Tajná přísada
1.
V jedné zemi panoval dobrý král a lidé se měli dobře, ale jednoho roku přišlo neobvyklé sucho a podzim byl deštivý. Zima velmi krutá a na jaře nic nevyrostlo a tak to šlo dva roky po sobě. Lidé trpěli a neměli co do úst. I zvířata trpěla nedostatkem, ale nikdo nevěděl, jaká je příčina. Všichni se modlili, čarovali, vyprávěli se příběhy, kdo za to může, ale nikdo netušil, proč se stalo, že Bůh se postavil proti lidem.
Blízko jednoho města žil dřevorubec se svou chotí a dvěma syny. Bydleli v lese, tak se měli dobře, ale i na ně posledního roku doléhla nepřízeň doby. Modlili se k Bohu, ale potravy ubývalo. Nevěděli co dělat a jednoho dne žena vzala stranou svého muže a povídá.
„Muži, já vím, že je to těžké, ale všichni se tu neuživíme.“
Muž přikývne. „Já vím, ale co můžeme dělat? Ostatní země jsou na tom stejně. Ptal jsem se ve městě, ale práce není.“ Těžce sedí s rukama v klíně, které svírá. „Sotva mají sami pro sebe.“
„Já vím, proto jsem se rozhodla. Orlen a Amir se o sebe musí postarat sami.“
„Cože?!“ napůl se zvedne, ale potom si sedne. Nevěřícně se dívá na svou ženu s tvrdým rysem kolem úst. „To nemyslíš vážně? Jsou mladí!“
„Naprosto. Je jim už čtrnáct a je nejvyšší čas, aby odešli do světa. Musí se protlouct sami a my čekáme přírůstek.“
„Cože?“ pohlédne na její břicho. „Není to kvůli tomu, že jsou to děti mé první ženy? Pomáhají nám!“
„Ale ne jako dospělí muži. Bez nich nám bude lépe. Nebo chceš, aby to novorozeně nepřežilo?“
„Ne, jistě, že chci, aby žilo, ale je to jejich domov. Nemohu je odtud vyhnat. Vrátí se.“
Žena chvilku přemýšlí a podívá se na temný les. Netuší, že pod oknem sedí Amir a nechápavě naslouchá slovům své matky. Oni měli jinou matku? „Pak je odvedeš do lesa.“
„Cože? Ne, to nemohu…“
„Buď já, nebo oni. Vyber si.“ Zvedne se a jde pryč.
„Margari, počkej!“
„Tak jak?“
Muž sklopí hlavu. V srdci tíseň, ale svou ženu miluje nade vše. Dlouho toužili po dítěti a najednou je tu. Dvojčata jsou silná, postarají se o sebe. Ví to, ale srdce se mu u toho rozhodnutí láme.„Dobře, udělám to!“
Amir vyskočí a rozeběhne se k lesu. Chce říct to Orlenovi, ale potom se zastaví. Cítí, že ho musí chránit, že mu nemůže říct pravdu. I on tomu nechce věřit. Otec je vždy varoval, aby hluboko do lesa nechodili, že je tam divá zvěř, která je může roztrhat. Zůstane stát a potom se rozhodne. I když jsou věkově stejně staří, musí ho ochránit a toto je jejich domov. Nenechá sebe i svého bratra odtud vyhnat. Orlen je jeho prostě nejbližší…
„Amire, Amire, co tu stojíš, pomoz mi s tím,“ ozve se u něj hlas jeho dvojčete.
Amir se na Orlena usměje. „Hned to bude.“ Pomůže mu s kládou, kterou před domem rozřežou. Zanedlouho se u nich zastaví jejich otec. Chvilku je pozoruje, v srdci tíseň, že musí tohle udělat.
„Zítra půjdeme do lesa vybrat stromy. Musí být vhodné, tak se pořádně oblečte.“
„Ano, tati. Co budeme hledat?“
„Strom na luky.“
„Skvělé. Těšíme se. Půjdeme se vykoupat, ano.“
„Jistě a neplavte daleko!“ U srdce ho píchne, když se dívá za běžícími světlovlasými postavami.
„Řekl jsi jim to?“ ozve se za ním.
Ramena mu poklesnou. „Ano. Zítra je odvedu od lesa.“ Margari mlčí. Je jen dobře, že zmizí z jejich očí. Její syn musí být na prvním místě a ti dva jsou dost velcí, aby se o sebe postarali.
„Amire, pospěš si! Dělej!“ křičí Orlen se smíchem v očích. V běhu si stahuje košili. Objeví se svalnatá záda, která by člověk hádal u staršího muže než u čtrnáctiletého hocha. Doběhne k rybníku, stáhne kalhoty a vběhne do vody. Otočí se přivitá svého bratra sprškou vody. Směje se na celé kolo.
„Nech toho! Oplatím ti to!“ křičí Amir. Taky se svlékne a vběhne do vody. Na zádech má ošklivou jizvu, která ho od jeho bratra odlišuje. Cákají a potom začnou plavat. Když toho mají dost, vyjdou na břeh, lehnou si s roztaženými údy a dívají se na oblaka. Amir se otočí k svému bratrovi.
„Copak?“
„Nic. Jen se dívám. Jsem rád, že otec dostal zakázku, ty ne?“
„Taky.“ Amir se zachmuří, když si vybaví matčina slova. Vlastně není jejich pravou matkou, ale co si pamatuje, tak tu vždy byla, ale je pravdou, že se otci, kromě očí, nepodobají a matka je hnědovlasá, ale to Orlenovi nebude vykládat.
„Něco se děje,“ řekne ustaraně Orlen. Přetočí se na břicho a pozoruje mravence, jak šplhá po stéblu trávy. „Co?“
Amir nic neřekne. Měl by před bratrem lépe předstírat, ale jde to strašně těžko.
„Já už vím! Líbí se ti Rita ze sousední vesnice.“
„Cože?“
„Mám, pravdu, že?“
„Nemáš!“ vybuchne. „Jak jsi na to přišel?“
„Protože ses na minulém trhu po ní díval.“
„Hloupost! Jdeme spát!“ Amir se obleče do haleny a zaváže hnědé plátěné kalhoty. Vklouzne do dřeváků. Potom se podívá na Orlena, který stále leží na trávě. „Obleč se.“ Je tak těžké před svým bratrem cokoliv předstírat. Podá mu ruku. Orlen ji k němu vztáhne a najednou jimi projede jiskra, až Amir od něj odskočí. Udiveně se na sebe podívají. Orlen rozpačitě vstane a obleče se. Klidným krokem jdou k chalupě, ale nepromluví na sebe ani slovo. Nechápou, co se stalo. Po žebříku vyšplhají na půdu. Přikryjí se a usnou, jako když je do vody hodí.
Ráno se zpěvem ptáků zívnou. Orlen se přetočí a zadívá se do bratrova obličeje. Posadí se, potom do něj šťouchne. „Vstávej.“
„Nechci.“
„Vstávej, jdeme do lesa,“ čímž bratra dokonale probudí. Posadí se, podívá se okénkem ven. Je krásné počasí na takový den. Rozhodně nedovolí maceše, aby je z domu vyhodila. Sejdou po žebříku dolů.
„Už na vás čekám.“
„Amir nechtěl vstávat!“ šťouchne do svého stejně světlovlasého bratra.
„To není pravda. Hned tu budu.“ Křikne a odběhne. Otec se za ním udiveně podívá. Amir sebere hrst kamínků, které jsou u rybníka a dá si je do kapsy. Rozeběhne se za bratrem a otcem. V místě, kde to nepoznává, upustí kamínek. Jdou čím dál hloub a hloub. Orlen se přitiskne k staršímu bratrovi, protože je čím dál tím víc tmavo. Ten ho uklidňuje a jen kontroluje, zda jsou vidět kamínky.
„Tady na mě počkejte. Prohlédnu si vhodné stromy.“
„Ale tati.“
„Vezměte si svačinu. Určitě už máte hlad.“ Orlen nadšeně přikývne. Posadí se do mechu a rozbalí šátek s jídlem. Otec polkne a rychle se ztratí v lese. Po chvilce Orlena zachvátí úzkost. Ty velké stromy jsou tak divné. Jde z nich strach.
„Bojím se.“
Amir, který doufal, že se otec pro ně vrátí, si povzdechne, potom se usměje. „Určitě nás nemůže najít. Dostaneme se odtud.“
„Ale jak?“
„Vidíš ty kamínky? Ty nás dovedou domů.“
„Ty jsi chytrý,“ řekne Orlen, aniž by uvažoval, kde se uprostřed lesa vzaly kamínky od rybníka. Amir ho vezme za ruku a s pomocí cestičky z kamínků, ho odvede domů.
„Vidíš, jsme doma.“ Je mu úzko, ale zároveň je rád, že vyvázli. Musí si dát na macechu pozor, protože určitě to tak nenechá. Vejdou dovnitř. U stolu sedí zachmuřený otec a jejich matka. Když je uvidí, tvář se mu rozzáří. Margari nedá na sobě nic znát, ale je rozzlobená. Příští den, je opět pošle do lesa. Amir opět vezme kamínky, které trousí a opět se vrátí. To už Margari nedá spát a uhodí na svého muže, ale ten se brání, že je zavedl hluboko do lesa, kde žijí jen medvědi a vlci. Ani on tam nehodí, protože je to nebezpečné.
„Tak jak to, že se vrátili?“ nemůže to pochopit. Vyjde nahoru, kde zastihne Orlena, který si pohazuje kamínkem.
„Mami, potřebuješ něco?“
„Nic, Orlene. Jste stateční chlapci. Jak se vám podařilo se dostat domů?“ optá se zvídavě.
„To Amir. Byla tam cestička z kamínků,“ řekne bezelstně. Ukáže ji kamínek, s kterým si pohazuje. Margari zbrunátní. Její plán vyšel najevo, ale jak je to možné? Rozhodně musí jím v tom zabránit. Další den jim opět připravila chleba. Když chtěl Amir odběhnout, zastavila ho a poslal za bratrem, aby se nezdržoval. Ten se po ní ohlédne. Nakonec vezme chleba a začne trousit, ale malí ptáčci, sami hladoví se na drobky vrhnou a chlebová cestička se ztrácí. Otec je opět nechá, jako předešlé dny, v temné lesní náruči. Orlen po chvilce klidně usne, jak věří, že s Amirem je v bezpečí, ale ten neklidně bdí. Musí se vrátit. Podívá se na cestu, kterou přišli a jeho tvář zbledne. Chlebová cestička nikde. Ihned probudí Orlena.
„Co je? Vrátíme se?“ řekne s klidným zívnutím. „Mám hlad. Nechápu, proč otec se tak ztrácí.“
Amir ho obejme. „Nemáme kam.“
„Co to povídáš? Jak nemáme kam?“ A Amirovi nic jiného nezbude, než říct, jaký osud jim macecha nastrojila. Orlen vzlykne.
„Neboj se, dostaneme se z lesa,“ chlácholí ho jeho starší bráška, ale Orlen nechce poslouchat.
„Proč jsi něco neřekl! Proč!“ zvedne se a rozeběhne se cesta ne cesta.
Amir se rozběhne za ním. „Počkej!“ nakonec ho dostihne. Obejme ho a klesne na zem. „Omlouvám se, nechtěl jsem…“
„To je dobrý, ale jak se odtud dostaneme?“ Oba si uvědomí, že jsou v nejhlubším lese, kde i to málo světla mizí pod větvemi stromů. Ještě víc se k sobě přitisknou. Úzkostlivě se kolem sebe dívají, protože zvuky, které neznají, jsou hlasitější a děsivější. „Musíme jít, Amire. Kamkoliv.“
„Já vím.“ Vstane a vezme ho za ruku. „Zvládneme to. Když budeme spolu, vše zvládneme.“
„Mám hlad,“ zabručí Orlen. „Chci jíst.“
„Já mám taky hlad, ale nic nemáme.“ Chleba rozdrobil, aby se mohli vrátit. „Půjdeme.“ Vydají se pod odvěkými velikány, které na ně povýšeně shlížejí. Občas zpoza přítmí vykouknou divé oči, ale nechávají je jít.
„Podívej se, světlo!“ vykřikne Orlen a rozeběhne se k němu. Za ním Amir. Možná se dostali z lesa! Na okraji světla zůstanou stát. Před nimi se rozprostírá palouk tak jasně zelený, že nikdy snad takovou trávu neviděli, ale největší zvláštnosti je chaloupka, která uprostřed paloučku stojí. Polknou a podívají se po sobě. Přijdou blíž.
„Amire, to je perník nebo mám vidiny?“ zašeptá. Chytí svého bratra za ruku. „Nikdy jsem ho tolik neviděl.“ Olízne si rty, když vidí tu dobrotu.
„Zjistíme to.“ Jde k tomu blíž. Oči se jim ještě víc rozšíří. „Máš pravdu, je to perník!“ V ústech se jim seběhnou sliny. Orlenovi zakručí v břiše. Odhodlaně chce ulomit kousek, ale nejde to. „Nejde to,“ řekne zklamaně.
„Zkusím to já,“ řekne Amir a snaží se kus střechy odlomit, ale nejde to, proto skloní hlavu a začne lízat cukr. Slastně přivře oči. „Zkus to taky,“ vyzve ho bratra. Orlen to po něm zopakuje.
„Ale, ale kdopak mi to ujídá perníček,“ ozve se hluboký mužský hlas. Oba bratři od perníku odskočí. Udiveně si prohlížejí vysokého muže s dlouhými černošedivými prameny. Vlídně se usmívá. Na sobě má kalhoty, halenu a měkké boty, jaké viděli na bohatších lidech ve městě, kam občas zavítali. V ruce má divnou zahnutou pokřivenou berli z bílého dřeva. Orlen se schová za Amira.
„Omlouváme se, pane, ale máme hlad,“ prohlásí statečně Amir.
„Pak, ale tohle není zrovna vhodné jídlo pro tak dva statné chlapce. Pojďte, zrovna jsem uvařil polévku a omastil brambory. Pro jednoho je toho hodně, nedáte si?“
„Maštěné brambory?“ optá se dychtivě Orlen. Ty neměl ani si nepamatuje.
„Ano. Pojďte dál a moje jméno je Rouxet. Vládnu tu.“ Rozmáchne se holí.
„Děkujeme.“ Amir má pochybnosti, ale sám cítí velký hlad. Vejdou dovnitř, kde je přivitá útulná místnost s velkým stolem a obrovskou pecí. Ve vzduchu je cítit různě vůně, ale perníkové přísady převládají. Neklidně se na sebe podívají.
„Peču v ní perník. Jsem perníkář a vy jste? Posaďte se. Moc často návštěv tu nemáme.“
„Nemáme?“
„Já a Lisie, to je oslice, na které vozím zboží do města. No tak posaďte se. Jistě máte hlad. Jen si dejte. Je toho dost.“ Sám je obslouží a nakonec usedne blízko pece.
„Děkujeme.“ Za chvilku už hladově jedí polévku. Potom dostanou omaštěné brambory, na které se vrhnou, že se jim dělají boule za ušima. Podivný muž nejí, jen se na ně dívá a usmívá.
„Jak se jmenujete?“ optá se jich s úsměvem.
„Já jsem Orlen a tohle je Amir!“ kývne na své starší dvojče. „Je to moc dobré, pane Rouxete.“
„A jak jste sem dostali? Můžete mi říkat Rouxi.“
„Zabloudili jsme,“ rychle odpoví Amir. „Bylo to výborné.“
„Ještě si dejte perníček. Chutná vám, ne?“ podá jim dvě srdce. Oba dva je rozpačitě přijmou, ale přikývnou.
„Když ještě nebyla ta neštěstí, tak nám otec po jednom koupil. Já dostal koníka a Orlen chaloupku. Byl výborný, ale tenhle je lepší. Nějak se mi chce spát!“ Chce vstát, ale hlava mu sama od sebe klesne na stůl. I Orlenova po chvilce stejně skončí. Muž se zářivě usměje. Taková nádherná náhoda. Vezme Orlena, těžko je od sebe odlišuje, a odnese do sousední místnosti, kde jsou dvě postele a velká klec. Amira umístí do klece. Orlena položí na měkkou postel. Tiše si hvízdaje, jde zadělat na perníkové těsto. Celou dobu se usmívá.
„Orlene! Orlene!“ ozve se tiše v místnosti.
„Bolí mě hlava. Amire?“ Orlen vyskočí a hrne se ke kleci. Zacloumá jí, ale mříže jsou pevné. „Co se to děje?“
„Ale ale už jste se probudili?“ ozve se ode dveří. Oba se vyděsí, protože zabírá celý prostor a bílá hůl divně září.
„Co jsi to udělal?! Pusťte nás!“ Orlen se proti němu bezhlavě rozeběhne, ale Rouxet ho snadno chytí do své náruče.
„To je mi vděk, že jsem vás zachránil od jisté smrti.“
Orlen se přestane v jeho náručí vrtět. „Co chcete?“
Muž ho pohladí po těle a potom políbí na rty. „Co asi? Vás.“
Oba se na něj udiveně podívají. „Proč je Amir v kleci?“
Rouxet Orlena pustí. „To je jenom bezpečnostní věc. Aby vás nenapadlo utéct. Neboj, nic se mu nestane a tobě taky ne, jen potřebuji jednu věc.“
„Jakou?“
Rouxet se usměje. „Zjistíš to a teď ti ukážu dům.“ Ukáže mu komoru plnou jídla i sklep, kde jsou uloženy další potraviny a mouka. Všude to krásně voní perníkem. Nechápe, proč mu to ukazuje, ale brzy pochopí, když mu přikáže, aby uvařil polévku.
Rozpačitě řekne. „Neumím to.“
„Nevadí to, naučím. Dívej se.“ Pohladí ho po obličeji. „Potřebuješ se vykoupat. Za domem je potok.“
„A Amir?“
„Když ho vystřídáš, proč ne, ale nepokoušejte se utéct. Odtud znám cestu jenom já a Lisie! Nechci, aby vás něco snědlo. V lese žijí skuteční netvorové.“
„Ano.“
„Jsi krásný, víš o tom?“
Orlen se ošije. Ty jeho pohledy a řeči se mu vůbec nelíbí. Odejde. Rouxet vejde do ložnice. Jde ke kleci. Dívá se na Amira. Už prvním ohodnocením zjistil, že on je silnější, dominantnější v páru.
„Co jste udělal mému bratrovi?“ vyjede na něj.
„Nic. Učím ho vařit a teď se jde koupat. Potom můžeš i ty.“
„Co s námi chcete dělat?“
„To uvidíš.“ Přistoupí k němu. „Víš, že jsi nádherný? Až se vrátí Orlen, vystřídáte se a můžeš se jít vykoupat. Nebo mám lepší nápad.“ Zasměje se. Odejde a za chvilku se vrátí s řetězem, na jehož konci je pouto.
„Co chcete…“
„Orlene, pojď dál. Ukaž nohu. Hotovo.“ Odemkne klec. Amir z ní vystřelí, ale Rouxet ho snadno přemůže. „Chceš snad, abych ublížil Orlenovi?“ zašeptá mu do ucha.
„N…ne.“
„Tak buď hodný a brzy se vrať. Ty tu zůstaneš.“ Počká chvilku, až Amir odejde a vydá se za ním. Pozoruje ho, jak se svléká a vstupuje do potoka. Oči mu září chtíčem, ale taky jistou vypočítavosti. Taková nádherná náhoda. Odejde do svého domku. Musí připravit těsto, ale nejdřív… Potom se rychle otočí. Oči mu zahoří hněvem, když vidí, jak z lesa vystupuje obrovský vlk, jehož morda je smočená v krvi. Amir si ho taky všimne. Stojí a nemůže uvěřit, že tak velký vlk existuje. Vždyť se podobá teleti!
„Co zde děláš? Víš, že sem nemáte přístup! Odejdi, netvore!“
„Chci maso! Mladé maso!“ ozve se nelidský hlas. Amirovi hned dojde, co myslí. Ztuhne.
„Nedám! Ztrať se!“ Zvedne do výšky bílou hůl, která začne jemně zářit.
Vlk zavrčí, ale couvne. Otočí se a zmizí. Rouxet spustí hůl. „Tak vidíš, jak je tu nebezpečno.“ Dívají se na sebe, až Amir kývne hlavou. Nepoděkuje mu. Vykoupe se, i když dobře ví, že černé oči hlídají každý jeho pohyb.
„Jsem zpátky,“ řekne zamračeně Amir. Ve světnici je jenom Rouxet.
„Ale no tak, nic se vám nestane, uvidíš. Tak a teď běž, kam patříš.“ Amir si vleze se skřípáním zubů do klece. Rouxet se zasměje a přisedne si k Orlenovi, který sedí na posteli. Vyděšeně se dívá na svého věznitele. Ten ho pohladí, potom mu sundá řetěz. Na stolek vedle postele odloží nádobku.
„Svlékni se.“
„Proč?“
„Proč, proč? Protože to chci. Dělej!“ Orlen ustrašeně ze sebe sundá halenu, potom i kalhoty. Rouxet ho okamžitě připoutá kratším řetězem. „Jsi moc hezký.“
Amir drží pruty u mříže a znepokojeně je sleduje. Co chce dělat? Bojí se o svého bratříčka.
Rouxet se k Orlenovi nakloní a políbí na rty. Potom ho k sobě přitiskne.
„Hej, nechte toho!“ vykřikne Amir, ale stále nechápe, co chce dělat.
„Buď ticho, nebo mu ublížím!“ Amir ztichne, ale stále se dívá.
Rouxet se pousměje. „Líbilo se ti to?“ optá se mladšího z bratrů.
„Co?“
„Polibek.“
„Moc ne.“
„Nevadí. Tohle se ti bude líbit náramně. Lehni si.“ Orlen si lehne. Chce si klín přikrýt rukama, ale Rouxet to nedovolí. Rukou ho hladí po celém těle. „Klidně můžeš zavřít oči. No tak,“ pobídne ho. Orlen to udělá. Nemůže si pomoct, ale ta ruka ho vzrušuje. Vyjekne, když ji ucítí ve svém klíně. Amir stiskne železné pruty tak, až mu zbělají prsty. Kouše se do rtů, jak chce vykřiknout, ale bojí se, že mu ten divný muž něco udělá.
„Líbí se ti to?“
Orlen mlčí a až po chvilce kývne. Ještě nic takového nezažíval.
Rouxet se pousměje a dál ho hladí po údu. Trpělivě přejíždí ho po celé délce, dokud není nalitý k prasknutí. Potom se skloní a vezme ho do úst.
„Co!“ Orlen se mu vytrhne, ale nemá kam se ukrýt, protože řetěz je příliš krátký.
„Copak, Orlene?“ drsně ho políbí, potom sklouzne níž a sevře mu pevně boky. Roztáhne nohy, aby měl přístup k penisu. Olízne špičku. Orlen zasténá slasti.
Amir v tu chvílí vybuchne. „Nech toho!“
Ale Rouxeta to nezajímá a zasouvá si ho hluboko do krku, když ucítí jeho první chuť, vezme nádobu a nechá ji naplnit teplým semenem. Odnese to pryč. Orlen se schoulí do klubíčka a vzlyká.
„Orlene! Orlene!“
„Nech mě!“ zakřičí a chce utéct, ale řetěz se napne.
„Prosím! Mluv se mnou!“ bezmocně se dívá na schouleného bratříčka.
„Ne! Je hnusný!“ zašeptá Orlen se slzami v očích, ale nalhává sám sobě.
„Já vím.“
Orlen k němu jde a sevře mříž. Na tvářích má stále stopy po slzách. „Mně se to líbilo,“ vzlykne. Amir ho pohladí po vlasech. Obejme. Neví, co na to říct.
„Výborně, Orlene. Jsi opravdu pašák.“
„Nechte nás jít,“ zaprosí Amir, který svého bratra drží.
Rouxet se usměje. „To nejde. Ani nevíte, jak moc jsem toužil, aby ke mně někdo, jako jste vy dva přišli. Máte na rozmyšlenou týden. Buď mohou věci zůstat takhle. Ty Amire v kleci, ty Orlene připoutaný nebo vás naučím vše, co umím a můžete se zde pohybovat, jak chcete. Za týden se vás zeptám a teď si, Orlene lehni.“
„Ne! Už zase! Ne, prosím ne! Já to nechci!“
„Mám jen tebe,“ zašeptá hlasitě a nevinně se podívá na jeho dvojče. „Musíš nebo chceš, aby Amir kvůli tobě trpěl ještě víc?“
„Nechci.“
„Ale chceš.“ Popadne ho do náruče a hodí na postel. „Víš, není jenom tohle. Naučím tě všemu. Jsi rozkošný, ne jako tvůj zjizvený bratr.“
„Nech ho na pokoji! Získal ji, když mě zachránil! Je statečný a silný!“
„Ale ale, tak Amir je tak obětavý. Pak se dívej!“ zkušenou rukou začne hladit mladé tělo, které se jeho láskání poddá. Orlen stiskne rty, ale neodolá a za chvilku sténá slasti. Amir mimoděk dychtivě to celé sleduje. Ještě nikdy neslyšel svého bratra tak sténat. Vyvolává to v něm ohníčky, které se šiří celým tělem a v klíně mu to tepe. Rouxet se na něj mrkne. Vida, vzrušuje ho to, ale půjde na to pomalu. Vezme ho opět od rukou, sevře Orlenův úd mezi prsty a stáhne předkožku. Olízne jeho naběhlý žalud.
„Nech ho! Nech ho!“ řve v duchu Amir, ale má strach, že mu vážně ublíží. Přesto chce vidět ještě víc.
Orlen se vypne a opět jeho semeno je zachyceno do nádobky, kterou Rouxet ihned odnese. Potom přijde, svlékne se. „Lehni si a roztáhni nohy. Přesně tak. Vzrušuješ mě.“ Vezme do ruky svůj úd a začne si ho přejíždět. „Chceš to zkusit?“
Orlen odvrátí zrak, ale Rouxet se postaví, tak aby na něj viděl i Amir. Ten ho bedlivě sleduje. V hlavě si říká, co chce dělat. „Podívej se na mě. Tak dělej!“ Orlen otevře oči. „Už nikdy je nezavřeš!“ skloní se nad něj a drsně ho políbí. Rukou si přejíždí úd, zatímco druhou ruku Orlenovi dá k puse. Donutí ho otevřít rty a dovnitř mu vloží prst. „Olízni ho. Není sladký po perníku?“ Orlen němě přikývne.
„Skvělé.“ Začne jim v něm pohybovat, když vykřikne a vyvrcholí. I své semeno zachytí do stejné nádobky. Odnese ji pryč a potom přijde do ložnice. Posadí se k Orlenovi a pohladí ho po těle úmyslně tak, aby to viděl i Amir. Nedívá se na něj, ale na staršího bratra.
„Jsi hodný chlapec. Jistě máte hlad. Hned vám něco připravím.“
„Já… Mám,“ hlesne Orlen. Rouxet se zvedne, obleče se, potom se skloní a dlouze Orlena políbí. Jazykem pronikne dovnitř. „Jsi moc šikovný chlapec.“ Odejde. Orlen se schoulí do klubíčka.
„Amire, proč to dělá? Co chce?“ optá se tiše po chvilce.
„Netuším, ale nelíbí se mi to. Kdyby nás otec nezvedl do lesa, tak by se tohle nestalo.“
Orlen vzlykne. Jemu se to líbilo a moc. Zvedne se a dojde k mřížím. Dívá se na bratra, potom sklouzne k jeho klínu. „Myslíš, že bude po tobě chtít totéž?“
Amir sebou trhne, potom se otočí. „Nedívej se na mě.“
„Ale, ty jsi…“ Zčervená, protože zřetelně vidí jeho vzrušení.
„Já vím. Běž pryč!“ zařve poraženecky. Orlen odejde na postel, kde se svine do klubíčka. Rouxet vejde do místnosti s jídlem. Jeden tác dá na stolek a druhý postaví k mřížím. Podívá se na něj a pomalu se usměje. Bude to v pořádku.
Večer jim oběma dá řetězy, které jsou dlouhé a odvede je do hlavní místnosti.
„Naučíte se dělat perník. Už jste někdy pekli?“ optá se laskavě. „Omlouvám se, ale musí to být, a když řeknete ano, potom vás naučím, jak se to připravuje. Teď budete hníst těsto, ale předtím si umyjte ruce. Tak. Nemá cenu se na mě vrhat, že Amire? Víš, co dokážu,“ připomene mu vlka. Amir při té vzpomínce se otřese.
Roux je vede jak hníst správně těsto, jak ho ošetřit. Když je pošle na lůžko a do klece, ještě Chvilku tu zůstane. Prohlíží si těsto. Je dokonale a zítra se bude péct. Podívá se k ložnici. Jsou nádherní a on doufá, že budou rozumní. Stejně jako on před mnoha léty, kdy zabloudil v lese a našel tuhle divnou perníkovou chaloupku s mužem, který mu řekl, že je čaroděj a zda se jím nechce stát taky. Zívne. Je čas spát.
Druhý den ráno zatřese Orlenem. „Vstávej!“
„Co je…Oh!“ vyjekne, když těsně u tváře uvidí mohutný úd.
„Otevři pusu. Tak bude to?“ Ten poslušně to udělá a otevře. Když ho ucítí v puse, začne se dávit.
„Nejsi zvyklý,“ řekne netečně Rouxet. „Nevadí, zvykneš si.“
„Nechte ho na pokoji!“ vykřikne Amir, který se probudí.
Rouxet se k němu obrátí. „Tak to uděláš ty?“
Amir naprázdno polkne, potom se podívá na bratra. „Ano.“ Chce ho od toho uchránit.
Roux se usměje. „Výborně, ale jestli máš postranní úmysl, nedoporučoval bych ti to. Ocením tvou odvahu. A ty se na to dívej,“ přikáže Orlenovi.
„Neděje to, Amire! Je to hnusné,“ vykřikne jeho mladší bratr.
Ale to už Rouxet stojí před mříží se vzrušeným penisem. „Tak se ukaž, Amire.“ Ten klekne, sevře rukama mříže a otevře pusu. „Takhle ne. Hezky mi ho olízej jazykem. Můžeš se Orlene dívat, jak se to dělá.“ Ale Orlen se odvrátí. „Tak mám to nechat udělat Orlena nebo konečně začneš?“
„To ne!“ skoro vykřikne Amir a jazykem objede načervenalou špičku penisu.
„Ano, to je přesně ono. Výborně. Jen ho hezky lízej. Jako lízátko. Už jsi někdy měl v puse lízátko? Je sladké. Líbí se ti to?“ Ale Amir mlčí. V duchu si říká, že to nenechá bratra nikdy udělat. Poctivě ho líže, když ho zastaví ruka. „Otevři pusu hezky do široka. Výborně,“ řekne, když vklouzne dovnitř. „Tak teď ji hezky zavři. Skvělé. Jen tak drž.“ Povytáhne a zasune se, až se dotkne jeho hrdla. „Trochu méně, povol. Výborně. Chutná ti to?“ Chvilku zajíždí dovnitř do úst. Lehce pohybuje bedry proti rtům. „Dost!“ vezme ho do ruky a začne si ho přejíždět. „Tak dívej se. Ještě jste to nikdy s bratrem nedělali? Nepředháněli jste se, kdo z vás ho bude mít větší? Kdo dál vystříkne? Ááá!“ vykřikne a opět zachytí semeno do nádobky. „Šikovná pusinka. Doufám Orlene, že ses díval, protože příště je řada na tobě.“ Odejde a vrátí se. Podívá se na Orlena, který sedí na posteli až úplně v rohu. Ďábelsky se usměje nad tím, jak má zkřížené nohy.
„Udělej se.“
„Cože?“
„Vezmi ho do ruky a udělej to, co já včera. Díval ses ne? Tak dělej.“ Posadí se, tak aby na ně viděl i Amir. Ten nemůže od toho odtrhnout zrak. Cítí, že je vzrušený pomyšlením, jak si to Orlen dělá. Polkne a olízne rty a ihned si uvědomí cizí chuť. Vzruší se ještě víc. Nemůže odtrhnout zrak od bratra, který odvrací hlavu.
„Sex, milování, soulož je příjemná záležitost, uvidíte. Děláš to výborně, Orlene. Jste k tomu zrození.“
„Já… Já už budu!“ Mezi prsty se mu objeví tekutina. Rouxet se sehne a všechnu ji olíže. Potom provokativně si olízne rty a přitom se dívá na Amira. „Máte volno.“
Orlen leží nahý na posteli a zakrývá si oči. „Styděl jsem se, bratříčku.“
„Já vím.“ Bylo to nádherné. Krásné. Nikdy si neuvědomil, jak je Orlen nádherný. To ten cizinec mu to ukázal. Chtěl by… Ne! „Nevydržím to víc! Rozumíš! Hnusí se mi to!“ vykřikne zmučeně Orlen, protože nechápe, proč to ten cizinec mu dělá. Potom do sebe se schoulí a kývá se dozadu a dopředu. „Ale zároveň se mi to líbí,“ šeptne. „Nikdy jsem nic takového necítil.“
„Já vím!“
Orlen se zvedne a jde k němu. „Co budeme dělat?“ Visí na Amirových rtech. Ten je sevře.
„Já nevím.“
Orlenovi poklesnou ramena. Je to snad poprvé, co jeho bratříček neví. Oba sedí a nedívají se na sebe, pouze čekají na svého věznitele.
„Sedíte tu jako sůvičky neštěstí. Musím vám poděkovat. Jste tak rozkošní. Uvidíte, zalíbí se vám to.“
„Poděkovat?“
„Jistě, ale zatím je to tajemství.“
„Pustíte nás?“
Rouxet se na ně zadívá. Pohladí Orlena po tváři, dotkne se Amira. „Ne.“ Odejde. V poledne pro ně přijde. Odvede je opět do kuchyně. Ďábelsky jim přikáže, aby se svlékli z košil. Vysvětli jím, že v kuchyni při pečení je velké horko. Oba to udělají.
„Tak vás naučím, jak vyválet těsto. Je to umění, protože nesmí být ani tlusté ani tenké. Taky budeme vykrajovat různé tvary. Tak do toho.“ Podá jim vály. Oba už chápou, proč ten stůl je tak široký.
Amir se odváží optat. „Děláte už dlouho perník?“
„Od šestnácti.“ Podívá se na ně. „Byl jsem přesně jako vy.“
„A ta hůl?“ podívá se po ní. Stojí, ale není opřená. Rouxet se na ní zadívá.
„Tajemství. Prozradím vám je, když se mnou zůstanete. Tak do práce a nelelkovat.“ Večer všichni jdou spát. Amir do klece, Orlen na svou postel a Rouxet na svou. V duchu si říká, že ještě nepřišel čas na to, aby je dal dohromady.
