17. 10. 2012
Jobovy zvěsti
142.
Večer po závodě se všichni sejdou u Matta doma. Mary připraví obložené chleby, koláčky a oříšky, které nedávno koupila u Tvrďase Harryho. Matt u stolku nalívá whisky. Každému podá skleničku, pak ji zvedne k přípitku.
„Na závod, na návrat Drewa.“ Posadí se do dalšího křesla. Jestli to takhle půjde dál, nejspíš bude muset koupit buď víc židli nebo něco jiného. Sotva se sem vejdou. Možná pohovka? Dámy by to ocenily a on se Zackem možná nejvíc. „Povídej, jak bylo v San Francisku?“
Zvonek. Všichni se po sobě podívají.
„Jestli to bude Hardy, nejsem doma,“ řekne suše Zack. „Pro starostu taky neexistuju a pro rozhovor s novináři, taky ne,“ dodá, když si vybaví, jak jim unikl poté, co vlak odjel. Jednoduše se schoval. Nechce mít svou fotku ve všech novinách.
„Dobrá. Seď, Mary, dojdu tam sám a vyhodím ho ze dveří jednou rukou,“ kasá se, jak toho dotyčného zpacifikuje. Otevře dveře, aniž se podívá, kdo to je.
„Zdravím, Matte. Nejdu nějak pozdě?“ pozdraví ho dost nejistě doktor Hans Handerson.
„Cože? Ne. Pojďte dál.“
„Děkuji. Rád bych s tebou mluvil, pokud je to možné, ale jak tak koukám, máš tu plno.“
„Přijel přítel, ale pokud to nebude dlouho trvat, tak…“
„Zdravím, doktore. Matte, prosím tě můžeš se mu chvilku věnovat?“ ozve se Zack, který se šel podívat, komu Matt otevřel.
Matt se zatváří udiveně, potom přikývne. „Pojďte do pracovny a Zacku, nezačínejte beze mě!“
„Neboj, dvakrát to poslouchat nechci.“ Ztratí se v obývacím pokoji. Matt vede doktora Handersona do malé pracovny, kde je jen psací stůl, židle a malá polička pro knihy. Samozřejmě tu nechybí ani stolek s alkoholem. „Koňak?“ nabídne, když se dívá, co tam je. Jak tyhle věci se tu objevují, nechápe, ale asi zatím stojí Mary.
„Děkuji, jen krapet.“ Matt vybere velké skleničky, protože si vybaví, že do nich lil koňak dědeček. Podá mu ji. Doktor k ní přičichne a usměje se.
„Výborný ročník,“ ocení i podle barvy.
Matt se napije. „Slušné,“ zabručí. „Co po mně chcete?“
„No víte,“ zatváří se trochu rozpačitě, „dnes u oběda jsem neslušně vyslechl váš rozhovor se Zackem. Neměl jsem poslouchat, ale mluvil jste dost výrazně. Zaujalo mě to a rád bych věděl, jak jste myslel.“
„Jsi myslel, stačí,“ zabručí. „Nemám rád etiku.“
„Pak jsem Hans.“
„Umíte hezky angličtinu.“
„Matka ji se mnou pilovala. Paní Marie se mi velmi líbí. Je krásná a umí dobře vařit.“
„Jako půlka ženských v tomhle městě, ačkoli na rozdíl od nich je opravdu krásná.“
„Je to dáma. Nabídl jsem jí sňatek, ale odmítla mě.“
„Jako půlku města a okolí,“ odtuší.
„Nemám odvahu se k ní přiblížit.“
Matt už chápe, proč tu tak zkroušeně sedí. Prohlédne si ho. Vypadá jako skutečný džentlmen ze zámožné rodiny. Střih saka podle poslední módy, bílá košile, černá vázanka. Statná postava. Je chytrý, dobře vypadá, milý, jak tak slyšel, skvělý doktor, to potvrdí každý. To, že se zajímá o Marii, je trochu divné, protože je od ní o dost mladší, ale někdy člověk má rád starší muže… ženy. Možná je to tenhle případ.
„Nechci se dotěrně ptát, ale tvá matka o tom ví?“
„Ano. Schválila mi paní Marii, i když nejdřív byla proti.“
„Proti?“ nechápe, že by někdo byl proti Marii, ale zas na druhou stranu nikdo neví, co se v ženské hlavě vylíhne. Možná žárlí, že přijde o syna. O tchýních se vypráví tolik vtipů.
„Ano. Děti, víte.“
„Aha.“ Tak o tomhle nepřemýšlel. Popravdě netuší, kolik Marii je a optat se by znamenalo nejspíš zákaz stolování v její restauraci v tom nejlehčím případě. „To je těžké. V tom vám neporadím.“
„Má Katty. Je to milá dívka.“
Hodila by se k němu víc, i když čert ví. Jak dopadl on. „Ano je.“
„Jak tedy mám si ji získat?“
K čertu! „Jak?“ Copak jsem poradce přes srdeční záležitosti? Sám sotva Zacka uhnal a to Marie může být daleko tvrdší oříšek. Ne, nebude. Jen to bude složité. „Dvořit se ji. Klidně, rozumně. Když odmítne, neslyšet to její Ne. Víte, nevím to určitě, ale podle mě jí někdo musel ublížit.“ Bože, snad nevykládám tu blbosti. „Pomáhat jí. Ocení to. Stát při ní, ale pozor nedělat z ní nemohoucí slečinku. Nesnáší to.“
„To já vím. Mám šanci?“
„Určitě.“ Vypadá dobře, je chytrý, způsobný, líbil by se každé ženské v Poplaru.
„Vím, že bych chtěl už toho moc, ale mohl bys zjistit, zda vůbec o mně ví? Jsi jediný na koho je milá.“
„Já. Dobrá. Zeptám se.“ Kopu si svůj vlastní hrob a pak se rozzáří. Má to. Katty. Půjde na to přes ni. Promluví s ní, jak to s Marii vůbec je. „Zeptám se Katty.“
„To ne!“
„Cože?“
Hans zakašle. „Nechci, aby všichni věděli, že se Marii dvořím. Měli by legraci, že to zkouším znovu.“
„Aha. Katty nic neřekne. Dobrá, neoptám se jí. Hlavně být trpělivě a i když tě vyhodí, nevzdávej to. Když bude vidět, že ji máš rád, tak to vzdá.“
„Je nádherná, ale nechci na ní tlačit. Jestli mě nebude mít ráda, tak to nestojí za to. Budu trpělivý.“ Vstane, nasadí si klobouk. „Moc děkuji. Zkusím to s květinami. Ty má každá ráda.“
Matt přikývne. Je rád, že zmizí, ale Zacka asi zabije. Co ho to napadlo sem ho posílat? Vyprovodí ho ven. Udělá krok, když z obývacího pokoje vykoukne rozesmátá Zackova hlava. Matta to popudí. Zatímco oni se tam baví, on musí řešit tohle.
„V pořádku?“
„Zacku, co tě napadlo…“
Zack zavře dveře, přijde a krátce ho políbí. „No, když jsi dostal mě, tak jsem si říkal, že Marii uženeš taky a pak doktor je moc sympaticky, nezdá se ti?“
„Zkus myslet na někoho jiného a neznám se.“ S tím to uzavře, naštvaný ještě z toho rozhovoru. Vejde dovnitř. No samozřejmě, všichni už mají druhou skleničku, zatímco on si ani nelokl. Zack si z toho nic nedělá a jde za ním. Posadí se do svého oblíbeného křesla, odkud je vidět na celou místnost.
„Tak Drewe, co tě zdrželo?“
Úsměv mu zmizí z tváře. Okamžitě všichni podle něj zvážní. Drew do sebe hodí zbytek alkoholu. Hnědé oči se vážně zadívají na Robina. „Jak jsem už kdysi vykládal, patříme s Robinem k docela majetné rodině v San Francisku.“
„Máte banku, ne?“ vybaví si Matt. „Tvůj otec zemřel.“
„Ano a zároveň strýček Robina.“
„No jo, byl to bohulibej parchant, který v neděli pánbičkařil a v sobotu okrádal, promiň Drewe,“ zamumlá kajícně, když vidí jeho výraz.
Nebyl zas tak zlý. Měl jsem ho rád. Jak víte, Robinův otec vlastní rodinnou banku, ale mému otci, což byl bratr Robina, to jeho bohatství nestačilo. Rozhodl se pustit taky do banky. Po delší době se mu podařilo získat První Sanfranciskou banku.“
„Tedy! To muselo být voda na mlýn mého otce.“
„Moc ne. Zřejmě předpokládal, že ji zdědí a v tom případě by to byla nejsilnější banka na západním pobřeží. Můj otec totiž byl nemocný. Popravdě mně banka je někde, ovšem někteří členové to vidí jinak.“
„Počkat, ale ty jsi nezdědil nebo snad ano?“ podiví se Robin. Nechápe proč tu vykládá takové věci.
„Nezdědil, díky bohu. Zdědil jsi ji ty.“
Všichni otevřou pusu, jenom Zack se pousměje. Tak nějak to čekal.
„Zatraceně a co já s bankou?“
„To netuším. Ale abych to celé dovyprávěl. Přijel jsem v čas a dokonce jsem stihl otcův pohřeb. Byl tam celý náš klan. I přes to, že to byl pohřeb, úplně jsem viděl v jejich očích netrpělivost, kdy to skončí a oni odejdou k notáři, aby se dozvěděli dědice.“
„Nezabili mě u toho notáře?“ optá se lehce Robin jako by měl z toho legrací.
„Milionkrát. Jo, zabili. Po pohřbu všichni odjeli k notáři. Netrpělivě čekali na závěť. Notář, znáš starého Windowse.“
„Jasně. Musel si něco takového vychutnat. Ale že ještě žije? Myslel jsem, že ho už sklátila mrtvice.“
„Jo vychutnal a je stále stejně čiperný. Začal od konce s menšími částkami. Otec pamatoval na všechny.“
„Dostal jsi ten dům?“ optá se Matt. Zack se podiví nad jeho paměti. O tom, že by se o něčem takovém mluvilo, už dávno zapomněl.
„Ano,“ zářivě se usměje.
Robin vyprskne smíchy, proto se všichni na něj obrátí. Ten hned začne vysvětlovat. „Ten dům to je menší zámek. Myslím, že má šedesát komfortně zařízených pokojů. Každý apartmán má svou vlastní koupelnu, a pokud možno balkon s výhledem na zátoku. Dvoje stáje, kde je plno koní pro hosty. Jízdní i kočároví. Menší zahradnický domek a dům pro služebnictvo. Zapomněl jsem na něco?“
Drew se ušklíbne, zatímco ostatní zírají. „Těch pokojů je padesát pět a zapomněl jsi na fontánu s nahatou Afrodite.“
„No jo! Tu miluji! Opravdu nic nezakrývá a je pohoršením pro členky mravnostní policie v San Francisku. Nejraději by ji strhli a jediné štěstí je, že stojí na soukromém pozemku.“
„Tedy musíte být bohatí.“
Matt si vybaví jejich dům. Pravda nebyl tak velký, ale patřili k smetánce. V tom si uvědomí, že skoro nic neví o Zackovi. Jistě to, že je Doc Holliday to ví, ale vůbec neví, za jaké rodiny pochází. Kde se narodil a podobně. Musí se ho na to vyptat. Předem tuší, že to nebude lehké.
Drew s Robinem se na sebe podívají, pak pokrčí rameny. „Ujde to, ale abych pokračoval. Skončili jsme u notáře. Starej Windows si to fakt vychutnal až do dřeně. Když oznámil, že jsem zdědil dům, tak to docela přešli, horší bylo, když oznámil, kdo převezme banku.“
„Kdo?“
„Oh bože, neříkej, že… Ty sis nedělal legraci!“
„Přesně tak, bankéři. Nedělal. “ Všichni zůstanou nechápavě civět na Robina. „Jelikož banka není zahrnutá jako rodinné dědictví, to je ta druhá banka, tak ji mohl odkázat, komu chtěl. Jsi panem ředitelem se vším všudy.“
„Co já s bankou? Nechci ji!“ Robin rozčileně vstane, že dokonce zapomene na hůl, kterou vyfasoval. „K čertu s tvým otcem. Udělal to naschvál.“
Drew se pomalu usměje. „Ano,“ přizná klidně.
„Je to zákeřný hajzl!“ vykřikne rozčileně. „Vzdávám se jí.“
„Připadne charitě.“
Všichni zalapají po dechu.
„Přesně řečeno členkám Mravnostního klubu,“ jak on říkal tomu jejich pokryteckému spolku.
„On myslel snad na vše, ne? Bože, to není zákeřný hajzl, to je…“ Všichni pozorují, jak mu dochází slova. Posadí se na židli. „Nechce ji někdo?“
„Pokud ji někomu dáš, přejde opět na charitu. Je tvoje na deset let.“
Robin zrudne, potom zbledne. „Je nějaké východisko?“
„Netuším. Proto jsem taky zůstal. Ovšem je tu ještě něco?“
„Můžeš mi říct, co je tu horšího než zdědit banku?“
Matt i zbytek si pomyslí, že nechápou, jak může být hrozné zdědit banku. Polovina Ameriky, tedy celá Amerika, kromě snad bláznů, dětí a senilních starců by nad tím jásala.
„Ano. Rodina.“
Všichni se zadívají na Robina. Je vidno, že to nějak nechápe, pomyslí si Zack. Popravdě on tomu taky nerozumí. Matt se dívá na Drewa. Teprve teď si uvědomí, že je přepadlý. Jako by ho něco trápilo, ale co? Je to snad tou situaci nebo snad tu banku chtěl pro sebe? Ale říkal, že není hlavním dědicem. Kdo je hlavním dědicem? Sakra, taky by mohl říct víc.
„Kdo byl hlavním dědicem?“
„Můj bratr Christopher Ivan Warner III.“
„Ehm,“ jen hlesnou na tu číslovkou.
„Mimochodem, kde je?“ ozve se Robin. Překvapí ho, když se Drew ošije. Je snad za tím něco víc, ale je zatraceně rád, že se tu objevil. Už si říkal, zda se mu něco nestalo. Ovšem to dědictví nehodlá převzít. Pokusí se ho zbavit co nejrychleji. Musí to jít. Ovšem těm starým důrám ho nenechá. Robert to moc dobře věděl, protože celá rodina ten spolek uječených bab nesnáší, tedy až na pár výjimek z ženské poloviny.
„No jak to říct. Ehm, raději to nechtěj vědět.“ Podle zvědavých pohledů usoudí, že asi to neměl říct, ale tohle řekne jen Robinovi, nikomu jinému. „Nemáš na výběr.“
„Počkat, vždy musí být výběr!“ zasáhne do toho kupodivu Simply. „Vždy se najde nějaká skulina, kterou prostě myše podleze. Když tam není, tak si ji vyhrabe.“
Všichni se zatváří překvapeně i pobaveně.
„No co, mám pravdu, ne?“ rozhlíží se kolem sebe, ale nikdo nic nenamítá. Dokonce i Drew se usmívá.
„Je. Proto jsem nemohl přijet. Kromě tohohle se stalo ještě pár dalších věcí.“
„Já to tušil, že tomu smradlavému úhoři chybí omáčka!“
Matt vyprskne smíchy. „Promiň, ale to je…“
„Co je? Nemám pravdu? Tak co se ještě stalo?“ Drew se zakaboní. Nechce se mu do toho, ale bylo by nebezpečnější, kdyby o tom Robin nic nevěděl. I ostatní by mu mohli pomoct. Vlastně v to doufá, i když nejdřív chtěl to udělat sám, ale když vidí, jak je Robin na tom špatně, tak mu nic jiného nezbývá. Jejich rodina je bohatá a tvrdá. Vůči sobě i ostatním. Když něco chce, jde přes mrtvoly. Momentálně rodina táhne za jeden provaz a chce jedno: Banku. Za každou cenu ji chce. Nikdo mu neřekl vlastně proč, ale je možné, že se jedná o fúzi nebo jsou na tom špatně. Sice nějak pochybuje, protože kromě Robina snad od plenek se učí vydělávat, ne prodělávat. Ten marnotratný tu vždy byl Robin. Možná se jenom bojí, že by peníze rozházel, ale on má tušení, že by je ještě zdvojnásobil. Jen se mu ta práce nelíbí.
„Nejspíš já sám, ale prořekl jsem se asi, že jsem tě viděl. Někteří z toho usoudili, že znám místo tvého pobytu.“
„Aha, takže bude stačit, když budu mrtvý, ne?“ zvolá nadšeně Robin. „Není nic jednoduššího. To zařídíme raz dva. Požádáme místního doktora…“
„Starej Windows má být u tvé mrtvoly. Skutečné.“
Všichni se zadívají na Robina, jehož nadšení pohaslo. Zřejmě si myslel, že fingovat smrt bude nejlepší řešení. Zack si přitom vzpomene na sebe. I on takhle zmizel ze světa. Nejdřív prakticky z toho svého, potom ze světa pokru, saloonu a přestřelek. Nejdřív John Henry Holliday, později Doc Holliday a dnes je úplně někým neznámým – Zackem Greyem.
Matt se na něj pozorně podívá. Proto nepřijel hned. Musel si zažít od své rodiny peklo. „Je mi to líto. Nebylo to asi lehké, že?“
Drew se na něj překvapeně podívá. „Zvládl jsem to, ale netuším, do jaké míry se mi je podařilo oblafnout.“
„Nepodařilo,“ řekne suše Robin. „Tohle je opravdu neřešitelná situace. I když jsem říkal všelicos, mám svůj život rád.“
„Jenže časy se mění, i vizáž. Kdo by tě poznal? Tedy poznali by tě?“
„To je pravda. Co kdybychom našli někoho podobného?“ navrhne Drew, kterému svitne naděje. Tohle mu ani na mysl nepřijde. „Vlastně nepůjde.“
„Přesně. To jsem zavrhl hned.“
„A proč nepůjde?“ Simply. „Nějakého banditu vždycky najdeme. Zmastíme mu obličej…“
„Simply!“ ozve se ode dveří Mary.
Simply zčervená. „Jen jsem chtěl pomoci Robinovi.“
„Jistě, ale nemusíš hned střílet do nějakých chlápků. Jistě se to dá provést civilizovaným způsobem. Upekla jsme zatím koblihy.“
„Ty mám rád. Jak asi dopadli, co myslíš Zacku?“
„Podle mě si vedou výborně. Dobrá tak co teď? Máte nějaký jiný návrh?“
„Ať tu banku vezme a je to. Zruinovat ji není tak těžké,“ navrhne jednoduše Zack. „Stačí ruleta a vysoké částky. V hazardu proteče tolik peněz, že nemáte ponětí. Nebo to rozdej chudým a přistěhovalcům. Nebo kup nějaké pole.“
Drew s Robinem se na něj podívají jak na blázna. Drew se začne smát, s ním i Robin.
„No, z polí by se nejspíš vyklubaly zlatonosné, v ruletě bych měl štěstí, ale tohle se u nás nedělá. Musí jít jiný způsob.“
„Věř mi, není. Musíš nějak zmizet z povrchu zemského.“
„A když tak tu mluvíme,“ ozve se Matt, „kdo spravuje banku teď?“
„Dozorčí rada.“
„A co to tak nechat? Kdo ti může nařizovat, že máš řídit nějakou banku?“ Rozhlédne se po ostatních. „Jestli se nepřihlásím o dědictví, potom nic nemám. Jak Simply nadhodil, vypadáš úplně jinak než tehdy.“
„To ano, ale když jsem byl v San Francisku, někteří mě mohli poznat a zapamatovat.“
Drew se zamyslí. „Moc chtějí banku. Dokonce natolik, že klidně by Robina zabili, kdyby zjistili kdo je to. Je možné, že už někoho vyslali, aby ho našel. Spíš na sto procent.“ Neprozradí jim další věc, že se nechce do Robina odloučit. Když byl v San Francisku a odolával rodině, poznal, že víc než na ní nebo domu mu právě záleží na Robinovi. Taky nechce ho vidět mrtvého. Nechce být příčinou jeho smrti. V tuhle chvílí otce nesnáší. Proč to udělal? I když to dobře ví. Robin jako černá ovce je nadbytečný a nikdo ho nebude postrádat. Až na něj.
Robin se na něj zadívá. Má divné tušení, že neřekl všechno, ale možná jen nechce mluvit před ostatními, jak to bylo.
„Tak děcka spát!“ Mary pleskne rukou o stehno.
„Cože?“
„Ráno moudřejší večera. Byl náročný den a teď stejně nic nevymyslíme,“ řekne Mary. Zvedne se ze židle. Ostatní se na ni udiveně dívají. Potom se podívají na hodiny. Půlnoc. Vůbec si neuvědomili, jak čas letí.
„Ale co když sem přijdou?!“ vykřikne Drew. Robin je nemohoucí a jeho rodina si může najmout klidně kavalerií.
„Potom jim Simply zmaluje obličej, že?“
Simply se nafoukne. „Jasně! Pro tebe Mary všechno.“
„Myslím, že má pravdu,“ řekne Zack. Zvedne se. Tohle je zapeklité a k tomu Drew určitě neřekl všechno. To co navrhl Matt je rozumné. Stačí jen trochu změnit vzhled a většina lidi si to neuvědomí. Podvědomě čekají stejnou osobu na stejné pozici. „A pak, nikdo se k Robinovi nedostane. To by musel zlikvidovat celé městečko. Zítra pojedeme na ranč. Tam hned každého cizího uvidíme.“ Pokerový dýchánek se může tak o týden odložit.
„Ještě něco. Nějaká banka z Tucsonu se začala zajímat o tuhle situaci. Proto sem taky jedu a taky, že jsem utekl, ale hádám, že mě velmi rychle vypátrají.“
„V pořádku, vyřídím si to s rodinou,“ řekne Robin. „Mary má pravdu, jdeme spát. Ty koblihy byly vynikající.“ Všichni se rozejdou do svých pokojů. Drew ale nejde spát. Nechce se mu a pak má starosti. Už ani neví, kdy se důkladně od pohřbu svého otce vyspal. Vrznutí. Otočí se.
„Robine?“
„Tak to vybal! Mučili tě?“
„Skoro ano. Chtějí tě vidět mrtvého a banku shrábnout. Přece jen tvůj otec tě vydědil.“
„Vím to. Matt má pravdu. Nechám ji plavat. Nikdo mě nepozná. Možná bych mohl chvilku cestovat po Evropě.“
„Ne, to ne!“ vykřikne rozčileně. Dojde k němu, sevře mu ramena. „Neodjíždějí. Nech…“
„Co?“
„Nic. Má pravdu, ale pak bys byl daleko. Nikdy bychom se neviděli.“
„O to jde, ne? Nebudou na tebe tlačit,“ zamumlá sotva slyšitelně. Bude v bezpečí.
Drew se prudce otočí. „Jo!“
„Co je s tvým bratrem? Proč to nedostal on?“
„Rozházel jednu firmu, kterou dostal. Otec usoudil, že mu bude stačit apanáž.“
Robin se rozesměje. „Takže přece jen nepovedené dítě?“
„Skoro. Byl vážně vzteklý. Je druhý na řadě.“
„Takže největší kandidát na mou smrt?“ Robin se posadí na postel. Zadívá se na Drewa. Stýskalo se mu po něm. Dokonce ani netušil jak, dokud ho neuviděl na nádraží. Chce s ním zůstat, ale podle toho co říká, to nejde. Jedině, že by vybil celou rodinku. I přestože co mu provedli, nijak netouží je vidět mrtvé. A mohl by tak snadno.
„Jo.“
„Zvláštní, ne? Nejdřív vyhnanec, který žebroní o pár dolarů a nakonec majitel banky. Mám svou poušť.“
„Pojedu tam s tebou.“
„Co dům? Miluješ ho.“
Drew se odvrátí. Jak mu má říct, že bez něj to není ono? Jak mu to říct? Dá se to vůbec? Robin čeká na odpověď, ale nakonec pochopí, že žádnou nedostane. Vstane.
„Dobrou noc.“
„Dobrou,“ řekne Drew. Proklíná sama sebe, že nedokáže to říct. Bouchne do zdi, až vyruší Matta, který spí vedle. Udiveně se otočí. Děje se tam něco? Hloupost, když čeká další ránu. Přehodí přes sebe pokrývku, zavrtí se.
„Sakra, bez Zacka to není ono.“ Už chce být na ranči a vést klidný život. Střílečky, pátrání, cesty nejsou nic pro něj. Najednou se nadzvedne skoro ve stejnou chvíli jako Zack. Ze dvou rtů splyne.
„Tucson.“
