Popelák
1.
Jemné vločky poletují krajinou a dopadají na velký statek, dalo by se říct zámeček, který místo jindy klidného dne žije čilým ruchem, jak se zametá, čistí, upravuje, zdobí. Každé smítko, které dopadne na zem je vzápětí uklízeno. Z kuchyně se linou vůně, které šimrají nos, ale taky žaludky sloužících, kteří už od časného rána pobíhají po zámečku, aby vše připravili na velkou událost.
„Tak bude to? Jamesi, vidíš něco?!“ zvolá silný panovačný hlas statné ženy oděné do drahých kožešin a látek.
„Ne, paní! Nic nevidím!“ křičí klučina hubený jako lunt, který sedí na stromě, okusuje jablko a klátí nohama. Je mu zima, ale paní poručila a on tu musí být. Pořád lepší než být dole a uklízet.
„Hlídej dál!“ poručí mu a zamračí se, když se rozhlédne po nádvoří. Nelibě stiskne rty, když uvidí jednu děvečku, jak se usměje na statného podkoního. „Elizabeth, nelelkuj! Za co tě platím?!“
„No jo,“ zabručí podkoní. „Paní se zbláznila.“
„Královská návštěva není jen tak a koukej makat nebo můžeš skončit na statku u prasat!“
Mladík zmizí ve stájích. „Taky to mohla nechat na panu Ruffym,“ zabručí. Raději zmizí ve stájích, než aby si vysloužil hněv paní baronky. Dveře od zámečku se zavřou.
„Tak co, matko?“
Žena pohlédne na dva urostlé mladíky. Vypadají jako by byli dvojčata. Vysocí, plavovlasí s modrýma očima. Jsou oblečení do drahého sametu, brokátu a na hlavách mají kožešinové čapky se sponami z drahokamů. „Až tu bude král s královnou a princem, musíte být vidět. Vychovala jsem vás dobře a dobře víte, jak důležité postavení je funkce pobočníka Jeho Jasnosti prince.“
„To my dobře víme, že Isaiahu.“
Ten se zadívá na svého mladšího bratra. „Možná kdybys nebyl tak tlustý, měl bys šanci.“
„Ty zas šilháš!“ oplatí mu to jedovatě.
„Nehádejte se! To místo musí získat aspoň jeden z vás, tak se snažte. Jdu se podívat do kuchyně. Nezapomeňte, že jde o hodně. Uprav se Isaiahi a ty Jaxone tolik nejez. Až se jim staneš, můžeš jíst, kolik chceš.“
„Slyšel jsem, že princ má zálibu v mladicích,“ nadhodí jeden z nich.
Žena pokrčí rameny. „Až tam budete, tak mu můžete nějakého dohodit, důležité je jedno.“
„Získat to místo!“ řeknou jako jeden muž.
Žena se laskavě usměje, nadzvedne si hnědou sametovou vyšívanou sukni a jde směrem ke kuchyni. Vkročí a zamračí se, když vidí kuchtičku, jak si olízne prst.
„Dvacet ran!“
„Ale paní!“
„Ty buď ticho, Gertrudo, nebo chceš jít místo ní?“ Sundá ze stěny bič a párkrát švihne kuchtičku přes záda. Potom přejde ke stolům. „Kde je víno?“ zvolá.
„Už je venku, paní.“
„Výborně. Kuřata, ryby, zvěřina… Gertrudo, je to královská rodina, nezapomeň. Je to pro tebe čest, že můžeš vařit pro jeho Veličenstvo. Ne, aby bylo něco špatně.“
Ta si v duchu povzdechne. „Ano, paní. Vynasnažím se.“
„Jestli nebudou spokojeni, potom si můžeš hledat místo jinde.“
Ta se zatváří zhrozeně. „Ale paní! Jsem tu celý život!“
„Nezajímá. Dorty? Ano… Šunka, holoubátka… Co ty tady děláš? No fuj!“ vykřikne a zvedne si sukni, jako by se bála, že si ji zašpiní.
„Omlouvám se, paní matko. Gertruda potřebovala pomoc.“ Od kamen k ní hledí špinavá tvář, jak vymetala popel z ohniště. Znechuceně si ho prohlédne a přitiskne na nos kapesníček. „Jaký otec takový syn!“
„Nechte mého otce na pokoji. Máte všechno!“ V kuchyni všechno utichne.
„Nebuď drzý, spratku. Buď ráda, že tě tu toleruji. Vypadni!“
„Ano, paní matko,“ řekne pokorně. Soucitně pohladí pohledem kuchtičku, která uslzená se snaží v míse utřít krém na zdobení dortu. Vyjde ven. Rozhlédne se kolem, ale pak zamíří k dřevníku. Vezme poleno, které začne štípat na menší kousky. Nejedna děvečka se ohlédne po jeho statné postavě, ale všichni dobře vědí, že každou nabídku ke sblížení odmítá. Rád jim pomůže, rád vezme na sebe věci, které neudělal, ale nechce s žádnou nic mít. Je úplně jiný než paní se svými syny, i když jsou to bratři. Sice nevlastní, ale přece jenom se nenarodil v chlévě.
„Zmiz, špindíro!“ uslyší celé nádvoří. Nikdo nechápe, proč se paní k němu tak chová.
Mladík si utře tvář do košile. Žena se na něj znechuceně podívá. Je to skvrna na jinak dokonalém životě. Možná se ho měla už dávno zbavit, ale je to levná pracovní síla, které nemusí platit.
Mladík zmizí ve stáji, kde si sedne do sena. Je tu teplo a nemusí poslouchat macechu. Možná by si mohl zdřímnout.
„Tak co, Olivere? Paní tě vyhnala?“ optá se soucitný hlas hlavního podkoního. Právě hřebelcuje krásnou hnědku. „Nejsi zvědavý na prince?“
„Viděl jsem ho loni, když tudy projížděl. Vypadá naprosto normálně. Jak jí je?“
Podkoní polaská hnědku a rukou sklouzne k ošetřeným slabinám. „Hojí se to.“
„To jsem rád. Nic půjdu se podívat za Murzim.“
„Potřebuje se proletět,“ řekne s úsměvem podkoní a dál hřebelcuje koně. Je radši ve stáji než na nádvoří.
„Tak co Jamesi, vidíš něco?!“ křikne baronka.
„Ano! Jedou, jedou!“ Konečně může slézt. Paní domu ještě jednou projede spokojeně nádvoří. Měla už dávno to předělat, ale nejdřív dům, potom tohle. Snad jeho Veličenstvo nebude uražené vzhledem, který se teprve upravuje. Dalo ji dost práce, aby se tu na cestě do zámku zastavil. Uhladí si sametovou sukni a sejde po schodech dolů. Za ní jde Isaiah a Jaxon.
Mezitím Oliver vezme na sebe kožíšek s kapucí, který je sice už trochu prodřený, ale stále dobře slouží. Schová pod kapucí vlasy a zahradou utíká k domku na kraji lesa, který slouží jako myslivecký domek. Vedle je ptačinec, o který se stará. Nebýt jeho, už dávno by ptáci nejspíš zahynuli, protože jeho bratři nedokážou ta nádherná ušlechtilá zvířata ovládat. Vejde dovnitř a ihned zpozoruje největšího dravce, jaký tu je. Kromě Murziho, který je jeho, mají tu už jenom tři dravce. Otec povídal, že ho dostal za záchranu života jednoho prince, který zde byl na návštěvě. V princově jazyce prý znamená Princ, ale on mu říká tím cizokrajným jménem, které krásně zní. Na ruku si navleče koženou rukavici. Všimne si, že ho Murzi pozoruje. Natáhne ruku a dravec váhavě, ale nakonec se přece jenom přesune na jeho ruku. Zazvoní rolnička. Oliver mu nandá čepičku s malou chocholkou.
Vyjde ven a usměje se. Jde k lesu, který miluje. Murzi roztáhne křídla a zakřičí, jak touží letět.
„Neboj se, za chvilku se proletíš a možná i něco ulovíš,“ říká chlácholivě. Jeho otec ho naučil zacházet s těmi královskými ptáky. Kdysi dávno jejích chov byl výsadou krále, ale děda jejích současného panovníka je povolil i ostatním. Samozřejmě mohou si to dovolit jen opravu bohatí lidé nebo šlechta. Sundá čepičku a pustí ho. Okouzleně sleduje, jak mohutnými záběry křídel se vznese do vzduchu. Sleduje ho, jak se vznáší výš a výš. Potom se skloní, nabere si hrst sněhu a přiloží na tvář.
Sáně, do kterých je zapřáhnuto šest bílých koní, vesele klušou k statku. Na každém z páru sedí urostlý voják, který hlídá, aby se nesplašili. V sáních s kožešinovou pokrývkou, která je halí, sedí starší muž se ženou, která musela být v mládí velmi krásná, ale i teď je její půvab zřetelně vidět. Celý doprovod vydává veselý zvuk, který letí do daleka a oznamuje královu přítomnost. Vepředu jede trubač, za ním dva jezdci, kteří nesou korouhev lva, což je znak krále a na druhé je lilie, což je znak královny, jejíž země byla připojena ke království Lva.
„Kde je princ?“ zaútočí na statného muže, který je taky zabalen do kožešin. Ten si povzdechne a modré oči zajiskří vztekem.
„Utekl, vaše Výsost. Jako malý kluk. Prý se potřebuje nadechnout.“
„Měl jste ho snad hlídat, ne?“
„Ano, pane, ale poslal jsem za ním jeho strážce.“
„Aspoň, že vás to napadlo,“ podotkne trochu jízlivým tónem, při kterém muž zrudne.
„Myslím, vaše Výsosti, že si to nezasloužím! Není to už dítě.“
„Dobře, dobře, ale přiveďte ho. Už aby měl nějakého rozumného pobočníka.“
„Můj drahý, a jsi si jistý, že to pomůže? Je mladý a…“
„Potřebuje ho. Měl jsem taky takového. Musí být uvážlivý, znalý vědních oborů, stejně jako chování, etiky, společenského tance a lovu. Musí být pro toho našeho nemotoru příkladem.“
„Nežádáš toho moc?“ optá se vážně královna. „Přece jen je mladý. Má ještě čas.“
„Právě proto jsem vyhlásil, že někoho hledám, protože u dvora nikdo takový není. Samozřejmě osobně si je prověřím. Musí mít nějaký dohled, protože se zdá, že učitelé a preceptoři jsou prostě k ničemu.“ Muž ještě víc zrudne. „I když je mladší, stále je to náš syn a zákon tak káže.“
„Možná máš pravdu. Nechám to na tobě.“ Výprava, která jede na zámek, kde budou pobývat dva měsíce, se stočí na malou návštěvu k občerstvení.
„Kdo to je?“ optá se druhého muže, který jede vedle královny.
„Baronka Dreyfus. Její zámeček je blízko našeho cíle. Dovolila si vás pozvat na menší občerstvení.“
„Něco bude chtít,“ prohodí král, ale to už se usmívá, když vidí lidi, kteří lemují cestu, mávají zelenými větvemi a provolávají mu slávu. Zamává jim. Sáně se zastaví a k němu přijde statná žena, která nese tři poháry vína.
„Vaše Veličenstvo, jsme neskutečně rádi, že jste po roce opět zavítal do našeho kraje. Doufám, že tentokrát se zdržíte trochu déle, abychom mohli vychutnat vaší přítomnost. Dovolila jsem si připravit pro vás menší pohoštění.“ Její oči zašmejdí po výpravě, ale princ tu nikde není. „Princ s vámi nepřijel, Vaše Veličenstvo?“
Král se zarazí, sklouzne po mladicích a ženě. „Princ se zdržel s preceptorem u výkladu o státních povinnostech. Jistě bude zarmoucen, že zde nebyl, ale vaší starostlivost o něj mu vyřídím.“
„To je taková škoda. Isaiah a Jaxon se velmi těšili na jeho příchod.“
Král si povzdechne, mrkne se po královně, která svůj obličej schovává v rukávníku.
„Rádi vás uvítáme na našem zámku.“
„Děkujeme. Takové pocty nejsme hodní.“
„Já děkuji, ale jsme unavení po cestě, tak pojedeme dál.“
„Vaše Výsost se nezdrží?“
„Je mi líto, ale děkujeme za pohoštění.“
„Samozřejmě. Víte, mí synové byli v cizině, vyznají se v lovu. Ráda bych, kdyby mohli dostat šanci se zúčastnit výběru jako pobočníka jeho Milosti prince.“
„Jistě, můžete.“
„Děkuji, vaše Výsosti. Děkujeme!“
„No ano. Jedeme!“ Trubač zatroubí a koně se pohnout. Elegantně vytočí a odjíždějí tou samou cestou, jak přijeli. Žena v hluboké úkloně se za nimi dívá.
„Isaiahu, Jaxone, teď jste na řadě, proto ukažte, že to dokážete. Jdeme!“
„Ale mami! Víš, že mi lov nejde! A k tomu král miluje lov s ptáky!“
„A mě zase tanec a dějiny.“
„To se zařídí. Hlavně musíte udělat dojem. Tančit se naučíš. Já tě to naučím,“ prohlásí hrdě. „Co tak koukáte, bando líná?! Do práce nebo snad si myslíte, že dostanete večeři?“ zvolá na sluhy. Vejde do velkého domu, který si vymohla na svém nebožkovi manželovi. Nic jí nebylo dobré a věci se dovážely z dalekých zemí. Všichni tuší, že by ráda, kdyby se její zámeček vyrovnal královskému. Nejspíš potom na řadu přijdou budovy, které jsou vepředu a přestaví se to úplně jinak.
Ale o těchhle věcech vůbec Oliver nic nevěděl. Byl šťastný, protože byl z dosahu macechy a bratrů, kteří se ho naučili všelijak trápit. Teď tu byl jenom on a Murzi. Sníh nebo zimu vůbec nevnímá. Jako by neexistovala. Prochází se lesem, který patří k jejich domu. Kdyby neslíbil otci na smrtelném loži, že neodejde z domů a své nevlastní matce bude pomáhat, potom by nejspíš už dávno odešel.
Vyjde na palouček. Malá zvířata kvůli zimě spí, proto dneska nebude lovit. Matka už dávno chtěla zlikvidovat ptačinec, že je k ničemu, ale co zaslechl, tak minule baron Hoffchner, který byl na návštěvě, povídal, že královská rodina má v oblibě právě lov s ptáky. Kdyby mohl, poděkoval by mu, ale macecha ho vždy když někdo měl přijet, zavírala nebo vyhazovala ven, aby se s nikým nepotkal. Miranda, což je nejstarší služebná, tak mu povídala, že jim vypráví, že je na drahých studiích v zahraničí. Ušklíbl se. Jediná jeho radost jsou knihy, které otec nasbíral, ale které nikdo nečte. Macecha je má na ozdobu, ale to nikdo z hostů netuší.
Zapíská, protože Murzi je daleko a natáhne ruku, aby mu přistál, když si všimne, že hodlá na něco zaútočit. Zneklidněně se rozhlédne, potom jenom sleduje střemhlavý let a zoufalý křik. V zimě kromě myslivců a pytláků nikdo do lesa nechodí. Taky nač!
Rozeběhne se za výkřikem. „Murzi! Lehněte si! Lehněte si!“ řve na toho hlupáka, který se tu objevil. Drahého oděvu a nádherného vraníka si nevšímá. Pitomec, zuří v duchu. Jak mohl být tak hloupý a vzít si tak pitomou čepici do lesa? Pak ho zalije vina, protože kdyby tu nebyl s Murzim, tak by se nic nestalo. Murzi mává křídly, přešlapuje na své oběti a mohutně ho klove. Oliver k němu opatrně přiběhne. Dravec se ihned zklidní, když zaslechne chlácholivý hlas a dobrotu u zobáku. Rolnička cinkne a on unaveně přeleze na pánovu ruku.
„Hodný, Murzi. Hodný. Nestalo se vám nic?“ Teprve teď se podívá na toho na koho Murzi zaútočil. Mladík v bohatém krásném oděvu s ještě skvostnější diamantovou jehlici na plášti. Nejspíš někdo zabloudil z královského doprovodu, usoudí. V tom si vzpomene, co měl na hlavě. „Jak vás napadlo mít na sobě takovou čepici? Proboha mohl vás zabít! Jen hlupák si vezme něco takového do lesa!“ vyjede na něj rozčileně, protože Murzi mu mohl opravdu ublížit.
Princ se zvedne, opráší si od sněhu oděv. Prohlédne si toho koho má před sebou. Zřejmě nějaký pomocník sokolníka. Je špinavý, nemytý a k tomu ještě smrdí jehněčinou či, co to má na sobě. Poodstoupí. „Víš, jaký trest ti hrozí za to, že jsi napadl prince?“ zavrčí v špatné náladě. Už od rána do něj otec hustí, že potřebuje pobočníka. Což o to, nápad to není špatný, ale otec ho musí schválit. Určitě to bude tlustý páprda nebo nějaký učitelský typ nebo… Tady jeho fantazie selhává. Prý má být rozumný, vzdělaný, taky musí umět lovit a tančit, protože kdyby něco, tak může tančit místo něho. Že prý je nemehlo! On a nešikovný! Pche. Jen se mu nechce tančit s těmi unylými dívkami s mnoha spodničkami a čichat sladké vůně, z kterých se mu točí hlava. Minule málem sebou seknul, ale naštěstí tanec skončil. Už se viděl na podlaze, takový měla silný parfém.
„Prince? Pitomce bych řekl!“ zaútočí a pohladí Murziho po křídlech, čímž upoutá prince. Ten se na něj obdivně zahledí. Miluje lov s dravci. Ve svém ptačinci má sokoly, pušíky a další ptáky, ale jemu podobného ještě neviděl. Ale ten malý zmetek… Kde je? Otočí se a uvidí jeho mizící záda.
Oliverovi došlo, že jestli je to opravdu princ, tak by mu mohl vzít Murziho a jeho vsadit do žaláře. To nemůže dopustit. Sundá čepici a vymrští Murziho do výšky. Princ na chvíli zapomene na vše a jen sleduje ptačí let k oblakům. Toho ptáka musí mít. Bude muset říct mistru ptáčníkovi, aby ho sehnal. Takový pták bude jistě ozdobou všech loveckých výprav, ale nejdřív toho špinavého halamu chytí a potrestá za drzost.
Potom ho napadne, že by to bylo rychlejší na koni a vrátí se pro něj. Vyhoupne a začne ho stíhat. Oliver si dobře uvědomí, že ho na koni dostihne raz dva. Přesto neodolá, otočí se a zakřičí. „Pitomec, co si bere do lesa takovou čepici!“ otočí se od něj a běž dál.
Princ zrudne. Ten špindíra si dovoluje až moc! Pobídne vraníka k rychlejšímu cvalu, ale díky sněhu to moc dobře nejde. Už ho má, když opět vyjdou na další palouček. Oliver ví, že tu myslivci mají malou dovedně schovanou boudu. Chce se v ní ukrýt, když zpozoruje, že kůň mu dýchá na záda. V zoufalství se podívá nahoru a jako by mu Murzi rozuměl, snese se a zaútočí na jezdce, který zvedne ruce a svalí se z koně jako žok.
Hlupák! pomyslí si Oliver. Dravec se vznese a on se schová.
„Princi Gavine! Vaše Jasnosti! Kde jste?“
Princ se vztekle posadí. Ten umouněnec ho dostal. Mrští čepici o zem. Už ji nechce nikdy vidět. Nevšímá si, že má na ni drahou sponu.
„Princi, jsem tak rád, že jsem vás dostihl.“ Randal s úlevou zastaví koně u černého vraníka. Vůbec nerozumí, proč princ, který je skvělým jezdcem, se tu válí ve sněhu.
„Randale, nemusel jsi. Vyznám se tu. Jezdíme tu každý rok.“
„Ale…“
„Jedeme domů. Mám toho dost,“ řekne mrzutě. Vyhoupne se do sedla a pobídne ho k cestě. Randal zadrží zvolání, že musí na opačnou stranu. Potom se za ním vydá. Princ je skvělý, ale někdy když má špatnou náladu, je se mu lepší vyhnout. Jako teď.
O hodnou chvíli Gavin zavrčí. „Měl jsi mi říct, že jedeme špatně!“
Randal málem, že nevezme roha. Spletl se. Princ má vražednou náladu a on je po ruce. Zaúpí. „Já se tu nevyznám,“ zablekotá.
„Tvá povinnosti je to vědět.“ Potom se podívá nahoru a oči se mu rozzáří, když zahlédne velký obrys ptáka, který majestátně plachtí ve velké výšce. „Jedeme tam.“
„Ach ano, vaše Výsosti.“ Princ pobídne vraníka a za chvilku už jsou na cestě vedoucí k zámku. Rozhlédnou se a uvidí konec jejich výpravy. Pobídnou koně za královskou družinou. Prince se po chvilce zařadí vedle saní svých rodičů.
„Spadl jsi z koně?“
Princ s kamennou tváří odpoví. „Seznamoval jsem se se zemi, jak mi častokrát připomínáš.“
Král se na něj úkosem podívá. Gavin zatím přejede na matčinu stranu. „Mami, to s tím pobočníkem myslí vážně?“
Královna se podívá po svém muži. „Myslím, že ano.“
„Ale…“
„Já v tvých letech…“
„Nejsem ve tvých letech.“
„Budeš mít a je to moje poslední slovo. To, že nejsi následníkem trůnu, ještě neznamená, že budeš jak z divokých vajec. Podívej se na svého bratra. Má dokonce dva.“
„No jo, ale…“
„Už jsem řekl a dost. Tuhle zimu někoho vyberu. Seznamoval ses se zemí? Tomu chceš, abych uvěřil? Budeš mít po boku někoho rozumného, který tě trochu usměrní. A pak je to v zákonech země.“
„Opravdu?“ podiví se.
„Jistě. Nejen, že neumíš jezdit, ala taky neznáš zákony naší země. Jak chceš reprezentovat naší zem? Ze země v blátě?“
Gavin se začervená.
„Jedině na co tě užije, je lov.“
Gavin pozná, že je konec řeči. Zřejmě tatínka nic neoblomí. Určitě vybere nějakého starého plesnivého dědka. Zatraceně, který jeho předek mohl udělat takovou blbost a dát tam ten zákon?
„Uspořádám taky ples.“
Gavin se vyděsí. „Ne.“
„Ale ano. Nechápu, že jsi takové nemehlo. To já v tvém věku jsem protančil desatery střevíce a nezadýchal se.“
„No jo tati, ale to jsi ty, ne já. Víš, jak nesnáším parfémy.“
Královna se usměje. Ona sama parfémy miluje. Ovšem moc dobře ví, že Oliver je opravdu nesnáší. Nerozumí proč, tomu tak je.
„Jednou to snad protrpíš. Proto musí tvůj nový pobočník umět tancovat.“
Gavin se nakloní. „To jako bude tancovat místo mě?“ To by stálo za úvahu, pomyslí si, když mu prolétne jasná myšlenka. Jestli má tancovat, pak nemusí ani být tak starý.
„Jelikož jsi nemehlo, potom zřejmě bude muset. Po kom jsi, to tedy nevím.“ V tom trubač zatroubí. Les skončí a objeví se zámek v celé své nádheře. Koně zadupou po starobylém mostě, který je tu ještě z dávných pozůstatků a který dřív chránil hrad před útoky nepřátel. Později byl přestavěn do moderní podoby. Už z dálky vidí, jak před zámek se vyrojilo služebnictvo. Minou kašnu se sousoším dvou dívek se džbány, které v létě chrlí vodu, ale teď jsou prázdné. Zastaví se před schody, které se rozbíhají do dvou křídel a končí u dveří s terasou. Po schodech až ke kočárům na každém stupni je sluha nebo služebná.
„Vítejte na zámku, vaše Výsosti.“ Muž v černém sametovém plášti, s holí zakončenou zlatou kouli, která je jeho symbolem správce, se hluboce ukloní. „Je pro nás čest, že jste po roce opět zavítali na náš zámeček. Bez vaší přítomnosti to tu chřadlo.“
„I pro nás je čest, zde pobývat. Jak jdou přípravy?“ optá se král sotva vystoupí ze saní.
„Výborně, vaše Výsosti a musím přiznat, že letos je hojně vysoké stejně jako černé zvěře. I lišky s hustým kožichem jsou.“
„A vlci?“
„I ti, vaše Výsosti.“
„Výborně jste se staral o náš majetek.“
Muž se hluboce ukloní. Král s královnou a za nimi jde znepokojený Gavin. Podívá se vzhůru k bílému zámku. Tam někde ho čeká osud. Bože, který jeho předek vydal ten zákon? Bude se muset zeptat preceptora. Ještě k tomu ho bude muset poslouchat. Ani za nic na světě!
Oliver zatím se smíchem, který rozzáří jeho tmavé oči, pospíchá domů. Ví, že ho tam nic dobrého nečeká, ale je to jediný domov, který má. Na ruce mu sedí Murzi.
„Musím ti poděkovat za záchranu.“ Pták neodpoví, jen nachýlí hlavu na stranu. „Co mu říkáš? Vypadá jako princ, že ano? Má zlaté krásné vlasy, modré oči a ten oděv. Za takový oděv by se mohl pořídit menší statek. Není krásná?“ Z kapsy vytáhne čepici s drahou sponou. Foukne do hebké sobolí kožešiny. Pak si ji nasadí na tmavé vlnité vlasy. „Jak vypadám, Murzi? Kdysi jsem měl taky takové,“ zesmutní, ale potom přestane, protože se zasní. „Byl krásný. Jako princ. Líbil se mi, i když byl hrubý. Špindírou mě nazval, ale řekl jenom pravdu. Popudilo mě to, proto jsem byl na něj zlý. Tak jsme doma. Nevlastní matka by nebyla nadšená, kdybych řekl, že jsem ho viděl. Víš co? Zůstane to mezi mnou a tebou.“ Nechá Murziho v ptačinci a sám odejde do domů. Se smutkem pomyslí si na daleko menší dům, ale který byl o mnoho šťastnější. Možná proto otec tak často odjížděl pryč.
Vejde do domu.
„Tady jsi? Kde jsi byl celou dobu?“
„Staral jsem se o ptáky. Potřebuji se proletět. Bez pravidelného výcviku budou k ničemu.“
„Určitě zas ty a ten tvůj páchnoucí pták.“
Neurážejte ho. Otec ho dostal od samotného prince z cizí země. Nikdo nemá takového dravce v celém království.“
„No jistě. Nezajímá mě to. Zítra král vyhlásil lov s ptáky. Isaiah s Jaxonem se ho zúčastní. Budou se ucházet o místo princova pobočníka.“
Oliver si pomyslí své. Chudák princ jestli jeden z těch dvou hlupáků získá to místo. „Ano?“ Moc nechápe, co po něm macecha chce.
„Jsi hlupák, jako tvůj otec. Na zítra připravíš dva ptáky, a jestli nic neuloví, tak se postěhuje z domů!“
„To ne!“ vyděsí se. Ví dobře, že to není tak lehké, jak se zdá, Bude tam výkvět dravců z celého království, možná i cizích zemí.
„Ale ano. Stejně mi tu jenom jíš zadarmo a zmiz a pamatuj, ten pták se může snadno ztratit!“ Nechá ohromeného Olivera stát uprostřed haly.
„Tak co, popeláku?“ Oliver upadne, jak do něj jeden z bratrů strčí. Na záda mu přistane noha. „Jen lízej, dělej!“ šeptá druhý. Oliver nic nedělá. Už dávno zjistil, že jeden proti dvoum moc nezmůže. „Nechceš se zúčastnit lovu?“
„Mohl bych?“ V hlavě mu svitne jiskřička naděje. Smích, který se ozve, ho ujistí, že si opět dělali legraci. Proč jim vždy uvěří?
„To jako mezi urozenými pány chceš se promenádovat v téhle špinavé košili a záplatovaných kalhotách, ty špíno? Děláš si legraci? Možná by ses hodil jako strašák, abys vyplašil zvěř z nor!“ Oba se rozesmějí a odejdou. Oliver se posadí, potom vstane a odchází do své komůrky. Posadí se na kavalec. Je mu jedno, na čem spí, i to že poslední služebná zde má lepší postel než on. Zítra mu mohou vzít Murziho. Jediné, co mu zůstalo po otci. Ne, ještě mu zůstal medailonek po matce. Odhrne ovčí kůži, kterou dostal od ovčáka a vyndá dřevěnou krabičku. Otevře ji. Vytáhne zlatý medailonek s portrétem své matky. Hodně dlouho se dívá na její obličej, až mrak schová měsíc do své náruče a on už nic nevidí. Ke svému pokladu přidá čepici s diamantovou sponou. Zavře oči s myšlenkou, že zítra může ztratit jediného přítele, kterého má.
Druhý den ráno, hned po snídani jde k ptačinci. Vezme dva sokoly, o kterých ví, že jsou rychlí jako šípy a jejich očím nic neunikne. Předá je na nádvoří Isaiahovi s Jaxonem, kteří v pláštích podšitých kožešinou sedí na koních. S povzdechem sleduje, jak odjíždí.
„Co tu děláte, holoto líná?! Nemáte co na práci a ty koukej vyčistit celé stáje! Bude to? A nezapomeň naštípat dříví a spravit plot u chlívku. Taky vylez nahoru, komín v mé ložnici neprotahuje.“
„Ale paní, to…“
„Něco jsem snad řekla!“ utrhne se na hlavního podkoního. Ten pobídne koně a jede za svými pány, než si to paní rozmyslí a potrestá ho za jeho troufalost. Rychle je dostihne.
„Běž, uděláme to tu s chlapcem,“ nabídne mu hlavní stájník.
„Já… děkuji ti, Simone.“ Ten se usměje. Chudinka kluk a paní je na něj tak přísná. Přitom pán měl všechny své děti velmi rád. Nezanedbával žádného a přece jenom je vidět, že krev není voda. Oliverova matka byla opravdovou dámou a každý jejího odchodu želel. Možná proto tak snadno paní vlákala Oliverova otce do svých tenat. No, on je tu jenom podkoním, co se stará o koně.
Oliver zatím běží, seč mu síly stačí k ptačinci, když se ohlédne, uvidí za sebou běžet hnědku. Chce ji odehnat, ale ta jde vytrvale za ním. Pohladí ji po hřívě. Kdysi dávno byla rychlá jako vítr, ale teď už má svá nejlepší léta za sebou. Kdyby ji někdo chtěl, macecha by ji dávno prodala, ale zatím se drží. Je vzpomínkou na šťastnější dny. Dojde k ptačinci. Těší se, že zase může být s Murzim. Jistě, výcvik ptáků spadá do jeho pravomoci, protože macecha ušetří, ale není s nimi tolik, kolik by měl. Považuje je za zbytečnost.
Jak asi se princi daří na lovu? pomyslí si.
Díky laskavosti Simona má chvilku čas. Macecha jistě nechtěla, aby šel na lov nebo podobně. I když ptákům nerozumí, moc dobře ví, že Murzi je nejlepší lovec v okolí. Vejde dovnitř, vezme rukavici a za chvilku už jeho dravec plachtí pod oblohou. Sleduje ho, ale potom zmizí k ostatním. Uklidí ptačinec, když uslyší hlasité vřísknutí. Rychle vyběhne. Nastaví ruku, protože se k němu řítí Murzi. Co mu je? Zatne zuby, aby nevykřikl bolestí, když se mu do předloktí zaryjou pevné drápy.
„Co to je?“ udiveně hledí na ořechy, které Muzi drží v zobáku. Najednou je upustí. Ze zvědavosti je zvedne. „Copak jsi mi to přinesl? Oříšky? Mám je strašně rád.“ Chce ho vyhodit do vzduchu, ale ten se ho nepouští. Proto ho přenese na bidýlko vedle ptačince. Pták spokojeně na něj přeleze. Protože nemá čepičku, naklání hlavu ze strany na stranu a kouká se po Oliverovi. Najednou opět mohutně zaskřehotá.
„Dnes jsi divný. Víš co? Sním je, když jsi je přinesl.“ Opět křik. Oliver by přisahal, že je nadšený. Vezme jeden oříšek a stiskne ho mezi prsty, když s úžasem se dívá, jak místo ořechu je v tom něco barevného. Podívá se na Murziho, který natáhne hlavu a mohutně klovne do oříšku. Najednou na zemi leží bohatá myslivecká výstroj. Sníh ne sníh, Oliver klesne na zem. Pohladí kožešinovou loveckou čapku s orlím pérem a smaragdovou sponou. Potom je tu dlouhý plášť, který dovede lovce zahřát v zimě. Kabátec z jemné kůže, ale podšitý a lemovaný tmavou kožešinou. Kožené kalhoty a dlouhé boty do každého počasí. Udiveně se podívá na svého přítele. Ten seskočí na zem, což Oliver nikdy neviděl a jemně klovne do šatů, potom k němu přileze a klovne ho do stehna.
„Moje?“ optá se v úžasu, ale neváhá a vezme je dovnitř. Jen na chvilku vyleze ven, aby si umyl obličej a ruce ve sněhu. Vůbec si nevšímá, že i další věci se změnily. Obleče se, podívá se do malé lesklé plochy kovové misky. Usměje se, potom vyjde ven. S údivem zůstane stát, protože stará hnědka se proměnila v krásného klisnou plnou síly. Taky má na sobě bohatě zdobenou uzdu, dokonce v čelence nějaký kámen, který se krásně zeleně leskne. Sedlo je bohatě zdobené a pokrývka pod ním je jako by pocházela z královského dvora. Otočí se na Murziho. Má čepičku a přitom mu ji nedával! Jak?! Na bidle je položena nová rukavice s příslušenstvím pro sokolníka. Vezme si ji a na krk si zavěsí píšťalku. Stejně jako ostatní oblečení mu i ona perfektně padne. Vyhoupne se do sedla a jede k bidlu. Nastaví ruku a pták na ni ochotně přeleze. Rolnička vesele zacinká.
„Co teď?“ optá se. Risia se pod ním pohne, jako by to věděla a vyrazí rychlým klusem směrem k lesu. „My jedeme na lov?“ ale nikdo mu neodpoví. „Uvidím prince?“ zasní se, ale sny ho rychle upustí, když zaslechne lovecké rohy. Jsou blízko. Jeho mysl i tělo se rozechvěje. I když byl hrubý, tak stejně se mu líbil.
Dobře schovaný pozoruje loveckou družinu. Je tam král, taky vrchní sokolník, princ a jeho bratři. S potěšením zpozoruje, že u jejich sedel se houpe kořist. Pyšně pomyslí na dva sokoly, které vycvičil. Popleská Risiu po krku. Nechápe, jakým kouzlem omládla, jak Murzi přinesl oříšky, v kterých byly nádherné šaty, ale díky těmhle kouzlům může vidět prince. Jenže, co když ho poznají bratři? Pak se zasměje! Vždyť se nemohl poznat sám. Ta čapka, ten límec mu kryji tvář a koho by napadlo, že v takovém šatě, by mohl být ubohý špindíra, co dělá domácí práce! Jedině by mohli poznat Murziho, ale oba dva se ho bojí, takže když je učil se sokoly, tak ho nikdy nebral sebou.
Zničehonic uvidí kachnu, která vzletné polekaná množstvím lidi i psů. Vyhodí Murziho vzhůru.
„Tam!“ Slyší pokřik nadšených lovců. Pobídne koně, aby viděl, zda se Murzimu povede kachnu chytit. Usměje se, když ji chytí do pařátů rychleji než ostatní. Zakrouží a snese se k němu. Pustí kachnu a opět se vznese, aby sotva znatelnými pohyby křídel plachtil ve velké výšce. Sebere kachnu a dá si ji do lovecké brašny.
„Nádherný dravec,“ uslyší hlas. Ihned pochopí, že je to král. Seskočí z Risie a klekne na jedno koleno. Pokorně skloní hlavu.
„Děkuji. Murzi bude potěšen vaší pozornosti.“
Král se usměje lahodnému tónu i projevené etiketě. „Krásné jméno pro skvělého lovce, ale dokáže ulovit ten zbytek?“
„Omlouvám se, ale nerozumím. Ráno jsem vyrazil na delší cestu, když jsem vás uslyšel. Netušil jsem, že kachna je vaší kořisti. Prosím!“ vyndá ji a nabídne králi.
„Kdepak, kořist je vaše. Jestliže dokážete ještě ulovit zajíce a lišku, potom bude odměna vaše.“
„Odměna?“ zvedne oči k Jeho veličenstvu. Je úžasně podobný svému synu. Nebo naopak? Sklopí zrak dolů. Potom se postaví, vytáhne vábítko a foukne. Uvidí jak Murzi stočí svůj let a klouzavě se k němu snáší. Nastaví ruku a pták bezpečně mu na ní přistane. Rolnička opět cinkne.
„Ještě jsem ho neviděl. Mistře sokolníku, pojďte sem!“
„Ano vaše veličenstvo? Bože můj, netušil jsem, že v těchto krajích uvidím tohoto orla!“ vykřikne nadšeně. Obdivně po něm přejíždí pohledem.
„Neptám se na to, zda tu je nebo ne. To vím sám. Ovšem proč my ho nemáme?“
Sokolník se napřímí. „Jsou to orli bojovní, kteří pochází ze Zlatých hord. Je s nimi nejen těžký obchod, ale hlavně se svých ptáků neradi vzdávají. Přesto se mi podařilo zakoupit samici, ale bohužel bez samce je to k ničemu. Jednám s nimi, ale jak říkám, není to nic jednoduchého.“
„To vím i já. Jak to, že nemáme pár, nebo snad bychom…“
„Můj pane, Murzi není na prodej. Je to dar, kterého si cením víc, než svého života.“
„Ani mě svému panovníkovi?“ zamračí se, ale Oliver stojí na svém. Nikdy se svého přítele nevzdá.
„Omlouvám se, ale je to přítel, není to pták.“
Král se stále mračí, ale potom se jeho tvář rozjasní. Ten mladík se mu líbí. Dobře mluví, nebojí se ho a dovede si stát za svým.
Ostatní stojí kolem nich a závistivě se dívají na cizince, kterému se král tak dlouho věnuje. V tom vjede na paseku princ se svým strážcem Randalem.
„To je on!“
„Copak se děje, Gavine? Chováš se jako hulvát,“ ale to už Oliver opět klesne na koleno, jak se sluší a patří.
„Ten pták…“ potom ztichne. Přiznat před všemi, že ho shodil z koně? Ani náhodou! Ale ten mladík je někdo jiný. Tamten byl špinavý, ale tenhle je nádherný. Už to má. Je to jeho pán a tamten drzý chlapec byl jeho pomocník. Se zalíbením spočine na štíhlé postavě.
„Můžete se zvednout, ale nebudeme tu mluvit, to můžeme potom. Doufám, pane, že se zdržíte do konce lovu.“
„Bude mi potěšením. Doufám, že cenu vyhraji.“ Král přikývne a jde k svému koni. Vyhoupne se a kavalkáda jede na zasněžené pole. Oliver se usmívá. Kdyby to macecha viděla. Nejen, že se účastní lovu, ale dokonce mluvil s králem a princem. Dobře si uvědomuje jeho pohledy. Určitě poznal Murziho, ale jeho ne. Viděl zmatený pohled. Vymrští svého ptáka do vzduchu. Ví, že může létat hodiny. Pozoruje jeho ladný let, když vedle sebe někoho uvidí. Hrkne v něm, že by to mohli být jeho bratři, ale je to princ.
„Krásný pták. Mám pocit, že jsem ho už viděl.“
„Je to možné, vaše Výsosti.“ Má krásné modré oči, plné rty a úsměv, že zapomíná kým je. Touží být s ním každou chvilku.
„Ano, je to možné.“ Ošije se. Netuší, jak se zeptat na toho drzého klučinu. Ty černé oči v něm vyvolávají touhu zapomenout na milovaný lov, vzít ho k sobě do ložnice a být s ním od rána do večera. Tohle se mu ještě nestalo a k tomu…
Ozve se krátký štěkavý zvuk a oni s úžasem se dívají, jak Murzi střemhlav letí k zemi. Na chvilku je napadne, že se o ni roztříští, ale potom jen vzlétne s kořisti, jako by nic nevážila. Letí k svému pánovi a shodí mu kořist k nohám.
„Výborně. Patříte mezi ty úspěšné. Opět je v oblacích. Nechtěl byste někdy tak létat?“ optá se král.
„Vaše výsosti chtěl, ale kdybychom žili v oblacích, kdo by se potom staral o zem?“
Král se usměje. Výborně. Ten mladík umí odpovědět. „Pak zbývá ještě jedno zvíře a jste králem lovu.“ Pobídne koně k mistru sokolníkovi, kterému něco říká.
„Jak se jmenuje?“ Jak se jmenuješ ty, ale neoptá se.
„Murzi.“
„Zvláštní jméno. Co to znamená?“
„V překladu lidu Zlaté hory je to označení prince.“ Usměje se, až se Gavinovi touhou zatmí před očima. Ještě chvilku a nezná se.
„Gavine!“ V tu chvíli se ozve král a přeruší jeho snění, jak ho svléká.
Oliver si říká, že princ je zřejmě snílek, protože je nějak moc zasněn. „Tvé jméno?“ vyrazí ze sebe.
„Gavine!“
„Hned.“ Čeká, ale z rozkošných úst tmavovlasého cizince nic nevychází. Ví, že otec je netrpělivý, proto odejde. Je rozzloben, ale nechce otce ještě víc popudit nebo mu vybere prvního pobočníka, na kterého narazí. To nechce. Má své plány, ovšem musí teď být opravdu vstřícný.
Oliver osamí. Vzhlédne vzhůru k výšinám, kde jsou různí ptáci. Snad ještě tolik jich neviděl. S pýchou pomyslí, že jeho je největší. Lovecká družina se hne a on s nimi. Jede vedle ostatních jako rovný s rovnými. Je šťastný a nepřemýšlí, jak tyhle chvíle bude muset zaplatit. Každou chvilkou, stejně jako oči ostatních, kteří jsou tu se stejným cílem, zabloudí k princi. Jako jeho orel vládne nebesům, pak princ, když nepočítá krále, vládne ostatním. Je světlem, které přitahuje muže i ženy. Krouží kolem něj posvátně, jak se sluší a patří a on patří mezi ně, ale narozdíl od ostatních, on nechce být jenom jeho pobočníkem. Chtěl by, aby mu světlo patřilo, což je nemožné. Patří to do říše pohádek, jako oříšek s oblečením, jako jeho orel nebo klisna. Když se na něj podíval svým zasněným pohledem, zatoužil být s ním o samotě, poddat se jeho přáním.
Sny.
Zazní lesní rohy, jak myslivci vypustili psy. Oliver pobídne koně. Netuší, zda něco uloví, ale psi mají za úkol vyhnat z úkrytů zvěř. Moc dobře ví, že Murzi je schopen skoro ulovit cokoliv. Jistě člověka nebo jelena ne, ale menší ptactvo určitě.
Najednou se ozve smích, který moc dobře zná, protože jeho dravec se zničehonic spustí dolů. Oliver s mrazením si uvědomí, že ptáci jsou nahoře. Co uviděl, že letí dolů? Ukázala se snad liška? Potom by ostatní zareagovali taky, obzvláště, že nahoře jsou taky mohutní dravci. Pak uvidí břeh a na rtech se mu usadí úsměv. Zřejmě mu přinese rybu. Pobídne koně. Nestihne ani tam dojet, když vyrazí pták vzhůru. V drápech se mu zmítá kořist. Letí těžce, jako by nemohl kořist unést. Všichni se vydají za ním, když Murzi vydá skřek a pustí svou kořist. Letí dál a přistane na Oliverově ruce. Prohrábne si peří.
„Výborně,“ zašeptá Oliver. Dá mu čepičku na hlavu a potom pamlsek. Až přijde domů, nakrmí ho myši, které ulovila Mazzy.
„Gratuluji, cizinče.“
„Vaše výsosti.“
„Cizinec se stává králem lovu! Zde je odměna, kterou jsem na začátku vyhlásil. Tento skvostný smaragdový prsten pro nejlepšího sokolníka.“ Vezme mu ruku a podá mu drahocenný prsten.
„A já mu dávám svůj prsten za největší uloveného sumce, jakého jsem kdy spatřil. Není tak skvělý jako prsten pro krále lovu, ale myslím, že je hodný krále rybářů!“ Ozve se smích, ale Oliver dobře zahlédne pár znepokojených a nenávistných pohledů.
„Děkuji.“
„A teď se vrátíme k pohoštění. Rozhodně budu chtít vědět tvé jméno, cizinče. Přál bych si s vámi promluvit.“
Oliver se zahledí na méně okázalý prsten, ale představa, že ho na prstu nosil samotný princ, ho zahřeje. Co asi od něj ještě získám, pomyslí si, když si vybaví drahocennou sponu na čapce. Ale teď musí zmizet. Zaostává za zbytkem družiny. Dobře si všímá, že jak král, tak princ jsou zaujatí. Posmutní, ještě jednou se podívá na skvělou princovu postavu oděnou do drahých látek. Potom otočí hnědku a zmizí. Nikdo ho nezadrží. Podívá se na Murziho.
„Nesouhlasíš?“ Krátký štěk ho překvapí. Dojede to ptačince, kde nakrmí ptáky. Poklady uloží za záňadří. Hřejí ho, ale ještě víc prsten, který dostal. Má pocit, že ho s princem svazuje. Vezme do ruky odložené oříšky. Prohlíží si je v slabém šeru, které mezitím nastoupilo vládu nad světem. „Kouzelné oříšky. Vzpomínám si, jak mi maminka vyprávěla báje o dalekých a různých věcí. To ty jsi je našel. Já to vím, Murzi.“ Sevře je v dlani. „Děkuji ti, ale netuším, k čemu mi budou. Myslíš, že bych ho mohl opět vidět?“ Dívá se na krásnou výstroj, kterou dostal. „Líbí se mi. Poznal jsi to, že? Proto jsi mi je daroval? Děkuji ti.“ Vezme oděv, pečlivě ho složí a schová ho pod hadr k truhle, která tu je. Chtělo by to ptačinec rozšířit, ale macecha o tom nechce ani slyšet. Vyjde ven a pospíchá k domu, když si vzpomene na hnědku. Nikde není. Svraští čelo. Byla to vůbec ona? Musela být. Vždyť na ni jezdil s otcem.
Už z dálky pozná, že bratři přijeli. Zatrne mu. Měl tam být.
„Popeláku! Špindíro!“
„Matko?“ odváží se vyjít ven. Pohled, který na něj vrhne, ho rozesmutní. Proč se na něj tak dívá? Čím se jí znelíbil?
„Kdes byl? Bič.“ Isaiah ji jeden podá. Dívají se, jak ho párkrát přetáhne přes hřbet. „Abys věděl, kde je tvé místo!“ řekne zadýchaně. „Určitě zas trčel v ptačinci. Máš štěstí, že Isaiaha a Jaxona pozvali na zámek na maškarní ples. Odnes je a zmiz mi z očí!“
Shrbený Oliver, vezme ptáky, kteří sedí na špalcích. Jde zpět. Záda ho bolí a do očí se mu tlačí slzy, ale neukápne ani jedna. Nedá najevo před macechou, jak ho to ranilo. Nikdy. V tom si uvědomí, že bude maškarní ples. Moc by tam chtěl jít, ale to by musel dostat pozvánku, která se určitě váží zlatem. Tentokrát ho neuvidí a tolik by chtěl.
„Pomohu ti.“
„To je v pořádku, Simone. Donesu je.“
„Bez rukavic?“
Oliver se podívá na drobné jizvy, které tam má. Sevře rty. Ne, všechny jsou od ptáků a ty mu vadí nejméně. „Ano. Jsou jizvy, které bolí víc.“
„Odejdi. Proč nejdeš? Jako sokolník by ses uživil i u samotného krále.“
„Slíbil jsem otci, že dohlédnu na dvůr i rodinu.“
„Tvůj otec byl slepý blázen.“
„Simone!“ vykřikne zhrozeně.
„Mrtvým vše dobré, ale mám pravdu. Jdi. Musíš ještě vyčistit ten komín.“
„Pravda. Děkuji ti za připomenutí.“ Odejde a nechá Simona samotného. Donese ptáky na místo a dá jim pamlsek. Neopomene pohladit Murziho po křídlech. Jemňounce jako dech. Princ má něžné ruce. Jak se dotýkal svého sokola, bylo vidět, že ptákům rozumí a má je rád. Ne, jako Isaiah s Jaxonem, kteří se jich spíš bojí. Zavře pevně dveře a vrátí se domů. V komůrce vytáhne truhličku, do které uloží své nově nabyté poklady. Mohl by je prodat, ale nechá si je jako památku na hodiny, kdy mohl být s princem.
Jde na střechu, aby protáhl komín, který vede do macešiny ložnice. Chce ušetřit za kominíka. Na sobě a svých synech nešetří, ale ke služebnictvu je tvrdá. Trestá je za každé provinění. Spustí štětku, která se zadrhne. Zamračí se, proto spustí kouli, která by měla komín uvolnit. Taky ano, když slyší něco padat a potom křik.
„Ouvej!“ přiloží ucho ke komínu. Zatraceně, dostane co proto, ale chtěl by ji vidět. Rychle to dodělá.
„Okamžitě dolů!
„Hned to bude, matko!“ sešplhá dolů. Tedy, pomyslí si vesele, ale zároveň se špatnou předtuchou. Je celá v sazích a má parádní šmouhu přes obličej, jak si tvář nevědomky přejela. „Stalo se něco?“
„Cože? To nevidíš?“
„Rozkázala jste mi ho vyčistit. Netušil jsem, že jste byla uvnitř. Nemám v tom velkou praxi. Možná kdybyste zavolala kominíka z města, svedl by to lépe!“ Oba dva si uvědomují, že by ho musela zaplatit.
„Ty… Ty…“ otočí se jako na obrtlíku a zmizí. Oliver si dovolí malý úsměv. Jde uložit náčiní. Pak si vzpomene, že by měl ještě připravit dřevo. Taky by měl nějaké stáhnout z lesa, ale to až zítra. Jde do své komůrky. Je tam zima, proto se zachumlá do pokrývky. Je rád za kožešiny, které tu má. Vždy, když nějaká zbyla, tak si ji vzal a sešil si z ní deku, která teď krásně hřeje. Tak zítra bude maškarní ples. Isaiah s Jaxonem určitě budou vyvádět jak malí. O oblečení se zajímají, narozdíl od lovu nebo učení. Jeho oblečení nikdy nezajímalo, ale když viděl prince, tak chtěl vypadat krásně. Ne, jako popelák nebo špindíra. Chtěl mít krásné šaty, aby si ho všiml. Teď má dokonce jeho prsten. Jen škoda, že ho nemůže nosit.
Je krásný. Jeho úsměv, občas veselý, občas cynicky nebo pobavený. Jindy sarkastický. Oči jsou jak letní obloha bez mráčků. Jako dálavy, o kterých se mu může zdát. A vlasy hebce se leskly, tak, že by se bál jich dotknout a přitom toužil po tom nesmírně. Usne s myšlenkou na krásného prince.
