Jdi na obsah Jdi na menu
 


18. 12. 2011

Patnáct minut

121.

Drew nevěřícně zírá na prázdné koleje. Měl tu být vlak. Kde je? Oklamal je?„Zabiju ho!“ zahrčí. „Přísahám bohu, já ho zabiju!“

Matt se neklidně ohlédne. Lhal? Zradil je? Špatně ho odhadl? Co, když vydal Robina do Sandyho rukou? Ten s ním nic dobrého neudělá. Ne, to není možné. Robin by je zarazil, ale vůbec nepromluvil. Jejich řeč byla lehká, jako staří přátelé, kteří se znají lépe než manželé.

„Co teď? Musíme najít Robina.“

„Ne!“

„Cože?“ zatáhne za uzdu, až Leopold udělá kolečko kolem vlastní osy. „Snad ho nechceš nechat v rukou té bandy?!“

„Přesně tak. Musíme se odtud dostat, abychom ho osvobodili. Jestli nás dostanou, pak jsme mu k ničemu!“ Točí se kolem něj jako káča. „Uvažuj!“

Drew místo toho se rozežene, když štěkne výstřel.

„Krucinál!“

Drew popožene beze slova koně k městečku, ale Matt ho zadrží. Kůň mu málem vykloubí ruku, ale drží. Drew drtí mezi zuby. „Pusť mě, ty zrádcovská kryso!“

„Sklapni!“ Z Drewovy hlavy sletí klobouk. Ten se polekaně otočí, potom směrem pryč. „Obsadíme nádražní budovu.“

„No výborně!“ popožene koně. Seskočí. Vejde dovnitř. Uvnitř se krčí mužík s brýlemi na nose.

„C… Co si přejete?“ vykoktá.

„Kdy přijede vlak?“

„Má patnáct… Ježíš, neubližujte mi. Zpoždění. Mám rodinu. Panenko Maria!“

„Byl tu kněz Pablo?“

Telegrafista ožije. „Padre? Jistě?“

„Vidíš.“

„Nač se ptal?“

„Kdy dorazí vlak. Řekl jsem to co vám. Ježíš ono se střílí.“

Matt se usměje, opakovačka cvakne. „Jdeme na to, ne? To musí být klidné městečko, když tu tak málo slyšíte střelbu nebo snad jste zalezlé krysy?“

Muž si posune na nose brýle. „Právě naopak. Máme ho tu na můj vkus až příliš. Omlouvám se, ale raději se odklidím pod stůl. Nerad komunikuji, když se střílí.“ Zaleze si pod stůl.

„Zradil ho. Lže jako pes!“

„No tak, Drewe. Bude to v pohodě. Dostaneme se z toho.“ Popravde těmi slovy se přesvědčuje sama sebe.

„V pohodě? Jsi blázen? Kolik jich je a kolik nás? K tomu mají Robina? Věříš nějakým slovům pánbíčkáře?“

„Tak prr!“ ozve se zpod stolu. „Padre je svatý muž, který jediný tu udržuje pořádek. Nebýt jeho, potom by z městečka byl chlívek?“

„Ehm cože?“ otočí se na vykukující hlavu s brýlemi na nose.

„Stěny dal postavit z dvojitých prken! Je to fakt bezpečné místo. Stejně tak kostel a vězení,“ odříkává. Dokonce donutil i banku, aby měla lepší zabezpečení. Jednou měl na to téma krásné kázání.“ Pokyvuje hlavou do taktu svých slov.

„Neříkej, že je svatej!“ řekne ironický Drew. „Zradil mého přítele. Měl tu být! Měl tu být vlak! Prásk. Je mi jedno, kdo to odnese.“

Matt si povzdechne. Z Drewa se stal raněný medvěd, který kolem sebe mlátí, aniž by viděl nepřítele. Jenže on by se choval stejně, kdyby místo Robina byl Zack. Pečlivě zamíří a vystřelí. Už zjistili, že jsou ve městě, takže se sbírají. Možná někteří jsou namol, což by jim nahrálo do karet. Ale počítat s tím nemůže. Zbožná přání se většinou neplní.

„Zabiju ho!“

„Klídek,“ snaží se ho uklidnit Matt. Drew se k němu otočí a Matt hledí do ústí pistole.

„Mám se uklidnit? Jak? Nejsem klidný! Nechci být klidný a nejraději bych někoho zabil. Nejdřív toho svatého a potom tebe. Neměl jsem vám věřit. Měl jsem poslechnout instinkt, který mi radil, abych ho odpráskl v ten moment, co to říkal.“

„Drewe, nejsem tvým nepřítelem. Ti jsou venku. Až na to přijdou, že ty zdi neprostřelí, potom nás zapálí. Jde to, dobrý muži?“

„Ano, ale musím tak říct, že nad budovou je cisterna s vodou.“

„Ech? Zatraceně ten padre myslel na vše,“ podiví se.

„Jistě. Je bývalým vojákem. Bojoval za jih.“

„Cože? Jižan? K čertu! Těm se nedá věřit!“ vybuchne Drew. „Já věděl, že je v tom ěnjaká kachna.“

„Už zase,“ povzdechne si Matt.

„Cože?“

„Jsem taky z jihu.“

Drew neví, co má dělat. Na jedné straně chce někoho potrestat. Na druhé straně má pocit, že je to k ničemu. Že ničeho tím nedosáhne.

Pip pip pip… ozve se signál. Telegrafista se zvedne, bouchne se do hlavy a zaúpí bolestí. Potom sáhne po papírku. „Vlak byl přepaden, pánové.“

„Sakra!“

„Nekleje se. Už se hnuli dál. Vlak je vybaven telegrafní stanici,“ řekne pyšně, jako by za to mohl on a ne společnost.

Matt se podívá na hodinky. Zdá se, že zatím jednají, jak proti nim zasáhnout. Nejspíš netuší, že vlak za chvilku přijede. Musí naplánovat jejich útěk. Pro Robina dojedou později. Nechápe, že se tolik mohl mýlit. Patnáct minut. Teď už jenom deset. Ozve se hustá palba.

„Je konec.“

„Vlak přijede,“ řekne umíněně Matt, protože mu nic jiného nezbývá. „Hej, dá se odtud vyjít někudy jinudy?“ optá se ze země s koleny pokrčenýma, protože vykouknout z okna je dost nebezpečné.

„Teoreticky ano, ale popravdě šel bych předními dveřmi.“

„Proč? Dostanou nás jako kachny.“

Mužík se usměje. „Jakmile přijede vlak, je spousta rámusu a taky páry. Někdy se z toho rozkašlu. Máte šanci se k němu dostat. Vlak ve stanici stojí deset minut.“

„Cože? Proč tak dlouho? Je konec!“ tentokrát pochmurně pronese Matt.

Drew s úsměškem vystřelí, aby dali znát, že se nevzdají. „Neříkal jsi něco jiného?“

„No jo, to jsem netušil, že ve vlaku budeme deset minu nebo to, že se neuráčí přijet!“

„Tak prr! Jižní pacifická vždy přijede.“

„Se zpožděním! To mi je tak…“ Matt si posune klobouk do čela. Ví, že měli odjet, ale potom se to nějak začalo sypat. Je to tím, že tu není Zack s Wyattem? Nebo proč? Rád by tu měl teď jeho silnou osobnost. Ten se nikdy nevzdává. Vždy nějakým záhadným způsobem ho dokáže přesvědčit, že vše dobře dopadne. Taky, že to dobře dopadá. „K čertu! Kolik ještě?“

Drew se podívá na hodinky, ale mužík ho předběhne. „Ještě deset minut.“

„Tak dlouho?“ Zkoumavě přejede telegrafistu pohledem. Ten si to uvědomí.

„Ani nápad. Nejsem hrdina.“

Matt zrudne. Už ho chtěl požádat…

„Potřebujeme vědět spoustu věci.“

„Jako například?“ optá se nevesele Drew. „Co koně? Co Robin?“ dodá vyzývavě.

„Ty nechají na pokoji. Kdo by zabíjel peníze? Spíš potřebujeme vědět, co je s Robinem a Jimmym.“ Nastane ticho. Drew skřípe zuby. Kdyby neposlechl toho mlíčňáka, pak by vše bylo v pořádku. Měli zůstat v tom prašivém mexickém městečku. Někam by Robina ukryl. Nedostali ho. Záleží mi na něm, přizná se.

„Devět minut. Palba opravdu neustává.“

„Hej! Vzdejte se! Nic vám neuděláme!“

„To myslí jako vážně?“ zašeptá Matt. „Nejsme blázni!“ křikne v odpověď.

„Takže máme tu chatku zapálit?“

„Klidně!“

„Počkat to je majetek Jižní pacifické! To nemůžete!“ zaprotestuje telegrafista.

Matt se ušklíbne. „Právě jste řekl, že je ohnivzdorná.“

„No jo, to jo, ale nikdy se to nezkoušelo,“ zamumlá rozpačitě. Posune si čepici a poškrábá se na lysině. „Krucinál, tak jo, ale zodpovědnost si ponesete sami.“

„Jako vždy!“ zakření se pro změnu Drew. „Co takhle ten vlak popohnat?“

„Vlaky Jižní pacifické jezdí na minutu přesně.“ Zarazí se, když si vzpomene na zpoždění. „Tedy pokud nenastane nepředvídatelná katastrofa. Za chvilku tu bude,“ řekne povzbudivě. „Osmu minutek.“

„Za tu dobu můžeme být několikrát mrtví.“

Buch!

 Podívají se nahoru na střechu. „Než jsem se seznámil s Robinem, nikdo mě nechtěl upálit,“ zamumlá Matt. „Teď najednou hned dvakrát po sobě. Mám pocit, že od jisté doby jsem se seznámil s těmi nesprávnými lidmi.“

Drew se na něj tázavě podívá, ale Matt nic dál už nic neříká, Pouze rychle vystrčí hlaveň s kusem obličeje v okně a vystřelí. Zaslechnou jekot. „O jeden hořící klacek méně. Hej, kdo má provrtat tu nádrž?“

„Padre.“

„Krucinál! Copak je všemohoucí? Já ho máám tak plné zuby!“ zavrčí dlouze Drew. „Zastřelím ho, jak toulavého psa.“

„Je to padre!“ řekne nábožným hlasem telegrafista. „Takových mužů jako je on, je strašně málo. Stará škola, jak by řekl děda Pavlas.“

„Kdo? To je fuk. Sedm minut. Bože, já se snad dám na modlení.“

„Jsi nervózní,“ podotkne Drew, který se rozvalil na podlaze. Sedí opřený o stěnu a vychutnává si cigaretu. „Co se má stát, to se stane.“

„Co tak najednou?“ zabručí Matt, který vystřelí, ale pro tentokrát bez úspěchu.

„Jsem smířený se smrtí.“

Telegrafista je fascinovaně pozoruje. Další a další buch o střechu. Buch, buch… Pravidelné házení jim jde na nervy a s napětím se dívají vzhůru.

„Hej, nechce to hořet!“ zaslechnou zvenčí. „Co teď, Sandy?“

Oba dva se na sebe podívají. Ihned si vzpomenou, jak nemilosrdně vláčel zraněného Robina. Ten slitování nebude mít. Spíš z nich vyždímá vše, co vědí a potom pověsí na první strom.

„Rozstřílejte tu hajdu na cucky!“ Do stěn začnou bušit kulky. Oba dva se mimoděk odtáhnou od stěny. Dívají se na hodinky a popohánějí ručičky kupředu.

„Měli bychom naplánovat, co uděláme, až vlak přijede.“

Matt se málem hystericky rozesměje. „Naplánovat? Copak se to dá? Bože, měli jsme jet do Mexika city.“

„Je v obležení,“ ozve se suše zpod stolu.

„Cože?“

„Jo nějaká menší vzbouřenecká válka. Přesně jak to tady chodí. Rádi bychom se připojili k Spojeným státům. Jestli to nevyjde, pošupajdím nazpět a nic mě tu neudrží.“

„Bože. Co koně? Musíme je tu nechat.“

Mattovi ztvrdnou koutky rtů.

„Necháme. Můžeme se pro ně vrátit.“ Matt sevře pušku. Pro Robina ano, ale najít koně, to je něco jiného.

„Matte!“ začne vyhrožovat Drew, když vidí, že nesouhlasí. „Mám Leopolda taky rád, ale Robin je přednější.“ Najednou zpozorní. Hluk? Lokomotiva? Už je tady? Podívají se na telegrafistu, který si narazí čepici. Vezme kapesník, přiváže k tyči a zamává jím.

„Vzdávají se,“ zaslechnou.

„Pánové, musím jít ven, tak doufám, že nebudete střílet. Pro ty dva džentlmeny se to nevztahuje.“

„Tak ale rychle!“ křikne Sandy, kterého poznávají podle hlasu. Muž se usměje, mrkne na ně a otevře dveře. Vyjde se zvednutýma rukama. „Jsem jen telegrafista!“ křikne. „Musím doručit zprávu vlakvedoucímu.“

„Jasně!“ Pro legrací mu vystřelí nad hlavou.

Matt s Drewem se podívají na otevřené dveře. Je to past nebo záchrana? Počkají, až vlak přisupí a vyběhnou v ohromujícím zvuku a páry.

„Zdrhají!“ zaječí jeden z Clayovy bandy! „Za nimi!“ Matt s Drewem se ženou k vlaku, když zalehnou, protože se z oken ozve střelba.

„Jsme sedmý dobrovolnický texaský oddíl! Vzdejte se!“

„Do prdele, armáda!“ zařve Sandy! „Zdrháme!“ Najednou je klid. Drew se mrkne na Matta.

„Modlil ses?“

„Jo. A ty?“

Vstanou, když k nim přistoupí vysoký muž s nakrouceným knírem. „Seržant Joachim Randal, sedmý dobrovolnický oddíl. Těší mě. Kdo to byl?“

„Clayova banda.“

Muž si nakroutí knír. „Škoda, že je nemůžeme stíhat. Byl by to parádní úlovek!“

„Uhněte se! Místo mrtvým!“ Matt se otočí s Drewem k městečku. Uvidí parádní černý povoz.

„Já ho zabiju!“

„Pochybuji,“ zabručí s úlevou Matt. Těch patnáct minut by nechtěl znovu zažít. Připadal si jako moucha lapená do sítě. Jak moc se kroutil, tak stejně zůstával v sítí pořád stejně lapen.

„Děkuji moc.“

„Cože?“

„Máme telegrafistu, tak nám dál znamení pomoci. Ihned jsme se připravili. Nesnášíme bandity. Však jsme jich pár cestou nasbírali. Sednou si do chládku, až zčernají.“

„Děkujeme moc.“ Sleduje Drewa, který drží padreho pod krkem a třese s ním. Hrobník se klidně na to dívá.

„Doufám, že ho nezabije.“

„Nebojte se, to je úlevou, že přežil. Už jsem si myslel, že nastane naše poslední hodinka.“

„Nástup!“

„A sakra!“ Ihned vezme koně s Bessie a vede je k nákladním vagonům. Drew se umoudřil a pustil padreho, který mu něco vykládá. Zajímalo by ho co. Rozhlédne se kolem sebe. Je to úleva, že to skončilo, i když neřekl by, protože určitě se vydají za ním. Měli by rychle nastoupit a zmizet dokud je čas. Ještě by si to mohli rozmyslet a zaútočit nebo dokonce vystřelit ze zálohy. Zamračí se.

„Drewe, padre!“

„No jo, synu! Hned jsem tem.“ Černý pohřební vůz dojede k vlaku, který supí námahou. Moc lidi nevystoupilo ani nenastoupilo. Vyndají rakev. Matt na ni zaťuká.

„Žije.“

„Jo. Já vím!“ podívá se na padreho, který se tváří jak svatoušek. Kdyby to bylo v lidských silách možné, řekl by, že to vše zařídil on. „Jestli se mu něco stalo…“ začne vyhrožovat, když oči padreho zledovatí.

„Ty si hlídej toho bastarda, jinak přijde jednou o kejhák. Příště už tak milosrdný nebudu.“

„Příště se tu neobjeví, to ti zaručuji!“ vyhrkne Drew.

Ozve se řechot, že se poplaší koně. „Myslíš? Tohle je jeho domov. Ne, tam kam ho vezeš, ty zelenáči.“

„Postarám se o něj.“

Padreho tvář zvážní. „Jo tak to potřebuje. Chybí mu naprosto pud sebezáchovy. Ovšem v tomhle koutě tohle chybí povícero lidem. Včetně moji maličkosti.“

„Kdo jste?“

„Kdo jsem? Kdo jsi ty? Kdo je on? Jen lidi, kterým osud zkřížil cestu.“

„Nastupovat!“ se zakřičením se ozve vlakvedoucí, který se vykloní z okénka. Na tváři spokojený úsměv.

„Tak sbohem, padre!“

„Co říct nashledanou!“ zavrčí se špatně utajovanou nechutí. Matt už je ve vlaku. Rozhlíží se kolem sebe, zda něco se nevyvine. Vypadá to, že sedmá dobrovolnická tu zůstala.

„Díky, seržante! Co budete dělat?“

„Půjdeme ji dohonit. Máme slušnou šanci, když víme, kde se schovává a pak mí lidé potřebují zkušenosti.“

Matt přikývne. „Tak hodně štěstí.“

Seržant přikývne a jde ke svým lidem, kteří mezitím vystoupili z vagónu a vyvedli koně. Začne je dávat do latě. Matt jde dozadu, kam složili v rakvích Robina s Jimmym.

„Hej moje rakve!“ uslyší jekot. Vykloní se z rozjíždějícího vlaku. „Řekněte si padremu!“ křikne, ale zanikne to v hluku lokomotivy. Za mírného houpání jde kupředu. Občas se něčeho přidrží. Vlak je obvyklá směs lidi. Od lovců až po obchodní cestující nebo rančery. Občas zahlédne i honáky.

Otevře dveře. „Všechno v pořádku?“ Pomůže Drewovi sundat kryt od rakve. Víko bouchne do podlahy. „Robine? Robine!“

Matt se nahne a potom mu jednu ubalí.“

„Co to děláš?!“

„Probouzím ho. Robine?“

„To byla facka. Jo jsem vzhůru, ale slabý jako moucha.

„Pánové, jízdenky.“

„Ehm, hned zaplatím. To víte, nestihli jsme si je koupit. Počkat… Drewe, nezdálo se ti něco?“ Oba vyběhnou ven. Robin se položí nazpět. Já vám zaplatím, tak to spočítejte.“

Zřízenec se usměje. „Tedy od mrtvoly jsem prachy ještě neinkasoval. Tak to máme koně, dvě rakve, dvě mrtvoly, čtyři cestující… zapomněl jsem na někoho?“

„Spíš nepřepočítal jste se?“

„Ó nikoliv. V rakvích jdou dva mrtví ovšem čtyři živí cestující. Nebo snad ten druhý je mrtvý doopravdy?“

Robin se rozesměje, ale potom zvážní. „Něco se určitě stalo, ale co?“ Jen doufá, že všechno bude v pořádku. Zaplatí a průvodčí odejde. Robin zatouží po tom, aby mohl být s nimi. Co se jenom mohlo stát?

„Kruci, co to může být?“ myslí si zuřivě Matt. Zdálo se mu, že slyší střelbu i přes ten hluk. V prvním vagónu se vrhnou k okénkům. Podívají se a jadrně zaklejí. Rozeběhnou se pro zbraně, protože Clayova banda jede vedle vlaku a snaží se ho zadržet. Někteří cestující, už začali si cvičit svou mušku. Matt jen doufá, že strojvedoucí se nenechá a nezastaví. Jestli ano, je po nich.

Doběhnou pro zbraně. Mrknou se, ale jedou jen z jedné strany vlaku. První jezdec už skoro dostihuje vedoucí lokomotivu. Drewe, běž do lokomotivy. Nesmí zastavit, rozumíš?“

„Jasně!“ S puškou, do které láduje náboje, běží, seč mu síly stačí. Matt se vrhne k oknu a snaží se zamířit, což není lehké. Zavrčí, když se netrefí. Na toho prvního už nevidí. Bude ho muset odrovnat Drew. Copak to zlato stojí za tohle všechno? pomyslí si, když vystřelí opět bez úspěchu. To drkocání prostě je nad jeho síly. Musí to zvládnout, jinak… je po nich. Počítá, kolik mil už vlak ujel. Ještě trochu a koně jednoduše vyplivnou. Běžet donekonečna tímhle tempem nemohou. Zpozoruje, že jeden kůň zaostává, až zmizí z jeho zorného úhlu. Pobledne, když si uvědomí, že rychlost se zmenšuje. To ne! Drewe, ty parchante, tak ho zastřel, pomyslí si, když ucítí trhnutí a vlak přidá. Úlevou se málem rozbrečí. Zatím se snaží střílet po jezdcích. Když jednoho sundá, tak se usměje. Půjde to, jenom si musí zvyknout na pohyb vlaku.

Další. Zastaví a Matt chladnokrevně vystřelí., Jezdec se divně zkroutí a potom pomalu sklouzne z koně. Postaví se, protože i s vedoucím koněm všichni zastaví. Sevře rty, potom se usměje. Jestli seržant teď vyrazí, potom je šance, že je chytí, protože koně jsou unavení. Posadí se k vakům a zavře oči.

„Odpočíváš?“ uslyší Drewa. Otevře oči.

„Jednu chvilku jsem myslel, že to nerozdejchám.“

„Jo já taky. Rozhodl se zastavit, ale když ucítil pistoli v zádech, rozhodl se, že přece jen zkusí přidat. Co oni?“ kývne k okénku.

„Koně to nezvládli. Jeli jsme příliš rychle.“

„Díky bohu. Jdeme vzít Robina z té rakve.“ Zvednou se a jdou, když Matt začne.

„Já bych ho tam možná nechal.“

„Cože?“

Matt se usměje, pošoupne si klobouk a zelenýma očima se zadívá na Drewa. „Ona ta rakev je pro nemocného pohodlná.“ Ušklíbne se.

„Ani náhodou!“ zavrčí. Otevře dveře k nákladnímu vagónu, což není žádná sranda. „Spí.“

„Jako mimino. Opravdu necháme ho tu, ale toho druhého ne.“ Zvednou víko druhé rakve. Jimmy s nepřítomným pohledem zírá někam do stropu.

„No fuj, to je smrad!“ řekne Drew a zacpe si nos. „Není žádný hrdina.“

„Taky bych nechtěl být zavřený v rakvi. Někteří lidé mají na to fobií.“

„Vzdělaný, co?“ Oba se na sebe ušklíbnou. Nechají Robina, jak je a odejdou s Jimmym do svého vagónu. Jako by se roznesla zpráva, že v jejich blízkosti hrozí nebezpečí, je kolem nich prázdno.

„Co teď?“

Matt, který si pošoupl klobouk od obličeje, zamručí. „Co by? Dojedeme do Denevru a potom k nám. Nechceš zajet přece jenom do San Franciska?“

Drew sevře rty. Udělá totéž. „I tak je pozdě,“ zabručí zpod klobouku. Oba usnou. Jimmy se na ně chvilku dívá a potom přepadne. Musí se nějak osvobodit, ale místo povedeného pokusu se jen bouchne do brady, až se mu hlava málem rozskočí. Zaúpí.

Matt pomalu otevře oko, potom sundá klobouk a zadívá se na zajatce. Zamyšleně se na něj dívá, potom se rozhlédne. Bude to jistější a cesta je dlouhá. Vezme ho, položí na dřevěnou lavici a důkladně ho omotá provazem. Konec vezme k sobě, aby byl pořád napnutý. Nic víc nemůže dělat, ale potřebuji se nutně vyspat aspoň pár hodin. Posadí se nazpět. Kolem nich projde pár lidi, podívají se na provaz, potom na svázaného dotyčného s roubíkem. Jimmy nejdřív se snažil sebou házet, ale potom to vzdal a usnul.

Drew se probudí, zívne a mrkne se ven. Stále skoro stejná krajina. Podívá se na zajatce a usměje se. Zkontroluje provaz. Vypadá to dobře. Zajde za Robinem. Klekne si k němu a zírá. Nakloní se, aby slyšel, že dýchá, když najednou ucítí na tváři rty.

„Chceš mě políbit?“

„Kdybys byl Šípková Růženka, určitě.“

„Můžeš to udělat, tak jako tak. Kde jsme?“

„Netuším, ale někde mezi tím hnusným městečkem a Denverem.“ Zadívá se mu na rty, potom se odtáhne. Posadí se na podlahu.

„Příjemné cestování v rakvi. Vsadím se, že to byl Mattův nápad.“

„Bohužel ano. Promiň.“ Rozpačitě si přejede už skoro vous. „Jestli chceš…“

„Ne, nech to tak. Snadněji se budu nosit. Bessie a všichni koně jsou tu? Kam jedeme?“

„K Mattovi na ranč.“

Robin otevře oči. „Zapomněl jsem to nebo jste mi to neřekli? Myslel jsem, že pojedeme do San Franciska. Proč tam nejdeš?“

Drew uhne pohledem. „Už je stejně pozdě.“

„Blbost! I když jsme odtamtud pryč, stále si pamatuji, jak to tam chodí. Půjdeš tam a získáš pro sebe, co se dá. Navždy nebudeš se mnou jezdit. Je dobré mít nějaký majetek.“

„A ty?“

Robin zavře oči. „Jsem stará pouštní krysa. Padre měl pravdu, Drewe. Já nic nemohu nabídnout.“

„Hloupost! Máš. Chceš to tak?“

Robin se zadívá do jeho modrých oči. Jsou krásné, uvědomí si. Zamrazí ho z té myšlenky. „Ano, chci. Možná jednou toho budu mít plné zuby a přijdu k tobě dožít. Nějak se mi nechce umírat v botách.“

„Taky si to myslím,“ ozve se tiše matt, který se přišel podívat. „Měl bys tam jet.“

„Co se do toho pleteš? To je mezi mnou, Robinem a mou rodinou.“

Matt mlčí. „Já nemohu nic žádat, ale ty ano. Asi za tři hodiny vystupujeme.“ Otočí se a jde.

„Má pravdu, Drewe, jdi a ukaž, že nejsi ještě mrtvý.“

Drew se mračí. „Chceš, abych zmizel?“

Robin se usměje, vztáhne ruku a dotkne se jeho tváře. Udiví ho, protože nevzpomíná si, že by se někoho dobrovolně a rád dotknul. Vždy byl samotářem. „Ne, naopak.“ Opět ho udiví, že to řekl, ale hlavně, že je to pravda. „Chci, aby ses rychle vrátil. U Matta budu v bezpečí.“

„Tak dobře.“ Neví, co dělat. Zůstat tu nebo ne. Nechce se mu Robina opouštět.

Matt dojde a sedne si na lavici. Zadívá se na spícího Jimmyho. Tomu je blaze, ale až se vrátí Zack s Wyattem, nebude mít to tak lehké. Co asi dělají? Od rozhodnutí, že se jejich cesty rozdělí, neměl moc času na něj myslet, ale teď na něj dotírají otázky. Jak se má? Hlídá se? Co dělá s Wyattem? Rád by s nimi byl, ale nemohl nechat Tornada napospas osudu. A pak, nerad si to přiznává, ale bez něj jsou rychlejší. Dobře viděl, jak jsou sehraní. To on se Zackem nebude snad ani za milion let. Smutně kouká, když uslyší kroky. Zvedne se se zbraní na rukou. S otevřenými ústy hledí na dvě postavy. Jdou za sebou, ale do tváří jim nevidí. Mají dlouhé kabáty.

„Tady je to dobré místo, ne?“

Smích, který v něm něco rozezní. Jako by to znal, ale netušil kde.

„S tebou všechna místa jsou dobrá.“

Matt polkne a potom si uvědomí, že vidí rozmazaně. Protře si oči, ale nemůže zaostřit. „Zacku?!“

Komentář

Honba za  Clayem - 122