Cesta vlakem
Ráno se Zack probudí. Chvilku jen leží, dívá se do stropu a přemýšlí, že se mu nechce vstávat. Nakonec se posadí, přejede si zarostlou tvář. Mattovi by se rozhodně nelíbila, usoudí. Taky by hned řekl, že škrábe, ale nevadí mu to. Jenže Matt tu není. Je s tím uhlazeným pitomcem Robinem a ještě větším sucharem Drewem, ale ten je neškodný.
„Začínám být paranoidní a chce to teplou vodu nebo budu k ničemu. Nejdřív se najím.“
Ťuk. Zack rychlostí blesku se přiblíží ke dveřím a otevře je. Čeká.
„To jsem já. Jdeme se najíst, potom do vlaku a jedeme. Musíme zjistit a probrat, co víme. Nemám rád pátrání.“
„Já ano.“ Obleče si dlouhý kabát spíš už šedý než černý. Na hlavu si pečlivě dá klobouk, potom se prohlédne v zrcadle. Wyatt trpělivě čeká. Už si dávno zvykl na skoro Docovou chorobnou pečlivost, co se týče vzhledu.
„Omlouvám se,“ řekne starší muž za pultem recepce.
„Nestalo se vám něco? Znáte toho chlapa?“
„Neznám. Rozhodně není tu pravidelným klientem. Taky se tu neubytoval. Opravdu je mi líto. Nebýt mého věku, tak byste viděl, co bych z něj udělal. Takhle ničit pověst mého hotelu.“
„Nebojte, všude ho vynachválíme. Jdeme… Zacku?“
„Jasně, Wyatte. Je to tak lepší. Aspoň nikdo se rychle nedovtípí. Hele, šerif nás hlídá.“
„Jo už tam stojí hodinu a něco. Zřejmě se mu nelíbíme.“
„Nelíbíme se půlce západu. Jeden šerif navíc, co to je. Chci se najíst. Podívej se, penzion. Možná tam podávají i snídaně.“ Zamíří si k němu. Vejdou dovnitř. Stoly tu jsou, ale není tu mnoho lidi.
„Halo? Je tu někdo?“
„Jistě, co potřebujete?“
„Jídlo, madam. Promiňte,“ smeknou klobouky. „Člověk v divočině zrezne.“
Žena se usměje. „To nevadí, posaďte se. Hned to bude.“
„Máte tu málo lidi.“
„Ti, co sem ráno chodí, se tu najedli a potom budu mít plno, až přijede vlak. Ti co neodjeli, spí nebo nakupují. Dobrou chuť.“
„Krásně to voní. Úplná balada. Madam, musíte mít nápadníků na každém prstě pět.“
Ta se zasměje. „Více, ale bohužel jsem vdaná.“
„Potom váš muž je hlupák, že tu vás nechává samotnou,“ Zack lehce flirtuje. Wyatt to nechává být a věnuje se spíš jídlu.
„Madam, bylo to výborné. Netušíte, kdy jede vlak do Tucsonu?“
„V deset, ale nejede tam přímo. Prý železnice ještě není dostavěná, ale nikdo nic přesně neví.“
„Děkujeme moc. Zacku, jdeme.“ Zaplatí, potom chvilku stojí. „Nemohu si na to jméno zvyknout.“
„Pro svět jsem mrtvý. Myslím, že bude lepší, když to tak necháme. Kolik je?“
„Za půl hodiny.“ Pomalým krokem jdou k vlakové stanici. „Co chce Clay v Tucsonu?“
„Ve vlaku. Budeme mít tam větší klid, nemyslíš?“ otočí se. Přemýšlí, proč ten zmetek vlastně tam jede. Jen kvůli zlatu? Mít tu tak Jimmyho, aby se ho člověk mohl vyptat. Udělali chybu, že se pustili do stíhání naslepo, aniž by věděli všechna fakta, ale tak to bývá. Vždy skočí do něčeho rovnýma nohama a plav, jak umíš. Když si to srovnají…
„Taky o tom přemýšlíš?“
„Jo. Nedá mi to. Jak dlouho ho honíme?“
Wyatt mlčí. Potom mimoděk pohladí zbraně. „Netuším. Dávno?“ Kolem očí se mu utvoří vrásky. Dojdou pro koně. Potom jdou zpět k vlaku, který mezitím přisupěl. Ustájí koně a sednou si do kupé. Počkají, až sebou vlak trhne.
„Tak teď je vhodná doba si promluvit.“
Zack asi pomyslí, že by to mohlo vyznít značně ironický. Jenže Wyatt je takový. „Jo. Takže co víme?“
„Robin kdysi dávno se svými kumpány ukradl vládní stříbro. Co víc se přepravovalo, to netušíme. Ti kumpáni ho zradili. Z nich už zbyl jen jeden. Za ty peníze si udělal banku, ale nedařilo se mu. Robin utíká a mstí se. Chce své stříbro nazpět, ale zjišťuje, že zmizelo jako pára nad hrncem. Jenže netuší, že Jimmy aby si zachránil život, tak nabídne zlato. Chce ho. Jimmy řekl, že musí k bankéři, aby ty papíry vyzvedl. Podle toho usuzuji, že z papírů se vyklube mapka. Taky by mě zajímalo, odkud skutečně pochází zlato. Některé transporty zlata se po válce propadly do země.“
„Určitě. Teď jen je otázkou, kdo je ten bankéř, kolik toho zlata je…“
„Chceš je pro sebe?“
„Tomu mrtvému zlatokopu už nebude k ničemu,“ odtuší slabě.
„To je pravda. Otázkou je, zda existuje a zda je skutečně zlatokopovo.“
„Proč si myslíš, že ne?“
„Znáš nějakého poctivého bankéře, který by odolal pokladu ve zlatě? Já ne.“
„Jednoho jo. Takže co uděláme?“
Wyatt si posune krempu do očí. „Chytíme Claye, vsadíme ho za mříže a bude to.“
„A zlato?“
„Dělej si s ním, co chceš.“ Zack se široce usměje. Přesně to předpokládal. Pokud by ho tam bylo dost, mohl by se zúčastnit nějakého turnaje. Nikdy tomu neholdoval, ale ranči by se menší finanční injekce hodila. Matt sice říká, že nechce závodit, ale on v tom vidí budoucnost. Čistokrevný chov. K tomu se ale potřebuje peníze. Uvidí se, jak to bude. Musí ho brzy chytit.
Zadívá se na Wyatta. Měl by se taky prospat. Sice spal v noci, ale nechá toho být. Podívá se na cestující. Zvedne se a jde do dalších vagónů. Studuje cestující, ale je to obvyklá směska. Ženy, děti, osadnicí, muži různého typu a povolání. Nic zajímavého. Poslední vagón je poloprázdný. Vybaví si cestu s Mattem. Bylo to opravdu zábavné, jak se ho snažil svést a nakonec se mu to podařilo. Otočí se a zadívá se na dvě postavy v dlouhých pláštích. Hraji karty. Nebyli tu, uvědomí si. Nejspíš přišli, když se díval z okna ven. Otevře dveře a přejde do vagónu s koňmi. Zkontroluje Appleho a hnědáka. Potřebuji to a Matt by ho přetrhl, kdyby se o ně nepostaral. Nejspíš by tu byl… Sotva pomyslí na Matta, vlak sebou trhne. Něčeho se zachytí. První myšlenka je, ta že je přepadl Clay. Potom to zavrhne. Určitě si myslí, že jsou mrtví. Vyrazí vpřed. To, že dvě postavy zmizely, ignoruje.
„Co se stalo?“ vpadne dovnitř do kupé, jako by to Wyatt měl vědět.
„Netuším. Jdeme se podívat.“ Vyjdou ven. Rychle zamíří k lokomotivě. Už zdálky vidí problém. S údivem hledí na hromadu dřeva, které blokuje koleje. Ihned sáhnou po pistolích. I ostatním cestujícím to rychle dojde.
„Přepadení?“
„Pánové, prosím klid. Odklidíme to.“
„Jak?“ optá se Wyatt a tím převezme vedení.
„No…“
„Půjčíme vám koně. Děti, ženy a starci do vagónu. Ozbrojení muži hlídat po celé délce vlaku. Může to být přepadení.“
„Hej, kým jsi, že tu rozkazuješ?“ ozve se z hloučku hrubý hlas.
„Maršálem Spojených států amerických,“ řekne chladně. „Běž se postavit na místo, pokud máš kuráž.“ Ledové oči se do něj zavrtají a on pobledne. Vezme pušku a jde hlídat.
„Děkuji, pánové. Sám bych to asi tak rychle nezvládl.“
„Vy tři jděte pro koně a přiveďte je sem. Čím déle tu budeme, tím víc ztrácíme času a dáváme možnost k přepadení.“ Tiše se optá strojvedoucího. „Vezete něco cenného?“
„Ne, maršále. Je to divné. K tomu museli sem ty stromy dotáhnout. Nechápu k čemu to tu je. Přece to odklidíme. Myslíte, že nás mohou přepadnout?“
„Je to možné.“ Poodejde. Zack za ním.
„Co si myslíš?“
„Clay někomu zaplatil, aby zdržel vlak. Nevěří, že jsme mrtví.“
„Přesně. Mám ho plné zuby. Byl bych ho měl rád na dosah pistole. Tohle jsou zbraně zbabělce.“
„Tím on je.“ Vzpomene si, jak držel Dianu pod krkem. Pečlivě se rozhlížejí, ale vypadá to, že to byla jenom past. Odklidí stromy a pomalu jeden za druhým nastoupí do vlaku.
„Wyatte,“ optá se ho už v kupé, „Nemyslíš, že to mohlo patřit někomu jinému?“
Wyatt na něj překvapeně se podívá. „Nemyslím, protože tohle vypadá jako past psa, co kolem sebe divoce kouše. Myslíš, že ví, kdo mu je na stopě?“
„Nejspíš ne. Zdřímnu si trochu. Nepřipadá ti zábavné, jak po nás jde?“
„Naprosto ne.“ Stáhne i taky krempu do obličeje a lehne si. I Zack usne. Opět je probudí jemné trhnutí. Ihned si uvědomí, že jsou ve městě. Zvednou se. Tucson? Vyjdou ven. Zack se protáhne. Cítí se odpočinutý a plný chutí.
„Kde jsme?“
„V městě. Vlak do Tucsonu vyjíždí až ráno,“ poinformuje je ochotný průvodčí. „Děkujeme za pomoc.“
„Není za co. Je tu blízko hotel?“
„Tam,“ ukáže směrem do města. Hned jak z nádraží vyjdete. Minout ho nemůžete. Je to hotel, saloon a casino dohromady. Jestli chcete, ale potom je o kus dál jiný.“
„Díky moc.“ Dojdou pro koně. Za chvilku stojí před rozlehlou budovou s dvěma dveřmi. U jedněch je nápis Hotel u Zlatého nugetu a druhý nápis nese příznačně nápis Casino U Zlatého nugetu.
„Myslím, že dneska se zastavím v casinu, ovšem nejdřív něco se sebou udělám. Co ty?“
„Jdu k šerifovi.“
Zack se ušklíbne. Jak si myslel. Ubytuji se opět jako bratři Smithové a znovu si připustí, že mu chybí třetí do party. Ale Matt je v pořádku. Aspoň to. Nemusí tu být s nimi. Nerad viděl, když byl na střeše a s nimi bojoval. Když je s ním, nejraději by ho ochránil před vším zlým, ale je to blbost.
„Lázně?“
„Jakou?“
„Bez.“
„Jistě.“
„Rád bych si potom zahrál.“
V očích muže prokmitne zájem. „Budete vítán. Stačí se obrátit na Charlese. Mám mu dát vědět?“
„Ano. Nerad bych začínal s pětníky,“ řekne lehce. Cvrkne do klobouku a jde za Wyattem.
„Už zase jdeš hrát?“
„Něco se dozvím. Pan průvodčí nám opomněl říct, že je to zároveň bordel.“
„Oh. To by nebylo špatné. Dal sis nějakou?“
„Nemám chuť. Možná k ránu.“
„Jasně.“ Wyatt dobře ví, že u něho je na prvním místě hraní karet, potom ženy. Jako by mu vynahrazovaly něco, co nemůže najít. I když skoro vždy měl u sebe nějakou krásku, ale taky většinou ženy, které jdou po prachách, ale Docovi to nikdy nevadilo. Vždy stál na zemi.
Za chvilku s doutníkem v ruce, se skleničkou šampaňského sedí v plechové vaně a spokojeně pokuřuje. „Tomuhle říkám život. Chybí už jenom Matt.“ Což mu připomíná, že by mohli zajet za madam Josefínou a jejími kuřátky. Matt sice nadšený nebude, ale on jo, a kdyby nechtěl, může jet sám. Je svobodný muž.
„Noviny?“ zeptá se dívka v skrovném oblečení, které spíš víc odhaluje než ne. V očích veselost. „Postarám se zatím o oblečení.“
„Děkuji.“ Tomu se říká služby pro někoho, kdo byl venku. Nejlépe se cítí v tomto prostředí. Dočte noviny.
„Dolít vodu?“
„Čtete myšenky? Oblečení už je hotové?“
„Za chvilku.“
„Tak přilijte,“ svolí. „Ještě jeden doutníček.“ Matt je daleko, může si dopřát. Spokojeně seřízne špičku, zapálí, natáhne do sebe voňavý kouř a vyfoukne. Lahoda.
„Zde, pane.“
„Skvělé.“ Podá ji dolar, který šikovně schová do malého váčku přidělaného pod sukní. Objeví se pěkné lýtko, ale Zacka to neláká. Spíš si chce pořádně zahrát. Obleče se, když si vybaví, že potřebuje holiče. Zastaví se, rozhlédne. Samozřejmě, není daleko a má otevřeno. Tedy podle toho, že sklo je na chodníku. Překročí je.
„Je tu volno?“
„Sakra, copak to vypadá? Bože, proč nemají nějakou úctu.“
„Co se tu stalo?“ optá se, když se usazuje v židli.
„Coby?“ vezme s profesionalitou břitvu a řemen. Pravidelnými tahy ji začne ostřit. „Jeden zákazník si usmyslel, že tu byl o pět minut dřív. Tomu druhému se to nelíbilo a přidal se k nim třetí. Takhle to dopadlo.“ Odloží břitvu, dojde pro teplou vodu. „Ale s tím člověk musí počítat. Rychle to tu vyrostlo, rychle zanikne. Lidé jsou trochu nervózní.“
„Copak?“ podiví se.
„Chodí kolem tu nějaký Rozparovač.“
„Co tu chodí?“ zpozorní.
„Někdo si to užívá. Morduje ženský.“
„Cože? Neslyšel jsem o tom.“
„Jojo. Jenže ne žádné lehké děvy, ale spořádané manželky. Jednu zabil dokonce přímo v ložnici. Jejího muže svázal, potom si užil, aspoň mi to vykládal doktor. Zvracel z toho jako Alík. No a potom ji podřezal a rozpáral břicho.“
„Ježíš a proč? Co ten muž?“
„Ten chlap? Prej to přežil a zdejchnul se. Co já vím? Šílenec? Proto se některé ženské…“
Zack si vzpomene na sympatickou hnědovlásku. Je mu to jasné. „Rozumím. Daly se na nejstarší řemeslo.“
„No jo. Divíte se jim? Já bych to udělal taky.“
Doc přikývne. Trpělivě sedí, odkud nedokončí svou práci. Zaplatí a jde do Casina. Rozparovač. Zvláštní. Musí vědět víc. Zajímá ho to. Určitě se to dozví i Wyatt, ale nejdřív potěšení, potom práce. Vejde dovnitř. Překvapí ho pořádný dup tanečníků, ale nevšímá si ho a ihned odhadne, kdo je Charles.
„Pan Charles?“
„Ano.“
Zack se usměje. „Dnes jsem se tu ubytoval a poradili mi, že jediné dobré místo k přátelské partičce je zde.“
„Oh, už vím.“ Odhadne ho. „Prosím, pojďte dál. Zde není vhodné místo k takové konverzaci.“ Luskne prsty a po boku se mu objeví muž. Něco mu pošeptá. Ten přikývne. Zack následuje dotyčného. Zajímalo by ho, co se to tu děje.
„Dobrý večer. Je tu šerif?“ optá se, když vejde dovnitř. Muž se na něj podívá.
„Já jsem šerif, co chcete?“
„Jen pár informací.“ Ohodnotí ho. Všechno je tu čisté, vězení prázdné, což může znamenat dvě věci. „Buď je nastrčenou figurkou, nebo je tak dobrý, že se ho všichni bojí.
„Aha. Můžete zase odejít.“
„Cože?“
„Jste snad novinář? Je mi líto, dokud nepřijedou z Denveru všechno … Ono stejně to prasklo.“
„Jsem maršál Wyatt Earp. Sledují jednoho muže a rád bych věděl, zda se tu nezdržuje.“
„Cože? Ehm no jo. Nevím a upřímně mi je nějaký chlap u prdele!“
„Cože?“
„Podívejte se. Řádí mi tu vrah, co poctivejm ženským rozpárává břicha. Už dvě jsou v pánu. Lidi se bojí a ženské mě obléhají, co já jako s tím. Před hodinou jsem se jich zbavil. Všichni mí pomocnicí jsou venku a já už dva dny nespal. Víte, proč je to tu prázdné?“ ukáže za sebou na vězení. „Protože je klid. Nikdo nestřílí. Všichni se chovají jako beránci. Poprvé v historii města je mi to fuk. Nevím, co se tu děje. Nevíme, kdo to dělá. Nějaký chlápek je mi ukradenej, kapoto?“
„Rozumím. A něco víte?“
„Co vás to zajímá? Netuším. Výpovědí svědků, které jsou k ničemu, ale procházím každou z nich. Nejsem detektiv, jen obyčejnej šerif,“ postěžuje si. „Mají někoho poslat z Denveru, možná dokonce z New Yorku, ale nikdo zatím nedorazil. Už aby tu byl,“ pronese přání. „Tak jo, koho hledáte?“
„Claye Allisona. Měl přijet sem vlakem. Neviděl jste ho?“ mrkne se na vývěsku hledaných zločinců. Na předním místě je jeho podobizna.
„Neviděl. Mohu se optat lidí, ale předem je vám jasné, že je to k ničemu. Toho už by taky někdo mohl oddělat. Prej zabil nějakou ženskou v nějakém městečku.“
„Jo. Vzal ji jako rukojmí.“
„Po tomhle, co se tu děje, přestávám se čemukoliv divit. Doufám, že dnešní noc bude klidná.“
„Proč?“
„No vraždí co tři dny. Jako by nemohl odolat. Jelikož poslední vražda byla včera… ale je to moje zbožné přání. Rád bych tomu sám věřil, že bude vraždit co tři dny. Je mi líto, maršále, ale jste tu v nevhodnou dobu.“
„Jistě. Omlouvám se. Ať ho brzy chytíte.“
„No jo,“ zabručí šerif. V hlavě se mu rojí, co vše o něm a bratřích s Docem Hollidayem slyšel. Ještě dobře, že je tu sám a Holliday někde práchniví. Ti dva a ten vrah mu tu opravdu chyběli. Jeden malér za druhým.
Wyatt vyjde ven. Takže tu řádí vrah. Dost neobvyklé. Většinou se to tu vyřizuje dost rychle. Co asi dělá Doc? Určitě už to taky ví. Docela by ho ten případ zajímal, ale musí chytit Claye. Šerifovi rozhodně nezávidí. Prochází se po městě, ale dobře ví, že je zbytečné vyptávat se na Claye. Má jednodenní předstih, ale nemají jak ho dostihnout. Zastaví se před Wells and Fargo. Vejde do kanceláře, kde se svítí.
„Kdy jede první dostavník do Tucsonu?“
„Nejede. Nejezdíme tam od té doby, co je tu železnice.“
„Chápu.“ Opět nic. Nasednout na koně? Do Tucsonu je to ještě dálka. Koně rozhodně nejsou rychlejší. Jen by prohloubili časový rozdíl mezi nimi a jím. Jak vůbec Clay chce bez Jimmyho získat ty dokumenty? Zarazí se a usměje se. Zamíří do kanceláře telegrafisty. Že ho to nenapadlo.
„Šerifovi v Tucsonu od maršála Wyatta Earpa. Brzy by k vám měl dorazit Clay Allison. Chce vyloupit banku. Zadržte ho.“
Podá to telegrafistovi. Ten nadzvedne obočí, ale potom rychle vyťuká příslušnou zprávu.
„Tohle si necháte pro sebe.“
„Jistě, maršále.“ No, řekne to aspoň své sestře. Není to žádná drbna. Tak on se setkal se slavným Earpem. Panečku jo.
Wyatt se zatím rozmýšlí, co by mohl udělat. Když uvidí ještě otevřenou restauraci, rychle se do ní nahrne.
„Přejete si?“
„Jídlo. Je tu jako vymřeno,“ prohodí.
Servírka se k němu posadí. „Jo. Kšefty nejdou. Jak nastane večer, všichni se uklidí domů, ale to nepomůže.“
„Jasně. Ten vrah.“
„Jo. Moje tetička byla jednou z nich. Živé duši by neublížila. Bože…“ rozpláče se. Wyatt bezradně se na ni dívá. Ta se zvedne a odběhne.
„Vypadá to, že je tu nebezpečno, ale oni musí pokračovat v honbě. Nesmí jim stopa vychladnout, protože by ji taky už nemuseli nikdy zachytit. Nají se, zaplatí. Ještě se půjde podívat po městě. Možná, že přece jenom něco zaslechne. Zajde do jednoho saloonu. Naslouchá, co kdo povídá, ale všichni hlavně mluví o vrahovi. Pak uvidí toho železničáře. Přisedne si k němu.
„To jste vy? Je fajn, že jste ty lidi zpacifikoval. Měl jsem z toho hrůzu. Stejně by mě zajímalo, o co se jim jedná.“
„Kdo ví. Mohu se vás něco optat?“
„Povídejte.“
„Neviděl jste někde na trase do Tucsonu asi čtyři chlápky? Jeden byl takový hřmotný jako býk a ostatní ho poslouchali.“
„Býk… hm, potřebujete to?“
„Ano,“ řekne překvapeně. Ví snad něco? Muž si vezme čepici a zvedne se. Mávne rukou směrem k baru. Barman přikývne, vytáhne notes a udělá čárku.
„Za někým vás zavedu.“ Vede ho k nádraží. Wyatt si uvolní zbraň. Je noc a kdo ví, koho Clay podplatil. Muž otevře dveře a jde po schodech. Potom další.
„Marco?“
„Jo. Ahoj. Kdo je to?“ optá se podezřívavě. Tvář mu hraje do fialové a ruku má na pásce.
„Přítel. Pomohl mi s tím vlakem, víš. Jak jsem ti vyprávěl o těch stromech přes cestu. Ještě, že Ray je včas zpozoroval, jinak jsme v pánu. Hledá někoho, kdo vypadal jako býk.“
„No ne doslova. Ostatní ho možná oslovovali jako Clay.“
Odplivnutí a zaskučení. „Ten parchant? Jo tak toho moc dobře znám. Co mu chcete?“
„Vsadit do žaláře, pokud se nebude bránit.“
„A když ano?“
„Víte o něm něco?“
„Jo. Pěkně si mě podal, jenom proto, že jsem zakopl o jeho nohy a dovolil si říct, že není ve vlaku sám. Lidi jsou většinou slušní, ale on ne.“
„Kam jel?“
„Do Tucsonu. Když jsem prodával jízdenku, zaslechl jsem, že musí zajít za Černým Karlem. Kdo to je, netuším.“
„Já si to zjistím.“
„Potom umlkli. Snad vám to k něčemu bude.“
„Určitě. Moc děkuji a brzy se uzdravte.“
„Zabijete ho?“
Wyatt se otočí. Marco se otřese. Takový pohled ještě neviděl. Tak studený, hrozivý a přitom neví sám, ale důvěřuje mu a nebojí se ho. Jako by patřil těm zlejm. Wyatt se pousměje. „Ještě jednou díky moc.“ Dotkne se krempy a vyjde. Jméno Černý Karlo je dost neobvyklé, ale Tucson je velké město. Mají první stopu. Je nadšený. Jde kolem restaurace, když uslyší výkřik. Rozeběhne se. Uvidí servírku, jak zápasí s mužem.
„Nechte toho!“ vykřikne a vytahuje zbraň, i když se ji neodváží použít. Muž ji pustí a jako lasička hbitě zmizí. „V pořádku?“
Ta se třese. „Jo. Právě jsem skončila, když mě chytil. Něco mi chtěl dát přes pusu, bože ten smrad. Je mi z něj blbě.“
„Nejspíš éter. Kde bydlíte? Chcete doprovodit?“
„Děkuji moc. Bože, tohle jsem nezažila.“ Zavěsí se do něj. Jde vedle něj. Wyatt cítí, že ji strach pomalu upouští. „Víte, jsem v téhle práci zvyklá na ledacos, ale tohle mě dostalo. Byl hrubý, i když někteří zákaznici si myslí, že si mohou dovolit vše. Bude to dobrý. Někoho požádám, aby mě odteď doprovázel. Co když to byl ten vrah?“
„Už je to v pořádku. Určitě ho šerif dopadne.“ Zastaví se před domem. Servírka ho políbí na rty.
„Moc děkuji. Ráda bych se nějak odvděčila, ale madam je přísná. Vyhodila by mě. Jinak jsem Ginny a ještě jednou moc děkuji.“ Zmizí ve dveřích.
„Záchrance, cha. Kdo to mohl být? Vrah? Někdo jiný? Nebo jen nějaký násilník? Tak pěkné městečko a pod povrchem hniloba. Jdeme spát, Wyatte. Vsadím se, že Doc sedí u karet,“ brumlá si pod vous, ale oči pozorně sledují každý stín, který se kolem mihne. Clay je pryč, ale mohl opět někoho navést nebo zanechat, aby je dostali. Nebo měl Doc pravdu a je to jen souhra náhod? Možná. V klidu zajde do hotelu. Zaklepe na Docovy dveře. Ticho. To znamená, že ještě hraje. Oblečený se položí na postele a zavře oči.
