Bílý had
2.
„Ááá!“ zaječí dlouze Gabriel, když se ráno vzbudí a na hrudi uvidí bílou hadí hlavu. „Pomoc!“ Vykroutí se z pokrývek, zpod hada a vyskočí z postele, načež škobrtne a svalí se na zem. Milota zálibně se zahledí na vystrčený zadek. Je tak zvoucí, tak pevný, oblý a pokožka tak sametová, že samet je proti němu hrubý len.
„Víš, že ho máš rozkošný?“ řekne a jazykem zakmitá po oblých pevných půlkách.
„Áááá!“ zařve Gabriel ještě víc a po čtyřech se snaží zmizet z dosahu hadího těla. „Nech mě!“
„Ach jo. Jsi prudérní, Gabrieli. Půjdeme snídat?“ Milota sklouzne z postele. Jako by někdo to tušil, ve dveřích se objeví dvě ženy a muž. „Měl by ses zahalit,“ pronese líně Milota. „Nemám rád, když tě okukují, ale co si dát se mnou koupel? Rád se koupu a ve společnosti…“
„Ne!“
Gabriel hledí z postele na ženy s mužem. Jsou dost zvláštní na služebnictvo, usoudí zmateně. Pak si uvědomí, že včera byl zámek prázdný.
„Měl by ses vykoupat. Udělá ti to dobře. Připravte koupel pro pána.“
„Ano, pane.“ Obě ženy se ukloní a odejdou.
„Pak připravte snídaní venku v zahradách. Jsou věčně zeleně a květiny nesou barvy duhy,“ pronese pobaveně Milota. Připlazí se ke Gabrielovi, který naopak se už odsunul až ke zdi, aby hadovi unikl. „Mě se bát nemusíš.“
„Nebojím se!“ vyjede Gabriel.
„Pak se se mnou vykoupeš, nasnídáš a můžeme se projet v kočáře.“
„Jo, protože koně bys nezvládl,“ řekne jízlivě Gabriel.
Milota se v duchu usměje. Je rozkošný. Udělal dobře. Zvykne si na něj. „Pojď, musíš se cítit hrozně.“
„Ty ne?“
„Já? Ne. Miluji tě, Gabrieli. Přál by sis něco?“
Gabriel se zvedne. „Abys zmizel z mého života.“
Milota se zastaví. „Skutečně?“
„Ano.“
„Dobrá, pokud mi to řekneš i po týdnu, pak odejdu.“
Gabriel výskne. Jistěže řekne. Není blázen, aby nosil hada v košíku a ukazoval, s kým žije. Svůj život si představoval jinak. V klidu vklouzne do vody. Had měl pravdu, cítí se ulepeně, ale to jak v noci stříkal a i ten druhý… Není divu, ale když si vybaví ten velký úd, co měl v rukou a jak se jeho tělo chvělo, touží po další noci. Dokonce by chtěl, aby znovu ho povalil na čtyři a uspokojoval se v něm.
„Na co myslíš?“
„Na tvůj odchod,“ odsekne Gabriel, naštvaný, že ho přerušil ve vilných myšlenkách.
„A proto jsi vzrušený? Škoda, že ho nemohu vzít a udělat ti dobře, ale můžeš ty. Chtěl bych vidět, jak si ho hladíš. Uděláš to?“
„Až naprší a uschne!“
„Pane, dovoluji si oznámit, že prší,“ ozve se tiše služebník, který vešel do koupelny. „Mám prostřít v zahradě nebo uvnitř v ranním salónku?“
Gabriel málem, že nevylítne z bazénku. To není možné!
„Prudký déšť.“
„To…“
„Chtěl jsi to, ne? Určitě za chvilku nebude po dešti památky. Prostřete venku. Můžeš začít. Rád se na tebe dívám, když se hladíš, když stříkáš. Máš tak lenivý, uspokojený výraz. Až mám chuť ho setřít a opět vidět tvou tvář staženou touhou po vyvrcholení, kdy nemůžeš dosáhnout, po čem prahneš a potom v jedné minutě uvolnění. V té chvíli jsi krásnější než cokoliv jiného. Chtěl bych tě v tu chvíli zachytit. Díval bych se na tebe…“
„Dost! Nech toho! Nechci to slyšet!“ Gabriel se chvěje. Jeho slova, celé tělo řve po tom, aby mohlo být pod ním a dosáhnout vyvrcholení. Horečnatě vezme penis do ruky a začne se ukájet. Chce dokončit fyzicky, to co ten mizerný had začal svými slovy.
„Krása…“ zašeptá Milota. Už se nemůže dočkat noci. Na světě je jen málo věcí, které nedokáže a popohnat den, je přesně to, co nezvládne.
Gabriel se zničeně posadí. Opět udělal to, co ten had požadoval. Proč jenom nad ním má takovou moc? Jsou to snad čáry? To by všechno vysvětlovalo. Určitě ho omámil. Ano, není to on, protože on by nikdy takové prostopášnosti nedělal. Potopí se.
Milota se zadívá na světlé vlasy, které jsou rozprostřeny na hladině. Je spokojený. Vypadal nádherně, když v bazénku stál a snažil se vyvrcholit. A potom v tom momentě, kdy mu polevilo celé tělo… Sám měl pocit, že i on se udělal. Ať už je večer! Tolik po něm touží.
Večer, kdy za velkého Gabrielova brblání, se Milota usídlí na bílé hedvábné podušce, Gabriel opatrně se optá. „Změníš se opět v muže?“
„Nemůžeš se dočkat?“
„Cože?! Odcházím.“ Sleze z postele. Milota se směje. „Slib, který jsme si dali praví ve dne v noci, v časech dobrých i zlých. Lehni si.“
„Ne! Nic s tebou nechci mít. Jen jsem chtěl vědět, zda mi budeš dělat zase ty bolestivé věci.“ V duchu zaskučí. V životě ještě tolik nelhal jako s tím odporným hadem.
„Za tamto se omlouvám, už tě nic nebude bolet a ještě jsem nikoho neslyšel, že by sex považoval za nepříjemnou věc. Je to snad proto, že jsem mužem?“ Rozvlní tělo. Hlava je ve výšce Gabrielova obličeje.
„Samozřejmě! Líbí se mi ženy!“
Milota se rozesměje. Najednou na posteli leží svalnatý urostlý muž. Bílé vlasy sčesané dozadu, modré oči rozesmáté. Vezme hadí kůži a za ohromeného Gabrielova pohledu ji odloží do košíku. Pak si lehne nazpět. Je vzrušený a dává to znát. Přímo říká: Chci tě a jsem tvůj. Gabriel i přes včerejší zkušenosti zrudne.
„Můžeš si mě osedlat. Můžeš cokoliv.“
„Nic… Zatraceně,“ zamumlá nezřetelně. Ten podlý had má pravdu. Chce ho mít v ústech, chce ho postříkat a slyšet jeho sténání, které vyvolává on.
Milota si zatím přejíždí rukou úd. Pohyb sem a tam. Nohy roztažené zvoucí.
„Já sám!“ Gabriel si v duchu vynadá, ale vůle je odsunutá a chtíč naprosto převezme nad ním kontrolu. Odstrčí ruce a nahradí je ústy. Slastně vzdychne, když ucítí jeho chuť i vůní. Je vzrušující, jako nejdražší parfémy dovezeny z cizokrajných zemí. Je to slast, pomyslí si o hodnou chvíli, když Milota vyvrcholí. Nikdy by neřekl, že člověk může mít takovou moc. Vítězoslavně se zadívá do modrých spokojených očí.
„Ou!“ vyjekne, když je nadzvednut a posazen na břicho.
„Víš, co chci udělat?“ zašeptá mu do ucha Milota. Jen pohnutí světlých vlasů mu řekne ne. „Uvolním tě a pak se do tebe ponořím.“
„To…“
„Nic nebude bolet, slibuji a líbej mě.“
Gabriel se nakloní a začne ho vášnivě líbat, čímž se nakloní a vystrčí zadeček. Milota se pustí hned do díla a připravuje ho. Nejdřív jen jeden prst, ale ke konci zasune do něj čtyři. „Nadzvedni se a vlož si ho tam!“ požádá ho napjatě. Čeká, zda to udělá nebo ne. Je trochu překvapen, že skutečně ucítí na údu ruku a pak připravenou stěnu. Pomalu si ho zasouvá dovnitř. Oddechuje trochu rychleji, až konečně dosáhne toho, že spolkne celou Milotovou hloubu.
„Jsi úžasný. Krásný jako anděl.“ Vezme do ruky Gabrielův penis. Začne ho hladit. Nemusí dlouho čekat a jeho hruď, až na tvář zasáhne sprška semene. Trochu vezme na špičku prstu a olízne. Gabriel nečeká a přejede mu prstem rty. Špička prstu zmizí v ústech Milota. Saje ho jako by sál penis. Gabriel se překvapeně pohne. Zadívá se na jejich spojení, potom na Milotu, který si hraje s jeho prstem.
„Nebolí mě to.“
„Ano, já vím. Můžeš si dělat, co chceš.“
„I jít pryč?“ optá se s úsměvem. Už dávno zapomněl, že tohle je had, kterého proklínal. Teď je to muž, který mu přináší neskutečnou rozkoš.
„Když chceš mě tu takto nechat a samozřejmě sebe, potom ano.“
„Ne,“ odmítne. Povysune se. Neví, kam až může zajít, ale za chvilku s Milotovou pomocí chytí správný rytmus. Vznáší se nad chtivým tělem jako pták, až pocítí záškuby a tak prudce odsedne. Vrtí se a snaží se pulsující penis vtáhnout do sebe ještě víc.
„Ano!“ Milota se vzepne a vystříkne do těla. „Krása. Naučím tě vše. Budeme spolu objevovat taje rozkoše, chceš?“
„Mohl bych říct, ne?“ Sedí na Milotovi, pozoruje ho. Neví, co dál. Jeho chtíč je ukojen, i když tuší, že jen na chvilku. Kdyby nebylo toho hada… Zrak mu uvízne na košíku, ale potom se přesune k Milotovi, protože už na něm nesedí, ale je položen na záda.
„A chceš?“
Lhát, říct pravdu? „Ne.“
„To jsem rád. Myslím, že potřebuje trochu povzbuzení, ne?“
Gabriel se zadívá na povadlý úd. „Určitě.“ Rozvalí se a nechá se rozmazlovat. Kdyby… Uvízne Gabrielovi v hlavě, když vybuchne v oslepujícím záblesku orgasmu. Ještě než dozní dozvuky, vejde do něj Milota a udělá první pohyb.
Další den u snídaně Gabriel přemýšlí o celé situaci. Ty noci jsou nádherné a jako muž je Milota nádherný, ale jako had, je odporný. Pochmurně se zadívá na bílého hada stočeného na židli.
„Vyjedu si.“
Milota zívne. Uspokojovat všechny Gabrielovy rozmary, hlavně ty noční, jsou náročné, ale neměnil by to. Kdykoliv si vybaví štíhlé chvějící tělo, zatouží, aby přišla noc. „Jistě.“
„Mohu?“
„Nejsi tu vězněm. Co kdybychom na zítra pozvali tvé rodiče? Například na oběd?“ navrhne Milota.
Gabrielovi se nechce, ale přikývne. „Dobrá.“ Zvedne se a jde do stáje, kde poručí si nechat osedlat svého bělouše Sola. Zadívá se na překrásný stříbrný postroj. Takový nemá ani král. Pobídne koně do divokého cvalu. Najednou zaslechne zvony a pobídne bělouše tím směrem. Přitáhne otěže. Hoří domek. Očarovaně zírá do plamene. Kolem domku je spousta lidi, kteří se snaží uhasit požár. Kůň s frkáním se přiblíží.
„Shořelo. Všechno shořelo!“ naříká muž. Vedle něj klečí žena s malým chlapcem. Gabriel otočí koně. Cvalem projíždí krajinu, ale před očima má jen jedno. Plameny.
Večer se spojeně rozvaluje vedle Miloty. Dívá se do jeho krásné tváře. Hladí je. Spí, ale tentokrát mu neporučil spát. Opatrně vyleze z postele, vezme z košíku hadí kůži. Polkne, ale potom odejde. Milota ucítí, že zde nikdo není. Sleze a nahý jde za Gabrielem. Ví, kam šel. Když ho uvidí u ohně s hadí kůži, zesiná.
„Co chceš dělat?“ optá se neklidně.
Gabriel se otočí a pak rychle hodí kůži do ohně. „Chci…“
„Ne! To ne!“ zasípe ve stejný moment, co plameny olíznou bílou tenkou kůži. Jeho tělo se začne kroutit, vlasy vzplanou stejně jako kůže. Chce něco říct, ale z očí mu vytrysknou slzy. „Jen málo chybělo…“ nedořekne a ztratí se. S ním zmizí zámek, služebnictvo, zahrady. Gabriel stojí uprostřed louky, jak ho Bůh stvořil.
„Miloto!“ zařve se strachem. „Kde jsi?!“ Na jeho volání mu nikdo neodpovídá. Rozhlíží se kolem sebe, ale dobře ví, že je tu sám. Nechápe, co se stalo, protože jenom chtěl, aby s ním Milota byl navždy v lidské podobě. Nakonec se posadí na trávu se skloněnou hlavou, až do chvíle, kdy ucítí, že mu někdo přes ramena přehodil látku. Zvedne hlavu a rozpláče se. Vrhne se svému otci do náruče.
„Nechtěl jsem to! Opravdu!“ vzlyká.
Kníže ho objímá. Ví, že s ním chvilku nebude kloudná řeč a tak čeká, až přestane plakat. Odvede ho ke kočáru.
„Co se stalo?“ optá se. Zdá se mu to jako před chvilkou, co ho vzbudil jeho sluha a oznámil mu, že stříbrný zámek zmizel. Ihned se na místo, kde stál ten skvost, vypravil. Místo zámku už z dálky viděl schoulenou postavu. Šestým smyslem uhodl, že je to Gabriel. Když ho uviděl, přehodil přes něj plášť. Vůbec nechápe, co se tu stalo, ale určitě má v tom prsty Milota.
„Zmizel.“
„To je dobře,“ řekne opatrně. Ten pláč se mu nezdál. Kdyby byl rád, neplakal by ne?
„Mohu za to já.“
„Dobře, ale co se stalo?“ zeptá se už netrpělivě.
Gabriel vyhlédne ven a vybaví si promilované noci. „V noci se změnil v člověka.“
„Cože?!“
„Ano. S bílými vlasy. Chtěl jsem, aby byl i ve dne člověkem, ale neustále na sebe bral hadí kůži a měnil se v hada. Nenáviděl jsem to. Myslel jsem, že když kůži spálím, tak mu zabráním v proměně, ale místo toho zmizel.“
„Chápu.“ A s jeho zmizením se ztratilo i kouzlo. „Jsem rád, že se ztratil. Nejsi rád?“ optá se pátravě kníže. Gabriel by se měl radovat, ale místo toho je to spíš kupka neštěstí a ten brekot… Vyroste někdy?
Gabriel mlčí, nic neříká. Rád? Sám neví, ale ví, že mu chybí. „Máš pravdu, otče. Jsem.“
Kníže se usměje. Lže. Vždy to na něm poznal, ale dokud mu neřekne pravdu, nic nebude moci dělat. I když možná… Odpoledne se vypraví k rodičům Miloty.
„Dobrý den.“
„Pozdrav Pánbů, pane kníže. Stalo se něco! Vím to!“ vykřikne Bětka ustaraně. Proč by je jinak kníže navštívil?
„Bohužel ano. Váš syn se ztratil.“
„Já to věděla, že není vhodný pro Milotu. Já věděla, že se něco stane, ale nechtěl mě poslouchat. Byl tak zamilovaný a tolik chtěl Gabriela.“ Vzlykne Bětka a potom se rozpláče.
„Mohu vědět, jak jste ho…“ Neví jak se vyjádřit.
„Našli? Je to dávno. Aspoň mě se tak zdá.“ Vladislav obejme ženu kolem ramen a vypráví, co se událo jednoho dne před léty a jak jim přinesl štěstí.
„Děkuji. Kdybyste něco potřebovali, přijďte.“
„Nic nepotřebujeme! Jenom našeho krásného syna! Byl tak hodný a milý, nic zlého nikdy neudělal! Běžte pryč! Nechte nás!“
Kníže se rozloučí a vrátí se domu. Záhada bílého hada se trochu vyjasnila, ale ne o moc. Musí hledat někde jinde a on ví přesně kde. Hned vypraví posla do hlavního města k mistru Theodorovi. Je lépe být připraven, mudruje, když netrpělivě čeká na posla.
Gabriel mezitím sedí ve svém pokoji a kouká na louku, kde stával zámek. Přemýšlí, kde udělal chybu. Jistě, v tom, že spálil kůži, ale už předtím. Jednoho dne se zvedne a vyjde z pokoje. Jde za svým otcem. Chvilku váhá, zda má to provést, ale nakonec vejde do otcovy pracovny.
„Otče, mohu?“
Kníže přestane studovat listinu. „Jistě. Nevypadáš dobře.“ Kdyby nechodil na společné večeře, pochyboval by, že je na zámku.
Gabriel poznámku přejde. „Odjedu.“
„Kam?“
„Já… Pokusím se něco vyzvědět o Milotovi. Udělal jsem chybu. Zkusím ji napravit, jestli to půjde.“
Kníže se usměje. „Dobrá. Kdy chceš odjet?“
„Zítra.“
„Dobře, ale pokud mě vyslechneš, tak jsem dal vypravit posla k Moudrému Theodorovi. Posel by se měl vrátit každým dnem. Mohla by nám něco říct.“
„Tak dobře, počkám do konce týdne.“ Nemá stání Gabriel, kterému se ulehčilo, že otec není proti. Nejraději by nasedl na Sola a vyrazil.
„Zatím si všechno připrav,“ řekne kníže. Je tolik netrpělivý, ale nemůže ho nechat doma, zvlášť, že chce svou chybu napravit a kdo ví, možná se mu z cesty vrátí muž.
Třetí den dorazí uštvaný posel. Ukloní se před knížetem a podá mu pergamen.
„Můžeš jít. Zavolejte mi… Už jsi tady, Gabrieli? Pojď do pracovny.“ Tam se posadí, otevře dopis. Povzdechne si. Tímhle není nadšený, ale když není jiné cesty…
„Tak co?“ optá se dychtivý Gabriel.
„Nic. Ale napsal mi jméno člověka, který by ti mohl něco o hadech říct,“ odmlčí se. „Myslel jsem, že napíše rovnou odpověď, ale to se nestalo. Ten člověk se jmenuje Ervín a bydlí v Temném lese. Nebyl jsem proti, abys jel zjistit, co se s Milotou stalo. Nebyl jsem nadšený, že jsi svůj život svázal s hadem, ale na druhou stranu, byl to tvůj výběr.“ Pousměje se, ale pak zvážní. „Ovšem Temný les je něco jiného. Tam lidi nejezdí.“
„Pojedu, otče. Musím. Musím se pokusit udělat vše pro jeho záchranu, pokud to půjde.“
Zamiloval se nebo je to svědomím? Nevyzná se v tom, ale jde udělat správnou věc. Nemůže mu v tom bránit. „V tom případě jeď s mým požehnáním.“
„Sbohem, otče.“
„Spíš nashledanou.“
Gabriel váhavě přikývne a vyběhne ven. Má všechno připraveno a teď i ví, kam má jet. Bez ohlédnutí vyrazí ze zámku. Jede dnem i noci, kdy přemýšlí jen o tom, co se stalo. Nakonec si povšimne, že už dlouho nebyl v žádném městě, i vesnic ubylo, za to přibylo samot, ale hlavně lesy jsou hustší a děsivější. Když jednoho dne stane a ohlédne se, vidí jen občas louku, ale před sebou neprostupnou lesní hradu. Ovládne nutkání se vrátit do bezpečí a naopak pobídne Sola k rychlejšímu cvalu, jako by chtěl zahnat strach.
Když zhoustne les, musí bělouš zpomalit. I s jezdcem se těžko prodírá hustým porostem. Na večer pevně Sola přiváže k silnému stromu. Jindy by to neudělal, ale les mu nahání strach a pak ty zvuky. Nikdy nic podobného neslyšel. Správně ho pojmenovali Temný les, i když příhodnější název by byl Pekelný. Otřese se.
„Zima?“
Gabriel vyjekne, jak nečekal lidský hlas. Vyskočí, ale nikoho nevidí, ať se rozhlíží, jak chce.
„Nezabloudil jsi?“
„Kde jste?“
„Přímo před tebou,“ ozve se příjemný hlas. Zpoza stromu vystoupí muž v kožešinové kazajce. „Tohle není les pro lidi. Zde vládnou jiné síly.“
„Pak je hledám,“ odpoví pevně Gabriel, kterému se ulehčí, že neznámý stojí přímo proti němu.
„Hledáš? Co hledáš? Štěstí, bohatství nebo snad slávu? To vše ti může Temný les dát.“ Ušklíbne se. „Ovšem musíš vědět, kde hledat a co za to dát.“ Posadí se k ohni, nad který natáhne velké silné ruce.
„Kdo jste?“
Muž se podiví. Netouží po slávě, bohatství ani štěstí? Po čem tedy jeho duše baží? „Není to jedno? Kým chceš, abych byl? Otcem, bratrem či snad milencem?“
„Netuším, ale možná byste někoho mohl znát. Bydlí zde, v Temném lese. Jmenuje se Ervín.“
„Ervín? Hm.“
„Tak znáte ho?“
„Možná a co mu chcete?“ optá se zvědavě muž. Už dlouho do Temného lesa nikdo nezabloudil a ptát se po něm? Ani náhodou. Když už někdo sem vlezl, koukal rychle vypadnout. Ovšem tenhle opravdu hezký mladík se po něm shání. Copak po něm bude chtít?
„Hadi. Potřebuju menší informaci o hadech. Tak, víte o něm?“ zaútočí prudce Gabriel.
Hadi? Tohle nečekal. Jenže co přesně bude chtít vědět? Zvedne se. „Půjdeme. Mám nedaleko dům a zde není bezpečno. Věci, které mohou slíbit vše, mohou i najednou vše vzít a život je ta nejmenší cena, to mi věř.“
Gabriel zaváhá, ale potom koně odváže a vydá se za cizincem. Co jiného má dělat? Pod těmi temnými zvuky se mu ježí vlasy.
Ervín se neotáčí. Za chvilku už stojí před roubeným domem. Dokonce vzadu je zahrádka, ale žádná zvířata, kromě velkého černého psa, který jen pozvedne hlavu a opět ji dá na packy.
„Už je starý, chlapec. Brzy bude muset odejít. Ustáj toho krasavce tamhle v kůlně. Ty ho hlídej, ať z něho nezůstanou kosti!“ přikáže psovi Ervín.
Gabrielovi rychle dojde, kdo byl jeho průvodcem lesem. „Vy jste Ervín!“
„Jistěže! Nebo myslíš, že se tu potuluje více chlápků?“
„No, neznám to tu,“ zrozpačití Gabriel.
„To buď rád,“ řekne Ervín. Otevře dveře. Nebýt slabého ohně, pak je v místnosti tma jako venku. Po chvilce manipulace s ohněm se ukáže bytelný stůl, židle a velká postel. Úplně vzadu jsou vidět dveře.
„Sedni si a vyprávěj.“
Gabriel zvažuje, co vše mu má říct. Nakonec si odkašle. „Omylem jsem spálil kůži bílého…“
„Cože?!“ zařve Ervín. „Cože jsi udělal?!“
Gabriel se přikrčí, protože Ervín nad ním stojí jako bůh pomsty. „Spálil jsem kůži. Nechtěl jsem!“ dušuje se. „Myslel jsem, že zůstane člověkem!“
„Ty… Ty…!“ Ervín by ho nejraději za jeho blbost zmlátil. „Idiote!“ zařve. „Blbče! Ty osle! Blbe!“ ulevuje si, ale v duchu ho zabijí šňůrou od svých kalhot.
„Já vím.“
Ervín se posadí. Snaží se to vydýchat. Ten blbec spálil kůži bílého hada, mocného mezi všemi hady. Měl pravdu, když od nich odešel. Není většího hlupáka než člověk. Jedině člověk může udělat takovou hovadinu. Jak strašně touží mít vše nalinkováno. Co jim vadí na jinakosti? To všichni musí být stejní?
„Omlouvám se. Chci to napravit.“
„Cože?“
„Chci to napravit. Pokud to bude možné. Můj otec zjistil, že o tom něco víte.“
„No…“ promne si rukou bradu, jako by přemýšlel. „Opravdu?“
„Ano!“ přikývne nadšeně Gabriel. „I kdybych i kdybych… Dám cokoliv, abych to mohl napravit.“
„Dobrá. Tři dny.“ Zálibně si ho prohlédne.
„Cože?“ nechápe Gabriel.
„No co asi, mrňousi,“ ušklíbne se Ervín. „Za mou pomoc chci, abys mi trochu posloužil. Sem přijde málo lidí, a znáš to, samotnému je těžko.“
„Jako spát?“
„Jistě. Říkal jsi, že uděláš cokoliv nebo sis to rozmyslel?“
Gabriel si vybaví, jak došlo k tomu, že skončil v rukách bílého hada. Lehkomyslnost ho opět zavedla na cestu, po které netoužil jít. Tentokrát sám od sebe řekne. „Dobře. Tři dny. Udělám to.“ To snad zvládne. Musí. „Ale řeknete mi, jak to napravit?“
„Ano i ne. Řeknu ti, kam máš jít a ke komu, abys mohl dotyčného zachránit.“
V Gabrielovi se zastaví dech. Doufal, že by ho mohl opět uvidět, ale ve skutečnosti věděl, že je tu pramalá naděje. „Je naživu?“
„Je tu velká možnost, ale ano.“ Bílí hadi jen tak neumírají, i když ztratí kůži. „Ale nebude to lehké, varuji předem. Možná po cestě zahyneš.“
„Nevadí.“ Možná tím vykoupí svou vinu.
Ervín se nakloní k hezkému mladíku. „Jak se jmenuješ?“
„Gabriel de…“
„To stačí. Gabriel je překrásné jméno, jako ty.“ Políbí ho na rty. Gabriel vyjekne překvapením, v duchu zasténá. Překvapí ho bolest z polibku, ale odsune ji. Ervína se zmocní ještě větší chtíč, než když ho viděl sedět u ohně. Ty jeho zlaté vlasy, příjemná tvář, překrásné oči a skvostné tělo. Může si přát více? Chce ho a na tři dny bude jeho, což mu úplně postačí, aby už nechtěl nikam jít. Rychle se svleče.
Gabriel Ervína pozoruje. Je podobný Milotovi a na druhou stranu jiný. Chybí mu elegance a taky… Mimoděk se zamračí. Neví, co mu chybí, protože jinak je hezký. Vstane a začne se svlékat. Nechce se mu, ale dobře si pamatuje ty tři noci s Milotou.
„Jsi krásný.“
Gabriela píchne u srdce. Milota to říkal taky a on chtěl… Chtěl tak moc? Jen, aby se stal člověkem a on ho mohl pyšně ukázat světu. Udělal chybu, ale má za to platit? Zamiloval jsem se, pochopí s mrazením, když odloží poslední kus oblečení. Nenáviděl ho, ale kdy byl s ním v lidském těle, nevadilo mu to. Láska. Čekal ji, a když přišla, zničil ji. Vyjekne, jak ho překvapí Ervínovo objetí. Vzápětí přijde bolest. Nechápe to, ale ví jedno. Pokud nesplní podmínku, nedozví se, kam má jít.
Ervín položí svůj úlovek na postel. Líbí se mu jako nikdo v životě. Zůstane tu s ním. Naučí ho všechno, ale hlavně přežít v Temném lese. Vyžádá si svolení Temného lesa, aby zde mohl žít. Přilehne k němu, vezme ho do náruče. Líbá, hladí, jak nemůže se nabažit nádherného těla.
Gabriel zatím zatíná ruce a v duchu úpí. Nerozumí tomu všemu. Kde je slast, rozkoš, kterou cítil? Myslel, že to bude podobné jako s Milotou, ale zatím je to horší. Když ucítí, jak do něj proniká, zastaví se v něm skoro dech. Je to jiné. Rozkoš, temná syrová touha po vyvrcholení je pryč. Místo toho si přeje utéct a nevrátit se.
Ervín pronikne do Gabrielova těla. Zastaví se, nadechne a začne nejstarší tanec na světě. Vzdychá rozkoší, mozek zatemněný touhou a vášní. Nevnímá, co se děje s jeho partnerem, pouze jede na svoji vlastní touze. Vykřikne úlevou. Usměje se, když si uvědomí, že za chvilku bude moci opět. Sáhne dopředu, jak chce uspokojit Gabriela. Zmateně se nadzvedne. Žádné vzrušení? Pak si uvědomí jakoby tiché vzlyky. Brečí?
„To bude dobrý. Příště to bude hezčí.“ Ani nedokončí větu a už ví, že je zde něco divného. Krev. Nasaje zhluboka pach. Má pravdu. Železo. Poranil ho? Ale snažil být se jemný. Vystoupí z něho. Chce se ho dotknout, ale vzápětí pochopí, že krev je všude. Nechápavě se dívá na ruku. Udělá krok k ohni. Natočí ruku, aby lépe viděl. Krev. Otočí se k posteli. Rychle přidá do ohně. Suché větve polknou plameny a ozáří větší prostor. Jde k posteli.
„Zatraceně!“ zařve, když vidí se chvějící tělo. Pak zbledne. Chytí Gabriela za rameno. „Ty jsi ležel s hadem!“ zařve.
Gabriel zvedne oči. Polkne. Jak to ví? Přikývne, protože má pocit, že se dusí.
„Ty idiote!“ Vyběhne ven, pak se vrátí, vezme tlustou větev z ohně a opět jak je, vyběhne ven. Skloní větev k trávě. Zde a už trhá podélný list. V duchu dotyčnému nadává ještě víc než předtím. A snad ještě větší nadávky padají na jeho vlastní hlavu, kvůli tomu, že nepoznal, že Gabriel se stal vyvoleným.
„Málo, málo, víc!“ vrčí. Najednou zaslechne temné vrčení. Zvedne hlavu. Zadívá se do červených očí velkého vlka. „Zmiz!“
„Proč tu jsi?! Víš, že noc patří nám. Tolerujeme tě, ale ne zas tolik!“
„Zmiz nebo řeknu hadům o tvé troufalosti!“ zvedne hrst s dlouhou trávou a hodí ji proti šedému přízraku. Toho zachrání jen obrovský skok dozadu. Zavrčí, ale zmizí.
„Do prdele!“ zaskučí Ervín. Začne sbírat trávu. Stačí to? Zamysli se, ale pak zavrtí hlavou. Příliš málo hadí trávy. Potřebuje ji více. Přece jen Gabriel není žádné tintítko. „Konečně,“ zašeptá a vydá se ke srubu. Sotva vleze, pozná, že je zle. Nalije mléko do misky a ponoří do ní trávu. Ta ožije. Chvilku ji pozoruje, ale pak se začne věnovat Gabrielovi. Položí ho na záda a začne ho pokrývat trávou. Mléko v míse už není, jak ho pohltily zelené listy. Sleduje, jak tráva se přisává na poranění. Opatrně ho otočí na záda. Zasykne, když uvidí krvavé vředy. Stačí mi hadí trávy? Přemýšlí, když bere další hrst. Říká si to s každým sáhnutím do mísy. Když skončí, zavře oči. Stačilo. Teď to musí nechat na hadí trávě. On tu není nic platný. Vyjde před srub. Posadí se a dívá se vůkol sebe. Noc se pomalu mění ve svítání, které se ztratí pod slunečními paprsky.
Gabriel. Mladík, kterého si vyvolil mocný bílý had. Vsadí se, že vůbec netušil, co je had zač a jak zná hady, nic mu neřekl. Zabít oba dva? No, rozhodně bílý had na to doplatil a skoro i mladík. Vsadí se, že se styděl mu říct o tom, že si ho had vyvolil a spal s ním. Protře si oči a zívne. Pak se vrátí do srubu. Posadí se na židli a sleduje trávu. Jeden lis nadzvedne. Potěší ho, když uvidí, že se rána zmenšila. Vypadá to, že to přece jen zabere. Chvilku zvažuje, zda nemá dojít pro další, ale pak to zamítne. Místo toho připraví hustou polévku z hřibů. Až se probudí, bude mít hlad. On už má teď. Nechá bublat polévku a sám jde k pramenu, kde ze sebe smyje hřích milování.
Gabriel otevře oči. Chce se mu pít, proto se snaží nadzvednout. Nejde mu to a tak rukou sáhne na své tělo, proč se cítí divně. Pak nadzvedne tělo. Nechápavě zírá na něco zeleného. Dost dlouho mu trvá, než pochopí, že je to listí. Hlava mu klesne na polštář. Ničemu nechápe, proto zavolá.
„Ervíne!“ Nic. Odkašle si a opět vykřikne: „Ervíne!“
„Co je? Je ti lépe?“
„Pít.“ Zrudne, když si uvědomí nahé tělo.
„Hned. Ty jsi mi dal. Myslím, že jsem proklel tebe i tvůj rod do desátého kolene a sebe poslal do Tartaru. Co tě to napadlo?!“ zařve. Gabriel se přikrčí. „Spát s hadem a nic mi neříct!“ zafuní, ale přiloží Gabrielovi k ústům hrnek s chladnou vodou. „Pij. Hádám, že ti nic neřekl a ty ses styděl.“ Kousky kůže na Gabrielově obličeji se potáhnou šarlatem. „Blbci! A já taky! Ale vy dva větší! Ty a ten had!“ vyprskne vztekle. „Mohl jsem tě zabít! Chápeš to!“
„Ne. Bolelo mě to.“
„Jo to vím. Měl jsi říct, že si tě had přivlastnil. Měl nějaké jméno?“
„Milota.“
„Hezké. Jestliže je měl, žil mezi lidmi.“
„Ano s ženou jménem Bětka a mužem Vladislavem.“
„Hadi by měli zůstat ve své říši a neplést lidem hlavy,“ řekne zamračeně. „Tak dobře. Myslím, že je na čase ti něco o nich říct.“
„Děkuji.“
„Je několik druhů hadů. Všichni žijí ve své říši, ale lidský svět je přitahuje od pradávna. Nejmocnější mezi hady jsou kobaltoví a bílí. Bílí hadi vycházejí na lidský svět a mnozí začnou s lidmi žít. Z nějakého důvodu je lidé vábí. Lidem, kteří přijmou hada do svého domu, se začne dařit. Zvěř je zdravá, hodně dojí, slepice více snášejí, lidé jsou zdraví a dožívají se více let. Takový had se může i zamilovat. Jestliže se tak stane, pohne nebem i zemí, aby vyvolený se stal jeho partnerem. Zapomene na svou říši a žije jen pro svou lásku. A tady začíná kámen úrazu.“
„Hadí kůže.“
„Přesně. Hádám, že jakmile jsi zjistil, že hadí kůže ti překáží v tom, abys mohl mít celého člověka, tak ses rozhodl ji zničit.“
„Ano.“
„Hadi neradi o sobě něco říkají. Nemohou se zbavit hadí kůže, protože jsou hady. Časem by zřejmě byl stále delší dobu člověkem, ale vždy na několik hodin musí se do ní obléct.“
„Chápu. Žije ještě?“
„Netuším, ale vládce hadů, kobaltový had, to bude vědět. Musíš jít k němu a předstoupit před něj. Pak se uvidí. Buď tě sežere, nebo ti pomůže. Chceš za ním jít?“
„Ano. To listí, co je to?“
„Hadí tráva. Je léčivá, ale v lidském světě přestala růst. Namočí se do mléka, tráva nabobtná a pak se položí na poraněné místo. Buď řezné, nebo na místa, kam tě kousl had. Dám ti ji sebou. Ten Milota si tě přivlastnil. Kdybych to věděl, nikdy bych se s tebou nemiloval.“
„Já…“
„Styděl ses. To je normální. Kdo by chtěl říct, že spí s hadem natož s mužem.“
„Může být žena had?“
„Ale jistě. Jenže u nich na rozdíl od lidského věta nejsou hranice, zda je muž nebo dívka. Existuje jen had. Nebo snad máte jméno pro hadí ženu?“
„Ne, to ne. Rozumím. Půjdu za kobaltovým hadem.“
„Jsi tvrdohlavý.“
„Nejsem, jen chci napravit, co jsem způsobil.“
Ervín se usměje. Je to ještě mládě, ale krásné. Nediví se, že se do něj bílý had zbláznil. „Chceš trochu polévky?“
„Rád. Ervíne, děkuji.“
„Jsi cvok a on ještě víc. Měl něco kváknout.“ Povzdechne si, když si vybaví svého přítele s hadí ženou. Styděl se za ní. Nezachránil ani hadí ženu ani svého přítele, ale dozvěděl se hodně. Proto žije zde, na pomezí mezi hadí říší a lidským světem. Neví, co očekává, proč tu je, ale patří sem. Je škoda, že mu Gabriel nebude patřit, ale to věděl hned od začátku. Tolik zapomněl, protože jinak by si všiml znamení, která na mladíkovi zanechal had.
Nakrmí ho, ale v očích mu sedí smutek. Netuší, zda Gabriel pomůže své lásce. Nepochybuje, že je do něj zamilovaný, protože proč by jinak nějaký člověk tolik riskoval? To jedině zamilovaný nebo blázen.
Až teprve třetí den od toho incidentu Gabriel sedí a vyhlíží z okna. Cítí se zdravý a nemá stání. Touží vyrazit k hadímu králi.
„Jak se dostanu ke kobaltovému hadovi? Kdo je to vůbec?“
„Jejich král. On ví o každém poddaném. On ti řekne, co máš dělat, ale jedině pokud se k němu dostaneš.“ Gabriel přikývne. „Dobrá. Stejně tě od toho neodradím. Temný les existuje na pomezi mezi jejich říší a lidským světem. Vyprovodím tě, kam až to pro mě bude bezpečné. Pak musíš sám. Dojdeš k neprostupné houštině, která se bude táhnout do dálky. To je hranice. Otevírá se jedině o půlnoci. Tehdy hadi vycházejí na lidský svět. Mezi nimi je jeden, který potom bránu uzavře. S ním musíš promluvit tak, aby to nikdo neviděl. Je to můj přítel. To je prsten, kterým se prokážeš a samozřejmě mléko.“
„Miluji je, že?“
„Ano. Ani netuším proč, ale nikdy se nepokoušej je dávat hadovi, který není kouzelný. Nejspíš by tě uštkl.“ Pobaveně se zasměje.
„Jak ho poznám?“ optá se Gabriel. Nerad by skončil dřív, než se setká s králem hadů.
„Jak? Je rudý. Strážci jsou skoro vždy červení. Až se napije, čímž přijme tvůj dar, řekneš mu, že přicházíš ode mne. Buď tě pustí dál, nebo ne.“
„A když ne?“
„Budeš si muset poradit. Lehni si, zatím připravím vše k cestě.“
Gabriel ho poslechne. Cítí se unavený, ale aspoň bolest ustoupila. Ervín se na něho ještě chvilku dívá, pak si povzdechne. Opravdu krásný, pomyslí si. Připraví jídlo a vše potřebné. Když je vše přichystáno, posadí se k ohni. Do ruky vezme proutí a začne plést košík. Tiše si brouká. V duchu zvažuje, proč mu pomáhá. Mohl ho nechat na pospas Temnému lesu. V téhle době by z něho zbyly kostičky. Jenže učaroval mu. Ale to i tomu hadovi. Hadi, ty potvory! Nenávidí je i miluje. Vše mu darovali i vzali zároveň. Dar, výkřik svědomí, vykoupení? Kdo ví. Nedokázal jejich dary přijmout, jako nedokázal žít mezi lidmi. Odešel sem, kde nevládne nikdo. Zde je teprve spokojený a v takovém okamžiku si připomíná, že je člověkem.
„Není čas?“
„Spěcháš, Gabrieli. Zbytečně, ale pojedeme. Jsi jen člověk.“
„Ty snad ne?“
„Já? Kdo ví.“ Zvedne se, obleče. „Nejspíš už ne. Zapomínám,“ smutně se pousměje. Kdysi pevně věřil, že je člověk, zde mezi démony, strašáky a havěti si začíná myslet, že i on je monstrum.
„Děkuji za vše.“
Ervín se rozhlédne. Dál nepůjde. Má rád svůj život. „Ještě nestojíš před kobaltovým trůnem, Gabrieli.“
„Nep…“
„Ani náhodou. Sbohem,“ rozloučí se. Cítí kolem sebe vlky. Ty nestvůry, kteří by ho rádi sežrali. Drží se, ale kdy nebude moci je odehnat? Kdy nad ním les zvítězí?
„Díky!“
„Jojo, to chci slyšet, až budeš stát před hadím králem. Vsadím se, že na všechna poděkování zapomeneš…“ mumlá si cestou k svému domovu.
„Riskuješ, člověče!“ zaslechne zavrčení.
„Kšá! Co za mnou lezeš?! Zapomínáš, Temný les mě přijal.“
„Jistě, ale člověčina je z tebe stále cítit!“
Ervína zaujme vlčí prohlášení. „Tím chceš říct, že až přestane, už se mě nepokusíte sežrat?“
Vlk se rozesměje. „Pobavil jsi nás, člověče! Radím, nepomáhej svému rodu! Uvidíme se!“
„No jo, povídala babka a zase nic nevím.“ Čichne si k rukávu. Smrdí, ale na člověčinu by to netipoval. Ohlédne se za Gabrielem. Už tam nestojí. „Hodně štěstí, mládenče. Nechť tě provází štěstěna. Tu budeš potřebovat.“
