Noční zastávka
118.
Matt se otočí. Přiloží k očím dalekohled a zapátrá, zda někde nejsou jezdci, ale poušť je prázdná stejně jako před hodinou.
„Je tam někdo?“ ozve se tlumený hlas zpod šátku, který kryje Drewovi ústa.
Matt zavrtí hlavou. Ohlédne se na zajatce, který zmoženě sedí na koni. Pobídne Tornada, který se i přes zranění drží velmi dobře. Mattovi jenom dělá starost bouře, která se zdvihla před hodinou. Nejdřív nic necítili, ale nakonec museli si dát přes ústa šátek, jinak by se udusili. Deku, kterou táhli za sebou, už dávno sundali, protože písek nejen zahlazuje jejich stopy, ale doslova všechno. Má co dělat, aby udržel směr a nebýt kompasu, bůhví kde skončí. Snad se jim podaří se z toho dostat, ale i jejich pronásledovatelé vědí, že musí načerpat vodu. A oni znají jen jediné místo: Studánku. Možná kdyby Robin nebyl zraněný, tak by jim řekl o jiném místě, ale ten je od přepadení v bezvědomí. Musí ke Studánce, ať chtějí nebo ne. Jedině, že by jím voda vydržela, ale to pochybuje.
„Vodu!“ uslyší. Otočí se k zajatci.
„Nic mu nedávej,“ řekne Drew tvrdě. „Jdeme správně?“
„Zatím ano. Jen se bojím, že se vítr ještě víc zdvihne. „Zatím nám to nahrává, ale…,“ pokrčí rameny. Dál už jenom mlčí. K večeru vítr trochu utichne. Dívají se, kde jsou. Podle Matta by už skoro mohli tam být, ale vezou náklad a taky Robina, což je zdržuje. V poledne se zastavili, napili se, ale bylo to hnusné. Písek snad byl i v měchách s vodou. Tornado se z ničeho nic zastaví. Matt ho popleská po krku. „Už nemůžeš nebo co se děje?“
Tornado sám od sebe se stočí stranou. Drew s Bessie, kterou zatím nic nevytočilo, jde za ním. Mattovy rty se pod šátkem rozšíří. Jsou tu. To znamená v polovině cestě. Mohli to snadno minout, protože vítr navál na jednu stranu vozu dost silnou vrstvu písku. Zastaví koně. Sundají šátky. Vítr ještě fouká, ale dá se to přežít.
„Jídlo, napít se a potom spát.“
„Jakou si bereš hlídku?“ optá se Matt.
Drew sklouzne z ryzákova sedla a jde se podívat na Robina, který je na sáních zabalený jako mumie. „Druhou.“
„Jak mu je?“ optá se Matt, který přiváže koně k postranicím vozu.
„Žije,“ řekne ulehčeně, když z něj sklepe vrstvu písku. Občas se museli cestou zastavit a jednoduše z něj písek sundat. Horké peklo. „Robine?“ Zavrtí hlavou. „Ještě je v bezvědomí.“
„Hele, sundejte mě!“
„Zmlkni, kryso!“ završí Drew. Přijde k němu a nevybíravě ho shodí ze sedla. Opře ho o vůz, kde nefouká. „Myslíš, že přestane vát?“
„Jo. Rozebereme vůz… Blázním z toho písku. Už jsem slyšel halucinace. Hlasy, které mi říkají různé věci nebo jenom sténání. Hnusné. Ty ne?“
„Taky. Už chápu, že to dokáže člověka přivést k šílenství.“ Vybudují provizorní úkryt za vozem, který je lépe chrání. „Oheň nebudeme rozdělávat, protože budeme jak na talíři. Viděl jsi někoho?“ optá se zamračeně. Odstrojí koně, kteří na to trpělivě čekají. Zajatec je zvídavě pozoruje.
„Hej, najdou vás, víte o tom?“
„Nesýčkuj, zmetku. Já ho nesnáším. Nebýt jeho, mohl by být Robin v pořádku.“
„Nechci nic říkat, ale něco z toho si zavinil sám.“
Drew zčervená. „Já vím, ale kdyby neodešel, kdyby ho nevydědili, tak by se nic nestalo.“ Matt mezitím vezme měch a napojí je, ale s mírou. Podívá se na měchy. Mají toho ještě dost, ale byl by rád, kdyby mohli nabrat vodu v Studánce, protože netuší, jak dlouho budou muset jet, obzvláště, že by se ji měli vyhnout. Přiblížit se? Bude muset.
Drew se zarazí, jako by řekl víc, než chtěl, ale potom se pousměje. Hej, Matte, co chceš dělat?“
„Právě uvažuji o vodě. Je alfou i omegou v téhle poušti. Bojím se, že nás tam budou čekat. Kdyby byl Robin vzhůru, potom by nám možná řekl víc, ale to, že není vzhůru, je pro něj dobrá věc.“
„Dobrá věc? Já bych neřekl. Co tam máme? Tortilly s fazolemi? Sem s nimi!“ Posadí se zkříženýma nohama. „Jestli se neprobudí, potom by mohl takhle spát věčně.“ Matt se na něj tázavě podívá. „Znám jeden takový případ. Před rokem jednoho mého známého uhodil kůň do hlavy. Upadl do bezvědomí. Když jsem odjížděl, tak z něj byla kost a kůže. Nejpozději zítra ho musíme vzbudit.“
„Dobře. Slyším něco takového prvně.“
„Není to časté.“ Vstane, jednu ruku nechá přivázanou k postranici a druhou nechá volnou. Na plechovém talíři mu podá plněnou tortillu. Jimmy se na to vrhne, ale neopomene se zašklebit.
„Stejně to máte marné. Dostanou vás.“
„Možná, ale tebe nedostanou.“
Jimmy pobledne, protože pochopí výhrůžku. Přestane jíst, potom si odfrkne. „Potřebujete mě.“
„Bože, já snad mu rozmlátím mozek na kaši,“ zavrčí se špatně utajovanou nenávisti Drew. Matt si toho nevšímá. Přemýšlí co dál. „Robina necháme na saních. Zítra ráno vyrazím na obhlídku. Pokud tam bude prázdno, pak se pokusím naplnit měchy. Vyrazíme obloukem. To nás zdrží tak dva dny, než dojedeme k železnici. Potom na ranč.“
„Nebylo by jednodušší jet přímo do San Franciska?“ nadhodí Drew.
„San Francisko?“
„Jo,“ přikývne Drew. „Máme tam dobré doktory a Robin bude v pořádku.“
„A Jimmy?“
„Ten? No strčíme ho do sklepa.“
„Máš tam někoho, kdo nám pomůže?“ Ten nápad se mu moc nezamlouvá. Zná velkoměsto. Dá se tam snadno ztratit, ale taky lidé jsou lhostejnější, dravější a cizinec se stejně jako nakonec snadno ztratí.
„Jistěže mám.“
„Nelíbí se mi to.“
„Proč?“ optá se jednoduše. „Je to blíž, než ho někam vléct do tramtárie.“
„Poplar je sice dál, ale je to malé městečko, kde každý zná každého. Máme jednoho doktora, jednoho faráře a jednoho šerifa se zástupcem. Jakmile se někdo začne na nás vyptávat, potom ihned dva lidé za mnou přijedou a řeknou mi to. Pokud by něco hrozilo, postaví se za mě celé městečko.“
„Chápu. Zvážím to. Promiň, ale jde mi jen o jeho zdraví. Nechci, aby zemřel!“
„Krá krá! Stejně chcípne! Měl chcípnout už předtím!“ Drew vstane a pořádnou mu ubalí, až zuby cvaknou a tortilla skončí na kalhotách. Přiváže mu i druhou ruku a docela pevně.
„Konečně klid,“ prohodí Matt.
„Už mě sral. Rozumím tomu. A Jimmy?“
„Hardy, to je náš šerif ho strčí do chládku. Počkáme tam na Zacka a Wyatta. Mohl bys odjet do San Franciska. Je nějaká možnost, že bys to stihl?“
„Nulová, ale na druhou stranu nechci, aby to všechno schramstli. Tedy neměli by čas na padělání různých listin. Něco patří mně. Pohřeb rozhodně nestihnu.“
„Já svou rodinu neviděl taky pěknou řádku let.“
Drew se tázavě zadívá na Matta. Nevypadá na někoho, koho by vydědili. Má slušný ranč, chudý zrovna není. Jedině, že by se stal nějaký kardinální průser, ale co by mohlo vést k tomu, aby ho vyloučili z rodiny? Podle jeho chování a řeči je to vzdělaný člověk, který určitě chodil na školu. Není obyčejným koňakem, který celý život viděl jen koně a krávy. Zajímavý mladík, přizná se a potom uchechtne se. Má co říkat. Taky není stařešinou.
„Jdeme spát. Tedy já jdu spát. Ty si vezmeš druhou hlídku. Vzbudím tě, než odjedu. Možná, že je to nenapadne a pokud stará Leona splnila slovo, potom se mohli vydat na jih. Je něco na jihu?“
„Jo dost velké město.“
„Mohli jsme tam jet,“ řekne zachmuřeně.
„Ne. Co jsem slyšel, není tam bezpečno.“
„V pořádku.“ Rozestele si a zaleze i s botami do pokrývek. Klobouk si přetáhne přes tvář. Drew sedí osamocený. Vstane, projde se. Osamělá hlídka je nejhorší, co existuje. Není s kým si promluvit. Kdyby aspoň hořel oheň, ale ani to není možno. Nakonec vytáhne karty, ale sotva na ně vidí. Zajatec spí jak zabitý. Dokonce i Matt usnul. Koně spí, bestie taky. Sedne si k Robinovi, který leží zabalený na sáních jako mumie. Pojedou na nějaký neznámý ranč, ale Matt má pravdu. Ochrání ho tam lépe. Snad ten indián je dobrý léčitel. Podívá se na hodinky, ale uběhla sotva hodina. Do půlnoci je ještě daleko.
Pohladí ho po tváři. Nikdy by neřekl, že mu na něm tolik záleží. Vzpomíná si, že byl ještě kluk, když Robin odešel pryč. Vlastně jsou docela vzdálení bratranci z nějakého pátého kolene.
* * *
Bylo to před dvěma roky, co se objevil v San Francisku. Netuší, kde pobýval, ale jednou se objevil u jejich dveří a dožadoval se vstupu. Samozřejmě, že ho sloužící vyhodili, ale on se nechal. Počkal na něj, když si chtěl vyjet do parku.
„Drewe!“
„Odprejskni!“ Chtěl zavolat sloužící, když mu to došlo, ale možná to bylo tím, že si sundal klobouk. Nebýt jeho oči, nikdy by neřekl, že je to jeho bratranec.
„Robine?“
„Ahoj. Pamatuješ si na svého bratránka nebo ne?“
„No jistě, ale vypadáš…,“ byl v šoku hodně dlouho. Co si vzpomíná, tak to byl hezký mladík, rovný jako svíčka, s neposednýma očima. Teď tady stál shrbený jako starý muž s unavenýma ostražitýma očima.
„No jo, znáš to.“
Neřekl, že nezná, místo toho se optal: „Byl jsi doma?“
„Potom co, mě vyhodili? Ne. Nechci tam jít.“
„Pojď dál.“
„Neměl jsi jet do parku?“
„Kašlu na to!“ řekl prudce. Vzal ho domu. V prostředí, kde odjakživa žil, vypadal zvláštně. Nepatřil tam ani náhodou. Posadil ho do knihovny. Byl rád, že doma nikdo není. Všichni trávili letní dovolenou na pobřeží u přátel. „Co jsi dělal?“
„Tamto a tamto, znáš to. Byl jsem ve vězení!“ zničehonic na něj vybalil. Málem, že se nezadusil whisky. „Hej, nechcípní mi tu!“ Opět byl v šoku nad výrazem. „Ale že je dobrá, Tam venku jsou samé patoky. Ta mi fakticky chyběla.“
„Nemluv jako nějaký honák!“ vyjel na něj. Robin se drsně zasmál.
„Zřejmě jsi nikdy neslyšel mluvit honáka.“
Naštval se. „Co tu chceš?“
„Potřebuji peníze. Nic moc, ale vrátím ti to.“
„Jasně.“ Když odcházel, byl jako on, teď to byl silný muž. To znetvoření jako by neexistovalo. Změnil se tehdy nesmírně. Z hejska se stal skutečný chlap.
„Stačí tisíc?“
„Jasně. Daří se všem dobře?“
„Určitě. Margot je už vdaná.“ Robinova dřívější snoubenka, kterou opustil. Dlouho smutek nedržela a provdala se za ocelářského magnáta. „Má už dvě děti.“
„Na její zdraví.“
„Co se ti stalo?“ Musel se optat.
„Myslíš záda? V kamenolomu, když jsem tam dřel, tak na mě spadl šutr. Špatně vypočítaná doba výbuchu a já skončil takhle. Původně jsem neměl žít, ale znáš to. Rád překvapuji.“
„Změnil ses.“
„Jo to, říkají všichni. Rozhodně už tu chybu neudělám.“
„Jakou?“
„Věřit další osobě. Díky moc za prachy. Určitě je vrátím. Jsem bohatý, jen najít to stříbro. Zaplatí mi za vše!“ řekl s takovou nenávistí, že se otřásl. Možná tohle ho změnilo.
„Pojedu s tebou.“
Robin zamrkal. „Cože?“
„Pojedu s tebou. Střílet a jezdit umím.“ Smích, který mu vehnal do tváří krev. Zostuzoval ho, vysmíval se mu. Říkal přesně to, co i on věděl. Městský zelenáč, který chce zažít dobrodružství.
„Myslím to vážně. Pomohu ti nebo to zvládneš sám? S tím jak vypadáš?“
Smích přestal, jako když začal. „Ne, protože to nepřežiješ. Tam neplatí pravidla, rozumíš? Musíš být krutější, lstivější, bezohlednější než ti druzí. Pokud ne, můžeš si nechat dva dolary na levnej pohřeb. Tedy pokud tě o ně neokradou a nenechají supům na pospas. Jsi zhýčkaný. Mám tě rád. Díky za prachy.“ Zvedl se, sebejistý sám sebou. Záviděl mu. Chtěl být stejný jako on. Vypadl a on osaměl. Po jeho odchodu knihovna byla větší, unylejší, bezbarvá. Věděl, že přijde. Tisíc je hodně peněz, ale jestli chceš někoho najít je to málo. Byl připravený. Chtěl čekat měsíce. Čekal jen dva měsíce.
„Drewe?“
„Ježíš Maria!“ vykřikl, protože se držel za paži, ret měl rozbitý a kulhal. Za ním šla mula s nákladem. „Rychle dovnitř. Někdo tě honí?“
„Už ne.“ Otřáslo jim to. Proč by měl říkat, že ne. Bylo to jasné, co se stalo. Ten, kdo byl za ním, zřejmě líže prach ulice. Ale přesvědčilo ho, že mu pomůže dvojnásob.
„Doběhnu pro doktora.“
„Hovno! Stačí nalít whisky a zavázat. Kruci, bolí to. Udělej to.“ Svlékl si košili a on se zděsil, jak vypadá. Věděl, že to Robin vidí, ale nemohl se ovládnout. V tu chvílí jeho odhodlání polevilo. Měl čistý průstřel na paži, ale pro něj to bylo první setkání s takovým násilím, hlavně na někom, koho moc dobře znal.
„Kdy se vrátí tví rodiče?“
„Matka se sestrou jsou na odpoledním čaji u přítelkyně a otec má obchodní schůzku.“
„Skvělý.“ Jako by nic odhodil na koberec zátku z křišťálové karafy a napil se rovnou z ní. „To jsem potřeboval!“ zabručel. Zavřel oči a chvilku nehnutě seděl. Karafu měl položenou na stehně. „Dáš mi ještě tisícovku?“
Oddechl si. „Dám.“
„Díky. Vrátím ti to, slibuji.“
„Jedině, když mě vezmeš sebou.“
„Zatraceně, Drewe tam venku to není pro tebe!“
„To je fuk. Někoho potřebuješ.“
Zavřel oči, jako by byl unavený, ale v zarostlé tváři jasně viděl, že uvažuje. Vlastně ani neví, proč byl v tomto směru tolik tvrdohlavý. Nikdy totiž nebyl. Spíš byl povolný. Jak otec říkával, jeho sestra byla tvrdohlavější než on.
„Nedám ti peníze!“ Otevřel oči. Viděl, že se rozhodl. Zvedl se, narazil si klobouk a vyšel ven. Nemohl nic dělat. Vyšel za ním.
„Počkej, dám ti je.“ Přikývl. Šel pro ně. „Měl by sis aspoň odpočinout. Ta rána sice nevypadá zle, ale horečku jistě dostaneš.“
„Někde přespím.“ Šel. Za ním mula s nákladem. Tehdy netušil, jak se jmenuje. Druhý den vyrazil na projížďku k moři. Uviděl ho. Hádal se s někým a pak uviděl toho chlapa. Připadal si jako ve snu, když viděl, že na něj míří. Na koho jiného? Neuvažoval, pobídl Leopolda a doslova skočil na toho chlapa. Cítil nějaké křupnutí, ale nechal to být. Dole se ozval další výstřel. Když se otočil, viděl, jak se Robin naklonil k mrtvole a něco vzal. Přijel k němu.
„Tak co?“
„OK. Jedeme, zelenáči.“
* * *
Od té doby je s ním. Hlídá mu zadek, jak někdy říká. Nikdy by nevěřil, jaká je zem mimo město, bezpečí rodiny. Přesto mu stále říká jenom zelenáči nebo Drewe. Teď je skoro mrtvý a on má o něj šílený strach. Za ty roky ho lépe poznal. Jenže to je všechno krásné. Možná by to mohlo být stálé stejné. On zelenáč, Robin prostě někdo kdo se vyzná, ale s příchodem bratři Smithových se vše změnilo. Sledoval, jak se spolu s Mattem škádlili. Dráždí ho to. Nechápe, proč oni spolu se takhle nemohou bavit. Rád by k němu měl blíž. Je to vše postavené na hlavu, usoudí. Vytáhne hodinky. Je zima, pomyslí si, když zírá na hodinky. Nikdy by nevěřil, že poušť může být chladná, ale pravdou je, že v ní občas mrzl.
Čas uběhl. Stačilo se na něj dívat. Zvedne se a jde k Mattovi. Pomáhá jim a Robina má opravdu rád. Chápe, proč chce odjet na svůj ranč, ale co Robin? Při myšlence na něj svraští obočí. Zítra se musí probudit, jinak bude konec.
Zatřese Mattem. „Je čas.“
„Cože? Jo, ach spal, až bych brečel. Chci být zajatcem,“ řekne při pohledu na Jimmyho. „Vše v pořádku?“
„Jo. Jen mi chyběla káva.“
„Studená se nedá uvařit a oheň by bylo vidět do daleka. A zítra nebude den o nic lepší, než dneska.“
„Já vím.“
„Co Robin?“ optá se, když ho vidí, jak si zalézá do vyhřátých pokrývek.
„Dobrý, ale jestli se nevzbudí… dělám si o něj starosti.“
Matt se usměje. Stejně jako on o Zacka. Kdyby byl jako on, řekl by, že ho miluje, ale je to bláznivá myšlenka. Je to jenom vztah starší a mladší bratr. Jo taky měl starost o své sestry. Přesně tak. Napadne ho, že by vytáhl harmoniku, ale pak si vzpomene, že je to stejně jako s ohněm. Slyšeli by ho nejspíš v New Yorku. Podívá se na Robina. Doufá, že zítra se probere. Čtyři hodiny hlídky, ale bohužel musí to být. Ráno musí dojet k Studánce. Doufá, že Clayová banda zamířila na jih. V tom případě by stihl ještě vzít vodu. Vyhnou se jí potom obloukem. Je škoda, že vítr už skoro přestal, ale kdo by je tu hledal?
Nuda. Kdyby byli dva nebo nemusel hlídat. Kdyby se dalo číst, cokoliv dělat, ale nic nejde. Je tu mrtvo. Zvedne hlavu, když v dálce zaslechne štěkot. Kojot? Kdo ví, ale přece jenom je tu život. Zadívá se na přízračnou kostru vozu napůl zasypaného pískem. Přemýšlí, jaká to byla rodina, co ji tu povraždili. Proč vlastně lidi jsou takovými? Jenže on je jiný.
Poslední dobou hodně přemýšlí o své rodině. O matce, otci i sestrách. S dědečkem a babičkou se tak rychle sbalili, že neměl čas si s nimi promluvit. Odsoudili ho stejně jako otec? A proč děda s babičkou to přijali? Odjeli s ním do zapomenuté země a připravili mu doslova novou identitu, ale v tom jak s nimi žil, neviděl nenávist nebo dokonce pohrdání. Chovali se k němu stejně jako před tím prohlášením. Ale co je vedlo k tomu, aby odjeli? Mohli mít tam bezpečný život. A jak by dopadl on? Stejně jako Zack nebo jako Robin? V nějaké bandě, která by kradla, loupila a vraždila? Nebo jako nelítostný hráč? Ale možná, že by už byl na některém bezejmenném hřbitově.
Dědeček dokonce zašel tak daleko, aby mu ukázal, že život má smysl. Chtěl mu někoho najít, s kým by žil. Zvláštní, jak je otec a děda rozdílní. Bylo to tím, kde žili? Nějak pochybuje. Ví, že děda byl neurozený, ale v babiččiných žilách kolovala modrá krev. Nikdy se nedozvěděl vše, ale jednou se prořekla. Naléhal na ni, ale jen se usmívala jako ta sfinga na obrázcích.
Kdysi dávno si představoval jiný život. Chtěl hodně cestovat. Potom stát se stejně jako otec doktorem nebo právníkem. Váženým občanem města, ale nějak ho nenapadlo, že je to prostě nereálné. Taky chtěl mít svou lásku. Byl blázen, že to tehdy řekl. Možná kdyby tehdy se nenapil, nikdy by to nevyslovil, ale stalo se to.
Věřil mu. Byli spolu nejlepší přátelé. On a Clarence. Vyváděli spolu takové věci, že by za to dostali nejednou velký výprask. Byl moc hezký se svou vysokou postavou, modrýma očima a hnědýma vlasy. A smíšek. Tehdy když to řekl, nesmál se. Díval se na něj jako na něco hnusného. Pak už neviděl niv, protože se vše seběhlo tak rychle, že neměl čas to zkoumat. Najednou byl v pokoji se vzteklým otcem. Tvář ho pálila od facky. Vystřízlivěl, ale stále nechápal.
Pochopil na cestě vlakem, kdy mu to dědeček vysvětlil. Babička jenom poslouchala. V jejím obličeji byl soucit a něha. Něco takového v matčině neviděl, když ji na okamžik zahlédl při odjezdu. Byl tam smutek, ale taky chlad. Když se to vezme, byl horší než nějaký černý beran.
Usměje se. Noc, kdy není, co dělat nutí člověka vzpomínat, rekapitulovat. Vlastně měl štěstí. Větší než Zack nebo Robin. Možná, ale taky je to člověkem. Vždyť Zack mohl odjet na západ a stát se zubařem nebo čímkoliv jiným. Je na to dost silný a Robin taky. Nemusel se chtít stát černým beranem. On jim nikdy nechtěl být. Chtěl žít poklidným životem. Je pravdou, že se Zackem toho nikdy nedosáhne, ale čert to vem. Našel místo klidu lásku. Tedy doufá, protože i když s ním Zack je, nikdy mu neřekl, že ho miluje. Až ho uvidí a budou o samotě, řekne mu to nahlas.
Bude svítat a on chce být s úsvitem u Studánky. Je nedaleko, ale hodina jízdy to bude. Musí být opatrný. Zvedne se, protáhne svaly a jde k Drewovi.
„Drewe.“
„Už je čas?“
Matta překvapí, jak rychle byl vzhůru. Spal vůbec? „Ano, Odjíždím.“
Drew se vymotá z pokrývek. „Ježíš cokoliv za kávu.“
Matt se usměje. „Až vysvitne slunce, uděláme si ji, pokud nás nebudou stíhat. Taky ji potřebuji. Dohlédni na to tady, OK.“
„Jasně a vrať se v pořádku.“ Matt přikývne. Jde k Tornadovi, kterému prohlédne ránu. Zatáhla se, ale doma bude ji muset pečlivě ošetřit. Ten písek a ta cesta nedělá tomu dobře, ale nemůže s tím nic dělat. Nemá ji jak ovázat. Mast taky nemůže použít, protože ji nemá a za druhé jen by nabalila další prach. Popleská ho po šíji. „Musíš to vydržet.“ Jde k Bessie, kde je už Drew, který na ni váže prázdné měchy.
„Kdyby se něco stalo, tak klidně se vzdej.“
Drew se ušklíbne. „Ty taky.“
Matt zvedne prst, vyhoupne se na Tornada. Do levé ruky vezme Bessiny opratě. Vyrazí k Studánce.
