přesně takový, ne je ještě hezčí, než když ho viděl naposled. Moc po něm touží.
„Můj synu, tvé přání bylo splněno.“
„Ano, otče. Jsem udiven, ale dokud nepřinese živou a mrtvou vodu, pak si ho nevezmu.“
V tu chvíli se postaví proti knížecímu synu Vladislav. „Můj syn splnil všechny podmínky, které mu dal váš syn, pane kníže. Právo a sliby by se měly dodržovat. Nebo je to jen pro bohaté pány?“
Kníže se ošije. Vždy si zakládal na tom, že je spravedlivý a v jeho zemích se mají poddaní dobře. Jenže tady jde o jeho syna a k tomu… Hada! Copak si může vzít člověk hada, i když mocného? Vůbec neví, jak to vyřešit.
„Otče, to nejde, abych si vzal sedlákova syna! Kde vůbec je?“
„Já jsem syn Vladislava a Bětky!“ Bílý had sklouzne na zem a rozvine se do celé krásy. „Já jsem prostřednictvím svých rodičů požádal o tvou ruku a taky jsem splnil vše, co jsi žádal. Nic jsi neříkal o třetím přání nebo snad knížecí syn neumí držet své slovo? Já jsem je dodržel.“
Gabriel se v šoku posadí. Kníže nad urážkou zrudne, ale dobře ví, že je v pasti.
„Otče, to nejde! Jak si mohu vzít hada?!“
Kníže povstane. Má toho dost. „Ticho, synu. Měl sis rozmyslet dřív, než sis něco přál. Svůj slib musíš dodržet.“
Had je spokojený. Přesně tohle očekával. Všichni říkali, že kníže pán je spravedlivý.
„Svatba bude ihned.“
„Děkuji vám, pane kníže.“
Gabriel zničeně sedí, v hlavě prázdno. On… On si má vzít hada… Ne, prosím, ne! Neuvažuje teď nad svým životem, nad budoucím. Vidí jen sebe po boku hnusného hada.
„Tati…“
„Dal jsem slovo a ty taky. Musíš se naučit nést za svá slova zodpovědnost. Dosud jsem to dělal já a byla to chyba. Teď je to tvá věc.“ Pak se mu ho zželí, nakloní se k němu a pošeptá mu. „Vždy tu pro tebe budu.“ Rychle odejde. Ve svých komnatách se posadí, zírá na překrásný stříbrný zámek. „Neměl jsem na něj být tak měkký. Nedopadlo by to tak,“ řekne s povzdechem k obrazu nebožky ženy.
O pár hodin sedí sklesle u přebohaté tabule, která se prohýbá jídlem a pitím. Vedle něj sedí sklíčeně Gabriel, který si nalévá jeden pohár za druhým a jídla si naprosto nevšímá.
Had spokojeně se rozhlíží. Pravda hostina by mohla být daleko krásnější a na stole vybranější pochoutky, ale důležité je, že Gabriel patří k němu. Natočí hlavu ke svým rodičům.
„Děkuji za všechno, maminko a tatínku. Nikdy nezapomenu, co jste pro mě udělali. Doufám, že se nastěhujete ke mně do paláce.“
Bětka se zářivě usměje. „Zatím ne, Miloto, ale jednou, až nebudeme moci podojit kravičku, pak k tobě přijdeme.“
„Vždy u mě bude pro vás místo, ať se stane, co chce. Půjdeme, Gabrieli?“ Vysloví jméno tak mazlivě, že Gabriel se málem sesune pod stůl. Ještě nikdy nikdo ho takhle neoslovil.
„Jistě.“ Chytí stříbrný košík, kde je uveleben Milota. Nikdo je nedoprovází, ale všichni je pozorují.
„Mám strach, že našeho syna někde ztratí,“ strachuje se Bětka, která zachmuřeně pozoruje, jak košík se houpe sem a tam.
Vladislav se rozesměje. „Neboj se, copak nám nedokázal, že se neztratí? O něho bych se nebál.“
Kníže pozoruje odchod svého syna. Tak rád by mu pomohl, ale má svázané ruce. Kdyby nebyl Gabriel tak lehkomyslný!
Gabriel značně napitý pohodí košík na sedadlo stříbrného kočáru. Vraníci zaberou. K paláci to není daleko, ale pro Gabriela je to jako by jel do sousedního království. Had se vyšplhá na sedadlo a položí si hlavu do Gabrielova klína. Ten si přesedne.
„Jsme spolu,“ upozorní ho Milota.
„Já to nechtěl.“
„Souhlasil jsi. Splnil jsem všechno, co jsi chtěl. Sliby se mají dodržovat.“ Gabriel ztuhne. „Budeme spolu, ať chceš nebo ne. Ve dne v noci. Zvykneš si. Moc se mi líbíš,“ řekne mazlivě.
„Ty mě ne.“
„To nevadí. Už jsme zde. Jak se ti líbí palác? Kdybys chtěl cokoliv změnit, řekni.“ Klidně se dívá, jak Gabriel vyskočí z kočáru, jako by ho uštkl, a jeho nechá na sedadle. Kdyby mohl, tak se rozesměje nahlas, ale jako had to neumí, tak se baví jeho nelibosti v duchu. Vyklouzne z kočáru a jemným pískem se plazí k zámku. U vchodu se zadívá na průčelí. Už ví, co zde chybí. Ani nemrkne a na věži zavlaje prapor s bílým hadem. Pak si to zamíří ke vchodu. Moc dobře ví, že tudy Gabriel prošel. Líbí se mu komnaty, výzdoba, koberce, barvy? Pokud ne, není těžké to změnit. Vplazí se dovnitř. Ticho. Zadumá se. Má to! Potřebuje služebnictvo. Samozřejmě věrné jen jemu a Gabrieli. V noci to zařídí.
„Gabrieli! Kde jsi?“
„Zmiz, zatraceně! Nech mě na pokoji! Jsi had a já člověk! Jak chceš se mnou žít?“
„Jednoduše. Vezmi mě do náruče a uvidíš.“
Gabriel zírá na hada. V jiné situaci by obdivoval bílou barvu, pokožku, i zvláštní oči, ale teď nemůže. Nenávidí ho a nosit tu příšeru? Ani náhodou! Otočí se.
„Nechceš? Škoda, ale budeš mě rád nosit. Běž do ložnice.“
Gabriel zalapá po dechu. „To… To… nemyslíš vážně!“ vyjekne zoufalým hlasem. S tím nepočítal ani v nejčernějších myšlenkách!
„Ale jistěže. Myslíš si snad, že se mnou nebudeš spát? Běž se připravit. Hned u tebe budu. Ložnice je v druhém patře.“
„Ne!“
„Ale ano!“ řekne nekompromisně Milota. „Půjdeš tam a po cestě vystřízlivíš. Běž!“ Gabriel se otočí a prkenně jde za určeným cílem. Rukama se chytá všeho, co mu pod ně přijde a tak za jeho kroky se hromadí menší spoušť střepů a převraceného nábytku, ale příkaz je nekompromisní a k ložnici se přibližuje. Milota zatím se za ním dívá, potom zvážní. Pomalu jde za ním. Opravdu… Ne, počká na noc, ale miluje ho. Nechce, aby ho nenáviděl, ale změní se to. Musí tomu věřit, jinak by musel odejít.
„Nechci! Tohle jsou čáry!“
„Jistěže jsou to čáry. Vezmi mě a polož na podušku vedle sebe. Svlékni se. Vidíš, už z tebe není tolik cítit alkohol jako před chvilkou.“
„Zabiju se!“ řekne pevně a oblečení nechá na těle. To tak! Ještě se svlékat! Ani za zlaté tele!
„Nezabiješ se. Ano, přesně tak a jak se ti líbí naše ložnice?“ Modrá a zlatá. „Možná změnit tu zlatou nebo snad modrou? Jaké miluješ barvy?“
„Bílou.“
„Dobrá.“ Přiblíží se k jeho hlavě. „Spi.“
Gabriel se brání, ale víčka mu sama od sebe klesnou. Milota se zadívá na výzdobu a potom najednou je zde místo modré barvy bílá se stříbrnou. Na věží knížecího paláce odbije půlnoc. Milota se protáhne a najednou na posteli leží nahý muž bílých delších vlasů. Protáhne se. Hadí kůži opatrně položí do košíku vedle postele. Lidskou rukou pohladí kontury svého vyvoleného. Přiblíží se ke rtům miláčka.
„Probuď se, lásko.“ Usmívá se. Tmavomodré oči se něžně dívají do spícího obličeje. Nemůže se dočkat, až ho uvidí v lidské podobě.
„Co… Kdo jsi?“
„Nepoznáváš mě?“ protáhne se, aniž si cokoliv dělá z nahoty. Zálibně si prohlíží Gabriela.
Gabriel ohromeně se dívá na krásného muže. Nikdy nikoho tak zvláštního neviděl. „Ne.“
„Milota. Myslím, že dneska jsme se vzali.“
„Ale… had?“ vykoktá, aniž by vlastně řekl, na co myslel.
„To jsem já. Vadí ti to?“
Gabriel se posadí. Vadí? Jak vadit? Had je had a tohle je muž a krásný a… vzrušený. Zčervená, když pochopí, kam se dívá. Ošije se.
„Je jen pro tebe,“ řekne Milota. „Pro tvou potěchu.“ Dotkne se vzrušeného penisu. „Chceš se ho dotknout?“
„Ne!“ Ano, ale neřekne to. Dál zírá na nahé tělo. Neví, jak se má chovat. Milota se nadzvedne, přetočí svého miláčka do náruče. Během toho ho svlékne ze svršků. Přitáhne si ho na sebe a obejme. Drží Gabriela, aby se mu nevysmekl.
Úžasné, zvláštní, pomyslí si Gabriel. Cítí pod sebou pevné tělo. Ještě před chvilkou usínal vedle bílého velkého hada a teď je v náručí muže. Mimoděk se uvelebí, jak je rád, že had zmizel. Milota zasténá slasti.
„Tohle se mnou děláš ty. Cítím se jako král.“
Gabriel zrudne. Měl už sex, ale tohle je jiné a k tomu neví, jak se chovat, co dělat. „Jak to, že nejsi had?“ vyklouzne mu z úst.
Milota se zamyslí. „V noci mohu být člověkem nebo bys raději, kdybych se proměnil v hada?“
„Ne, to ne! Jenom v noci?“
„Ano, ale nebudeme se bavit o mé podobě. Čas nám ubíhá a mohli bychom dělat daleko zajímavější věci.“
„Jako…“
„Tohle, lásko.“ Sevře mu penis do rukou. „Ano netušíš, jak se mi líbí, že jsi v mém náručí. Snil jsem o tom a to, že tě hladím, mě přivádí do varu. Musíš cítit moji touhu.“
„Jo,“ zachraptí.
„Vezmi je do ruky. Hlaď je,“ přikáže mu. „Oba dva. Ukoj se!“ přikazuje mu Milota. Gabriel se posadí a vezme oba dva penisy do ruky. Porovnává je, ale podle příkazu je hladí. Vzrušuje ho moc, kterou cítí, když drží Milotův penis.
„Ano, to je ono. Nádhera!“ šeptá s přivřenýma očima Milota. Věděl, že sex s Gabrielem bude bez hranic. „Už jsem!“ Vystříkne. Gabriel se mimoděk lekne, ale místo toho přitvrdí, aby viděl i sebe stříkat. Milota ho šikovně otočí, takže sedí čelem k němu.
Gabriel vnímá jeho oči, sebe, svou snahu se udělat, ale i nadále vzrušený penis, který je mezi jeho půlky. Vzrušením zrychleně dýchá, až najednou vykřikne a na nahé Milotovo tělo dopadá sprška semene. Opře se o potřísněné tělo.
„Tohle…“
„Nebylo to úžasné?“
Gabriel se mu zadívá do tváře. „Bylo.“ Lehne si vedle něj. Milota ho obejme. „Je mi dobře.“
„Může ti být ještě lépe.“
„Ještě víc to snad ani nejde. Jsi ještě vzrušený.“
„Tak mě vezmi do úst.“
„Cože? To…“ Gabriel se usměje. „Vážně?“
„Jistěže. Nechceš mě ochutnat? Já tebe ochutnal a byl to božský pokrm.“ Gabriel na něj hledí, váhá, ale potom se skloní a dotkne se jazykem špičky. Udiví ho to a než si uvědomí, co dělá, má ho v puse a hluboko si ho zasouvá.
„Ano, miláčku, to je přesně ono. Tohle chci. Udělej mě. Víc, přitlač.“
Gabriel se snaží, co mu síly stačí, když najednou ucítí v puse semeno. Rychle uhne, ale i tak mu toho hodně v ústech zůstane. Milota si ho k sobě přitáhne.
„Zapomněli jsme na líbání a to já mám rád.“ Políbí ho, donutí ho otevřít rty. Je mu jedno, že cítí svou chuť. Líbá a hladí Gabriela, kam až dosáhne. Nevynechá jediné místečko, které si toužebně přál prozkoumat. Opět se z toho vzruší. Přetočí ho na čtyři. Gabriel zmateně se na něj obrátí. Najednou dostane z nezvyklé pozice strach. Co chce dělat?
„Co chceš dělat?“
„Uvidíš,“ zachraptí vzrušeným hlasem Milota. Penisem mu přejíždí mezi půlkami. Gabriel mimoděk vystrčí zadek ještě víc. Milota do něj zajede prstem. Čisťounký. Připravuje si ho prsty. Netouží, aby ho to bolelo, ale taky se nemůže dočkat, až v něm bude. Zatlačí plně vzrušením penisem a pomalu se do něj dobývá.
Gabriel se snaží odtáhnout. Jak ho to vzrušovalo, tak teď spíš cítí smíšené pocity, ale hlavně převládá nechuť.
„Nechci!“
„Ale já ano. Bude se ti to líbit, uvidíš.“ Zatlačí a vklouzne do něj.
„To bolí.“
„Já vím, jen poprvé,“ řekne Milota. Přece jen se ovládne a počká. Políbí ho na záda. „Lepší?“
„Ne,“ odsekne Gabriel. „Slez ze mě.“
„Ne,“ odmítne Milota. „Takhle budeš můj.“ Začne se v něm pohybovat. Upřeně sleduje, jak jeho penis zajíždí do Gabrielova těla. Najednou udělá prudký pohyb. „Jsi můj, lásko!“ vykřikne s výstřikem. „Můj, jen můj,“ opakuje líně. „Už nikdo mi tě nevezme.“
„Nelíbilo se mi to, nechci to dělat,“ opakuje umíněně Gabriel.
Milota z něj vyklouzne, vezme ho do náruče. Ruce sklouznou na zadek, hladí ho, ale neodolá, aby jedním prstem nedráždil jeho otvor.
„Opravdu se mi to nelíbí.“
„Bude.“
„Nebude.“
Milota se zatváří pobaveně. „Odporuješ mi?“
Gabriel zrudne, chce se otočit, ale sevření je pevné. „Ne, nemám na to právo,“ zavrčí. „Nevím, co mám dělat,“ přizná se pod vlivem sexu, ale hlavně pevné náruče. Je mu teplo, dobře.
„Můžeš cokoliv, dostaneš cokoliv.“
„Takže bys mohl být člověkem napořád?“
„Ne, nemohu,“ řekne smutně. „To ti nemohu splnit. Spi.“
„Nechci.“
Milota se usměje. Netušil, že jeho láska mu bude tolik odporovat, ale popravdě líbí se mu to. Dneska si ho vzal moc zhurta, ale chtěl, aby byl jeho a jinak to nemohl udělat. Pohladí ho po čele. Gabriel se brání, ale cítí, jak mu víčka klesají a obestírá ho spánek. Zatváří se vzdorovitě. Milota políbí Gabrielovy vzdorné rty. Když cítí, že plně spí, položí ho. Klekne si nad něj a ukájí se, aniž se ho dotkne. Pečlivě postříká tělo svého milence a rozetře semeno. Pak ho přetočí na záda. Zkontroluje konečník, ale je v pořádku. Tak rád by si ho opět vzal, ale ovládne se. Když skončí, unaveně si lehne vedle Gabriela. Přikryje je oba. Oči se zahledí k oknu. Zanedlouho bude svítat. Jak rád by zůstal člověkem, ale zatím to není možné. Ne přes den. Nebude to možné nikdy, ale částečně… Zívne a usne. I ve spánku hlídá měsíční paprsky, které dopadají do pokoje. Jakmile zmizí, vezme z košíku kůži a obleče se do ní. Na posteli se zavlní bílé hadí tělo, které se přitiskne k milenci. Spokojeně usne.
Komentář
