Pohádka o černé ovečce
„Mizerné městečko,“ prohodí Zack na půl úst ke svým nevlastním bratrům.
„Taky si myslím, ale nejdřív budeme muset najít Robina, protože bez něj tu hádanku nerozluštíme. Takže kde začneme?“ optá se Wyatt napůl pro sebe, napůl pro své přátelé. Ví, přesně kam jít.
„V salonu, ne?“ řekne posměšně Matt.
„Dobrý nápad. Já tam jdu. Miminům vstup zakázán,“ prohodí na adresu Matta, který se tam hrne.
„Vážně? Já tu žádné nevidím kromě jednoho paličatého hráče,“ odpoví mu kousavě. Miluji ho, přizná. Jak bez něj mohl žít?
Zack se nasupí. „Hele, za to se mi omluvíš!“
„Až se mi omluvíš za to dítě,“ opáčí klidně, jako by se nechumelilo.
Wyatt je nechápavě pozoruje. Opravdu Doc se hodně změnil. Nikdy ho tak špičkovat neviděl. Rozhodně mu změna prospěla, i když dřív už by střílel. Možná nestřílí, že je to Matt? Rozhodně musí dostat Claye. Na zacka nemá čas. Vejdou do saloonu.
„Tedy, i u nás v pravé poledne je živěji než tady,“ podotkne udivený Zack, který si vzpomene na Zlatý nugget. Rozhlíží se kolem sebe. Jak v noci tu bylo veselo, teď tu v rohu klimbá nějaký opilý chlápek, pokud to není číšník. Jinak vymeteno. Za barem stojí barman, který se ani neobtěžuje vzhlédnout. Přejdou k barové desce. Ležérně se opřou, ale nezanedbávají nic.
„Pivo.“
„Došlo. Až večer.“
„Tak to chápu, proč tu nikdo není. Whisky?“ optá se Zack.
„Není. Večer bude,“ odpoví stejným tónem barman. Dál čistí pult před sebou. Najednou plivne a hradem ji přeleští. Zdá se být spokojený.
„Koňak?“
„Není.“ Zívne si.
„Chlape, koukám, že nejsi ochoten mě obsloužit. Je v této díře aspoň něco k pití?“
Barman se na ně konečně podívá.
„Jo.“
Zack napůl čekal, že odpoví ne. Matt si pomyslí, že je jako loď bez větru.
„Ano a co?“
Wyatt s Mattem se skvěle baví.
„Voda. Venku.“ Barman si povzdechne. „Všechno včera vypili. Zůstala mi láhev tequilly. Za deset dolarů.“
„Cože? To se tu slavilo nebo co? Jsi vydřiduch! Nedám ani dolar.“
„Hej, co si to dovolujete? Je to nabídka a poptávka. Já něco mám, vy něco chcete, tak nabídnu. Buď koupíte, nebo ne,“ pokrčí rameny.
„Hele, tady nic nezískáme. Co kdybychom šli někam jinam?“
„Informace? Vy chcete informace? Dva dolary. Proč to neřeknete hned?“
Matt se rozesměje. „Co tohle?“ Položí na stůl revolver.
Barman se na něj klidně podívá. „Pěknej, ale nemám zájem. Mám jich dost. Jeden dolar.“
Wyatt vytáhne dolar a pohodí ho na pult. Matt snad tak rychlý pohyb ještě nezaznamenal ani u Charleeho.
„Tak co to bude, vážení?“
„Hrbatý Robin.“
Barman ihned se změní. Nakloní se k nim a vážným tónem povídá. „Jo ten! Hm, co říct. Je rychlej, to jo. Je divnej, není tu často vidět. Prej přepadává vozy. Má venku nějakou chajdu, ale nikdo neví, kde přesně. Podle mě na východ. Prej má u baráku pramen vody, to ej tady ceněno nad zlato - skoro. Někdo povídal, že má v chajdě hromady zlata a stříbra, ale věř lidem. Kdepak. Jinak moc ho tu nikdo nezná.“
„A kde by mohl být teď?“
„No povídal Drew, že odjel na sever, ale čert věř takovému tulákovi.“
„Drew? Kdo to je?“ Wyatt se obrní trpělivosti. Barman se zřejmě potřebuje vykecat a pak informace za dolar…
„To je ten chlápek v šerifově kanceláři. Tedy bejvalej. Chápejte, neměl nervy, aby to tady utáhl. Tak raději se vypařil i s penězi.“
„S čím? Jako Drew?“
„Jo jo, ale ne šerif. Řekl, že mu město dluží prachy, tak si nějaké vzal z městské pokladny. Chacha. Měl to vypočítaný, protože o dvě hodiny později, by je odnesli do banky. Zmizel jako pára nad hrncem. Nikdo neví, kolik šlohnul. Nejúžasnější novinka: Kolik toho odnesl. Dohadovali se skoro celý měsíc.“
Wyatt si pomyslí, že je to přesně doba, kdy se sem nastěhoval Clay. „Jasně a ten Drew, jaký je?“
„Co? Ten? Normálka. Když někdo něco potřebuje, udělá to za malý pakatel. Vlastně nevím, kdy přišel. Se jednoho ránka objevil a zůstal. Ještě něco chcete?“ matt zpéruje, že občas sklouzne do zvláštního přízvuku. Zajímalo by ho, odkud pochází.
„Celkem nic. Bratři, půjdeme.“
„Jasně Zacku,“ řekne oddaně Matt. Musí přiznat, rád by se něčeho napil. „Proč ses nezeptal na Claye?“ optá se Wyatta.
„Hm, protože tu večer bude. Musíme zjistit co nejvíc, ale hlavně najít Robina. Kde jen můžeš být?“
„Navštívíme Drewa,“ řekne potěšeně Zack. Matt nechápe, proč by ho to mělo těšit.
„OK. Snad nám něco řekne. Robin je opravdu číslo. Hned dva lidi, nás najmou, abychom ho odstranili. Je to divné i na mě.“
„Pche, jen kolik lidi by nás rádo zabilo,“ řekne Zack. Matta zastudí. Řekl to tak lehce, tak samozřejmě, jako by to nic neznamenalo, dokonce možná těšilo. Jenže jeho ne. Není rád, že tolik riskuje. Ale teď už je Zackem, ne Docem, i když někdy má pocit, že jméno v takovém případě nic neznamená.
Už z dálky Drewa vidí. Sedí v houpacím křesle jako babička a kouří cigaretu. Klobouk stažený přes oči, aby neviděl. Vypadá úplně v pohodě.
„Zdravíčko.“
„Nerušit, spím. Je poledne. Tady se siesta dodržuje, pánové. Nejsme v státech!“
Matt se mimoděk podívá na hodinky. „Je deset.“
„Opravdu? Pak mám dopolední siestu. Bože, proč budíte člověka?“ Stáhne si klobouk. Vyfoukne kouř. „Co chcete, přátelé?“ protáhne jižanským přízvukem.
„Maličkost, Drewe, jmenujte se tak, nebo snad ne?“ optá se laskavým tónem Wyatt, až z toho jde mráz po zádech.
„Kdo se ptá?“
„Bratři Smithové.“
Matt se málem rozesměje, když po nich klouže pohledem. „Bratři Smithové, ale jistě. Vypadáte jako trojčata. Mladej, hubenej a nebezpečnej,“ řekne posměšně. „Možná jim jsem, možná ne. Podle toho, co potřebujete.“
„Maličkost, pár informací a nic se ti nestane.“ Zack klepne přes pouzdra.
Drew zvedne oči, přimhouří je. „Je jen málo lidi, kteří nosí takové zbraně,“ řekne chladným tónem, z kterého vymizela hravost. „Ale mně na tom nezáleží!“ zazubí se vesele. „Tak co potřebujete po potulném honákovi?“
Matt hlídá městečko, protože cítí, že není až zas tak přátelské.
„Clay.“
Matta to překvapí. Myslel by si, že se optá na Robina.
„Copak bratři Smithové po něm chtějí?“ Sklouzne na Wyattovu vestu, kde obvykle nosí hvězdu maršála Spojených státu Amerických.
„Jen zavést řeč na pár nedávných událostí, nic víc. Znáte to novinky, staré novinky, ještě starší zprávy… Samé nezajímavé věci, ale je dobré je probrat. Člověk nikdy neví, na co narazí.“
Drewovi se roztáhnou ústa do úsměvu. „To je řeč. Nádherná, vybroušená, jak se sluší na maršála. Kdo by řekl, že budu mít čest se setkat s braty Smithovými. Samozřejmě, že je důležité probrat staré… zprávy. Člověk nikdy neví, co se dozví nového, že? Clay tu bude večer, podle posledních zpráv. Víte, lidé nebudou nadšení vaším příjezdem ohledně starých zpráv. Mají radši nové, neotřelé zprávičky dobrého charakteru. On tu dělá, víte, takového dalo by se říct šerifa i starostu v jedné osobě. Copak se asi stane s městečkem, když tu nebude?“ nadhodí jemně.
Matt se Zackem i Wyatt pochopí. Mají nejen proti sobě Claye, ale i obyvatelé městečka. To není radostná situace.
„Bude pivo,“ zažertuje vážně Zack. „Každý den.“
Drew se rozesměje, až se plácne do stehna. „Pravda. Tak teď můžete jít. Mám ještě pár hodin na siestu.“
„Robin.“
„Kdo?“
„Hrbatý Robin. Tak mu tu říkají.“
„Ano? Neznám toho pána. Omlouvám se, ale jdu spát.“ Zhoupne se na křesle, až zavrže. Zack natáhne ruku a zadrží křeslo.
„To jste si dovolil hodně,“ ozve se mrazivý hlas. Klobouk z čela je stažený. Veselé hnědé oči se dívají ledově.
„Nemyslím. Jen malou informaci nebo se seznámíte, že ty zbraně nejsou obvyklé.“ Vyhrožování. Nelíbí se mu to, protože ten chlápek má styl, ale co se dá dělat. Potřebují s Robinem promluvit.
„Tomu věřím, ale spíš majitel je neobvyklý. Víte, rád vyprávím.“ Povzdechne si, oči upře někam za obzor domů.
Matt Zacka zadrží.
„Kdysi dávno v San Francisku žila jedna rodina. Byla velmi bohatá. Hlava rodiny měla banku a tak byli spokojeni. Všichni byli bohabojní, jak se na křesťany sluší. Každou neděli chodili do kostela. Zpívali křesťanské písně. I milodary dávali. Až na jednu maličkost,“ řekne posměšně. „V té rodině se narodila černá ovečka. Nechtěla jít za bílým beránkem a ovečkou, ale radši šla za beranem černým jako noc. No nejde mi to vyprávění?“
„Skvělé,“ ujistí ho Matt. Je zvědavý, jak se to vyvrbí. Miluje vyprávění. Strašně rád poslouchá historky Šedého vlka, ale i Simplyho.
„Děkuji. Piloval jsem si to celou dobu,“ říká protáhle. Matt pořád netuší, zda je z Louisiany nebo Texasu. Ten přízvuk je opravdu zvláštní, ale líbí se mu.
„Jednoho dne bílému beranu došla trpělivost, protože černá ovečka, tedy v tom případě beránek, naplnil pohár trpělivosti, který měl a vydědil ho. Najednou neměl nic. Ale to mu nevadilo. Sebral pár saku paku, půjčil si od přátel peníze a vydal se na západ.“
Zack si pomyslí, že je to příběh o něm a tisících dalších.
„Najdu štěstí, najdu zlato, budu si užívat, myslel si černý beránek. Kráčel zvesela, jak se na černou ovečku, tedy beránka sluší. Jednoho dne, když už neměl nic do pusy, potkal jezdce. Ihned poznal, že jsou to černí berani jako noc. Pozdravil je a pozval k svému ohni. Doufal, že dostane kus žvance, protože zásoby byly pryč a on neměl rád trávu. Mužů bylo osm. Pěkná skupinka černých beranů, no ne? Usadili se. Po chvilce vytáhli flašky a začali pít. Takový beran snese hodně, ale o něco méně ubohá černá ovečka. Ráno se probudil a neměl koně, zbraň, dokonce ani boty. V tu chvílí se rozhodl, že nebude malou ubohou černou ovečkou, ale zlým černým beranem. Krása, no ne?“
„To jo, ale rychleji by to nešlo?“
„Oho, ne tak rychle, pane Smithi. Příběh je ještě dlouhý, pane Smithe. Jen si sedněte, zapalte doutníček a vychutnejte si ten krásný příběh.“
„Opovaž se!“ oboří se na něj Matt. „Víš dobře, že ti to doktor zakázal.“
„Hej, vy jste jeho manželka nebo co?“ optá se udivený Drew.
Matt se zastydí. „To ne, ale jsem jeho bratr, musí se hlídat.“
„Kdo by řekl, že na staršího bratra bude dohlížet mladší. Kam to svět spěje? Do pekla!“ zašklebí se rozpustile.
Matt cítí od Zacka zlostné vlny. Tohle asi přepískl, ale už viděl, jak tahá z kapsy vesty pouzdro s doutníky. To se smí jen ve výjimečných případech.
„No nic, budu dál vyprávět. Mám sucho v krku. Hej, jen si dojdu pro pití. Snad vám to nevadí, nebo se bojíte, že uteču? Kde bych sehnal tak nádherný bejvák?“ Zmizí v šerifově kanceláři. Za chvilku nese čtyři plecháčky. „Rozhodl jsem se s vámi podělit, jelikož jsem si bratry Smithovy oblíbil. Krásné americké jméno, které nosí asi polovina obyvatel.“ Podá jim oprýskané hrnky. „Pili z nich vězňové, ale nebojte se, jsou čisté jako sklo v tamtom krámě. Takže plahočil se bosý po pustině. Víte, co to je? Ne? Zkuste to někdy. Nohy plné boláku, zanechává za sebou krvavé stopy a v těch stopách jsou krkavci, supi a další pakáž, která čeká, kdy skape. Jojo, taková je cesta přes pustinu bez koně a bot!“
„Upřímnou soustrast!“ zahučí Wyatt. Posadí se na okraj verandy.
„Děkuji moc. Podařilo se mu dojít do městečka, ale zlí černí berani byli pryč. Neměl nic a v žaludku díru velkou jako pro kůl. Víte co to je? To se kroutí střeva, hlady se nevidí. Měl smůlu.“
„To je vše?“ optá se sarkasticky Zack. „Nebo bude pokračování?“
„Ale kdepak! A nebuďte tak sarkastický. Černá ovečka měla takový hlad, že ukradla jídlo. Poprvé a povedlo se jí to! Měla takovou radost chudinka. Usnula schoulená za domem, kam nikdo nechodil. Myslel si co to je trochu jídla, ale spletl se. Hnali ho z uličky, jako by spáchal nejtěžší zločin. Poznal, že nesmí krást malé ubohé porce jídla. Šel dál. Pomalu se z něj stal zlý černý beran, který si bere, co se mu zlíbí. Jednoho dne narazil na tři velké černé berany. On je poznal, ale oni jeho ne. Kdesi v pustině jsou bílé kosti, které tam nechal pro supy. Vzal si jejich koně a boty. Pískal si po cestě, jak hezky to provedl. Stal se z něj opravdový černý beran se vším všudy.“
„Jak šlechetné,“ zavrčí Zack.
„Buď ticho! Náhodou je to pěkné,“ řekne Matt. „Jak to bylo dál?“ optá se dychtivě.
„Jednoho dne, to už byl hodně velký černý beran, se dozvěděl od své milenky, která byla milenkou jednoho vlivného pána, znáte to sami, jak to chodí s ženami. Neudrží pusu, když něco se dozvědí.“
Matt má chuť zavrtět hlavou, že nemá, ale Zack do něj pořádně kopne, až zaskučí.
„Mlátit svého mladšího bratříčka, kam to svět spěje! Máte ho, pane, chránit. Informace měla cenu pár sladkých dolarů, šlo totiž o náklad stříbra mezi doly a bankou. Věděla vše, co ji ten chlápek řekl v posteli. Ráda to prodala za… Co myslíte, že to bylo?“
„Za co?“
„Nádherný všemi zbožňovaný klenot, náhrdelník. Moc ji slušel, věřte mi to. Byla to Španělka, ohnivá jak víno. Byla chytrá, protože pocházela z vznešené leč chudé rodiny. No nejdřív byla bohatá, potom chudá. Omlouvám se, tuhle pasáž ještě nemám dobře nacvičenou. Velký černý beran zapálil si doutníček a vykoumal, co bude potřebovat. Nechtělo se mu moc dělit, proto se spojil s dalšími dvěma černými berany. Tvořili moc hezký houfec. Spočítali si, že když jich bude méně, budou mít toho hodně. On se beran nerad dělil, ale netušil, že ti dva taky ne. Vyrazili na akci s vidinou ráje. Víte, jaký je podle arabů ráj?“
„Ne. Jaký?“
„Já to kdysi četl. Každý den jedna panna a všeho čeho hrdlo ráčí. Osobně mně by stačila jedna pořádná ženská, co bych dělal s houfem panen, že? A jasně whisky. Upil bych se k smrti. No a tak jeli. Vyčíhli si. Drahá Leona měla pravdu. Na domluveném místě si přetáhli černé šátky, aby je nikdo nepoznal. Zaútočili. Teď přijde ta nejnapínavější část.“
„Ježíš, můžeš to dokončit?“
„Ale no tak, nejste literát, pane, to já ano,“ protáhne roztomile poslední koncovku. „Kdysi jsem psal do jedněch novin, než mě zlákal západ. Vidina zlata, bohatství a milované dívky mě donutila opustit města, ale to je jiný příběh. Jako z románu. Chudý mladík ke štěstí přišel a oženil se s bohatou dívkou, pro kterou podstoupil nejedno nebezpečí. Začalo se střílet. Pif, paf, pif. Samozřejmě velcí berani byli lepší a všechny zabili. Jen jeden předstíral smrt, ale toho dorazil jeden z beranů, když na něj omylem šlápl.“ Soustrastně mlaskne. Zahledí se na oblohu, pokřižuje se. „Vzali stříbro, bylo toho tuny a ještě pár bankovek. No byl toho pytel. Co netušili, je, že za povozem vyrazila stráž, která je dohnala. Nastalo opět pi, paf, pif. Jeden z mužů padl, druzí dva utekli. Co myslíte, proč utekli?“
„Nejspíš stále byl malou černou ovečkou,“ odpoví Zack.
„Bingo, pane Smithi. Vy jste chytrák, neztratíte se ve světě. Jen tak dál.“
Mattovi to něco připomíná, ale neví co. To celé vyprávění je podivné. Ne, vyprávění ne, ale ten způsob vyjadřovaní, měkký hlas. Neví, co se tu děje. Najednou se Drew předkloní. Podívá se mu do obličeje. „Hádám, že jste uhodl, mladíku.“
„Pohybuji, stařešino.“ Je jen krapet starší než on.
„Skvělé. Co myslíte, že potom bylo? Proces. No ano. Vše padlo na něj. Ubohá černá ovečka s koulemi na nohou se vlekla v kamenolomu. Nemohla za vše. Bylo to snad proto, že mu Leona - sladká jak víno - pověděla informaci? Bylo to proto, že věřil černým velkým beranům? Vždyť byl taky beranem. Proces začal a skončil jeho odsouzením na doživotí za vraždy doprovodu. Ne za ukradení, ale vraždy. Ale on je napadl, bojoval, ale nemohl dokázat, že to byl on. Neměl nic a jednoho dne, když kopal kámen, víte co to je? Já tedy ne, ale musí to být něco strašného, byla špatně položená nálož. Udělala předčasně puf. Milou černou ovečku to bouchlo do zad. Zůstala ležet obličejem v prachu. Myslela, že je to její poslední den. Už se viděla v pekle, ale…“
„Chudák malá.“
„Děkuji, ale zachránila se. Ovšem už nebyl beranem, dokonce ani ovečkou, ale malou ubohou ovečkou, která se zmohla na jedno. Na útěk…“
„Chápeme. Ovšem něco jako soucit nečekejte. Dozvíme se, kde ho najdeme?“
Drew se podívá na východ. „Mladý muži, patříte mezi berany nebo ovečky?“ optá se posměšně Zacka, který se starší než Drew.
Matt se na něj podívá stejně. Mohl by být jeho bratrem spíš než Zack. „Pochybuji, že patřím mezi stádo,“ odpoví prostořece za všechny.
Plesknutí. „Výborná otázka. Protože neexistují jenom berani, ale existují vlci. Mám je rád. Jsou osamělí, ale někdy najdou si na doživotí vlčici. Jděte na východ. Půl dne koňmo, jakmile uvidíte vzdálenou horu, zatočíte. Pokud to nenajdete ještě dnes, vraťte se. A já jdu spát. Miluji příběhy, ale vyčerpávají mě.“ Stáhne si klobouk, zhoupne na křesle.
Bratři Smithové se na sebe podívají. Zvednou se a jdou pryč. Už nic jim neřekne, ani kdyby ho mlátili.
„Pochopili jste z toho něco?“
„Jo, je to o Robinovi. Hezky podané, i když na můj vkus rozvláčně,“ řekne Zack.
„Je to jeho bratr,“ řekne s jistotou Matt.
„Cože?“ Zack s Wyattem se na něj podívají.
„Podle mě ano. Na začátku říkal, že je z velké rodiny. Ale hlavně jeho vyjadřování. Nejhůř mi šel ten přízvuk, ale všimli jste si, že Robin taky někdy protahuje slova na konci? Přesným způsobem a má rád hříčky stejně jako Robin. Jo, dal bych krk za to, že je to jeho bratr.“
„Zatraceně, jdeme za ním.“
„Blbost, jedeme za Robinem. Víte, mám divný pocit.“ Zack zamíří k stáji vzvednout koně. Matt se starostlivě podívá na plaváka. Najednou chytí majitele pod krkem, ukáže na toho plaváka.
„Jestli ten kůň tu nebude, když přijedu, je z tebe treska a ze stáje jen prkna. Chápeš!“
„Ja… jasně!“ vykoktá majitel. Matt ho pustí, popleská plaváka po zadku. „Bu…bude určitě!“ koktá dál.
„Výborně. Jedeme, ne? Máme dobře placenou práci.“
Zack se na něj posměšně dívá. „Stává se z tebe velký zlý beran!“
Matt se usměje. „Díky, to zní dobře než ovečka ne, i když mě je jí líto. Co uděláš Wyatte?“
„Já? Potřebují si koupit naslouchadlo. Nic víc.“
Matt se rozesměje. Vyjedou z městečka. Ignorují tisíce očí, které jejich odjezd sledují.
