Honba za Clayem
Jeďte beze mě! Zní v Zackově, ale brzy se soustředí, aby neztratil Claye a jeho bandu z očí, i když to není nic těžkého. Mají unavené koně, takže je brzy doženou. Jeden už zastavuje. Mají ho minout nebo ne? Nechává za sebou lidi schválně? Jestli by zastavili, získá náskok, pokud ne, může je dotyčný postřílet do zad jako králíky. Těžké rozhodnutí. Zuby mu zasvítí v zarostlé tváři. Ten pitomec se chce bránit. Wyatt už střílí a jako vždy přesně. Nezkoumají, zda je mrtvý nebo ne. Hlavně, že už jim nepřekáží. Pokračují dál v cestě. Nejspíš nevyplnil dobře Clayovy příkazy. Jemu je to jedno. Už, aby je chytili, když se zamračí. S tímhle nepočítali. I Wyatt zpomaluje.
Zastaví. Koně mohutně oddechují. Zack Appleho popleská po krku. Je zpocený, přestože jsou na poušti. Za chvilku padnou, ale pak ztratí Claye, ale ztrácí ho už teď.
„Co budeme dělat?“ optá se Wyatta.
„Jedeme za ním.“ Pobídne svého hnědáka. Oba vjedou do kaktusového pole. Nejsou na to připravení, ale doufají, že je tu jenom jedna cesta a brzy skončí.
„Tohle neprojedeme!“ vykřikne úzkostně Zack, když se mu do nohy zabodne dlouhý trn.
„Projedeme nebo jsi už sis tolik zvykl na pohodlí?“ ozve se kousavě Wyatt.
„Ne.“ Jede dál. Občas má nutkání se otočit a podívat se, zda tam není Matt. Vsadí se, že by věděl, co v takovém případě dělat. Něco by měl v zásobě, ale momentálně mu spíš chybí Šedý vlk s jeho mastičkami. Co asi dělají? Proč, ale Clay jede jen s několika kumpány? Co tím sleduje? Zlato? Je ho hodně? Co ví ten bankéř?
„Jsme venku, díky bohu.“
„Taky jsem rád.“ Zasykne, jak si z nohy vytáhne trn. „Wyatte, musíme prohlédnout koně. Jestli jsou zranění, musíme to ošetřit, jinak jsme mrtvoly.“
„Sakra! Zdržíme se!“
„Stejně je nevidíme. Co myslíš, kam mohli jet?“
Wyatt se zamračí. „Do Států.“
„Proč si to myslíš?“ Bedlivě prohlíží Appleho kopyta. Přední jsou v pořádku. Potom ještě projede pokožku, zda nemá nějaký trn.
„Protože to zlato je území Států, proto.“
„Jasně. Takže na sever.“ Za Mattem. Zatraceně, stýská se mi po tom zelenáči. Rád by ho měl při sobě, už jenom proto, že dobře střílí. Nic jiného za tím není. Zarazí se a špičkami prstů vytáhne trn. Apple sebou cukne, ale nejančí, jako by věděl, že mu to pomůže.
„Jak je na tom?“
„Dobrý. Tři trny. Ztratili jsme je. Museli o tom poli vědět.“
„Určitě, takže kam?“ Poodejde od koní a dívá se na zem. Nezastavili, ale jeli dál, to znamená, že měli ochranu… „Wyatte, měli chaps?“
„Jak to mám vědět? Na tu dálku?!“
Zack se zazubí. „A já myslel, že máš ostříží oči. Nesesedli, takže to znamená, že pokračovali opravdu na sever, ale brzy dostanou koně. To znamená, že je tu někde farma. Možná spřátelená nebo ne. Jim je jedno, hlavně, když dostanou čerstvé koně.“
Wyatt strhne klobouk a uhodí jim o zem. „Zatraceně, zase nám unikne!“
Zack se zvedne, opráší si kalhoty. „Přece to nevzdáme, ne?“ Chce být u Matta, ale chce taky Claye chytit. Obojí najednou se vylučuje. Musí nejdřív udělat jedno, aby měl klid na druhé. Je nezvyklé, že tak rychle si přivykl domáckému prostředí a hlavně Mattovi a jeho ranči. Nejraději by měl obojí. Vzrušení s Wyattem při honičce a klid s Mattem. Cože nejde. Taková polízanice.
„Co se stalo Mattovi?“
„Tornado se zranil. Doufám, že bude v pořádku, protože má v plánu jet o Modrou vlajku.“
Wyatt na něj udiveně pohlédne. „To je tak dobrý?“
„Matt? Netuším, ale Tornado je. Nejlepší kůň, na jakém jsem jel. Tedy nejvytrvalejší. Matt povídá, že jeho Hnědák byl daleko lepší a rychlejší, ale Tornado je starý zjizvený býk, co se nevzdá, i kdyby měl zemřít. Raději padne, než aby se poddal.“
„Jasně.“ Pobídne koně ke klusu. Zack si pomyslí, že je to pitomost, že je už nedostihnou, ale co mohou dělat. Potřebují informace… Oči se mu rozšíří, když si něco uvědomí.
„Wyatte, stůj. Tamhle někoho zanechal. Snaží se zamaskovat, ale patří určitě k bandě.“ Wyatt stočí příslušným směrem hlavu. Má pravdu. Pobídne koně do cvalu. Už je zpozoroval a chce utéct, ale všichni vědí, že to není možné. Kůň najednou klopýtne a jezdec elegantně slítne přes koňský krk. Zack s Wyattem u něj zastaví.
„Tak co?“ optá se Zacka, který u něj klečí. Ten se zazubí. „Žije a to jsem si zrovna myslel, že bychom potřebovali znát Clayovy plány. Oho, panáčku, zbraně nech na pokoji.“ Vyndá mu z pouzder dvě zbraně. Odloží je. Potom hbitými prsty profesionálního hráče ho prohledá. Najde ještě dva nože, karty, koženou peněženku a váček s trochou zlatého prachu. Upřímně pochybuje, že by si to sám vyrýžoval.
„Co teď?“
„Probereme ho,“ řekne chladně Wyatt. Přidrží mu hlavu a pleskne z obou stran, až to mlaskne.
„Co… co, ehm.“
„Je trochu málomluvný, Wyatte.“
„Neboj, bude zpívat jako slavík v opeře. Tak copak Má Clay za lubem? Musel vám něco říct, když vás prohnal těmi kaktusy.“
„Netuším.“
„Docu, on je dost nechápavej.“
Muž polkne. „Docu?“ zadívá se mu do šedých ledových očí. Vybavuje si o dvou známých pistolnicích. „Wyatt?“
„Wyatte, on není až zas tak nechápavý.“
Wyatt se pomalu usměje, ale takovým způsobem, že muž má pocit, že mu někdo přešel po hrobě. „Ano. Teď nám jistě všechno řekne.“
„No, víte, já zas toho moc nevím. Nebyl jsem nejblíže Clayovi, chápete. Měl své oblíbence. Jako Deana nebo Sama. Já jsem jenom pěšák.“
„Lžeš. Nikdy by sebou netáhl někoho, komu by nedůvěřoval, takže, kam zamířil?“ Zmáčkne ho u krku. Muž se zachvěje, když se podívá do studených Wattových očí. Jsou jak brány do pekla, pomyslí si. „Tucson. Chce tam jet.“
„Tam?“
„Jo. Potřebuje něco vyzvednout u jednoho bankéře. Nějaký klíč nebo něco podobného. Nevím, přesně…“ Zack ho jednou ránou pošle do země snů.
„Mohl nám něco říct.“
„Pochybuji. Jedeme do Tucsonu.“
„Jasně.“ Nasednou a zamíří na sever. Muže s ležícím koněm nechají na pospas osudu. Večer se zastaví, ale nejdřív důkladně prohlédnou obzor, zda někde se nesvítí. Snědí studené jídlo, dají koním pít. Zack se zachumlá pod deku. Zírá na hvězdy. Vzpomene si, že prvně snad si jejich krásu uvědomil s Mattem.
Je zima. Přesune se k Wyattovi. „Je zima,“ „zabrumlá, trochu zbytečně.
„Spí,“ ozve se suše. Zack očekává, že přijde vzrušení, ale nic. Je to snad jen s Mattem nebo je to jinak? Zavře oči. Ví, že se musí jak oni, tak koně vyspat a odpočinout. Takže Tucson. Byl tam párkrát. Dobře se tam hraje a několikrát navštívil tu malou zrzečku, Miriam se jmenovala. Byla trochu na peníze, ale která ne. Matt je hnědovlasý, ne zrzavý. Takové rozcuchané vlasy, které člověka nutí pořád upravovat a jizva na tváři. Miriam žádnou neměla. Měla krásné hebkou pokožku a oblé tvary, které přesně mu sedly do rukou. Zívne. Po chvilce si uvědomí, že ani nijak ji netouží opět navštívit. Oči se mu samy zavřou, aby se otevřely s prvním paprskem. Posadí se. Wyatt ještě leží. Tiše vstane. Připraví jídlo a obstará koně.
„Vstávej!“
„Musel jsem být unavený. Co rány?“
„Dobrý. Jde to. Tady máš. Za chvilku začne slušně pražit. Vůbec nemám potuchy, kde jsme a jak dlouho bude to trvat, než se dostaneme z ní pryč. Stačí, abychom minuli městečko studnu, farmu a je po nás. Potřebovali bychom průvodce. Clay se tu vyzná, ale my ne. Možná jsme měli tamtoho chlápka vzít sebou. Jistě by nás vyvedl z toho pekla. No, pozdě honit bycha.“
„Mlč.“
Zack přikývne, ale cítí, že by radši mluvil. Sám sobě se podiví, protože není zrovna ten typ. Nasednou na koně a vyrazí vstříc další cestě, která se zdá být bez konce. Jedou, aniž by cokoliv zpozorovali. Až k polednímu, Zack zpozorní. Přimhouří oči a stočí Appleho k předmětu, který tu leží. Srdce mu vzrušeně bouchne. Seskočí a uzdu spustí na zem. V rukavici jemně odtrhne písek kolem koňských výkalů. Je to ono. Stopy několik koní. Poměrně čerstvé, nijak staré.
„Co je?“
„Máme je.“ Stoupne si a zacloní si oči. „Jeli tamtím směrem.“ Obrátí se zpět po stopách, ale nic nevidí, než žlutou poušť a chvějící se horký vzduch. Nasednou na koně a jedou v stopách, které je vedou dál a dál. Jedou jen chvíli, ale Zack má pocit, že jedou týdny. Už ani si nemůže olíznout rty. Vidina vody je tak strašně lákává. Rád by se vykoupal.
„Městečko.“
„Myslíš, že je tam voda?“
„V každém městečku musí být.“ Rozjedou se. Špinaví, pokrytí prachem a pískem. I koně se svěšenýma hlavami se sotva plouží.
„Je větší, než jsem si myslel.“
Zack se zastaví. „Ty Wyatte, co myslíš, jaký máme náskok?“
„Myslíš, že jsou stále v městečku?“
„Je to možné.“
Wyatt zvažuje pro a proti. Jestli tam jsou, potom by je mohli dostat, pokud ale ne, strašně se zdrží. Vyplatí se risk? „Jedeme.“
Zack si pomyslí, že to mohl předvídat. Vypadají jako dva pobudové. Před saloonem sesednou. Netuší, kde jsou, protože cedule na kraji města je značně nečitelná. Vejdou dovnitř. Překvapí je pevné dveře. Při jejich příchodu hlavy se automaticky zvednout, aby je zkoumavě přejely a opět sklonily. Zack zamíří k pultu.
„Whisky jeden dolar, voda dva,“ suše jim oznámí barman. Líně se opírá za nevelkým pultem. Nad ním je velké zrcadlo. Zack si pomyslí, že zřejmě tu chcípl pes nebo majitel objednává zrcadlo po každém víkendu.
„Whisky. Dvakrát,“ poručí si Wyatt. „Dobrá.“
„Z kaktusu. Můj vynález.“
Jako mnoho jiných, ale opravdu není špatná, pomyslí si Zack, který většinou mlčí, když dojde na vyptávání. Někdy lehce ztratí trpělivost. Wyatt jedná, on se spíš dívá, ale hlavně mu hlídá záda. Tady ti vypadají naprosto neškodně, ale to neznamená, že někomu nemůže rupnout v bedně.
„Odkud jedete?“
„Kam vítr nás zavane,“ odpoví lehce Wyatt. „Jednou sem, podruhé tam.“
„Jasně.“
„Jak se to tu jmenuje?“ optá se Zack, který stočí hlavu k muži v obleku, který si líně hraje s kartami. Vykládá si pasiáns. Vyhlíží, jako by do pěti neuměl počítat, ale zná pár chlápků, o kterých si myslel, že by nechytili lemra a ukázali se nadobyčej rychlí. Jako Matt. Opět skončil u něj. Rád by ho dostal z hlavy. Nejspíš sedí s ostatními u stolu a něco jedí, což mu připomíná, že by si dal něco dobrého. Hlavně, aby to bylo teplé. Nebude to takové jako by to uvařila Marie, ale…
„Nechcete si zahrát, pánové? Malou partičku.“
Zack, který ho celou dobu pozoruje, trhne hlavou.
„Ne, díky. Někoho hledáme.“
„Mohu vědět koho? Znám se tu s každým,“ nabídne jim své služby hráč.
„Pochybuji, že ho znáte,“ řekne trochu nevraživě Wyatt. „Jedině, že byste tu potkal čtyři lidi na unavených koních. Projeli tudy nedávno.“
„Hm možná…“
„Lucky, nepleť se do toho,“ řekne barman. „Chcete se ještě napít? Nejsem informační kancelář.“
„To by bylo poprvé v historii této země, co by saloon nepodával informace. Projeli tudy? Víme, že ano, ale kdy?“
„Waytte, ti pánové nic nevědí. Je to zapadákov, který brzy chcípne. Nashledanou.“ Zack se úmyslně dotkne krempy klobouku.
„To si vyprošujeme!“ zasyčí zničehonic barman. „Tohle odvoláte?“
„Jste alcalde nebo co? Jdeme.“ Odlepí se od pultu a vyrazí ke dveřím.
„Počkejte. Pět dolarů a informace je vaše.“
„V dnešní době dolar je velký jako kolo od vozu.“
„Fajn dva dolary.“
Wyatt je vytáhne a hodí.
Hráč si olízne rty. „Projeli před asi pěti hodinami. Napojili koně a jeli dál. Nebyli zas tak unavení.“
„Kam jeli?“
„Nahoru. Je tam velké město.“
„Jak daleko?“ optá se.
„Tak deset dvacet mil, víc ne.“
Wyatt se usměje. „Tady máte.“
Hráč obratně chytí další dolar. Potom položí všechny na stůl. „Jsme si kvit. Nashle. Díky.“
Zack s Wyattem ho už nevnímají. Vyjdou ven a opřou se o ztrouchnivělé zábradlí. Wyatt vytáhne cigaretu, jednu nabídne Zackovi, který si ji vezme.
„Koně potřebuji odpočinout.“
„Bude noc. Zvládnou to. Odpočinou si ve vlaku.“
Zack vyfoukne labužnický dým. „Ok, jedeme.“ Důkladně nechají napojit koně. Zack zkontroluje Appleho. Moc dobře ví, že by to Matt udělal, i kdyby měl padnout, ale před nimi je ještě dlouhá cesta a ztratit koně, to se může rovnou odstřelit. Vyhoupnou se na ně a ujíždějí z městečka. Po hodině Zack obrátí hlavu a přimhouří oči. Nic nevidí, ale ten pocit, který má, může znamenat jen jedno. Někdo je sleduje.
„Kdo myslíš, že to je?“ optá se unaveně Wyatt.
„Netuším. Možná někdo, koho Clay tam zanechal nebo ten hráč. Rozhodně se drží v uctivě vzdálenosti. Pokračujeme. Zatím není nebezpečný.“
Koně poté, co zapadlo slunce, ožijí. Po východu je napojí a jedou dál. Řídí se podle severky a nic víc. Zack si vzpomene, jak jel s Mattem, kdy je honil ten ďábelský lovec. Co asi dělá? Jestlipak se už narodilo hříbě Večernice? Přistihne se, že dlí při myšlenkách na Matta stále více. Potom mu myšlenky sklouznou k Drewovi a Robinovi. Ještě dobře, že je nemocný. Musí přiznat, že není nadšený tím, že ho potkali, ale je to Wyattova volba. Je pravdou, že jim stejnou měrou pomohl, jako zkazil, co mohl. Hlavně to s Mattem. Měl by odjet někam do Evropy. Tam by se hodil.
„Podívej se, to by mohlo být ono.“ Wyattovu ruka v rukavici ukáže před sebe.
„Jsem rád, že jsme sem dorazili. Mám hlad, ty ne?“
„Sotva tu bude Mariina restaurace.“
„Taky jsi jí propadl?“
„Je to krásná žena, Docu. Mohl by sis ji vzít.“
Zack se rozesměje. „Ani náhodou. Má pádnější ruku než leckterý chlap a pak má pánve.“
„Chápu. Nic pro mě.“
Zack se usměje. „Někteří mají ráznou ruku rádi, ale jak říkáš, já ne. To chce přítulnou osůbku do postýlky.“
„Přesně tak. Jak se jmenuje ten zapadákov? Rosewood? Ehm to musel pojmenovat nějaký Evropan.“
„Souhlasím.“ V klidu vjedou do městečka. Ihned si uvědomí, že je asi velké jako Poplar a dokonce má tu železnici. Teď jen zjistit, jestli je tu Clay nebo ne. Opět stejně jako u neznámého městečka zajdou do saloonu. Na rozdíl od tamtoho je velmi rušné. Ihned zamíří do baru.
Jako obvyklé hlídá Wyattovi záda. Má náladu pod psa, protože jim Clay unikl, má hlad a k tomu je nevyspaný a podle informací je vše v nedohlednu. Měl by ses vzpamatovat, řekne si. Matt ho naprosto dorovná.
„Tak co?“
„Nic ráno jedeme. Nikoho tu neviděli. Takže Clay musel ihned nastoupit do vlaku, kam jel toť otázka.“
„Nemyslíš, že rovnou do Tucsonu?“
„Myslíš?“
„Určitě. Jdeme se podívat, kde bychom se mohli ubytovat.“
Wyatt se na něj podívá. Má neobvyklé vražednou náladu. Takovou u něj mockrát neviděl. K tomu mrzutou. Jako by se něco stalo, ale nechápe co. Ptát se ho na to nebude, protože už viděl, jak v této náladě stačilo málo a vybuchl. Ten druhý to většinou nepřežil.
Vyjdou ven a za nimi jen trošku se ztlumí hukot hlasů a piana. Rozhlédnou se. Wyatt kývne k hotelu Rose a hned vedle to vypadá jako nájemná stáj. Zavedou tam koně. Unavení se usídlí v hotelu. Wyatt se podepíše jako Wyatt a Zack Smithovi, což v Docovi vyvolá úsměv. Ten Mattův nesmysl se ujal. Vyfasují klíče od pokojů.
„Tak zítra!“
„Jasně. Je škoda, že nám zdrhl.“
Wyatt lehce trhne rameny, ale nechá to být. Doc vejde dovnitř okamžitě padne na postel. Usne ani netuší jak. Klidně spí, když najednou je vzhůru. Netuší, co ho probudilo, ale ví, že se něco děje. Něco špatného pro ně. Opatrně sleze z postele, ale vrátí se do původní polohy. Ten dotyčný nesmí mít pochybnosti, že o něm vědí. Kdo to asi je? Napjatě očekává střet. Musí přiznat, že dokonce se na něj těší, což nemá ve zvyku. Ruku má položenou na zbrani. Pokojně oddechuje, zatímco loví známky života. Uslyší zvuk klíče, potom kliku. Takže se nějak dostal k jeho klíči, který leží vedle něj. Zajímalo by ho jak. Hoteliér bude mít co vysvětlovat. Dveře se otevřou, on se skulí a vystřelí, aniž by se ptal, kdo to je. Zachroptění ho přesvědčí, že mířil jako vždy správně. Jde zapálit lampu, ale to už je hotel vzhůru nohama. Přidřepne si k zloději.
„To je ten hráč.“
„Jo. Škoda, že už nám neřekne, co chce.“
„Zavolejte šerifa!“ zvolá někdo.
„Jdu pro něj!“ Wyatt jen v košili sejde dolů, ale to už se k němu žene šerif.
„Co se tu stalo?“
„Někdo se mi dobýval do pokoje. Nemám rád cizí hosty,“ řekne chladně Doc.
„Jasně.“ Podívá se na dveře. „Vypadá to, že měl svůj klíč. Znáte ho?“
„Vůbec ne.“ Podívá se do tváře hráče z toho neznámého městečka. Proč se sem dobýval? Rozhodně neměl v úmyslu si zahrát karty.
„Tak jo. Jasná sebeobrana. Chlapci zavolejte Liama.“ Zack předpokládá, že je to hrobník, ale rád by ještě jednu věc udělal. Ovšem jak mu rád Wyatt připomíná, neměl by obcházet zákon.
„Šerife…“
„Gregory stačí. Co je? Hned ho odnesou. Omlouváme se za nepříjemnost. Věřte nebo ne, ale tohle se mi tu ještě nestalo.“
„Jistě děkuji. Rád bych se optal hoteliéra na ten klíč. Můj je na stolku.“
„Jasně. Jdeme. Má kancelář dole. Určitě bude tam. Nezdá se mi, že by starý Richi tohle udělal.“ Sejdou dolů. Gregory otevře dveře.
„Zatraceně!“ pošoupne si klobouk a jde rozvázat svázaného Richiho.
„Konečně. Kde je ten darebák? Ten hajzl mě dostal, Gregory. Zavři ho, až zčerná.“
„Neboj, tady ten se o něj už postaral. Už je to dobrý. Rádi bychom se optali na klíče.“
„Jo ty!“ Tře si zápěstí. „Mám duplicity. Hosté mají divné móresy. Jak spáchat sebevraždu nebo prostě ztratí klíč. Lidé jsou čuňata. Jednou se dotyčný ožral. No jo. Raději než vyrazit dveře, tak je otevřu a je to.“
„Děkuji moc. Někdo chtěl tomu džentlmenovi něco ukrást.“
„Ach jo. Schovám je lépe, přisahám.“
„Děkuji, šerife.“ Možná ta spolupráce se zákonem něco do sebe má. Vždyť i v Poplaru Hardymu pomáhal a Wyattovi taky, ale to jsou výjimky, ihned si zdůvodní svou slabost pro pořádek a zákon, který sám nedodržuje. „Dobrou noc.“
„Dobrou,“ houkne Gregory. Narovná se. Zadívá se za tím podezřelým chlápkem. V noci, neznámý muž, tma jako v pytli a on ho dostane střelou rovnou do srdce. Měl by mu doporučit, aby se rychle vypakovali. Bude to pro městečko lepší.
Zack ztuhne, když se zadívá na pootevřené dveře. Postaví se stranou a lehce do nich šťouchne.
„Tak co?“
Zack vejde dovnitř. Zamkne dveře. Proč ho Wyatt nevzrušuje, ale Matt jo? Čím to je? „Měl duplicitní klíče a ležel na podlaze svázaný jako kuře.“
„Mohl to předstírat.“
„I to je možné, ale musíme počítat s tím, že Clay může za sebou nechávat chlápky, co budou toužit po našem skalpu. Stačí slíbit pět dolarů.“
„Neceníš si nás vysoko.“
Zack se pousměje. „Jdu spát.“
„Tak zítra. Jo, s tím budeme muset počítat.“ Zack pečlivě zamkne a položí se na postel. Je po spánku. Sklouzne rukou ke klínu, ale potom toho nechá. Bez Matta to nějak nemá cenu.
